DVACET PĚT LET TRANZIČNÍ SPRAVEDLNOSTI A VYROVNÁVÁNÍ SE S MINULOSTÍ VE STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPĚ MICHAEL KRAUS Autoritářské nebo totalitní režimy již z definice porušují lidská práva. Po jejich zániku se nové demokracie musejí rozhodnout, jak se s těmito zločiny vypořádat. Je to dluh, jejž mají především vůči obětem diktatury. V procesu tranziční spravedlnosti se nové demokracie snaží dosáhnout toho, aby byli k zodpovědnosti přivedeni lidé, kteří stojí za masovými zločiny a rozsáhlým porušováním lidských práv. Je to přístup k zajištění spravedlnosti v dobách přechodu ze stavu konfliktu a/nebo státní represe. Tím, že se snaží stanovit zodpovědnost a odškodnit oběti, tranziční spravedlnost [ ] posiluje jak občanskou důvěru, tak i demokratickou vládu práva. 1 Společnosti a vlády v této situaci sledovaly opatření sloužící ke zjištění pravdy a zajištění spravedlnosti, opatření zaměřená na odhalení pachatelů 1 What is Transitional Justice? Stručná charakteristika na internetových stránkách The International Center for Transitional Justice; dostupné z: http://ictj.org/about/transitional-justice [cit. 2013-12-09]. 110
dvacet pět let tranziční spravedlnosti a určení míry utrpení obětí. Přístupy a mechanismy, z nichž se tranziční spravedlnost skládá, zahrnují: národní i mezinárodní tribunály; soudní přelíčení; přijetí administrativních opatření, která brání určitým osobám v přístupu do určitých funkcí (například lustrace); politiky zabývající se restitucí majetku, zajišťováním přístupu do kdysi tajných policejních archivů a zřizováním komisí hledajících pravdu a usmíření; rehabilitaci a reparaci obětí; další projekty namířené proti zapomenutí nepříjemné minulosti. Mechanismy tranziční spravedlnosti mají svůj původ v relativně nedávné minulosti. Jedním z často uváděných příkladů je Norimberský proces, který proběhl v Německu po druhé světové válce. Avšak snad prvním příkladem tranziční spravedlnosti jsou Athény v 5. století př. n. l., kdy došlo dvakrát ke změně režimu a vládu oligarchů vystřídalo demokratické zřízení. 2 Během posledních dvaceti pěti let jsme svědky obrovského růstu zájmu akademiků o tento předmět v souvislosti s procesem demokratizace, jenž byl pozorován v průběhu závěrečné čtvrtiny 20. století během tzv. třetí vlny demokratizace zvláště v jižní Evropě, Latinské Americe a v postkomunistické Evropě. Dalším důvodem zvýšení zájmu o problematiku tranziční spravedlnosti je její mezioborový charakter. Tento předmět přitahuje pozornost antropologů, historiků, právníků a sociálních vědců, ale také odborníků na lidská práva, kteří usilují o teoretické pochopení těchto procesů a kteří se také aktivně zapojují do řešení praktických problémů. Na podporu podobných projektů bylo v roce 2001 v New Yorku nově založeno Mezinárodní centrum pro 2 Elster, J.: Closing the Books. Transitional Justice in Historical Perspective. Cambridge 2004. 111
česká paměť tranziční spravedlnost (International Center for Transitional Justice), jež se snaží pomáhat společnostem ve fázi přechodu vypořádat se s odkazem masivního porušování lidských práv a s budováním občanské důvěry ve státní instituce jako ochránce lidských práv. 3 V roce 2007 pak vyšlo první číslo nového časopisu International Journal of Transitional Justice, zaměřeného exkluzivně na tuto problematiku. V neposlední řadě dokládá rostoucí zájem o problematiku tranziční spravedlnosti i třídílná Encyclopedia of Transitional Justice (Encyklopedie tranziční spravedlnosti) s příspěvky od 166 autorů jak z akademického prostředí, tak i odborníků-praktiků na lidská práva, která vyšla v roce 2013. 4 Míra zájmu o téma tranziční spravedlnosti je nesporná, stejně tak jako rozdílnost forem, jakými se k ní napříč kontinenty přistupuje. První část tohoto článku bude proto věnována vysvětlení konceptu tranziční (přechodové) spravedlnosti, v němž definuji její hlavní principy a mechanismy. Ve druhé části se zaměřím na otázku, proč různé postkomunistické státy v regionu přijaly různé strategie tranziční spravedlnosti. Ve třetí části textu pak nabídnu srovnání s jinými regiony, například s Latinskou Amerikou, kde se její dominantní formou staly tribunály pro hledání pravdy. V závěru se budu věnovat otázce, do jaké míry může tranziční spravedlnost přispět k řešení vytčených problémů, včetně usmíření s bolestnou minulostí. * * * 3 What is Transitional Justice? 4 Stan L. Nedelsky, N.: Encyclopedia of Transitional Justice. Cambridge 2013. 112
dvacet pět let tranziční spravedlnosti Podle Neila Kritze, jednoho z významných teoretiků, ne-li zakladatelů této oblasti, má tranziční spravedlnost čtyři hlavní cíle. Prvním je zjištění pravdy pomocí zaznamenání případů porušování lidských práv. Odhalená pravda působí jako potvrzení újmy pro oběti a jako připomínka a varování pro budoucí generace. Za základní cíl tranziční spravedlnosti je považováno vytvoření úplného a nezpochybnitelného záznamu o provinění minulého režimu, včetně uvedení viníků. Nejznámějším nástrojem v této oblasti jsou tzv. komise pravdy, například Komise pro pravdu a usmíření v Jihoafrické republice. 5 Druhým cílem je spravedlnost, a to především ve smyslu retroaktivní spravedlnosti, která souvisí s rehabilitací a reparací obětí zločinné zvůle autoritativních režimů jak uznáním porušovaní jejich práv a jejich utrpení, tak i restitucí majetku. Právní odborníci však nejsou zdaleka zajedno v odpovědi na otázku, jak a kdy by mělo být soudní spravedlnosti učiněno zadost tam, kde se jedná o konkrétní osoby a jejich provinění. Lze nicméně tvrdit, že mezinárodní organizace, které se angažují v boji za lidská práva, kladou čím dál větší důraz na odmítání beztrestnosti a stavějí se proti amnestiím. Obecně řečeno, právní odborníci téměř vždy upřednostňují národní spravedlnost před mezinárodními tribunály, pokud to okolnosti dovolují. Ale v postkonfliktních zemích, kde neexistují podmínky pro průchod národních procesů spravedlnosti, nezbývá, než aby se angažovaly instituce mezinárodní, jako je například Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii. To byl rovněž 5 Na rozdíl od téměř všech ostatních komisí pravdy měla však jihoafrická komise právo udělovat viníkům amnestii výměnou za jejich plné svědectví ohledně zločinů, kterých se zúčastnili. 113
česká paměť jeden z hlavních motivů pro ustanovení Mezinárodního trestního soudu (ICC) se sídlem v nizozemském Haagu. Třetím úkolem tranziční spravedlnosti je implementace demokratických reforem a vytvoření vlády práva. Konečně, ve společnostech zasažených masovým násilím je čtvrtým cílem vybudování trvalého míru. 6 Pořadí, v jakém jsem představil tyto cíle, ukazuje na vzestupnou obtížnost jejich dosažitelnosti. Zkušenosti z mnoha zemí dokazují, že je mnohem těžší dosáhnout spravedlnosti než zjistit pravdu a ještě složitější je zavést institucionální reformy. Kritz argumentuje, že tyto čtyři úkoly také představují standardy, podle kterých by měla být hodnocena všechna opatření vztahující se k tranziční spravedlnosti. 7 V souvislosti s uvedenými čtyřmi úkoly tranziční spravedlnosti se nabízí otázka, jakým způsobem se střední a východní Evropa potýkala s komunistickou minulostí během posledního čtvrtstoletí? Předesílám, že mým cílem není komplexní normativní hodnocení politiky a přístupů k tranziční spravedlnosti, což je nesmírně široké téma, které zatím hledá autora. Nabízím pouze několik postřehů, vyplývajících ze závěrů odborníků, kteří se touto problematikou v jednotlivých zemích zabývají. Hned na úvod je důležité poznamenat, že je velice těžké v kontextu celého zkoumaného regionu zobecnit schémata, která jednotlivé formy tranziční spravedlnost sledují. Pokud celý problém značně zjednodušíme a uvážíme, že tranziční spravedlnost může být zaznamenána jako bod 6 Kritz, N. J.: Policy Implications of Empirical Research on Transitional Justice. In: van der Merwe, H. Baxter, V. Chapman A. R. (eds.): Assessing the Impact of Transitional Justice. Challenges for Empirical Research. Washington 2009, s. 13. 7 Tamtéž. 114
dvacet pět let tranziční spravedlnosti na imaginární čáře vedené mezi odsouzením a potrestáním na jednom konci a zapomenutím a odpuštěním na druhém, okamžitě nás překvapí obrovská rozmanitost mezi opatřeními přijatými ve střední a východní Evropě v prvním desetiletí po pádu komunistických režimů. Většina zemí přitom spadá někam mezi oba konce pomyslného spektra, a nikoli na jejich okraje. Na jednom konci tohoto pomyslného spektra najdeme Sovětský svaz/rusko, kde byly v průběhu sedmdesáti let sovětské vlády spáchány ty nejzávažnější zločiny. V postsovětském Rusku nenašla tranziční spravedlnost velkého uplatnění a z pohledu obětí nebylo dosaženo žádné významné spravedlnosti ani nebyla zjištěna pravda. Naopak, v květnu 2009 prezident Dmitrij Medveděv sponzoroval vznik jisté komise proti zjišťování pravdy, která se měla stavět proti překrucování ruské historie, k němuž údajně dochází hlavně v sousedních (zřejmě pobaltských) zemích. Medveděv kritizoval rostoucí pokusy falšovat dějiny, které poškozují zájmy Ruska, a to hlavně pokud jde o roli, jakou Rusko sehrálo ve vítězství Spojenců nad nacistickým Německem za druhé světové války. Ruské úřady souběžně připravovaly návrh zákona, jenž předpokládal trestní stíhání každého, kdo by přepisoval dějiny druhé světové války. Po protestech domácích kritiků a zahraničních organizací jako American Historical Association (Americké sdružení pro historii), Association for Slavic, East European, and Eurasian Studies (Sdružení pro slavistická, východoevropská a euroasijská studia) a podobně, jež upozorňovaly, že tento akt odporuje základním principům intelektuální svobody, byla komise v roce 2012 potichu rozpuštěna. Dlužno dodat, že jen o několik měsíců později, koncem října 2009, Medveděv potvrdil rozpolcenost Kremlu 115
česká paměť ve vztahu k vyrovnávání se s minulostí, když tvrdě odsoudil Stalinovy zločiny. Ve videoprohlášení na svých internetových stránkách prohlásil, že je velmi důležité, aby mladí lidé dokázali chápat jednu z největších tragédií ruských dějin, aby byli schopni soucítit s miliony osob, které byly zabity v důsledku teroru a falešných obvinění při čistkách. Jsem přesvědčen, že země nemůže dosáhnout žádného rozvoje, žádného úspěchu, žádné ambice za cenu zármutku a lidských ztrát. Nic nemůže ospravedlnit tyto represe. 8 Medveděv tímto (v Rusku v posledních deseti letech ojedinělým) způsobem reagoval na rostoucí nevědomost ruské mládeže ohledně bolestné minulosti. Výsledky průzkumů veřejného mínění totiž potvrzují, že od rozpuštění Sovětského svazu Stalinova prestiž v Rusku roste. Zatímco v roce 1989 pouze 12 % Rusů zařadilo Stalina mezi velikány ruských dějin, kteří se zapsali i do světových dějin, v roce 2012 tak učinilo již 42 %. Stalin se v žebříčku největších Rusů během třiadvaceti let vyhoupnul z jedenáctého na první místo. 9 Podle Nanci Adlerové vysvětlují oficiální a veřejný odpor vůči vyrovnávání se zločiny minulosti v Rusku národní hrdost, bezpečnostní problematika a ekonomická nestabilita. 10 Mimo pobaltské země a Kazachstán není ani v ostatních státech bývalého Sovětského svazu úroveň stavu tranziční spravedlnosti příliš povzbudivá. 8 Text prohlášení je dostupný z: http://blog.da-medvedev.ru/post/35/transcript [cit. 2013-12-09]. 9 De Waal, T. Lipman, M. Gudkov, L. Bakradze, L.: The Stalin Puzzle. Deciphering Post-Soviet Public Opinion. Washington 2013, s. 31. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/stalin_puzzle.pdf [cit. 2014-5-6] 10 Adler, N.: The Future of the Soviet Past Remains Unpredictable. The Resurrection of Stalinist Symbols amidst the Exhumation of Mass Graves. Europe-Asia Studies 57, 2005, č. 8, s. 1093 1119. 116
dvacet pět let tranziční spravedlnosti Nedávný průzkum Lavinie Stanové, který zkoumal trestní řízení, lustrační opatření a přístup k tajným policejním spisům zaznamenal, že Albánie, Slovensko a Slovinsko zavedly spíše přístup zapomnění a odpuštění, zatímco Německo, Česká republika a tři pobaltské státy implementovaly opatření tranziční spravedlnosti razantněji. 11 Největší zkušenosti s vypořádáváním se s traumatickou historií mělo nepochybně Německo, které v devadesátých letech také projevilo největší odhodlání k vyrovnání účtů s předchozím režimem. Byla to jediná země, jež zahájila rozsáhlá trestní řízení, provedla čistky mezi státními zaměstnanci, vytvořila nezávislou autoritu tzv. Gauckův úřad, zmocněný ke správě a zveřejňování policejních spisů. Navíc vytvořila dvě komise pro hledání pravdy, jejichž nálezy byly publikovány ve zprávě o 15 000 stranách, která se zabývala povahou minulého režimu a jeho zločiny. Německo bylo samozřejmě v mnoha ohledech výjimkou, jelikož již mělo připravenou soustavu právních institucí zahrnující nezávislé soudce, žalobce a další experty, zkrátka celý profesionální státní aparát. Pro úkony spadající do rámce tranziční spravedlnosti bylo také schopné zajistit dostatečné množství finančních prostředků. Přesto se ani Německo nedokázalo vyhnout celé řadě kontroverzí kvůli zvoleným postupům. Třebaže zde byly pádné důvody, proč se německý model mohl stát inspirací pro státy střední a východní Evropy, jeho uplatnění v jiných zemích regionu bránila neexistence právního státu s nezávislou justicí a skromnější finanční možnosti. 11 Stan, L. (ed.): Transitional Justice in Eastern Europe and the Former Soviet Union. Reckoning with the Communist Past. Cambridge 2009, s. 260 262. 117