N_SAS / VŠFS / LS 2010 /KS Přednáška č. 1 (hlavní teze) Vývoj úředních písemností v českých zemích od středověku. Úvod do archivnictví. Hlavní okruhy problémů: I. Význam tzv. pomocných věd historických (PVH) a jejich vztah k dějinám správy II. Typy a formy úředních písemností ve středověku a novověku III. Vývoj a charakteristika pojmů archiv, archiválie, archivnictví. Vztah archivů k ostatním paměťovým institucím. IV. Profese archiváře. Archivní vzdělávání. 1. Význam PVH a jejich vztah k dějinám správy Diplomatika věda zabývající se studiem písemností úřední provenience, které hodnotí po stránce vnitřní i vnější (tj. jako produkty určitého prostředí + v souvislosti s dějinami institucí, které je produkují). Diplomatika se podílí největší měrou na popisování archiválií původně se zabývala pouze listinami X v moderní době i jinými typy dokumentů. Diplomatika původně ve středověku zkoumala pouze listiny X od počátku 20. Stol. se diplomatické studium rozšiřuje i na ostatní kategorie materiálu (např. knihy), ale i na další prameny zejména hospodářských dějin. Akcent na souvislost s dějinami správy a institucí, s dějinami hospodářství (původně hlavně měst a velkostatků). Důležitým stimulem pro rozvoj české diplomatiky v moderní době vznik Státní archivní školy (1919), v letech 1923 1941 zde vycházel Časopis archivní školy. Paleografie ( palaios /řec./= starý + grafein /řec./=psát) věda, která studuje stará písma. Poslední fáze vývoje písma v oblasti českých zemí = šíření tzv. humanistického písma (od 15. stol. z Itálie) 1933: výnosem ministerstva školství a osvěty zavedeny do všech národních škol v ČSR jednotné tvary humanistického písma. 1
Paleografie latinská (texty psané latinkou). Kromě latiny se začínají postupně od 14. a 15. století prosazovat též národní jazyky. Paleografie studuje vývoj písma. Problematika datování nedatovaných písemností. Zkoumání látek, na něž se psalo. Užívání zkratek. Chronologie ( chrónos = čas + lógos = slovo) nauka o měření času, jeho způsobech a prostředcích k tomu užívaných. Genealogie ( genus /lat./= rod) rodopis. Historická metrologie studium o mírách v minulosti. Kodikologie ( codex /lat./) studuje rukopisy neúřední povahy (tj. literárního charakteru). Epigrafika ( epigrafé /řec./= nápis) nauka o nápisech, zabývá se interpretací textů nápisové povahy. Numismatika ( nummus /lat./= peníz) jejím předmětem zkoumání jsou platební prostředky. Sfragistika ( sfragís /řec./= pečeť) věda o pečetích a jejich užívání. Úzce spojená s diplomatikou. Heraldika nauka o znacích a symbolech. Od slova herold (/středověká němčina/) tj. muž, který byl ve středověku znalcem erbovních znamení a zvyklostí (erb = znak). 2. 1. Typy a formy úředních písemností ve středověku a v novověku Z archivního hlediska dnes rozlišujeme u úředních písemností 5 základních tzv. diplomatických kategorií: 1. Listiny 2. Listy 3. Mandáty 4. Úřední knihy 5. Akta Listiny písemná svědectví o pořízení trvalé právní povahy. Termín listina je z moderní doby zavedl jej Fr. Palacký. Listina vznikla ze 2 po sobě jdoucích procesů: 1. Právní jednání, které dalo listině obsah, 2
2. Zlistinění = písemné sepsání výsledku právního jednání. V historickém vývoji se vytvořily 2 základní typy listin: 1. L. dokazovací (vysvědčovací, deklarativní) podávají jen svědectví o právním jednání, které vzniklo před vydáním dané listiny. 2. L. pořizovací (dispozitivní, konstitutivní) dovršuje se jimi teprve určité právní pořízení, které jejich odevzdáním příjemci vstupuje v právní platnost. Rozlišujeme různé druhy listin např. podle - Podle obsahu (privilegia, smlouvy apod.) - Podle právní autorizace jejich vydavatele - veřejné - soukromé - Dále podle konkrétního jejich vydavatele (panovnické, církevní apod.) - Podle diplomatického kritéria podle toho, kde vznikly - kancelářeké - nekancelářské. Listy mají různorodější povahu než listiny. Patří sem jak tzv. pravé listy (tj. soukromé dopisy), ale i další korespondence, včetně různých úředních a hospodářských písemností. Formou jsou jednoduší než listiny, podávají prostá sdělení bez právního obsahu. Mandáty písemnosti, jimiž je udělován nějaký rozkaz nebo příkaz. Často vydávány ve formě otevřené (tj. veřejné) a na rozdíl od listin mají zpravidla jen dočasnou platnost. Úřední knihy - veřejné (k. městské, pozemkové, cechovní apod.) zaznamenávají určitý právní počin, stvrzený zápisem do nich, o - pro vnitřní potřebu úřadu (různé úřední pomůcky např. kopiáře, registra apod. + dále různé hospodářské a účetní knihy). Akta dnes nejrozšířenější a nejrozsáhlejší typ (např. různé žádosti, referentská zpracování, protokoly, zprávy apod.) tj. celé řady spisů pojednávajících o úředních jednáních v celém jejich průběhu. Jejich expanze zejména od novověku, kdy se definitivně prosadil princip psaného řízení v úřadování. V novověku obecně úřední podkladový materiál různého obsahu, na jehož základě probíhá činnost kanceláře. Řetězení písemností do spisů. 3
Další důležité typy písemností (resp. pojmy z diplomatiky): Anály průběžně psané historické (chronologicky řazené) záznamy. Aprobace schválení konceptu příslušného textu (před vyhotovením čistopisu). Cirkulář oběžník, vyhláška, výnos nebo jiné sdělení, které bylo zasíláno většímu počtu podřízených úřadů nebo příjemců. Často byly vázány do knih. Dekret původně přikázání jménem panovníka X dnes označení pro důležitý typ písemnosti (např. prezidentský d.) či pro úřední výměr (např. d. na byt, d. jmenovací apod). Diplom v širším slova smyslu označení pro listinu, o - užším slova smyslu označení pro panovnické listiny, které měly mít trvalou platnost. Edikt obecný příkaz s platností zákona. V novodobé soudní praxi vyhlášení soudního výroku. Elench původně list vložený na začátek fasciklu a obsahující soupis spisů uložených ve fasciklu, a to s udáním čísla (značky) a obsahu spisu. Extrakt výtah z úředního textu za účelem dalšího úředního jednání. Fasse písemné přiznání o majetku, vydané majitelem (vrchnost, poddaný) pro úřední potřebu (berní úřad apod.). Formulář označení pro skladbu (tj. vnitřní uspořádání) listiny. Generálie příkazy ústředních úřadů podřízeným složkám o způsobu jejich úřadování. Index (rejstřík) / Repertář: pomocné registraturní knihy umožňující hledání spisů / listin podle abecedně nebo chronologicky řazených jmen osob nebo podle věcných hesel: Index (uvádí jen jméno / heslo) X Repertář (navíc uvádí i stručný obsah spisu). Instrukce písemná směrnice, vymezující způsob činnosti a kompetence určitého úřadu nebo úředníka (viz souvislost s kancelářskými řády). Katastr soupis půdy jako podklad pro daňové účely + obecně též určitý konkrétní soupis. Koncept návrh znění listiny (dokumentu) X čistopis. Kopiář pomůcka, která eviduje určitá privilegia účelem je snadnější evidence všech práv v určité konkrétní oblasti úřadování (opisy listin tu neměly právní váhu, ale pouze informativní charakter). 4
Manifest slavnostní veřejné prohlášení, obracející se k širokému okruhu osob. Matrika úřední kniha, do níž byla zapisována jména osob splňujících požadavky evidence příslušné instituce (původně např. seznamy členů univerzit, od 16. stol. zejména matriky snoubenců, narození, úmrtí později v tomto směru i matriky vojenské a židovské). Patent (mandát) písemnost obsahující sdělení především ve správních záležitostech, která byla ověřována na svém rubu či pod textem přivěšenou pečetí. Protokol diplomatický termín s několika významy, z čehož jsou hlavní tyto: - záznam úředního jednání, - pomocné úřední knihy, do nichž jsou zapisovány údaje o vyřizovaných písemnostech (srovnej dnes: podací deník/podací protokol). Regest výtah z písemnosti, který má podávat základní údaje příslušného textu. Registra úřední knihy, do nichž se opisovaly písemnosti vydávané příslušnou kanceláří. Registratura (spisovna): 1. název pro soubor písemností, vzniklých v instituci její organickou činností a uspořádaný podle určitého systému (tzv. registraturní pořádek), 2. oddělení úřadu sloužící k ukládání a evidenci vyřízených dokumentů (spisů). Reskript rozhodnutí / příkaz panovníka stylizovaný v subjektivní formě a jím vlastnoručně podepsaný. Revers písemnost, obsahující určitý závazek vydavatele k jejímu příjemci (např. zápůjčka archiválie). Kancelářský řád předpis, který upravoval poměry ve velkých kancelářích. Urbář zpravidla v knižní podobě sestavený systematický soupis platů odváděných z venkovského hospodářství vrchnosti. Výnos písemně publikované oznámení rozhodnutí vyššího orgánu v konkrétní záležitosti. 2.2. Poznámky k historickému vývoji úřadování na území českých zemí od středověku - v historii postupně nárůst písemností nutnost je institucionálně spravovat 5
- Notárius (písař) = úředník, který měl na starosti písemnou agendu významných hodnostářů / institucí. - Kancelář osoba kancléře, pronotáře, písaře - Hlavní dokumenty v kanceláři: 1. vzniklé z vlastní činnosti: - koncepty vlastních písemností původně na volné listy, později svazovány do knih (tzv. konceptáře), - zápisy do úředních knih (např. městské knihy, zemské desky ), - o vyhotovených vlastních písemnostech se postupně vedou evidenční pomůcky = registra. 2. došlé do kanceláře: - originály písemností došlých za účelem jejich evidence se označují signaturami a zapisují se do inventářů podle svého uložení + z důvodu bezpečnosti se došlé listiny opisují do tzv. kopiářů (většinou v podobě svázaných knih). Celkově všechny písemnosti v kanceláři ad 1. a 2. tvoří spisovnu (registraturu). - od 16. stol. se zlistiňuje i vlastní průběh úředního jednání a vznikají tak akta (resp. spisy) - evidence došlých podání do podacího protokolu - úředník při vyřizování vytváří koncept ke schválení (aprobaci) nadřízenému - vyhotovován čistopis a odeslán (expedice) - evidence expedovaných písemností = tzv. hlavní knihy - vyřízené spisy se v kanceláři předávají do spisovny (registratury): datum předání se zapisuje do tzv. registraturního elenchu + podle osoby žadatele nebo vyřizované věci je spis zapsán do tzv. registraturního indexu (podle abecedy). Indexace důležitá mj. pro vyhledávání + písemnosti týkající se stejné osoby nebo věci se v registratuře řadí k sobě - po určité době se registratura předává přeměňuje se v archiv: původní pořádek (tzv. manipulace) registratury se tak stává i původním pořádkem archivu - v kancelářích se objevují první formuláře (jejich hlavní rozvoj ale především až v moderní době) a kancelářské pomůcky (řády, instrukce) 6
- zvyšování frekvence právních pořízení veřejné knihy (k. městské, desky zemské aj.) - kanceláře ve vrcholném středověku už pevně spojeny s činností určitých správních úřadů: rozvoj různých typů listin - Pozn.: Za 1. byrokratický úřad u nás fungující v plném slova smyslu se považuje tzv. Česká komora: ústřední finanční úřad založený císařem Ferdinandem I. v Praze v roce 1527 ( v rámci reforem Marie Terezie byla roku 1745 zrušena a její agenda přešla na tzv. místodržitelství) - v raném středověku z hlediska správy listin: monopol měl duchovní stav X cca od 13. stol. rozvoj soukromé iniciativy osob (notáři) + postupně vzrůstající potřeba úředníků - Česká královská (dvorská) kancelář = nejvyšší správní a politická instituce českého království: nejprve kancléřem duchovní osoba X od 15. stol. významný šlechtic (v rámci reforem Marie Terezie v roce 1749 zrušena, její agenda přešla do Vídně pod ústřední rakouskou kancelář) - tzv. zemské desky (od 13. Stol) původně to byl soupis zapisovaných soudních rozhodnutí - na ně navazovala existence desk krajských - Moravské zemské desky (vznikly v roce 1348 zásluhou císaře Karla IV.) protože moravský zemský soud zasedal střídavě v Brně a v Olomouci: existují 2 řady brněnské a olomoucké zemské desky - obdobně existovaly i Slezské zemské desky - od 13. stol. nejstarší urbáře (nejprve soupisy platů, peněžních i nepeněžních např. robota) - od poč. 14. stol. již běžná existence tzv. kopiářů - v době lucemburské už kanceláře skutečné instituce s vlastním personálem posiluje se světský živel v úřednictvu - ve 14. stol. rozvoj tzv. formulářových sbírek - ve městech od 14. stol. městské knihy: byly vedeny městskými úřady k zabezpečení práv města jako celku i jeho měšťanů (především evidence a převody majetku, účetnictví) - rozvoj církevní správy evidence obyvatelstva (matriky): o podle jevů u osob (narození, úmrtí, svatby) o podle skupin obyvatelstva (m. židovské, vojenské apod.) 7
- povinnost vést matriky stanovil pro katolickou církev Tridentský koncil v roce 1563, od doby císaře Josefa II. byly veřejnými listinami (přikázána i struktura zápisů) - počátky šlechtických kanceláří (od 2. pol. 13. stol.) nejvýznamnější byla kancelář rožmberská objevuje se zde i řada hospodářských písemností (např. gruntovní pozemkové knihy) - pozemkové (gruntovní) knihy (název od 17. stol., viz grunt = usedlost) obsahovaly zápisy o držbě půdy, později přikládány i sbírky listin, nejprve vedla knihy vrchnost / od roku 1849 jejich agendu převzal stát Pozn.: od raného feudalismu 4 typy držby půdy: dominikál (panská) rustikál (poddanská) obecní (společně užívané pozemky) farní - kanceláře na velkostatcích byly zde používány 2 hlavní skupiny knih: 1. k. veřejné = politická a soudní agenda, 2. k. úřední = hospodářská správa + dominikální práva + ke každé skupině patřily též příslušné účetní dokumenty. - berně = platy panovníkovi: -v Čechách byla vymáhána nejprve jako daň z pozemků (od 12. stol.), -od 13. stol. tyto platy schvalovala šlechta ( zemské sněmy ), -nejprve snaha zdaňovat pouze půdu drženou poddanými (rustikál), -od 15. stol. postupně snahy vybírat berni i z jiných zdrojů (vč. dominikálu), -po roce 1849 včleněna do soustavy vybírání daní. - Pro efektivnější výběr berně nutné vypracování pozemkového katastru: - tzv. berní rula = seznam poplatníků z daného teritoria, výsledkem práce tzv. vizitačních komisí v rámci tzv. Generální vizitace celé české země (viz kritický 8
hospodářský stav po 30-leté válce) později berní ruly zastaraly a nahradil je pozemkový katastr - od poč. 17. stol. vznikají tzv. katastry: nutnost evidence majetku po zničující 30-leté válce - od roku 1713 započaty práce na novém dokonalejším podchycení veškeré poddanské půdy: výsledkem tzv. revizitační fasse ty definitivně zpracovány v roce 1748 souhrnně jako tzv. Tereziánský katastr: nejprve obsahoval evidenci veškerého rustikálu, později prosazena i evidence dominikálu - za císaře Josefa II. po zrušení nevolnictví v roce 1781 začaly práce na novém tzv. Josefském pozemkovém katastru (měla být zdaněna všechna půda stejně, platnost od roku 1789) - za císaře Františka I. vytvořen v roce 1817 tzv. Stabilní katastr (přesnější vymezení pozemků) - později v rámci revize josefského i stabilního katastru počátky mapování území: katastrální mapy + jejich kopie (otisky) = tzv. indikační skici - od pol. 19. stol. velký rozvoj písemností: budoucí moderní byrokracie (úřady), rozvoj hospodářství a soukromého podnikání, emancipace českého národního uvědomění, růst spolkové, kulturní a jiné činnosti. 3. 1. Pojmy archiv, archiválie, archivnictví - Archivistika (archivnictví) studuje archiválie všeho druhu, - zkoumá, jak se jednotlivé dokumenty staly aktem, spisem, registraturou a archivním fondem, - je to věda o archivních fondech jako o organicky vzniklých a dělných celcích a o archiváliích jakožto jednotlivých článcích těchto celků. - Dnešní dělení archivistiky: - archivní teorie: základní pojmy, terminologie, typologie archivů a archiválií - dějiny registratur a archivů - archivní technika: ochrana archiválií, konzervace, mikrofilmování apod. - archivní právo: legislativa a normy 9
- archivní správní praxe: spisová služba, skartace výběr archiválií, pořádání archiválií, inventarizace a využívání archiválií. - Archivnictví (podle 2, odst. a/ zákona č. 499/2004 Sb., v plném znění zákon č. 309/2009 Sb.): obor lidské činnosti zaměřený na péči o archiválie jako součásti národního kulturního dědictví a plnící funkce správní, informační, vědecké a kulturní - Pojem archiv : - Riegrův naučný slovník (1860): Archiv, česky listovna, znamená místo, kde se ukládají a chovají listiny a jiné spisy, jež se vztahují buď na jistou rodinu, na jistý duchovní nebo světský spolek, ústav nebo řád, na obce, kraj aneb i na celou zem - Holandská archivní příručka (1898): její zásadní význam, 1905 překlad do němčiny, 1907 vydán její komentář v češtině: 2 archiv (ve smyslu archivního fondu) je organický celek 16 vnitřní struktura archivního fondu má odpovídat jeho organizaci, v podstatě souhlasící se strukturou úřadu, z něhož archiv vznikl Základem tzv. provenienční princip! (nahradil dříve používaný princip pertinenční): Princip pertinenční = dokumenty jsou řazeny podle věcných či jiných (např. teritoriálních) hledisek: tj. bez ohledu na svůj původ (provenienci) Princip provenienční = každý dokument musí být zařazen do fondu (nebo jeho části) odkud pochází a uvnitř tohoto fondu musí být uložen na své původní místo - ve 20. letech 20. stol. Prof. Vojtíšek: Archiv je souhrn písemných a jiných památek příbuzných povahy dokumentární, který vzešel výběrem za účely správními i vědeckými z materiálu nahromaděného organickou činností úřední (O archivech obecních a městských a o jejich správě, 1924) - 2, odst. b/ zákona č. 499/2004 Sb.: Archivem je zařízení podle tohoto zákona, které slouží k ukládání archiválií a péči o ně -Pojem archiválie : - 2, odst. e/ zákona o archivnictví (viz výše): Archiválií je takový dokument, který byl vzhledem k době vzniku, obsahu, původu, vnějším znakům a trvalé hodnotě dané politickým, hospodářským, kulturním, vědeckým nebo informačním významem vybrán ve veřejném zájmu k trvalému uchování a byl vzat do evidence archiválií + archiváliemi jsou i pečetidla, razítka a jiné hmotné předměty související s archivním fondem či s archivní sbírkou 10
- Pozn.: archivní fond vzniká podle provenienčního principu X archivní sbírka podle principu pertinenčního 3. 2. Vztah archivů k dalším paměťovým institucím: - Archiv podmínky předávání dokumentů do archivu dány zákonem, dohled na úřadování příslušných veřejnoprávních institucí, kromě archiválií z úřední provenience získává archiv též dokumenty i od soukromých zdrojů - Knihovna shromažďuje sbírky tisků a literárních rukopisů, nemá vymezen prostor z něhož má nabývat své fondy, knižní materiál je tříděn a katalogizován podle logického encyklopedického systému, přírůstky převážně nákupem - Muzeum shromažďování, evidování a vystavování předmětů hmotné povahy, převážně trojrozměrných, jde převážně o materiál sbírkového charakteru - Problém archiválií uložených v muzeích, popř. v knihovnách: archiválie do muzeí již od 2. pol. 19. stol. (spíše jako zajímavé jednotliviny než jako organické celky), dlouhá léta městská muzea spojena s městskými archivy apod.: 1959 dohoda MV a MŠK o spolupráci archivů a muzeí: zásada dokumenty z úřední činnosti institucí jsou nesporně archivní povahy + provedena řad delimitací archiválií (celkově ale dodnes nedokončeno), v archivech evidence původně JAF (dnes NAD) X v muzeích tzv. evidenční systém CES, dnes možnost zřízení akreditovaného specializovaného archivu i v muzejní či knihovní instituci (např. Archiv Národní knihovny nebo Archiv Národního muzea). 15, odst. 2 zákona č. 499/2004 Sb. (ve znění zákona č. 309/2009 Sb.): archiválie získané akviziční a sbírkovou činností kulturně vědecké instituce se ukládají v této instituci. -povinnost kulturně vědeckých institucí vést evidenci archiválií (tzv. Národní archivní dědictví) podle archivní legislativy: a/instituce vedou základní evidenci svých archiválií, b/v rámci tzv. druhotné evidence poskytují příslušnému státnímu archivu (Národní archiv nebo státní oblastní, resp. zemské archivy podle své působnosti) příslušné údaje + zasílají jim stejnopisy archívních pomůcek c/instituce poskytují ministerstvu vnitra údaje pro ústřední evidenci archiválií. 11
4.1. Profese archiváře Kodex etických zásad pro archiváře text schválený na mezinárodním archivním kongresu v Pekingu v roce 1996 viz 10 hlavních okruhů požadavků: 1. Archiváři chrání celistvost dokumentů, o které se starají. Objektivita a nestrannost a. je měřítkem jejich odbornosti 2. A. mají archivní materiál hodnotit, vybírat a uchovávat v jeho historickém, právním a správním kontextu tak, aby dodrželi provenienční princip a zachovali původní souvislosti dokumentů 3. A. mají chránit autentičnost dokumentů během archivního zpracování, uchovávání a využití 4. A. mají zajistit trvalou přístupnost a srozumitelnost archiválií 5. A. mají vést záznamy o své práci a mají být schopni ji zdůvodnit 6. A. mají usilovat o co nejširší možný přístup k archiváliím a zajistit nestrannou službu všem uživatelům (viz právo a přístup k informacím jako základní otázka demokracie) 7. A. musí respektovat jak přístupnost dokumentů, tak i ochranu práv všech zúčastněných původců (osob, institucí) 8. A. musí pracovat ve veřejném zájmu, nesmí zneužívat své postavení ve prospěch svůj či jiných osob 9. A. mají usilovat o svou odbornou úroveň 10. A. mají usilovat o uchování a využití světového dokumentárního dědictví ve spolupráci s pracovníky příbuzných oborů. 4. 2. Archivní vzdělávání: A/ Zahraniční vzory: École des Chartes (Paříž, zal. 1821) dnes v areálu Sorbonny, studium 3,5 roku (původně 3 roky), přijímáno ročně 20 uchazečů, dnes možno studovat 2 typy zaměření: - archivář paleograf - magistr historie a nových technologií 12
Pozn.: od roku 1951 spolupracuje s Ředitelstvím francouzských státních archivů na pořádání mezinárodních archivních stáží (cca 3 měsíce studijního pobytu, stipendium fr. vlády) + od roku 2001 3-týdenní specializovaný kurz i pro zahraniční účastníky Ústav pro rakouský dějezpyt (Vídeň, zal. 1854): po vzoru francouzské École des Chartes, - měl vychovávat nové archiváře, učitele historie na VŠ, knihovníky, muzejní pracovníky a konzervátory, - přijímací řízení: maturita, znalosti, věk do 24 let, absolvování alespoň 1 roku studia historie na VŠ, - trvání studia 3 roky (1 rok přípravný kurs + 2 roky hlavní kurs), - vyučované předměty: PVH + rakouské a církevní dějiny, právní dějiny a dějiny umění,, jazyky a politický zeměpis, - postupně má i české absolventy (Josef Emler, Josef Šusta, Jan Novák, Gustav Friedrich, Kamil Krofta aj.), - dnes v Rakousku: všichni odborní archiváři jako zaměstnanci státních archivů musí být kromě doktorátu získaného na filozofické nebo právnické fakultě i absolventy tohoto institutu. Archivní škola v Marburgu (Německo Bavorsko, Mnichov, zal. 1821): - oproti výše uvedeným školám v Paříži a ve Vídni je zaměřen výlučně na odbornou přípravu archivářů, - historie školy 3 etapy: Marburg 1821 1904, Berlín 1904 1944, Marburg od 1944, - v současnosti studium: 2 roky (6 měsíců odborné praktické výuky v archivu + 18 měsíců teoretické přípravy na archivní škole) pro přípravu vyšších odborných pracovníků (tzv. odborná VŠ ) - pro archiváře bez vyššího odborného vzdělání pořádá škola různé speciální kurzy B/ České země: - vliv reforem Marie Terezie = snaha o rozšíření oborů VŠ studia při právnické fakultě pražské univerzity r. 1746 jmenován 1. profesor pro obor PVH - s osobou Fr. Palackého začal rozvoj české historiografie (edice, počátky bádání ve vatikánských archivech apod.) + prof. I. Hlaváček: Palacký byl otcem a zakladatelem pomocně-vědeckých, zejm. diplomatických studií českých v 19. stol. 13
- snahy ve 2. pol. 19. stol. o založení české archivní školy (po vzoru výše uvedeného rakouského ústavu) poprvé v souvislosti se založením Českého zemského archivu v roce 1862, - realizace až po vzniku ČSR (tj. po roce 1918): vytvoření archivního referátu na Ministerstvu školství a národní osvěty (Kamil Krofta, Josef Borovička mj. sami absolventi rakouského institutu). 1919: založena Státní archivní škola v Praze (dále jen SAŠ) - 1. ředitelem Gustav Friedrich - SAŠ od počátku prostorově i personálně úzce svázána s Archivem země České, - cílem SAŠ nebylo napodobovat francouzský nebo rakouský vzor (viz výše) X orientovat školu na praktické vzdělávání = protiváha studia PVH na univerzitě, - studium 3 roky, charakter SAŠ = VŠ X později ze strany ministerstva školství zpochybňováno, - podmínka pro přijetí = absolvování VŠ nebo její paralelní studium, - vyučované předměty: de facto jako na rakouském institutu (ale ne dějiny umění), - vydáváno odborné periodikum Časopis archivní školy (1923 1940), - od škol. roku 1949/50 studium přeneseno na FF UK = SAŠ fakticky zanikla aniž byla zrušena nějakou právní normou. Univerzitní studium archivnictví a PVH: - od škol. roku 1948/1949 výuka archivnictví na FF v Praze, v Brně a v Bratislavě, - po roce 1945 + potom dále i po roce 1989 postupně i na dalších VŠ univerzitního směru (nejprve Masarykova univerzita v Brně, později Olomouc, H. Králové, Ústí n. L., Pardubice, Č. Budějovice) Současné studium na FF UK v Praze: - nová koncepce výuky: z 8 na 10 semestrů (5 let) - od škol. roku 1998/99 nová forma: bakalářské studium (6 semestrů) = zaměřeno více prakticky - od pol. 90. let studium 2-oborové i 1-oborové + denní i kombinované + úzká spolupráce při výuce a praxi s NA (tehdy ještě SÚA) 14
15