Alice Jedličková Nové směry (a staré mezery) v teorii vyprávění

rozhledy Alice Jedličková Nové směry (a staré mezery) v teorii vyprávění Záměr představit prostřednictvím německého sborníku Neue Ansätze in der Erzähltheorie (Trier, WVT 2002), redigovaného Ansgarem Nünningem a Verou Nünningovou, a především jeho informacemi nabité úvodní studie (Nünning 2002) novější tendence v teorii vyprávění je provázen rozpačitým pocitem: kde navázat na tendence předchozí a ke komu promlouvat? A to vzhledem ke skutečnosti, že u nás neexistuje žádný soustavný přehled bádání o výpravném umění, ať už ve formě encyklopedie, historického vývojového přehledu, či syntetizující problémové práce; seznam zahraničních odborných publikací, které jsou k dispozici v českých knihovnách, je pozoruhodný spíše svou chudobou a produkce překladů přestává teprve v poslední době působit jako výsledek šťastné souhry náhod. Než tedy přistoupíme k referování o nových naratologických trendech, pokusme se zrekapitulovat, jaké opory pro orientaci v této oblasti nám poskytuje domácí kontext. Starší práce české či slovenské provenience, které můžeme vnímat jako produkt druhdy metodologicky (alespoň relativně) homogenního prostředí a které sice svým způsobem myšlení měly k teorii vyprávění a metodologii analýzy výpravných textů blízko, nikdy se však k teorii vyprávění jako literárněvědné subdisciplíně explicitně nepřihlásily, nebývají v těchto potenciálních souvislostech vnímány a citovány bývají už jen okrajově (mnohdy i v důsledku omezené historické platnosti svých závěrů). Takový osud má například soubor analyticky hlubokých a o terminologickou koncíznost usilujících studií Nory Krausové Rozprávač a románové kategórie (1972), který podstatným způsobem recipoval nejen výsledky starší německé teorie vyprávění (zvláště práce K. Hamburgerové) i ještě ranější názvuky teorie výpravného díla (spojené mj. s bádáním o literárních druzích, např. v pracích O. Walzela), ale také klíčové studie předních představitelů francouzské strukturální naratologie 60. let

Alice Jedličková 79 (hlavně programové články z dnes již klasického sešitu Communications 8, 1966). Příznačná pro dobové okolnosti publikování takto fundované teoretické práce je nepochybně absence rejstříků a seznamu literatury: odkazy se jmény jako Genette či Barthes se totiž nenapádně krčí jen v poznámkách pod čarou Tolik v jednom příkladu ke skrytému potenciálu někdejšího sdíleného slovensko-českého literárněvědného kontextu; na dostatečně neprobádané latentní vrstvy teorie výpravného díla v konceptech a souvislostech pražské školy, zvláště v pracích Felixe Vodičky, upozornili M. Drozda a L. Doležel (srov. Drozda 1990, Doležel 1996); jisté kompenzace se těmto dezideratům české literární vědy dostalo v několika referátech vodičkovského kolokvia, pořádaného ÚČL (viz zpráva v České literatuře 2004/2). Ostatně pokud bychom chtěli načrtnout vývojovou linii českého bádání (a nejspíše bychom se přitom nevyhnuli aktualizaci kontextu česko-slovenského) dotýkajícího se obecných zákonitostí výstavby výpravného díla, spadala by sem řada prací stylistických, kořenících v tradici českého strukturalismu, počínaje Doleželovým průkopnickým příspěvkem O stylu moderní české prózy (1960) ale to už je jiný, neméně žádoucí úkol. Vraťme se však k našemu původnímu záměru: vytvořit předpoklady pro zprostředkovanou deskripci nejnovějších naratologických trendů, tzn. zachytit možné opěrné body pro shrnutí povědomostí o disciplíně, jak je umožňuje naše domácí prostředí. Je to především několik dosti různorodých překladových publikací: zaprvé důležitý solitér druhé poloviny 80. let minulého století, Stanzelova Teorie vyprávění (1988), jejíž metodologickou bázi představuje známý typologický kruh vyprávěcích situací, založený především na kategoriích hlasu a hlediska vyprávění; ve své době představoval jediné oficiální zprostředkování této větvě literárněvědného bádání u nás, jediný celistvý systém a také takřka jediný protipól či doplněk zastarávajícího či již zastaralého pojmosloví terminologie dostupné ve Slovníku literární teorie (1977). Konspekty jednotlivých naratologických prací (např. Booth, Genette, Greimas ad.) a vzhledem k encyklopedickému charakteru a omezenému rozsahu publikace pouhé náznaky jejich vzájemné provázanosti poskytl Průvodce po světové literární teorii (1988). Toto kolektivní dílo poněkud zapadlo a zatím si nikdo neuvědomil, že by mohlo dále posloužit právě jako základ encyklopedie naratologických prací, případně by mohlo být perspektivně aktualizováno a doplněno novějšími hesly, vystihujícími vývojové trendy literární vědy.

80 Česká literatura 1/2005 Rozhledy Další relevantní práce vycházejí až v návaznosti na oživení recepce západní literární vědy a v souvislosti s úsilím představit literárněvědné myšlení českého exilu v letech devadesátých. Přepracovaná verze Doleželových Narativních způsobů v české literatuře (1993) však zůstala dosti dlouho osamocena; další tituly specificky zaměřené k teorii vyprávění se v nakladatelské produkci prosazují v podstatnější míře až na prahu třetího tisíciletí: v krátkém časovém rozpětí vyšla Todorovova Poetika prózy (2000), Poetika vyprávění Shlomith Rimmon-Kenanové (2001), Chatmanovy Dohodnuté termíny (2002), výbor z prací francouzských strukturalistů s titulem Znak, struktura, vyprávění (2002), Povaha vyprávění autorské dvojice Scholes Kellog (2002), nejnověji pak Heterocosmica Lubomíra Doležela (2003), z původních českých titulů se sem řadí naratologicky založená kunderovská monografie Tomáše Kubíčka (2002). Todorovova Poetika prózy nabízí dvě klíčové práce předního francouzského naratologa: pod jedním titulem se totiž skrývá překlad druhého, přepracovaného vydání jeho Poetiky z roku 1974, která představuje jakýsi svod dosavadních stanovisek strukturální teorie vyprávění, respektive těch jejích předchůdců, které prostřednictvím Todorovovým přijala za své; v dílčích výkladech, například v kategorii časovosti vyprávění, se opírá o tehdy aktuální práce, jako byla Genettova Rozprava o vyprávění (Genette 1972); druhou část knihy tvoří soubor interpretací narativních děl s titulem, který dal název také české publikaci. Další položku našeho seznamu zaujímá soubor studií Znak, struktura, vyprávění, otvírajících otázky klíčových kategorií teorie vyprávění (příběh a vyprávění, hranice vyprávění, postava a děj atd.) a umožňujících vhled do metodologického zázemí francouzského strukturálního myšlení (ruský formalismus, strukturální antropologie, sémiotika); základ tohoto souboru tvoří již zmiňované číslo časopisu Communications z roku 1966. Nápomocna v poznávání teoretického zázemí a ústředních pojmů některých naratologických konceptů může být také původní práce Petra A. Bílka, zacílená, jak napovídá titul, k Hledání jazyka intepretace prózy (2003); rozsah pozornosti věnované jednotlivým systémům je dán mírou, v níž je autor práce chápe jako produktivní z hlediska jejich interpretačního potenciálu. Kniha autorské dvojice Scholes Kellogg Povaha vyprávění byla sice ve vydavatelském komentáři označena jako naratologická, pochází však z doby před konstituováním disciplíny (či spíše vyšla nedlouho před její terminologickou proklamací) a má mnohem blíže k historické poetice výpravných děl (narativů), opřené o aristotelovskou geno-

Alice Jedličková 81 logickou tradici, pojetí literárních dějin jako vývojové řady děl (jaké by nám v tradici vodičkovské mohlo být blízké!); nabízí interpretační poctivost a kulturologickou perspektivu zohledňující historické proměny chápání lidské bytosti a jejího nitra, kulturní komunity, času, prostoru, způsobů osvojení světa atp. Právě v posledně jmenovaném aspektu má však publikace z roku 1966 mnoho společného s novějšími trendy výzkumu vyprávění o 30 a více let mladšího, jaký reflektuje Nünningův přehled. 1 Poetika vyprávění Shlomith Rimmon-Kenanové (mimochodem: škoda, že vydavatelé nemohli počkat na přepracované vydání, které autorka publikovala o necelý rok později, než vyšel český překlad prvního vydání z roku 1983!) má charakter úvodní příručky, zpřístupňující a systematizující jistou obecně přijatelnou explikaci základních kategorií naratologického aparátu; opírá se přitom o několik kanonických prací francouzského strukturalismu 60. let a jejich pokračování v americké strukturální teorii 70. a ještě i počátku 80. let. Volba tohoto titulu z řady dalších adeptů, jako je například výrazněji problémově pojatá a obrácenou cestou, totiž od textu k příběhu postupující Balová (1997) či na první vydání její Naratologie navazující Toolan (1988), případně novější německý úvod autorů Martineze a Scheffela (1999), poskytující přehledovou tabulku přibližných pojmových ekvivalencí mezi jednotlivými naratologickými systémy, byla možná vedena tím, že popisná a početnými dílčími příklady doplněná práce Rimmon-Kenanové usiluje o prezentaci sice v mnohém odvozeného, avšak vnitřně soudržného a kompatibilního systému a lépe zapadá do naší tradice deskriptivní poetiky; otázka ovšem je, zda by nebylo dobře občas tuto tradici rozvolnit. Říkáme-li obecně přijatelná definice či pojetí, předjímáme tím fakt, že naratologie zdaleka nemůže být vnímána jako jednotná disciplína. Úskalí této různosti je zřejmé v kapitole Úvodu do literární vědy (kolektivního výstupu mladší generace německých badatelů, vydaného česky 1999), která problematiku výpravného díla shrnuje pod titulem Narativita : ta totiž sice načrtává některé základní vztahy mezi jednotlivými koncepty, ve výkladu složek vyprávění však spojuje dosti neústrojně naratologické kategorie nejrůznější provenience, aniž by je podřizovala celistvému pojetí (jako o to usiluje právě Rimmon-Kenanová); ostatně je třeba říci, že tato publikace V textu dále pro zjednodušení odkazujeme na toto příjmení, aniž bychom chtěli opomíjet autorský přínos Very Nünningové, postupujeme však, stejně jako oba autoři, podle abecedy.

82 Česká literatura 1/2005 Rozhledy byť doceňujeme, že je jednou z mála, jež poskytuje vhled do některých novějších literárněvědných vzorců strádá jako celek nesourodostí výkladů. Chatmanovy Dohodnuté termíny (2000) 2 jsou pro literární vědu pří nosné v několika směrech. Jednak intermediální konfrontací nara tivů, ať už v jejich dílčích aspektech (například porovnání možností výskytu, povahy a funkce popisu v literatuře a filmu), či v analýzách technik přenosu vlastností narativu z jednoho média do druhého, jež jsou součástí komplexních interpretací, například filmové verze Fowlesova románu Francouzova milenka (žánr literárněvědné analýzy filmové adaptace, byť není přímo spojen s naratologickými východisky, má u nás ostatně velmi dobré zázemí v pracích Marie Mravcové, Petra Mareše či Dagmar Mocné). Neméně užitečný je překladateli doplněný komentář (srov. Ptáčkovi 2000): tomu sice dominuje perspektiva filmové vědy, neopomíjí však pro nás tak důležité styčné body Chatmanova a českého strukturálního myšlení. Dohodnuté termíny zároveň velmi dobře zastupují právě jednu z novějších tendencí zkoumání vyprávění, a sice v obecnější rovině tíhnutí k interdisciplinaritě, konkrétněji pak tzv. intermediální teorii narativu (Chatman navíc patří spolu s Davidem Bordwellem a Edwardem Braniganem k předním reprezentantům tohoto odvětví). A ještě další významná a progresivní oblast zkoumání narativního díla je u nás pokryta, a to dílem aktuálním a reprezentativním: Doleželova Heterocosmica představují vyústění jeho bádání, počínajícího otázkami narativní sémantiky v polovině 70. let, které založilo jak uvidíme z Nünningova přehledu jeden samostatný vědecký směr: teorii fikčních světů jako průmět teorie možných světů do literární vědy, respektive jednu z obecných teorií literárního významu, založenou na využití modální logiky. Tento systém tedy není ani tak součástí vývojové logiky bádání o narativu nebo možná ano, pokud do vývojové logiky počítáme i takové koncepty, které se proti ní obracejí nýbrž samostatným vkladem z filozofických zdrojů, který vedle specifických vlastností narativu umožňuje zobecňovat i širší otázky reference literárního díla a je polemikou s jeho tradičním mimetickým pojetím. Tato práce měla svým způsobem připravenou půdu Český titul je trochu zkreslující, neboť se v něm ztratil procesuální aspekt Chatmanova záměru: totiž dohodnout (či opakovaně se dohadovat ) na chápání klíčových pojmů v interdisciplinární perspektivě mezi literárním a filmovým narativem.

Alice Jedličková 83 v souboru tematicky spřízněných studií k problematice fikčních světů, jež vydala Česká literatura v roce 1997 (č. 6) s věnováním právě Lubomíru Doleželovi; nyní ji doplňuje i čerstvé knižní vydání dvou badatelových studií první z nich tematizuje fikční svět v souvislosti s hledáním rysů ustavujících identitu literárního textu, druhá hledá další alternativu konceptu možných světů, tzv. protifaktovou (či kontrafaktuální ) imaginaci pod společným titulem Identita literárního díla (Doležel 2004). Pokud bychom se mohli opřít alespoň o náčrt vývoje myšlení o literárním narativu, připomněli bychom, že v logice vývoje jsou samozřejmě i práce předchůdců moderní teorie vyprávění a že tedy do našeho zázemí patří i nedávná reedice Šklovského Teorie prózy (2003): jedním z dokladů, že tomu tak je, je již citovaná Todorovova Poetika prózy; přínos ruského formalismu pro jednu oblast zkoumání narativu vyhodnocuje Wolf Schmid ve své studii Narativní transformace, rekapitulující vývoj modelů narativní struktury právě v tolik žádoucí diachronní perspektivě (studie upravená pro české vydání 2004, byla původně součástí rozsáhlé rusky psané monografie Narratologija, 2003). Český terén teorie vyprávění zatím připomíná spíše školní slepou mapu, do které se začala střídavě zakreslovat okresní města a horské vrcholy. Linie vodních toků rozhodně scházejí. Ke komu se tedy s Nünningovým pokusem o typologizaci nových směrů teorie vyprávění obrátit? K literárnímu teoretikovi, u něhož předpokládáme, že předcházející vývoj byť zpovzdálí a s obtížemi tak jako tak sledoval, nebo k nepředpojatému studentovi, pro kterého Poetika vyprávění nepředstavuje zjevení západní literární vědy (či lépe ukázku telavivské poetologické školy), ale prostě jednu ze standardních příruček a studijní látku? 3 K tomu i onomu, ale především k nositelům poněkud ustrnulých či zkreslených stanovisek: často se setkáváme například s tím, že naratologie bývá ztotožňována právě jen s obdobím svého rozkvětu v kontextu francouzského strukturalismu, a to především s úsilím o stanovení univerzálií příběhu. Toto chápání ostatně svým výkladem nevyvrací ani Rimmon-Kenanová 1983, která takto vykládá jednu větev teorie vyprávění; naopak pro Davida Hermana, který v závěru 90. let navrhl pro novější trendy označe- To vůbec není nějaké nedocenění, nýbrž produktivní postoj, který ostatně teorii vyprávění vysvobozuje ze zakletí exkluzivní scientistní subdisciplíny literární vědy

84 Česká literatura 1/2005 Rozhledy ní postklasická naratologie (Herman 1999), je naratologie synonymem pro veškeré bádání o narativu (narrative studies; ekvivalent německého Erzählforschung v pojednávaném Nünningově článku). Na tento problém vývojového či metodologického třídění, přesněji na vztah teorie prózy a naratologie, naráží u nás v metodologickém úvodu ke své studii Čapkova noetická trilogie Jiří Pechar. Tato stať, součást knihy Interpretace a analýza literárního díla (2002), je jednou z mála, která se snaží aspoň obrysově usouvztažnit francouzskou strukturální naratologii s odlišnými paradigmaty českého strukturalismu a stanzelovskou typologií vyprávěcích situací; poněkud zprofanované příklady typů vyprávění ze světové literatury osvěžuje náhradou nositeli paralelních vlastností z literatury české. 4 Další z častých pověr o naratologii, vycházející z obdobného základu, je zavržení naratologie jejím někdejším předním představitelem Tzvetanem Todorovem: dochází přitom k paušalizaci individuálního badatelského vývoje, jehož proměny přesvědčivě vysvětlují autorské komentáře, vybrané v doslovu k Poetice prózy (srov. Pelán 2000): Todorovovo počáteční radostné osvobození literatury z područí dogmatické marxistické kritiky vedlo k eliminaci všeho, co nebylo literaturou, a logicky tedy k imanentnímu konceptu literatury a přijetí formální a strukturální metodologie, obecněji pak analytického přístupu k textu. Právě v důsledku přetrvávání tohoto postoje začal Todorov postrádat intenzitu vztahu díla ke světu; jeho interpretačně uchopovaný smysl se mu začal jevit jako odtržený od lidského bytí: obrátil se tudíž k dialogickému pojetí díla a postupně šířeji k dialogu člověka a kultury. Toto vše samozřejmě neznamená nějakou smrt naratologie. Nünning ostatně začíná svůj přehled ironickým konstatováním, že známá série ohlášených smrtí (autora, románu, subjektu a nakonec příběhu) jako by naratologii předem odepisovala: jako by se totiž ztrácel její předmět. Těm, kdo jsou omylem prohlášeni za mrtvé, žertuje Nünning, se však obvykle prorokuje ještě dlouhý život Přestože autor sám v logice této ideje začíná nejprve zhodnocením vývojové fáze, kterou nazývá renesancí teorie vyprávění (počínaje 90. lety 20. století), začneme my od prostředku jeho stati, od poku- V záměru posoudit interpretační dosah jednotlivých metod má tento výběr blízko k soustavné práci Bílkově; naratologické postupy řadí Pechar k metodologiím pouze analytického rázu: zdá se nám, že je to právě v důsledku onoho poněkud zúženého chápání disciplíny.

Alice Jedličková 85 su o hierarchizaci pojmů označujících zkoumání výpravného díla abychom pak snáze mohli pokračovat od začátku. Pojem teorie vyprávění (Erzähltheorie) funguje jako souhrnné označení celého souboru dosti heterogenních směrů výzkumu vyprávění, které obecně usiluje o systematický popis forem, strukturních souvislostí a fungování narativních jevů. Jak už bylo řečeno, v mezinárodním kontextu bývá naratologie (jako věda o vyprávění, jak ji původně navrhl Todorov roku 1969 v Gramatice Dekameronu) obvykle vnímána jako synonymum k teorii vyprávění. Nünning však předkládá návrh pojmové hierarchizace toho, co souhrnně a souhlasíme, že dostatečně široce označuje nadřazeným termínem výzkum vyprávění (Erzählforschung, narrative studies), tedy jakousi systematiku dnes velmi rozsáhlé oblasti výzkumu jednoho lidského a kulturního jevu, jímž je vyprávění. 5 Výzkum vyprávění se Nünningovi v zásadě dělí na dvě podoblasti: 1. teorii vyprávění (Erzähltheorie); 2. analýzu (případně interpretaci) výpravných textů (Erzähltextanalyse), která nemusí mít naratologické základy a může se opírat o jinou metodologii, anebo může mít podobu konkrétní aplikace závěrů klasické naratologie. Teorie vyprávění se pak dále dělí na: 1.1. klasickou naratologii (tj. strukturální naratologii původně francouzské provenience a její pokračování zvláště v americkém strukturalismu), 1.2. na teorii románu, 1.3. na lingvisticky, 1.4. na filozoficky a 1.5. na historiograficky zaměřenou teorii. Z hlediska vývojového se mi podřazení teorie románu teorii vyprávění jeví jako poněkud zkreslující: právě tento specifický průzkum jednoho žánru (tj. románu) lze v naší perspektivě vidět jako jednu z oblastí protonaratologického bádání (jak je označuje Monika Fluderniková 2003a), jaké zastupují např. práce Edwina Muira či E. M. Forstera. A vrátíme-li se dále do minulosti, patří do této vývojové řady nepochybně nejen obecně doceňované úvahy Henryho Jamese, ale například také v této souvislosti méně často aktualizované příspěvky Friedricha Spielhagena či Wilhelma Dibelia. Typický příklad procesu emancipace jednoho proudu teorie vyprávění z teorie reprezentativního výpravného žánru pak představují Stanzelovy Typické vyprávěcí situace v románu z roku 1955. Nünning tuto hierarchii zobrazuje ve schématu, jehož uspořádání je ovlivněno jak systematickým, tak i diachronním pohledem, důsledně však toto druhé hledisko aplikováno není a ani to za daných podmínek není možné: naše případné výhrady jsou tedy spíše alternativami a doplněními než výtkami.

86 Česká literatura 1/2005 Rozhledy Klasická naratologie jako vývojová součást teorie vyprávění se větví do dvou základních oblastí podle orientace na 1.1.1. co narativu (tj., jinak řečeno, na příběh); jejím cílem je především vytváření modelů struktury příběhu, schopných abstrahovat od média, v němž jsou příběhy reprodukovány (Genette toto zaměření označuje jako tematickou naratologii, srov. Genette 1992: 65). Druhou oblastí je 1.1.2. analýza diskurzu, analýza jak narativu (v Genettově tentokrát ne zcela přesvědčivě znějící terminologické volbě rematická naratologie, tamtéž). Už na hranici mezi historií teorie vyprávění a jejím aktuálním stavem lze umístit dva další směry, 1.1.3. rétorickou a pragmatickou naratologii a 1.1.4. narativní sémantiku, jež vyvstala z kontaktního prostoru mezi klasickou naratologií a filozoficky založeným zkoumáním vyprávění a realizuje se jako specifická alternativa teorie možných světů. Právě posledně jmenovaná narativní sémantika prožívá zvláště v interdisciplinárních souvislostech dynamický vývoj; nejrůznější postupy analýzy diskurzu se v drobných terminologických alternacích uplatňují právě v druhé oblasti výzkumu vyprávění, tj. v interpretaci narativních textů. Ne vždy přímé, avšak v kontextu kulturních studií nepopiratelné následovnictví klasické naratologie patří souhrnu metod, označenému Davidem Hermanem (1999) jako naratologie postklasická : její klasifikace je vlastním cílem Nünningovy úvodní stati, bližší popis jejích dílčích metod a záměrů pak poskytují další příspěvky sborníku. Autor studie důrazně upozorňuje na absenci soustavnější vědecké rekonstrukce vývoje výzkumu vyprávění na jedné straně; na straně druhé, zcela v duchu chápání historiografie jako konstruování příběhů, črtá několik možných interpretací tohoto vývoje, v nichž se mu teorie vyprávění jeví jako hrdina triumfálního vývoje směrem k mnoha progresivním a důležitým disciplínám, nebo naopak jako komická postava utopistického, z módy vyšlého literárněteoretického schématu (příběh, který by vyhovoval stoupencům naratologie zvěčnělé Todorovovým opuštěním pozic). Obtížnost tohoto úkolu pro Nünninga i kteréhokoli badatele (a zvláště pak u nás, stavíme-li pouze na teorii mezer ) dobře vystihuje citát z Briana Richardsona, autora jednoho z novějších pokusů o zmapování naratologického terénu: Historii moderní teorie vyprávění lze lépe znázornit jako chomáč navzájem souvisejících historií než jako jeden souhrn-

Alice Jedličková 87 ný narativ (Richardson 2000: 172). Paradoxně jako by právě v dějinách teorie vyprávění selhávala pořádající funkce vyprávění! Nünning konstatuje, že poměrně dobře jsou popsány některé dílčí oblasti oboru, např. modely hloubkové a povrchové struktury vyprávění apod., ovšem přehledná rekonstrukce teorie vyprávění přesahující srovnání modelů stále chybí a je velmi potřebná. Také některé úvody poskytují tuto konfrontaci a jistý přehled o stavu oboru (např. Rimmon-Kenanová 1983 a 2002, Toolan 1988, Martinez Scheffel 1999). Minimálně o množství pojmů svědčí Princeův naratologický lexikon (Prince 1988); v přípravě je rozsáhlá encyklopedická práce The Routledge Encyclopedia of Narrative Theory, vznikající za redakce Davida Hermana, Manfreda Jahna a Marie-Laury Ryanové, plánovaná na rok 2005; v roce 2004 vyšla obsáhlá antologie naratologických prací, jejíž editorkou je Mieke Balová. Všechny tyto výstupy tím spíše svědčí o potřebě syntézy. Jak tedy zakládá svůj výklad Nünning? Konstatuje existenci četných předchůdců výzkumu vyprávění, vlastní koncept teorie vyprávění jako systematického literárněvědného zkoumání však umisťuje až do druhé poloviny 20. století (připomíná, že např. ještě Lämmert používá tento pojem k označení různých teorií básnictví, které se zabývají zvláště způsoby navazování ve výpravných dílech; srov. Lämmert 1955). Lze namítnout, že pro logiku vývoje jsou neméně přínosné právě ony protonaratologické výzkumy, motivované zkoumáním románu, prozaického stylu, obecných kompozičních principů či hledáním jednotných genologických hledisek pro diferenciaci žánrů (již citovaní Wilhelm Dibelius, E. M. Forster, ruští formalisté, Robert Petsch, Günther Müller); doložit potenciál výzkumů před konstituováním disciplíny by ovšem bylo třeba další samostatnou studií. A jestliže Nünning považuje za samostatnou větev naratologie také zkoumání technik, jejichž prostřednictvím jsou zobrazovány vnitřní prožitky postav (polopřímá řeč, vnitřní monolog, proud vědomí), je třeba poznamenat, že právě část tohoto výzkumu naprosto nelze oddělit od literárněvědného vývoje první poloviny 20. století a od strukturalistických počátků lingvistických a stylistických (Bally ad., souhrnně srov. Fludernik 2003b). V Německu se ovšem teorie vyprávění etablovala prostřednictvím Stanzelovy stejnojmenné práce, rozvíjející typologii vyprávěcích situací; ta představuje podle Nünningova názoru nejobsáhlejší, flexibilní (a v německém jazykovém prostředí nejvlivnější) pokus, jak

88 Česká literatura 1/2005 Rozhledy popsat základní možnosti zprostředkující úlohy vyprávění. Totéž bychom mohli donedávna tvrdit jak už bylo naznačeno na začátku o prostředí českém. Je to ostatně jeden z příkladů poměrně výrazných časových a hodnotových rozdílů v uplatnění teorie vyprávění: podstatné odlišnosti a fázové posuny ve vývoji jsou zřejmé dokonce i v těch zemích, v nichž tento výzkum vzkvétal (Nünning jmenuje bývalý Sovětský svaz, Německo, Francii, Holandsko, USA, Izrael). Distribuce pozornosti se také velmi liší podle jednotlivých filologií: v německé jazykové oblasti je v tomto smyslu tradičně nejotevřenější a nejproduktivnější anglistika, o něco méně romanistika, zatímco germanistika patří spíše k metodologicky konzervativnějším. Řada prací je studována a překládána se značným zpožděním (např. Genettova Rozprava o vyprávění vyšla anglicky 1980, německy až 1994 spolu s Novou rozpravou z roku 1983; u nás uveřejnila překlad jedné části Česká literatura ještě o další desetiletí později (srov. Genette 2003). Přes všechny tyto překážky črtá Nünning zjednodušeně tři vývojové fáze: prestrukturalistické začátky (do poloviny 60. let 20. století) strukturalistická hlavní fáze (od poloviny 60. do konce 80. let) fáze revize a dalšího interdisciplinárně orientovaného rozvoje. Od počátku 90. let prodělala naratologie tolik změn, že se Nünningovi zdá vhodný Hermanův plurál narratologies (Herman 1999). Průkopnické zásluhy v předstrukturalistické systematizaci vyprávěcích technik a způsobů v prozaických textech přiznává Nünning Hamburgerové, Kayserovi, Lämmertovi, Stanzelovi, Friedmanovi a Boothovi, tedy pracím vznikajícím zhruba od druhé poloviny 40. do počátku 60. let. Připomíná fakt, že teorie vyprávění vlastně navazuje na základní problémy aristotelovské poetiky; moderní naratologie je však primárně strukturalistického původu (s tím, že za mnohé impulzy vděčí ruskému formalismu). Její v zásadě deskriptivní povaha vede nejen ke snaze o systematické modelování a popis textových struktur, ale též ke snaze o vytvoření koherentního metajazyka. Východiskem pro systematizaci různých strukturálních směrů se Nünningovi stává diferenciace úrovní narativního textu, která vychází z rozlišení mezi co vyprávěného světa (příběhu) a jak vypravěčského zprostředkování (diskurzu); viz výše popis systému výzkumu vyprávění. Zpočátku se naratologie primárně zabývala substrátem

Alice Jedličková 89 příběhu ; tento zájem se logicky promítá v pokusech sestavit gramatiku vyprávění (Todorov 1969, Füger 1972, Prince 1973, 1982). Zásadní iniciační úlohu v přesunu zájmu od vyprávěného příběhu k vypravěčskému podání a časovému uspořádání událostí přičítá Nünning Genettově Rozpravě o vyprávění (1972), jejíž terminologie se v zásadě prosadila jako lingua franca oboru a znamenala rozhodující krok v systematizaci teorie i analytických prostředků, a to zvláště v oblasti časové struktury vyprávění. Poznamenáváme k tomu, že občasné kritické připomínky se v této souvislosti obracejí jednak proti přílišné specifičnosti dílčích kategorií, vyvozených na základě výjimečně složité časové struktury analyzovaného ukázkového díla, jednak na základě subtilně diferencovaných kategorií lingvistických k těm nelze než poznamenat, že uživateli je systém k dispozici v té míře či hloubce, v jaké je pro jeho záměry účelný. Druhá, zcela odlišná a zásadněji postavená je námitka možného dopadu axiologické interpretace (a tudíž normativní platnosti) tohoto objektivizujícího systému (zvláště pak postulátu anachronie), kterou vznesl v obsáhlých studiích na počátku 90. let Meir Sternberg (Sternberg 1990). Ovšem kromě toho, že sám Genette podrobil svůj systém revizi v Nové rozpravě o vyprávění (1983), prochází především typologie fokalizace dalším dynamickým vývojem; Nünning upozorňuje zvláště na práce z první poloviny 80. let (mj. Balová 1985, Rimmon- -Kenanová 1983, v 90. letech pak příspěvky Manfreda Jahna či Moniky Fludernikové). Pokračující vývoj naratologického bádání se ovšem v 80. letech dostává do napětí s obecnými tendencemi zkoumání literatury a kulturních studií: široce pojaté poststrukturální a zvláště pak dekonstruktivistické myšlení se s principy klasické naratologie logicky neslučuje. Nünning konstatuje, že vlastně všechno to, co by mohlo být z jedné perspektivy považováno za přednosti klasické naratologie, tedy systematičnost, explicitnost, a tudíž daná terminologie, jasná metodika (a ovšem i napodobitelnost) se z hlediska dekonstrukce nutně musí jevit jako slabiny či vhodný předmět kritiky. Žádný výrazný dobový spor (tj. metodologického charakteru) však bohužel necituje. Dodáváme, že větší pozornost a poměrně intenzivní reakce vzbudila v poslední době hlavně studie Davida Darbyho (Darby 2001), který proti sobě poněkud nerovně postavil jazykově německou teorii vyprávění (Erzähltheorie v užším významu) jako metodologicky a vývojově uzavřený a svým soustředěním na text a narativní rétoriku k uzavřenosti předurčený celek, a strukturalistickou

90 Česká literatura 1/2005 Rozhledy naratologii (reprezentovanou především jejími pozdějšími americkými variantami), která implikuje otázky recepce a má ty nejlepší předpoklady pro další vývoj ke kontextovému pojetí (dokladem této otevřenosti je mu feministická naratologie). Přitom je třeba poznamenat, že německá Erzähltheorie, jak ji výběrově popsal, se ukazuje jako jeden zdaleka ne nepodstatný z Richardsonových historických chomáčků vývoje, v němž má své nezastupitelné místo a žádá si o další doplnění a upřesnění. Z našeho domácího hlediska teorie mezer je důležité, že dosti pobouřená reakce Moniky Fludernikové (Fludernik 2003a) vedla nejen k diskusi o povaze některých metodologických aspektů naratologického bádání (Fluderniková interpretuje onu textovou uzavřenost německé Erzähltheorie pozitivně jako pro české prostředí velmi dobře pochopitelnou analytickou vyhraněnost a spolehlivou imunitu vůči ideologiím) a ke kritice nedostatečné komunikace mezi jednotlivými jazykovými oblastmi, ba ke kritice nepřehlédnutelné, byť ne paušalizovatelné tendence severoamerického bádání přezírat evropské koncepty, ale také ke snaze doložit šíři a perspektivnost naratologického výzkumu v jazykově německém regionu; studie tak poskytuje poměrně aktuální přehled badatelských center, týmů, osobností a jejich orientace. Vraťme se však na počátek 90. let: i zde lze ještě pozorovat tendenci trvat na starých pozicích předstrukturalistických (Stanzel) či strukturalistických (Chatman); tato tradice se navíc stále ukazuje jako velmi produktivní v souborech studií či tematických číslech odborných časopisů (srov. např. Narratology Revisited v Poetics Today 1990, 1992). V průběhu 90. let však zažívá naratologie díky integraci jiných literárních a kulturních konceptů nejen renesanci, jak potvrzuje už citovaný Herman (1999), nýbrž vysloveně perspektivní proměnu: především profituje z interdisciplinárního zájmu o vyprávění, tj. z toho, o čem se dokonce mluví jako o narativním obratu v kulturologii a humanitních vědách vůbec. Podle Nünninga se ukazují modely a zvláště metody strukturální naratologie jako schopné doplnění a rozvoje, a to zvláště díky svému diferencovanému repertoáru analytických kategorií, umožňujících precizní popis textových fenoménů, jejich funkce a potenciálu účinků; předpoklady v jejich interdisciplinárním využití se ještě zdaleka nevyčerpaly. Vzniká řada hybridních směrů bádání, jejichž spektrum sahá od kontextově a tematicky orientovaných směrů, jako je postkoloniální a feministická naratologie, přes teorii možných světů a naratologii pragmatickou až k několi-

Alice Jedličková 91 ka směrům recepčně orientovaným. Jako teoreticky nejpokročilejší hodnotí Nünning kognitivní naratologii, jež se váže na další obecnější obrat v humanitních vědách a napájí se jak ze zdrojů recepční estetiky a lingvistických modelů, tak především z teorií kognitivních (teorie schémat, radikální konstruktivismus). Samostatný koncept v blízkosti tohoto proudu představuje tzv. přirozená naratologie Moniky Fludernikové, jež se uvolňuje od dosavadní koncentrace na fikcionální výpravné texty a překonává redukující premisy realistických teorií vyprávění. V přehledové tabulce Nünning navrhuje 8 základních směrů postkla sické naratologie a uvádí zároveň jejich přední zástupce: někdy je to jednotlivec, někdy je výzkum zastoupen poměrně široce; současně se však jednotlivé koncepce velmi liší měrou své rozpracovanosti (například tzv. přirozená naratologie Moniky Fludernikové je sice individuálním výstupem, avšak současně představuje teoreticky podložený, ambiciózní rozvrh), v jiných případech je koncept (který může mít spíše implicitní charakter) sdílen velkým množstvím dílčích příspěvků. Právě v tomto smyslu lze jen některé směry přiřadit do přímé vývojové linie klasické naratologie, zatímco ostatní se pohybují spíše v prostoru mezi teorií vyprávění a analýzou narativních textů (to platí například pro naratologii feministickou a další kontextově orientovaná odvětví). Některé podstatné výstupy se programově neoznačují a klasifikaci pak zvolil Nünning (např. Ricoeurovo bádání o čase a vyprávění označuje jako fenomenologickou naratologii). I. Tematicky a kontextově otevřené bádání; aplikace teorií vyprávění v literární vědě V první oblasti dominují zvláště postkoloniální a feministická naratologie; z hlediska proměn literárněvědného bádání jsou zajímavé kulturně historická a diachronní naratologie: jedná se vlastně o promítnutí naratologických metod do různě široce koncipované literární historie. Jako samostatnou větev vyčleňuje Nünning i aplikaci naratologie na postmoderní literaturu. 6 Shrneme-li z našeho hlediska: Domnívám se, že ji lze chápat buď jako využití metody ke zhodnocení novějších vývojových jevů v próze, tedy jako součást předchozího výzkumu literárněhistorického či historické poetiky, případně jako součást druhé základní oblasti výzkumu vyprávění, jíž je analýza či interpretace narativních textů, a nebylo by tedy nutné ji zvlášť vyznačovat. Podpůrným argumentem pro toto rozhodnutí

92 Česká literatura 1/2005 Rozhledy jedná se zaprvé o koncepty, zkoumající takové narativy, v nichž se původní problém či téma prosazují i jako komplexní způsob uchopení světa a způsob psaní, jako specifický diskurz, v potaz jsou brány otázky etické a ideologické. Druhou oblast pak představuje naratologická analýza jako metoda inovace, respektive alterace literární historiografie či historické poetiky. Jak ostatně jinde přiznává sám autor, nejedná se ani tolik o nové naratologie, jako spíše o různé způsoby aplikace. II. Interdisciplinární aplikace a rozšíření teorie vyprávění v genologii a teorii médií Do této skupiny patří produktivní usouvztažnění naratologie a teorie žánrů (obecně i ve vztahu k jednotlivým druhům literárním); poznamenávám, že toto zkoumání není až takové novum právě vzhledem k již připomínané tradici německé morfologie básnictví (Oskar Walzel, Robert Petsch, Günther Müller), z níž vyvstávají některé zásadní příspěvky teorii vyprávění, jako je Müllerův koncept času příběhu a vyprávění. Některé složky nové genologické (či přesněji transgenerické) naratologie však nepochybně narušují tradiční schémata druhového třídění: jednou z jmenovaných položek je i výzkum nazvaný naratologie a lyrika. Druhou oblast představuje zkoumání narativních struktur napříč jednotlivými druhy umění a médii, včetně novějších fenoménů, jako je kyberprostor. III. Pragmatická a rétorická naratologie (s přihlédnutím k etnickým aspektům) IV. Kognitivní a recepčně orientovaná naratologie (někdy označovány jako metanaratologie ) by snad mohla být výrazná proměna poetiky vyprávění, kterou postmoderní próza přináší a která si vynucuje adaptaci analytických nástrojů: častý výskyt paralelních a vnitřně rozporných fikčních světů a s tím související proměna temporality (napětí mezi tendencí k fragmentarizaci času na jedné a k holotropnímu času vesmíru na druhé straně Ursula K. Heise nenazvala svoji poetiku postmodemího času Chronoschismata náhodně, srov. Heise ). Možná tu však svoji roli sehrál i fakt, že aplikace naratologie ve výzkumech postmoderny a šířeji kulturně historických jsou doménou okruhu německých badatelů, s nímž je Ansgar Nünning metodologicky spojen.

Alice Jedličková 93 Obě skupiny se od tradičního strukturalistického naratologického paradigmatu odlišují tím, že váhu pozornosti přesouvají od analýzy textové struktury a jejích vlastností k interakci textu a recipienta, a tudíž na dynamiku recepčního procesu, zdůrazňuje Nünning; text není vnímán jako uzavřený útvar, nýbrž jako soubor předpokladů recepce. 7 Přitom pragmatická a rétorická naratologie mají ještě poměrně blízko k strukturalistickým premisám a lingvistickým východiskům (zvláště teorii řečových aktů), zatímco kognitivní naratologie se pohybuje v meziprostoru několika disciplín. V. Postmoderní a poststrukturalistická naratologie Druhý z termínů, upozorňuje Nünning, je ve své podstatě protimluv: spíše by se mohlo hovořit o poststrukturalistické dekonstrukci klasické naratologie ; její postoj pak dokládá substitucí zavedeného, relativně srozumitelného naratologického pojmosloví (a tudíž dekonstrukcí systému) termíny převzatými z různých teoretických diskurzů (zdroje poskytují zvláště Deleuze, Derrida, Kristeva či Levinas); přínos shledává ponejvíce v takto založených interpretacích experimentálních narativních děl. VI. Lingvisticky zaměřené příspěvky k naratologii I strukturální naratologie čerpala nepopiratelným dílem z poznatků lingvistických, novější výzkumy v této oblasti se však poměrně nezávisle opírají především o poznatky sociolingvistiky a analýzy diskurzu. VII. Filozofické teorie vyprávění Sdílejí s tematicky a kontextově zaměřeným bádáním vysokou míru zájmu o sémantiku narativních textů; současně však má filozofic- Právě v tomto místě se opět střetává naše domácí představa strukturálního myšlení, svázaného v konceptu estetického objektu, sémantického gesta a konkretizace nerozlučně právě s dynamismem recepce, s převažující západní tradicí, jež strukturalismem míní právě jeho francouzskou zvláště naratologickou podobu z. let. S vědomím implicitních a později i explicitně vyjádřených vazeb mezi vodičkovským pojetím konkretizace a stanovisky kostnické školy recepční estetiky vnímáme tedy tento trend nikoli jako obrat, ale spíše jako jeden z mnoha cyklických návratů, jaké vědě i celé kultuře jasnozřivě projektoval svého času Roger Caillois.

94 Česká literatura 1/2005 Rozhledy ky podložené bádání zcela jiné zdroje a cíle: jejím základem je teorie možných světů, vycházejí z předpokladu, že fikcionální výpravné texty navrhují alternativní světy, které se skládají z plurality subjektivních modelů skutečnosti, vzniklých jako výsledek mentální aktivity postav, respektive z plurality představených světů (Ryanová 1991). Skutečnost, že jednou z vůdčích osobností tohoto výzkumu je Lubomír Doležel, jsme připomněli už na počátku. Do téže skupiny řadí Nünning také teorii fikcionality, tj. bádání zaměřené na specifické vlastnosti fikcionálního narativu, které jej odlišují od narativu faktuálního (zde srov. Genette 1992). Vzhledem k fenomenologickým východiskům pak samostatnou položku představuje Ricoeurovo zkoumání časovosti vyprávění. VIII. Poslední skupina, již podrobněji nespecifikujeme, znovu dosvědčuje interdisciplinární rozpětí výzkumu vyprávění a zahrnuje poznání takových komplexních jevů a oborů, jako jsou antropologie, psychologie, umělá inteligence, právo, orální historie a historio grafie atd. 8 Pokus o klasifikaci aktuálních trendů ve výzkumu doplňují autoři tabulkovým přehledem hlavních rozdílů mezi strukturalistickou (tj. klasickou ) a postklasickou naratologií (tj. novými směry souhrnně) ve formě binárních opozic, jež některé odlišnosti pochopitelně vyhrocují. Z přehledu je zřejmé, že strukturalistické modelování a hledání univerzalit byly v postklasické naratologii nahrazeny diachronním hlediskem a zájmem o kulturní variabilitou jevů, hledání zákonitostí (explicitně vyjádřených gramatikou vyprávění) pak tíhnutím ke komplexní interpretaci. Nad dřívější deskripcí vlastností textové realizace vyprávění převažuje jeho procesuální (tj. k recepci orientované) pojetí, nad tendencí k objektivujícímu zobecnění jeho znaků tendence k evaluaci jeho konkrétních projevů. Analytický postup zdola nahoru se odsouvá ve prospěch komplexnějšího vnímání narativu. Tyto tendence se promítají i do charakteru naratologie jako oblasti výzkumu: zatímco klasická naratologie se ve své době je- Navazující příspěvky sborníku pak poskytují vhled do metodologie některých hlavních směrů, vyznačených v tomto přehledu (feministická, kulturněhistorická, postkoloniální, pragmatická, kognitivní a přirozená naratologie, dekonstrukce klasické naratologie a teorie možných světů); důležitou součástí svazku je pak i bibliografie kanonických a trendových monografií, časopisů, edic a webových stránek.

Alice Jedličková 95 vila jako relativně jednotná subdisciplína s propracovanou teorií, nástupnický výzkum lze charakterizovat jako interdisciplinární projekt s četnými heterogenními východisky. Jednou z daní těmto změnám, přiznává Nünning, je rezignace na terminologickou a metodologickou přehlednost klasické naratologie. Zisky jsou však podle jeho názoru nepřehlédnutelné: zostření smyslu pro sémantizaci vyprávěcích forem a potenciál jejich účinků, větší zohlednění dialogického vztahu textu a kulturního kontextu, vyšší interpretační relevance, interdisciplinární kompatibilita. Povahu emancipace nových směrů od strukturalistických východisek dokládá Nünning na příkladě feministické naratologie, která se koncentrovala právě na některé z těch aspektů, jejichž odsunutí do pozadí zájmu nebylo opomenutím strukturální naratologie, nýbrž jedním z atributů její metodologie. Narativní formy nepředstavují pro feministický výzkum vyprávění, vycházející ze společenskokritických a ideologických úvah, nějaké nadčasové typy, nýbrž historicky a kulturně podmíněné indikátory ženské a mužské zkušenosti se světem; kategorie rodu se pak projevuje skrze autorství, vypravěče a fokalizátora, recipienta a kritika, tj. promítá se do struktury textů i procesu literární komunikace. Analytická pozornost se soustřeďuje zvláště na vztahy mezi texty autorek a jejich kulturněhistorickým kontextem, s cílem vyhodnotit rodové zvláštnosti vyprávění. Obecné metodologické posuny se pochopitelně promítají do změn ve výkladu některých klíčových problémů teorie vyprávění. Typickým příkladem je kategorie děje, jejíž zkoumání se přesouvá od strukturální analýzy průběhu k sémantickému popisu narativních modalit v rámci teorie možných světů. Také postava, jež je v klasické naratologii primárně konceptualizována jako aktant posouvající děj, je zkoumána v dosti odlišné perspektivě: to, co zajímá zvláště kognitivní naratologii (ale i rétorickou naratologii a teorii možných světů), jsou procesy (kognitivní, emocionální, obecně mentální), v nichž se uskutečňuje proměna souboru vět v představu postavy v průběhu recepce narativu. Na druhé straně výzkum některých fenoménů zajišťuje kontinuitu bádání: to se týká například otázek fokalizace, spolehlivosti vypravěče, funkcí multiperspektivního vyprávění. V závěru stati formuluje Nünning deziderata literárněvědného a interdisciplinárního výzkumu vyprávění: za nadále nedostatečný považuje systematický popis inovativních vyprávěcích forem, metalepsí, principu mise en abyme a dalších metanarativních způsobů. I v našem prostředí bychom nepochybně našli celou řadu prací zabývajících se

96 Česká literatura 1/2005 Rozhledy experimentální a postmoderní prózou, jejichž autoři dospívají k zobecňujícím závěrům o její poetice, a jsou tudíž nuceni zvolit či rozpracovat určitý terminologický aparát; to, co však Nünning postrádá, je nejspíše usoustavnění kategorií, jaké bylo vlastní právě klasické naratologii. 9 Přestože Nünning také neshledává dostatek skutečně fundovaných naratologických interpretací próz jak realistických, tak modernistických či experimentálních, připojila bych se k němu pouze ve vztahu k první oblasti: realistická próza totiž zdánlivě poskytuje méně impulzů pro analýzu vyprávění než prózy, které jsou transformací její metody či přímo polemikou s ní. V tomto smyslu se může jevit jako oprávněná již zmíněná námitka Meira Sternberga (Sternberg 1990, 1992): prózám realistického ražení se nezřídka paušálně přisuzuje princip chronologického uspořádání, který není-li přímo vnímán jako umělecky méněcenný jako by nebyl hoden zkoumání, případně představuje neutrální pozadí, na němž vynikají modernistické či postmoderní projevy manipulace s narativním časem. Tvrzení, že zobrazení prostoru (v nepřekonatelné konkurenci časovosti) je v teorii vyprávění nadále nerozpracované, nelze než přitakat, ovšem s připomínkou, že významné impulzy jí poskytla rozsáhlá publikace jednoho z předních naratologů Davida Hermana Story Logic, vydaná zhruba ve stejné době jako Nünningův přehled (v analýze této práce, jejímž epicentrem je mentální svět toho, co vyvstává na základě vyprávění, jsem věnovala zvláštní pozornost právě Hermanovým výkladům prostorovosti narativu, srov. Herman 2002, Jedličková 2003). Zatím je také poměrně málo prací, které by některou z ústředních kategorií sledovaly v historické perspektivě (Nünning uvádí jako příklad kolektivní práci k nespolehlivému vypravěči z roku 1998, na níž se autorsky podílel). Autoři vznášejí ještě celou řadu námitek a podnětů pro výzkum vyprávění v širokém kulturologickém kontextu, ve vazbě na dějiny mentalit apod. Naše přání je na první pohled skromnější, ve skutečnosti však velmi náročné: aby se slepá mapa českého bádání o vyprávění začala vyplňovat systematičtěji. Ve škole jsme začínali řekami a pohořími. Ústav pro českou literaturu, Praha Některé aspekty diskuse na toto téma si čtenář České literatury může ozřejmit v referátu z předloňské konference věnované tomuto námětu (SLÁDEK ).

Alice Jedličková 97 LITERATURA BAL, Mieke [ ] Narratology: Introduction to the Theory of Narrative (Toronto Buffalo London: University of Toronto Press) BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace (k modernímu prozaickému textu) (Brno: Host) DARBY, David Form and Context: An Essay in the History of Narratology, Poetics Today, č., s. DOLEŽEL, Lubomír O stylu moderní české prózy (Praha: Nakladatelství ČSAV) [ ] Narativní způsoby v české literatuře (Praha: Český spisovatel) Felix Vodička a moderní naratologie, Česká literatura, č., s. [ ] Mimesis a možné světy, Česká literatura, č., s. Heterocosmica (Praha: Karolinum) Identita literárního díla (Brno Praha: ÚČL AV ČR) DROZDA, Miroslav [ ] Vodičkovy Počátky krásné prózy novočeské ve světle teorie prózy, Česká literatura, č., s. ECO, Umberto [ ] Malé světy, Česká literatura, č., s. FLUDERNIK, Monika a History of Narratology: A Rejoinder, Poetics Today, č., s. b Chronology, Time, Tense and Experientiality in Narrative, Language and Literature, č., s. FÜGER, Wilhelm Zur Tiefenstruktur des Narrativen: Prolegomena zu einer generativen»grammatik«des Erzählens, Poetica, s. GENETTE, Gérard Discours du récit ; in týž: Figures III (Paris: Seuil) [ ] Fiktionale Erzählung, faktuale Erzählung ; in týž: Fiktion und Diktion (München: Wilhelm Fink Verlag) Rozprava o vyprávění (Esej o metodě), Česká literatura, č., s. ; č., s.

98 Česká literatura 1/2005 Rozhledy HEISE, Ursula K. Chronoschismus. Time, Narrative and Postmodernism (Cambridge: CUP) HERMAN, David Narratologies: New Perspectives on Narrative Analysis (Columbus: Ohio State University Press) Story Logic. Problems and Possibilities of Narrative (Lincoln: University of Nebraska Press) CHATMAN, Seymour Dohodnuté termíny. Rétorika narativu ve fikci a filmu (Olomouc: Univerzita Palackého) JEDLIČKOVÁ, Alice Logika naratologie: stále nové možnosti, Česká literatura, č., s. KRAUSOVÁ, Nora Rozprávač a románové kategórie (Bratislava: Slovenský spisovateľ) KUBÍČEK, Tomáš Vyprávět příběh. Naratologické kapitoly k románům Milana Kundery (Brno: Host) KYLOUŠEK, Petr (ed.) Znak, struktura, vyprávění. Výbor z prací francouzského strukturalismu (Brno: Host) LÄMMERT, Eberhard Bauformen des Erzählens (Stuttgart: J. B. Metzlersche Verlagsbuchhandlung) MARTINEZ, Matias SCHEFFEL, Michael Einführung in die Erzähltheorie (München: Beck) POETICS TODAY, r., č., r., č. (tematická čísla) NÜNNING, Ansgar NÜNNING, Vera Von der strukturalistischen Narratologie zur»postklassischen«erzähltheorie: Ein Überblick über neue Ansätze und Entwicklungstendenzen ; in tíž (edd.): Neue Ansätze in der Erzähltheorie (Trier: WVT)

Alice Jedličková 99 NÜNNING, Ansgar SURKAMP, Carola ZERWECK, Bruno (edd.) Unreliable Narration: Studien zur Theorie und Praxis unglaubwürdigen Erzählens in der englischsprachigen Erzählliteratur (Trier: WVT) PECHAR, Jiří Interpretace a analýza literárního díla (Praha: Filosofia) PELÁN, Jiří Od struktury k dialogu ; doslov in Todorov, Tzvetan: Poetika prózy (Praha: Triáda), s. PECHLIVANOS, Miltos RIEGER, Stefan STRUCK, Wolfgang WEITZ, Michael (edd.) [ ] Úvod do literární vědy (Praha: Herrmann & synové) PRINCE, Gerald A Grammar of Stories (The Hague: Mouton) Narratology: The Form and the Functioning of Narrative (Berlin et al.: Mouton) A Dictionary of Narratology (Lincoln: University of Nebraska Press) PTÁČKOVI, Brigita a Luboš Jiné cesty ; doslov in Chatman, Seymour: Dohodnuté termíny. Rétorika narativu ve fikci a filmu (Olomouc: Univerzita Palackého), s. RICHARDSON, Brian Recent Concepts of Narrative and the Narratives of Narrative Theory, Style,, č., s. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith [ ] Poetika vyprávění (Brno: Host) RYAN, Marie-Laure Possible Worlds, Artificial Intelligence, and Narrative Theory (Bloomington: Indiana University Press) [ ] Možné světy v soudobé teorii literatury, Česká literatura, č., s. SCHMID, Wolf Narratologija (Berlin New York: de Gruyter) Narativní transformace (Brno Praha: ÚČL AV ČR) SCHOLES, Robert KELLOGG, Robert [ ] Povaha vyprávění (Brno: Host)