Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Společné závazky v novém občanském zákoníku Veronika Prášková 2014/2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Společné závazky v novém občanském zákoníku zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Veronika Prášková 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za jeho odborné vedení, cenné rady a vstřícný přístup v průběhu zpracování této práce. Dále bych chtěla poděkovat svým nejbližším za podporu a trpělivost. 3

Anotace se seznamem klíčových slov Diplomová práce se věnuje právní problematice společných závazků v souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. V práci je rozebrán samotný pojem společných závazků, vybrané etapy historického vývoje, prvky a problematika klasifikace společných obligací. Dále jsou společné závazky charakterizovány prostřednictvím jejich vzniku, změny a zániku. Závěrem je rozebráno pojetí společných závazků publikované v Návrhu společného referenčního rámce, jako významného projektu evropského smluvního práva. Diplomová práce poskytuje shrnutí dosavadních poznatků právní teorie a praxe a její zhodnocení v souvislosti s novou právní úpravou. Nový občanský zákoník, společné závazky, společné dluhy, společné pohledávky, solidární závazky, společně a nerozdílně, nedělitelné plnění, dělitelné plnění. Abstract and the List of Key words The diploma thesis deals with the regulation of plurality of persons in connection with the adoption of Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code. The thesis follows up the concept of the plurality of persons, selected phases of historical development, the elements and the issue of types of plurality of persons. The plurality of persons is characterized through its creation, modification and termination. Lastly there is analyzed the conception of plurality of persons in the Draft Common Frame of Reference, which is important project of european contractual law. The diploma thesis provides summary of existing knowledge of legal theory and practice in relation to the new legislation. The new Civil Code, plurality of persons, joint debts, joint claims, solidary obligations, jointly and severally, indivisible performance, divisible performance. 4

Obsah Seznam použitých zkratek... 7 Úvod... 8 1 Exkurs do vývoje společných závazků... 11 1.1 Římské právo... 11 1.2 Spor o korrealitu a pouhou solidaritu... 13 1.3 Obecný zákoník občanský... 16 2 Vymezení pojmu společné závazky... 18 2.1 K pojmu závazek... 18 2.2 Doktrinální pohledy... 19 2.3 Vlastní řešení problému... 21 3 Prvky společných závazků... 23 3.1 Subjekty společných závazků... 23 3.2 Předmět společných závazků... 23 3.3 Obsah společných závazků... 25 4 Systematika a aplikace nového občanského zákoníku... 27 4.1 Systematika společných pohledávek a dluhů... 27 4.2 Aplikace ustanovení o společných pohledávkách a dluzích... 29 5 Klasifikace společných závazků a jejich pojetí v novém občanském zákoníku... 32 5.1 Obecná východiska pro klasifikaci společných závazků... 32 5.2 Společné závazky s plněním nedělitelným... 33 5.2.1 Společné dluhy... 34 5.2.2 Společné pohledávky... 35 5.3 Společné závazky s plněním dělitelným... 37 5.3.1 Společné dluhy... 37 5.3.2 Společné pohledávky... 38 5.4 Společné závazky dílčí... 40 5.5 Společné závazky solidární... 41 5.5.1 Dlužníci zavázaní společně a nerozdílně... 41 5.5.2 Věřitelé oprávnění společně a nerozdílně... 47 5

6 Vznik, změna a zánik společných závazků... 51 6.1 Vznik společných závazků... 51 6.1.1 Smlouva... 51 6.1.2 Protiprávní čin... 52 6.1.3 Jiná právní skutečnost... 53 6.1.4 Solidárně zavazovací důvody de lege lata... 53 6.2 Změna společných závazků... 56 6.2.1 Postoupení pohledávky... 57 6.2.2 Převzetí dluhu... 58 6.2.3 Přistoupení k dluhu... 59 6.2.4 Převzetí majetku... 60 6.2.5 Postoupení smlouvy... 61 6.2.6 Novace a narovnání... 62 6.3 Zánik společných závazků... 63 6.3.1 Splnění... 64 6.3.2 Dissoluce... 66 6.3.3 Započtení... 67 6.3.4 Splynutí... 68 6.3.5 Prominutí dluhu... 70 6.3.6 Výpověď, odstupné a odstoupení od smlouvy... 71 6.3.7 Následná nemožnost plnění... 72 6.3.8 Smrt věřitele nebo dlužníka... 73 7 Právní úprava společných závazků v Návrhu společného referenčního rámce... 74 7.1 Pluralita dlužníků... 75 7.2 Pluralita věřitelů... 78 Závěr... 80 Použité zdroje... 82 Příloha: Výčet ustanovení nového občanského zákoníku zakládajících solidaritu 6

Seznam použitých zkratek NOZ, nový občanský zákoník Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. ObčZ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. ObchZ Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. OZO, obecný zákoník občanský Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění ke dni 31. 12. 1950. ZDNV Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů. ZP Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. DCFR Návrh společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference). 7

Úvod Diplomová práce je zaměřena na právní institut společných závazků, jenž si žádá s přijetím nového kodexu soukromého práva zvýšenou potřebu jeho zkoumání a pochopení. Ačkoliv společné závazky neprocházejí za dobu své dlouhé existence bouřlivým vývojem, postrádají v právní vědě jednotné a komplexní názory na jejich podobu, pojetí a působení v právní praxi. Současně účinná právní úprava na první pohled opouští předchozí pojetí a vrací se hlouběji do minulosti k době, kdy byl na českém území účinný obecný zákoník občanský. Tato skutečnost si tak naléhavě žádá analýzu a zhodnocení společných pohledávek a dluhů v nové úpravě, přičemž pevným základem musí být nalezení odpovědí na esenciální otázky spjaté s touto problematikou. Hlavním cílem této práce je přinést obecnou charakteristiku společných závazků a jejich další kategorizaci v kontextu účinné právní úpravy a doktrinálních závěrů. Spolu s tím se snažím přinést kritické, avšak objektivní zhodnocení společných pohledávek a dluhů v novém občanském zákoníku a nastínit jejich působení v právní praxi. Problematika společných závazků je v práci vymezena zejména na základě metod analytické, syntetické a systémové. Nezastupitelnou úlohu dále sehrává metoda srovnávací, která přinese komparaci nové právní úpravy s úpravami dřívějšími, čímž napomáhá formulovat závěry podstatné pro právní praxi a nalézat změny, které ustanovení nového občanského zákoníku přinášejí. Literární zpracování tématu společných závazků před započetím psaní této práce není uspokojivé. Některé dílčí problémy jsou právními teoretiky zcela opomíjeny, jiné se naopak těší určité pozornosti, avšak existují na ně různé, ba i rozporné názory. Vše prohlubuje značná šíře a rozličnost podob společných závazků. Institut společných závazků je právě pro své nedostatečné zpracování a nejednotné chápání tématem nesmírně zajímavým. O to víc přidává na jeho atraktivitě skutečnost, že je problémem hojně se vyskytujícím v právní praxi s řadou dílčích otázek, jež volají o nalezení odpovědi. Výše uvedené skutečnosti jsou pro mě hlavními důvody pro výběr tohoto tématu. 8

Klíčovým zdrojem pro zpracování tématu je jediná monografie věnující se uceleně společným závazkům od Jaromíra Blažkeho. Přestože od jejího vydání uplynulo více než půl století, značná část závěrů formulovaných v této práci je využitelná i v dnešní době. Dalším zásadním pramenem této práce je dílo Petra Lavického, zahrnující odborné články, příspěvky v odborné komentářové literatuře i samostatné publikace. P. Lavický se dlouhodobě podrobně věnuje společným závazkům se zaměřením na závazky solidární a poskytuje čtenářům jejich komplexní charakteristiku, čímž napomáhá pochopit je na úrovni moderní doby. Dalším cenným zdrojem této práce jsou soudní rozhodnutí a ostatní odborná literatura věnující se závazkovému právu. Ke zpracování tématu jsou využity také komentáře k NOZ, které přináší postoje odborníků, ačkoliv se zatím nemohou opřít o soudní názory k novým ustanovením. Poznatky uvedené v těchto pramenech jsou konfrontovány a doplněny o mé vlastní názory a postoje. Práce je členěna do sedmi kapitol. Nejprve je pozornost věnována historii společných pohledávek a dluhů, popisované etapy jsou zvoleny s ohledem na významné mezníky vývoje společných závazků a taktéž s ohledem na inspirační zdroje nové právní úpravy. V rámci historické části je současně vymezen charakter solidárních závazků, jako jedné z podob společných závazků. Druhá kapitola se detailněji zabývá samotným pojmem společné závazky. Je zde nastíněno, jak je na společné závazky nahlíženo právní teorií a jak pojem řešit v kontextu účinné úpravy. Systemizace společných závazků provedená na tomto místě vymezuje rozsah zaměření samotné práce. Kapitola třetí následně charakterizuje prvky společných závazků a je východiskem pro navázání řešení dalších otázek spojených s jejich klasifikací. Kapitola čtvrtá propojuje dvě otázky úzce spjaté s novou právní úpravou společných pohledávek a dluhů. Zabývá se analýzou a zhodnocením systematiky předmětných ustanovení NOZ, k čemuž je využito komparace s předchozí úpravou a následně řeší praktickou otázku aplikace předmětných ustanovení. Kapitola pátá prostřednictvím klasifikace společných závazků vymezuje podoby společných závazků a analyzuje jejich pojetí v novém občanském zákoníku. Současně přibližuje fungování společných pohledávek a dluhů v právní praxi. Šestá kapitola se zabývá průběhem společných obligací. Pluralita 9

subjektů může působit při vzniku, změně a zániku závazků interpretační a aplikační problémy. Tato část práce se je snaží překonat a nalézt jasná řešení při použití NOZ. Celou práci završuje přiblížení právní úpravy společných závazků v Návrhu společného referenčního rámce - DCFR, který obsahuje moderní a značně odlišný pohled na společné závazky. K institutu společných závazků se váží další otázky a problémy, které však již překračují rámec této diplomové práce. Jedná se zejména o související procesněprávní otázky, jako je účastenství subjektů společných závazků v civilním sporu či bližší sporné aspekty střetu společných závazků s insolvenčním a exekučním řízením. 10

1 Exkurs do vývoje společných závazků Studium historických kořenů společných závazků představuje významný a nenahraditelný zdroj pro jejich samotné vymezení a zároveň pro fungování v současné právní praxi. Tato kapitola se zaměřuje na vybrané významné etapy v historickém vývoji společných pohledávek a dluhů. Současně je tato část práce obohacena o řešení zásadní otázky spjaté se solidárními závazky, které představují jednu z možných podob společných závazků. Zabývá se tím, zda se při solidárních závazcích setkáváme s jediným právním vztahem s pluralitou subjektů, nebo je těchto vztahů více, v závislosti na počtu věřitelů nebo dlužníků. 1.1 Římské právo Hospodářský a společenský život si už v období starověkého Říma vynutil brát do úvahy případy, kdy se u závazkových vztahů na straně věřitelské nebo dlužnické účastnilo více subjektů. Ty stály buď v rovném postavení, nebo v navzájem nerovném postavení, jako hlavní a vedlejší věřitel či dlužník (zejména ručitelské závazky v různých formách). Takové situace vznikaly z právních úkonů i deliktů a mohly se jich účastnit svéprávné nebo nesvéprávné osoby. Jelikož šlo v těchto případech o vztahy relativní povahy, nastolovalo to otázku, v jaké míře a v jakém pořadí se osoby účastní na obligaci, ať už jako věřitelé, nebo jako dlužníci. V závislosti na povaze plnění se rozlišovaly závazky dílné a nedílné. Současně se vyskytovaly i závazky, v rámci kterých byly věřitelé oprávněni, resp. dlužníci povinni, společně a nerozdílně (solidární závazky). 1 Dal-li se předmět obligačního plnění rozdělit na plnění částečná, označovaly se tyto obligace jako dílné. 2 Bylo-li u dílných závazků na straně věřitelské nebo dlužnické více osob, byla obligace rozdělena mezi ně tak, že jednotlivý věřitel mohl požadovat a jednotlivý dlužník byl povinen plnit pouze zlomek předmětu závazku (partem). Vedle sebe tak existovalo tolik obligací, kolik bylo věřitelů a dlužníků, z nichž každý závazek 1 REBRO, Karel; BLAHO, Peter. Rímske právo. 4. přepr. a dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2010, s. 344. 2 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 222. 11

měl svůj vlastní předmět a svůj zvláštní právní osud. Takové dělení nastávalo nejen, když mělo v obligaci účastenství více osob hned při samém vzniku, nýbrž také když vstoupilo místo původního jediného věřitele nebo dlužníka více osob dědickou posloupností. 3 Nedílné obligace představovaly v římském právu specifický poměr mezi subjekty. Při pluralitě věřitelů byl každý z věřitelů oprávněn pohledávat celé plnění, avšak dlužník měl povinnost plnit jednotlivému věřiteli pouze, pokud na splnění jemu učiněné nezbytně navazovalo uspokojení všech věřitelů např. zřízením stavby či poskytnutím jistoty. Bylo-li k plnění solidárně nedílnému zavázáno více dlužníků, byl každý z nich povinen plnit celek. 4 Povaha plnění neurčovala vždy s jistotou poměr mezi společně zavázanými či oprávněnými subjekty. Římské právo totiž rozlišovalo také závazky solidární, ačkoliv nutno podotknout, že tento pojem římské právo neznalo. 5 Až kompilátoři vytvořili název correalitas a teprve v 18. století se začalo užívat výrazu solidaritas. 6 Pokud bylo více osob oprávněných nebo zavázaných k témuž plnění společně a nerozdílně (in solidum), mohla každá z nich pohledávat nebo musela každá z nich plnit týž celý předmět. Byl-li jednou předmět závazku splněn, zrušila se obligace pro všechny ostatní osoby. 7 V římském právu byly nejprve známé solidární závazky ze stipulací, kterými se více dlužníků slavnostními formálními sliby zavazovalo k témuž plnění. Splnil-li jeden dlužník vzniklý dluh, zprostil tím všechny ostatní dlužníky. Avšak dlužníci mohli být dluhu zproštěni také dříve. Jakmile mezi věřitelem a jedním dlužníkem došlo k litiskontestaci, neměl již věřitel možnost nárokovat plnění od dlužníků ostatních. Litiskontestace tak měla vůči ostatním tentýž účinek, jako splnění dluhu. Vedle těchto společných obligací ze stipulací znalo klasické římské právo též společné dluhy vzniklé 3 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4 oprav. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1910, s. 614-615. 4 Tamtéž, s. 625-627. 5 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 220. 6 SEDLÁČEK, Jaromír; SPÁČIL, Jiří. Obligační právo. 1. díl. Reprint pův. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 110. 7 HEYROVSKÝ, op. cit., s. 615. 12

tím, že zůstavitel obtížil odkazem alternativně jednoho nebo druhého dědice. V době pozdější byla solidarita založena také reálnými nebo konsensuálními kontrakty. Odlišné účinky litiskontestace nastávaly v případě závazků při náhradě škody způsobené nedovoleným jednáním, u kterých litiskontestace provedená s jedním dlužníkem nezrušovala závazky ostatních. 8 Významné koncepční změny u solidárních závazků přinesl Justinián roku 531, který odstranil u všech solidárních závazků s více dlužníky konsumpční účinek litiskontestace, která již neznamenala zánik celé obligace. Věřitel i poté, co žaloval jednoho ze spoludlužníků, mohl žalobou uplatnit nárok vůči ostatním spoludlužníkům, až do plného uspokojení pohledávky. Justinián dále ustanovil, že věřitel nemohl od každého spoludlužníka žádat celé plnění, nýbrž pouze díl na něj připadající, který se však navyšoval o díly dlužníků nepřítomných či neschopných platit. 9 Po Justiniánových reformách kompilátoři interpolovali starší texty, v nich byla stanovena absolutní zrušovací moc litiskontestace, vložením ustanovení, že teprve zaplacením se osvobozují ostatní dlužníci. Právě tato nedůsledná práce s texty vytvořila dojem, že vedle sebe stojí dvě různé kategorie solidárních závazků a vyvolala spor o korrealitu a pouhou solidaritu. 10 1.2 Spor o korrealitu a pouhou solidaritu Spor o korrealitu a pouhou solidaritu počal v třicátých letech devatenáctého století na poli německé právní vědy. Podle učení Friedricha Ludwig Kellera a Georga Juliuse Ribbentropa byly společné závazky v podobě korreálné obligace považovány za jediný závazek, přičemž jednota byla usuzována ze skutečnosti, že litiskontestace klasického římského práva, přestože nastala pouze v osobě jednoho spoludlužníka, rušila původní práva a povinnosti vůči všem ostatním. Věřitel již nemohl po uzavření litiskontestace 8 BLAŽKE, Jaromír. Společné závazky: o nové pojetí koreality. Praha: Orbis, 1953, s. 11-12. 9 SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. 2. vyd. Praha: Nákladem Spolku čsl. Právníků Všehrd, 1946, s. 131-132. 10 LAVICKÝ, Petr. Solidární závazky. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 11. 13

nadále požadovat splnění dluhu od jiného spoludlužníka. To platilo i tehdy, nebyl-li dluh žalovaným spoludlužníkem uspokojen. 11 Avšak v případě pouhé solidarity bylo míněno, že vedle sebe stojí tolik obligací, kolik je věřitelů a dlužníků a ty jsou svázány týmž předmětem. Pouhá solidarita vycházela ze skutečnosti, že litiskontestace nezpůsobovala zánik závazku a nezrušovala závazky ostatních. Až v okamžiku, kdy byl předmět závazku splněn, zrušily se tím nepřímo také ostatní závazky. 12 Výzkumy římského práva naznačují, že vůbec nerozlišovalo mezi korrealitou a pouhou solidaritou. Za existenci pouhé solidarity můžeme vděčit kompilátorům, kteří nedůsledně interpolovali římskoprávní texty a vkládali do nich ustanovení, podle kterých docházelo k zániku společného závazku až úplným zaplacením dluhu. Rozlišování mezi korrealitou a pouhou solidaritou je ve skutečnosti pouhým omylem v chápání solidárních závazků. 13 F. L. Keller přecenil vliv procesního práva na vztahy hmotněprávní a z účinků procesní dohody vyvodil dalekosáhlé hmotněprávní závěry. 14 Přestože rozlišování mezi korrealitou a pouhou solidaritou bylo později opuštěno a nadále bylo hovořeno pouze o solidaritě, spor dal vzniknout významné otázce, zda solidární závazek je jediný právní vztah s více subjekty, anebo zda se skládá z tolika samostatných právních vztahů, kolik je v něm věřitelů či dlužníků. Při odpovědi na tuto otázku dochází v českém právním prostředí ke střetu. Viktor Knapp zastával názor, že jde pouze o obligaci jedinou, jelikož u solidárních závazků je jednotný obsah i předmět obligace a pluralita se týká pouze subjektů. Z Knappovy koncepce dále vyplývá, že v zásadě při pasivní solidaritě mají postavení dlužníka všichni spoludlužníci zároveň a obdobně při aktivní solidaritě mají postavení věřitele všichni spoluvěřitelé zároveň, tudíž žádný z nich nemůže celým závazkem disponovat za všechny víc, než mu dovoluje zákon. Jinak může spoludlužník či spoluvěřitel disponovat závazkem jen v rozsahu jeho vlastního postavení v obligaci. 15 Naopak J. Blažke se přiklání k mnohosti 11 LAVICKÝ, 2004, op. cit., s. 9. 12 HEYROVSKÝ, op. cit., s. 623. 13 LAVICKÝ, 2004, op. cit., s. 11. 14 LAVICKÝ, Petr. K historii, pojmu a vzniku solidárních závazků. Právní rozhledy. 2005, č. 2, s. 45-53. 15 KNAPP, Viktor. Splnění závazků a jiné způsobu jejich zániku. Praha: Nakladatelství Československé Akademie Věd, 1955, s. 96-97. 14

právních poměrů, přičemž dovozuje, že mezi každým solidárním dlužníkem a věřitelem, resp. každým solidárním věřitelem a dlužníkem, existuje samostatný závazkový právní vztah. 16 J. Blažke ve své monografii uvádí, že jednotlivé závazky mají do jisté míry samostatnou existenci, což dokládá skutečností, že kupříkladu neplatnost jednoho závazku pro nedostatek formy úkonu či pro vady vůle zpravidla nepůsobí na platnost závazků ostatních. Kdyby byl závazek jednoho solidárního dlužníka neplatný, zůstávají závazky ostatních nadále platné. 17 Stejně tak Jaromír Sedláček se kloní k mnohosti obligací, když při pasivní solidaritě uvádí, že jednotlivé solidární povinnosti jsou samostatné, ale jsou vzájemně spojeny identitou předmětu závazku smluvního. 18 Na tato pojetí navázal P. Lavický, který mnohost obligací vyvozuje z faktu, že ve struktuře solidárního závazku převažují spíše odstředivé než jednotící tendence. Růzností se mohou vyznačovat subjekty a obsah, současně solidarita nemusí být založena týmž právním důvodem. Naproti tomu jedinou jednotící tendencí je plnění a jeho předmět. 19 Tato zásadní otázka se v nedávné době objevila v praxi ve vztahu k prodlení solidárních dlužníků. Nejvyšší soud judikoval, že v případě pasivní solidarity existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků. Věřitel má vůči každému ze solidárně odpovědných dlužníků samostatnou pohledávku a může vymáhat splnění dluhu v celém rozsahu nebo jeho část vůči jednomu nebo několika nebo všem spoludlužníkům, a to současně nebo postupně. Jediným, co dluhy jednotlivých solidárně zavázaných dlužníků spojuje, je identita plnění. Důsledkem je, že splatnost dluhu a prodlení s jeho splněním nastává u každého dlužníka samostatně. 20 V jiném projednávaném případě Nejvyšší soud shrnul, že skutečnosti, na jejichž základě dochází k zániku závazku, nepůsobí automaticky vůči všem dlužníkům a taktéž, že se závazek každého dlužníka zvlášť promlčuje, přičemž přerušení a stavení promlčení nepůsobí vůči ostatním. 21 Z názorů 16 LAVICKÝ, 2004, op. cit., s. 22. 17 BLAŽKE, op. cit., s. 19. 18 SEDLÁČEK; SPÁČIL, op. cit., s. 111. 19 LAVICKÝ, 2004, op. cit., s. 22. 20 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013. 21 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003. 15

Nejvyššího soudu je zřejmá tendence k pojetí solidárních závazků jako několika závazkových právních vztahů. Ztotožňuji se s pojetím plurality závazkových právních vztahů v případě solidarity a závěry učiněné v této práci z tohoto pojetí plně vycházejí. Jednotlivé závazkové vztahy mohou mít rozdílné zavazovací důvody, mohou se podstatně odlišovat svým obsahem či mohou zaniknout bez vlivu na závazky ostatní. Uvedené skutečnosti svědčí o relativní samostatnosti těchto závazků a představují zřejmý důvod pro konstatování mnohosti závazků u solidárních obligací. 1.3 Obecný zákoník občanský Důvodová zpráva k NOZ deklaruje, že ustanovení společných pohledávek a dluhů navazují na dosavadní úpravu s obohacením o některé prvky obsažené v německém občanském zákoníku. 22 Avšak s tímto tvrzením nelze souhlasit. Z formulace použité v NOZ je očividná inspirace zejména úpravou v obecném zákoníku občanském, ve znění účinném na českém území až do 31. prosince 1950. Dalším inspiračním zdrojem byl patrně vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937, který z OZO vycházel, přestože lze nalézt také ustanovení vycházející ze současné německé právní úpravy. OZO v 888 až 896 upravoval závazky s více dlužníky či věřiteli pod označením společný závazek anebo oprávnění a korrealita. OZO, stejně tak jako NOZ, nepředpokládal solidaritu v závazkových právních vztazích a vznik solidarity musel být stranami prokázán ( 889 OZO). OZO taktéž výslovně odkazoval na použití zásad o společenství vlastnictví při rozdělení pohledávky a dluhu u společných závazků ( 888 OZO). 23 V případě dělitelné věci OZO stanovil povinnost dlužníků plnit pouze svůj díl a oprávnění věřitele pouze k dílu, který mu příslušel. Nebylo-li ujednáno něco zvláštního, části připadající na jednotlivé dlužníky si byly rovny. 24 Pokud se jednalo o věc nedělitelnou, mohl ji věřitel požadovat po každém ze spoludlužníků. Z toho vyplývá, že spoludlužníci byli při nedělitelné věci zavázáni společně a nerozdílně. Při 22 Důvodová zpráva k NOZ [online]. Justice.cz, 2012 [cit. 5. 1. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/duvodova-zprava-noz-konsolidovana-verze.pdf. 23 ROUČEK; SEDLÁČEK, op. cit., s. 210-231. 24 SEDLÁČEK; SPÁČIL, op. cit., s. 108-109. 16

pluralitě věřitelů u nedělitelných věcí dlužník nebyl povinen plnit jedinému věřiteli bez záruky. Současně měl dlužník právo domáhat se, aby se všichni spoluvěřitelé dohodli, komu bude plněno, anebo splnit dluh do soudní úschovy. 25 Jestliže několik osob slíbilo tentýž celek rukou společnou a nerozdílnou a zavázalo se výslovně jeden za všechny a všichni za jednoho, označoval OZO tento stav jako korrealitu. Věřitel mohl požadovat celé plnění nebo libovolně rozdělit svou pohledávku na díly. Taktéž měl věřitel volnost ve výběru dlužníka či dlužníků, kteří jsou povinni podle jeho vůle plnit. V případě, že věřitel podal žalobu vůči některému z dlužníků, mohl se obrátit s žalobou na jiného v případě, že od původní žaloby ustoupil. Spoludlužník, který zaplatil celý dluh ze svého, byl oprávněn žádat po ostatních náhradu v souladu se smluveným poměrem. Pokud nebyly podíly dohodnuty, byla výslovně zakotvena jejich rovnost. V případě, že některý z dlužníků nemohl svůj podíl plnit, OZO předpokládal rozložení tohoto podílu mezi ostatní spoludlužníky. OZO dále výslovně upravoval, že spoludlužník nemůže tím, že smluví s věřitelem obtížnější podmínky, způsobit ostatním újmu. Prominutí či osvobození dluhu vůči některému ze spoludlužníků nepůsobilo vůči ostatním. V případě plurality věřitelů se v OZO uplatňovala tzv. zásada prevence. Dlužník v souladu s ní měl právo volby, kterému věřiteli dluh splní, avšak pouze do chvíle, než některý z věřitelů o plnění požádal. Po tomto okamžiku byl povinen plnit pouze tomuto věřiteli. Jestli byl věřitel, který získal plnění, ostatním něčeho povinen, záviselo na zvláštním poměru mezi nimi. Chyběl-li takový poměr, nebyl v souladu s 895 OZO věřitel povinen ničím. 26 Po tomto nastínění úpravy v OZO je evidentní úzká vazba na účinnou právní úpravu. Osobně jsem toho názoru, že zákonodárce měl jít odlišnou cestou při hledání zdrojů pro úpravu společných závazků a nevracet se do hluboké minulosti k něčemu, na co není současná odborná veřejnost zvyklá. Naopak měl buďto stavět na předchozí právní úpravě, překonat její nedostatky, zpřehlednit ji a doplnit, nebo přijmout úpravu moderní a srozumitelnou, jejímž vzorem by mohla být evropská úprava navržená v DCFR. 25 ROUČEK; SEDLÁČEK, op. cit., s. 217-218. 26 ROUČEK; SEDLÁČEK, op. cit., s. 219-231. 17

2 Vymezení pojmu společné závazky Tato část práce vymezuje nejprve samotný pojem závazek a následně společný závazek. K řešení problému představuji názory a postoje teoretiků na tuto otázku. Výsledkem této kapitoly by měla být odpověď na to, co je možné za společný závazek považovat, s respektem k zaměření této práce na NOZ. 2.1 K pojmu závazek Pro účely této práce je nezbytné vymezit pojem závazek, a to v souladu s terminologií užitou v NOZ. Jak uvádí Důvodová zpráva k NOZ, velkou snahou bylo vnést do českého soukromého práva terminologickou jednotnost. Výsledkem těchto snah je opuštění od ztotožňování smlouvy se závazkem a závazku s dluhem. 27 Podle 1721 NOZ má věřitel ze závazku vůči dlužníkovi právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Závazkem se tedy rozumí závazkový právní vztah, jako občanskoprávní vztah, v němž jeden subjekt je oprávněn od druhého subjektu něco požadovat a druhý subjekt je povinen to poskytnout, tj. zachovat se tak, jak to odpovídá oprávnění věřitele. Z toho lze vymezit tři základní aspekty závazku závazek dává vzniknout určitému vztahu mezi osobami, má svůj předmět a současně představuje donucení, aby povinný subjekt něco vykonal nebo splnil to, k čemu se zavázal. 28 Jak bylo naznačeno, pojem závazek podléhá více výkladům. Přemysl Raban rozlišuje závazek obsahově jednoduchý a obsahově složený nebo též závazek v užším a širším slova smyslu. Za závazek v užším slova smyslu považuje pouze vztah zahrnující právo jedné strany požadovat plnění a povinnost druhé strany plnění poskytnout. Naopak závazek v širším smyslu se skládá z více závazků obsahově jednoduchých, které směřují proti sobě a jsou svázány společných důvodem. 29 V. Knapp k tomuto 27 Důvodová zpráva k NOZ [online]. Justice.cz, 2012 [cit. 5. 1. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/duvodova-zprava-noz-konsolidovana-verze.pdf. 28 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. Svazek. Praha: Linde, 2008, s. 1402-1403. 29 RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné. Závazkové právo. Brno: Václav Klemm vydavatelství a nakladatelství, 2014, s. 19. 18

rozlišení užívá pojmů jednoduché a složité závazkové vztahy. 30 Jiří Handlar za závazek v užším smyslu považuje závazkovou povinnost, tedy povinnost jedné strany závazkového vztahu poskytnout druhé straně tohoto vztahu plnění, čemuž odpovídá právo věřitele stanovené plnění požadovat. Závazek v širším smyslu dle něho představuje závazkový právní vztah mezi individuálně určenými subjekty se vzájemnými právy a povinnostmi a objektem, ke kterému se tato práva a povinnosti vztahují. 31 K uvedenému je třeba upozornit, že pojem jednoduchý závazek bývá užíván i v jiném významu, než jak bylo naznačeno výše, a to při členění závazků podle subjektu. Kupříkladu P. Raban k jednoduchému závazku uvádí, že jde o závazek, kde na straně povinné i oprávněné stojí pouze jedna osoba. 32 Je zřejmé, že nejednotné pojmosloví může činit při vymezení společných závazků komplikace. Setkáváme se s pojmem jednoduchý závazek ve dvojici se složitým závazkem (či obsahově složeným závazkem), nebo v protikladu se závazkem společným. K tomu je třeba uvést, že společné závazky představují kategorii závazků při jejich členění podle subjektů. Tím je nelze zaměňovat se složitými (či jinými) závazky, které mají zcela odlišné kritérium klasifikace a nejsou závislé na podobě subjektu závazkového vztahu. 2.2 Doktrinální pohledy Jak už bylo naznačeno výše, v souladu s NOZ ze závazku věřiteli vyplývá vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužníku povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit ( 1721 NOZ). Nyní je třeba v systému postoupit o úroveň níže a vymezit, které ze závazků jsou společnými a které nikoliv. K tomu je předně důležité představit názory některých právních teoretiků, které jsou uváděny v souvislosti s dělením závazků podle subjektů. Milan Holub uvádí, že ne každý závazkový vztah je z hlediska počtu zúčastněných osob na tomto vztahu jednoduché povahy, kdy na každé straně vystupuje 30 KNAPP, Viktor a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 61. 31 HANDLAR, Jiří. Zánik závazku dohodou v občanském a obchodním právu. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3. 32 RABAN, op. cit., s. 26. 19

pouze jedna osoba v právním smyslu. V řadě případů se setkáváme s tím, že na jedné, na druhé, na obou nebo na více stranách závazkového právního vztahu vystupuje více než jeden účastník. Všechny tyto závazky pak považuje za společné závazky. 33 P. Raban rozlišuje mezi jednoduchými a společnými závazky tak, že jednoduchými jsou ty, kde na straně povinné i oprávněné stojí pouze jedna osoba a společnými pak ty, kde na straně oprávněné nebo povinné stojí více subjektů. 34 Tomáš Kindl k rozlišení uvádí, že subjekty závazkového právního vztahu musí být vždy nejméně dva, avšak nemusí být jenom dva. Může jich být i více, přičemž počet osob na té či oné straně závazku není nijak omezen. Aby mohlo jít o závazek, musí být jeho subjekty vždy věřitel a dlužník, proto v případě společných dluhů a pohledávek jde o situace, kdy je více osob na straně věřitelské, anebo dlužnické. Pokud na každé straně závazku vystupuje jen jeden subjekt, jde o závazek jednoduchý, ostatní jsou společné. 35 Milan Kindl uvádí, že společnými závazky jsou všechny závazkové právní vztahy, v nichž alespoň na jedné straně závazkového právního vztahu figuruje více subjektů. 36 Jan Hurdík rozlišuje závazky jednoduché, u nichž na každé straně vztahu figuruje pouze jediný subjekt v právním smyslu s tím, že ostatní závazky jsou společné, mezi něž patří i závazky vícestranné. 37 J. Hurdík do společných závazků řádí závazky dílčí, solidární, solidárně nedílné, vícestranné, ve prospěch třetí osoby a k tíži třetích osob. 38 Většina závěrů výše citovaných autorů je značně obecná a chybí hlubší analýza problematiky. Domnívám se, že uvedené názory je dále třeba rozvinout a zejména se blíže zabývat tím, zda se do společných závazků řadí také vícestranné závazky, závazky ve prospěch třetích osob či závazky o plnění třetích osob. 33 HOLUB Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. Svazek. 488-880. Praha: Linde, 2002, s. 766. 34 RABAN, op. cit., s. 26. 35 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník II. 460 až 880. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 300. 36 FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 427. 37 HURDÍK, Jan, Společné závazky. In: FIALA, Josef a kol. Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 163. 38 HURDÍK, Jan. Koncepce a systém závazkového práva. Tendence vývoje [online]. Slideplayer, 2014 [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: http://slideplayer.cz/slide/2002029/. 20

2.3 Vlastní řešení problému Nyní k vlastnímu řešení otázky, které konkrétní závazky lze zahrnout pod pojem společné závazky. Ze závěrů citovaných autorů se nejprve nabízí provést rozlišení mezi pojmy strana a subjekt závazku, jako klíčovými pojmy pro vymezení společných závazků. Stranami závazku jsou dlužník a věřitel, ti vůči sobě musí být v opačném právním postavení. Jeden z nich je subjektem práva na plnění a druhý subjektem povinnosti splnit dluh. 39 Proti tomu subjektem je každá osoba v právním smyslu, která v závazku stojí. 40 Evidentně panuje shoda na tom, že mezi společné závazky se vždy řadí dvoustranné závazky, u nichž se nachází na straně dlužnické či věřitelské více osob v právním smyslu. Vzhledem k tomu lze jednoznačně vyloučit ze společných závazků takové, které mají právě dvě strany a každá z nich je představována jen jednou osobou. Nicméně závazky nemusí být vždy výlučně dvoustranné, ale setkáme se i s vícestrannými závazky (např. společnost vzniklá sdružením několika osob podle 2716 NOZ). 41 Mimo to existují závazky ve prospěch třetích osob ( 1767 NOZ) a o plnění třetích osob 42 ( 1769 NOZ). Zařazení těchto závazků do společných závazků se mi jeví sporné. Mezi subjekty vícestranných závazků vznikají práva a povinnosti, jež by mohly být označeny jako společné pohledávky či společné dluhy. Stejně tak u závazků ve prospěch třetích osob se třetí osoba a věřitel mohou stát oba oprávněnými k přijetí plnění, nebo se třetí osoba může stát oprávněnou nejen k přijetí plnění, ale též může v určitých případech splnění požadovat. Z toho může vyplývat společná pohledávka třetí osoby a věřitele požadovat splnění od dlužníka, nebo i přijmout plnění. Obdobně pokud se dlužník zaváže, že on nebo třetí osoba splní dluh, můžeme uvažovat o vzniku společného dluhu. Nicméně nastíněné možnosti pak dají vzniknout dle povahy plnění společným závazkům s dělitelným či nedělitelným plněním (resp. solidárním či dílčím), ale nevytvářejí v tomto smyslu samostatnou kategorii společných závazků. Domnívám se, že pro zodpovězení nastíněného problému je třeba využít účinné právní úpravy a řešit jej ve světle NOZ. Společnými závazky, v souladu s tímto 39 ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo. Obecná část. Deliktní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 25. 40 ŠVESTKA, 2009, op. cit., s. 62. 41 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část ( 1721 2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 4. 42 Dále označeno též jako závazky k tíži třetích osob. 21

východiskem, rozumím společné pohledávky a dluhy regulované v rámci všeobecných ustanovení o závazcích v 1868 až 1878 NOZ. Společné závazky jsou zde vymezeny dle charakteru plnění (s plněním nedělitelným a plněním dělitelným), následně je řešena dlužnická a věřitelská solidarita. Systematicky nejsou pod společné závazky řazeny vícestranné závazky, závazky ve prospěch či k tíži třetích osob, ani k nim není možné identifikovat jiné vazby, snad až na to, že jsou také regulovány v rámci obecných ustanovení o závazcích. Tato skutečnost nicméně spíše vede k závěru, že jsou dle NOZ samostatnými instituty, relativně nezávislými na společných pohledávkách a dluzích. S ohledem na uvedené společnými závazky rozumím společné dluhy a pohledávky regulované částí čtvrtou dílem pátým NOZ, které se vyznačují tím, že dluh, resp. pohledávka, náleží více osobám v právním smyslu. Další podoby společných závazků s ohledem na tento výklad dále nepřipouštím. K vymezení pojmu společné závazky uzavírám, že při důsledném respektování znění NOZ, pod ně nespadají závazky vícestranné, závazky ve prospěch a závazky k tíži třetích osob. 22

3 Prvky společných závazků Ačkoliv již byla provedena základní systemizace společných závazků, pro jejich bližší vymezení nám pomůže charakterizování jejich prvků. Tato kapitola se proto zaměřuje na subjekt, objekt a obsah závazků a specifikuje jejich podobu u obligací společných. 3.1 Subjekty společných závazků Prvkem každého závazku jsou nejméně dva subjekty, kterými rozumíme osoby v právním smyslu, tzn. osoby fyzické anebo právnické ( 18 NOZ). S ohledem na jejich postavení se označují jako věřitel a dlužník. V případě, že je počet dlužníků či věřitelů na některé straně závazku vyšší než jeden, půjde o závazek společný. 43 Mnohost věřitelů, resp. dlužníků, je pojmovým znakem všech druhů společných závazků a možným kritériem jejich klasifikace. Podle toho, kterou stranu závazku představují, lze pluralitu subjektů dále rozlišovat. Figuruje-li více osob v právním smyslu na straně věřitelské, půjde o společné pohledávky (aktivní pluralita). Více subjektů na straně dlužnické nese označení společné dluhy (pasivní pluralita). 3.2 Předmět společných závazků Pro vymezení předmětu společných závazků se rozlišuje mezi předmětem přímým, představujícím lidské chování, označovaným také jako plnění (primární předmět) a mezi předmětem nepřímým, tedy tím, k čemu toto chování směřuje, označovaným jako předmět plnění (sekundární předmět). 44 Plnění musí být v souladu v souladu s 1722 NOZ majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový. Pro účely institutu společných závazků má klíčový význam rozlišování primárního předmětu obligace na plnění dělitelné a plnění nedělitelné. Dělitelnost či nedělitelnost plnění vyplývá jednak z přirozené povahy předmětu plnění, to znamená, zda jeho reálné rozdělení na části či ideální rozdělení na podíly má anebo nemá vliv na funkci závazku, tedy zda nepůsobí znehodnocení plnění se zřetelem na obě strany. Dělitelnost závazku zpravidla vyplývá 43 FIALA, 2007, op. cit., s. 427. 44 Tamtéž, s. 435. 23

z dělitelnosti jeho předmětu, ale není vyloučeno, že dělitelný předmět plnění bude závazkem nedělitelným. To je způsobeno tím, že zatímco dělitelnost či nedělitelnost předmětu plnění vyplývá z jeho přirozených vlastností a z určitého vývoje techniky, dělitelnost a nedělitelnost plnění vyplývá i z povahy a funkce konkrétního závazku. Vzhledem k tomu dělitelné bude plnění, u kterého jak z povahy jeho předmětu, tak z povahy a funkce závazku, resp. z výslovně projevené vůle jeho účastníků vyplývá, že je lze vykonat postupně, prostřednictvím samostatných dílčích plnění. Oproti tomu o nedělitelné plnění půjde, lze-li ho vzhledem k povaze jeho předmětu nebo povaze a funkci závazkového vztahu, nebo vzhledem k vůli účastníků vykonat jen vcelku najednou, a to jen jedním či jen vůči jednomu z účastníků nedělitelného plnění, nebo jen společnou činností všech. 45 Nedělitelné plnění může mít podobu tzv. nerozlučného plnění, kdy může být dluh splněn pouze společnou činností všech spoludlužníků, resp. jen za součinnosti všech spoluvěřitelů. Pro společné závazky s nerozlučným plněním lze užít pojmu nerozlučný závazek. Druhou podobou nedělitelného plnění pak je tzv. solidárně nedílné plnění, kdy nedělitelné plnění může být poskytnuto kterýmkoliv dlužníkem, resp. kterémukoliv spoluvěřiteli, avšak výlučně vcelku najednou. 46 Společné závazky se solidárně nedílným plněním jsou někdy označovány zkráceným pojmem nedílné závazky v úzkém slova smyslu 47. Pojem nedílné závazky je pak používán ve smyslu všech společných závazků s nedělitelným plněním. 48 Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že předmětem dílčích společných závazků může být pouze plnění dělitelné. U závazků solidárních je však situace komplikovanější. Nerozlučné plnění v tomto směru nečiní zvláštní problémy, jelikož u něho nelze naplnit jeden ze základních znaků solidarity. Pokud lze dluh splnit pouze společnou činností všech spoludlužníků, není možné, aby věřitel požadoval celé plnění 45 KNAPP, Viktor a kol. Československé občanské právo. Svazek I. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Orbis, 1974, s. 468. 46 LAVICKÝ, 2004, op. cit., s. 30. 47 Srov. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. II. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 892. 48 Srov. ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. Svazek. Praha: Linde, 2008, s. 1449. 24

po kterémkoliv ze spoludlužníků. Stejně tak není možné uvažovat ani o aktivní solidaritě s nerozlučným plněním. U plnění solidárně nedílného k takovému popření solidarity nedochází. I v případě, že plnění bude mít solidárně nedílnou povahu, je zřejmé, že každý z věřitelů může žádat celé plnění, resp. spoludlužníci mohou být zavázáni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. To znamená, že je teoreticky možné aplikovat ustanovení upravující solidaritu také na závazky se solidárně nedílným plněním, aniž by došlo k narušení podstaty a smyslu solidární obligace. Bohužel formulace společných pohledávek v NOZ toto pojetí příliš nepodporuje, vzhledem k tomu, že solidárně zavazovací důvody stanovuje pouze pro dělitelné plnění ( 1871 NOZ). Nicméně nepodařilo se mi logicky odůvodnit, proč by chtěl zákonodárce vyloučit aktivní solidární závazky se solidárně nedílným plněním z režimu solidarity. Odvažuji se říci, že takového důvodu není a dospívám proto k názoru, že to nebyl jeho úmysl, ale pouhá nedůslednost a opomenutí při formulování společných závazků v NOZ. V české právní úpravě i po přijetí NOZ bohužel zůstalo štěpení právní úpravy u nedělitelného plnění. Společné pohledávky k solidárně nedílnému plnění mohou být solidárními, nebo podléhat zvláštního režimu podle 1870 NOZ, ačkoliv tento dualismus není ničím odůvodnitelný. De lege ferenda by tak bylo přínosné převzít myšlenku P. Lavického, aby společné závazky se solidárně nedílným plněním plně sdílely režim závazků solidárních a nepožívaly speciální úpravy. 49 3.3 Obsah společných závazků Obsah závazkového právního vztahu je tradičně představován subjektivními právy a subjektivními povinnostmi. Jedná se o pravidla chování subjektů při plnění povinností, která musí v konkrétním případě dodržet, popřípadě nenarušit. Tato práva a povinnosti působí inter partes a označují se jako pohledávka a dluh. 50 Pro společné závazky je charakteristická různost podoby a rozsahu práv a povinností jednotlivých subjektů v závislosti na tom, zda půjde o společné závazky dílčí nebo solidární či v závislosti na povaze plnění. 49 LAVICKÝ, 2004, op. cit., s. 34. 50 RABAN, op. cit., s. 21. 25

Obsah dílčích společných závazků je velmi ovlivněn specifickou vazbou subjektivních práv a povinností pouze k určité části plnění. Ve vztahu k celému předmětu dílčího závazku je tak specificky zúžený rozsah práv či povinností. Charakteristickým právem věřitele v případě dílčích závazků je možnost požadovat od spoludlužníka jen vymezený díl plnění a tomu odpovídající povinnost dlužníka plnit pouze svou část. Při pluralitě věřitelů má každý z nich právo pouze k vymezené části dělitelného plnění. Obsah dílčích závazků je výrazně ovlivněn skutečností, že dílčí společné závazky jsou v podstatě složeny z několika závazků samostatných a společným jednotícím znakem je jednota zavazovacího důvodu. 51 Solidární závazky jsou typické rozlišováním vnějších vztahů (mezi spoludlužníky a věřitelem, resp. mezi spoluvěřiteli a dlužníkem) a vnitřních vztahů (mezi jednotlivými spoluvěřiteli, resp. spoludlužníky), které se obsahově liší. Obsah vnějších vztahů je determinován principem společné a nerozdílné povinnosti dlužníků k plnění, resp. společného a nerozdílného oprávnění věřitelů k plnění. U solidárních závazků s pasivní pluralitou vzniká věřiteli právo požadovat celé plnění nebo jeho část od všech dlužníků společně, případně od některých z nich či od každého jednotlivě. Každý dlužník pak za dluh odpovídá až do úplného uspokojení věřitele. 52 U aktivní solidarity má kterýkoli z věřitelů právo žádat po dlužníkovi celé plnění, přičemž dlužník má povinnost plnit tomu věřiteli, který o něj požádal první. Význam vnitřních vtahů spočívá v tom, že určují velikost podílů na solidárním dluhu či pohledávce, avšak jsou irelevantní vůči druhé straně závazku. 53 Z vnitřního vztahu u pasivní solidarity vyplývá subjektivní povinnost jednoho solidárního dlužníka vůči ostatním solidárním dlužníkům splnit určitou část dluhu věřiteli a subjektivní právo ostatních dlužníků to od něj vyžadovat. V rámci pasivní solidarity je obsahem vnitřního vztahu také notifikační povinnost dlužníka. Vnitřní vztah aktivní solidarity obsahuje subjektivní právo jednoho solidárního věřitele, aby mu připadla celá pohledávka a tomu odpovídající subjektivní povinnost ostatní věřitelů to strpět. 54 51 FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2002, s. 204. 52 Tamtéž, s. 205. 53 LAVICKÝ, 2004, op. cit., s. 35. 54 Tamtéž, s. 38. 26

4 Systematika a aplikace nového občanského zákoníku Tato kapitola úzce směřuje k některým otázkám spojeným s NOZ. Nejprve se zabývá popisem a zhodnocením systematického uspořádání ustanovení o společných pohledávkách a dluzích v NOZ při využití komparace s OZ. Následně je v druhé části pojednáno o časové působnosti těchto ustanovení, a tím o možnostech aplikace NOZ na již vzniklé společné závazkové vztahy. 4.1 Systematika společných pohledávek a dluhů Práva závazková, představující relativní majetková práva, upravuje část čtvrtá NOZ. Společné závazky jsou zařazeny do hlavy prvé této části, jež obsahuje všeobecná ustanovení o závazcích, mezi které úprava společných obligací neodmyslitelně patří, vzhledem k jejich obecné použitelnosti na jednotlivé druhy závazků. Díl pátý, označený jako společné dluhy a pohledávky, zcela opouští systematiku OZ. Pro srovnání OZ společné závazky dělil do dvou základních částí na společné závazky (terminologií NOZ nutno rozumět dluhy) a společná práva. V rámci společných závazků (dluhů) OZ v 511 reguloval pouze pasivní solidaritu, přesněji solidárně zavazovací důvody, vnitřní spoludlužnický vztah, notifikační povinnost a regresní vztahy. U společných práv v 512 OZ byly upraveny závazky dílčí a společné závazky s plněním solidárně nedílným. Výlučně aktivní solidaritě byl věnován 513 a 514 OZ, který stanovil solidárně zavazovací důvody, zásadu prevence a následky splnění dluhu. Úpravu společných práv uzavíral 515 OZ, stanovující vnitřní spoluvěřitelský poměr u solidárních závazků a společných závazků se solidárně nedílným plněním. Systematika OZ se upínala k rozlišení aktivní a pasivní plurality, avšak dále již nerespektovala kategorizaci společných závazků, a tím postrádala pevnou logickou strukturu. Následkem byla absence komplexní úpravy společných obligací, ztížená orientace v problematice a aplikační problémy při řešení dílčích problémů. OZ se vůbec nezmiňoval o závazcích s nerozlučným plněním či pasivních dílčích závazcích. Autoři NOZ se rozhodli do úpravy společných závazků v 1868 zařadit po vzoru OZO obecné ustanovení, jenž při absenci speciální úpravy, pokud je to možné, připouští postupovat při správě společných závazků podle zásad o spoluvlastnictví. 27

Ačkoliv se tento odkaz jeví prospěšně, může svou neurčitostí v praxi způsobovat problémy. S ohledem na použitý pojem zásady se lze domnívat, že jich je možné použít pouze přiměřeně s ohledem na druh společného závazku a současně podpůrně (při absenci speciální úpravy). Z pojmu správa má být patrně vyjádřen pokyn k použití ustanovení o správě společné věci. Konkrétně by mohlo být využito ustanovení o běžné správě například při výpovědi smlouvy, které určuje, že o běžné správě rozhoduje většina hlasů počítaná podle velikosti podílů. Dále bude pravděpodobně využito vyvratitelné domněnky o rovnosti podílů. 55 1868 NOZ v odstavci druhém nově zakládá právo jedné strany požadovat po druhé straně s více osobami určení společného zástupce pro účely doručování. Toho může na návrh určit také soud. Dále NOZ rozděluje úpravu do čtyř částí tak, že nejprve reguluje společné pohledávky a dluhy v závislosti na povaze plnění (nedělitelné a dělitelné) a následně se samostatně zabývá solidaritou (dlužnickou a věřitelskou). V rámci závazků s nedělitelným plněním jsou v 1869 NOZ řešeny pasivní závazky se solidárně nedílným plněním, kde je skryta aplikace ustanovení o solidárních závazcích, spolu se zmínkou o nerozlučném plnění. V 1870 NOZ je stanoven zvláštní režim aktivních závazků se solidárně nedílným plněním, které se tím štěpí do dvou možných režimů, jelikož aktivní závazky se solidárně nedílným plněním mohou být, jsou-li dány solidárně zavazovací důvody, také závazky aktivně solidárními, o čemž bude pojednáno dále. Úprava společných závazků s dělitelným plněním v 1871 NOZ zakotvuje v odstavci prvním přednost dílčích závazků a solidárně zavazovací důvody. Odstavec druhý jakoby měl snahu upravovat zvláštní typ situace u aktivního dělitelného závazku se smluvním rozšířeným oprávněním věřitelů, avšak stává se duplicitním k úpravě solidárních závazků, a tudíž je nadbytečný. Následně se úprava zaměřuje na závazky solidární. Zejména dlužnické solidaritě je zaslouženě věnován větší prostor v 1872 až 1876 NOZ, naopak věřitelská solidarita v 1877 a 1878 NOZ úplně postrádá úpravu vnitřního vztahu mezi spoluvěřiteli. Odstavec druhý 1878 NOZ je v možné kolizi s 1994 NOZ, jelikož oba upravují zánik solidárních závazků splynutím. 55 HULMÁK, Občanský zákoník V., op. cit., s. 670. 28