UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra romanistiky

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra romanistiky Traduzione commentata di un brano di Jack Frusciante è uscito dal gruppo di Enrico Brizzi (Magisterská diplomová práce) Translation with commentary of an extract from Jack Frusciante è uscito dal gruppo by Enrico Brizzi (Diploma thesis) Autor: Alžběta Cenigová Vedoucí práce: Mgr. Lenka Kováčová Olomouc 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a na základě uvedených pramenů. V Olomouci dne Podpis

Poděkování Děkuji Mgr. Lence Kováčové za odborné vedení mé práce, její velmi zajímavé podněty, vstřícnost a trpělivost, stejně jako Dr. Chiaře Molteni za cenné připomínky. Poděkování za podporu patří také mé rodině a blízkým.

INDICE 1. INTRODUZIONE... 6 1.1. ENRICO BRIZZI: VITA E OPERE... 7 2. LA LINGUA COME UN MEZZO DI COMUNICAZIONE... 10 2.1. VARIETÀ DELL ITALIANO CONTEMPORANEO: I CINQUE DIÁ-... 10 3. TRADUZIONE: UN ESPRESSIONE ARTISTICA... 13 3.1. IL RUOLO DELLA LINGUISTICA NELLA TRADUZIONE... 14 4. LA TRADUZIONE DEL BRANO DI JACK FRUSCIANTE È USCITO DAL GRUPPO... 17 5. IL COMMENTO DELLA TRADUZIONE DEL BRANO DI JACK FRUSCIANTE È USCITO DAL GRUPPO... 36 5.1. JACK FRUSCIANTE È USCITO DAL GRUPPO: L ASPETTO CULTURALE, SOCIALE E LINGUISTICO... 36 5.2.IL TITOLO DEL ROMANZO... 37 5.3. IL PIANO STILISTICO... 39 5.4. IL PIANO LESSICALE... 45 5.4.1. Equivalenza assoluta... 46 5.4.2. Equivalenza parziale... 49 5.4.3. Il sottile confine tra equivalenza assoluta e equivalenza zero... 62 5.5. IL PIANO MORFOSINTATTICO... 63 5.6. INTERPUNZIONE... 67 6. CONCLUSIONE... 70 7. RESUMÉ... 72 8. BIBLIOGRAFIA... 74 9. ANNOTAZIONI... 76 10. ALLEGATO...I 5

1. Introduzione Dato il mio grande interesse per le lingue straniere in generale e per l italiano soprattutto, la scelta dell argomento della presente tesi è stata semplice; la voglia di esaminare la lingua nel modo più pratico che possa esistere mi ha portato a dedicarmi alla traduzione di un opera. Anche se negli ultimi anni è cresciuto il numero di persone poliglotte, sono pochi quelli che hanno una conoscenza completa della lingua, per quel che riguarda non solo gli elementi prettamente linguistici, ma anche la componente storica, gestuale, e comportamentale in rierimento ai parlanti che vivono in un certo ambiente linguistico. Imparare una lingua non significa solamente apprendere il numero più grande possibile di vocaboli e di modi di dire, ma anche entrare nel pensiero e nella mentalità di coloro che si esprimono con quel sistema linguistico, il che è un abilità estremamente difficile da conseguire. Inoltre, la capacità di comprendere senza difficoltà due diversi sistemi linguistici non implica la capacità di saper usare questi sistemi e di saper compararli. Un altro fatto che ha motivato la scelta di quest argomento è il desiderio di avvicinare la letteratura italiana al lettore ceco, soprattutto per quanto riguarda i giovani autori e il periodo contemporaneo. L opera oggetto della presente tesi è il romanzo Jack Frusciante è uscito dal gruppo del giovane autore Enrico Brizzi che raccontando la storia del vecchio Alex D, un giovane ragazzo che si ribella contro la società intorno a lui, cercando di realizzare i propri sogni e di trovare il suo posto nel mondo, distinguendosi dalla massa crea una sorte di personaggio eroico che ispira la generazione dei ventenni viventi nella metà degli anni Novanta. Il romanzo, pubblicato quando l autore era appena ventenne, si avvale di un linguaggio giovanile (quello degli adolescenti dei primi anni Novanta) che avvicina il protagonista a migliaia di lettori che si sono riconosciuti nei suoi miti, nel suo malessere e nelle sue ritrosie. Nella prima parte della tesi vogliamo presentare brevemente l autore, la sua vita e la sua opera, passando poi alla traduzione di un brano della sua opera più famosa. Nel secondo capitolo desideriamo rivolgere l attenzione a una riflessione sulla lingua in generale, parlando della sua funzione, dei suoi piani linguistici, concentrandoci sulle differenze tra la lingua parlata e la lingua scritta, in virtù del fatto che il romanzo si colloca, per così dire, a metà, dato che mette per iscritto il parlato delle giovani generazioni. Nel terzo capitolo tratteremo la teoria della traduzione e l idea di quest ultima come opera d arte, e dunque i possibili processi su come raggiungere una traduzione di valore. Passeremo dopo alla stessa traduzione in ceco, a cui sarà 6

dedicato tutto il quarto capitolo. La parte successiva, per noi quella maggiormente interessante, tratterà i diversi piani di traduzione (stilistici, morfosintattici, socio-culturali) e analizzerà i passaggi più complicati da tradurre. Nel sesto e ultimo capitolo cercheremo di spiegare le difficoltà dell arte di tradurre che deve affrontare il traduttore per mantenersi il più possibile fedele alla lingua del testo di partenza. 1.1. Enrico Brizzi: vita e opere Enrico Brizzi nasce il 20 novembre 1974 a Bologna da padre professore di storia moderna all università e madre insegnante. Frequenta il liceo classico Galvani la cui influenza risulta evidente in alcune sue opere: per esempio, nel primo libro, il nome stesso del liceo verrà storpiato in Caimani. All università cresce il suo interesse per gli studi letterari, alimentato soprattutto dalle lezioni di Umberto Eco, sebbene la sua passione per la letteratura sia nata già prima: Brizzi, infatti, è ancora alle superiori quando comincia a frequentare la redazione della casa editrice Transeuropa, presso la quale esordisce a vent anni non ancora compiuti con il romanzo Jack Frusciante è uscito dal gruppo (1994), tradotto in ventiquattro paesi e divenuto film nel 1996. Nel contesto della letteratura italiana del dopoguerra il romanzo costituisce uno degli esordi più clamorosi, sia per quanto riguarda il successo commerciale, sia per l impatto sul costume giovanile: l autore finisce, infatti, per essere considerato uno degli scrittori più rappresentativi della generazione under 40 in Italia. Nella sua seconda opera, Bastogne, Brizzi adotta una poetica molto diversa, lasciando la sua primizia alle spalle. Il romanzo diviene una delle opere più rappresentative della scena pulp 1 italiana e fa sì che Brizzi sia collocato fra i principali esponenti del gruppo di scrittori definiti Cannibali, nome attribuito agli autori influenzati dall uscita dell antologia Gioventù Cannibale. La natura pulp di quest opera è evidente nel carattere del personaggio principale, in parte diverso dall Alex della prima opera: il protagonista di Bastogne, ribelle ma non più ingenuo come quello di Jack Frusciante è uscito dal gruppo, è un puro nullafacente, un drogato che vede il mondo come una realtà da stuprare e vandalizzare insieme ai suoi amici, con i quali si macchia di azioni brutali come la violenza sulle ragazze (spesso commessa sotto l effetto delle droghe), in un atmosfera dal sapore vagamente punk rock. Ad una maggiore brutalità dell atteggiamento dei protagonisti corrisponde la maggiore forzatura del linguaggio: il lettore diventa testimone di paragoni spasmodici, storpiati linguistici, battute sulla musica 1 Pulp: realismo efferato e crudele (URL= http://pinterest.com/liteeditions/pulp/). 06.04.2013. 7

contemporanea e citazioni tratte da famosi libri contemporanei. Il tutto rende il testo, secondo l opinione dei critici, difficile da digerire piuttosto che in grado di impressionare. 2 Sempre interessato al racconto di storie punk bolognesi, Brizzi scrive il romanzo Tre ragazzi immaginari (1998) con cui si chiude la cosiddetta trilogia della giovinezza. Il titolo del romanzo è la traduzione letterale del titolo di una canzone dei Cure, band post-punk inglese. L opera si distingue per il tentativo di compiere una mescidanza lessicale: accanto al gergo giovanile e agli imprestiti dall inglese e dal francese, si ha il ricorso al dialetto, al greco di scuola e alle forme abbreviate. 3 I personaggi principali dell opera, intesa come una retrospettiva dello stesso Brizzi, sono Brizzi, un ragazzo liceale, Chiara, una ragazza dagli occhi gentili, e i loro amici pretoriani dell oldschool protagonisti di varie avventure in una città, Bologna, fatta di amori, amicizie e punk. Insistendo sulla stessa tematica, seppur con modalità narrative diverse, Brizzi nel 1997 presenta il racconto illustrato Lennon, Guevara, Bugatti, pubblicato in collaborazione con il disegnatore Sauro Ciantini. Quest opera non è l ultima né l unica del genere: in seguito, infatti, si registrano altre collaborazioni con vari illustratori che danno vita ai fumetti Apriti Sesamo! La vera storia di Ali Babà e i quaranta ladroni (2005) con disegni di Bonvi, Bastogne: graphic novel (2006) e Il pellegrino dalle braccia d inchiostro, con disegni di Maurizio Manfredi. Con il romanzo Elogio di Oscar Firmian e del suo impeccabile stile (1999) Brizzi cambia stile e tematica, abbandonando quel suo leggero modo di scrivere che gli era valso l adorazione da parte della gioventù italiana. La nuova opera, che racconta la vita delle giovani celebrità, perde l energia adolescenziale e abbandona le vicende dei giovani aderenti allo spirito punk, cambia il registro e il sottofondo musicale volgendolo dallo stile punk a quello rock. Ciò è evidente, tra l altro, anche dal titolo stesso della sua raccolta di racconti L altro nome del rock (2001), scritta in collaborazione con l autore di gialli Lorenzo Marzaduri. Con il passar degli anni il linguaggio di Brizzi e la sua poetica si rilassano, mentre temi e contenuti si allargano e si approfondiscono. Esito di questo cambiamento è il romanzo Razorama (2003) che parla di un secondo viaggio in Madagascar di parecchie settimane, trascorso drammaticamente nel catamarano. Nel romanzo Nessuno lo saprà. Viaggio a piedi dall Argentario al Conero (2005) Brizzi continua con la narrazione di esperienze di viaggio, descrivendo il proprio pellegrinaggio avventuroso attraverso alcuni luoghi appenninici della penisola italiana. 2 J. ŠPIČKA, Enrico Brizzi, in AA. VV., Italská čítanka: Gutenbergova čítanka současné italské prózy: italsko-české vydání, a cura di J. ŠPIČKA, Gutenberg, Praha 2008, pp. 138-139. 3 Enrico Brizzi, Il maestoso sito ufficiale (URL= http://www.enricobrizzi.it/treragazziimmaginari/corsera.htm). 13.1.2013. 8

Brizzi è anche l autore di un libro per bambini, Paco è il più forte di tutti (1997), la cui vicenda si colloca in ambiente calcistico. 4 4 J. ŠPIČKA, Enrico Brizzi, cit., pp. 138-139. 9

2. La lingua come un mezzo di comunicazione Siccome la presente tesi è basata sulla traduzione di un opera letteraria, e quindi compara e lavora con due diversi sistemi linguistici, bisogna riflettere in merito a che cosa sia una lingua e quali siano le sue funzioni. Anche l italiano [ ] si realizza in forme diverse a seconda delle varie modalità con cui ne possiamo fare uso, in relazione alla natura del messaggio, alle situazioni nelle quali si attua la comunicazione. 5 L elemento, che unisce tutte le differenze linguistiche che riguardano diverse modalità stilistiche impiegate per scrivere e per parlare, è il codice che rimane sempre uguale, sia che si tratti di un discorso parlato di livello colloquiale oppure di uno testo scritto nel linguaggio scientifico e colto; l immutabilità del codice pur in presenza di registri stilistici differenti riguarda, peraltro, ogni lingua del mondo, dunque tanto la lingua ceca, quanto quella italiana. Questo codice si adatta variamente, a seconda del registro adottato, in tutti i livelli di lingua, sia in quelli morfosintattici, che in quelli stilistici o fonologici e lessicologici. È importante ricordare che la lingua di cui ogni individuo si avvale non è solo quella che si organizza intorno a regole grammaticali definite dalla secolare tradizione letteraria, ma è influenzata dalle forme, talvolta improprie o scorrette, che la lingua assume negli usi quotidiani, cosicché è possibile affermare che i tratti linguistici vengono formati, fino ad un certo punto, da noi stessi. 6 2.1. Varietà dell italiano contemporaneo: i cinque diá- Quello che interessa in relazione al presente romanzo è l italiano contemporaneo, i cui tratti vanno individuati in rapporto a cinque parametri fondamentali, che entrano in gioco in ogni creazione linguistica. I termini che identificano questi parametri sono riconoscibili dal prefisso greco diá-, che indica differenza, separazione. Il primo componente, riferito al mutamento della lingua secondo il mezzo fisico impiegato (computer, pagina scritta, aria, onde radio, schermo della televisione oppure messaggi dal telefono cellulare ecc.), è la diamesia. I parametri più importanti per la nostra ricerca sono 5 A. MASINI, L italiano contemporaneo e le sue varietà, in AA. VV., Elementi di linguistica italiana, a cura di M. PRADA, Carocci, Roma 2003, p. 15. 6 Ibidem. 10

però la diastratia, che riguarda le variabilità della lingua secondo lo strato sociale, che, nel nostro caso viene definito dall età piuttosto che dal ceto di appartenenza dell utente, e la diatopia, che si occupa dei mutamenti della lingua nello spazio e che riguarda anche le varietà dialettali e gergali della lingua. La diafasia esamina la lingua e i suoi mutamenti in relazione al registro usato dalle persone coinvolte nella comunicazione. Infine, la diacronia considera gli atti linguistici dal punto di vista dell evoluzione linguistica che interviene nel corso dei secoli. 7 Entrando nello specifico e concentrando l attenzione su alcuni di questi elementi, si può constatare che la diamesia individua le principali divergenze tra scritto e parlato, determinate dal diverso canale di trasmissione impiegato che è nel primo caso, grafico e destinato alla lettura, mentre, nel secondo caso, fonico e uditivo e destinato all ascolto. 8 Questa fondamentale differenza porta a riflettere sulla diversa pianificazione del discorso che interviene tra una produzione scritta e quella orale. La scrittura, infatti, di solito procede più attentamente e lentamente, lasciando spazio alla possibile riprogettazione del testo che può essere così controllato, ripensato e corretto anche tante volte, mentre tutte le forme della produzione orale, dal monologo allo scambio di battute tra due o più interlocutori, procedono molto più spontaneamente e la possibilità di cambiamento è quasi impossibile. È pur vero che anche la lingua parlata può essere autocorretta, ma l effetto è completamente diverso: il già detto non può essere del tutto cancellato, a differenza di quanto avviene, invece, nella lingua scritta, secondo quanto già precedentemente notato. Nel nostro caso ci troviamo sì di fronte a un testo scritto, ma con tratti tipici di un prodotto orale. L autore desidera avvicinare il parlato dei giovani al loro comportamento, cogliendo autenticamente ciò che è detto e attuato e trasportandolo nelle pagine del romanzo. I mezzi paralinguistici e prosodici, che svolgono un ruolo importante nella produzione orale e che sono resi tramite la gestualità e i mutamenti di tono, si possono esprimere nello scritto attraverso i segni di interpunzione oppure attraverso le cosiddette emoticon, 9 entrate nell uso solo di recente. Tuttavia, nonostante questi espedienti, non si riesce a tradurre nello scritto tutte le sottigliezze del messaggio non verbale. 10 7 Ivi, p. 16. 8 Ibidem. 9 Emoticon: faccine, riproduzioni stilizzate delle principali espressioni umane, volte ad indicare una certa emozione; per esempio : sorriso, gioia, : faccia triste, infelicità ecc. Le emoticon sono create attraverso alcuni segni di punteggiatura o tramite alcuni caratteri alfabetici e vengono utilizzate prevalentemente nella comunicazione via internet o negli SMS. 10 A. MASINI, L italiano contemporaneo e le sue varietà, in AA. VV., Elementi di linguistica italiana, a cura di M. PRADA, cit., pp. 16-17. 11

Altro livello da considerare nel presente testo è quello diastratico, che riguarda la situazione sociale dal punto di vista del parlante e dell utente. In questo caso particolare, in realtà, si può osservare che l appartenenza di due o più parlanti a classi sociali differenti non è rilevante: al contrario dal punto di vista linguistico è certamente più importante ciò che li accomuna, cioè l appartenenza alla società giovanile, completamente opposta al mondo adulto con cui i protagonisti adolescenti si scontrano, dal quale vogliono prendere le distanze e nel quale, invece, hanno rilevanza (sotto il profilo linguistico) le differenze sociali. La lingua che i giovani parlano è pertanto piuttosto omogenea e non risente dell appartenenza di un giovane a una classe sociale più o meno abbiente, più o meno acculturata: il fatto di essere all incirca coetanei incide a livello linguistico maggiormente che non l appartenenza a due classi sociali diverse. Concludiamo con il livello diatopico, che tiene conto di come varia la lingua in relazione all area geografica di provenienza dei protagonisti. Essi sono originari di Bologna e delle zone limitrofe, pertanto la loro lingua è intrisa di regionalismi, colloquialismi e familiarismi (in parte esaminati nei paragrafi successivi della tesi), peculiari di quest area geografica del Nord Italia. Inoltre non bisogna trascurare il fatto che l elemento geografico è rilevante anche per quanto riguarda le allusioni, all interno del testo, ad elementi della realtà o della storia bolognese. 12

3. Traduzione: un espressione artistica Il termine traduzione è largamente impiegato nella quotidianità, sebbene solo gli specialisti conoscano il significato profondo della parola e siano capaci di immaginare le difficoltà che un interprete o un traduttore deve affrontare immedesimandosi in un altro sistema linguistico e, per così dire, assumendo una diversa coscienza linguistica. Otokar Fisher definoval překlad jako pomeznou činnost na rozhraní vědy a umění; jiní teoretikové zdůrazňují někdy filologický, tj. odborný ráz této činnosti (kupř. překládání z antických a orientálních literatur se pokládá za vědeckou práci), jindy opět její charakter umělecký. Podle toho se pak teorie překladu pokládá za disciplínu lingvistickou nebo literárně-vědnou. 11 Al di là delle dispute tra studiosi è importante sottolineare il ruolo sociologico e pedagogico della traduzione che, sia quando è destinata a un gruppo di persone, sia quando è destinata a un singolo individuo, dà l opportunità di leggere un opera appartenente a un altra cultura e scritta in un altra lingua: senza la mediazione del traduttore, infatti, tale opera non sarebbe mai arrivata al suo destinatario. Ciò che induce alla traduzione è spesso il semplice desiderio umano di conoscere altri mondi e altre mentalità: la traduzione, così, può avere per oggetto sia opere letterarie celebri come il capolavoro trecentesco La Divina Commedia o, per arrivare al XX secolo, il romanzo Il piccolo principe di Antoine de Saint-Exupéry, sia testi di medicina e di astronomia, sia riviste contemporanee provenienti da vari paesi del mondo. La traduzione di un opera letteraria (e non solo) fino a poco tempo fa costituiva il modo pressoché esclusivo di scoprire altre realtà oltre i confini nazionali e mentali del singolo, dal momento che lo studio delle lingue straniere era privilegio esclusivo di pochi ricchi e la tecnologia non aveva ancora fatto progressi tali da permettere a chiunque di fare esperienza di culture e lingue diverse. Qualunque sia la posizione assunta dai teorici nei confronti della natura scientifica o artistica dell attività del tradurre è importante considerare il punto di forza della traduzione, cioè che essa fa in modo che un opera possa essere letta da una persona che parla una lingua diversa da quella in cui è scritta l opera originale con uguali facilità, entusiasmo e passione, quasi come se il lettore non facesse caso al fatto che la lingua di partenza sia diversa dalla sua. 11 J. LEVÝ, Umění překladu, Panorama, Praha 1983, p. 84. 13

In ogni caso, creare una traduzione che sia quanto più scorrevole è un lungo processo che incontra varie difficoltà. È opportuno, dunque, concentrarsi sulle teorie circa le modalità con cui è possibile effettuare una traduzione che sia fedele, tanto dal punto di vista linguistico quanto dal punto di vista artistico, all opera di partenza. La persona che traduce si chiama traduttore o interprete e rappresenta il soggetto impegnato nel passaggio da un sistema linguistico all altro. Ma quali sono gli elementi cui si deve prestare attenzione e quali sono i passi che bisogna fare per creare una traduzione perfetta? Citiamo la tesi di Jiří Levý: Cílem překladatelovy práce je zachovat, vystihnout, sdělit původní dílo, nikoli vytvořit dílo nové, které nemělo předchůdce; cíl překladu je reprodukční [ ] Překlad jako dílo je umělecká reprodukce, překlad jako proces je původní tvoření, překlad jako umělecký druh je pomezný případ na rozhraní mezi uměním reprodukčním a tvůrčím. 12 Il traduttore dovrebbe conoscere: 1. jazyk, ze kterého se překládá 2. jazyk, do kterého se překládá 3. věcný obsah překládaného textu (tj. dobové místní reálie, různé zvláštnosti autorovy, příp.příslušný obor u odborné literatury). 13 Curioso è il modo di dire: La traduzione è come una donna: o è bella, o è fedele. Può esistere, tuttavia, una traduzione fedele e, allo stesso tempo, bella? 3.1. Il ruolo della linguistica nella traduzione Secondo Dagmar Knittlová, traduttrice dalla lingua inglese, professoressa universitaria di Teoria della traduzione, le traduzioni di opere letterarie sono state tradizionalmente sottoposte all interesse estetico piuttosto che all approccio linguistico, con un inversione di tendenza che ha visto la comparsa tra questi due poli (cioè esperienza estetica ed esperienza linguistica) di un terzo polo che si potrebbe definire pragmatico: 12 Ibidem. 13 Ivi, p. 17. 14

Přednostní, dnes maximálně zdůrazňovanou rolí překladatele je překonávání mezikulturních bariér, jemuž se podrobují jednotlivá řešení ve všech plánech jazyka. 14 Per quanto riguarda il ruolo della linguistica nella traduzione e nella sua teoria, grande importanza assumono le sue diverse discipline. Ogni disciplina linguistica si occupa di diversi elementi: la coerenza e la coesione testuale sono oggetto della disamina della linguistica testuale; per l attività di traduzione è significante la linguistica comparativa, sia a livello lessicale che a livello stilistico; la sociolinguistica analizza le varietà linguistiche, la pragmalinguistica e la psicolinguistica analizzano la dipendenza della lingua dall esperienza e dal ragionamento. In ogni caso, comunque, maggior attenzione va assegnata al piano stilistico: Teorie překladu není souhrn všech těchto přístupů a disciplín, podstatné jsou pro ni vzájemné vztahy, v nichž význam jednotlivostí záleží na jejich relevanci v širším kontextu příslušného textu, situace a kultury [ ]. 15 Dagli anni Sessanta come problema principale viene posta la questione dell equivalenza che sottolinea la completa trasmissione dell informazione testuale proveniente dalla lingua di partenza fino alla lingua d arrivo. Il principio fondamentale della traduzione può essere ritenuto l equivalenza funzionale secondo la quale i mezzi linguistici usati, anche se diversi, devono compiere la stessa funzione, per quanto possibile, in tutti gli aspetti, dunque non solo in quelli semantici (denotativi, referenziali), ma anche connotativi (espressivi, di associazione) e pragmatici. 16 Come già menzionato da Knittlová, 17 il processo di traduzione applica diversi metodi, procedimenti e tecniche denominati in modo vario e diverso. Famosi teorici del calibro di Fedorov, Levý, Catford non sempre usavano termini precisamente determinati e distinti per queste operazioni di traduzione, descrivendoli piuttosto come cambiamenti e processi generali. Generalmente si possono distinguere sette processi di traduzione fondamentali, derivati dalle idee dei linguisti canadesi Jean-Paul Vinay e Jean Darbelnet, creati per risolvere i problemi originati dalla mancanza dell equivalente di un termine della lingua di partenza nella lingua 14 D. KNITTLOVÁ, K teorii i praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2000, p. 5. 15 Ibidem. 16 Ivi, pp. 5-6. 17 Ivi, p. 14. 15

d arrivo. Di questi, nominati dal più semplice fino a quello più complicato, ci siamo avvalsi anche noi, come si avrà modo di vedere nelle parti che riguardano la traduzione e il suo commento: 1. Trascrizione: trascrizione più o meno adattata alle abitudini grafiche della lingua d arrivo; la trascrizione si realizza tenendo conto della traslitterazione, cioè la trascrizione di un termine o di un testo tramite un diverso sistema alfabetico che di solito porta il problema di storpiamento acustico; fatto che avviene soprattutto per le parole cinesi o giapponesi, scritte con ideogrammi e non con caratteri alfabetici. Knittlová afferma in merito che, per esempio, la parola cinese Mao-tse-tung cambia da /mawdzung/ a /mawtsetung/. 18 Secondo la trascrizione ufficiale cinese Pinyin la parola viene scritta /mao zedong/, invece secondo quella ufficiale inglese Wade Giles come /mao tse tung/. Ciò è significativo del fatto che il problema della trascrizione è serio e complesso. 2. Calco formale: traduzione diretta dell espressione originale (per es. ingl. skyscraper it. grattacielo). Oppure calco semantico: In questo modo viene assegnato a un termine già esistente un significato nuovo (es. inglese: magazine/rivista; italiano: magazzino). 19 3. Sostituzione: sostituzione di un elemento linguistico tramite un altro. 4. Trasposizione: sostituzioni grammaticali operate per necessità, a causa della diversità dei sistemi grammaticali della lingua di partenza e della lingua di arrivo. 5. Modulazione: consiste nel mutamento della prospettiva (per es. ingl. it is not difficult to make it. è facile da fare). 6. Equivalenza: adozione nella lingua di arrivo di parole che hanno fonologia e ortografia simili a quelle della lingua di origine. 7. Adattamento: sostituzione dell espressione presente nell originale tramite un altra espressione adeguata. Ciò avviene soprattutto in presenza di proverbi e modi di dire, dove la trasposizione nella lingua d arrivo è assai difficile. 20 Questi processi delineati sono il risultato di un esperienza fatta dai vari teorici lungo i secoli. Alcuni sono chiari, altri discutibili: non esiste, in ogni caso, una ricetta universale; è opportuno che il traduttore ricorra alla sua intuizione per valutare quale metodo sia più opportuno utilizzare. 18 Ivi, p. 7. 19 S. HAMPLOVÁ, Grammatica italiana, Leda, Voznice 2004, pp. 395-396. 20 D. KNITTLOVÁ, K teorii i praxi překladu, cit., p. 14. 16

4. La traduzione del brano di Jack Frusciante è uscito dal gruppo Jack Frusciante odešel ze skupiny Z magnetického záznamu pana Alexe D. Tato neděle je nejhorším dnem mého života. Většinou jdu v sobotu večer pozdě spát nebo toho moc vypiju a příští den bývá dost na nic, protože je mi pěkně zle. Prostě neděle je nejhorší den týdne. Ani mi ji nezmiňujte. Ostatně, tohle tvrdili už i Leopardi a Vasco. No dobře, Vasco nemá rád ani pondělky, ale i tak. Oukej, je mi příšerně, ale jinak než obvykle... Vybavil jsem si Aidi, jak říká, že je pro nás oba lepší se už dál nevídat, a sebe, jak se nezmůžu na odpověď, s pusou otevřenou dokořán a bušícím srdcem, neschopný ze sebe vydat ani hlásku. No, vím jen to, tedy, že by mi chyběla sposta jejích rysů... upřímnost... fantazie... a navíc mám jistotu, že jsem zkazil tajnou hru, že jsem se choval s grácií slona v porcelánu Ale faktem je, přísahám, že netuším, kde jsem udělal chybu. Ublížil jsem jí, a nemám tucha jak. Nebo jsem ji snad příliš silně objal a ona si mě teď jakože musí držet od těla... Poslouchám Love Song od Tesly, a když se v písničce zpívá Love will find the way, myslím na Aidi. Cítím, jako bych měl v hrudníku díru, napadá mě, že mé pocity pocity všech jsou k ničemu, rozplynou se jako slzy v dešti. Aidi nikdy nepochopí, co cítím, protože je obrněná ve své pevnůstce. Obávám se, že by náš vztah byl příliš jednostranný a mám tě hrozně moc ráda, ale mám strach dávat. Mohla by mi to říct. Protože ona má jinou minulost, jinou abecedu a rozesmějí ji jiné vtipy. Jsme nenapravitelně odlišní; je sice fajn potkávat různé lidi, ale asi je nejde úplně pochopit. Jako v té boží písničce od Cure, kde ona je překrásná a ten chudák se na ni ohromeně dívá a ona se cítí uraženě a Robert Smith říká: Tak proto tě nenávidím. Každopádně, někdy odpoledne se sháněl po Martinovi. A Martinovi stačilo jen zaslechnout Alexův hlas, jak říká ahoj, aby pochopil, že je náš milý v pořádné depce. Prohodili pár slov a dali si sraz na příští sobotu v duchu mladického hesla Pěkně Se Ožerem a Pak Přespíš U Mě. Martino byl o dva roky starší než Alex. Bez výčitek se nechal vykopnout v prvním ročníku gymnázia a byl tak trochu drogovým idolem školy. Vídali se celkem krátce za tiché dohody, že on mu nikdy nepředstaví žádného ze svých housových kámošů a Alex se na oplátku nebude pokoušet uvést ho do světa komunitního punku protknutého zvukem Fenderek. 17

Nový týden pak pomalu začal odkapávat, smutně a zpruzeně. Starouš Alex se snažil na Aidi moc nemyslet. Nicméně, ona o sobě taky vůbec nedávala vědět. A tak se náš milý snažil snížit celou tuto záležitost do kategorie těch aférek, které skončí dříve, než začnou, protože si to ona možná rozmyslí a řekne Hmm, myslím, že by to byl příliš velký závazek, podívej. Hmm, zůstaneme kamarádi. Jo. Zůstaneme kamarádi Občas se na chvilinku potkali ve škole během přestávky. Adelaide byla vždycky s nějakou svou poběhlickou kamarádkou, s takovou, co nosí mikinu za sto papírů a džíny Missoni, ze kterých vykukuje můjbožíčku pět šest centimetrů jemných punčoch. Ona ho vždycky zběžně pozdravila, a pak nastal ten okamžik, kdy ve filmu nevíte, jestli se ti dva zastaví a dají se do řeči, ten okamžik, kdy vypadá, že se jí on už už zeptá: Tak co, jak se máme?, ale Aidi vždy odešla opačným směrem, unášena proudem lobotomovanců, proudících skrze chodbu. A on věděl, že bude muset čekat dalších 24 hodin, než ji znovu potká, a že za těchto okolností to bude sotva na vteřinu. Ale silný Alex, nasraný Alex, by se nikdy nevzmohl jako první, a tak tam stál s vykolejeným výrazem jako J. Frusciante v bookletu k albu Blood Sugar Sex Magic, a pak se taky odporoučel. Odešel se bavit s některým z těch mladých borců o fotbale, o kytarách a o holkách. Ale. Ale nedokázal to pochopit. Jak jen mohla používat jisté finty; jak se mohla přizpůsobit ostatním holkám, s tím jejich chováním a zasranými fíglíky, jak mohla kamarádit s tím odpadem, s těmi nachlup stejně obyčejnými puberťačkami? Bilo totiž do očí, že ona je jiná, a bylo úplně od věci podnikat nějaké hlouposti, kočka, co se snaží setřepat neodbytného kluka, a tak dále. (Pohroužen v pubertální hořkosti oněch dní našel znovu Vascovu kompilaci, která se ztratila někde pod postelí. Náměsíčná neděle, Jsme jen my, Játra na kaši a Mám tě rád, vůbec jsi to nepochopila.) Z magnetického záznamu pana Alexe D. Věnovala mi ani ne vteřinový pohled, když kolem mě procházela obklopená gardou svých kámošek. Na kilometry daleko je vidět, jak si uvědomuje, že jsem smutný. Ale vůbec mi to nepřijde říct. Historické minimum. 18

Martino vypadal jako by zrovna vypadl ze zprávy Evropské Unie o mladých. O teenagerovi jako on si mohl nechat zdát každý režisér dokumentů o omladině: figura více než slušná, velice pečlivý výběr oblečení polo tričko fred perry, značkové svetry, glády martensky měl slovník gangstera a speciální modrou vespu jako nějaká socka. Přitom měl spoustu peněz. Jeho rodiče byli rozvedení už hromadu let. Matka teď žila s jedním Liberálním Pitomcem. Liberální Pitomec, snad aby uchlácholil své vlastní pocit viny, ho zahrnoval cennými jazzovými vinyly, kterými Martino ve jménu be-popu následně posouval Alexovi. (Občas se říkávalo, že jazz a punk nejsou zase tak odlišné. Když se to tak vezme, na pozadí obou je heroin.) O Martinově skutečném otci nepadlo jediného slova a Martino o své rodině mluvil nerad. Každopádně, on a starouš Alex se skamarádili jednoho lednového večera v hospodě na ulici Pratello. Martino tam tehdy byl jako nový kluk Valentiny, jedné z mála Alexových kámošek, která nepatřila do bratrstva Věčných panen. U obrovského dřevěného stolu jak z Oktoberfestu se dali do řeči o muzice. Oba měli rádi ska, Madness, Specials, Sham 69. A oba v létě jeli do Anglie. Alex, vyslaný do Anglie z reklamních letáků pro milánské turisty, aby se tam naučil frázová slovesa; Martino, za účelem pít a zvracet, rozbíjet židle a pít a tak podobně, spolu s místními tajuplnými kamarádíčky. Toho večera, po pár Guinessech a bezpočtu úsměvů à la De Niro směřovaných Valentinině poběhlické kamarádce, která se mu ani nelíbila a kterou by pak další dva měsíce pronásledoval s povídačkami o tom, jak po ní touží, ale nemá odvahu to říct, se starouš Alex omluvil, že si potřebuje odskočit na záchod, následován Martinem, který děvčata zanechal ve spárech Nardiniho interrailovských historek, které už znala nazpaměť celá Boloňa. Alex měl v oblibě zvednout se, odejít pryč a opustit hlouček, neboť jak je známo, jakmile se někdo zvedne, holky ho hned začnou probírat. A tohle se starouši Alexovi líbilo. Možná říkaly úplně jiné věci, než ty, které ti šeptaly do očí. Možná tě pomlouvaly, uštěpačně rozebíraly, ale byl jsi středem pozornosti, no ne? No, jo. Tak nějak. V každém případě to není tak, že by se v oné chvíli starouš Alex zrovna cítil být hoden pozornosti; holky pravděpodobně zajímal spíše Martino, který byl s partou venku poprvé, byl novým Valentininým klukem a byl jako takový horkým zbožím. Alex obdivoval Martina pro jeho odměřený tón mluvy a stejně odměřený způsob jednání. Jinak Martino nečetl, nepsal, randil s holkou, se kterou se už kdysi zapletl, na nic nehrál, 19

nesportoval a byl to vůbec klasický floutek, co snědl moudrost světa: takového týpka by měl nesnášet. Ale naopak, Alex se s ním chtěl hned skamarádit. (Nesnášel dívat se na sebe do zrcadla, obzvláště v sobotu večer: měl neustále lesklé oči, trochu zarudlé tváře, rozcuchané vlasy. Proto si je vždy stříhal nakrátko, jako Flea, basák z Red Hot Chilli Peppers, ačkoli mu to vůbec neslušelo. Schválně si v Anglii koupil holicí strojek, aby si je mohl takto stříhat, ačkoli se Velitel i mutter snažili najít všechny možné způsoby, aby mu zabránili jej používat... No byla to ale fakt síla: před zrcadlem v koupelně, večeře už je na stole, neonová světla, a bzzz-zzz-zzz, vlasy úplně nakrátko, trichologická anarchie. Trochu jako před koncertem v šatně. Martino přistoupil k zrcadlu nad umyvadlem a hřbetem ruky si přejel po krku, vystrčil bradu, jako by chtěl zkontrolovat svoje oholení: byl to jediný připitomělý pohyb, ze kterého by jej mohl Alex nařknout, protože jinak se Martinovi nedalo nic vytknout. Martino se protáhl těsně kolem pisoáru a namířil si to na konec koupelny. Uvelebil se pod pootevřeným okýnkem z matného skla s výhledem na neosvětlený dvorek, přes nějž dovnitř proudil ledový vzduch. A pak ven s rizlama, ven se samsonem a hašem: začínalo se balit. Nemáš náhodou lístek na bus? zeptal se starouše Alexe Martino. Jsem tu na kole, řekl náš milý. Žádný lupen. Bohužel. Martino pokrčil rameny. No dobře, usoudil. Tak ubalíme bez filtru a hotovo. Starouš Alex na to nic neřekl. Taky se asi cítil trochu nervózně. Faktem je, že se vytasil s černou fixou zcizenou v jednom papírnictví nedaleko školy, a jak to říct, s vervou se pustil do realizace náročného úkolu vytvoření pořádného nápisu Clash City Rockers vyvedeného švabachem na prkénko jednoho ze záchodů. Nápis, který sice tolik neřval, ale pořád byl méně dementní než AC Milan nebo Baggio, jsi sekáč, nebo telefonní číslo vaší spolužačky, která prý vykouří zadarmo. Jako by opravdu existovaly takové, co vykouří zadarmo. Zadarmo nein. Chtějí buď peníze, nebo společenskou prestiž. No dobrá, ne všechny: Některé chtějí obojí. Martino zaujal soustředěný postoj pyrotechnika: právě končil s balením a joint měl vzhled vzrušující dokonalosti. Byl sakra perfektní. Ani příliš kónický, ani příliš tenký, jen o něco delší než normální cigareta a z bezpočtu úhlů se jevil jako nějaký druh báječného jarního závitku. Alex se zbožně oddaným zápalem dál vyráběl svůj nápis: Sakra, myslel si. To jsem sakra pohnojil. A zatímco Martino vytahoval z kapsy zippo, byl by mu rád řekl pokud možno co nejméně lůzrovským tónem že... hmm že není zrovna ve své kůži... a zkrátka, ano, pokud 20

jde o něj, hulit... nehulit. Tak by raději nehulil. Toť vše. Brrr! V každém případě, pozor vážení, zas tak moc mu nezáleželo na tom, že je jako děcko. Zkusme se na to podívat z jeho strany. Alex žil ve stylu straight edge a nepovažoval za správné hulit s někým, koho nezná, stejně tak, jako mu nepřipadalo vhodné, brrr! mít Sex s dívkou Jen Tak. (Později člověk naštěstí vyroste a za rozkošného hudebního doprovodu určité idealistické teorie zmizí v záchodové díře). Kámo, nechce se mi. Hlas mu zněl jakž takž. Myslím tím, že nezněl jak nějaký cvok. V tomto bodě by mu Martino býval mohl říci Co blázníš, přeskočilo ti? Tohle není žádnej levnej šmejd!... Ale nic takového. Dal si pořádného šluka, a zatímco se kolem linul závan trávy, zašeptal Žádný problém, kámo. Za sebe, jakožto osobu znalou faktů, bych rád dodal jen toto: Martino si nemyslel, že je Alex pitomec. A stejně tak Alex zase jeho nepovažoval za jednoho z těch pozérských lůzrů, kteří se před všemi chovají jako namachrovanci. Spíš naopak pokud by vás to zajímalo pár týdnů nato se mu sám Martino osobně svěřil s tím, že jej začal respektovat právě v té zatracené situaci, protože náš milý necítil povinnost s ním zahulit, když se mu nechtělo. Protože Martino už byl takový: byl schopný si to s někým vyříkat pěstmi jen proto, že se na něj trochu křivě podíval a rozhodně tak trochu patřil mezi ten typ výtržníků, kteří se vrhají do všech nahodilých rvaček okolo: mezi dvěma partami v sobotu večer, mezi studenty a místními na školním výletě, mezi Italy a Albánci v herně, mezi boloňany a lidmi z Ravenny na diskotéce, a tak bychom mohli vyjmenovávat všemožné další bitky, ale pro kamaráda by byl udělal jakoukoli vlídnou mírumilovnou věc. Starouš Martino byl z těch, kteří se cítí ve své kůži za všech okolností, a to i tehdy, kdy by se kdokoli jiný podělal. A producíroval se v bomberu se zavíracím nožem v kapse. Ostatně, on nikomu nemusel nic vysvětlovat, pokud se vrátil domů dorvaný nebo s polámanou rukou. Chci tím říct, že by ho nikdo nevyslýchal. Avšak i náš Alex miloval pařby a pití a povalování se a pogování a tak dále. Akorát si nemohl dovolit schytat ránu lahví do obličeje nebo pecku židlí. V každém případě se pohyboval v mnohem klidnějších vodách. Tudíž, není k tomu co říct, že. Tu sobotu odpoledne, kdy se měl rozjet Večer Se Pěkně Ožerem a Pak Přespíš U Mě, dorazil poprvé k Martinovi domů zpocený a tak akorát vyvedený z míry. Díky bohu, žádný otravný jedinec ani nikdo v livreji nebrázdil super drahé chodby domu. Zdejší vybavení až děsivě připomínalo dům ženy, kterou nadmíru čilý hrdina z Mechanického pomeranče umlátil k smrti za pomocí keramické plastiky penisu: Starožitné Obrazy, Lovecké Zbraně, Gobelíny, Kompletní Kolekce Modrotiskových Talířů z Dánska... 21

Zato Martinův pokoj byl přesně takový, jaký si jej Alex představoval: klasické doupě někoho, kdo si hledí svého a to samé se mu dostává od zbytku obyvatel. Myslím tím všechny ty, co mu jsou nablízku, aniž by jej dusili... Připadali jste si tam zkrátka jako v noře, ovšem ten pokoj nebyl rozhodně malý. Jenom byl zaplněný. Úplně nacpaný věcmi jak v té zatracené reklamě na timberland: plakáty kam se podíváš, svršky kam se podíváš, všude samé peruánské deky, všude samé fotky. Starouš Alex by tam uvnitř byl mohl zůstat celé hodiny, jen aby se dozvěděl jména těch týpků vypodobněných na fotkách, utábořených na korkové tabuli zavěšené nad postelí, nebo aby mohl přečíst všechny názvy na hřbetech desek a videokazet. Na ty u knih by mu naopak byla stačila nanosekunda: vložené jako podpěra sbírky časopisů Max a Ciak, ležely bezbranně ve své chladné samotě tituly jako Bratři Karamazovi, Hemingwayovy Povídky, pár věcí z vydavatelství Arcana o Pink Floydech a fungl nový anglický slovník. Sbírka videokazet ovšem brala dech: celý Allen, celý Scorsese, celý Coppola, celý Kubrick, celý poslední Verhoeven, celý Malle; Kurosawa, legendární Aki Kaurismäki, Oliver Stone, Gigant, Rebel bez příčiny, Na východ od ráje, pět šest titulů s Brandem a dokonce i nějaké kusy s herci, o kterých naše generace sotva slyšela zmínku: Jean Gabin, Louis De Funès, Peter Sellers. Když to trochu přeženu, starouši Alexovi by stačilo vidět za svůj život i míň jak polovinu těchto věcí a byl by na tom dobře. A pak Fellini, Risi senior, Ferreri. Nan-ni Mo-ret-ti! Fran-ce-scAr-chi-bu-gi! Oukej. Nehledě na to, jej Martino uvítal v županu, v šikézním ohozu s šachovnicovým vzorem, přehozeném přes pyžamo z nějakého velmi speciálního materiálu, který starouš Alex nedokázal přesně zařadit, protože byl zvyklý na normální džínový denim a punková trička z pákistánské bavlny typu Rock and roll stars: play it loud, wear it proud. Z magnetického záznamu pana Alexe D. Upřímně řečeno, Martino na mě dělá celkem dojem. Musí být opravdu v pohodě sám se sebou. Určitě dosáhl nějaké té zatracené vnitřní rovnováhy, když ještě v pyžamu dokáže být už učesaný a oholený, zahalen voňavou směsí vody po holení a mentolové zubní pasty. Někdo takový přece nemůže být jinak než šťastný. To vím jistě. Velká osobnost, tenhle Martino. Vykašlal se na některé stránky života, aby následoval ty, které se líbí jemu. Ačkoli fakt, že nechal školy a sportu, aby se na plný úvazek věnoval holkám, kinu a cestám do zahraničí, mě uvádí trochu do rozpaků. Ale potřebuji o něm vědět víc. Líp mu porozumět. 22

Martino oplývá širokou škálou zajímavých postojů. Akorát že mi tím způsobuje spoustu komplexů. Ve srovnání s ním se cítím jak nějaký beznadějný lůzr. Chci říct, někdy se tak kvůli němu cítím. On totiž dělá, co může, jen abych byl v pohodě, ale sakra, já nikdy nebudu jako on. Chodí kvůli černým tečkám ke kosmetičce, můjtybože... Dobrá. Přísahám, že si také koupím pěkné pyžamo a sametové pantofle. (V těch dnech byla mysl starouše Alexe zaplavena jistotou, že aby člověk vypadal zcela zámožně, i když je sám bez přítomnosti někoho, kdo by to posoudil je důležité také to, co si člověk myslí sám o sobě. Jenže on, který do postele nosí jen boxerky, doma chodí jen v teplácích a tričku nebo mikině, když je zima, a v těch svých rozpáraných bačkorách, co pro sebe sakra znamenal? Míním tím v tomhle stupni sebepozorování.) Nástěnka s fotkami lemovala celou délku postele a na výšku mohla měřit něco přes metr. Kytaroví géniové a idoly ze stadionu v tom množství neměli zrovna moc prostoru, naopak, na většině fotek vévodil Martino: Martino novorozenec, asi v náručí matky; Martino s bryndáčkem, pořádající zbytky zmrzliny, kterou si zapatlal obličej; Martino smějící se asi v náručí svého otce. Následovala série na téma karneval, s Martinem v kostýmech nejoblíbenějších postav tehdejších dětí ve věku under 10: Martino-Zorro, Martino-Sandokan; Martino-Goldrake a tak dále, až po jakýsi druh Martina-samuraje, vyzbrojeného úžasným plastovým mečem a helmou zdobenou peřím. Dále pak v předposlední sérii Martino v náručí matčiných přátel. Veteránů z osmašedesátého, ze kterých dnes byli redaktorští exoti, liberální advokáti, profesoři bez definitivy. Ti všichni, jak se zdálo, se bez skrupulí neváhali vystavovat s obrovskými kotletami, v hipísáckých květinových košilích, s kníry a v kalhotách s takovými zvony, jakoby z kostelní věže vypadly, a které ve své době vyvolávaly obrovské pohoršení. A konečná série: Martino v náručí otcových bývalých spolužáků z univerzity, géniů s fenotypem sportovního šampiona, s krátkými vlasy, dokonalým chrupem, spoustou peněz a tak dále. Když si ty fotky starouš Alex prohlížel, ani se nedivil, že se Martinovi rodiče nakonec rozešli. Ba co víc, zcela živě si dokázal představit jedovaté narážky jejích trockistických přátel na adresu jeho sportovních přátel a naopak. Teď každopádně Martinova matka schraňovala Marxovy Kapitály a bolivijské deníky důstojníka Che Guevary pěkně seřazené v knihovně této vily v kopcích, kde žila společně se synem, vydržovaná bývalým manželem a nadmíru spokojená ve své roli Paničky ve značkové obuvi, která svou Proletářskou Minulost dává k dobru jen proto, aby svým novým zednářskopodnikatelsko-rotariánským přátelům zprostředkovala trochu exotického napětí. 23

Na nejposlednějších fotkách této výstavky byl Martino s několika holkami, které starouš Alex už předtím zaregistroval ve škole. Všichni vypadali šťastně. Kdoví, kdo ty fotky dělal, říkal si starouš Alex. (Jestliže vám je s nějakou dívkou opravdu dobře, musí být obtížné najít někoho, kdo by vás vyfotil bez toho, aby to všechno nepokazil poznámkami, že se dost nesmějete. Na toho, kdo je šťastný, je třeba brát velký ohled.) Starouše Alexe vyváděla z míry myšlenka, že Martino bez jakéhokoliv zvláštního úsilí, bez velkých starostí či zdrcujících škobrtnutí, jen tak, prostě a jednoduše našel pravděpodobně štěstí. V té noře jako z reklamy na timberland jej začala sžírat pochybnost, že vnitřní mír, nirvana, nejsou asi vůbec ty stavy, kterých je třeba docílit v tom smyslu, že by se měl za nimi hnát jak mu vnucovali Velitel, mutter a přísná propaganda gymnázia Caimani. Z magnetického záznamu pana Alexe D. Nakonec, vnitřní rovnováhu není třeba hledat. Možná už ji v sobě máme, a čím více se pohneme nebo se rozrušíme a podobně, tím více se jí vzdalujeme. Faktem je, že co se týče řečí o vnitřní rovnováze, cítím se jak úplný blbeček. Připadá mi to jako jeden z pojmů, které se používají na osvobozujících skupinových psychoanalytických sezeních nebo v azylech pro znásilněné ženy. Oukej. Všechno mi říká, abych byl silný, odhodlaný jít za svým cílem, schopný dále Žít. Ale co když člověk cítí, že nastal čas pozměnit směr, nebo potřebu se alespoň na chvíli zastavit a vážně se zamyslet sám nad sebou? Chci tím říct tohle: a co taková pitomá čtyřka z latiny, která se z prostého nástroje stala něčím jako nejvyšší cíl? Zkrátka, co vím, měl bych studovat, abych urval titul, který mi svého času jednou umožní urvat dobrou práci, která mi svého času umožní urvat dost peněz, abych urval zatracený klid v duši, vybojovaný, zraněný a zmasakrovaný neskutečným úsilím k jeho dosažení. Jedním z nejvyšších cílů je totiž tenhle zatracený těžce vydobytý vnitřní klid. Na takovou úvahu člověk nemusí být génius. Tak proč bych pak měl obětovat chvíle vnitřního klidu, které mi jdou po cestě spontánně naproti? Proč bych je měl odhodit do studny, jestliže i ony jsou součástí cíle, ke kterému je třeba směřovat? Pokud můžu jedno odpoledne jít hrát nebo ven s holkou, která se mi líbí, proč bych sakra měl trčet doma a přepisovat varianty překladu nebo předstírat, že čtu nějaký filozofický výtah? Skutečnost je taková, že se cítím nucen obětovat své sedmnáctileté já, spokojené s dnešním odpolednem, potenciálnímu holohlavému, otylému já, spokojenému padesátníkovi, který dálkovým ovladačem otvírá dveře do garáže, ve které má krásné auto, manželku, co mu určitě nasazuje parohy 24

s účetním, a párek dvojčat, s vlasy ostříhanými podle kastrólu, nachlup stejnými jako nacistické dětičky z reklamy na Kinder vajíčko. Všichni v garáži. Že by? Ne. Řekněme, víceméně poblíž. To znamená, že je jimi obklopený. Otázka tudíž zní: má hrůza těchto rozměrů větší cenu než slunce a zmrzlina z dnešního odpoledne? Větší než jakákoli holka? Větší než Valentina, která přicházela s úsměvem na rande s desetiminutovým zpožděním a v modrém tričku, pod nímž skrývala nečekaně bujné přednosti? Chci tím říct, že jsem z Martinových fotek reálně vnímal tu pointu: stačilo tam chvíli stát a chopit se příležitosti, kruci... No dobrá, Martino si prakticky žije jak milostpán, zalezlý na své venkovské usedlosti, s návštěvami u kadeřníka poznačenými ve svém diáři, s minimem povinností a spoustou výsad. Takže bychom se měli nenávidět, jelikož níže podepsaný pochází z rodiny té nejstřednější třídy, jaká vůbec existuje jakýsi druh katapultu, co na mně zanechal stopy po různých střetech s Plahočením se za Svými Cíli bez rizika stát se Dospělým Plným Lítosti. Oukej. Naši budou rádi. Jsem natolik podnikavý a odhodlaný katapult, že už teď cítím lítost. Nevím, ale když jsem se u Martina doma díval na ty zatracené fotky, přepadl mě hrozný pocit, že jsem ty šťastné kluky a holky jednoho po druhém, den po dni, postupně zabil... Protože možná i já bych byl mohl být tak šťastný. No dobrá, ne tak zazobaný jako Martino. Tohle ale není zásadní pro to, aby byl člověk šťastný. Chci tím říct, že i bez spousty peněz se dá žít fajn. Možná je to ale ještě horší. Protože jsem to byl já, kdo si neuzmul, co chtěl. Jako bych byl každý den potratil, jako bych byl nikdy nedovolil, aby se ten kluk narodil, ze strachu, že by se mi připletl pod nohy, ze strachu, že by mi převrátil život vzhůru nohama. A tak jsem si vždy dovolil drobné polystyrenové radosti: chodit do parku, prospat celé odpoledne, koukat na Videomusic místo učení, chodit za školu, hodně jíst, obzvlášť zbožně si vyhonit... Na kilometry daleko bylo vidět, že Martino dělá, co může, aby ho nezatěžoval svým zvykem být o sobotních večerech sjetý až na kaši. Autem až do Riccione, to jen tak na úvod, obklopený kupou odvázaných šestnáctiletých koček a hned už zas honem letět na promítání v osm deset do kina Duha. Vedle něj sedí vpravo Depression Tony, vlevo Helios Nardini a na plátně Abatantuono a Claudio Bisio jako vojáci v Řecku. Aby mu ten rozdíl nedával tolik najevo, v tu sobotu, jež měla probíhat podle hesla Pěkně Se Ožerem a Pak Přespíš U Mě, Martino přistoupil na to, že se staroušem Alexem zajdou do jedné z jeho oblíbených hospod na ulici Pratello a zboří se tam z piva za sto tisíc lir, které TenJemužSeNedáOdporovat, vytasí z peněženky, až dojde na placení účtu. 25

Nakonec si samozřejmě sdělovali své nejbarvitější životní epizodky a Martino byl v hospodských diskuzích jednoduše nepřekonatelný. Mluvili a smáli se a mluvili, zatímco míra alkoholu s neúprosným klidem stoupala. A potom vyrazili ven a hecovali se v boloňské noci dalšími kravinami, dali si závod v běhu od Sv. Dominika po pasáž Cavour, zvonili na zvonky a paní, paní, zapřísahám vás, otevřete, mám tu kamaráda a je na tom špatně, měli jsme nehodu!, čůrali na zdi a popelnice a podnikali další neméně extrémní akce, které když jsi nadšený a snažíš se přiznat si, že s Aidi to všechno skončilo, stoprocentně zaberou. Když si udělali pauzu na náměstí Minghetti, starouš Alex už měl dost nakoupeno. Seděli jen tak, se založenýma rukama a s kapucí od mikiny na hlavě a dobrou. Ten večer beztak neměl žádné časové omezení ani nehrozily výslechy typu teď mi řekneš, co jsi pil, kolik jsi utratil, a smrdíš kouřem, synáčku... Neměl žádný pojem o čase a Martino ho probudil hlavičkou. Starouš Alex cítil, jak má skelné oči a TenJemužSeNedáOdporovat jej chtěl stáhnout na ulici Maggiore, aby se podívali, jestli je ještě otevřený jeden flek, kde prakticky v každou hodinu prodávali zelené pivo, co fakt píše. Ale nejdřív se na zemi poprali. Na konci zápasu mu Martino skočil na břicho, znehybnil mu zápěstí a vůbec nevnímal rány koleny, kterými ho Alex kopal do zad. Když se zvedli, nějakou chvíli jim trvalo, než jim po nejistém očichávání a nevyřčeném podezření docvaklo, že se vyváleli na koberci z psích hovínek. (Vydali se na cestu domů, protože už bylo světlo). Jeli na Vespě. Martino řídil a starouš Alex dřepěl vzadu s úplně vyschlým hrdlem. Zatímco si na nose upravoval brýle jak jeden z bratrů Bluesových a fackoval jej ledový vítr, na jeho smysly mu zaútočily útržky jedinečné, dezintegrované a koncentrické instantní karmy: hrubá látka jeho šedé bundy jak od německého vojska, starost, že se vůbec neučil na fyziku a v pondělí bude písemka (fajn, u testu s variantami odpovědí se to v každém případě nějak opíše), vyholený Martinův zátylek dva centimetry od jeho boxerského nosu, ciferník plastových hodinek s poškrábaným sklem, na kterém bleděmodré ručičky ukazovaly čas, který starouš Alex dokázal lokalizovat někde mezi půl šesté a tři čtvrtě na šest ráno. Ačkoliv spíše tři čtvrtě na šest než půl šesté. Z těch hodinek šlo vždycky poznat prd. Byl by mohl být někým jiným, na jiném místě, a místo toho byl přímo tam, schoulený za Martinem, který s rukou na plynu proháněl Vespu cestou mezi kopci, jednoho bledého 26