Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie a včelařství Parazitologická problematika u koní v hřebčíně Albertovec Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph. D Vypracovala: Bc. Marie Čtrnáctová Brno 2010
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci s názvem Parazitologická problematika u koní v hřebčíně Albertovec, vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MENDELU v Brně. Dne 19. 4. 2010 Podpis autora:
Poděkování Děkuji panu Ing. Vítkovi a všem zaměstnancům hřebčína za jejich vstřícnost a spolupráci. Díky které jsem mohla odebírat vzorky a napsat tuto práci. Děkuji také Ing. Marii Borkovcové, Ph. D. za všestrannou pomoc při zpracování výsledků a odborné konzultace.
ABSTRAKT Název práce: Parazitologická problematika u koní v hřebčíně Albertovec Autor: Marie Čtrnáctová Předmětem našeho výzkumu bylo sledovat intenzitu infekce u koní v Hřebčíně Albertovec a navrhnout řešení parazitologických problémů. Vzorky pro koprologické vyšetření byly získávány od listopadu 2008 do konce roku 2009 od vybraných zástupců všech věkových kategorií. Míra a druhové zastoupení infekce byly sledovány individuálně a zjištěné výsledky dosazeny do grafu. V této práci je obsaţen literární přehled, který nám teoreticky přibliţuje problematiku parazitologie, následují materiál a metodika vlastní práce a především výsledky, které informují o míře infekce a rozdělují koně do několika kategorií. Konečně práce navrhuje u starších koní pouze léčebnou aplikaci antihelmintik. Klíčová slova: infekce, parazit, graf, kůň
ABSTRACT Title: Parasitological problems in horses at stud Albertovec Author: Bc. Marie Čtrnáctová The subject of our research was to monitor the intensity of infection in horses at the stud Albertovec, and to propose solution of parasitological problems. Faeces samples for testing were collected from November 2008 until the end of 2009 from selected representatives of all ages. Rate and the generic representation of infection were monitored individually and the results achieved were put in the chart. This work includes review of literature, which in theory brings us to the isme of Parasitology, followed by materials and metodology of the work itself and the results in particular, which inform us about the degrese of infection and divide the horses into several categories. Finally, this work proposes for older horses only therapeutical application of antiparasitic drugs. Keywords: infection, parasite, chart, horse
OBSAH 1 ÚVOD... - 8-2 LITERÁRNÍ PŘEHLED... - 9-2.1 PARAZITOLOGIE... - 9-2.2 VETERINÁRNÍ PARAZITOLOGIE... - 9-2.3 EVOLUCE PARAZITŮ... - 9-2.4 FORMY PARAZITISMU...- 11-2.5 TAXONOMIE ENDOPARAZITŮ KONÍ...- 11-2.6 PARAZITÓZY KONÍ...- 13-2.6.1 ANTIPARAZITIKA ANEB POMOC VETERINÁRNÍ MEDICÍNY...- 14-2.6.2 ANTIPARAZITÁRNÍ LÁTKY...- 15-2.7 NEMOCI KONÍ A CHARAKTERISTIKA JEJICH PŮVODCŮ...- 17-2.7.1 KOKCIDIÓZA...- 17-2.7.2 STRONGYLIDÓZA...- 19-2.7.2.1 Cyathostomóza... - 20-2.7.2.2 Strongylóza trombo embolitická kolika... - 23-2.7.3 ANOPLOCEFALÓZA (CESTODÓZA)...- 25-2.7.4 ASKARIDÓZA...- 28-2.7.5 TRICHOSTRONGYLÓZA...- 30-2.7.6 STRONGYLOIDÓZA...- 30-2.7.7 OXYURÓZA...- 31-2.7.8 GASTROFILÓZA...- 34-2.7.9 HABRONEMATÓZA ŢALUDKU...- 38-3.7.10 JATERNÍ MOTOLIČNATOST...- 39-3 CÍLE PRÁCE... - 41-4 MATERIÁL A METODIKA... - 42-4.1 CHARAKTERISTIKA HŘEBČÍNA...- 42-4.2 CHOVATELSKÉ PODMÍNKY...- 42-4.3 ORGANIZACE...- 44-4.4 METODIKA...- 45-5 VÝSLEDKY... - 47-6 DISKUZE... - 56-6.1 PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ...- 59-7 ZÁVĚR... - 62 -
8 LITERATURA... - 67 - SEZNAM OBRÁZKŮ V TEXTU... - 70 - SEZNAM GRAFŮ V TEXTU... - 71 - PŘÍLOHY... - 72 -
1 ÚVOD Je to uţ mnoho let, kdy se po rozlehlých stepích proháněla stáda divokých koní. Byli to předkové dnešních koní kertagové a tarpani. Mnohohlavá stáda putovala drsnou divočinou. Domovem ušlechtilejších tarpanů byly jihoruské náhorní stepnaté planiny kolem Černého a Kaspického moře a východ Asie aţ k Aralskému jezeru. Teritoriem menšího krátkonohého kertaka bývaly východoevropské a středoasijské stepi. A protoţe parazitismus patří mezi nejvíce rozšířené ţivotní strategie, museli i dávní předkové koní čelit parazitárním onemocněním. Skutečný problém infekce ohroţující zdravotní stav jedince u nich však nastat nemohl. Oni předkové měli výhodu takřka neomezeného prostoru, proto neprocházeli stejnými místy a nebyli vystaveni infekčnímu nátlaku. Vajíčka, která byla vyloučena trávicím traktem se dostávala na zem, ale infekční larvy které se za vlhka a rosy nabízely na výhoncích trav, koně jiţ nespásli. Šli jinou stepní trasou. Dnešní koně jsou z tohoto hlediska vystaveni jasnému riziku. Prostory, kde koně chováme, jsou značně omezené a velmi snadno můţe dojít ke kontaminaci prostředí. Především vlhké bahnité výběhy jsou takzvanou líhní škrkavek. Ve společných stájích můţe při nedostatečném odklizu podestýlky, především po odčervení, dojít k vysoké koncentraci kontaminovaných výkalů. Starostlivý chovatel, by měl tedy kromě promyšleného a dobře plánovaného odčervovacího programu, také zajistit dostatečnou hygienu stájového prostředí a odborně pečovat o louky, výběhy a pastviny. Samozřejmě nejen hygiena ovlivňuje výskyt parazitů v prostředí, také počasí, teplota a vlhkost mají významný podíl na výskytu parazitů, avšak dobrá a dostatečná preventivní opatření, mohou být relativně snadnou cestou k úspěchu v boji s parazitární infekcí. Projevy infekce mohou mít různé příznaky, zejména dle intenzity infekce a druhového zastoupení parazitů. Lehké příznaky mohou jen poukazovat na přítomnost parazitů, jedná se například o vystouplá ţebra nebo prověšené břicho. Těţší a těţké příznaky mohou změnit celkový zdravotní stav i způsobit smrt. Aţ 80 % kolikových stavů můţe být zapříčiněno přítomností endoparazitů. Druhové zastoupení endoparazitů je velmi pestré, jedná se o zástupce skupin výtrusovců, členovců, hlístic a ploštěnců. Jednotlivé druhy mají odlišné ţivotní cykly, napadají různé orgány a způsobují více či méně závaţné zdravotní komplikace. - 8 -
2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Parazitologie Parazitologie je věda, která se zabývá studiem parazitů, jejich hostitelů a vztahů mezi nimi. (JURÁŠEK, 1987). Tuto vědu můţeme chápat v uţším nebo širším slova smyslu. V uţším slova smyslu zahrnuje parazitující prvoky, helminty, hmyz a pavoukovce. V širším slova smyslu zahrnuje bakterie, viry a jiné parazitující organizmy (http://cs.wikipedia.org, 2010) 2.2 Veterinární parazitologie Zabývá se parazity, kteří mají vliv na zdravotní stav zvířat, studuje jejich vzájemné vztahy a ovlivňování. Zkoumá taxonomické znaky, morfologii, vývoj, funkce a ţivotní podmínky v hostiteli i v přírodě. Hlavním cílem je ochrana zdraví zvířat. Parazité mohou také poskytovat mnoţství informací o ekologii populace svého hostitele, navíc zaujímají řadu tzv. ţivotních strategií, které jim umoţňují kolonizovat své hostitele. Studium těchto aspektů pomáhá při potlačování epidemií (http://cs.wikipedia.org, 2010). 2.3 Evoluce parazitů Z velké části probíhala evoluce parazita formou koevolučního zápasu s hostitelským druhem, přičemţ parazit má několik strategických výhod. Generační interval parazita je mnohem kratší a populace jsou mnohem početnější neţ v případě jeho hostitele. Navíc ţivotní prostředí je predikovatelnější oproti ţivotnímu prostředí volně ţijících organismů. To vše způsobuje systematické selekční tlaky, účinnější selekci a tím rychlejší evoluci (FLEGR a SVOBODOVÁ, 2007). Všichni předci parazitů se v minulosti zcela jistě setkali se svými hostiteli, v opačném případě by určitě zahynuli. Naopak ne všichni hostitelé se setkali se svými parazity, ale jen část kaţdé generace. Výsledkem působení parazitů na hostitele je šíření genů rezistence, tolerance a modifikace na napadené populace (encyklopedie DIDEROT, 1999). Rezistence schopnost zabránit infekci provázené mnoţením a vývojem (FLEGR a SVOBODOVÁ, 2007). - 9 -
Stav zvýšené rezistence (odolnosti) mikroorganismu se nazývá imunita (JURÁŠEK, 1987). Tolerance schopnost hostitele sníţit nebo eliminovat negativní důsledky úspěšné infekce S rezistencí se setkáváme častěji, protoţe tyto geny přetrvávají v polymorfním stavu v populacích velmi dlouho. Parazit Parazit je organismus rostlinného (fytoparazit) nebo ţivočišného původu (zooparazit), který vyuţívá jiný organizmus (hostitele) jako zdroj výţivy a současně jako ţivotní prostředí. Od hostitele parazit vyţaduje minimálně částečnou regulaci vztahů s vnějším prostředím. Často i regulaci úplnou. Parazit můţe být také chápán jako organizmus, který získává ţiviny z jednoho či více hostitelů, kterým obvykle škodí, ale nemusí pokaţdé způsobit smrt. Nedostatečná přizpůsobivost jednoho nebo obou partnerů na takový způsob ţivota smrt zpravidla způsobí (JURÁŠEK, 1987). Parazitismus je typ symbiózy. Je to souţití, ze kterého má jeden z partnerů prospěch zatím co druhý škodu. Z toho pohledu lze říci, ţe je stejným typem vztahu jako predace, proto mohou být parazité a predátoři společně označováni jako přirození nepřátelé (FLEGER a SVOBODOVÁ, 2007). Definic týkajících se parazitismu je celá řada, ale musíme si uvědomit, ţe ţádná z nich nevystihuje celý obsah parazitického způsobu ţivota dokonale. Parazity můţeme klasifikovat podle jejich vztahu k hostiteli v prostoru a času (JURÁŠEK, 1987). V první řadě parazity dělíme na ektoparazity, kteří cizopasí na těle hostitele a na endoparazity, kteří cizopasí v těle hostitele. Hostitel Hostitel je pro existenci parazita zásadním partnerem a spoluvytváří vzájemné parazitohostitelské vztahy. Parazitologie tedy studuje nejen parazity a hostitele, ale i jejich vzájemné vztahy a přizpůsobovací procesy (JURÁŠEK, 1987). - 10 -
2.4 Formy parazitismu Rozlišujeme následující formy parazitizmu (RYŠAVÝ, 1989): Pseudoparazitizmus Tato forma se objevuje u volně ţijících organismů, které po náhodném vstupu do některých orgánů hostitele mohou vyvolat přechodné onemocnění. Takový typ parazitizmu je blízký fakultativnímu. Fakultativní (příleţitostný) parazitizmus Tento typ často objevíme u organismů, které ţijí volně v přírodě, ale při náhodném vniknutí do hostitele mohou ţít i parazitickým způsobem ţivota. Obligátní (typický, pravý) parazitizmus Uţ dle názvu je jasné, ţe tento typ je vlastní kaţdému parazitovi, u kterého se během ontogeneze vyskytuje alespoň jedna parazitická fáze. Hyperparazitizmus V tomto případě jde o zvláštní formu parazitizmu, při které jeden parazit cizopasí na druhém parazitovi. 2.5 Taxonomie endoparazitů koní (LAŠTŮVKA, 2000) Taxonomie kokcidií koní: Kmen: Apicomplexa Podtřída: Coccidia Řád: Eucoccidia Podřád: Eimeriina Druh: Eimeria leucarti původce kokcidiózy koní - 11 -
Taxonomie parazitických červů koní: A. Taxonomie parazitických ploštěnců Kmen: Ploštěnci Plathelmithes 1.Třída: Motolice Trematoda Řád: Fasciolida Čeleď: Fasciolidae Druh: Motolice jaterní Fasciola hepatica původce jaterní motoličnatosti 2. Třída: Tasemnice Cestoda původci cestodózy koní Řád: Kruhovky Cyclophlyllida Čeleď: Anoplocephalidae Druh: Anoplocephalida perfoliata, Anoplocephalida magna, Paranoplacephala mamilliana B. Taxonomie parazitických hlístic Kmen: Nematoda Třída: Secernentea 1.Řád: Škrkavice Ascaridida Druh: Parascaris equorum škrkavka koňská, původce askaridózy koní 2. Řád: Měchovci Strongylida původci strongylidózy Čeleď: Strongylidae Podčeleď: Strongylinae velké strongylidy Rod: Strongylus, Tridontophorus Podčeleď: Cyathostominae malé strongylidy Rod: Cyathostoma (syn. Trichonema), Cyliocyclus Čeleď: Trichostrongylidae původce trichostrongylózy koní Druh: Trichostrongylus axei Čeleď: Dictyocaulidae Druh: Dictyocaulus arnfieldi 3. řád: Háďata - Rhabditida Druh: Strongyloides westeri původce strongyloidózy koní 4. řád: Roupi - Oxyurida Druh: Oxyuris equi roup koňský, původce oxyurózy koní - 12 -
5. řád: Spirury - Spirurida Nadčeleď: Spiruroidea Druhy rodů: Habronema, Drachsia, Thelazia původci habronematózy ţaludku koní. Nadčeleď: Spiruroidea Druhy rodů: Onchocerca, Setaria - původci filarióz Taxonomie gastrofilidů koní: Kmen: Členovci Třída: Hmyz Insecta Podřád: Kruhošví Cyclorrhapha Druh: Gasterophilus intestinalis. G. heamorrhoidalis, G. inermis, G. nasalis, G. nigricornis, G. pecorum původci gastrofilóz koní. 2.6 Parazitózy koní Teoreticky můţeme mít parazity pod kontrolou, ale dokud budou existovat koně, paraziti je pravděpodobně budou celým jejich ţivotem provázet (STACHOVÁ, 2003). Například koně, kteří se pohybují po pastvině, mají endoparazity vţdy. Pastvina a endoparazité jsou spolu pevně spojeni. Je to paradox, pastvina je prostředí, ve kterém se parazitům daří nejlépe a zároveň je nejvhodnějším i nejzdravějším místem pro koně (STACHOVÁ, 2003). Pokud je na malém území vyšší koncentrace koní, šance, ţe se nakazí parazity, roste geometrickou řadou (STACHOVÁ, 2003). Během ţivota se s parazity setká kaţdý kůň. Často se infikuje a jeho organismus se musí vyrovnat s onemocněním, které parazité způsobují. Tato onemocnění nazýváme parazitózy. V praxi jsou koně běţně několikrát ročně léčeni a léčeni odborně i neodborně. A vše má své následky, zde se zjevují především v podobě rezistencí. Otázka zní, je moţné, aby všichni koně byli napadeni parazity a přesto se nejednalo o problém? Pokud přistoupíme na moţnost, ţe infekce parazity je pro koně přirozená, ale často léčený takřka sterilní kůň přirozený není, tak proč ne?! Určité mnoţství parazitů v ogranismu můţe být vlastně svým způsobem i prospěšné. Například by mohlo nastartovat imunitní systém, který odpoví zvýšením imunity. Obecné mnoţství parazitů které je pro koně ještě snesitelné, neexistuje. Jedná se o hranici zcela individuální. - 13 -
Problém nastává teprve v případě, překročí-li počet parazitů v organismu tuto maximální, hypotetickou hranici. Od téhle chvíle je kůň nemocný a zřejmě bude vykazovat klinické příznaky o různé intenzitě. Můţeme si všimnout také toho, ţe i při stejném krmení a ustájení postiţený kůň hůře roste a zaostává ve vývinu (ENDE a INSENBUGEL, 2006). Oslabený organismus koně se projevuje prověšeným břichem, viditelnými ţebry i při velmi dobrém výţivném stavu, hubnutím, sníţenou pracovní výkonností, nezdravou a zcuchanou srstí, výší vnímavosti k nemocem, nechutenstvím či skleslým pohledem. Tyto příznaky jsou však spíše obecnějšího charakteru. Zvíře ztrácí chuť k jídlu a celkově vypadá sešle (WATSONOVÁ a kol., 2003). A stejným způsobem se začíná projevovat celá řada onemocnění. To potvrzuje i VOGEL (2006) kdyţ říká: Většina červů sice zhoršuje kondici koně, ale stejně se projeví i další onemocnění. Klinické příznaky infekce endoparazity závisí na druhu cizopasníka, jeho mnoţství a na tom na jakém místě těla parazituje ( WATSNOVÁ a kol., 2003). Mladí koně ve volném ustájení na hluboké podestýlce a pastevním odchovem často podléhají infekci způsobené malými strongylidy. Klinickým příznakem je průjem, který právě malí strongylidé způsobují jako snad jediní z parazitů. Hříbata, která bývají zvláště náchylná k infekcím škrkavek, působí anemicky, mají naběhlé břicho a rozjeţenou srst, takţe jim chlupy spíše stojí, neţ leţí (WATSONOVÁ a kol., 2003). K infekci dochází obvykle na pastvě, kde koně spasou vajíčka parazitů. Ty se hojně vyskytují ve výkalech jiných infikovaných koní (HERMSEN, 1998). Na zeleném krmení, případně také na seně nebo slámě se vyskytují stadia parazitů (MEYER a COENEN, 2003). Především za rosy a deště, kdy je tráva mokrá, jsou infekční larvy strongylidů, schopny rychlého pohybu a na špičkách zelených výhonků se hostiteli přímo nabízejí ke spasení. 2.6.1 Antiparazitika aneb pomoc veterinární medicíny Parazitující červi odebírají z těla hostitele ţiviny a způsobují mikrotraumata. Škodí také tím, ţe sniţují obranyschopnost a působí toxicky. Principy léčby parazitóz spočívají v pouţití komplexních i speciálních opatření a současném ozdravení zvířat. Tzn. zlepšení fyziologického stavu, zvýšení přirozené odolnosti organismu hostitele, ozdravení prostředí zejména stájí a pastvin a zapojení preventivní, ale především terapeutické aplikace účinných látek (www.vfu.cz, 2009). Je velmi důleţité respektovat - 14 -
osobitost biologie parazita a epizootologii parazitózy. Základní zásadou účinné terapie je koprologická diagnostika, která dává obraz o výskytu druhů parazitů, tak i o intenzitě nakaţení (VERNEROVÁ, 2006). Včasná diagnostika nástupu rezistence pomůţe při stanovení účinné léčby. Doporučeným testem pro veterinární praxi diagnostiky anthelmintické rezistence nematod koní je test redukce počtu vajíček v trusu (FECRT; Faecal egg count reduction test) (VERNEROVÁ, 2006). Likvidace invazivních chorob je moţná jen při pouţití komplexních opatření (JURÁŠEK, 1987). Jde především o zabezpečení všeobecných a speciálních opatření. K všeobecným opatřením u zvířat patří zlepšení jejich fyziologického stavu, kvalitnější krmení, ustájení a pohyb na čerstvém vzduchu (WINTZER, 1999). Ke speciálním opatřením patří programování chemoprofylaktických a léčebných akcí, desinfekce vnějšího prostředí apod. (ZATLOUKAL, 1999). 2.6.2 Antiparazitární látky Navzdory dostupnosti a široké škále antiparazitik jsou parazitózy stálým problémem v chovech hospodářských i společenských zvířat, a spíše neţ úplná eradikace je pravděpodobnější udrţení parazitárního onemocnění na subklinické úrovni preventivními opatřeními a vhodně volenou terapií (VERNEROVÁ, 2006). Tyto látky můţeme rozdělit na antiparazitica interna působí proti vnitřním cizopasníkům a na antiparazitica externa, které působí proti vnějším cizopasníkům. Řada substancí patří do obou skupin. Pouţití můţe být buď terapeutické, nebo profylaktické. Vlastní mechanismus účinku antiparazitik spočívá v jejich působení na specifické enzymy parazitů nebo na enzymy, které jsou pro parazity nezbytné a na působení v biochemických pochodech v organismu parazita. Jedná se především o zásah do energetického metabolismu např. sniţováním vyuţití glukózy nebo do neuromuskulárního aparátu. Jiné účinky nejsou dosud známy, ale předpokládá se, ţe existuje vazba na DNA (www.vfu.cz, 2009). Pouţívání anthelmintik musí vycházet z důkladného poznání ţivotního cyklu parazita, stupně infekce, farmakodynamických vlastností účinné látky a z ohledu na moţný vznik rezistence parazitů k aplikovaným přípravkům (VERNEROVÁ, 2006). - 15 -
Antiparazitika můžeme rozdělit dle cílového cizopasníka na (www.vfu.cz, 2009): Antiprotozoika - účinné proti jednobuněčným parazitům Anticestoda - účinné proti tasemnicím Antinematoda - účinné proti oblým červům Antitrematoda - účinné proti motolicím ANTIHELMINTIKA = antinematoda + anticestoda + antitrematoda Rozdělení látek (BODEČEK, 2009): Benzimidazoly Preparáty fenbendazol: Panacur mebendazol: Telmin Váţí se na beta tubuly, jsou širokospektrální, ale nepůsobí larvicidně. Působí pouze na dospělce malých a velkých strongylidů. Pokud je opakovaně podáváme ve vyšších dávkách, mohou působit i na tasemnice. Výhoda spočívá především v nízké toxicitě. Nevýhoda je, ţe následkem nesprávného pouţití byly na našem území především u malých strongylů vytvořeny rezistence. Onemocnění jimi způsobené tak nabývá na významnosti. Makrocyklické laktony avermektiny Preparáty moxidectin : Equest ivermectin: Noromectin, Ecomectin, Equimax, Eqvalan - 16 -
Otevírají glutamát chloridové kanálky. Působí na malé strongylidy, škrkavky, roupi, trichostrongyly, plicnivky, střečky, zákoţky a S.westeri. Nepůsobí larvicidně a nepůsobí ani proti tasemnicím. Nejsou bezpečné pro hříbata. Rezistence byly prokázány především u invermectinu na škrkavky, malé strongylidy a roupi. Nevýhodou je jeho vysoká ekotoxicita a dlouhý poločas rozpadu. Makrocyklické laktony Moxidektin Jedná se o vysoce účinné, larvicidní látky s niţší ekotoxickou a podobnou rezistencí jako AVM. Praziquantel Pouţívá se při infekci tasemnicemi. Je kombinací přípravků s AVM nebo MOX a obsahují ho tyto preparáty: Equimax, Eqvalan duo a Abamitel plus obsahující insekticid). Tetrahydropyrimidiny pyrantel tartát, palmoát Pyrantel je vysoce účinný preparát i na tasemnice, na našem trhu však není k dostání. Ovšem i v tomto případě jiţ byly zjištěny rezistence. Hlavní problematikou terapie antiparazitiky, jsou rezistence. Neúčinná terapie u koní můţe být způsobena sníţenou jakostí přípravku nebo špatnou aplikací resp. poddávkováním a z toho plynoucím výskytem rezistentních kmenů parazitů k účinku antiparazitika (VERNEROVÁ, 2006). Rezistence na benzimidazoly je prakticky ubikvitární ve většině zemí, rezistence na pyrantel se postupně zvyšuje. Zatím není hlášena rezistence cyatostom na avermektin a milbemycin. Vývoj rezistence Parascaris equorum k ivermektinu je jiţ dokumentována. Opatření proti rozšíření rezistence vůči anthelmintikům se v první řadě soustřeďují na prevenci (VERNEROVÁ, 2006). 2.7 Nemoci koní a charakteristika jejich původců 2.7.1 Kokcidióza Kokcidie jsou oportunní patogenní agens. Klinicky se kokcidióza projevuje při špatném výţivném stavu, při stresu v období odstavu, při špatných zoohygienických - 17 -
podmínkách nebo při přepravě. Parazitóza kokcidóza má nezjevný průběh (DYK a kol., 1972). Kokcidióza se vyskytuje u koní v různých krajinách, s rozličnou frekvencí a bývá vyvolaná Eimeria leuckarti (CHROUST, 1998). Jedná se rozšířeného, avšak méně často prokazovaného parazita. Nejčastěji Eimeria napadá hříbata. Protozoa těchto kokcidií se vyznačují extrémně silným, hrubým vnějším obalem a zrnitým povrchem. Vnitřní slupka je tenká bezbarvá. Vývoj probíhá ve střevě. Čas sporulace je pohyblivý dle teploty 3 6 týdnů, vylučování oocyst začíná 31. aţ 33. den a trvá 5 aţ 12 dní (www.vetpathology.org). Vyloučené oocysty mají poměrně dlouhou sporulační dobu a to 21 dní při 25 stupních a 42 dní při 15 stupních Celsia. K infekci obvykle dochází perorálně, pozřením vysporulovaných oocyst většinou v období mezi 1. měsícem a 1. rokem stáří. Starší zvířata zpravidla klinické příznaky nemají, ale mohou slouţit jako zdroj infekce. Ve střední Evropě je zejména u hříbat zaznamenána prevalence pohybující se na úrovni 0,3 4%. Kokcidióza má nezjevný průběh (DYK a kol., 1972). Masivní invaze můţe vyvolat střevní katar, který se projevuje světlým, vodnatým průjmem a hubnutím zvířete, ale střevní problémy a záněty u koní vyvolává pouze opravdu masivní infekce kokcidiemi. Její nebezpečnost pro koně není velká (STACHOVÁ, 2003). Diagnóza: Diagnostiku provádíme mikroskopicky, vyšetřením fekálií flotační metodou po delší centrifugami - alespoň 7 minut (WINTZER, 1999). Obr.1: Kokcidie (Insruction, 2010) - 18 -
2.7.2 Strongylidóza Původcem tohoto onemocnění je 45 druhů patogenních měchovců. Měchovci jsou nejvíce patogenní parazité koní (HASSLINGER, 1981). Měchovci rodu Strongylus (S. edantus, S. vulgaris, S. equinus) patří mezi tzv. velké strongylidy, všechny ostatní rody (Triodontophorus, Cyatostoma aj.) patří mezi tzv. malé strongylidy. Malí strongylidé jsou nejběţnějším parazitem u koní (STACHOVÁ, 2003). Larvy velmi dobře odolávají v prostředí. Aktivně lezou po vlhkých stéblech trav nahoru, kde je koně především ráno spasou. Během dne se larvy stahují zase do vlhké hlíny. (STACHOVÁ, 2005). Vnímavá jsou především hříbata, trpí chudokrevností, průjmy, kolikami, nechutenstvím a zaostávají ve vývinu. Pokud je v pořádku imunitní systém u starších koní se vyvíjí odolnost, která koně chrání. Intenzita infekce však nesmí být příliš vysoká (STACHOVÁ, 2005). K nakaţení strongylidózou dochází perorálně, kůň přijme infekční larvu třetího stadia s potravou, která je kontaminována výkaly. V tlustém střevě se larva zavrtává do střevní sliznice a vyvíjí se v encystovanou cyathostomu (L4), která ve sliznici zůstává týdny aţ roky. Toto vývojové stádium vyvolává jen drobné zánětlivé reakce ve střevě (CHROUST, 2000). Jakmile se larvy zaktivují, začnou vytvářet různé metabolické zplodiny a na ty reaguje sliznice střeva zánětem (LANGROVÁ a JANOVSKÁ, 2002). Klinické příznaky se jeví jako těţké průjmy nebo koliky. L4 se vyvíjí v dospělce, po oplození samička produkuje vajíčka, která se s exkrementy dostávají do vnějšího prostředí, kde se líhnou v L1 a vyvíjí aţ v infekční L3. Měchovce můžeme rozdělit podle velikosti a vývojového cyklu do dvou skupin: 1. Malí strongyli První skupinou jsou malí strongyli, patřící do podčeledi cyathostominae. Malí strongyli jsou celosvětově rozšířenou skupinu parazitů, kterou představuje více neţ 50 druhů. Jelikoţ se u jednoho koně setkáváme se smíšenou infekcí více druhy, vţilo se pro onemocnění označení dle nejpočetnější podčeledi cyathostominae, cyathostomóza (BODEČEK, 2006). Strongylidé parazitují v tlustém a slepém střevě a jejich počet se zvyšuje s věkem hostitele. U jednoho hostitele můţe jejich počet dosáhnout několika desítek aţ stovek tisíc (VERNEROVÁ, 2006). - 19 -
Obr. 2: Vajíčka malých strongylů (Ipar.pan.pl, 2010) Tito parazité mají jednodušší vývojový cyklus bez mezihostitele. Dospělci v tlustém střevě produkují vajíčka, která odcházejí s exkrementy do vnějšího prostředí, kde se z nich do 48 hodin líhnou infekční larvy, které jsou odolné vůči vyschnutí a na pastvě se kumulují zejména v létě (BODEČEK, 2006). Kůň se nakazí perorálně, kdyţ vajíčka přijme s potravou. Následně se parazit dostává do slepého nebo tlustého střeva, kde probíhá jeho další vývoj. Migrace larev je omezena pouze na střevní stěnu, kde část larev zůstane v latentní formě. Období klidů můţe trvat i několik měsíců (BODEČEK, 2009). Koně infikovaní nízkým počtem těchto měchovců běţně nevykazují ţádné klinické příznaky, avšak při silné infekci mohou způsobit váţné destrukce i úhyn. Cyathostomóza pokračuje tvorbou podkoţních otoků a můţe končit uhynutím koně nebo rozvojem chronického, aţ roky trvajícího průjmu (BODEČEK, 2006). Především v poslední době vzrůstá nebezpečí, které tito parazité představují. Děje se tak i z důvodu vytváření rezistence na některé odčervovací prostředky (STRAKOVÁ, 2005). 2.7.2.1 Cyathostomóza Dle odborné veřejnosti je cyathostomóza nejzávaţnější parazitózou dnešní doby. Vyznačuje se problematickou diagnostikou a poměrně značnou šíří rezistence vůči mnoha rutinně pouţívaným antiparazitikům (HANZLÍČEK, 2001). Anthelmintická - 20 -
rezistence je váţným celosvětovým problémem terapie gastrointestinálních nematod, zejména cyatostom (VERNEROVÁ, 2006). Původcem onemocnění jsou larvální stádia malých strongylidů a jejich schopnost encystace do stěny tlustého střeva. Tímto způsobem larvy přeţívají v inhibované formě i několik let. Encystované larvy se mohou kumulovat, po zaktivování hromadně migrují do lumenu kolonu a céka a způsobují váţné zdravotní problémy, někdy smrt (www.vfu.cz, 2009). Mechanismus, kterým dochází k inhibici larev, není přesně znám, ale předpokládají se dva odlišné mechanismy (HANZLÍČEK, 2001): - Vlivem podzimních, nepříznivých podmínek prostředí se larvy uvedou ve stěně střeva do hypobiotického stavu, který parazitům umoţní snadněji přeţít zimu - Imunologická odezva organismu, která uvězní larvy ve stěně střeva Výsledek obou uvedených mechanismů vedoucích k encystaci je prakticky stejný, proto se pouţívá termínu larvální inhibice (HANZLÍČEK, 2001). Klinické příznaky se jeví jako akutní, často provázené chronickým průjmem, někdy intermitentním, horečkou, popřípadě kolikovými stavy. Pokud je průběh chronický, jedinec ztrácí kondici a hubne. Krevním nálezem je hypoalbuminemie i jiné nespecifické nálezy. Koprologické vyšetření bývá negativní, přítomnost či nepřítomnost vajíček nic neprokazuje, protoţe onemocnění způsobují larvy. Příznaky onemocnění se objevují u všech věkových kategorií s nejvyšším výskytem od konce podzimu aţ do předjaří (HANZLÍČEK, 2001). Anamnesticky se uvádí rutinní odčervování. 2. Velcí strongyli Druhou skupinou jsou velcí strongyli, kteří náleţí do podčeledi strongylinae. Dospělci ţijí přisátí ke střevní sliznici slepého a tlustého střeva, zatímco jejich larvy migují tělem. Dráha i délka migrací je druhově specifická, obecně však bývá velmi dlouhá a můţe být pro koně velmi nebezpečná (JANKOVSKÁ a LANGROVÁ, 2002). Ze všech strongylů koní a zřejmě i z ostatních endoparazitů, jsou však zdravotně nejzávaţnější tři druhy rodu strongylos. Jsou to Strongylus vulgaris, S. edentatus a S. equinus. (JANKOVSKÁ a LANGROVÁ, 2002). - 21 -
Obr. 3: Vajíčko velkého strongyla (Dierenklinieklemmer, 2010) Strongylus vulgaris Nejpatogennejší zástupce rodu měchovců je parazit tlustého a slepého střeva Strongylus vulgaris. Exkrementy, které odcházejí do vnějšího prostředí, obsahují vajíčka v pokročilém stadiu rýhování, z kterých se za 2 3 dny líhnou larvy. Po dvojím svlékaní se z nich stanou invazní a velmi pohyblivé larvy. Infekce je moţná i ve stájích při olizování stěn, ţlabů případně i jiných předmětů (DYK a kol., 1972). Vývojová stádia L3 prodělávájí hepatopulmonární migraci organismem. Cesta larev vede přes střevní sliznici, krevní kapiláry a játra jdou do krevního oběhu, do plic a levé srdeční komory, odtud jsou neseny tepennou krví do okruţních tepen a strhávány do středních cév, kde se svlékají a pronikají do dutiny střeva, kde pohlavně dozrávají (LANGROVÁ, 2001). Celý vývoj je dlouhý asi 6 a půl měsíce. Klinické příznaky se jeví jako různě silné koliky. Exkrementy mohou být s příměsí kreve. Příznaky vrcholí v jarních měsících únoru a březnu (DYK a kol., 1972). Obr.4: Strongylus vulgaris life cycle (Merial, 2010) - 22 -
Strongylus equinus Je největší z velkých strongylidů. Stejně jako u ostatních strongylů i jeho vývoj probíhá ve vnějším prostředí. Po pozření larvy dlouze migrují tělem přes játra, slinivku a dutinu břišní (LANGROVÁ, 2000). Část larev zůstává ve sliznici střeva delší dobu, poškozuje tam cévní a nervové pleteně, většina však střevo opouští a vniká do dutiny břišní. Larvy, které se během vývoje nedostaly do pankreasu nepronikají stěnou střeva a odumírají v dutině břišní (DYK a kol., 1972). Vývoj je dlouhý kolem8 9 měsíců. Klinické příznaky jsou nespecifické. V období migrace larev se objevují koliky, nechutenství, poruchy cirkulační, případně i peritonitidy a poruchy v činnosti pankreasu (DYK a kol., 1972). Objevit se můţe i poškození jater a slinivky břišní (ENDE a INSENBUGEL, 2006). Strongylus edentatus Po pozření vajíček larvy migrují přes střevní stěnu dutinou břišní aţ k bránici a současně rozvlékají střevní bakterie. Způsobují subperitoneální krvácení a zapřičiňují vznik abscesů v dutině břišní, které po prasknutí koně zahubí. Dochází k poškození jater, pobřišnice a střev (ENDE a ISENBUGEL, 2006). Migrace končí opět ve střevě, kde pohlavně dospívají. Celý vývoj trvá asi 5 6 měsíců (DYK a kol., 1972). Pohlavní dospělosti parazit dosahuje asi za 9 měsíců a od té doby vylučuje vajíčka. Teprve potom lze prokázat jeho vajíčka ve fekáliích koně. Ke škodám v organismu však došlo dávno před tím (ENDE a ISENBUGEL, 2006). Onemocnění se vyskytuje zejména u mladých koní. Klinicky se projevuje kolikovými bolestmi, slabostí a poruchami defekace. Nastat mohou těţké peritonitidy se smrtelným koncem. U starších koní onemocnění probíhá většinou chronicky (DYK a kol., 1972). Diagnózu stanovujeme flotační metodou a mikroskopicky. Důleţitá je prevence a profylaxe, která spočívá v pravidelném vyšetření exkrementů a včasném odčervení, desinfekci stájí a biotermie hnoje (RYŠAVÝ, 1987). 2.7.2.2 Strongylóza trombo embolitická kolika Velcí strongylidé byli v minulosti velmi závaţným parazitologickým problémem u koní. Tito helminti způsobují svou migrací krevními cévami a parenterálními orgány těţké tromboembolické koliky, ruptury aorty a při atypickém usídlení v organismu i příznaky pohybových a nervových poruch vedoucích aţ k úhynu zvířete. Cílenou a - 23 -
pravidelnou aplikací anthelmintik byl tento problém téměř odstraněn, avšak vedlo to ke zvýšení významu malých strongylidů (NOVÁKOVÁ a KOUDELA, 2006). Trombo - embolitická kolika, je onemocnění vzniklé následkem zneprůchodnění střevních tepen tromby nebo emboly (STACHOVÁ, 2005). Příčinou ucpání střevní tepny jsou nejčastěji migrující larvy parazita Strongylus vulgaris (STACHOVÁ, 2005). Larvy způsobují zranění vnitřní vrstvy tepny, kde se následně usazují trombocyty a fibrinová vlákna, které dávají vznik trombu nebo-likrevní sraţenině, které cévu ucpávají. Následkem zvýšení krevního tlaku také dochází v tomto místě k aneurysma (výduť stěny tepny). U trombů můţe dojít po nějaké době ke vstřebání, ale velké sraţeniny se rozpadají a uvolňují emboly, které dál cestují krevním řečištěm, aţ dokud neprojdou. Průchod krve je omezen i dalšími vlivy způsobenými migrací larev např. záněty cév. Následkem zhoršené průchodnosti tepny dochází k nedokrvení patřičného úseku střev a následně se dostaví poruchy pohyblivosti a křeče střeva z nedostatku kyslíku (STACHOVÁ, 2005). Také proto, ţe střevní cévy mají poměrně bohatou síť anastomóz (tedy více souběţných cév, které vedou krev k jednomu místu), nevznikne trombo embolická kolika z kaţdého poškození střevní tepny (STACHOVÁ, 2005). Vţdy záleţí, jestli se ucpe malá nebo velká tepna, u malých je postiţen menší úsek střeva u větších bude situace mnohem závaţnější. Nejvíce bývá postiţen poslední úsek kyčelníku, velký kolon a slepé střevo. Po nedokrvení dochází ke stahům a křečím. Stahy pak postupně zpomalují, aţ vymizí úplně. Nahromaděný obsah ve střevech způsobuje plynatost nebo zácpu. Rozkladné produkty obsahu vstřebávají střevní stěnu do krve, tím dochází k tzv. otravě krve a zánětu pobřišnice. Pokud taková situace nekončí úhynem jedince, stane se na světě malý zázrak. Přesto, ţe se tělu podaří nedokrvení střeva zvládnout, zůstávají v postiţených místech jizvy, které mohou vést k zúţení nejčastěji tenkého střeva (STACHOVÁ, 2005). V tomto případě je nástup kolikového záchvatu náhlý a rychlý, u lehčích případů se peristaltika obvykle sama upraví. V těţších případech dojde k zastavení peristaltiky a zvětšování břicha následkem hromadění plynu. Celkový zdravotní stav koně je změněn. Příznaky trombo- embolické koliky mohou být zaměnitelné se zauzlením střev, těţkou zácpou nebo změnou polohy střeva. U hříbat od pátého měsíce do jednoho roku se projevují infekce změnou chování, sklíčeností, slabostí, chudokrevností, mírnými kolikovými příznaky, zvýšenou teplotou (nad 39 C), slabým zrychleným pulsem, rychlým dechem a bolestivostí při palpaci břišní stěny (FRIED a kol., 1972). Kolika - 24 -
můţe trvat i více dní, kdy má kůň mírnější koliku a mírně zpomalenou peristaltiku. I přesto, ţe dojde k uzdravení, je třeba počítat s recidivami (STACHOVÁ, 2005). 2.7.3 Anoplocefalóza (cestodóza) Původcem této parazitózy jsou tři druhy z čeledi Anoplocephalidae (WINZER, 1999). Po dlouhou dobu tradovaný názor, ţe tasemnice nejsou pro koně patogenní a jejich výskyt je sporadický, uţ dávno neplatí (VOJTKOVÁ, 2006). Stejný názor uvádí i ZELNINKOVÁ (2007). V České republice byly tasemnice u několika případů diagnostikovány jako příčina smrtelného onemocnění (VOJTKOVÁ, 2006). Případů, kdy tasemnice poškodily střeva je popsáno mnoho. Nejčastěji diagnostikovanou tasemnicí u koní bývá Anoplocephala perfoliata, která je současně povaţována za důleţitý faktor v etologii kolikových onemocnění. A. perfoliata je celosvětově rozšířenou tasemnicí a zároveň nejčastěji se vyskytujícím druhem (VOJTKOVÁ, 2006). Jedná se o nejrozšířenější tasemnicí u koní v Evropě (WINTZER, 1999). Zároveň lze říci, ţe jde o nejpatogennější druh. Onemocnění se projevuje hlavně při špatných chovatelských podmínkách u mladých koní (DYK a kol., 1972). Obr. 5: Vajíčko anaoplocephala (Cal, 2010) Anoplocefalóza je parazitóza způsobená druhy A. magna, A. perfoliata a A. mamillana. Klinicky jsou navzájem neodlišitelné a často tvoří kombinovanou infekci. Také zde se objevují periodické koliky a špatný výţivný stav i při dobrém krmení (DYK a kol., 1972). Rozdíly ve výskytu u jednotlivých plemen nebyly nalezeny, stejně - 25 -
jako případná souvislost mezi věkem a napadením tasemnicemi (DYK a kol., 1972). Procento kolikových onemocnění, jeţ způsobili tasemnice, je opravdu vysoké (ZELINKOVÁ, 2007). Tasemnice jsou reálným nebezpečím, které nelze podceňovat. Vzhledem k tomu, ţe vývoj tasemnic je vázaný na půdní roztoče, dochází k projevům onemocnění především v létě (RYŠAVÝ, 1989). Přičemţ půdní roztoči mají značnou afinitu k vajíčkům tasemnic, přímo je lákají. Spolu s potravou poţírají roztoči i vajíčka tasemnic, z nichţ se pak v jejich těle uvolňuje ekosféra - obrvená kulovitá larva tasemnic (DYK a kol., 1972). Vývoj A. magna i A. perfoliata probíhá shodně přes půdní roztoče (DYK a kol., 1972). Tasemnice parazitující v koních neprodělávají migraci tělem, jejich patologické působení je tedy vázáno na místo přichycení ve střevě. V případě silnějších infekcí, mají parazité tendence shlukovat se do trsů. Toto shlukování můţe zhoršit lokalizované léze (poškození), které se tak mohou rozšířit do submukózy, kde mohou snadněji porušit krevní a nervovou regulaci (VOJTKOVÁ, 2006). Obr. 6 Anoplocephala life cycle (Liv, 2010) Anoplocephala perfoliata je velmi nebezpečný parazit zvláště proto, ţe je těţké zjistit její přítomnost i stupeň infekce v organismu. Symptomy této parazitózy jsou nezřetelné, dokud nedojde k fyzickému poškození. Navíc, tato tasemnice je necitlivá - 26 -
k běţným anthelmintikům. Je citlivá na pyrantely, ale ty u nás nejsou registrovány. Zdrojem infekce jsou nakaţení koně, kteří znečišťují pastviny a výběhy stále novými vajíčky a dávají moţnost vzniku nových generací roztočů napadených cysticerkoidy. Definitivní hostitel se zpravidla nakazí na pastvě nebo výběhu, kde s potravou pozře i nakaţené roztoče (DYK a kol., 1972). A. Perfoliata parazituje ve střevech koně v oblasti ileocekální chlopně, je to oblast, kde tenké střevo přechází v tlusté. Jednotlivé tasemnice však můţeme lokalizovat i dál od tohoto místa. Klinické příznaky onemocnění se odvíjejí od počtu tasemnic, které koně infikují. Při nízkém počtu tasemnic jedinec nemusí vykazovat ţádné klinické příznaky, naopak při silné infekci se objevují periodické koliky, průjmy a peritonitidy. Masivní infekce (více neţ 100 jedinců) můţe být doprovázena progresivním hubnutím a anémií, ale příznaky akutní abdominální bolesti jsou pravděpodobnější neţ chronický průběh anoplocefalózy (VOJTKOVÁ, 2006). Apetit je zachován, nebo sníţen. V některých případech se setkáváme i s kolísáním tělesné teploty (DYK a kol., 1972). Závaţnost patologických změn roste proporcionálně s počtem přítomných parazitů (VOJTKOVÁ, 2006). Na sliznici tenkého střeva se setkáváme se zánětem, v chronických případech zbují vazivo, sliznice je znatelně zesílení a pokryta šedým hlenem (DYK a kol., 1972). Tasemnice často poškozují hostitelova střeva, zejména silné infekce způsobují velké destrukce. K váţným příčinám akutních nebo chronických kolikových bolestí patří střevní invaginace, které vznikají na tenkém, slepém nebo tlustém střevě a označují se podle postiţeného oddílu střeva (VOJTKOVÁ, 2006). Tasemnice hrají hlavní roli v etiopatogenezi tohoto onemocnění. Střevní kličky změní polohu ve směru jejich podélné osy, střevní trubice se převrátí a ve směru peristaltiky se teleskopicky vsune do sousedního oddílu. Ileocekální spojení je predilekčním místem přichycení tasemnic, které svou přítomností vyvolávají patologické změny a jsou také spojovány s impakcemi posledního úseku střeva (www.vfu.cz, 2009). Následkem poškození tasemnicemi také vznikají svalové hypertrofie ilea. Klinické příznaky jsou rekurentní (vratné) kolikové bolesti, které se časem stupňují. Hypertrofie jsou doprovázené tvorbou mnoha divertiklů. Divertikly jsou vychlípeniny sliznice, které pravděpodobně vznikají ze slizničních vředů. Tasemnice mohou být také příčinou perforací střev. Nejčastěji bývá postiţené slepé střevo. Vznik perforace můţe podpořit porod, kdy plod v průběhu svého otáčení zřejmě vyvíjí značný tlak na kolon - 27 -
a rektum. Jestliţe je střevo poškozeno, např. tasemnicemi, můţe snáze dojít k ruptuře (VOJTKOVÁ, 2006). Dignostika se provádí rozborem exkrementů a nálezem vajíček. Tasemnice však vylučují vajíčka v dělohách a je sloţité je prokázat, protoţe bychom museli odebrat a trefit právě ten určitý kousek exkrementu, který dělohu obsahuje. V normálním vzorku exkrementu nelze napadení tasemnicemi prokázat (ENDE a ISENBUGEL, 2006). Tvar vajíček je dosti variabilní trojúhelníková, čtyřhranná i okrouhlá (DYK a kol., 1972). Rozměry a tvar vajíček jsou u všech tří běţných druhů koňských tasemnic velmi variabilní a nedovolují přesnou druhovou diagnostiku (DYK a kol., 1972). Jedinou spolehlivou metodou, kterou lze stanovit stupeň napadení je sérologická diagnostika. Často je to bohuţel aţ posmrtná pitva. 2.7.4 Askaridóza Toto onemocnění bývá vyvoláno původcem Parascaris equorum (WINTZER, 1999). U starších koní se s touto infekcí setkáváme zřídka (FRIED a kol., 1972). Dospělý kůň si vytváří určitou imunitu (STRAKOVÁ, 2005). Velmi vnímavá jsou hříbata po narození, často se nakazí při sání z mléčné ţlázy a velmi často u nich dochází k úhynu. Nejvíce postiţenou skupinou jsou hříbata ve věku 5 měsíců aţ jeden rok, v jejichţ střevech parazituje 1 rok. Hříbata následkem infekce zaostávají ve vývinu, popřípadě mohou při silné infekci i uhynout. Vajíčka jsou výrazná, velká kolem 100 μm kulovitého tvaru, opatřená vícevrstevným obalem tmavohnědé barvy se snadno odlupující horní vrstvou. Zárodečná buňka je uloţena uvnitř, neoplozené vajíčko se jeví světle. Do vnějšího prostředí jsou vajíčka vylučována výkaly, zde dozrají do infekčního stadia za 7 8 dnů. K nákaze dochází perorálně s potravou, následně se ve střevech uvolní larva 2. stadia, která pronikne sliznicí do kapilár jater, pak cestuje krevním oběhem do plic, kde dochází k nejzávaţnějším poškozením (ENDE a ISENBÜGEL, 2006). Následně kůň larvy vykašlává, a protoţe neumí plivat, vykašlanou larvu polkne. Larvy se tak opět dostávají do ţaludku. Poté se larva dostane do střev, kde za 45 77 dní dosáhne pohlavní dospělosti. Během migrace larvy poškozují tkáně, vyvolávají krváceniny a bronchopneumonie. Krví se mohou dostat i do jiných orgánu a poškodit je - 28 -
(STACHOVÁ, 2005). V jiných orgánech také dochází k tvorbě uzlíků a poměrně často se vyvíjí další klinické projevy např. nervové poruchy (WINTZER, 1999). Obr. 7: Vajíčka Parascaris equorum (Veterinaravirtual, 2010) Dospělé škrkavky ve střevě vyvolávají zánět střevní sliznice, který se projevuje průjmem, občasným nechutenstvím, lízavkou, matnou srstí, někdy i kolikami (STACHOVÁ, 2005). Samičky kladou aţ půl milionu vajíček denně a vajíčka zůstávají i za špatného počasí infekční po několik let (ENDE a ISENBÜGEL, 2006). Obr. 8: Life cycle Parascaris eq. (extension, 2010) Nejvíce se škrkavky vyskytují na jaře, vajíčka se mohou vyvíjet při teplotě nad 10 C, avšak ne vyšších neţ 38 40 C. Sucho a chlad méně neţ 9 C vajíčka - 29 -
škrkavek usmrcuje, v opačném případě mohou pokryté sněhem ve vnějším prostředí přeţívat i rok. Klinické příznaky se projevují dle intenzity a průběhu infekce. Při migraci larev koně kašlou, při střevní formě vznikají enteritidy, koliky, pocení, slabost, zaostávání v růstu, někdy křeče, parézy a paralýzy, v případě masivní infekce můţe dojít k ruptuře střev a smrtelné peritonitidě (WINTZER, 1999). Sající hříbata hynou rychle. V krevním obraze je sníţeni obsah erytrocytů a hemoglobinu, oesinofilie (DYK a kol., 1972). Diagnóza se stanovuje flotací vajíček a mikroskopicky. Důleţitá je prevence vyšetření klisen před hřebením s následnou profylaktickou léčbou (LANGROVÁ, 2003). Při pastevním odchovu se klade důraz na výběr neinfikovaných pastvin (JURÁŠEK, 1987). Velmi důleţitá je letní péče, častý, pravidelný sběr výkalů z pastvin i výběhů. 2.7.5 Trichostrongylóza Původcem trichostrongylózy je Trichostrongilus axei (WINTZER, 1999). Parazit má přímý vývojový cyklus, jeho larvy jsou velmi rezistentní a snášejí i delší suchá období. Dokonce mohou přezimovat (WINTZER, 1999). Parazité jsou lokalizováni ve sliznici ţaludku a z části ve dvanácterníku. Při silném napadení můţe vzniknout katarální gastritida, při které můţe dojít aţ k perforaci sliznice (KASSAI, 1999). Invaze se projevuje nezvyklou chutí do ţrádla s progresivním chudnutím, anémií, hypoproteinémií a poklesem výkonu (WINTZER, 1999). Léčba se provádí ivermektinem (LANGROVÁ a JANOVSKÁ, 2001). 2.7.6 Strongyloidóza Původcem tohoto onemocnění je Strongyliloides westeri. Vnímavost je prokázaná především u hříbat do jednoho roku. Pokud je kůň napaden po druhé v ţivotě, S. westeri vytváří loţiska. Pokud uţ byl jedinec jednou infikován, dostávají se larvy při reinfekci velkým krevním oběhem do svaloviny a u matek do vemena, kde dochází k průniku larev třetího stupně do kolostra a mléka. Tímto způsobem jsou infikována sající hříbata ( WINTZER, 1999). Je to druhý způsob, jak se můţe hříbě nakazit (STACHOVÁ, 2005). - 30 -
Infikovaná hříbata mají zánět střev a průjem asi 9 dní po porodu. Strongiloidé hostiteli způsobují drobné krváceniny v plicích, podobně jako škrkavky (ENDE a INSENBUGEL, 2006). Napadená hříbata mohou trpět i chudokrevností. Pokud uţ byl kůň jednou napadený nebo je starší, má vůči strongyloidům určitou odolnost. Parazité v jeho těle jiţ nedospějí a kůň nebude vylučovat vajíčka exkrementy do prostředí (STACHOVÁ, 2005). Samičky s. western parazitují v tenkém střevě a duodenu, rozmnoţování probíhá partenogenezí. Samičky jsou dlouhé 6 8 mm, tvar mají vláskovitý. Vajíčka, která se ven dostávají s exkrementy, obsahují larvu stočenou do tvaru písmene U (RYŠAVÝ, 1989). Ve vnějším prostředí se z nich líhnou larvy prvního stupně, další vývin probíhá přímo, nebo nepřímo. Přímý vývin je progresivnější. Po několika hodinách se larvy svlékají a zrají v druhá stadia, které po dalších 24 36 hodinách dospívají v infekční stadium filariformní larvy s cylindrickým jícnem. Tyto larvy jsou velmi pohyblivé, schopné proniknout do hostitele perkutánně. Nepřímý vývin je charakterizován následovně, stádia L1 se za 2 3 dny vyvinou v samce a samičky volně ţijící generace, kteří kopulují. Oplodněné samičky kladou v exkrementech embryonovaná vajíčka, z kterých se následně uvolňují rychle rostoucí larvy, které do 24 hodin dospívají v infekční stadia a napadají hostitele. Po vniknutí do organismu jsou neseny lymfou a krví do plic, odkud jsou vykašlány do dýchacích cest a nosohltanu. Polknutím se dostávají se do ţaludku a střev, kde poměrně rychle dospívají. Diagnostika probíhá mikroskopicky, po smrti pitvou. K léčbě se pouţívá thibenzol, promintic a ivermektin. Nejdůleţitější je prevence, která spočívá v dostatečné hygieně stájí, střídání pastvy, odklízení exkrementů z pastvin a pravidelném čištění kůţe zvířat (RYŠAVÝ, 1989). 2.7.7 Oxyuróza Původcem této parazitózy je Oxyuris equi (roup koňský). Dospělé jedince najdeme především v tlustém a slepém střevě (STACHOVÁ, 2003). 1972). Drobní roupi způsobují koním snad nejméně škody. Mají poměrně jednoduchý vývojový cyklus a většinu svého ţivota tráví na pastvině. - 31 -
Samička je 4 6 cm dlouhá, její přední konec je kratší neţ zadní, zadní konec je tenký a na konci jehlicovitě zaostřený (JURÁŠEK a DUBINSKÝ, 1993). Samec je asi 1 cm dlouhý, ocasní konec má tupý a opatřený bočními křidélky s přísavkami. Po kopulaci jsou samci odsouzeni k záhubě. V noci samičky vylézají z rektální ampule, zachytává se v perineálních řasách a pod kořenem ocasu svým ocasním koncem a kladou silné vrstvy vajíček v blízkosti análního otvoru. Počet nakladených vajíček se pohybuje od 8 000 do 80 000. Některé samičky kladou vajíčka jiţ ve střevě, vajíčka poté vycházejí do vnějšího prostředí společně s exkrementy a určitá část samiček se dostává ven, kde pokračují v kladení vajíček na povrchu exkrementů. Kladená vajíčka jiţ obsahují plazmu v pokročilém embryonálním stadiu rýhování. Po nakladení vajíček, splnění svého zásadního ţivotního úkolu, samička umírá. Obr. 9: Vajíčka Oxyuris equi (Cal, 2010) Nakladená vajíčka jsou slepena hlenovitou hmotou v podobě šedohnědých, šedých nebo ţlutavých provázkových nálepů a v oblasti análního otvoru přetrvávají i několik dní (WINTZER, 1999). Jsou bezbarvá, téměř průsvitná, asymetrická k podélné ose a na zploštělém pólu opatřená operkulem čili čepičkou. Velikost vajíček se pohybuje kolem 90 x 40 μm. Na kůţi anální krajiny lze pozorovat bělavé stroupky, v nichţ při mikroskopickém vyšetření zjistíme masy vajíček (FRIED a kol., 1972). - 32 -
Obr. 10: Nálepy vajíček (Vibrac, 2010) V ideálních podmínkách se z vajíček za 2 3 dny vyvinou infekční larvy (DYK a kol., 1972). Lepkavá hmota vysychá a pohyb ocasu setřásá larvy na zem do podestýlky, ţlabů i pastvin kde tvoří zdroj infekce. Larvy jsou schopné infekce po 5 7 dnech (WINTZER, 1999). K nákaze koně dochází perorálně při pastvě nebo olizováním předmětů či dalších jiţ infikovaných jedinců. Třetího vývojového stadia larva dosahuje ve vajíčku. Kůň tře ocasem o stěny, stájové předměty, tímto způsobem se uvolňují infekční vajíčka, která se s potravou dostanou do zaţívacího traktu koně. Larvy opustí vaječný obal a rychle dospívají bez migrace krví (DYK a kol., 1972). Po strávení operkula trávicími šťávami se larva uvolní a proniká do střevních ţláz, kde se ţiví výměšky sliznice a dospívá ve čtvrté stadium. L4 má vyvinutou ústní kapsulu, kterou se fixuje k ţlaznaté sliznici střeva. Za 50 dní po infekci se larva mění v larvu pátého stádia, která za dalších sto dnů dosahuje pohlavní dospělosti (JURÁŠEK, 1987). Klinickým příznakem je svědění. Zvláště v noci jsou koně neklidní. Otírají ocas o různé předměty, coţ způsobuje neustálá poranění kořene ocasu, ulámané ţíně, zaţívací poruchy a hubnutí (DYK a kol., 1972). K dalším příznakům patří poruchy trávení, zánět střevní sliznice a neurčité koliky. Záněty kůţe bývají na krajině hrbolů sedacích kostí (FRIED a kol., 1972). Rozpoznání nepůsobí obtíţe, je podloţeno nálezem stroupků kolem análního otvoru, průkazem vajíček v oškrabu kůţe, prořídlou srstí, zánětem kůţe v okolí a svěděním (FRIED a kol., 1972). K nákaze nejčastěji dochází v průběhu měsíců listopadu a května, vnímavá jsou především hříbata a přestárlí koně. Vlhké prostředí, špatné hygienické podmínky a - 33 -
krmení z podlahy nákazu podporují. V prostředí stáje mohou vajíčka přeţívat minimálně 10 týdnů. Roupovitost se nejlépe diagnostikuje ráno po nazdvihnutí kořene ocasu a prohlídce perianální oblasti, kde se nacházejí pěnovité shluky vajíček, které se po stěru mikroskopují (JURÁŠEK, 1987). Pravidelná desinfekce stájí, vyšetření na přítomnost vajíček a dostatečná hygiena jsou ideální preventivní opatření. K léčbě se uţívá ivermektin, piperazin, mebendazol, tetramizol, levamizol a jiné. 2.7.8 Gastrofilóza Střečci patří mezi parazitický dvoukřídlý hmyz s proměnou dokonalou, jehoţ larvy parazitují u býloţravých zvířat. Podle místa výskytu cizopasných larev se střečci rozdělují na nosní (čeleď Oestridae), podkoţní (čeleď Hypodermatidae) a ţaludeční (čeleď Gasterophilidae) V současnosti je výskyt střečků u koní chovaných v České republice velmi sporadický (BODEČEK, KOUDELA, JAHN, BEZDĚKOVÁ, 2004). Původcem onemocnění je Gastrophilus inetestinalis, G. iermis, G. nasalis, G. haemorrhodidalis, G. nigricornis a G. pecorum. Ţaludečníční střečci jsou vývojově nějstrarší, vysoce adaptovanou skupinou střečků na svého hostitele. Jejich vývoj se datuje od starších třetihor (BODEČEK, 2004). Obr. 11: Life cycle Gastrophilus (Icb, 2010) - 34 -