Univerzita Palackého v Olomouci

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Jan Hladík Ústavní systém USA a jeho vývoj Diplomová práce Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Ústavní systém USA a jeho vývoj vypracoval samostatně a citoval jsem všechny pouţité zdroje. V Olomouci dne 31. 7. 2013 Jan Hladík 2

Já, níţe podepsaný Jan Hladík, autor diplomové práce na téma Ústavní systém USA a jeho vývoj, která je literárním dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen autorský zákon ), dávám tímto jako subjekt údajů souhlas ve smyslu 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, správci: Univerzita Palackého v Olomouci, Kříţkovského 8, 771 41 Olomouc, Česká republika (dále jen UP ) ke zpracování osobních údajů v rozsahu: jméno a příjmení v informačním systému, a to včetně zařazení do katalogů, a dále ke zpřístupnění jména a příjmení v katalozích a informačních systémech UP, a to včetně neadresného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje mohou být takto zpřístupněny uţivatelům sluţeb UP. Realizace zpřístupnění zajišťuje ke dni tohoto prohlášení vnitřní sloţka UP, která se nazývá Informační centrum Univerzity Palackého. Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla dle autorského zákona. Prohlašuji, ţe výše uvedené údaje jsou pravdivé. V Olomouci dne 31. 7. 2013 Jan Hladík 3

Děkuji panu profesorovi JUDr. Eduardu Vlčkovi, CSc. za odborné vedení diplomové práce a poskytnutí cenných rad při jejím zpracování. 4

OBSAH ÚVOD... 7 1. HISTORIE OSIDLOVANÍ SEVERNÍ AMERIKY... 9 1.1 OBJEVENÍ NOVÉHO SVĚTA... 9 1.2 RANÉ KOLONIÁLNÍ OBDOBÍ... 10 1.3 ZÁKLÁDÁNÍ KOLONIÍ... 11 1.3.1 JIŢNÍ KOLONIE... 11 1.3.2 SEVERNÍ KOLONIE... 12 1.3.3 STŘEDNÍ KOLONIE... 13 2.HISTORICKO-POLITICKÝ VÝVOJ ÚSTAVNÍHO SYSTÉMU SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH, BOJ ZA NEZÁVISLOST... 15 2.1 HOSPODÁŘSKO-POLITICKÉ VZTAHY KOLONIÍ A VELKÉ BRITÁNIE... 15 2.2 DAŇOVÉ OPATŘENÍ VŮČI KOLONIÍM... 17 2.3 BOSTONSKÝ MASAKR A BOSTONSKÉ PITÍ ČAJE... 18 2.4 PRVNÍ KONTINENTÁLNÍ KONGRES... 19 2.5 DRUHÝ KONTINENTÁLNÍ KONGRES... 21 2.6 DEKLARACE NEZÁVISLOSTI... 22 3. PRVNÍ ÚSTAVY JEDNOTLIVÝCH STÁTŮ... 24 3.1 ČLÁNKY KONFEDERACE... 25 3.1.1 PRÁVNÍ HODNOCÉNÍ ČLÁNKŮ KONFEDERACE... 26 3.2 KONFEDERAČNÍ MODEL A JEHO NEDOSTATKY... 28 3.2.1 POVSTÁNÍ KAPITÁNA SHAYESE... 30 3.2.2 VOLÁNÍ PO SILNĚJŠÍ VLÁDĚ... 31 4. VZNIK FEDERACE... 33 4.1 USTAVODÁRNÉ SHROMÁŢDĚNÍ VE FILADELFII... 33 4.1.1 VIRGINSKÝ PLÁN... 34 4.1.2 NEWJERSEYSKÝ PLÁN... 35 4.1.3 VELKÝ KOMPROMIS... 36 4.1.4 KOMPROMIS OHLEDNĚ ÚŘADU REZIDENTA... 37 4.1.5 SOUDNÍ MOC... 38 4.2 OTROCTVÍ A ÚSTAVA... 39 5. RATIFIKAČNÍ BOJ... 41 5.1 FEDERALISTÉ... 41 5.2 ANTIFEDERALISTÉ... 42 5.3 RATIFIKACE ÚSTAVY... 43 6. CHARAKTERISTIKA ÚSTAVY... 44 6.1. PREAMBULE... 44 6.2 ZÁKLADNÍ PRINCIPY... 44 6.3. ĆLÁNKY ÚSTAVY... 46 6.3.1 ZÁKONODÁRNA MOC... 46 6.3.2 VÝKONNÁ MOC... 47 6.3.3 SOUDNÍ MOC... 47 6.3.4. DALŠÍ ČLÁNKY... 47 5

7. ZMĚNY ÚSTAVY... 49 7.1 PRVNÍ CYKLUS OPRAV (BILL OF RIGHTS)... 49 7.1.1. OBSAH LISTINY PRÁV... 49 7.2. DRUHÝ CYKLUS OPRAV... 51 7.3. TŘETÍ CYKLUS OPRAV... 51 ZÁVĚR... 53 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY... 55 Kniţní literatura:... 55 SHRNUTÍ... 57 ABSTRACT... 57 KLÍČOVÁ SLOVA:... 57 KEY WORDS:... 57 6

ÚVOD Slyšíme-li slovo Amerika, vybaví se většině z nás Spojené státy americké, které jsou jednou z největších a nejmocnějších zemí současnosti. Ovlivňují kaţdodenní dění ve světě jak politicky, tak i ekonomicky, v posledních letech také vojensky. Jsou jedním z největších vývozců zboţí na světě, coţ má samozřejmě vliv i na globální šíření americké kultury. Jsou povaţovány za zemi svobody, kde si kdokoliv můţe splnit svůj americký sen. Málokdo z nás si ale uvědomuje, ţe základem pozitivního náhledu na tuto zemi a jednou z nejdůleţitějších sloţek takto široce chápaného amerického vývozu je právě Ústava Spojených států amerických. Americká Ústava vznikla roku 1787. Přestoţe se nachází ve třetím století své existence, patří i nadále mezi nejdůleţitější dokumenty sepsané v novodobé historii lidstva. Ústava a Deklarace nezávislosti jsou povaţovány za kulturní památky amerického národa a za nejvýznamnější americké dokumenty vůbec. Přestoţe se jednalo svého času o velice pokrokový dokument, neboť šlo o první psanou ústavou tehdejšího feudálního světa, která ve své podstatě prezentovala protipól tehdejšího monarchistického zřízení, překvapuje nás, ţe dokument sepsaný před více neţ třemi sty lety můţe být v dnešní moderní době stále platný a aktuální. Co činí americkou ústavu dokumentem tak významným, ţe jeho vliv překračuje hranice své země a prochází staletími bez větších změn? Abychom se dobrali skutečných důvodů a mohli si odpovědět na výše zmíněné otázky, je třeba se podívat zpět do minulosti, pochopit historii této země a uvědomit si, jak pomalu a často i s velkými obtíţemi dospěl tento nejmladší národ k vytvoření své vlastní ústavy. Počátkem bylo samotné objevení amerického kontinentu roku 1492, coţ je mezníkem v historii celého světa a nejen pozdějšího národu USA. Po objevení Nového světa následovala expanze evropského obyvatelstva právě na americký kontinent, a to především v oblastech dnešních Spojených států. Obyvatelstvo, které se cítilo v evropských státech utlačováno a hledalo svobodu jak náboţenskou, tak i politickou a ekonomickou, si vybralo za svůj cíl Nový svět. V průběhu třech století proudí z Evropy do Ameriky tisíce lidí směřujících za lepší budoucností a vzniká tak nový národ, který spojuje právě jejich touha po svobodě. 7

Kolonie na americkém kontinentě se rozrůstají a začínají být ekonomicky silnějšími a soběstačnějšími, ale neustále jsou svazovány svou mateřskou zemí Anglií, která řadou nařízení a zákonů omezuje přirozený vývoj mladého národa, jenţ se tak cítí nespravedlivě utlačován. Ve snaze se osvobodit zvolí do té doby zcela netradiční cestu a vytváří první psanou ústavu na světě. Jedná se o dokument, který na další století ovlivní smýšlení nového národa a nově vzniklého státu. 8

1. HISTORIE OSIDLOVANÍ SEVERNÍ AMERIKY 1.1 OBJEVENÍ NOVÉHO SVĚTA Americký kontinent byl objeven 12. října roku 1492 Kryštofem Kolumbem, italským mořeplavcem ve španělských sluţbách. Kvůli financování své výpravy, která měla objevit západní cestu do Indie, tehdy oslovil nejdříve panovníky v Itálii a později také v Anglii a Portugalsku, ale aţ španělští vladaři Isabela Kastilská a Ferdinand II. se rozhodli janovskému dobrodruhovi přispět na jeho výpravu. Existují však i zprávy, ţe Nový svět byl objeven jiţ dávno před Kolumbem. Za nejpravděpodobnějšího objevitele před Kolumbem je povaţován vikingský mořeplavec Leif Erikson, který údajně přistál u břehů Nového Skotska jiţ na konci 10. století. 1 Ţádná z dřívějších mořeplaveckých výprav však není historicky dokázána a za objevitele amerického kontinentu je tak povaţován právě Kryštof Kolumbus. Ten se na svou cestu přes Atlantik vydal pouze se třemi loděmi, z nich největší Santa Maria byla pouhých 111 stop dlouhá. Převáţnou část financí nutných ke své cestě však Kolumbus obdrţel od španělských obchodníků, kteří doufali ve značný zisk z nově objevené trasy do Indie. Konec 15. století byl dobou, kdy se pomalu hroutilo feudální zřízení a začal se formovat kapitalismus, a tak není divu, ţe právě tito španělští obchodníci stáli za tak významným objevem. 2 Portugalský král Jan II., kterého Kolumbus předtím také se svou ţádosti oslovil a vyloţil mu své domněnky o moţnosti cesty do Indie přes Atlantik, se rozhodl vypravit průzkumnou expedici s cílem předstihnout Kolumba. A tak začaly závody v dobývání nového světa a získávání dalších rozsáhlých území a bohatství plynoucího z nově nabytých drţav. Téměř o 50 let později se přidávají i další mocnosti tehdejší doby, a to Anglie a Francie, dále pak Holandsko a Švédsko, které do té doby nepodnikaly své výpravy z rozličných důvodů, jakými bylo například rozhodnutí papeţe Alexandra VI. o rozdělení sféry vlivu mezi Španělsko a Portugalsko, ale také vnitřní problémy těchto zemí. Například v Anglii, která prošla válkou na vlastním 1 FOSTER, William Z. Nástin politických dějin amerického kontinentu. Přeložili: Jiří Starý, Milan Glozar a Libuše Šroňková. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953, s. 11-15. 2 FOSTER, William Z. Nástin politických dějin amerického kontinentu. Přeložili: Jiří Starý, Milan Glozar a Libuše Šroňková. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953, s. 11-15. 9

území a roku 1485 se k moci dostává Jindřich VII. Tudor, dochází k zásahům v boji o nový kontinent 3 aţ o sto let později, kdy na anglický trůn usedá královna Alţběta I. 4 1.2 RANÉ KOLONIÁLNÍ OBDOBÍ Za začátek anglické kolonizace můţeme povaţovat rok 1584. Toho roku Sir Walter Raleigh vyslal expedici, která měla za úkol prozkoumat pobřeţí a najít vhodné místo pro zaloţení kolonie. Posádka zakotvila u ostrova Roanoke (dnešní Outer Banks v Severní Karolíně), který povaţovala za vhodné místo pro zaloţení vesnice, nazvané po svém zakladateli. O několik let později byla však osada zničena nejspíše indiány (není vyloučeno ani to, ţe byla napadena španělskými vojáky) a tím byla na několik let dopředu přerušena kolonizace amerického kontinentu ze strany Anglie a rok 1590 se povaţuje za konec první kolonizace Nového světa. 5 Prvních 13 kolonií vznikalo na americkém východním pobřeţí v letech 1607 aţ 1733. Tyto kolonie byly odděleny od vnitrozemí nepropustným pohořím, které se nazývalo Alleghanské. To jim poskytovalo určitou míru ochrany před vpádem domorodého obyvatelstva, které sídlilo na západ od tohoto pohoří, a kolonie se tak mohly rychleji rozvíjet. Kolonie je moţné rozdělit do tří skupin, a to jak z důvodu rozdílných přírodních podmínek, tak z hlediska sociální a národnostní struktury, v souvislosti se správou tohoto území a vztahem ke své mateřské zemi. Díky těmto rozdílům se kolonie vyznačovaly rozlišnými politickými, ekonomickými a kulturními rysy. První skupinou jsou severní kolonie, ve kterých byl nejvíce rozvinut průmysl a tzv. kapitalistické farmy. V jiţních koloniích fungovaly především farmy plantaţnickootrokářského systému. Kolonie střední, které byly nejméně ekonomicky a národnostně jednotné, se staly centrem kulturního a finančního ţivota. 6 3 FOSTER, William Z. Nástin politických dějin amerického kontinentu. Přeložili: Jiří Starý, Milan Glozar a Libuše Šroňková. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953, s. 11-14. 4 FOSTER, William Z. Nástin politických dějin amerického kontinentu. Přeložili: Jiří Starý, Milan Glozar a Libuše Šroňková. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953, s. 11-15. 5 VÁCLAV, Erich. USA na dlani. AKCENT. Třebíč 2007, s. 13-14. 6 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 21. 10

1.3 ZÁKLÁDÁNÍ KOLONIÍ 1.3.1 JIŽNÍ KOLONIE Roku 1607 bylo zaloţeno Londýnskou společností nejstarší anglické město na americkém kontinentě - Jamestown. První osadníci se potýkali nejen s nástrahami přírody, ale byli ohroţování i místním obyvatelstvem a po první zimě zahynula polovina ze 120 osadníků. Osadu pomohl zachranit kapitán John Smith, kterému se povedlo s místním kmenem Powhatany uzavřít příměří. Od roku 1613 začala kolonie pěstovat tabák, který vyváţela do Anglie. 7 Nejvýznamnější z jiţních kolonií byla bezesporu Virginie, která sehrála v dějinách Spojených států významnou roli nejen při vyhlašování Deklarace nezávislosti, ale i o několik desítek let později, kdy došlo k odtrţení některých jiţních kolonii právě v čele s Virginií, a začala tak válka známá jako Sever proti Jihu. K osidlování Virginie docházelo kolem ústí řek do oceánu, neboť zde byla úrodná půda a snadnější zavlaţování. Veškeré farmy se nacházely v blízkém okolí těchto řek a kaţdý z osadníků pouţíval člun, který mu slouţil k dopravování zboţí po řece přímo k odběratelům. Kaţdý nový osadník, který připlul z Anglie a svou cestu si uhradil (nebyl tedy tzv. bílým nevolníkem ) obdrţel 50 akrů půdy, na níţ mohl pěstovat v té době především tabák, ale i další plodiny. Při rozdělování půdy docházelo k mnohým machinacím a někteří velkostatkáři tak uţ v té době získali farmy o rozloze několika tisíc akrů, coţ bylo začátkem vzniku pozdějších velkoplantáţnických usedlostí. Jejich majitelé měli později ve svých rukách prakticky veškerou moc a ovlivňovali tak jak politické, tak i kulturní směřování Virginie v několika následujících desítkách let. 8 Mezi další jiţní kolonie patřily Maryland, Severní a Jiţní Karolína a také Georgia. Roku 1632 byla zřízena kolonie Maryland. Na rozdíl od ostatních kolonií byla tato zřízena jako panství jednotlivce, a to George Calverta, jenţ byl anglickým 7 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 22. 8 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 21. 11

katolíkem a přítelem samotného krále Karla I., který mu daroval část území Virginie u řeky Potamak. Zde byla zaloţena osada Maryland, odvozující svůj název od jména královny Henrietty Marie, která se stala první osadou s náboţenskou svobodou, a proto se zde usadilo mnoho anglických puritánů. 9 Poslední jiţní kolonii se stala Georgia, která vznikla z důvodu obrany před moţnou agresí Španělů z jihu a měla tak slouţit jako obranný val proti moţné agresi. Zaloţena byla roku 1733 generálem Jamesem Oglethorpem a osadníci pocházeli především z protestantských zemí Evropy. 10 1.3.2 SEVERNÍ KOLONIE Oblast, kde se nacházejí původní severní kolonie, získala pro svůj anglosaský ráz název Nová Anglie. Zakládání severních kolonií započalo o 13 let později neţ v případě kolonií jiţních. K jejich zaloţení byli oprávněni kupci z Bristolu a Plymouthu, kteří obdrţeli od krále Jakuba chartu, jeţ je opravňovala zaloţit osady na sever od 38. rovnoběţky. K tomuto počinu najali tehdy dobře známého admirála Johna Smithe, jenţ pomohl uţ předtím při zakládání Virginie. Z počátku v zakládání kolonií na severu nebyli moc úspěšní a zlom nastal aţ v roce 1620, kdyţ skupina puritánů opustila Anglii z obav ze svého pronásledování a vydala se na cestu směrem k severnímu pobřeţí. Osadníci přistáli 300 mil severněji, neţ původně plánovali, a první zimy přeţili pouze díky pomoci místních obyvatel. Své kolonii dali jméno Plymouth. Tato osada hospodářsky prosperovala, ale jelikoţ nepřijímala nové osadníky, nerozrůstala se tak rychle jako ostatní kolonie a roku 1691 splynula s mocnější sousední kolonií Massachusetts. 11 Karel I. udělil roku 1629 chartu na osídlení Massachusettského zálivu skupině podnikatelů. Tato bohatá skupina přepravila roku 1620 tisíc osadníků, kteří zaloţili města Boston, Dorchester, Watertown, Roxbury, Mystic a Lynn. Roku 1642 měla tato osada jiţ 10.000 obyvatel, coţ si vyţádalo i změnu v administrativě. Do té doby byla kolonie řízena guvernérem a jeho náměstky, kteří byli voleni svobodnými osadníky, 9 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 22. 10 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 24. 11 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 26. 12

nazývanými freemen. Roku 1642 došlo k rozdělení moci mezi guvernéra a sněm, do kterého byli voleni dva zástupci z kaţdého města. Massachusetts byl budován jako puritánská kolonie a správu osady drţela pevně v rukou oligarchie, jíţ tvořili nejbohatší a nejvlivnější osadníci. Byla zde nařízena povinná přísaha věrnosti jak světské, tak církevní moci, coţ mělo za následek odliv mnoha osadníků, kteří hledali náboţenskou svobodu, do okolních kolonií. Rostoucí vliv a samostatnost massachusettské burţoazie vůči anglickému králi a parlamentu měl za následek zabírání dalších oblastí za hranicemi kolonie, a to i přesto, ţe toto území nebylo přiděleno Společnosti Massachusettského zálivu králem. Ten se proto rozhodl společnost rozpustit. Obsazený Maine byl roku 1677 Nejvyšším soudním dvorem v Londýně přiřknut Massachusetts, ale naopak New Hampshire byl roku 1680 oddělen královskou chartou. 12 1.3.3 STŘEDNÍ KOLONIE Mezi střední kolonie se řadily tyto: New Jersey, Pensylvánie, Delaware a nejvýznamnější z nich - New York. Dříve neţ vznikla anglická kolonie New York, bylo její území osidlováno Holanďany. Angličané však jejich kolonizaci neuznávali a později kolonii vojensky zabrali. Král Karel II. věnoval toto území svému bratru, který byl vévodou z Yorku, a tak vznikl dnešní New York, který se předtím jmenoval Nový Amsterdam. New York se stal královskou kolonií, coţ mělo za následek to, ţe zde nebyl volen zastupitelský sbor a kolonie byla řízena guvernérem a jím jmenovanými úředníky. 13 New Jersey vznikala poněkud komplikovanější cestou. Nejdříve bylo území zahrnující oblast této kolonie darováno královým bratrem Jakubem jeho přátelům George Carteretovi a Johnu Berkeleymu. Ti očekávali velké výnosy ze zaloţení nové kolonie, a kdyţ zjistili, ţe takových výnosů nemohou dosáhnout, rozhodli se území prodat kvakerské společnosti Society of Friends. Ti však zjistili, ţe jejich úmysl 12 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 26-27. 13 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 28. 13

vytvoření jednotného kvakerského území je nereálný, rozhodli se vrátit kolonii zpět do rukou koruny, a tak vznikla další královská kolonie. 14 Pensylvánie je další ze středních kolonii. Na rozdíl od New Yorku vznikla tato kolonie jako kolonie soukromovlastnická. Její území bylo věnováno kvakerskému obchodníkovi Wiliamu Pennovi. Ten se rozhodl vytvořit roku 1681 stát, jenţ by mohl být útočištěm přistěhovalcům, kteří hledají náboţenskou svobodu. O rok později bylo zaloţeno město Filadelfie, kde bylo vydáno demokratické vládní zřízení. Díky politické a náboţenské toleranci a také smlouvami s indiány tato kolonie rychle početně rostla. Bylo zde značné německé osidlování, v jehoţ důsledku bylo zaloţeno město Germantown. 15 Poslední ze středních kolonií je Delaware. Tato kolonie byla zbudována jiţ roku 1638 Švédy. Později byla okupována Holanďany a po zabrání Nového Amsterdamu (pozdějšího New Yorku) Angličany se stala součástí majetku vévody z Yorku. Ten ji prodal jiţ výše zmíněnému kvakerovi Pennovi, a tak se dvě ze středních kolonií - Delaware a Pensylvánie - staly majetkem tohoto bohatého obchodníka, jenţ byl zároveň jejich guvernérem. 16 14 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 29. 15 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 29. 16 NAVRÁTIL, J. STRUČNÉ DĚJINY USA. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984, s. 29. 14

2. HISTORICKO-POLITICKÝ VÝVOJ ÚSTAVNÍHO SYSTÉMU SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH, BOJ ZA NEZÁVISLOST 2.1 HOSPODÁŘSKO-POLITICKÉ VZTAHY KOLONIÍ A VELKÉ BRITÁNIE I kdyţ od počátku podléhaly kolonie Britské koruně, těšily se zpočátku značné samostatnosti, jelikoţ Anglie řešila své vlastní problémy, kterými byly spory mezi parlamentem a Stuartovci. Do vnitřních záleţitostí kolonií tak nebylo prakticky zasahováno a kolonie se tak naučily spravovat své vlastní záleţitosti prostřednictvím vlastních orgánů. Během období anglické revoluce a protektorátního období, kdy stál v čele Anglie Oliver Cromwell, se kolonie vymanily z dohledu mateřské země a koloniální administrativa začala být budována aţ po dosednutí Karla II. na anglický trůn. 17 Anglie zaneprázdněná vlastními problémy se dlouhou dobu nevěnovala koloniální administrativě. Ale za vlády Olivera Cromwella se Anglie začala zajímat o koloniální obchod, jelikoţ si uvědomovala jeho důleţitost při získávání hmotných statků. Během občanské války v Anglii byl obchod kontrolován převáţně holandskými loděmi. Lord protector Oliver Cromwell chtěl, aby zboţí bylo převáţeno na anglických lodích, jejichţ posádku budou tvořit angličtí námořníci. Toto rozhodnutí vedlo k přijetí navigačního zákonu (Navigation Act) roku 1651 parlamentem. Za vlády krále Karla II. docházelo k prohlubování merkantilistického systému, kolonie tak měly zůstat producenty surovin a příjemci anglického zboţí, čímţ se impérium mělo stát uzavřenou ekonomickou jednotkou. Roku 1660 došlo ke zpřísnění navigačního zákona z roku 1651, a proto suroviny, které se netěţily v Anglii, musely být z kolonií dováţeny přímo tam a poté teprve mohly být vyváţeny do jiných zemí. Tím se z 17 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 58. 15

Anglie stalo obchodní centrum a přestupní stanice veškerého zboţí z kolonií na americkém kontinentě. 18 Po smrti Karla II. nastoupil na anglický trůn jeho bratr Jakub II., jenţ byl prvním katolickým králem na anglickém trůně po více neţ 150 letech. Tento panovník se pokoušel o přestavbu koloniálního systému na americkém kontinentě a jeho autokratické představy o způsobu řízení kolonií často střetávaly s poţadavky jednotlivých sněmů tamních kolonií. Jeho snahy vedly k vytvoření tzv. dominia, které zahrnovalo oblasti od severu aţ k New Jersey. A v těchto provinciích byl guvernér i rada dosazeni králem, v jehoţ jménu vládli, aniţ by zde byl vytvořen zastupitelský zákonodárný sbor. Bohuţel pro anglického panovníka a ke značnému štěstí amerických kolonií, které byly v tomto dominiu zahrnuty, vypukla roku 1688 v Anglii tzv. Slavná revoluce, která měla za následek vylodění Viléma Oranţského a jeho manţelky, dcery krále Jakuba II., v Anglii. V Bostonu pak proběhla jakási odnoţ této revoluce a guvernér Andros, který zde byl dosazen králem Jakubem II., byl uvězněn. To mělo za následek, ţe veškeré dominiem pohlcené kolonie se vrátily ke svému vládnímu systému. Význam Slavné revoluce spočíval především v tom, ţe vznikl precedent moţnosti svrţení panovníka, coţ v pozdějším období sehrálo velmi důleţitou roli při vyhlašování nezávislosti Spojených států. 19 Vliv na dění na americkém kontinentě měly také válečné konflikty mezi evropskými velmocemi, které se později přenesly také do amerických kolonií. Nejvýznamnější v tomto směru byla nejspíše tzv. sedmiletá válka, která začala roku 1754 a roku 1761 byla ukončena Paříţským mírem. V Severní Americe však trvala o dva roky déle a jejím následkem byla ztráta rozsáhlého území Francie v oblastech Severní Ameriky a znamenala dočasnou nadvládu Anglie na tomto kontinentě aţ do doby, kdy vznikly Spojené státy americké. 2.2 DAŇOVÉ OPATŘENÍ VŮČI KOLONIÍM 18 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 59. 19 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 59. 16

Po válkách, které vedla Anglie v Evropě, ale také na americkém kontinentě, nutně potřebovala zvýšit své příjmy, aby mohla splácet půjčky a udrţovat armádu v Severní Americe. Jako nejlepší moţnost se jevilo zavést nové daně v koloniích. Po sedmileté válce vládl britskému impériu Jiří III., který si za svého premiéra a ministra financí vybral George Grenvilla. Ten v koloniích začal zavádět nová cla a ke kontrole jejich dodrţování dosazoval nové celní úředníky z Anglie. U amerického pobřeţí nechal hlídkovat anglické loďstvo, aby nedocházelo k pašování a obcházení zákonů. Roku 1764 nechal Grenville zavést tzv. cukerní zákon. Ten měl sice sníţit cla na polovinu, aby se obyvatelé kolonií nepokoušeli podplácet celní úředníky, ale zároveň zaváděl clo na další suroviny (víno, textil, indigo). Tento zákon slouţil k tomu, aby byly pomocí cel získávány finanční prostředky pro Britskou korunu, a ne pouze k tomu, aby pomáhal kontrolovat obchod uvnitř impéria, jak tomu bylo doposud. 20 Dalším zákonem, který měl urychlit příliv financí do královské pokladny, byl zákon o kolkovném, který se podařilo Grenvillovi prosadit v anglickém parlamentu roku 1765. Tento zákon nařizoval, ţe veškeré důleţité právní a veřejné listiny musí být označeny kolkem, coţ značně komplikovalo ţivot kolonistů, kteří byli nuceni lepit kolky na noviny, nájemní listiny, dokonce i na karty či hrací kostky. Ale nebyl to jediný omezující zákon, který George Grenville zaváděl v Novém světě. Dalším opatřením byl zákon o ubytování, který měl za úkol kolonistům poskytnout ubytování britským vojákům, kteří měli slouţit na ochranu kolonií. Sami kolonisté se však domnívali, ţe více neţ na jejich ochranu mají posádky červenokabátníků slouţit k udrţování pořádku a kontrole jednotlivých kolonií, coţ se v budoucnu ukázalo jako správná domněnka. 21 Kvůli nevoli osadníků byl zákon o kolkovném zrušen roku 1766, ale netrvalo dlouho a následovala další řada omezujících zákonů, které byly umoţněny tzv. deklaračním zákonem. Ten umoţňoval anglickému parlamentu přijímat zákony, které zavazovaly kolonie. Mezi ně patří i tzv. Townshendovy zákony, které jsou pojmenovány podle svého tvůrce ministra financí Charlese Townshenda. Nejprve nechal parlamentem 20 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 75-76. 21 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 76. 17

schválit pozastavení zákonů, které vydal newyorský sněm v reakci na ubytovací zákon od Grenvilla, který Newyorčanům připadal příliš přísný. Dalším nepříjemným zákonem z Townshendovy dílny, který byl parlamentem přijat, byl zákon o příjmech z roku 1767, který uvalil cla na další suroviny, jako sklo, kůţe, papír, olovo a čaj. 22 Zisky plynoucí z těchto uloţených cel neslouţily pouze na vydrţování britských vojenských posádek, ale také z nich byly hrazeny platy anglických úředníků a koloniálních guvernérů. Tento způsob se samozřejmě nelíbil koloniálním sněmům, které aţ do té doby měly určitou kontrolu nad guvernéry prostřednictvím toho, ţe určovaly výši jejich platu nebo ţe jim jej vůbec nevyplácely. Reakcí na tyto přísné zákony byly pamflety psané Johnem Dickinsonem, v nichţ odmítal nadvládu britského parlamentu nad koloniemi. Další reakcí byla petice, za kterou stál Massachusettský sněm. Podařilo se získat podporu ostatních kolonií, coţ bylo prvním krokem k budoucímu společnému odporu proti britskému impériu. 23 2.3 BOSTONSKÝ MASAKR A BOSTONSKÉ PITÍ ČAJE Obyvatelé kolonií se proti nově zavedeným zákonům nadále bouřili a virginský sněm přijal usnesení, ve kterém bylo stanoveno, ţe daně obyvatelům Virginie můţe ukládat pouze virginský sněm. K nepokojům docházelo stále častěji a ve všech koloniích, a tak 5. května roku 1770 vyústily protesty ve střet mezi anglickými vojáky a obyvateli Bostonu, kde bylo na náměstí několik civilistů zastřeleno. Po tomto incidentu následoval soud s vojáky, kteří byli obviněni z vraţdy. Britské vojáky však obhajoval vynikající právník a pozdější americký prezident John Adams a vojáci byli zproštěni viny a propuštěni. Po tzv. bostonském masakru na nějakou dobu utichly nepokoje v koloniích a sympatizantů s rebelem Samuelem Adamsem, jenţ byl bratrancem Johna Adamse, ubývalo. A to aţ do okamţiku, kdy se britský ministr financí lord North rozhodl pomoci krachující Východoindické společnosti. V britských skladech se nacházelo velké 22 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 80. 23 Churchill, Winston S. Dějiny anglicky mluvících národů Nový Svět. Přeložily Radka Edererová a Eva Křístková: Argo, 1998, str. 138. 18

mnoţství čaje, který bylo třeba prodat, aby se mohla společnost opět vzchopit. Roku 1773 tak byl zaveden zákon, kterým bylo upraveno clo pro čaj vyváţející se do amerických kolonií. Tím se čaj od Východoindické společnosti stal nejlevnějším na americkém trhu a tato společnost získala prakticky monopol na veškerý čaj. Buřiči v koloniích začali rozhlašovat, ţe si britská vláda chce koupit náklonost Američanů levným čajem. A tak 3. listopadu 1773 skupina rebelů přestrojených za Mohawky pronikla na palubu lodí dováţející čaj do bostonského přístavu a vyházeli dle záznamu 342 beden s čajem do moře. 24 Tento čin však nezůstal bez odezvy a britským parlamentem byly přijaty tzv. donucovací zákony (Coercion act). Těmi byl uzavřen bostonský přístav, Massachusettský sněm byl zbaven pravomocí a celá kolonie byla podřízena přímo Britské koruně. Massachusettská kolonie měla být kárným příkladem pro ostatní kolonie, v nichţ byly zatím zavedeny jen další ubytovací zákony, které umoţňovaly ubytování anglických vojáků i v soukromých domech, a ne jak tomu bylo prozatím - v hostincích a penzionech. 25 2.4 PRVNÍ KONTINENTÁLNÍ KONGRES Roku 1774 se na prvním americkém Kongresu ve Filadelfii sešel sněm pětapadesáti delegátů z dvanácti amerických kolonií s cílem přijmout usnesení a sepsat výzvu anglickému králi, nikoliv však jako vzbouřenecký orgán či budoucí vláda Spojených států. Způsob hlasování byl zaveden tak, ţe všichni zástupci jedné kolonie hlasovali jedním hlasem a hlasovali za provincie, kterými byli vysláni, a nikoliv, jak navrhoval George Henry, aby hlasovali jako Američané a nedělili se podle kolonií. Národní cítění Američanů nebylo v této době zdaleka tak silné jako v pozdější době. Byl to pouze sněm několika kolonií, které měly více rozdílného neţ společného. Jejich největším pojítkem však byl společný odpor proti opatřením a zákonům, které 24 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 80. 25 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 80. 19

zaváděl anglický parlament a se kterým samozřejmě kolonie nemohly souhlasit a velmi dobře si uvědomovaly nutnost společného postupu. 26 Na Kongresu bylo přijato několik usnesení. Přísné zákony, které zavedl anglický parlament, byly prohlášeny za neplatné. Bylo přijato usnesení, které vyzývalo ke společnému bojkotu britského obchodu, a měly být zřízeny výbory, které by dohlíţely, zda tento bojkot bude dodrţován ve všech městech kolonií. Dalším významným usnesením bylo prohlášení amerických práv, kde bylo stanoveno, ţe parlament je oprávněn upravovat zákony týkající se obchodu a imperiálních věcí, nesmí však zasahovat do vlastních záleţitostí kolonií. Byla také vydána petice směřující přímo ke králi s ţádostí o pomoc a také prohlášení určené lidu Velké Británie. 27 Bohuţel se nic z toho, co bylo kontinentálním Kongresem přijato, neshledalo s pochopením u krále ani v anglickém parlamentu. Někteří umírnění angličtí politici navrhovali, aby si Kongres mohl ponechat některé rozhodovací pravomoci, jako například rozhodovat o příjmech Britské koruny a zavádění daňových zákonů. Anglický parlament však nebyl těmto názorům nakloněn. Parlament odsouhlasil další zákazy pro stát Massachusetts a pro novoanglické kolonie. 28 Anglický parlament svými rozhodnutími ještě více pobouřil americké obyvatelstvo a stále více z nich se začalo přiklánět na stranu rebelů. V Massachusetts se sešel sněm i navzdory zákazu guvernéra Cage. Byla svolána domobrana a bylo započato s jejím výcvikem. Tento krok byl následován dalšími koloniemi a byly svolávány domobrany i v dalších provinciích. Netrvalo dlouho a začalo docházet ke střetům mezi anglickými vojáky a příslušníky americké domobrany. První výstřely padly 19. dubna 1875 u Lexingtonu a jsou označovány 26 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 87. 27 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 90. 28 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 92. 20

jako výstřely, které uslyšel celý svět. Tím začala válka, která byla později historiky označena jako válka za nezávislost. 29 2.5 DRUHÝ KONTINENTÁLNÍ KONGRES V květnu roku 1775 se znovu sešli zástupci kolonií v Carpenters Hall ve Filadelfii, kde uţ nechybělo zastoupení Georgie. Prvotním úkolem bylo přijmout zásadní rozhodnutí, jeţ měla pokud moţno ukončit tento konflikt smírně. Ani v této neklidné době ještě delegáti jednotlivých kolonií neuvaţovali o vyhlášení americké samostatnosti a domnívali se, nebo spíše doufali, ţe tento spor, který se rozhořel v Bostonu a dalších městech amerických kolonií, bude moţné vyřešit smírně a zaţehnat tak vidinu další kruté války na americkém kontinentě. Důleţitým rozhodnutím Kongresu bylo jmenování George Washingtona vrchním velitelem kontinentální armády, čímţ se měly jednotlivé domobrany sjednotit pod jeho velením a jejich prvotním úkolem bylo osvobodit tou dobou obleţený Boston. 30 Cílem bylo najít řešení krize a pokusit se tak ukončit jiţ započatou válku s Anglií. Zásadní bylo vydání dvou dokumentů. Prvním byla výzva králi - tzv. petice olivové ratolesti, jeţ byla sepsaná Johnem Dicknsonem a z jejíhoţ obsahu bylo patrné, ţe kolonie i nadále hlásí věrnost králi Jiřímu III., a druhým dokumentem bylo Prohlášení o příčinách a nutnosti sáhnout ke zbraním, v němţ vysvětlují nutnost obrany a příčiny, jeţ vedly k ozbrojenému protestu proti řadě opatření a zákonů, které uvalil anglický parlament na kolonie. 31 Anglický parlament, jak uţ bylo v té době jeho zvykem, reagoval na výzvy Kongresu velmi striktně a vydal tzv. prohibitivní zákony (Prohibitory act), jimiţ byla zahájena blokáda amerického pobřeţí a byl tak zakázán obchodní styk se vzbouřeneckými koloniemi. To samozřejmě vedlo k další nevoli amerického obyvatelstva a čím dál více nerozhodnutých Američanů se přiklánělo k názoru, ţe 29 Churchill, Winston S. Dějiny anglicky mluvících národů Nový Svět. Přeložily Radka Edererová a Eva Křístková: Argo, 1998, str. 143. 30 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 90-93. 31 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 92. 21

je nezbytné vyhlášení nezávislosti na Britské koruně. I přesto však ještě šest z třinácti kolonií s přijetím váhalo. Na návrh Johna Adamse byl vytvořen výbor, jenţ měl sepsat text prohlášení nezávislosti. Sestavením tohoto dokumentu byl pověřen Thomas Jefferson. Druhý kontinentální Kongres se poté stal prakticky revoluční vládou. Bylo vytisknuto 250 milionů amerických dolarů a další peníze, které měly slouţit k financování války, byly tištěny v jednotlivých koloniích. 32 2.6 DEKLARACE NEZÁVISLOSTI Na druhém kontinentálním Kongresu byla sestavena tzv. rada pěti, jejímiţ členy byli John Adams (Massachusetts), Thomas Jeferson (Virginie), Benjamin Franklin (Pensylvánie), Riger Sherman (Connecticut), Oberta R. Livingston (New York). Thomas Jefferson, radou pověřený k sestavení dokumentu o nezávislosti, později ještě předloţil svůj návrh Johnu Adamsovi a Benjaminu Franklinovi, aby k textu připojili své připomínky. 33 Thomas Jefferson při vytváření Deklarace nezávislosti vycházel z učení anglického filozofa Johna Locka, jehoţ názory ovlivnily více obyvatele na americkém kontinentě neţ v domovské Anglii. Text této deklarace vychází z tzv. přirozených práv člověka, která jsou nezcizitelná, neboť kaţdý člověk se s těmito právy uţ rodí: Povaţujeme za samozřejmou pravdu, ţe všichni lidé byli stvořeni rovnými, ţe byli obdařeni určitými nezcizitelnými právy, z nichţ nejdůleţitější je právo na ţivot, svobodu a dosaţení osobního štěstí. Ţe k zajištění těchto práv lidé vytvářejí vlády, které čerpají svou moc z ovládaných. Ţe kdykoli některá vládní forma začne škodit těmto cílům, má lid právo ji změnit nebo zrušit a vytvořit vládu novou, spočívající na takových principech a takové formě vlády, která by podle jejich názoru co nejlépe mohla zajistit bezpečnost a štěstí lidí. Těmito slovy v části deklarace Thomas Jefferson jasně vystihuje důvody, proč byli občané kolonií oprávněni sáhnout ke zbraním a započali tak první revoluci na západní polokouli. Někdy je tato revoluce 32 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 90-93. 33 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 90-93. 22

charakterizována jako revoluce bohatých podnikatelů a plantáţníků v amerických koloniích, kterým se s rostoucím vlivem a bohatstvím nelíbilo, ţe jsou i nadále podřízení anglickému panovníkovi a jeho parlamentu, a kteří chtěli získat výrobní prostředky do svých rukou. Sám George Washington byl vlivným plantáţníkem vlastnícím čtrnáct černošských otroků a pravděpodobně byl i jedním z nejbohatších muţů na americkém kontinentě. Na druhé straně řada historiků povaţuje americkou revoluci za revoluci amerického lidu, který touţil po svobodě a zbavení se anglických okovů. Prostřednictvím omezujících zákonů tak byly utlačovány a okrádány veškeré vrstvy obyvatelstva, a to nejen bohatí obchodníci ze severu či bohatí plantáţníci z Virginie, ale i farmáři a drobní řemeslníci, kterým bylo těmito krutými zákony bráněno ve vlastním vývoji a dosaţení svého štěstí. Můţeme se přiklánět na kteroukoliv z obou stran, ale vţdy zůstane jisté to, ţe tzv. americká revoluce bezesporu byla jednou z nejvýznamnějších a ne-li vůbec nejvýznamnější revolucí kolonií vůči feudální nadvládě. John Adams, jenţ se stal druhým americkým prezidentem, řekl: Americká revoluce proběhla dříve, neţ začala válka. Byla to revoluce v srdcích a v myslích lidu. Tato radikální změna zásad, názorů, cítění a náklonnosti lidu byla skutečnou americkou revolucí. Dle jejího vzoru následovala jak Velká francouzská revoluce, ale byla také rozpoutána řada revolucí v celé Jiţní Americe v koloniích ovládaných Španělskem, ale také v Brazílii, jeţ byla kolonií Portugalska. Odkaz Americké revoluce spočívá tedy právě v tom, ţe byla první a úspěšnou revolucí kolonie proti mateřské zemi, čím dala naději i ostatním utlačovaným národům. Přesáhla tak hranice těch třinácti kolonii na východním pobřeţí Severní Ameriky a stala se symbolem boje za svobodu po celém světě. 23

3. PRVNÍ ÚSTAVY JEDNOTLIVÝCH STÁTŮ Po vyhlášení americké nezávislosti vznikl na území teď jiţ bývalých anglických kolonií zvláštní státní útvar - třináct samostatných republik spojených v jeden stát. Se začátkem války a přijetím Deklarace nezávislosti samozřejmě ztratili veškerou moc guvernéři jednotlivých republik, kteří byli dosazování Anglií, a bylo třeba upravit způsoby vedení států a volební systém do jednotlivých sněmů. Jednotlivé státy započaly s tvorbou vlastních ústav jiţ před přijetím Deklarace nezávislosti, a to na doporučení Kongresu. V některých státech, které byly vytvořeny jako korporativní kolonie, nebylo třeba přijímat nové ústavy a stačilo pouze upravit text ústav jiţ stávajících. Ve všech státech panoval názor, ţe ústavy by měly být psané, coţ plynulo z toho, ţe britská ústava, která se skládala z řady precedentů a souboru jednotlivých zákonů, nemohla zaručit suverenitu lidu v pojetí společenské smlouvy, dle níţ je moc vlády odvozena od občanů státu. 34 Protoţe všechny ústavy vznikaly ve stejnou dobu za podobné situace, lišily se jen velmi málo. Především v názvech zákonodárných sborů, horních a dolních komor či počtu jejich zástupců. Guvernéři dle nových ústav měli být voleni stejně jako senáty. Ústavy obsahovaly Listinu svobod, jeţ měla zaručovat práva na porotní soud, petiční právo a svobodu projevu. Tak byla zavedena dělba moci, která měla zabránit jejímu zneuţívání a soustředění v rukou jedné instituce. Trendem bylo omezovat pravomoc vlády a snaţit se o rozšíření pravomocí zákonodárného sboru, coţ odráţelo názor, ţe právě volený zákonodárný sbor by měl mít více pravomocí při vedení státních záleţitostí, protoţe svou legitimitu získává přímo prostřednictvím lidu. V Pensylvánii nebyl vůbec zaveden institut guvernéra a fungoval zde jednokomorový systém. I přes nepatrné rozdíly však vycházely všechny ústavy ze stejných základů, principů a názorů, které tehdy v bývalých koloniích panovaly. 35 34 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 110. 35 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 111. 24

3.1 ČLÁNKY KONFEDERACE Během války s Anglií vykonával Kongres funkci vlády. Právním nedostatkem se jevilo to, ţe tato vláda neměla základ v ţádném právním dokumentu a její legitimita byla odvozena pouze od všeobecného souhlasu, coţ lze pochopit vzhledem k tomu, ţe se se teď jiţ samostatné americké státy nacházely uprostřed bojů o svou samostatnost. Ale jiţ před přijetím Deklarace nezávislosti se začaly v Kongresu objevovat názory, ţe je třeba vytvořit právní mantinely, ve kterých se můţe vláda pohybovat. A tak byl 12. června vytvořen výbor, v jehoţ čele stanul John Dickens, který vytvořil první návrh ústavy pojmenovaný Články Konfederace a trvalé Unie. Tento návrh byl přijat aţ 15. listopadu roku 1777, a to z důvodu toho, ţe mezitím neţ mohl Kongres jednat o podobě budoucí ústavy, bylo nutno řešit řadu nutnějších otázek, které souvisely s vedením války. Bylo odsouhlaseno, ţe tento dokument, aby vešel v platnost, musí být přijat všemi třinácti státy. 36 V platnost vstoupily články v březnu roku 1781 a odsouhlasily Kongresu více povinností neţ pravomocí k provádění nezbytných úkonů. Kongresu náleţely pravomoci týkající se zahraničí politiky a vedení války, jakoţ i moţnosti uzavírání míru. Byla zcela vynechána moţnost vybírat a zavádět nové daně, které by pomohly získat tak nezbytné finanční prostředky pro vedení nákladné války. Finančním zdrojem tedy nadále zůstávaly pouze příspěvky států, které však byly dobrovolné a jejich placení se nemohl Kongres domáhat. Mezi významné pravomoci, které byly do jeho rukou svěřeny, patřilo rozhodnutí o raţbě mincí a řešení sporů mezi jednotlivými státy a jeho obyvateli, dále to byly záleţitosti týkající se poštovní sluţby a řešení indiánské otázky. Odpovídal také za území nacházejících se na západ od hranic států konfederace. 37 Problém nedostatků pravomocí, kterými by Kongres oplýval, souviselo s negativní zkušeností, kterou kolonie měly se způsobem rozhodování parlamentu 36 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 111. 37 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 111. 25

před vypuknutím války za nezávislost. Dokonce by se dalo říci, ţe Kongres měl své pravomoci v porovnání s pravomocemi, které měl britský parlament, ještě menší. Byla zavedena většina pro přijetí zvláštních zákonů, které se týkaly financí nebo armády či loďstva. Tato většina byla stanovena tak, ţe bylo vyţadováno souhlasu devíti z třinácti států. Zcela byla vynechána problematika soudů na federální úrovni, neexistovala ani výkonná moc. 38 Za konfederaci je povaţováno volné spojení států ve větším celku, avšak jednotlivé státy si ponechávají svou svrchovanou moc uvnitř svých hranic a konfederační vládě jsou svěřeny jen ty části pravomocí, které nezbytně potřebuje k dosaţení účelů, kvůli kterým se státy do konfederace spojují. A z tohoto hlediska se uspořádání, které vzniklo přijetím Článků Konfederace, jevilo výhodným. Jednak proto, ţe jednotlivé státy neuvaţovaly v této době o vytvoření pevnějšího svazku, coţ se později stalo, ale také proto, ţe v období americké revoluce nebylo prostoru ani času k rozdělování moci. Prvotním cílem bylo zvítězit ve válce a k tomu poslouţilo přijetí Článků Konfederace dostatečně. 39 3.1.1 PRÁVNÍ HODNOCÉNÍ ČLÁNKŮ KONFEDERACE Články Konfederace připomínaly spíše mezinárodní smlouvu mezi jednotlivými státy. Konfederaci amerických států bychom mohli s trochou nadsázky přirovnat k systému dnešní Evropské unie. Její systém spočíval v přenesení jen těch nejzákladnějších pravomocí týkající se společných záleţitostí na orgán, který byl v těchto záleţitostech nadřazen jednotlivým státům. Škála jeho pravomocí byla však velmi omezena a týkala se pouze té problematiky, kterou státy nemohly řešit samy nebo jen se značnými obtíţemi. Preambule textu obsahuje stvrzení tohoto dokumentu delegáty všech států konfederace. Celý dokument tvoří třináct článků, kde je popsána 38 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 111 39 Konfederace je volné spojení samostatných států, které se dohodnou na spolupráci v konkrétních oblastech. V konfederaci si státy zachovávají svou suverenitu, což znamená, že v rámci svých hranic má každý z nich svrchovanou moc. Centrální vláda je slabá, pouze koordinuje činnost suverénních států, ale nemůže ji kontrolovat 26

struktura konfederace, její funkce a vztah k jednotlivým státům a vymezení pravomocí. První článek se omezuje pouze na pojmenování konfederace - Spojené státy americké. Druhý článek je důleţitý z hlediska organizace konfederace; je zde uvedeno, ţe kaţdý stát si zachová svou svrchovanost, svobodu a nezávislost a dále ţe státy si ponechávají veškerou moc, soudní pravomoc a veškerá zákonná práva, která nejsou následujícími články postoupeny Kongresu. 40 Třetí článek je věnován společné obraně konfederace. Státy se zde zavazují ke vzájemné pomoci v obraně. Zavazují se vypomáhat si proti hrozící síle nebo útoku na kterýkoliv ze států konfederace. Čtvrtý článek se zabývá pohybem obyvatel uvnitř konfederace. Kaţdý z obyvatel kteréhokoliv státu se můţe volně pohybovat, pracovat či provozovat svou ţivnost kdekoliv v USA. Podmínkou je podřízení se clům, daním a omezením, které státy ukládají pro své obyvatele. Tento volný pohyb se však netýká nuzáků, tuláků a zločinců prchajících před zákonem. Dále je v tomto článku upravena extradikce mezi jednotlivými státy, a to způsobem, ţe pokud je osoba obviněna z vlastizrady nebo jiného hrdelního zločinu či jiného váţného přečinu a je dopadena v jiném státě USA, o její vydání poţádá guvernér nebo zákonodárný sbor, který je pro přečin soudně příslušný. 41 V pátém článku je řešena problematika zastoupení států v Kongresu USA. Delegáti za kaţdý stát jsou kaţdoročně jmenování způsobem, jenţ je upraven legislativou kaţdého státu. Dále je upraven minimální počet dvou a maximální počet sedmi delegátů za kaţdý stát. Dále jsou zde uvedena omezení pro delegáty, kteří 40 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 786-791 41 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 786-791 27

nemohou zastávat další placené funkce Spojených států. A také je zde uvedena svoboda projevu učiněného v Kongresu. 42 Šestý článek vymezuje vztah pravomocí týkajících se zahraniční politiky. Jde o vysílání vyslanců a uzavírání smluv s cizími státy. V článcích však nebyla obsaţena moţnost regulovat mezistátní a zahraniční obchod národní vládou. John Adams navrhl, aby po válce byla uzavřena obchodní smlouva s Velkou Británií, a byl jedním z delegátů dotázán, zda by měly Spojené státy uzavřít jednu smlouvu, anebo by mělo být uzavřeno třináct smluv tedy za kaţdý stát zvlášť. Zde jsou patrné nedostatky článků, které neřešily do hloubky záleţitosti týkající se zahraniční politiky. 43 Ostatní články se věnují záleţitostem týkajícím se válečných a ozbrojených konfliktů. Jmenování důstojníků v článku sedm, při mobilizaci armády. V článku osm jsou řešeny náklady a výdaje vznikající při společné obraně a to, ţe budou hrazeny ze společné pokladny. Pravomoc o uzavírání míru a vyhlašování války je upravena v článku devět. Posledním třináctým článkem se státy zavazují dodrţovat rozhodnutí, která jim budou předkládána Kongresem. Unie je označována za trvalou a platnost článků v této podobě má být neměnná. Změna je moţná pouze při dohodě v Kongresu a potvrzena všemi zákonodárnými sbory jednotlivých států. 3.2 KONFEDERAČNÍ MODEL A JEHO NEDOSTATKY Konfederační model, který se zdál být účinným a praktickým během války za nezávislost, však v pozdějších letech poválečného období nemohl obstát. Jeho nedostatky se začaly projevovat jiţ v posledních letech války a po jejím skončení tzv. paříţským mírem bylo jasné, ţe bude v budoucnu třeba změna, pokud budou chtít Spojené státy být nejen hospodářsky, ale i vojensky konkurenceschopné s tehdejšími mocnostmi světa. 42 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 786-791 43 Janda, K., Berry, J., Goldman, J., Huff, E. Výzva demokracie: systém vlády v USA. Přeložila Dagmar Boušková: Sociologické nakladatelství, 1998, první vydání, str. 57. 28

Jedním z největších problémů konfederačního systému byly velmi úzké pravomoci, které byly vloţeny do rukou Kongresu. Nemoţnost zavedení výběru daní či regulace vnitřního trhu v době, kdy USA byly, řečeno s nadsázkou, zadluţené po celém světě, se jevilo jako největší překáţka na cestě k prosperitě státu a vyřešení hospodářské deprese, která po válce nutně musela přijít. Ale byly zde i další problémy, které směřovaly k nevyhnutelnému konci platnosti článků konfederace. V článcích bylo napsáno, ţe jejich cílem je zachovávat vzájemné přátelství. To se brzo ukázalo nemoţným z důvodu ţárlivosti jednotlivých států. Vnitrozemské státy ţárlily na příjmy států přímořských, jeţ plynuly z jejich geograficky výhodnější polohy, díky které vlastnily řadu přístavů, na území některých států se nacházely nerostné suroviny apod. Další komplikací byl způsob financování konfederační vlády a problematika konfederačních financí. Tato problematika byla jiţ zmíněna v době před přijetím Článků Konfederace, a byl dokonce vypracován návrh, dle něhoţ by příjmy pro konfederaci měly plynout z ukládání daní na dováţené zboţí. Bohuţel nebyl tento návrh přijat dostatečnou většinou států, nutnou k jeho ratifikaci. S návrhem, jak vyřešit tuto svízelnou situaci týkající se konfederačních financí, přišel finanční inspektor konfederační vlády Robert Morris. Jeho nápad spočíval ve zřízení Severoamerické banky, která by vydávala papírové bankovky, jeţ by se poté mohly stát stabilní měnou ve Spojených státech, a dále by tato banka půjčovala vládě peníze. Problém vyvstal ve chvíli, kdy měl být tento návrh přijat a zařazen mezi ostatní články konfederace. Ve třináctém článku, jak je popsáno výše, je zahrnuta klauzule pro změnu Článků Konfederace, která stanoví, ţe je třeba souhlasu všech třinácti státu konfederace. V tomto okamţiku Morrisův návrh narazil na nevoli delegátů jednotlivých států, kteří se obávali posilování moci ústřední vlády. To zhatilo moţnost finanční revize Spojených států a dluh konfederace po vyplácení nároků vojákům a občanům vzrostl na 28 milionů dolarů. 44 3.2.1. POVSTÁNÍ KAPITÁNA SHAYESE 44 Tindall, G. B. a Shi, D. E. Dějiny Spojených Států Amerických. Přeložili Alena Faltýsková, Irena Hauptvogelová, Zajíčková: NLN sro., 1994, str. 120 29