UNIVERSITA PALACKÉHO OLOMOUC CANISTERAPIE U DĚTÍ S MUTISMEM A OPOŽDĚNÝM VÝVOJEM ŘEČI

UNIVERSITA PALACKÉHO OLOMOUC Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií KLÁRA VAŇKOVÁ IV. ročník- prezenční studium Obor: Logopedie CANISTERAPIE U DĚTÍ S MUTISMEM A OPOŽDĚNÝM VÝVOJEM ŘEČI Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Mgr. Kateřina Vitásková, Ph.D. OLOMOUC 2010

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenŧ a literatury. V Olomouci dne 12. 4. 2010... Klára Vaňková

Děkuji doc. Mgr. Kateřině Vitáskové, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce. Také bych chtěla poděkovat Mgr. Ivě Bajtlerové za poskytnutí odborných rad a materiálových podkladŧ, které slouţily k vypracování diplomové práce.

OBSAH Úvod... 8 1. Zooterapie... 9 1.1 Historie zooterapie... 11 1.2 Druhy zooterapie... 13 1.2.1 Hiporehabilitace... 14 1.2.2 Felinoterapie... 17 1.3 Metody zooterapie... 18 1.3.1 Animal Assisted Activities... 18 1.3.2 Animal Assisted Therapy... 19 1.3.3 Animal Assisted Education... 20 1.3.4 Animal Assisted Crisis Response... 21 1.4 Formy zooterapie... 21 1.4.1 Návštěvní program... 22 1.4.2 Rezidentní program... 22 1.4.3 Pobytový program... 22 1.4.4 Jednorázové aktivity... 22 1.4.5 Ambulantní program... 23 1.4.6 Program péče o zvíře... 23 1.4.7 Zooterapie s asistenčním zvířetem... 23 1.4.8 Zásah krizové intervence... 23 1.4.9 Kombinovaná a návazná činnost... 24

2. Canisterapie... 25 2.1 Metody a formy canisterapie... 26 2.1.1 Individuální canisterapie... 27 2.1.1.1 Polohování... 27 2.1.2 Skupinová canisterapie... 29 2.1.3 Rezidentní forma... 29 2.1.4 Návštěvní program... 30 2.1.4.1 Návštěvní program ve školském zařízení... 30 2.1.4.2 Návštěvní program v zařízení sociální péče... 31 2.1.5 Pobytový program... 31 2.1.6 Jednorázový program... 32 2.1.6 Krizová intervence... 32 2.2 Vyuţití canisterapie- klienti canisterapie... 32 2.2.1 Canisterapie u klientŧ s autismem... 33 2.2.2 Canisterapie u klientŧ s mentální retardací... 34 2.2.3 Canisterapie u klientŧ se smyslovým postiţením... 35 2.2.4 Canisterapie u klientŧ s tělesným postiţením... 36 2.2.5 Canisterapie u klientŧ s ADHD... 36 2.2.6 Canisterapie u klientŧ s epilepsií... 37 2.2.7 Canisterapie u klientŧ s kombinovaným postiţením... 37 3. Vývoj řeči... 39 3.1 Etapy vývoje řeči... 39 3.1.1 Přípravné období... 39

3.1.2. Vlastní vývoj řeči... 41 3.2 Jazykové roviny ve vývoji řeči... 43 3.2.1 Foneticko- fonologická rovina... 43 3.2.2 Lexikálně- sémantická rovina... 44 3.2.3 Morfologicko- syntaktická rovina... 45 3.2.4 Pragmatická rovina... 46 4. Narušený vývoj řeči... 47 4.1 Klasifikace... 47 4.1.1 Opoţděný vývoj řeči... 48 4.1.1.1 Seemanova klasifikace opoţděného vývoje řeči... 49 4.1.1.2 Sovákova klasifikace opoţděného vývoje řeči... 50 4.1.1.3 Novákova klasifikace opoţděného vývoje řeči... 50 4.2 Etiologie... 52 4.3 Symptomatologie... 53 4.4 Diagnostika... 53 4.5 Intervence... 56 5. Mutismus... 59 5.1 Klasifikace... 59 5.2 Etiologie... 61 5.3 Symptomatologie... 62 5.4 Diagnostika... 62 5.5 Intervence... 65

6. Výzkumný projekt- úloha canisterapie v logopedické intervenci mutismu a opoţděného vývoje řeči... 68 6.1 Cíl a uţité metody diplomové práce... 68 6.2 Charakteristika výzkumného vzorku... 69 6.3 Charakteristika prostředí... 69 6.4 Kazuistiky... 70 6.4.1 Kazuistika 1... 70 6.4.2 Kazuistika 2... 75 6.4.3 Kazuistika 3... 80 6.4.4 Kazuistika 4... 85 6.5 Závěry šetření... 89 Závěr... 91 Seznam literatury a pramenŧ... 93 Příloha č. 1

ÚVOD Pro diplomovou práci si autorka zvolila téma canisterapie u dětí s mutismem a opoţděným vývojem řeči. S termínem canisterapie se v dnešní době setkáváme čím dál častěji. Jde o terapii za pomoci psa. Tento zpŧsob terapie je poměrně mladý a neustále se vyvíjí. Mnoho lidí si canisterapii spojuje spíše s klienty s tělesným handicapem neţ s narušením komunikační schopnosti. Mnoho z nás si ani neumí práci canisterapeutického týmu v logopedické ambulanci představit. Autorka si vybrala téma canisterapie v logopedické intervenci také z toho dŧvodu, ţe by i ona jednou chtěla ve své ambulanci vyuţívat canisterapie v logopedické intervenci. Diplomová práce je rozdělena na teoretickou a výzkumnou část. Obě tyto částí jsou rozděleny do několika kapitol, které mají své podkapitoly. V teoretické části se zabýváme vysvětlením zooterapií, její historií, jejími druhy, metodami a formami. Dále vysvětlením pojmu canisterapie, jejími metodami a formami a jejím vyuţitím v praxi u nejčastějších skupin klientŧ. V další kapitole se snaţíme vysvětlit vývoj řeči, jak její etapy, tak také vývoj v jednotlivých jazykových rovinách. Poslední dvě kapitoly teoretické části se věnují terminologii, klasifikaci, etiologii, symptomatologii, diagnostice a intervenci mutismu a opoţděného vývoje řeči. Ve výzkumné části práce se věnujeme hlavnímu cíli naší diplomové práci, vlivu canisterapie v logopedické intervenci klientŧ s mutismem a opoţděným vývojem řeči. K získání potřebných údajŧ jsme vyuţili metody kazuistiky u stejného počtu klientŧ s mutismem a stejného počtu klientŧ s opoţděným vývojem řeči. V této výzkumné části se čtenář také seznámí s výsledky, kterých jsme sepsáním kazuistik dosáhli. 9

1. ZOOTERAPIE Michaela Freeman vysvětluje zooterapii jako pozitivní aţ léčebné pŧsobení zvířete na člověka (Velemínský, 2007, s. 30). Pozitivně pŧsobí na zlepšení paměti, motoriky, komunikace, zmírňuje stres, zvíře mŧţe zprostředkovávat komunikaci klienta s okolím, zmírňuje fyzickou bolest, zlepšuje svalový tonus. V procesu terapie je však zvíře vţdy v roli prostředníka, tzv. koterapeuta, který je veden člověkem- zooterapeutem, který vţdy rozhoduje o tom, jak a kdy mŧţe zvíře svou přítomností pomoci druhým (Freeman in Velemínský, 2007). Zooterapii bychom mohli definovat jako rehabilitační metodu a metodu psychosociální podpory zdraví, které jsou zaloţeny na vyuţití vzájemného pozitivního pŧsobení při kontaktu mezi člověkem a zvířetem. (Freeman in Velemínský, 2007, s. 31) Pro lepší pochopení definice Freeman uvádí 10 základních kritérií pro definici zooterapie. První z těchto kritérií vymezuje druhy zvířat, které lze k zooterapii vyuţít. U nás jsou to nejčastěji kŧň, pes, kočky, potom drobná domácí zvířata, hospodářská zvířata apod. druhé kritérium je zaměřeno na metodologii, kdy zooterapie zahrnuje tzv. aktivity za pomocí zvířete, terapii za pomoci zvířete, vzdělávání za pomoci zvířete, krizovou intervenci za pomoci zvířete nebo jejich kombinaci. Tak jako se druhé kritérium zabývalo metodami, tak se třetí zabývá formami zooterapie. Zde Freeman uvádí návštěvní program, jednorázové aktivity, pobytový program, rezidentní program, zásah krizové intervence nebo jejich kombinace. Další 4 kritéria se týkají účastníkŧ zooterapie. Kritérium čtvrté se zabývá zpŧsobem práce s klienty. Jedná se buď o samostatnou práci jednoho zooterapeutického týmu nebo o spolupráci několika týmŧ. Kritérium páté charakterizuje sloţení zooterapeutického týmu. Tým mŧţe tvořit klient, zooterapeut, zvíře nebo se k týmu připojí i personál popřípadě další pomocníci. Šesté kritérium určuje počet zvířat v týmu. Zooterapeut mŧţe pracovat s jedním nebo i více zvířaty. A sedmé kritérium určuje počet klientŧ. Pokud zooterapeut pracuje s jedním klientem, jedná se o individuální zooterapii, pokud pracuje se skupinou klientŧ, jedná se o skupinovou zooterapii. A poslední tři kritéria se věnují klientele. Osmé kritérium analyzuje cílovou skupinu. Jedná se o rozdělení skupin dle věku, pohlaví, diagnózy, vzdělání nebo vnímání role zvířete ve společnosti. Deváté kritérium rozděluje klienty dle jejich zdravotního stavu. Jedná se o klienta zdravého, dočasně nemocného, v rehabilitaci, zdravotně 10

postiţeného, se specifickými poruchami, dlouhodobě nemocného, umírajícího apod. Poslední, desáté, kritérium popisuje klienty podle jejich sociálních vazeb a dynamiky prostředí na klienty izolované, osamělé, v rodinném prostředí, v zařízení, v azylovém prostředí, v ohroţení apod. (Velemínský, 2007). I Matějček (2007) se zmiňuje o pozitivním vlivu zvířete na člověka, hlavně na vývoj dítěte, hlavně při formování některých ţádoucích postojŧ a potlačování těch neţádoucích. Sestavil ţebříček zvířat podle toho, jaké podněty dětem přinášejí. Na poslední příčku umístil akvarijní rybičky, které si k člověku samy o sobě vztah nevytvoří, ale jejich vnější projevy jsou pro děti zajímavé. Na dalším stupínku se nacházejí terarijní zvířata, např. ţelvy, které lze brát do ruky a tím je i pozorovat z větší blízkosti. Na třetí příčce se umístili ptáci, kteří si k člověku uţ vytvoří určitý vztah a svými vnějšími podněty mohou poskytnout mnoho podnětŧ, děti je dokonce mohou učit mluvit. Podobně jdou na tom i malí savci, jako jsou morčata, křečci či myši, kteří jiţ dokáţou poznat člověka, který se o ně pravidelně stará a dovedou je i vítat. Na nejvyšší příčce stojí pes, který uţ bere člověka jako svého pána, ochránce, je ochotný mu pomáhat, je mu věrný. Matějček sestavil i jiný ţebříček, který se týká souţití zvířete a člověka. Tento se týká věku dítěte a jeho duševní vyspělosti, coţ určuje vnímavost dítěte k podnětŧm, které mu zvířata přinášejí. Pro tříleté děti je zvíře zdrojem podnětŧ, které rozvíjejí jeho smyslové vnímání, učí ho toleranci, ohleduplnosti a tomu, ţe i ostatní mají svá práva a potřeby, která musí respektovat. Děti předškolního věku berou zvíře spíše jako ţivou hračku. Poznává, ţe kaţdý ţivý tvor je jedinečný, osobitý. U dětí kolem deseti let se začíná projevovat touha nějaké zvíře vlastnit. Zvíře pro dítě v tomto věkovém období specifický přínos, rozvíjí u něj tzv. rodičovské postoje k malým dětem, které bude v pozdějším věku potřebovat. Zvířecí mláďata rozvíjejí u dětí pečovatelské a ochranitelské tendence, ohleduplnost a obětavost. V pubertě přebírají děti větší díl zodpovědnosti za domácí zvíře, neţ tomu bylo v předcházejících vývojových obdobích (Matějček, 2007). Podle Freeman (in Velemínský, 2007) se v literatuře objevují také termíny animoterapie či animal terapie, které jsou synonymem k zooterapii. Dříve jsme se mohli setkat také s termínem pet- terapie (terapie domácím mazlíčkem), ale v 80. letech 20. století se od tohoto termínu upustilo, protoţe je zavádějící, neboť mazlíčci sami o sobě neléčí. S pojmem animoterapie také operuje Nerandţič (2006). Uvádí, ţe u nás vlastně neexistuje zvláštní pojmenování metody, která pouţívá zvíře jako prostředku k léčení lidí, tak 11

jako např. v anglosaské literatuře. Navzdory předchozímu textu se nevyhýbá pojmu pet terapie, respektive jeho českému překladu léčení prostřednictvím domácích mazlíčkŧ (Nerandţič, 2006, s. 15). Uvádí, ţe koterapeutem mŧţe být v tomto případě jakékoli běţně se vyskytující domestikované zvíře, nejčastěji se jedná o psa či kočku. Ale dle rŧzných regionálních zvyklostí se mŧţe jednat také např. o slona. Nerandţič však také upozorňuje na nebezpečí přeceňování terapeutického významu zvířete nebo naopak jeho úplného zavrhnutí. 1.1 Historie zooterapie Podle Lacinové (in Velemínský, 2007) je uţití zvířete jako pomocníka člověku v nejrŧznějších situacích stejně staré jako jejich ochočování či zdomácnění. Nejčastější historické záznamy o souţití zvířete s člověkem se týkají psa. Datování nejstarších záznamŧ o psech jako o lidských společnících se dle rŧzných pramenŧ liší, a to v rozmezí 10 000-60 000 let. K podrobnější historii pomoci psa člověku a jejich souţití se budeme věnovat v samostatné kapitole této práce. V pozdějších etapách dějin, které byly v historických písemnostech jiţ lépe zachyceny, se setkáváme s rŧzným postavením zvířat ve společnosti. Ať uţ se jedná o starověké civilizace, kde byla zvířata často zboţně uctívána, v pozdějších dobách také záměrně šlechtěna pro rŧzné společenské účely (Velemínský, 2007). Lacinová (in Velemínský 2007) uvádí, ţe dlouhodobé souţití se zvířetem člověku ukázalo, ţe ho lze vyuţít i k léčebným účelŧm. První zdokumentované uţití zvířete pro léčebné účely se datuje do 9. století, kdy v Gheelu v Belgii pouţívali zvířata k doplňkové terapii u zdravotně postiţených. Další písemně podloţené uţívání zvířete v terapii spadá do 90. let 18. století, kdy byl zaloţen Wiliamem Tukem v anglickém Yorkshiru ústav pro duševně nemocné - klinika York Retreat, jako protipól k tehdejším ústavŧm pro duševně nemocné a jejich nehumánním přístupŧm v péči o své klienty. Jak uvádí Galajdová (1999), na této klinice přistupovali ke svým klientŧm s láskou a porozuměním, soucítili s nimi, zajímali se o ně, vyjadřovali jim svou dŧvěru. Součástí léčebného programu byla i péče o zahrádku a malá domácí zvířata, jednalo se hlavně o králíky a drŧbeţ, která učila klienty zodpovědnosti o někoho, kdo je na nich závislý. Zvířata, v tomto případě psi, byla také uţívána na přelomu 18. a 19. století v období napoleonských válek, kdy ve francouzské armádě psi vyhledávali zraněné vojáky. Mezi lety 1867-1875 zahájilo svou činnost centrum pro epileptiky 12

v německém Bethelu, které ihned v počátcích svého vzniku vyuţívalo k léčení hlavně psŧ, koček, ovcí, koz a později i ptákŧ a koní. Sluţeb tohoto centra dnes uţívá více neţ 5000 klientŧ s nejrŧznějšími typy postiţení. K prvnímu pouţití zvířete v nemocnici došlo v roce 1919 v USA. Jednalo se o nemocnici Sv. Elizabethy ve Washingtonu, kde psi slouţili k rozptýlení pacientŧ, jako kamarádi ke hrám. Jako vzor jim slouţily výpovědi svědkŧ o pozitivních dopadech pŧsobení zvířat na psychiku zraněných vojákŧ v první světové válce. Obdobným zpŧsobem byli vyuţiti i psy ve 40. letech 20. století v americkém sanatoriu pro zraněné válečné letce v Pawlingu v New Yorku (Galajdová, 1999). V roce 1966 zaloţil v Norsku nevidomý Erling Stordahl se svou ţenou rehabilitační centrum pro zdravotně postiţené- Beitostolen, kde se součástí léčebného reţimu stali psi a koně. V 70. letech 20. století se americký psycholog z University Yeshiva Boris Levinson zapřičinil o začlenění zooterapie do klinické psychologie. Kdy vlastně náhodou objevil pozitivní účinek zvířete na emocionálně narušené děti. Pracoval tehdy s chlapcem, který obtíţně navazoval kontakty s cizími lidmi. Jednou se náhodně setkal s Levinsonovým psem a k jeho překvapení se psem začal komunikovat, i kdyţ se psycholog marně o totéţ několik měsícŧ sám pokoušel. Po této zkušenosti začal Levinson pracovat na metodologických zásadách nové vědní disciplíny- pet- fecilitated therapy - zvířaty podporované terapie. Ve své hypotéze vyjádřil myšlenku, ţe zvíře má v terapii roli tzv. přechodného objektu, ke kterému si klient vytvoří vztah a přes něj si pak vytvoří vztah k terapeutovi a dále pak k ostatním lidem. Tzn., ţe zvíře zde pŧsobí spíše jako prostředník, přes kterého lze urychlit navázání kontaktu s okolní společností. Na Levinsonovu práci navazovali rŧzní odborníci z oblasti psychologie a neurofyziologie a dosahovali značných úspěchŧ v oblasti terapie za pomoci zvířat (Galajdová, 1999). Postupem let a se zvyšující se profesionalitou terapeutŧ se začal zpřísňovat výběr zvířat určených k léčebným účelŧm a začaly se zpracovávat metodiky jejich výchovy a výcviku. Začaly se také vytvářet podmínky pro práci terapeutŧ, tzn. rŧzná školení, zkoušky znalostí a dovedností zvířat. Postupně začala vznikat rŧzná sdruţení a společnosti. Odborníci si začali vzájemně vyměňovat informace, nejprve prostřednictvím odborných časopisŧ, později také na mezinárodních konferencích. První takováto konference proběhla v Londýně v roce 1977. V 80. letech 20. století byla vydána v Pensylvánii bibliografická studie z oblasti terapie za pomoci zvířat, v níţ se začalo rozlišovat mezi tzv. AAA- činnosti za účasti zvířat a 13

AAT- terapií pomocí zvířat a ustoupilo se od dosavadního označení pet therapy - terapie domácími zvířaty a pet- facilitated therapy - terapie usnadněná domácími zvířaty, podle kterých se mohli někteří mylně domnívat, ţe k terapii lze vyuţít jakéhokoli domácího zvířete (Galajdová, 1999). Lacinová uvádí, ţe z evropských zemí se k této nové terapii přidává např. Anglie, která vyuţívá hlavně návštěvních programŧ v psychiatrických zařízeních, v domovech osamělých a nemocných osob, cvičí servisní psy pro postiţené. Dále se jedná o Německo, kde jde hlavně ho terapeutické jeţdění na koni, a terapie a aktivity se psy. Na rozvoji terapie mají přínos i jiné evropské země. Jde např. o Švýcarsko, Rakousko, Dánsko, Holandsko, Polsko, Francie, ale také Česká republika, kde se za svého profesního ţivota animoterapii nejvíce věnovali či věnují Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., MUDr. Miloš Vojtěchovský, Prof. MUDr. Miloš Velemínský CSc., PhDr. Jiřina Lacinová, MUDr. Zoran Nerandţič apod. V poslední době se u nás také o zooterapii přednáší na několika universitách. Jde o Jihočeskou universitu, Masarykovu universitu a Karlovu universitu (Velemínský, 2007). 1.2 Druhy zooterapie Jednotlivé druhy zooterapie lze jednoduše rozdělit dle druhŧ jednotlivých zvířat, která jsou součástí zooterapeutických týmŧ. U nás se v rámci terapie nejčastěji pouţívají koněhiporehabilitace, psi- canisterapie, kočky- felinoterapie. Dále se mŧţeme setkat s ptákyornitoterapie, hmyzem- insektoterapie, lamami- lamaterapie či delfíny- delfínoterapie. Setkat se mŧţeme i s jinými zvířecími druhy neţ jsme uvedli výše, ale ty samostatný název nemají, jsou řazeny mezi další druhy v zooterapii nebo jsou popsány opisem, např. terapie akvarijními rybičkami. K takovým druhŧm nejčastěji patří malá domácí zvířata- drobní savci, akvarijní rybičky, obojţivelníci nebo dokonce i plazi, hospodářská zvířata- kozy, ovce, prasata- bývají nejčastěji vyuţívána v rámci farmingterapie (Loučka, in Velemínský, 2007, s. 303), dále se jedná o volně ţijící zvířata či zvířata v zoologických zahradách (Freeman, in Velemínský, 2007). U nás se nejčastěji vyuţívá canisterapie, které se budeme věnovat později, hipoterapie a v současné době stále více i felinoterapie. Proto se podrobněji budeme věnovat těmto druhŧm. 14

1.2.1 Hiporehabilitace Vosátková uvádí, ţe hiporehabilitace je zastřešující pojem pro aktivity spojené s rehabilitací člověka pomocí koně a nejširším slova smyslu (Velemínský, 2007, s. 215). Dále také pracuje s termínem hipoterapie, který definuje jako rehabilitační metodu, která vyuţívá pohybu koně a jeho přenosu na člověka spolu s psychologickým pŧsobením jízdy na koni (Velemínský, 2007, s. 215). S pojmem hipoterapie také operuje Nerandţič, který ho definuje jako metodu, která vyuţívá pohybu koňského hřbetu a jeho přenosu na člověka. Je to pokus o soulad pohybu koně a člověka (Nerandţič, 2006, s. 92). V literatuře se dále setkáváme s pojmem léčebné pedagogicko- psychologické jeţdění (zkráceně LPPJ), coţ je metoda léčby psychických poruch s pomocí koně (Vosátková in Velemínský, 2007, s. 215), a parajezdectví, který představuje širší pojem pro sportovní aktivity spojené se sportovním vyuţitím koně handicapovanými sportovci (Vosátková in Velemínský, 2007, s. 215). Dále se v literatuře setkáváme také s několika zkratkami. EAT- terapie pomocí konějakákoli terapie, mimo hipoterpie, např. hřebelcování koně za účelem zlepšení rozsahu pohybŧ, jemné motoriky apod. EFP- podpŧrná psychoterapie s koňmi- zahrnuje léčbu emocionálních poruch a poruch chování pod vedením psychologa či psychiatra, kŧň je zde prostředníkem mezi klientem a odborníkem. EEL- praktická výuka s pomocí koně- kŧň je zde pomocníkem při edukaci ţákŧ se speciálními potřebami a problémy. EAP- psychoterapie s pomocí koně- je prováděna pod vedením psychoterapeuta a psychiatra při léčení mnoha psychických poruch a onemocnění (Vízdalová in Velemínský, 2007). Nerandţič pod pojem parajezdectví řadí paradrezuru a paravoltiţ. Paravoltiţ je druh parajeţdění, kdy handicapovaný jedinec jede na neosedlaném koni, který je opásán obřišníkem s madly a je veden cvičitelem. Kŧň se pohybuje v kruhu. Na koni se provádějí rŧzná akrobatická cvičení. Cílem je pak naučit se drţet rovnováhu splynutím s pohybem hřbetu koně. Protoţe je to skupinový sport, u klientŧ se rozvíjí sociální inteligence a schopnost empatie. U paradrezury jde hlavně o souhru jezdce s koněm a orientaci v prostoru (Nerandţič, 2006). 15

Nejstarší zmínky o pouţívání koně k léčebným účelŧm se objevují v písemnostech starých jihoamerických indiánských kmenŧ, které nechávali bojovníky leţet na hřbetu kráčejícího či klusajícího koně, kdy rytmické pohyby hřbetu koně masírovaly hrudní koš, coţ pozitivně pŧsobilo na srdeční rytmus a dýchání (Nerandţič, 2006). O pozitivním vlivu jízdy na koni na člověka se také zmiňuje Markus Aurelius ve 2. století př. n. l. (Velemínský, 2007). Cílený popis metody vyuţití koně sepsal v 17. stol. Němec Thomas Sedehman. Další písemné zprávy pocházejí z 18. stol., kdy např. F. Hoffman uvádí, ţe jízda na koni je nejlepším lékem. Jako první dává do souvislosti krok koně a přenos pohybŧ jeho hřbetu na člověka s pozitivním vlivem na drţení těla a pohyb člověka. Nerandţič (2006) uvádí poznatek J.C. Tissota z roku 1782, ţe nejblahodárnější účinek má koňský krok a zdŧrazňuje hlavně pozitivní vliv jízdy na koni na psychiku. Toto tvrzení platí vlastně dodnes. Stěţejní myšlenku hiporehabilitace napsal v polovině 18. století Němec Samuel Teodor Quellamlz. Uvedl, ţe léčebné pŧsobení koně je v trojrozměrném pohybu jeho hřbetu. Ve 20. století se jízdy na koni vyuţívá při rehabilitaci vojákŧ zraněných v první světové válce. Tím se dostává hiporehabilitace do povědomí zdravotníkŧ, kteří tuto formu rehabilitace stále více vyuţívají. V druhé polovině 20. stol. začínají vznikat v Evropě i USA rŧzné organizace, které se zabývají hiporehabilitací. Ve světě se vytvořily postupem času dvě frakce. V anglosaských zemích, hlavně Anglii, Francii, Kanadě a USA se přiklánějí spíše k jezdeckému sportu pro handicapované. Druhá frakce potom zasahuje do Švýcarska, Německa, Rakouska a České republiky, která vyzdvihuje léčebný přínos hiporehabilitace (Nerandţič, 2006; Velemínský, 2007). V českých zemích se se zmínkou o hiporehabilitaci setkáváme jiţ od 19. století. První zmínka o systematickém terapeutickém jeţdění spadá do poloviny 20. století, k němuţ Otakar Leiský vyuţil huculské koně na Zmrzlíku u Prahy. Od roku 1986 vyuţívají hiporehabilitace v Rehabilitačním ústavu Hamzovy léčebny v Luţi Košumberk. Od roku 1991 zaštiťuje práci terapeutŧ Česká hiporehabilitační společnost (Nerandţič, 2006). Hlavním léčebným prostředkem hiporehabilitace je pohyb hřbetu koně při rytmické chŧzi a velmi záleţí na délce, frekvenci a čistém provedení kroku. Hiporehabilitace vyuţívá trojrozměrného pohybu hřbetu koně. Tento pohyb je tedy veden v rovině horizontálnívodorovné, sagitální a frontální- čelní a boční a rovině vertikální- vodorovné. Mŧţeme ji tedy přirovnat ke cvičení na balanční ploše, protoţe tyto pohyby hřbetu koně vytvářejí nestabilitu jezdci, která je při hiporehabilitaci ţádaná. Jezdec potom musí na uvedené pohyby koňského hřbetu reagovat, vyrovnávat nastolenou nestabilitu, tak aby se udrţel v sedu či jiné poloze. 16

Pohyby hřbetu koně dávají tělu klienta celou řadu impulzŧ, které zpracovávají periferní receptory, které musí klient efektivně centrálně zpracovat. Jednoduše mŧţeme říci, ţe kráčející kŧň nutí člověka k balancování, klient se snaţí udrţet své těţiště v těţišti koně. Coţ zpŧsobí zaktivování svalŧ a kloubŧ, vedení v nervových drahách a mozek se učí zpracovávat informace o vztahu těla k prostoru a zpětně ho řídit. Pohyby koně zlepšují volní motoriku a drţení těla klienta. Největší vliv má potom hiporehabilitace na rozvoj posturální motoriky a svalŧ trupu, břicha, bránice, pletence pánevního a ramenního (Nerandţič, 2006; Velemínský, 2007). Nejčastějšími klienty hoporehabilitace jsou jedinci s dětskou mozkovou obrnou. Jedná se o poruchu hybnosti rŧzného stupně. Předpokladem pro zapojení klienta do procesu hiporehabilitace je schopnost klienta aktivně sedět. Kontraindikací je proto spasmus přitahovače stehen, subluxace kyčelních kloubŧ. Hiporehabilitace má u těchto klientŧ pozitivní vliv na svalový tonus, orientaci v prostoru. Při terapii se pracuje se zkříţeným zapojováním ramen a pánve do pohybu, kdy se vlastně simuluje normální mechanismus chŧze (Nerandţič, 2006; Velemínský, 2007). Dalšími klienty vyuţívající této formy rehabilitace jsou jedinci s vadným drţením těla a skoliózami. Zde se pŧsobí na narušenou koordinaci břišních a zádových svalŧ a na narušenou statiku těla. Jízda na koni zde také pozitivně pŧsobí na harmonizaci dechových stereotypŧ, správnému zapojování dýchacích svalŧ, ať uţ se jedná o bránici či meziţeberní svalstvo Kŧň je zde také výborným motivačním činitelem ke cvičení, ke kterému mají tito jedinci negativní postoj (Nerandţič, 2006; Velemínský, 2007). U klientŧ s roztroušenou sklerózou se navozuje co nejpřesnější stereotyp chŧze, zlepšuje se stabilita a rytmizace, neţádoucí se proto jeví střídání krátkého a dlouhého kroku koně. Hiporehabilitace dále pozitivně pŧsobí na koordinaci těla, posiluje svaly trupu, zlepšuje stereotyp chŧze a zmírňuje urgentní močení (Velemínský, 2007). Neradţič (2006) dále uvádí, ţe vhodnými adepty na hiporehabilitaci jsou také jedinci po infarktu srdečního svalu, po srdečních operacích, s duševními chorobami, se schizofrenií a maniodepresivními stavy, autisté, jedinci trpící bulimií či mentální anorexií, léčící se z drogové závislosti, alkoholismu či gamblerství. 17

1.2.2 Felinoterapie Hypšová uvádí, ţe felinoterapie vyuţívá pozitivní interakce mezi člověkem a kočkou k léčbě nebo podpoře zdraví člověka (Velemínský, 2007, s. 263). Ve zdravotnictví je felinoterapie přibliţně stejnou dobu jako canisterapie, ale méně se o ní mluvilo. První zmínky o léčebném vyuţití kočky najdeme od poloviny 90. let 20. století. V zahraničí se práci s kočkami věnuje Rakušan Erwin Reisaus a Avshelom Beni z Izraele. První zmínky o léčebném pŧsobení koček v české republice se datují od roku 1997. Organizovaně s kočkami u nás pracuje jen Nezávislý chovatelský klub z Mladé Boleslavi, který v roce 2001 vydal zkušební řád pro týmy v návštěvní terapeutické sluţbě (Nerandţič, 2006). V České republice se felinoterapie vyuţívá jako tzv. návštěvní sluţba, která slouţí hlavně k aktivizaci seniorŧ, kteří ţijí v sociálních zařízeních, dětí se specifickými potřebami apod. Návštěvní sluţba znamená, ţe jednotlivé felinoterapeutické týmy docházejí do určitého zařízení, kde svým pŧsobením mohou zpříjemnit ţivot klientŧm, zmírnit stres z nového prostředí. Při návštěvě dochází ke kontaktu klienta s kočkou, kterou terapeut poloţí klientovi na klín. Ten se s ní mŧţe mazlit, coţ prohřívá horní končetiny a zlepšuje jejich hybnost, povídá si s ní, komunikuje. Při česání či krmení kočky si klient procvičuje jemnou motoriku a úchop. (Hypšová in Velemínský, 2007). Hypšová (in Velemínský, 2007) uvádí, ţe specifickou aktivitou je potom hraní loutkového divadla s kočkami. Divadelního představení se účastní většinou tři kočky, které mají spíše statickou úlohu. Loutky se pouţívají spíše textilní, příjemné na dotek jak dětem, tak kočce. Do pohádek se zapojují rytmické říkanky a básničky, které rozvíjejí slovní zásobu dětí. Do představení se děti mŧţou jakkoli zapojit. Tato forma práce má pozitivní vliv na rozvoj jemné, hrubé motoriky, rytmizace, verbální komunikace (Velemínský, 2007). Jako klienty felinoterapie jsou vhodní jedinci všech věkových skupin, rŧznorodých typŧ onemocnění a postiţení. Při výběru klienta je tedy signifikantní spíše kontraindikace, jako např. alergie, akutní stavy, otevřené rány, nesouhlas klienta). Nejlepších výsledkŧ se dosahuje u felinoterapie s mentálně retardovanými klienty. Ti kočku bezpodmínečně pozitivně přijímají, kontakt s kočkou pozitivně ovlivňuje jejich komunikaci s okolím, rozvíjí slovní zásobu, zlepšuje jemnou i hrubou motoriku. U klientŧ s poruchami hybnosti dochází 18

hlavně k uvolnění spasmŧ, u autistŧ uvolňuje psychiku a zlepšuje komunikaci a spolupráci s okolím (Hypšová in Velemínský, 2007; Neradţič, 2006). 1.3 Metody zooterapie Podle mnoha zdrojŧ patří k metodám zooterapie Animal Assisted Activities- AAA, Animal Assisted Therapy- AAT, Animal Assisted Education- AAE a Animal Assisted Crisis Response- AACR. Liší se především svými cíli, klientelou, technikami či aktivitami, které jsou s nimi spojeny, podmínkami práce (Freeman in Velemínský, 2007). 1.3.1 Animal Assisted Activities Tento termín lze volně přeloţit jako aktivity za pomoci zvířete, v literatuře se často vyskytuje pod zkratkou AAA. Freeman ji definuje jako přirozený kontakt člověka a zvířete zaměřený na zlepšení kvality ţivota klienta nebo přirozený rozvoj jeho sociálních dovedností (Velemínský, 2007, s. 32). Podle organizace Delta Society mŧţeme říci, ţe AAA poskytuje příleţitost pro motivační, vzdělávací, rekreační nebo terapeutické výhody pro zvyšování kvality ţivota. AAA je poskytována speciálně vycvičenými profesionály či dobrovolníky spolu se zvířaty v mnoha variantách. Mŧţeme říci, ţe AAA je vlastně neformálním setkáváním lidí se zvířaty. Takto postavené aktivity lze provádět s mnoha lidmi, na rozdíl od terapeutických programŧ, které jsou vytvářeny speciálně pro jednotlivé osoby či jednotlivá onemocnění. Mezi hlavní rysy AAA patří např. to, ţe cíle, kterých chceme pŧsobením dosáhnout, nejsou plánovány pro kaţdou návštěvu, poskytovatelé této sluţby nejsou povinni si vést detailní poznámky o provedeném sezení, návštěvy bývají spontánní a trvají mnohdy tak dlouho jak je potřeba (www.deltasociety.org). Podle Freeman je hlavním cílem, kterého chceme při AAA dosáhnout, obecná aktivizace klienta. K dílčím cílŧm řadí zlepšování komunikace, motility, odbourávání stresu, nečinnosti. Většinou se jedná o vyplnění volného času klientŧ zařízení sociálních sluţeb, jako jsou domovy pro seniory, centra denních sluţeb, zařízení pro osoby se zdravotním postiţením, nebo školských zařízení, např. dětské domovy, speciální školy, zařízení pro 19

výkon ústavní výchovy. Zooterapeut se stává členem týmu pracovníkŧ daného zařízení, kteří s ním spolupracují na vytváření plánu návštěv a prováděných aktivit dle aktuální potřeby klientŧ daného zařízení. Typickými technikami pro AAA jsou hlavně hlazení zvířat, péče o ně, hra s nimi, procvičování komunikace a paměti. Většinou se jedná o skupinovou činnost (Velemínský, 2007). 1.3.2 Animal Assisted Therapy Tento pojem lze přeloţit jako terapie za pomoci zvířete a uţívá se pro něj zkratka AAT. Jde o cílený kontakt zvířete a člověka, zaměřený na zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta či pacienta (Freeman in Velemínský, 2007, s. 33). Organizace Delta society uvádí, ţe AAT je cílená intervence, při které je zvíře přímou součástí léčebného procesu. AAT provádí speciálně vyškolený profesionál. AAT rozvíjí a zlepšuje fyzické, sociální, emocionální a kognitivní funkce, a tím nepřímo také myšlení a intelektové dovednosti. K hlavním rysŧm AAT řadíme měřitelnost pokroku a vytvoření specifických, individuálních cílŧ pro kaţdého klienta (www.deltasociety.org). Freeman jako hlavní cíl uvádí podporu procesu léčby nebo rehabilitace. Cíle jsou stanoveny individuálně pro kaţdého klienta, tak aby rozvíjely konkrétní fyzické, emocionální, sociální a kognitivní funkce. K těmto individuálním cílŧm organizace Delta Society řadí např. rozvoj jemné i hrubé motoriky, rovnováhy, zlepšování komunikace s okolím, rozvoj slovní zásoby, trénink paměti rozvoj volnočasových dovedností, zvyšování sebeúcty, redukování stresu, pocitŧ osamocení, rozvoj schopností, chuti zapojit se kolektivu a společenských aktivit, zlepšování vztahŧ s okolím (Velemínský, 2007; www.deltasociety.org). Zooterapeut se stává součástí týmu pracovníkŧ, kteří se starají o klienta. Pokud nemá zooterapeut odpovídající vzdělání, např. pedagogické či zdravotní, je vţdy součástí týmu ještě proškolený specialista. Potom se zooterapeut věnuje vedení a práci se psem a profesionál potřebám klienta. Mezi nejčastější klienty AAT patří jedinci s tělesným, mentálním či kombinovaným postiţením, jedinci nemocní či v rekonvalescenci. K nejčastěji vyuţívané technice v AAT je polohování, dále jsou to hry pro rozvoj motoriky, sociálních dovedností, aktivity zaměřené na rozvoj komunikace, paměti, řeči či kognitivních funkcí. Tyto aktivity jsou přímo zařazeny do daného léčebného pláni klienta a jsou sestaveny individuálně pro 20

kaţdého klienta. Většinou se potom jedná i individuální terapii. Záznamy o proběhlé terapii jsou pak součástí odborné dokumentace kaţdého klienta (Freeman in Velemínský, 2007). Pro lepší pochopení rozdílŧ mezi AAA a AAT uvádíme přehlednou tabulku (tab. č. 1) základních odlišností. Jednou z hlavních odlišností je to, ţe AAT je formálnější proces neţ AAA. AAA AAT Příleţitostné návštěvy a setkávání se zvířat Pro mnoho lidí s emocionálními, sociálními, s lidmi kognitivními a fyzickými problémy dŧleţitá část léčebného procesu Aktivity nemají specifické léčebné cíle Pro kaţdé sezení jsou dané určité cíle Stejné aktivity mohou být pouţity pro velkou Kaţdé sezení je individuálně zaměřeno na skupinu klientŧ kaţdého klienta Nejsou nutné přesné poznámky o prŧběhu Kaţdý klientŧv pokrok je z jednotlivých terapie sezení zaznamenán Náplň návštěv není předem připravená, je Kaţdá návštěva je pečlivě naplánovaná spontánní v určitých intervalech Délka návštěvy není stanovena Délka kaţdé návštěvy je nastavena tak, aby vyhovovala poţadavkŧm daného klienta tab. č. 1 Základní odlišnosti mezi AAA a AAT podle Delta Society (www.deltasociety.org) 1.3.3 Animal Assisted Education Animal Assisted Education má zkratku AAE a v češtině ji najdeme pod názvem vzdělávání za pomoci zvířat. Freeman ji popisuje jako přirozený či cílený kontakt člověka a zvířete zaměřený na rozšíření či zlepšení výchovy, vzdělávání nebo sociálních dovedností klienta (Velemínský, 2007, s. 34). Jako hlavní cíl Freeman uvádí přirozené zvýšení motivace k učení. Při této formě zooterapie dochází k přímé spolupráci s pedagogy daného zařízení, kteří se podílejí na stanovování dílčích cílŧ terapie. Jejich plnění prŧběţně také sledují a vyhodnocují. Aktivity jsou přímo zařazeny do školních osnov jednotlivých zařízení nebo do individuálních vzdělávacích plánŧ jednotlivých klientŧ. Uplatňují se v podobě buď skupinových aktivit, nebo individuálních aktivit. K uţivatelŧm tohoto typu zooterapie Freeman řadí hlavně osoby se 21

specifickými poruchami učení a chování, osoby s problémy v komunikaci. Mŧţe jít ale také o studenty, kteří navštěvují běţné školy zaměřené na zkoumání vztahŧ lidí a zvířat, pomoc postiţeným. Mezi techniky, které jsou nejvhodnější pro AAE, čítáme hlavně předávání informací zábavnou formou a názorné ukázky. Zvíře se je zde vyuţíváno spíše jako prostředník výuky, pomocí hrou s ním rozvíjíme komunikaci, motoriku a motivujeme jedince k učení (Velemínský, 2007). 1.3.4 Animal Assisted Crisis Response Českým ekvivalentem Animal Assisted Crisis Response je krizová intervence za pomoci zvířete, známá pod zkratkou AACR. Freeman ji definuje jako přirozený kontakt člověka se zvířetem, který se ocitl v krizovém prostředí, zaměřený na odbourávání stresu a celkové zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta (Velemínský, 2007, s. 35). Hlavní cíl terapie spočívá v podpoře stabilizace určité krizové situace, ať uţ se jedná o přírodní katastrofu, teroristický čin nebo čin kriminální. Dílčí cíle si stanoví sám zooterapeut, někdy ve spolupráci se členy krizového či záchranného týmu, ale vţdy dle aktuální potřeby klienta. Kromě osob přímo zasaţenými krizovou situací se mohou terapie zúčastnit také ostatní členové záchranného týmu či pomáhající dobrovolníci. Aktivity AACR jsou vţdy součástí předem připraveného krizového plánu, ale jejich přímé uplatnění se odvíjí od aktuálního stavu situace a klienta. Techniky práce se vztahují hlavně k motivaci komunikace a interakce, vycházejí hlavně z psychologických metod a empatie. Proto je na zooterapeuta kladen také poţadavek na výbornou znalost psychologie, musí být schopen samostatné práce za sloţitých podmínek a se širokou škálou klientŧ (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4 Formy zooterapie Freeman uvádí, ţe jednotlivé formy zooterapie lze provádět jak ve formě individuálních terapií, tak také ve formě terapií skupinových. Mŧţe v nich figurovat jen jeden zooterapeutický tým, ale také několik týmŧ dohromady. Jeden zooterapeut také mŧţe pracovat s několika zvířaty najednou. Kaţdá z forem vyţaduje uţití rŧzných pomŧcek a je závislá na specifických podmínkách, ve kterých probíhá. To však neznamená, ţe se jejich uţití nemlţe kombinovat (Velemínský, 2007), 22

Z nejčastějších forem zooterapie Freeman uvádí návštěvní program, rezidentní program, pobytový program, jednorázové aktivity, ambulantní program, program péče o zvíře, zooterapii s asistenčním zvířetem, zásah krizové intervence, kombinované a návazné činnosti (Velemínský, 2007). 1.4.1 Návštěvní program Tato forma zooterapie se vztahuje k AAA, AAT i AAE. Návštěvní program zahrnuje opakující se pravidelné návštěvy zooterapeutického týmu v určitém zařízení nebo v domácnosti klienta. Patří k nejrozšířenějším formám zooterapie. Uţívané jsou taky její varianty, kdy klient dochází za zvířetem či se scházejí na nějakém neutrálním místě (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4.2 Rezidentní program Tato forma zooterapie se opět vyuţívá nejčastěji při AAA, AAT a AAE. Jde o trvalé umístění zvířete v prostorách zařízení či v domově klienta. Zvíře se pak stává majetkem zařízení nebo klienta. Zařízení dostává od bývalého majitele, cvičitele či chovatele seznam podmínek, podle kterých se o něj dané zařízení musí starat, zajišťovat jeho výcvik (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4.3 Pobytový program Pobytový program je nejčastěji vyuţíván při AAA, AAE ale také AAT. Podstatou je pobyt klienta v zařízení, kde se provádí zooterapie. Mŧţe jít o pobyt jednorázový nebo pravidelný a to na rŧzných táborech, statcích, ekofarmách, výcvikových střediscích. Klient se zde setkává s rŧznými druhy zvířat (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4.4 Jednorázové aktivity Jedná se o krátkodobé, jednorázové aktivity pro širokou veřejnost nebo pro uzavřený okruh klientŧ, které jsou uţívané v AAA, AAT i AAE. Jedná se např. o přednášky, semináře, 23

veřejné ukázky práce. Uţité metody jsou většinou shodné s metodami uţívanými při běţných terapeutických sezeních a jsou vţdy odrazem aktuálních potřeb přítomných (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4.5 Ambulantní program Jde o specifickou formu zooterapie, která je prováděna v ambulanci specialistylékaře, psychologa, kterého klient navštěvuje. Zde zvíře napomáhá k odstranění stresu, strachu z lékaře či prostředí a motivuje klienta k lepší spolupráci se specialistou. Při této formě specialista pracuje buď samostatně jen se svým zvířetem, nebo mŧţe spolupracovat i s jinými zooterapeutickými týmy (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4.6 Program péče o zvíře Při této formě je klientovi svěřeno zvíře do péče, musí zabezpečit jeho péči a výcvik. To mu potom napomáhá k samostatnosti, získání zodpovědnosti a návykŧ, které mu napomŧţou k jednoduššímu začlenění do společnosti mimo zařízení. Na správný prŧběh dohlíţí proškolený pracovník (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4.7 Zooterapie s asistenčním zvířetem Jedná se o variantu residenční formy, kdy klient, nejčastěji se zdravotním postiţením, dostane do péče asistenční zvíře. To mu pomáhá se integrovat do společnosti, zlepšuje kvalitu ţivota i rozvíjí samostatnost. Terapeutem si je sám klient nebo jakýkoli člen rodiny (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4.8 Zásah krizové intervence Jedná se o formu zooterapie uţívanou v rámci AACR, kdy je zooterapeutický tým součástí záchranného týmu, který zasahuje při nějaké krizové situaci, např. přírodní katastrofě, teroristickém útoku, nehodě. Práce je velmi náročná na moţnosti i schopnosti 24

zooterapeuta i jeho zvířete. Mŧţe trvat několik hodin, ale také několik týdnŧ (Freeman in Velemínský, 2007). 1.4.9 Kombinovaná a návazná činnost U kombinované činnosti se jedná hlavně o spojení několik forem zooterapie, ale také několika typŧ či druhŧ zooterapií dohromady. Lze také spojit zooterapie s jinými druhy terapií, jako např. aromaterapií, muzikoterapií či arteterapií. Při takto zkombinovaných terapiích je zooterapeut vţdy odpovědný hlavně za své zvíře, ale také spolupracuje s ostatními terapeuty (Freeman in Velemínský, 2007). Co se týče návazné činnosti, jde o aktivity, které na zooterapii bezprostředně navazují a techniky zooterapie klienta na tyto aktivity připraví. Techniky zooterapie klienta uvolní, zlepší psychiku, zvýší motivaci. Návazné aktivity potom provádí zaškolený specialista, který je veden zooterapeutem tak, aby tyto aktivity vhodně navazovaly na provedenou zooterapii. Mŧţe je provádět i zooterapeut, pokud má k nim příslušné vzdělání (Freeman in Velemínský, 2007). 25

2. CANISTERAPIE Eisertová popisuje canisterapii jako léčebný kontakt psa a člověka. Je prováděn formou skupinovou či individuální. Pes je výborný společník, ale také výchovným prostředníkem pro klienta. Přispívá k rozvoji jemné a hrubé motoriky, podněcuje verbální a neverbální komunikaci, orientaci v prostoru, zvyšuje motivaci podílet se na vlastním léčebném procesu, zlepšuje interakci mezi klientem, ošetřovateli a rodiči (Velemínský, 2007, s. 60). Podle Mičulkové a Fejkusové je canisterapie léčebné vyuţití psa, kdy pes pomáhá klientovi k odreagování, motivuje ho ke zvýšení fyzické aktivity, rozvíjí jemnou motoriku, odbourává úzkost, pocity osamění, deprese i stresu, poskytuje pocit bezpečí (Mičulková, Fejkusová, s. 8). Nerandţič definuje canisterapii jako vyuţití psa v interaktivním léčebném procesu lidí. Cílem je aktivizace nemocného nebo zdravotně postiţeného, zlepšení jeho fyzického a psychického stavu a sníţení mnoţství uţívaných lékŧ. Dochází k aktivizaci a mobilizaci zbytkových psychických, fyzických a imunitních schopností zdravotně postiţeného (Nerandţič, 2006, s. 54). Jednoduchou definici uvádí Galajdová, která označuje canisterapii jako zpŧsob terapie, která vyuţívá pozitivního pŧsobení psa na zdraví člověka, přičemţ pojem zdraví je zde myšlen přesně podle definice WHO jako stav psychické, fyzické a sociální pohody (Galajdová, 1999, s. 24). Termín canisterapie se skládá ze dvou slov, canis- latinsky pes, a terapie- z řeckého léčba. Poprvé ho pouţila Jiřina Lacinová v roce 1993 a z České republiky se postupně rozšířil i do zahraničí (Velemínský, 2007). Podle Galajdové je dnes canisterapie vyuţívána hlavně jako pomocná či podpŧrná psychoterapeutická metoda v situacích, kdy jiné metody nezafungovaly nebo je z jakýchkoli dŧvodŧ nebylo moţné vyuţít. K těmto dŧvodŧm řadí hlavně obtíţné navazování kontaktu s klientem, práci s citově deprivovanými dětmi, autisty, mentálně a smyslově postiţenými, úzkostnými jedinci, při apatii a v situaci naučené bezmocnosti, u nemocných jedincŧ. Lze ji vyuţít v geriatrii, v logopedické nebo rehabilitační praxi (Galajdová, 1999). 26

Hlavním cílem canisterapie je podle Tiché dosaţení co moţná největšího pozitivního účinku ze vzájemného kontaktu u klienta (Velemínksý, 2007, s. 72). Z obecných cílŧ canisterapie Tichá uvádí rozvoj a podporu dovedností a schopností v oblasti motoriky či psychosociální oblasti. Lze ji vyuţít k motivaci klienta, k navazování kontaktu s klientem, při terapeutických, výukových či podpŧrných aktivitách. Dílčí cíle vţdy stanovuje specialista podle individuálních potřeb kaţdého klienta. Vychází vţdy z diagnózy daného klienta, ale i z dovedností, schopností, zájmŧ a aktuálních potřeb klienta (Velemínský, 2007). Jednotlivé cíle, kterých chceme v canisterapii dosáhnout, se dotýkají podle Tiché (in Velemínský, 2007) několika oblastí. Jsou to pohyblivost, kdy jde hlavně o rozvoj jemné a hrubé motoriky, koordinace pohybu, pes dítě motivuje k pohybu, spojuje pohyb s něčím, co mu přináší radost, zlepšuje se a rozvíjí sebeobsluha a pouţívání kompenzačních pomŧcek. Dále se jedná o kognitivní oblast a motivaci, kdy pes napomáhá rozvoji smyslŧ, vnímání, pozornosti, soustředění, myšlení, představivosti, učení, paměti, verbální komunikace, jazykových schopností, zlepšuje orientaci v prostoru i čase. Z oblasti sociability a sociálních dovedností napomáhá hlavně navazování a udrţení kontaktŧ a vztahŧ s okolím, začlenění do kolektivu vrstevníkŧ, dodrţování platných morálních norem dané skupiny povzbuzuje sebevědomí, rozvíjí pozitivní vztah k sobě, hodnotové orientace, vztah k zodpovědnosti zmírňuje agresivitu, negativismus, afektivní projevy, impulzivitu. Pes dává člověku také psychickou podporu např. při odloučení od blízkých, zmírňuje pocity méněcennosti, pomáhá mu přijmout a vyrovnat se se svým hendikepem či onemocněním, dokáţe navodit pocity blaha a radosti, relaxace a zklidnění, odpoutat se od problémŧ. Postupem času si klient vytváří pozitivní vztah nejen ke psŧm, ale i ke zvířatŧm a přírodě celkově (Velemínský, 2007). 2.1 Metody a formy canisterapie Nejpouţívanější metody canisterapie se podle Tiché (Velemínský, 2007) shodují s výše uvedenými metodami zooterpie. Jsou to Animal Assisted Activities- AAA, Animal Assisted Therapy- AAT, Animal Assisted Education- AAE a Animal Assisted Crisis Response- AACR. Proto se jiţ jejich vysvětlováním nebudeme zabývat. K formám, které se nejčastěji v canisterapii uplatňují, patří zejména individuální canisterapie, skupinová canisterapie, rezidentní forma, návštěvní program, pobytový program, jednorázové aktivity a krizová intervence (Tichá in Velemínský, 2007). 27

Při jakékoli canisterapeutické formě či metodě jde o spolupráci klienta a jednoho či několika canisterapeutických týmu. Takový tým tvoří canisterapeut a pes- koterapeut. Musí být mezi nimi vytvořen velmi úzký vztah, musí se navzájem dobře znát a dŧvěřovat si. Velmi dŧleţitý je nejen správný výběr psa, jeho výchova a výcvik, ale také speciální proškolení terapeuta. Správná připravenost psa i canisterapeuta je prověřena speciálními zkouškami (Tichá in Velemínský, 2007). 2.1.1 Individuální canisterapie Při individuální canisterapii se setká vţdy jeden klient s jedním nebo více canisterapeutickými týmy. Nespornou výhodou individuální formy je to, ţe lze vše individuálně přizpŧsobit danému klientovi a jeho aktuálním potřebám a moţnostem a lze účinně eliminovat vnější rušivé vlivy. Individuální forma je však velmi náročná na čas a to hlavně tehdy, jestliţe máme v jeden den více klientŧ, protoţe jak uvádí Nerandţič (2006) pes se mŧţe účastnit léčebného procesu maximálně dvě aţ tři hodiny, přičemţ ideální doba jednotlivých terapií by neměla přesáhnout třiceti minut (Tichá in Velemínský, 2007). Asi nejznámější technikou uţívanou při individuální formě canisterapie je polohování. 2.1.1.1 Polohování Jedná se podpŧrnou terapii, která je zaloţena přímém kontaktu jednoho nebo více psŧ a klienta (Benešová, Zouharová in Velemínský, 2007, s. 177). Pro polohování je dŧleţité, aby klient psovi dŧvěřoval, nelze polohování provádět násilně. Dobré je, aby při prvním kontaktu psa s klientem byl přítomen jeden z rodičŧ, poté lze polohování provádět v přítomnosti jiné osoby, které klient dŧvěřuje. Mŧţe jít o pedagoga, ošetřovatele nebo vychovatele. Teprve aţ si klient na psa bezvýhradně zvykne, mŧţe polohování probíhat bez přítomnosti jakékoli jiné osoby neţ canisterapeuta a klienta, popřípadě ještě fyzioterapeuta (Benešová, Zouharová in Velemínský, 2007). Polohování by mělo probíhat na zemi na měkké podloţce v klidné, teplé místnosti, při tlumeném světle a za zvuku relaxační hudby, pokud je to klientovi příjemné. Časově jsou jednotlivé polohovací jednotky uzpŧsobeny individuálním potřebám klienta, v prŧměru trvá 28

jedna 15-20 minut. Na začátku jednotky se klient nejprve se psem přivítá, pokud je to klientovi příjemné, sundá se mu oblečení, aby byl co nejvíce v kontaktu se psí srstí a mohl bez překáţek vnímat teplotu psího těla. Pokud mu to příjemné není, stačí mu zout boty. Pokud si klient spontánně vybere některou z poloh, uţ se jen nenásilně dopolohuje, aby jednotlivé části těla byly ve správné poloze. Pokud si klient sám polohu nevybere, snaţíme se mu sami zvolit takovou polohu, která by mu byla co nejpříjemnější (Benešová, Zouharová in Velemínský, 2007). Podle Benešové a Zouharové se pouţívají nejčastěji následující polohy. Klient leţí na zádech, hlavu mu mŧţeme podloţit polštářem, abychom zachovali polohu hlavy ve vodorovné ose s tělem, dolní končetiny se v oblasti podkoleních jamek opírají o leţícího psa. Horní končetiny jsou nataţeny podél těla a směřují ke psu. V další poloze klient opět leţí na zádech s hlavou podloţenou polštářem mezi dvěma leţícími psy. Horní končetiny mŧţe mít poloţeny kolem krku psŧ nebo podél těla. Dále mŧţe klient leţet na boku, stranu si zvolí sám, mezi dvěma psi. Dolní končetiny jsou pokrčené, hlava je podepřena polštářem, horní končetiny si mŧţeme poloţit na psa. Při poslední poloze v leţe je klient na břiše nebo mírně na boku s obličejem poloţeným na hrudníku leţící psa. Při poslední poloze je klient v kleče na patách, obličej a trup má poloţeny na leţícím psu, horní končetiny mu volně visí přes psa. Během polohovací jednotky lze jednotlivé polohy střídat, ale musíme dbát na to, aby si klient kaţdou polohu dostatečně proţil. Pouţití jednotlivých poloh je také dobré konzultovat s fyzioterapeutem. Pokud je to klientovi příjemné, mŧţeme polohování doprovodit orofaciální stimulací olizováním, coţ má pozitivní účinek na svalové napětí v obličejové části (Velemínský, 2007). Podle Benešové a Zouharové polohování přispívá k navození příjemných pocitŧ, dochází ke zklidnění hyperaktivních klientŧ, k prohřátí končetin, které bývají často studené, k uvolnění svalového napětí, k prohloubení dýchání a k lepšímu prokrvení, navozuje i jiné polohy, které jinak klient odmítá, zmírňuje se slinění, oţivuje se mimika, upevňuje se oční kontakt, často dojede vlivem naprostého uvolnění k pomočení inkontinentních klientŧ (Velemínský, 2007). 29

2.1.2 Skupinová canisterapie Při skupinové formě canisterapie se setkává více klientŧ s více psy najednou. Psy by se měli navzájem znát, být vŧči sobě nekonfliktní a měli by být pod vedením jediného canisterapeuta, patřit jednomu majiteli. Pokud to tak není, měli by se znát jiţ z dřívější doby a být zvyklí na tento druh práce. Výhodou skupinové formy canisterapie je práce s větší skupinou psŧ, kdy si mŧţe kaţdý klient zvolit podle velikosti, temperamentu či vzhledu takového psa, který mu vyhovuje. Lze také pracovat s více klienty daného zařízení dohromady. Nevýhodou je, ţe stanovit individuální cíle kaţdému klientovi dle jeho aktuálních potřeb a moţností (Tichá in Velemínský, 2007). Tato forma canisterapie vyţaduje určité specifické podmínky. Měly by se střídat aktivity se psy s aktivitami bez nich, aby byl psŧm poskytnut dostatečný čas na odpočinek, zohledněn jeho spánkový rytmus. Dŧleţité je, aby canisterapeut spolupracoval s jinými specialisty, kteří jsou odborníci na určité dětské poruchy, se kterými se canisterapeut mŧţe při terapie setkat, je dobré, aby byli při terapii přítomni. Děti by se měly dopředu seznámit s tím, jak se k psovi chovat, jak se mŧţe pes vŧči nim projevovat (Lacinová in Velemínský, 2007). Skupinová forma canisterapie je spíše českým fenoménem, v zahraničí se s ní setkáváme spíše ojediněle. Jejím prvním vyuţitím byly ozdravné pobyty s canisterapií, které pořádala společnost Filia v 90. letech minulého století (Lacinová in Velemínský, 2007). 2.1.3 Rezidentní forma Rezidentní forma znamená, ţe je pes nastálo umístěn buď v zařízení, nebo v rodině klienta. Umístění v zařízení není pes nejvhodnější zvíře, protoţe pes vyţaduje jednoho pána, kterému by patřil. Proto jsou vhodnější kočky, či menší hlodavci. Pokud uţ je pes v zařízení umístěn, měl by zde být jeden člověk- zooterapeut, canisterapeut, který by se psu věnoval a zprostředkovával kontakt psa s klienty zařízení. Výhodou je, pokud je majitel psa zároveň zaměstnancem zařízení a svého psa pravidelně do zařízení vodí. Takto pojatá rezidentní forma je velice podobná návštěvnímu programu, ale má tu výhodu, ţe práci se psem si canisterapeut mŧţe rozloţit rovnoměrně na celý den, týden a pes tak není jednorázově, krátkodobě zatěţován jako při návštěvní formě (Eisertová, Tichá in Velemínský, 2007) 30