Technická redaktorka: Eva Ježková Jazyková korektura: Jan Vitoň Překlad: Miloslav Rakovič

KONTAKT 1/12 Odborný a vědecký časopis pro zdravotně sociální otázky Časopis byl v roce 2008 zařazen Radou vlády pro vědu a výzkum do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v ČR. Časopis byl excerpován v Bibliographia medica Čechoslovaca (BMČ). Vychází čtvrtletně. VYDAVATEL Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta; Ostravská univerzita v Ostravě, Fakulta sociálních studií a Lékařská fakulta; Trnavská univerzita v Trnavě, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce; Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva K otištění jsou přijímány rukopisy týkající se zdravotně sociální problematiky, ošetřovatelství, kvality života, právních otázek ve zdravotnictví, lékařské etiky, bioetiky a filozofické antropologie. Časopis Kontakt vychází čtvrtletně. Všechny příspěvky jsou recenzovány. Technická redaktorka: Eva Ježková Jazyková korektura: Jan Vitoň Překlad: Miloslav Rakovič ADRESA REDAKCE Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta KONTAKT J. Boreckého 27 370 11 České Budějovice Objednávky přijímá redakce Tel.: +420 389 037 834; e-mail: kontakt@zsf.jcu.cz Tisk: Tiskárna Vlastimil Johanus, číslo 1/2012 vyšlo v březnu 2012 ISSN 1212-4117 (Print) ISSN 1804-7122 (Online)

REDAKČNÍ RADA Šéfredaktor: prof. MUDr. Miloš Velemínský, CSc., dr. h. c. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) Odpovědní redaktoři: prof. MUDr. Pravoslav Stránský, CSc. Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Hradci Králové (CZ) doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) Externí členové: MUDr. Karel Blažek praktický lékař, České Budějovice (CZ) MUDr. Bc. Libuše Čeledová, Ph.D. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Praha (CZ) Bc. MUDr. Rostislav Čevela Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Praha (CZ) prof. MUDr. Ivan Dylevský, DrSc. České vysoké učení technické v Praze, Fakulta biomedicínského inženýrství, Kladno (CZ) prof. MUDr. Peter Fedor-Freybergh, PhD. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava (SK) prof. PhDr. Stanislav Hubík, CSc. Masarykova univerzita, Brno (CZ) prof. MUDr. Leoš Navrátil, CSc. České vysoké učení technické v Praze, Fakulta biomedicínského inženýrství, Kladno (CZ) doc. Katalin Papp, Ph.D., MA., R.N. University of Debrecen, Faculty of Health, Nyíregyháza, Department of Nursing (HU) prof. Ing. Libuša Radková, PhD. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava (SK) prof. Ing. Miloslav Rakovič, DrSc. Dobřichovice (CZ) doc. MUDr. Jozef Rosina, Ph.D. České vysoké učení technické v Praze, Fakulta biomedicínského inženýrství, Kladno (CZ) prof. PaedDr. Milan Schavel, PhD. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava (SK) prof. MUDr. Jaroslav Slaný, CSc. Městská nemocnice Ostrava, Dětské lékařství (CZ) prof. MUDr. Ladislav Šoltés, DrSc. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava (SK) prof. PhDr. Dalibor Tureček, CSc. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta (CZ) prof. Daniel J. West, Jr., Ph.D., B.S., M.ED. Scranton University Pennsylvania (USA) Interní členové: doc. MUDr. Věra Adámková, CSc. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) doc. PhDr. Sylva Bártlová, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) doc. PhDr. Mária Boledovičová, PhD. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva (SK) doc. MUDr. et Mgr. Alan Bulava, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) doc. MUDr. Jaroslav Horáček, CSc. Ostravská univerzita v Ostravě (CZ) doc. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) doc. Ing. Lucie Kozlová, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) doc. PhDr. Jana Levická, PhD. Trnavská univerzita v Trnavě, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce (SK) doc. PhDr. Adéla Mojžíšová, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) JUDr. Ing. Daniel Prouza, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) doc. PhDr. Jana Šemberová, CSc. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) prof. PhDr. Valérie Tóthová, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) PhDr. Marie Trešlová, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ) MUDr. Miloš Velemínský, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta (CZ)

KONTAKT Ročník 14 Číslo 1 2012 OBSAH Editorial (M. Velemínský)... 5 OŠETŘOVATELSTVÍ O důstojnosti pacienta (J. Wichsová)... 7 Kvalita života pacientů s bronchogenním karcinomem plic před a po chemoterapii (O. Dunková, R. Bužgová)... 14 Ošetřovatelská diagnóza Úzkost ze smrti v české ošetřovatelské praxi (H. Kisvetrová)... 21 Obsahová validizácia ošetrovateľskej diagnózy Strach (R. Zeleníková, Y. Vrublová, D. Jarošová, K. Žiaková)... 30 ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ VĚDY Význam európskeho dobrovoľníctva v živote mladého človeka (L. Cintulová, L. Radková)... 39 Identifikace aktuálních problémů ve výkonu funkce veřejného opatrovníka (L. Juríčková, J. Filka, K. Ivanová)... 50 Konsenzus a konflikt v rodinách pečujících o seniora (P. Procházková, R. Trusinová)... 59 BIOMEDICÍNA Anxiolytika přírodního původu I Rostliny původní v České republice a rostliny zde pěstované (Z. Navrátilová)... 68 Aflatoxiny toxické účinky u člověka (F. Malíř, V. Ostrý)... 85 Huminové látky v balneologii. Současný stav a perspektivy (P. Petr, M. Verner, H. Kalová, B. Janečková, O. Vačkářová, I. Zezulková)... 94 VARIA Pneumokokové infekce (J. Kylian, H. Starcová)... 99 Předchůdce výpočetní tomografie (CT) pochází z Děčína (Kapitola z historie radiologie aneb co jsme se ve škole neučili) (S. Tůma)... 103

OBSAH RECENZE Recenze Sikorová L.: Potřeby dítěte v ošetřovatelském procesu (M. Boledovičová)... 106 Recenze Ptáček R., Bartůněk P. a kol.: Etika a komunikace v medicíně (J. Vitoň)... 107 ZPRÁVY Zpráva ze slavnostního zasedání Vědecké rady ZSF JU konané při příležitosti 20. výročí založení fakulty (A. Binterová)... 110 ZSF ocenila při oslavě svých dvacátých narozenin dvacet osobností (A. Binterová)... 111 Právo na vzdělání i v Íránu? (F. Zölzer)... 114 PŘEČETLI JSME ZA VÁS... 116 Instrukce pro autory... 117

Tradice a perspektiva erudované sestry EDITORIAL V současné době se často diskutuje především v lékařských kruzích o nutnosti vysokoškolského vzdělání sester, o jejich pracovní náplni atd. Autorům současné koncepce ošetřovatelské péče se vyčítá, že sestry místo toho, aby se věnovaly pacientům, jsou nuceny vyplňovat celou škálu dokumentů a vykonávat nepřeberné množství administrativních úkolů. Zdá se, že se většina lékařů s novou koncepcí ošetřovatelské péče stále ještě nesžila. V posledním poměrně dlouhém období prožívám zdravotnickou péči jako pacient. V předoperační péči jsem byl kromě lékařské péče, během níž byla stanovena diagnóza, v péči fyzioterapeutů, především ale sester, např. při aplikaci analgetik ve formě intramuskulární i při zavádění intravenózních kanyl. Zde lékař indikoval, zapisoval a teoreticky za všechno zodpovídal. Vlastní terapii prováděla sestra, a to sestra vzdělaná. Pak přišlo období operace, kde hlavní úlohu hrají operující lékaři a anesteziolog. Významně při tom pomáhají sestry. V pooperační péči je první hodiny po operaci pacient v péči lékaře, opět za významné asistence sester. Čím delší je období ošetřování po operaci, tím význam přítomnosti sestry vzrůstá. Úspěch tohoto období závisí také na jejím vzdělání, schopnostech a hlavně na holistickém přístupu. Během 24 hodin je pacient většinou komplexně v péči sester s tím, že s lékařem je v kontaktu dvakrát denně: mám na mysli nekomplikovaný průběh nemoci či operace. Význam ošetřovatelství je obrovský, oponent ale jistě namítne: to všechno tu bylo i dříve a bez vysokoškolského vzdělávání. Ošetřovatelství jako profesní obor dosáhlo současné vysoké úrovně nejenom na základě praxe, ale také díky teoretickým poznatkům. Tvůrci těchto teorií a koncepcí museli a musí mít podklady založené na výzkumech. Z předchozího vyplývá, že stejně jako jiné disciplíny i ošetřovatelství se musí vyvíjet a jeho vývoj je založen právě na výzkumech. V současné době oponenti hodnotí situaci jako zdánlivý rozpor mezi nadbytkem administrativy na úkor péče o pacienta. Když reaguji na tyto připomínky, využívám argumentace anglických sester, které během našich návštěv odpovídaly: důkladná dokumentace chrání sestru před eventuální obžalobou. Budoucnost zřejmě postupně vyrovná rozpor související s nadměrnou administrativou, o čemž svědčí diskuse v ošetřovatelských kruzích. My lékaři musíme brát v úvahu existenci ošetřovatelství s tím, že obě profese jsou v péči o pacienta rovnocenné, jsou ale jinak zaměřené. Autorem je lékař, který je tč. dlouhodobě nemocný. Miloš Velemínský šéfredaktor; veleminsky@zsf.jcu.cz 5

REWIEV O DŮSTOJNOSTI PACIENTA About patient dignity OŠETŘOVATELSTVÍ Jana Wichsová Fakultní nemocnice Motol, Praha Summary The concept of the human dignity is employed in ethical codes and it can also be found in the preamble to the bioethical convention. In spite of this, the delimitation of this concept is not uniform. For better understanding of problems of the human dignity, the article deals with different formulations of the term dignity. Persons are considered as carriers of the dignity, but the author explains this concept in terms of consideration of the philosopher Jan Sokol and founder of speech therapy V. E. Frankl. The treatise also deals with characteristics of persons according to catholic Charter of healthcare professionals. Differences in understanding human being through the mediation of oncologic personalism or empirical functionalism are described. The text finally considers the secular delimitation of the human dignity in accordance with L. Nordenfelt with differentiation of four types from each other: the dignity of merits, the dignity of the moral force, the dignity of the personal identity and Menschenwürde, which characterize inalienable respect to each human individual independently on his/her physical or mental condition. In spite of the fact that treating the patient and clients on the part of healthcare and social professionals is not retrievable, each professional should know it in practice and employ different delimitations of the human dignity. The author considers the concept of Menschenwürde as a basis, where the human dignity is a universal value given by the very principle of humanism. Key words: dignity patient person Menschenwürde ethics Souhrn Pojem lidská důstojnost je užíván v etických kodexech, najdeme jej i v preambuli bioetické konvence. Přesto neexistuje jednota ve vymezení tohoto pojmu. Pro lepší porozumění problematice lidské důstojnosti se článek zabývá různými formulacemi pojmu důstojnost. Protože za nositele důstojnosti je považována osoba, vysvětluje autorka tento pojem z pohledu filozofa Jana Sokola a zakladatele logoterapie V. E. Frankla. Pojednání se zabývá i charakteristikou osoby podle katolické Charty pracovníků ve zdravotnictví. Jsou popsány rozdíly mezi chápáním člověka prostřednictvím ontologického personalismu a empirického funkcionalismu. Konečně se text věnuje sekulárnímu vymezení lidské důstojnosti podle L. Nordenfelta, ve kterém se odlišují čtyři její typy: důstojnost zásluh, důstojnost mravní síly, důstojnost osobní identity a Menschenwürde, jež vystihuje nezcizitelnou úctu náležící každému lidskému jedinci nezávisle na jeho tělesném či duševním stavu. Navzdory tomu, že důstojné zacházení s pacienty a klienty ze strany zdravotníků nelékařů a sociálních pracovníků není vymahatelné, měl by každý z těchto profesionálů znát a v praxi se opírat o různá vymezení lidské důstojnosti. Za základ autorka považuje pojetí Menschenwürde, ve kterém je lidská důstojnost univerzální hodnotou danou samou podstatou lidství. Klíčová slova: důstojnost pacient osoba Menschenwürde etika Submitted: 2011-09-23 Accepted: 2012-01-26 Published online: 2012-03-16 KONTAKT: 14/1: 7 13 ISSN 1212-4117 (Print) ISSN 1804-7122 (Online) 7

OŠETŘOVATELSTVÍ Pečují o nás jako bychom ničemu nerozuměli, přestože jsme prožili celý život. Proč na nás nikdo nemluví? Jako bychom byli nejen staří, ale i hlupáci. Tak to chodí. Tady už není nic pro nás. Vše musí být hotovo rychle a správně. Přestože nám řeknou, kdy máme jíst, kdy se umýt, nikdo k nám nehovoří. Ani slovo (Franklin et al., 2006). Citát seniora z perexu po několika drobných úpravách můžeme klidně vložit do úst mnohého nemocného a často bude až nepříjemně pravdivý. Proto je namístě otázka, co by nás zdravotníky mělo přimět, abychom nemocným prokazovali více úcty. Jednou z cest by mohl být apel na respekt k lidské důstojnosti nemocných. O důstojnosti pacientů se mluví hodně a často. Toto ožehavé téma je čas od času předmětem diskusí jak v médiích, tak i na půdě zdravotnických škol a lékařských fakult. Důstojnost pacientů je zakotvena v etickém kodexu lékařů (Etický kodex České lékařské komory, Evropská charta lékařské etiky, 2011), sester (Etický kodex sester) a dalších zdravotníků (Kodex profesionálního chování registrovaných pracovníků) i v Právech pacientů (Práva pacientů ČR, 1992). Ten se ostatně stal součástí Konvence o biomedicíně (Úmluva o lidských právech a biomedicíně, 2001), kde se také nachází samostatné ustanovení týkající se důstojnosti. Pokud se ale tématu důstojnosti pacienta budeme věnovat podrobněji, brzy zjistíme, že neexistuje jednotná definice; pro každého je tento pojem naplněn poněkud jiným významem. Záleží tedy na mnoha okolnostech, které umocňují, nebo naopak tlumí pocit, že jsou pošlapávány zásady respektování lidské důstojnosti od stesků na nedostatek empatie ošetřujícího personálu přes neúctu, zanedbávání až k nezdvořilostem či dokonce ponižování a hrubostem, kterým jsou nemocní vystaveni. Nemocní oceňují pokroky v medicíně a jsou vděčni za záchranu života, a současně kritizují technokratickou atmosféru a sníženou empatii lékařů a ostatních zdravotníků (Haškovcová, 2002). Ve Všeobecné encyklopedii Diderot nacházíme tuto definici důstojnosti: Důstojnost je etická kategorie, zdůrazňující vědomí člověka o významu člověka a o uznání jeho práv ve společnosti (Všeobecná encyklopedie Diderot v osmi svazcích, 1999). Tato stručná a poměrně málo výstižná definice vede nutně k hlubšímu zkoumání natolik závažného pojmu, jakým bezesporu lidská důstojnost je. Při dalším hledání významu pojmu důstojnost překvapivě zjišťujeme, že ve většině filozofických slovníků heslo důstojnost chybí. Úspěšné bylo až hledání ve Filozofickém slovníku z roku 1989, který charakterizuje důstojnost zcela v souladu s marxistickou etikou: Až s odstraněním sociální nerovnosti se důstojnost stává skutečně rovným právem každého člověka, které však člověk reálně uplatňuje (uvědomuje si jej) individuálně, v závislosti na stupni svého sociálního a mravního vývoje a uvědomělosti (Tresmontant, 2004). Zejména v kontextu čistě materialistického pohledu na svět by bylo namístě vysvětlit, proč zrovna člověk zasluhuje tolik důstojnosti, která je výlučně lidskou kategorií. Proč právě my lidé máme důstojnost a nikoli šimpanz, gorila nebo delfín? A proč se vzhledem k našim psychickým i fyzickým okolnostem nemění? I když se přímo nemluví o důstojnosti novorozence, většina lidí má z nového života radost. Na postižené dítě či invalidního dospělého člověka je ale někdy pohlíženo s despektem a jen velmi těžce vítězí strategie, že i tyto osoby mají žít důstojným životem. Zvlášť nápadné je chování celé řady lidí vůči seniorům s Alzheimerovou chorobou, kteří jsou spíše považováni za věci než za lidské bytosti hodné úcty. Samostatným problémem je nenarozené dítě. I v odborných kruzích se vážně diskutuje o problému, od kdy je vlastně člověkem? V rozumové úrovni obvykle uznáváme, že člověk je svébytnou lidskou bytostí, a to i tehdy, když jsou jeho intelektuální schopnosti sníženy anebo když fyzicky strádá či je jinak oslaben. V praktické činnosti se ne vždy podle toho chováme. Proto je potřeba věnovat pojmu lidská důstojnost patřičnou pozornost zejména v prostředí, kde je vše lidské tolik zatěžováno a prověřováno nemocí a smrtí, tedy ve zdravotnictví. Osoba Existují různá pojetí lidské důstojnosti vycházející z různých filozoficko-antropologických koncepcí člověka. Nejčastějším předpokladem je, že nositelem důstojnosti je osoba, a proto začneme vymezením tohoto pojmu. Pojmem osoba se zabývá filozof Jan Sokol a ve svém díle Slovník filozofických pojmů uvádí: Osoba, jedinečný nositel subjektivity a všeho, co k ní patří, zejm. svobody, vůle, práv, vztahů apod. Navenek je charakterizována svým jménem, které ji odlišuje od ostatních a je znakem její důstojnosti. Osoba se nejdříve objevuje v antické 8

tragédii, vysoké hodnocení osoby přineslo křesťanství. Filozofický zájem o osobu začíná Augustinem, v novověku B. Pascalem, vlastní filozofii vytvořili v navázání na literaturu 19. století teprve S. Kierkegaard, personalisté a existencionalisté 20. stol. Zdůraznili vnitřní spojitost svobody a odpovědnosti, etický význam lidské jedinečnosti a ryze osobní kategorie, jako jsou např. vina, čest, lítost, vděčnost, věrnost, držení slova. Pojem osoby hraje velkou úlohu i ve filozofii výchovy, v psychologii, v teologii, v teorii práva, zejména v teorii lidských práv. Hluboké pochopení mezi osobami se obráží i v jazyce, např. v kategorii gramatické osoby slovesa (Sokol, 2004). Pojem osoba rozpracoval též rakouský profesor neurologie a psychiatrie Viktor Emanuel Frankl. Ten je zakladatelem psychoterapeutického směru, který nazval logoterapie a který se zabývá hledáním smyslu lidského bytí. V. E. Frankl se zabýval tzv. existenciální frustrací, tedy stavem, kdy člověk pochybuje o smyslu své existence. Jako východisko nabídl logoterapii. Předmětem jeho bádání se stala osoba, kterou charakterizoval pomocí deseti tezí: Osoba individuum; tedy in-dividuum přesně přeloženo nedělitelné, něco, co už dále dělit nelze, stejně jako to bylo popsáno v ontologickém personalismu. Při rozdělení přestane být osobou. Osoba není pouze in-dividuum, nýbrž také insumabile tj. je nejen nedělitelná, ale také neslučitelná. Tedy jakákoliv masovost, kolektivnost nemůže cele charakterizovat osobu. Princip neslučitelnosti zcela popírá třídní, rasová a jiná masová hlediska při hodnocení člověka jako člena nějaké skupiny. Každá jednotlivá osoba je absolutní novum zde nacházíme princip individuality, v němž je každý člověk originální neopakovatelnou bytostí. Osoba je duchovní touto tezí dává Frankl do protikladu lidský organismus jako nástroj k jednání a vyjadřování s jeho užitkovou hodnotou a důstojnost, která nezávisí na užitečnosti člověka, ať už fyzické, nebo společenské. Tedy důstojnost se zde jeví jako ničím nepodmíněná kvalita, která náleží každé lidské osobě. Osoba je existenciální tuto charakteristiku chápeme jako možnost osoby svobodně utvářet svůj osud a ovšem být také plně odpovědný za své konání: Být člověkem je být odpovědným. Osoba patří do oblasti,já, nikoliv,ono osoba je výrazem sebeuvědomění a přivlastnění si nejniternějšího Já. Objektivizací osoby ( Ono ) ztrácí člověk svoji celistvost. Osoba zakládá tělesně-duševně-duchovní jednotu a celost, která tvoří podstatu,člověk tedy nelze prohlásit, že člověk má část tělesnou, duševní a spirituální, neboť osoba je tvořena právě prolnutím všech tří složek, aniž je můžeme oddělit a hodnotit každou zvlášť. Naopak uvnitř této jednoty a celosti se duchovno v člověku,utkává s tělesnem a duševnem v něm. Osoba je dynamická duchovním zrakem dokáže člověk svou psychickou a fyzickou stránku nejen nahlížet, ale také se od ní distancovat, tak se sám může vůbec projevit. Zvíře není už proto osobou, že se není s to postavit nad sebe samo člověk jako jediný tvor je nadán schopností transcendence. Osoba nechápe sebe samu nijak jinak než vycházejíc z transcendence a zde se dostáváme ke kořeni logopedie, vždyť co jiného je hledání smyslu existence, než snaha najít něco, co nás přesahuje. Ať to chce nebo ne, ať si je toho vědom nebo ne, člověk věří ve smysl, pokud dýchá (Frankl, 2006). Osoba je tedy individualitou duchovní, která fyzickému tělu propůjčuje důstojnost a smysl, který ji samotnou přesahuje. Proto se v úvahách o důstojnosti lidské osoby nelze vyhnout náboženskému pojetí. To obsahuje například významný dokument Papežské rady Charta pracovníků ve zdravotnictví, který je určen zdravotníkům. O důstojnosti se v něm píše toto: Úcta, ochrana a péče, které právě tak náležejí lidskému životu, vyvěrají z jeho zvláštní důstojnosti. V rámci celého viditelného stvoření je jedinečnou hodnotou. Lidská bytost je totiž jediným tvorem na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého. Všechno je stvořeno pro člověka. Jen člověk, stvořený k obrazu a podobě Boha, není zaměřen ani zaměřitelný k někomu jinému či k jiným, nýbrž pouze k Bohu, pro kterého existuje. Jen člověk je osoba: má důstojnost subjektu a hodnotu cíle (Charta pracovníků ve zdravotnictví, 1996). Dále v dokumentu nacházíme podobné hodnocení lidského života jako u V. E. Frankla. Je vyzdvihována neopakovatelnost a jedinečnost lidské osoby, spojení duše s tělem, které zprostředkovává vývoj a vyjádření se vlastní osoby, ale přesto je třeba odlišit jej od těla zvířat. Každý OŠETŘOVATELSTVÍ 9

OŠETŘOVATELSTVÍ zdravotnický pracovník je nabádán k neustálému nahlížení na pacienty jako na hluboce jednotné lidské bytosti, a nikoliv pouze jako na materiální schránky. Každý léčebný úkon je nutno chápat v kontextu celého člověka, nikoli izolovaně jako technický problém. Nemocného je nutno přijímat ve všech jeho rozměrech nejen tělesných, ale i citových, intelektuálních a duchovních. Proto se zdůrazňuje takzvaný holistický přístup, který je s větším či menším úspěchem aplikován i u nás. Samostatný problém reprezentuje skutečnost, že česká společnost je výrazně sekularizovaná. Prakticky to znamená, že si mnoho lidí, a to jak pacientů, tak ošetřujících, neklade závažné otázky týkající se lidství. Kladnou úlohu však mohou sehrát církve, které po roce 1989 získaly opět svobodný prostor pro svou činnost. I když se vzdělaní teologové otázkami lidství a tedy i důstojnosti zabývají, jejich názory, ke škodě věci, nepronikají nebo neoslovují laickou nevěřící veřejnost. Vrátíme-li se k pojetí člověka jako osoby, pak je vhodné uvést z Charty pracovníků ve zdravotnictví ještě toto ustanovení: Fenomén osoby, tělo ve své biologické a dynamické podobě je základem a pramenem mravního požadavku. Co je a čím se biologicky stává, není indiferentní. Má etickou relevanci: je ukazatelem příkazem k jednání. Tělo je skutečnost hluboce osobní, znamení a místo vztahů s ostatními, s Bohem a se světem (Charta pracovníků ve zdravotnictví, 1996). S ohledem na dosud řečené lze pak v Chartě pracovníků ve zdravotnictví najít celou řadu praktických doporučení, která mohou posilovat psychickou i fyzickou jednotu pacientů a přispět ke kultivaci mravních vztahů k nim (Charta pracovníků ve zdravotnictví, 1996). Ontologický personalismus a empirický funkcionalismus Otázky, od kdy je člověk osobou, řeší dvě odlišné koncepce: ontologický personalismus a empirický funkcionalismus. Marta Munzarová je vidí jako dva diametrálně odlišné a neslučitelné směry, ve skutečnosti jde o dva polární postoje, mezi kterými lze hledat střední polohu. Ontologický personalismus podle M. Munzarové zaručuje člověku tu nejvyšší ochranu a úctu související s jeho důstojností. Zde je důstojnost definována jako hodnota, která souvisí s úctou prokazovanou každé lidské bytosti. Ontologický personalismus za počátek života považuje již vznikající lidský život na molekulární úrovni. Tedy již zygota zaslouží respekt a ochranu, protože je nedělitelnou jednotkou, už nemůže být rozdělena na dvě zárodečné buňky. To, že zygota směřuje ke vzniku lidského organismu, ji činí nejen pouhou lidskou bytostí, ale i osobou, přestože je zatím člověku nepodobná. Toto směřování je dáno biogeneticky a nijak je nemůže ovlivnit osud osoby v průběhu života. Jakákoliv choroba ani postižení nemůže o status osoby člověka nikdy připravit (Munzarová, 2005). Empirický funkcionalismus a jeho zastánci se dělí na takzvané gradualisty a redukcionisty. Obě tyto skupiny se domnívají, že lidská bytost může status osoby získávat i ztrácet. Nejedná se tedy o nic trvalého ani neměnného. Záleží na okolnostech a stavu, ve kterém se člověk nachází. Gradualisté přiznávají embryu hodnotu osoby postupně, embryo tedy pro ně ještě neznamená potencionálního člověka. Dokonce ani právě narozené dítě pro některé z nich osobou není. Redukcionisté vnímají status osoby jako závislý na vlastnostech a funkcích lidské bytosti, tedy tak, že osobou lze přestat být v souvislosti se získaným handicapem, v terminální fázi života nebo se dokonce osobou nikdy nestat následkem rozumového či těžkého tělesného postižení. V nepříliš dávných dějinách se setkáváme s podobným smýšlením a jeho často hrůznými důsledky (Munzarová, 2005). Současná sekulární pojetí lidské důstojnosti V poslední době se o lidské důstojnosti ve zdravotní a v sociální péči často mluví, ale její obsah není konkretizován. Různé generace pohlížejí na tuto problematiku rozdílně, neboť je ovlivněna výchovou, prostředím i zkušenostmi. Tak je možné rozdělit důstojnost na interní, vyplývající z hodnot, jež vyznává sama osobnost člověka, a externí, kterou člověku přisuzuje okolí (Holmerová et al., 2007). Příručka Důstojnost a starší Evropané popisuje důstojnost takto: Důstojnost je složitá entita. Obvykle ji spojujeme s pojmy jako úcta, autonomie a ovládání. Často bývá snazší popsat nedůstojnost. Chceme-li poskytovat péči a služby, které zachovávají a posilují důstojnost, je třeba věnovat něco času pochopení toho, co důstojnost vlastně je (Education for dignity, 2003). 10

Pro porozumění pojmu lidská důstojnost v každodenním styku s nemocnými může být užitečným vodítkem její rozdělení na čtyři kategorie podle Lennarta Nordenfelta (2004): důstojnost zásluh; důstojnost mravní síly; důstojnost osobní identity; Menschenwürde. Důstojnost zásluh Každý člověk má nějaké osobní zásluhy: některé jsou velmi ceněny, jiné nikoliv. V dnešní době se za vysoce záslužné považuje mít vysoké společenské postavení a vysokou ekonomickou úroveň. Jsou to například státníci, politici, lékaři, právníci, ale někdy i umělci, známí sportovci nebo vědci. Lidé, kteří tyto posty zastávají, jsou často označováni jako VIP (Very Important Person). V ošetřovatelské praxi však musíme respektovat všechny zásluhy, tedy i ty obyčejné. Například žena, která vychovala pět dětí, má jistě zásluhu na tom, že z nich vyrostli slušní lidé. Tento typ důstojnosti je měřitelný a tedy srovnatelný. Pro důstojnost zásluh je ale příznačné, že je pomíjející; jeden den je člověku přiznána a další již ne. Sláva, dobrá pověst, funkce, společenské uznání přicházejí a odcházejí (Nordenfelt, 2004). Důstojnost mravní síly Tento typ důstojnosti je zaměřen na schopnost dostát svým mravním zásadám. Lidé, kteří nezaváhali v mezních situacích, byť za cenu nějakých ztrát, zažívají pocit důstojnosti. Závisí to samozřejmě na mravním standardu osoby, ale i na společenském očekávání. I tento typ důstojnosti může být vysoký nebo nízký, vyšší či nižší. Zajímavé je, že tento typ důstojnosti neposkytuje jedinci žádné výhody, jako to bývá u důstojnosti zásluh. Někdy je tomu dokonce naopak a člověk oplývající vysokou mravní silou je proti ostatním v nevýhodě (Nordenfelt, 2004). Důstojnost mravní síly souvisí s morálními dilematy zdravotníků. Těch je samozřejmě celá řada a jejich konkrétní řešení se odvíjejí od kompetence zdravotníků. V souvislosti s důstojností je někdy těžké, aby zdravotničtí pracovníci byli vždy korektní a vstřícní vůči pacientům, kteří jsou například stiženi cévní mozkovou příhodou, Parkinsonovou chorobou, Alzheimerovou nemocí a podobně. I když vědí, že tito nemocní určitým způsobem vnímají svět kolem sebe, přesto je pro ně náročné jednat s nimi jako s rovnocennými osobami. A ne vždy jsou za to obdivováni (Education for dignity, 2003). Důstojnost osobní identity V tomto typu důstojnosti se jedná o osobitost a sebeúctu. Jakýkoliv druh ponižování je přestupkem proti důstojnosti osobní identity. Klasickými prohřešky jsou neposkytnutí náležitých informací pacientovi, omezování pohybu, nedostatek soukromí a upírání nebo redukce kontaktu s rodinou. Zdravotníci si takové jednání někdy neuvědomují, ale rozhodně se jedná o profesionální nedbalost. Nevstřícný přístup zdravotníků k pacientům a jejich rodinám je trvale kritizován a je třeba zdůraznit, že výrazně snižuje sebedůvěru, a to jak u pacienta, tak u ošetřujícího. Proto je třeba vyzdvihnout hlavní prvky tohoto pojmu: Ústředními prvky tohoto pojmu (důstojnosti osobní identity pozn. aut.) jsou integrita, pevné vědomí vlastního já, fyzická identita, začlenění do pospolitosti a schopnost nalézt smysl ve svém životě, svých činech a dění, na němž je člověk účasten (Education for dignity, 2003). Osoba s touto důstojností si je vědoma smyslu vlastního života ve vztahu k sobě i všemu, co ji obklopuje. V současné době je velmi přitažlivá koncepce narativní medicíny, kdy každý má svůj příběh a my ho u pacientů hledáme. Známe-li příběh člověka, který je toho času vážně nemocen, například stižen demencí, pak k němu máme nutně jiný přístup než bez této znalosti. Takový člověk je stále součástí společnosti a nehrozí mu vyloučení ani pocity zbytečnosti, pasivity a bezmocnosti při utváření vlastního osudu (Nordenfelt, 2004). Menschenwürde Dosud probírané tři aspekty důstojnosti mají některé vlastnosti společné. Mohou být přítomny ve větší či menší míře, mohou se v průběhu života měnit, přicházet a odcházet nezávisle na sobě (Nordenfelt, 2004). Samozřejmě by se všechny tři měly konkrétně promítat do zdravotnické praxe, pokud některý z nich chybí, může to být vnímáno jako přehlížení, hanba, ponížení, degradace či trapnost (Education for dignity, 2003). Německým pojmem Menschenwürde je označován ten typ důstojnosti, který vnímá osobu OŠETŘOVATELSTVÍ 11

OŠETŘOVATELSTVÍ jako vlastníka nezcizitelné úcty, která souvisí s její univerzální hodnotou danou samou podstatou lidství. Zde nezáleží na tělesném či duševním stavu člověka, neboť této důstojnosti se těší každá lidská bytost, ať už je to v morální kultuře společnosti chápáno jako základní lidské právo, nebo se společnost řídí pojetím člověka jako tvora stvořeného k obrazu Božímu (Education for dignity, 2003). Stručně řečeno, Menschenwürde je důstojnost náležející každé lidské bytosti ve stejné míře a po celý život. Nemůže být od osoby odňata a nelze ji žádným rozhodnutím připisovat zvířeti. Důstojnost typu Menschenwürde je základem lidských práv (Nordenfelt, 2004). Tři předchozí typy důstojnosti (zásluh, mravní síly a identity) se mohou v průběhu života různě měnit a prolínat. Člověk jich může nabýt a znovu ztratit, mohou mít větší či menší úroveň. Menschenwürde je druhem důstojnosti, který má pro všechny lidské bytosti naprosto stejnou velikost, která je neměnná po celý život. Proto je toto pojetí lidské důstojnosti základem práce zdravotníka a sociálního pracovníka. K jejich ethosu patří neprokazovat větší úctu jedinci pro jeho postavení, věk, inteligenci nebo ekonomický status (Nordenfelt, 2004). Stejně jako rychlost světla ve vakuu má i Menschenwürde absolutní neměnnou hodnotu. Nemoc a obtížná sociální situace se často stává mezní situací v životě člověka, v okamžiku, kdy se nějakým způsobem stává závislým na svém okolí a kdy dochází k zásadnímu ohrožení významných hodnot včetně těch, které souvisejí s lidskou důstojností (Rohanová, 2005). Nezřídka dochází k regresi pod vlivem stresu nebo utrpení a v rukou zdravotníka a sociálního pracovníka je pak víc než pouhé léčebné úkony, sociální poradenství a služby. Dialog zdravotník pacient se tak stává jediným způsobem komunikace odpovídající důstojnosti lidské existence u všech zúčastněných (Svobodová, Šimek, 2006). Stejný dialog by se pochopitelně měl odehrávat i mezi sociálním pracovníkem a jeho klientem. Důraz na správné chápání lidské důstojnosti právě u zdravotníků a sociálních pracovníků vyplývá z charakteru jejich práce. Je třeba poukázat na poměrně významnou skutečnost, totiž že nelékařští zdravotničtí pracovníci zatím nemají svou zákonem zřízenou komoru s povinným členstvím, tak jako je tomu u lékařů. Etické kodexy, které některé profesní organizace vydávají, nejsou vymahatelným závazkem a postrádají možnost postihu, protože ani vyloučení z těchto organizací neovlivňuje způsobilost vykonávat povolání (Ptáček, Bartůněk, 2011). Etické zásady zdravotníků nelékařů se tak stávají záležitostí osobnostních vlastností jednotlivce ovlivněných výchovou, vzděláváním a nabídnutými vzory jednání a chování na pracovištích. Je tedy věcí pedagogů, školitelů, nadřízených pracovníků a zkušenějších kolegů, jaké vodítko adeptům povolání v oblasti zdravotních či sociálních služeb poskytnou. LITERATURA 1. Education for dignity, A Multidisciplinary Worbook Dignity and Older Europeans. (2003). (přel. Kellnerová Kalvachová L), Cesta domů, 2004, 65 s. 12 14 p. 2. Etický kodex české lékařské komory. [online]. [cit. 2012-01-03]. Dostupné z: http://www.lkcr.cz/doc/ cms_library/10_sp_c_10_eticky_kodex-100217.pdf 3. Etický kodex sester vypracovaný Mezinárodní radou sester. Česká asociace sester. [online]. [cit. 2012-01- 03]. Dostupné z: http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/ eticky_kodex_icn.pdf 4. Evropská charta lékařské etiky (2011). [online]. [cit. 2012-01-08]. Dostupné z: http:// www.zbynekmlcoch.cz/informace/medicina/ administrativa/evropska-charta-lekarske-etiky-15- etickych-principu 5. Kodex profesionálního chování registrovaných pracovníků (2002). Česká asociace sester. [online]. [cit. 2012-01-03]. Dostupné z: http://www.cnna.cz/ kodex-profesionalniho-chovani 6. Frankl VE (2006). Vůle ke smyslu. Brno. Nakladatelství Cesta, s. 76 83. 7. Franklin L, Ternestedt B, Nordenfelt L (2006). Views on Dignity of Elderly Nursing Home Residents. Nurs Ethics; 13; 130 p. [online]. [cit. 2011-08- 10]. Dostupné z: http://stud.hsh.no/home/130556/ views%20on%20dignity.pdf 8. Haškovcová H (2002). Lékařská etika. 3. vydání. Praha: Nakladatelství Galén, 63 s. 9. Holmerová I, Jurašková B, Zikmundová K a kol. (2007). Vybrané kapitoly z gerontologie, 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: EV public relations, s. 29. 10. Charta pracovníků ve zdravotnictví (1996). Praha: Nakladatelství Zvon, s. 40 42. 11. Munzarová M (2005). Zdravotnická etika od A až do Z, Praha: Nakladatelství Grada Publishing, a. s., s. 70 71. 12. Nordenfelt L (2004). The Varieties of Dignity. Health Care Analysis. [online]. 12/2: 69 81. [cit. 2011-08-10], Dostupné z: https://springerlink3.metapress.com/ content/k1077158744 p11tx/resource-secured/? target=fulltext.pdf&sid=yvyzrjjxsin2ha5xngj2mntb&sh www.springerlink.com 13. Práva pacientů ČR (1992). [online], [cit. 2011-08- 10]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/840 12

14. Ptáček R, Bartůněk P (2011). Etika a komunikace v medicíně, Praha: Grada Publishing, a. s., 478 s. 15. Rohanová E (2005). Důstojnost člověka v ošetřovatelské péči a v sociálních službách, studijní text FHS UK, s. 2. 16. Sokol J (2004). Malá filozofie člověka. Slovník filozofických pojmů. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, s. 337 338. 17. Svobodová H, Šimek J (2006). Důstojnost lidské existence v péči o nemocného. Časopis lékařů českých. 145/6: 495 497. 18. Tresmontant C (2004). Otázky naší doby. Brno: Nakladatelství Barrister & Principál. 19. Úmluva o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001. Sbírky mezinárodních smluv. [online]. [cit. 2012-01-03]. Dostupné z: http://genscan.com/ download/umluva_o_lidskych pravech.pdf 20. Všeobecná encyklopedie Diderot v osmi svazcích (1999). Praha. Diderot. 313 s. Jana Wichsová wichsovaj@seznam.cz OŠETŘOVATELSTVÍ 13

OŠETŘOVATELSTVÍ ORIGINAL ARTICLE KVALITA ŽIVOTA PACIENTŮ S BRONCHOGENNÍM KARCINOMEM PLIC PŘED A PO CHEMOTERAPII Quality of life of patients with bronchogenic lung carcinoma before and after chemotherapy Olga Dunková, Radka Bužgová Ostravská univerzita v Ostravě, Lékařská fakulta, Ústav ošetřovatelství a porodní asistence Summary Bronchogenic carcinoma belongs to one of the most frequent oncological diseases in the Czech Republic, particularly in men. Symptoms of the disease or side effects of the therapy can reduce the quality of life of patients. The target of the research was to determine the quality of life of patients with lung carcinoma before and after the chemotherapy. The further purpose was to find effects of the patient gender on perceiving the quality of life before and after the therapy. The sample group included 103 patients aged 40 to 80 years. For the data accumulation, Czech versions of standardized EORTC questionnaires QLQ-C30 and QLQ-LC13 for the measurement of the quality of life of oncological patients were used. Before the therapy, the patients reported the most negative assessment of the general quality of life and health and role function. They mentioned the following stress symptoms: fatigue, dyspnoea, sleeplessness, pains, anorexia, cough and pains in arms. Men perceived more considerable load in almost all the symptoms measured before as well as after the treatment compared to women. After the treatment by chemotherapy, there were no considerable changes in the patient quality of life. Respondents reported an only slight improvement of the quality of life in the field of physical functions. In the symptomatic scale, problems with dyspnoea were significantly reduced. In contrast, after chemotherapy, there were mild increases in problems with diarrhoea, alopecia, painful mouth and peripheral neuropathy (in men only). Symptoms reported by patients in the quality of life measurement as loading should be subjected to medical as well as nursing interventions. Key words: quality of life symptoms bronchogenic lung carcinoma chemotherapy Souhrn Bronchogenní karcinom patří zejména u mužů k jednomu z nejčastějších onkologických onemocnění v ČR. Příznaky nemoci či vedlejší účinky léčby mohou snižovat kvalitu života nemocných. Cílem výzkumu bylo zjistit kvalitu života pacientů s karcinomem plic před a po léčbě chemoterapií. Dále pak zjistit, zda ovlivňuje pohlaví pacienta vnímání kvality života před podáním léčby a po léčbě. Výzkumný soubor tvořilo 103 pacientů ve věku 40 80 let. Ke sběru dat byl použit standardizovaný dotazník pro měření kvality života onkologických pacientů EORTC QLQ-C30 a QLQ-LC13 v české verzi. Pacienti před léčbou nejhůře hodnotili celkové hodnocení kvality života a zdraví a rolovou funkci. Jako zatěžující symptomy uvedli únavu, dušnost, nespavost, bolest, nechutenství, kašel a bolesti paže. Muži pociťovali více než ženy větší zátěž téměř ve všech měřených symptomech před Submitted: 2011-10-07 Accepted: 2011-11-28 Published online: 2012-03-16 KONTAKT: 14/1: 14 20 ISSN 1212-4117 (Print) ISSN 1804-7122 (Online) 14

léčbou i po léčbě. Po léčbě chemoterapií nedošlo v kvalitě života u pacientů k výrazným změnám. Mírné zlepšení kvality života uvedli respondenti pouze v oblasti fyzických funkcí. V symptomatické škále se po chemoterapii významně snížily problémy s dušností. Naopak se po chemoterapii mírně zvýšily problémy s průjmem, vypadávání vlasů, bolestivá ústa a periferní neuropatie (pouze u mužů). Symptomy, které pacienti uvedou při měření kvality života jako zatěžující, by se měly stát předmětem lékařských i ošetřovatelských intervencí. OŠETŘOVATELSTVÍ Klíčová slova: kvalita života symptom bronchogenní karcinom plic chemoterapie ÚVOD Bronchogenní karcinom patří mezi nejzávažnější onkologická onemocnění v ČR jak mírou výskytu, tak svou mortalitou. Každoročně zemře v České republice na plicní rakovinu více než 4 000 mužů a 1 000 žen. Ve většině případů je bronchogenní karcinom diagnostikován až při potížích nemocného, což bývá ve stadiu pokročilého onemocnění (Pešek et al., 2002, s. 3 4). Podpůrná léčba je nutná u všech léčebných postupů a ve všech stadiích nemoci, včetně terminálního stadia (Pálková et al., 2002, s. 191). Léčba je náročná a zatěžuje organismus pacienta nežádoucími účinky, což může snižovat kvalitu jeho dosavadního života. Často je bronchogenní karcinom náhodným nálezem při preventivních vyšetřeních (asymptomní). Objevení příznaků signalizuje pokročilé stadium onemocnění a frekvence symptomů odpovídá rozsahu nádoru (Votava, 1996, s. 212). Nejnižší frekvence symptomů je u I. stadia a stoupá s pokročilostí onemocnění. Nejčastěji se objevují tyto symptomy: kašel, chrapot, polykací obtíže, úbytek hmotnosti, dušnost, bolest na hrudi, hemoptýza a paraneoplastické syndromy. Všechny tyto projevy onemocnění zhoršují kvalitu života nemocných. Ta se mění s potížemi, které omezují jejich každodenní činnosti, vysilují je a unavují. Také nemožnost kvalitního spánku snižuje fyzickou i psychickou kondici. Objevuje se úzkost, pochybnosti z neznalosti diagnózy nebo obavy z budoucnosti (Lloydová-Williamsová, 2007, p. 317). Před zahájením onkologické léčby je důležité určit léčebný postup; strategie u radikálního se liší od paliativního (Zatloukal, Petruželka, 2001, s. 207). Kromě resekce (jen u mála nemocných) se naprostá většina terapeutických výkonů musí posuzovat jako paliativní s cílem prodloužit dobu přežití do úmrtí a současně umožnit nemocnému, aby byl projevy svého onemocnění co nejméně obtěžován a omezován (Salajka, Pešek, 2002, s. 71). Během několika posledních let nebylo dosaženo výrazného pokroku v léčbě pacientů s karcinomem plic, jde-li o zvýšení přežití. Stále důležitějším se při projednávání možnosti léčby s pacientem stává efekt léčby vzhledem ke kvalitě běžného života (Gridelli, Perrone, 2001, p. 21). Posuzování kvality života u nemocných s karcinomem plic a její ovlivnění podávanou léčbou hraje významnou roli při hodnocení výsledku onkologické léčby. Montazeri et al. (2001) zjistili signifikantní vliv kvality života na dobu přežití u pacientů s karcinomem plic. Pacienti, kteří zemřeli do tří měsíců od měření, měli významně horší úroveň symptomů a signifikantně nižší kvalitu života v oblasti fyzických a emocionálních funkcí a v celkovém hodnocení kvality života. Stav nemocného nehodnotí lékař, ale nemocný sám. Z toho plyne, že nemocní se stejným postižením mohou při posuzování kvality života dosahovat rozdílných výsledků (Salajka, Pešek, 2002, s. 71). Mezi nejpoužívanější dotazníky k hodnocení kvality života onkologických pacientů patří EORTC QLQ-C30, vyvinutý evropskou organizací EORTC (European Organization for Research and Treatment of Cancer). Mezi další používané dotazníky patří např. stupnice FLIC (Functional Living Index-Cancer), FACIT (The Functional Assessment of Chronic Illness Therapy) aj. Podle zkušeností v ČR byl dobře přijat dotazník EORTC QLQ-C30, k vyplnění stačí 10 12 minut (Zatloukal, Petruželka, 2001, s. 313 315). METODIKA Cílem práce bylo zjistit vliv aplikované chemoterapie na kvalitu života pacientů s karcinomem plic. Dále pak zjistit, zda ovlivňuje pohlaví pacienta vnímání kvality života před podáním léčby a po léčbě. 15

OŠETŘOVATELSTVÍ Výzkumný soubor tvořilo 103 pacientů (72 mužů a 31 žen), ve věku od 41 do 80 let. Základním kritériem pro zařazení respondentů do souboru bylo: karcinom plic, léčba chemoterapií a souhlas se spoluprací. Respondenti vyplnili dotazník před plánovanou léčbou chemoterapií a následně 14 dní po ukončení 6. cyklu chemoterapie (6 měsíců od zahájení léčby). Po léčbě nevyplnili dotazník 3 respondenti z důvodu úmrtí. Ke sběru dat byl použit standardizovaný dotazník EORTC QLQ-30 (European Organization for Research and Treatment of Cancer Quality of Life Questionnaire) v české verzi a dotazník QLQ-LC13 modul karcinom plic. Dotazník EORTC QLQ-30 obsahuje 2 otázky hodnotící celkovou kvalitu života a zdraví na škále 1 (velmi špatná) 7 (vynikající) a 28 otázek hodnotících kvalitu života v jednotlivých oblastech, s možnými odpověďmi na škále 1 (vůbec ne) 4 (velmi). Tyto otázky jsou sdruženy do dvou hlavních škál: funkční a symptomatická. Ve funkční škále jsou hodnoceny následující oblasti: fyzické funkce (5 otázek), rolová funkce (2 otázky), emocionální funkce (4 otázky), kognitivní funkce (2 otázky) a sociální funkce (2 otázky). Symptomatická škála hodnotí následující oblasti: únavu (3 otázky), zvracení (2 otázky), bolest (2 otázky), dušnost (1 otázka), nespavost (1 otázka), chuť k jídlu (1 otázka), zácpu (1 otázka), průjem (1 otázka) a finanční deficit (1 otázka). Modul QLQ-LC13 obsahuje 13 otázek zaměřených na symptomy související s karcinomem plic (kašel, vykašlávání krve, dušnost a jiné specifické bolesti) a vedlejší účinky léčby (bolestivá ústa, ztížené polykání, periferní neuropatie a vypadávání vlasů). Vyhodnocení obou dotazníků bylo provedeno dle manuálu EORTC (Fayers et al., 2001, p. 6 7, 20). Rozpětí škály kvality života se pohybuje v rozmezí od 0 do 100. Vyšší skóre funkční škály a celkového hodnocení kvality života a zdraví znamená vyšší kvalitu života v dané oblasti. Naopak vyšší skóre symptomatické škály znamená vyšší/horší úroveň symptomů. Uvedený problém je tedy pro pacienta více zatěžující. Rozdíl 5 9 bodů na škále 0 100 je pokládán za velmi malou klinickou signifikantní změnu, rozdíl 10 20 bodů za mírnou změnu, rozdíl větší než 20 bodů bývá interpretován jako významná změna v kvalitě života (Osoba et al., 1998, p. 140). VÝSLEDKY Výzkumu se celkem zúčastnilo 103 respondentů ve věkovém rozmezí 41 80 let. Průměrný věk pacientů byl 62,71 let (s = 8,32). Průměrný věk mužů byl 63,63 let (s = 8,07) a žen 60,58 let (s = 8,49). Ve věkové kategorii 41 60 let bylo 37 respondentů, ve věkové kategorii 61 70 let bylo 46 respondentů a ve věku 71 80 let bylo 20 respondentů. Pacienti s bronchogenním karcinomem plic hodnotili před chemoterapií kladně kvalitu života zejména v oblasti kognitivních funkcí a emocí. Nejméně byli spokojeni s celkovou kvalitou života a rolovou funkcí. Při porovnání skóre funkční škály kvality života pacientů před léčbou a po léčbě uvedli respondenti velmi malé zlepšení (rozdíl 5 bodů) pouze v oblasti fyzické (tab. 1). Tabulka 1 Porovnání skóre funkční škály EORTC QLQ-C30 pacientů s karcinomem plic před a po chemoterapii Před chemoterapií 16 Po chemoterapii ženy n = 31 Funkce muži ženy celkem muži n = 72 n = 31 n =103 n = 72 Fyzická 64 76 69 70 79 74 Rolová 60 69 63 61 75 64 celkem n = 103 Emocionální 74 77 75 77 83 79 Kognitivní 84 89 85 83 92 88 Sociální 66 67 66 64 72 66 Celková QOL 52 42 49 52 40 50 Rozpětí škály kvality života je 0 100. Vyšší skóre funkční škály znamená vyšší kvalitu života v dané oblasti.

Ženy byly před i po léčbě chemoterapií spokojenější ve všech oblastech kromě celkového hodnocení kvality života. Menší rozdíl v kvalitě života (5 9 bodů) žen ve srovnání s muži byl zjištěn před léčbou v oblasti rolové a kognitivní a po léčbě v oblasti fyzické, emocionální, kognitivní i sociální. Významnější spokojenosti (rozdíl 10 20 bodů) dosáhly ženy ve srovnání s muži před léčbou ve fyzických funkcích a po léčbě chemoterapií pouze v rolových funkcích. Pacienti s bronchogenním karcinomem považovali před léčbou za nejvíce zatěžující tyto symptomy: únavu (47), dušnost (42), nespavost (35), bolest (32), nechutenství (25), kašel (36) a bolesti paže (25). Při hodnocení symptomatické škály kvality života pacientů s bronchogenním karcinomem před a po chemoterapii nedošlo k výrazným změnám. Významně (10 bodů) se snížily po chemoterapii pouze problémy s dušností. Naopak po chemoterapii se mírně zvýšily (5 bodů) problémy s průjmem a vypadávání vlasů (graf 1, tab. 2). OŠETŘOVATELSTVÍ 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 Únava* Finance* Zvracení* Bolest* Dušnost* Nespavost* Chuť* Zácpa* Průjem* Kašel** Vykašlávání** Bolestivá ústa** Polykání** Periferní neuropatie** Vypadávání vlasů** Bolest na hrudi** Bolest paže** Bolest jinde** I. před chemo II. po chemo Rozpětí škály kvality života je 0 100. Vyšší skóre symptomatické škály znamená vyšší/horší úroveň symptomů. Uvedený problém je pro pacienta více zatěžující. Graf 1 Porovnání skóre symptomatické škály EORTC QLQ-C30* a QLQ-LC13** pacientů s karcinomem plic před a po chemoterapii Tabulka 2 Porovnání skóre symptomatické škály EORTC QLQ-C30 pacientů s karcinomem plic před a po chemoterapii Před chemoterapií Po chemoterapii Funkce muži n = 72 ženy n = 31 celkem n =103 muži n = 72 ženy n = 31 celkem n = 103 Únava 51 39 47 50 35 45 Zvracení 8 6 8 10 7 9 Bolest 35 27 32 34 21 31 Dušnost 48 28 42 38 21 33 Nespavost 36 31 35 38 30 36 Chuť 27 21 25 33 17 28 Zácpa 17 13 16 19 5 15 Finance 24 21 22 22 18 20 Rozpětí škály kvality života je 0 100. Vyšší skóre symptomatické škály znamená vyšší/horší úroveň symptomů. 17

OŠETŘOVATELSTVÍ Větší rozdíl byl zaznamenán v symptomatické škále dle pohlaví. Muži pociťovali větší zátěž téměř ve všech měřených symptomech před léčbou i po léčbě než ženy. Před léčbou hodnotili muži výrazně hůře (rozdíl 10 20 bodů) než ženy symptomy: únavu, dušnost a nespokojenost s financemi, dále pak (rozdíl 5 9 bodů) bolest, nespavost, nechutenství, kašel, vykašlávání, bolestivá ústa, bolest na hrudi. Ženy naopak uvedly větší problém s bolestí paže a bolesti na jiných místech. Po léčbě vnímali muži výrazně menší (rozdíl 10 20 bodů) zátěž pouze u symptomu dušnost. Ženy hodnotily po léčbě mírné zlepšení (5 9 bodů) v symptomech: bolest, dušnost, zácpa, polykání, periferní neuropatie a bolest paže. Po léčbě se u mužů objevily výrazněji nežádoucí účinky spojené s léčbou jako periferní neuropatie, vypadávání vlasů a bolesti. Ženy hodnotily hůře pouze vypadávání vlasů (graf 2). 60 50 40 30 20 I. před chemo (ženy) 10 0 Únava* Zvracení* Bolest* Dušnost* Nespavost* Chuť* Zácpa* Průjem* Kašel** Vykašlávání** Bolestivá ústa** Polykání** Periferní neuropatie** Vypadávání vlasů** Bolest na hrudi** Bolest paže** Bolest jinde** II. po chemo (ženy) I. před chemo (muži) II. po chemo (muži) Rozpětí škály kvality života je 0 100. Vyšší skóre symptomatické škály znamená vyšší/horší úroveň symptomů. Uvedený problém je pro pacienta více zatěžující. Graf 2 Porovnání skóre symptomatické škály EORTC QLQ-C30* a QLQ-LC13** pacientů s karcinomem plic před a po chemoterapii podle pohlaví DISKUSE V tomto výzkumu nebylo zjištěno výrazné zlepšení ani zhoršení v kvalitě života pacientů s bronchogenním karcinomem plic před a po chemoterapii. Významně lépe hodnotili pacienti pouze dušnost (tab. 2). Výskyt vedlejších účinků léčby může představovat pro pacienty značnou psychickou i fyzickou zátěž. Dle Salajky (2000, s. 156) lze vliv léčby na kvalitu života hodnotit v dlouhodobější perspektivě. Chemoterapie provázená vedlejšími účinky může v dlouhodobé perspektivě být přínosná nejen délkou přežití, ale i kvalitou života dosaženou během této doby. Nemocní jednoznačně dávají přednost prožít tuto dobu v co největším komfortu, s co nejmenšími problémy vyvolanými jak samotnou nemocí, tak i její léčbou; požadavek prodloužit tuto dobu zpravidla ustupuje výrazně do pozadí. Langendijk et al. (2000, p. 149) zjistili pozitivní vliv na kvalitu života až šest týdnů po radioterapii a následně další zlepšení tři měsíce po radioterapii. Pro další výzkum by bylo vhodné sledovat kvalitu života pacientů s větším časovým odstupem po ukončené chemoterapii. Při srovnání kvality života podle pohlaví je zřejmé, že ženy uvedly vyšší kvalitu života 18