Rozhovor s Davidem Duganem

afohled 4 ŽRALOČÍ LÁSKA Apel ještě předtím, než se pustíte do Davida Dugana: upalujte dnes ve 22.30 do filmo vého sálu na žraloka bílého. Čeká na vás naprosto famózní bádání nad největším žijícím frajerem oceánu. V podstatě dokonalý tvor, elegán s hrubými rysy a odřeným aerodynamickým tělem, co působí jako nezastavitelné torpédo. Živočich, který je od dob Spielbergovy adaptace Čelistí považován za nekompromisního lidožrouta a je na pokraji vyhynutí. Přitom mluvíme o parybě, která mořem proplouvá více než čtyři sta milionů let, objevila se tedy asi sto padesát milionů let před dinosaury. Přežila, co se dalo, dokud se do ní nepustil člověk. Jakmile skončí AFO, podívejte se prosím na ohromující snímek Sharkwater dokumentaristy Roba Stewarta. Po jeho konci vás sejme katarze. Pokud ne, ať vás třeba sežerou. ONDŘEJ ČÍŽEK, ŠÉFREDAKTOR Divnější než fikce Rozhovor s Davidem Duganem David Dugan stojí za filmy z různých oblastí lidského vědění. Jedno mají všechny společné. Snaží se na svět dívat jinak, než je obvyklé. Ať už vysvětluje evoluci prostřednictvím pitvání obrovských zvířat nebo dovoluje divákům mluvit s pacientem, který právě podstupuje operaci. Proč se věnujete zrovna dokumentárnímu filmu? Když se kolem sebe rozhlédnete, uvědomíte si, že dokumentární film vás může zavést na mnohem podivnější místa než jakákoliv fikce. Třeba když jsme točili díl Do nitra obrů přírody, který pojednává o velrybě, dorazili jsme na pobřeží Irska uprostřed velké bouře a uviděli obrovské, dvacetimetrové stvoření, jak leží na pláži. Pak přijela drobná žena z New Yorku a začala do něj řezat. Jenomže uvnitř rozkládajícího se těla se hromadí plyny a ty mohly kdykoli vybuchnout. Takové vzpomínky zůstanou navždy. To je důvod, proč to dělám. Jednoduše to miluji. Produkční společnost Windfall Film, kterou jste spoluzakládal, patří ke špičkám v oblasti dokumentu. Očekávali jste takový úspěch? Na začátku nikdy s úspěchem nepočítáme. Vždycky je to o štěstí. Podle mě hlavní příčina úspěchu Windfall Film spočívá v tom, že její pracovníci dávají do filmů vášeň. I šéfové é stále chodí natáčet do terénu místo toho, aby se na společnosti podíleli pouze v komerční rovině. V žádném případě nepatříme k největším společnostem v oboru, ale máme velmi zvláštní pověst právě kvůli tomu, že děláme věci se zaujetím. Jaký druh dokumentů máte nejraději? Co by měl dobrý dokumentární film obsahovat? AFOHLED 4 1

POKRAČOVÁNÍ ZE STR. 1 Mám hodně rád neočekávané věci. Filmy musí mít příběh, který se postupně rozvíjí, a také hodně zvratů a překvapení. Taky si myslím, že i závažný obsah se vždycky dá uchopit s humorem. Někdo točí dokumenty tak, že má všechno dopředu přesně naplánované a zapsané ve scénáři. Já mám rád element nejistoty. Když nevím, jestli velryba vybuchne, nebo ne, co se stane v dalším okamžiku. Drama leží v neznámu a ne všechno se dá naplánovat. V sérii Do nitra obrů přírody, o které jste se zmiňoval a která je i v programu AFO, jste se zvířatům dostali doslova pod kůži. Jak vznikal tento nápad? Moje dcera je novinářka a pracuje v Londýně pro Independent. Napsala článek o obrovské chobotnici nalezené na Novém Zélandu, kterou začali zkoumat a zjišťovat, jak funguje její anatomie. Zároveň bylo v roce 2009 velké výročí Darwina (dvě stě let od jeho narození a zároveň sto padesát let od vydání O původu druhů, pozn. red.). Přemýšleli jsme, jak by se dala evoluce uchopit nově. Z toho vzešel nápad na dokumenty, které by sledovaly historii evoluce zvířat na základě jejich pitev. Do nitra obrů přírody byl velmi úspěšný projekt. Má čtyři řady a vyhrál cenu BAFTA. Způsobil to zájem lidí nahlédnout zvířatům do útrob? Myslím, že zafungovalo i to, že diváci hledali neobvyklou cestu, jak nahlédnout na přírodní historii nebo původ fungování zvířat. Pomocí anatomie můžeme opravdu z blízka sledovat, jak zvířata fungují a jak se vyvinula. Byl to originální způsob, ale nikdy jsme si nemohli být jistí, jestli se to lidem bude doopravdy líbit. Popravdě je to poněkud nechutné, když říznete do slona a vyndáte jeho obrovská játra. Tyhle věci nejsou pěkné na pohled. Já sám jsem trochu choulostivý člověk, nemám nijak zvlášť rád krev a řezání a někdy mi u těch pitev bylo nevolno. Ale když překonáte vnitřní bariéru, začnete opravdu přemýšlet nad souvislostmi. Podíváte se na obrovského žraloka, vyjmete z něj játra a pod nimi najdete malinký trávicí systém. Začnete přemýšlet jako vědci a anatomové na místo toho, aby vám bylo špatně. Jedním z kontroverzních projektů bylo i The Operation: Surgery Live. Měli jste s uvedením problémy? Ano, někteří lidé měli problém s etikou. Ale prošli jsme velkým množstvím bezpečnostních procedur a vše pečlivě zorganizovali. Nemyslím, že by bylo možné to zopakovat. Protože když se projekt začal vysílat, hodně chirurgů prohlašovalo, že je to špatné. Z mého hlediska jde o možnost, jak se mohou chirurgové, a nejenom oni, doopravdy učit. Pokud dá pacient souhlas a lidi to zajímá, nevidím problém. Původně operace fungovaly jako divadlo, kdy se další doktoři dívali a mohli se ptát. Později se operace dostaly na plátna a obrazovky. Ale šlo jen o privilegované publikum. Proč by to nemělo být v televizi? Lidi to opravdu zajímalo. Zároveň byl celý projekt velmi interaktivní. Lidé mohli tweetovat a ptát se chirurga. Dokonce jsme měli operaci mozku, při které byl pacient při vědomí. Měl otevřenou lebku, byl vzhůru a mohl odpovídat na otázky z twitteru. Získali jsme obrovské publikum. Stane se, že vás při práci ještě něco zaskočí? Pořád, opravdu. Někdy je třeba velmi překvapivá reakce lidí. Například Channel 4, což je celkem provokativní stanice, má na jednu stranu rád kontroverzní programy, ale na druhou stranu je některé nápady občas vyděsí. Někdy je to balancování mezi tím, co lidi vyděsí a co je doopravdy zaujme. Může to fungovat a nemusí. Za příklad poslouží třeba právě série Do nitra obrů přírody. U ní se stalo obojí, někteří lidé byli velmi šokováni a pracovníci z Channel 4 si kousali nehty, aby vše dopadlo dobře. Což se podařilo. o. Máte nějaký vysněný projekt? Vždycky nějaký mám, pokaždé mám v hlavě tři nebo čtyři nápady, které bych rád zrealizoval. V jednom aktuálním projektu například nahlížíme na lidské tělo jako na organismus, který se vyvinul z ryby. Když pozorujete určité aspekty člověka, můžete vystopovat znaky zpět až k rybě. O to nám právě jde, o jiný úhel pohledu na člověka, najít v nás kousek ryby. Třeba se zaměřit na moment, kdy se ryba poprvé vynořila z vody, jak se jí vyvinuly přední končetiny či ramena. Spousta genů zodpovědných za různé části lidského těla pochází ještě z té doby. Evoluce se stává fascinujím příběhem, když spojíte paleontologii s novými postupy genetiky a začnete hledat znaky, které máme společné s rybou. Některé aspekty lidské anatomie mohou být díky tomu vysvětleny. DAVID DUGAN MONIKA BARTOŠOVÁ Spoluzaložil Windfall Film, která představuje jednu z nejdůležitejších produkčních společností v oblasti dokumentárního filmu. Je autorem nápadu a producentem série Do nitra obrů přírody pro Channel 4. Pořad právě vstupuje do čtvrté řady a získal cenu BAFTA. Další z Duganových prací je například série DNA o historii výzkumu dvojité šroubovice. K jeho kontroverzním projektům patří i The Operation: Surgery Live. V přímém přenosu pořad zpřístupnil divákům operaci srdce, mozku, břicha a odstranění nádoru. Zmínku si zaslouží také film Race and Intelligence: Science s Last Taboo, který tematizuje vztah rasy a inteligence u člověka. Tímto snímkem Dugan zároveň ukazuje, že i společenská tabu ovlivňují směřování vědy. 2 AFOHLED 4

přesahy 2004: Nanoodysea Tata Bojs a výlet do křehkého věku Blok Nano staví nanotechnologie těsně vedle člověka a především vedle člověkem těžce zraňovaného životního prostředí. Objev nanočástic je považován za revoluční a prý jde o velkou výzvu pro budoucnost. Pochybovači se ovšem právem ptají: co když nanotechnologie přírodě nepodají pomocnou ruku, ale dokončí její likvidaci? Co přijde ve chvíli, kdy se nano materiál rozpadne? Co když se vytvoří škodlivé látky, které jsou ještě mnohem zákeřnější než ty dosud notoricky i méně známé? Následující text nenabízí odpověď ani na jednu z těchto otázek, spíš přichází s jednou navíc: A co na to Tata Bojs? Co na to jedna z nejstabilnějších českých kapel, kterou hudební publicista Karel Veselý svého času označoval za české Radiohead? Tata Bojs na českém kulturním poli přispěli k popularizaci tématu nanočástic jako nikdo před nimi. Přestože populárněvědecká idea tu samozřejmě od počátku nehrála vůbec žádnou roli. Kapela se tématu nanotechnologií chopila svým poetickým způsobem, vtiskla mu příběh, emoce a rytmus a úspěšně ho vtáhla do hudby a výtvarna. Rozhodla se téma vzít na výlet do světa popkultury a vznikla z toho poměrně rozsáhlá odysea s mnoha přesahy k tématům, která se týkají naší současnosti. Rok 2004. Tata Bojs vysílají do éteru prudce opěvované i nekompromisně zatracované Nanoalbum. Koncepční melancholie, která nemá na české hudební scéně obdoby a která vedle skvělého alba zahrnovala i jeho prozaické zpracování z pera baskytaristy Mardoši s drásavými organickými kresbami frontmana, bubeníka a výtvarníka Milana Caise. Nanoalbum neboli křehký příběh internetového věku vypráví o lásce, přitahujících se protikladech, nevyzpytatelných lidských citech a emocích, co mají sílu likvidovat choroby, odcizenost virtuálních vztahů i posedlost dosahovat absolutní čistoty vedoucí k šílenství. A také o nanobotech, což jsou Navazování virtuálních vztahů se dostalo na denní pořádek, roste odcizení a bezkontaktnost, moderní vztahy jsou přece hlavně o tom, že jsou dva + jejich dva notebooky. Setkat se nemusíme, stačí, když si budeme psát, šťouchat se, posílat si zprávy, označovat se na fotkách a možná se jen naoko účastnit stejných událostí. stroje měřitelné v nanometrech, které za pomoci miniruček dokážou pohnout atomem. Středobodem příběhu jsou ovšem Tomáš + Eliška. Oslnivý pařič počítačových her řádící na internetu pod přezdívkou itom, vlastník robotického psa (ústřední vypravěč příběhu) pojmenovaného podle nepředvídatelného počítače z filmového eposu 2001: Vesmírná odysea. A vedle něj Eliška, která nesnáší vše neživé a umělé. Nemá mobil, nepracuje s počítači. Tvůj svět je celý virtuální, v tom mém je všechno naturální. Jde o vztah, který zpočátku dokazuje, že protiklady se vážně mohou přitahovat. Alespoň do chvíle, kdy itom díky svému psisku Halovi 9000 potkává 90/60/90, pracovnici C.V.A.N. (Centrum pro Výzkum a Aplikaci Nanogamie). Virtuální milenectví je na světě. Hladám ťa ICQ po celej sieti, miestnosť po miestnosti, monitor svieti. Nanoalbum v roce 2004 vystihlo to, co (nejen) mladší generaci začalo svírat o pár měsíců později. Ve stejném roce vznikl Facebook. Navazování virtuálních vztahů se dostalo na denní pořádek, roste odcizení a bezkontaktnost, moderní vztahy jsou přece hlavně o tom, že jsou dva + jejich dva notebooky. Setkat se nemusíme, stačí, když si budeme psát, šťouchat se, posílat si zprávy, označovat se na fotkách a možná se jen naoko účastnit stejných událostí. Důležité je být ve volném vztahu a nezapomenout navazovat nová přátelství, protože nás baví neustále poznávat nové tváře. Záběr Nanoalba sahá od virtuálních vztahů ještě o kus dál. Představuje futuristické léčebné středisko C.V.A.N. specializující se na ochranu lidského organismu před zhoubnými viry a bakteriemi. Jeho šéfem je docent Tečka, přeborník v oblasti nanogamie (spojení slov nano a game), který specializaci své domovské společnosti bere doslova a do písmene. Je řečeným milovníkem čistoty a pořádku. Stejně tak, jako může být lidský organismus napaden bakterií nebo virem, je svět, v němž žijeme, také plný různých cizopasníků. ( ) Nejsou schopni být naší společnosti jakkoliv prospěšní. Jsou to lidé zkažení, jsou to lidé, kteří páchnou. ( ) Je to neúnavný boj s virem. Je to nadnárodní sociální problém celé planety, který je třeba okamžitě řešit. ( ) Jsem léčitel. Globální léčitel. Xenofobie a rasismus prosakují každou škvírou. Přes den Bílý král zachraňující jeden lidský život za druhým, v noci Černý střelec, demagog, šílenec a vrah. Kandidát věd Tečka v geniálním podání Jiřího Schmitzera je Hitlerem ve světě Nanoalba, který rozhodně nemá nijak daleko k tomu našemu. Myšlenkový rádius Nanoalba se dotýká celé řady témat, přestože ve finále jde především o milostný trojúhelník na pozadí vyhrocených událostí. Pokouší se však zodpovědět jednu ze zásadních otázek, které byly položeny na začátku tohoto textu. Týká se tolik propíraného vztahu přírody a technologie. Karel Veselý si už v době vydání desky všiml, že příběh Nanoalba má jasné poselství totiž, že příroda může žít po boku s technikou. Ostatně: Má ruka je ze stejných částic jako kámen nebo dioda. ONDŘEJ ČÍŽEK Autor je šéfredaktorem AFOhledu

recenze Diethylamid kyseliny lysergové má dlouhou a vášnivou historii. Psychedelikum vyráběné z námelu, který parazituje na lipnicovitých rostlinách, je společensky vnímáno na několika úrovních. Vždy však ve spojení se silnou kontroverzí. V roce 1943 námel objevil rakouský vědec Albert Hofmann. Přesně v tomto momentu začíná také snímek LSD a Albert Hofmann. Přímo z Hofmannových úst slyšíme o jeho prvním zážitku s touto mýtickou látkou 20. století. Dokumentem prolínají rozhovory s osobnostmi, které se aktivně zabývaly či zabývají účinky LSD, a dobové záběry. Výjimečně cennou část filmu tvoří instruktážní snímky a filmové záznamy z vojenských a psychologických ordinací, které už samy o sobě působí sugestivně. Těží hlavně z kontrastu sterilního ambulantního prostředí a uvolněné lidské psychiky. Snímek nabízí dvě dominantní, částečně provázané, tematické linie. První sice sleduje méně známé skutečnosti, ale je o poznání zajímavější. Vymazlená halucinace KRYŠTOF POHL Jejím hlavním hrdinou je Čech v současnosti bádající na California Institute of Integral Studies, držitel ceny Vize 97 manželů Havlových a ceny Bludný balvan Českého klubu skeptiků Sisyfos, profesor Stanislav Grof. Poté, co v 50. letech emigroval, byl přizván ke spolupráci na experimentování s LSD. Od té doby se věnuje transpersonální psychologii a je označován za jednoho z jejích zakladatelů. Ve filmu zastupuje psychiatrickou praxi, v níž derivát kyseliny lysergové dosahoval počátkem 60. let excelentních výsledků. Tou dobou však v USA vzrůstala obliba halucinogenní substance mezi širokou veřejností, a to většinou za účelem zábavy. Hrdinou v této popkulturní oblasti byl Timothy Leary, který LSD propagoval často velmi necitlivými prostředky. Zejména kvůli masové oblibě látky a vzrůstajícímu počtu uživatelů legislativa drogu koncem 60. let zakázala, a to i pro účely bádání. Snímek nenabízí hlubší vhled do problematiky vědeckého užívání LSD, to však ani nepředstavuje jeho cíl. Spíše komplexně představuje fenomén LSD a jeho historii s precizností vědci vlastní. Činí tak klasickými prostředky dokumentárního filmu, ovšem té nejvyšší úrovně. Za zmínku stojí množství archivních záběrů. Martin Witz / LSD a Albert Hofmann / Světová soutěž / 20. 4. / 22.30 / divadelní sál Udělej se sám JAN GÁL Éra Billa Gatese končí. Co se stane s Microsoftem po jeho odchodu je zatím ve hvězdách. Jaký však vlastně byl život softwarového titána? Jak se dopracoval na pozici nejbohatšího člověka planety? Na tyto a mnohé další otázky dává odpověď BBC v čele se samotným Gatesem. Nemohl jsem si však pomoci, v průběhu sledování filmu ve mně rostl pocit, že je něco špatně. Tolik glorifikace a nafukování ega koncentrovaných v rozsahu jedné hodiny jsem už dlouho nezažil. Sebestřednost a arogance doslova vyskakují z každého rohu sídla Microsoftu. Bill Gates bezesporu JE ukázkovým příkladem self-made mana, ale to nijak neomlouvá jeho neochvějnou nadřazenost. Několikrát týdně (a to zejména v poslední době) mám sto chutí tomuto člověku nafackovat. A po zhlédnutí Jak šprt změnil svět moje touha vzrostla do takové míry, že jsem shledal sám sebe nepříčetným vzteky. Ikona neikona Bille, zamysli se nad sebou. Charles Miller / Bill Gates: Šprt, který změnil svět / Self-made men / 20. 4. / 20.00 / filmový sál Někdo se dívá MONIKA BARTOŠOVÁ S využitím podobenství Benthamova Panoptikonu a s pomocí textů Michela Foucaulta zachycuje dokumentární esej Andrey Slovákové způsoby dohledu, který vykonává společnost nad sebou samou. Pod rouškou záruky bezpečí jsme všichni sledováni. Miliony bezpečnostních kamer natáčejí nonstop. A nejsou jediným okem, které se dívá. Intimní informace o každém z nás jsou shromažďovány, ať už to víme, nebo ne. V podkresu snímku hovoří bývalí agenti tajných služeb, specialista na bezpečnostní systémy, někdejší politický vězeň či odborníci na historii architektury a práva. Jejich popisy minulosti, přítomnosti i možné budoucnosti doplňují záběry z bezpečnostních kamer či věznic a společně vykreslují situaci jako z románu Kafky či Orwella. Nadohled d neobsahuje moc přesných čísel a dat, jen prostřednictvím svědectví zasvěcených lidí poodhaluje zásadní společenské ské či filozofické otázky naší doby. Andrea Slováková / Nadohled / Česká soutěž / 20. 4. / 17.00 / filmový sál Dokumentární snímek Liz Tucker se zabývá mozkem jako médiem mystické vize. Popisuje nám biologické procesy v důležitém lidském orgánu v momentě, kdy se člověk jednotlivými technikami dostává do blíže neidentifikovaného mystického stavu. Film má bohužel několik zásadních nedostatků. V první řadě jde o název snímku Bůh v mozku. V závěru filmu jeden z odborníků profesor Vilayanur Ramachadran pronáší paradoxní, ale pravdivou tezi. Pouhý popis mozkové činnosti nevysvětluje, co podněcuje tvorbu takzvaných náboženských prožitků. Znamená to tedy, že stimul nevychází bezpodmínečně pouze z našeho nervového systému. Nositelem spirituální informace prokazatelně není ani elektromagnetický signál, prostřednictvím něhož se vědec Michael Persinger snaží tyto zážitky vyvolávat, ani epilepsie. Ta je Jak šla věda na vandr KRYŠTOF POHL druhým ze dvou dominantních argumentů o přítomnosti Boha v mozku a její výskyt u jedinců senzitivních vůči náboženským tématům bohužel také neobjasňuje vše. Je tedy velmi zarážející, že Tucker operuje s mozkem jako zdrojem cizorodé informace v samotném názvu a prostřednictvím vypravěče tuto tezi neustále oživuje. Druhý problematický fakt představuje e vágní charakteristika spirituálního zážitku, který není odborně vymezen. V průběhu dokumentu se totiž nakládá s nejasným pojmem, až divák dospěje do momentu, kdy ztrácí představu o tom, s jakým prožitkem autorka a badatelé pracují. Snad by pomohl pečlivější výběr zpovídaných vědců. Drtivou většinu tvoří odborníci z oblasti biologie a medicíny. Pokud se autorka pokoušela vytvořit šokující a samoúčelný střet vědy a náboženství, jistě uspěla, což stvrzují lacině dramatické obrazové i hudební doplňky. Pokud chtěla vytvořit hodnověrný dokumentární film, pak je lajdák. Liz Tucker / Bůh v mozku / Věda a náboženství / 20. 4. / 14.00 / filmový sál

z nejlepších. Takové nálepkování může často zavádět. Máte vy sám nějaká kritéria, podle nichž hodnotíte reklamní spoty? A existují tuzemští tvůrci, kteří formát ideálně naplňují? Hodnotím vizuální ztvárnění, výběr účinkujících, barevnou tonalitu, celkové režijní vedení spotu, zvolené úhly záběrů, střihovou skladbu, použití muziky (zajímají mě především přehlušené kvintakordy), práci s šerosvitem a to, jestli ve spotu vystupuje nějaká prsatá herečka. Kromě mě a Vendy Kolomazníka tento formát nikdo ideálně nenaplňuje. Opička Nemesis Jakub Kohák bude moderovat slavnostní udílení festivalových cen. Je jedním z našich nejoriginálnějších tvůrců filmové reklamy. Přesto zůstává bodrým sportovcem a neúnavným srandistou. Jaký je váš vztah k vědecko-populárnímu filmu? Prý jste autorem dokumentu o páření vlků. Zajisté! Můj vztah k vědeckým filmům je kladný. A k populárním? Ještě kladnější! Vždy, když jsem po pěkném náročném alkoholovém tahu, si rád zapnu svůj televizor Junosť 311 a napjatě sleduji nějaký takovýto vkusný program. Já sám jsem skoro sedm měsíců následoval vlčí smečku po zasněžených finských pláních. Byla to zakázka finské televize Suomino s cílem natočit jako první na světě vlčí páření. Nepodařilo se nám zachytit vůbec nic použitelného, ale kameraman si přivezl slušný zápal plic. Vědecko-populární film bývá často odsuzován jako nezábavný, vaše tvorba je naopak ceněna pro vtipnou pointu. Dokázal byste u obou těchto tvrzení jmenovat opačný příklad? Zajisté! Velmi zábavný je snímek, ve kterém důstojníci československé armády na vlastní kůži testují účinky LSD. Nebo pořad o tom, jak potkan dokáže projít trubkami a odpadem a vylézt až u vás doma ze záchodové mísy! Naproti tomu nudné reklamy? Těch je přece dost stačí si zapnout televizní přijímač. Vaše reklamní spoty jsou, minimálně v České republice, označovány za jedny Koncem loňského roku v televizi běžela vaše reklama na tarify mobilního operátora, která je ve svém žánru netradiční. Jak funguje spolupráce s kreativci reklamních agentur? Narazil jste u nich na motivaci vytvořit umělecké dílo na úkor komerčního zájmu? Každá spolupráce se liší. S některými hochy chodíme za skleničkou, s jinými za písničkou, s několika se pravidelně potkávám na fotbalovém hřišti a s některými kreativci se vidím čistě jen při práci. Pokud dostanu scénář k reklamě a tuším, že je pro mě vhodný, snažím se ho vyhrát a natáčet ho. Pokud si mě agentura vybere, společně přemýšlíme, jak spot nejlépe uchopit. K druhé otázce kreativci nejsou žádní blbci, všichni chtějí dělat dobré a hodnotné věci. Otázka je, zda o to někdo stojí. Záleží na klientovi, kam až je ochoten jít, jak se ho podaří přesvědčit, zda je pro něj takový druh komunikace to nejlepší... roli hraje spousta faktorů. A čas od času se podaří vytvořit klenot. Jeden z festivalových programových bloků se věnuje představám o budoucnosti. Jak by vypadalo filmové zpracování konce světa podle Jakuba Koháka? Byl by to mix stylů z filmů Velká žranice a Velká sýrová loupež. A na samotném konci by přišla malá opička, taková docela prťavoučká, a zhasla by lampičku. Zelenou. KRYŠTOF POHL Mecheche v tundře Představte si rozlehlou pláň, podél které projíždíte vlakem. Jen mech a nízké křoviny. Najednou se za oknem objeví zhmotněný zvuk. Jen na krátkou chvíli. Ale všimnete si ho. Vrací se. Opakovaně. V krátkých a úderných intervalech. Tempo houpavých hip hopových podkresů, rané lo-fi tracky i glitchové experimenty. Když jde o karaoke, žánrové hranice jsou otevřené. Viktor Tverdochlibov alias Karaoke Tundra je Ukrajinec, který se zabydlel v československých beatech. Spolupracuje s celou řadou různých muzikantů. Nyní především s rappery Peťom Tázokom a Bonusem. To, jak kompaktně mohou fungovat rozdílní hudebníci v bezpečí mechu Karaokeho tundry, ukázal již na svém prvním dlouhometrážním albu Gastarbeiter. I ve své sólové tvorbě je málokdy sám. Sampluje zvuky z infantilních seriálů, nasládlou filmovou hudbu 50. let, ale i německý spacerock let sedmdesátých. Přetvořil také tracky od skupiny DVA, Sporta, Moniky Načevy či rappera Vec. Krátce a výstižně. Nemá rád dlouhé skladby, protože je nikdy nedokáže poslouchat až do konce. Drží se tedy zvukových miniatur vhodných pro biom subpolárních oblastí. Pro květnaté projevy zde nejsou podmínky. Zároveň se však nevzdává praskání a šumu. Skladbám nechybí ani smysl pro humor. Svůj debut vydal Karaoke na labelu Mufonic, dále produkuje pod Muteme, Artattack či Ajlávmjuzik. Sám také založil internetový label Surreal Madrid. Je tvůrčí a nadmíru produktivní. A to rozhodně ne ve smyslu béčkové kvality přezpívaných karaoke projevů. Dnes v kapli čekejte pulzující lišejníky, houpavé mechy a možná i roztančeného soba karibu. A příští týden její znovuvysvěcení. ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ Karaoke Tundra / doprovodný program (koncert) / 20. 4. / 22.00 / kaple Božího těla AFOHLED 4 3

I VČELY Redakce festivalového deníku je jako karanténa. Jsme tu přes den zavření, vycházíme ven lovit rozhovory, reporty a postřehy, maximálně se najíst a napít. AFOhled se roznese časně ráno ještě před naší obvyklou schůzkou, nikdo z redaktorů nemá moc času odchytávat čtenáře s jejich dojmy. Proto bychom ocenili, aby zpětná vazba přišla k nám, stýská se nám po ní. Rádi bychom od vás slyšeli názory na AFOhled, na festival, lidi i filmy na něm. Co vám vadí, co vás baví. S čímkoliv můžete přijít buď rovnou do redakce (2. patro konviktu) nebo pište na afohled@gmail.com. Díky vám, čtenářko a čtenáři. (OČI) Jeden z festivalových filmů ukazuje experiment s myší. Vědci do ní vpravili Alzheimerovu chorobu a znovu a znovu chlupatého tvora dávají do nádoby s vodou, aby viděli, jestli najde plošinku. Nenajde. Plave dokola a trápí se. U podobných věcí mě vždycky napadne, že jednou přijdou stvoření větší a chytřejší, než jsou lidé a hodí úmyslně infikovaného člověka do kádě s vodou, aby pomohla léčit svůj živočišný druh. Na lidech by jim přece tolik nezáleželo. Jsou menší, MAJÍ legračně kvíkají a pořádně nerozumějí tomu, co se jim děje. A nejspíš je to ani nebolí. (KMS) Včera k nám do redakce přišel na návštěvu Arnošt. Arnošt je mops. Neslyší, ale vydává divné zvuky. Žere s vervou kočičí konzervy. A smrdí. Kluci ho chtěli dát na parapet, aby vyčichl. Na to se však tvářil nešťastně, a tak ho jako správní ochránci zvířat nechali raději na zemi. Bloudil po místnosti a proplétal se mezi kabely. Dokud nepřišel Honza s rybí pomazánkou. Arnošt si vedle něj sedl a začal štěkat. Usoudili jsme, že ryby pro něj nebudou a vrátili ho zpátky ke kočičímu žrádlu. Chodil po redakci s hlavou zabořenou v misce a spokojeně se dusil. A my se dusili s ním. Smíchy. Ale s láskou. (ŠTĚP) Pokud je něco, co bych na letošním AFO nechtěl prošvihnout, pak by to byla určitě série Do nitra obrů přírody. Kdy se vám poštěstí, abyste se mohli podívat do střev těch největších živočichů na planetě? Ponořit se do plejtváka myšoka, prozkoumat oběd žraloka bílého nebo se pídit po zdánlivě křehké tělesné stavbě žirafy Rothschildovy? Osobně bych však hlasoval pro natočení dalšího dílu, HYMNU ve kterém by proběhla pitva Marshmallow Mana z filmu Krotitelé duchů. Mňam. (MUD) Nejzajímavější věc jsem dneska postřehl na místě vzdáleném 22 minut od epicentra festivalu. Ačkoliv jsem si myslel, že mí spolubydlící festival dokonale ignorují, jednoho z nich jsem přistihl, jak sleduje online jeden z dokumentů, o kterém jsem mu předešlý večer nadšeně vyprávěl. Důkaz, jak moc se kdysi futuristické technologie vpíjí do našeho života. Asi mu ale zkusím povědět o tom, že je tady taky skvělá atmosféra, kterou přes monitor v osamělém pokoji nasát bohudík zatím nejde. (NERD) AFO má oddané diváky. Za vědu by dýchali, za vědu by omdlévali. Jeden z nejvěrnějších včera zkolaboval na promítání snímku o transplantaci srdce. Nemusíte se ničeho bát, svalnatí a ochotní festivaloví pochopové se jej ujali, vynesli ze sálu a vzkřísili. Jenom co mladý muž přišel k sobě a vrátila se mu zdravá barva, hned se vrátil zpátky před blikotající plátno, protože se na film chtěl za každou cenu dodívat. Slabé tělo nikdy nemůže porazit silného ducha. (CHUCHL) GENERÁLNÍ PARTNER FESTIVAL PODPOŘILI HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI MEDIÁLNÍ PARTNEŘI HLAVNÍ ORGANIZÁTOR ŠÉFREDAKTOR: ONDŘEJ ČÍŽEK / EDITORKA: KATEŘINA SURMANOVÁ / REDAKCE: ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ, MONIKA BARTOŠOVÁ, KRISTÝNA LINDA ENGELOVÁ, KRYŠTOF POHL, TOMÁŠ BŘÍZA, JAN GÁL / KOREKTURY: PETR VLASÁK / FOTO: KRISTÝNA ERBENOVÁ / SAZBA: JIŘÍ FOGL / STRIP: TOMÁŠ ZABILANSKÝ & RADIM MĚSÍC / LAYOUT: REDESIGN / E-MAIL REDAKCE: AFOHLED@GMAIL.COM 4 AFOHLED 4