UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Aikidó propojenost cvičení s filosofií Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Irena Parry Matínková, Ph.D. Vypracoval: Vratislav Zahrádko Praha, srpen 2015
Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, dne 21. 8. 2015 podpis diplomanta
Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:
Poděkování Mé poděkování patří všem osobám níže jmenovaným, které byly tolerantní, trpělivé a pomohly mi svými názory a radami zformovat mé myšlení a také mě v neposlední řadě ovlivnily: Doc. PhDr. Irena Parry Martínková, Ph.D. bez jejího svědomitého vedení, cenných rad, poznámek a především bez jejího prvotního otevření mé mysli, by nikdy nemohla tato diplomová práce vznikat po oné cestě. PhDr. Miloš Bednář, Ph.D. při výuce jeho předmětů se mi dokázaly utřídit určité aspekty a jeho ovlivnění bylo podnětné a inspirující. Mgr. Libuše Čadová, Ph.D. má učitelka tchaj-ťi, která mě za pomoci tohoto bojového umění zasvětila do základů taoismu. pan Miroslav Kodym díky jeho pomoci jsem měl možnost nahlédnout do základů didaktického systému Masatomi Ikedy a porozumět těmto základním aspektům. Poděkování též patří za poskytnutí písemných materiálů a jejich objasnění. PaedDr. Ludvík Michalov, Ph.D. můj učitel aikidó, který podnítil hlubší zájem ve velkém o toto bojové umění. Doporučil mi vhodnou literaturu, ze které mohly být čerpány informace. Ing. Marie Žemličková a Martin Lhoták dvojice lidí, která se kreativním způsobem podílela na pořízení fotografického materiálu, který se nakonec nedostal do výsledné práce.
Abstrakt Název: Aikidó propojenost cvičení s filosofií Cíle: Hlavním cílem této práce je poukázat na propojenost filosofie Dálného východu se cvičením bojového umění aikidó. V první části jsou kapitoly zaměřené na stručnou historii Japonska s návazností na bojová umění, teoretická východiska aikidó, filosofické směry a jejich asimilaci v aikidó. Druhá část je zaměřena na praktickou stránku aikidó v podobě představení technik s určitým filosofickým přesahem. Metody: Obsahová analýza pramenných materiálů s průběžnou i následnou filosofickou syntézou. Klíčová slova: Aikidó, filosofie, M. Uešiba, východní filosofické systémy, principy cvičení
Abstract Title: Aikido connection of exercise to philosophy Objectives: The main objective of this work is to highlight the interconnectedness of the philosophy of the Far East to the exercise of the martial art of aikido. In the first part of work the chapters are focused on a brief history of Japan with links to martial arts, aikido, theoretical background, philosophical systems and their assimilation in aikido. The second part focuses on the practical aspects of aikido and the introduction of techniques with a certain philosophical dimension. Methods: Content analysis source materials with continuous and subsequent philosophical synthesis. Keywords: Aikido, philosophy, M. Ueshiba, Eastern systems of philosophy, principles of exercises
OBSAH 1 ÚVOD... 9 2 METODOLOGIE... 11 3 JAPONSKO... 13 3.1 Historie... 13 3.2 Buši... 15 3.3 Bušidó... 17 3.4 Terminologické vymezení bojových aktivit... 21 3.5 Bugei... 22 3.6 Budó... 24 4 ZAKLADATEL... 26 5 AIKIDÓ TEORIE... 30 5.1 Pojem... 30 5.3 Principy... 36 5.3.1 Šest pilířů... 36 5.3.2 Principy dle Saotome... 40 5.3.3 KI jako princip... 43 5.4 Učení... 45 6 FILOSOFICKÉ SMĚRY... 48 6.1 Konfuciánství... 48 6.1.1 Konfuciánství a aikidó... 50 6.2 Taoismus... 52 6.2.1 Taoismus a aikidó... 55 6.3 Buddhismus... 59 6.3.1 Zen (Čchanový buddhismus)... 61
6.3.2 Zen a aikidó... 65 7 AIKIDÓ PRAXE... 70 7.1 Cvičení (studium)... 70 7.1.1 Pojem keiko... 71 7.1.2 Význam cvičení (studia)... 71 7.2 Techniky... 73 7.2.1 Formy cvičení... 75 7.2.2 Musubi... 75 7.3 Systém Ikedy sensei... 76 7.3.1 Struktura... 77 7.3.2 Tenči nage a genkei kokjú nage... 78 7.3.3 Čtyři zásadní techniky... 79 7.4 Zbraně a aikidó... 84 8 ZÁVĚR... 87 9 LITERATURA... 88
1 ÚVOD Aikidó, slovo o třech znacích, které mají nedozírnou hloubku. Doslovným překladem těchto znaků by znamenalo dotknutí se pouze špičky ledovce, jelikož je zapotřebí dívat se mnohem dále, dále za oponu a možná ani tak bychom stále slovy nedokázali vyjádřit zcela podstatu onoho slova. Jakým způsobem by toho mohlo být dosaženo? Třeba kdybychom složili báseň, mohli bychom tak snáze vyjádřit podstatu, ostatně, jak bude v následujících kapitolách uvedeno, zakladatel aikidó, Morihei Uešiba často svá vyjádření interpretoval básní nebo prostým pohybem. Možná v tom tkví ta neodolatelnost slova aikidó, které může být považováno za nedostižné. Téma diplomové práce bylo vybráno na základě mé vlastní zkušenosti se cvičením aikidó, které započalo před pěti lety. Samotné seznámení s aikidó je mnohem starší záležitostí. V polovině let devadesátých jsem patřil do party kluků, která sjížděla jednu VHS s akční tématikou za druhou. Filmy, které jsme měli možnost vidět (a ne jenom jednou), plnily naše fantazie o akčním životě. Dívali jsme se na filmy s akčními hrdiny, kteří měli vrchol své kariéry v 80. letech, kde produkovali jeden čistokrevný testosteronový film za druhým. Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone, dvě nejznámější jména, která poté byla doplněna osobnostmi typu Chuck Norris, Bruce Willis či Mel Gibson. Plno hodin před televizní obrazovkou poté vyplňovaly akční filmy s bojovou tématikou, které tentokrát přicházely z Dálného východu. Především to byly filmy s Jackie Chanem, který v nich předváděl neuvěřitelné věci, a pak jsme si našli cestu i k Jetu Li, Donnie Yenovi a v neposlední řadě také k Bruce Leemu. Ale film, který mě měl plně ovlivnit, se jmenoval Nico víc než zákon (Above the Law), 1988. Jednalo se o první film herce Stevena Seagala. I když jsem dával v té době přednost spíše asijské produkci, tento film na mě udělal veliký dojem. Zde jsem se mohl poprvé seznámit s tématikou aikidó. Koncept celého filmu byl velmi jasný, Seagal jako správný polda hájí stranu dobra a využívá k tomu velmi efektivního způsobu boje. Očarován pohyby, kterými dokázal přemoci své protivníky, byť leckdy byli v početní převaze, ve mně film vyvolal touhu umět tento způsob boje také. A tak byla vnuknuta myšlenka o aikidó. Bohužel v té době jsem nevěděl, jak moc jsem vzdálený pravdě a ačkoliv pohyby mohly odkazovat k aikidó, samotná podstata tohoto bojového umění tomu nenasvědčovala. Nicméně, myšlenka byla již na svém místě a pomalu dozrávala a 9
když byl čas, opět se projevil zájem o cvičení aikidó. Ten čas nastal před pěti lety, kdy jsem měl možnost se přihlásit do českobudějovického oddílu aikidó při mém studiu v bakalářském programu. To, co bylo prezentováno ve filmech a později s příchodem internetu, kde se objevilo nezměrné množství videí na téma aikidó a následná ukázka na vlastní oči, mě utvrdily v tom, že jsem si vybral správně. Nebudu lhát, prvním impulsem bylo pro mě prostě to, že se chci naučit prát. Pochopil jsem ale, že to byla velmi vzdálená představa o aikidó. Především tu byla etiketa a disciplína, dále to byly pohyby, které mé tělo nedokázalo koordinovat. Mnoho kroků, spojení koordinačních schopností rukou a nohou, do toho ještě pády, které byly někdy velmi bolestivé. Mnohokrát jsem si říkal, že by bylo lepší přestat, ale chtěl jsem se naučit prát a na těch videích bylo vidět, že to funguje a tak jsem vydržel. Postupně se začala má koordinace zlepšovat, pády již tolik nebolely. Sebedůvěra šla nahoru. S přibývajícími měsíci jsem si začal uvědomovat, že ve cvičení není zapotřebí žádné agresivity, že tím, s kým cvičím, je můj partner a že mám za jeho zdraví v daný moment zodpovědnost. V tu chvíli jako by se něco ve mně zlomilo a začal jsem nahlížet na aikidó trochu z jiné perspektivy. Nyní, když se mě někdo zeptá, jestli cvičím aikidó jen proto, abych se naučil prát, s vlídným úsměvem odpovím, že aikidó nás neučí jak se prát, ale jak se neprat, učí nás, jakým způsobem je možné se vyhnout konfliktu. A to je pro mě v danou chvíli ta základní myšlenka, která se objevuje při cvičení (studiu) aikidó. Moje bakalářská práce (Zahrádko, 2013) se zabývala především pohybovými dovednostmi, jednalo se o jakýsi manuál k základním technikám, kde byl vesměs vyjádřen pouze pohyb. Nyní vím, že to bylo nedostatečné, a kdybych ji měl psát znova, udělal bych to na základě nynějších zkušeností zcela jinak nebo vůbec. Dalším stupínkem bylo objevování něčeho víc, než jsou samotné pohyby. Cítil jsem, že se v pohybech něco ukrývá. Proto se moje diplomová práce zabývá propojeností filosofie a cvičení aikidó. Měl by to být další stupínek při objevování na cestě, po které kráčím. 10
2 METODOLOGIE Diplomová práce je prací teoretickou a zabývá se převážně propojením filosofických směrů s cvičením aikidó. Proto při zpracování byly využity především metody teoretické práce, metoda obsahové analýzy, která se zabývala zpracováním informací z literatury k danému tématu (historie Japonska propojená s bojovými aktivitami; teoretická východiska aikidó zakladatel, pojem, principy, učení; filosofické směry konfuciánství, taoismus, buddhismus, zen; teoretická východiska aikidó při cvičení). Podstatnou část tvořila převážně literatura přeložená do češtiny, doplněná o informace z cizojazyčných článků získaných z vědecké databáze portál elektronických zdrojů UK. Po získání dostatečného množství informací, byla použita syntéza pro myšlenkové propojení poznatků. Dále bylo místy použito také spekulativní uvažování, např. když byla snaha poukázat na možnou souvislost mezi wu-ťi (vysvětlení v kapitole taoismus ) a technikou tori fune kukjú nage (viz kapitola struktura systém Ikedy sensei ). V poslední části práce se měly objevit fotografie, které byly pořízeny na základě vlastní zkušenosti s danými technikami. Po úvahách jsem dospěl k rozhodnutí, že není možné zcela vystihnout charakter a podstatu technik skrze fotografie, protože se jedná o limitující faktor. K problematice s fotografováním nebo natáčením na video jsem byl nakonec ovlivněn Noëlem (2009, s. 83): Pod záminkou perfekcionalismu dochází k perverzi předmětu našeho zájmu. Z přehnané touhy po zlepšení si odpíráme vlastní zkušenost a cvičení, vykuchané a bez obsahu, pak samo o sobě vyzní mdle a nevýrazně. Je neplné, bez vůně a emocí, chybí mu časový rozměr, teplo, únava či radost. Smrsklo se totiž do dvojrozměrné videonahrávky. Jelikož není v odborné literatuře zaznamenán systém Ikedy sensei, který je pro tuto práci stěžejní, byly informace získány z článků časopisu Aikidó, vlastních poznámek zaznamenaných při nejrůznějších stážích, letních či zimních školách a také po konzultaci (nestrukturovaný rozhovor) s panem Kodymem prezident ČAA (Česká asociace aikidó), který poskytl základní informace s praktickým vyjádřením a osobními poznámkami. V textu se objevují přepisy čínských znaků a indická slova (především v kapitole filosofické směry ) a japonské přepisy znaků (pojednání o historii Japonska, teoretické 11
a praktické kapitoly pojednávající o aikidó). Tato slova jsou psána kurzívou a jména osob a vlastní názvy jsou psány bez kurzívy. U většiny byla použita česká transkripce. 12
3 JAPONSKO 3.1 Historie Japonsko se označuje za národ propojený s bojovou tradicí. Tato tradice se pevně utvářela ve věku vlády feudálních velmožů a vojenské šlechty v letech 1156 1868. Jako země válečníků je Japonsko zachyceno i v prvních zmínkách o způsobech boje, které se nacházejí ve starojaponských mýtech (kiki). Samotný boj byl velmi důležitou součástí japonské mytologie, příkladem může být vznik japonských ostrovů, který je popsán v kronice Kodžiki (712 n. l.), kde je zaznamenán příchod bohů na tyto ostrovy a založení císařství Jamato a dále boj dvou bohů, ve kterém Takemikazuči zvítězil nad Takeminakatou tím, že ho hodem doslova poslal ze zápasiště a demonstroval tak svou sílu. (Reguli a kol., 2013). Podle těchto mýtů jsou Japonci potomci bohů, hrdí válečníci, kteří měli prioritní postavení ve společnosti s dlouholetou tradicí. Nebylo tomu tak vždycky. Při vytváření vojenské třídy byl mimo jiné uplatňován také systém rozdělení vládních hodnostářů na civilní a vojenské. Vojenští činitelé neměli moc silnou pozici ve vládě, až na určité výjimky, protože jim dvorští úředníci úmyslně zabraňovali zaujímat vyšší úřady. Moc byla v rukou civilních úředníků a to od roku 645, kdy proběhla reforma Taika (označení pro období, ve kterém byly vydány výnosy určující směr reforem). Změna nastala s příchodem rodu Fudžiwara v 9. století. Když začal rod Fudžiwara slábnout, vedlo to k přesunutí některých jejich záležitostí na další rody, jako byl rod Taira a Minamoto. To vše se začalo odrážet ve vojenském posílení některých dalších rodů z různých provincií a jejich následném ignorování příkazů ze dvora. Civilní úředníci pomalu ztráceli svou moc a nebyli schopni se vyrovnat s rody, které měly možnost povolat do zbraně stovky lučištníků. Řešením sporů, které se v té době hojně vytvářely, byly nakonec pověřeny rody Taira a Minamoto. To mělo za následek zesílení jejich pozic a vojenské moci do té doby, až konečně ovládly zemi. Vše vyústilo v převahu vojenské moci nad civilní a státní politikou se stal feudalismus. Nyní se začala utvářet skupina feudálních bojovníků, kterým se říkalo buši, ale celý svět je zná pod pojmem samuraj (volně lze přeložit jako vazal), který pochází z období Muromači (1392 1573). Jedná se o čínské pojmenování těchto bojovníků, které zdomácnělo a stalo se známým téměř ve všech jazycích (Reguli a kol., 2013). 13
Japonsko bylo po dlouhá staletí zmítáno vnitřními boji o mocenské postavení různých klanů, nejvíce se to projevilo v éře Ašikaga (1336 1568), kde by se mohlo s jistou nadsázkou říct, že každý bojoval s každým. V této době silně upadaly morální zásady a to především zásada loajality. Bylo na denním pořádku, že v politických a vojenských vztazích docházelo k útoku podřízených na nadřízené. Nechyběla ani nejrůznější povstání, např. rolnické povstání u Kjóta roku 1485, dále povstání vedené bojovými mnichy z chrámu Hongandži v Ósace přibližně ve stejném roce. Velkým problémem však byla válka Ónin, která trvala v letech 1467 až 1477 a byla tak poslední kapkou k tomu, že japonská země byla zcela uvrhnuta do chaosu. Do toho první Evropané přijíždějící do Japonska roku 1543 přivezli palné zbraně. Na vrcholu tohoto chaosu se objevili tři muži, jež měli mnohem širší politický přehled i odhodlanost. Byli jimi Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Tokugawa Iejasu. První z nich, Nobunaga si připsal zásluhu ukončení vládnoucí éry rodu Ašikaga. Druhý, Hidejoši se proslavil inscenací akce zaměřené na odzbrojení obyvatel. Rozdělení národa na jednotlivé společenské kasty probíhalo postupně, až do přelomu 15. a 16. století nebyla hranice oddělující jednotlivé kasty tak striktní. Mnoho občanů vlastnilo zbraně a byla s jejich použitím dobře obeznámena, toto vyplývá z dekretu, jímž se nařizuje odzbrojení všech příslušníků obyčejných vrstev obyvatelstva, jakož i bojových kněží a mnichů (Ratti a Westbrook, 2002, s. 27). Hidejoši toto nařízení vydává na základě zavraždění svého předchůdce a faktu, že lidé s těmito pomůckami ztěžují výběr daní a vyvolávají nepokoje. Avšak narazil na velký odpor u bojových řádů buddhistických kněží a mnichů, jejich odpor byl zlomen masovým vražděním v období Ašikaga (Muromači) a Momojama. Z těchto faktů je patrné, že zbraně netřímali v rukou pouze feudální bojovníci, kteří to měli jako privilegium. Třetí, Iejasu se vyznačoval svou lstivostí. Aby mohl rod Tokugawa převzít vládu, nebál se odstranit všechny možné konkurenty na tuto funkci a to i včetně Hidejošiho syna Hidejoriho, kterého předtím dokonce přijal pod svou ochranu. Význačnou událostí bylo ničení klášterů a knihoven, aby mohl být v roce 1600 stát očištěn od minulosti a od té chvíle se mohlo vědomí národa ubírat výhradně Cestou válečníka, což mělo za následek posílení vlivu feudálních válečníků a jejich postavení ve společnosti (Reguli a kol., 2013; Draeger a Smith, 1995). Jak je již patrné, tak nejvýznamnějším rodem, který kdy ovládal Japonsko, se stal rod Tokugawa, který se dosadil i do čela celé země a za své hlavní místo působení 14
si zvolil Edó. Zatímco císař a jeho dvořané byli donuceni žít v Kjótu, kde byli pod neustálým dohledem úředníků, funkcionářů. Jasně je to viditelné na rozdělení třídní struktury, která je patrná v tabulce, jež byla vytvořena na základě práce Rattiho a Westbrooka (2002): Centrální vláda (bakufu) Provinční vláda (daimjó) VOJENSKÁ TŘÍDA (buke) CÍSAŘSKÝ DVŮR A ŠLECHTA (kuge) NÁBOŽENSKÉ ŘÁDY Rolníci (hyakušó) Řemeslníci (šokurin) Obchodníci (akindó, čónin) Chudina a psanci (eta, hinin) OBČANÉ (heimin) 3.2 Buši Buši byli japonští feudální válečníci charakterističtí rozhodností, s jakou čelili v bitvě. Jejich odvážné činy, neústupnost v osobním boji, válečné a bojové dovednosti a loajalita věci, za kterou bojovali, jim zajistila jejich nesmrtelnou pověst. Jejich cílem bylo sloužit svému pánovi, aby mohli kvalitně vykonávat své povolání, museli být zdatní v ovládání bugei bojové umění. Bohužel, často se jedná o zidealizované pohledy. Aby nedošlo k nedorozumění, je zapotřebí představit dva pohledy na samuraje, které se odvíjely od toho, jaká stanoviska konkrétní kronikář zaujímal. Jedni je viděli jako předmět neztečného a nekritického obdivu (jenž často přecházel až ve vytváření kultu), druzí na druhou stranu jako předmět hlubokého opovržení a nenávisti, jež mohla v některých případech být zmírněna vypravěčovou lítostí nad jejich životními podmínkami (Ratti a Westbrook, 2002, s. 86). Autoři dále uvádějí, že mezi těmito dvěma přístupy zbývalo jen velmi málo místa pro objektivní pohled. Buď se na ně nahlíželo jako na nástroje moci a lidi, kteří byli manipulováni svými pány, nebo byli oceňováni jako vtělení nejvyšších ctností, jejichž dosažení si může člověk jenom přát. 15
Bezpochyby, co vedlo k těmto pohledům, je nesporná kvalita jejich oddanosti při plnění daného úkolu, která z nich učinila zároveň oběť i hrdinu dějinných událostí. Status buši se poprvé v písemnostech objevuje u odkazu Iejasua, prvého vládce z rodu Tokugawa, který uvádějí ve své knize Draeger a Smith (1995, s. 97): Buši jsou páni čtyř tříd. Zemědělci, řemeslníci a obchodníci by se neměli hrubě chovat k bušiům. Termín pro hrubého člověka je: jiný, než mu přísluší. A bušimu bychom neměli křížit cestu. Srazí člověka, který se k němu choval nenáležitým způsobem. Jejich privilegium, které používali s oficiálním vládním souhlasem, bylo kirisutegomen ( zabití a odchod z místa ), jež se vztahuje k odkazu Iejasua. Zajímavostí je, že striktní kodex buši zabraňoval, aby toto privilegium degenerovalo. Za duši bojovníka se považoval jeho meč ó-dači dlouhý meč nebo ko-dači krátký meč (Draeger a Smith, 1995; Šigesuke, 2002). Buši byli již odmala vychováváni k boji, aby se z nich stali akceschopní muži. Cílem výchovy bylo seznámit je s mrazivými pocity, jež jsou vyvolány v blízkosti smrti a duševně je proti těmto pocitům obrnit. Bylo důležité vypěstovat v budoucích válečnících pohrdání smrtí a to též skutečností eventuálního obřadu vlastního zničení, rituální formou sebevraždy, která byla považována za nejvyšší projev osobní vlády nad vlastním osudem i pevné odvahy tváří v tvář smrti, byla japonským válečníkem vnímána za jeho privilegium (Ratti a Westbrook, 2002, s. 93). K tomu bylo zapotřebí, aby válečník překonal jakékoli mentální zábrany, které vyplývaly z přirozené podstaty člověka strachu ze smrti. Aby se tak stalo, byl vycvičen s vědomím, že o svém životě nemá uvažovat jako o něčem, co patří jemu samému. Jejich život byl spjatý se životem jejich mistra, kterému přísahali věrnost. Výchova probíhala také po fyzické stránce, kde se kladl důraz na to, aby se naučili snášet fyzickou bolest a nedávali najevo své pocity. Nezemřeme v míru, zemřeme po boku svého mistra. Odejdeme-li na moře, naše těla se ponoří a prosáknou vodou; půjdeme-li do pole, na našich mrtvolách poroste tráva (Draeger a Smith, 1995, s. 97). Z těchto slov může být patrné, že úloha vazalů v době Tokugawa nebyla zcela jednoduchá, vyplývá to z jejich absolutní podřízenosti svému pánovi. Buši vyznávali jednoduché pojetí dokonalosti, které se právě promítalo do absolutní osobní loajality ke svému nadřízenému vyústěnou v ochotu bez zaváhání za něj bojovat a když bylo třeba, tak i pro něj zemřít. Toto se poté obracelo i v jejich neprospěch a toto pojetí mohlo být obráceno proti nim samotným, jak to dokazuje v písemnostech Iejasu Tokugawa ve 35. oddílu svého Odkazu, kde prohlašuje: Vina 16
jakéhokoli vazala, jenž by zavraždil svého lenního pána, se ve své podstatě rovná podobnému činu velezrádce proti císaři. Všichni jeho bezprostřední společníci, jeho příbuzenstvo a i jeho nejvzdálenější známí musí být rozdrceni, rozsekáni na atomy, až do svých kořenů a posledních vláken. A vina vazala, jenž by pouze pozvedl svou ruku proti svému pánovi, i když ho nezabije, je stejná (Ratti a Westbrook, 2002, s. 63). Jak bylo psáno již v předešlých odstavcích, hlavním prostředkem pro výkon svého povolání bylo studium bugei. Dle Fojtíka (2001) museli buši ovládat kolem dvaceti bugei. Nicméně nebylo to jediné, co ovládali, dále se také zaměřovali na kulturní tradice, ve kterých bylo obsaženo aranžování květin, čajový obřad, kaligrafii, poezii a kreslení (Draeger a Smith, 1995; Ratti a Westbrook, 2002). 3.3 Bušidó Bušidó znamená cestu bojovníka, která se zcela přirozeně rozvíjela v průběhu století, ve kterých se získávaly vojenské zkušenosti a integrovaly se s estetickými a filosofickými vlivy z asijské pevniny. Původní koncept bušidó zajišťoval morální standard a vytvářel národní vědomí feudálního Japonska (Draeger a Smith, 1995, s. 98). Tak se dělo v období 12. století pod vojenskou vládou Kamakury, kde v čele stál Joritomo. Kodex feudální etiky tu byl od toho, aby buši věděli, v jakých hranicích dobrého a špatného jednání mohli používat své bojové dovednosti. Reguli a kol. (2013) uvádějí, že první záznamy o určitých zásadách chování se objevují s postavou korunního prince Umajada, známého jako Šótoku Taiši (574 622 n. l.). Byl to osvícený vladař, jenž byl inspirován buddhismem a čínskou kulturou. Ačkoliv inspirace pocházela od buddhismu, často bylo v daných textech možno vnímat spíše vliv Konfuciova textu O pěti ctnostech (Wučchang). Těchto pět ctností Reguli a kol. (2013) popisují následnovně: - Velkorysost (čín. žen, jap. džin) -... patolízalové postrádají oddanost vůči pánovi a velkorysost vůči lidu. (čl. 6) Nechť je lid zaměstnáván v příhodný čas... Od jara do podzimu, kdy se stará o pole a morušové stromy, jej není žádoucí tímto způsobem zaměstnávat. Neboť nehledí-li si rolník svého pole, kde vezme obživu? Nehledí-li si morušových stromů, čím se zahalí? (čl. 16) 17
- Spravedlnost (čín. i, jap. gi) Posuzujte nestranně každou žádost, která je vám předložena. (čl. 5) Nechť je zásluha po právu uznána zásluhou a provinění proviněním. Záslužný skutek nechť je odměněn, provinění budiž potrestáno. (čl. 11) - Náležité chování (čín. li, jap. rei) Pakliže se lidé chovají slušně, společenství se spravuje samo od sebe. (čl. 4) - Moudrost (čín. či, jap. či) V každé záležitosti, ať už je to naléhavá, či nikoliv, jednejte toliko s moudrými muži a uvidíte, že vám ve vaší věci sami vyjdou vstříc. (čl. 14) Kdybychom neměli učenců a mudrců, kdo by jen vládl zemi? (čl. 14) - Dobrá víra (čín. sin, jap. šin) Vše, co člověk koná, nechť koná v dobré víře, neboť jedině tak jsou jeho skutky dobré a nikoliv zlé, jedině tak jej čeká zdar a nikoliv pád. (čl. 9) Již v tomto textu dává princ Šótoku prostor k prolínání buddhistických a konfuciánských myšlenek. Těchto pět ctností se dostává do výrazného popředí samurajského ideálu v období, kdy buši postupně vytlačovali do pozadí aristokratickou šlechtu. Kodex ovšem nebyl ve psané podobě, nýbrž byl předávaný od učitele k žákovi. Původní rozvoj zahrnoval také šintoistické a již zmíněné konfuciánské ideje, především úctu k předkům a synovskou úctu. Dle Rattiho a Westbrooka (2002) bylo bušidó harmonickým splynutím válečníkova vyznání víry (bukjó) a samurajovy cesty (šidó), obojím poskytla základ pro jasnější formulaci verze Konfuciovy teorie o vládě a společnosti. V různých obdobích se poté měnila důležitost jednotlivých principů, např. vláda Hódžó kladla větší důraz na osobní povinnosti, než na individuální práva. Pozdější modifikované šintoisticko-konfuciánské myšlení považovalo synovskou úctu za druhotnou a na prvé místo kladlo loajalitu podřízeného vůči nadřízenému. V období Muromači (1392-1573) a Azuči-Momojama (1573-1600) vše dokonce dospělo do situace, kdy kodex nebyl brán vážně a koncept loajality utrpěl. Rozšířenou záležitostí se stala zrada a věrolomnost, tím se z loajality stala ctnost jen podle jména. Podle Draegera a Smitha (1995) byla jedna z příčin uváděna ta, že do šlechtických jednotek buši byli uváděni obyčejní lidé. Změna nastala až s příchodem novokonfuciánství, které oživilo vědomí minulosti a podnítilo nový zájem o Čínu a její kulturu. Ještě mnohokrát se význam bušidó měnil. Do tohoto procesu také vstoupilo zenové učení, které vneslo do bušidó metodu, pomocí které mohl bojovník i dobře zemřít: proto, v situaci, kdy dojde 18
ke střetu, v němž válečník prohraje a jeho hlava má být sťata nepřáteli, chrabrý válečník jasně oznámí své jméno a příslušnost k pánovi a svou hlavu s úsměvem na rtech vloží do rukou svých nepřátel, bez sebemenší známky strachu či ústupu (Šigesuke, 2002, s. 58). K tomu autor ještě dodává, že smrt je přeci jednou z nejhlavnějších událostí v životě každého člověka a proto je třeba přijmout ji s náležitou hrdostí (Šigesuke, 2002, s. 59). Další vývoj se odehrál za doby Seika z rodu Fudžiwara (1561 1619). Učenec, který byl ovlivněn buddhismem, konfucianismem, ale také neokonfucianismem. Seika kladl důraz u samurajů na důležitost dodržování pěti druhů vztahů (gorin): 1) pán a vazal (kunšin) 2) rodič a dítě (fuši) 3) manžel a manželka (fufu) 4) starší a mladší (čójo) 5) přítel s přítelem (hójo) K tomu ještě vyzdvihl původních pět stálých ctností, které uváděl Reguli a kol. (godžó). Samozřejmě se do toho ještě prolínaly další různé morální principy, především vysvětloval význam principů pokora (kendžó), pravdivost (makoto), srdce (kokoro) a úcty (kó), jež byly důležité pro život samuraje (Reguli a kol., 2013). Koncepce bušidó dosahovala opětovných změn. O jednoznačně samurajských ctnostech lze s jistotou hovořit až v tzv. zlaté éře válečných umění bugei, a to v éře Edo (1603 1868), kdy se k moci dostali šógunové z rodu Tokugawa (Reguli a kol. 2013). Podstatu bušidó se snažil zaznamenat Nitobe ve své knize Bušidó (1904). Autoři Draeger a Smith (1995, s. 100) uvádějí od Nitobeho přepis sedmi význačných ctností: Spravedlnost Nitobe ji popisuje jako řádnost a označuje ji jako nejnevyvratitelnější v bušidó. Talent a dovednost bugei při akci nelze uplatnit bez smyslu pro spravedlnost. Nečestnost a podvod nevytvářejí spravedlnost, i kdyby podporovaly loajalitu, zůstaly by nečestnými činy. Odvaha vlastnost, jež vzbuzovala obdiv národa. Měla upevňující vliv na spravedlnost a bránila tomu, aby do ní pronikla zbabělost. Integrace morální a fyzické 19
odvahy. Založena na čistotě, získána zkušenostmi. Stará zásada říká: Přijímej šípy do čela, ale nikdy do zad. V tomto tkvěl princip, kde dávali přednost smrti před ústupem nebo zajetím. Shovívavost Nitobe ji vysvětluje jako procítění nouze. Je složena z velkodušnosti, náklonnosti, lásky, lítosti a sympatie. Musela být podpořena spravedlností a dobrým důvodem, aby nebyla považována za slabost. Zdvořilost prvotní zdroj odvahy, která se ve své nejvyšší formě blížila k lásce, a vázala se tedy na loajalitu. Dvornost ukazňovala duši a přinášela jemnou harmonii duše a těla. Pravdomluvnost Nitobe ji rovněž nazývá pravdivost. Považována za dvojče spravedlnosti. Dala vzniknout výrazu buši no iči-gon, který vyjadřuje to, že písemný slib je zbytečný, protože stačí slovo bojovníka. Čest zahrnovala v sobě více nežli jenom pověst buši, měla hluboké kořeny v předcích. I když buši zabil na obranu cti, byl potrestán i tak neváhal a byl připraven kdykoli zabít toho, kdo urazil jeho čest. Loajalita základem byla bojovníkova idea loajality ke svému pánu. Velebil ideu služby a lenní věrnosti pánu vůdci věci. Jeho loajalita byla pevná. Dokonce, i když sám byl poražen, nebyl zde žádný přesun věrnosti. K tomuto se váže pravdivý příběh 47 roninů, kteří obdivuhodně, ve vzájemné kombinaci, prokázali všech 7 zásad bušidó. Podobný pohled jako měl Nitobe, vnáší i publikace Bušidó cesta samuraje od autora Šigesuke (2002), který se v ní zmiňuje o určitých zásadách týkajících se života válečníka a řadí je do dvou kategorií: 1) Běžné zásady, mezi které patří rytířská etiketa a ovládání zbraní. Rytířskou etiketou se zde myslí správné hygienické návyky a celkové pečování o tělo, způsob odívání, vějíř nošený za pasem a především krátký a dlouhý meč. Je zde zahrnuto i vybrané společenské chování. Velký prostor se také věnuje způsobu trávení volného času. Hlavním předmětem ovládání zbraní je samozřejmě šermířská obratnost, která má přednost před ostatními bojovými dovednostmi. boje. 2) Zásady platící v krizových situacích, kde se objevuje válečnictví a principy 20
Zde je zapotřebí odložit rytířskou etiku a zapomenout v danou chvíli na ni, jelikož je důležité přizpůsobit se okamžitě vojenským podmínkám. Dále jsou zahrnovány přípravné plány a taktika, která by měla mít funkční charakter. Tyto cesty jsou nazývány principy boje. Šigesuke udává stejné zásady, jak je uvádí Nitobe a k tomu přidává i etiku, kterou měli buši ve své době oplývat. Především se jednalo o mezilidské vztahy a o chování v určitých společenských situacích. Šigesuke (2002) se také snaží porovnávat chování buši v období válek, kde toto chování vyzdvihuje a dává ho za příklad při porovnání chování buši v období míru. Jedná se o snahu napsání manuálu ke kodexu, který byl převážně předáván ústní formou vybraným příslušníkům, jak již bylo uvedeno na začátku. Konec bušidó, jako nezávislého a aktivního etického kodexu nastal spolu s pádem tokugawské vlády roku 1868 a s následným nástupem období Meidži (1868-1912). Etika doby Tokugawa byla sice podpořena konfuciánskými myšlenkami, ale ty nemohly udržet krok s měnící se společností (Draeger a Smith, 1995). 3.4 Terminologické vymezení bojových aktivit Nežli přejdeme k charakteristice a rozdílnosti mezi bugei a budó, je dobré naznačit, z jakého rozdělení se vychází. Inspirací byla práce autorů Martínkové a Vágnera (2013), kteří se zabývají terminologickým vymezením bojových aktivit. Odvolávají se na Šelenberka (2002), který tvrdí, že se jedná o činnosti, kdy je použito bojových technik s estetickým, filosofickým, náboženským nebo systémovým podtextem k tomu, aby byl překonán protivník. Autoři dále uvádějí, že důvodem použití termínu bojové aktivity, jakožto hlavního bodu systematického rozdělení, je přehlednost, ke které se přidává i skutečnost, že termín bojová umění se často používá v různém smyslu. Zpočátku Martínková a Vágner pracovali pouze se čtyřmi kategoriemi, ale bližší zkoumání a bádání vedlo k přidání ještě jedné skupiny, která je relevantní pro tuto práci a kterou představili Martínková a Parry (2015), jedná se o přidání válečného umění. Terminologické vymezení bojových aktivit v oblasti kinantropologie Martínková a Vágner (2013) a Martínková a Parry (v tisku): 21
1) Boj z blízka je charakterizován jako pragmatické využití bojových technik k boji z bezprostřední vzdálenosti mezi dvěma či více protivníky. Zde je jasným cílem překonání protivníka. Využití je především v ozbrojených složkách (armáda, policie) a v širším slova smyslu u občanů páchající trestní čin nebo také jako forma sebeobrany proti napadení a loupeži. Rozdíl mezi oběma kategoriemi je v tom, že civilisté často postrádají určitou systematiku, které se dostává ozbrojeným složkám. Velmi trefnou citaci použili Martínková a Parry (v tisku, s. 7) od Anglo: Zabít nebo být zabit! 2) Válečná umění se soustřeďují na učení bojových technik za účelem reálného boje s cílem bránit sám sebe nebo porazit soupeře podle schválených technik a etických kodexů zavedených v rámci určitých škol. Do jisté míry má také za cíl vzdělávat jedince. Avšak, stále je zde zahrnut smrtící boj. 3) Bojová umění jsou cílena k výcviku bojových technik, ale také je kladen důraz na vlastní rozvoj. Zdůrazňují dodržování morálních zásad a etických kodexů. Čerpají podněty z filosofických učení. Jsou uzpůsobeny, aby byly bezpečné. 4) Bojové cesty zde se jedná o přesah bojových umění, jelikož tento systém je přímo spojen s filosofickými či náboženskými systémy a celkově vede k výchově jedince v rámci daného systému. 5) Bojové sporty jsou zaměřeny na osvojení bojových technik v rámci soutěže. Cílem je zlepšovat osobní výkon a překonat protivníka. Jsou vymezeny pravidly. Autoři Martínková a Parry (v tisku) ve svém článku již na jeho úplném začátku zdůrazňují, že neexistuje žádné uspokojivé posouzení klasifikace bojových činností. Takto rozvržené bojové aktivity navrhli na základě různých účelů činnosti, které nalezneme v rámci boje a využití bojových technik. 3.5 Bugei Draeger a Smith (1995) označují za bugei japonská bojová umění, která jsou často zaměňována s budó ( cesta bojovníka ), o kterém budu psát později. Zařazením prostřednictvím systematického rozdělení bojových aktivit od autorů Martínková a Parry (2015), by bylo vhodnější uvést válečná umění, které v jejich podání vystihuje podstatu bugei. Aby nedošlo k matoucímu efektu, nadále bude používán termín pro tuto kategorii bugei. Čtenář má na základě dostupných informací zde uváděných poté 22
možnost výběru a sám se rozhodnout, ke kterému z rozdělení se přikloní. Nesmí však zapomenout, že se nejedná o striktní rozdělení, ale poukázání na možnosti různé prezentace. Snahou autorů, Martínková a Parry (v tisku) bylo nějakým způsobem vymezit bojové aktivity, které zahrnují například středověké japonské samuraje, kde by měl být boj čestný, ale stále smrtící, tedy válečné umění. Bojové umění je tedy dalším stupínkem ve vývoji bojových aktivit. Ale díky tomu, že se uvádí u všech podobně vyhlížejících aktivit, dochází často k mylné představě o tom, co skutečně bojové umění je. Bugei 1 jsou bojové systémy, které mají v názvu koncovku džucu, např. kendžucu, iaidžucu, nindžucu, džúdžucu, a mnoho dalších, jedinou výjimkou je sumó. Tyto formy se vyvíjely systematicky od 10. století, nicméně do 17. století byl trénink bugei spíše nahodilý a poměrně závislý na jednotlivých učitelích a navíc jednotlivé metody boje neměly ani žádné vlastní pojmenování (Martínková a Vágner, 2013). To se změnilo až od počátku 17. století, opět za vlády rodu Tokugawa, jelikož se Japonsko začalo sjednocovat a díky tomu docházelo k systematičtějšímu výcviku bugei. Výchova a trénink měly společně dovést k cíli, jenž byl tvořen správným myšlenkovým rámcem a technickými dovednostmi, které dovolovaly chránit nebo prosadit záležitosti pána, kterému přísahali věrnost. Někdy jsou tato bugei spojována s etickými kodexy, mohou se zde i promítat filosofické a náboženské systémy, které měly vliv na celkové zdokonalení člověka. Zaměřenost těchto bugei byla na praktičnost, která měla možnost rozvoje bojových dovedností. Charakteristickým rysem je použitelnost v boji, byla rozpracována i taktika přímo na bojišti, která se týká širokého spektra zbraní. V období relativního klidu se ještě více mísily možnosti pragmatického použití bojových technik spolu s výchovnými cíly, jež vyústilo v zajímavé spojení v podobě výsledných bojových umění. Útlum nastává v 19. století, na vině stojí vývoj vojenské techniky, která potlačovala využitelnost bugei ve válečné strategii. Částečné přizpůsobení tomuto faktu mělo za následek potlačení opravdového boje a dosavadní cíl, vítězství nad protivníkem a jeho zabití se pozvolně vytrácel (Draeger a Smith, 1995; Ratti a Westbrook, 2002). 1 Lze jej označit také jako formy džucu (Draeger a Smith, 1995). 23
3.6 Budó Budó interpretují Draeger a Smith (1995) jako cestu bojovníka. Dodávají, že často je překládáno jako bojové umění, což není tak zcela přesné, jak jsme si mohli vysvětlit v předešlém pojednání. Z jejich pohledu se hodí spíše překlad jako cesta bojovníka nebo bojová cesta, samotný název tomu i naznačuje, jelikož dó je cesta a znak bu je často překládán jako válka nebo boj. Trochu specifičtější pohled na tuto situaci poskytují autoři Martínková a Vágner (2013), kteří vycházejí z pojednání, které měl o znaku bu zakladatel aikidó Morihei Uešiba. Podle něj se tento znak skládá ze dvou znaků, první je hoko (kopí), který symbolizuje podstatu zbraní, druhým znakem je poté todomeru (zastavit), celkové východisko pro znak bu by mohlo být ve smyslu zastavení zbraní. Z toho je patrné, že nelze překládat pouze slovem válka, jelikož nejde zde pouze o boj, ale také o klid (Martínková a Vágner, 2013, s. 34). Pokud opět porovnáme s rozdělením bojových aktivit od autorů Martínková a Parry (v tisku), tak v jejich podání je budó označeno také jako bojová cesta. Vychází to z rozdělení bojových aktivit dle jejich účelu. Dále konstatují, že se zde stále objevuje souboj, ale jedná se o poražení bojovníka a ponechání ho žít a dále rozvíjet. Toto pokládají za druh osobního boje, který není v protikladu ke společnosti mající mírové aspekty. Bojové systémy nesou ve svém názvu koncovku dó, např. kendó, iaidó, kjudó, džúdó, aikidó. Tato slova z velké části pocházejí až z 20. století a vycházejí z koncepcí, které byly poprvé uznány asi v 18. století. Draeger a Smith (1995) poukazují na to, že budó se vyvinulo z bugei a žádná forma dó neexistovala bez své formy džucu. Vázalo se k duchovní disciplíně, pomocí které se jedinec při hledání sebezdokonalení mentálně i fyzicky povznese. Není zaměřeno tolik na boj a postrádá praktický prvek, který je obsažen v bugei. Je zdůrazňován princip, nežli výsledná technika. Z toho vyplývá, že v kontextu bojových cest je třeba mít stále na paměti, že cílem není samotný boj s protivníkem a vítězství nad ním, není jím ani zábava, ale cílem je boj se sebou samým (Martínková a Vágner, 2013, s. 34). Některé formy se odklonily tak daleko, že zcela ztratily použitelnost v praktickém boji. Rozdílem je také v přístupu k bezpečnosti, který vychází z propracovanější výukové systematiky, díky pravidlům, dovoleným způsobům boje a hodnocením. Jsou zde více formy, které se snaží specializovat a omezují se jenom na konkrétní druh zbraně nebo druh boje. Jestliže si chce budó udržet nebo dosáhnout 24
bojové účinnosti přirovnané k bugei, z kterého vychází, nemělo by mít sportovní charakter. 25
4 ZAKLADATEL Život Moriheie Uešiby nelze shrnout v krátkosti do pár řádků. Je především zapotřebí si uvědomit, že je velmi obtížné psát o jakékoli osobě, se kterou jsme neměli možnost se setkat a strávit s ní tolik času, abychom ji poznali. Proto jsou zde uvedeny především základní informace. Životních událostí je mnoho a každá z nich je svým způsobem zásadní, jelikož vždy to mělo vliv na Moriheie Uešibu a na jeho jednání a formování. Vesměs každá publikace, která pojednává o aikidó, vždy zmíní v základních informacích i život Moriheie Uešiby a jsou to většinou stejné informace Saotome (2004), Fojtík (1993), Westbrook a Ratti (2005), Draeger a Smith (1995), Reguli (2003), Stenudd (2009) aj. Obsáhlé pojednání o životě Moriheie Uešiby poté přináší ve své knize Stevens (2006) a také Krejčí (1999) a právě od tohoto autora jsou zde převážně prezentovány základní informace. Krejčí také uvádí mnoho příběhů ze života Moriheie Uešiby zaznamenaných lidmi, kteří byli u oněch událostí. Autor dále dodává, že i když příběhy jsou často hodnověrné a ověřitelné, přesto je na čtenáři, s jak velkou mírou skepse a kritičnosti je bude posuzovat. Každopádně všechna tato, byť sebeneuvěřitelnější, vyprávění dotvářejí obraz Uešibovy osobnosti a bylo by proto nepoctivé je zamlčovat. Morihei Uešiba se narodil do poslední třetiny 19. století (14. prosince 1883 dle lunárního kalendáře 16. listopadu, v malém městě zvané Tanabe, které se nacházelo na jihozápadním pobřeží ostrova Honšú), jež byla pro Japonsko obdobím velkých a významných změn. Zásadním faktem bylo, že po více než 250 ti letech vlády šógunů z rodu Tokugawa, kdy se jednalo o přísnou izolaci Japonska od okolního světa, zahájil císař Meidži roku 1868 reformy, které měly znamenat částečné nebo celkové zrušení izolace a zpřístupnit se tak okolnímu, především západnímu světu. Je samozřejmostí, že tato idea musela narážet zpočátku na mnohá úskalí tvořená především odporem většiny samurajských rodů, které se obávaly ztráty tradic a také ztráty svého společenského a politického postavení. Bohužel tento odpor neměl dlouhého trvání a vše se vyřešilo velmi záhy a to roku 1877, kdy byl tento odpor zlomen porážkou vojsk Takamori Saiga. Díky tomu se mohla japonská říše formálně přeměnit v konstituční monarchii formovanou podle západního vzoru, avšak vnitřní hodnoty zůstaly neměnné. Do nového století Japonsko vstoupilo jako vnitřními rozpory zmítaná země. Záhy svůj 26
zmatek přeměnilo v agresivní dobyvačnou politiku vůči sousedům, která posléze vyvrcholila v tragických událostech druhé světové války (Krejčí, 1999, s. 15). Jméno Morihei by se dalo přeložit něco jako hojnost míru. Již od mala byl ovlivněn osobnostmi svých rodičů. Otec Joroku (1850 1922) byl potomek samurajského rodu a na poměry doby movitý farmář. Mezi spoluobčany byl uznávaný pro svou aktivitu v politickém dění města 18 let byl městským radním, dále se vyznačoval svou houževnatostí a silou. Také byl velkým příznivcem bojových umění, ačkoliv se přesně neví, jestli v nich byl prakticky zdatný. Svého syna však velmi podporoval v jejich učení. Matka Juki byla naproti tomu vzdělaná, nábožensky založená žena, která v něm podněcovala zájem o spirituální stránku života. Často ho brávala s sebou jako malého na různá duchovní místa. Vliv matky mělo za následek formování Uešibovi osobnosti po náboženské stránce. Dále to byly jeho výchova v klášteře šingon a samotné místo jeho narození. Tanabe je centrem oblasti spojené s nejstaršími a nejhlubšími tradicemi japonského náboženství a mysticismu. Nachází se zde pohoří Kumanó, ze kterého podle náboženství šintó sestoupila na zem božstva, aby mohla stvořit japonský národ. Není tedy divu, že toto pohoří je poseto mnoha šintoistickými svatyněmi. Dále se v Tanabe nacházejí posvátné vodopády Nači. Tato dvě místa jsou nejnavštěvovanějšími poutními místy v celém Japonsku. Pohoří Kumanó není jenom místo zasvěcené přívržencům šintoistického náboženství. Tvrdí se, že hora Koja dodnes hostí ducha Kóbó Daišiho, patriarchy šingon buddhismu. Další zajímavostí je, že v této oblasti nadále přebývají také mniši (jamabuši), kteří ve svých asketických praktikách následují mistra taoistických praktik, Velkého Čaroděje En no Gojoju. Je tedy vidět, že Tanabe je místem, kde se spojuje posvátné, zázračné a záhadné a mají zde tyto složky své nezastupitelné místo. Toto vše se výrazně projevilo na formování osobnosti Moriheie Uešiby. Největšího ovlivnění se mu ale dostalo od muže známého jako Ónisaburó Deguči, zakladatel náboženského hnutí Ómoto-kjó. Zde došel k pochopení, že každý člověk by měl pečovat o vše stvořené. Samotné setkání s Ónisaburem Degučim proběhlo roku 1920 a bylo vskutku neobvyklé. Tehdy Morihei Uešiba vstoupil do Dračího pavilonu, aby se mohl pomodlit za uzdravení otce. Při nich se mu zjevila otcova tvář, najednou k němu přistoupil neznámý muž, který se jej optal, co vidí. Uešiba odpověděl, že svého otce vyhlížejícího velmi staře a zchátrale, natož muž 27
odpověděl, že jeho otec umírá a že by ho měl nechat v klidu odejít. Tím neznámým mužem nebyl nikdo jiný, nežli Deguči. Uešiba fascinován tímto setkáním se rozhodl zůstat v Ajabe po nějaký čas, aby mohl vést rozpravy s Degučim a věnovat se meditačním technikám činkon kinšin. O to zajímavější je, že po návratu do Tanebe zjistil, že jeho otec skutečně zemřel a jeho poslední slova prý zněla: Nenech se ničím svázat a žij po svém (Krejčí, 1999, s. 38). Po této zkušenosti se rozhodl na jaře roku 1920 odejít do Ajabe i se svojí celou rodinou, aby našel lepší život. Další významnou osobností, se kterou se setkal a která ovlivnila jeho život po bojové stránce, byl Sókaku Takeda. Pocházel z rodu Aizu, který patřil mezi nejobávanější válečnické rody starého Japonska, a jehož členové byli nejzarytějšími odpůrci reformy Meidži a není tedy divu, že při občanské válce roku 1868 většina z nich položila své životy. Jeho fascinace bojem již od útlého věku byla natolik silná, že neváhal utíkat z domu, aby mohl boje sledovat z bezprostřední blízkosti. Říká se, že v dospělosti často litoval, že se nemohl plně zapojit do bojů a díky porážce spáchat rituální sebevraždu, kterou provedli tehdy mladí členové jeho rodu. Setkání Takedy a Uešiby proběhlo roku 1915. Takedovo umění na něj zapůsobilo a okamžitě se stal jeho žákem, aby mohl pod jeho vedením studovat Takedovo rodové bojové umění Daitó-rjú. Poslední významnou osobností, která jej ovlivnila, byl Kumagusu Minakata. Jejich setkání proběhlo již roku 1909 za okolností, kdy tento vědec vedl boj na několika frontách proti útlaku a nespravedlnosti, kterým tehdy byl utlačován prostý lid a vlastně i celá země. Zastával se především dělnických profesí, kterým pomáhal ve sporech se státní mocí, také bojoval proti neblahým praktikám těžebního průmyslu. Toto by mohlo vyznít, jako kdyby měl mít blízko k západní nauce typu marxismu, ale jeho základem ideologie byla nauka mahájánového buddhismu zdůrazňující základní příbuznost a sjednocení všech lidí, bez ohledu na jejich původ. Díky němu se Uešiba naučil důležitosti nahlížení světa jako jednoho vzájemně propojeného celku a že je důležité čelit bezpráví a chránit přirodu. To vedlo Moriheie Uešibu k upevnění víry, že je zapotřebí nutnosti harmonického uspořádání světa a boje proti bezpráví. Tyto dva názory se staly v pozdější době nosným pilířem pro jeho vlastní učení (Krejčí, 1999; Stevens, 2006). Roku 1968 u Moriheie Uešiby nastaly vážné zdravotní komplikace a po převozu do nemocnice mu lékaři diagnostikovali rakovinu jater. Nechal se převést zpět do Iwamy a i za těchto okolností zůstal věrný své pověsti bojovníka a učitele. Pár dní před 28
smrtí se vytratil ze svého pokoje, nalezli jej v dódžó, jak sleduje malé děti při cvičení, kde jim něco ukazuje a radí. Ó-sensei Morihei Uešiba zemřel 26. dubna 1969 ve věku 86 let. Ostatky byly pohřbeny v Tanabe, vlasy jsou uschovány v Iwamě, Tokiu, Ajabe a Kumanó. V den pohřbu, 1. května 1969, byl Morihei Uešiba posmrtně vyznamenán císařem Hirohitem. V Tanabe mu byl později zbudován pomník. Největším pomníkem ovšem zůstalo samotné aikidó, jehož poselství žije dodnes v myslích a srdcích tisíců na celém světě (Krejčí, 1999, s. 62). 29
5 AIKIDÓ TEORIE Určitou podstatu aikidó, která sama o sobě hodně vypovídá, vyjádřil Morihei Uešiba následujícím výrokem: Aikidó je založeno na neodporování. Protože je neodporující, je vítězné od počátku. Ti, kdo mají špatné cíle nebo svárlivé myšlení, jsou okamžitě poraženi. Aikidó je neporazitelné, protože nezápasí s ničím (Morihei Uešiba in Krejčí, 1999, s. 94). Nebyla to však jediná Uešibova prezentace: když mistr Uešiba vysvětloval podstatu a pravdu aikidó více praktickými příklady, uchyloval se obvykle k poezii nebo k příležitostním přednáškám (Uešiba, 2007-2013, s. 32), například básní o principu irimi tekan, která je uváděna v principech aikidó. Básní se vyjádřil i ke cvičení aikidó, tato báseň je vyobrazena v kapitole význam cvičení. Rozhodně se musí uznat, že jeho repertoár výroků na určitá témata, byl opravdu pestrý. V následující sekci se zaměříme na aikidó z teoretického hlediska. Sekce bude rozdělena na části, které čtenáři představí určitá východiska ohledně aikidó. 5.1 Pojem Jak charakterizovat ai-ki-dó jako slovní spojení? Na tuto otázku se podíváme z pohledu několika autorů, kteří způsobem sobě vlastním prezentují pojem aikidó. Ale nejprve se pokusíme aikidó zakomponovat do jednoho z rozdělení, které jsme měli možnost si uvést v předešlé Historické sekci od autorů Martínková a Vágner (2013); Martínková a Parry (v tisku). Jedno velké upozornění je zapotřebí zmínit. Není zde snaha o určité zaškatulkování aikidó, jedná se pouze o zamyšlení nad různými účely, které aikidó může naplňovat. 1) Boj z blízka byl charakterizován ubráněním vlastní osoby za každou cenu a byla zde i možnost usmrcení. Takovéto pojetí aikidó je zcela mylné, dokládají to i nesčetná vyjádření Moriheie Uešiby a jeho žáků o mírumilovnosti a zachování života. Alespoň co se týká jeho konečné podoby, protože dříve byly techniky koncipovány pro efektivní poražení nepřítele, měly tedy destruktivní charakter, např. Saotome (2004) takto pojednává o technice ikkjó nebo Kodym (2015) o technikách irimi nage a šihó nage. Ale z výše uváděných důvodů nelze aikidó do této sekce zařadit. Dalo by se i říci, že se jedná o striktní distanci vůči této sekci. Westbrook a Ratti (2005) připouštějí, že 30
aikidó je uměním sebeobrany. V jejich pojetí se jedná o to se ubránit, avšak aniž bychom ublížili tomu, kdo nás napadl, to je podstatou aikidó jako možnosti sebeobrany. 2) Válečné umění zde se promítala využitelnost technik v reálném boji doplněná o etické kodexy. Nyní může nastat mezi některými jedinci rozkol. Jelikož aikidó vychází ze starých samurajských systémů. Tyto systémy měly využitelnost v reálném boji. Sami autoři Martínková a Parry (v tisku) udávají jako příklad této kategorie právě japonské samuraje, zde je totiž pragmatický boj z předešlé části omezen ve prospěch čestného boje, ale pozor, zároveň dodávají, že je zde stále zastoupena možnost smrti. 3) Bojové umění u tohoto výrazu nastává asi největší problém, jelikož je často uváděno u všeho, co má něco společného s bojovými aktivitami. Zde je cíleno na výcvik bojových technik a také kladen důraz na osobní rozvoj. Zdůraznění morálních a etických zásad chování. Čerpání z filosofických učení. Martínková a Parry (v tisku) se k tomu vyjadřují, že slovo bojové není v této souvislosti odkazem na válečné nebo reálný boj o život, ale spíše odkaz na modifikované formy, vzhledem k nedostatku nějaké skutečné potřebě bojovat proti někomu. Nyní už bychom mohli konstatovat, že aikidó do této sekce perfektně zapadá. Modifikovaná forma válečného umění, která je obohacena o filosofické principy. Ale jak si ukážeme v následujícím, čtvrtém rozdělení, tak ani zde nemusí být zařazení zcela jasné. 4) Bojové cesty zde je využíváno slova cesty, která je odkazem na čínský znak přepsán jako dao (opět bude o něm dále zmínka v souvislosti s vysvětlením samotného pojmu aikidó). Cesta je v tomto pojetí chápána jako duchovní kultivace. Bojový element, pokud je tedy vůbec zastoupen, se nachází v technikách používaných jako prostředků k sebezdokonalování a v boji se sebou samým během procesu rozvoje (Martínková a Parry, v tisku). V aikidó je takováto cesta často zmiňována a někdy považována za velmi důležitý element. Hojně se stává, že filosofické aspekty vázané k dané disciplíně jsou zpočátku pouze přiřazeny, ale postupem času převezmou hlavní úlohu a nakonec zastíní samotné bojové techniky. To může vést při cvičení k neefektivnosti, jelikož techniky fungují na určitých principech, například, že byly koncipovány dle reálných situací, které vyžadovaly ducha přítomnosti, protože šlo o situace ohrožující život. Pokud by se tento prvek vytratil, vytratila by se i podstatná část aikidó. Pokud nebude zaměněn význam tohoto procesu (propojení bojové aktivity s filosofickými směry), jedná se o celkový vývoj člověka, jelikož bojové cesty přímo 31