Právní aspekty domácího násilí

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Právní aspekty domácího násilí Bakalářská práce Autor: Eliška Toušová Boldová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: PhDr. Ingrid Matoušková, Ph.D. Praha duben 2013

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. v Praze dne 22. dubna 2013 Eliška Toušová Boldová

Poděkování: Chtěla bych poděkovat PhDr. Ingrid Matouškové, Ph.D. za vstřícnost a ochotu poradit při vypracovávání této bakalářské práce.

Anotace: Tato bakalářská práce se zabývá fenoménem domácího násilí z pohledu příslušníka Policie České republiky. Definuje základní pojmy, jako jsou domácí násilí, příčiny, formy a znaky domácího násilí. Práce rovněţ podává charakteristiku agresora (násilné osoby) a organizací pomáhajících obětem domácího násilí. Důleţitým přínosem práce je komplexní analýza moţností boje proti domácímu násilí se zaměřením na legislativní moţnosti boje a praktický postup policisty proti domácímu násilí v České republice dle zákona č. 283/1991 Sb. a zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky a srovnání těchto moţností se situací ve vybraných státech světa. Klíčová slova: pachatel, oběť, agresivita, rodina, domácí násilí, fyzické násilí, SARA DN, omezení. Annotation: This bachelor thesis deals with the phenomenon of domestic violence from the view of a policeman of the Czech Republic. It defines the basic conceptions such as domestic violence, causes, forms and signs of domestic violence. The work also characterizes an aggressor, a victim and organizations helping the victims of domestic violence. An important contribution of the work is a complex analysis of the possibilities of the fight methods and a practical procedure of a policeman against domestic violence in Czech republic according to the Czech law Nr. 283/1991 of the Collection (Code) of laws and Nr. 273/2008 of the Collection (Code) of laws and to compare these possibilities with the situation in the chosen states of the World. Key words: offender, victim, aggression, family, domestic violence, physical violence, SARA DN, restriction.

OBSAH: ÚVOD... 8 1. CHARAKTERISTIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ... 10 1.1 Definice pojmů domácí násilí... 10 1.2 Formy domácího násilí... 12 1.3 Znaky domácího násilí... 14 1.4 Příčiny domácího násilí... 15 1.5. Teorie příčin domácího násilí včetně teorií feministických... 17 1.6 Dynamika a cyklus domácího násilí... 18 2. OBĚTI DOMÁCÍHO NÁSILÍ... 20 2.1 Ţeny a domácí násilí... 20 2.1.1 Psychologické důsledky násilí:... 21 2.1.2 Stadia rozvoje syndromu týrané ţeny:... 23 2.2 Děti a domácí násilí... 23 2.3 Zdravotně postiţené osoby a domácí násilí... 26 2.4 Osoby vyššího věku senioři a domácí násilí... 27 2.5 Muţi a domácí násilí... 28 3. PRÁVNÍ ASPEKTY DOMÁCÍHO NÁSILÍ... 30 3.1 Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím... 30 5

3.2 Domácí násilí v trestním právu... 31 3.3 Trestní řád, zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů... 33 3.4 Přestupkový zákon, zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů... 34 3.5 Zákon o Policii České republiky č. 273/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů.. 35 3.6 Zákon o rodině č. 94/1964 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů... 36 3.7 Občanský zákoník zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů... 37 3.8 Občanský soudní řád zák. č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů... 39 4. FUNKCE A POSTUP POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY V PŘÍPADECH ZJIŠTĚNÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ... 41 4.1 Příslušnost orgánu policie... 42 4.2 Postup policistů v případě zjištění domácího násilí... 42 4.3 Vykázání... 44 4.4 Postup policie České republiky při vykázání ve zvláštních případech... 46 4.5 Postup policistů po ukončení výjezdu k incidentu... 47 5. POMOC OBĚTEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ... 50 5.1 Organizace poskytující pomoc obětem domácího násilí... 51 ZÁVĚR... 55 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ... 57 CITACE Z ELEKTRONICKÝCH MÉDIÍ A WEBOVÝCH STRÁNEKChyba! Záloţka není definována. 6

ZÁKONNÉ NORMY, INTERNÍ PŘEDPISY... Chyba! Záloţka není definována. PŘÍLOHY... Chyba! Záloţka není definována. 7

ÚVOD Ústava a Listina základních práv a svobod zakotvují základní práva a svobody občanů České republiky a stanoví zásady, na kterých je postaven právní řád České republiky. Podle Listiny základních práv a svobod jsou občané naší republiky svobodní a rovní v důstojnosti i právech a tato práva a svobody jsou všem zaručena bez jakékoliv diskriminace. V Listině základních práv a svobod je rovněţ stanoveno, ţe kaţdý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle článku 32 Listiny základních práv a svobod je také rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Zaručena je téţ zvláštní ochrana mladistvých a dětí. Z toho vyplývá povinnost státu chránit základní práva a svobody svých občanů a stát nemůţe a ani by neměl tolerovat ţádné takové případy, kdy je do nich zasahováno, a to ani, kdyţ k nim dochází v okruhu blízkých osob, nejčastěji v partnerských a rodinných vztazích. Stát má za povinnost řešit všechny případy porušování základních práv a poskytovat ochranu ohroţeným osobám, a to i v případě násilí páchaného v soukromí, za zavřenými dveřmi. Domácí násilí je právě jedním problémů, který by měl stát nekompromisně a bez průtahů řešit, neboť tato oblast se dotýká celé veřejnosti bez rozdílu vzdělání, společenského postavení, pohlaví, věku, národnosti, či schopností uplatnění se na trhu práce. Za oběti domácího násilí nejsou povaţovány pouze ţeny, kterých se sice tento jev týká stále nejvíce, ale můţe zasáhnout i muţe, seniory, zdravotně postiţené osoby a v neposlední řadě děti, na které má domácí násilí zvlášť negativní dopad z hlediska jejich dalšího celkového vývoje. Protoţe je domácí násilí specifickým fenoménem s určitými vlastnostmi a znaky, které nemusí být laikům na první pohled zřejmé, tak se povolaní odborníci v České republice zejména od přelomu tisíciletí snaţí medializovat skutečný problém. Prvním zásadním krokem k řešení problému byla novela trestního zákona v roce 2004, kdy byla stanovena skutková podstata trestného činu 215a Týrání osoby ţijící ve společně obývaném bytě nebo domě. V novém trestním zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) s účinností od 1. ledna 2010, který nahradil bývalý trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se objevuje 199 Týrání osoby ţijící ve společném obydlí. I tento paragraf lze hovorově nazvat paragrafem domácího násilí. 8

Dalším významným počinem ke kontrole domácího násilí byl zákon č. 135/2006 Sb., který přinesl institut vykázání jednak do zákona o policii a jednak do občanského soudního řádu. Zákonodárce do kontroly domácího násilí zainteresoval i sociální pracovníky a psychology. Protoţe do té doby na tak specifický nástroj nebyla připravena ani sociální péče, byla tímto zákonem zřízena intervenční centra, která oběti domácího násilí poskytují bez prostřední individuální psychologickou a sociální pomoc. I přes vysokou nebezpečnost a medializaci je domácí násilí v České republice ze strany kompetentních institucí stále ještě nedostatečně kontrolováno a sledováno. I proto bylo zaloţeno několik nestátních organizací, které se na monitoring a pomoc obětem domácího násilí zaměřují. Bylo vydáno mnoho publikací a článků, jejichţ cílem je fenomén domácího násilí popsat a ujednotit obecné postupy, jak výskyt domácího násilí eliminovat a řešit zejména ze strany státních orgánů České republiky. Ţádné násilí, tedy ani domácí, není soukromou záleţitostí, jak se dost občanů mylně domnívá, a proto je plně odůvodněna legitimnost zásahu ze strany státu vůči narušiteli. Omezování násilí ve všech formách patří k základním úkolům resortu Ministerstva vnitra České republiky a nezastupitelnou roli v tomto sehrává Policie ČR, které ze zákona vyplývá povinnost chránit bezpečnost osob a majetku, odhalovat trestné činy, zjišťovat jejich pachatele, konat vyšetřování, odhalovat přestupky a plnit další úkoly stanovené tímto zákonem. Zákon č. 135/2006 Sb. včlenil do tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky instinkt vykázání a současně s povinností při uplatnění tohoto nástroje informovat místně příslušný soud a intervenční centrum, coţ samo o sobě přineslo interdisciplinární (mezioborovou) spolupráci při řešení tohoto sociálně patologického jevu. S novým zákonem č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky došlo k výraznému zjednodušení aplikace institutu vykázání, neboť z původního rozhodnutí ve správním řízení proti kterému bylo moţno podat příslušný opravný prostředek, se stal faktický pokyn, kdy o případné námitce proti němu rozhoduje krajské ředitelství policie. 9

1. CHARAKTERISTIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŦ 1.1 Definice pojmů domácí násilí Pojem domácí násilí byl převzat z anglického termínu Domestic violence. V současnosti je domácí násilí pokládáno za zvláštní, samostatný a komplikovaný fenomén, který zahrnuje veškeré projevy fyzického, psychického, sociálního, ekonomického a dalšího násilí. Domácí násilí je specifické a od ostatních forem delikventního jednání se liší tím, ţe je násilí mezi nejbliţšími osobami vytváří vztah v závislosti oběti na útočníkovi a je zaměřeno na získání moci útočníka (násilná osoba) nad obětí (ohroţená osoba). Násilná osoba osoba, která svým jednáním ohroţuje druhou osobu na ţivotě, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti. S ohroţenou osobou ţije ve společném obydlí a je s ní v intimním, rodinném, či jiném obdobném vztahu a lze důvodně předpokládat, ţe se tato osoba bude dopouštět i nadále násilí vůči ohroţené osobě. Ohroţená osoba osoba, proti níţ směřuje domácí násilí, ze strany násilné osoby. Je ohroţena nebezpečným útokem proti ţivotu, zdraví nebo svobodě nebo zvlášť závaţným útokem proti lidské důstojnosti. Doposud není stanovena jednotná definice domácího násilí. Odborníci z různých vědních disciplín, se však shodují na jeho určujících a klíčových znacích, kterými jsou opakování, dlouhodobost, jasné rozdělení rolí osoby ohroţené a osoby násilné a neveřejnost. Vzhledem k rozmanitosti pojmu domácího násilí uvádím několik definic, které se v klíčových bodech shodují. 10

Domácí násilí je: a) fyzické, psychické, nebo sexuální násilí mezi intimními partnery, tj. manţely, druhy apod., ke kterému dochází v soukromí, tedy mimo kontrolu veřejnosti. Intenzita násilných incidentů se zpravidla stupňuje a u oběti vede ke ztrátě schopnosti včas zastavit násilné incidenty a efektivně vyřešit narušený vztah. Širší pojem násilí v rodině zahrnuje také násilí páchané na dětech a násilí páchané na seniorech. Domácí násilí je jednostranné, agresor a oběť si nikdy nemění role. O domácí násilí se tak nejedná v případě sporu, jednorázového incidentu a vzájemné potyčky mezi partnery. 1 b) označení pro násilné jednání, kterým dochází k nebezpečnému útoku proti ţivotu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti, a to v bytě nebo domě společně obývaném násilnou osobou i osobou proti níţ takový útok směřuje. Domácím násilím se rozumí opakované násilné jednání nebo opakované vyhroţování násilným jednáním, v důsledku kterého dochází nebo hrozí, ţe dojde k nebezpečnému útoku proti ţivotu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti mezi osobami, které jsou či byly spolu v intimním, rodinném či jiném obdobném vztahu a ţijí ve společně obývaném bytě, nebo domě. 2 c) definováno jako opakované, dlouhodobé a zpravidla eskalující násilí fyzického, psychického, sexuálního, sociálního a ekonomického rázu, které vytváří asymetrický vztah a vede ke stabilnímu rozdělení rolí na násilnou a ohroţenou osobu. 3 Pro účely této práce jsem stanovila definici, která obsahuje všechny znaky domácího násilí: Domácí násilí je opakované, dlouhodobé stupňující se násilí, kterého se dopouštějí dospělí nebo mladiství na svých blízkých (obětí mohou být manţel, manţelka, druh, druţka, rozvedený manţel, rozvedená manţelka, dítě, rodič, prarodič) a má podobu fyzického, psychického, sexuálního, ekonomického či jiného násilí nebo jejich kombinací. Domácí násilí je vědomá činnost, která začíná opakujícími se útoky proti lidské důstojnosti. K těmto útokům se zpravidla postupně přidávají útoky proti zdraví a v konečném stádiu můţe přejít v útoky proti lidskému ţivotu. Od ostatních forem delikventního jednání se liší tím, ţe je násilím ve vztahu velmi blízkých osob, vytváří vztah závislosti oběti na pachateli a je 1 Bílý kruh bezpečí [online]. Praha: BKB. 2009. Dostupné na www: http://www.bkb.cz. 2 Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím 3 ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008. s. 9 11

zaměřeno na získání moci pachatele nad obětí. Charakteristickým rysem je skutečnost, ţe se pro svou určitou trvalost a různou intenzitu násilných aktů postupně stává součástí běţného ţivota aktérů. Jak jiţ bylo zmíněno, domácí násilí má mnoho různých forem a kaţdá forma je definována podle svého charakteru. Například při definování fyzického násilí se obvykle vychází z obecných definic násilí, které je povětšinou chápáno jako zlé nakládání, tělesné útoky, pohrůţky obdobným násilím nebo jednáním, které působí újmu na fyzickém, sexuálním nebo psychickém zdraví. Jde o agresi jedné osoby proti druhé, jejímţ cílem je ublíţit poškodit, poranit nebo zabít. Oproti tomu autoři komentáře k trestnímu zákoníku, chápou násilí jako pouţití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu ať skutečně kladeného nebo jen očekávaného. Násilí můţe směřovat přímo proti osobě, která je k něčemu nucena, nebo proti jiné osobě, kde násilí na ní páchané je prostředkem působení na vůli bezprostřední oběti. Násilí můţe směřovat i proti věci, kdy pachatel činí nátlak na vůli oběti např. rozbíjením bytového zařízení s cílem dosáhnout vydání cizí věci. 4 1.2 Formy domácího násilí Formy domácího násilí jsou odborníky z řad sociologů a psychologů jasně definovány. Různí autoři odborné literatury a příspěvků o domácím násilí se tak shodují na níţe uvedených formách: Fyzické násilí projevuje se fackováním, bitím pěstmi nebo předměty, škrcením, svazováním, kopáním, ohroţováním různými předměty a zbraní, zamezováním spánku, bráněním v jídle a v nejhorším případě i útokem proti ţivotu ohroţené osoby. Psychické násilí vyznačuje se poniţováním, uráţením, obviňováním, zastrašováním, vyhroţováním, terorizováním, vydíráním, hrubým chováním, ničením vlastnictví oběti, zákazy apod. 4 ŠÁMAL, P., F. PÚRY, a S. RIZMAN, Trestní zákon komentář. 6 vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 656 12

Sexuální násilí do této formy lze zařadit znásilnění, nucení k sexuálním praktikám, které jsou proti vůli oběti, poniţování partnera během sexuálního aktu, sexuální napadání, zacházení s obětí, jako se sexuálním objektem. Finančně ekonomické násilí omezování přístupu k penězům, neposkytování prostředků na zabezpečení domácnosti, případně i na výţivu a potřeby dětí, absolutní kontrola nad příjmy a výdaji oběti, zatajování ekonomické situace násilné osoby a rodiny. Sociální násilí (izolace) - do této formy lze zařadit zákazy kontaktu s přáteli a s rodinou, s cílem sociálně oběť izolovat, pronásledování, nečekané kontrolní návštěvy či telefonáty, sledování telefonátů, jednostranné uplatňování privilegií pachatele rozhodovat ve všech oblastech společného ţivota, vyuţívání dětí nebo jiných osob jako prostředků nátlaku na oběť, znemoţňování oběti v sociálním prostředí. Někteří vědci rozeznávají zvláštní formy domácího násilí: Emocionální násilí soustavná kontrola toho, co oběť dělá, s kým se stýká, kam chodí, zesměšňování, prohlašování oběti za blázna, manipulace s emocemi, pocity, citové vydírání, obviňování v kaţdé situaci, výhruţky odebráním dětí. Verbální násilí slovní napadání, poniţování, buzení oběti ze spaní a bránění v usínání, pouţívání spojení např.: beze mne bys nebyl nic. Spirituální násilí bránění oběti návštěvám náboţenských obřadů, bránění oběti vyjádřit své spirituální nebo náboţenské pocity, zesměšňování víry, tradice nebo kultury oběti. Homofobní násilí - výhrůţky o prozrazení homosexuality, emocionální násilí. Imigrační násilí odmítání pomoci s imigračním řízením, zesměšňování statusu imigranta, ničení potřebných dokumentů k imigračnímu řízení oběti, vyhroţování udáním policii, nebo úřadům. 5 5 Domácí násilí [online].2005. Dostupné na www: http://www.domacinasili.info/cze/vzdelavaci_aplikace/formy%20dn.htm 13

1.3 Znaky domácího násilí Psychologové, sociologové, kriminologové i právníci se shodují na základních znacích domácího násilí, kterými je určen tento specifický fenomén: Opakování a dlouhodobost Domácí násilí není ojedinělý ani jednorázový incident, byť se zde vyskytnou závaţné následky, ale má svou historii a dochází k němu opakovaně. Projevy domácího násilí přetrvávají i ve velmi dlouhých časových intervalech, třeba několika let. Mohou zůstat skryté v soukromí a skončit tragicky. Soukromí Místem činu, kde pachatel na oběť útočí, je neveřejný prostor, kam nedosahuje veřejná kontrola a násilné chování je zpravidla beze svědků. Nejčastěji se jedná o soukromí v bytě, domě či zraku jiném veřejnosti nepřístupném místě. Takové místo znemoţňuje nebo znesnadňuje prokazatelnost, a navíc odrazuje případné svědky či potencionální pomoc od zásahu, protoţe to se přece týká rodiny. Vzájemná blízkost oběti a pachatele. Pachatel a oběť jsou nebo byli vzájemně blízkými osobami. K domácímu násilí dochází zpravidla uvnitř partnerského vztahu, mezi muţem a ţenou nebo mezigeneračního vztahu mezi rodiči a dětmi či prarodiči ţijícími ve společně obývaném obydlí. Pachatel i oběť jsou citově, sociálně i ekonomicky spojené osoby. Mají společné bydliště a ztíţenou moţnost toto bydliště opustit. Dále mohou mít společné děti, nemovitost, účty, apod. Mohou a nemusí mít vypořádány majetkoprávní záleţitosti. Zejména v případě manţelství pro ně platí ustanovení rodinného práva. Při takové blízkosti v důsledku domácího násilí dochází z pravidla k paradoxním vazbám, jako je např. syndrom připoutání, který se vyznačuje loajalitou k násilníkovi, neschopností vyhledat pomoc zvenčí a neschopností opustit vztah. Nezpochybnitelné role osob ohroţené a násilné. 14

Postavení pachatele a oběti je nerovné a jejich role se v průběhu opakovaných událostí nemění. Pachatel uplatňuje svoji moc a kontrolu nad ţivotem oběti zejména v oblasti sociální a ekonomické. Domácí násilí není spor, hádka nebo rvačka, při kterých je postavení obou stran stejné. Vzrŧstající intenzita násilí. Domácí násilí začíná opakujícími se útoky proti lidské důstojnosti a postupně se přidávají útoky proti zdraví, které nakonec mohou přejít v útoky proti lidskému ţivotu. V počátku jednotlivé útoky nedosahují intenzity deliktu, jsou posuzovány izolovaně a mohou tak vést k bagatelizaci a přehlíţení i ze strany zasahujících odborníků. Jednotlivé incidenty při svém opakování však nabývají na intenzitě, v násilném vztahu se střídají fáze klidu, agrese a usmiřování. S rozvíjením domácího násilí se zmenšuje fáze klidu a prodluţuje se a stává se častější fáze agrese. Dalším znakem domácího násilí, jak jej někteří odborníci uvádějí, je sloţitý, ambivalentní postoj oběti k pachateli. Oběť domácího násilí se chová jinak neţ oběť poškozená cizím pachatelem, kolísavě je ochotna k potrestání pachatele, především si přeje zastavit násilí, a doufá v pokračování vztahu bez něj. Po násilném incidentu hledá pomoc, posléze však můţe svůj postup měnit. Důvodem zde můţe být psychický nátlak, strach a také skutečnost, ţe oběť nadále bydlí společně s útočníkem. Dalšími důvody mohou být i zastrašování ze strany pachatele a jeho rodiny, víra v polepšení pachatele, obava z osamocení, finanční a materiální nejistota, jakoţ i obava ze ztráty bydlení. 6 1.4 Příčiny domácího násilí Příčiny domácího násilí jsou velmi rozmanité. Mohou mezi ně patřit rodinné poměry, politika, historicko-politické souvislosti, škola a učitelé, sdělovací prostředky a řada dalších faktorů. Násilí není povaţováno za nemoc, proto jej nelze jako nemoc léčit. Existují však 6 Metodický pokyn ředitele ÚSKPV PPČR, kterým se upravuje postup Policie ČR při prověřování a vyšetřování případů domácího násilí. Praha: PP ČR, 2004. 15

nástroje, jak projevy násilí zmírnit. Ukazuje se, ţe agresivita v člověku přetrvává a dokonce roste. 7 Příčiny domácího násilí lze rozdělit do následujících mnoţin: Celospolečenské Domácí násilí je ve společnosti podporováno a udrţováno převládající hierarchií hodnot, která je zaloţena na nadvládě a dominancí muţů. Lokální Konkrétní faktory přispívající k domácímu násilí mohou být nezaměstnanost, nízký finanční příjem, nízká vzdělanost, která komplikuje dané osobě přístup k síti sociálních institucí, atd. Rodinné K největším rizikům, která zvyšují náchylnost propuknutí domácího násilí plynoucím ze samostatné představy rodinného souţití patří: privátnost, která komplikuje uplatnění mechanismů sociální kontroly, víra pachatele na vlastní právo k ovlivňování jednotlivých členů své rodiny, předepsané role členů rodiny (chování členů je regulováno obecními předpisy, které bazírují na jiných principech, neţ jsou skutečné osobní kompetence a zájmy členů rodiny), obsáhlé a hluboké poznání blízkých osob (jednotlivé osoby se dobře znají, dovedou vzájemně odhadnout své reakce a způsoby chování v jednotlivých situacích, vědí, co si k sobě mohou dovolit). Osobnostní Osobnostní příčiny vycházejí z charakteristiky pachatele, charakteristiky oběti a jejich vzájemné interakce. Pachatelé se zřejmě naučili prostřednictvím mechanismů sociálního učení řešit stresující a omezující situace agresivním chováním. Je 7 MUY, I. Násilí má mnoho tváří. 100+1 zahraniční zajímavost, ročník 2002, číslo 2, s. 8-11 16

pravděpodobné, ţe sami prošli tíţivým dětstvím, okusili na sobě traumatizaci násilí. Přímý kontakt jedince s násilím v průběhu jeho dětství je vysoce rizikovým faktorem. 8 1.5 Teorie příčin domácího násilí včetně teorií feministických Od konce sedmdesátých let se zejména v angloamerické kriminologii hledají příčiny domácího násilí, které byly postupně shrnuty v teorie: 1. individuálních faktorŧ, které spočívají ve vnitřní psychice obou partnerů, specifických rysech osobností, eventuálně psychopatologii osobnosti. Individuální teorie se soustřeďuje na poznání psychiky, individuality osobnosti a psychopatologii obou partnerů. Nebyly nalezeny ţádné faktory, které by objasnily týrání partnerek/rů. 2. sociálně psychologických faktorŧ jako jsou záţitky v dětství, které vyúsťují v mezigenerační přenos intimního násilí. Některé výzkumy naznačují, ţe k opakovanému souţití s násilnou partnerkou inklinují spíše muţi. Ţeny, pokud se vymaní z násilného vztahu, se dalšího násilného vztahu vystříhají; sociálněpsychologické teorie zkoumají psychologické charakteristiky osobnosti spolu se sociálními proměnnými. 9 3. sociálně kulturních faktorŧ, které příčinu domácího násilí vidí v sociálně strukturované nerovnoprávnosti, kulturních postojích a normách ovlivňujících rodinné vztahy 10 Sociálně kulturní teorie vysvětlují výskyt domácího násilí sociálně strukturovanou nerovnoprávností a kulturními postoji a normami v rodinných vztazích; 4. feministické teorie poskytují rovněţ sociálně kulturní vysvětlení týrání ţen. Jedná se o snahu kontrolovat, s kým se ţena stýká, k čemu můţe mít přístup, co můţe dělat. 8 Metodický pokyn ředitele ÚSKPV PPČR, kterým se upravuje postup Policie ČR při prověřování a vyšetřování případů domácího násilí. Praha: PP ČR, 2004. 9 VOŇKOVÁ, J., I. SPOUSTOVÁ, Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. 2.přepr. vyd. Praha: profem, o. p. s., 2008. s. 46 10 GELLSS, R.J.: Psychical Violence in American Families: Risk Facto rand Adaptations to Violence, New Brunswick, 1977. s. 42 17

Toto týrání není o manţelských konfliktech nebo o zvládnutí hněvu, ale o uplatnění moci. 11 1.6 Dynamika a cyklus domácího násilí Domácí násilí se nevyskytuje jako ojedinělý akt, ale jedná se o dlouhodobý způsob chování jedné osoby vůči druhé. Začíná často verbální agresí, která postupně přerůstá ve fyzické násilí. Násilník svojí oběť netýrá neustále, ale násilné incidenty jsou střídány s obdobím klidu. Mezi oběma osobami se tak vytváří zvláštní pouto vzájemné závislosti, které nedovoluje ani jedné straně nerovný vztah opustit. Teorie cyklu násilí reflektuje skutečnost, ţe mnoho obětí zůstává v násilném vztahu po dlouhou dobu (v některých případech aţ desítky let) a napomáhá tak vysvětlení tohoto fenoménu. Cyklus domácího násilí se skládá ze tří oddělených a odlišných fází: a) fáze narŧstání tenze Zahrnuje mírné incidenty (verbální agresi - kritizování, nadávání, fackování apod.), u oběti se zvyšuje napětí a strach z moţného násilí a oběť se snaţí odvrátit budoucí eskalaci násilí. b) fáze násilí Relativně krátká fáze, trvající od několika minut do několika hodin, v jejímţ průběhu tenze z předchozí fáze eskaluje otevřené násilí a můţe mít za následek zranění, popř. aţ smrt. c) fáze líbánek, klidu Situace se uklidní, v průběhu této fáze se násilník omlouvá, slibuje, ţe násilí se uţ nebude opakovat, projevuje lítost nad svým chováním (Walker, 1979). V některých případech se ale násilník neomlouvá a vinu za své násilné chování připisuje oběti. Pokud ale oběť změní své chování, slibuje, ţe se násilné epizody uţ opakovat 11 TUTTY L., C. GARD, In: Týranie žien v Kanadě, slovenský překlad, interní nepublikovaný materiál, Aspekt, Bratislava, 2001. s. 38 18

nebudou. Tato fáze můţe být v počátku trvání vztahu nejdelší, ale v průběhu času se obvykle stává výrazně kratší, aţ téměř vymizí velmi rychlým přechodem do fáze narůstání tenze. Předpokládá se, ţe neustálé střídání vlídného a milujícího chování s chováním násilným udrţuje oběť ve vztahu a odrazuje ji od odchodu. Na druhé straně střídání jednotlivých fází násilného partnera nemotivuje ke změně jeho chování. Kaţdou fázi cyklu lze charakterizovat specifickým chováním a proţíváním oběti i násilníka (viz příloha č. I). Teorie cyklu domácího násilí pomohla porozumět dynamice násilí v partnerských vztazích a přispěla k překonání starých teorií vysvětlujících domácí násilí jako komunikační problém mezi partnery. Při praktické činnosti si je však potřeba uvědomit následující zjištěné podklady: - časový interval mezi výskytem jednotlivých fází cyklu se můţe v průběhu trvání vztahu zkracovat a je individuální, - ne všechny oběti zaţívají všechny fáze cyklu, v některých případech se fáze líbánek neobjevuje vůbec, nebo jen zcela minimálně, - teorie cyklu domácího násilí se zaměřuje zejména na násilné incidenty, nemusí brát v potaz, ţe kontrolující chování můţe být přítomno po celou dobu. 12 12 MARVÁNOVÁ - VARGOVÁ, B., D. POKORNÁ a M. TOUFAROVÁ, Partnerské násilí. Praha:LINDE 2008. s. 73 19

2. OBĚTI DOMÁCÍHO NÁSILÍ Obětí domácího násilí neboli ohroţenou osobou můţe být kdokoliv bez ohledu na vzdělání, společenské postavení, zdravotní stav, věk, národnost, či schopnost uplatnění na trhu práce. Chování oběti domácího násilí má svá určitá specifika. Oběť často trpí násilím poměrně dlouho, neţ se rozhodne zavolat o pomoc. V době volání o pomoc je pod silným psychickým tlakem a většinou postrádá jakoukoli sebedůvěru. Důvody pro rozhodnutí zveřejnit domácí násilí bývají zpravidla strach o vlastní ţivot nebo napadení dětí. Oběť je ve stádiu, kdy jiţ na svou situaci rezignovala a nehledá únikovou cestu, stydí se násilí na své osobě přiznat a obviňuje se ze své neschopnosti vytvořit domácí pohodu, coţ často slýchá od pachatele. Oběť domácího násilí ve své výpovědi má sklon minimalizovat rozsah a následky násilí, kterými trpěla i moţná také z důvodů negativní zkušenosti s předchozími intervencemi institucí, u kterých hledala pomoc. Jak jiţ bylo uvedeno, domácí násilí nedělá ţádné rozdíly mezi lidmi, můţe poznamenat kohokoliv a mezi jeho oběti řadíme tyto hlavní ohroţené skupiny: ţeny děti a osoby mladistvé zdravotně postiţené osoby osoby vyššího věku senioři muţi. 2.1 Ţeny a domácí násilí Ţeny patří mezi nejohroţenější skupinu a drtivá většina osob dopouštějících se domácího násilí jsou muţi, coţ vyplývá z mnoţství statistických výkazů. Postiţené jsou ţeny ze všech sociálních vrstev, coţ potvrzuje předpoklad, ţe neexistuje typická oběť domácího násilí a je velmi těţké se jevům domácího násilí bránit bez podpory od státních i nestátních institucí. I kdyţ je oběť pracovně i společensky zdatná, můţe být vůči domácímu násilí zcela naivní a bezbranná. U týraných ţen lze určit, ţe čím déle domácí násilí trvá, tím těţší je 20

z něho uniknout, tím méně ţeny oslovují organizace s prosbou o pomoc a tím hůře komunikují s lékaři psychology či sociálními pracovníky. V případě, ţe se týraná ţena rozhodne s domácím násilím skoncovat hned v počátku, je to pro ni sice velmi těţké, ale realizovatelné. Pokud ale několik let domácí teror snáší, je zapotřebí notné dávky odvahy, ale i hodně pomoci zvenčí. Účinky násilí proţívá kaţdá ţena rozdílně, neboť také záleţí na ţivotních podmínkách, které ovšem někdy zhoršují celou situaci. U ţen, jako obětí domácího násilí, se setkáváme s jevy, které u jiných kriminálních činů nenalézáme. Markantní je příklad přetrvávající vazby k útočníkovi, setrvání ve vztahu s ním, zatajování závaţností a příčin zranění apod. Tyto typické důsledky domácího násilí jsou pro pozorovatele zvenčí málo srozumitelné. Vnější okolí nedovede pochopit, proč týraná ţena svého partnera neopustí. Chování oběti je pak často vysvětlováno například tím, ţe se ţeně násilí líbí a proto nechce od muţe odejít. Výše uvedené příznaky v psychice ţeny, coby oběti domácího násilí, byly odborníky ujednoceny a pojmenovány jako syndrom týrané ţeny, který je definován jako soubor specifických charakteristik a důsledků zneuţívání, které vedou ke sníţení schopnosti ţeny efektivně reagovat na proţívané násilí. Tento syndrom se skládá z poměrně bohaté mozaiky různých projevů a v konkrétním případě mohou být některé symptomy zvýrazněny a jiné ustupují do pozadí. 2.1.1 Psychologické dŧsledky násilí: a) příznaky spadající pod posttraumatickou stresovou poruchu U týraných ţen je zvýrazněna ztráta ţivotních perspektiv, kombinovaná s celkovou netečností aţ otupělostí. Dlouhodobě týrané ţeny není snadné oslovit, v kontaktu se jeví jako málo přístupné, vyznačují se sníţenou dynamickou reakcí a projevují malou účast na vnějším dění. Nejsou schopny se chovat přirozeně, mají tendenci utíkat před konflikty a nejsou připravené ventilovat své emoce vzteku a zlosti. Setkáváme se u nich s tzv. s extrémní laskavostí. Toto chování lze registrovat jiţ při prvních kontaktech v poradnách či u lékaře. 21

b) naučená bezmocnost Mechanismus tohoto jevu byl experimentálně ověřován na modelových situacích se zvířaty. Pokusy prováděl L. Seligman se psi, kteří byli zavřeni v kleci a dostávali elektrické šoky. Jakmile se naučili, ţe ţádná jejich reakce neovlivňuje výskyt šoků, přestali hledat únikovou cestu a stali se oddanými. Na základě tohoto traumatu, ani při otevření klece neunikli a teprve, kdyţ byli násilím opakovaně vytaţeni z klece, aniţ by dostali elektrický šok, zmizela jejich oddanost a následně volili únik. Podobná teorie naučené bezmocnosti je i u lidí. Jádrem je tvrzení, jestliţe se jedinec naučí, ţe nemá ţádnou kontrolu nad nepříjemnými událostmi a ţe kaţdý pokus změnit tuto událost končí prohrou, propadne letargii a pasivitě, která můţe vést aţ k jeho smrti. c) Sebezničující reakce Sebezničující reakci nelze u týraných osob vnímat jako psychopatologii, či charakterovou slabost. Jde o typickou přirozenou strategii vyrovnávání se s opakovaným a nevypočitatelným násilím, které je na oběti pácháno. Sebezničující reakce se projevují především u dlouhotrvajícího týrání a zahrnují tyto jevy: popírání viny útočníka, minimalizace následků, popírání viktimizace, odmítání moţnosti záchrany. Pro vznik sebezničujících reakcí je podstatná osobní zkušenost s fenoménem Jekyll a Hyde. Oběť je decimována střídáním laskavějších podob vztahu s hrubým fyzickým násilím a nepřátelstvím. Syndrom týrané ţeny je vlastně odpovědí na periodický, ale nevypočitatelný výskyt odlišného chování u pachatele. Týrající partner střídá slušné zacházení s velmi špatným chováním. Čím vyhrocenější jsou tyto krajnosti, tím pravděpodobněji dochází ke vzniku tzv. paradoxní vazby týrané ţeny na partnera. 13 13 ČÍRTKOVÁ, L. Oběti domácího násilí. Psychologie dnes, ročník 2001, číslo 1. s. 14-16 22

2.1.2 Stadia rozvoje syndromu týrané ţeny: Popření oběť odmítá přiznat okolí i sobě, ţe ve vztahu existuje násilí. Můţe pojmenovávat jednotlivé násilné incidenty jako náhody. Omlouvá násilné chování svého partnera a věří, ţe se uţ nebude opakovat. Vina v této fázi jiţ oběť vnímá, ţe ve vztahu existuje nějaký problém, ale odpovědnost za něj připisuje sama sobě. Myslí si, ţe si násilí zaslouţila, protoţe nedokáţe splnit partnerova očekávání. Získání náhledu oběť jiţ nepřebírá odpovědnost za násilí, ke kterému ve vztahu dochází, a začíná si uvědomovat, ţe násilí do partnerského vztahu nepatří, ţe si takové zacházení nikdo nezaslouţí. Stále však chce udrţet manţelství a domnívá se, ţe společně mohou situaci vyřešit. Odpovědnost pokud partner není ochoten nebo schopen násilí zastavit, oběť se rozhoduje vztah ukončit a začít nový ţivo bez násilí. 14 2.2 Děti a domácí násilí Děti, které ţijí v rodinách, kde vládne fyzické násilí mezi rodiči, velice trpí. Jsou nuceny přihlíţet tomu, jak je jejich matka bita, následně pláče, brání se nebo se snaţí utéct. Vnímají také to, jak se k celé této situaci staví okolí. Mají negativní záţitky a to od odvedení otce policií v poutech, aţ po odvoz matky do nemocnice. Tyto skutečnosti jsou pro děti velmi traumatizující, neboť vidí, ţe jejich nejbliţší ochránci nemají svůj ţivot pod kontrolou, coţ vyvolává znepokojení a strach. Z těchto důvodů se problematice týrání dětí začalo věnovat mnoho autorů, kteří se snaţí tento fenomén definovat a nalézt způsoby řešení. Existuje mnoho definic o zneuţívání a týrání dětí, které mají odlišný pohled. Pro informaci uvádím níţe vybrané definice uvedených autorů: 14 MARVÁNOVÁ - VARGOVÁ, B., D. POKORNÁ a M. TOUFAROVÁ, Partnerské násilí. Praha:LINDE 2008. s. 41 23

Mufsonová a Krausová (1996) definuje násilí na dětech takto: K týrání a zneuţívání dochází, kdyţ určitý dospělý člověk nebo mladistvá osoba v pozici autority, např. baby-sitter, pověřený hlídáním dítěte vyuţije moci, kterou má nad dítětem, k získání nějakých výhod. Pokud má toto zneuţívání formu, která působí fyzickou bolest, nazývá se tělesné týrání. Pokud má podobu uráţek, nebo podrývání něčí sebedůvěry, pak se mu říká psychické nebo emociální týrání. O sexuální zneužití jde v případě kontaktního zneuţívání, coţ můţe být nechtěný sexuální styk, sahání na intimní místa nebo líbání, a to i v případě zneuţívání bezkontaktního, při kterém můţe jít o nucené přihlíţení sexuálním projevům jiných osob. Bezcitné chování mezi členy rodiny při domácím násilí je pro dítě dlouhodobým psychickým traumatem. Obavy a strach děti nepřiměřeně psychicky zatěţují a často na nich nechávají dlouhodobé následky. Po čase se u takovýchto případů setkáváme se dvěma extrémy. V případě týrání dětí uvádí Vágnerová (1999) důsledky v dospělosti: Zafixovaná skutečnost s poniţujícím statusem týraného dítěte vede ke vzniku nízkého sebehodnocení, slabé sebedůvěry a nedostatečné sebeúcty. Oběti mívají v dospělosti pocit vlastní bezvýznamnosti ve spojení s ochotou akceptovat horší role i nespravedlivě nízké ocenění. Zvykly si na ně a přijaly je jako definitivní. Druhý důsledek pak popisuje takto: Sklon k agresivnímu reagování se můţe přenést do budoucnosti a stane se součástí rodičovské role. Týrané děti se s větší pravděpodobností stávají týrajícími rodiči. Důsledky sexuálního zneuţívání v dospělosti pak popisuje jako sexuální lhostejnost (promiskuita, prostituce) nebo naopak sexuální dysfunkce, aţ sexuální fobie. Z obou pak vyplývá u sexuálně zneuţívaných dětí zvýšené riziko neschopnosti partnerského souţití a samozřejmě stejně jako u týrání, také oběť sexuálního zneuţívání má v budoucnu větší předpoklad stát se sama sexuálním agresorem. 15 Je všeobecně známo, ţe děti jsou mnohem vnímavější a citlivější, neţ dospělé osoby. Mají velkou schopnost vycítit napětí v rodině, dokáţou se vţít do člověka, kterého milují. Jsme na omylu, pokud si myslíme, ţe děti neví o všem, co se doma událo, protoţe spaly, nebo si hrály ve vedlejším pokoji. Proto i domácí násilí se týká jich samotných a v konečné fázi to můţe mít nedozírné následky na jejich psychickém zdraví a budoucím ţivotě. 15 Domácí násilí [online].2009. Dostupné na www: http://mp.mucl.cz/prevence/victima/domaci_nasili/typy.pdf 24

Tak jako ostatní, mají i děti své pocity a myšlenky. Nejinak na tom jsou i děti, které se potýkají s domácím násilím. Jejich psychický stav, reakce na probíhající domácí násilí, je popsán v níţe uvedeném odstavci. Mají strach protoţe: nevědí, jestli se násilné chování otce bude stupňovat a jestli bude mít tento problém vůbec někdy konec, si myslí, ţe se celá jejich rodina nakonec úplně rozpadne a ony budou muset do dětského domova. Jsou velmi zmatené, protoţe: nechápou, proč se to všechno děje zrovna v jejich rodině, nerozumí tomu, proč je tatínek jednou tak milý a hodný a jindy zase tak agresivní, jim není jasné, proč si toto všechno jejich maminka vlastně nechává líbit. Jsou nešťastné, protoţe: se o ně nikdo nestará a nedává jim pocit jistoty, nejsou schopny své matce pomoci a ochránit ji, naprosto netuší, co by měly dělat a jak by se měly chovat. Také se velice zlobí, protoţe: se toto vše děje zrovna jim a v jejich rodině, ale jiným ne, protoţe o ně nikdo nejeví zájem a nestará se o ně, si neví rady a nevědí, co dělat. 16 16 BUSKOTTE, A. Z pekla ven žena v domácím násilí. 1vyd. Brno: Computer Press, a. s. 2008, s. 94 25

2.3 Zdravotně postiţené osoby a domácí násilí Násilí páchané na zdravotně postiţených osobách ze strany jejich blízkých je jevem, který má dosud zřejmě nejvyšší latenci. Problém identifikace a kvantifikace násilí na zdravotně postiţených osobách je ještě prohlouben skutečností, ţe v České republice neexistují statistické údaje o takto postiţených lidech. Je třeba uvést, ţe vztah zaloţený na psychickém týrání, či dokonce fyzickém nebo sexuálním násilí je nesmírně sloţitou a traumatizující zkušeností i pro zdravého člověka bez handicapu. Vţdyť i pro něj je těţké vymanit se ze vztahu závislosti vůči násilníkovi a začít proti němu bojovat. Zdravotně postiţený člověk má pozici ještě ztíţenou tím, ţe jeho vztah vůči násilníkovi je většinou intenzivní a zaloţený na objektivní nutnosti poskytování péče z jeho strany. Handicapovaný člověk je na svého agresora a jeho péči často zcela odkázán a je mu pak kompletně vydán na milost i nemilost. Moţnosti obrany jsou minimální a to v závislosti na typu handicapu. Násilník tohoto můţe vyuţít a z osoby o kterou má pečovat, učiní oběť, kterou vystaví různému typu psychického či fyzického nátlaku, pomocí něhoţ se snaţí upevnit si svou moc a kontrolu nad obětí. Z toho lze usuzovat, ţe násilí na zdravotně postiţených je problémem zaloţeným jak na objektivních, tak i na subjektivních okolnostech. V souvislosti s procedurálními záleţitostmi je třeba zdůraznit skutečnost, ţe zdravotně postiţené osoby se velice často při kontaktu s orgány činnými v trestním řízení setkávají s nedůvěrou a neznalostí. Typická je zde sloţitost dokazování a mimořádná náročnost náleţitého objasnění skutkového stavu. Často proti sobě stojí násilná osoba, která sebejistě popírá veškerá obvinění a ohroţená osoba (zdravotně postiţená) působící vystrašeně a vzhledem k svému psychickému stavu i zmateně. Významným faktorem je také strach oběti z pomsty ze strany násilné osoby. V těchto případech oběť vůbec nevypovídá a někdy i proto, ţe dává přednost podobnému nejistému souţití z důvodů objektivní nutnosti péče, či subjektivnímu vztahu závislosti na agresorovi před trestním postihem viníka a případnou samotou, ztíţenou ještě zdravotním handicapem. Výpovědi zdravotně postiţených osob často bývají i znehodnocovány s poukazem na pochybné duševní zdraví či rozpoznávací a ovládací schopnosti. Pro tyto osoby je proto velmi 26

těţké vyjít se svým případem na veřejnost a být moţným terčem posměchu. Problémem rovněţ mohou být komunikační bariéry zaviněné určitým druhem postiţení, coţ můţe vyvolat u orgánů činných v trestním řízení nejistotu a rozpaky nad tím, jak s těmito osobami pracovat. 2.4 Osoby vyššího věku senioři a domácí násilí Násilí páchané na seniorech ze strany blízkých osob má rovněţ velmi vysokou latenci. Jeho specifičnost spočívá hlavně v nesnadnosti rozpoznání násilí vůči seniorům, neboť v tomto případě není nic neobvyklého, ţe starší člověk jiţ delší dobu ze svého bytu nevychází a nekomunikuje s okolím. 17 Zmínky o násilí a týrání starších rodinných příslušníků jsou proto ojedinělé a veřejnost je s podobnými kauzami seznamována jen výjimečně a to formou stručných zmínek denního tisku. Přestoţe pachateli mohou být příbuzní oběti, nejedná se o typické případy týrání starých osob. 18 Hovoříme-li o problematice špatného zacházení se seniory, myslíme tím úmyslné neuspokojování nezbytných potřeb seniora nebo takové úmyslné jednání, které má za cíl starší osobě psychicky nebo fyzicky ublíţit. Rovněţ se v poslední době objevují případy, kdy vlastní vnoučata ekonomicky profitují na svých prarodičích. Takovým příkladem můţe být mladý muţ, který vydírá svojí babičku, ţije na její úkor, někdy dokonce předstírá péči o ní a vyţaduje na tuto péči sociální příspěvky. Získané finanční prostředky však pouţívá pro svou vlastní potřebu, nikoliv pro potřebu osoby, o kterou se má starat. Velkým problémem u starých lidí bývá také to, ţe se stydí, uzavírají se do sebe a bojí se mluvit. Tito lidé jsou velmi vnímaví k ohroţení, ale i k neštěstí druhých a proto často trpí přílišným strachem. Vlivem strachu ţijí v sociální izolaci, raději nikam nechodí, nikoho k sobě nezvou a neprovozují ţádné aktivity mimo domov. To však nikoho neopravňuje k přehlíţení starého člověka, protoţe i on má svá práva na ochranu, pomoc a pocit bezpečí ve své rodině. 17 KOVAŘÍK, J. a P. ZIMMELOVÁ, Domácí násilí násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006. s. 81 18 VYKOPALOVÁ, H. Násilí na seniorech. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. s. 65 27

2.5 Muţi a domácí násilí Dlouhá léta se nevěřilo, ţe muţi mohou být také oběťmi domácího násilí. Z policejních statistik je známo, ţe muţi patří mezi nejčastější oběti násilí obecně, avšak tato skutečnost zahrnuje oblast různých rvaček, potyček či loupeţí mezi muţi samotnými. Domácí násilí páchané na muţích je relativně neprobádaná oblast, o které není mnoho konkrétních informací a je velmi těţké odhadnout, kolik muţů se s domácím násilím potýká jako oběť na vlastní kůţi. Je několik důvodů, proč bylo ve společnosti tak dlouhou dobu povaţováno za nemoţné, ţe by muţi mohli být oběťmi domácího násilí. První důvod má hodně co do činění se skutečností, ţe velká část průzkumů i praktických kroků byla prováděna z feministického hlediska. Důraz se kladl na systematickou nadvládu muţů nad ţenami a do tohoto obrazu muţské oběti moc nezapadaly. Předpokládalo se, ţe ţeny, vzhledem ke své výšce a síle, nemohou muţi způsobit fyzické zranění. Nebylo bráno v potaz, ţe muţ nemusí být vţdy silnější partner a to např. vzhledem ke svému stáří či špatnému zdraví. Rovněţ není třeba ţádná síla k tomu, aby ţena muţe trýznila duševně. V neposlední řadě fyzickou sílu nevyvaţuje například pouţití nějakého předmětu, či dokonce zbraně. Dalším důvodem, proč bylo ve společnosti povaţováno za nemoţné, ţe by muţi mohli být oběťmi domácího násilí je to, ţe muţi nejsou schopni v takové míře jako ţeny vystoupit a přiznat, ţe mají problém s vlastní partnerkou. Ve společnosti je přijatelnější obraz ţeny jako slabé oběti, která potřebuje pomoc. Muţ bývá povaţován za tvrdého chlapa, který se o sebe dokáţe postarat sám a z toho důvodu pro něho bývá těţší přiznat, ţe on je oběť. Další stránka problému je ta, ţe muţi si dokáţou lépe pomoci sami. Muţ, ač je obětí bývá v lepší pozici neţ ţena-oběť, rozhodne-li se opustit domov. Je méně pravděpodobné, ţe ho budou svazovat poţadavky na péči o dítě, a snadněji si vydělá na náhradní ubytování. 19 Dále je nutno poznamenat, ţe některé ţeny disponují výrazným hereckým talentem, kterým dovedou ovlivnit své okolí tak, aby muţe vidělo jako lumpa a darebáka a ji samotnou jako chudinku, která za nic nemůţe a léta byla tyranizována svým manţelem. Ve 19 CONWAY, H., L. Domácí násilí. Příručka pro současné i potenciální oběti. 1 vyd. Praha: Albatros, 2007. s. 39-42 28

skutečnosti se však tato chudinka dopouští násilí na dětech i muţi tím, ţe po odloučení brání styku otce s dětmi. I z této stránky je nutné pohlíţet na skutečnosti okolo domácího násilí páchaného na muţích. V souvislosti s ohroţenou skupinou muţů domácím násilím je nutné uvést rovněţ formy útoků, kterými se ţeny násilí na muţích dopouštějí. Ač nejsou vyloučeny ani útoky fyzické, nejčastěji má toto násilí podobu psychického trýznění, které zahrnuje kontrolu, manipulaci, nátlak, vydírání, uráţení či poniţování. Násilí páchané na muţích bývá specifické právě tím, ţe na jedné straně není patrná tak výrazná převaha fyzické síly na straně pachatele a na straně druhé můţe být přítomný silný potenciál manipulace, coţ nikterak nesniţuje jeho destruktivní účinky na oběť tohoto příkoří. Na závěr nutno uvést, ţe zejména v budoucnosti se můţeme setkat s případem muţe jako oběti domácího násilí, kdy násilnou osobou bude rovněţ osoba muţského pohlaví. Jedná se o případy, kdy dva muţi ţijí ve společné domácnosti jako řádně registrovaní partneři, nebo jen jako partneři. 29

3. PRÁVNÍ ASPEKTY DOMÁCÍHO NÁSILÍ Základním předpokladem, nejen pro pomoc obětem domácího násilí, ale také proto, aby byla omezena moţnost pachatelů toto jednání opakovat, je právní úprava domácího násilí. Tato problematika je v České republice obsaţena ve více právních předpisech a zasahuje také do více právních oblastí. I kdyţ problém domácího násilí je velice starý, proniká do právních forem velmi pozvolna a je záleţitostí posledních několika let. 3.1 Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím Tato právní norma, dále jen zákon na ochranu před domácím násilím, je průlomem v českém právu v oblasti problematiky domácího násilí. Vytváří ucelený právní rámec, který zasahuje a mění zákony různých právní oblastí. Zákon na ochranu před domácím násilím, který byl navrhnut expertní skupinou Aliance proti domácímu násilí, byl přijat na půdě Parlamentu České republiky dne 14. března 2006 a účinnosti nabyl 1. ledna 2007 nemá za úkol trestat pachatele, ale jeho cílem je především preventivně působit a zavést do právní úpravy intervenci prostřednictvím sociálně právních opatření. 20 Při sestavování tohoto zákona se autoři nechali inspirovat pravidly z jiných evropských zemí, jejichţ právní kultura nám je blízká. Zákon vychází ze základní charakteristiky domácího násilí a nebere ohled na to, kdo je agresor a kdo oběť, ale soustředí se na jednání, jehoţ hlavními znaky jsou především opakování a stupňování agresivity, které směřuje proti ţivotu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti ve společném bydlení. Do nabytí účinnosti tohoto zákona se v případech páchaného násilí v rodině zasahovalo, kdyţ jednání dosáhlo intenzity trestného činu, čímţ se intervence státu omezovala v první řadě na stíhání pachatelů, tedy represi. Prioritou nového zákona je především prevence, která má zabránit opakování a eskalaci násilí v konkrétních 20 Domacinasili.cz [online]. Poslední změna 2007[cit. 2010-02-15]. Dostupné z:<http://www.domacinasili.cz/cz/redakce/projekt/o-projektu/r19> 30

příkladech. Stát tak jasně deklaruje, ţe domácí násilí nemusí dosáhnout intenzity trestného činu, a i přesto je povaţováno za nesoukromý a netolerovaný jev. 21 Nově zavedený zákon na ochranu před domácím násilím představuje komplexnější přístup k řešení domácího násilí a ukazuje, ţe pro správné a účinné řešení konkrétních případů je zapotřebí spolupráce sloţek, které přicházejí s tímto fenoménem do styku. Jedná se zejména na policii, lékaře, sociální sluţby a justici. Doposud tyto sloţky působily téměř izolovaně, avšak tento zákon je slučuje do uceleného systému účinné intervence, v němţ si kaţdá sloţky musí plnit své úkoly. Zajišťuje se tak vyváţenost prostřednictvím zákonného omezení, sociální sloţky a právní ochrany poskytované soudem. Zákon je tedy v podstatě postaven na třech vzájemně provázaných pilířích, které tvoří policie, sociální sluţby a justice. Činnost policie v oblasti ochrany před domácím násilím spočívá především v policejním zásahu, jehoţ cílem je okamţité ukončení páchaného násilí. Podrobněji budu tuto činnost policie popisovat ve 4. kapitole. Sociální pomoc podle zákona na ochranu před domácím násilím zajišťují intervenční centra. Tato specializovaná pracoviště pomáhají osobám ohroţeným domácím násilím zejména tím, ţe jim poskytují bezprostřední individuální psychologickou a sociální pomoc formou ambulantní či azylové povahy. Činností intervenčních center se více budu věnovat v kapitole č. 5. Třetím pilířem je soudní ochrana, která poskytuje moţnost řešení případů domácího násilí cestou soukromoprávní. Velký význam pro oběť má zejména moţnost soudu vydat předběţné opatření vůči násilníkovi a tím bezodkladně upravit stav, kdy hrozí určité nepříznivé následky během doby, neţ soud pravomocně rozhodne. 3.2 Domácí násilí v trestním právu Trestní právo bylo jednou z prvních oblastí, kde došlo k výrazným změnám v problematice domácího násilí a kde se projevil zejména represivní přístup vůči pachateli. Zákonem č. 91/2004 Sb. byl dne 1. června 2004 změněn a novelizován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Trestní zákon) o novou skutkovou 21 ČÍRTKOVÁ, L. Změny v řešení domácího násilí od 1. 1. 2007. Právo a rodina. 2007, roč. 9, č. 1, s.7 31