Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol.

Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol. Georgetown

JAN BINEK A KOL. VENKOVSKÝ PROSTOR A JEHO OŽIVENÍ

Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol. Georgetown

Autorský kolektiv: Ing. Jan Binek (Vedoucí autorského kolektivu; kapitoly 1, 2, 3, 6, 7; redakční úpravy, technická spolupráce) Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. (Kapitoly 1, 2, redakční úpravy) PhDr. Iva Galvasová (Kapitola 1, 3, redakční úpravy) Doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc. (Kapitola 4) RNDr. Josef Kunc, PhD. (Kapitola 4) Mgr. Daniel Seidenglanz, PhD. (Kapitola 5) Prof. Ing. et Ing. Dušan Halásek, CSc. (Kapitola 6) Doc. RNDr. Stanislav Řehák, CSc. (Kapitola 7) Recenzovali: Doc. RNDr. Peter Spisiak, CSc., Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc., Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Ing. Bc. Pavel Fišer, Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor regionálního rozvoje Jan Binek a kol., 2007 Tereza Pavelková, obálka a grafická úprava, 2007 ISBN 80-251-19-5

Publikace shrnuje základní teoreticko-metodologické poznatky z výzkumného úkolu Ministerstva pro místní rozvoj WB 29-04 Venkovský prostor a jeho oživení Specifické místní zdroje a možnosti jejich využití a specifické místní problémy a možnosti jejich řešení aplikace v regionu NUTS II Jihovýchod Koordinátor výzkumu: Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. Řešitelské instituce: GaREP, spol. s r. o., Brno Centrum pro regionální rozvoj, Masarykova univerzita, Brno Vysoká škola logistiky, Přerov Urbanismus Architektura Design Studio, Brno

OBSAH Předmluva 9 Úvod 11 1. Venkovský prostor východiska, pojmy, typologizace 13 1.1 Vývoj venkovské společnosti 13 Historické vlivy na formování venkovské společnosti 13 Hlavní změny venkovské společnosti 13 Vývoj venkova v moderní době 14 Venkov v postindustriální společnosti 16 1.2 Význam venkova a přístupy k jeho vymezení 18 1.3 Typologie venkovského prostoru 23 Velikostní a polohová diferenciace 24 Sídelní typologie 25 Historicko-sociální typologie 26 Typologie vybavenosti obcí 26 2. Charakteristiky venkovského prostoru 28 2.1 Socioekonomická charakteristika venkovského prostoru 28 Metodický přístup k identifikaci specifik venkovského prostoru 28 Venkovský prostor v regionu NUTS II Jihovýchod 29 2.2 Problémy venkovského prostoru 33 Vnímání problémů venkovského prostoru 33 Hlavní problémy venkovského prostoru 33 2.3 Specifické místní zdroje 36 Pojetí místních zdrojů 36 Členění místních zdrojů 37 Specifické místní zdroje 38 Rozvojový potenciál 39 3. Lidské zdroje ve venkovském prostoru 43 3.1 Význam lidských zdrojů 43 3.2 Vedení obce 44 Specifika managementu venkovských obcí 44 Faktory ovlivňující management obcí 45 3.3 Obyvatelstvo 46 Role občanská 47 Role pracovní 48 4. Venkov, zemědělství a krajina 52 4.1 Vývojové souvislosti 52

4.2 Hospodářský význam zemědělství ve venkovském prostoru 53 Kategorizace venkovského prostoru z hlediska zemědělství 53 Využití zemědělského půdního fondu 55 Agrorurální struktury 55 4.3 Utváření a stav venkovské krajiny 58 Vývojové trajektorie krajiny 58 Vztah zemědělství a krajiny 60 Komplexní pozemkové úpravy 62 5. Dopravní souvislosti venkovského prostoru 65 5.1 Význam dopravy 65 5.2 Analýzy dopravní dostupnosti a dopravní obslužnosti ve venkovském prostoru 65 Dopravní dostupnost na Znojemsku 67 Dopravní obslužnost na Znojemsku 69 Komplexní typologie obcí Znojemska podle dopravních charakteristik 71 Vymezení obcí s důležitou rolí při zajištění dopravní obslužnosti 72 6. Ekonomická situace venkovských obcí 74 6.1 Ekonomický potenciál obcí 74 6.2 Přístupy k hodnocení potenciálu obcí 76 6.3 Způsob hodnocení bonity 77 6.4 Ekonomická specifika charakteristická pro venkovské obce 80 6.5 Ekonomická situace obcí 82 7. Oživení venkovského prostoru 83 7.1 Východiska oživení 83 7.2 Přístupy k oživení venkovského prostoru 84 7.3 Metodický proces a zahraniční inspirace 86 7.4 Možnosti oživení venkovského prostoru 88 Vnitřní nástroje oživení 90 Vnější nástroje oživení 92 Závěr 95 Literatura 93 Přílohy 103 A. Obecné přílohy 104 B. Mapové přílohy 116 C. Odborné posudky 133

PŘEDMLUVA Publikace Venkovský prostor a jeho oživení vznikla v rámci výzkumného programu Ministerstva pro místní rozvoj Výzkum pro potřeby regionů (kód WB), který byl schválen na léta 2004 2006. Program měl za cíl podpořit záměry regionální politiky České republiky vycházející ze Strategie regionálního rozvoje České republiky a ze zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Ministerstvo pro místní rozvoj má ve své působnosti jako jednu z klíčových oblastí problematiku regionálního rozvoje. Proto ministerstvo usiluje o podporu výzkumných činností v této oblasti. Výsledky výzkumných programů zaměřené na regionální rozvoj mohou výrazně posílit růst socioekonomické stránky regionů. Dále mohou napomoci při zpracovávání rozvojových plánů měst a obcí včetně podnikatelské sféry. Výsledky mohou poskytnout návod pro řešení nejčastějších problémů, které se dotýkají jednotlivých regionů jako jsou např.: vylidňování venkovských částí regionů, nedostatek pracovních příležitostí, nedostatečný přístup k informacím apod. Využití výsledků a jejich další aplikace do praxe následně napomůže ke zlepšení celkové socioekonomické situace v daných regionech. Pro nové období let 2007 2011 byl chválen vládou České republiky i orgány Evropské komise nový výzkumný program v působnosti Ministerstva pro místní rozvoj a to s názvem Výzkum pro řešení regionálních disparit (kód WD). Realizace programu má pomoci nalézt nové metody zkoumání nepříznivých regionálních disparit, měření jejich úrovně, postupy a nástroje jejich eliminace v oblastech regionálního rozvoje, bydlení, územního plánování a cestovního ruchu. Mezi hlavní cíle tohoto programu patří: odhalení a kvantifikace regionálních disparit, kausální analýza těchto disparit, návrhy na eliminaci disparit, nalézt teoretická východiska pro rozvojovou a disparitní složku regionální politiky, navrhnout nástroje ke snížení regionálních disparit ve zkoumaných oblastech, návrh vhodných standardních kritérií pro hodnocení regionálního rozvoje a efektivity opatření. Uživateli výsledků vzešlých z výzkumných projektů mohou být orgány státní správy a samosprávy, agentury regionálního rozvoje, podnikatelská sféra, zájmové organizace v regionech, neziskové organizace i jednotliví občané. Ing. Petra Křivánková Ministerstvo pro místní rozvoj ČR 9

ÚVOD Venkov je specifickým prostředím, které ovlivňuje charakter celé České republiky. Žije zde méně než třetina obyvatel země, jeho význam je však výrazně vyšší. Přestože pro oživení venkovského prostoru je nezbytné zabývat se v souvislostech všemi jeho aspekty jak ze sféry sociální, ekonomické, environmentální i kulturně historické, není tento přístup zcela běžný. Charakteristické rysy venkova se utváří dlouhodobě a vlivem mnoha faktorů a přístup k řešení poznaných problémů by tedy měl být komplexní, respektující širší územní i socioekonomické vztahy, podporující trendy jeho trvalé udržitelnosti. Projekt Venkovský prostor a jeho oživení, jehož poznatky jsou předkládány v této publikaci, byl koncipován se záměrem postihnout venkovský prostor v celé jeho tématické šíři, poznat možnosti, zdroje i bariéry jeho dalšího žádoucího rozvoje, uspořádat, kvantifikovat a interpretovat jednotlivé poznatky a navrhnout věcná či programová opatření, která by přispěla k řešení poznaných problémů. Výzkumný projekt byl členěn do tří navazujících tématických bloků. Výchozím byla identifikace charakteristik formujících specifika venkovského prostoru a poznání jeho místních specifických zdrojů, potenciálů i problémů. Návazně byly vypracovány případové studie, sloužící k ověření získaných poznatků na vybraném území předmětného regionu NUTS II Jihovýchod a k doplnění příslušných teoreticko-metodologických přístupů. Celý projekt vyústil do návrhu řady možných opatření a aktivit, situovaných věcně, organizačně nebo územně, jejichž realizace by přispěla k oživení venkova. Předkládaná publikace souhrnně presentuje poznatky za všechny řešené tématické části. Na řešení tohoto komplexně pojatého výzkumu se podíleli odborníci z vysokých škol i z praxe v zájmu zajištění víceoborového přístupu. K jednotlivým problémovým oblastem se vyjadřovali regionalisté, urbanisté, ekonomové, geografové i sociologové. Záměrem bylo provázat tyto specifické pohledy a vytvořit jednotící náhled na venkovský prostor. Výsledkem je prohloubení teoreticko-metodologických i praktických poznatků v dané oblasti, posílení její společenské závažnosti a navržení způsobů, jak prakticky operacionalizovat cesty řešení nalezených problémů. Tato publikace může být s ohledem na shromážděné poznatky a navrhovaná opatření využita těmi subjekty, které se zabývají rozvojem venkova nebo které se na venkově nacházejí. Současně je určena i širokému okruhu osob, které se zabývají regionálním rozvojem z pohledu krajů, obcí nebo jinak velkých území. Záměrem autorského kolektivu bylo jasně vyjádřit důležité poznatky a přispět ke zvýšení možnosti prakticky je aplikovat na problematiku oživení venkova. V tomto směru by měla publikace sloužit i jako praktický pomocník především starostům venkovských obcí. Publikace je členěna do sedmi kapitol, které jsou logicky provázány. Úvodní kapitola obsahuje přehled vybraných definic venkova, přináší základní informace 11

o vývoji venkovské společnosti a přehled o některých důležitých typologiích venkovského prostoru. Ve druhé kapitole jsou shrnuty socioekonomické charakteristiky venkova a jejich vzájemné souvislosti, které byly vypracovány s využitím poznatků o vlivu polohové a velikostní typologie, dále jsou zde shrnuty poznatky o hlavních problémech venkova, místních zdrojích a potenciálech venkovského prostoru. V rámci třetí až šesté kapitoly jsou podrobněji rozpracovány některé klíčové oblasti, podmiňující možnosti oživení venkova: lidské zdroje; zemědělství a jeho důležité souvislosti s venkovem a krajinou; dopravní poloha a dostupnost ve venkovském prostoru a ekonomické charakteristiky venkovských obcí. Závěrečná kapitola věnuje pozornost možnostem rozvoje a oživení venkovského prostoru a v tomto směru přináší některé konkrétní náměty pro praxi. V zájmu udržení maximální logické konzistence jednotlivých podkapitol a také z důvodu přehlednosti byly metodické a zejména grafické prvky zařazeny do příloh. Klíčové otázky: Co je to venkov? Jaké faktory ovlivňují prostorovou diferenciaci venkova? Jaké jsou hlavní charakteristiky venkova? Jak identifikovat problémy venkova v jednotlivých oblastech? Jak přispět k oživení venkova? Hlavní výsledky: Praktickým přístupem k venkovu je kombinace polohy a velikosti obce Identifikace hlavních charakteristik venkova Navržení metody hodnocení dopravní polohy a dopravní dostupnosti Navržení způsobu hodnocení ekonomické situace obcí Přístupy k oživení venkova 12

1. VENKOVSKÝ PROSTOR VÝCHODISKA, POJMY, TYPOLOGIZACE Vývoj venkovské společnosti Vymezení venkova Typologie venkova 1.1 VÝVOJ VENKOVSKÉ SPOLEČNOSTI Historické vlivy na formování venkovské společnosti Pro většinu dosavadního vývoje společnosti bylo charakteristické ostré ohraničení města a venkova. Symbolem této dichotomie byly hradby středověkého města: uvnitř hradeb byla soustředěna rozhodovací i donucovací moc, obchod, specializovaná výroba a specializované služby, mimo hradby se většina obyvatel živila zemědělstvím. Městské hradby oddělovaly volnou venkovskou krajinu s poli, lesy a venkovskými sídly od hustě zastavěné plochy měst. Podíly městského a venkovského obyvatelstva se dlouhodobě neměnily. To neznamená, že zůstávaly stále stejné, ale oscilovaly v závislosti na hospodářském a populačním vývoji: v období růstu a prosperity se podíl městského obyvatelstva zpravidla zvyšoval (v českých zemích např. v období vrcholného středověku nebo v 16. století), v obdobích stagnace a úpadku se zvyšoval podíl obyvatel bydlících na venkově (např. pozdní středověk nebo 17. století). Podíl městského obyvatelstva v předmoderních společnostech nepřesahoval 10 %. Chápeme-li venkov jako zemědělsky využívanou krajinu se sídly, která jsou domovem lidí, kteří tuto kulturní krajinu vytvářejí a udržují, potom je možné konec předmoderní doby považovat za vrcholné období v historii českého venkova. Časově je možné toto období přibližně ohraničit Vestfálským mírem a napoleonskými válkami, kulturně je ho možné vymezit obdobím baroka. V tomto období tvořil venkov téměř celé území českých zemí. Nevenkovská divočina jako hospodářsky nevyužívané území téměř neexistovala, resp. byla omezena na malá a izolovaná území v pohraničních horách (močály a pralesy). Města byla dosud omezena svým středověkým půdorysem a žila v nich jen relativně malá část obyvatel, ne více než desetina populace. Venkov v této době zaznamenal dlouhé období příznivého populačního vývoje s nižší frekvencí výskytu pandemií a pomalým, ale trvalým zvyšováním počtu obyvatel. Venkovská sídla se plošně rozrůstala výstavbou nových domů a ojediněle byla zakládána nová. Hlavní změny venkovské společnosti Transformace agrární společnosti na společnost industriální byla historicky největší změnou způsobu života, významově srovnatelná snad jen s přechodem 13

k zemědělství a usedlému způsobu života. Symbolem této transformace je průmyslová revoluce, avšak změny zasáhly všechny oblasti lidského života i krajinu, v níž společnost žije. Proces industrializace v českých zemích těsně souvisel s procesem zvyšování územní koncentrace obyvatelstva a procesem urbanizace. Proces urbanizace začíná dlouhodobým zvyšováním podílu městského obyvatelstva. I v předmoderní společnosti docházelo k růstu měst a již bylo uvedeno, že podíl městského obyvatelstva osciloval především v závislosti na hospodářské (a epidemiologické) situaci. Dlouhodobě se však podíl městského obyvatelstva neměnil a zůstával velmi nízký. Ke zvyšování populačního významu měst dochází teprve v moderní době. Urbanizace spojená se zvyšováním územní koncentrace obyvatelstva je moderní (časově omezený) proces: nedochází k ní v předmoderní ani v postmoderní společnosti. Urbanizaci spojenou s nárůstem územní koncentrace obyvatelstva a zvyšováním podílu městského obyvatelstva označujeme jako extenzivní urbanizaci. Změny, které přinesla transformace od agrární k industriální společnosti, byly komplexní a zasáhly každou oblast života. Součástí modernizace jako procesu přechodu od předmoderní (tradiční, agrární) k moderní (industriální) společnosti jsou vedle industrializace a urbanizace také např. demografický přechod, vznik národní identity, vznik univerzálního vzdělávacího systému nebo sekularizace. Venkov se v průběhu modernizace společnosti stává jakýmsi zbytkovým prostorem. Modernita a její jednotlivé aspekty se šíří nerovnoměrně ( difuze inovace ). Obyvatelstvo, výroba, školy (i např. národní obrození) se stále více koncentrují do měst, na venkově zůstává méně vzdělané obyvatelstvo, věnující se do značné míry stále zemědělské výrobě. Mezi městy a venkovem existují silné vztahy, ty jsou však nerovné, polarizační: města rostou díky příchodu obyvatel z venkova a spoléhají i na dodávky potravin a vody. Obyvatelé venkova jsou jako dříve závislí na službách a obchodu ve městech, nyní je však ve městech koncentrována i většina pracovních příležitostí a v důsledku rostoucí potřeby vzdělání a kvalifikace jako podmínky vzestupné sociální mobility vzrostl také význam škol, soustředěných ve městech. Díky centralizaci a byrokratizaci moderních států výrazně vzrostl také význam řídících funkcí, koncentrovaných ve městech. Demografický přechod proběhl dříve ve městech než na venkově. Vyšší přirozený přírůstek venkovského obyvatelstva v pozdějších fázích demografického přechodu dlouho dokázal nahradit populační ztrátu vyvolanou emigrací do měst. Po ukončení demografického přechodu na venkově však v řadě regionů a sídel začalo docházet nejen ke snižování podílu venkovského obyvatelstva, ale i ke snižování jeho absolutního počtu (depopulace). Vývoj venkova v moderní době Moderní doba se vnitřně dělí do řady fází, lišících se např. dynamikou růstu jednotlivých výrobních (průmyslových) odvětví nebo převažující formou dopravy. Je však účelné vymezit alespoň dvě fáze, v nichž se role venkova v moderní 14

společnosti lišila. Jejich přibližným časovým rozhraním v českých zemích je druhá světová válka. Ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století se v českých zemích rychle zvyšoval podíl městského obyvatelstva a narůstala územní koncentrace obyvatelstva (nejrychleji v období 1890 1910), avšak většina obyvatel nadále žila na venkově a většina venkovského obyvatelstva na venkově také pracovala (v zemědělství a řemeslné výrobě). Vysoký přirozený přírůstek obyvatel v období demografického přechodu (v českých zemích cca 1870 1950) byl zdrojem celkového populačního růstu a migrace z venkova do měst byla zdrojem rychlého růstu měst. S výjimkou jižních Čech a let první světové války se však absolutní počet venkovského obyvatelstva nesnižoval. Lidé z venkova se za prací ve městech stěhovali, rozsáhlejší dojížďku za prací dopravní infrastruktura neumožňovala. Rostla především největší města (zjednodušeně: čím větší město, tím rychlejší růst). Rostoucí města zvětšovala svoji plochu, jejich růst byl z územního hlediska kontinuální; pouze ke konci období se v okolí Prahy a Brna začala projevovat omezená suburbanizace (podél železničních tratí). Populační růst a zvyšování životní úrovně byly příčinou zvýšení poptávky po zemědělských produktech: počet pracovních příležitostí v zemědělství tak i přes postupné zavádění nových technologií neklesal. V důsledku urbanizace a industrializace docházelo ke snižování relativního populačního a výrobního významu venkova, aniž by se však jeho absolutní populační a výrobní rozsah zmenšoval. Demografická síla venkova i jeho přetrvávající výrobní význam byly zdrojem jeho politické síly (viz Agrární strana). Pro vývoj venkova v období socialistické modernizace bylo charakteristické prolínání přirozených procesů se snahami o jejich ideologicky, resp. mocensky motivované ovlivňování. Stěhování obyvatel z venkova do měst je typickým projevem extenzivní fáze urbanizace, avšak tzv. kolektivizací zemědělské výroby a její mechanizací bylo významně zesíleno, resp. urychleno. Podobně zpomalení růstu největších měst ve srovnání se středními i menšími městy je typickým příznakem pokročilé extenzivní urbanizace, v poválečném Československu však bylo zesíleno ideologicky motivovaným útlumem největších center a preferencí růstu okresních měst. Snaha o vyrovnávání regionálních rozdílů ( oblastní plánování ) se projevovala snižováním rozdílů mezi okresy, ale současně přispívala k prohlubování polarity mezi okresními městy a jejich venkovským zázemím. Přirozený přírůstek po ukončení demografického přechodu již nemohl kompenzovat migrační ztrátu a počet obyvatel venkovských sídel se začal snižovat i absolutně. K depopulaci venkova významně přispělo také vyhnání Němců a dosídlování pohraničí. Depopulace vyvolaná dlouhodobou selektivní emigrací (odcházeli nejčastěji mladí, vzdělaní, podnikaví ) se odrazila v nepříznivé věkové a vzdělanostní struktuře obyvatel venkova. Počet pracovních příležitostí na venkově klesal rychleji než počet obyvatel: mechanizace zemědělství a útlum živností spolu s investicemi do průmyslu byly příčinou nejen pokračující migrace z venkova do měst, ale také nárůstu dojížďky za prací z venkova do měst. Tu umožnilo zlepšení dopravní infrastruktury (zejména hromadná autobusová doprava). Uplatňování střediskové soustavy osídlení v 70. a 80. letech přispělo k diferenciaci venkovských sídel 15

podle jejich velikosti a polohy (zjednodušeně: žádné investice do malých a odlehlých sídel, preference vybraných středisek osídlení místního významu ). Absence polohové renty spolu s koncentrací hromadné bytové výstavby do okresních měst a dalších středisek osídlení obvodního významu byly příčinou pokračujícího růstu měst v jejich kompaktní podobě. V kontrastu s vývojem v západní Evropě, kde masivní suburbanizace spojená především s individuální automobilovou dopravou přispěla k prolínání městských a venkovských zón, v socialistickém Československu zůstala zachována ostrá fyzická hranice mezi městem a venkovem, reprezentovaná hradbou panelových sídlišť. Venkov v postindustriální společnosti V uplynulých desetiletích došlo a v současnosti dále dochází k další zásadní transformaci společenského života. Tento přechod je označován jako přechod od industriální k postindustriální společnosti, nebo od modernity k postmodernitě. Vzhledem k významu informací a informačních technologií je nová fáze vývoje společnosti označována jako informační společnost. Hlavními komponentami transformace společnosti od industriální do postindustriální fáze jsou následující procesy: Přesun pracovních míst ze sekundérního sektoru hospodářství (a v menší míře i z primérního sektoru, tj. ze zemědělství, rybolovu a těžby) do terciérních a kvartérních činností. Nárůst významu informací, vývoj a šíření informačních a telekomunikačních technologií (telematika). Přechod od masové výroby (fordismus) k více specializované produkci, podmíněný a současně vyvolávající složitější strukturaci poptávky a segmentaci trhu. Globalizace ekonomické produkce, podmíněná relativně vysokou mobilitou výroby a rozvojem informačních technologií. Zvyšující se složitost práce (zejména v tzv. progresivních službách a kvartérních činnostech) vyžaduje náročnější a dlouhodobější přípravu (tj. vzrůst poptávky po vzdělání, prodloužení doby studia, celoživotní vzdělávání). Pro roli venkova v postindustriální společnosti jsou nejvýznamnější především změny sídelního systému. Ty jsou souhrnně označovány jako přechod od extenzivní k intenzivní (též intenzifikační) fázi urbanizace. Proces urbanizace (v širokém chápání, tj. proces změny sídelní struktury) v tomto pojetí nekončí, ale získává kvalitativně jiný charakter (Hampl 1996, 1999): Podíl obyvatel žijících ve městech se již dále nezvyšuje. Města a venkov zůstávají propojena intenzivní migrací, avšak na rozdíl od předchozího období, kdy převažovala migrace z venkova do měst, převažuje obousměrná migrace (tj. nízký podíl saldové složky migrace). Podobně 16

intenzita dojížďky za prací zůstává vysoká, ale v důsledku prohlubující se územní specializace se i v případě dojížďky snižuje podíl saldové složky. Nezvyšuje se územní koncentrace obyvatel, pokračuje však územní koncentrace progresivních činností (kvartérní aktivity) a řídích funkcí. Důsledkem těchto změn je prohlubující se funkční specializace jednotlivých částí sídelního systému. Důsledkem specializace částí sídelního systému a jejich intenzivnějšího funkčního propojení (vztahů mezi sídly) je stírání hranice mezi městem a venkovem. Tradiční dualita město versus venkov má stále více jen historický a symbolický význam, zatímco v realitě je nahrazena kontinuem míst s různým poměrem typických rysů venkova a města (resp. rurality a urbanity ). Řada procesů utvářejících a integrujících sídelní systém se kvalitativně proměňuje, v některých případech dochází i k otočení směrů těchto procesů. Podmínkou vzestupné sociální mobility (a růstu moci, bohatství i životní úrovně) člena moderní společnosti zpravidla byla migrace do města, zvláště do hlavního města. V postindustriální společnosti bohatší a vlivní lidé ve snaze zvýšit si životní úroveň odcházejí z měst a stěhují se do prostředí, které podle všech konvenčních kritérií můžeme označit za venkovské. Hlavní součástí těchto obrácených migračních proudů je suburbanizace, ale patří sem (na vyšší měřítkové úrovni) i migrace ze starých průmyslových oblastí (tzv. rustbelts) do oblastí bez tradičního průmyslu, jejichž ekonomika je založena na informačních technologiích a dalších kvartérních činnostech (tzv. sunbelts viz Knox, 2002) i kvantitativně méně významné migrační proudy z měst do rurálních oblastí zcela mimo metropolitní areály. Podobně jako se proměňují sídelní preference lidí při volbě místa bydliště, proměňují se také lokalizační strategie firem. Pro celou řadu výrobních i obslužných činností se z hlediska nákladů na pozemky i pracovní sílu stává výhodná lokalizace mimo vlastní města, avšak zpravidla v poloze dobře napojené na dopravní a/nebo telekomunikační infrastrukturu. Významný rozdíl mezi městem a venkovem je tak v postindustriální společnosti zastiňován rozdílem mezi metropolitními oblastmi a jejich komunikačními spojnicemi na jedné straně a ostatním územím na straně druhé. Součástí metropolitních oblastí jsou jak města, tak venkov, ty jsou však vzájemně těsně propojeny díky územní dělbě funkcí. Mají společný vysoký podíl progresivních terciérních a kvartérních činností na hospodářství i zaměstnanosti. Mimo metropolitní areály a jejich spojnice zůstává ostatní území, opět tvořené jak městy (avšak jen středně velkými a malými městy), tak venkovem. Toto území má omezené předpoklady pro rozvoj progresivních terciérních a kvartérních činností a zůstává specializováno na sekundární a primární ekonomické aktivity a na cestovní ruch. Rozdíl ve způsobu života a životní úrovni jednotlivců i vlivu jednotlivých částí systému na celý systém, který v moderní společnosti existoval mezi městy a venkovem, je tak v postindustriální společnosti nahrazován rozdílem mezi metro politními oblastmi (a jejich spojnicemi) a ostatním, nemetropolitním územím. Současně s rozmělňováním hranice mezi městem venkovem se vytváří nová 17

diferenciace (na měřítkově vyšší úrovni): pro obyvatele středně velkého města nebo pro obyvatele venkovského sídla je nyní důležité, zda jejich sídlo leží v metropolitní oblasti nebo mimo ni. Tento rozdíl dříve nebyl významný. Součástí této transformace je i objevující se rozdíl mezi novým venkovem metropolitních území a tradičním venkovem. Za metropolitní oblasti v ČR považujeme dvanáct největších sídelních aglomerací (v regionu Jihovýchod je to pouze brněnská aglomerace). V průběhu moderní doby se většina obyvatel v hospodářsky vyspělých zemích, tedy i v ČR, přesunula z venkova do měst. Život ve městech pro ně přestal být atraktivním cílem, ale stal se všední nezbytností. Současně s růstem měst začaly narůstat také negativní průvodní rysy života ve městech (znečistění prostředí, nedostatek volného prostoru, dopravní zatížení apod.). Již po jedné či dvou generacích života ve městě se lidé začali obracet k venkovu jako k estetickému ideálu a místu rekreace. Součástí tohoto zájmu je možná i archetypální potřeba pobytu ve venkovském prostředí a pro některé i práce s půdou. Hlavními projevy oživení zájmu o venkov je chalupaření a venkovská turistika. Tento zájem a obdiv k venkovské krajině má pozitivní dopad na zachování a údržbu venkovské kulturní krajiny a v některých případech umožnil samotné fyzické přežití venkovských sídel. Současně však vytváří potenciál pro konflikt mezi pohledem na venkov v představách obyvatel měst a metropolitních oblastí a v představách samotných obyvatel tradičního venkova. Ztrátu identity venkova lze považovat za největší problém venkova v postindustriální společnosti. Současný stav venkovského osídlení a venkovského prostoru je výsledkem dlouhodobého působení řady procesů a vlivů. Významná byla vždy vazba venkov- -město a intenzita interakcí neustále narůstá. Dnes probíhají socioekonomické procesy značně diverzifikovaně a převážně obousměrně. Rovněž samotný venkov je vnitřně diverzifikovaný. K jeho koncepčnímu rozvoji je třeba poznat a pochopit jeho strukturu i procesy a pokud možno je uchopit i kvantitativně, aby byla možnost sledovat je ve vzájemné provázanosti a zdůvodněné disparity akceptovat při podpoře rozvojových procesů. Následující podkapitola vytváří rámec pro obecné uchopení venkova jako specifického prostoru. Základnu pro jeho analytické hodnocení rozpracovává podkapitola 1.3, která vymezuje základní typologie venkova využívané při průzkumu jednotlivých rozvojových oblastí. 1.2 VÝZNAM VENKOVA A PŘÍSTUPY K JEHO VYMEZENÍ Česká republika usiluje o udržitelný a vyvážený rozvoj regionů ČR i o růst kvality života všech skupin obyvatel regionů na základě povzbuzování nových ekonomických aktivit s důrazem na inovace, na tvorbu pracovních míst v regionálním i místním měřítku, na zlepšení kvality infrastruktury, na rozvoj lidských zdrojů a na prohlubování sociální integrace tyto cíle odráží v různé podobě strategické dokumenty ČR či krajů. 18

Analýzy sociálně ekonomické situace v ČR ukazují určité regionální diference v možnostech a podmínkách rozvoje a dávají tak podnět k hledání cest, jak tyto rozdíly překonávat a jak přispívat k vyváženému rozvoji všech regionů. Možnost naplnění horizontálního cíle vyváženého rozvoje regionů znamená soustředit se na zmírnění negativních dopadů, které vyplývají z poklesu konkurenční schopnosti regionů v 90. letech a projevují se v různých regionech různou silou. Ke kumulaci území se zhoršenými podmínkami pro další rozvoj nebo revitalizaci docházelo častěji v tzv. venkovském prostoru, kde se dopady všeobecně nepříznivých podmínek ještě zvyšovaly v provázání na další rizikové rozvojové faktory, které jsou právě pro tato území specifické (velikostní struktura obcí, exponovanost polohy, technická vybavenost obcí, sociální problémy, možnosti pro uplatnění lidského potenciálu). Na druhé straně existovala a existuje i řada pozitivních charakteristik, které signalizují výrazné kvality venkovského prostoru, jako je atraktivita pro bydlení, pro trávení volného času a rekreaci, kvalita životního prostředí, kulturní krajina apod. Řešení problematiky venkovského prostoru, hledání možností aktivizace všech specifických zdrojů a tedy naplnění důležitého strategického cíle zajištění vyváženého a udržitelného rozvoje v rámci regionů vede k nutnosti zabývat se touto problematikou systematicky a s jasným záměrem nacházet programová řešení, která budou mít konkrétní dopad pro oživení jejich hospodářské prosperity a která podpoří jejich integraci do širších socioekonomických i kulturně společenských procesů. Nalezená řešení by rovněž měla konkrétním způsobem přispět ke zvýšení efektivity výkonné činnosti orgánů veřejné správy, a v neposlední řadě ke zvýšení transparentnosti procesů čerpání a využívání disponibilních zdrojů (fondů ČR i strukturálních fondů EU) pro nastartování a trvalou udržitelnost dalšího rozvoje. Venkovský prostor, zjednodušeně označovaný jako venkov, je územím, tvořeným mozaikou sídel a krajiny mezi nimi. Svou prostorovou strukturou a charakterem hospodářství a společnosti je specifickou částí socioekonomické sféry, která pro podporu rozvoje vyžaduje také specifický přístup. Diferencovaný a multidisciplinární přístup k venkovu je nezbytným předpokladem pro identifikaci jeho znaků, které jsou současně i kvantifikovatelné, a pro nalezení hlubších souvislostí a vazeb. Rozvoj venkova je přednostně lokalizován do jednotlivých venkovských sídel, i když jeho cílem je i venkovská krajina. Často zde bude používán výraz venkovské obce, neboť za venkov je považováno území venkovských obcí. Důležitá je také okolnost, že ačkoliv v popředí zájmu stojí venkov, nelze z tohoto prostředí vydělovat malá města, která jsou přirozeně srostlá s venkovem, a která jsou v podstatě svými vazbami také součástí venkovského prostoru. Důležitým tématem výzkumného projektu Venkovský prostor a jeho oživení bylo vymezení samotného venkovského prostoru. Existuje řada přístupů, každý je však omezen na několik málo hledisek. Východiskem pro vymezování venkova je znalost sídelní struktury a vlastností a vlivů působících na vývoj osídlení. Trvale obydlenou část Země tvoří města (urbánní krajina), venkov (rurální krajina) a divočina ( wilderness ). Vzhledem k tomu, že v českých zemích nejpozději 19