Fyziologie fotbalu Bakalářská práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie Fyziologie fotbalu Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Vypracoval: Jan Mužík Mgr. Martina Novotná, Ph.D. Obor: APAK Brno, 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu použité literatury. V Brně dne 11. dubna 2008... Podpis

Poděkování: Děkuji Mgr. Martině Novotné za její cenné rady a vedení mé bakalářské práce.

OBSAH ÚVOD 6 1. POHYBOVÁ A FYZIOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA FOTBALU... 8 1.1 Nároky v utkání podle vývojových trendů. 8 1.2 Práce a pohybové zatížení hráče v utkání. 10 1.3 Funkční a metabolická charakteristika..12 1.3.1 Aerobní výkonnost... 12 1.3.2 Anaerobní výkonnost... 14 1.4 Somatické charakteristiky. 18 1.4.1 Tělesná výška... 18 1.4.2 Tělesné složení. 19 1.5 Morfologické a funkční vlastnosti svalů...20 1.6 Faktory pohybových a fyziologických nároků utkání.. 21 1.6.1 Hráčská funkce. 21 1.6.2 Soutěžní úroveň 23 1.6.3 Průběh utkání 24 1.6.4 Vnější fyzikální prostředí. 26 1.6.5 Biologická rytmicita. 27 2. DIAGNOSTIKA TRÉNOVANOSTI HRÁČŮ FOTBALU... 28 2.1 Testování pohybové výkonnosti hráčů fotbalu. 29 2.1.1 Testování aerobních schopností... 30 2.1.2 Testování anaerobních schopností 31 2.1.3 Testování maximálního krátkodobého výkonu 32 2.1.4 Testování kapacity pro střídavý výkon.34 2.1.4.1 Střídavý krátkodobý výkon..34 2.1.4.2 Střídavý dlouhodobý výkon. 36 2.1.5 Testování explozivní síly..38 3. ÚRAZY VE FOTBALE. 40 3.1 Metodika a výzkumný soubor...41 3.2 Příčiny a mechanismy úrazů. 42 3.3 Nejčastější lokalizace poranění.43

ZÁVĚR 45 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY. 46 PŘÍLOHY RESUMÉ ANOTACE

ÚVOD Téma, které jsem si vybral pro svoji práci je silně spjato s mým nadšením k fotbalu. Již v mém dětství jsem viděl v tomto sportu krásu, která mne dokázala naplnit. Fotbalová říše je největší na světě. Je říší bez hranic. Říší, která všechny spojuje vášnivou láskou k fotbalu. Byla jí v dobách míru, v časech válek i v letech, kdy politické poměry rozdělily svět železnou oponou přinejmenším na světy dva. Fotbal se stal vášní a fenoménem 20. století. Jeho nepopsatelné kouzlo, které pochopí jen ten, komu se aspoň jednou v životě poštěstilo kulatým nesmyslem trefit branku a napnout síť za zády brankáře, zaplavilo zeměkouli. Ve jménu této vášně se nehraje jen o ligové body, o poháry a medaile, kvůli gólům se šermuje pěstmi a dokonce i zabíjí, což je ta nejstinnější stránka nádherného sportu. Kvůli fotbalu se už i válčilo. Fotbalová říše je den ode dne mohutnější. Při oslavách devadesátin organizovaného fotbalu ve světě si všichni připomněli dřevní doby, v nichž se rodila hra bez pravidel, bez speciálního sportovního oblečení a bez peněz. Kdybychom vedle sebe postavili hráče z přelomu 19. a 20. století a současného fotbalistu, pochopili bychom, jakou cestu musel tento sport ujít. V jednom by si byli přesto podobní: třebaže je dnešní fotbal svým způsobem průmyslovým odvětvím, v němž se obracejí milionové finanční obnosy, oba mají jiskru v oku, ten miniaturní plamének, který v nich rozžehl fotbalový míč. Fotbalová říše je územím malých a velkých dětí, pro něž míč znamená život (Milan Macho, 1996). 6

Jak již název napovídá, zaměříme se na poznatky o pohybových a fyziologických charakteristikách současného fotbalu. Pokusíme se tyto poznatky předložit tak, aby mohly být využity jako východisko pro výklad koncepce a technologie tréninku hlavních komponent tělesné výkonnosti. Také bychom se chtěli věnovat principům současné laboratorní diagnostiky trénovanosti, na což navazuje seznámení s testy pro hodnocení jednotlivých komponent tělesné výkonnosti u hráčů fotbalu. V třetí části práce bychom chtěli zmapovat úrazy ve fotbale a popsat jejich příčiny a mechanismy. 7

1. 1.1 POHYBOVÁ A FYZIOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA FOTBALU NÁROKY V UTKÁNÍ PODLE VÝVOJOVÝCH TRENDŮ Fotbal je kolektivní míčová hra cyklické i acyklické povahy, která si získala velké obliby v celém světě. Je to hra fyzicky vysoce náročná, o čemž rozhoduje nejen různorodost akcí, ale i intenzita hry, doba trvání utkání, koncentrovanost hráčů na hru a následná rychlost řešení herních situací, která bez pochyb závisí na zdatnosti a trénovanosti jedince. Nároky jednotlivých fotbalových utkání se za poslední půlstoletí výrazně změnily. Hráč profi-fotbalu v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století překonal za utkání celkovou vzdálenost 4 8 km, zatímco v současnosti činí tato vzdálenost 8 15 km (tab. 1, tab. 2, tab. 6). Například v anglické Premiere League se za posledních deset let zvýšila celková vzdálenost v průměru o více než 1,5 km (Strudwick a Reilly, 2001). Tab. 1: Celková vzdálenost překonaná za utkání dospělými elitními hráči fotbalu údaje v posledních osmi letech celková základní soubor pozorovaných autoři vzdálenost (km) hráčů 8,4 10,9 1) holandská profi-liga Verheijen a kol., 1998 1) 8,4 14,3 anglická Premiere League Verheijen a kol., 1998 9,4 11,2 2) druhá profesionální turecká liga Eniseler a kol., 1998 7,5 9,8 2) jihoameričtí hráči hrající v Evropě Rienzi a kol., 2000 9,4 10,8 2) anglický Premiere League Rienzi a kol., 2000 10,3 12,1 2) první portugalská liga Santos a kol., 2001 2) 10,7 11,0 elitní italský tým (Liga mistrů) Mohr a kol., 2003 10,0 10,6 2) tým dánské profi-ligy Mohr a kol., 2003 3) 12,4 14,8 tým Japonska Shiokawa a kol., 2003 11,6 14,8 3) tým Spojených arabských emirátů Shiokawa a kol., 2003 1) rozmezí průměrných hodnot, 2) průměr ± směrodatná odchylka, 3) variační rozpětí, tj. nejnižší a nejvyšší individuální hodnota. Za posledních 50 let došlo k výraznému zvětšení prostoru aktivní hry hráčů, ale také ke zvýšení rychlosti přihrávek na střední a dlouhou vzdálenost. Právě proto je podporován všeobecný názor, že nejzřetelnější vývojové změny 8

z hlediska kondičních aspektů se týkají rychlostně silových projevů v herním výkonu. Tab. 2: Celková vzdálenost překonaná hráči ve dvou utkáních Ligy mistrů v ročníku 2003/2004 jméno vzdálenost (km) utkání Deco (de Souza) Nicky Butt Maniche Ribeiro José Ignacio Alexandr Mostovoj Fredrik Ljungberg Henry Thierry 13,0 12,5 12,2 11,8 11,3 11,0 8,9 Manchester United FC Porto Manchester United FC Porto Manchester United FC Porto Arsenal FC RC Celta de Vigo Arsenal FC RC Celta de Vigo Arsenal FC RC Celta de Vigo Arsenal FC RC Celta de Vigo Upraveno podle publikace UEFA Champions League 2003/4. Na vývoj pohybového výkonu hráčů v utkání má mimo jiné vliv zlepšení sociálně ekonomických podmínek, zkvalitnění výživy, systematický a vědecký přístup k tréninku, samotná profesionalizace fotbalu a především kvalitní péče o talentovanou mládež. Určitou roli v současném fotbalu může sehrát i zvyšování tělesné výšky hráčů, neboť právě vyšší tělesná výška znamená potenciálně lepší ekonomiku běhu v submaximálních rychlostech (Psotta a kol., 2006). Nároky na tělesnou výkonnost hráčů určuje i systém hry, který v současném profi-fotbalu vychází ze základního rozestavení hráčů 4:4:2 a 3:5:2 a jejich modifikací. Vliv má také herní strategie aktivní zónové obrany, která vyžaduje zapojení většího počtu hráčů do obranných činností. U elitních týmů, které se vyznačují aktivním pojetím fáze obranné i útočné, dochází častěji k rychlému přechodu z obrany do útoku s rychlým přesunem těžiště hry směrem k soupeřově brance. To je umožněno zrychlenými náběhy hráčů za pomoci rychlých až střílených přihrávek na střední vzdálenost a přihrávek prvním dotykem. 9

1.2 PRÁCE A POHYBOVÉ ZATÍŽENÍ HRÁČE V UTKÁNÍ Během utkání je celková práce hráče tvořena několika pohybovými činnostmi (tab. 3). Převládá ovšem běh různých rychlostí a samozřejmě chůze (obr. 1). Činnost s míčem je prováděna pouze po souhrnnou dobu 1 3 min (Psotta, 2003). Pro odhad celkové mechanické práce, kterou hráč vykoná v průběhu utkání, slouží celková vzdálenost překonaná těmito způsoby lokomoce. V amatérském fotbalu tato práce představuje energetický výdej 2,5 MJ (Reilly, 1990), naopak v profesionálním fotbalu jsou to hodnoty 5 6 MJ (Shepard, 1999). Obr. 1: Model pohybové aktivity špičkových evropských profesionálních hráčů (hráčů italského týmu účastníka Ligy mistrů) v utkání fotbalu časový podíl jednotlivých intenzitních typů lokomoce a herní činnosti (v % celkové doby utkání) Intenzitní kategorie lokomoce: stoj (0 km.h-1) chůze (6 km.h-1) poklus (8 km.h-1) běh v nízkých rychlostech (12 km.h-1) běh vzad, běh ve středních rychlostech (15 km.h-1) běh ve vysokých rychlostech (18 km.h-1) sprinty (30 km.h-1) Zpracováno podle studie Mohra a kol., 2003. 10

Tab. 3: Model pohybové aktivity hráče v utkání lokomoční činnosti bez míče 9 15 km vzdál. překonaná chůzí a během v různých rychlostech a způsobech 40 60 změn směru běhu spojených s brzděním a zrychlením 6 20 obranných soubojů 5 20 výskoků 0 6 x zvednutí ze země po pádu činnosti s míčem 30 x vedení míče, 140 220 m vzdálenost překonaná vedením míče 20 46 přihrávek 0 4 x střelba 4 17 x hra hlavou 3 16 x odehrání míče hlavou Zpracováno podle většího počtu zahraničních zdrojů a šetření (Psotta, 2003). Výkon fotbalisty je charakterizován střídavostí pohybového zatížení, neboť tento výkon představuje střídání velmi krátkých, často 2 10 s trvajících intervalů stoje, chůze, běhu různých rychlostí a způsobů, činností s míčem a další lokomoční pohyby. Mění se tedy především intenzita pohybového zatížení od stoje či poklusu po intervaly vysoce intenzivních činností sprintů, soubojů o míč, výskoků. Tento střídavý charakter tělesného zatížení je možné pozorovat na záznamu srdeční frekvence (obr. 2). Obr. 2: Záznam srdeční frekvence u šestnáctiletého hráče první ligy mladšího dorostu v závěrečných 30 minutách utkání SF srdeční frekvence; AP aerobní práh; ANP anaerobní práh. Zdroj: Psotta a kol., 2006. 11

1.3 FUNKČNÍ A METABOLICKÁ CHARAKTERISTIKA Hlavním způsobem tvorby energie pro svalovou činnost je aerobní metabolismus, který spočívá ve využívání kyslíku v biochemickém řetězci štěpení cukrů a tuků jako hlavních energetických zdrojů. Řada akcí ve fotbalu má však anaerobní charakter jsou to krátké maximální intenzitou provedené svalové výkony zrychlení, sprinty, změny směru, střelba, hra hlavou. Jsou energeticky kryty téměř výhradně makroergními fosfáty adenosintrifosfátem (ATP) a kreatinfosfátem (CP). 1.3.1 AEROBNÍ VÝKONNOST Jedním z ukazatelů aerobní výkonnosti je maximální spotřeba kyslíku VO2max (ml.min-1.kg-1). Profi-hráči dosahují oproti netrénovaným relativně vysokých hodnot VO2max 56 59 ml.min-1.kg-1 (tab. 4). S podobnými hodnotami se můžeme setkat například u sprinterů na 100 m a 400 m, kteří jsou dlouhodobě adaptováni na rychlostně silové, resp. rychlostně vytrvalostní výkony. Naopak ve srovnání s jedinci adaptovanými na vytrvalostní výkony běžci na střední a dlouhé tratě a běžci na lyžích, fotbalisté dosahují výrazně nižší úrovně VO2max (obr. 3). Tato fakta podporují hypotézu, že fotbal vyžaduje určitou, nikoliv co možná nejvyšší úroveň aerobní výkonnosti. Významnějším faktorem herního výkonu jsou pohybová rychlost a explozivní svalová síla (Psotta a kol., 2006). Maximální spotřeba kyslíku se u jednotlivých hráčů samozřejmě liší a to především podle postů. Vyšší VO2max je obvykle u středových hráčů a také u krajních obránců. Objem běžecké lokomoce u středových hráčů je odrazem vyšších nároků jejich funkce, neboť právě tento post představuje aktivní zapojování do obou fází hry (útočné a obranné). Krajní obránci se vlivem moderního pojetí hry, mnohem častěji také zapojují do útočné fáze hry a právě proto společně se středovými hráči překonají za utkání vyšší celkovou vzdálenost než ostatní hráči. 12

Tab. 4: Max. spotřeba kyslíku (VO2max) u profi-hráčů za posledních 10 let VO2max (ml.min-1.kg-1) průměr směrodatná počet zdroj odchylka hráčů Evropa Raastad a kol., 1997 1. 3. norská liga 62,8 4,1 13 Wisloff a kol., 1998 1. norská liga 63,7 5,0 29 Casajus, 2001 1. španělská liga 66,4 7,6 15 Mohr a kol., 2003 1. dánská liga 58,3 1,0 47 Kemi a kol., 2003 1. norská liga 65,6 7,1 10 Wisloff a kol., 2004 mezinárodní norští hráči 65,7 4,3 17 Střední a Jižní Amerika mexická, argentinská a Diaz a kol., 2003 brazilská profi-liga 57,0 2,0 98 Asie Aziz a kol., 2000 výběr Singapuru 58,0 4,9 40 Al Hazzaa a kol., 2001 Saudská Arábie 56,8 4,8 23 Česká republika Heller a kol., 1995 1. profesionální liga 58,2 4,8 15 Bunc, Psotta, 2001 1. profesionální liga 61,0 5,2 15 Obr. 3: Maximální spotřeba kyslíku (ml.min-1.kg-1) u hráčů fotbalu srovnání s elitními běžci (černé sloupce) a elitními sportovci ostatních sportů Zpracováno podle přehledových prací Reilly a kol., 1990, Willmore a Costill, 1993, 1999 a novějších výzkumných studií. 13

U fotbalistů se vyvinulo sportovní srdce, což potvrzuje adaptace kardiovaskulárního systému, který zajišťuje transport kyslíku ke tkáním. Ve srovnání s vytrvalostními sportovci běžci na dlouhé tratě a cyklisti, je u hráčů fotbalu maximální minutový srdeční objem nižší. Naopak při porovnání se sportovci rychlostně silových sportů sprinteři, gymnasti apod., je spíše vyšší dokonce nad 30 l.min-1. Srdce fotbalisty (objem 900 1200 ml) je schopno zvýšit funkční parametry až na dvojnásobek např. systolický objem i nad 150 ml. Adaptace na zátěž v utkání a především na tréninkovou zátěž se projevuje také nižší klidovou srdeční frekvencí (SF) cca 50 60 tepů.min-1 (zatímco průměrná hodnota u běžné populace se pohybuje kolem 70 75 tepy.min -1). SF ráno je i pod 50 tepy.min-1. 1.3.2 ANAEROBNÍ VÝKONNOST Metabolickým základem anaerobní výkonnosti je schopnost organismu produkovat energii pro svalovou činnost neoxidativními procesy štěpením makroergních fosfátů ATP CP systém, a anaerobní glykolýzou, tj. štěpením cukrů za omezené možnosti aerobní fosforylace anaerobní glykolytický systém. V prvních 5 s činnosti, prováděné vysokou až maximální intenzitou, je hlavním zdrojem energie štěpení pohotovostních látek ATP a CP ve svalové tkáni. Při delším trvání této činnosti (tj. cca nad 5 s) se jako dominantní zdroj energie uplatňuje anaerobní glykolýza, a to až do cca 40 50 s jejího trvání (obr. 4). Při trvání pohybové činnosti nad 40 s se podíl anaerobní glykolýzy snižuje a současně se zvyšuje podíl aerobního metabolismu. Anaerobní výkonnost tedy představuje funkční způsobilost pro vysoce intenzivní pohybové výkony v trvání od několika sekund do cca 40 60 s (Psotta a kol., 2006). Na základě měření koncentrace CP v laboratorní simulaci svalového výkonu v utkání se předpokládá, že koncentrace CP ve svalech hráče se neustále mění v rozsahu 50 90 % klidové hodnoty (obr. 5) Předpokládá se, že plné resyntézy CP se během utkání dosahuje zřídka a tedy, že lokomoční a herní činnost vyšší až subjektivně maximální intenzity se realizuje obvykle v podmínkách neúplného zotavení. O tom svědčí významné zapojení anaerobního glykolytického 14

(laktátového) metabolismu koncentrace laktátu v krvi (LA) se u hráčů v průběhu utkání pohybuje v pásmu 4 12 mmol.l-1, mimořádně 15 mmol.l-1. Zapojení anaerobního laktátového metabolismu ovšem závisí na soutěžní úrovni (obr. 6). (Psotta a kol., 2006). Obr. 4: Energetický výdej a podíl jednotlivých energetických systémů na produkci energie v závislosti na době trvání pohybového cvičení maximální intenzity Zpracováno podle údajů: MacDougall a kol., 1982, Vandewalle a kol., 1987, Withers a kol., 1991, Gaitanos a kol., 1993, Grainer a kol., 1995, Baechle a Earle, 2000. 15

Obr. 5: Koncentrace kreatinfosfátu ve svalu (% klidové hodnoty) v průběhu šestiminutové periody svalových kontrakcí v laboratorní simulaci svalového výkonu v utkání Symbol S 5 s maximální volní kontrakce simulující sprint. Symbol S50 15 s kontrakce na úrovni 50 % maximální kontrakce. Zbývající kontrakce 15 s kontrakce na úrovní 20 % maximální kontrakce, 5 20 s intervaly odpočinku. Zpracováno podle údajů Bangsba, 1994a. Obr. 6: Koncentrace krevního laktátu (mmol.l-1) u dospělých hráčů při utkání ve fotbalu v závislosti na soutěžní úrovni Zpracováno podle údajů Ekbloma, 1986. 16

U elitních dospělých hráčů fotbalu můžeme během utkání pozorovat v průměru jednou za 30 až 90 sekund 1 4 sekundové běhy ve vysoké až maximální rychlosti (17 30 km.h-1). Tyto intervaly se samozřejmě střídají s intervaly běhu ve středních rychlostech (13 16 km.h-1) trvajícími obvykle 3 6 s a také s intervaly činnosti nižší intenzity (stoj, chůze, poklus a běhy v nižších rychlostech) trvajícími obvykle do 10 s, které mají zotavovací charakter. Pro úspěšnost hráče mají prioritní význam především intervaly vysoce intenzivní činnosti (Psotta a kol., 2006). Ve srovnání s jinými sportovci jsou na tom dospělí fotbalisté následovně vyznačují se obvykle vyšší úrovní maximálního anaerobního výkonu a svalové síly než vytrvalostní sportovci, ale na druhou stranu se nemohou v tomto směru rovnat se sportovci zaměřujícími se na rychlostně silové výkony (sprinteři). Tak např. anaerobní krátkodobá kapacita hodnocená průměrným mechanickým výkonem v testu opakovaných vertikálních výskoků po dobu 15 s byla u hráčů fotbalu vyšší ve srovnání s vytrvalci a běžci na lyžích (27 vs. 24 a 22 W.kg-1), avšak nižší ve srovnání s bruslaři a sprintery (27 vs. 28 a 30 W.kg-1). (Ekblom, 1994). Pohybová rychlost fotbalistů je důležitějším, více specifickým faktorem herní výkonnosti než aerobní výkonnost. V závislosti na soutěžní úrovni můžeme u hráčů pozorovat výrazné rozdíly v rychlostech v krátkém sprintu, ale naopak rozdíly při vytrvalostním běžeckém výkonu u hráčů nižších a vyšších úrovní nejsou tak veliké. 17

1.4 1.4.1 SOMATICKÉ CHARAKTERISTIKY TĚLESNÁ VÝŠKA Ve fotbalu se uplatňují hráči s různou tělesnou výškou nejčastěji v rozpětí 170 190 cm. Výrazné rozdíly v tělesné výšce můžeme pozorovat u hráčů různých národností či etnik. Vyšší průměrnou tělesnou výškou se vyznačují evropští a australští hráči (obr. 7). Vyšší tělesná výška hráče má relativní význam pro herní výkon, a proto se v profi-fotbalu ve funkci obránců uplatňují hráči vyšší tělesné výšky a naopak ve funkci středových hráčů spíše jedinci relativně nižší (obr. 8). V některých herních situacích totiž může být tělesná výška hráčů podstatná např. u středních obránců v obranné fázi při odehrávání míčů ve vzduchu nebo u hrotových hráčů v útočné fázi při střelbě hlavou (Psotta a kol., 2006). Tělesná výška vlastních hráčů a hráčů soupeře se bere v úvahu, neboť může ovlivnit strategii při konkrétním utkání. Rozhodujícím faktorem ovlivňujícím herní výkon hráčů ale není. Obr. 7: Průměrná tělesná výška hráčů účastníků Poháru FIFA 2005 v Německu Zpracováno dle údajů z publikace: FIFA Confederations Cup. Germany, 2005. 18

Obr. 8: Průměrná tělesná výška jedinců v různých hráčských funkcích u týmů účastníků Poháru FIFA 2005 v Německu Zpracováno dle údajů z publikace: FIFA Confederations Cup. Germany, 2005. 1.4.2 TĚLESNÉ SLOŽENÍ Vlivem zvyšujících se nároků utkání na objem běžecké lokomoce a nervosvalové koordinace při provádění specifických lokomočních pohybů (zrychlení běhu, změny směru běhu, obraty) se v současném fotbalu uplatňují jedinci s vyšší úrovní ektomorfní složky (štíhlost) a relativně nižší úrovní mezomorfní složky (svalnatosti). Zvýšená mezomorfie totiž může omezovat způsobilost hráče realizovat větší objem činností ve vysokých intenzitách. V současném fotbalu dochází u hráčů k výraznému snižování množství tělesného tuku ve prospěch relativního zvyšování aktivní tělesné hmoty. V sedmdesátých letech minulého století byly u hráčů elitních evropských týmů běžné nálezy 10 15% tuku, zatímco u současných hráčů spíše 8 12 % tuku. Těmito hodnotami se přibližují elitním vytrvalcům (4 7 % tuku). (Psotta a kol., 2006). 19

1.5 MORFOLOGICKÉ A FUNKČNÍ VLASTNOSTI SVALŮ Charakter svalových vláken je u dospělých fotbalistů převážně rychlostní (FG rychlá glykolytická vlákna, FOG rychlá oxidativně glykolytická vlákna přechodová). Např. ve čtyřhlavém svalu stehenním 40 60 % a ve dvojhlavém svalu lýtkovém 40 50 %. Ve srovnání s hodnotami u vytrvalostních sportovců cyklisti, běžci na lyžích, plavci (8 40 %) jsou tyto hodnoty vyšší. Na druhou stranu mají elitní fotbalisté podíl FG svalových vláken nižší ve srovnání s jedinci trénovanými na rychlostně silové výkony (sprinteři) 10 32 % vs. 35 50 %. Pro fotbalisty je spíše charakteristický vyšší podíl FOG svalových vláken. Tato skutečnost odpovídá adaptaci fotbalistů na rychlostně vytrvalostní výkony (Psotta a kol., 2006). 20

1.6 FAKTORY POHYBOVÝCH A FYZIOLOGICKÝCH NÁROKŮ UTKÁNÍ Na pohybový výkon hráče v každém utkání má vliv hned několik faktorů. 1.6.1 HRÁČSKÁ FUNKCE Rozdíly v pohybových nárocích u různých hráčských funkcí jsou patrné především z hlediska celkové běžecké práce a práce s míčem. Tento fakt potvrzuje vyšší běžecká aktivita středových hráčů ve srovnání s obránci a útočníky (tab. 5). Časté zapojování středových hráčů do obranné i útočné fáze hry znamená menší příležitost pro odpočinek v průběhu utkání jejich zotavování tak probíhá především v běhu nízkých rychlostí (v poklusu). To se projevuje vyšší tělesnou únavou než u jiných postů. Zatímco se středoví hráči vyznačují zvýšenou běžeckou aktivitou ve středních a vyšších rychlostech, na útočníky jsou kladeny větší nároky na vykonávání běžeckých sprintů (tab. 5, obr. 9). Počet sprintů vykonaných útočníky za utkání je o 40 45 % vyšší než u středových hráčů a o 15 60 % vyšší než u obránců (Psotta a kol., 2006). Běžné jsou ale i rozdíly v jednotlivých hráčských funkcích. Záleží na specifických funkcích, které hráči plní v herním systému např. vyšší nároky na běžeckou aktivitu u krajních obránců ve srovnání se středovými obránci, u defenzivních záložníků ve srovnání s ofenzivními a také u útočníků zapojujících se do obranné fáze ve srovnání s hrotovými útočníky (Verheijen, 1998). 21

Tab. 5: Struktura běžecké aktivity hráče v utkání: celková překonaná vzdálenost v jednotlivých intenzitních typech lokomoce závislost na soutěžní úrovni a hráčské funkci obránci profesionální hráči amatéři 1. liga amatéři 2. liga amatéři 5. liga středoví hráči profesionální hráči amatéři 1. liga amatéři 2. liga amatéři 5. liga útočníci profesionální hráči amatéři 1. liga amatéři 2. liga amatéři 5. liga chůze (km) poklus (km) běh (km) sprint (km) celkem (km) 3,2 3,2 4,2 5,0 2,0 1,8 1,7 1,2 1,4 0,8 0,7 0,4 1,4 0,7 0,5 0,3 8,0 6,5 7,1 6,9 2,6 2,5 3,1 4,5 5,2 4,0 3,3 2,0 1,8 1,3 1,0 0,6 1,1 0,7 0,6 0,3 10,7 8,5 8,0 7,4 3,4 3,2 4,0 5,5 2,0 1,9 1,4 1,1 1,6 0,8 1,0 0,6 1,8 1,2 0,9 0,5 8,8 7,1 7,3 7,7 Zpracováno podle Verheijena, 1998 údaje z holandského fotbalu. Obr. 9: Počet běžeckých sprintů realizovaných hráči za utkání závislost na soutěžní úrovni a hráčské funkci Zpracováno podle Verheijena, 1998 údaje z holandského fotbalu. 22

1.6.2 SOUTĚŽNÍ ÚROVEŇ Pohybový výkon hráče v utkání závisí také na soutěžní úrovni. Rozdíly mezi hráči jednotlivých soutěží jsou v celkové překonané vzdálenosti během ve vysokých až maximálních rychlostech a především v počtu sprintů (tab. 5, obr. 9). Z tab. 5 je dále vidět, že se stoupající soutěžní úrovní klesá překonaná vzdálenost chůzí. Hráči v nižších soutěžích tedy setrvávají v činnostech zotavného charakteru (chůze, poklus) v delších časových intervalech. Proto má jejich pohybová aktivita méně střídavý charakter (obr. 10). To potvrzuje, že kapacita pro střídavý vysoce intenzivní výkon je pro fotbal specifickým a důležitým faktorem, což podporují i pozorované rozdíly ve struktuře lokomoční činnosti během utkání (obr. 11). Tato fakta naznačují, že dnešní profi-fotbal vyžaduje vyšší způsobilost opakovaně vykonávat krátké intervaly pohybové činnosti vysoké až maximální intenzity s kratším trváním zotavení. Obr. 10: Počet diskrétních intervalů lokomoce různé rychlosti a typu v utkání fotbalu závislost na soutěžní úrovni a hráčské funkci Zpracováno podle Verheijena, 1998 údaje z holandského fotbalu. 23

Obr. 11: Srovnání struktury lokomoční činnosti profesionálních elitních hráčů italského klubu účastníka Ligy mistrů a průměrných profesionálních hráčů první dánské ligy Zpracováno podle studie Mohr a kol., 2003. 1.6.3 PRŮBĚH UTKÁNÍ Pokles pohybové aktivity hráčů v průběhu fotbalového utkání není nic neobvyklého (obr. 12). Jde především o pokles celkové vzdálenosti překonané sprinty a v menší míře o pokles celkové překonané vzdálenosti (obr. 13 a 14). Míra tohoto poklesu v průběhu utkání závisí na hráčské funkci a soutěžní úrovni hráčů. Obr. 13 a 14 ukazují, že u hráčů na vyšší soutěžní úrovni jsou rozdíly celkové překonané vzdálenosti a celkové vzdálenosti překonané sprinty v druhém poločase menší. 24

překonaná vzdálenost (km) Obr. 12: Trendy poklesu pohybového výkonu u hráčů fotbalu v průběhu obou částí utkání poklesy celkové vzdálenosti překonané v jednotlivých, za sebou jdoucích 15min intervalech utkání pokles celkové vzdálenosti (%) Zpracováno podle studie Bangsba a kol., 1991 u profesionálních hráčů první dánské ligy. Obr. 13: Pokles celkové vzdálenosti překonané v druhém poločasu utkání fotbalu ve srovnání s prvním poločasem (v %) Zpracováno podle Verheijena, 1998 údaje z profesionálního holandského fotbalu. 25

Obr. 14: Pokles celkové vzdálenosti překonané sprinty v druhém poločasu utkání fotbalu ve srovnání s prvním poločasem (v %) Zpracováno podle Verheijena, 1998 údaje z profesionálního holandského fotbalu. 1.6.4 VNĚJŠÍ FYZIKÁLNÍ PROSTŘEDÍ Na pohybový výkon hráče v utkání má velký vliv aktuální stav hrací plochy. Mezi nepříznivé vlivy patří podmáčený nebo zmrzlý povrch hřiště, neboť změny směru či rychlosti běhu, výkony v soubojích apod. jsou tímto výrazně ovlivněny. Pohybový výkon hráče negativně ovlivňuje vyšší teplota vzduchu dochází ke ztrátě tělních tekutin za utkání, která se pohybuje od 1,5 litru v chladném počasí s teplotami 10 15 C až k 3,5 4 litrům v horkém počasí s teplotami v rozmezí 30 38 C (Shepard, 1999). Tímto zvýšená dehydratace snižuje aerobní výkon, svalovou sílu a současně navazuje mentální únavu. Je tedy důležité doplňování tekutin. Vliv na herní výkonnost má i nadmořská výška. Ve středně hypoxickém prostředí, tj. v nadmořských výškách kolem 2500 m, se při cvičení submaximální intenzity zvyšuje srdeční frekvence a ventilace, a také se prodlužuje doba zotavení. 26

1.6.5 BIOLOGICKÁ RYTMICITA Mnoho biologických funkcí podléhá cirkadiánním (denním) rytmům. Pozorované rozdíly pohybové aktivity hráčů v utkání v závislosti na denní době s vrcholem kolem sedmnácté hodiny (Reilly a Walsh, 1981) patrně souvisí se změnami mnoha komponent tělesné výkonnosti, které jsou podmíněné denními změnami teploty těla. Zvýšená teplota těla navozuje vyšší kloubní pohyblivost, prokrvení svalů a vyšší aktivitu klíčových enzymů energetického metabolismu (Psotta a kol., 2006). Vliv má i časový posun při přesunu do místa utkání v jiných zeměpisných délkách. Často při přeletu na velké vzdálenosti. Může dojít k výraznému narušení cirkadiánních cyklů. 27

2. DIAGNOSTIKA TRÉNOVANOSTI HRÁČŮ FOTBALU Zátěžová diagnostika nám poskytuje informace o aktuálním stavu trénovanosti jednotlivých hráčů. Jedná se o měření odezvy organismu hráče na tělesné zatížení, ale také o subjektivní hodnocení hráčů v průběhu utkání či tréninku. Hodnotí se: aerobní a vytrvalostní předpoklady (doba trvání zatížení 6 10 min) anaerobní a rychlostně vytrvalostní předpoklady (doba trvání 30 60 s) rychlostní předpoklady realizace pohybového výkonu tělesné složení svalová síla držení těla a svalové dysbalance flexibilita Podle místa provedení se zátěžová diagnostika rozlišuje na: diagnostiku v laboratoři diagnostiku v terénu Oba tyto přístupy mají své výhody a nevýhody (tab. 6). Právě proto je vhodná kombinace obou způsobů hodnocení aktuální výkonnosti hráče. Tab. 6: Laboratorní a terénní diagnostika trénovanosti výhody nevýhody - standardní podmínky laboratorní - snímání biologických signálů testy - určení fyzikálního výkonu - přesnost terénní testy - přímá využitelnost výsledků v tréninku - nižší cena - větší dostupnost - realizace u velkých skupin 28 - vyšší cena - omezená kapacita - nevyužitelnost (přímá) výsledků v tréninku - závislost na klimatických podmínkách - často nižší přesnost

2.1 TESTOVÁNÍ POHYBOVÉ VÝKONNOSTI HRÁČŮ FOTBALU Diagnostika tělesné výkonnosti hráče se nejčastěji provádí pomocí zátěžových testů. Vhodný výběr testu či více testů volíme podle účelu, za kterým se test provádí. Účely testování jsou různé: informovanost o aktuálním stavu trénovanosti hráčů, hodnocení efektivity tréninkového programu, plánování tréninkového programu, pedagogické účely poskytování zpětné vazby hráčům, informace při výběru talentů, hodnocení míry talentovanosti mladých hráčů. Při výběru testu je nutné vzít v úvahu jeho vlastnosti, především spolehlivost a platnost. Test je nespolehlivý, pokud obsahuje větší chybu měření, která může vzniknout vlivem biologické a psychické proměnlivosti lidského organismu (vliv denní doby, únavy, motivace, aj.), nestability vnějšího prostředí (klimatické podmínky, povrch, aj.) a způsobu aplikace testu a jeho měření. Platnost testu je dostatečná, pokud jeho výsledky skutečně odrážejí tu kvalitu či schopnost hráče, pro kterou je test konstruován. Mezi další důležité vlastnosti patří např. citlivost testu, jeho objektivita, specifičnost, proveditelnost a hospodárnost. S vyšší úrovní těchto vlastností se zvyšuje schopnost testu rozlišovat i relativně malé výkonnostní rozdíly mezi hráči nebo odhalit i malé změny jejich výkonnosti v souvislosti s charakterem předcházejícího tréninkového programu (Psotta a kol., 2006). Test by měl být proveden za shodných vnějších podmínek (fyzikální vlastnosti prostředí, povrch, prostor, pomůcky a zařízení) a testovaní hráči by měli absolvovat stejnou přípravu seznámení s testem, instrukce, motivace, rozcvičení, apod. Hráči by také neměli být před testem unavení, proto tréninkový program několik dní před testováním by měl být tomuto přizpůsoben. 29

2.1.1 TESTOVÁNÍ AEROBNÍCH SCHOPNOSTÍ Běh na 2 km Jde o snadno proveditelný test běžeckého aerobně vytrvalostního výkonu. Na základě tohoto testu je možné odhadnutí maximální spotřeby kyslíku a tedy i představy o maximálním aerobním výkonu (tab. 7). Nejvyšší naměřenou srdeční frekvenci v průběhu testu lze považovat za maximální SF. Test se provádí na běžecké dráze, kde se hráči ve vhodně vytvořených skupinkách snaží překonat vzdálenost 2 km v co nejkratším čase. Čas se měří za pomoci stopek. Tab. 7: Tabulka pro odhad maximální spotřeby kyslíku z času dosaženého v testu běhu na 2 km (pro dorostence a dospělé) čas odhad VO2max (min:s) (ml.min-1.kg-1) 9:00 48 8:39 50 8:20 52 8:02 54 7:46 56 7:30 58 7:16 60 7:03 62 6:51 64 6:36 66 6:24 68 6:14 70 Podle Bunce, 1994. Test W 170 Tímto testem lze stanovit výkon (W), který je testovaná osoba schopna provádět při SF 170 za minutu. Čím je vytrvalostní trénovanost sportovce vyšší, tím vyššího výkonu při uvedené srdeční frekvenci dosáhne. Pro interindividuální hodnocení je vhodné výkon přepočíst na kg hmotnosti (W/kg). (tab. 8). Test se provádí na bicyklovém ergometru v laboratorním prostředí. 30

Tab. 8: Hodnoty W170 v různých sportovních disciplínách - muži Disciplína W*kg-1 Disciplína W*kg-1 Silniční cyklistika Orientační běh Běh na lyžích Běh střední tratě Dráhová cyklistika Vytrvalostní běh Lední hokej Veslování Kanoistika Basketbal Fotbal Atletika - skoky Jezdectví Lyžování - sjezd Atletika - sprinty Volejbal 4,0 3,8 3,8 3,8 3,7 3,6 3,6 3,5 3,4 3,4 3,4 3,3 3,3 3,2 3,2 3,2 Házená Plavání Tenis Stolní tenis Zápas Judo Vodní pólo Horolezectví Sportovní gymnastika Šerm Lukostřelba Box Ragby Badminton Atletika - vrhy Vzpírání 3,1 3,1 3,0 3,0 3,0 3,0 3,0 2,9 2,9 2,8 2,8 2,0 2,8 2,0 2,6 2,4 Zdroj: Lipková, 2001. 2.1.2 TESTOVÁNÍ ANAEROBNÍCH SCHOPNOSTÍ Wingate test (na bicyklovém ergometru 30 s) Tímto testem se zjišťuje nejvyšší dosažený výkon (W) a počítá se celková práce (J) a index únavy, který může určit předpoklady pro rychlostní nebo vytrvalostní výkony. Běh na 300 m Tento test hodnotí anaerobní rychlostní vytrvalost a má vysokou spolehlivost. Podle pozátěžové LA (tab. 9), která se zjišťuje odběrem kapilární krve 3 min po skončení testu, lze odhadnout fyziologické předpoklady hráče pro krátkodobý anaerobní výkon (Psotta a kol., 2006). Test se provádí na běžecké dráze a měří se vždy jeden hráč. Ten má za úkol v co nejkratším čase dosáhnout 300 m. Měří se stopkami. 31

Tab. 9: Kritéria hodnocení běžeckého výkonu a metabolické odezvy v testu běhu na 300 m pro hráče fotbalu ve věku 14 16 roků liga ostatní čas (s) čas (s) laktát (mmol.l-1) pod 43,5 43,5 48,5 nad 48,5 pod 47,0 47,0 51,5 nad 51,5 nad 14,0 11,0 14,0 pod 11,0 výkon nadprůměrný průměrný podprůměrný Zdroj: Psotta a kol., 2006. 2.1.3 TESTOVÁNÍ MAXIMÁLNÍHO KRÁTKODOBÉHO VÝKONU Běžecké sprinty na 5 35 m Neboť je sprint na velmi krátkou vzdálenost typickou lokomocí ve fotbalu, mají tyto testy vysokou platnost. Průměrná rychlost či dosažený čas v prvních 5 m slouží k hodnocení startovní rychlosti (tab. 10). Zatímco čas, resp. průměrná rychlost, které jedinec dosáhne ve sprintu na 35 m, ukazuje na jeho akcelerační rychlost (tab. 11 a 12). Pro vyšší přesnost měření se používá fotoelektrické měření fotobuňkami. Tab. 10: Kritéria hodnocení výkonu v testech sprintu na vzdálenost 5 20 m u hráčů dorostenců a dospělých hráčů fotbalu dorost 15 17 roků dospělí vyšší výkonnostní úroveň (liga) výkonnostní úroveň výkon 5 m (s) 10 m (s) 20 m (s) 20 m (s) nadprůměrný průměrný podprůměrný pod 1,05 1,05 1,13 nad 1,13 pod 1,71 1,71 1,89 nad 1,89 pod 2,96 2,96 3,20 nad 3,20 nižší výkonnostní úroveň výkon nadprůměrný průměrný podprůměrný 5 m (s) 10 m (s) 20 m (s) pod 1,06 1,06 1,16 nad 1,16 pod 1,83 1,83 1,95 nad 1,95 pod 3,11 3,11 3,27 nad 3,27 Zdroj: Psotta a kol., 2006. 32 pod 2,97 2,97 3,13 nad 3,13

Tab. 11: Kritéria hodnocení výkonu v testu sprintu na vzdálenost 30 m u hráčů fotbalu různého věku 30 m výkon 14 roků 15 roků 16 roků 17 roků 18 roků (s) (dospělí) nadprůměrný pod 4,31 pod 4,21 pod 4,11 pod 4,01 pod 3,91 průměrný 4,31 4,50 4,21 4,45 4,11 4,40 4,01 4,35 3,91 4,30 podprůměrný nad 4,50 nad 4,45 nad 4,40 nad 4,35 nad 4,30 Zdroj: Psotta a kol., 2006. Tab. 12: Kritéria hodnocení výkonu v testu sprintu na vzdálenost 35 m u hráčů dorostenců a dospělých hráčů fotbalu 35 m výkon 14 16 roků 17 19 roků dospělí (s) výkonnostní úroveň nadprůměrný pod 4,90 pod 4,80 pod 4,75 průměrný 4,90 5,30 4,80 5,20 4,75 5,05 podprůměrný nad 5,30 nad 5,20 nad 5,05 Zdroj: Psotta a kol., 2006. Modifikovaný člunkový běh Tímto testem (4 x 10 m) lze vyhodnotit způsobilost hráče pro běžecký sprint se změnami směru. Start se provádí na vlastní podnět hráče z polovysokého startu před linií startovních buněk (obr. 15). První dva úseky se zakončují změnou směru kolem kužele a třetí úsek dotykem čáry chodidlem jedné nohy. Běh se provádí dvakrát s intervalem odpočinku 5 min a hodnotí se lepší čas (tab. 13). (Psotta a kol., 2006). Tab. 13: Kritéria hodnocení výkonu v modifikovaném testu člunkového běhu pro hráče fotbalu ve věku 15 16 roků výkon čas (s) nadprůměrný pod 9,6 průměrný 9,6 10,2 podprůměrný nad 10,2 Zdroj: Psotta a kol., 2006. 33

Obr. 15: Schéma modifikovaného testu člunkového běhu Zdroj: Psotta a kol., 2006. 2.1.4 TESTOVÁNÍ KAPACITY PRO STŘÍDAVÝ VÝKON Pro hráče fotbalu je kapacita pro střídavý vysoce intenzivní výkon specifickým faktorem. 2.1.4.1 STŘÍDAVÝ KRÁTKODOBÝ VÝKON Testy střídavého krátkodobého výkonu umožňují podle nejvyšší rychlosti běhu (m.s-1) nebo nejvyššího dosaženého mechanického výkonu (W.kg-1) hodnotit maximální anaerobní výkon rychlostně silové předpoklady. Podle průměrné rychlosti (m.s-1) nebo celkové mechanické práce (J.kg-1), které hráč dosáhne v průběhu celého testu, se hodnotí kapacita pro střídavý krátkodobý výkon. Pomocí tzv. indexu únavy, který obvykle představuje procentuální rozdíl mezi výkonem na začátku a konci testu nebo relativní průměrnou rychlost či práci dosaženou během celého testu, lze vyhodnotit schopnost hráče udržet maximální krátkodobý výkon ve střídavém zatížení (Psotta a kol., 2006). Intermitentní běžecký test (IBT) Test umožňuje posoudit rychlostně silové předpoklady a současně fyziologickou kapacitu pro střídavý výkon. Test lze provádět 10 x 20 m (tab. 14 a 15) a 10 x 35 m (tab. 16 a 17) s intervaly odpočinku 20 s a 35 s. Testovaný jedinec se snaží dosáhnout co 34

nejkratšího času v každém sprintu. Po ukončení jednoho úseku následuje interval odpočinku, který je řízen instruktorem, a následný sprint probíhá v opačném směru předchozího. Čas jednotlivých sprintů je měřen fotobuňkami. Po dokončení testu lze odebrat kapilární krev pro hodnocení pozátěžové koncentrace laktátu, ale není podmínkou. Tab. 14: Normy pro ukazatele střídavého běžeckého výkonu hodnoceného testem IBT 10 x 20 m pro 15 17leté hráče fotbalu procentil VMAX tmax VM T IU VMR (m.s-1) (s) (m.s-1) (s) (%) (%) 95 6,62 3,02 6,45 31,0 2,3 99,3 90 6,52 3,07 6,36 31,5 2,8 98,9 80 6,41 3,12 6,24 32,1 3,6 98,4 70 6,33 3,16 6,15 32,5 4,1 98,1 60 6,26 3,19 6,08 32,9 4,5 97,8 50 6,19 3,23 6,01 33,3 4,9 97,5 40 6,12 3,27 5,94 33,7 5,3 97,2 30 6,05 3,31 5,87 34,1 5,7 96,9 20 5,97 3,35 5,78 34,6 6,2 96,6 10 5,86 3,41 5,66 35,3 7,0 96,1 5 5,76 3,47 5,57 35,9 7,5 95,7 VMAX a tmax nejvyšší průměrná rychlost, resp. průměrný čas v prvních dvou sprintech; VM a T průměrná rychlost, resp. celkový čas běhu v celém testu; IU index únavy, tj. relativní pokles rychlosti běhu; VMR relativní průměrná rychlost běhu v celém testu. Zdroj: Psotta a kol., 2006. Tab. 15: Kritéria hodnocení ukazatelů střídavého běžeckého výkonu v testu IBT 10 x 20 m pro profesionální hráče fotbalu, (legenda viz tab. 14) hodnoty tmax T (celkový čas) IU (s) (s) (%) nadprůměrný pod 3,14 pod 31,6 pod 0,8 průměrný 3,14 3,32 31,6 33,6 0,8 4,0 podprůměrný nad 3,32 nad 33,6 nad 4 Zdroj: Psotta a kol., 2006. 35

Tab. 16: Normy pro ukazatele střídavého běžeckého výkonu hodnoceného testem IBT 10 x 35 m pro 17 19leté hráče fotbalu, (legenda viz tab. 14) procentil VMAX tmax VM T IU VMR -1-1 (m.s ) (s) (m.s ) (s) (%) (%) 95 7,30 4,79 7,06 49,6 2,3 98,7 90 7,23 4,84 6,99 50,1 3,2 98,3 80 7,14 4,90 6,90 50,7 4,2 97,7 70 7,07 4,95 6,83 51,2 4,9 97,3 60 7,01 4,99 6,78 51,6 5,5 96,9 50 6,96 5,03 6,73 52,0 6,1 96,6 40 6,91 5,07 6,68 52,4 6,7 96,3 30 6,85 5,11 6,63 52,8 7,3 95,9 20 6,78 5,16 6,56 53,4 8,0 95,5 10 6,69 5,23 6,47 54,1 9,0 94,9 5 6,62 5,29 6,40 54,7 9,9 94,5 Zdroj: Psotta a kol., 2006. Tab. 17: Kritéria hodnocení ukazatelů střídavého běžeckého výkonu v testu IBT 10 x 35 m pro profesionální hráče fotbalu, (legenda viz tab. 14) hodnoty tmax T (celkový čas) IU (s) (s) (%) nadprůměrný pod 4,73 pod 49,5 pod 2,4 průměrný 4,73 5,05 49,5 52,3 2,4 5,6 podprůměrný nad 5,05 nad 52,3 nad 5,6 Zdroj: Psotta a kol., 2006. 2.1.4.2 STŘÍDAVÝ DLOUHODOBÝ VÝKON Testování kapacity pro střídavý dlouhodobý výkon slouží k hodnocení způsobilosti hráče pro výkon v opakovaných intervalech intenzivní činnosti po delší dobu, která v sobě zahrnuje také schopnost zotavení po intenzivním zatížení. Během těchto testů dochází k vysokému obratu aerobního i anaerobního metabolismu (Svensson, Drust, 2005). Intermitentní vytrvalostní Yo-Yo testy (autor: Bangsbo, 1994, 1996) Tyto testy umožňují posouzení tělesné výkonnosti hráčů a jejich předpokladů pro pohybový výkon v utkání. Mezi odborníky panuje názor, že tento 36

způsob testování informuje o specifické aerobní kapacitě a fyziologické způsobilosti pro pohybový výkon v utkání dokonce lépe než přímá hodnocení maximální spotřeby kyslíku v aerobních testech se souvislým stupňovaným zatížením (Krustrup a kol., 2003; Mohr a kol., 2003). Podstatou testu je člunkový běh se stupňovanou rychlostí do maxima s intervaly odpočinku mezi jednotlivými 40 m úseky 2 x 20 m (obr. 16). Testovaní jedinci se zotavují výklusem za startovní čarou po dobu 5 s ve verzi Intermitentního vytrvalostního testu nebo po dobu 10 s v Intermitentním zotavovacím Yo-Yo testu. Po určitém počtu absolvovaných úseků se zvyšuje rychlost běhu, která je řízena zvukovými signály nahranými na originální audiokazetě. Test je ukončen ve chvíli, kdy hráč podruhé nesplní časový limit pro 40 m úsek. Hodnotí se celková překonaná vzdálenost (tab. 18 a 19). V obou verzích testů lze podle stupně trénovanosti zvolit ze dvou úrovní běžecké rychlosti. Obr. 16: Schéma Intermitentního vytrvalostního, resp. zotavovacího Yo-Yo testu Zdroj: Psotta a kol., 2006. Tab. 18: Kritéria hodnocení výkonu v Intermitentním zotavovacím Yo-Yo testu pro hráče dorostence (úroveň testu 1, v hale) výkon 15 16 roků 17 18 roků (m) (m) nadprůměrný nad 2080 nad 2200 průměrný 1440 2080 1600 2200 podprůměrný pod 1440 pod 1600 Zdroj: Psotta a kol., 2006. 37

Tab. 19: Průměrné hodnoty běžeckého výkonu v intermitentních Yo-Yo testech u profesionálních hráčů (měřeno ve venkovním prostředí) soubor intermitentní zotavovací Yo-Yo test (úroveň testu 1) elitní profi-hráči 2180 2340 m profi-hráči průměrná výkonnost 1980 2040 m profi-hráči průměrná výkonnost intermitentní zotavovací Yo-Yo test (úroveň testu 2) 1000 m profi-hráči průměrná výkonnost intermitentní vytrvalostní Yo-Yo test (úroveň testu 2) 2280 m Podle údajů Bangsbo, 1996; Mohr a kol., 2003. 2.1.5 TESTOVÁNÍ EXPLOZIVNÍ SÍLY Test explozivní síly dolních končetin při kopu Tento test hodnotí explozivní sílu dolních končetin při kopu přímým nártem. Provádí se tři kopy přímým nártem maximálním úsilím z rozběhu ze dvou kroků. Hodnotí se nejvyšší dosažená maximální rychlost míče ze všech tří pokusů. Této rychlosti se dosahuje v okamžiku, kdy míč opouští plochu nártu v okamžiku úderu nohy do míče. Pro měření rychlosti se používá rychloběžná kamera nebo radar (Psotta a kol., 2006). Test čtyřskok z nohy na nohu Test slouží k hodnocení explozivní síly dolních končetin použité v opakovaných odrazech vpřed střídavě pravou a levou nohou. Hráč provádí čtyři skoky vpřed z nohy na nohu z výchozí pozice stoj výkročný. Poslední skok je zakončen dopadem na jednu nohu. Pro bezpečnost se tento test provádí na neklouzavém povrchu s vyznačenou stupnicí. Měří se od čáry odrazu k patě chodidla dopadající nohy při posledním skoku. Provádějí se tři pokusy a hodnotí se nejdelší dosažená vzdálenost (Psotta a kol., 2006). 38

Test explozivní síly při vhazování Cílem testu je vyhodnocení explozivní síly při autovém vhazování. Hráč provádí vhazování z místa, s paralelně postavenýma nohama v šíři kyčlí, s počáteční polohou paží s míčem za hlavou. Vhazování provádí fotbalovým míčem mezi fotobuňkami na stěnu, na které visí kontaktní deska. Rychlost letu míče se počítá z doby letu míče a vzdálenosti mezi fotobuňkami a kontaktní deskou. Hodnotí se nejvyšší dosažená rychlost ze tří pokusů (Psotta a kol., 2006). 39

3. ÚRAZY VE FOTBALE I když má fotbal pověst bezpečného sportu, dochází při něm k řadě zranění způsobených náhlými střety i nadměrnou zátěží (tab. 20 a 21). Cílem této části práce je tedy zmapování úrazů vzniklých při fotbale a popsání jejich příčin a mechanismů. Tab. 20: Sportovní úrazy v ČSTV (1977 1983) pořadí sportovní odvětví podíl v % 1. Kopaná 47,96 2. Lední hokej 26,87 3. Házená 5,02 4. Odbíjená 3,78 5. Košíková 3,12 6. Lyžování 2,32 7. Zápas 1,42 8. Ragby 1,23 9. Lehká atletika 1,22 10. Cyklistika 1,11 11. Judo 1,04 12. Sportovní gymnastika 1,03 13. Box 0,70 14. Jezdectví 0,68 15. Tenis 0,40 16. Pozemní hokej 0,31 17. Plavání 0,30 18. Boby a saně 0,29 19. Kanoistika 0,28 20. Veslování 0,19 21. Stolní tenis 0,15 22. Krasobruslení 0,13 23. Vzpírání 0,11 24. Kuželky 0,10 25. Moderní gymnastika 0,07 26. Jachting 0,04 27. Šerm 0,04 28. Badminton 0,04 29. Rychlobruslení 0,01 30. Lukostřelba 0,01 31. Ostatní sporty 0,03 Zdroj: Moster, 1997. 40

Tab. 21: Sportovní úrazovost ČSTV (1977 1983) pořadí sportovní odvětví sportovní úrazovost (počet úrazů na 100 sportovců) 1. Box 5,30 2. Ragby 5,09 3. Lední hokej 5,08 4. Házená 2,42 5. Boby a saně 2,02 6. Zápas 1,66 7. Kopaná 1,50 8. Košíková 1,41 9. Pozemní hokej 1,31 10. Judo 1,22 11. Cyklistika 1,16 12. Odbíjená 1,06 13. Vzpírání 0,76 14. Jezdectví 0,67 15. Sportovní gymnastika 0,51 16. Lyžování 0,48 17. Atletika 0,46 18. Badminton 0,35 19. Krasobruslení 0,25 20. Šerm 0,22 21. Kanoistika 0,21 22. Veslování 0,21 23. Kuželky 0,20 24. Plavání 0,19 25. Tenis 0,17 26. Jachting 0,17 27. Moderní gymnastika 0,09 28. Stolní tenis 0,06 Zdroj: Moster, 1997. 3.1 METODIKA A VÝZKUMNÝ SOUBOR Během jednoho měsíce byla pomocí explorační metody dotazníku (viz. Příloha č. 1) sesbírána potřebná data s informacemi o fotbalových úrazech. Dotazníky byly vyhodnoceny podle četnosti zjištěných dat. Výzkumný soubor tvořilo 86 hráčů fotbalu z šesti českých týmů lišících se soutěžní úrovní 1. liga, 3. liga (MSFL), Krajský přebor, I. B třída, Okresní přebor a III. třída (tab. 22). Zastoupení ve výzkumném souboru podle hráčské 41

funkce 6 brankářů, 30 obránců, 35 záložníků a 15 útočníků. Z celkového počtu těchto hráčů lze za aktivně trénující (4 7 x týdně) považovat 42 % a zbylých 58 % za pasivně trénující (1 3 x týdně). Rozmezí věku fotbalistů bylo 17 33 let a průměrný věk celého souboru byl 23,73 let. Tab. 22: Celkový počet fotbalových úrazů u hráčů podle postu a soutěžní úrovně 1. liga 3. liga Krajský I. B Okresní III. třída celkem brankář obránce záložník útočník celkem MSFL 7 (2)* 5 (1)* 28 (7)* 23 (5)* 26 (9)* 15 (3)* 8 (3)* 12 (2)* 69 (21)* 55 (11)* přebor 6 (2)* 13 (4)* 13 (6)* 10 (3)* 42 (15)* třída 0 (0)* 21 (4)* 15 (5)* 10 (4)* 46 (13)* přebor 4 (1)* 13 (5)* 14 (5)* 3 (2)* 34 (13)* 0 (0)* 16 (5)* 26 (7)* 4 (1)* 46 (13)* 22 (6)* 114 (30)* 109 (35)* 47 (15)* 292 (86)* (2)* počet dotazovaných hráčů v dané skupině (vč. hráčů s žádným zraněním) Zdroj: Vlastní šetření pomocí dotazníků (viz. Příloha č. 1). 3.2 PŘÍČINY A MECHANISMY ÚRAZŮ Nejčastěji dochází k úrazu zaviněním druhé osoby prostřednictvím faulu a často následného pádů. Hráči fotbalu ovšem nejsou ohroženi jen akutními úrazy, ale také případnými následky poškození z přetížení. Průměrný hráč se totiž během roku běžně zúčastní dvou různých sezón na hřišti (podzim a jaro) a jedné halové sezóny v zimním období. Elitní hráči navíc mohou být členy výběrového týmu, který za různými utkáními cestuje během léta. Příčiny úrazu: druhá osoba (protihráč faul, spoluhráč) nepoužívání předepsané výstroje (chrániče, štulpny, kolíky) klimatické vlivy (teplota, vítr, srážky viditelnost, atd.) vlastní neopatrnost nebo nekázeň (přeceňování vlastních sil a podceňování známek únavy, atd.) špatný terén (kluzký terén, nerovný terén, příliš tvrdý terén, atd.) vytížení (velký počet zápasů během roku poškození z přetížení) 42

Mechanismy úrazů: střet s protihráčem či spoluhráčem (šlapák, úder loktem, náraz hlavou, atd.) nechtěný pád (zaviněný druhou osobou, špatným terénem, nezvládnutím pohybu) 3.3 chtěný pád jako součást taktiky nekoordinovaný pohyb výskok NEJČASTĚJŠÍ LOKALIZACE PORANĚNÍ Fotbalová zranění bývají nejčastěji lehká a většinou se týkají dolních končetin. Jedná se především o pohmožděniny, oděrky a tržné rány. Větší zranění jako zlomeniny jsou lokalizovány hlavně na dolních končetinách a poškození vazů nejčastěji postihují kolenní a hlezenní klouby (tab. 23). Při pádech často dochází i k poranění zápěstí a ruky. Svalová zranění se nejčastěji týkají čtyřhlavého a dvojhlavého svalu stehenního a trojhlavého svalu lýtkového. Během vzdušných soubojů mnohdy dojde ke zranění hlavy, které může mít povahu drobných pohmožděnin či tržných ran, ale také otřesu mozku s vážnějšími komplikacemi. Četnost úrazů stoupá s věkem a dívky bývají zraněny častěji než chlapci. 43

Tab. 23: Lokalizace poranění při fotbale část těla počet případů % z celkového počtu hlezenní kloub 49 16,8 kolenní kloub 43 14,7 stehno 42 14,4 hlava 36 12,3 zápěstí a ruka 32 11,0 holeň a lýtko 29 9,9 noha 25 8,6 ramenní kloub 13 4,5 předloktí 5 1,7 achilova šlacha 4 1,4 hrudník 3 1,0 loketní kloub 3 1,0 pohlavní orgány 2 0,7 třísla 2 0,7 břicho 1 0,3 paže 1 0,3 plíce 1 0,3 záda 1 0,3 Zdroj: Vlastní šetření pomocí dotazníků (viz. Příloha č. 1). 44

ZÁVĚR Tato práce je zaměřena na problematiku fyziologie fotbalu a je rozdělena na tři kapitoly. První kapitola předkládá poznatky o pohybových a fyziologických charakteristikách současného fotbalu. Jejím obsahem jsou nároky v utkání podle vývojových trendů, práce a pohybové zatížení hráče v utkání, funkční a metabolická charakteristika, somatické charakteristiky, morfologické a funkční vlastnosti svalů a v poslední řadě faktory ovlivňující pohybový výkon hráče fotbalu. Druhá kapitola pojednává o principech současné laboratorní diagnostiky trénovanosti, na které navazuje seznámení s testy pro hodnocení jednotlivých komponent tělesné výkonnosti u hráčů fotbalu testování aerobních a anaerobních schopností, testování maximálního krátkodobého výkonu, testovaní kapacity pro střídavý výkon a testy na explozivní sílu. Posledním stanoveným cílem práce bylo zmapování úrazů ve fotbale (kapitola tři). V této části se lze seznámit s nejčastějšími lokalizacemi poranění vzniklých při fotbale a s jejich příčinami a mechanismy. Veškeré informace zveřejněné v práci jsou uvedeny na základě dostupné literatury a informací zjištěných pomocí dotazníku. 45

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. AZIZ, A. R. CHIA, M. TECH, K. C. The relationship between maximal oxygen uptake and repeated sprint performance indices in field hockey and soccer players. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 2000, vol. 40, No. 3, p. 195-200. 2. AL HAZZAA, H. M. ALMUZAINI, K. S. AL REFAEE, S. A. et al. Aerobic and anaerobic power characteristics of Saudi elite soccer players. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 2001, vol. 41, No. 1, p. 54-61. 3. BAECHLE, T. R. EARLE, R. W. (Eds.). Essentials of strength training and conditioning. 2nd ed. Champaign: Human Kinetics, 2000. 4. BANGSBO, J. The physiology of soccer. Acta Physiologica Scandinavia, 1994a, vol. 151, Suppl. 619. 5. BANGSBO, J. Yo-Yo tests. 1st ed. Copenhagen: Agust Krogh Institute, 1996. 6. BUNC, V. Simple method for estimating aerobic fitness. Ergonomics, 1994, vol. 37, No. 1, p. 159-165. 7. BUNC, V. PSOTTA, R. Physiological profile of very young soccer players. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 2001, vol. 41, No. 3, p. 337341. 8. CASAJUS, J. A. Seasonal variation in fitness variables in professional soccer players. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 2001, vol. 41, No. 1, p. 463-469. 9. DIAZ, F. J. MONTANO, J. G. MELCHOR, M. T. et al. Evolucion de las caracteristicas fisicas y funcionales en jugadores de futbol. Rev. Invest. Clin., 2003, vol. 55, No. 5, p. 528-534. 46