UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky. Magisterská diplomová práce.

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky Města a jejich politická reprezentace Municipalities and their political representation Magisterská diplomová práce Martina Šnapková Vedoucí práce: Mgr. Dan Ryšavý, Ph.D. Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 29.11.2010... Šnapková Martina

Chtěla bych tímto vyjádřit poděkování vedoucímu mé magisterské práce Mgr. Danu Ryšavému, Ph.D. za jeho postřehy, připomínky a cenné rady, které mi dával v průběhu psaní.

Obsah ÚVOD... 6 1. TEORETICKÉ VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ... 8 1. 1 Obce a města... 8 1.1.1 Třístupňová soustava obcí... 9 1. 2 Politická reprezentace a orgány obce... 10 1. 2. 1 Zastupitelstvo... 10 1. 2. 2 Rada... 11 1. 2. 3 Starosta... 12 2. KOMUNÁLNÍ VOLBY A KOMUNÁLNÍ POLITIKA... 13 2. 1 Specifika komunálních voleb... 13 2. 1. 1 Volební právo... 13 2. 1. 2 Volební aktéři... 14 2. 1. 2. 1 Politické strany a hnutí... 14 2. 1. 2. 2 Nezávislí... 15 2. 1. 3 Další specifika komunálních voleb... 16 2. 2 Výsledky jednotlivých komunálních voleb... 18 2. 3 Komunální politika a její specifika... 21 2. 3. 1 Malé obce... 22 2. 3. 2 Střední obce... 23 2. 3. 3 Velké obce... 24 3. TEORIE KOALIC... 25 3. 1 Původní teorie koalic... 25 3. 2 Typologie koalic v podmínkách komunální politiky... 26 4. METODOLOGIE... 30 4. 1 Východiska... 30 4. 2 Výzkumné otázky... 31 4. 3 Výzkumný soubor... 33 4. 4 Metody výzkumu... 34 5. ANALÝZA DAT... 36 5. 1 Obce se 3-10 tisíci obyvateli... 36

5. 1. 1 Karlovarský kraj... 39 5. 2 Obce nad 10 tisíc obyvatel... 48 5. 3 Srovnání sledovaných kategorií obcí s ORP... 51 5. 3. 1 Zastoupení politických subjektů v orgánech obcí jednotlivých kategorií... 51 5. 3. 2 Starostové jednotlivých kategorií obcí... 57 5. 3. 3 Radniční koalice jedntolivých kategorií obcí... 60 ZÁVĚR... 64 Bibliografie... 66 Použité zkratky... 84 Seznam tabulek... 86 Seznam grafů... 87 Přílohy... 88 Anotace... 106 5

Úvod Komunální politika, jako nejnižší úroveň politického systému České republiky, je oblastí, která stále zůstává opomíjena oproti politice národní. Přesto v posledních letech vzrostl zájem mnoha autorů o tuto sféru a přibývá tak publikací i výzkumů zabývající se fenomény komunální politiky. Mezi zmíněné autory patří např. Stanislav Balík či Petr Jüptner. Tato práce navazuje na výzkum Stanislava Balíka o obcích s rozšířenou působností, v nichž zkoumal zastoupení jednotlivých politických subjektů v orgánech obcí a především se věnoval typologii radničních koalic v těchto obcích. Já se v této práci pokusím o podobnou analýzu, přičemž mým výzkumným souborem budou obce nad 3 tisíce obyvatel. Zjištěné výsledky budu následně srovnávat s výsledky Balíka o ORP. Analyzovat budu situaci v daných obcích po volbách v roce 2006. Přestože v říjnu 2010 proběhly další komunální volby, v této práci se jimi nebudu zabývat, jelikož nebyl dostatek času na podrobnější rozbor těchto voleb. Hlavním cílem práce je najít odpověď na otázku, zda má velikost obce vliv na míru politizace. Míru politizace budu zkoumat již zmíněnou analýzou radničních koalic a zastoupením politických stran v radách a zastupitelstvech obcí, přičemž pozornost bude věnována pouze čtyřem parlamentním stranám ODS, ČSSD, KDU- ČSL, KSČM, které se již etablovaly i na komunální úrovni, a nezávislým. Předpokládat přitom budu, že s rostoucí velikostí obce roste i míra politizace. Úkolem práce tedy bude podat ucelenější pohled na komunální politiku ve vybraných obcích a zjistit míru politizace v jednotlivých velikostních kategoriích obcí. Diplomová práce je členěna do pěti kapitol. V první kapitole se věnuji teoretickému vymezení základních pojmů, kde definuji na základě právních předpisů pojmy jako obec a orgány obce. Ve druhé kapitole se zaměřím na specifika komunálních voleb, které jsou v mnohém odlišné od voleb celostátní úrovně. Také poukážu na celkové výsledky komunálních voleb od roku 1994 do roku 2006. Jelikož politika na obecní úrovni není homogenní jako politika celostátní, proto je třeba si její odlišnosti ukázat na několika, v tomto případě třech velikostních kategoriích. 6

Ve třetí kapitole se pokusím přiblížit obecnou teorii koalic, a dále definuji teorii koalic Stanislava Balíka, který vytvořil teorii aplikovatelnou speciálně na komunální úroveň. V další kapitole se pokusím představit metodologii práce, především její východiska, hypotézy, výzkumný soubor a metody výzkumy. V poslední kapitole analyzuji výsledky komunálních voleb a následné utváření povolebních koalic ve sledovaných obcích. Zjištěné výsledky se dále pokusím zkonfrontovat s výsledky z obcí s rozšířenou působností. V závěru práce zhodnotím dosažené výsledky a pokusím se odpovědět na základní výzkumnou otázku. Pro tuto práci budou využity informace ze serveru Českého statistického úřadu a jeho volebního serveru volby.cz. Dále bude použita česká literatura zabývající se komunální politikou, a nejrůznější právní předpisy vztahující se k tématu této práce. Důležitým zdrojem informací pro analýzu jednotlivých typů koalic budou internetové stránky zkoumaných obcí. 7

1. Teoretické vymezení základních pojmů Jak již sám název napovídá, v této kapitole budu charakterizovat základní teoretické pojmy, jako jsou obec, město, statutární město, vymezím i tzv. třístupňovou soustavu obcí a dále definuji jednotlivé orgány obce, a to na základě platných zákonů a dostupné literatury. 1.1 Obce a města Obec je, dle zákona č.128/2000 Sb., o obcích (obecním zřízení) 1, základním územním samosprávným společenstvím občanů, tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Jedná se o veřejnoprávní korporaci, která má vlastní majetek, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. 2 Zákon rozlišuje obce, města a statutární města. Termínem obec lze označit souhrnně jak všechny municipality od nejmenších po Prahu, tak jen ta sídla, která nemají postavení města či statutárního města, neboli vesnice (obce vesnického typu) 3. Obec je samostatně spravována zastupitelstvem obce, dalšími orgány jsou rada obce, starosta, obecní úřad a zvláštní orgány obce. Městem je obec, která má alespoň 3 000 obyvatel, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. V případě měst se mění i názvy jejich orgánů na: zastupitelstvo města, rada města, starosta a městský úřad. Statutární města mají právo uspořádat své vnitřní poměry ve věcech správy statutem, který je vydáván formou obecně závazné vyhlášky. 4 Tímto statutem lze např. rozčlenit území statutárního města na městské části nebo městské obvody s vlastními orgány samosprávy, jejich vzájemnou součinnost, zdroje příjmů městských částí, a další. U statutárních měst dochází ke změně názvu starosta na primátor města, a městský úřad se nazývá magistrát. 1 Dále jen zákon o obcích. 2 Zákon č.128/2000 Sb., o obcích, 1-3. 3 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 20. 4 Tamtéž, s.22. 8

Zvláštním případem je Praha, která je nejen statutárním městem, ale také vyšším územně samosprávným celkem (krajem), a řídí se samostatným zákonem č.131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. K 1.1.2009 bylo v České republice 6 249 obcí, z toho 592 měst a 23 statutárních měst. Přestože jsem zde rozlišila pojmy obec, město a statutární město, pro zjednodušení budu v rámci této práce pracovat především s pojmem obce, jakožto souhrnným označením pro všechny municipality. 1.1.1 Třístupňová soustava obcí Obce lze dále ještě členit do tří stupňů, tzv. třístupňové soustavy obcí. Ta vznikla v roce 2003 v rámci reformy veřejné správy, kdy došlo ke zrušení okresních úřadů, jejichž výkon přenesené působnosti státní správy převzaly jednak nově utvořené krajské úřady a jednak některé větší obce. A právě dle míry převzaté přenesené působnosti rozlišujeme 3 stupně obcí. Obcemi I. stupně jsou všechny obce ČR a vykonávají přenesenou působnost státní správy jen v základním rozsahu, jenž určuje zákon o obcích. II. stupněm jsou obce s pověřeným obecním úřadem, které v rámci přenesené působnosti vykonávají státní správu pro více obcí v okolí, a to v rozsahu přiznaném dle zákona o obcích. Těchto obcí je v ČR celkem 389, včetně Prahy. Obce s rozšířenou působností 5, nebo-li obce III. stupně, jsou zároveň i obcemi II.stupně, a proto také vykonávají některé správní funkce v rámci přenesené působnosti, ale pro ještě větší okruh obcí v jejich okolí. Někdy jsou také označovány jako menší okresní úřady. 6 ORP je v ČR celkem 206, včetně hlavního města Prahy. Obce II. a III. stupně vymezuje zákon č. 314/2002 Sb. o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. 5 Dále také označováno zkratkou ORP. 6 BALÍK, S. Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. s. 20 9

vládě. 7 Na politickou reprezentaci lze také nahlížet z pohledu aktérů politické 1.2 Politická reprezentace a orgány obce Reprezentace je obecně chápána jako zastupování určité společenské skupiny, v případě politické reprezentace jako zastupování lidu, případně i pověření vystupovat a jednat ve jménu lidu. Na celostátní úrovni je za politickou reprezentaci považován parlament, vláda a premiér. Ekvivalent k těmto pojmům lze najít i na komunální úrovni. Vládu lze převést na obecní či městskou radu, parlament na zastupitelstvo a premiéra na starostu, ačkoli vztah starosty k radě není zdaleka tak těsný jako vztah premiéra k soutěže, tedy jako na zástupce určité ideologie či určitého programu. V této práci budeme volební aktéry rozlišovat na politické strany, zejména na ty etablované na parlamentní úrovni, a nezávislé. (více viz podkapitola 2.1.2.2) Hlavními orgány obce jsou zastupitelstvo, rada a starosta. Definice a pravomoci jednotlivých orgánů vymezuje zákon o obcích. V této práci budou popsány jen základní informace o obecních orgánech. 1.2.1 Zastupitelstvo Zastupitelstvo je nejdůležitějším orgánem obce. Jako jediné je zakotveno ústavně a disponuje přímou demokratickou legitimitou, neboť je voleno občany na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Volby probíhají podle zásad poměrného zastoupení. 8 Zastupitelstvo je voleno na čtyři roky. Počet členů zastupitelstva obce je závislý na její velikosti, zákon o obcích však stanovuje minimální a maximální počet členů (viz Tabulka 1). Odlišná situace je však v případě Prahy, kde je zastupitelstvo sedmdesátičlenné. Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech patřící do samostatné působnosti obce. Jedná se především o schvalování rozpočtu obce a závěrečného účtu obce, 7 JÜPTNER, P. Komunální koalice a politické modely. Politologická revue. 2004, roč.10, č.2, s.81. 8 VILÍMEK, P. Struktura a pravomoci orgánů obecní samosprávy. In BALÍK, S. (eds) Komunální volby v České republice v roce 2002. s. 26. 10

zřizování a rušení příspěvkových organizací a organizačních složek obce, obecní policie, právnických osob, vydávání obecně závazných vyhlášek obce, vyhlášení místního referenda, atd. Mezi jeho další významné pravomoci patří volba starosty, místostarosty (či místostarostů) a dalších členů rady obce z řad svých členů, a také jejich odvolání. Podrobný výčet pravomocí zastupitelstva upravuje v 84 zákon o obcích. Tabulka 1: Počet členů zastupitelstva podle počtu obyvatel Počet obyvatel do 500 obyvatel nad 500 do 3000 obyvatel nad 3000 do 10 000 obyvatel nad 10 000 do 50 000 obyvatel nad 50 000 do 150 000 obyvatel nad 150 000 obyvatel Počet členů zastupitelstva obce 5 až 15 členů 7 až 15 členů 11 až 25 členů 15 až 35 členů 25 až 45 členů 35 až 55 členů Zdroj: Zákon č. 128/2000 Sb. 1.2.2 Rada Dle zákona o obcích 9 je rada výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti a ze své činnosti odpovídá zastupitelstvu obce. Tvoří ji starosta, místostarosta či místostarostové a další členové rady. Počet členů rady je vždy lichý a pohybuje se v rozmezí 5 až 11 radních, avšak nesmí přesáhnout jednu třetinu počtu zastupitelů. Rada se nevolí v obcích, které mají méně než patnáctičlenné zastupitelstvo. V obcích, kde se nezřizuje rada, vykonává její pravomoci starosta. Mezi hlavní pravomoci rady patří příprava návrhů pro jednání zastupitelstva, dále zabezpečuje plnění přijatých usnesení zastupitelstva a hospodaření obce podle schváleného rozpočtu, vydává nařízení obce, projednává a řeší návrhy, připomínky a 9 Zákon č.128/2000 Sb., o obcích, 99, odst. 1-3. 11

podněty předložené členy zastupitelstva obce nebo komisemi rady obce, atd. Mimo jiné má také rozsáhlé pravomoci ve vztahu k obecnímu úřadu. Rada je z hlediska svých pravomocí nejdůležitějším orgánem obce, a proto je pro zvolené politické subjekty důležité obsadit co možná největší počet míst v radě. Sám Balík k tomu dodává, že mandát v zastupitelstvu ztrácí na ceně ve chvíli, kdy není spojen s vlivem na každodenní činnost exekutivy. Pokud strana neobsadí post starosty, místostarosty nebo některého z radních, její vliv na osud samosprávné jednotky bývá minimální. 10 1.2.3 Starosta Starosta je orgánem obce, který reprezentuje obec navenek. Podobně jako radu obce jej volí ze svých řad zastupitelstvo, a jemu je starosta také za výkon své funkce odpovědný. Mezi hlavní úkoly starosty patří včasné objednání přezkoumání hospodaření obce, informování veřejnosti o činnosti obce, zabezpečuje výkon přenesené působnosti v obcích, kde nepůsobí tajemník, dále svolává a řídí zasedání zastupitelstva a rady a podepisuje zápisy z nich, stejně jako jejich usnesení a obecní předpisy. Významná je také jeho pravomoc pozastavit výkon usnesení rady v samostatné působnosti, v případě že ho považuje za nesprávné. Pozastavené usnesení následně předloží k rozhodnutí nejbližšímu zasedání zastupitelstva, které s konečnou platností o věci rozhodne. 11 Starostu zastupuje místostarosta. Zastupitelstvo obce může zvolit i více místostarostů a svěřit jim konkrétní úkoly. 10 BALÍK, S. Modely exekutivních koalic na komunální úrovni. In DANČÁK, B., FIALA, P., HLOUŠEK, V. (eds.) Evropeizace: Nové téma politologického výzkumu. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s. 26. 11 Zákon č.128/2000 Sb., o obcích, 103-105. 12

2. Komunální volby a komunální politika V této kapitole se nejprve pokusím seznámit se specifiky současných komunálních voleb, jenž představují základní legitimační okamžik politické reprezentace dané obce. 12 Dále poukážu na souhrnné výsledky jednotlivých komunálních voleb konaných od vzniku samostatné České republiky do roku 2006. Poté popíšu specifika obcí různých velikostních kategorií. 2.1 Specifika komunálních voleb Pro pochopení fungování komunální politiky je třeba si objasnit specifika voleb do zastupitelstev obcí, které v současnosti upravuje zákon č. 491/2001 Sb. o volbách do zastupitelstev obcí. Od sametové revoluce v roce 1989 proběhlo v České republice již šest řádných obecních voleb. Volby v roce 1990 plnily především funkci prvních, ustavujících voleb, kdy stranické spektrum nebylo ještě příliš strukturované, proto jim nebyla věnována taková pozornost jako parlamentní úrovni. Ani v této práci je nebudu blíže analyzovat. Další komunální volby se pak konaly co čtyři roky, tedy v letech 1994, 1998, 2002, 2006 a 2010. Jak již bylo uvedeno v úvodu, také posledními volbami se v této práci nebudu zabývat, a to především kvůli nedostatku času k podrobnějšímu zpracování dat. Komunální volební systém v České republice je poměrný. Volby do zastupitelstev obcí se stejně jako všechny ostatní volby konají dle všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. 2.1.1 Volební právo Aktivní volební právo, tedy právo volit své zástupce má, dle zákona o volbách do zastupitelstev obcí, každý občan České republiky, starší 18-ti let, jenž 12 BALÍK, S. Metodologie výzkumu komunální politiky. In FIALA, P. - STRMISKA, M. Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. s. 163. 13

má v dané obci trvalé bydliště. Za stejných podmínek může volit i občan cizího státu, pokud to přiznává mezinárodní úmluva, kterou je ČR vázána. Pasivní volební právo a tedy právo být volen má každý volič. 2.1.2 Volební aktéři Dle zákona o volbách do zastupitelstev obcí mohou kandidovat v komunálních volbách pouze volební strany, jimiž jsou nejen registrované politické strany a hnutí a jejich koalice, ale také jednotliví nezávislí kandidáti, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů. Aby byla kandidátní listina volební strany přijata a její členové se mohli zúčastnit volebního boje, je třeba registrace kandidátní listiny. Dále si proto vymezím dva základní aktéry politické soutěže - politické strany a hnutí a různé formy nezávislých - a seznámím s podmínkami jejich kandidatury do obecních voleb, ve kterých lze vysledovat určité zvýhodnění politických stran. 2.1.2.1 Politické strany a hnutí Registrované politické strany, hnutí či jejich koalice, nemusí pro kandidaturu v jednotlivých zastupitelstvech splňovat žádnou další podmínku, registraci kandidátní listiny získávají automaticky. Dokonce není nutné, aby alespoň jeden z kandidátů byl členem kandidující strany. 13 K samotné registraci politické strany či hnutí je potřeba především podpisů tisíce občanů, kteří souhlasí se vznikem dané strany či hnutí. 14 Do této skupiny patří zejména strany relevantní na parlamentní úrovni, které se v různé míře etablovaly i na komunální úrovni. Jedná se zejména o ODS, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, s nimiž budu dále pracovat. Pro pozdější potřeby této práce je dobré si ujasnit ideologii politických stran a jejich umístění na pravolevé ideologické škále, abych při aplikaci teorie koalic mohla 13 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s.90. 14 Další podmínky vzniku politických stran a hnutí viz zákon č.424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, 6. 14

rozlišit ideově propojené a ideově nepropojené typy koalic. Pravolevá ideologická škála bude vypadat takto: KSČM ČSSD KDU-ČSL ODS levice střed pravice 2.1.2.2 Nezávislí První formou nezávislých jsou jednotliví nezávislí kandidáti. Ti kandidují sami za sebe, nejčastěji v nejmenších obcích, které netvoří radu. Druhou formou jsou sdružení nezávislých kandidátů. K registraci kandidátních listin jednotlivých nezávislých kandidátů a sdružení nezávislých kandidátů je potřeba určitý počet podpisů, který se však odvozuje z velikosti obce, kde je kandidátní listina podávána. Navíc úprava zákona o volbách do zastupitelstev obcí z roku 1994 zpřísnila, resp. zvýšila minimální počet podpisů potřebných pro kandidaturu do zastupitelstev obcí (viz Tabulka 2). Zákonodárci se tak snaží změnami volebního zákona ztížit přístup k mandátům nezávislým kandidátům a jejich sdružením, na jejichž místě by raději viděli zástupce politických stran. Podpora různých seskupení nezávislých kandidátů přesto v obecních volbách spíše roste. Ve větších obcích je ovšem pro ně racionálnější vstupovat do voleb v pozici registrovaných politických subjektů. Dochází tak k jejich formální politizaci. 15 Důsledkem těchto změn však nastal rozmach tzv. regionálně-komunálních politických stran a hnutí. Tyto strany a hnutí vznikají stejně jako klasické politické strany (viz výše), formálně jsou tedy politickými stranami, avšak uchovávají si punc nezávislosti, a proto je lze označit jako třetí z forem nezávislých. Jüptner regionálněkomunální strany dále dělí na tři strany. 16 Za prvé to jsou strany regionální, které zajišťují komunální politickou participaci v určitém regionu či regionech. Jedná se např.o Demokratickou regionální 15 RYŠAVÝ, D. Proměny lokálních politických elit na venkově a malém městě. In NĚMEC, J., ŠŮSTKOVÁ, M. (eds.). III. Kongres českých politologů, Olomouc 8.-10.9. 2006. Praha, Olomouc: Česká společnost pro politické vědy, 2006. s. 759. 16 JÜPTNER, P. Europeizace a komunální politické myšlení. In DANČÁK, B. FIALA, P. a HLOUŠEK, V. (eds.) Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s.129. 15

stranu (DRS), Hnutí za harmonický rozvoj obcí a měst (HNHRM) a Unii pro sport a zdraví (USZ). Další jsou strany lokálně-komunální, které vznikají a působí především ve větších městech, kde je lehčí založit politickou stranu než postavit nezávislou kandidátku. Zde patří např. Pravá volba pro Plzeň, Tábor 2002. Poslední skupinou jsou strany univerzálně-komunální, jenž jsou nejsilnější ze všech regionálně-komunálních stran, jelikož nemají teritoriální zaměření. Mezi nejvýznamnější tyto strany patří např. Sdružení nezávislých (SN), Nezávislí (NEZ), SNK Evropští demokraté (SNK ED), Nestraníci (Nestr.). 17 Všechny tyto formy jsou v souhrnu výrazem téhož nepodpory parlamentních stran a podpory nezávislosti. 18 Tabulka 2: Minimální nutná podpora kandidatury nezávislých kandidátů a jejich sdružení od roku 1990 Počet obyvatel v obvodě 1990-1994 Od roku 1994 Minimální Počet obyvatel počet v obvodě z obyvatel oce u NK i SNK Minimální počet z obyvatel obce u NK Minimální počet z obyvatel obce u SNK Do 1000 20 Do 500 5% 7% 1001 3000 30 501 3000 4%, nejméně 25 7% 3001 20 000 100 3001 10 000 3%, nejméně 150 7% 20 001 50 000 200 10 001 50 000 2%, nejméně 600 7% Nad 50 000 400 50 001 150 000 1%, nejméně 1000 7% Zdroj: Zákon č. 491/2001 Sb., Outlý 2004, s. 20 Nad 150 000 0,5%, nejméně 1500 7% 2.1.3 Další specifika komunálních voleb V této podkapitole přiblížím již jen v krátkosti další specifika komunálních voleb. Podrobnější znalost těchto specifik není pro tuto práci až tak nezbytná, přesto si myslím, že při výzkumu komunální politiky se bez jejich znalosti neobejdeme. 17 JÜPTNER, P. Europeizace a komunální politické myšlení. In DANČÁK, B. FIALA, P. a HLOUŠEK, V. (eds.) Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s.129. 18 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s.92. 16

Volební obvod Obec tvoří zpravidla jeden volební obvod, přičemž zastupitelstvo může nejpozději 85 dní před volbami vytvořit volebních obvodů více. V obcích do 10 tisíc obyvatel lze vytvořit takové volební obvody, aby se v každém z nich volilo alespoň pět zastupitelů. V obcích s počtem obyvatel mezi 10 001 až 50 000 pak nejméně sedm zastupitelů a v obcích s více jak 50 000 obyvateli to je devět zastupitelů ve volebním obvodě. 19 Různé velikosti zastupitelstev tak způsobují, že v rámci ČR nejsou srovnatelné počty obyvatel (a tedy i hlasů) připadající na jeden mandát. Snižuje-li se velikost volebního obvodu, vzrůstá míra disproporcionality a naopak. Odtud mj. pramení skutečnost, že v celostátním měřítku mívají volby zpravidla dva vítěze, podle počtu získaných mandátů a podle počtu získaných hlasů. 20 Způsob volby a preferenční hlasování Komunální volby se uskutečňují pomocí otevřených kandidátních listin a systému tzv. panašování, kdy volič může udělit preferenční hlasy jen pro tolik kandidátů, kolik zastupitelů má být v dané obci zvoleno. Volič může hlasovat pro jednu kandidátní listinu nebo pro jednotlivé kandidáty různých volebních stran, či oba způsoby zkombinovat a označit jednu volební stranu a z ostatních stran další jednotlivé kandidáty. 21 Dle změny zákona z roku 1994 se preferenční hlasy již nesčítají, ale udělují se jednotlivým kandidátním listinám, při zachování pořadí. Pouze kandidát, který získal více než 10 % průměru počtu hlasů příslušné kandidátní listiny, získává preferenční mandát. 22 19 Zákon č.491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, 27. 20 OUTLÝ, J. Volby do zastupitelstev v obcích vývoj a souvislosti. Politologická revue. 2003, roč. 9, č. 2, s. 27-28. 21 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 97. 22 KREJČÍ, O. Nová kniha o volbách. Praha: Professional Publishing, 2006. s. 331. 17

Uzavírací klauzule Uzavírací klauzule představuje hranici danou zákonem, kterou musí daný politický subjekt překonat, aby byl zařazen do procesu rozdělování mandátů. V ČR byla zavedena v roce 2001 a činí 5 % z celkového počtu hlasů děleného voleným počtem členů zastupitelstva a vynásobeno počtem jejich kandidátů. Tato klauzule omezuje zastoupení malých politických stran, avšak její význam se projevuje až u větších obcí, u menších se neprojevuje vůbec. 23 Volební formule Volební formule je způsob jakým se přepočítávají odevzdané hlasy na mandáty. V roce 2001 došlo ke změně zákona a tím i ke změně metody formule, a to ze Sainte Lagüe na d Hondtovu metodu. Metoda Sainte-Lagüe zvýhodňuje především malé strany, d Hondtova metoda je pak výhodnější pro strany velké. 24 Podrobnější vysvětlení jednotlivých formulí není pro tuto práci relevantní. 2.2 Výsledky jednotlivých komunálních voleb V této podkapitole stručně přiblížím souhrnné výsledky komunálních voleb do zastupitelstev obcí v letech 1994 2006, přičemž největší pozornost bude věnována čtyřem hlavním parlamentním stranám, jenž se etablovaly i na komunální úrovni, a nezávislým uskupením. Do skupiny nezávislých zde započítáváme nezávislé kandidáty, sdružení nezávislých kandidátů, ale i politické strany s nezávislou identitou, jako např. NEZ, VPM. Volby v roce 1994 byly prvními volbami v samostatné České republice. S jistou výhodou vstupují, oproti nově ustaveným stranám jako je ČSSD a ODS, do komunálních voleb KSČM a KDU-ČSL, jenž mají vybudovanou svou organizační 23 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 98 99. 24 Tamtéž, s.101. 18

síť z období komunistického režimu. 25 Volební účast tehdy činila 62,3 %. Vítězem voleb dle počtu hlasů se stala ODS se ziskem téměř 30 %, za ní se drží KSČM se 14,7 %, nezávislí s 11,5 %, dále pak ČSSD a KDU-ČSL každá s 8,6 % hlasů. Vítězem dle počtu získaných mandátů se však stali nezávislí s více jak 53 %. ODS, která získala nejvíce hlasů má nakonec jen 12 % mandátů, a skončila tak až za KDU- ČSL. Ta obdržela 13,3 % mandátů, a stala se tak nejsilnější politickou komunální stranou, především na jižní a střední Moravě a v jižních a východních Čechách, kde má své silné volební základny. 26 KSČM pak získala 10,5 % a ČSSD pouhých 2,7 % mandátů. Účast v komunálních volbách v roce 1998 byla 46,7 %. V parlamentních volbách poprvé vyhrála ČSSD, avšak v komunálních volbách opět zvítězila ODS co do počtu hlasů (21,8 %), a opět nezávislí co do počtu mandátů (cca 60 %). Prvenství ODS v počtu hlasů bylo méně výrazné než v roce 1994, vítězství nezávislých v počtu mandátů bylo naopak výraznější, jejich podíl dosáhl téměř tří pětin. ČSSD se podařilo předstihnout v počtu hlasů KSČM, přesto v počtu mandátů byla z největších parlamentních stran až čtvrtá - za KDU-ČSL, KSČM a ODS. ODS (8,6 %) získala dokonce méně mandátů než KSČM (9,5 %). 27 V roce 2002 přišlo k volbám 45,5 % voličů, což znamenalo určitý pokles oproti předchozím volbám. Nejúspěšnější byli nezávislí, kteří získali 26,5 % hlasů a obsadili 62,7 % všech zastupitelských křesel. Z parlamentních stran získala nejvíce mandátů opět KDU-ČSL, a to téměř 10 %. Dále následovala KSČM s 9,2 % mandátů, dále ODS s 8,3 % a ČSSD s 7,2 % křesel. Ačkoliv z parlamentních stran ODS nevyhrává v počtech mandátů v celkovém souhrnu všech obcí, v roce 2002 zaznamenala nárůst mandátů ve větších a statutárních městech. Zvítězila např. v Praze, kde získala 30 zastupitelských křesel ze 70, dále vyhrála v Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Pardubicích, Hradci Králové, Českých.Budějovicích, Ústí nad Labem, Kladně, atd. Ve volbách v roce 2006 dosáhla volební účast 46,4 %. V celkovém počtu mandátů opět zvítězili nezávislí (65,6 %), z parlamentních stran poprvé na počty mandátů nevyhrála KDU-ČSL (8,4 %). ODS se v tomto roce podařilo získat jednak nejvíce hlasů (34,9 %), jednak i nejvíce mandátů z parlamentních stran, a to přes 25 VODIČKA, K., ŠIMKA, K. Místní státní správa a samospráva. In VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Praha: Portál, 2007. s. 307. 26 Tamtéž, s. 308. 27 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 149. 19

10 %. KSČM obdržela necelých 7 % mandátů, což pro ni znamenalo výraznější pokles. ČSSD pak skončila v těsném závěsu za KSČM s 6,7 % křesel. Obecně lze říct, že ODS a ČSSD dominují zejména parlamentní úrovni, na té komunální se pak soustřeďují ve velkých městech. Stále se projevuje jejich absence ve středních a menších obcích, kde se však naopak daří KDU-ČSL a KSČM, a to díky svým organizačním jednotkám z dob komunismu. 28 Z výše uvedených výsledků jednotlivých voleb je možno spatřit rozdíly, někdy i velmi výrazné, mezi počtem získaných hlasů a počtem získaných mandátů (viz Graf 1 a 2). Tyto rozdíly jsou patrné zejména u nezávislých, což vysvětluje Rojčík jako následek legislativních změn, které aktivitu nezávislých přesunuly do malých obcí, kde je ke získání mandátů potřeba nižšího počtu hlasů. 29 Na vyšší zastoupení nezávislých má dle Balíka také velký vliv to, že v jedné municipalitě může být přítomno více nezávislých subjektů, avšak politické strany tuto možnost nemají. 30 Graf 1: Souhrnné výsledky komunálních voleb ve všech obcích dle navrhujících stran v % hlasů 40 35 30 25 20 15 1994 1998 2002 2006 10 5 0 ODS ČSSD KDU-ČSL KSČM Nezávislí Zdroj dat: Balík 2008, www.volby.cz a vlastní výpočty 28 VODIČKA, K., ŠIMKA, K. Místní státní správa a samospráva. In VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky. Praha: Portál, 2007. s. 310. 29 ROJČÍK, O. Komunální volby v letech 1990, 1994 a 1998. In BALÍK, S. (eds). Komunální volby v České republice v roce 2002. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2003. s. 41. 30 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 204. 20

Graf 2: Souhrnné výsledky komunálních voleb ve všech obcích dle navrhujících stran v % mandátů 70 60 50 40 30 1994 1998 2002 2006 20 10 0 ODS ČSSD KDU-ČSL KSČM Nezávislí Zdroj dat: Balík 2008, www.volby.cz a vlastní výpočty 2.3 Komunální politika a její specifika Komunální politika je nejnižší úrovní politického systému České republiky. V mnoha aspektech se liší od politiky parlamentní, zároveň však nejde ani o politiku jednotvárnou a snadno uchopitelnou a nelze tedy vytvořit jeden zobecňující závěr platný na celou oblast komunální politiky. Petr Jüptner došel k závěru, že celostátní součty výsledků komunálních voleb nemají žádnou konkrétní politickou platnost, směrodatné je rozložení sil v každé konkrétní obci. Obecní volby nejsou tedy žádným platným celkem, ale jde o tisíce mikrovoleb 31 Také Petr Fiala přišel s výstižným tvrzením, že komunální politika má tolik podob, kolik je obcí. 32 V této práci se nebudu zabývat jednotlivými obcemi, ale středem mého zájmu budou určité velikostní skupiny obcí a podoba jejich komunální politiky. Jednotlivé 31 JÜPTNER, P. Česká komunální politika a její problémy. Teze disertační práce, FSV Univerzity Karlovy, 2004. s.5. 32 FIALA, P. O komunálních volbách a komunální politice. Proglas. 1994, roč. 5, č. 10. s. 3. 21

hranice mezi těmito skupinami však nelze přesně určit, a také různí autoři je vymezují odlišně. Vycházet budu zejména z českých autorů, kteří se věnují komunální politice jako je např. Stanislav Balík, Petr Jüptner, Jaroslav Čmejrek. Dle potřeby této práce vymezím a specifikuji následující tři kategorie malé, střední a velké obce. 2.3.1 Malé obce Petr Jüptner nabízí pro horní hranici malých obcí rozpětí mezi 1 000 až 2 000 obyvateli. 33 Jaroslav Čmejrek pak navrhuje rozhraní 2 000 obyvatel, přičemž ještě uvažuje o podskupině nejmenších obcí, tj. do 1 000 obyvatel, z nichž převážná většina ani nezřizuje radu, proto se otázka tvorby exekutivních koalic omezuje na obsazení postu starosty, případně i místostarosty. 34 V této práci však využiji rozdělení dle zákona o obcích, které určuje hranici 3 000 obyvatel, která rozlišuje města a neměstské obce. 35 Navíc i v kategorii do 3000 obyvatel (resp. i v obcích od 1 000 do 3 000 obyvatel), se vyskytuje stále velký počet obcí neustavující obecní radu. V malých obcích kandiduje nízký počet politických subjektů, v nejmenších obcích často jen jeden subjekt, jedná se především o nezávislé kandidáty a jejich sdružení. Pokud v malých obcích formálně existují politické strany, jsou jejich členové převážně bezpartijní kandidáti. Také Jüptner uvádí, že v nejmenších obcích mají politické strany často problém obsadit kandidátní listiny svými členy, proto často dosazují na své kandidátky oblíbené nestraníky, které jim přinesou potřebné hlasy. Politické strany jsou chápány jako nutné zlo potřebné ke kandidatuře do zastupitelstva. 36 Čmejrek pak dodává, že v malých obcích se může volič rozhodovat spíše podle osobních sympatií ke kandidátovi než podle jeho příslušnosti k politické straně. Stranická příslušnost pak může být pro komunální politiky v malých obcích 33 JÜPTNER, P. Komunální koalice a politické modely. Politologická revue. 2001, roč.4, č.2, s.148. 34 ČMEJREK, J. Specifika komunální politiky v malých obcích. In DANČÁK, B., FIALA, P., HLOUŠEK, V. (eds.) Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu., Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s. 75. 35 Zákon č.128/2000 Sb., o obcích, 3. 36 RYŠAVÝ, D. Komunální je komunální, velká je velká! K hypotéze politizace lokálních politických elit..sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 961.. 22

doslova přítěží. Teprve s rostoucí velikostí obce vzrůstá i význam zprostředkování politických stran a jejich ideologií či programů. 37 O fungování zastupitelstev nelze mluvit jako o klasickém principu vlády a opozice, naopak zde převažuje tvorba velkých exekutivních koalic, označovaných jako velké rodiny, kde spolupracuje každý s každým. 2.3.2 Střední obce Tuto kategorii obcí vymezuji rozmezím 3 až 10 tisíc obyvatel. Jüptner o středních obcích, které vymezil rozpětím 1 701 až 9 000 obyvatel, uvádí, že v obcích této kategorie se láme poměr sil mezi nezávislými kandidáty a politickými stranami - se vzrůstající velikostí obcí v tomto rozmezí začínají kandidáti politických stran porážet své nezávislé kolegy. 38 Nevyskytují se však zde již jednotliví nezávislí kandidáti, pouze jejich sdružení. Kromě parlamentních politických stran se zde objevují i tzv. regionálně - komunální strany, přesto jsou však členové politických stran převážně bezpartijní. V průměru zde kandiduje pět politických subjektů. Dle Jüptnera jsou politické strany ovšem složeny z tzv. jádra, tedy určité malé skupiny politických aktivistů a z tzv. křoví. Křoví představuje kandidáty na spodních místech listiny, kteří nemají reálný zájem vykonávat funkci zastupitele, a kteří jsou zařazeni na kandidátní listiny pouze pro maximalizaci volebního zisku vzhledem k nedostatku členů dané politické strany. 39 Charakter koalic a soutěživost politického systému jsou na této úrovni velmi proměnlivé. Po volbách se často utvářejí velké nebo minimální vítězné koalice, přesto zde ještě nelze mluvit o principu vládu a opozice. Během volebního období totiž opoziční strany poskytují exekutivním koalicím nezřídka tichou podporu a pojem "opozice" tak označuje spíše politická seskupení mimo exekutivní koalici než představitele lokálně alternativního programu. 40 37 ČMEJREK, J. Specifika komunální politiky v malých obcích. In DANČÁK, B., FIALA, P., HLOUŠEK, V. (eds.) Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu., Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s. 76. 38 JÜPTNER, P. Komunální koalice a politické modely. Politologická revue. 2004, roč.10, č.2, s.87. 39 JÜPTNER, P. Konfrontace teorie koalic s lokální politikou. In CABADA, L. a kol. Koalice a koaliční vztahy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 112. 40 JÜPTNER, P. Komunální koalice a politické modely. Politologická revue. 2004, roč.10, č.2, s.91. 23

2.3.3 Velké obce V této práci budu za velké obce považovat obce nad 10 tisíc obyvatel. V těchto obcích dominují jednoznačně politické strany, různá sdružení nezávislých kandidátů se objevují spíše v menších obcích této kategorie. Parlamentní a jiné etablované politické strany mají na této úrovni vysoký podíl registrovaných členů, většina bezpartijních zastupitelů pak připadá na regionálně - komunální politické strany. Politické rozložení sil v těchto obcích může mít výraznější podobnost s parlamentní úrovní, přesto však ani zde ideologie nemá takový význam. Účast na komunální politice v největších obcích je přesto pro mnoho kandidátů důležitá, protože pro nejúspěšnější komunální politiky mnohdy znamená vstupenku do vyšších pater politiky, ať už do zastupitelstev krajů či parlamentu. Ideologie politiků největších měst zůstává kdesi na půl cesty mezi nepolitickým myšlením "klasických" komunálních politiků a ideologií některých politiků parlamentních - tento fakt se potom i v největších městech může promítnout do podoby exekutivních koalic. 41 Politický systém je polosoutěživý nebo soutěživý, který funguje na principu vlády a opozice. Nejčastěji se v těchto městech vytváří minimální vítězné koalice a velké koalice, častý je také vznik koalic širokých. Ty dle Jüptnera vznikají hlavně z důvodu eliminace KSČM nebo jako zachování rovnováhy v koalici. 42 41 Tamtéž, s.98. 42 Tamtéž, s.98. 24

3. Teorie koalic Teorie koalic vychází a navazuje na teorii her. Obě teorie se tak vymezují na základě interpretace racionálního chování aktérů. Předpokladem je, že každý subjekt se snaží dosáhnout maximálních zisků s co nejmenšími náklady a ztrátami. 43 Pojem koalice představuje spojenectví minimálně dvou politických stran, které získaly zastoupení v parlamentu (zastupitelstvu). Racionálním důvodem pro utváření tohoto spojenectví by mělo být zajištění potřebné legislativní většiny pro prosazení návrhů zákonů připravených vládou (obecní radou). 3.1 Původní teorie koalic V rámci klasické teorie koalic lze rozlišit dvě tradice: americkou a evropskou. Hlavním představitelem americké tradice je William H. Riker, který rozšířil teorii her na situaci, kdy o posty ve vládě soupeří minimálně tři politické strany. Zisk každé strany závisí na její schopnosti vytvořit co nejracionálnější koalici. Za takovou koalici lze označit koalici, která je schopná zajistit svým členům dostatečnou většinu v legislativě a zároveň zajistit každému z členů co největší počet křesel ve vládě, které mohou za daných okolností získat. Vzhledem k tomu, že ve hře jsou tři a více hráčů, nemůže žádný z nich dosáhnout pro sebe nejlepšího výsledku pouze prosazováním svého vlastního zájmu, ale musí jednat strategicky a orientovat se i podle zájmů svých protihráčů. Výsledek je závislý na schopnosti komunikovat. 44 Americká tradice se zaměřuje především na problematiku minimálních vítězných koalic. Velké koalice i menšinové vlády pak považuje za deviantní a popírající koncept racionality. Tento přístup přináší pohled na povolební boj mezi politickými stranami jako na boj o posty ve vládě - office-seeking, nikoli jako o prosazení politického programu policy-seeking, které zdůrazňuje evropská tradice. 45 Evropská tradice studia koalic se zaměřuje na empirický výzkum, zabývá se významem politické kultury pro utváření vazeb mezi potenciálními partnery, 43 ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál, 2000. s. 105. 44 Tamtéž, s. 120-121. 45 Tamtéž, s.121. 25

neopomíjí ani historickou perspektivu a význam politické tradice při vzniku konkrétních koalic. Díky tomuto přístupu lze vysvětlit i neochotu některé politické strany podílet se na vládě. Oproti americké tradici dokáže evropský přístup interpretovat menšinové a velké koalice nikoliv jako deviantní, ale jako strategické kroky aktérů. 46 3.2 Typologie koalic v podmínkách komunální politiky Teorie koalic se zabývá především tvorbou koalic na celostátní úrovni. Proto v této práci použijeme typologii Stanislava Balíka 47, který z klasické teorie koalic vyvodil typologii exekutivních koalic aplikovatelnou na podmínky komunální politiky. Klasická teorie koalic rozeznává dva hlavní druhy koalic, a to koalice minimální vítězné a nadměrné (dříve označované jako velké). Balík tyto dva druhy koalic označuje jako třídy, jenž jsou založeny na počtu aktérů, resp. jejich mandátů. Každá třída pak v sobě zahrnuje několik typů, které jsou založené nejen na počtu aktérů, ale také na ideologii. Pro přehlednost jsou uvedeny v následující tabulce. Tabulka 3: Třídy a typy koalic Zdroj: Balík 2008, s. 48 46 ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál, 2000. s. 121. 47 BALÍK, S. Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. s. 42-48. 26

Minimální vítězná ideologicky propojená koalice Minimální vítězné koalice mají tolik členů, kolik je potřeba k získání většiny hlasů. Ztráta jednoho člena pak znamená ztrátu většiny. Ideově propojená minimální vítězná koalice je navíc tvořena subjekty ideově blízkými. Z pohledu teorie racionální volby je tak nejlogičtějším řešením povolební situace. Aktéři, kteří tuto koalici vytvářejí maximalizují politický vliv za vynaložení co nejmenší energie. Současně zřejmě nejvíc podporuje soutěživost stranického systému. 48 Minimální vítězná ideologicky nepropojená koalice Tato koalice se od prvního typu liší především tím, že zde spolupracují subjekty ideově nepříbuzné či protikladné. V opozici přitom zůstává více politických subjektů, resp. proudů. Oproti velkým koalicím však nemohou zahrnovat pouze dvě dominantní strany. Tento typ koalice se používá výjimečně, a to především v situaci, kdy vítěz není schopen utvořit minimální vítěznou ideově propojenou koalici, protože nemá s kým. Než by se spojil s reprezentantem druhého hlavního pólu ve velké koalici, raději nabídne spolupráci menší ideově vzdálené straně, jež nebude mít v koalici natolik významnou pozici jakou strana větší. 49 Velká koalice Velkou koalici lze definovat jako spojení dvou dominantních, ideově vzdálených stran, jenž vznikají v situaci, kdy je teoreticky možno uzavřít koalici menší, minimální vítěznou. Zároveň však mimo koalici musí zůstat alespoň dva ideově nesourodé subjekty. Tento typ je specifický tím, že ho lze přiřadit k oběma třídám minimální vítězné i nadměrné koalici. Velké koalice vznikají nejčastěji z důvodu zvětšení šance na podporu v legislativním tělese, zmenšení počtu členů koalice a marginalizace opozice. 50 48 BALÍK, S. Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. s. 43. 49 Tamtéž, s. 43. 50 Tamtéž, s. 44. 27

Nadměrná ideově propojená koalice Hlavním znakem nadměrné koalice je, že obsahuje alespoň jednoho nadbytečného člena, bez něhož by koalice stále disponovala většinou hlasů. V případě nadměrné ideově propojené koalice je nutná navíc ideová blízkost jejich členů. Tento typ vzniká například v systému, který vyžaduje pro jakékoliv rozhodnutí nadpoloviční většinu všech zákonodárců a kde by minimální vítězná či jednobarevná koalice měla pouze tu nejtěsnější většinu. V takovém případě dojde k rozšíření koalice o ideově blízký menší subjekt. Nadměrná ideově nepropojená koalice Tato koalice se vyskytuje jen výjimečně, je tvořena ideově vzdálenými subjekty, a zároveň má alespoň jednoho nadbytečného člena. I zde musí působit v opozici více politických subjektů, přičemž se alespoň jeden z nich musí na ideovém spektru nacházet mezi dvěma členy koalice. Tento typ se nachází na těsném pomezí koalic širokých a velkých, takže mnohdy je obtížné rozhodnout se pro konkrétní typ. 51 Široká koalice Široká koalice bývá také označována jako duhová koalice, jenž je spojením všech relevantních politických stran, mimo koalici však zůstává jeden aktér, nejčastěji z ideových důvodů. Široká koalice musí mít více než dva členy a zároveň v ní musí být více subjektů než je třeba k získání nadpoloviční většiny hlasů. Všestranická koalice Tento poslední typ exekutivní koalice je koalicí, která je tvořena všemi relevantními politickými subjekty, z nichž žádný nevykazuje opoziční pozici. 51 Tamtéž, s. 45. 28

Tento typ koalice je utvářen na základě určité strategie jejich účastníků. Pro vítěze voleb je jistější nastolit konsensuální atmosféru všestranické spolupráce, která slibuje, že po případném neúspěchu v dalších volbách se k nim vítězná strana zachová stejně a nabídne jim spolupráci v koalici. Navenek je pak tato spolupráce ospravedlňována jako plnění vůle voličů. 52 Jednobarevné a menšinové rady Mimo výše uvedené typy koalic existují ještě jednobarevné a menšinové rady, které kvůli své struktuře nespadají do teorie koalic, avšak je třeba je zmínit. Jednobarevná rada vzniká v legislativních sborech, v nichž jedna politická síla disponuje nadpoloviční většinou mandátů. Exekutivní orgán obsadí výhradně svými členy a nepustí do něj představitele žádného jiného uskupení. 53 Tento typ však není příliš častý. Zvláštním případem jsou tzv. rady menšinové, které mohou být jednobarevné i koaliční. Strany, které mají své reprezentanty v exekutivě, nedisponují nadpoloviční většinou v legislativě, nicméně se spoléhají na podporu dalších sil, které přímé zastoupení v exekutivě nemají. Zákon totiž vyžaduje pro řádné zvolení členů rady nadpoloviční většinu všech členů zastupitelstva, nikoliv pouze přítomných. Není tedy možné podpořit vznik rady bez toho, aniž by nadpoloviční většina členů zastupitelstva pro radu odevzdal svůj hlas. Ačkoli tedy zdánlivě mohou existovat menšinové koalice, ve skutečnosti bývají většinové, pouze někteří jejich členové nemají přímou účast v exekutivě. 54 52 BALÍK, S. Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. s. 47. 53 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s.189. 54 Tamtéž, s.189-190. 29

4. Metodologie 4.1 Východiska Česká komunální politika stála dlouhou dobu mimo zájem politologických výzkumů. Teprve v posledních letech vzrostl zájem mnoha autorů o tuto sféru a přibývá tak publikací i výzkumů zabývající se různými oblastmi komunální politiky. Mezi tyto nejvýznamnější autory patří zejména Stanislav Balík a Petr Jüptner. A právě tato práce vychází a navazuje na výzkum Stanislava Balíka a jeho publikaci Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Koalice, voličské vzorce a politické strany na místní úrovni v letech 1994-2006, ve které se podrobně věnuje především typologii radničních koalic v ORP. Balík si vybral ORP, jelikož se jedná o skupinu zahrnující jednak všechny obce ČR s více než 10 tisíci obyvateli - kromě šesti, a zároveň 79 obcí s méně než 10 tisíci obyvateli. Jedná se tak o poměrně rozmanitou skupinu obcí, ovšem s dostatečným počtem obcí a současně s dostatečným počtem obyvatel. Balík proto předpokládal, že souhrnné údaje o komunální politice v ORP mohou vypovědět mnohé o stavu celé české komunální politiky. 55 Dále tato práce navazuje a je inspirována projektem Proměny městských zastupitelstev v evropské perspektivě Grantové agentury ČR, jehož navrhovatelem a řešitelem je Dan Ryšavý, a na kterém jsem se osobně podílela se zpracováním dat. Tento projekt se stal součástí mezinárodního výzkumu Municipal Assembliesin European Local Governance (MAELG), který se zaměřil na politickou kariéru, hodnoty a postoje zastupitelů, a dále se zabýval vztahy zastupitelů k odlišným úrovním vládnutí a politickým stranám. V první fázi se výzkum tohoto projektu zaměřil na zastupitele všech obcí nad 10 tisíc obyvatel, následně byl rozšířen i na třetinu obcí ČR o velikosti 3 až 10 tisíc obyvatel. A právě z tohoto výzkumu jsem se inspirovala především při výběru výzkumného souboru, o němž více dále. V této práci se tedy pokusím analyzovat zastoupení politických subjektů v orgánech obcí a určit typ radničních koalic ve vybraných souborech obcí, které se navíc pokusím srovnat se zjištěními Balíka o obcích s rozšířenou působností. 55 BALÍK, S. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 199. 30

4.2 Výzkumné otázky Hlavním cílem práce je podat souhrnný pohled na komunální politiku ve sledovaných obcích z hlediska míry politizace. Vybrané obce pak budu dále porovnávat s ORP, na základě čehož se pokusím zjistit, zda je míra politizace ovlivněna velikostí obce. Hlavní hypotéza této diplomové práce zní s rostoucí velikostí obce roste i míra politizace místní politiky, která již byla politology a sociology několikrát formulována, 56 stále však nebyla nalezena jednoznačná odpověď, která by ji potvrzovala či vyvracela, proto se o to pokusím i v této práci. Při formulaci pracovních hypotéz navazuji na závěry Jüptnera, jenž tvrdí, že základním rysem komunální politiky je určitá absence ideologie a nesoutěživý politický systém, přičemž zde hraje roli velikost obce. 57 Pracovní hypotéza tedy zní: s rostoucí velikostí obce roste význam ideologie i pravděpodobnost výskytu soutěživého systému, a naopak. 58 Politizaci na základě výše uvedeného lze operacionalizovat jevy jako ideologie a soutěživost politického systému. Přičemž vyšší výskyt ideologie a tedy vyšší míra politizace znamená vyšší zastoupení politických stran, jenž lze identifikovat na pravo-levé ideologické škále, oproti nezávislým. Soutěživost politického systému se bude projevovat výskytem určitých typů koalic, tedy takových typů, kdy lze hovořit o existenci vlády a opozice. Za takové typy koalic jsou považovány jednobarevné rady, minimální vítězné ideově propojené a nepropojené koalice. Míru politizace či ideologie budu měřit dvěma způsoby. Prvním je procentuální zastoupení politických stran v zastupitelstvech a radách sledovaných obcí. Vyšší míru politizace zde určuje vítězství politických stran nad nezávislými, vítězství nezávislých pak naznačuje sníženou míru politizace. Politizaci lze podobně měřit také volební příslušností starosty, kterou se budu věnovat zvlášť. Mimo jiné se zaměřím, zda starosta pochází z vítězné strany. 56 Např. RYŠAVÝ, D., 2006., JÜPTNER, P., 2001 a 2004., BALÍK S., 2008. 57 HUDÁK, J., JÜPTNER P., SVOBODA, J. (eds.). Komunální poltické systémy. Praha: Univerzita Karlova v Praze Filozofická Fakulta, 2003. s.181. 58 Tamtéž, s.185. 31