Úvodní slovo ke konferenci Bruselská revoluce v azylové a migrační politice EU: Nová agenda v migraci Ing. Jaroslav Salivar, 20.5. 2015 Přečtěte si záznam úvodního slova ředitele Centra bezpečnostních studií (CEBES) z velmi zajímavé konference, která pod názvem Bruselská revoluce v azylové a migrační politice EU: Nová agenda v migraci proběhla na půdě Vysoké školy CEVRO Institut 20. května 2015 za přítomnosti odborníků na téma migrace. Dámy a pánové, dovolte, abych úvodem svého vystoupení připomněl několik vyjádření Centra bezpečnostních studií z minulých let. Poměrně jasně lze tak totiž dokreslit nejen to, čím je současná azylová a migrační politika EU determinována a kam zjevně bude kráčet, ale zejména skutečnost, že nic z toho, co teď v oblasti migrace v Evropě zažíváme, není pro zasvěcené žádným překvapením. Dovolte tedy krátký exkurz a pár našich citací. Evropskou azylovou a migrační politiku zejména po Lisabonu charakterizuje patrná názorová dominance EK nad sjednocováním oprávněných zájmů jednotlivých národních států i absence konkrétní odpovědnosti za řešení konkrétních otázek. (Současná azylová a migrační politika EU, CI Time, 17.6. 2011) 1
bylo těsně před koncem francouzského předsednictví (pozn. 2006, Sarkózy, Pakt o migraci), když tu náhle zástupci malého ostrovního středomořského státu jednání zablokovali. Prý chybí realokace nejde o nic jiného, než že jeden stát, přetížený migrací, přijme uprchlíky na své území a ostatním je podle klíče Evropské komise rozdělí. Žádná odpovědnost každého členského státu za ochranu vlastní hranice, za boj s nelegální migrací, za řešení situace skutečných uprchlíků a návrat těch nelegálních (nejčastěji ekonomických) migrantů (Migrační beton Evropy, CI Time, 27.6. 2012) redukce odpovědné a věcné mj. i bezpečnostní politiky na jednostrannou převahu ochrany práv jednotlivce nad oprávněnými zájmy celku získává zejména za komisařky Malstromové na neobvyklé síle. V azylové politice je třeba bojovat proti erozi tradičních obecných pravidel a hodnot, kodifikovaných mezinárodním právem, jejich účelovým či nezodpovědným výkladem. Poskytnout ochranu každému, kdo ji ve vztahu k mezinárodnímu právu skutečně potřebuje, znamená zároveň nepřipustit zneužívání azylu k jiným cílům Zatímco nepřekročitelná podmínka vybudování funkční východní hranice byla vstupenkou pro Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Polsko, Slovensko či Maďarsko do Schengenu, ochrana jižní mořské hranice starými schengenskými státy se jeví nepřekonatelnou slabinou (Současná azylová a migrační politika EU, CI Time, 17.6. 2011) Základní odpor k řešení problematiky zneužívání institutu azylu zejména k ekonomickým cílům je neakceptovatelným stejně jako to, aby boj mezi 2
spravedlivými NNO a nespravedlivými státy nesl příznaky revize základních principů demokracie. (Seminář Česká imigrační a integrační politika a programové prohlášení vlády výzvy, vize, realita, Vysoká škola CEVRO Institut, 18.9. 2012) Tragédie na moři v okolí ostrova Lampedusa jasně dokreslují neschopnost této země (např. po vzoru Španělska) přinejmenším připustit, chce-li opravdu něco řešit, že se jedná o zneužívání lidského neštěstí organizovaným zločinem srovnatelným jen s mexickou drogovou situací. (Migrace v roce nula(?), Pravý břeh 20.10. 2014 a CI Time, 27.11. 2014) Nebudeme opět strašně překvapeni, že 85 procent utonulých byli ekonomičtí migranti a nikoli váleční uprchlíci? Ale kdo donedávna uspěl s faktem, že příliv uprchlíků do Evropy je významnou měrou důsledek aktivity organizovaného zločinu? Budou-li tím spásným řešením kvóty, a tedy sdělení organizátorům, že můžou příliv uprchlíků zintenzivnit, pak nás nic moc hezkého a už vůbec ne bezpečného nečeká. nic rozumnějšího než imigrace limitovaná úspěšnou integrací do prostředí, které vyznává nejzákladnější evropské hodnoty, není možné. Dlouhodobě aplikované chyby v migrační politice přinášejí frustraci a nespokojenost všech a jsou nejlepším podhoubím pro nejodpornější extremistické, nacionalistické a v důsledku vždycky zrůdné nálady. A to by mohl být případ nynější Evropy, pokud to včas nepochopí. (Rozhovor pro Parlamentní listy, 22.4. 2015) 3
Už prý chodí nejen celé velké venkovské kosovské rodiny, ale celé vesnice v čele se starostou. 10 tisíc Kosovců požádalo o azyl v Maďarsku jen za letošní leden. A Evropa? Zírá! O Kosovu se v Bruselu ještě ani nemluvilo. Taky proč? Netýká se to Itálie ani Řecka (Kosovci opět v pohybu, Evropa opět pospává, CEBES, 11.2. 2015) Ony totiž kvóty nejsou jedinou inovací evropské migrační a potažmo bezpečnostní politiky mnohem a mnohem podstatnější je návrh na federalizaci těchto politik. A národní parlamenty? s migrací či obecnými bezpečnostními otázkami je amen. A nebudeme-li to akceptovat odplata EK bude omezení volného pohybu, tedy toho, čeho jsme si na EU a jejich svobodách snad nejvíce vážili. (Junckerova věrolomnost aneb jak nás tzv. uprchlíci z Afriky připraví o další část národní suverenity, CEBES, 7.5. 2015) Nedávno ve Vídni koordinátor EU pro boj proti terorismu Gilles de Kerchove varoval před rizikem, že se do Evropy mohou dostat islámští teroristé vydávající se za uprchlíky. zdůraznil, že se dosud zdráhal hovořit o riziku infiltrace islámských bojovníků humanitární cestou, aby to náhodou nepoškodilo humanitární úsilí. (Džihádisté mezi uprchlíky?, CEBES, 4.4. 2015) Kvóty, podle kterých by Brusel rozděloval výsledky vlastní neschopnosti, tedy neregulované statisíce nově příchozích obětí organizovaného zločinu i neschopnosti říci konečně rozhodné ne zneužívání onoho z nejhumánnějších institutů evropského hodnotového žebříčku, tedy azylu. Budeme čekat, až to řeknou politici typu Le Penové, kteří se nyní už 4
každým dnem rodí ve většině evropských států? To už ale bude pozdě nestydět se za to, že jsme Evropané. (Utopí se Evropané v moři azylových žádostí?, CEBES, 1.4. 2015) Tolik několik úryvků z našich dřívějších vyjádření. Dámy a pánové, dovolte, abych přešel k úvodnímu příspěvku, který jsem nazval Junkerovo sociální inženýrství v migraci, aneb Quo vadis, Europa. Úvodní slovo: Junkerovo sociální inženýrství v migraci aneb Quo vadis, Europa Vývoj azylové a migrační politiky Evropské unie v posledním desetiletí je poměrně zřetelně determinován následujícími skutečnostmi. Předně, imigrační politika včetně řešení problematiky azylu a samozřejmě také ochrana hranic v rámci Evropské unie je jedna ze dvou nejsenzitivnějších oblastí vzájemných vztahů mezi členskými státy a Evropskou komisí. Tou druhou byla, je a bude oblast bezpečnostní politiky. Vzájemná relace imigrační a bezpečnostní politiky je klíčová. Velkou a nepochopitelnou snahou minulé komise však bylo obě logicky, věcně i obsahově propojené oblasti rozdělit. Minulá Komise si totiž nejen filozoficky, ale i prakticky trvala na tom, že migrace není bezpečnostní riziko, naopak, migrace pro ni byla nástrojem saturujícím sociální a potažmo ekonomické potřeby stárnoucí a stagnující Evropy a jako taková byla téměř nedotknutelná a to ani z pohledu potřeb bezpečnosti kontinentu i jednotlivých členských států včetně zcela neopomenutelného pocitu bezpečí občanů EU. Tento postoj se projevoval až absurdním důrazem na nastavení širokých práv příchozích v diskuzích o imigrační 5
legislativě, výrazným omezením pravomocí národních států v ochraně hranic a zcela dominoval (a dominuje) v azylové politice, legislativě i praxi. Slovo azyl se stalo vstupenkou na území EU a také nástrojem na legalizaci pobytu každého, kdo se rozhodl vstoupit na její území. Téměř absolutní ochrana práv těchto osob, omezení diskrece státu v právu rozhodovat o tom, koho vpustí a koho nevpustí na své území, soutěž mezi některými státy v sociálním zabezpečení nově příchozích, to jsou některé z obecných charakteristik azylové politiky Evropské komise v posledních letech. Evropská komise se postupně názorově odvracela od spolupráce s členskými státy a konečně i při formulaci a prosazování svých zájmů v imigrační a azylové politice i v ochraně hranic se čím dál tím víc sbližovala nejen s filozofií mezinárodních organizací a těch nevládních zejména, aniž by akceptovala či jen minimálně připouštěla skutečnost, že základním zájmem všech těch nevládních či neziskových, včetně humanitárních organizací, jsou dotace či donorské dary přímo či nepřímo odvozené od počtu uprchlíků. Tou druhou determinantou minulých let bylo absolutní zrychlení některých již dávno započatých procesů v blízkém i vzdálenějším evropském sousedství. Destabilizovaná situace v Afghánistánu či v Iráku, rozvrat nejen v Libyi, ale výrazná nestabilita prakticky v celé severní Africe a samozřejmě jakoby neřešitelná situace v Sýrii či Eritrei, Súdánu či Somálsku, nástup ISILu či IS a téměř smrtelné bezpečnostní riziko, ve které už zjevně přerostla islamisticko-teroristická hrozba minulých let, však doposud zůstala bez efektivní a alespoň trochu rozhodné, logické, smysluplné a udržitelné evropské reakce, ať už diplomatické či jiné. Když ozbrojený konflikt na východě Ukrajiny dokreslil celkový, bezpečnostně velmi pesimistický obraz evropského sousedství, a řekněme opět bez 6
adekvátní evropské reakce, bylo možno konstatovat, že hrozivé obklíčení Evropy bylo v podstatě dokončeno. Třetí determinantou současného stavu byl a dosud prakticky stále ještě je jakýsi prapodivný a sebezničující odpor Bruselu vidět svět okolo jinak než růžovým brýlemi. Bezpečnostní riziko dramatického rozvoje aktivit organizovaného zločinu, zaměřeného na výnosný obchod s lidmi, zůstalo zásadně podceněno. Z rizika se stala reálná hrozba tak obludného rozsahu, že jakékoli ohlédnutí do minulosti je v tomto směru v podstatě pohled do rajské zahrady. To, co se dočasně podařilo zastavit na východní pozemní hranici, se přelilo na Balkán v souvislosti s nestabilitou v Afghánistánu, Iráku a samozřejmě také v Sýrii. Když bylo potřeba dále zvýšit příjmy, rozkývali stabilitu obyvatelstva některých jihovýchodních oblastí Evropy. To, že žijeme v těsné blízkosti oblastí, ve kterých dominuje separatismus či přímo organizovaný zločin (přinejmenším zčásti již ovládaný džihadisty), je na jedné straně realita, na druhé takové nebezpečí pro Evropu, že k aktivitě probuzené buňky islamistických radikálů, zatím jen v západní Evropě, jsou proti tomu téměř lehkým májovým vánkem. Čtvrtou determinantou je v podstatě absurdní angažmá orgánů EU v diplomatických, humanitárních a rozvojových aktivitách v užším i širším evropském sousedství. A to jak z pohledu vynaložených prostředků, tak i praktického výsledku. Podle některých odhadů je dnes v těchto oblastech, z různých důvodů, v pohybu na 50 milionů lidských bytostí, ohrožených v původních sídlech ozbrojenými konflikty, hladem, žízní, chorobami či chudobou. A pokud jsou nebo budou v pohybu, pak ten pohyb bude mít jediný cíl. Definita ohrožení každého z nich bude rozhodovat o použitých prostředcích. 7
Quo vadis, Evropa? Je celkem jasné, co jí hrozí. Jak reaguje a bude reagovat, kdo ji povede a podaří-li se jí uchovat vlastní hodnoty, bohatství a perspektivu, to je aktuální výzva, ale i hrozba, to je ta křižovatka, na které teď stojí a my s ní. Pod absolutním tlakem situace se po událostech v Paříži či Belgii, které nakonec tak nějak evropsky zůstaly bez širší adekvátní reakce, se teprve po tragédiích ve středním Středomoří, tváří v tvář konečné blamáži, rozhýbala Evropská komise k akci. 13. května zveřejnila své sdělení s názvem Nová agenda v migraci. A proto, dámy a pánové, dnešní seminář. Ještě jednou dobrý den. CENTRUM BEZPEČNOSTNÍCH STUDIÍ VŠ CEVRO INSTITUT (CEBES) Jungmannova 17 / 110 00 Praha 1 / Czech Republic tel.: +420 221 506 750 / email: cebes@vsci.cz/ www.cevroinstitut.cz 8