Management regionální politiky v ČR Management of regional policy in the Czech Republic Doc. RNDr. René Wokoun, CSc. wokoun@vse.cz Vysoká škola ekonomická v Praze, Národohospodářská fakulta Katedra regionálních studií ABSTRAKT V příspěvku autor charakterizuje vývoj a současnou situaci regionální politiky v České republice. Ve svém příspěvku se zaměřuje zejména na management a legislativní podmínky regionální politiky. KLÍČOVÁ SLOVA Regionální politika, management regionální politiky, rozvoj regionů, legislativa české regionální politiky KEY WORDS Regional policy, management of regional policy, development of regions, legislation of the Czech regional policy. Úvod Veřejná správa v ČR v kvalitativním porovnání v mezinárodním kontextu nedosahuje standardů obvyklých v rozvinutých zemích. Např. dle ukazatele kvality veřejné správy, vydaném Světovou bankou, se ČR v roce 2004 umístila na 20. místě z EU 25. Podobné výsledky přináší rovněž alternativní pojetí hodnocení kvality správy, které se soustřeďuje na vybrané aspekty fungování veřejných institucí ochrana a vynutitelnost vlastnických práv a rozsah efektivnosti vládních aktivit a politik. Na nízké úrovni je dosud i rozvoj e-governmentu. Česká veřejná správa se vyrovnává zejména s následujícími problémy: s pomalým procesem modernizace spojeným s málo efektivní organizací a řízením, které vyžaduje používání moderních metod a technik managementu běžných ve veřejné správě úspěšných zemí EU s nezbytností urychleného rozvoje veřejné správy na úrovni krajů a nových mikroregionů, s absencí komplexních systémových změn ve veřejné správě na místní úrovni ve venkovských obcích vedoucích k zajištění dostupnosti a kvality veřejných služeb pro všechny občany inovativní přístup, aktivní rozvoj místního potenciálu včetně dialogu mezi veřejnými a soukromými subjekty, s nedostatky v personálním složení veřejné správy a v systému profesního a manažerského vzdělávání na všech úrovních veřejné správy, absence vzdělávání volených zástupců na úrovni obcí a krajů, opožděné zavádění moderních technologií, včetně e-government, nedostatek aktuálních dat a územně analytických podkladů pro kvalitní rozhodování o území, absence nástrojů zvyšujících vnitřní efektivitu, zejména pomalé zavádění moderních nástrojů řízení kvality (CAF, Benchmarking, Balanced scorecard, ISO 9000 a 14000, komunitní plánování, Místní agenda 21). Uvedené problémy jsou fundamentální povahy a mají vliv na běžný neblahý život společnosti. Dalším problémem české veřejné správy je hierarchická struktura. Došlo v faktickému nárůstu počtu úrovní, a to ve vztahu k řešení regionálních problémů. Hierarchická struktura veřejné správy v ČR se vztahem k regionálnímu rozvoji Základními úrovněmi v regionálním rozvoji České republiky jsou: Evropská unie sekundární legislativa se vztahem k regionální politice; spolufinancování rozvoje v ČR podle striktních pravidel; Česká republika ústřední správní úřady; regiony soudržnosti (NUTS 2) regionální rady; kraje (NUTS 3) krajské úřady; statistické regiony na úrovni okresů regionální jednotky pro stanovení regionů se soustředěnou podporou státu; správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP, tzv. obce III. typu); správní obvody tzv. obcí II. typu; mikroregiony účelově vymezované, mnohdy nestandardní povahy sdružení obcí; obce obecní a městské úřady; části obcí. Úlohou státní úrovně je koncepční a výkonná činnost zákonodárných a výkonných složek státu v oblasti regionální politiky a podpory regionálního rozvoje včetně zabezpečení prostředků státního rozpočtu a adekvátních legislativních opatření. Cílem státní podpory regionálního rozvoje je růst ekonomického potenciálu regionů, zvyšování jejich konkuren- 2
ceschopnosti, vyvážený rozvoj regionální struktury státu a snižování nepřiměřených rozdílů v úrovni hospodářského a sociálního rozvoje regionů. Při uplatňování principu subsidiarity v podpoře regionálního rozvoje a provádění regionální politiky je tedy úkolem státu zejména: vytváření koncepce regionální politiky státu, analýza a identifikace regionálních disparit, určení problémových regionů, které je potřeba podporovat z úrovně státu, stanovení rozsahu a zaměření podpory státu v rámci státních programů podpory regionálního rozvoje k odstraňování regionálních disparit. Úloha regionů soudržnosti. Pro potřeby spojené s koordinací a realizací hospodářské a sociální soudržnosti, spočívající zejména ve využívání finančních prostředků z strukturálních fondů Evropských společenství, byly zřízeny regiony, jejichž územní vymezení je totožné s územními statistickými jednotkami NUTS 2, tzv. regiony soudržnosti. Tato úroveň je reprezentována regionálními radami (ve smyslu zákona o podpoře regionálního rozvoje č. 248/2000 Sb., v platném znění). Regionální rada regionu soudržnosti je právnickou osobou 1. Regionální rady v regionech soudržnosti 2 Regionální rady zabezpečují vypracování a realizaci programů spolufinancovaných z předvstupních a strukturálních fondů a úkoly spojené s využíváním finančních prostředků z těchto fondů, zejména rozhodují o jejich využití na jednotlivá opatření a aktivity, a odpovídají za efektivní využívání těchto prostředků, za kontrolu hospodaření s těmito prostředky a za realizaci přijatých kontrolních opatření. Zastupitelstva krajů tvořících region soudržnosti mohou Radě svěřit projednávání a rozhodování dalších úkolů, na kterých se dohodnou v rámci spolupráce krajů. Úlohou krajské úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů krajů v oblasti regionálního rozvoje. Orgány kraje tvoří základní stavební jednotku pro tvorbu a realizaci regionálního rozvoje v ČR, spolupracují s ústředními úřady státní správy a koordinují zájmy obcí ve věcech regionálního rozvoje nadobecního významu. Úkolem krajů 3 je zejména: 1 16 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v aktuálním znění. 2 Podle 16 a 17 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje vznikly v regionech soudržnosti (regiony NUTS II) tzv. Regionální rady (volené z členů zastupitelstva příslušných krajů), které budou plnit roli řídícího orgánu regionálních operačních programů (ROP); tyto rady budou zřizovat i Výbory regionálního rozvoje, plnící funkci monitorovacího výboru programu. 3 Kraje. Ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, bylo zřízeno k 1.1.2000 čtrnáct VÚSC, tedy krajů. Takže území České republiky je s účinností od 1. ledna 2000 rozděleno na 14 krajů a 77 okresů (okresní úřady byly zrušeny k 31. prosinci 2002) včetně území hlavního města Prahy. Teprve k 1.1.2001 se začala rozebíhat činnost krajských úřadů, přičemž všechny kraje ustavily odbory regionálního rozvoje, jež mají na starosti některé aktivity ve sféře regionální politiky. koordinace rozvoje územního obvodu kraje a rozvoj odvětví v jejich samostatné působnosti, koncipování vnitřní rozvojové politiky krajů, zpracování a implementace rozvojových programů, stanovení regionálních rozvojových priorit a ovlivňování vývoje regionálních disparit v rámci kraje. Samosprávné orgány krajů Samosprávné orgány krajů (Krajská zastupitelstva) jsou základním článkem politiky regionálního rozvoje na krajské úrovni. V rámci své samostatné působnosti koordinují rozvoj svého kraje a zajišťují zpracování, realizaci a kontrolu plnění programu rozvoje kraje. Dále provádějí hodnocení vnitroregionální úrovně rozvoje, spolurozhodují o alokaci veřejných prostředků, podporujících regionální rozvoj a poskytují dotace a půjčky obcím a jiným právnickým osobám, působícím v obvodu kraje, zřizují právnické osoby k podpoře regionálního rozvoje, např. regionální rozvojové agentury, spolupracují při plnění celostátních úkolů podpory regionálního rozvoje, zajišťují přípravu, realizaci a kontrolu plnění regionálních podpůrných programů včetně programů spolufinancovaných z programu Phare a ze strukturálních fondů. V rámci zajišťování principu partnerství na regionální úrovni koordinují záměry obcí či sdružení obcí ve věcech podpory regionálního rozvoje nadobecního významu. Vedle samostatné působnosti byla krajům svěřena i tzv. přenesená působnost, kterou mají vykonávat ve věcech stanovených zákonem (zejména zákon č. 132/2000 Sb., jež zakotvuje úkoly krajů v řadě úseků státní správy). Do 31.12.2002 bylo úlohou okresní úrovně dočasné zajišťování některých úkolů spojených s tvorbou a realizací podpory regionálního rozvoje (ve smyslu usnesení vlády č. 258/99 a 511/99 byly okresní úřady zrušeny a jejich činnost nahrazena v úrovni pověřených obcí nebo v úrovni krajů). Zatím není zcela vyřešena role mikroregionů územních obvodů obcí s rozšířenou působností v regionálním rozvoji, i když lze očekávat jejich aktivní zapojení do celého systému regionální politiky. Úlohou obecní úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů obcí v oblasti místního rozvoje, jejich iniciační činnost v oblasti řešení nadmístních problémů a definování nadmístních programů a jejich participace na realizaci regionálních programů. Obce Obec ve své samostatné působnosti: spolupracuje s krajem, na jehož území se nachází, při přípravě a realizaci programu územního rozvoje kraje; může podporovat rozvoj podnikatelských aktivit potřebných pro rozvoj regionu, například formou technické a investiční přípravy pro investory podnikatele; může sdružovat své prostředky se sousedními obcemi a dalšími právnickými osobami při zajišťování rozvojových programů společných více obcím. 3
NUTS otázka souvislostí Jednotky na území České republiky byly po dohodě s Eurostatem stanoveny následujícím způsobem (Usnesení vlády ČR č. 707 ze dne 26.10.1998): NUTS 1 1 jednotka, tj. celé území České republiky, NUTS 2 8 územních jednotek, v podstatě sdružené nové kraje: Praha (pouze území hlavního města Prahy), Střední Čechy (jenom Středočeský kraj), Jihozápad (Jihočeský a Plzeňský kraj), Severozápad (Karlovarský a Ústecký kraj), Severovýchod (Liberecký, Královéhradecký a Pardubický kraj), Jihovýchod (Jihomoravský a kraj Vysočina), Střední Morava (Olomoucký a Zlínský kraj) a Moravskoslezsko (jenom Moravskoslezský kraj), NUTS 3 14 krajů (VÚSC), LAU 1 (původně NUTS 4) 77 okresů, LAU 2 (původně NUTS 5) obce (cca 6259). Česká republika nemohla při stanovování NUTS příliš argumentovat stabilním územně správním členěním. Proto se přistoupilo zejména u jednotek NUTS 2 k málo geograficky opodstatněnému, ale prakticky poměrně schůdnému řešení, tj. většinou sdružením dvou i více jednotek VÚSC, tedy krajů do NUTS 2. Krajská úroveň odpovídá rozdělení České republiky na statistické územní jednotky NUTS 3. Regiony NUTS 2 jsou tvořeny jednou až třemi jednotkami NUTS 3. Jednotky NUTS 2 byly vytvořeny pro potřeby spojené s koordinací a realizací politiky hospodářské a sociální soudržnosti zákonem č. 248/2000Sb., o podpoře regionálního rozvoje, a jsou označovány jako regiony soudržnosti. Česká republika členění na jednotky NUTS již využila při čerpání prostředků z tzv. předvstupní pomoci, která sestávala z PHARE (přípravný program na Strukturální fondy EU; značná část Phare má předstrukturální charakter), ISPA (program na podporu infrastruktury a životního prostředí, v podstatě příprava na Fond soudržnosti) a SAPARD (program rozvoje zemědělství a venkova; předstrukturální pomoc). V současnosti je zásadní územní jednotkou pro čerpání pomoci ze strukturálních fondů NUTS 2, a to pro cíl Konvergence a rovněž pro cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost, v menší míře hraje roli i NUTS 3, a to pro cíl Evropská územní spolupráce. Faktem však je, že v řadě případů NUTS 3, tedy kraje hrají dominantní roli při rozhodování o přijetí projektů k realizaci a jejich spolufinancování. V České republice činila průměrná velikost územně správních jednotek u osmi zrušených krajů (včetně Prahy) 1.290 tis. obyvatel a 9,86 tis. km 2, u čtrnácti vyšších územně správních celků krajů jenom 737 tis. obyvatel a 5,6 tis. km 2 a v případě okresů (bez Prahy) pak 120 tis. obyvatel a 1 tis. km 2. Další hierarchické úrovně NUTS 4, po nedávné reformě soustavy NUTS nazývaná lokální administrativní jednotka první hierarchické úrovně (LAU 1) a bývalé NUTS 5 nyní LAU 2 dosud legislativní oporu Evropského parlamentu nemají. U obou těchto úrovní nebyla dosud stanovena průměrná velikost (viz. Official Journal of the European Union, L 154, volume 46). Význam mají především LAU 2, tedy v podstatě naše obce. Průměrná velikost LAU 2 (obcí) v ČR je jen 1,6 tis. obyvatel a je významně pod průměrem EU. Určitou územní jednotku je však možné klasifikovat na několika úrovních NUTS. Každý členský stát EU může rozhodnout o dalším hierarchickém členění svého území, přičemž se dále při delimitaci člení úroveň NUTS 3 na nižší jednotky. To tedy znamená, že členský stát má právo si stanovit podrobnější územní členění. Stávající správní jednotky v členských státech jsou prvním kritériem pro definici územních jednotek. Za tímto účelem se správní jednotkou rozumí zeměpisná oblast se správním orgánem, který má pravomoc přijímat správní nebo politická rozhodnutí pro tuto oblast v právním a institucionálním rámci členského státu. To znamená, že lze v blízké budoucnosti podle konkrétních vlastností sídelní struktury bude možné tyto jednotky využít i pro konstrukci nejnižších úrovní NUTS a takto je vhodně využít i pro statistické účely a snad i pro management regionálního rozvoje na nižších úrovních veřejné správy. Mikroregionální úroveň V této kapitole se opírám o výstupy z rezortního výzkumného úkolu Ministerstva vnitra ČR Optimalizace právního a ekonomického prostředí pro rozvoj a zvýšení efektivnosti výkonu územní veřejné správy, zpracovaného v roce 2004 na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Ústavu veřejné správy a regionálního rozvoje Fakulty managementu a ekonomiky Univerzity T. Bati ve Zlíně, zejména o pasáže zpracované mnou (Wokoun, 2004, Wokoun, 2004a, Wokoun, 2004b) a Jaroslavem Maryášem (Maryáš, 2004, Maryáš 2004a). Při hodnocení prostorové struktury ČR s cílem navrhnout mikroregionální struktury vhodné pro management regionálního rozvoje se vycházelo ze širokého souboru správních středisek, přičemž tento soubor byl hodnocen z několika hledisek. Předpokládalo se, že tyto obce by měly zajišťovat pro obyvatele svého správního obvodu určité služby v oblasti veřejné správy, které jsou relevantní na mikroregionální hierarchické úrovni, řádově po úroveň současných obcí s rozšířenou působností. Pro hodnocení byla vybrána územně podmíněná zařízení a jejich obvody v působnosti: Ministerstva vnitra ČR (obec pověřená státní správou, obvodní oddělení Policie ČR v roce 2004, stavební úřad, matrika); Ministerstva financí ČR (finanční úřad); Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (úřad práce resp. jeho detašované pracoviště, kontaktní místo státní sociální podpory). Pří hodnocení hierarchické struktury správních středisek lze rozlišit několik úrovní vymezených podle počtu středisek v sídelním systému ČR a podle průměrné populační velikosti obvodů: Do první úrovně prakticky hierarchicky totožné s obcemi s rozšířenou působnosti lze zařadit finanční úřady a úřady práce (včetně detašovaných pracovišť). Druhou úroveň tvoří obvody obcí pověřených státní správou a obvody kontaktních míst státní sociální pomoci. 4
Třetí hierarchickou úrovní jsou obvody stavebních úřadů a obvodních oddělení policie. Nejnižší hierarchickou úroveň fakticky již nikoli mikroregionální, ale spíše lokální pak tvoří obvody matrik. Regionální rozdíly do značné míry kopírují rozdíly v průměrných velikostech obcí mezi jednotlivými kraji a jsou tedy do značné míry podmíněny sídelní strukturou daných území. Při vymezování územně správních celků se mnohdy operuje s určitými kriterii, např. s minimální a maximální velikostí územního správního celku, požaduje se alespoň přibližná srovnatelnost celků co do plošné velikosti, počtu obyvatel, eventuálně stupně ekonomického, sociálního a kulturního rozvoje apod. Dále se bere do úvahy dopravní dostupnost. Rovněž jsou nezanedbatelné psychologicko-sociologické argumenty (např. identifikace obyvatel s územím, v němž žijí) a ekonomické aspekty. Přitom je nutno respektovat skutečnost, že územní samospráva je souborem právních, regionálních, ekonomických, politických a kulturních vztahů. Vytváření elementární mikroregionální struktury musí, pokud se má vztahovat k záležitostem veřejné správy, splňovat určitá kritéria na celém území ČR. Nemůže být proto realizováno v libovolných formách ani z územního hlediska. V současné době existuje vysoký počet různých členění teritoria ČR pro účely veřejné správy, proto je nutná mimořádná opatrnost při rozšiřování způsobu členění. Vytváření elementární mikroregionální struktury v záležitostech veřejné správy bude zřejmě možné realizovat ve dvou úrovních, vyšší a nižší. Zásadní otázkou nepochybně je, v jakém územním rozsahu mají být oba uvažované typy elementární mikroregionální struktury vhodné pro management regionálního rozvoje vymezeny, přičemž tyto struktury musí být koncipovány podle konkrétních vlastností sídelní struktury. Tato otázka se velmi úzce váže na evropské myšlení ve vztahu k principu subsidiarity a decentralizace. Tyto principy jsou zásadním východiskem při koncipování elementární mikroregionální struktury vhodné pro optimalizaci výkonu veřejné správy a tedy i pro management regionálního rozvoje na nižších úrovních veřejné správy. V zásadě lze konstatovat, že všechny pověřené obecní úřady (II. stupně) a část obecních úřadů, které vykonávají působnost stavebního úřadu, mohou sloužit po určité korekci (i příp. doplnění) jako základ vyššího stupně elementární mikroregionální struktury pro management regionálního rozvoje na nižších úrovních veřejné správy. V případě elementární mikroregionální struktury na nižší úrovni jde o sídla matričních úřadů jako nejnižší hierarchické úrovně správních obvodů. Matriční úřad lze považovat za významný projev identity obce jeho historie se obvykle počítá nikoliv v letech, ale ve staletích, proto i současné obce, které nedosahují populační velikosti 1 tis. obyvatel tedy považujeme za určitá správní střediska území. Za další kriterium lze považovat rovněž jistou minimální populační velikost obce. Při vytváření elementární mikroregionální struktury v záležitostech veřejné správy byla pozornost rovněž zaměřena na vyšší ze dvou uvažovaných úrovní, tj. kterou představují města a jejich přirozené spádové obvody. V zásadě lze na základě analýzy konstatovat, že všechny pověřené obecní úřady (II. stupně) a část obecních úřadů, které vykonávají působnost stavebního úřadu, mohou sloužit po určité korekci (i příp. doplnění) jako základ vyššího stupně elementární mikroregionální struktury pro management regionálního rozvoje na nižších úrovních veřejné správy. Při určení typů vyšší elementární mikroregionální struktury vhodné pro management regionálního rozvoje na nižších úrovních veřejné správy byla rovněž podstatnou snaha o přiměřené respektování fyzickogeografických charakteristik (jako přírodních bariér, reliéfu, průběhu vodních toků, lesních komplexů apod.), historických a historickogeografických aspektů a dále mikroregionálních, kulturních a sociálních vztahů v území. S tím souvisí i zohlednění historicky podmíněných vztahů v sídelním systému, to znamená přirozených center a jejich mikroregionů. K tomu přistoupila jako další kritérium populační velikost obce, kterou považujeme za jeden ze základních atributů oprávněnosti jejího ustanovení jako centra elementární mikroregionální struktury vhodné pro optimalizaci výkonu veřejné správy. Na základě stanovených kritérií bylo do vyššího stupně elementární mikroregionální struktury zařazeno 603 obcí (bez Prahy), přičemž z tohoto počtu 67 obcí nemá stavební úřad. Celkem 80 obcí se stavebním úřadem nebylo do této úrovně zařazeno. Závěr Poměrně hektický vývoj v české společnosti na začátku devadesátých let se částečně odrazil v postupném a do určité míry i nejednoznačném vytváření české regionální politiky. Až posléze došlo k legislativnímu zabezpečení české regionální politiky příslušným zákonem 4. Současnou situaci v regionální politice nelze vůbec považovat za ideální, bez výhrad vyhovující, a to mj. v souvislosti s relativně nedávným ustavením krajů a přenosem části kompetencí ve sféře regionálního rozvoje na ně, avšak bez odpovídajícího finančního zabezpečení. Velmi významným problémem je nedostatečná odvětvová a regionální spolupráce resp. koordinace. Decentralizace regionální politiky by byla bezpochyby pozitivním jevem, kdyby tento proces nebyl doprovázen některými problémy souvisejícími na jedné straně s příliš rychlým přenosem kompetencí v této sféře na kraje, bez výraznějšího finančního zajištění, na straně druhé s narušováním centrální role regionální politiky, přičemž tato nezbytnost je dána nejenom koordinační rolí pro využití pomoci z Evropských společenství, ale i vládní podporou problémových regionů a koordinací v této oblasti. Příprava České republiky na vstup do Evropské unie, včetně přípravy na přistoupení k systému strukturálních fondů, probíhala celou řadu let. V druhé polovině devadesátých let byl nejvýznamnějším přínosem z pomoci Evropských společenství postupný průnik nových pojetí a přístupů, i způsobů a metod práce do sféry české regionální politiky. Do té doby byla česká regionální politika více méně chápána jako zá- 4 Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v platném znění 5
chranářský systém ve smyslu mimořádné a jednorázové pomoci problémovým regionům. Koncepční přístupy, založené na principu programování, víceleté pomoci problémovým regionům i výraznější roli regionálních orgánů, převládající v Evropské unii se už postupně prosazují i v české regionální politice, a to zejména po roce 2000. Lze konstatovat, že pomoc z Evropských společenství výrazně přispěla k formování moderní české regionální politiky zejména z programového a nástrojového hlediska. Management regionálního rozvoje v České republice není však dosud rozvinut na odpovídající úrovni, přetrvávají latentní kompetenční a věcné spory mezi ústřední a krajskou správní úrovní. Bude nutno dobudovat v odpovídající míře management regionálního (a municipálního) rozvoje na mikroregionální úrovni, přesněji řečeno na úrovni obcí s rozšířenou působností a jejich územních obvodů. Regionální politika v současném programovém období Evropské unie, tj. 2007 až 2013 se stala východiskem pro přípravu regionálních programů rozvoje ( 6 zákona o podpoře regionálního rozvoje) a pro formulaci regionálních přístupů v rámci sektorových a odvětvových politik a programů včetně operačních programů strukturálních fondů. Role centrálního managementu regionálního rozvoje je však bohužel v těchto pozitivních souvislostech oslabena celou řadou synergicky působících negativních jevů zpravidla nejrůznější povahy včetně dosud přetrvávajícího resortismu a personálních problémů. Zvláštní kapitolu však tvoří management regionálního rozvoje na úrovni regionů soudržnosti. U těchto regionů, konkrétně regionálních rad došlo k zásadnímu průlomu v legislativní rovině, přičemž pouze budoucnost ukáže životaschopnost této v podstatě vložené územně správní struktury pro regionální rozvoj. Prostředky poskytnuté z jednotlivých fondů EU zřejmě z krátkodobého i střednědobého hlediska české regiony podpoří, a tím i celé národní hospodářství. Dojde ke zvýšení podpory regionálních a lokálních iniciativ a partnerství. Zároveň lze očekávat prohloubení regionální diferenciace v krátkodobém i střednědobém horizontu, což nesouvisí přímo se vstupem ČR do EU, ale s dlouhodobými trendy vývoje českých regionů. Teprve ve střednědobém, pravděpodobněji však v dlouhodobém výhledu lze očekávat postupné snižování regionálních disparit a zkvalitňování managementu regionálního rozvoje na všech úrovních. English summary (abstract) In this paper the author characterizes the evolution and the present situation of Czech regional policy. He also deals with management and legislation of the Czech regional policy. The Czech public administration faces up to a lot of problems including management and hierarchic structure of the regional policy. In regional development of the Czech Republic there are basic levels: European Union secondary legislation related to regional policy; co-financing of the CR development under strict principles; Czech Republic central administrative authorities; Cohesion Regions (NUTS 2) regional councils; Regions (NUTS 3) regional authorities; Statistical regions at the level of districts regional units for determination of regions with concentrated assistance of the CR; Administrative territory of municipalities with expanded agency (so-called municipalities of the 3rd type); Administrative territory of so-called municipalities of the 2nd type; Micro-regions specific defined association of municipalities often with special character; Municipalities municipal and town authorities; Parts of municipalities. The role of the central administration consists in activities in conception and operation of law making and executive authorities in the area of the regional policy and support of regional development including financial resources of the state budget and relevant legislative measures. The objective of the state support of regional development is growth of economic potential of regions, improvement of their competitiveness, balanced development of the regional structure of the CR and reducing inadequate disparities in the level of economic and social development of regions. The role of Cohesion Regions. Cohesion Regions (NUTS 2) were established for coordination and realization of economic and social cohesion policy, above all for using financial resources of the EU structural funds. Regional Councils are authorities of Cohesion Regions and they dispose of appropriate competency. Role of regions consists in conceptual and operational activity of self-governing regional authorities on the area of regional development, especially: Coordination of development of their territory and development of areas in their separate agency; Conception of internal development policy, processing and implementation of development programs; Defining of regional development priorities and effecting of regional disparities in the territory of the region. The role of municipalities consists in conceptual and operational activity of self-governing authorities of municipalities in the area of municipal development, in initial activity in the area of solution of upon-municipal problems, in definition upon-municipal programs and also in participation in realization of regional programs. In the part of the paper Micro-regional level the author results from outputs of the research project of the Ministry of Interior Optimalization of legal and economic environment for development and improvement of operational effectiveness of territorial public administration, which was processed by researchers from Faculty of Economics and Administration, Masaryk University in Brno and Institute of public administration and regional development of the Faculty of 6
Management and Economics, Thomas Bata University in Zlin in 2004. He used above all parts of the project processed by him and by Jaroslav Maryáš. For defining territorial administrative units it is often operated with certain criterions, e.g. minimal or maximal territory of territorial administrative units, leastwise approximated comparability of units is requested in measure of area, population, event. level of economic, social and cultural development, transport availability etc. Also psychological and sociological arguments (e.g. identification of population with territory where they live) and economic aspects are important. In the process of defining units it is necessary to respect fact that territorial administration is a set of legal, regional, economic, political and cultural relations. Creation of elementary micro-regional structure will be probably able to realize at two levels lower and higher. For definition of higher elementary micro-regional structure related to management of regional development at the lower level of public administration there was very important to respect characteristics of physical geography (such as natural barriers, relief, rivers, wood complex etc.), historical and history-geographical aspects and also micro-regional, cultural and social relations in territory. There was necessary to take into account historically conditioned relations in settlement, e.g. relations of natural centers and their microregions. The further criterion was population of municipality, which is one of the basic attributes for establishment of municipality as a center of elementary micro-regional structure acceptable for optimalization of public administration effectiveness. On the base of these criterions 603 municipalities (without Prague) were included higher level of elementary micro-regional structure. LITERATURA Blažek, J. (2006): Jakou regionální politiku potřebujeme po vstupu do EU? In: Dočkal, V.: Šest let regionální politiky v ČR šance a limity. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav. s. 37-48 Hampl, M. (1998): Geographical unevenness in nature and society: law or removable randomness? Acta Universitatis Carolinae. Geographica sv. 34 Supplementum. s. 11-26 Kolektiv autorů (editoři J. Kadeřábková, P. Mates, R. Wokoun, 2008): Úvod do regionálních věd a veřejné správy. 5. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 456 str. Maryáš J. (2004): Analýza prostorové struktury ČR z hlediska vztahu mezi správní a sídelní strukturou na úrovni nejnižších mikroregionů. In: Optimalizace právního a ekonomického prostředí pro rozvoj a zvýšení efektivnosti výkonu územní veřejné správy. (CD ROM). MU a UTB. Brno. 7 s. Maryáš J. (2004a): Návrh optimální územní struktury pro základní sdružování při výkonu veřejné správy včetně mapového podkladu pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina. In: Optimalizace právního a ekonomického prostředí pro rozvoj a zvýšení efektivnosti výkonu územní veřejné správy. (CD ROM). MU a UTB. Brno. 2004. 6 s. + mapy OECD Territorial Reviews Czech Republic. Organisation for Economic Co-Operation and Development (2004), Paris, 141 s. Optimalizace právního a ekonomického prostředí pro rozvoj a zvýšení efektivnosti výkonu územní veřejné správy. (CD ROM, 2004). MU a UTB, Brno Vanhove N. (1999): Regional Policy: A European Approach, theory and practice. Aldershot. Ashgate. 636 s. Wokoun R. (2003): Česká regionální politika v období vstupu do Evropské unie. Praha: Oeconomica. 328 str. Wokoun R. (2004): Určení typů elementární mikroregionální struktury vhodné pro optimalizaci výkonu veřejné správy podle konkrétních vlastností sídelní struktury. In: Optimalizace právního a ekonomického prostředí pro rozvoj a zvýšení efektivnosti výkonu územní veřejné správy. (CD ROM). MU a UTB. Brno. 14 s. Wokoun R. (2004a): Návrh optimální územní struktury pro základní sdružování při výkonu veřejné správy (návrh optimální struktury za území celé ČR). In: Optimalizace právního a ekonomického prostředí pro rozvoj a zvýšení efektivnosti výkonu územní veřejné správy. (CD ROM). MU a UTB. Brno. 18 s. + mapy. Wokoun R. (2004b): Souhrn výstupů z výzkumného úkolu Optimalizace právního a ekonomického prostředí pro rozvoj a zvýšení efektivnosti výkonu územní veřejné správy. Ministerstvo vnitra ČR. 16 s. Wokoun R. a kol. (2005): Příprava národních programových dokumentů České republiky pro období 2007 2013. Národní rozvojový plán ČR 2007-2013. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Wokoun R. a kol. (2006): Analytické práce, syntéza a dílčí návrhy pro zpracování NSRR ČR 2007 2013. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Wokoun R. a Mates P. (eds., 2006a): Management regionální politiky a reforma veřejné správy. LINDE Praha. 352 s. Wokoun R. a kol. (2007): Regionální rozvoj a jeho management v České republice. Praha: Oeconomica. 250 str. Opatření č. OP13/99, k zavedení klasifikace územních statistických jednotek, uveřejněno v částce 33/1999 Sb. Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků Ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákon č. 272/1996 Sb., tzv. kompetenční zákon Zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) Zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v aktuálním znění 7