S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Polsko MILOŠ ŘEZNÍK Nakladatelství Libri, Praha 2002
Mgr. Miloš Řezník, PhD., 2002 Libri, 2002 ISBN 80-7277-129-9
Obsah Předmluva 11 Polské země před příchodem Slovanů 12 Slovanské osídlení 15 Polsko v raném středověku 19 Polanské knížectví 19 Boleslav Chrabrý a Polské království 21 Politický vývoj v období 1025 1138 23 Sociální vývoj Polska do 12. století 28 Hospodářský a kulturní vývoj v raném středověku 31 Politický vývoj v období rozdrobenosti (1138 1305) 34 Dědické dělení země 34 Mongolský vpád 35 Integrační tendence ve 13. století 36 Obnova královského titulu, Václav II. 37 Třinácté století nové hospodářské a sociální fenomény 40 Vznik měst a formování šlechty 41 Církev a kultura ve třináctém století 43 Prusy a Řád německých rytířů 45 Na cestě k jednotě, velmoci a unii (1306 1386) 49 Vladislav Lokýtek 49 Kazimír III. upevňování diplomatickou cestou 50 Reformy Kazimíra III. 52 Na cestě k polsko-litevské unii 54 Od unie ke Grunwaldu (1386 1411) 56 Středověký národ. Budování stavovské monarchie 60 Privilegia šlechty 61 Kulturní podzim polského středověku 63 Politický vývoj a mezinárodní postavení v 15. století 66 Pod vlivem krakovského biskupa. Ohlas husitství 66 Přístup k Baltu 68 Polsko, baltský obchod a šlechtické folwarky 71 Za vládu jednotného šlechtického stavu. Poslední jagellonské století 74 Zápas šlechty s magnáty 74 Jagellonská Evropa? 75
Obrana stavovských privilegií 76 Územní vývoj. Zápas o Balt 77 Lublinská unie 80 Humanismus, renesance a reformace 82 Literatura 82 Školství a věda 84 Reformace a tolerance 85 Šlechtická Rzeczpospolita, první královské volby 87 Stavovský systém 89 Mocenská expanze, Polsko v době Báthoryho a Vasovců 92 Polsko jako velmoc 93 Kozáci 97 Krize polsko-litevského státu v polovině 17. století 99 Kozácké povstání na Ukrajině 99 Potopa 100 Vrcholící stavovství, sarmatismus, protireformace 102 Ústup z hospodářské prosperity 102 Stavovský systém a liberum veto 104 Protireformace a ústup tolerance 106 Sarmatismus a baroko 107 Politický vývoj mezi potopou a severní válkou (1660 1700) 110 Polsko-saská unie a velká severní válka 114 Růst ruského vlivu 117 Reformní hnutí 120 První dělení Polska 124 Polské osvícenství, reformy a Velký sejm 126 Reformy 70. a 80. let 18. století 127 Velký sejm a ústava 128 Kościuszkovo povstání a zánik státu 132 Polsko v době napoleonských válek 135 Situace v záborech 135 Ve víru evropského vývoje 137 Mezi Vídeňským kongresem a listopadovým povstáním (1815 1831) 141 Pruský zábor a rakouská Halič 141 Polské království 143 Velká emigrace, jaro národů a lednové povstání (1831 1864) 146 6
7 Důsledky povstání 146 Povstání v Krakově a Haliči 149 Revoluce 1848 150 Polské království a lednové povstání 151 Organická a pozitivní práce. Polské zábory mezi lednovým povstáním a první světovou válkou (1864 1914) 154 Ruský zábor. Hospodářský růst 154 Vznik politických stran 156 Poznaňsko v Německé říši. Kulturkampf 158 Halič a její autonomie 160 Polská kultura záborového období 164 První světová válka a vznik nezávislého Polska 168 Území a hranice 171 Počáteční léta Polské republiky 174 Sanace 177 Polská kultura a věda mezi světovými válkami 181 Polsko ve druhé světové válce 184 Čtvrté dělení Polska 184 Okupační teror a holocaust 185 Odboj 187 Osvobození 190 Poválečné Polsko a budování komunistické moci (1945 1956) 192 Gomułkovské a gierkovské Polsko (1956 1980) 197 Polská kultura 2. poloviny 20. století 202 Hlavní rysy vnitřního vývoje po roce 1989 205 Vnější vztahy 206 Vnitropolitický vývoj 208 Česko-polské vztahy 212 Doporučená literatura 218 Encyklopedické heslo 222 Důležité informace pro cesty do Polska 229 Zastupitelské úřady 229 Telefonní čísla 230 Internetové adresy 230 Jazyková první pomoc 231 Nejdůležitější slova a fráze 231 Výslovnost 231
B a l t s k é m o ř e Kolobřeh Gdynia Gdaňsk Malbork POMOŘSKÉ N Ě M E C K O POMOŘANSKÉ Štětín Gorzów Wielkopolski LUBUŠSKÉ Zielona Góra Zaháň Poznaň Lešno KUJAVSKO- Bydhošť Hnězdno VELKOPOLSKÉ Toruň POMOŘSKÉ Łęczyca DOLNOSLEZSKÉ Vratislav Lehnice Jelenia Góra Břeh Opole Kladsko OPOLSKÉ Č E S K O LODŽSKÉ Częstochowa SLEZSKÉ Katovice Těšín Żywiec
R U S K O L I T V A Elbląg VARMIJSKO-MAZURSKÉ Olsztyn B Ě L O R U S K O PODLASKÉ Ostrolęka Białystok Płock M A Z O V S K É Varšava Lodž Radom LUBLINSKÉ Lublin Kielce SVATOKŘÍŽSKÉ Krakov Rzeszów Dębica Wieliczka Bochnia Jarosław PODKARPATSKÉ MALOPOLSKÉ S L O V E N S K O Zamość U K R A J I N A
Předmluva Tato kniha nemá být obsáhlou syntézou ani faktografickým zhuštěním polských dějin. Má sloužit širokému publiku k základní informovanosti a především orientaci v polské minulosti a jejích nejvýznamnějších problémech. Nechce být snůškou vybraných fakt: ačkoliv je především zpracováním populárním, nevyhýbá se poukázat na problematičnost řady historických témat, a to zejména na problematičnost výkladovou a hodnotící. Kromě faktografických informací a pokusů o základní postižení některých historických jevů a procesů si všímá jejich významu pro další utváření Polska, polského státu, národa a kultury, chce alespoň zčásti ukázat, jak tyto problémy žily v historickém vědomí a jak se dále podílely na vývoji polských dějin i na formování toho, co by se s nadsázkou dalo nazvat polskou mentalitou. Geneze současného Polska je tak jedním z hledisek, která se při vzniku předkládané práce uplatnila. Jakkoli se snažíme sledovat polskou minulost z více úhlů pohledu, jedná se zejména u pasáží věnovaných kulturním dějinám jen o letmý přehled základních problémů, tendencí a informací. Pozornost věnovaná politickým dějinám a s nimi spojené faktografii naopak nabývá na převaze zejména pro nejnovější období. To je opět do značné míry způsobeno perspektivou současnosti: jsou to události, jména a problémy politických dějin 20. století, na které i současný zájemce o polské dění či návštěvník Polska denně naráží při sledování veřejných politických a jiných diskusí, polského tisku, v názvech ulic a institucí i v soukromých rozhovorech. Zároveň lze jen velmi těžko stručně shrnout sociální a kulturní vývoj posledních desetiletí, neboť je v mnohém předčasné charakterizovat základní podstaty dosud probíhajících procesů, nemluvě o tom, že se tyto jevy v mnohém musí teprve stát předmětem analýzy. Pro polské dějiny nám v současnosti chybí moderní syntetické zpracování. Předkládané stručné dějiny tuto mezeru mohou zaplnit jen z malé části. Přesto si kladou za cíl přispět alespoň dílčí měrou k poznání a pochopení našich sousedů. Lipsko, 12. května 2002
Polské země před příchodem Slovanů Na základě dosavadních znalostí polské prehistorie, které se opírají o výsledky archeologických výzkumů, lze konstatovat, že se oblast dnešního Polska v nejstarších dobách ničím podstatným neodlišovala od jiných území střední Evropy. Nejstarší známé stopy osídlení sahají hluboko do starší doby kamenné. Z polského území je doloženo osídlení tzv. člověka neandrtálského nebo jiného, jemu blízkého, kočujícího ve skupinách dvaceti až třiceti jedinců. V nové vlně osídlení se zde podobně jako v jiných okolních oblastech před šestnácti až deseti tisíci lety objevil zřejmě z Asie homo sapiens. Tito obyvatelé s sebou přinesli nové formy nářadí i sociálních vztahů: pravděpodobně tehdy se objevila prvotní dělba práce a život v rodech, zřejmě spojený s matriarchátem a různými kulty, vážícími se patrně k loveckému způsobu života. V mezolitu, střední době kamenné, začal podstatnější roli v obživě hrát rybolov. Mladší doba kamenná s sebou přinesla i tzv. neolitickou revoluci, spočívající v přechodu k obdělávání půdy a usedlému způsobu života. Z polského území je doloženo pěstování ječmene, žita a prosa. S obdobím neolitu a počátky zemědělství je spojen zrychlený společenský a technický vývoj a nové vlny osídlení. Některé novinky v zemědělství ve 3. tisíciletí před n. l. souvisely s příchodem nových obyvatel z Podunají. Z následujícího období je doložena existence výměnného nadlokálního obchodu a společenské dělby práce, rozvíjelo se hrnčířství, zpracování vlny a kůže. Nálezy neolitických pohřebišť vypovídají o existenci kultů, magie a víry v posmrtný život. Patrně nejrozvinutější oblastí dnešního Polska byl jihozápad, kde se před necelými 4 000 lety rozvinula podobně jako v Čechách a na Moravě únětická kultura. Na konci neolitu se zřejmě objevili také první obyvatelé indoevropského původu. V severovýchodní oblasti dnešního Polska to asi již tehdy byli Baltové. Patrně brzy poté v 17. stol. před n. l. se na dnešní polské území rozšířila i znalost a schopnost zpracování kovů, čímž tato oblast vstoupila do
13 Polské země před příchodem Slovanů doby bronzové. S tím byl přirozeně spojen nový rozvoj a zdokonalení výroby nářadí a zbraní, jakož i nové formy sociálních vztahů. Život lidí se organizoval do monogamních rodin zapojených do patriarchálních rodů, které se dále spojovaly do kmenů, jejichž jednotícími elementy byly blízký nebo totožný způsob života a jazyk. Vzájemné střety kmenů vyvolaly i potřebu nových forem společenského života, jeho organizace a institucí, včetně kmenových shromáždění. Příchod nových obyvatel z východu a jihu v 16. století před n. l. na většinu polského území způsobil, že se zde rozšířila poměrně jednotná, tzv. třtiněcká kultura, na níž pak zhruba v letech 1 300 400 před n. l. částečně navázala kultura lužická, známá i ze severu našich zemí, jejíž pozdní období je spojeno s nástupem doby železné. Nejpozději v této době došlo k výraznému rozvoji a rozšíření obchodu, v jehož rámci měly polské země spojení mimo jiné se Skandinávií. Ve stoletích před počátkem našeho letopočtu se polské země staly předmětem skythské a zejména keltské expanze i cílem nových migračních vln. Kontakty s Kelty přinesly znalost řady technických novinek. Od konce 2. století před n. l. přitom dnešní Polsko zcela ovládly dvě kultury: oksywská na severu a przeworská na jihu. Zatímco některé nálezy z oblasti przeworské kultury nasvědčují velkému rozvoji hutnictví železa, ke kterému došlo zřejmě v souvislosti s keltskou expanzí a obchodem, nálezy z oblasti kultury oksywské dokládají četné obchodní styky nejen s Kelty, ale i s Itálií. Skutečnost, že se soustřeďují hlavně podél dolní Visly, napovídá, že již tehdy hrála tato řeka roli významné tepny dálkového obchodu a že komoditou, která odsud byla vyvážena, byl zřejmě jantar. V následujícím období tzv. doby římské (do konce 4. století n. l.) pokračoval rozvoj dálkového obchodu: polské země měly obchodní styky se Středomořím, jako obchodní zboží se v širší míře objevily i luxusní předměty. Rozvoj železářské výroby v oblasti przeworské kultury v době římské pokračoval. Centrem této produkce zřejmě byla oblast Svatokřížského pohoří (Góry Świętokrzyskie) jižně od Kielcí, zatímco na Krakovsku se soustředila a rozvíjela výroba keramiky. Przeworská kultura nejen přetrvala řadu staletí, ale zároveň se teritoriálně výrazně rozšířila do dnešního jižního Běloruska, na Ukrajinu a do východních částí Slovenska a Ma-
Polské země před příchodem Slovanů 14 ďarska. Zčásti se tak dělo osidlováním dosud neobydlených oblastí. Spolu se zhuštěním osídlení v jižním Polsku to nasvědčuje skutečnosti, že zde tehdy došlo ke zrychlenému populačnímu růstu. To vše bylo doprovázeno i narůstající sociální diferenciací a organizací. V oblasti dřívější oksywské kultury naopak došlo k viditelným změnám, jež zřejmě souvisejí s migračními posuny a příchodem germánských Gótů ze severu do dolního Povislí. Etnické určení těchto kultur je ovšem nejisté, bývají připisovány i Slovanům. Mnohé archeologické památky vykazují příbuzné znaky s nálezy skandinávskými. K významným nálezům ze severního Polska patří mohylová pohřebiště na Kašubech. Naleziště ve Wielbarku nedaleko Elbinka pak dalo název celé kultuře, která se později zřejmě s dalšími migračními pohyby Gótů šířila dále jihovýchodním směrem až na jižní Ukrajinu. Východně od severopolské oblasti wielbarské kultury přetrvávalo baltské osídlení. Právě jeho nejzápadnější část v oblasti východních Prus, tj. severovýchodu současného Polska, vstoupila do obchodních kontaktů se vzdálenými zeměmi. U pruských Baltů se tak objevila řada předmětů římské provenience, jež se sem dostaly výměnou za jantar.
Slovanské osídlení Tak jako v případě jiných slovanských národů i v polském prostředí hraje příchod Slovanů klíčovou roli v historickém vědomí. Bývá totiž považován za skutečný počátek vlastních dějin, jež Poláci chápou jako historii národa, který zůstává v polském prostředí asi ještě výrazněji než v jiných zemích základním společenstvím, s nímž se lidé identifikují. Zároveň ovšem příchod Slovanů, respektive Poláků, měl mimořádný význam i v historickém vědomí předmoderní doby, ať už to bylo v souvislosti s tradicemi předmoderního stavovského či jinak definovaného národa nebo s tradicí a ideologií polského státu, a to samozřejmě i středověkého, s tradicí panovnické dynastie a podobně. Zde by bylo možno odkázat na v mnohém velmi podobnou situaci a roli historické tradice ve středověkém i novodobém prostředí českém. Tradice příchodu polských kmenů do Polska byla úzce spojena s představami o počátcích polského státu a měla velký význam pro jeho legitimizaci i pro legitimizaci vlády piastovské dynastie. Středověká legenda o společném příchodu bratří vojvodů Čecha a Lecha do české kotliny a o tom, jak se Lech se svým lidem rozhodl pokračovat v cestě a hledání nové vlasti, až došel do polských zemí, čímž došlo k rozdělení slovanského lidu na českou a lašskou, tedy polskou větev, sice patří do oblasti pověstí, v polské historické tradici a kultuře má však od středověku až po současnost významné místo. Východní část dnešního polského území bývá, zejména ve starší literatuře, často označována za součást široké pravlasti Slovanů mezi Vislou a Dněprem, oblasti, kde se měla dovršit slovanská etnogeneze, kde mělo dojít ke konečnému oddělení větve Praslovanů od společného indoevropského kmene. Novější literatura hledá toto území poněkud dále na jihovýchodě, severně od Černého moře. Nedlouho poté, zřejmě však až v prvních stoletích našeho letopočtu, došlo i k oddělení východoslovanské větve od západoslovanské, jejíž osídlení se přiblížilo Karpatům. Slovanské osídlení pozdějších západoslovanských zemí,
Slovanské osídlení 16 tedy i Čech a Polska, představuje až pozdější fázi velkých migračních pohybů nazývaných velkým stěhováním národů. Zatím se území mezi Karpatami, Odrou a Baltem stalo oblastí, kam mířily vesměs ze severu germánské kmeny: nejprve Gótové, kteří se na Baltu objevili již v 1. století, a brzy po nich Gepidové. Ve 2. století se Gótové přesunuli do Černomoří, ve 3. století odešli po těžkých bojích s Burgundy i Gepidové. Teprve v 5. století se na polském území zcela prokazatelně usazují slovanské kmeny a snad dochází i k vytvoření prvních kmenových teritorií. Ve Slezsku se zřejmě tehdy usadili Obodrité, kteří pod tlakem dalších migračních pohybů, spojených také s avarskými nájezdy, v 6. století přešli Odru a pronikli do středního a dolního Polabí. Základem společenské organizace tehdejších Slovanů byl zřejmě rod. Nejdůležitější zdroje obživy představovalo obdělávání půdy, chov dobytka, lov a v rostoucí míře zřejmě i loupeživé výpravy. Polyteistický náboženský systém byl spojen s rozdílným významem hlavních božstev, vedlejších bohů a démonů, s kultem přírodních sil a mocností. Různé formy společenské organizace a spolupráce, opřené zřejmě zejména o sousedský vztah mezi rodinami (opolí), spočívaly mimo jiné v rozdělení prací a rolí, společném obdělávání polí či pastvě dobytka. To dalo základy narůstající sociální organizaci a diferenciaci, která se postupem doby zvětšovala, zviditelňovala a upevňovala. Byla spojena také s potřebou společné obrany, jejímž výrazem byl vznik opevněných míst. Z původně jednolité společnosti se začaly vydělovat jednotlivé vrsty a skupiny s rozdílnými rolemi. Z pozdějších popisů vnějších pozorovatelů vyplývá, že nejzákladnější teritoriální jednotkou byl především kmen, zapojený někdy do tzv. velkokmenů. Území dnešního Polska tak bylo někdy v 9. a 10. století rozděleno do množství kmenových či velkokmenových teritorií: území Vislanů v Malopolsku, Mazovanů v Mazovsku, Slezanů v Dolním Slezsku, Ďadošanů ve středním Poodří v oblasti Hlohova, Polanů ve Velkopolsku, Kujavanů v Kujavsku, Bobřanů podél řeky Bóbr v Dolním Slezsku. Slezské kmeny bývají někdy považovány za odlišnou skupinu od kmenů vnitřního Polska (Mazovanů, Kujavanů, Vislanů či Polanů). Zejména to však platí o západoslovanských kmenech v Pomoří a Pomořanech, ozna-
17 čovaných za samostatnou pomořanskou jazykovou skupinu (Pomořané, Pyrzyczané aj.) vedle příbuzných skupin polské a polabské, s nimiž má představovat severní větev západních Slovanů. Za pozůstatek pomořanského jazyka bývá považována současná kašubština. Během prvních staletí slovanského osídlení došlo k rozvoji kmenové organizace, sociální diferenciace a teritoriálního vymezování, opřeného o síť hradišť s místními velmoži (knížaty), kteří disponovali vlastní družinou. Kolem hradišť se začala vytvářet řemeslnicko-kupecká podhradí. Rozhodující roli hrály kmenové staršiny. Počet hradišť (archeologicky jich zatím bylo prokázáno na 2 000), úrodnost obdělávané půdy a ovládání obchodních cest rozhodovaly o síle a moci jednotlivých kmenů, z nichž některé se dokázaly prosadit vůči kmenům sousedním. To vedlo k postupnému vytváření oblastí dominujícího postavení Vislanů a Polanů. Ani po ukončení tzv. velkého stěhování národů nebylo dnešní polské území obýváno výhradně Slovany. V jeho severovýchodní části, východně od dolní Visly v Mazursku a Varmii žily baltské kmeny Prusů, Pomezanů, Galindů a na východě i Jatvingů. Jejich nejvýznamnějším střediskem v této oblasti byl zřejmě obchodní přístav Truso nedaleko dnešního Elbinku. Prohlubující se sociální diferenciace vedla podobně jako v jiných zemích k vytvoření jednotlivých sociálních vrstev a skupin, v prostředí skupin bojovníků se začaly utvářet předpoklady pro vznik kmenové šlechty. Urychlení těchto procesů bylo mimo jiné způsobeno i narůstající obchodní výměnou a přílivem drahých předmětů. K nárůstu obchodních styků došlo zejména v 9. století, kdy skandinávští Varjagové zprostředkovávali obchodní výměnu polských kmenů se západní Evropou a Středomořím. Za kožešiny a otroky se do země dostávaly drahé kovy. Tyto jevy a procesy jsou úzce spojeny i s počátky takových forem společenské organizace, které bývají označovány za předstátní či raně státní. Jejich výrazem jsou počátky nejjednoduššího vedení vojenské, hospodářské a soudní správy, jež se spolu s potlačením vojenské demokracie a tendencemi k tvoření nadkmenového státu zřejmě prosazovalo zejména u větších a mocnějších kmenů, jejichž území podle některých odhadů mohla v 9. století dosahovat třiceti
Slovanské osídlení 18 tisíc km 2 a mohla být obývána až sto dvaceti tisíci obyvatel. K takovýmto procesům tehdy došlo zejména u Polanů kolem jejich centra v Hnězdně, ke kterému se vážou i předhistorické legendy o původu Piastovců, pozdějších polských knížat a králů. Podle jedné z nich mělo někdy v této době dojít k vyhnání vládce Popiela a dosazení Piastů. Základ této legendy bývá někdy hledán v událostech, ke kterým mohlo u Polanů skutečně dojít v souvislosti s prosazováním mocenských vlivů a zájmů velkomoravských. Pod přímou kontrolou Velké Moravy se zřejmě ve 2. polovině 9. století za vlády knížete Svatopluka ocitla území Bobřanů, Ďadošanů, Slezanů a Opolanů ve Slezsku a Vislanů v Malopolsku, a došlo tak i k ovládnutí Krakova, i když přesný rozsah a míra velkomoravské moci nejsou známy. Se Svatoplukovou expanzí byly spojeny také christianizační pokusy a patrně i vynucený křest vislanského knížete. Krátkodobý velkomoravský vliv tak s sebou podle polských historiků patrně přinesl i urychlení státotvorných procesů na polském území.
Polsko v raném středověku Polanské knížectví Počátky polského státního útvaru bývají tradičně kladeny do 3. čtvrtiny 10. století. Děje se tak zejména ze dvou důvodů: zaprvé v této době docházelo ke společenským změnám, jež souvisely s prohlubováním sociální diferenciace a s rozdělováním sociálních rolí, zadruhé potřeba stále pevnější organizace a kontroly vedla ke zdokonalování správy, které probíhalo současně s rozmachem politické moci polanského centra a jeho knížat z piastovského rodu. Prosazení právě Polanů, jejich vládců, a tedy i Velkopolska s Hnězdnem jako východiska pro proces, který vedl k utvoření jednotného státního útvaru ve větší části území současného Polska, bylo způsobeno několika příčinami: na jedné straně to byla relativní vzdálenost od silných sousedů, kteří by Polany zcela bezprostředně ohrožovali a bránili jim v expanzi, na druhé straně se však právě v polovině 10. století takovéto nebezpečí stalo možným po výrazných úspěších německého křesťanského rytířstva v Polabí. Zejména podmanění Lužice markrabětem Gerem v roce 963 postavilo před nebezpečí z této strany jak Polany, tak i Čechy. Právě český vliv zde zřejmě sehrál nezanedbatelnou úlohu: Čechy po polovině 10. století představovaly relativně stabilizovaný křesťanský státní útvar, jehož panovník hledal možné spojence k obraně před nebezpečím ze západu. Nešlo tu ovšem jen o obranu: zesílení této hrozby přišlo v okamžiku, kdy Polané zahájili svůj rychlý mocenský rozmach a sami usilovali o naplnění významných cílů, mezi které již tehdy patřil přístup k Baltu a silnější účast ve výnosné obchodní výměně s baltským zbožím. Stejně jako Praha, i Hnězdno hledalo spojence, zvláště když válka s pomořanskými Slovany nebyla pro Polany úspěšná. Polanská snaha o kontrolu nad baltskými, ba i polabskými Slovany znamenala konflikt se zájmy německého rytířstva. V kontextu těchto souvislostí tak do dějin od 60. let 10. století zřetelně vstupuje výrazněji organizovaný polanský útvar, který již obvykle nazýváme polským státem, a s ním
Polsko v raném středověku 20 i první pramenně doložený piastovský kníže Měšek (Měško) I. (do 992). Ten hledal východisko jednak ve spojenectví s Čechy, jednak ve snaze naklonit si hlavní mocnosti křesťanské Evropy. Zároveň mu církevní organizace umožňovala dále upevňovat a účinněji řídit stát a výrazněji ideově podepřít jeho vznik i společenské uspořádání. Výsledkem těchto zájmů, cílů a částečně protichůdných ohledů se stala skutečnost, že křest byl přijat českým prostřednictvím. Vstupním aktem, utvrzujícím Měškovu počáteční orientaci na Prahu, byl sňatek s Dobravou (Doubravkou), dcerou českého knížete Boleslava I., v roce 965. Spolu s ní asi k Polanům přišli i křesťanští kněží. Následujícího roku došlo k oficiálnímu přijetí křesťanské víry v Polsku. Je jasné, že se v tomto okamžiku jednalo v prvé řadě o politický akt a že christianizace nebyla krátkodobým procesem, zejména u širokých lidových vrstev, jež se často stavěly na skrytý či zjevný odpor nové víře nebo ji přijímaly, aniž by se beze zbytku vzdávaly víry staré. Skutečná vnitřní christianizace se podobně jako u nás mohla protáhnout až na staletí. V 10. století však křesťanská víra podle všeho zůstala hlavně záležitostí feudální elity polského státu. Svůj hlavní a prvotní úkol ale zřejmě splnila. Od počátku se také dařilo budovat relativně nezávislou církevní organizaci: už roku 968 vzniklo první, zřejmě misijní biskupství v Poznani, podléhající formálně přímo Římu. Jakkoli územní vývoj polanského státu není v této době jednoznačně zmapován, je jasné, že došlo k jeho rychlému rozšiřování. Schopnost dosáhnout a udržet rozsáhlý útvar vede historiky k přesvědčení, že doba Měškova tu navázala na předchozí vývoj 9. 10. století a že v této době již musel mít kníže poměrně vyvinuté mocenské nástroje, jejichž další posilování si pokračující expanze polského státu vyžádala. Měšek podnikl několik významných vojenských tažení a diplomatických kroků, které jeho postavení dále upevnily. Především zřejmě po necelých dvaceti letech skončilo spojenectví s Prahou, což bývá stavěno do souvislosti i s možnými aktivitami Slavníkovců. Kolem roku 980 tak Měšek vojensky ovládl Slezsko a poprvé ho připojil k državám polských panovníků. Snad ještě za jeho vlády nebo záhy poté došlo k odtržení Krakova od zemí ovládaných pražskými knížaty, a toto středisko se tak
21 Boleslav Chrabrý a Polské království stalo součástí polského státu. Kromě Slezska a Velkopolska Měšek dále ovládal Mazovsko a zřejmě i Pomoří. Tlaku ze západu sice dokázal do značné míry vojensky vzdorovat, musel však přistoupit na uznání lenního vztahu k římskému (německému) císaři. Hrozba a ingerence z této strany ho však přiměly, aby vydáním dokumentu Dagome Iudex svěřil zemi pod ochranu sv. Petra, a tedy i papeže jako druhé univerzální moci tehdejšího evropského světa. Touto cestou měla být vytvořena protiváha německému vlivu, aniž by tím hrozilo, že se země dostane pod skutečnou kontrolu vzdáleného Říma. Boleslav Chrabrý a Polské království Období prvního velkého mocenského rozmachu Polska je spojeno s vládou Měškova syna Boleslava Chrabrého (992 až 1025). Tento kníže a nakonec i první polský král dokázal nejen upevnit panovnickou moc a mocenské postavení svého státu, nýbrž ho posílil i na tehdy mimořádně důležité úrovni symbolické a prestižní. Polsko se stalo klíčovou mocí v prostoru mezi římskoněmeckou říší a Východem, promlouvalo do vnitřního vývoje všech sousedních zemí a jednoznačně upevnilo svoje samostatné postavení. Není divu, že v polské historické tradici od středověku až po nejaktuálnější současnost patří Boleslav k nejoslavovanějším panovníkům a že byl zcela samozřejmě a nezpochybnitelně pojímán i do nejužšího polského národního panteonu. Ke klíčovým obdobím tohoto vývoje patří bezpochyby léta na přelomu tisíciletí. Dočasné oslabení císařství způsobené zápasem o trůn k tomu vytvořily stejně dobré podmínky jako následná orientace císaře Otty III. na spolupráci s Boleslavem, vnitřní krize českého a později i kyjevského státu. Zároveň se Boleslav jako křesťanský kníže stal nositelem aktivní christianizační politiky ve vztahu k pohanským kmenům, zejména v jihovýchodním Pobaltí. Sem také částečně z jeho iniciativy směřovala mise pražského biskupa Vojtěcha, který se do Hnězdna dostal po svém pobytu v Římě a jenž se po vyvraždění Slavníkovců již nehodlal vrátit do své české diecéze. Z Hnězdna se roku 997 vypravil k ústí Visly a zde (blízká osada nese dodnes název Święty Wojciech) křtil okolní lid. V této
Polsko v raném středověku 22 souvislosti narážíme na zmínku o osadě Gyddanyzc, což je jednak považováno za doklad, že toto místo už tehdy zřejmě bylo pod polskou kontrolou, jednak se tak v historických pramenech poprvé objevuje Gdaňsk. V roce 1997 to současně se svatovojtěšskými oslavami v Čechách i Polsku dalo podnět k pompéznímu slavení milénia tohoto města. Z ústí Visly se Vojtěch přepravil na sousední území Prusů, kde byl však záhy po vystoupení ubit. Stalo se tak zřejmě v oblasti Sambie nebo poblíž pruského střediska Truso (nedaleko dnešního Elbinka v lokalitě Święty Gaj). Vykoupení Vojtěchových ostatků Boleslavem Chrabrým, jejich převoz do knížecího sídla a posléze i uznání Vojtěcha za svatého dodalo Hnězdnu lesk a prestiž skutečné metropole. Nad Vojtěchovými ostatky se roku 1000 uskutečnil slavný sjezd Boleslavův s Ottou III., který v mnohém dovršil symbolický vstup Polska mezi všeobecně uznávané křesťanské mocnosti. Ve svých koncepcích mu Otto III. dokonce přiznával roli jedné ze čtyř základních zemí (vedle Itálie, Galie a Germánie) v rámci plánovaného univerzálního křesťanského impéria. Při hnězdenském sjezdu potvrdil samostatnost Polska i vznik hnězdenského arcibiskupství, jemuž byla podřízena biskupství v Poznani, Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. Začleněním Krakovska, Slezska a Pomořan do hnězdenské církevní provincie tak došlo i k uznání dosavadních teritoriálních zisků polského státu. Spojeneckému svazku s německými císaři měl však být brzo učiněn konec. Už v době hnězdenského sjezdu začal Boleslav vyvíjet aktivní politiku v oblastech, kam směřovaly i zájmy obnovované říše. Tak od konce 10. století zasahoval do událostí v Čechách, kde dal v roce 999 zajmout knížete Boleslava III. a kde posléze dosadil i knížete Vladivoje. Když v roce 1003 sám vtáhl do Prahy a stal se českým knížetem, rozkol s císařem, k němuž se uchýlili Přemyslovci Oldřich a Jaromír, propukl naplno. Již následujícího roku musel z Čech ustoupit a vzdát se své moci nad nimi, Morava však zůstala v polských rukou snad až do 30. let 11. století. Následující desetiletí bylo vyplněno několika válečnými střety s císařem, jehož hlavní bezprostřední příčinou byla Boleslavova ingerence na západě a zasahování do sporů o uprázdněný císařský trůn po smrti Otty III., přičemž se předmětem konfliktu stala významná teri-
23 Politický vývoj 1025 1138 toria za Lužickou Nisou. Budyšínský mír (1018) nakonec přinesl uznání polské držby Milska a Lužice a znamenal vrcholný mocenský úspěch Polska. Řada historiků však hlavní význam válek z počátku 11. století spatřuje nikoliv v dočasných územních ziscích a posílení mezinárodní prestiže Boleslava Chrabrého, nýbrž ve skutečnosti, že zřejmě výrazně přispěly k integraci území podléhajících polanským vládcům do polského státního útvaru, který se posléze sjednotil také etnicky, jazykově a kulturně, i když tato konstatování je třeba vztáhnout k elitní vrstvě tehdejší společnosti. V aktivní vnější politice pokračoval Boleslav i po budyšínském míru. Jeho pozornost se tehdy obrátila hlavně na východ, kde opakovaně zasahoval do vývoje v Kyjevské Rusi. Vyvrcholení jeho vlády i prvního rozmachu polského státu však bylo spojeno s příznivým vývojem na západě: Boleslav využil přechodné slabosti říše v době zmatků po smrti císaře Jindřicha II. a v roce 1025 se v Hnězdně nechal korunovat na polského krále. Polský stát tak během několika desetiletí svého formování dosáhl vedle výrazných teritoriálních zisků také mnoha prestižních a do značné míry symbolických, nicméně klíčově významných úspěchů. Existence vlastní církevní provincie a královský titul panovníka činily z Polska jeden z významných evropských států. Politický vývoj v období 1025 1138 S Boleslavem Chrabrým však tento první rychlý rozmach v zásadě skončil. Jestliže již období jeho vlády bylo spojeno s dílčími neúspěchy a ztrátami (odpadnutí Pomořan, snad již i Moravy), jeho nástupce Měšek II. (1025 1034) se musel potýkat s výraznými projevy krize státu i panovníkova postavení. Silná pozice panovníka vyvolala odpor mezi velmoži, podporovanými z Kyjeva. Měšek byl ze země vyhnán a prchl do Čech (1031), po návratu do Polska musel následujícího roku výměnou za uznání polským knížetem ze strany císaře rezignovat na titul krále. Během několika let tak byla pozice i prestiž polského panovníka silně oslabena. Také Měškův nástupce Kazimír musel hájit knížecí stolec ve vnitřních bojích, potýkal se s odstředivý-
Polsko v raném středověku 24 mi tendencemi i vnějším nepřítelem. Zvláštní mocenské centrum se tehdy formovalo na Mazovsku, obzvláště však ve 30. letech zemí otřáslo mohutné lidové povstání s centrem ve Velkopolsku. Jeho příčinou byl zřejmě odpor obyvatelstva vyvolaný rostoucí sociální diferenciací a stoupajícími nároky velmožů i státu a vedený patrně zejména dosud svobodnými rolníky, podporovanými rolníky závislými. Povstání se obrátilo proti symbolům spjatým s posilující se knížecí a feudální mocí, a dostalo tak zároveň povahu pohanské reakce proti křesťanství. Těchto problémů využili i sousedé k loupeživým výpravám do Polska. Vedle pohanských Pomořanů a Prusů to byl hlavně český kníže Břetislav I., který vpadl do Velkopolska, vyplenil zemi, odvlekl mnoho obyvatel, odvezl z Hnězdna množství cenností i ostatky sv. Vojtěcha a připojil ke své zemi Slezsko. Ve chvílích, kdy polský stát byl na pokraji úplného zhroucení i zániku, se pro císaře i domácí elity stala myšlenka na návrat vypuzeného Kazimíra aktuální. Ten v roce 1039 vtáhl za německé pomoci do země a ovládl Velkopolsko a Malopolsko. Teprve koncem 40. let se mu podařilo znovu připojit i Mazovsko a zřejmě i část Pomoří podél Visly. Po těchto úspěších obrátil svou pozornost k jihu a vojenským tažením znovu ovládl Slezsko. Polsko-český spor pak byl vyřešen roku 1054 na říšském sjezdu v Quedlinburku, kde císař, jehož lenní svrchovanost nad Polskem Kazimír uznával, přiznal držbu Slezska Polsku, to však mělo odvádět roční poplatek Čechám. V aktivním postupu vůči sousedům a zejména v obnově polského státu po krizi 30. let pokračoval i Kazimírův nástupce Boleslav Smělý. Přes počáteční oslabení, spojené s opětnou ztrátou Pomoří a neúspěšnou protičeskou výpravou, se v dalších letech dokázal mocensky prosadit proti císařství i uskutečňovat výpravy do Kyjevské Rusi a Uher. Velká kořist z těchto tažení přinesla výrazné obohacení velmožů a úředníků. Asi v této době započal také rozvoj velkého pozemkového vlastnictví, které velmožům umožňovalo oslabovat jejich závislost na panovníkovi. Vytváření sociálního typu hospodařícího zemana jako nového modelu v protikladu k dosavadnímu rytíři v panovníkových službách bývá ve svých počátcích spojováno právě s těmito desetiletími.
25 Politický vývoj 1025 1138 Upevňování státu a úspěchy v zahraniční politice vedly Boleslava Smělého k myšlence na obnovu polského královského titulu. Využil přitom vrcholícího zápasu o investituru mezi papežstvím a císařstvím, v době oslabení císaře se postavil na stranu papeže a odmítl uznávat lenní svrchovanost císaře nad Polskem. V roce 1076 se pak nechal korunovat na krále. Cílem tohoto kroku bylo posílení panovnické prestiže a moci navenek i uvnitř Polska, korunovace však vyvolala silnou domácí opozici, jejímž čelným představitelem byl krakovský biskup Stanislav. V otevřeném střetnutí dal Boleslav Stanislava popravit. Tím dal nejen podnět k vyhrocení konfliktu, ale zároveň i základ ke kultu ústředního polského státního a národního patrona sv. Stanislava, který v polské kultuře hraje dodnes mimořádnou úlohu. V roce 1079 byl Boleslav vyhnán ze země do Uher a nahrazen bratrem Vladislavem Heřmanem (1079 1102), provolaným velmoži za panovníka. Jakkoli ve vnitřním vývoji polského státu nedošlo v těchto desetiletích k výraznějším zvratům, mezinárodní posílení polských pozic, ke kterému úspěšně směřoval Boleslav Smělý, se ukázalo jako dočasné. Polský vládce musel znovu uznat svrchovanost císaře a nadále vzdorovat tlaku z této strany. Zatímco císařství v této době proti Polsku zjevně sázelo na česká knížata, Polsko se spíše orientovalo na spojenectví s Uhry. V Polsku nakonec došlo k určité konsolidaci panovnické centrální moci, spojené především s postavou vojevody Sieciecha, faktického vykonavatele moci. Jeho vyhnání spadá do období vnitřních bojů mezi piastovskými knížaty na přelomu 11. a 12. století. Dočasné faktické rozdělení země mezi dva piastovské bratry v prvních letech 12. století vyústilo brzy v otevřený střet, který se brzy stal konfliktem mezinárodním, když se ho zúčastnil císař a na jeho straně i Čechy, které podporovaly vyhnaného Zbyhněva, zatímco na stranu jeho bratra Boleslava se postavily Uhry. V roce 1109 vojsko císaře Jindřicha V. překročilo Odru, z jihu zároveň směřoval český útok. Především na slezském území se pak odehrál jeden z významných středověkých válečných střetů mezi císařstvím a Polskem, který byl dlouho živý v polské historické tradici. Boleslav vsadil především na taktiku, vyhýbal se rozhodujícímu střetnutí a spoléhal se spíše na záškodnickou válku. Opevněná místa ve
Polsko v raném středověku 26 Slezsku zatím houževnatě vzdorovala obléhání. Vysílené císařské vojsko nakonec muselo ustoupit a opustit polské území. Pro Boleslava se to rovnalo skutečnému válečnému vítězství: jako polský panovník ubránil samostatnost a výrazně posílil mezinárodní prestiž Polska. Výrazem toho bylo nejen plné prosazení svrchovanosti nad Slezskem (Čechy se zřejmě r. 1114 po šedesáti letech vzdaly poplatků, které jim z polské strany za držení této země náležely), ale i rozvinutí dalších významných plánů a akcí, směřujících k severu. Severní a severozápadní části dnešního polského území, obývané pomořanskými slovanskými kmeny, se jen dočasně dostávaly pod kontrolu polských panovníků, v zásadě si ovšem udržovaly svou nezávislost. To se projevovalo i tím, že v raném středověku tyto země vzdorovaly christianizačním snahám a zároveň zůstávaly z hlediska sociálního, hospodářského a kulturního vývoje v opoždění nejen za Západem, ale i za sousedním Polskem. Také proto v Pomořanech nevznikl jednotný státní útvar a území zůstávalo rozděleno na drobná kmenová teritoria, jejichž vládcové a obyvatelé mezi sebou vedly četné boje. Avšak právě jejich trvání zřejmě v prvních desetiletích 12. století urychlilo nástup změn v sociální struktuře pomořanské společnosti. Projevovalo se to mimo jiné posílením moci a autority knížat. Na pokračování těchto přeměn měl vliv růst polského nebezpečí, který podle polských historiků přivodil konečné formování feudálních vztahů v Pomořanech. Boleslavovi se během několika let po vyřešní konfliktů s císařem a Čechy podařilo Pomoří a Pomořansko ovládnout: po dolním Povislí následovaly vlastní Pomořany, kde místní kníže musel uznal polskou svrchovanost a zavázat se k placení tributu a k dodržování spojeneckých závazků (1122). Tyto změny byly spojeny s přijetím křesťanství a s misijními akcemi na pomořanském území. Významný úspěch v tomto směru přinesla mise Otty z Bamberka, který roku 1124 přiměl k přijetí křesťanství podstatnou část pomořanských elit. Potvrzením sounáležitosti těchto zemí s Polskem mělo být i vytvoření nových diecézí jako součástí hnězdenské církevní provincie. Teprve 30. léta přinesla do zahraniční politiky sérii neúspěchů a hrozeb, spojených s neúspěšnou intervencí v Uhrách,
27 Politický vývoj 1025 1138 tlakem českých a haličských knížat a nájezdy Polovců. Podpora zvoleného protipapeže pak polskou mezinárodní izolaci dovršila. K jejímu prolomení měly sloužit ústupky ve vztahu k říši. Na říšském sjezdu v Merseburku roku 1135 polský kníže opět složil lenní hold císaři. Tento krok odvrátil nejen hrozbu ztráty Pomořan, ale i zániku samostatné hnězdenské arcidiecéze. Jestliže tato akutní krize byla zažehnána, formálním základem řady dalších problémů vnitropolitického vývoje Polska se posléze stal Boleslavův právní akt dalekosáhlého významu, který vydal krátce před svou smrtí v roce 1138. Tato tzv. Závěť Boleslava Křivoústého upravila nástupnictví polského knížecího stolce tak, že velmi brzy směřovala k rychlému oslabení ústřední panovnické moci, decentralizaci státu a posléze i k rozpadu jednotného Polska. Boleslavova závěť se sice přidržela seniorátní sukcese, tj. nástupnického práva nejstaršího člena piastovského rodu, avšak tak, že tomuto dědici náležel titul seniora, vrchního polského knížete s rozhodujícím vlivem ve vnitřních i vnějších záležitostech a s držbou seniorátního teritoria se sídlem v Krakově. Zároveň však přidělovala údělná knížectví dalším Boleslavovým synům zhruba v oblastech dřívějších kmenových území. Odstředivé tendence těchto knížectví, formálně podřízených Krakovu, se začaly projevovat velmi brzy.
Sociální vývoj Polska do 12. století Polští historikové poukazují na fakt, že Boleslavova závěť nebyla skutečnou příčinou rozdrobenosti polského státu. Její zdroje je třeba hledat zejména v polském sociálním a hospodářském vývoji předešlých desetiletí a staletí. Otázka polské jednoty mohla být pro raný středověk přirozeně nastolena až ze zpětného pohledu vycházejícího z vědomí skutečnosti, že v průběhu dalších staletí vznikl polský státní útvar, který se v zásadě integroval nejen politicky, ale i etnicky, jazykově a kulturně, jakkoli se rozsah jeho území v průběhu historického vývoje měnil. Přesto není postavení těchto otázek zcela nelegitimní: také polským středověkým panovníkům šlo jednak o rozšíření území, které podléhalo jejich kontrole, a tím i sjednocení různých teritorií, jednak o jejich skutečnou integraci v celek, který by nepodléhal okamžitému rozpadu. Otázka jednoty a celistvosti získaných území patří k významným problémům polských dějin již v této době. Podstatný význam přitom hrála skutečnost, nakolik se tato celistvost a jednota prosazovala ve vědomí mocenských elit polského státu, tedy především u velmožů, potažmo rytířstva a v prostředí církevní hierarchie. Jakkoli disponujeme minimálními možnostmi pramenného studia, zdá se, že klíčovou roli v tomto směru sehrály válečné konflikty vedené Polskem nebo proti Polsku, a to zejména takové, v nichž se Polsko bránilo cizímu vpádu. Během těchto střetů se zřejmě posilovalo vědomí společných hodnot, jež je třeba bránit, společných zájmů, potřeby společné obrany a podobně. Po některých konfliktech 11. století se to výrazně projevilo zejména ve válce s císařem Jindřichem V. v roce 1109: z relace, kterou o těchto událostech podává kronikář Gall Anonymus, mnozí historikové usuzují, že v celé společnosti všech území polského státu byla již silná dynastická tradice spojená s piastovskými panovníky. Také expanze i loupeživé výpravy otevíraly před velmoži možnosti zisku a prospěchu, na nichž se cítili zainteresováni. Tyto skutečnosti nebyly v rozporu s narůstajícími odstředivými tendencemi v rámci polského státu. Spíše než směřová-
29 ním k odpadnutí jednotlivých území se projevovaly v oslabování role centra a posilování lokální moci velmožů. Souviselo to s posuny, které nastaly v jejich zájmové orientaci: vedle a místo knížecích úředníků a bojovníků začali stále větší roli hrát velmoži, budující rozsáhlejší pozemkovou držbu a orientující se na výkon lokální moci v místě, kde se jejich držba soustředila. Obohacování úředníků a jejich přeměna v pozemkové vlastníky s sebou nesla oslabení jejich závislosti na panovníkovi a časem i přirozený zájem, aby se míra nezávislosti spíše rozšiřovala. To byl důvod mnoha vnitřních nepokojů, když posilování autority ústřední panovnické moci vyvolávalo opoziční hnutí v řadách velmožů (např. za Boleslava Smělého), jehož programem ovšem nebyl rozpad státu, nýbrž nahrazení stávajícího panovníka jiným příslušníkem piastovského rodu (vyhnání Měška II., Boleslava Smělého). Rostoucí role pozemkové držby, jejímž zdrojem byly odměny poskytované knížetem jako vlastníkem veškerého majetku a důchodů plynoucích z knížectví, a budování rozsáhlejších domén spadají ve svých počátcích zřejmě již někam do doby Boleslava Chrabrého a byly spojeny také s vybíráním feudální renty. Cesta k ovládnutí dosud svobodných obyvatel dávala již tehdy příčiny k rozsáhlým sociálním konfliktům a lidovým hnutím, zároveň vytvářela předpoklady k ambivalentnímu vztahu mezi vznikající feudalitou a panovníkem. Pozemkoví držitelé měli jednak zájem na pokračování těchto přeměn, jednak na posilování autonomie lokální moci. Vytváření polského státu bylo spojeno s počátky různých forem správy, jejíž rozvoj napomáhal překonávání hranice mezi dřívějšími kmenovými teritorii a sjednocování tohoto útvaru. Asi už v 1. polovině 11. století polské knížectví ztratilo charakter teritoria ovládaného Polany, respektive polanským kmenovým knížetem. Vnějším projevem této skutečnosti byl i fakt, že někdejší polanské teritorium ztratilo postupně svůj význam a novým hlavním sídlem panovníků se stal malopolský Krakov. Za Kazimíra došlo v polovině 11. století k reformám a sjednocení správy a krystalizování provincií kolem hlavních opevněných center Krakova, slezské Vratislavi, Sandoměře, Hnězdna, mazovského Płocku a jiných. Dřívější hradské okrsky byly přeměněny v kastelánie, základní jednotky vojenské,
Sociální vývoj Polska do 12. století 30 daňové, soudní a hospodářské správy podléhající kastelánům. Avšak právě rozvoj správního aparátu zdokonalil výkon moci do té míry, že mohla fungovat bez silné ústřední vlády. Ani hospodářské vztahy ještě nepřerostly meze lokálních vztahů natolik, aby vyvolávaly nutnou potřebu setrvání různých teritorií, podléhajících sílící moci místních velmožů, ve vzájemném svazku. Jakkoli kmenové tradice ztrácely svůj význam, mohly v mnoha oblastech hrát stále podstatnou roli. Podle mnoha historiků se tak polský stát dostal do krizové situace a právě závěť Boleslava Křivoústého byla patrně pokusem o její překonání a o zabránění skutečnému rozpadu země.
Hospodářský a kulturní vývoj v raném středověku Hlavním hospodářským odvětvím zůstávalo přirozeně nejen v raném středověku, ale až do moderní doby zemědělství. Většina půdy byla v této době samostatně obdělávána. Patrně nejvýznamnější změnou přitom bylo prosazování trojpolního systému (ozim, jař, úhor), který přinesl intenzivnější využití půdy, na níž se rostoucí měrou pěstovala pšenice a žito. V souvislosti se zemědělskou, zejména rostlinnou, produkcí se začaly rozšiřovat i některé novinky technické povahy. Týkalo se to především okovaných rádel a od konce 12. století i používání mlýnů namísto dosavadního mletí ručního. Jako potah při zemědělských pracích byli užívani voli, dále se chovala prasata a ovce, velice rozšířeno bylo i včelařství. Lov a rybolov hrál pro různé sociální vrstvy obyvatelstva významnou roli. Jak už bylo zmíněno, od 11. a 12. století dochází k počátkům budování větších majetkových komplexů. K hlavním pozemkovým vlastníkům patřila církev, především biskupové a kláštery, někteří úředníci a představitelé velmožských rodů, kteří stále zřetelněji opírali svoji moc nikoliv o službu knížeti, ale o držbu půdy. Rozvoj větší pozemkové držby, jejíž nositelé se nyní začali formovat ve specifickou sociální vrstvu, a s ní spojené lokální moci byl spojen s vytvářením struktury úřadů opřené o územní a hradské uspořádání státu. Faktická dědičnost mnoha úřadů tento proces jen urychlovala. Rytířstvo a velmoži byli zřejmě hlavními provozovateli dálkového obchodu, který se v této době rozvíjel právě tak jako obchod domácí. K hlavním komoditám vnějších obchodních styků patřila importovaná sůl a vyvážení otroci, kožešiny a kovy. Průvodním jevem posilování obchodní výměny byl také vznik celních komor při vhodných místech na hlavních obchodních cestách, z nichž patrně ty nejvýznamnější procházely od Baltu napříč Polskem do Čech a Kyjeva. V zahraničním obchodě se též výrazněji prosadily mince jako forma platidla, první polské mince byly přitom raženy již za Boleslava Chrabrého. Výraznější sociální a majetková diferenciace probíhala i mezi rolníky, doprovázená také výraznější, i když někdy dost slo-
Hospodářský a kulturní vývoj 32 žitou diferenciací právní. V této době vzniká různými formami silnější vrstva nyní již feudálně závislých rolníků, kteří se ovšem dále různili ve svém právním postavení. Patřila sem i skupina nevolných poddaných. Pozemková držba byla vedle různých imunit jedním ze zdrojů vlivu a moci církve. Vedle biskupství začaly hrát stále významnější roli benediktinská opatství (např. ve Vratislavi, Trzemeszně, Mogilnu, Tyńci, Łęczyci či Międzyrzeczi). Církevní prostředí bylo jedním z nositelů přeměn a novinek na poli vzdělanostním, kulturním a uměleckém, neboť představovalo hlavní rezervoár vzdělaných lidí, znalých písma. Zároveň získalo dominantní kulturní vliv a klíčovou roli ve vzdělání a v oblasti ideologické, zejména poté, co se během 11. století křesťanství prosadilo jako uznávané náboženství i světový názor. Právě touto cestou došlo k vytvoření domácí polské kulturní elity v úzké vazbě na intelektuální elitu Západu. Přetrvávání mnoha elementů pohanských tradic v lidových vrstvách, zvláště silné v prvních staletích po christianizaci Polska, mělo podle polských medievistů za následek formování dvou rozdílných kulturních sfér v rámci polské společnosti obecné lidové kultury a kultury oficiální, dvorské, sdílené sociálními, intelektuálními a mocenskými elitami, jen pozvolna se rozšiřujícími (pozdější participace rytířstva na tomto kulturním modelu). Do Polska se tak dostávala celá řada západních kulturních vzorů včetně mnohých sociálních rituálů spojených např. s ideálem rytířství (pasování apod.). Rané projevy polské slovesné kultury mají formu legend a jednoznačné vnější zdroje. V rámci polského prostředí i vznikající státní, dynastické a náboženské tradice připadla klíčová role legendě o pěti poustevnících nevinně zavražděných pro dar, kterého se vzdali, život sv. Vojtěcha od Bruna z Querfurtu i život samotného Bruna, následovníka Vojtěchova a misionáře, který zahynul při snaze o šíření víry u pohanského baltského kmene Jatvingů (1009). Svatovojtěšská úcta byla od samého počátku jedním z hlavních nástrojů integrace polské společnosti a legitimizace státu respektive knížecí moci a teprve s výrazným časovým odstupem začala být, nikoliv ovšem beze zbytku, nahrazována kultem sv. Stanislava. Sv. Vojtěch patří i v současnosti k hlavním polským národním patronům,
33 i když ústřední role kultu svatostanislavského je nepochybná. Zatímco pro starší dobu jsme o vývoji v Polsku informováni z cizích kronik, od 11. století začíná i domácí polská dějepisecká tradice, a to formou analistických (ročních) záznamů. Na počátku 12. století vznikly Svatokřížské anály, asi ze stejné doby pochází i první polská kronika, sepsaná v latinském jazyce a dovedená až do druhého desetiletí 12. století. Autorem byl blíže neznámý cizinec, zřejmě benediktinský mnich cizího původu pobývající při dvoře Boleslava Křivoústého a nazývaný jako Gall Anonym. Velmi brzy začaly v souvislosti s rozvojem správy vznikat i listiny a pak i další písemnosti domácí provenience. Za první takový historicky doložený dokument je považována již zmiňovaná listina Dagome Iudex Měška I. z konce 10. století; ta se ovšem v originále a plném znění nedochovala. Vznikající a upevňující se knížectví i křesťanská víra a církev pro potřeby své reprezentace a propagace podnítily i počátky monumentální kamenné architektury na polském území. Existence kamenných dvorů s kaplemi je známa např. v Krakově, Przemyśli a Płocku. Po byzantských a karolinských vzorech se již od 11. století uplatnily i vlivy románské, jak toho byly dokladem baziliky v Krakově, Poznani a Kruszwici.
Politický vývoj v období rozdrobenosti (1138 1305) Dědické dělení země Smrt Boleslava Křivoústého (1138) otevřela cestu k uplatnění nástupnického práva tak, jak bylo zakotveno v jeho závěti, a v důsledku i k politickému rozpadu polského knížectví. Tento proces ovšem probíhal několik desetiletí. V souladu se závětí se titulu vrchního knížete (seniora) spolu se seniorátním údělem se sídlem v Krakově, který zahrnoval Malopolsko a patrně i východní Velkopolsko a část Kujavska, a také vlády ve Slezsku ujal nejstarší syn Vladislav, kterému tak příslušela vrchní moc nad dalšími knížaty v údělných dědičných knížectvích, jež se vytvořila v Mazovsku, západním Velkopolsku (Poznaň) a Sieradzku. Tyto útvary začaly velmi brzy projevovat vesměs úspěšné tendence oslabování faktických vazeb ke Krakovu a postupného osamostatňování, což bylo jedním z předpokladů vzájemných střetů mezi žijícími Piastovci. Skutečná životnost dědické úpravy Boleslava Křivoústého se tak ukázala jako velmi krátkodobá. Proti snahám Vladislava II. o udržení silné seniorátní moci se postavila nejen údělná knížata, ale z přirozených důvodů i velmoži. Již v roce 1146 byl Vladislav ze země vyhnán a seniorem se na řadu desetiletí stal dosavadní mazovský kníže Boleslav Kadeřavý. Vladislavovi se sice nepodařilo přimět císaře k takovým krokům, jež by vedly k jeho návratu do Krakova, avšak jeho synům muselo být později postoupeno Slezsko, čímž se oslabily vazby této země ke krakovským knížatům. Ve stejném období došlo i k vydělení dalšího údělného knížectví v Sandoměřsku pro Kazimíra, zvaného Spravedlivý. Ten nakonec vzešel v 70. letech vítězně z bojů o krakovský seniorátní stolec po smrti Boleslavově, když se opřel o silnou opozici, vyvolanou centralizačními snahami jeho předchůdce Měška Starého. Není proto divu, že Kazimírovo období (1177 1194) přineslo další politickou dezintegraci země a oslabení knížecí moci nejen ve prospěch údělů, ale i ve prospěch velmožů. Politickému rozdrobování nyní začaly podléhat i některé samotné úděly (Velkopolsko, Slez-