Teorie práva VOŠ Sokrates Mgr. Ondřej Havránek
Podmínky absolvování předmětu Docházka na přednášky namátkově 3x za semestr - 1 docházka = 3 b. tzn. max. 9 b. Semináře 3 x průběžný test - za každý test možno získat max. 20 b. tzn. max. 60 b. - aktualita, referát související s právem (dobrovolný) 3 b. Za všechny výše uvedené povinnosti možno získat max. 72 b. Minimální bodový počet pro získání zápočtu je 42 b. Kdo nezíská píše velký zápočtový test
Pojem práva Pojem právo je mnohovýznamová pojem nelze vymezit jednoduchým způsobem může být zkoumán ve více rovinách, resp. aspektech nelze jej definovat jednou definicí, jde o polysémní (vícevýznamový) výraz Právo může být zkoumáno zejména: v rovině normativní (jako systém pravidel regulujících chování lidí), v rovině sociální (jako systém společenských vztahů determinujících obsah těchto pravidel a zároveň výsledek normativní regulace), v rovině axiologické (z hlediska hodnot, které jsou v normativní regulaci zprostředkovány), v rovině mocenské (jako prostředek realizace státní politiky, resp. mezinárodní politiky), v rovině informační (jako nositel informací pro adresáty norem).
Právo a jiné normativní systémy Právo je systém pravidel regulující chování lidí s cílem uspořádat společenské vztahy Kromě práva regulují chování lidí také pravidla morálky, náboženství, sportu, etikety, tradice, pravopisu atd. Právo se odlišuje zejména obecnou závazností, zvláštní formou a možností státního donucení
Právo - základní rozdělení objektivní a subjektivní právo pozitivní a přirozené právo veřejné a soukromé hmotné a procesní
Objektivní a subjektivní právo Objektivním právem se rozumí právo v normativním smyslu, tj. souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím států). Právní normy se vyznačují formální určitostí, jsou obsaženy v oficiálních, státem (či státy) uznaných pramenech práva. Takto vymezené právo je objektivním pozitivním právem. Významnou součástí objektivního práva jsou rovněž právní principy.
Objektivní a subjektivní právo Subjektivní právo představuje možnost chování, zaručenou právním subjektům objektivním právem. Nakolik tato možnost chování je státně mocensky uznána a zaručena, představuje subjektivní pozitivní právo. Struktura subjektivního práva zahrnuje jak samotnou možnost chování, tak tomu odpovídající právní povinnost jiného právního subjektu. Právní povinnost je možno vymezit jako nutnost chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce. Významný je rozdíl mezi subjektivním právem a vlastním chováním v jeho mezích, které se označuje jako výkon práva.
Objektivní a subjektivní právo Z hlediska právního pozitivismu subjektivní práva a právní povinnosti vyplývají z práva objektivního (tj. z normativní právní úpravy). Z hlediska teorie přirozeného práva však subjektivní právo předchází normativní úpravě. Pokud by zákonodárce postupoval proti, z hlediska přirozeného práva nezadatelnému subjektivnímu právu, jednal by protiprávně. Z hlediska recentních přístupů k právu nemusí subjektivní právo vždy vyplývat ze zákona - s tím souvisí problematika nezadatelných subjektivních práv a jejich garancí ze strany objektivního pozitivního práva
Právo přirozené a pozitivní Z jiného hlediska se právo rovněž dělí na pozitivní právo a přirozené právo. Tento dualismus je založen na představě, že vedle pozitivního práva, tj. pravidel chování a tomu odpovídajícího chování uznaného a zaručeného státem, existuje na státu (státech) nezávislé, vyšší přirozené právo.
Právo přirozené a pozitivní Přirozenoprávní přístup: Nad platným právem každého státu existuje nějaké vyšší právo, kterému pozitivní právo nesmí odporovat ius naturale Představuje souhrn principů a nezadatelných subjektivních práv. Předchází pozitivnímu právu (je prepozitivní), podle některých koncepcí je i nadřazeno pozitivnímu právu (je suprapozitivní). Právo přirozené vzniká a existuje nezávisle na státu (resp. společenství států). Představy o jeho obsahu a původu se různí, podle toho se teorie přirozeného práva (jusnaturalismus) dělí na různé směry a školy.
Právo přirozené a pozitivní Koncepčně se opírají buď o argumentaci teologickou (Bůh je zdrojem věčného, v podstatě nadpřirozeného" práva), naturální (přirozené právo reflektuje přirozený, na Boží vůli nikoli nutně závislý, věčný řád věcí), antropo-logickou (člověk má určité věčné a nezměnitelné atributy, které jsou základem přirozeného práva) racionalistickou (člověk má již samotným rozumem seznatelná vrozená práva, jejichž existence je rozumná a rozumně zdůvodnitelná). Neměnné, věčné, univerzální Vychází z toho, že nad pozitivním právem existují principy, jimiž má být toto právo poměřováno, souzeno (aprobováno, reprobováno) Naše Ústava se hlásí k přirozenoprávním idejím, odrazy v judikatuře ÚS Více než 2000 let starý přístup
Právo přirozené a pozitivní Právo pozitivní (ius positivům) je dané státem, resp. společenstvím států, je to právo platné. Monistický přístup k právu, který za ně považuje jen právo uznané státem nebo společenstvím států, se nazývá právní pozitivismus. Pozitivní právo je tvořeno soustavou právních norem, je to tzv. objektivní právo, jakož i soustavou subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností, které jsou, podle právního pozitivismu, od právních norem odvozeny. Pozitivisté striktně rozlišuj i právo a morálku. Pozitivní právo je tedy předem dáno, jsou to předvídatelná pravidla, která jsou spjata se státním donucením, tzn. s tím, že protiprávní jednám je postihováno státní nebo od státu odvozenou veřejnou mocí. Právní pozitivismus byl dominantním přístupem k právu v 19. století a v první polovině 20. století. V podmínkách kontinentálního typu právní kultury kladl důraz na úlohu zákona jako rozhodujícího pramene práva a je spojen s ideou moderních kodifikací stěžejních odvětví soukromého i veřejného práva.
Právo jako normativní systém Heteronomní a autonomní systém Heteronomní právo normotvůrce je odlišný od adresáta, působí vůči všem Autonomní právo pravidla tvoří sami adresáti práva (účastníci právních vztahů), jde zejména o smluvní právo, ale též o interní normativní akty (stanovy, vnitřní řády) musí být v souladu s heteronomním právem
Právo jako normativní systém Subjektivní právo Realizace objektivního práva Možnost chovat se určitým způsobem Oprávnění, nárok Subjektivní povinnost nutnost chovat se určitým způsobem
Systém práva Právo je jedním ze sociálních systémů. Jako každý systém se vyznačuje jednotou, tvoří určitý celek, zároveň však také vnitřní diferenciací. Právo je sociálním fenoménem odlišným od politiky, morálky, náboženství, přestože je s nimi zároveň organicky a funkčně spjato. Jednotícím faktorem práva, přes všechny vnitřní diferenciace, je skutečnost, že právo je specifickým normativním systémem, odlišným od norem morálních, politických, náboženských a dalších. Tato specifičnost spočívá v univerzálním charakteru práva a jeho institucionálním zabezpečení státní, resp. od státu odvozenou veřejnou mocí.
Systém práva Pro integraci práva mají nemalý význam také doplňující jednotící faktory, ve kterých se dále projevuje specifická právní normativnost. Jsou jimi: právní principy (právní zásady) tj. obecné základní zásady, které představují univerzální regulativní ideje, od nichž se celý právní systém odvíjí, meziodvětvové právní instituty, tj. souhrn norem, které upravují určitý druh společenského vztahu, přičemž integrující funkci plní ty z nich, které se uplatňují ve více právních odvětvích (jako je např. institut vlastnického práva).
Systém práva Systém práva představuje uspořádání právních norem do celku, který má charakter systému, a jeho rozdělení na části (právní odvětví, právní instituty a právní normy). Systém práva je v současnosti strukturalizován na právní odvětví podle tří kritérií: 1. předmětu, 2. metody, 3. účelu právní úpravy. Předmětem právní úpravy jsou společenské vztahy. Odlišnosti v charakteru těchto vztahů spolupůsobí na vytváření právních odvětví, jako jsou ústavní právo, trestní právo, občanské právo, správní právo, obchodní právo, pracovní právo, rodinné právo, finanční právo (a popř. i jiné, jako mezinárodní právo soukromé a obchodní, právo sociálního zabezpečení, právo životního prostředí atd.). V kontinentálním typu právní kultury se v 19. století oživilo dělení na právo soukromé a právo veřejné, kde kritériem je rozdílná metoda právní úpravy.
Systém práva Soukromoprávní metoda je založena na vzájemné rovnosti právních subjektů, široce používaných dispozitivních právních normách a smluvní autonomii. Ve veřejném právu je typické použití kogentních právních norem a nadřazené postavení orgánu veřejné moci, který může rozhodovat o subjektivních právech a právních ostatních právních subjektů (ale jen secundum et intra legem). Kritérium účelu má význam pro rozdělení práva na právo hmotné a právo procesní. Jestliže právní normy (a jim odpovídající subjektivní práva) plní úlohu prostředku k naplnění vlastního účelu práva, mluví se o procesním právu, směřují-li bezprostředně k naplnění účelu práva, jedná se o hmotné právo.
Systém práva Právo soukromé a veřejné Na základě kritéria metody právní regulace dělíme právo na právo soukromé a právo veřejné. Ke zdůvodnění této klasifikace bylo vypracováno několik teorií. tzv. zájmovou teorií, vycházející z teze římského právníka Ulpiana, že soukromé právo se týká zájmů jednotlivých osob a veřejné právo zájmů státu. tzv. teorie subordinační (teorie nadřazenosti a podřazenosti subjektů), která se objevila v 19. století. Navazuje na zájmovou teorii, obrací ale příčinu a důsledek. Vychází z toho, že tam, kde jsou subjekty právních vztahů vzájemně nerovné, se jedná o veřejné právo, tam, kde si jsou co do práv a povinností rovny, jde o soukromé právo. tzv. teorie organická, podle níž veřejnoprávní povahu mají právní vztahy a je regulující právní normy, v níž jedním z právních subjektů je orgán veřejné moci, který na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem) rozhoduje o subjektivních právech a právních povinnostech fyzických a právnických osob. Ostatní právní vztahy a právní normy mají soukromoprávní charakter.
Systém práva Metody právní regulace Soukromoprávní metoda regulace se vyznačuje rozsáhlým používáním dispozitivních právních norem, smluvní autonomií právních subjektů atd., což se projevuje i v řešení konfliktů mezi nimi zpravidla třetím subjektem (zpravidla orgánem veřejné moci) opět na základě zásady dispoziční. Soukromoprávní vztahy mají převážně majetkový charakter a z tohoto pohledu se sem tradičně řadí občanské, obchodní, rodinné, pracovní a také mezinárodní soukromé a obchodní právo. V případě deliktů soukromoprávní povahy je typická restituce (obnovení původního stavu) a reparace (náhrada majetkové újmy), resp. satisfakce v případě újmy nemajetkové. Typickým znakem soukromého práva tedy je, že soukromoprávní vztah nemůže převážně vzniknout bez konsenzu, má smluvní základ. V zásadě nemohou být ukládány povinnosti proti vůli druhého subjektu. Je zde tedy možnost rozsáhlé dispozitivní úpravy. Spor o existenci a obsah práv a povinností nemohou zásadně rozhodovat sami účastníci vztahu, rozhoduje jej orgán veřejné moci (soud, rozhodce, arbitr). Dispozitivnost je dána i ve vedení sporu, neboť dispoziční právo má žalobce (vystupuje v řízení jako dominus litis, tj. vymezuje předmět řízení a do značné míry s ním disponuje, včetně možnosti zpětvzetí žaloby či smíru). Je zde také charakteristická právní odpovědnost vznikající mezi poškozeným a delikventem (založena na ekvivalenci mezi deliktem a sankcí za něj) a typický je i převážně majetkový charakter újmy.
Systém práva Metody právní regulace Veřejnoprávní metoda se vyznačuje používáním výlučně kogentních právních norem, zpravidla nerovným postavením právních subjektů a uplatněním zásady oficiality a legality. Veřejné právo je tradičně heterogenní a mezi právními odvětvími považovanými za veřejnoprávní - zejména ústavní, správní a trestní právo, jakož {finanční právo a právo sociálního zabezpečení - jsou distinkce větší než v obdobném dělení práva soukromého. Veřejnoprávní charakter mají vždy odvětví práva procesního!!! Mezinárodní právo (tzv. veřejné) není součástí veřejného práva, neboť není vůbec součástí vnitrostátního práva, ale specifickým právním systémem!!! U veřejného práva není typická rovnost subjektů. Jeden z nich (orgán veřejné moci) má pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech druhého subjektu (fyzické nebo právnické osoby). Pro veřejné právo je typická jednostranná rozhodovací pravomoc orgánů veřejné moci, není zde běžný smluvní princip, ale převažují individuální právní akty (např. rozsudek, nález, správní rozhodnutí). Práva a povinnosti mohou pro subjekt vzniknout i proti jeho vůli.
Systém práva Metody právní regulace Mezi deliktem veřejnoprávní povahy a sankcí za něj existuje jen přibližná ekvivalence (úměrnost). Sankce mají represivní charakter - postih přiměřeně k charakteru deliktu, preventivní charakter - ve formě individuální a generální prevence. Ochranu proti svévoli mocenských subjektů má poskytovat správní a ústavní soudnictví, před nimiž se lze domáhat ochrany zákonnosti, ústavnosti a zákonně a ústavně zaručených subjektivních práv vůči těm, kdo o nich rozhodovali (správním úřadům, soudům). V trestním řízení platí, že pouze (nezávislý a nestranný) soud rozhoduje o vině a ukládá tresty za spáchané trestné činy. Používání soukromoprávní a veřejnoprávní metody regulace je v soudobém právu často propojeno. Např. ve veřejném právu se využívá též smluvní metoda (tzv. správní dohody; k trestnímu stíhání je v některých případech nutný souhlas poškozeného; v soukromém právu jsou kogentně stanoveny případy, kdy odchylná vůle smluvních stran se neuplatní (např. důvody výpovědi z pracovního poměru či výpovědi z nájmu bytu).
Klasifikace dle předmětu právní úpravy Rozdělení spočívá v podstatě na tradici, racionálním momentem je objektivně druhově rozdílný charakter společenských vztahů upravených právem. Za nejdůležitější odvětví práva podle předmětu právní regulace lze považovat právo ústavní, správní, trestní a občanské. Je tomu tak proto, že tato právní odvětví zahrnují největší rozsah právní materie, každé z nich se vyznačuje nejen specifiky v druhově odlišném charakteru společenských vztahů regulovaných právními normami, ale také i výraznými modifikacemi ve způsobu (metodě) právní úpravy chování subjektů těchto vztahů a samostatným způsobem řešení procesní úpravy. Lze říci, že u uvedených čtyř odvětví předmětné kritérium koresponduje i s dalšími kriterii diferenciace práva na strukturní části (právní odvětví), tj. s kritérii metody a účelu právní úpravy. Ustavní právo bývá někdy považováno za vedoucí odvětví práva vůbec s ohledem na to, že ústavní normy upravují v kvalifikované formě právních pramenů nejdůležitější společenské vztahy. Ostatní právní odvětví pak můžeme vidět jako deriváty občanského práva (právo obchodní, pracovní; popř. rodinné, mezinárodní, soukromé a obchodní) či správního práva (právo finanční, sociálního zabezpečení, popř. právo životního prostředí). Mimo systém vnitrostátního práva stojí v tradičním dualistickém pojetí mezinárodní právo (veřejné).
Klasifikace podle účelu právní úpravy Jedna se o rozdělení na právo hmotné a procesní Hmotné právo je jeden ze specifických právních pojmů ( terminus technicus"), spočívající v označení souhrnu právních norem a subjektivních práv, které (na rozdíl od práva procesního) směřují bezprostředně k naplnění účelu práva a jsou smyslem právní úpravy. Procesní právo slouží k naplnění účelu právní úpravy zprostředkovaně. Slouží k úpravě postupu orgánů veřejné moci, k vytváření a ochraně hmotných práv. Účastníkům řízení jsou dána nová, procesní práva a povinnosti. Např. u volebního práva má hmotněprávní povahu právní úprava podmínek a základních rysů tohoto práva (kupříkladu právo volit má každý občan ČR starší 18ti let, přičemž volební právo je všeobecné, rovné, přímé a vykonává se tajným hlasováním - či. 18 Ústavy), zatímco vlastní způsob jeho výkonu a ochrany (zejména soudní) je upraven normami práva procesního (např. řízení ve věcech chyb nebo nedostatků v seznamech voličů). Normy procesní stanoví postup pro tvorbu práva a různé formy aplikace práva. Procesní normy jsou důležité zvláště z hlediska naplnění ústavní zásady, že nejen způsob ustavení, vymezení pravomoci a působnosti orgánu veřejné moci, ale i jeho vlastní rozhodovací a související s ní činnost musí být upravena zákonem.
Systém práva Právo hmotné a procesní Právo hmotné Představuje obsah společenských vztahů Stanoví, co je zakázáno, dovoleno, oprávněno Stanoví, jak se lidé mají ve společnosti chovat, aniž by takové chování vyžadovalo zásah státního orgánu
Systém práva Právo hmotné a procesní Právo procesní Stanoví postupy, jimiž se účastníci právních vztahů mohou domáhat svého práva (hmotného) Stanoví také postupy při tvorbě práva a aplikaci práva Upravuje chování lidí, které se uskutečňuje ve vztahu ke státnímu orgánu Upravuje chování státního orgánu Jednoduše řečeno upravují proces uplatnění práva Normy, které tento proces (řízení) upravují jsou normy objektivního práva procesního Na základě těchto norem vznikají účastníkům řízení určitá subjektivní procesní práva a určité subjektivní procesní povinnosti rozlišujeme řízení soudní (civilní, trestní, před ÚS) popř. rozhodčí a řízení správní Procesní právo je vždy právem veřejným (jde o výkon moci soudní či výkonné)
Systém práva Právo mezinárodní Upravuje vztahy mezi jednotlivými státy Subjektem stát a mezinárodní organizace může být i jednotlivec Pramen především v mezinárodních smlouvách Vynucení závislé na vůli států
Systém práva Právo evropské Soubor právních norem Evropské unie a evropských společenství Prvek supranacionality nadnárodní povaha Bezprostřední závaznost práva Přímá aplikovatelnost Přednost před vnitrostátním právem členských států
Právní věda Systém Soudobá právní věda se dělí na různé obory, při kombinaci objektivních a subjektivních kritérií této klasifikace. Z hlediska dané učebnice je důležité se zmínit zvláště o těchto oborech právní vědy: právní filozofie - zabývá se obecnými otázkami práva a souvisejících sociálních jevů, usiluje o poznání podstaty práva a v této souvislosti rozpracovává zejména metodologii poznání práva; její významnou částí je problematika jeho legitimizace a s tím spojené otázky právní axiologie, teorie práva - někdy se překrývá nebo i ztotožňuje s právní filozofií, zabývá se rovněž obecnými teoretickými otázkami práva, tj. takovými, které překračují rámec jednotlivých právních odvětví. Vztah teorie a filozofie práva není jednoznačně vyřešen. Z nynějšího pohledu je možné teorii práva chápat jako nauku zkoumající problémy obecné a společné všem právním odvětvím a právu vůbec a podávající o nich poznatky v podobě obecných právních pojmů a právních principů, právní dogmatika - omezuj e předmět svého poznání na právo j ako normativní systém a neklade si za cíl víc, než poznat jeho obsah. Její základní metodou je exegeze (analýza právních textů) a z této metody vyplývá, že se vlastně svým předmětem a cílem poznání ztotožňuje s právním pozitivismem v jeho tradičním smyslu, právní semiotika - zaměřuje se na výzkum právního jazyka vině morfologické, syntaktické a sémantické, právní sociologie - zkoumá interakci práva a společnosti, tj. na straně jedné, jak společenské vztahy ovlivňují obsah práva, a jak na straně druhé působí právo ve společnosti
Právní věda Systém právní psychologie - zkoumá psychologický mechanismus působení práva, a to jak v rovině individuální psychologie, tak zejména z hlediska sociální psychologie, právní politika - zabývá se právními jevy de lege ferenda, tzn. z hlediska hodnocení stávající právní úpravy a představ o možné normativní úpravě, teorie tvorby práva - zkoumá proces tvorby právních norem, její částí je zejména teorie legislativy, tj. vytváření práva ve formě zákonů a dalších právních předpisů, právní logika - zabývá se formami a postupy právního myšlení, právní hermeneutika - je teorií poznání práva, zkoumá prameny poznání práva, její součástí je právní metodologie jako teorie metod zkoumání práva, teorie právní interpretace a právní argumentace, právní etnografie - poznává právo jako součást národních kultur, právní informatika - zabývá se právem jako informačním systémem, rozpracovává ve vazbě na moderní informační technologie automatizované systémy právních informací, právní komparatistika - věnuje se srovnávání právních řádů a velkých právních systémů (makrokomparatistika) a jednotlivých právních institutů (mikrokomparatistika). (Obecná) teorie práva se někdy považuje za komplexní disciplinu, která by měla syntetizovat všechny výše uvedené přístupy k právu. Zpravidla však jsou v návaznosti na teorii práva stricto sensu, jak byla vymezena výše, rozvíjeny uvedené obory právní vědy relativně autonomně. V soudobé právní vědě výrazně vzrostl význam vědy mezinárodního práva. Novou součástí právní vědy se stal i výzkum evropského (komunitárního a unijního) práva.