QA-01-14-333-CS-C KNIHA LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY

QA-01-14-333-CS-C KNIHA LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY KNIHA LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY

KNIHA LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY

PŘEDMLUVA Martin Schulz předseda Evropského parlamentu Rok 2013 byl pro Sacharovovu cenu bohatým rokem. Rokem výjimečným. Do Štrasburku si pro cenu přijeli dokonce čtyři laureáti. Nejprve v dubnu Ženy v bílém, potom v červenci Guillermo Fariñas a nakonec v říjnu Aun Schan Su Ťij. Tito lidé cenu získali již před několika lety, u barmské laureátky to bylo dokonce před více než 20 lety. Nečekali po celou tu dobu z vlastní vůle. Úřady v jejich zemích jim znemožnily přijet cenu převzít. Bylo to z obavy před jejich nezdolnou odvahou, před svobodou myšlení, již ztělesňují, z obavy před jejich schopností rozdmýchávat plamen naděje ve všech demokraticky smýšlejících lidech. V roce 2013 získala cenu také její nejmladší laureátka. Dne 20. listopadu přednesla šestnáctiletá Malála Júsufzájová drásavou obhajobu práv dětí, a zejména přístupu dívek ke vzdělání. Stejně jako ostatní nositelé ceny, i ona tvrdě zaplatila za to, že se postavila proti tmářům své doby. Její boj ji téměř připravil o život a donutil ji k exilu. Malála byla oceněna u příležitosti 25. výročí Sacharovovy ceny, za přítomnosti jejích předchozích nositelů. Pro síť nositelů Sacharovovy ceny to byl krásný symbol, neboť se tak Malálino mládí spojilo s jejich vitalitou! Rok 2013 byl tak rokem dodávajícím odvahu. Ale nemůžeme zavírat oči před realitou. V roce 2014 přetrvávaly konflikty, v nichž se na oběti míří především kvůli jejich myšlenkám, víře, kvůli jejich pohlaví nebo příslušnosti k menšině. Cenu si dodnes nemohlo převzít několik laureátů. Jedna z nositelek ceny za rok 2011 Razán Zajtúnová byla unesena v Sýrii. Dosud o ní nemáme žádné zprávy. Íránský režim nadále drží v domácím vězení Nasrín Sotúdeovou a Džafara Panáhího. Čínský režim se neúnavně pokouší umlčet aktivistu Chu Ťia. Lidé, kteří brání svobodu myšlení, zůstávají v roce 2014 nadále pod příkrovem ticha. Tím, že Evropský parlament v letošním roce ocenil Dr. Denise Mukwegeho, který byl vybrán jednomyslně, ocenil nejen oddaného lékaře, ale především člověka hájícího mír. Nejen lékaře, který léčí tělo, ale především člověka bojujícího za důstojnost žen. V regionu, kde je znásilnění zbraní válčících stran a teroristů, a ve světě, v němž se množí případy porušování svobody žen, je jeho angažovanost a odvaha velkým vzorem. Mnoho doplňujících informací o Evropské unii je k dispozici na internetu. Můžete se s nimi seznámit na portálu europa.eu Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2014 ISBN 978-92-823-5577-0 doi:10.2861/58768 Evropská unie, 2014 Reprodukce povolena pod podmínkou uvedení zdroje. Printed in Belgium VYTIŠTĚNO NA PAPÍŘE BĚLENÉM BEZ POUŽITÍ ELEMENTÁRNÍHO CHLORU (ECF)

SACHAROVOVA CENA za svobodu myšlení, která byla poprvé udělena v roce 1988 Nelsonu Mandelovi a Anatoliji Marčenkovi, je nejvyšším oceněním Evropské unie za činnost v oblasti lidských práv. Je udělována jednotlivcům, skupinám a organizacím, kteří mimořádným způsobem přispěli ke svobodě myšlení. Prostřednictvím této ceny a za pomocí sítě jejích nositelů poskytuje EU podporu těmto osobám a organizacím a pomáhá jim v jejich boji. Laureáty ceny byli disidenti, političtí představitelé, novináři, právníci, aktivisté občanské společnosti, spisovatelé, matky, manželky, představitelé menšin, skupina aktivistů vystupující proti terorismu, míroví aktivisté, aktivista bojující proti mučení, karikaturista, dlouholetý vězeň svědomí, režisér, dítě bojujícímu za právo na vzdělání a dokonce i OSN jako celek. Oceňuje především svobodu projevu, ochranu práv menšin, dodržování mezinárodního práva, rozvoj demokracie a zavádění právního státu. O udělení Sacharovovy ceny, s níž je spojen finanční příspěvek ve výši 50 000 EUR, jedná Evropský parlament na oficiálním plenárním zasedání ve Štrasburku na konci roku. Kandidáty navrhují politické skupiny nebo i jednotliví poslanci, kteří ovšem musí získat podporu alespoň čtyřiceti poslanců. Své kandidáty představí na společné schůzi Výboru pro zahraniční věci, Výboru pro rozvoj a podvýboru pro lidská práva, jejichž členové pak zvolí tři kandidáty do užšího výběru. Konečné rozhodnutí o vítězi či vítězích Sacharovovy ceny pak přijímá Konference předsedů orgán Evropského parlamentu, v jehož čele stojí předseda Parlamentu a jehož členy jsou představitelé všech politických skupin v EP. Proto je rozhodnutí o nositelích Sacharovovy ceny skutečně evropskou volbou.

ANDREJ SACHAROV (1921 1989), slavný sovětský fyzik, disident a bojovník za lidská práva a za reformy, souhlasil s myšlenkou, aby cena za svobodu myšlení nesla jeho jméno. Je to důležitý akt ocenění mé práce na obranu lidských práv, napsal v dopise Evropskému parlamentu 1. Udílení ceny označil za užitečné : Upozorní se na otázku lidských práv a těm, kteří k tomuto cíli přispívají, se dostane povzbuzení. Evropský parlament oznámil svůj záměr založit tuto cenu v usnesení přijatém v prosinci 1985. Andrej Sacharov, jeden z průkopníků jaderné fyziky a otec sovětské vodíkové bomby, se ve svých 32 letech stal členem Akademie věd Sovětského svazu a dostalo se mu tedy privilegií, kterých v sovětském režimu požívaly nomenklaturní kádry. Od konce padesátých let si však začal s rostoucími obavami všímat atmosférických vlivů jaderných zkoušek a začal přemýšlet o politických a morálních důsledcích své práce, která by mohla způsobit smrt mnoha milionů lidí. Obrat v jeho politickém vývoji nastal v roce 1967, kdy adresoval sovětským představitelům výzvu, aby přijaly návrh Spojených států na uzavření bilaterální smlouvy o zákazu vývoje protiraketové obrany. Tyto obranné systémy označil ve svém eseji z roku 1968 Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě za hlavní hrozbu celosvětové jaderné války. Sovětští vůdcové ovšem jeho výzvu odmítly a po zveřejnění eseje byl Andreji Sacharovovi udělen zákaz veškeré přísně tajné vojenské práce a přišel o své výsady. V roce 1970 se stal jedním ze zakladatelů Výboru pro lidská práva v Sovětském svazu a začal se věnovat v prvé řadě obraně lidských práv a obětí politických procesů. V roce 1972 se oženil s Jelenou Bonnerovou, rovněž aktivistkou v boji za lidská práva. Přestože na něj vláda vyvíjela stále větší tlak, Sacharov nejen usiloval o propuštění disidentů v Sovětském svazu, ale stal se také jedním z nejodvážnějších kritiků sovětského režimu a ztělesněním boje proti popírání základních práv. Slovy výboru pro udělování Nobelovy ceny, který mu v roce 1975 udělil cenu za mír, se stal hlasem svědomí lidstva. Nebylo mu dovoleno cenu převzít, avšak represe ani vyhnanství nezlomily jeho vzdor. ANDREJ SACHAROV INSPIRACE CENY Andrej Sacharov byl poslán do vyhnanství v uzavřeném městě Gorkij poté, co veřejně vystoupil na protest proti vojenskému zásahu Sovětského svazu v Afganistánu v roce 1979. Po dobu exilu byl pod přísným dohledem sovětské policie a dvakrát zahájil hladovku, aby jeho žena dostala svolení k operaci srdce ve Spojených státech. Jeleně Bonnerové, která byla v roce 1984 rovněž odsouzena k vyhnanství v Gorkém, bylo nakonec v říjnu 1985 umožněno postoupit léčbu v USA. Sacharovovi měli podporu Evropského parlamentu a dokonce se jednalo o tom, aby ve sněmovně bylo pro Andreje Sacharova ponecháno jedno volné křeslo. Nakonec byla přijata jiná myšlenka: vytvoření ceny, která ponese jeho jméno. Jak řekl zpravodaj pro tuto iniciativu Jean- Francois Deniau na plenárním zasedání Parlamentu, Sacharov byl vybrán proto, že je evropským občanem, který ztělesňuje svobodu myšlení a projevu, a který se kvůli svému přesvědčení a svědomí rozhodl vzdát všech svých materiálních výhod a poct. Cena byla vytvořena usnesením Evropského parlamentu přijatým v prosinci 1985. Rok poté udělil Michail Gorbačov, který v SSSR zavedl perestrojku a glasnosť, souhlas, aby se Andrej Sacharov a Jelena Bonnerová vrátili do Moskvy. Tam Sacharov v prosinci 1989 zemřel. V roce 2013 oslavila cena nesoucí jeho jméno čtvrtstoletí své existence, kdy pomáhala bránit lidská práva bez ohledu na hranice států, byť by v nich vládly represivní režimy, a oceňovala lidskoprávní aktivisty a disidenty po celém světě. Obránci lidských práv, kteří cenu obdrželi, draze zaplatili za své odhodlání bránit lidskou důstojnost. Hrozilo jim pronásledování, smrt, ztráta svobody, násilí či exil. V řadě případů nebylo úspěšným kandidátům umožněno cenu osobně převzít. Takový byl i případ Nasrín Sotúdeové, nositelky ceny za rok 2012, jež z íránského vězení Evin psala dopisy zesnulému Andreji Sacharovovi, v nichž se filozoficky zamýšlela nad významem disidentství a srovnávala jeho situaci se svou vlastní. Bylo úžasné, jak jste dokázal každý den nacházet sílu k dalšímu vzdoru. To, čeho jste dosáhl, bylo pro všechny bojovníky za svobodu velkým vítězstvím. Kéž ti, kteří přijdou po nás, uvedou Vaše sny v skutečnost. 1 Dopis Andreje Sacharova citovaný v této publikaci je uchován v historickém archivu Evropského parlamentu.

NOSITELÉ SACHAROVOVY CENY SÍŤ NOSITELŮ SACHAROVOVY CENY, vytvořená v roce 2008 při příležitosti 20. výročí jejího udělování, je tvořena laureáty ceny a poslanci Evropského parlamentu. Jejím vytvořením byla uznána zvláštní role laureátů Sacharovovy ceny jako vyslanců svobody myšlení a její členové si stanovili za cíl zvyšovat společné úsilí na podporu obránců lidských práv na celém světě prostřednictvím společné činnosti nositelů Sacharovovy ceny, jež bude prováděna spolu s Evropským parlamentem a pod jeho záštitou. U příležitosti 25. výročí udílení ceny v roce 2013 se Síť nositelů ceny sešla na konferenci, která zabývala formulací cílů, o jejichž dosažení má síť usilovat. Na třídenní konferenci s nabitým programem se dvacet nositelů a zástupců z Afriky, Asie, Evropy, Latinské Ameriky a Blízkého východu sešlo s předsedou a poslanci Evropského parlamentu a dalšími zástupci evropských orgánů, služeb a agentur, nevládními organizacemi, mezinárodními organizacemi, novináři a studenty. V době konání konference proběhlo také slavnostní udílení Sacharovovy ceny za rok 2013, a to na světový den dětí laureátem totiž byla první dětská nositelka ceny, Malalaj Júsafzajová. Konference byla zakončena přijetím prohlášení, ve kterém se členové Sítě nositelů zavázali, že budou společně i jednotlivě pomáhat při prosazování a ochraně lidských práv na celosvětové úrovni prostřednictvím široké škály aktivit. Mimo jiné propůjčují hlas mezinárodním kampaním na podporu základních práv, konajících se ve spolupráci s občanskou společností a mezinárodními organizacemi, včetně kampaně zaměřené na odstranění násilí na dětech a podporu vzdělávání dětí. Prohlášení zdůrazňuje nutnost solidarity a koordinace mezi obránci lidských práv a vyzývá všechny členy sítě, aby společně působili jako celosvětový systém varování v případě porušování lidských práv. Prohlášení vyzvalo Evropskou unii, aby prostřednictvím svých zastoupení po celém světě přijala významný diplomatický závazek vůči obráncům lidských práv, především na ochranu nositelů Sacharovovy ceny a obránců lidských práv, kteří jsou v ohrožení. Síť nositelů Sacharovovy ceny nyní hodlá své závazky proměnit v konkrétní činnost zaměřenou na zvyšování povědomí o lidských právech a o jeho porušování. Její členové také pořádají přednášky v členských státech EU, podílejí se na mezinárodních kampaních o lidských právech a osvětových akcích a dodávají sílu aktivistům občanské společnosti a obráncům lidských práv. 2014 Denis Mukwege 2013 Malalaj Júsufzaiová 2012 Nasrín Sotúdeová a Džafar Panahí 2011 Arabské jaro (Muhammad Buazízí, Asma Mahfúzová, Ahmad as-sanusí, Razan Zaituníová a Alí Farzat) 2010 Guillermo Fariñas 2009 Memorial (Oleg Orlov, Sergej Kovaljov a Ljudmila Alexejevová za sdružení Memorial a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku) 2008 Chu Ťia 2007 Sálih Mahmúd Muhammad Usmán 2006 Aljaksandr Milinkevič 2005 Ženy v bílém, Hauwa Ibrahimová, Reportéři bez hranic 2004 Běloruská asociace novinářů 2003 Generální tajemník OSN Kofi Annan a všichni zaměstnanci Organizace spojených národů 2002 Oswaldo José Payá Sardiñas 2001 Izzat Ghazzawi, Nurit Peled-Elhanan, Dom Zacarias Kamwenho 2000 Basta Ya! 1999 Xanana Gusmão 1998 Ibrahim Rugova 1997 Salima Ghezaliová 1996 Wej Ťing-šeng 1995 Leyla Zanaová 1994 Taslima Nasrínová 1993 Oslobodjenje 1992 Las Madres de Plaza de Mayo 1991 Adem Demaçi 1990 Aun San Su Ťij 1989 Alexander Dubček 1988 Nelson Rolihlahla Mandela; Anatolij Marčenko (in memoriam)

2014 DENIS MUKWEGE DENIS MUKWEGE je konžský lékař, který zasvětil svůj život obnově těl a životů desítek tisíc konžských žen a dívek, jež se staly obětmi hromadného znásilňování a brutálního sexuálního násilí během stále trvající války v Demokratické republice Kongo. Narodil se v roce 1955 v Bukavu. Vystudoval medicínu a založil gynekologickou ambulanci v nemocnici v Lemeře ve východní části země, která byla zničena, když v roce 1996 vypukla válka. Mukwege uprchl do Bukavu a založil stanovou nemocnici, v níž vybudoval nové porodnické oddělení a operační sál, všechno však bylo zničeno v roce 1998 během druhé konžské války. Denise Mukwegeho to však neodradilo a znovu svou nemocnici vybudoval v Panzi, kde neúnavně pracoval a školil zaměstnance, jak pečovat o ženy napadené bojovníky, kteří prohlásili ženy za svého společného nepřítele. Od roku 1999, kdy nemocnice obnovila svůj provoz a přijala první oběť znásilnění, jež měla střelná poranění pohlavních orgánů a stehen, ošetřil Mukwege více než 40 000 žen. Během několika prvních týdnů přišly do nemocnice desítky žen, které uváděly, že byly znásilněny a mučeny. Začal jsem se ptát sám sebe, co se děje, řekl Mukwege BBC. Nejednalo se jen o válečné násilnosti, tohle bylo součástí strategie mnoho lidí bylo znásilněno najednou, na veřejnosti, během jedné noci znásilnili třeba celou vesnici. Když postupují takhle, neubližují jenom obětem, ale celé komunitě, kterou nutí se dívat. Výsledkem této strategie je, že lidé jsou nuceni utéci ze svých vesnic, opustit svá pole, prostředky své obživy, všechno. Denis Mukwege je mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti nápravy patologických a psychosociálních škod způsobených sexuálním násilím. Nemocnice v Panzi nabízí duševní i tělesnou péči. Ženám je pak poskytnuta pomoc při získávání nových dovedností nutných k životu a dívkám pomoc při návratu do školy. Nabízena je i právní pomoc s cílem dostat útočníky před soud. Denis Mukwege vede neúnavnou kampaň za práva žen a ukončení násilí páchaného kvůli konžským přírodním zdrojům. V roce 2011 se sám stal obětí, když do jeho domu vtrhli ozbrojení muži a ohrožovali jeho dcery střelnou zbraní. Jeho osobní strážce byl zabit, jemu se však podařilo utéci. Se svou rodinou pak uprchl do Švédska a Belgie. Do Demokratické republiky Kongo se vrátil v roce 2013, když se skupina žen žijících za méně než jeden dolar denně spojila, aby mu zakoupila letenku domů. V současné době žije v nemocnici v Panzi, jejímž je ředitelem.

2013 MALALAJ JÚSUFZAIOVÁ MALALAJ JÚSUFZAIOVÁ je sedmnáctiletá dívka z Pákistánu, jež byla postřelena do obličeje příslušníky hnutí Talibán v roce 2012, kteří se tak snažili zabránit jí a dalším dívkám ve vzdělání. Těžké zranění přežila a v roce 2013 se stala nejmladší laureátkou Sacharovovy ceny. Cenu věnovala bezejmenným hrdinům Pákistánu, kteří intenzivně bojují za právo na vzdělání všech dětí. Mnoho dětí na světě nemá co jíst a pít, ale hladovějí také po vzdělání. Je velmi znepokojivé, že 57 milionů dětí na světě nemůže chodit do školy to musí hnout naším svědomím, řekla Malalaj zástupcům 28 států v přeplněném Parlamentu, v němž byli výjimečně přítomni téměř všichni žijící laureáti Sacharovovy ceny, kteří se sešli u příležitosti 25. výročí ceny. Jedno dítě, jeden učitel, jedno pero a jedna kniha mohou změnit svět. Malalaj začala boj za vzdělání ve věku 11 let, kdy začala psát anonymní internetový deník o životě školačky pod vládou Tálibánu v údolí Svát v Pákistánu. V roce 2009, v době bojů s pákistánskou armádou, nařídil Tálibán zavřít všechny dívčí školy. Rodina Malalaj byla nucena opustit obléhané rodné město a její škola byla zničena. Když se bezpečnostní situace zlepšila, vrátila se Malalaj se svým otcem Ziauddínem zpět domů. Její otec vedl dívčí školu a spolu pokračovali v boji za právo dívek na vzdělání, přestože jim bylo vyhrožováno. Malalaj využila darované peněžní prostředky na nákup školního autobusu téhož autobusu, v němž byla postřelena a další dvě dívky zraněny při útoku, k němuž se přihlásil Tálibán. Malalaj útok přežila a dále vytrvale bojuje za vzdělání dívek. Je spoluzakladatelkou fondu Malalaj a členkou Krizového výboru pro vzdělávání dětí a mládeže, který založil zvláštní vyslanec OSN pro globální vzdělávání Gordon Brown ten říká, že při současném tempu se dostane poslední dívka do školy v roce 2086, a ne v roce 2015, jak slibovaly Rozvojové cíle tisíciletí. Islám nezakazuje dívkám se vzdělávat. Je povinností a odpovědností každého, chlapců i dívek, získávat vzdělání a vědomosti, prohlašuje Malalaj. Spojené národy vyhlásily den jejích narozenin, 12. červenec, za Den Malalaj. V roce 2014 se setkala v Nigérii s dívkami, které uprchly po únosech Boko Haram ve městě Čibok a s rodinami 219 stále unesených dívek a vyzvala prezidenta Jonathana, aby podnikl další kroky. Vyjádřila také solidaritu s dětmi zasaženými konfliktem v Sýrii a Gaze.

2012 NASRÍN SOTÚDEOVÁ NASRÍN SOTÚDEOVÁ je íránská právnička zabývající se lidskými právy. Patří mezi hrstku těch, kteří obhajovali disidenty zadržené při masových protestech v roce 2009 a hájila další významná lidská práva a politické kauzy. V roce 2010 byla sama zadržena. Když v roce 2012 získala Sacharovovu cenu, odpykávala si šestiletý trest odnětí svobody. Na protest soudnímu nátlaku, který byl vyvíjen na její rodinu, držela sedm týdnů hladovku na samotce v nechvalně známé íránské věznici Evin. Přestože byla velmi slabá a nemocná, našla dost síly, aby Evropskému parlamentu napsala nezapomenutelný dopis, který během slavnostního předání Sacharovovy ceny přečetla její kolegyně a přítelkyně Širín Ebadiová, laureátka Nobelovy ceny. V dějinách lidských práv a mechanismů, které je zaručují, jsme ušli velký kus cesty. Jejich uplatňování však stále do značné míry závisí na intencích vlád, které jsou zároveň těmi, kdo lidská práva porušují nejčastěji. Sotúdeová uvedla, že porušování lidských práv bylo hlavní příčinou revolucí, které zachvátily Blízký východ. Obhájcům lidských práv a politickým vězňům vzkázala, že stejně jako vy si uvědomuji, že cesta k demokracii budou dlouhá a obtížná. V září 2013 byla nečekaně propuštěna, což předseda Schulz uvítal jako důležitý pozitivní signál íránských orgánů, především nově zvoleného prezidenta Rúháního. V prosinci 2013 se setkala s první delegací Evropského parlamentu v Íránu po šesti letech. Sotúdeová hovořila o politických vězních a kritizovala netransparentnost trestních řízení, které neprobíhají před trestními, nýbrž revolučními soudy. Požádala delegaci, aby o tom jednala s íránskými orgány. Delegace dostala odpověď, že revoluční soudy byly zřízeny k posuzování trestních činů vůči státu a změna tedy není možná. Setkání mezi delegací EP a Nasrín Sotúdeovou vzbudilo pobouření mezi íránskými zastánci tvrdé linie, kteří obvinili Sotúdeovou a Džafara Panahího z podvracení státní moci. Nasrín Sotúdeová však dále pokračuje v činnosti na podporu lidských práv, práv žen a základních svobod. V roce 2014 bojuje proti zákazu vykonávat právnickou praxi, což je povolání, o jehož vykonávání usilovala několik let, počínaje ochranou nezletilých před trestem smrti, což je jedním z témat, na které se zaměřuje ve své činnosti. V roce 2014, kdy vypukla válka v Gaze, zahájila Sotúdeová v sociálních médiích kampaň Přestaň zabíjet své bližní (Stop Killing Your Fellow Beings). Nemohla přijet do Evropského parlamentu na předání Sacharovovy ceny, ani se účastnit konference sítě nositelů Sacharovovy ceny, protože jí Írán nedovolil vycestovat. Na konferenci ji však zastupovala Širín Ebadiová. Nasrín Sotúdeová chce zůstat v Íránu a bojovat za reformu až do konce.

2012 DŽAFAR PANAHÍ DŽAFAR PANAHÍ je mnohokrát oceněný filmový režisér, který už dvacet let nesmí točit žádné filmy. Jakožto otevřený stoupenec íránského opozičního Zeleného hnutí a kritik bývalého prezidenta Ahmadínežáda byl odsouzen na šest let za nepřátelskou propagandu proti islámské republice. Jeho rozsudek zatím nebyl vykonán není ve vězení, ale může být uvězněn kdykoli. V roce 2010 byl zatčen, když natáčel tajný film o neúspěšném Zeleném hnutí v roce 2009. Přestože byl po mezinárodních protestech a po hladovce za tři měsíce puštěn na svobodu, aby byl vzápětí odsouzen k odnětí svobody, dostal zákaz natáčet filmy a vystupovat ve sdělovacích prostředcích. V roce 2013 se setkal s delegací Evropského parlamentu, která navštívila Írán. Prohlásil, že jeho výpověď a výpověď jeho právníka byla během trestního řízení ignorována a o rozsudku bylo již předem rozhodnuto. Upozornil delegaci, že zatímco se svět nyní soustředí na jaderné dohody s Íránem, na lidská práva se zapomíná; jakmile budou zrušeny sankce, represe v Íránu zesílí. Nová íránská vláda projevuje určitou flexibilitu pouze v oblasti zahraničních věcí, nikoli však ve vnitřních věcech, a tlak na sdělovací prostředky, vězně a společenský život stále pokračuje. V červenci 2014 poskytl i přes zákaz rozhovor. Podle svých slov byl propuštěn z vězení jen proto, aby byl vzápětí uvržen do ještě tvrdšího žaláře dostal zákaz pracovat. Zákaz natáčet filmy nicméně dvakrát porušil. V roce 2011 natočil ve svém domě v Teheránu snímek s názvem Toto není film, který zachycuje, jak sedí doma u kuchyňského stolu, hovoří se svým právníkem a čeká na uvěznění. V roce 2014 vytvořil film Zatažené záclony, jehož hlavním protagonistou je scénárista, který žije sám se svým psem v domě u moře se zataženými záclonami. Panahí na sebe nenahlíží jako na politicky angažovanou osobu, ale na člověka, který chce odhalit bezpráví. Vystupuje proti cenzuře v Íránu a vytýká prezidentu Rúhánímu, že nesplnil své předvolební sliby. Zahájil kampaň Krok za krokem usilující o zrušení trestu smrti v Íránu. Cenu nemohl převzít osobně, zastoupila ho však dcera Solmaz a filmoví režiséři Costa Gavras a Serge Toubiana. Na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny v roce 2013 ho zastupoval předseda Mezinárodní federace pro lidská práva Karim Lahidji.

2011 MUHAMMAD BUAZÍZÍ MUHAMMAD BUAZÍZÍ (1984 2011) byl jedním z hybatelů jasmínové revoluce v Tunisku a inspirací demokratického hnutí, které otřáslo Blízkým východem a severní Afrikou v roce 2011 a které známo pod označením Arabské jaro. Buazízí pocházel z chudých poměrů a musel od raného věku těžce pracovat. Prodával ovoce na trhu a už od svých deseti let byl hlavním živitelem rodiny. V 19 letech opustil školu, aby mohl zajistit vzdělání svým mladším sourozencům. Zemřel dne 4. ledna 2011 poté, co se ve věku 26 let upálil na protest proti systému, který mu neumožnil vést důstojný život. Buazízí se často stával obětí tuniských bezpečnostních složek dostával pokuty, bylo mu zabavováno zboží a váhy a při poslední příležitosti ho dokonce srazili k zemi. Jeho rodina věří, že ne chudoba, ale právě ponižování ho vedly k sebeobětování poté, co se mnohokrát marně dovolával spravedlnosti. Buazízí se polil benzínem a zapálil před branami vládní budovy v městečku Sídí Bú Zíd. Čin muže známého tím, že rozdával ovoce chudším rodinám a jehož osud se podobal tolika dalším, vyvolal rychle se šířící vlnu protestů. Tunisané všech společenských i věkových skupin se vydali do ulic, aby protestovali proti zkorumpované vládě, vysoké nezaměstnanosti a omezování svobody. Byl dosud naživu, v bolestech a obvázaný od hlavy až k patě, když se autoritářský režim prezidenta Zin al-ábidín bin Alího, který byl u moci od roku 1987, začal hroutit. Deset dní po smrti Buazízího byl bin Alí za pochodu demonstrantů napříč Tuniskem, nesoucích Buazízího portrét, donucen rezignovat a opustit zemi. Útěchou jeho rodině bylo vědomí, že jeho smrt nebyla zbytečná a že jeho čin zažehl lidovou revoluci a otřásl tyranskými režimy v dalších arabských zemích. Mladí lidé v arabských zemích si uvědomili, že mohou nahlas vyjádřit pocit marnosti a bojovat za svou důstojnost proti nespravedlnosti, korupci a autokratickým režimům. Optimismus, který provázel počátky Arabského jara, záhy pohasl a některé z jeho výdobytků byly zmařeny. V místě jeho zrodu, v Buazízího Tunisku, však byla v roce 2014 schválena demokratická ústava a koncem roku se budou konat parlamentní a prezidentské volby.

2011 ALÍ FARZAT ALÍ FARZAT je nejznámějším syrským politickým satirikem a karikaturistou a jednou z nejslavnějších osobností kultury arabského světa. Narodil se v Hamě v roce 1941 a v syrských i zahraničních novinách zveřejnil více než 15 000 kreslených vtipů. Získal ocenění za satiru diktátorů Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího v době, kdy dosud vládli Iráku a Libyi. Díky jeho tvorbě, která si bere na mušku obávané bezpečnostní síly, se v Sýrii posunula hranice svobody projevu. Poté, co do Sýrie dorazilo v roce 2011 Arabské jaro, pustil se také do členů vlády, především do prezidenta Bašára al-asada. Syřané začali protestovat proti režimu a nesli v průvodech transparenty s jeho kreslenými vtipy. Po zveřejnění kresby, kde prezident al-asad stopuje rychle jedoucí auto prchajícího libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, byl napaden na náměstí Umayyad v Damašku a zbit maskovanými útočníky. Úmyslně mu zlomili obě ruce a křičeli na něj, aby měl úctu k prezidentu al-asadovi a poslouchal své pány. Po tomto útoku upadl do bezvědomí. Útočníci ho hodili do auta, táhli podél silnice, poté vyhodili ven a zanechali ho polomrtvého ležet na ulici. Alí Farzat se však nejen zotavil natolik, že opět může kreslit, ale překonal rovněž veškerý strach, takže se z něj stal jeden z nejostřejších kritiků režimu, jenž svůj postoj projevuje slovy i kresbami. V roce 2011 se nemohl zúčastnit slavnostního předání Sacharovovy ceny v té době se právě léčil v Kuvajtu ze svých zranění. Převzal ji tedy během veřejné diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, jež se konala v Evropském parlamentu v roce 2012. S předsedou Evropského parlamentu a dalšími držiteli této ceny diskutoval také o revoluci v Sýrii a o budoucnosti demokracie po arabském jaru. Jako laureát Sacharovovy ceny vystoupil na prvním Světovém fóru demokracie v prostorách Rady Evropy v roce 2012. V tomto roce byl také časopisem Time zvolen jednou ze sta nejvlivnějších osobností roku. Obdržel řadu cen za obhajobu lidských práv a stojí v čele Asociace arabských karikaturistů. V roce 2014 byl hlavním řečníkem sítě nositelů Sacharovovy ceny na filmovém festivalu o lidských právech Jeden svět v Praze, kde se setkal se zástupci vlády, sdělovacích prostředků a nevládních organizací. Debatu směřoval k jádru tragédie: uprostřed probíhajícího konfliktu, který si vyžádal stovky tisíc životů a miliony lidí vyhnal z domovů, upadají lidské naděje na důstojnost a svobodu v zapomenutí.

2011 ASMA MAHFÚZOVÁ ASMA MAHFÚZOVÁ je egyptská aktivistka v oblasti lidských práv a spoluzakladatelka Hnutí mládeže z 6. dubna. Když v Egyptě v roce 2011 vypuklo Arabské jaro, postavila se tvrdým opatřením režimu Husního Mubaraka vůči aktivistům a umístila na různé sociální sítě výzvu Egypťanům, aby se pokojným protestem na náměstí Tahrír dne 25. ledna 2011 domáhali své svobody, důstojnosti a svých lidských práv. Její video se lavinovitě šířilo na internetu, shlédlo je na 80 milionů lidí a bylo následováno vlnou podobných videí, které nakonec vedly k obsazení náměstí Tahrír, kde statisíce lidí požadovali odstoupení Husního Mubaraka po 30 letech vlády v Egyptě. Mubarak odstoupil dne 11. února 2012. Při předávání Sacharovovy ceny popsala Asma Mahfúzová ocenění jako poctu pro hrdiny revoluce. Tato cena směřuje ke všem mladým Egypťanům, lidem, kteří obětovali své životy, říká. My je nezradíme, budeme pokračovat v cestě, na kterou se vydali a postaráme se o to, aby se tento sen splnil. Byla hlavní účastnicí diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, která se uskutečnila v říjnu 2012 v Evropském parlamentu. Hovořila zde o porevolučním vývoji situace v Egyptě. V roce 2013 byl svržen islamistický prezident Muhammad Mursí a po období prozatímní vlády podporované armádou si Egypt v roce 2014 zvolil za prezidenta bývalého velitele armády Abd al-fattáha Chalíla as-sísího. Mahfúzová oznámila, že je terčem rostoucího násilí, výhružek a sledování. Tvrdá opatření orgánů, která byla původně namířena proti Muslimskému bratrstvu, se rozšířila na kritické hlasy a známé tváře revoluce z 25. ledna a především na aktivisty z 6. dubna. Mahfúzová sdělila, že ona a několik dalších aktivistů byli sdělovacími prostředky označeni za zahraniční agenty a za hrozbu národní bezpečnosti, což vedlo k slovním útokům na ulicích. V dubnu 2014 egyptský soud zakázal Hnutí mládeže z 6. dubna. Tři z levicových vůdců hnutí, Ahmed Maher, Mohammed Adel a Ahmed Douma byli odsouzeni na tři roky za protesty, které jsou nyní podle nového egyptského zákona o demonstracích nelegální. Čtvrtý vůdce, Alaa Abdel Fattah, byl odsouzen k patnácti letům vězení, což vyvolalo zděšení u předsedy EP Schulze i samotné Asmy Mahfúzové, která tweetovala: Patnáct let za protest? Co potom s těmi, kteří mají na svědomí vraždu? Bude-li to takto pokračovat, nikdy zde nebude fungovat normální stát.

2011 AHMAD AZ-ZUBAJR AS-SANUSÍ AHMAD AS-SANUSÍ, narozený roku 1934, byl nejdéle zadržovaným libyjským vězněm svědomí. Je příbuzným Idrise, jediného lybijského krále, který byl v roce 1969 sesazen plukovníkem Muammarem Kaddáfím. As-Sanusí byl obviněn ze spiknutí při pokusu o svrhnutí Kaddáfího režimu v roce 1970 a strávil 31 let ve vězení, z toho devět let v samovazbě a v cele tak malé, že se v ní nemohl narovnat. Propuštěn byl v srpnu 2001 s celou řadou dalších politických vězňů. Když lidové povstání s podporou NATO svrhlo v roce 2011 lybijského diktátora, převzala vládu nad zemí Přechodná národní rada (NTC). As-Sanusí se stal jejím členem zodpovědným za politické vězně. Navzdory volbám však zůstalo v lybijské politice hlavním tématem bezpráví a nestabilita a nadále probíhal ozbrojený boj o moc mezi různými frakcemi. As-Sanusího politické zázemí se nachází v Benghází, které se za Kaddáfího režimu dostalo na vedlejší kolej, a tato oblast výrazně podporuje federalismus, který v Libyi panoval i po většinu doby vlády krále Idrise. V roce 2012 se v Benghází sešlo 3 000 zástupců regionu a byla založena Kyrenaická přechodná rada (CTC). Jejím vůdcem byl jmenován as-sanusí. Kyrenaická přechodná rada vyhlásila vysokou míru samostatnosti regionu, ale uznala Přechodnou národní radu jako symbol jednoty země i její zákonné zástupce na mezinárodní úrovni. Prohlášení Kyrenaické přechodné rady není právně závazné a radu nepodporují ani ozbrojené skupiny, jak tomu je u druhé z federalistických skupin v Benghází Politického odboru Kyreanické přechodné rady pod vedením Ibrahima Jadhrana, který usiluje o vznik paralelní vlády. As-Sanusí se od něj distancoval. As-Sanusí a zavedení kmenoví vůdci, kteří jsou pod jeho vedením, usilují o přijetí nové, federální ústavy. Během diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, která se uskutečnila v roce 2012 v Parlamentu, hovořil s prezidentem Schulzem, Asmou Mahfúzovou a Ali Ferzatem o situaci v Libyi po revoluci, o ozbrojeném konfliktu a o budoucnosti demokracie v arabských zemích po Arabském jaru. Na prvním Světovém fóru demokracie v prostorách Rady Evropy As-Sanusí kritizoval, že Libyi chybí efektivní vláda. Výzvy k federalizaci Libye mu vynesly obvinění z vlastizrady; As-Sanusí však tvrdí, že jeho návrh byl záměrně vykládán nesprávně s cílem pošpinit ty, kteří se snaží situaci zlepšit. As-Sanusí se v roce 2013 účastnil konference sítě nositelů Sacharovovy ceny.

2011 RAZAN ZAITUNÍOVÁ RAZAN ZAITUNÍOVÁ je syrská novinářka a právnička v oblasti lidských práv, která byla unesena na předměstí Damašku ovládaném povstalci dne 9. prosince 2013. Je dosud pohřešována; ačkoliv se předpokládá, že je v pořádku, neví se, kde je a kdo jsou její únosci. Zaituníová navzdory výhružkám statečně kritizovala porušování lidských práv, jehož se dopouštěl damašský režim i povstalecké skupiny. Byla unesena z dumské kanceláře dvou sdružení, které založila, Centra pro dokumentaci násilí a Organizace na podporu místního rozvoje a malých projektů a spolu s ní byl unesen její muž, její spolupracovník Wa il Hamada a dva další kolegové, básník a právník Nazem Hamadim a politická aktivistka Samira Khalilová, která byla v minulosti vězněna pro své politické postoje. UNESENA V PROSINCI 2013. Zaituníová je nejznámější a nejpřesvědčivější občanskou aktivistkou syrské revoluce. Na její únos nahlížejí syrští komentátoři jako na okamžik, kdy se rozevřela propast mezi civilními silami a extremisty v Sýrii, a jako na událost, která zasadila syrské revoluci smrtelnou ránu. Její rodina požádala o mezinárodní pomoc při hledání Zatuníové a jejích kolegů. My, rodina Razan Zaituníové, aktivistky v oblasti lidských práv, právničky, spisovatelky a především lidské bytosti, vydáváme toto prohlášení více než tři měsíce po únosu, ke kterému se nikdo nepřihlásil a s nímž nebylo spojeno žádné prohlášení ani nebyly formulovány žádné požadavky. Jde o jasnou snahu získat čas a potlačit svobodný hlas naší dcery a jejích kolegů, přinutit je tak přestat psát a zbavit je svobody projevu, sdělila rodina v prohlášení vydaném v dubnu 2014 a zveřejněném Centrem pro dokumentaci násilí. Aktivisté a politici z celého světa, včetně předsedy Schulze, vyzvali k jejich propuštění. Jménem Evropského parlamentu vyzývám k jejich okamžitému propuštění její život je ohrožen režimem a povstaleckými skupinami kvůli tomu, čím je odvážnou mladou ženou, která odmítá kompromisy a neustává v pokojném zápase za demokracii a svobodu v Sýrii. Čtyřicet pět nevládních organizací včetně laureátů Sacharovovy ceny a Reportérů bez hranic vydalo společnou výzvu, ve které žádají její propuštění a propuštění těch, kteří byli uneseni spolu s ní. V roce 2011, kdy jí byla udělena cena, se skrývala poté, co do jejího domu vtrhli bezpečnostní agenti. Část odměny, kterou obdržela se Sacharovovou cenou, věnovala na záchranu života spolupracovníka, který byl zasažen střelbou z tanku.

2010 GUILLERMO FARIÑAS GUILLERMO FARIÑAS, doktor psychologie, nezávislý novinář a politický disident na Kubě, držel v průběhu několika let celkem 23 hladovek za politickou změnu a za svobodu slova a projevu ve své zemi. Jako novinář založil nezávislou tiskovou agenturu Cubanacán Press, aby mohl celý svět informovat o osudu politických vězňů na Kubě, nakonec však byl donucen její činnost ukončit. Po stále nevyjasněné smrti Orlanda Zapaty v únoru 2010 po 130 dní odmítal potravu i vodu. Vyzýval k propuštění politických vězňů, kteří jsou po mnohaletém věznění nemocní. Svou hladovku ukončil až v červenci 2010 poté, co kubánská vláda oznámila, že propustí 52 politických vězňů. Guillermu Fariñasovi nebylo povoleno vycestovat ze země, a proto se v roce 2010 nemohl osobně zúčastnit slavnostního předání Sacharovovy ceny v Evropském parlamentu. V červenci 2012 byl zatčen na pohřbu jiného kubánského disidenta a držitele Sacharovovy ceny, Oswalda Payá, a po krátkou dobu zadržován. Poté, co kubánská vláda uvolnila cestovní omezení pro Kubánce, a po návratu Damas de Blanco z návštěvy Parlamentu, pronesl Guillermo Fariñas v červenci 2013 při dodatečném slavnostním předání Sacharovovy ceny řeč k Evropskému parlamentu. Ve svém děkovném proslovu uvedl: Dnes tu před vámi nestojím proto, že by se situace zásadně změnila, ale proto, že realita moderního světa, a především pak stále silnější občanský odpor Kubánců, režim přinutila, aby slovy knížete Fabrizia z filmu Gepard něco změnil, aby se nezměnilo vůbec nic. Fariñas se v roce 2013 aktivně zúčastnil konference sítě nositelů Sacharovovy ceny a v debatě Světového fóra demokracie Solution Journalism in Action (řešení problému žurnalistiky v boji) zdůraznil, že novináři budou pokračovat ve své činnosti, aby lidé na Kubě věděli, co se děje. V roce 2014 byl opakovaně zatčen a krátce zadržován, bylo mu vyhrožováno smrtí a byl zavřen v psychiatrické léčebně, byl zbit a hospitalizován.

2009 MEMORIAL Alexejevová, které stojí v čele sdružení, se narodila v roce 1927 a je jedním z několika sovětských disidentů, kteří se stále aktivně angažují i v současném Rusku. Je známá svými kampaněmi za to, aby se disidentům dostalo spravedlivého procesu. OLEG ORLOV, SERGEJ KOVALJOV a LJUDMILA ALEXEJEVA převzali v roce 2009 Sacharovovu cenu za sdružení Memorial a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku. Sdružení Memorial vzniklo v roce 1988 s cílem upozorňovat na systematické porušování lidských práv v zemích bývalého Sovětského svazu. Jedním ze zakladatelů byl Andrej Sacharov, který také spoluzakládal Moskevskou helsinskou skupinu společně s Ljudmilou Alexejevovou. Oleg Orlov je jedním z vedoucích představitelů sdružení Memorial a členem Rady Memorialu od roku 1994. V roce 2014 shromáždil důkazy o únosech na východní Ukrajině, kde probíhá konflikt mezi proruskými separatisty a ukrajinskou armádou; podle něj byly srovnatelné s únosy, které Memorial zaznamenal během několika desítek let ve dvou válkách v Čečensku, kdy byl i on sám unesen. Sergej Kovaljov, současný předseda sdružení Memorial, se proslavil v roce 1995, kdy se podílel na vyjednávání s čečenskými povstalci, kteří v nemocnici v Budennovsku zajali přibližně 2000 rukojmí. Byl to jediný případ, kdy teroristický útok v Rusku nevedl k úmrtí velkého počtu rukojmích. Obviňuje Rusko z vměšování do vnitřních věcí Ukrajiny a z pokusů o vyvolání občanské války. Jsem rád, že civilizované země nezůstávají lhostejnými jako obvykle, říká. Putin totiž dokáže této lhostejnosti velmi dobře využít. V průběhu let bylo členům sdružení a blízkým spolupracovníkům mnohokrát vyhrožováno, docházelo k únosům a vraždám. V roce 2014 byl Memorial ruskými orgány označen za zahraničního agenta na základě zákona z roku 2012, podle něhož mohou být takto klasifikovány nevládní organizace, jež bez státního souhlasu dostávají finanční prostředky ze zdrojů mimo Rusko. Tímto zákonem byly poškozeny stovky nevládních organizací a žádná nezávislá nevládní organizace se jako zahraniční agent dobrovolně neregistrovala. Jak sdělil podvýboru Evropského parlamentu pro lidská práva hlavní právník sdružení Memorial Kirill Korotejev, zahraniční agent znamená v ruštině totéž co špión. Oleg Orlov se v roce 2013 účastnil soudního řízení proti tomuto zákonu a nemohl proto přijet na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny. Memorial však spor i odvolání prohrál. Memorial spolu s dalšími nevládními organizacemi pokračuje v tomto boji před Evropským soudem pro lidská práva. S registrací pod kategorií zahraniční agent nesouhlasila ani Moskevská helsinská skupina a Ljudmila Aledejovová prohlásila, že by sdružení pokračovalo ve své činnosti v oblasti lidských práv i bez zahraničních dotací. Orlov se během veřejné debaty v rámci filmového festivalu Jeden svět pořádaného sítí nositelů v roce 2014 věnoval tématu mučení v Rusku. Kirill Korotejev zastupoval sdružení Memorial na Setkání evropské mládeže.

2008 CHU ŤIA Při příležitosti 20. výročí Sacharovovy ceny udělil Evropský parlament tuto cenu čínskému disidentovi CHU ŤIAOVI, jenž byl následně uvězněn a poté opět propuštěn; vyzýval k oficiálnímu vyšetření masakru na náměstí Tchien-an-men a odškodnění rodin obětí a rovněž se angažoval v oblasti ochrany životního prostředí a v boji proti AIDS. V roce 2014 mu bylo opět uloženo domácí vězení v domácím vězení je ostatně každý rok v době výročí masakru na náměstí Tchien-an-men, které připadá na 4. června, a to od doby, kdy na náměstí v roce 2004 položil květiny. Od 2. července 2004 je jeho dům v Pekingu každý den v týdnu čtyřiadvacet hodin denně sledován. Někdy ani nemůže vyjít ven, aby si koupil jídlo či léky. V roce 2007 promluvil při konferenčním hovoru neohroženě k poslancům Parlamentu během schůze podvýboru pro lidská práva a upozornil na skutečnost, že čínské bezpečnostní složky pronásledují až jeden milion lidí za to, že aktivně prosazují lidská práva, přičemž mnoho z nich je drženo ve vězení, v pracovních táborech či psychiatrických léčebnách. Po tomto svém vystoupení byl dne 27. prosince 2007 zatčen, obviněn z podněcování k rozvracení státní moci a dne 3. dubna 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši tři a půl roku a ke ztrátě politických práv na jeden rok. Když mu byla udělena Sacharovova cena, vyvíjela na něj státní bezpečnost nátlak, aby ji odmítl. Chu Ťia ji statečně přijal a označil ji za významnou cenu pro Čínu. V dopise, který v červenci 2012 zaslal předsedovi Evropského parlamentu, Chu Ťia uvedl, že Sacharovovu cenu považuje za skutečně velkou poctu. Dodala mi odvahy a značně zlepšila způsob, jakým se mnou ve vězení zacházejí. V červnu 2011 byl propuštěn a pokusil se založit nevládní organizaci zabývající se lidskými právy, ale její členové byli zatčeni. Nyní stojí za organizací občanů, kteří se scházejí na politickém shromáždění. Je také koordinátorem tzv. bosých advokátů, neformální skupiny právních poradců, kteří obhajují čínské aktivisty v oblasti lidských práv. V deklaraci sítě nositelů Sacharovovy ceny vydané v roce 2013 u příležitosti 25. výročí ceny byly čínské orgány vyzvány, aby zrušily omezení, kterým často vystavují nositele Sacharovovy ceny Chu Ťia. Sám se nemohl konference zúčastnit právě kvůli těmto omezením a byl zastoupen svou ženou a kandidátkou na Sacharovovu cenu Ceng Ťin-jen, která zdůraznila těžkou situaci politických vězňů a jejich rodin. V roce 2014 se hrozby a perzekuce vystupňovaly tak, že se Chu Ťia začal obávat o svůj život.

2007 SÁLIH MAHMÚD MUHAMMAD USMÁN SÁLIH MAHMÚD MUHAMMAD USMÁN již více než dvacet let zdarma poskytuje právní služby lidem, kteří byli v Súdánu protiprávně zatčeni či mučeni nebo v jejichž případech došlo k závažnému porušení lidských práv. Evropský parlament mu v roce 2007 jednomyslně udělil Sacharovovu cenu. Pocházím z Dárfúru, narodil jsem se v Džebel Marra. Po mnoho let jsem pracoval jako právník v Dárfúru v Súdánu. Kvůli své práci jsem se stal obětí věznění a mučení. Příslušníci mé vlastní rodiny byli mučeni a ozbrojené skupiny je vyháněli z jejich domovů v Dárfúru. Po mnoho let jsem při své práci zastupoval tisíce lidí, kteří potřebovali moji pomoc před soudy. Viděl jsem tisíce lidí, kteří byli mučeni, viděl jsem stovky žen a mladých dívek, které se staly oběťmi pohlavního zneužití, uvedl Sálih Usmán při předávání Sacharovovy ceny. Usmán sepsal zločiny, k nimž došlo, a aktivně se podílel na poskytování ochrany 3,2 milionům Súdánců, kteří byli nuceni opustit své domovy kvůli probíhajícím bojům v Súdánu. Stále upozorňuje na konflikt, který vypukl před více než deseti lety v Džebel Marra v roce 2003 a byl označen OSN jako jedna z nejhorších humanitárních krizí na světě. Navzdory intenzivnímu mezinárodnímu tlaku a pokusům o vyjednávání nebylo stále dosaženo všeobecné mírové dohody válčících stran a povstalecké skupiny se nyní sjednocují s programem, která má stále více celostátní charakter. Usmán zdůrazňuje, že příčiny války včetně vyvlastňování půdy a marginalizace v oblasti politiky zůstaly nejen nevyřešeny, ale byly prohloubeny o další nesplněné požadavky, mezi kterými je sladění vnitrostátní legislativy s mezinárodními normami a zajištění nezávislosti soudnictví. Usmán, který byl v letech 2005 2010 poslancem súdánského parlamentu za opoziční stranu, je neoblomným zastáncem Mezinárodního trestního soudu, protože v Africe chybí řádný soudní systém, takže Afričané nemají kde hledat spravedlnost a nápravu, sdělil zástupcům orgánů EU, Mezinárodnímu trestnímu soudu a více než 200 organizacím občanské společnosti, které se účastnily fóra EU a nevládních organizací v roce 2013, ke kterým promluvil jako laureát Sacharovovy ceny. Na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny v roce 2013 v konečném prohlášení odsoudil beztrestnost a mučení.

2006 ALJAKSANDR MILINKEVIČ ALJAKSANDR MILINKEVIČ je vůdcem demokratického opozičního Hnutí za svobodu v Bělorusku, který měl odvahu čelit poslední evropské diktatuře, jak uvedl tehdejší předseda parlamentu Josep Borrell Fontelles při udílení Sacharovovy ceny. Vědec Milinkevič byl v říjnu 2005 vybrán jako společný prezidentský kandidát Spojené demokratické opozice. Jeho programem byla skutečně demokratická budoucnost země a představoval reálnou alternativu k autoritářskému režimu prezidenta Lukašenka, jehož vítězství, údajně dosaženého manipulací s odevzdanými hlasy, bylo důrazně kritizováno běloruskou i zahraniční opozicí. Milinkevič výsledek napadl, načež byl pod různými záminkami zatčen, nikdy však nebyl obviněn. V prezidentských volbách v roce 2010 již Milinkevič nekandidoval; domníval se totiž, že v běloruských volebních zákonech nebyly provedeny žádné změny, jež by zajistily spravedlivé a svobodné volby pro všechny. Lukašenko zůstal u moci a situace v oblasti lidských práv se v Bělorusku od voleb v roce 2010 dále zhoršila po přijetí zákona, který postavil jednání označené za kritické vůči státu mimo zákon. Současný režim i nadále umlčuje a vězní novináře, aktivisty a další kritiky. Aktivisté občanské společnosti se obávají, že by mohl být zaveden tzv. zákon o zahraničních agentech, jako je tomu v Rusku, přestože se zdá, že si Lukašenko poté, co Rusko v roce 2014 anektovalo Krym, drží od Kremlu odstup. Milinkeviče potěšilo, že Lukašenko, který většinou mluví rusky, použil ve svém projevu v červenci 2014 běloruštinu, ale sdělil BBC, že se zatím jedná jen o trend, ne o strategii. Orgány EP s Milinkevičem jakožto laureátem Sacharovovy ceny pravidelně konzultují otázky týkající se Běloruska. Milinkevič se účastnil akcí pořádaných sítí nositelů Sacharovovy ceny, včetně konference v roce 2013. Na diskusi sítě nositelů Sacharovovy ceny v Litvě společně s Bertou Solerovou, národními orgány a poslanci evropského a litevského parlamentu odsoudil časté zastrašování a ponižování, kterého se dopouštějí orgány vůči obráncům lidských práv v Bělorusku. Vyjádřil podporu větší integraci Běloruska do Evropy a kritickému a podnětnému dialogu s běloruskými orgány. Dialog hrál důležitou roli v Milinkevičově vystoupení v Evropském parlamentu během veřejné debaty na filmovém festivalu Jeden svět pořádaném sítí nositelů Sacharovovy ceny. Prohlásil, že pokud se EU bude v Bělorusku více angažovat, bude možné dosáhnout větší svobody. Podle Milinkeviče potřebuje Bělorusko hospodářskou pomoc, která by se mohla stát pákou k dialogu s EU, jenž by zahrnoval i oblast lidských práv.

AFP ImageForum 2005 ŽENY V BÍLÉM ŽENY V BÍLÉM, DAMAS DE BLANCO, je hnutí vzniklé spontánně na Kubě v roce 2003. Tvoří je ženy a příbuzné 75 politických vězňů, kteří byli zatčeni v rámci tvrdých represí kubánského režimu proti demokratickým aktivistům během Černého jara. Ženy pochodovaly ulicemi a psaly dopisy kubánským orgánům, v nichž žádaly propuštění uvězněných, nikdy však nedostaly žádnou odpověď. Ženy se nevzdaly a jejich vytrvalý protest přinesl výsledky: v březnu 2011 byli propuštěni poslední dva vězni zatčení během Černého jara. Většina odešla do španělského exilu, ale několik jich zůstává na Kubě a dále bojuje za svou věc v obtížných podmínkách a za vysokou osobní cenu, společně s nezlomnými Damas de Blanco, Ženami v bílém. Ženy v bílém i nadále kráčejí každou neděli po mši havanskými ulicemi s květinami v rukou jako výraz aktivní podpory za sociální spravedlnost na komunistické Kubě. Ačkoli Ženy v bílém mají omezené možnosti komunikace a jsou často terčem násilí, zatýkání a psychické šikany, připojuje se k nim stále více žen. V červenci 2014 bylo dočasně zadrženo kolem stovky z nich, což je neobvykle vysoký počet. Pro ostatní disidenty to bylo známkou toho, že narůstající počet Žen v bílém se nyní stal pro kubánský režim skutečnou hrozbou. V roce 2013 mohly Damas de Blanco, Ženy v bílém, konečně přijmout Sacharovovu cenu, která jim byla udělena v roce 2005. Poté, co kubánské orgány v lednu částečně zrušily cestovní omezení, mohla předsedkyně hnutí Berta Solerová a zástupkyně Belkis Cantillo Ramirezová a Laura Maria Labrada Pollánová dcera obdivované Laury Pollánové, jedné ze zakladatelek tohoto hnutí, jež zemřela v roce 2011 konečně vycestovat z Kuby a vystoupit v Parlamentu, který ocenil jejich odvahu a nasazení v jejich boji za lidská práva. Berta Solerová přirovnala Sacharovovu cenu ke štítu, jenž bude hnutí chránit po jejich návratu na Kubu. Krátce po oficiálním předání Sacharovovy ceny založily společně s dalšími disidenty, včetně Guillerma Fariñase, držitele Sacharovovy ceny za rok 2010, Mezinárodní platformu pro lidská práva na Kubě. Berta Solerová zastupovala Ženy v bílém na konferenci sítě nositelů Sacharovovy ceny společně s Guillermem Fariñasem a dcerou Oswalda Payá. Vybídla síť, aby požádala o propuštění politických vězňů a vězňů svědomí na Kubě a jinde ve světě. Účastnila se také společně s Aljaksandrem Milinkevičem diskuse sítě nositelů Sacharovovy ceny v Litvě a vytrvale naléhala na EU, aby se lidská práva stala podmínkou všech smluv uzavřených s Kubou.

2005 HAUWA IBRAHIMOVÁ Právnička islámského práva šaría HAUWA IBRAHIMOVÁ se narodila v roce 1967 v chudé vesnici ve státě Gombe v severní Nigérii. V deseti letech se měla vdát, avšak pod vlivem své matky, která ji učila, že vzdělání je jediným východiskem z chudoby, utekla tato tvrdohlavá dívka z domova do internátní školy pro dívky, kde pokračovala ve svém studiu. Stala se první ženou ve státě Gombe vykonávající povolání advokáta. Když byla v roce 1999 ve 12 severních státech v Nigérii zavedena šaría, začala Hauwa Ibrahimová budovat svou advokátní praxi, kterou lze bez přehánění označit za výjimečnou. Mimo jiné obhajovala ženy obviněné z cizoložství, kterým hrozil trest smrti ukamenováním, nebo dětí odsouzených k amputaci končetin za krádež. Více než 150 případů obhajovala bezplatně a zachránila tak život Arminy Lawalové, Safii Hussajníové, Hafsatu Abubakarové a mnoha dalších. Zpočátku nemohla jako žena během islámského soudu mluvit nebo oslovit soudce přímo a musela předávat své poznámky kolegům. Nyní již k soudu chodí jen ve zvláště složitých případech nebo v případech, které vyžadují plnou váhu její autority její věhlas se šíří a mění se i postoje k dříve nezpochybnitelnému uplatňování práva šaría, zvláště poté, co státní guvernéři začali odmítat připojit svůj podpis pod nyní již nepopulární rozsudky smrti. Prezident Jonathan ji v roce 2014 díky jejím zkušenostem vybral do prezidentského výboru pověřeného případem 219 dívek unesených teroristickou skupinou Boko Haram z města Čibok v severní Nigérii. Ibrahimová vyzvala Evropský parlament a Kongres Spojených států k mezinárodní podpoře případu nevyřešené tragédie unesených dívek a k přijetí důraznějších opatření k zastavení násilí na ženách, odstranění děsivé chudoby a nedostatku příležitostí, kdy se náboženství a náboženský extremismus stává nebezpečným opiem pro ty, kteří přišli o veškeré naděje. Hauwa Ibrahimová zastává názor, že s výchovou dětí začínají doma matky, a proto vzdělávání dívek pomáhá společnosti jako celku. Peníze, které získala spolu se Sacharovovou cenou, investovala do vytvoření nadace a úroky používá k financování vzdělávání chudých dětí v severní Nigérii. Školné a učební pomůcky platí přímo, aby měla jistotu, že si děti mohou dovolit docházet do školy. V roce 2013 se aktivně zúčastnila konference sítě nositelů Sacharovovy ceny, na filmovém festivalu Jeden svět pořádaném sítí nositelů diskutovala o dětských právech a pořádala přednášku v Irsku.