Muslimové očima českých středoškolských studentů

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky Muslimové očima českých středoškolských studentů Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Ema Štěpařová, Ph.D. Autor práce: Mgr. Bc. Zuzana Uhrová Brno 2015

Bibliografický záznam UHROVÁ, Zuzana. Vnímání islámu očima českých středoškolských studentů: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2015. 95 l. 21 l. příl. Vedoucí práce: Mgr. Ema Štěpařová, Ph.D. Anotace Diplomová práce Muslimové očima českých středoškolských studentů je zaměřená na postoje a názory studentů na islám. Cílem práce bylo zjistit a analyzovat postoj studentů SŠ k muslimům a islámu. Charakterizovat jejich vztah k muslimské menšině v ČR, potaţmo v Evropě a popsat jejich zkušenosti a znalosti o islámu. Dále pak zjistit, zda má edukace vliv na postoje a názory studentů. Práce je rozdělená na dvě části. V teoretické části se věnuji islámu obecně, západnímu vnímání islámu, ale také fenoménům, které jsou v souvislosti s islámem vnímány jako hrozba. Je zde pojednáno také o zařazení tématu islámu do školních osnov. Empirická část je věnována kvalitativnímu výzkumnému šetření, v rámci nějţ za pomoci metody ohniskových skupin a zakotvené teorie zjišťuji postoje a názory studentů na islám. Annotation The diploma thesis Muslims through the Eyes of Czech Secondary School Students is focused on student s attitudes and opinions on Islam. The aim of this work is to find out and analyze attitudes of secondary school studenst to Muslims and Islam; to characterize their stance on muslim minority in the Czech Republic and Europe and to describe their experiences and knowledge of Islam. The aim was also to find out, if education has an impact on attitudes and opinions of the students. The thesis is divided into two parts. The theoretical part deals with Islam in general, western point of view on Islam and also phenomenons, which are viewed as a potential threat. The work also deals with inclusion of Islam into school curriculum. The empirical part is devoted to qalitative research, in which were student s attitudes and opinions on Islam found out, using the method of focus group and grounded theory.

Klíčová slova Evropa, islám, islamizace, muslimové, náboţenství, středoškolští studenti, terorismus, Západ Key words Europe, Islam, Islamization, Muslims, Religion, Secondary school students, Terrorism, West

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 28. 3. 2015 Mgr. Bc. Zuzana Uhrová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Emě Štěpařové, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce, za její rady a cenné připomínky. Zároveň děkuji všem informantům a informantkám za jejich ochotu a čas, čímţ výrazně přispěly k realizaci celé práce. V neposlední řadě chci také poděkovat všem blízkým, kteří mě při psaní diplomové práce podporovali.

OBSAH ÚVOD... 7 1 ISLÁM... 9 1.1 Vznik islámu... 9 1.2 Základní náboţenské texty... 10 1.2.1 Korán... 10 1.2.2 Sunna... 11 1.3 Pět pilířů víry... 12 1.3.1 Vyznání víry... 12 1.3.2 Modlitba... 13 1.3.3 Almuţna... 13 1.3.4 Půst... 14 1.3.5 Pouť... 15 1.4 Islámské právo šarí a... 15 2 ZÁPADNÍ VNÍMÁNÍ ISLÁMU... 17 2.1 Evropské země a islám... 18 2.2 Islám v České republice... 20 2.2.1 Populace muslimů u nás... 21 2.3 Formy islámu... 22 2.3.1 Radikální islám... 22 2.3.2 Umírněný islám... 24 2.3.3 Euroislám... 25 2.4 Islamofobie... 27 2.4.1 Islamofobní tendence na českém internetu... 30 3 ISLÁM JAKO HROZBA... 34 3.1 Dţihád... 34 3.2 Islamizace... 36 3.3 Hrozba terorismu... 38 3.3.1 Terorismus a jeho druhy... 39 3.3.2 Terorismus ve jménu Alláha... 42 4 ISLÁM VE ŠKOLNÍCH OSNOVÁCH... 47 4.1 Rámcový vzdělávací program... 47 4.1.1 Průřezové téma multikulturní výchova... 48 4.1.2 Občanský a společenskovědní základ... 49 4.2 Projekt Muslimové očima českých školáků... 50

5 VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ... 53 5.1 Vymezení cílů... 53 5.2 Metodologie výzkumného šetření... 54 5.2.1 Metoda sběru dat... 54 5.2.2 Metoda zpracování dat... 57 5.3 Výzkumný vzorek... 58 6 ANALÝZA A INTERPRETACE DAT... 60 6.1 Otevřené kódování... 60 6.1.1 Kategorie č. 1: Muslimové jsou ti zahalení, aneb moc toho o islámu nevíme 60 6.1.2 Kategorie č. 2: Jiný kraj, jiný mrav aneb kaţdá kultura má svá specifika... 63 6.1.3 Kategorie č. 3:Dnes se nedá věřit ničemu aneb skepse vůči médiím... 66 6.1.4 Kategorie č. 4: Já proti muslimům nic nemám, ale aneb strach z islamizace... 68 6.1.5 Kategorie č. 5: Radikální islám není islám aneb terorismus je hodný odsouzení... 71 6.2 Axiální kódování... 72 6.3 Selektivní kódování... 77 6.3.1 Proti muslimům nic nemám, ALE... 78 7 SHRNUTÍ ZJIŠTĚNÝCH SKUTEČNOSTÍ A DOPORUČENÍ PRO PRAXI... 81 8 LIMITY A OMEZENÍ VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ... 84 ZÁVĚR... 85 RESUMÉ... 87 SUMMARY... 87 POUŢITÁ LITERATURA... 89 PŘÍLOHY... 96 Příloha č. 1: Rozhovor 1 (27. 11. 2014)... 96 Příloha č. 2: Rozhovor 2 (29. 2. 2015)... 109

ÚVOD Tématem diplomové práce Muslimové očima českých středoškolských studentů je vnímání islámu a muslimů studenty středních škol. Téma muslimů a islámu pokládám za velice aktuální, protoţe nejen u nás, ale téměř v celé Evropě sílí protiislámské a islamofobní tendence, přičemţ počet muslimů v Evropě stále narůstá. Bylo by tedy na místě hledat spíše způsoby vzájemného přiblíţení a moţnosti společné koexistence, neţ dále rozevírat pomyslné nůţky mezi těmito dvěma kulturami. K jiţ tak napjaté situaci nijak nepřispívá současná aktivita islámské radikální skupiny Islámský stát, jejíţ násilné činy jsou často aţ hrůzného charakteru a jsou odsuzovány snad ze všech stran, ani některé teroristické činy spáchané v posledních letech islámskými teroristickými organizacemi ve jménu Alláha. Nejznámějším je asi útok z 11. září 2001, závěry této diplomové práce pak mohou být ovlivněny také teroristickým útokem na redakci Charlie Hebdo, který se odehrál během realizace výzkumného šetření. Impulzem pro napsání mé práce byly časté negativní názory na islám, se kterými se ve svém okolí často setkávám. Lidé se často vyjadřují o muslimech jako o teroristech a o islámu jako o invazivním a agresivním náboţenství, přičemţ často nemají k dispozici dostatek relevantních informací. V naší společnosti se tak často objevují v souvislosti s islámem určité mýty a předsudky. S nejvíce radikálními názory se často setkáváme především na internetu, v internetových diskuzích, nejčastěji pod články o islámu či muslimech. Ve snaze dopátrat se pravdy jsem se před třemi lety v rámci své bakalářské práce věnovala tématu muslimských ţen a jejich spokojenosti s ţivotem v České republice. Pronikla jsem tak do dané problematiky a podívala se na islám z druhé strany. V práci se mi povedlo vyvrátit několik stereotypů a předsudků, které o muslimských ţenách v naší společnosti panují. S nejvíce radikálními názory se často setkáváme především na internetu, v internetových diskuzích, nejčastěji pod články o islámu či muslimech. Při jejich čtení se často člověk nestačí divit, kolik nenávisti, ale také neznalosti mezi účastníky těchto diskuzí panuje. To ve mně vyvolalo touhu zjistit, zda je tomu tak i mezi 7

mladými lidmi, tedy generací, která bude mít brzy velký vliv na společenský vývoj. Proto se ve své diplomové práci věnuji vnímání islámu studenty středních škol. Protoţe cílová skupina mého výzkumného šetření (studenti) ještě prochází procesem vzdělávání, zamýšlím se v práci také nad tím, zda je moţné jejich postoje a názory ovlivnit edukací. Chci odpovědět na otázku, zda má edukace vliv na vnímání islámu studenty a zda má taková edukace smysl, případně jak by měla být vedena, aby smysl měla. Cílem edukace přitom není se studenty manipulovat a snaţit se o to, aby islám přijímali bez výhrad. Spíše bych chtěla zjistit, zda a jak lze studentům poskytnout dostatek objektivních informací a přimět je uvaţovat o problematice islámského náboţenství v širším kontextu. Diplomovou prací bych chtěla přinést jednak objektivní informace týkající se islámu a hrozby, kterou pro některé toto náboţenství představuje. Chtěla bych ale především přinést odpovědi na otázku, jak vnímají studenti SŠ u nás islám a jak pohlíţejí na jeho vyznavače, muslimy. Přitom doufám, ţe u nich nenaleznu tolik nenávisti a předsudků, kolik lze nalézt u přispěvatelů do internetových diskuzí. Práce by měla přinést hlubší vhled do dané problematiky a nabídnout nové pohledy na problematiku islámu. Věřím, ţe práce přinese nové poznatky, které budou moci poslouţit jako odrazový můstek pro další aktivitu směřující k otevřené a harmonické multikulturní společnosti. 8

1 ISLÁM 1.1 Vznik islámu Doba před vznikem islámu se podle islámské věrouky nazývá období dţáhilíje nevědomosti. Lidé na Arabském poloostrově ţili v této době v rodových, klanových a kmenových společenstvích a chyběl zde centralizovaný státní útvar. Jednotícím prvkem předislámské Arábie byla arabština. Předislámské náboţenství Arabů mělo podobu antropomorfního naturalismu. Někteří Arabové, především na severu poloostrova, byli ovlivněni křesťanstvím a judaismem a k tomuto náboţenství konvertovali (Uhrová, 2012). Vznik islámu se datuje do roku 622 a je spjat s osobností Muhammada, který se sám označil za posledního z proroků. U muslimů se dodnes těší veliké úctě a váţnosti, jeho ţivot je pro mnohé věřící vzorem. Muhammad se narodil asi v roce 570 do rodiny Hášimovců. Prorocká vidění se Muhammadovi začala objevovat asi kolem roku 610, tedy kdyţ mu bylo zhruba čtyřicet let. Na hoře Híře poblíţ Mekky se mu zjevil archanděl Gabriel (Dţibríl) s poselstvím od Boha (Křikavová, 2002). Muhammad postupně uvěřil, ţe si ho Bůh vybral jako proroka, aby hlásal Jeho slovo. Jako první ho následovala jeho ţena Chadídţa, Muhammad se dále snaţil přesvědčit svou rodinu a nejbliţší okolí, přičemţ měl částečný úspěch. Asi od roku 613 začal vystupovat veřejně. Naráţel však na lhostejnost, posměch, aţ nepřátelský odpor. Ten se postupně vystupňoval natolik, ţe se Muhammad rozhodl z Mekky odejít. Odchod Muhammada a jeho stoupenců z Mekky do Medíny je znám jako hidţra (emigrace). Tato událost, která se odehrála v roce 622, byla tak významná, ţe byla vybrána jako počátek islámského datování. V Medíně byl Muhammad uznán jako nejvyšší duchovní a politickou osobností tvořícího se islámského společenství (ummy). Muhammad šířil své proroctví dál, ať uţ slovně nebo ozbrojenými konflikty. Postupně se k islámu přidávaly další a další kmeny, i kdyţ ne všichni Muhammadovi uvěřili. Nakonec získal pro islám i Mekku, kde mu šlo především o svatyni Ka c bu, které patřilo významné místo v islámském kultu (Kropáček, 1992). Muhammad zemřel v roce 632. Neměl muţské potomky ani nesepsal závěť, ve které by určil svého nástupce. Pouze doporučil svého strýce Abú Bakra. Vzniklá 9

situace byla vyřešena podle staroarabského zvyku, a to volbou, kdy byli zvoleni první čtyři nástupci. Ti začali uţívat titul chalífat rasúl Alláh nástupce posla Boţího, později byl zkrácený titul chalífa pouţíván pro nejvyššího představitele náboţenskopolitické moci. (Červenková, Rethmann, 2009, s. 37) Prvním Muhammadovým nástupcem byl na jeho doporučení zvolen Abú Bakr. S tím však nesouhlasili přívrţenci Alího. Podle nich se měl stát prvním chalífou právě Alí, protoţe byl nejbliţší Muhammadův příbuzný. Zde leţí počátky schizmatu, kolem Alího se nakonec vytvořila druhá větev islámu šíitská. První větev je označována za sunnitskou. Rozkol mezi oběma se dále prohluboval a zabitím Alího syna se schizma dovršilo. 1.2 Základní náboţenské texty Stěţejní knihou islámu je Korán, podle muslimů jde o svatou knihu přímo od Boha. Některé větve islámu ţádný jiný text za závazný nepovaţují. Především Sunnité však povaţují za závaznou také sunnu (soubor textů o Muhammadově ţivotě), v níţ má kořeny mnoho muslimských tradic. 1.2.1 Korán Korán slouţí jako základní zdroj poznání. Je pro muslimy podobně důleţitý, jako pro křesťany Bible nebo pro ţidy Tóra. Učení islámu ale chápe Korán jako přímé slovo Boţí, tedy nestvořené a existující od věčnosti. Toto slovo Boţí bylo zjeveno Muhammadovi v dokonale přesném znění. Protoţe však byl Muhammad negramotný, šířil toto poselství od Boha ústně. Teprve v medínském období dal některé části zaznamenávat, po jeho smrti ale vyvstala naléhavá potřeba vše písemně zaznamenat, aby nedocházelo ke zkreslení. Muhammadův tajemník Zajd ibn Thábit tak vypracoval kanonické znění Koránu (Kropáček, 1992). Toto kanonické uspořádání rozčlenilo Korán na 114 súr, pojmenovalo je a seřadilo od nejdelší po nejkratší. Výjimkou je první súra Fátiha, která je uvedena jako první a někdy se jí říká Otvíratelka Knihy. Liší se od ostatních tím, ţe zní, jakoby nebyla od Boha. Někdy je povaţována za modlitbu Muhammada a někdy je označována za Otčenáš islámu. Stala se důleţitou součástí všech modliteb muslimů. Styl Koránu není jednotný, verše se liší podle doby, kdy vznikaly. Starší 10

súry jsou psané rýmovanou prózou, novější pak uţ jen prózou. Jazyk, kterým je napsán, je povaţován za dokonalý a určil závaznou normu pro spisovnou arabštinu. Mnoho islámských právních škol je proti překladům Koránu do cizích jazyků, protoţe Bůh ho zjevil Muhammadovi v dokonale přesném znění, které bylo v arabštině. Přesto se překládá, aby mu byli schopni porozumět lidé po celém světě. U mnoha překladů se však hned v úvodu uvádí, ţe jde pouze o přetlumočení slovního významu, nikoli o plnohodnotný text (Kropáček, 1992). Do češtiny Korán přeloţil Ivan Hrbek. 1.2.2 Sunna Sunna, ustavená tradice, představuje druhý rozsáhlý soubor závazných naučení a norem, který se často řadí přímo po bok Koránu. Korán je jako slovo boţí pochopitelně stavěn o něco výše a sunna ho můţe vysvětlovat, doplňovat, případně potvrzovat. Termín sunna označuje původně zvyklost, obvyklý způsob jednání. Obsahuje výroky a popis činů proroka Muhammada, které jsou povaţovány za závazný vzor chování. Prorok dal svým následovníkům příklad, jak prakticky uskutečňovat i zcela základní povinnosti, o kterých Korán mluví pouze obecně (například jak vykonávat denní modlitby, jak se postit, v jaké výši platit zakát apod.). Upřesňuje a usnadňuje chápání toho, co je napsáno v Koránu. (Uhrová, 2012, s. 14) Dokud Muhammad ţil, chodili se lidé ptát na radu přímo jeho. Platil za nejvyšší autoritu, protoţe byl v přímém spojení s Bohem. Jeho smrtí však bylo spojení s Bohem navţdy přetrţeno. Proto se hledal jiný způsob, jak zjišťovat Boţí vůli. Začaly se sbírat zprávy o Muhammadově ţivotě, o jeho výrocích, činech a postojích, které všechny dohromady tvoří sunnu (Pelikán, 1997). Tyto zprávy se nazývají hadíthy, coţ znamená novinu, hovor či vyprávění. Zpočátku se tradovaly ústně, později se začaly sepisovat. Z mnoha sbírek nabylo postupně obecného uznání šest sbírek, které se souhrnně označují jako šest knih. Povaţují se za knihy spolehlivé, kterým náleţí místo hned po Koránu. Nejvyšší autoritě se z nich těší především knihy Buchárího a Muslima, které jsou označovány jako dvě správné (Kropáček, 1992). Sunna je závazná jak pro sunnity, tak pro šíity. Oba směry se liší jen v tom, které z tradic pokládají za pravé a které ne. Mnohé z nich jsou však vlastní oběma 11

větvím. Šíitští muslimové pouţívají místo označení hadíth slovo riwája, význam je však stejný vyprávění (Pelikán, 1997). U šíitů se největší váţnosti těší ty zprávy, které se opírají o autoritu Alího. 1.3 Pět pilířů víry Základní a nejdůleţitější náboţenské povinnosti, které má člověk vůči Bohu a které jsou závazné pro kaţdého muslima, se souhrnně označují jako pět sloupů nebo pilířů víry. Pokládají se za nejpodstatnější znaky příslušnosti k islámu. Tvoří je vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), náboţenská daň (zakát), půst v měsíci ramadánu (sawm) a pouť do Mekky (hadţdţ). K těmto pěti pilířům se často přidává ještě šestý, a to svatý boj (dţihád). Tomuto tématu je však věnována samostatná kapitola 3.1. Islámské texty pojednávající zevrubně o těchto pěti pilířích často rozebírají nejprve pojem rituální čistoty (tahára). Je předpokladem platnosti modlitby i pouti (hadţdţe). Opakem rituální čistoty je poskvrnění, které se dělí na velké a malé. K velkému znečištění dochází pohlavním stykem a vyměšováním spermatu, u ţen ho způsobuje také menstruace a šestinedělí. Malé znečištění způsobuje dotyk nečisté věci (alkohol, nečistá zvířata, coţ jsou prasata a psi, zdechliny, mléko nejedlých zvířat, krev, hnis, zvratky a výkaly). Člověk se můţe znečistit také konáním potřeby, spánkem, omdlením, dotykem osoby opačného pohlaví a dotykem pohlavních orgánů (Kropáček, 1992). Stav znečištění se odstraňuje očistným omytím, u velkého znečištění je potřeba se vykoupat úplně, u malého stačí částečné omytí (ruce, nohy, obličej a hlava). Proto jsou mešity vybaveny umývárnami. S tělesnou čistotou je však spojena i čistota duchovní, takţe očistu by mělo doprovázet rozjímání a myšlenky na Boha. 1.3.1 Vyznání víry Vyznání víry se označuje termínem šaháda, coţ v překladu znamená dosvědčení nebo svědectví. Jde o verbální vyjádření víry v Boha a příslušnosti k islámu. Islámská šaháda zní: Ašhadu an lá iláha illá lláh wa Muhammadan rasúlu lláh. Vyznávám, ţe není boţstva kromě Boha a Muhammad je posel Boţí. 12

(Kropáček, 1992, s. 92). Povinnost vyznávat víru plní muslimové při kaţdodenních modlitbách, které šahádu vţdy obsahují. Muslimem se člověk můţe stát, pokud tuto formuli vysloví nahlas před dvěma svědky a pořídí se úřední zápis. Důleţitá je přitom samozřejmě upřímnost a poctivost záměru. 1.3.2 Modlitba Dalším pilířem islámu je modlitba neboli salát. Je kaţdodenní kultovní povinností muslima. Kropáček (1992) uvádí, ţe modlitba jako pokorný, čistě bohabojný projev nemůţe být spojována se snahou vyprosit si od Boha cokoliv jiného neţ správné vedení (s. 96). Prosebné modlitby patří do soukromí a nejsou vázány ţádnými normami. Modlitba (salát) se musí vykonávat vţdy jen v arabštině. Skládá se z přesně stanovených úklonů, pokleknutí a postojů, které mají všechny svůj význam. Motlitba je platná, jsou-li splněny následující podmínky: čistota těla (tahára), čistota místa (pokud nejde o mešitu, lze k zajištění čistoty místa pouţít tzv. motlitební koberečky) a šatu, náleţitý oděv (bez bot, u muţů zahalující oblast od pasu po kolena, u ţen vše kromě obličeje a rukou od zápěstí), znalost modlitebních časů, správný modlitební směr (k Mekce) a zboţné předsevzetí (Kropáček, 1992). Podle sunnitských právních škol je věřící povinen vykonat modlitbu pětkrát denně. Při východu Slunce, v pravé poledne, odpoledne, při západu Slunce a dvě hodiny po něm (Červenková, Rethmann, 2009). Přesný čas modlitby ohlašuje muezzin voláním z minaretu (dnes jej často nahrazuje nahrávka). Tyto časy mohou věřící najít také v tisku, v televizi, rozhlase nebo si mohou koupit tzv. modlitební kalendář, kde jsou přesné časy vyznačeny. Věřící má povinnost vykonat modlitbu od tohoto času po následující modlitbu. Nejdůleţitější je páteční polední modlitba, která je spojena s kázáním (Kropáček, 1992). 1.3.3 Almužna Almuţna neboli zakát je náboţenská daň, kterou platí věřící na obecně prospěšné a dobročinné účely. Původně se měla dávat chudým a potřebným, správnější však je odevzdat ji na rozdělení úřadům. Tím ale brzy splynula se státními 13

daněmi a pozbyla svého charitativního charakteru (Kropáček, 1992). Muslimové věří, ţe se darováním almuţny očistí jejich zbývající majetek. Jako almuţnu mají dávat věřící vše, co jim přebývá. A dotazují se tě na to, co mají rozdávat. Rci: Přebytek!... (Hrbek, 1991, s. 467, 2:219). Zakát se odvádí kaţdoročně z určených druhů majetku, pokud jeho mnoţství překračuje určitou stanovenou hranici. Zvláštní místo v ţivotě muslimů má čistě dobročinný zakát, který poskytují formou almuţny chudým na konci ramadánu. Povaţuje se za projev ryzí zboţnosti a dotváří radostnou atmosféru tohoto svátku. 1.3.4 Půst Dalším pilířem islámu je půst (sawm), který se drţí v měsíci ramadánu. Je devátým lunárním měsícem muslimského kalendáře a trvá dvacet devět nebo třicet dní. Jelikoţ je muslimský kalendář o jedenáct dní kratší neţ náš gregoriánský kalendář, vnímáme tento svátek jako pohyblivý. Je to měsíc, kdy se Muhammadovi poprvé zjevil Korán, a povaţuje se za příznivý i z dalších důvodů (Denny, 1998). Proto by se měli v tuto dobu věřící soustředit na duchovní a náboţenský ţivot. Během postních dnů je věřící povinen zdrţovat se jakéhokoliv jídla a pití a vůbec polknutí čehokoliv, kouření, pohlavního styku a záměrného zvracení. Má se také vyvarovat svárů, pomluv a neslušných řečí a pokud moţno by měl konat dobré skutky. (Kropáček, 1992, s. 108) Půst se však má drţet jen přes den, tzn. od východu do západu Slunce. V noci si mohou věřící dopřát vše. V muslimských zemích se proto všechen veřejný ţivot a pracovní doba přizpůsobují tomuto zvláštnímu rytmu. Přes den se pak věřící mohou prospat, zatímco v noci města oţívají a většina obchodů, restaurací a kaváren má otevřeno téměř po celou noc. Ramadán je svátkem sebezapření ale i radosti, hodně se oslavuje, a tak se v tomto měsíci paradoxně zvyšuje spotřeba potravin (Kropáček, 1992). Povinnost půstu platí pro všechny dospělé, duševně a tělesně zdravé věřící. Děti jsou k půstu vedeny asi od deseti let. Nemusí ho drţet staří, nemocní, těhotné a kojící ţeny, lidé konající těţkou fyzickou práci a lidé na cestách. Kromě starých a nevyléčitelně nemocných si ho všichni musí nahradit později (Uhrová, 2012). 14

1.3.5 Pouť Muslimové mají povinnost vykonat alespoň jednou za ţivot pouť do Mekky (hadţdţ). V Koránu se píše: A Bůh uloţil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu můţe vykonat (Hrbek, 1991, s. 503, 3:97). Pojmem hadţdţ se rozumí hromadná pouť v určených dnech měsíce dhú-l-hidţdţa, zatímco malou pouť (umru) lze vykonat kdykoli jako projev individuální zboţnosti. Člověk, který pouť vykoná, můţe před svým jménem uţívat titul hadţdţí (Denny, 1998). Povinnost velké pouti platí pro všechny, kteří jsou tělesně a duševně zdrávi a mají k tomu finanční prostředky. Neplatí pro otroky a samotné ţeny bez manţela nebo jiného muţského příbuzného. Neplatí také tehdy, není-li cesta bezpečná. Pokud někdo nemůţe sám pouť vykonat (např. je nemocný), můţe někomu zaplatit výlohy, aby pouť vykonal za něj. Můţe tak učinit i v závěti, přičemţ dědic je povinen cestu podniknout (Kropáček, 1992). Samotná pouť se skládá z mnoha různých obřadů, které musí být přesně vykonány. Celkově trvá asi 5 dní a začíná i končí obcházením Ka c by. Věřící si z pouti odnáší duchovní čistotu a milost. Kaţdoročně tuto pouť vykoná asi dva miliony muslimů (Červenková, Rethmann, 2009). 1.4 Islámské právo šarí a Hlavními zdroji islámského práva je Korán a sunna. Islámské právo (šarí a) je chápáno jako soubor Bohem zjevených pravidel a norem chování, které musí věřící muslim dodrţovat, má-li dodrţovat všechny své povinnosti. Původně slovo šarí a označovalo bezpečnou cestu (Kropáček, 1992). Od 10. století platí v islámském právu také zásada neměnnosti (taklíd), coţ znamená, ţe nikdo (ani stát) nesmí zavést něco, co šarí a nezná, nebo naopak zrušit něco, co zná. Šarí'a zavazuje kaţdého muslima k ţivotu podle Boţího zákona, přičemţ upravuje všechny stránky ţivota věřícího, je univerzální. Ţádnou důleţitou otázku neponechává bez zákonné úpravy. Kvůli této provázanosti všedního ţivota s náboţenstvím bývá islám označován za nejvíce světské náboţenství, nelze odloučit stát od náboţenství. Někteří autoři dokonce uvádějí, ţe islám není slučitelný s demokracií a liberalismem (Spencer, 2006). Nesmíme však zaměňovat islámské právo (vycházející z islámu jako náboţenství) a právo islámských zemí, které nemusejí být totoţné. Zatímco u prvního se uplatňuje princip personality (platí 15

pro všechny muslimy), u druhého se uplatňuje princip teritoriality (platí na určitém území). (Knapp, 1996) Lze rozlišovat dva základní okruhy vztahů, které islámské právo řeší. Jsou to vztah člověka k Bohu a vztah člověka k člověku nebo společnosti. Právním systémem jsou z hlediska náboţenského hodnoceny všechny lidské činy v pěti třídách: 1. fard, wádţib činy povinné dle Koránu, ať uţ individuálně (např. modlitba, půst) nebo kolektivně (dţihád, pohřební modlitba), 2. sunna, mustahabb, mandúb činy doporučené na základě Prorokových výroků a jeho praxe, 3. mubáh činy indiferentní nepřikázané ani nezakázané, 4. makrúh činy zavrţeníhodné, kterých je třeba se vystříhat, byť nejsou explicitně zakázané nebo trestné, 5. harám - činy zakázané, tedy hříšné a trestné. Šarí a neoperuje jen se sankcemi, které známe z našeho právního systému my. Velice významnou úlohu zde hraje např. svědomí. Další zvláštností je odkazování se na poslední soud. Šarí a také netrestá vězením, ale spíše fyzickými tresty, jako usekávání končetin (za krádeţe), bičování, ukamenování (za cizoloţství) nebo smrt (za odpadlictví od islámu). (Uhrová, 2012, s. 21) 16

2 ZÁPADNÍ VNÍMÁNÍ ISLÁMU Amerika, Evropa, islámské země a vlastně celý svět se navzájem ovlivňuje. Vliv západu a jeho kultury bez nadsázky měnil chod celého muslimského světa i jiných zemí. Nyní v období globalizace se kultury vzájemně ovlivňují ještě více a západní kultura má mnohdy snad díky své ekonomické vyspělosti pocit, ţe v tomto kolotoči změn hraje prim. Muslimové ale nechtějí, a snad ani díky své víře nemohou, západní styl ţivota zcela převzít. Postoj muslimů k západní společnosti lze definovat jako ambivalentní. Většina muslimů zvaţuje klady a zápory západní společnosti, respektive představy, které o ní má. Mísí se tu obdiv s odporem, pocit pokoření, neuznání s pocitem morální převahy. Vybírají si z naší kultury jen určité aspekty, vyspělou moderní techniku například vítají a pohlíţí na ni jako na prostředek šíření své víry. Odsuzují však například bezboţnost, materialismus, negativně vnímají častý rozpad rodin, promiskuitu, drogy, homosexualitu atd. Jejich víra jim pak dává pocit jakési morální převahy nad zkaţeným Západem. Obecně nelze souhlasit s rozšířenou (především od teroristického útoku v roce 2001) představou, ţe muslimové chovají k Západu hlubokou zášť, někdy se také mluví o westernofobii jako protikladu islamofobie. Tato tvrzení však mají jen velmi úzkou, omezenou platnost. Postoj většiny muslimů nejlépe vystihuje ono slovo ambivalentní (Kropáček, 2002). Pohled Západu na islám také není úplně jednotný. Existuje zde skupina lidí podporující multukulturalismus, mísení kultur a jsou otevření novým zkušenostem. Na druhou stranu je zde skupina tvrdě hájící svou kulturu a své (křesťanské) hodnoty a tradice. Obecně by se však dalo říci, ţe Západ se chápe jako nadřazený ostatním kulturám, snad díky své ekonomické vyspělosti a moderním technologiím, které zde vznikají a které hýbou světem. Je nutno také přičíst fakt, ţe Evropa byla ve své historii ovlivněna osvícenským universalismem a snad díky tomuto vlivu má ještě stále pocit, ţe její hodnoty jsou ty správné, pravé, univerzální a hodny následování. Má pocit, ţe zbytek světa by se jim měl co nejvíce přiblíţit nebo o to minimálně usilovat. Islámu je často vyčítána jeho strnulost a zapomenutost v raném středověku. Také na neoddělitelnost tohoto náboţenství od běţného či politického ţivota vnímá Západ negativně, s despektem, zatímco mnozí muslimové vnímají tento fakt pozitivně. (Barša, Baršová, 2005). Západní společnost má tedy jakýsi pocit nadřazenosti nad zbytkem světa a očekává, ţe zbytek světa tento pocit sdílí s ní 17

a bude se chtít přizpůsobit, pokud dostane moţnost. V momentě, kdy se ukáţe, ţe tomu tak není, pak snadno můţe dojít ke konfliktům a napětí. 2.1 Evropské země a islám Islám se v Evropě objevuje ve dvou hlavních vlnách. První vlna, kdy sem islám vlastně vůbec poprvé ve větší míře pronikl, byla v důsledku tatarsko-osmanské expanze (14. 17. stol.). Druhá vlna je odrazem moderní doby a souvisí s intenzivní migrací ve 20. století (Barša, Baršová, 2005). Tato vlna ještě neskončila a muslimové do Evropy přicházejí dále. Celkem ţije v Evropě asi 29 milionů muslimů. Do tohoto čísla jsou však počítáni nejen imigranti z arabských nebo jiných vzdálených zemí, ale také muslimové ţijící v těch evropských státech, kde má islám svou historickou tradici a jde v některých případech dokonce o většinové náboţenství. Takovými zeměmi jsou Kosovo (90% populace), Albánie (80%), Bosna a Hercegovina (60%), Makedonie (35%) a Černá hora (18%). Dohromady v těchto státech ţije asi sedm milionů muslimů z jiţ zmiňovaných 29 milionů. Z ostatních zemí, kde islám nemá takovou tradici, a počet muslimů je zde dán převáţně počtem muslimských imigrantů, je jich nejvíce ve Francii, a to 6 milionů (9% celkové populace). Hodně jich ţije také v Německu, a to 4 miliony (5% populace). Více neţ pětiprocentní zastoupení v populaci mají muslimové také v Rakousku (6,2%), Belgii (6%), Švýcarsku (5,7%) a Holandsku (5,5%), protoţe však nejde o tak velké státy, nejde ani početně o tak velkou muslimskou menšinu (Europe Muslim Population in 2014, nedat.). Protoţe nejde o zanedbatelný počet nově příchozích muslimů, evropská společnost se s novým přívalem imigrantů musí nějak vyrovnat. Aby se předešlo sociálním problémům a nepokojům, je třeba nelézt takové formy souţití, které neohrozí sociální soudrţnost. V 90. letech 20. století se v západní Evropě rozšířila snaha redefinovat společenskou smlouvu mezi imigranty a přijímajícími zeměmi tak, aby hlavní tíha přizpůsobení leţela na přistěhovalcích. Ukázalo se však, ţe nejde o funkční model, stejně jako selhalo izolování přistěhovalců v ghettech. Nyní se Evropa vydala cestou integrace, která však s sebou přináší také spoustu otázek a není to cesta úplně snadná (Barša, Baršová, 2005). Pokud chceme nahlíţet na islám 18

v evropském kontextu, je třeba si uvědomit, ţe kaţdý stát předkládá jiné podmínky, které mají vliv na integrační procesy. Je tak třeba brát v úvahu, ţe tatáţ etnická komunita můţe projít jiným integračním procesem, který se můţe lišit podle jednotlivých regionů nebo států (Topinka, 2007). Můţeme rozlišit čtyři typy včlenění či nevčlenění imigrantů do majoritní společnosti. Patří sem asimilace, integrace, marginalizace a separace. Asimilace je opuštění své původní kultury a přijetí nové. Integrace, o kterou dnes většina států Evropy usiluje, je proces sbliţování původní kultury přistěhovalce s kulturou novou, přitom je ale zachována etnicita imigranta. Marginalizace představuje ztrátu původní kultury, přitom však nedochází k sţití se s kulturou novou. Imigrant tak zaţívá pocity vykořenění a frustrace, neboť přišel o svou kulturu a zároveň ještě nenalezl novou. Separací rozumíme stav, kdy imigrant odmítá kulturu přijímající společnosti a trvá na zachování své etnicity. Nijak se nezapojuje do přijímající společnosti a neúčastní se společenského dění mimo svou vlastní komunitu (Topinka, 2007). Kaţdý stát má svou vlastní integrační politiku, tedy politiku, jejímţ cílem je podpořit proces začleňování přistěhovalců do přijímající společnosti. Nyní si uvedeme tři základní typy integračních modelů, které se staly východiskem pro nynější politiky jak jednotlivých zemí, tak i společné imigrační a integrační politiky EU. V oblasti pojmosloví a třídění jednotlivých modelů a politik panuje značná rozrůzněnost, dělení a pojmenování v této práci tak vychází z integračních modelům, jak je uvádějí Barša a Baršová (2005). Prvním z nich je etnicko-exklusivistický model, model hostujících dělníků nebo také tzv. německý model, podle země, ve které je tato politika uplatňována. Imigrace je řízena podle potřeb trhu práce. Na přistěhovalce je pohlíţeno jako na ekonomické migranty, hosty, kteří se dříve nebo později vrátí do své původní země. Tento náhled nepovaţoval za nutné zabývat se kulturními odlišnostmi. Jedinci jsou garantována základní práva. Podpora a ochrana identitních rozdílů však nevede k plnohodnotné integraci jedince do společnosti, právě naopak má spíše stvrzovat cizorodost ve vztahu k většinové kultuře. S tím, jak se však imigranti v Německu začali usazovat natrvalo, bylo nutné, aby se i tento integrační model přizpůsobil. V současnosti se tedy vyvíjí tak, aby byla trvale usazujícím se cizincům umoţněna plná integrace a naturalizace. 19

Pluralistický, multikulturní, či tzv. britský model přistupuje k přistěhovalcům jako ke kulturně odlišným komunitám, přičemţ je imigrace vnímána jako trvalá. Uznává odlišnost přistěhovaleckých komunit a očekává, ţe budou harmonicky ţít v rámci širšího politického celku. Tento model nejspíše souvisí s tím, ţe Británie historicky vţdy respektovala cizí kultury v rámci svého impéria, na rozdíl např. od Francouzů. Multikulturní model umoţňuje udrţovat mnoho neevropských zvyklostí v rámci mezí stanovených základními zásadami liberální demokracie. V tomto modelu je také patrný důraz na zákaz diskriminace. Posledním uvedeným typem je asimilační nebo také tzv. francouzský model. Tento model odmítá jakékoli štěpící linie, jedinou moţnou identitou je příslušnost k občanskému národu, coţ je opět dáno historicky, kdy si Francie jiţ několik set let zakládá na sekularizaci a laickosti. Francouzský model pojímá přistěhovalce jako stálé a rovnoprávné členy společnosti, ovšem pouze za předpokladu, ţe se asimilují do většinové společnosti. Ve veřejném prostoru není místo pro ţádné lobování za etnikum či náboţenství. Muslimům, kteří nedovedou oddělit duchovní a světskou moc, dělá tato zásada potíţe. V praxi se to nejvíce projevilo v aféře se zákazem nošení hidjábu. 2.2 Islám v České republice Vzhledem ke své zeměpisné poloze se české země příliš nesetkávaly s islámskou civilizací přímo. První významnější kontakt s islámem, konkrétně s Turky, zaţili čeští vojáci aţ v roce 1878 v boji o Hercegovinu. Po anexi Hercegoviny Rakouskem-Uherskem (1908) k nám začali tito muslimové přicházet, neboť české země patřily k nejvyspělejším částem říše. Sdruţovat podle náboţenské příslušnosti se muslimové začali aţ ve 30. letech minulého století. 8. listopadu 1934 byla v Praze zaloţena Moslimská náboţenská obec pro Československo s ústředím v Praze (dále jen MNO). V těchto počátcích čítala obec asi 700 členů, z čehoţ byla část československých konvertitů, mezi kterými byl i například Ivan Hrbek, Jiří Bečka nebo profesor Šilhavý, přední čeští islamologové. Obec také vydávala časopis Hlas MNO, ze začátku jen příleţitostně, od roku 1937 pak pravidelně. Její činnost byla finančně podporována Ústředím muslimských obcí v Sarajevu (Bečka, Mendel, 1998). Válka však rozvoji 20

obce nepřála, stejně jako následný socialismus, který nepřál náboţenství obecně. Aţ do převratu v roce 1989 se tedy v rámci MNO nic zásadního nedělo. Po uvolnění poměrů po Sametové revoluci se počet cizinců u nás obecně začal zvyšovat, muslimskou menšinu pak tvořili kromě starších muslimů i konvertité, vysokoškolští studenti a absolventi z výměnných pobytů, azylanti a exulanti z islámských zemí a drobní podnikatelé (Červenková, Rethmann, 2009). Muslimové se po revoluci opět začali sdruţovat a začaly vznikat různé organizace věnující se islámu. Muslimská komunita u nás je velmi různorodá, takţe v dnešní době existuje takových organizací mnoho. Nejvýznamnějším je asi Ústředí muslimských obcí (dále jen UMO), které zastřešuje Islámskou nadaci v Praze, Islámskou nadaci v Brně, Islámské centrum v Praze a Islámské centrum v Teplicích. Předsedou UMO byl mnoho let profesor Šilhavý, po jeho smrti v roce 2008 byl do čela Ústředí zvolen Muneeb Hassan Al- Rawí. Z dalších organizací si pak můţeme uvést například Muslimskou unii, Ligu českých muslimů, Islámský svaz Klub přátel islámské kultury nebo Svaz muslimských studentů (Uhrová, 2012). Muslimové u nás se stále snaţí o uznání své církve státem. V roce 2004 splnilo Ústředí muslimských obcí dané podmínky pro registraci prvního stupně dle zákona o církvích a náboţenských společnostech. Od této chvíle tak mohlo UMO vystupovat jako právnická osoba, coţ přineslo jisté výhody. UMO však nesplnilo podmínky pro registraci druhého stupně, konkrétně nesplnilo poţadavek kaţdoročního vydávání výročních zpráv po dobu deseti let. Uznáno jako náboţenská společnost tak můţe být nejdříve v roce 2021, kdy by ale také museli předloţit deset tisíc podpisů členů UMO, coţ se v tuto chvíli jeví jako nereálné (Lhoťan, 2013). 2.2.1 Populace muslimů u nás Obyvatelstvo České republiky je hodně etnicky homogenní, menšiny tvoří asi jen 5% celkové populace (Počet cizinců v ČR, 2012). Od revoluce je však zemí spíše imigrantskou, počty cizinců u nás se zvyšují a díky stabilní politické situaci a růstu ţivotní úrovně se dá očekávat, ţe se budou zvyšovat i nadále. Pouze malé procento z těchto cizinců tvoří muslimové. Jejich přesné počty nejsou známy, oni sami si ţádné přesné statistiky nevedou a ve statistikách státu je islám často zahrnut v kategorii jiná náboţenství apod. 21

Břešťan (2007) uvádí, ţe u nás ţije asi deset aţ dvacet tisíc muslimů. Některé statistiky počítají s třiceti tisíci, některé dokonce s padesáti tisíci (srov. Europe Muslim Population in 2014, nedat.). Muslimskou menšinu u nás tvoří lidé, kteří sem přišli z muslimských zemí, mnohdy však nejsou aktivně věřícími. K tomu ţije v Česku asi čtyři sta konvertitů, nejčastěji jde přitom o ţeny, které se provdaly za muslima. Nejvíce muslimů pochází z Iráku, Jemenu, Sýrie, Egypta, Libye a Tuniska. V drtivé většině jde o turkické sunnity (Břešťan, 2007). Počet praktikujících muslimů pak odhaduje asi na dva tisíce. Pravidelně však mešity navštěvuje asi šest set věřících. Při sčítání lidu v roce 2011 se k islámu přihlásilo 3 085 lidí (Nováček, 2011). 2.3 Formy islámu Bylo by chybou domnívat se, ţe všichni muslimové praktikují své náboţenství stejně, i jej stejně chápou. Stejně jako například v křesťanství existuje i v islámu mnoho směrů, přičemţ praktikování víry nebo smýšlení lidí se můţe významně lišit i v rámci určitého směru. Nejznámějšími směry je rozdělení muslimů na sunnity a šíity (viz kapitola 1.1). Můţeme se setkat s fanatiky, radikálními věřícími, kteří chápou Korán jako dogma a vírou řídí celý svůj ţivot, s takovými, kteří víru aktivně praktikují, aţ po ty, kteří jsou muslimy spíše jen formálně. V tomto textu se budeme drţet dichotomie, která se v českém prostředí hojně vyskytuje, tedy rozdělení islámu na radikální a umírněný. Navíc se ještě kapitola věnuje tzv. euroislámu, coţ je poměrně nově vzniklý pojem, který se váţe k muslimům ţijícím v Evropě. Uvedené rozdělení není vţdy úplně vhodné a korektní, protoţe ke slovům radikální a umírněný se jiţ váţou určité konotace. Většina lidí vnímá dané pojmy tak, ţe na jedné straně stojí dobří muslimové a dobrý, umírněný islám, oproti němuţ se pak vymezuje něco, co lze nazvat špatným islámem. Ten je radikální, militantní, puristický, násilný apod. Oba pojmy si však jiţ našli pevné místo v mediálním slovníku. Práce se proto uvedeného dělení drţí také, ve snaze popsat tyto dva pojmy co nejkomplexněji a nejvěcněji. 2.3.1 Radikální islám Pokud bychom chtěli definovat pojem radikální islám, v mediálním slovníku často uţívaný, bylo by nejlepší začít definicí slova radikální. Ve slovníku cizích 22

slov se pojem vysvětluje jako usilující o rychlé a pronikavé změny od začátku (Klimeš, 1985, s. 615). Radikální islám vychází z islámského reformismu přelomu 19. a 20. století, kdy začaly být v důsledku pronikání západní kultury nabourávány základní hodnoty muslimské společnosti. Hlavním cílem radikálních hnutí je tedy změna či obnova společnosti od základů, a to v duchu zásad islámu (Kovács, 2009). Kovács (2009) však upozorňuje na to, ţe při tomto slovním spojení nastává problém s pojmem islám, který můţe být vykládán různě a způsobovat tak nepřesnosti v terminologii. Navrhuje raději pouţívat spojení islámský radikalismus. Za nepřesné, především z hlediska historického, povaţuje také spojení, často pouţívané především v zahraničních médiích, a to islámský fundamentalismus. Tento pojem se však stále častěji objevuje i v českých médiích a významově má velmi blízko k radikálnímu islámu. Proto se mu budeme věnovat i v této kapitole. Termín fundamentalismus se objevil na konci 19. století jako označení konkrétního hnutí v rámci severoamerického konzervativního protestantismu. Jeho stoupenci se vymezovali proti moderně, odmítali přírodní vědy, evoluční teorii a svět vykládali striktně na základě Bible, kterou povaţovali za neomylnou a bezchybnou, jelikoţ jde v jejich pojetí o písemný záznam Boţího zjevení. Své postoje vydali ve spisech nazvaných The Fundamentals, tedy česky Základy (Červenková, Rethmann, 2009). Vymezení pojmu fundamentalismus, jimţ lze označit radikální směr kaţdého náboţenství, je problematické. Mnoho autorů se proto uchyluje k výčtu charakteristik před definicí. Kropáček (1996), nabízí definici fundamentalismu, která se dnes jeví poněkud zaujatě: útěk k radikalismu, často spjatý s násilím, spolu s odmítáním dostatečné vnímavosti k realitě, racionality a rozvíjení svobody pro jednotlivce a společnost (s. 14). Obecněji vyuţitelné pojetí vykládá fundamentalismus jako postoj těch, kdo jsou přesvědčení o svém majetnictví pravdy. To jim podle jejich přesvědčení dává právo soudit a odsuzovat druhé. Fundamentalista se navrací ke kořenům či základům své víry, lpí na původní čistotě náboţenství a snaţí se striktně dodrţovat náboţenské příkazy i svatou knihu (Bibli, Korán apod.). Je konzervativní a aţ úzkostně lpí na svých hodnotách (Kropáček, 1996). O islámském fundamentalismu se jako první nejspíš zmiňuje Anouar Abdel-Malek, egyptský sociolog působící v Paříţi (Kropáček, 1996). Islámští fundamentalisté usilují o nápravu způsobu ţivota návratem ke Koránu a sunně, tedy 23

vzoru, který přinesl sám Mohammed. Červenková a Rethmann (2009) si kladou otázku, co přivádí v dnešní době muslimy k fundamentalismu. Vychází z toho, ţe člověk či skupina tíhnou k fundamentalistickému pojetí náboţenské autority především tehdy, cítí-li se nějakým způsobem ohroţeni. V kontextu současnosti zde hrají rozhodující roli faktory jako ztráta tradičních hodnot, překotné tempo společenských a kulturních změn, modernizace a globalizace. Cítí se ohroţeni hodnotami, které k nim přicházejí ze Západu, a mají pocit, ţe jim je západní kultura vnucuje. Výsledkem je jejich striktní odmítnutí a uchýlení se ke svým tradičním hodnotám. Z hlediska psychologie náboţenství jde tedy o hyperkompenzaci pocitů úzkosti, nejistoty a ohroţení. Spencer (2006) zastává podobný názor, kde pro přiklonění se k fundamentalismu hraje klíčovou roli pocit frustrace. Muslimům (především v arabských zemích) je podle něj sympatický západní způsob ţivota, vidí materiální bohatství a výdobytky moderní doby. Tyto státy však nemají takovou ţivotní úroveň (podle západních měřítek), lidé v těchto zemích si zdaleka nemohou dovolit to, co lidé v Evropě nebo Americe, z čehoţ tedy pramení dlouhodobý pocit frustrace (nedaří se jim dosáhnout toho, čeho chtějí) a výsledkem je ostentativní zamítnutí západní kultury i s jejich hodnotami. Aby zaplnili prázdno vzniklé odmítnutím určitých hodnot a kultury, musí přijmout hodnoty nové. A tak se navrací k základům islámu, k jeho tradičním hodnotám. S pojmem radikální islám se také často pojí termín islamismus. Ten můţeme chápat jako politický islám. Usilují o podobné změny jako fundamentalisté, jejich snahy však výrazně politizují a dotvářejí organizovanou akci. Islamismem označujeme také intenzivní projevy islámu ve veřejném ţivotě. Islamisté jsou pak lidé, kteří nejen horlivě dbají na své islámské smýšlení a chování, ale také to zřetelně projevují na veřejnosti. Islamisté mají politické ambice, chtějí onu nápravu způsobu ţivota návratem ke Koránu a sunně prosadit nejen ve svém ţivotě, nýbrţ plošně, shora, z titulu státní moci (Kropáček, 1996). 2.3.2 Umírněný islám Umírněný islám je v médiích pouţíván jako jakýsi protiklad radikálního islámu. Definice umírněného islámu je ještě sloţitější neţ definice islámu radikálního. Opět nejde o přesné označení, můţe být dokonce zavádějící. Vyvolává pocit, ţe jde o jakýsi nový typ islámu, vzniklý jeho umírněním. 24

Termín umírněný islám je často pouţíván Lukášem Lhoťanem, coţ je někdejší český konvertita k islámu, který se však v současnosti opět vrátil ke křesťanství a je nyní kritikem a komentátorem dění okolo islámu a muslimské obce u nás. Lhoťan chápe umírněný islám, respektive umírněného muslima jako toho, který věří, ţe Korán je historická kniha, která se vztahuje k době svého vzniku a Mohammed je historická postava, která byla vzorem ve své době, ale dnes se jiţ nemusí od něj vše přijímat. Jeho zákonodárství je poplatné své době vzniku a dnes je v mnoha ohledech zastaralé a je třeba ho reformovat. Takový muslim odmítá doslovné znění Koránu a platnost významu násilných veršů. V mnoha ohledech také odmítá mnohé údajné výroky Mohammeda a jejich výklad a soustřeďuje se na historickou kritiku mnoha dogmat dnešního ortodoxního islámu. (Lhoťan, 2015) Takoví muslimové se pak neliší od umírněných křesťanů či ţidů, kteří také neberou Starý zákon, výroky církve apod. Ozývají se i hlasy, které tvrdí, ţe nic takového jako umírněný islám neexistuje. Ţe islám nelze sekularizovat, nelze jej oddělit od práva šarí a. A příklady veršů z Koránu dokládají, ţe nabádá k násilí a je ve své podstatě výlučně radikální (viz např. Holoubková, 2015 nebo Kubásek, 2014). Taková tvrzení však jiţ zavání islamofobií, hází všechny muslimy do jednoho pytle, přitom mezi praktikováním víry jednotlivých věřících či skupin existují obrovské rozdíly snad ve všech náboţenstvích. Pojem umírněný islám se často váţe k evropskému prostředí. K těm formám islámu, které praktikují imigranti z muslimských zemí v Evropě, a které existují ve zdejších muslimských komunitách. Pro označení formy islámu, který se postupně tvoří a vzniká v evropském prostředí, se však stále častěji pouţívá spíše pojmu euroislám, coţ mnoho odborníků povaţuje za označení vhodnější a přesnější. Tomuto poměrně nově vzniklému pojmu je věnována následující kapitola. 2.3.3 Euroislám Euroislám je poměrně čerstvý neologismus, který se vytvořil v souvislosti s islámem v Evropě a s novou generací muslimů, kteří se jiţ v Evropě narodili. Přesto není definice tohoto pojmu jednotná a různí autoři uţívají tento pojem různě. Mendel (in Horyna, Pavlincová, 2003) pouţívá toto označení pro víceméně veškeré dění v oblasti islámu v Evropě. Termín euroislám se dle něj pouţívá hojně 25

v dokumentech EU i některé odborné literatuře. Islám byl evropskému vlivu vystaven jiţ v období evropské kolonizace a modernizace. Evropské sekularizované myšlení tak mělo na islám vliv, ať uţ v nasměrování k radikalismu či právě k sekularizaci a přiblíţení evropské kultuře. Dále podle Mendela (in Horyna, Pavlincová, 2003) neexistuje jedna verze evropského islámu, ale spíše jakási pluralita islámů. Podobu těchto islámů ovlivňuje nejen etnická příslušnost muslimů a příslušnost k některému z islámských proudů, ale také společenské prostředí daného státu, jeho migrační politika, legislativa apod. Ve výzkumné zprávě vypracované pro MVČR zabývající se integrací muslimů do české společnosti je euroislám chápán jako evropská varianta islámu, která si klade za cíl vytvořit verzi islámu slučitelnou s evropskými tradicemi a ţivotními podmínkami v Evropě. Reaguje na postupné modernizační proměny uvnitř muslimských komunit, jeţ hledají cestu smíru mezi vírou a ţivotem v moderních společnostech. Je liberální formou islámu, která se hlásí k participaci na společenském a politickém ţivotě ( ). Euroislám je v Evropě přijímán buď jako moţné východisko pro udrţení soudrţnosti společností a snahu o začlenění muslimů do společnosti nebo jako příliš idealizovaný reformní směr skupiny muslimských intelektuálů. (Topinka, 2007, s. 17) Euroislám je pak podle Topinky (2006) také odlišný od jiných druhů islámu tím, ţe přivedl na svět novou generaci muslimů, která z části prošla sekularizovaným školstvím a nepoznala realitu zemí, z nichţ pochází jejich rodiče či prarodiče. Nejvýznamnějším a nejvýmluvnějším představitelem euroislámu je rodilý švýcarský muslim Táriq Ramadan. Ten popisuje euroislám jako jakousi novou verzi islámského náboţenství, která vezme v úvahu evropské tradice a podmínky a bude s nimi slučitelná. S růstem muslimských společenství v nich na západě dochází k postupným změnám, které věřícím a praktikujícím muslimům umoţní zůstat věrni svému náboţenství, a přesto ţít v souladu s Evropany, neuzavírat se do menšinových komunit (Laqueur, 2006). 26

Bohuţel se stále více objevují hlasy upozorňující na Ramadanovy vazby k Muslimskému bratrstvu 1, ke kterému se hlásila celá jeho rodina, a ve kterém se i Ramadan svého času angaţoval. Také některé jeho projevy si vzájemně protiřečí a jeho projevy v arabštině jsou prý mnohem radikálnější neţ ty ve francouzštině či angličtině (Laqueur, 2006). Všechna tato tvrzení, ač ne nutně pravdivá a stoprocentně potvrzená, diskreditují Ramadanovy snahy o podporu sblíţení islámu a evropských hodnot. Euroislám jako odborný termín je moţná víceméně záleţitostí učenců a intelektuálů (převáţně z evropského prostředí), snahy o skloubení svého náboţenství a evropských hodnot však projevují i sami evropští muslimové (i kdyţ samozřejmě ne všichni). Mnozí muslimové ţijící v Evropě jsou otevření vstřícně vůči evropskému prostředí a pozitivním hodnotám evropanství. Dokázali skloubit svou víru s evropským sekularismem a hodnotami Západu tak, ţe si dovedou vybrat z obou kultur to, co je pro ně dobré a přínosné. Kritikové pojmu euroislám namítají, ţe islám je univerzální a nemohou tudíţ existovat různé jeho verze, tedy ani ţádná evropská verze islámu. Zdůrazňují, ţe ne všechny výklady islámu jsou akceptovatelné na evropské půdě (Mendel, in Horyna, Pavlincová, 2003). 2.4 Islamofobie Pojem islamofobie, který bychom mohli doslovně přeloţit jako nepřiměřený strach z islámu, je skloňován v evropském prostředí čím dál častěji, a jak na politické scéně, tak v médiích, které asi nejvíce ovlivňují smýšlení společnosti (podrobněji viz dále). V Evropě se názory i projevy islamofobně smýšlejících lidí čím dál více radikalizují, vznikají nová protiislámská hnutí, pořádají se demonstrace apod. Jde o téma velmi aktuální, například v Německu o sobě dalo nedávno vědět hnutí Pegida, v našem prostředí můţeme zmínit hnutí Islám v ČR nechceme, které je v poslední době také velmi aktivní. Islamofobii a islamofobním projevům je proto 1 Muslimské bratrstvo je jedno z největších islámských hnutí se znaky panislamismu a islámského fundamentalismu, které poţaduje návrat ke kořenům islámu a ovládnutí světa muslimy. V mnoha (i muslimských) zemích je postaveno mimo zákon a je vnímáno jako teroristická organizace (Mendel, 1994). 27