Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem METODIKA REVITALIZACE KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta životního prostředí METODIKA REVITALIZACE KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. Ing. Petr Vráblík, Ph.D. Ústí nad Labem 2010

Název: METODIKA REVITALIZACE KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ Aktivita A 422 Autorský kolektiv: Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. Ing. Petr Vráblík, Ph.D. Podpořeno projektem Ministerstva pro místní rozvoj ČR WD-44-07-1 Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří. Fakulta životního prostředí Univerzita J. E. Purkyně 2010 ISBN: 978-80-7414-340-3

OBSAH ÚVOD... 3 1. CÍL METODIKY... 4 2. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA MODELOVÉ OBLASTI... 5 3. METODIKA REVITALIZACE KRAJINY... 12 3.1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY... 12 3.2 ANALÝZA LEGISLATIVNÍCH NOREM PRO OBNOVU ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ... 16 3.3 METODICKÉ PŘÍSTUPY PRO OBNOVU KRAJINY... 19 3.3.1. Terminologie obnovy krajiny a stresových faktorů působících zátěž prostředí... 19 3.3.2. Metodické základy revitalizace krajiny... 21 3.3.3. Revitalizační cíle... 25 3.3.4. Revitalizační metody... 26 3.3.5. Možnosti realizace... 32 3.4 METODICKÉ POSTUPY PRO OBNOVU KRAJINY NÁVRH METODIKY... 32 3.4.1. Mezinárodní příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy... 32 3.4.2. Možnosti a návrhy postupu revitalizací v ČR na příkladu Podkrušnohoří... 35 3.4.3. Konkretizace a metodický postup obnovy krajiny v Podkrušnohoří... 37 4. INDIKÁTORY HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI REVITALIZAČNÍCH OPATŘENÍ V KRAJINĚ. 41 4.1 VLASTNOSTI A VOLBA INDIKÁTORŮ... 41 4.1.1. Indikátory založené na výskytu a uspořádání bioty... 44 4.1.2. Indikátory založené na funkcích a procesech... 45 4.2 HODNOCENÍ OBNOVY ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ... 45 4.2.1. Obnova půdy po těžbě zahraniční zkušenosti... 45 4.2.2. Využití bioindikátorů pro hodnocení rekultivací území po těžbě... 46 4.3 PROBLÉMY PŘI POUŽÍVÁNÍ INDIKÁTORŮ... 47 4.4 PRAKTICKÉ ZKUŠENOSTI S INDIKÁTORY NA MOSTECKU... 47 5. FINANCOVÁNI REVITALIZAČNÍCH PROJEKTŮ... 49 6. DOPORUČENÍ PRO PRAXI... 50 7. SROVNÁNÍ NOVOSTI POSTUPŮ... 50 8. MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ METODIKY... 50 9. SOUHRN SUMMARY... 52 10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 53 11. SEZNAM PUBLIKACÍ, KTERÉ PŘEDCHÁZELY METODICE... 54 12. PŘÍLOHY... 55 12.1 PŘÍRUČKA PRO ROZVOJ A ŘÍZENÍ PROJEKTŮ EKOLOGICKÉ OBNOVY... 55

ÚVOD Fakulta životního prostředí Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem pracuje od r. 2007 na řešení problematiky disparit v programu WD Výzkum pro řešení regionálních disparit Ministerstva pro místní rozvoj. Kolektiv pracovníků je zapojen do projektu WD-44-07-1 Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří jehož cílem je přispět k řešení revitalizace území pánevních okresů a tak podpořit regionální rozvoj. V rámci řešení projektu byla zpracována Studie Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří jejíž I. část Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří byla knižně vydána v r. 2008. Na výše uvedenou část I. navazuje druhá knižní publikace jako výstup řešení z DC002 II. část Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti, která analyzovala možnosti řešení revitalizace území v Podkrušnohoří. Předkládaná studie navazuje na výstupy z řešení v letech 2007 (DC001) a 2008 (DC002). V letech 2009-2010 bylo úkolem řešitelů navrhnout metodické postupy revitalizace území s možností snížení regionálních disparit v rámci řešení aktivity A422 Metodika revitalizace krajiny Podkrušnohoří. Metodika přináší nový pohled na problematiku revitalizace, navrhuje revitalizační postupy a zároveň umožňuje ekologická hodnocení. Uplatnění metodických postupů může přispět k harmonickému rozvoji regionu postiženého antropogenní činností. Může přispět k vytvoření podmínek pro odstranění nebo zmírnění negativních regionálních disparit, s cílem využít vnitřního potenciálu jednotlivých regionů, při respektování principů trvale udržitelného rozvoje. Věříme, že naše studie svým integrálním přístupem představuje krok k naplňování těchto principů. V Ústí n. L., prosinec 2010 Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. vedoucí autorského kolektivu 3

1. CÍL METODIKY Cílem prací je zpracování studie, zabývající se revitalizací území v Podkrušnohoří, která bude využitelná pro praxi (např. lze využít ve veřejné správě, územně plánovací činnosti, pro potenciální investory i angažovanou veřejnost.) Předkládaný materiál je souborem metodických postupů pro hodnocení revitalizace území, jedná se o metodiku revitalizace krajiny. První materiál se zabývá analýzou problematiky antropogenně postiženého území, základními disparitami v krajině, analýzou legislativních norem zaměřených na obnovu území po těžbě a navazuje na klasickou rekultivační činnost. Uvádí metodické přístupy pro revitalizaci krajiny, vychází ze specifické terminologie obnovy krajiny, stresových faktorů působících zátěž a vyúsťuje ve vlastní metodiku revitalizace s metodickými základy, revitalizačními cíli, metodami a uvádí i možnosti realizace. V další části jsou uvedeny mezinárodně uplatňované metodické přístupy, vydané společností Society for Ecological Restoration International, jedná se o Příručku pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy (Guidelines for Developing and Managing Ecological Restoration Projects). Metodika revitalizace krajiny v Podkrušnohoří vychází z rekultivační praxe a postupů uplatňovaných v druhé polovině 20. století v Severočeské hnědouhelné pánvi (dále SHP). Metodika bude pro uživatele volně přístupná na internetových stránkách řešitele projektu (http://fzp.ujep.cz/projekty/wd-44-07-1). Předkládaná metodika zaměřená na revitalizaci krajiny a její hodnocení jsou částí dílčího cíle DC003 projektu WD-44-07-1 Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří. Výstupem DC003 je komplexní metodika revitalizace území pro hospodářský, sociální a environmentální rozvoj v postižených regionech, která má integrovaný přístup k revitalizacím tak, aby mohlo být dosaženo maximálního ekologického, ekonomického i sociálního efektu z revitalizačních činností. 4

2. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA MODELOVÉ OBLASTI Území okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem je oblastí, která je od konce 19. století ovlivňována intenzívní důlní a průmyslovou činností. Zátěž krajiny se pod vlivem těžebních a energeticko-industriálních aktivit postupně zvyšovala. Podkrušnohorská pánevní krajina byla vědomě obětována zájmům stoupající těžby hnědého uhlí, jehož spalování se stalo základním energetickým zdrojem materiálově a energeticky náročné české ekonomiky. Povrchová těžba hnědého uhlí velkolomovým způsobem dosahovala maxima v období 80. let dvacátého století. Devastující vliv na podkrušnohorskou krajinu i na změny sociálně-ekonomické struktury jejího osídlení byl způsobován zejména těžbou hnědého uhlí a vysokou koncentrací energetického a chemického průmyslu. Severočeská hnědouhelná pánev v rozsahu cca. 300 km 2 s navazujícími elektrárnami patřila na konci 80. let jako součást Černého trojúhelníku k nejvíce devastovaným oblastem ve střední Evropě. Koncem dvacátého století dochází k výrazným změnám i v oblasti severních Čech. Jedná se o snížení těžby, průmyslové a zemědělské činnosti. Důsledkem toho se zvyšuje podíl opuštěných devastovaných ploch (brownfields). I když probíhaly v krajině následné rekultivace po povrchové i hlubinné těžbě hnědého uhlí, přesto území není zatím úplně revitalizováno. Nejsou dostatečně vytvořeny podmínky pro zdravé fungování ekosystému, problematický je vodní režim na antropogenních plochách. Poškozené krajiny nedokázaly dostatečně obnovit podmínky pro návrat člověka do pánevní krajiny v Podkrušnohoří. Jde o oblast s vysokou hustotou obyvatelstva koncentrovaného do měst. Problematika počtu obyvatel, rozlohy území a počtu obcí v modelové oblasti je uvedena v tabulce č. 1. Tabulka 1: Údaje o modelovém území a obyvatelstvu (stav k 31.12.2007) Okres Rozloha Počet Počet obyvatel Počet Počet km 2 obyvatel na 1 km 2 obcí měst Chomutov 935 125 743 134 44 8 Most 467 116 728 250 26 5 Teplice 469 129 202 276 34 9 Ústí nad Labem 404 120 197 298 23 3 Celkem MO 2 275 491 870 216 127 25 Ústecký kraj 5 335 823 265 154 354 58 MO Modelová oblast, (Zdroj: SRÚK, 2008) Je zde atypická struktura půdního fondu s nízkým zastoupením zemědělské půdy a nejvyšším podílem ostatních ploch v ČR. Analýza půdního fondu v modelové oblasti k 1.1.2009 je uvedena v tabulkách 2, 3, 4, 5. 5

Tabulka 2: Analýza půdního fondu k 1.1.2009 v ha Okres Zemědělská Vodní Zastavěné Ostatní Celková Lesní půda půda plochy plochy plochy výměra Chomutov 38 955 35 201 3 106 1 146 15 124 93 632 Most 13 541 15 587 972 834 15 778 46 712 Teplice 15 852 17 405 760 1 046 11 838 46 901 Ústí nad Labem 18 287 12 823 1 020 910 7 432 40 472 Modelová oblast (MO) 86 635 81 016 5 858 3 936 50 172 227 717 % v MO 38,06 35,59 2,58 1,74 22,03 100,00 Ústecký kraj (ÚK) 276 366 160 207 10 265 9 241 77 373 533 452 % v ÚK 51,82 30,03 1,92 1,73 14,50 100,00 Česká republika (ČR) 4 244 081 2 653 033 162 500 130 933 695 965 7 886 512 % v ČR 53,82 33,64 2,06 1,66 8,82 100,00 (Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu České republiky 2009) Podíl orné půdy z půdy zemědělské, takzvané zornění dosahuje v modelové oblasti pouze necelých 53 %, oproti více jak 71 % v ČR. Orná půda v území je zastoupena pouze 20 % viz tabulka č. 3. Tabulka 3: Orná půda v zájmovém území k 1.1.2009 v ha Okres Zemědělská Z toho orná Nezemědělská Celková Zornění (%) půda půda půda výměra Chomutov 38 955 22 903 58,79 54 677 93 632 Most 13 541 9 442 69,73 33 171 46 712 Teplice 15 852 8 195 51,70 31 049 46 901 Ústí nad Labem 18 287 5 136 28,09 22 185 40 472 Modelová oblast (MO) 86 635 45 676 52,72 141 082 227 717 % v MO 38,06 20,06 61,95 100,00 Ústecký kraj (ÚK) 276 366 183 487 66,39 257 086 533 452 % v ÚK 51,82 34,40 48,19 100,00 Česká republika (ČR) 4 244 081 3 025 597 71,29 3 642 431 7 886 512 % v ČR 53,82 38,36 46,19 100,00 (Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky) Výrazně se v modelovém území zvyšuje podíl ostatních ploch, zejména ve srovnání s rokem 1960. Tabulka 4: Ostatní plochy zájmového území v ha Okres Stav 1960 Stav 1980 Stav 1990 Stav 2008 Rozdíl Zvýšení od r. 2008/1960 1960 (%) Chomutov 7 886 12 014 16 290 15 124 7 238 91,78 Most 12 417 13 767 15 423 15 778 3 361 27,07 Teplice 8 564 10 617 12 289 11 838 3 274 38,23 Ústí nad Labem 5 022 6 153 7 496 7 432 2 410 47,99 MO celkem 33 889 42 551 51 498 50 172 16 283 48,05 MO Modelová oblast (Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky) Nejvyšší podíl ostatních ploch v rámci ČR je hlavní příčinou atypické struktury půdního fondu v modelovém území (okresy Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem) oproti Ústeckému kraji a zejména oproti České republice. Tento atypický stav je důsledkem důlní a průmyslové činnosti. Ostatní plochy např. na okrese Most jsou zastoupeny na více jak jedné třetině území (viz tabulka č. 5). 6

Tabulka 5: Zastoupení ostatních ploch z výměry okresů v ha a % Okres Stav 1960 v ha Stav 1960 v % Stav 2008 v ha Stav 2008 v % Celková výměra Chomutov 7 886 8,4 15 124 16,15 93 632 Most 12 417 26,6 15 778 33,78 46 712 Teplice 8 564 18,3 11 838 25,24 46 901 Ústí nad Labem 5 022 12,4 7 432 18,36 40 472 MO celkem 33 889 14,9 50 172 22,03 227 717 MO Modelová oblast (Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky) Udává se, že Severočeská hnědouhelná pánev zaujímá plochu 140 000 ha (viz graf. č. 1). V mapce je vyznačena těžební a urbanizovaná krajina. Obrázek 1: Zastoupení ploch ovlivněných důlními aktivitami (Zdroj: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007 upraveno FŽP) Pro tuto oblast je charakteristické antropogenní zatížení v důsledku těžby. Severočeská hnědouhelná pánev je největší a těžebně nejvýznamnější hnědouhelnou pánví v České republice. Dosud se zde vytěžilo více jak 3,5 mld. tun uhlí, z toho 2,6 mld. tun lomově. Technologie lomové těžby je závislá na nutnosti přemístit z dobývacího prostoru nadložní horniny zpravidla na vnější výsypku a později na výsypku vnitřní do vytěženého prostoru. Skrývkový poměr 1:4 předpokládá odklizení 4 m 3, tj. cca 8 tun nadložních zemin na 1 tunu uhlí. Zejména se jedná o jílovité horniny, částečně o terciální písky či hlinité kvartérní horniny. Hlavní disparity způsobené těžbou uhlí jsou uvedeny ve schématech č. 1 a 2. 7

mil. t Graf 1: Historický vývoj těžby v Podkrušnohoří za období 1860 až 2007 70 60 50 40 30 20 10 0 1860 1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2007 (Zpracováno FŽP ze zdrojů: historie těžby, materiály SHR, MUS a SD) Schéma 1: Vliv těžby na krajinu Jak zasahuje těžba do krajiny Vznik nového reliéfu Změna stratigrafických poměrů Narušení hydrogeologických poměrů Proměny krajiny Devastace pedosféry orniční a podorniční vrstvy Ovlivnění atmosféry, mikroklimatu a kvality ovzduší Narušení biosféry (fytocenóz, zoocenóz a mikrobiálních cenóz) Po těžbě zůstávají: Zbytkové jámy Výsypky Recentní útvary Charakteristika recentních útvarů: Ekologicky extrémní Nestabilní a neproduktivní ekosystémy Schéma 2: Problematika výsypek PROBLEMATIKA VÝSYPEK VNĚJŠÍ (mimo důlní prostor) VNITŘNÍ (uvnitř lomu) UMÍSTĚNÍ VÝSYPEK V KRAJINĚ STAVBA VÝSYPEK A TECHNOLOGIE ZAKLÁDÁNÍ Přednostní zakládání do extenzivních území Trvalá stabilita výsypkového tělesa Přednostní stavba koncentrovaných výsypek Geomechanické a fyzikální vlastnosti zemin Maximalizace využití výsypných prostorů Tvar a únosnosti podloží a výsypky Minimalizace plošného podílu svahových částí Sklonitost výsypkových svahů Maximalizace podílu plošných částí Hydrické poměry výsypky a okolí Sedání výsypek Přednostní uplatňování bočních úpadních způsobů zakládání 8

Na těžbu v SHP navazuje obnova krajiny formou rekultivací. Vývoj rekultivací v SHR je od 50. let 20. století zpracován z údajů Ročenky životního prostředí Ústeckého kraje (2004). Pro léta 2005 2008 byly analyzovány orientační údaje z materiálů jednotlivých důlních společností (viz tabulky č. 6, 7). Podrobný popis vývoje rekultivačních přístupů a technik je uveden na schématu č. 3. Tabulka 6: Informativní přehled dokončených a rozpracovaných rekultivací v ha v Severočeském hnědouhelném revíru (SHR) Rok 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2005 2006 2007 2008 Dokončené rekultivace 0 350 1 100 3 000 6 400 7 346 9 558 10 337 10 759 11 425 Rozpracované 20 595 2 465 4 139 2 809 5 368 5 288 5 221 5 430 8 451 V rekultivačním procesu 20 945 3 565 7 139 9 209 12 714 14 846 15 558 16 189 19 876 V rekultivačním procesu bylo zapojeno v roce 2008 celkem 19 876 ha, z toho dokončené rekultivace jsou na 11 425 ha a rozpracované na 8 451 ha. Tabulka 7: Přehled o struktuře rekultivací dokončených v období 1950 2008 v ha v Severočeském hnědouhelném revíru (SHR) Druh rekultivace Zemědělská Lesnická Hydrická Ostatní rekultivace Celkem (ha) vč. parkové SHR celkem ha 3 401 5 320 306 2 398 11 425 % 29,8 46,6 2,6 21,0 100 Největší podíl dokončených rekultivací za období 1950-2008 představuje lesnická rekultivace 5 320 ha (46,6 %). Další v pořadí jsou zemědělské rekultivace, které byly dokončeny na 3 401 ha (29,8 %). Nejmenší podíl zatím představují hydrické rekultivace (306 ha 2,6 %), které se budou postupně rozšiřovat především zaplavováním zbytkových jam povrchových lomů. Významný rozvoj v posledních letech představuje forma ostatních rekultivací (21 %). Vývoj rekultivací shrnuje Štýs (1981, 2001) do následujících etap (viz schéma č. 3) Schéma 3: Vývoj rekultivací v Severočeském hnědouhelném revíru 50. léta 60. léta 70. léta 80. léta Charakterizována extenzivní koncepcí ozeleňování, jednoduchých zemědělských rekultivací (bez použití ornice, hlavně na poddolovaných pozemcích) a zalesňováním s minimální úpravou stanoviště a s dominantním uplatňováním nenáročných průkopnických dřevin (např. rychle rostoucí topoly). Prosadila se koncepce důkladnější úpravy pozemků s využíváním zachráněné ornice, s cílem tvorby půdy. V rámci lesnické rekultivace se již začal prosazovat širší sortiment přípravných, melioračních a cílových dřevin. Zlepšené tvarování výsypek. Snaha o úpravu ekotopu, který vznikal nejen úpravou nové půdy, ale i morfologie a vodního režimu. Provedena podrobná klasifikace výsypkových substrátů a nadložních skrývkových zemin. Prosazena koncepce důsledněji prováděných zemědělských rekultivací. V zemědělské rekultivaci se stále více uplatňovalo používání úrodných a potenciálně úrodných zemin na úkor přímé kultivace výsypkových a odvalových substrátů. Důraz na likvidaci starých hlubinných devastací a ojedinělých výsypek malolomů. Vysazování melioračních dřevin (bříza, topol, olše). Větší množství terénních úprav, prodlužování cyklů biologické rekultivace (u zemědělských rekultivací na 8 let, u lesnických 10-15 let). Ve znamení přednostního uplatňování zemědělských rekultivací. Technologicky byla již přechodem k cílené tvorbě zemědělských, lesních a vodních ekosystémů. Dochází k intenzifikaci a částečnému zkracování biologické fáze na 5 let. 9

90. léta Konec 20. stol. Začátek 21. stol. Charakteristická výraznou ekologizací celého rekultivačního cyklu, projevující se výraznou preferencí lesnických rekultivací před zemědělskými a snahou o tvorbu funkčních ekosystémů. Zásady tržní ekonomiky ovlivňují nejenom těžbu, ale i rekultivační činnost. Zvýšil se počet subjektů, které nabízejí projekční práce, ale i vlastní rekultivační činnost. Omezení potravinářské produkce i nové vlastnické vztahy k půdě dávají pro komplexní řešení územních celků novou dimenzi, kde jsou preferovány environmentální funkce což umožňuje, vznik ekologicky hodnotných území. Pro obnovu území je charakteristická preference koncepce krajinně ekologické obnovy velkoplošných území. Cílem rekultivačních činností je dosažení žádoucí úrovně biodiverzity velkých územních celků navazujících na přírodní prostředí v území, která nebyla hornickou činností postižena. Nastává další trend v souvislosti s finanční podporou státu a EU (Směrnice k řešení ekologických zátěží v rámci odstraňování starých ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji, Regionální operační program soudržnosti NUTS II Severozápad), je snaha o návrat člověka do krajiny a je připravována resocializace území. I když dokončování rekultivací postupovalo v posledních desetiletích tempem jednoho až několika tisíc hektarů za desetiletí, v účinnosti fungování ekosystémů se to projevilo jen velmi omezeně, a to zejména v důsledku narušeného vodního režimu rekultivované krajiny. Těžba uhlí, následná obnova území a rekultivace jsou spojeny s výraznou změnou krajiny. Jedná se o odlesnění, likvidaci agroekosystémů i ostatní zeleně, likvidaci toků, jejich překládání a v důsledku výše uvedených aktivit dochází výraznému odvodnění území. Výrazně bylo zasaženo do sídelních útvarů a dopravní infrastruktury. Antropogenně zatížený region sebou přinesl i celou řadu nerovnovážných vztahů mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti hospodářského růstu. V Podkrušnohoří se vyskytovala a ještě vyskytuje celá řada disparit, které omezují vnitřní potenciál regionu a neumožňují jeho vývoj v souladu s udržitelným rozvojem. Negativní realitou bylo, že intenzivní důlní a průmyslová činnost způsobila devastaci životního a přírodního prostředí, a s tím byla spojena celá řada environmentálních problémů (zhoršený zdravotní stav obyvatel, vyšší mortalita, migrace obyvatel, dopad emisí na lesní ekosystémy, snížení zemědělské produkce vlivem emisí a relativně vysoká likvidaci sídel). V průběhu transformačního procesu od 90. let minulého století v ČR došlo z hlediska ekonomických opatření ke změnám úrovně charakterizované hospodářskými a sociálními ukazateli a ke vzniku výrazných regionálních disparit projevující se rozdíly v zaměstnanosti, HDP, v podílu investic apod. Regionální disparity (nerovnost, rozdílnost, nepoměr různých jevů) je možné hledat v celé řadě příčin. Problém jejich vzniku je pro vývoj společnosti zásadní otázkou. S problematikou disparit se nejčastěji v ČR setkáváme v regionech, které jsou spojeny s těžbou a produkcí energie Podkrušnohoří a Ostravsko. V případě modelového území, Chomutova až Ústí nad Labem, se jedná o oblast, která byla řazena mezi vyspělé průmyslové regiony do začátku 90. let 20. století. Zajišťovala přes 76 % veškeré těžby uhlí a produkovala více než 35 % elektrické energie v ČR. V důsledku útlumu těžby a omezení průmyslových výrob, likvidaci podniků, výrazného snížení zemědělské produkce, a tím spojeného poklesu pracovních míst v zemědělství, došlo k určité stagnaci, spojené s výrazným nárůstem nezaměstnanosti. V důsledku těžby uhlí velkolomovým způsobem a průmyslových aktivit je zde výrazné poškození životního prostředí, krajiny i sídel, což vyžaduje státní i regionální podporu. Podle hodnocení regionů dle publikace Úvod do regionálních věd a veřejné zprávy (kolektiv autorů) je Ústecký kraj vymezený okresy modelového území Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem a ostatním územím okresy Děčín, Louny a Litoměřice, zařazen jako region upadající (společně s Moravskoslezským a Olomouckým krajem). Zdůvodněním jsou zásadní problémy v socioekonomickém rozvoji. V případě Ústeckého kraje se jedná 10

o problémy spojené s útlumem dříve dominantních odvětví a v důsledku toho vzniklých problémů jako jsou např. vysoká míra nezaměstnanosti, existence sociálně patologických jevů či odchod mladé kvalifikované pracovní síly. Je obecně charakterizován jako dříve vyspělá oblast, ale v důsledku změny struktury poptávky došlo ke stagnaci či úpadku tradičních průmyslových odvětví (těžba uhlí, energetika, hutnictví, textilní výroby, těžké strojírenství) profilujících ekonomickou strukturu regionů. Vyznačují se rostoucí mírou nezaměstnanosti, klesající ekonomickou úrovní ve srovnání s ostatními regiony, nízkou mírou ekonomické aktivity zejména v případě žen, vysokou mírou migrace a neadekvátní infrastrukturou. Cílem regionální politiky je podpora rozvoje problémových regionů, kam Podkrušnohoří patří. Je snaha o eliminaci rozdílu na hospodářské úrovni a usměrňování jejich dalšího rozvoje ve vazbě na hospodářskou politiku státu. Kromě ekonomické oblasti je třeba brát v úvahu i oblast sociální, ale zejména problémy ekologické (trvale udržitelný rozvoj) a environmentální (zátěž prostředí). 11

3. METODIKA REVITALIZACE KRAJINY 3.1 Úvod do problematiky Cílem metodiky je poskytnout určitý návod na možnosti zpracování revitalizačních postupů za účelem obnovy životního prostředí v souladu se Strategií udržitelného rozvoje (dále SUR) pro regiony a obce. Metodika by měla do určité míry vyjadřovat společenský a politický konsensus v souladu s tématy, prioritami a cíli. Obecně by měla vycházet z jednotlivých pilířů udržitelného rozvoje a tvořit návrhy od obcí směrem na region a stát. Podkladem by měly být i dříve schválené cíle a opatření pro rozvojovou oblast. Předložená metodika je plném souladu s ustanoveními 18 Cíle územního plánování a 19 Úkoly územního plánování, zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 18 Cíle územního plánování Metodika revitalizace krajiny se vztahuje k naplňování řady cílů územního plánování, z nichž je jako nejmarkantnější dále citován cíl 4) Územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. (zkráceno). Předložená metodika naplňuje formulace uvedené v cíli 4) naplňuje a ještě dále rozvíjí o specifický úkol týkající se modelového území Podkrušnohoří. Tento úkol jde nad rámec ochrany uvedených přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území, protože formou revitalizace a rekultivace krajiny připravuje podmínky pro položení základů k obnově a vzniku těchto hodnot. 19 - Úkoly územního plánování Metodika revitalizace krajiny se vztahuje zejména k naplňování následujících úkolů územního plánování: g) vytvářet v území podmínky pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a to přírodě blízkým způsobem, Metodikou podpořená revitalizace rozsáhlých ploch devastovaných těžbou uhlí je způsobem odstraňování důsledků specifických ekologických katastrof (území s odstraněnou vegetací, zrušeným původním vodním režimem, znehodnocenou půda, negativními vlivy na ovzduší, rušeným nebo nepřiznivě ovlivněným osídelním apod. ) h) vytvářet v území podmínky pro odstraňování důsledků náhlých hospodářských změn, Procesy spojené s dotěžováním ložisek uhlí, útlumem nebo i ukončením těžby je možno pokládat za specifickou náhlou hospodářskou změnu a navazující průběžná a finální rekultivace a revitalizace krajiny za způsob odstraňování důsledků těchto změn. i) stanovovat podmínky pro obnovu a rozvoj sídelní struktury a pro kvalitní bydlení, Předložená metodika s uvedeným úkolem územního plánování úzce souvisí, vzhledem k tomu jak je sídelní struktura a bydlení těžebními aktivitami ovlivněno a 12

jakou roli při stanovování uvedených podmínek pro obnovu a rozvoj hraje právě rekultivace a revitalizace krajiny. j) prověřovat a vytvářet v území podmínky pro hospodárné vynakládání prostředků z veřejných rozpočtů na změny v území, Úzká vazba existuje též mezi navrženými metodickými postupy a uvedeným úkolem územního plánování vzhledem k obrovským prostředkům které je třeba do rekultivace a revitalizace krajiny vlkádat od současnosti do vzdálené budoucnosti. l) určovat nutné asanační, rekonstrukční a rekultivační zásahy do území, Metodika naplňuje též tento úkol územního plánování, specifikuje ho a stanovuje pro něj potřebná pravidla zaměřená na konkrétní podmínky modelového území. Metodika je situována do oblasti Podkrušnohoří. Jedná se o oblast, která je více jak 100 let ovlivněna intenzivní důlní a průmyslovou činností. Zátěž krajiny se pod vlivem uvedených těžebních a energeticko-industriálních aktivit postupně zvyšovala. Podkrušnohorská pánevní oblast byla obětována zájmům stoupající těžby hnědého uhlí, jejímž výsledkem byla devastovaná krajina, ale i negativní vliv na zdraví obyvatel. V důsledku transformace české ekonomiky po roce 1990 dochází k výrazným změnám i oblasti severních Čech. Dochází k útlumu těžby, průmyslové činnosti, v zemědělství se snížila intenzita hospodaření, využití půd a v důsledku snižování stavu hospodářských zvířat se výrazně snížil rozměr živočišné výroby. Z důvodu nižší průmyslové i zemědělské činnosti se zvyšuje podíl opuštěných devastovaných ploch (brownfields), nevyužívaných agrárních ploch. V oblasti je zároveň nejvyšší nezaměstnanost v rámci ČR. Probíhala obnova po těžebních a průmyslových činnostech, krajina byla sanována a rekultivována, ale dosud nejsou plně obnoveny podmínky pro normální fungování ekosystémů. Z těchto důvodů je nutno zabezpečit revitalizaci území a vytvářet podmínky pro návrat člověka do obnovované krajiny, což přispěje k celkové resocializaci území. Příspěvkem Fakulty životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem na řešení problematiky silně antropogenně postižené oblasti byly zahájeny práce na projektu výzkumu regionálních disparit. Účelem projektu je přispět k nápravě devastované oblasti severních Čech, podílet se na návrzích metodických postupů pro řešení účinné revitalizace území pánevních okresů a k návratu člověka do obnovené krajiny. Získanými poznatky lze tak přispět k řešení regionální politiky a ke snížení environmentálních i sociálně-ekonomických disparit. Antropogenní činnost v krajině historicky byla spojena s výraznou změnou krajiny (viz schéma č. 4.). 13

Intenzita zásahu člověka v krajině Kulturní krajina Narušená kulturní krajina Degradace prostředí Devastace Ekologická katastrofa Schéma 4: Zásahy člověka do krajiny Vztah mezi složkami přírodními a antropogenními se blíží harmonickému stavu Autoregulační schopnost je zachována Stabilita přírodních složek je narušena člověkem Existence částečné autoregulace Dlouhodobé a intenzivní působení stresového faktoru Vyšší míra narušení stability přírodních složek Částečná autoregulační schopnost Přechodný či trvalý charakter Při ústupu zátěže může dojít k regeneraci návratu k autoregulaci a obnově ekologické rovnováhy krajiny Znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho složek Likvidace části půdy i rostlinstva Struktura zcela přeměněna Přírodní složky zničeny Vyloučena autoregulace, neexistuje homeostáze Obnova možná vkladem energie (biotechnická opatření) Nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému Podmínky biologické reprodukce systému zanikají Se zásahy člověka do krajiny je spojeno historicky odlesnění, likvidace agroekosystémů a ostatní vegetace. V důlní krajině dochází k likvidaci toků, k jejich překládání a v důsledku toho i k výraznému odvodnění území. Pokud dopadne na odvodněné plochy sluneční energie, přemění se v teplo, zrychlí se transport látek do atmosféry, zvětší se rozdíly teplot mezi dnem a nocí, zvětší se rozdíly teplot mezi antropogenně postiženými plochami a Krušnými horami. To může mít za následek i zrychlené proudění vzduchu i přívalové srážky, ubývají malé a časté srážky, přibývají přívalové srážky, když jsou méně časté. Pokud jsou odvodněny velké plochy, což je problém SHP, dochází k velkým teplotním rozdílům mezi místy. Vytváří se velké teplotní rozdíly, jejichž důsledkem se krajina mění ze živého dynamického systému na systém neživý fyzikální, bez schopnosti autoregulace a možnosti zlepšení. Na odvodněné ploše se většina slunečního záření přeměňuje v teplo a sluneční energie se uvolňuje jako teplo vedením a zářením. Na níže uvedeném obrázku č. 2 vidíme, že funkční ekosystémy jižních svahů Krušných hor zchlazují za slunného letního dne na průměrné teploty do 20 C, na rozdíl od antropogenizovaných území (viz území povrchových těžeb a výsypek). 14

Obrázek 2: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat, PřF UK Praha. Snímek z 10.8.2004 (kinetické teploty ve C). [ C ] (Zdroj: Hesslerová, 2008 cit. Seják, 2008) Krajina, která disipuje sluneční energii prostřednictvím evapotranspirace, vykazuje malé rozdíly teplot mezi dnem a nocí. Krajina, která postrádá vodu a vegetaci, vykazuje velkou denní amplitudu teplot. Z uvedeného vyplývá, že toky vody a energie jsou spolu propojeny, rovněž tak i toky látek v krajině. Z důvodu snižování organických látek v půdě dochází k okyselení půd, které může uvolňovat obsah těžkých kovů. Okyselení půdy snižuje její úrodnost. Naproti tomu přirozené a funkční ekosystémy se vyznačují uzavřenými koloběhy látek a nízkými ztrátami živin. To je důvodem řešení problematiky energetické účinnosti při využívání krajiny. Následující obrázek č. 3 ukazuje satelitní snímky vývoje krajinného pokryvu severních Čech a jižního Saska a jeho relativních teplot. Snímky potvrzují výše zmíněný fakt, že i když mezi léty 1986 a 2004 se velkoplošné holé povrchy v pánevních podkrušnohorských okresech vlivem rekultivací zmenšily, zůstává disipační schopnost rekultivované krajiny v důsledku nekvalitní vegetace a nedostatku vody nadále relativně nízká a jen velmi pomalu se mění od nejteplejších k teplým a středně teplým povrchům (nejchladnějšími jsou za přímého slunečního svitu povrchy s nejkvalitnější vegetací s dostatkem vody). 15

Obrázek 3: Vývoj krajinného pokryvu severních Čech a jižního Saska a jeho radiačních teplot Krajinný pokryv 1986 Krajinný pokryv 1995 Krajinný pokryv 2004 Relativní teplota krajinného pokryvu 1986 1995 2004 (Zdroj: Hesslerová, 2008 cit. Seják, 2008) 3.2 Analýza legislativních norem pro obnovu území po těžbě Na problematiku rekultivací se vztahují zejména dvě zásadní legislativní normy. Jedná se o zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění pozdějších předpisů je stanoveno, že při zpracování návrhů na stanovení dobývacích prostorů jsou právnické a fyzické osoby povinny řídit se zásadami ochrany zemědělského půdního fondu (dále ZPF). Konkrétně jde o co nejmenší narušení organizace ZPF, hydrologických a odtokových poměrů v území a sítě zemědělských komunikací. Dále mají povinnost navrhnout a zdůvodnit takové řešení, které je z hlediska ochrany ZPF nejvýhodnější. Musí přitom vyhodnotit předpokládané výsledky navrhovaného řešení na ZPF s přihlédnutím k možnostem rekultivace, a to zpravidla ve srovnání s jiným možným řešením. Při stavební, těžební i jiné průmyslové činnosti a průzkumech patří realizace takových opatření, aby bylo zabráněno škodám na ZPF, a právnické a fyzické osoby jsou povinny zajišťovat následující opatření: - skrývat odděleně svrchní kulturní vrstvu půdy, popřípadě i hlouběji uložené zúrodnění schopné zeminy na celé dotčené ploše a postarat se o jejich hospodárné využití nebo řádné uskladnění pro účely rekultivace anebo zajistit na vlastní náklad jejich odvoz a rozprostření na plochy určené orgánem ochrany zemědělského půdního fondu, pokud v odůvodněných případech tento orgán neudělí výjimku z povinnosti provést skrývku uvedených zemin, - provádět vhodné povrchové úpravy dotčených ploch, aby tvarem, uložením zeminy a vodními poměry byly připraveny k rekultivaci, pokud provedení rekultivace přichází v úvahu, 16

- provádět podle schválených plánů rekultivaci dotčených ploch, aby byly způsobilé k plnění dalších funkcí v krajině, - učinit opatření k zabránění úniku pevných, kapalných a plynných látek poškozujících zemědělský půdní fond a jeho vegetační kryt. Má-li být půda po ukončení účelu odnětí vrácena do zemědělského půdního fondu nebo rekultivována zalesněním (osázením dřevinami nebo keři) či zřízením vodní plochy, je povinnost zpracovat plán rekultivace. Další normou, která navazuje na výše uvedený zákon (č. 334/1992 Sb.), je vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany ZPF. Problematiku rekultivací řeší zejména 5, který se zabývá postupy k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu při zpracování a projednávání návrhů na stanovení dobývacích prostorů. Při zpracování návrhu na stanovení dobývacího prostoru na ZPF je právnická nebo fyzická osoba oprávněná k dobývání (těžbě) nerostů, v jejímž zájmu byl vydán souhlas ke stanovení dobývacího prostoru podle zvláštních předpisů povinna zajistit: - vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond a dále přihlíží k povaze ložiska nerostů a způsobu jeho budoucího dobývání, - podrobnosti o obsahu vyhodnocení. Při zpracování plánu otvírky, přípravy a dobývání je třeba vyhodnotit důsledky navrhovaného dobývání (těžby) nerostů na ZPF. Oprávnění k těžbě je vystaveno místně příslušným báňským úřadem na základě rozhodnutí vydaného podle zvláštních předpisů. Po skončení účelu nezemědělského využití odňaté půdy je stanovena povinnost provést rekultivaci podle schváleného plánu: - budou odstraněny všechny dočasné stavby, zařízení a jiné hmotné zbytky po ukončené nezemědělské činnosti, které by bránily provedení rekultivace, - budou zahájeny a plynule prováděny jednotlivé činnosti a opatření technické a biologické části rekultivace, - po celou dobu provádění rekultivace bude veden protokol (provozní deník), v němž bude zaznamenán průběh rekultivačních prácí, jejich postupy, termíny v plánu rekultivace a další podrobnosti pro posouzení jakosti, rozsahu a úplnosti prováděné rekultivace, - po ukončení poslední etapy biologické rekultivace bude oznámeno orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, že rekultivace byla ukončena, aby mohlo být provedeno převzetí rekultivovaných pozemků vlastníky nebo nájemci. - aby mohla být ukončená rekultivace převedena podle jejího způsobu do odpovídající kultury (ZPF, lesa, ostatní plochy apod.) Vyhodnocení důsledků navrhovaného dobývání (těžby) nerostů na zemědělský půdní fond obsahuje textovou (celkové zhodnocení důsledků těžby na ZPF, charakter devastace, opatření k zahlazení devastačních projevů a časový harmonogram), tabulkovou a grafickou část (katastrální mapy). 17

Plán rekultivací obsahuje: Technickou část s údaji o množství skrývaných zemin, jejich využití, cíli a způsoby terénních úprav pozemků, výsypek a odvalů včetně přípravy pozemků pro biologickou rekultivaci, úpravě vodního režimu, melioračních opatření a způsobu vybudování příjezdových a provozních komunikací, Biologickou část, ve které je třeba uvést meliorační osevní postup, intenzitu hnojení a cíl rekultivace, Časový postup technické a biologické rekultivace, Rozpočet nákladů na provedení rekultivace, Mapové podklady s vyznačením údajů vymezených v bodech 1, 2 a 3, profily terénu před a po rekultivaci včetně napojení rekultivovaného území na okolní terén. Povinnost rekultivací ukládá i zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (č. 44/1988 Sb.), kde jsou uvedeny povinnosti organizacím, jimž vzniklo oprávnění k dobývání výhradních ložisek. Organizace, je povinna vypracovat plány otvírky, přípravy a dobývání těchto ložisek. Součástí plánů otvírky, přípravy a dobývání je vyčíslení předpokládaných nákladů na vypořádání důlních škod vzniklých v souvislosti s plánovanou činností a na sanaci a rekultivaci dotčených pozemků včetně návrhu na výši a způsob vytvoření potřebné finanční rezervy, které je organizace povinna vytvářet. Finanční rezerva se vytváří: = Σ nákladů na zahlazení tuny vytěženého uhlí Na každou těžební lokalitu se vypočítává samostatně. Výše rezervy vytvářené na vrub nákladů musí odpovídat potřebám sanace pozemků dotčených dobýváním. Tyto rezervy jsou nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Podrobnosti o plánech otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek a o plánech zajištění a likvidace hlavních důlních děl a lomů stanoví Český báňský úřad obecně závazným právním předpisem. Další legislativní normou, kterou lze uplatnit při obnově území je zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb., Vychází ze základního cíle územního plánování, jímž je vytvářet předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj území spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území ( 18). Dalšími normami jsou např. zákon o vodách 254/2001 Sb., ve vazbě na odkaliště a zákon o odpadech č. 185/2001 Sb., stanovující povinnost vytvářet finanční rezervu pro rekultivaci skládky. Česká vláda ve snaze řešit problematiku ekologických škod přijala dne 16. ledna 2002 usnesení č. 50, v němž odsouhlasila postupné vyčlenění částky 15 mld. Kč z privatizačních výnosů jako účast státu na nákladech revitalizace krajiny narušené těžební činností státních hnědouhelných podniků ve vymezeném území Ústeckého kraje. V posledním období je státními orgány finančně podporována obnova území v severních Čechách (např. zákon č. 178/2005 Sb. ekologické závazky: náprava škod způsobených těžbou nerostů a na revitalizaci území). Je podporována revitalizace a resocializace rekultivovaného území s cílem zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území. Jde o zapojování rekultivovaného území do revitalizace a resocializace, regionálního rozvoje, zainvestování infrastruktur, zajištění nových forem využití krajiny, zpřístupnění ploch pro veřejné zájmy a rozšíření možnosti komerčního využití území. Hlavním cílem však je návrat života do krajiny, funkční ekosystémy, vytváření podmínek pro život člověka v obnovené krajině včetně možností jejího využití pro bydlení, obživu a volný čas. 18

3.3 Metodické přístupy pro obnovu krajiny 3.3.1. Terminologie obnovy krajiny a stresových faktorů působících zátěž prostředí Pojem revitalizace (revitalization, reviving, revivification) se zařadil v posledním období mezi často frekventované termíny. Kromě vazby na biologii (návrat k životu) je v druhé polovině 20. století pojem revitalizace vztahován ke krajině. V současnosti se v české odborné literatuře používá v širším a užším slova smyslu. V širším slova smyslu tento termín označuje všechny aktivity, včetně sociálně ekonomických, související se zlepšováním kvality životního prostředí v člověkem negativně ovlivněných území, jedná se o český termín adekvátní k anglickému termínu restoration. Tento termín se používá v dále uvedených souvislostech: Revitalizací rozumíme například funkční zapojení do krajiny, respektive takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území v souladu s územním plánem (Lysenko, 1996). Dále pod pojmem revitalizace rozumíme návrat krajiny s narušeným horninovým prostředím do stavu před lidským zásahem. I když nemůže jít o skutečný návrat do původního stavu, ale o jakýsi kompromis, o úpravu, která bude respektovat jak přírodu, tak lidské osídlení a činnost lidí (Kukal, Reichman, 2000). S poněkud užším pojetím se setkáváme v definicích Lisického (1993) a Klindy (2000), kteří uvádějí revitalizaci jako oživení prostředí, obnovu podmínek pro druhovou různorodost. Cudlín (2001) rozumí pod pojmem revitalizace krajiny zvyšování její ekologické stability. S termínem revitalizace se v ČR setkáváme i běžně v praxi. Je součástí krajinotvorných programů MŽP, Programu péče o krajinu v souvislostech s obnovou života v krajině, případně vybraných segmentů krajiny (Program revitalizace říčních systémů). V současnosti je význam biologický a environmentální často rozšiřován o ekonomickou dimenzi a je spojován s komplexní sociálně-ekonomickou obnovou regionu (zdevastované krajiny, sídelních útvarů, vytváření pracovních míst a prosperity), zejména na Ostravsku a v severních Čechách v Severočeské hnědouhelné pánvi (SHP). V anglosaské literatuře, ale i v našich zemích, se můžeme setkat s celou řadou pojmů, respektive terminologických překryvů, které se oživení prostředí a obnovy podmínek na druhovou různorodost týkají, obdobnými termíny jsou: Obnova krajiny (recovery, restoration, regeneration, rehabilitation, revival, rebirth, reestablishment, renovation, reconditioning). Rekultivace krajiny (reclamation, recultivation): - lidská činnost zaměřená na obnovu přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené krajiny (Encyklopedie Země, 1983), - opětovná kultivace znehodnocených pozemků (např. po těžbě nerostných surovin) za účelem jejich navrácení do zemědělské výroby nebo pro zalesnění (Klinda, 2001), Meliorace krajiny (melioration): - obnova žádoucích vlastností degradované krajiny (Štýs, 1981), - soubor opatření různého druhu zaměřený na úpravu přírodního prostředí s cílem jeho lepšího využití (Klinda, 2001), Rehabilitace krajiny (rehabilitation, restitution): - návrat k ekologické stabilitě a estetickým kvalitám (Petříček, 2002), - uvedení něčeho do původního stavu např. krajiny (Akademický slovník, 2000), 19

Optimalizace krajiny: - hledání společensky optimálního stupně destabilizace ve srovnání s přírodním stavem, tento stav stačí pro uspokojování všech našich potřeb, aniž by došlo k narušení regulačních a regeneračních procesů v krajině (Cudlín a kol., 2001), - vyhledávání nejlepší možné varianty, řízeného děje, rozhodnutí a postupu (Akademický slovník, 2000), Rekonstrukce (reconstruction): - rekonstrukce přírodních geobiocenóz, - navrácení původních vlastností, obnovení do původní podoby (Klimeš, 1981), Remediace (remediation): - cílem je obnova přirozených vlastností půdy znečištěné průmyslovou činností (Němeček, 1999), Regenerace (regeneration, recovery, resuscitation): - rozumí se schopnost organismu obnovovat buňky, orgány nebo celé části těla, případně i krajinný segment, - všeobecně jde o uvedení do původního stavu, např. krajiny (Klinda, 2001), Sanace (Sanierung): - ozdravění, náprava špatného stavu, V souvislosti s báňskou činností se pak termín používá spíše pro úpravu stability svahů či překrytí uhelné sloje nebo dna lomu. Schéma 5: Terminologické vazby k pojmu revitalizace krajiny Rekultivace Rekonstrukce Obnova Optimalizace Revitalizace krajiny Meliorace Rehabilitace Remediace Regenerace S obnovou krajiny a revitalizací je vždy spojena zátěž prostředí. Zátěž prostředí je úzce spjata s problematikou stresové ekologie (stress ecology) a stresu. Stres - je stav biologického systému projevující se souborem všech nespecifikovaných změn, vyvolaných určitým stresovým faktorem, - je důsledek zatížení organismu environmentálními vlivy. Stresory - jsou faktory prostředí, které negativně působí na přirozený vývoj organismu, na jeho stav a rozmnožování. Může se jimi stát jakákoliv látka (nebo její nedostatek), energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí nebo trváním svého působení 20

překročí kapacitu systému udržovat jej v dynamické rovnováze a vyžaduje vnější zásah. (Klinda, 2000) Zátěž prostředí působí stresové faktory jak přírodní (exogenní a endogenní), tak antropogenní. Přehled stresových faktorů působících zátěž prostředí (viz schéma č. 6). Schéma 6: Zátěž prostředí Faktory působící zátěž prostředí Podnebí a povětrnostní podmínky Půdní faktory Abiotické Přírodní Biota Biotické Antropogenní Průmyslové škodliviny Agrotechnické zásahy Rekreační zásahy Cílené zásahy Hlavním problémem v Podkrušnohoří je problematika zátěže prostředí způsobená antropogenní činností. K narušení původních vlastností dochází zejména: těžbou nerostných surovin, rozvojem průmyslu a rozvojem urbánního prostoru. K odstranění výše uvedených deteriozačních vlivů by měl následovat soubor opatření, který by přispěl k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny, tj. rekultivaci a následně i revitalizaci a resocializaci krajiny. Ekologická obnova je proces, jak napomáhat oživení ekosystému, který byl znehodnocen, poškozen nebo zničen. Jde o aktivitu, která zahajuje nebo urychluje oživení ekosystému a respektuje jeho zdraví (funkční procesy), integritu (složení druhů a struktura komunity) a udržitelnost (odolnost vůči poruchám a pružnost). Obnova zajišťuje biotickou podporu z fyzikálního prostředí, vhodné toky, výměny organismů a látek s okolní krajinou a znovuzřízení kulturních interakcí, na nichž závisí integrita některých ekosystémů. Obnova se pokouší vrátit ekosystém do jeho původní historické trajektorie, tj. do stavu, který připomíná původní stav nebo stav, o němž se lze domnívat, že by se přirozeně rozvinul v mezích historických trajektorií. Obnovený ekosystém se nutně nemusí oživit v původním stavu, neboť současná omezení a podmínky mohou ovlivnit jeho vývoj podél jiné trajektorie. 3.3.2. Metodické základy revitalizace krajiny Při výzkumu revitalizačních procesů či realizací revitalizačních programů v krajině je nutné vycházet z teoretických základů jako jsou: - biologické principy ochrany přírody (conservation biology), - stresová ekologie (stress ecology), - krajinná ekologie (landscape ecology), - biologické principy revitalizačních opatření (restoration ecology), - biodiagnostika. 21

Zásady revitalizace krajiny: Pro každou konkrétní lokalitu je třeba stanovit, jak nově vzniklá krajina bude posouvána směrem ke klimaxu za účelem minimalizace energetické dotace a udržitelnosti. Řešení konkrétní lokality je třeba podřídit komplexnímu začlenění do okolní krajiny. Veškeré environmentální problémy, vztahy jednotlivých složek, je třeba řešit komplexně. Konkrétní lokalita by měla být schopna samostatně plnit ekologické funkce. Navržená revitalizační opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky akceptovatelné. Základní zásady revitalizace krajiny, lze shrnout do následujících bodů: 1) Posunout současný stav krajiny (při zachování potřebné produkční schopnosti) směrem po vývojové ose ke klimaxu (aby byla minimalizována pravidelná energetická dotace nutná pro udržení navrženého stavu). 2) Snažit se o komplexní přístup v návrhu je třeba uvažovat pokud možno všechny podstatné části krajinného systému (včetně jejich další údržby). 3) Revitalizační opatření je třeba provádět na co největší ploše v uzavřené oblasti (např. povodí či subpovodí). 4) Navržená opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky akceptovatelné. Jedním z nástrojů komplexní revitalizace území je ekosystémový management v rámci trvale udržitelného rozvoje. Je zaměřen na sledování bioty ve vazbě na aktivity člověka, hodnocení a zachování jednotlivých druhů společenstev a ekosystémů a vývoj mezioborových přístupů k ochraně biodiverzity, které vycházejí z budoucího zaměření území. Úspěšnost revitalizace lze mimo jiné hodnotit pomocí monitorování rozvoje rostlinných a živočišných společenstev. Revitalizace může být potřebná či nutná v různých částech přírody a krajinných segmentů, a to např.: * v narušených ekosystémech v chráněných územích (části přírody lesní i nelesní ekosystémy), * vodním režimu krajiny (krajinné segmenty drobné vodní toky, říční nivy, místa přirozené akumulace vod, vodní nádrže a mokřady), * kulturní krajině (která je mozaikou ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému působení různý přísun dodatkové energie, krajinné segmenty jsou skupiny geobiocenů v rámci bioregionů, malá povodí v lesnicko-zemědělské krajině), * sídelní krajině (přírodní složky krajiny jsou člověkem značně změněné. Jedná se o městské krajiny, jde o domy, průmyslové závody a sklady, sítě ulic a náměstí, parkoviště i sportovní zařízení, krajinné segmenty leso-zemědělská krajina, s rozptýlenou krajinnou strukturou, malá sídla a usedlosti) u antropogenně vzniklých segmentů krajiny rekultivace (krajinné segmenty místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, odvaly, výsypky, skládky). Kulturní krajina vyžaduje, antropogenně vzníklé segmenty krajiny byly v nejkratším možném období navráceny do původního stavu, rekultivovány a nrevitalizovány zejména v oblasti Podkrušnohoří, kde je vysoká koncentrace obyvatel i sídelních celků. Uvádíme příklady postupů při revitalizaci výše uvedených částí přírody a krajinných segmentů, při kterých se vychází ze: - zjištění stupně jejich narušenosti 22