Jan Hus: DCERKA (O poznání pravé cesty k spasení.)
Slyš, dcerko, a viz a pøichyl ucho své: slyš uchem, viz rozumem a pøichyl vùlí ucho své pilnì, abys slyšíc rozumìla, rozumìjíc, toho, co bude psáno, piha byla; a jsouc piana, abys naplnila, naplníc odplatu vìènou vzala a s chotìm svým Ježíšem, pravým Bohem a pravým èlovìkem, pøebývala, jenž panenství zvelebil nad jiné stavy, ráèiv se z èisté panny naroditi a panicem býti, aby nám i panenství i panictví potvrdil a nad jiné zvelebil a povýšil. To slyš, dcerko, jež jsi jemu panenství zaslíbila: slyš, dcerko, a pøichyl ucho své a viz, že chci, abys poznala sebe, vìdouc ke komu jsi podobná stvoøena; druhé, abys poznala své svìdomí; tøetí, abys poznala nynìjšího života bídu; ètvrté, abys poznala zdejšího pøíbytku pokušení; páté, abys poznala tøi nepøátele; šesté, abys právì se kála; sedmé, abys dùstojenství duše vážila; osmé, abys k budoucímu soudu pilnì hledìla; deváté, abys život vìèný vážila; desáté, abys Pána Boha nade všechny vìci nejvíce milovala. A v tom tento spisek koneènì chci zavøíti. KAPITOLA PRVNÍ Slyš, dcerko, a viz a pøichyl ucho své, že jsem øekl nejprvé, abys sebe poznala, vìdouc, ke komu jsi podobná stvoøena. Nebuï jako ti, již mnohé vìci umìjí, ale sami sebe neznají; na jiné lidi hledí, ale samci sebe nepomní. Ty od sebe poèni, abys snad sebe neznajíc, jiné vìci daremnì nechtìla znáti. Ty poznej sebe; neb èím více sebe poznáš, tím více Boha poznáš; a èím více Boha poznáš, tím více k nìmu pøistoupíš a více milovati budeš; a èím více milovati ho budeš, tím více on tì zase bude milovati.
Slyšiž, dcerko! Viz a pøichyl ucho své, a poznej sebe, že jsi èlovìk, a tak že máš tìlo a duši. Tìlo slove èlovìk nevnitøní, duše èlovìk vnitøní; tìlo tíhne k høíchu a duše k ctnosti. Duše má tøi vìci v sobì, jimiž na Boha pomní, jeho zná a žádá: prvá vìc pamì, druhá rozum, tøetí vùle. Pamìtí na Boha vzpomíná, rozumem k nìmu hledí, a vùlí se ho drží neb chápe. Když ty tøi vìci v duši své poznáš, tehdy shledáš, že jsi jiná stvoøení nerozumná pøesáhla a k Bohu duší podobná jsi stvoøena, takže jakož Bùh jeden duch jest, tøi osoby, totiž Otec, Syn, svatý Duch, tak duše tvá jest jeden duch, a tøi tyto vìci: pamì, rozum a vùle; a jakož Otec není Syn ani Duch svatý, tak rozum není pamì, ani vùle; atak jakož Syn, ani Duch svatý nic nevoli, než což Otec volí, taktéž tvá pamì a vùle nic nemá pøijmouti, než což rozum ukáže. A když se ty tøi vìci v duši tak sjednají, tehdy drží v ní obraz a podobenství svaté Trojice, jež tebe podobnou k sobì stvoøila, a to mocnì, moudøe a dobrovolnì. mni na moc Otce Boha, jemuž zvláštì pøísluší pro lidi moc, aby se nedomnívali, že by proto, že jest Otcem, byl ne tak mocný, jako Syn; pomni na moudrost Syna Božího, jemuž pøísluší zvláštì moudrost, aby se nedomnívali lidé, že by proto, že jest Synem, nebyl tak moudrý jako Otec; pomni na dobrovolnost Ducha svatého, jemuž zvláštì pøísluší dobrovolnost neb dobrotivost, aby se nedomnívali lidé, protože jest Duchem, že by nebyl tak milostivý jako Otec a Syn. A z toho shledáš, že rovny jsou tøi osoby v božství, v moci, v moudrosti i v dobrotì. A ty tøi osoby stvoøily každé stvoøení a zvláštì èlovìka uèinily k sobì podobného; a dal mu Otec moc, aby mocnì stál proti zlosti, a Syn moudrost, aby umìl se vystøíci zlosti, a Duch svatý vùli svobodnou, aby nechtìl zlého. A když ty tøi vìci èlovìk zachová, tak se znaje, tehdy drží obraz a podobenství svaté Trojice, k níž jest vnitøním èlovìkem, mezi
všemi vìcmi stvoøen i, nejvíc podoben; a v tom èlovìku vnitøním Trojice svatá pøebývá milostí, když pamìtí, rozumem a vùlí nejvíce po ní tíhne. Protož ty pomni, že tì Bùh stvoøil k sobì podobnou; rozumìj, že on jest všeho svìta stvoøitel, a tak se jemu samému klanìj, a že on jest nejlepší dobré; protož jeho nejvíce miluj. Když na Boha vzpomeneš, nepùjdeš daleko; v sobì ho nalezneš, a v nìm se pokocháš, jakož on ráèí svoliti; a srozumíš, že Bùh v sobì jest neobsažený rozumem, neb on jest prvý i poslední, poèátek i konec všech vìcí: poèátek nepoèatý, ale od nìhož se všechny jiné vìci poèínají; a konec neskonalý, ale v nìmž se všechny jiné vìci skonávají. A tím srozumíš, že není rozumem obsažený, že on všechny vìci obsáhá a obsáhl, a jeho nižádná, neb on jest nesmírný. Pomni také, že on, jsa vìèný, stvoøit andìly i jiné vìci, a tak v andìlích je žádoucí, neb oni žádostivì v nìho rozumem hledí; v svatých je utìšený, neb oni ustaviènì v nìm se radují; v stvoøených vìcech jest divný, neb všecky vìci stvoøil a èiní mocnì a spravuje moudøe, a rozdává všem vìcem potøebu milostivì; v lidech jest milovný, neb jest jich Bùh, a oni jsou jeho lid, on v nich pøebývá jako v chrámu, a oni jsou jeho chrám. Nižádným nepohrdá, neb kdožkoli ho v pamìti má, kdo ho zná rozumem a miluje, s tím jest milostí; a má ho každý milovati, neb on prve miluje nás, a uèinil každého k sobì podobného. On svatý, protože znaje všecky vìci, nemùže býti høíchem zprznìn, a èiní lidi svaté, že dal jim rozum, a pak zachovává je od zlého koneènì. A tak slove èlovìk svatý neb andìl svatý, když maje rozum od Boha daný, zachovává se od zlého, a zvláštì od pøivolení ke høíchu. Protož ty, poznajíc se, žes tak od Boha svatého stvoøena, buï svata, nebo on toho žádá, øka: Svatí buïte, nebo já svatý jsem Pán Bùh váš: Buï svata: zachovej
se od smrtelného høíchu i od všedního, jak nejvíc mùžeš, a bude v tobì a s tebou Bùh pøebývati. znamenej, kterak slavné stvoøení jsi, k Bohu podobné, jemu velmi milé. Patøi, abys nic zlého s pøivolením v srdce nevpustila s libostí; patøi, co vypustíš z úst v øeèi, aby nebylo nic marného. Každý den znamenej pilnì, kterak jsi podobna Bohu, abys podobenství nezšeredila høíchem smrtelným. Viz prospìch svùj v dobrém, a raduj se; spatøi nedostatek a pokoø se. Pomni co jsi, odkud jsi a kam pùjdeš: co? že Boží, rozumné, slavné a krásné v duši stvoøení; odkud jsi? žes od Boha pošlá, a kam pùjdeš? že k Bohu v radost vìènou, jestli jeho obrazu høíchem neposkvrníš. Pomni, že uèinil tì Bùh vìènou a v tobì chce vìènì pøebývati: vìènou, totiž nezhynulou, neb na vìky nezhyneš. A abys nezhynouc byla v radosti vìèné, dal Bùh Otec Syna jediného, Boha pravého, sobì rovného, a on Syn dal se.sám za tebe na smrt velmi ohavnou a velmi ukrutnou, abys nezahynula na vìky, on nejlepší, nejkrasší, nejmoudøejší, nejbohatší a tak nejoslavenìjší! Protož to pomni a poznej se v duši, zda jsi ho kdy rozhnìvala, a pokoø se a pros milosti u nìho; a on tobì buï chotìm nejmilejším, jemuž jsi svou víru slíbila. Tu drž, té jinam neobracuj, k nìmu nadìjí tíhni, že ti odpustil, co s provinila, že tì od høíchu smrtelného zachová, ruky, totiž moci své od tebe neodtrhne a po smrti v život vìèný pøijme. Tak se poznej, že jsi podobna k Bohu, abys pamatovala, Boha znala a milovala, a tak s ním zde v milosti ustaviènì pøebývala.
KAPITOLA DRUHÁ Slyš, dcerko, a viz, a pøichyl ucho své, že hodno jest, abys poznala své svìdomí. Vìz, že nemùžeš høíchù koneènì skrýti, neb musíš je všem lidem, andìlùm i ïáblùm v soudný den oznámiti. Tu viz, a pøichyl uši své, že kam se obrátíš, cos v duši, v svém svìdomí položila, buï zlé neb dobré, svìdomí chová tobì, dokud jsi živa, a vrátí tobì, když budeš mrtva. Neb ta jest každé duši položena úmluva, aby slib svùj Bohu drž ela; èiní-li zle, ihned pøirazí se svìdomí; pakli èiní dobøe a v tom nezpychne duše, nekárá pravé svìdomí; ale když zle èiní èlovìk, svìdomí jest, pøi živém, a vleèe se po mrtvém. A tak, kam se èlovìk obrátí, vždy buï chvála nebo pohanìn í za ním jde. A tak èlovìk v domu svém, totiž v duši své èeledi má protivníky: aj, žaluje na nìho svìdomí, svìdèí pamì, soudí ho rozum, rozkoš ukazuje, kterak má muèen býti, bázeò neb strach jest kat a rozkoše j sou muèení; neb kolik mìl èlovìk zlých, a kterak velikých zlých rozkoší, tolik a tak velikých má míti utrpení, jakož dí Písmo. To slyš, dcerko, a viz, a pøichyl ucho své. Slyš také a viz, že svìdomí jest sebe poznání, totiž jímž se èlovìk sám zná, je-li vinen høíchem èi také má se èlovìk varovati svìdomí pøíliš úzkého neb to vede èlovìka k zoufalství; neb dí èlovìku, že jest pøíliš zlý, že se z høíchù právì nekaje neb nezpovídal, že nic dobøe neèiní a tak že dobré položí èlovìku za zlé. A tím úzkým svìdomím klame ïábel obecnì ty, kteøí høíchù hrubých se nedopustili, neb kteøí dopustivše se, teï se z nich kají; a položí chytrý èert èlovìku i promluvení za høích, i jídlo, i napití, i jiné skutky. Protož má se ho èlovìk velmi ostøíhati, aby nepokládal za høích, jako pokládali knìží a zákonníci, že jísti s neumytýma rukama jest veliký høích, a Pán Ježíš ukázal, že
to není høích. Také vìz, že svìdomí sluhy Božího má býti pokorné a smutné, aby pokora zdržela od pýchy, a tesknost od chlipnosti neb marného veselí. To vše pilnì má èlovìk znamenati, aby mohl duchovnì vesel býti.
KAPITOLA TØETÍ Slyš, dcerko, a viz, a pøichyl ucho své, že potøebí tobì jest, abys poznala nynìjšího života bídu. A vìz, že bída jest nedostatek dobré vìci, a tak jest bída v duši i v tìle: v duši bývá bída, když milosti Boží nemá, a tak když Boha právì nezná. Protož høích smrtelný duši jest nejvìtší bída, aè toho lidé bídní neznamenají. Pak nedostatek tìla jest práce, žízeò, laènos, horko, studenost neb zima, nahota, opilství a jiné bolesti, jež se drží èlovìka až do smrti; totiž je-li zdráv a nemá statkù, chudoba ho trápí; je-li bohat, statky ho muèí; je-li nemocen, tož bolest hubí; je-li pánem, musí sloužiti sluhùm, aby dal každému potøebu, a tak statkù dobývá s prací, drží je s bázní, aby neztratil, a koneènì pustí je lakomý s bolestí. Pakli je chudý, slouží-li, tož bídy dosti: tu musí se.snažiti, aby pánu neb paní vyhovìl; a nelze vždy vyhovìti, ani dobré obrátì ve zlé, ani se nevyspí, ani právì neodpoèine. I kdo by mohl vymluviti, neøku vypsati všecky psoty, co jich mùže èlovìk v svìtì míti! je-li mlád, nutí ho žádost tìlesná k smilství, k pýše, k rozkoši; nemá-li toho, to jest utrápený; pakli má, tot všecek jest poražený, a tak pravé jest Písmo, jež dí: Èlovìk, narozen jsa z ženy, krátký jsa èásek živ, plní se mnohými psotami. Pakli pøijde k vìku starému, ihned srdce jeho bude tesklivé, hlava se jemu tøese, truchliva jest duše, dech smrdí, tváø se vráská, velikost se krèí, blikají a tekou oèi, z nosu teèe, ústa sliní, zuby vypadávají, nové hnijí, vlasy lezou, uši hluchnou, hlas chraptí, srdce mdli, chroptìní v prsou a hudci v hrdle, a co jiných po tìle nedostatkù! A v duši, kterak starý neduží, shledám, že takto: starý, v zlosti zastaralý, nebrzo se polepší, jako køivé døevo staré nebrzo kdo napraví; starý brzo se popudí a tìžce a nebrzo se ukojí; brzo zlému uvìøí a nebrzo od toho
ustoupí; starý, lakomý a skoupý, smutný a žalobný, brzký k mluvení, a zpozdilý k slyšení a hotový k hnìvu; má-li peníze, tìch tají; maje požívati, bojí se; nerad dává, rád béøe, když dají; chválí lidi staré, umrlé, hyzdí živé; touží po èase minulém, chlubí se dávnými skutky, vzdychá po nich, zatøásá hlavou, sklesna zuby poøehtává, že nemùže høešiti; již se mu srdce tøese, plíce jedva vzduch k dýchání pøijímají, plece se nad hlavu pozdvihují, høbet se krèí, tìlo se tøese, již na paty káli, a smrt u dveøí stojí; avšak kmet, neb baba pokøikne: Hý! a Jan-li mi nedá skoèiti pøes zahrádku, ó, touho veliká! Aj, nezkrotí èlovìka tak psota rozlíèná, aniž mladý žertuj se stalým: neb což jsme, on byl, a budeme snad nìkdy, co on jest. A znamenejme ještì, co touhy jest v svìtì; péèe nutí, pilnost práce rmoutí, strach smrti hrozí, bolest vysiluje a budeli kdy svìtské veselíèko, tehdy ihned aneb po malém èasu mnohým pomine zarmoucením; neb dí Šalamoun, jenž v království svém všechny libosti zkusil: Smích s bolestí bude smíšen, a konec radosti drží se tkání. A tak Pán Bùh zpùsobil, že nemùže nižádné veselí svìtské býti bez nìjaké bolesti: Aj, lidé svìtští za nejutìšenìjší pokládají libost v milování krásných lidí, a písmo svaté i pohanské praví, že v té milosti (lásce) jest nejvíce tesknosti. Dí Ovidius: Ta milost vysušuje duši, ta milost jest tesklivost, rána, hanba i smrt. A jinde dí: Kolik kvítkù na poli, tolik bolesti v milosti. A opìt dí: Ach bìda, že nižádným milost nemùž býti vyléèena koøen. A tìchto bolestí a tesklivostí jsou prázdny èisté panny a èistí panici a svaté vdovy, a také se nalézají svatí manželé. Pak co jiných psot a bìd jest v tomto bídném životì, kdož mùže vypsati. Než toto vìzme, že èím Bùh déle èeká, nepolepšíme-li se, tím nás ukrutnìji souditi bude. Prs tedy tak pilni jsme, abychom dlouho byli živi, jsouce v tomto životì tak mnohými bí-
dami obklíèeni? A èím jsme déle živi, tím více høíchù pøibývá, a také tím vìtší muka nás èeká. Každý den zlosti pøibývá, a dobroty ubývá; vždy se èlovìk mìní, i ve štìstí i v neštìstí, a neví, dnesli se smrt pøibliží. Jako jiskra se ukáže a ihned.uhasne, tak èlovìk jenom chválou lidskou poblyskne a hned zhyne; a když nejradìji chce býti živ a u veselí pøebývá, a mní, že má dlouho býti živ, a klade pøed sebou, že mnoho zpùsobí, hned se ho nemoc chopí, a smrt ho udáví. Bez opatøení duše s tìlem se rozlouèí a s velikou bolestí a bázní; neb dí sv. Bernard, že pøijdouce andìlé, chtìjí duši vzíti a vésti pøed soud hrozného soudce, a ona vzpomenouc na své høíchy, kteréž i v noci i ve dne páchala, chce jim uniknouti; ale høíchové jakoby øekli: Ty jsi nás uèinila, tvoji skutkové jsme, tebe se nepustíme, s tebou budeme vždy; a ïáblové se také nezmeškají, hrozní se jí ukáží, a bude-li v høíchu smrtelném, ihned se jí chopí, a do ohnì ji uvrhnu. Co prospìje krása, urození, co bohatství i umìní? Co dlouhá zde rozkoš i milování? Co síla i všeho svìta oslava, neb chvála? Již po smrti ukáže konec, kam chvála svìta chýlí; již pozná duše, že co bude kdo zde síti, to bude po smrti žíti. Psota po psotì leze, a duše se do pekla veze: ` Rychlé utìšení minulo, mladost, chvála, krása, bujnost i zboží pøi smrti neutìší. Tak máme vážiti tohoto života psoty a bídy, abychom se zde netìšili, bydla dlouhého již nežádali, ale znajíce tu bídu, domù k svému milému Otci, k vìèné radosti skuteènì pospíchali.
KAPITOLA ÈTVRTÁ Slyš, dcerko, a viz, a pøichyl ucho své, a poznej zdejšího svìta pokušení. A vìz nejprvé, že jest pokušení jedno, jímž kdo pokouší jiného, a druhé, jímž kdo pokoušen bývá; nebo pokouší Bùh, pokouší èlovìk a pokouší ïábel. Bùh vždy pokouší dobøe, neb když pokouší, tehdy pokouší spravedlivì; èlovìk nìkdy pokouší dobøe a nìkdy také zle; ale ïábel vždy zle. Ale když èlovìk vezme sobì pøíèinu od kterékoli vìci, jež není rozumna, aby zevnitø byl pokoušen, ten sám sebe pokouší, aneb ïábel ho pokouší skrze tu vìc, ale ta vìc ho nepokouší.. Jako Evy jablko, neb které ovoce jedla, to jí nepokoušelo, ale ona sama sebe, a ïábel skrze to ovoce. Neb každá taková vìc nerozumná nic jiného neèiní, než což jí Bùh v jejím pøi rození rozkázal. Dále vìz, že Bùh svého syna vyvoleného, neb dcerky své vyvolené pokoušel k zasloužení, jakož Písmo ukazuje (a o tom psal jsem mnoho jinde). Ale ïábel, ten pokouší k zatracení, a èlovìk nìkdy ku høíchu. Ale ïáblovo pokušení jest vždy zlé a nejhorší, protož toho se má èlovìk nejvíce varovati. A tu vìz, že èlovìk nemá pokušení se strany tìla, kdyby nebylo duše, ale se strany duše; neb když tìlo-jest bez duše, tak právì ho ïábel málo pokouší, jako hovado neb kámen. A z toho ihned poznáš, že dítìte, dokud rozumu nepožívá, ïábel nepokouší, a též i blázna, jenž od mladosti dìtské jest bláznem. A tak aè èlovìk od leckteré vìci èitelné (totiž od té, již mùže vidìti neb vidí) má jaksi poèátek pokušení, od smyslu, takže vnímá zrakem neb sluchem, èichem, chutí neb hmatem: avšak nikdy koneènì nemá pokušení, jedinì když v rozumu, ve vùli neb žádosti duše bude pokoušen. A že v èlovì-
ku vùle jest moc duše nejvyšší, takže jest svobodná (že rozum, aè jí co mùže raditi k dobrému a táhnouti ji od zlého, pøece nemùže jí pøi- puditi k dobrému ani odstrèiti od zlého bezdìky), protož koneènì každý høích koná se.vùlí a má hnízdo ve vùli. Jakož sám Spasitel náš praví, øka: že ze srdce, to jest z vùle srdeèné, pocházejí myšlení zlá, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, køivá svìdectví, rouhání a tak i jiné høíchy. Protož pokouší-ii èlovìka ïábel kterýmkoli høíchem, tedy nikdy není høích smrtelný, když k nìmu èlovìk nepøivolí. Protož dí sv. Augustin, že høích tak jest k vùli pøimìøený, že není-li chtìn, tehdy není høích; a pohan Aristoteles dí, že nižádný nebývá zlý bez vùle, to jest, nechceli høíchu, ani žádný nebývá blahoslavený bez vùle, to jest, nechce-li voliti, aby byl blahoslavený, a že lidé nejtìžší pokušení mívají v myšlení. Protož to mají pomnìti, že kterakkoli zlé myšlení padne na mysl èlovìku, nepøivolí-li, ale brání se jemu stateènì, tehdy jemu neškodí. Protož dí, sv. Øehoø: Myšlení, buï kterakkoliv neèisté, duše neposkvrní, když rozum nepøivolí. A sv. Augustin dí: Nic mi nebude škoditi, když mám od høíchu pokušení, jen když prázden budu pøivolení a libosti. A tímto písmem má se každý spravovati a ïáblu a žádosti zlé nepøivolovati. A má vìdìti èlovìk, že ïábel z pýchy své má žádost, aby èlovìka pokoušel koneènì ve vùli, to jest, aby èlovìk ku høíchu pøivolil, a zvláštì aby zoufal jako i on a tak vìènì byl zatracen. Protož nejvíce o to stojí, aby èlovìk koneènì se ze høíchu nekál. A mùže býti v tom pokušení tento pøíklad, že jakož dva lidé zápasí o vítìzství, až se jeden druhému poddá, taktéž ïábel bije se s vùlí èlovìka dotud, až ji od dobrého odrazí a ke zlému pøitáhne; a dotud èlovìka dusí, až se pøizná, že koneènì nechce se ze høíchu káti; neb dí: Èerte, již se poddávám!
A v tu dobu již èert má za to, že již jest ten èlovìk jeho zajatcem. A má ïábel ze svého pøirození a z dávného zvyku a nauèení mnoho vtipù a chytrostí, jimiž lidi pokouší, je svodí a pøemáhá: Protož jednoho èlovìka jedním a druhého jiným høíchem pokouší, jakož se domnívá po pøichylnosti a po znameních, kterým by èlovìka pokoušeje, zklamal. A toho jest dùvod v evangeliu, jež ukazuje, že Pána Ježíše pokoušel trojím zpùsobem: lakotou (= hladem), znamenav, že zlaènìl; pýchou, poznav, že jest uèeným literátem; a lakomstvím, jež uèené velmi klamá. Aj, ponìvadž o nejvyššího, pokusil se rozliènými zpùsoby, ovšem totéž èiní i na jiných lidech menších. A týž jest dùvod o Evì, prvé ženì, a o svatém Jobovi a o jiných, jichž ïábel rozlíènì pokoušel a hledí pokušením, kdež by mohl nejvíce; uškoditi. Protož prelátùv a knížat velikých více jest pilen, aby je svedl s Boží cesty; protož také nejvíce jest pilen mužù svatých a zvláštì tìch, kteøí slovem Božím v církvi svaté prospívají, neb ti nejvíce ruší jemu jeho království. Protož velmi popouzí proti nám svých údù, jako popudil biskupù a knìží i zákonníkù proti Kristovi, aby ha zamordovali, domnívaje se, že tudy jeho moc pøemùže. Ale zklamal se; neb kdyby byl vìdìl, že Kristova smrt bude jeho poražení a duší vysvobození, byl by radìji pøekazil, aby byl Kristus neumøel. Protož strachuje se již svého pøemožení, ženu Pilátovu navedl, aby Pilát s Kristem nemìl nic èiniti, neb øekla, jakož dí evangelium: Nic nebuï tobì do tohoto spravedlivého, neb jsem mnoho trpìla skrze vidìní. Dále vìz, jakož jsem øekl, že ïábel nejvíce stoje o to, aby èlovìk ze høíchù koneènì se nekál, má své dùvody. Prvý tento, že namítá èlovìku, øka: že Bùh ho pøedvìdìl k zatracení, a což Bùh pøedvìdìl, aby se stalo, to musí se státi; což tedy platno jest, aby hledal spasení? Druhý dùvod ïáblùv jest
z tìžkosti høícha, jehož se èlovìk dopustil, a dovodí takto: Ponìvadž Bùh nemùže své spravedlnosti opustiti, a Boží spravedlnost chce tomu, abys ty pro mnohem menší høích byl zatracen, než- s uèinil, protož musíš ty zatracen býti. Nebo ponìvadž já pro malé pomyšlení, jsa andìlem, spadl jsem s nebe a jsem zatracen, a dítky nekøtìné pro høích otcùv zatraceny, nikdy nehøešivše, a Kain a Saul podle Písma jsou zatraceni, aè ménì høešili než ty, kterak ty chceš spasen býti? Tøetí dùvod, že dí èlovìku: Ty, což uèiníš, to vše zle èiníš, neb jsi v høíchu smrtelném; ty mníš, že se z nìho kaješ, ale nekaješ se, neb s právì se z nìho nezpovídal, aniž s ho právì želel. Ètvrtý dùvod, že dí èlovìku: Jsi mlád, požívej svìta, ještì máš dosti èasu ku pokání; pak-li budeš nemocen, však v nemoci budeš želeti. Pátý dùvod, že dí: Oè máš péèi? Však Bùh za tì trpìv, dosti uèinil, a jsi Boží syn vyvolený k spasení; jistì budeš spasen, buï živ zde, jak chceš, u veselí, libosti tì- lesné a rozkoši. Šestý dùvod, že dí èlovìku: Kterak vám Bùh tìžký zákon ustanovil! I kdo jej mùže naplniti, an zapovìdìl každé utìšeníèko a velí køíž po sobì nésti a velí, aby èlovìk sám sebe nenávidìl? I chceš ty se o to pokusiti, jsa èlovìk køehký? A má ïábel chytrý mnoho jiných Lstí, ale tìchto zvláštì užívá, chtì èlovìka uvésti k nekání koneènému a nìkterého èlovìka nìkolika tìmi dùvody a nìkterého jedním klátí a onoho jiným a druhého jiným. Aby èlovìk umìl ïáblu k jeho dùvodùm odpovìdíti, musí znamenati za prvé, aby svého života pøirozenost znamenal; neb èlovìka nezpùsobilého v pøirozenosti snadno ïábel zklamá, jako tesklivého, hnìvivého a bázlivého. Dobré jest èlovìku, aby se varoval temnosti samoty i tìch neduhù, a zvláštì tesklivosti, neb tu velmi ïábel lidi k zoufalství pøivodí. Druhé, aby mohl èlovìk státi nepøemožen od ïábla, jest jemu potøebí, aby vìrou, nadìjí
a láskou byl osvícen, neb ku pøemožení ïábla jest velmi èlovìku užiteèné, aby z Boží milosti byl Písmem osvícen, jímž by se bránil ïáblu, jakož i Kristus bránil se jeho trojímu pokušení a pøemohl ho Písmem, jakož ukazuje evangelium sv. Matouše. Tøetí pøíprava proti ïáblu jest, aby èlovìk byl pilen služby Boží, jednak se modle, jednak, umí-li psáti, píše, jednak o nìm zpívaje, jednak obcuje vesele s jinými rozumnými, již Boha milují; a zvláštì aby sám nebýval mnoho o samotì v tìch vìcech, jež nejsou mnoho potøebné ke spasení; neb samotného èlovìka nalezna ïábel, rád ho láká pilnì. Tak nalez Evu samotnu, zklamal ji; i Pána Ježíše také v samotì pokoušel. Tyto tøi vìci když èlovìk bude míti, s Boží pomocí, již On hotov jest dáti i jeho andìlé, když jenom èlovìk sám se pøihotoví, pøemùže ïábla i jeho dùvody. Jakož dí sv. Pavel, že Bùh nedopouští èlovìka pokoušeti nad jeho moc, aniž mùže to býti, aby Bùh tak milostivý a spravedlivý dopustil na èlovìka pøes jeho moc ïáblovo pokušení. Ale milosrdný Spasitel èiní z pokušení prospìch, když jen èlovìk nezatvrdí sebe temností høíchù. Protož stùjme ve svìtlosti víry, lásky a Boží milosti, a odpovìzme ïáblu k jeho dùvodùm. Když nejprve dí ïábel èlovìku: Bùh tì pøed- vìdìl k zatracení, rceme: Ïáble! víme, že jsi lháø a svou lží mnohé jsi zklamal; protož lžeš; že bych já byl pøedvìdìn k zatracení. Však jsi ty nebyl v radì Boží, aniž víš jeho tajemství, jakož nevíš i dne soudného a jiných budoucích vìcí; a písma Božího nemáš, jímž bys mi mohl dokázati, že bych já byl pøedvìdìn. Ke druhému dùvodu, když dí ïábel: Bùh nemùže své spravedlnosti opustiti; to jemu pøipus me. Když dále dí: a Bùh tomu chce, abys ty pro mnohem menší høích byl zatracen, než s uèinil, tu dìme: Ïáble,lžeš! A když díš, ïáble: Já pro malé pomyšlení, jsa andìlem, spadl jsem s nebe a jsem zatracen,
tu díme: Ïáble! ne pro to samo pomyšlení, které s uèinil v nebi, ale pro tvé nekání, jež jest nejvìtší høích, jsi zatracen; protož kaj se ze høíchu s pravou pokorou, a Pán Bùh bude tobì hotov odpustiti, jenž dí a selhati nemùže: Když høíšný uèiní pokání ze všech svých høíchù, a uèiní soud a spravedlnost, a zachová má pøikázání, já na všecky jeho zlosti nevzpomenu, živ bude a neumøe. A ïáble, když dále díš, že dítky nekøtìné, nikdy nehøešivše, jsou zatraceny pro høích otcùv, tu mísíš lež s pravdou; neb lžeš, že dítky nikdy nezhøešily, však sv. Pavel dí, že všichni jsme v Adamovi høešili. A pravdu díš, že pro høích otcùv jsou zatraceny; ale, ïáble, pøidej, že i pro svùj; neb ten høích jest i jejich i otcùv, a kdyby se kály, nebyly by zatraceny; ale nekání koneèné, jako i tvé, to je zatratilo; ale my se chceme káti. A když dále díš, že Kain a Saul jsou zatraceni, jako dí Písmo, to pøipouštíme; a když díš, že ti ménì zhøešili, než já, to popírám: neb oni zhøešili høíchem nekání koneèného, tak že se ze høíchu koneènì nekáli, a ten høích jest vìtší, než jiné všechny høíchy; neb když by èlovìk mìl jakékoli høíchy, jen když to nemá, tehdy není zatracen, a nebude-li ho míti, nebude zatracen. A ten høích, ïáble, jest tvùj høích! Pak tøetí: když díš, ïáble, èlovìku, jenž do sebe neví høíchu smrtelného: Ty což èiníš, to vše zle èiníš, ïáble, to popíráme; a když dovodíš, øka: neb jsi v høíchu smrtelném, ïáble, lžeš! Nemùžeš toho dokázati, a což potom díš, lžeš: nebo já kaji se, želím høíchu a zpovídal jsem se z nìho Pánu Bohu i vždy zpovídám, vyznávaje se pøed ním vinen, kterakkoli jsem zhøešil. Aniž mne, ïáble, na to navedeš, abych vždy v tesknosti znova se zpovídal, a všechny pøíèiny a y høíchù knìzi pravil, neb všecky høíchy zvláštì jmenoval; neb vím, že Pánu Bohu netøeba jich vyèítati, an všechny zná, a já vyznávám se jemu
ve všech vinen a želím jich. Toho ty, ïáble, neuèiníš, protož vìèné zatracení trpíš. Pak ètvrté díš; ïáble: Jsi mlád, užívej svìta! Ïáble, chci užívati, jak Bùh velí, ale ne jako ty. A když díš ještì máš dosti èasu ku pokání, o, ïáble, již tì tvým šípem zastøelím: aj, prve jsi øekl, že nelze mi se káti, a tuto díš, že mám dosti èasu ku pokání, i kterak s brzo zase svou lež obrátil! Avšak, ïáble, z té øeèi chci sobì užitek vzíti: neb když díš takto: Ještì máš dosti èasu ku pokání, ïáble, z toho chválím Boha, že jest tak milostivý, že èlovìku dal èasu dosti ku pokání, tak že, dokud duši má v prsou, ještì vždy má èasu dosti, v nìmž mùže míti zkroušení, a tak mùže se ze høíchù káti. Ale, ïáble, proto já nechci høešiti, ani èekati nemoci, abych se v ní kál, aniž chci spoléhati na mladost, ponìvadž ty jsa sotva stvoøen, potom velmi brzy jsi u vìèné zatracení svržen. A také, ïáble, viz, že mladí tak obecnì mrou jako staøí, a že tak mnoho prodávají koží telecích, jako volských nebo kravích. Pak páté, když díš, ïáble: Oè máš péèi? však Bùh za tì trpìv, dosti uèinil, ïáble, znám to, že milosrdný za mì trpìv, dosti uèinil; protož o to mám. péèi, abych jeho svaté smrti sobì k spasení nezmaøil, jako jsi ty zmaøil hotové království nebeské, o nìž já mám péèi. A když dále díš: Jsi Boží syn vyvolený k spasení, ïáble, doufám v Boha, že jsem, protož, abych milého Otce nehnìval, nechci já tebe ve zlém poslouchati. A když díš: Buï živ zde jak chceš u veselí, v libosti tìlesné a v rozkoši, jistì budeš spasen, ïáble, Lžeš! Neb vím, že bohatec, jenž byl živ tak, jako ty velíš, umøel a jest od tebe pohøben v pekle. A když díš šesté: A kterak vám Bùh tìžký zákon ustanovil l ïáble, lstivì se divíš, neb On dí: Jho mé sladké jest a bøímì mé lehké. I co sladšího, ïáble, a lehèího synu pravému Boží-
mu, než milovati ho nade všecky jiné vìci a svého bližního jako sebe? A to když èlovìk má, tedy svùj køíž nese po nìm. A když díš: I kdo mùže ten zákon naplniti? ïáble, dím, že každý, kdo chce. A když díš: zapovìdìl každé utìšeníèko, ïáble, lžeš!, veli se svým všem veseliti a radovati; ale zapovìdìl každé veseli zlé, marné, jež v pravdì není veselí, ale marnost jakož svìdèí Šalamoun Duchem svatým, jehož ty jsi zklamal veselím marným, a zvláštì utìšením a veselím ve smilství, pro nìž ty jsi zavedl Davida, ale ten z tvé moci vyšel, a Šalamouna, jenž se jiným bohùm modlil a tím tobì, zapomenuv svého Stvoøitele. Ty snad víš, kde jest Šalamoun, jest-li ve tvé moci, ale Písma svatého o tom nemám. A když dále díš, ïáble! že Bùh velí, aby èlovìk sám sebe nenávidìl, rozumìj; ïáble, že to jest lehké; neb sebe èlovìk nenávidí, když zlé vùli nepøivolí a tìlo své od høíchu drží, a tak v pravé pravdì miluje sebe k vìènému životu. Aj, ïáble, tvoji dùvodové za nic nestojí; nemáš-li jiných lepších, jakož nemáš, protož jdi ode mne, neb tebe lháøe poslouchati nechci, ale milého Otce svého a Spasitele, Jezu Krista, jenž jest vìèná pravda!
KAPITOLA PÁTÁ Slyš, dcerko! a viz, a pøichyl ucho své, a poznej tøi nepøátele každého èlovìka ve svìtì, již chtí jeho duši poraziti. Ti jsou: tìlo, svìt a ïábel, pro nìž každý èlovìk, ve smrtelném jsa zde životì, má k Bohu volati: Pomoz mi, Pane Bože mùj! neb nepøátelé obklíèili duši mou; tìlo mé, z bláta jest, protož blatná, neèistá a rozkošná myšlení od nìho mám, a marná a divná od svìta, a lstivá a zlostná od ïábla. Aj ti tøi nepøátelé, tìlo, svìt a ïábel, obklíèili duši mou. Od tìla utéci nemohu, ani ho od sebe zahnati nemohu, ale musím je tepati, neb jest pøivázáno, a zabíti ho nesluší, živiti je musím; a když je vypasu, že ztuèní, tehdy svého nepøítele proti sobì krmím; neb jak dosti jí a pije, tak se proti mnì vzbouøí, a jeho síla a zdraví mnì se protiví. Svìt pak, ten mne všudy obklíèil a oblehl na všechny strany, a pìti branami mì raní. Pìt bran jest pìt smyslù v èlovìku, kterýž je má: zrak, sluch, okusení, povonìní a dotknutí. Aj, tìmi branami mì raní svìt, a smrt vchází okny mými v duši mou; neb hledí oko, a smysl mysli pøevrátí; slyší ucho, a úmysl srdeèný zkøiví; vonìní dobrému myšlení pøekáží; ústa mluví, a lží jiné hanìjí, žerty i jiné škodlivé a marné øeèi vydávají; a dotýkání k smilství popouzí, a nebude-li brzy odvrženo, ihned pálí tìlo a pudí mysl, aby pøijala libost, a vùle aby k libostí pøistoupila, a tak aby se høích dokonal. Pak ïábel, jehož vidìti nemohu, ten napjal luèištì své v temnosti, protož tìžko mi jest se ho vystøíci, a nalíèil všudy osidla svá ve zlatì, ve støíbøe i v jiných vìcech, abychom jich neøádnì užívali, a tak v jeho osidlech uvázli. Aniž toliko osidla svá zlíèit, ale i lepem nastražil. Lep jest žádost bohatství, pøichyl-
nost tìlesná ku pøátelùm, milování cti svìtské a rozkoš tìlesná. Aj, tím lepem jest duše ve svém peøí slepena, že nemùže vysoko létati. Peøí duše jest myšlení. o radosti nebeské, o Božím milosrdenství, o vìèném zatracení, kterýmžto peøím jednak by se vznesla v nebesa, jednak se spustila do pekla, onde by spatøila veliké utìšení, a tuto velikou bídu, a tak by právì za velikým orlem letìla, za Kristem, jenž sestoupiv do pekla, vzletìl na nebesa, jehož køídla jsou spravedlnost a milosrdenství. Pak støely ïáblovy jsou hnìv, závist, pýcha, smilství, a slova, jakož dí sv. Pavel, šípové ohniví, jež mùže uhasiti, kdož má štít víry, to jest, vìøí-li, že Otec i Syn i Duch sv. jsou tøi osoby a jeden Bùh, a vìøí-li, že božství, duše a tìlo jsou jeden Kristus, pravý Bùh a pravý èlovìk. Neb dí sv. Jan ve své epištole, že ta víra pøemáhá svìt, to jest, všecku zlost ve svìtì, jež všudy své šípy rozpustila, tak že všudy èlovìku boj jest, všudy pokušení, všudy hnutí, tak že kam se obrátím, nikde bezpeènosti nemám; neb i tìch vìcí, jež mì tìší, i tìch, jež mne rmoutí, lekám se: neb i laènost, i sytost, i spaní i bdìní, práce i odpoèinutí bojují proti mnì, i hnìv i veselí, vše mne mùže raniti. A tak štìstí s jedné strany a neštìstí s druhé strany mùže mì raniti. Štìstí svou sladkostí mì klame, že se pokládám za bezpeèna, a neštìstí mì svou hoøkostí straší a vede mne v netrpìlivost. A co ïábelských myšlení! Aj, tak ti tøi nepøátelé proti mnì bojují, jednak zjevnì, jednak skrytì, ale vždy zlostnì. A ïábel nejvíce pomoci doufá od tìla, neb tìlo s ïáblem proti mnì se spikli; protož tìlo vždy se protiví mému duchu, vždy repce proti nìmu a nechce ho poslouchati, neb sobì jiný zákon -i obyèej položilo nežli duch. Protož tìžký jest boj, tak že stateèný bojovník sv. Pavel køièí, øka: Vidím jiný zákon v údech mých, jenž se protiví zákonu mysli mé, a jenž mì jímá v zákonì høíchu, kterýž jest v údech