Vítězslav Nezval Švábi (Praha: Svoboda, 1945. Edice Plamen, svazek 2. Elektronická verze Borovička, Lukáš. Praha 2008.) 1 Satirická báseň 1939 (5) Tato báseň byla napsána v červnu 1939 a jakožto součást rukopisu knihy Pět minut za městem byla předložena v létě 1939 nakladatelstvím Fr. Borový k předběžné censuře. Poněvadž censor, jenž měl rozhodnouti o aprobaci rukopisu knihy, byl mezitím zatčen, dostal se rukopis zároveň s jinými rukopisy, nacházejícími se u censora, do rukou gestapa. Tato nešťastná náhoda způsobila, že po vyloučení Švábů z knihy Pět minut za městem nemohli býti vydáni ani anonymně, ani illegálně. Z několika kopií básně, kterou autor uložil na různých místech, zachovala se jen jediná a podle jejího textu je vytištěna tato kniha. V. N. (7) Když o půlnočních tryznách zháší světlo v barabiznách, pod pražskými paláci vylézají tuláci. Žádný z nich však nespí v stohu. Zdržují se u brlohů s pověstnými dívkami, kde to páchne slívkami. Znají každá tajná vrátka, justice je na ně krátká. Je jich sta a tisíce... Zamořili strážnice. (8) Nejvíc je jich u pekáren vnikli ba i do kasáren, lezou z noční sněmovny, ničí vše, i knihovny... Vy je znáte... Jsou to švábi... Jak jsme na ně všichni slabí... Vyplundrován, zpotvořen, svět je jimi zamořen. (9) 1 Obálka a úprava Fr. Muziky.
Jednou v nevýslovném parně zatoužil jsem po kavárně, jež by zela prázdnotou, vstoupil jsem tam s Charlottou. Snad je to jen krycí jméno... Město bylo vylidněno, (přijel transport z Berlína...) Cestou promokli jsme na... Jak bych mluvil o tvé kůži! Moje básně čtou i muži, nesvléknu tě před nimi, zůstaň skryta za rýmy. (10) Moje milenko i vdovo, čtli jsme spolu České slovo (i to někdy musí být). Pak jsem tě chtěl políbit. Pamatuješ, jak nám bylo, moje rozcuchaná vílo? Chtěje políbit, jsem škráb... Vedle tebe seděl šváb! (11) Básník fantastických krabů, štítil jsem se vždycky švábů. Jaký hnusný tvor je šváb! Nikdy jsem ho nezašláp. Smířil bych se s krupobitím, avšak švábů, těch se štítím. Je to hloupá fobie, věř mi, snad mě zabije. V lázních je jich plný bazén, štítím se jich jako blázen. Hnusní, černí, mstiví, zlí, všude se nám rozlezli. (12) Nalezli nám do postelí, lezou v houfech před kostely, po schodištích nemocnic, nic je neodstraší, nic! Žádný jedovatý prášek, tyjí ze svých hnusných splašek, obrněni před plyny páchnou jako zdechliny.
(13) Ďábel, zaklet v těchto švábech, již se hemží v starých škrábech na slunci, i ve stínu, mstí se lidem za špínu. Na všem lpí ta lidská špína. Lpí i na sklenici vína, kterou zvedáš k přípitku ve svém čistém příbytku. Lpí i na studánkách v lese, prodává a kupuje se s grandiosním výdělkem, prodává se ve velkém. (14) Co již bylo pro ni sporů! Zamyká se do tresorů z platiny a ze zlata, jsou jí plná košťata. Košťata, jež mají mésti špínu špínou (na neštěstí!), lpí i v hrotech psacích per, svět je zašpiněný džber. (15) Je to krásná podívaná na šváby a na satana, otce všech těch nečistot, když jim zatarasíš vchod. Lezou klidně k cizím dveřím, lezou do polštářů s peřím, do kredenců, do spíží. Kam se všude nevplíží! Švábi jsou hned všude doma, ať je rád, či nerad kdo má. Vrhají se na sklady, podmílají základy. (16) Pokud bude špína v žlabech, bude v těchto hnusných švábech rozpínavá touha žít, dotud nebudem mít klid. Také nebylo by divem,
kdyby omámeni pivem, kolem něhož drží sněm, sami utonuli v něm. (17) Ať je na ulicích živo! Dejte švábům černé pivo, všecky sudy, celý sklep... Pak jim půjdem na pohřeb! Všecky sudy na ulice! Pivo na stříbrné lžíce! Na talíře ze zlata! Před kanály! Za Vrata! Na lavičky do všech parků! K tomu desettisíc párků, ostrou hořčici a křen, uvidíte soudný den... (18) Průvod smuteční a černý rozleze se pod lucerny, z chodeb, skulin, ze stínu na poslední hostinu. Koště, vymeť utopence, seřazené v černé věnce. Brali, brali, přebrali, seprali se, požrali! (19) Žel, i tato zbraň je slabá, pivo nevyhladí švába. Všude, kde je u vlády, nutno změnit základy. Od základu vystavěti nové domy bez havěti, bez špíny a bez splašek, od základů do tašek. Nový kámen z nových lomů dáti za základy domu bez páchnoucích odpadků, napodobit pohádku, (20) pohádku, v níž zlo se trestá, vybudovat nová města, města bez hladomoren,
jaká krása! Jaký sen! Města, jež nás ve snu vábí, v kterých vystřídají šváby, rozdrcené palicí, namodralí střevlíci... (21) Lásko, vzpomínáš si ještě, jak jsme za prudkého deště (ty jen se svým hedvábem) utíkali před švábem, který, čelem k mému čelu, posadil se do fotelu, pamatuješ na ten kvap, k němuž přiměl nás ten šváb? Seděl ve fotelu, mrcha! Kdo ví, před čím on sám prchá, kdo ví, odkud se tu vzal! Možná, že i on se bál... (22) Třeba prchal k tobě, ctnosti, před svou vlastní ošklivostí, jež ho časem rozdrtí, třeba prchal před smrtí! Třeba prchal, jak já prchám švábům, přeludům a mrchám, jež se rodí z obláčků, k tobě, k tobě, miláčku!