Řecko 4. století a helénismus Autor: Mgr. Přemysl Dvorský, Ph.D. Datum tvorby: listopad 2012 Ročník: šestý Vzdělávací oblast: dějepis
Anotace: Digitální učební materiál seznamuje žáky s dějinami umění starověkého Řecka z období 4. století př.n.l. a helénismu. Obsah či rozsah předkládaných informací není ani úplným výčtem aktuálního poznání v příslušném oboru, ani nejnutnějším minimem informací s ohledem na danou vzdělávací oblast. Digitální vzdělávací materiál si na relativním množství ukázek uměleckých děl klade za cíl fixovat u žáků znalost základních rysů umění dané epochy a vytvořit u nich dovednost jejich rozpoznávání v kontextu dalšího vývoje výtvarného umění a to ve vazbě na politické a kulturní dějiny.
Doba helénská představuje nejpompéznější, ale zároveň i poslední fázi řecké kultury. Je to doba od Alexandra až do roku 31 př. n. l., kdy poslední z městských států stát Ptolemaiovců v Egyptě byl pohlcen Římem. Rozvíjí se především v Malé Asii, v městech Efesos, Antiochie a Alexandrie. Díky velkému expansivnímu rozmachu Makedonské říše je ovlivněna kulturou Egypta, Persie, Babylonu či Fénicie. Umění má hlavně dekorativní účel, má sloužit nejen k poučení, ale i k potěšení a zábavě. Typickým rysem tohoto stylu je stavba oltářů. Ty byly ve starších dobách původně umístěny venku před chrámem, za helénismu však nabývají gigantických rozměrů. Nacházely se například v sicilském Agrigentu, Syrakusách, Paestu, známý je zejména Diův oltář v Pergamonu (městu na 30 m vysokém kopci). Plán města Pergamonu. Na plánu vyniká především velké divadlo zasazené do svahu. Rekonstrukce města pergamonu. Zhruba uprostřed je dobře patrný Diův oltář.
Pergamonský Diův oltář. Dnes v Peragamonském muzeu. Oltář je typem nové architektury rozvíjené dále především v římském období. Oltář vytváří kulisu pro veřejné slavnosti. Pergamon sídlo významné sochařské školy. O její úrovni svědčí gigantický vlys Zápas bohů s giganty, který lemoval celý Diův oltář. Obrázek reprodukuje detail tohoto více než 2m vysokého vlysu.
Vedle pergamonského oltáře je bezesporu nejvýznamnější památkou z této doby mauzoleum v Halikarnasu jeden z divů světa. Jeho architektem byl Pýtheus, který o svém díle napsal dokonce knihu. Jeho architekturu náhrobků přejali později Římané. Dvě rekonstrukce mausolea v Halikarnasu. Kánonu antické hrobky.
Socha Halikarnaského vládce Mausolea. Jeho jméno dalo název typu výstavné hrobky. Výraz mauzoleum pro hrobku se užívá dodnes. V období helénismu začíná nad staršími slohy převažovat korintský řád. Tento řád, používán zejména v době helénistické ve 4. st. př.kr. se vyvinul z řádu iónského, jeho vývoj však dovršuje teprve doba římská. Odlišuje se zejména svou zdobností. Hlavice je čtyřstranná, s rostlinnými motivy. Původně se myslelo, že má původ v Egyptě, dnes se spíš prosazuje názor, že jeho zakladatelem je Kallimachos z Korintu (odtud také název). Vynikající využití reprezentativního korintského sloupu představuje knihovna v Efesu. Nebo také vstup do Mílétského Búleutériona (radnice). Rekonstrukce knihovny v Efesu. Tato knihovna je dokonalou ukázkou helénistické architektury. Nikdy dříve by Řekové nevyužili v architektuře oblouků a tak dekorativní fasády umocněné navíc reprezentativními korintskými sloupy. Tato knihovna se stala vzorem pro výstavnou architekturu císařského Říma a tím později i pro renesanci a baroko.
Dnešní stav Efezské knihovny Rekonstrukce mílétského búleutériona typické stavby helénistické radnice Radnice buleuterion neměla tehdy ještě takový význam, v jakém ji chápeme dnes. Ústřední budovou města byl totiž prytaneion, kde byl udržován stálý oheň. Každé město muselo mít také samozřejmě divadlo. Ústřední částí amfiteátru byla kruhová orchestra s obětním oltářem, kde stál chórus, hlediště theatron stálo na přírodním svahu (na rozdíl od divadel římských, které byly budovány uměle) a skládalo se ze stupňovitě upravených kamenných sedadel. Ještě
dnes lze na některých spodních sedadlech přečíst jména významných osobností města). Při orchestře proti hledišti pak stála budova skény, která sloužila hlavně jako šatna herců. Kromě amfiteátrů však byly ve městě i menší divadla - odeony sloužící pro hudební a recitační vystoupení. (např. divadlo v Delfách, Dionýsovo divadlo v Athénách, divadlo v Epidauru). Viz plá města pergamonu. Specifickým přínosem architektury 4. století a pozdějšího helénismu byla výstavba budov na kruhovém půdorysu. Snad nejznámějším příkladem tohoto typu stavby (později nesčetněkrát napodobovaného v římské architektuře) je Tholos Athény Pronaie v Delfách. Tholos Athény Pronaie v Delfách I dnešní trosky jasně ukazují uspořádání stavby. Typický řecký chrám se zde jaksi zakulatil kulatou svatyni obkružuje sloupová předsíň.
Sochařství Řecké sochařství 4. století ustupuje od klasické uměřenosti, klidu a někdy až upjatosti k větší smyslnosti nikoli však k dramatičnosti. Ta je totiž až výrazem helénismu. Největšími sochaři 4. století byli Skopás a především Praxitelés. Skopás (420 340) Zobrazování silněji emotivních námětů (Tančící mainada, Hlava s přilbou z Tegeje atd.). Skopas Hlava Hygeie Skopas Juno Ludovistů
Praxitelés Praxitelem vrcholí tvůrčího nadšení pro fyzickou krásu. Tělesné tvary jsou méně mužské a útlejší. Ve 4. století se vlastně poprvé objevuje ženský akt (zobrazení nahé ženy) a od Praxitelových dob se navíc stává hlavním uměleckých námětem (mužský akt ovládající dobu archaickou a klasickou naopak ustupuje). Hermés s malým Dionýsem Vrcholné Praxitelovo dílo
Další významná Praxitelova díla Detail Herma s malým Dionýsem Afrodita Knídská Apolón Sauroktonos Odpočívající satyr
Lýsippos Pro tohoto sochaře jsou charakteristické protisměrné záhyby drapérie, postoj soch ve všech rovinách, pokus o zavedení nového kánonu proporcí mužského těla vyšší a štíhlá postava a menší hlava. Zprvu pracoval zejména pro Alexandra Velikého. Vytvořil podobizny Sokrata, Euripida, Aristotela. V kopiích se dochovala socha Apoxymena (atleta, který si po závodě stírá olej a písek), Heráklea, či Níké ze Samothráky. Lysipos - Apoxymenos Lysipos Odpočívající Áres bůh války
Sochařství helénismu Helénistické sochařství se vyznačuje jednak zdůrazňováním citů a dramatičnosti, jednak okázalostí při zobrazování vládců. Oba tyto rysy hluboce ovlivnily sochařství císařského Říma. Vedle těchto hlavních charakteristik se ovšem helénismus zaměřuje i na svět běžného života, domova a dětí. O této zálibě svědčí sochy a sošky s prostými náměty jako jsou Chlapec vytahující si trn z paty či Hoch s husou. Chlapec vytahující si trn z paty Hoch s husou Největšími díly helénistického sochařství jsou ovšem práce rhodských sochařů tzv. Farnéský býk a slavný Láokoón. Sousoší se vyznačují obrovskou dramatičností a citovostí. Farnéský býk Římská mramorová kopie řeckého bronzového originálu objevená v Titových lázních v Římě.
Láokoón Římská mramorová kopie řeckého bronzového originálu objevená v Titových lázních v Římě. Obě tato sousoší bývají právem často připodobňovány k mistrným dílům baroka 17. století obě totiž na vznik tohoto nového slohu mocně působily. Když byly v roce 1506 v Římě objeveny, nesetkaly se s velkým ohlasem. Pro vkus renesance byla tato díla příliš dramatická. Čím méně působila sousoší na renesanční umělce, o to víc však inspirovala sochaře barokní.
Helénistické malířství Helénismus představuje vrchol řeckého malířství. Z originálních maleb tzv. deskových maleb na dřevěném podkladě se nám ovšem nedochovala ani jediná. Kdysi tato díla zdobila vily římské aristokracie, kde vytvářely jakési soukromé obrazárny, tzv. pinakotéky. Ostatní bohatí Římané, kteří si takovéto pinakotéky nemohli dovolit, zdobili napodobeninami slavných obrazů stěny svých přepychových vil. Díky tomuto paradoxu (a díky několika dochovaným vilám především z Pompejí) si dnes můžeme udělat obrázek o výjimečnosti řeckého malířství. Kopiemi řeckých deskových maleb nezdobili ovšem Římané pouze stěny svých vil často je převáděli i do mozaik, které vytvářely luxusní podlahy reprezentativních salónů. Bitva u Issu římská kopie řeckého originálu (mozaika, podlaha vily v Pompejích). Z této mozaiky si můžeme udělat obrázek o schopnostech řeckého malířství, dramatičnost, zvládnutí perspektivy, zachycení lidí i zvířat v pohybu. S tím vším se setkáváme po řeckém malířství až v renesanci. Jedna z fresek na zdech tzv. vily mystérií v Pompejích Napodobenina řeckého malířství
Další ukázky z fresek na zdech tzv. vily mystérií v Pompejích Napodobenina řeckých originálů, ukázka mistrnosti řeckého malířství.
Seznam použité literatury: Pijoan, J.: Dějiny umění/2, Praha 1998 Mráz, M.: Dějiny výtvarné kultury 1, Praha 1995 Bauer, A.: Dějiny výtvarného umění, Praha 2001 Adkins, L.: Starověké Řecko: encyklopedická příručka, Praha 2011 Durando, F.: Starověké Řecko, Praha 2011 Seznam použitých webových stránek: http://en.wikipedia.org/wiki/pergamon#mediaviewer/file:modell_pergamonmuseum.jpg http://sites.davidson.edu/csa/wp-content/uploads/2013/03/pergamon-reconstruction.jpg http://en.wikipedia.org/wiki/pergamon#mediaviewer/file:pergamonmuseum_pergamonaltar.j pg http://en.wikipedia.org/wiki/mausoleum_at_halicarnassus#mediaviewer/file:the_maussollei on_model_dsc02711-miniaturk_nevit.jpg http://cestovani.idnes.cz/foto.aspx?foto1=tom3902a5_7.jpg