Rekatolizace Loketska

Sborník muzea Karlovarského kraje 16 / 2008 27 Rekatolizace Loketska Jaroslav Fiala Počátky Úplné a důsledné pokatoličtění obyvatel Čech a Moravy bylo dílem Bílé Hory, kde byli poraženi čeští i němečtí protestanti, většina obyvatel byla pak násilím donucena přijmout náboženství katolické menšiny a protestantismus se stal politickým zločinem. Rekatolizace nepostupovala všude stejně rychle, patrný je rozdíl mezi Loketskem a českým vnitrozemím. Téměř všechno obyvatelstvo Loketska bylo luteránského vyznání a od souvěrců v Sasku ho dělila jen blízká hranice. Mocného příznivce mělo v saském kurfiřtovi, jemuž se císař ústně zavázal, že luterány v Čechách nijak nepoškodí. 1 Dlouholeté privilegované postavení loketských stavů ukončené až Obnoveným zřízením zemským v roce 1627 odpor proti rekatolizaci posilovalo. Společně s řadou dalších důvodů se tak rekatolizace zejména báňských měst setkávala s větším odporem než jinde a trvala proto i déle. Nepočala najednou a nepostupovala stejnoměrně, ve městech rychleji než na venkově. Nejprve byly postiženy duchovní osoby, později města a pak teprve vyšší stavy a venkov. Na základě císařského příkazu ze dne 3. června 1621 měli být vyhnáni ze země kalvínští a českobratrští kazatelé, učitelé a faráři, kteří se účastnili vzpoury proti císaři. Příkaz byl na radu knížete Karla z Lichtenštejna prováděn později podle patentu ze 13. prosince 1621. Vyhnání bylo tedy zdůvodněno politicky, nikoliv nábožensky. Němečtí luteránští kněží augsburského vyznání mohli zatím v zemi zůstat, protože byl brán ohled na saského kurfiřta, jemuž byl císař zavázán za vojenskou pomoc proti Slezsku a Lužici. Horní a Dolní Lužici mu císař zastavil a 6. června 1620 písemně přislíbil, že luterány nebude pronásledovat. Přesto luteránské kazatele 25. října 1622 vykázal a když se kurfiřt na příslib odvolal, nařídil přestat se zavíráním luteránských kostelů a obtěžováním farářů jen na Loketsku a Chebsku s německým vesměs luteránským obyvatelstvem. 2 Na příslušníky české konfese z roku 1575 české bratry, kalvíny a utrakvisty se přímluvy kurfiřta ovšem nevztahovaly. Vypovídací dekrety platily především pro královská města, jejichž obyvatele král považoval za své poddané, proto se v nich s rekatolizací začínalo. Už v roce 1623 se učiteli v Jáchymově zakazuje číst v kostele postilu a konat nekatolická cvičení. 3 Zatímco ve vnitrozemských krajích bylo mnoho evangelických pastorů a učitelů vyhnáno před rokem 1624, dokonce i z Kutné Hory, kde byl brán ohled na horníky, na Chebsku a Loketsku se tak dělo hromadněji až v roce 1624. Vojenská situace Habsburků se v roce 1623 zlepšila, a tak v září toho roku vypověděli ze země všechny nekatolické kněze. 4 Vypovídací dekret byl obnoven 18. května 1624 a 19. července 1624 bylo nařízeno vyhnat predikanty výslovně z Jáchymova, Ostrova, Horního Slavkova, Karlových Varů a z celého chebského a lo- 1 Hanuš OPOČENSKÝ, Protireformace v Čechách, Praha 1914, s. 13. 2 Acta sacrea Congregationis, Tom I, Pars I, 1622-1623, Praha 1923, s. 200; Karl LUDWIG, Die Gegenreformation in Karlsbad nach den Quellen dargestellt, Prag 1897, s. 6. 3 Národní archiv Praha (dále jen NA), Stará manipulace (dále jen SM), kart. 1981, sign. R 109/11, 20. 6. 1623. 4 H. OPOČENSKÝ, c. d., s. 14.

28 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala ketského kraje. 5 Vypovězeni však byli ve skutečnosti pouze tam, kde k tomu výkonné orgány měly dost moci, v horních městech a luterských panstvích na Loketsku k tomu však nedošlo. V Kraslicích a Jáchymově byli predikanti ještě v roce 1628 a v místech u česko-saské hranice i daleko později. Loketský hejtman dostal v roce 1628 příkaz je vypátrat, zatknout a dopravit k výslechům do Prahy. 6 Z Jáchymova, Horní Blatné, Abertam a Božího Daru byli vyhnáni v roce 1629, nahradili je však místní luteránští učitelé, kteří konali laické bohoslužby, kázali, křtili i oddávali. 7 Někteří vyhnaní predikanti nacházeli ochranu v královských horních městech a např. do kostela v Horním Slavkově chodili tak poddaní i ze vzdáleného venkova, kde už byly protestantské bohoslužby zakázány. Ve měšťanech, kteří stále doufali, že se rekatolizaci vyhnou, vzbuzoval jejich velký počet obavy. 8 Královský místodržitel kníže Karel z Lichtenštejna nařídil 9. srpna 1624 krajským hejtmanům, aby po predikantech pátrali a vyzval všechnu vrchnost, aby je vyhnala. Stejný úkol dostali i generální vizitátoři. 9 Na Loketsko se příkaz dostal 21. srpna 1624 a téhož roku byli evangeličtí duchovní vyhnáni z Karlových Varů, Nejdku, Horního Slavkova, Sokolova, Krásna, Čisté, Horní Blatné, Perninku, Ostrova a Herstošic. 10 Jejich místa v Horním Slavkově, Čisté, Krásně a Sokolově obsadili katoličtí kněží už v roce 1624. 11 Predikanti, kteří pro stáří, nemoc či z jiných důvodů emigrovat nemohli a zůstali, museli přísahat, že nebudou konat žádné, ani ty nejmenší, bohoslužebné úkony. Musel tak učinit i děpoltovický pastor Jakub Bachmann, který už v roce 1630 v Nejdku zemřel. 12 Z Karlových Varů odešel evangelický farář Johann Rephuhn už 24. srpna 1624, hned následujícího dne se zde objevil generální vizitátor pro loketský kraj a příslušník dominikánského řádu Th.Dr. Georgius Landtherr, jenž žádal, aby všechno obyvatelstvo přestoupilo na katolické náboženství. 13 Městská rada žádala dva měsíce na rozmyšlenou, musela však přijmout lhůtu čtyř týdnů, ani po jejím uplynutí Karlovarští ale nepřestoupili. 14 Už 26. srpna 1624 vypověděl Landtherr z Karlových Varů učitele Johanna Vespasia, dva dny na to se objevil v Horním Slavkově, vyzval obyvatelstvo, aby do velikonočních svátků přestoupilo a stejně jako 5 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 29. 7. 1624; Tomáš V. BÍLEK, Die Gegenreformation in den Bergstädten des Erzgebirges 1623-1678, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (dále jen MVGDB) XXII, 1885, s. 209. 6 Antonín PODLAHA, Dopisy reformační komise v Čechách z let 1627-1629, Praha 1908, s. 105, č. 94, 12. 8. 1628. 7 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, fol. 149, 22. 11. 1629. 8 Anton KOHL, Die Widereinführung der katholischen Lehre in der kgl. Bergstadt Schlaggenwald, Karlsbad 1861, s. 17. 9 K. LUDWIG, c. d., s. 7, 8; Gustav TREIXLER, Die Gegenreformation in Graslitz. In: Erzgebirgszeitung 1929, s. 206. 10 Walter KORB, Vierhundert Jahre Bergstadt Platten, Platten 1932, s. 36; Joseph KÜHNL, Geschichte der Stadt Schlackenwerth, Eger 1923, s. 138; Johann ENDT, Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen, 1932, s. 34. 11 Karl ENZMANN, Chronik der uralten ehemals königlich freien Bergstadt Schönfeld, Schönfeld 1934, s. 13; Heribert STURM, Abriss der geschichtlichen entwicklung von Stadt und Bezirk St. Joachimsthal. St. Joachimsthal 1932, s. 121; Michael PELLETER, Denkwürdigkeiten der Stadt Falkenau, Falkenau 1876, s. 112, 113; Vinzenz PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte Schlaggenwald und Schönfeld, Eger 1887, s. 69. 12 Josef PILZ. Geschichte der Stadt Neudek, Neudek 1919. 13 K. LUDWIG, c. d., s. 10. 14 Tamtéž, s. 13.

rekatolizace loketska 29 v Karlových Varech dal výpověď tamnímu učiteli. 15 Do Jáchymova přišel 4. září 1624 a 9. září vysvětil do té doby uzavřený městský kostel. Když zde ale chtěl sloužit mši svatou, dvě hodiny marně čekal na věřící, přišla jen skupina mladíků, kteří mu nadávali, házeli po něm kaménky. Z kostela musel proto utéct, Jáchymov tajně opustil a doporučil poslat tam vojsko. 16 Arcibiskup pak dovolil v Jáchymově i v ostatních báňských městech číst v kostelích evangelia, zpívat žalmy, modlit se i pohřební průvody se zvoněním a v následujícím roce na přímluvu kurfiřta císař zakázal po dobu tří let nutit obyvatelstvo k přestoupení na katolickou víru zákazem křtů, sňatků a pohřbů. 17 G. Landtherr se jako arcibiskupský komisař a vizitátor i později významně podílel na rekatolizaci Loketska. Pověřen byl i rekatolizací žateckého a rakovnického kraje. Po svém příchodu na Loketsko v roce 1624 se přičinil o vyhnání evangelických farářů ze Sedlece, Horní Blatné, Děpoltovic, Krásného Lesa, Lokte a Nejdku. Z Karlových Varů vyhnal jen školmistra Vespasia, protože evangelický farář Rephuhn odešel už předtím. 18 V Jáchymově byl tehdy báňským hejtmanem Christoph Gradt von Grünenberg, po osobní konverzi obviněný, že brání šíření katolické víry. Všechna obvinění odmítal a cestu mírné a nenásilné rekatolizace vítal, povolení náboženských úkonů v kostelích schvaloval, protože byl přesvědčen, že jen tak je možno zachovat další klidný chod horních děl a tím i komorní příjmy. Byl přesvědčen, že by násilí vedlo k velmi nebezpečným situacím, upozorňoval, že báňská města jsou jen půl míle vzdálena od saských hranic, že největší nákladníci bydlící v Magdeburgu, Hamburgu, Augsburgu, Norimberku, Lipsku a Halle mohou ustat v báňském podnikání a všichni horníci by pak odešli. Upozorňoval, že nahradit emigrovavšího sedláka je lehčí než nahradit kvalifikovaného horníka, jehož zkušenosti a dovednosti získává nováček až po delší době, tím by vznikly velké škody, jak při těžbě rud, tak při jejich zpracování. 19 Také císař prý chtěl v Jáchymově použít raději mírnějších prostředků než je vojsko. Česká komora však nebyla se šířením katolické víry v Jáchymově spokojena a žádala hejtmana, aby to vysvětlil. 20 Také reformační komise požádala v roce 1628 komoru, aby jáchymovskému hejtmanovi pohrozila ztrátou úřadu a dalšími tresty, pokud nebude při rekatolizaci dost horlivý a nebude spolupracovat s krajskými reformačními komisaři i místním duchovním. Komora se měla také postarat pro Jáchymov o vhodného katolického kněze 21 a požádat reformačního komisaře pro žatecký a rakovnický kraj Ferdinanda Libštejnského z Kolovrat, aby jáchymovského hejtmana napomenul za to, že podporoval žádost jáchymovských o jednoroční odklad přestoupení. 22 Hejtman pak v březnu roku 1629 komoře radil propustit v Jáchymově všechny císařské úředníky nekatolíky, protože jsou měšťanům špatným příkladem. 23 Reformační komise zasahovala nekompromisně, obrátila se i přímo na hejtmana, vytknula mu, že jeho manželka i domácí čeleď dosud nepřestoupili, rozkázala, aby do svátku Všech svatých manželka přestoupila a doložila to zpovědní cedulkou i s potvrzením o svatém 15 V. PRÖKL, c. d., s. 70, 72. Autor uvádí vizitátora pod jménem G. Bindher. 16 T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 204; František KRÁSL, Arnošt hrabě Harrach, Praha 1886, s. 57. 17 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/12, 28. 1. 1625; Tomáš. V. BÍLEK, Reformace katolická aneb obnovení náboženství katolického v království českém po bitvě bělohorské. Praha 1892, s. 100. 18 NA, Archiv pražského arcibiskupství (dále jen APA), kart. 759, sign. C 80, acta comissionis. 19 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 22. 3. 1625. 20 Tamtéž, 3. 5. 1625. 21 A. PODLAHA, c. d., s. 145, č. 139, 15. 2. 1629. 22 Tamtéž, s. 147, č. 140, 19. 2. 1629. 23 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, složka IV, 4. 3. 1629.

30 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala přijímání zaslaným komisi. Chtěla ji dokonce předvolat do Prahy a neučinila tak jen s ohledem na její stáří, zato jí stanovila zpovědníka jezuitu z Chomutova. V souvislosti s jeho manželkou použila pozoruhodné argumentace, je prý stejně stále nemocná a jednou nohou v hrobě, a už proto se měla stát dávno katoličkou. 24 Požádala také hejtmana, aby svého lesního pojezdného přinutil během čtrnácti dnů přestoupit nebo emigrovat. 25 Luteráni však byli vůči katolíkům také nesnášenliví. V Horní Blatné žádali roku 1619 netrpět v místě nájemce mlýnů, pokud jsou katolíky a ostře vystupovali i proti novokřtěncům. 26 Krajský soudce, luterán Niclas von Sinzendorf, v roce 1621 dokonce přepadl s některými šlechtici a třemi sty žoldnéři katolické proboštství v Chlumu sv. Maří, probošta věznili třináct týdnů v Lokti, dokud písemně neslíbil přestat s obtěžováním katolíků. 27 V Horním Slavkově, podobně jako v Lokti, predikanti ještě v letech 1622-1623 útočili tak ostře na papežence (Papisten), že je městské rady opakovaně napomínaly k umírněnosti. Nejúčinněji probíhala rekatolizace v královských městech patřících královské komoře, jejichž vrchností byl král. Představitelé báňských měst však doufali, že se rekatolizaci vyhnou a konfliktům s katolickou stranou se snažili zabránit. Proto napomínala městská rada v Horním Slavkově místní predikanty, aby v kázáních neútočili na katolíky a v roce 1624 všechny měšťany, aby nehanili prvního katolického kněze. 28 V témže roce a znovu v roce 1626 žádali císaře, aby je k přestoupení nenutil, protože by báňská činnost ustala. 29 Podobně v Lokti napomínala městská rada duchovní, aby se vyhýbali útokům na katolíky. 30 Z Karlových Varů byl vypovězen i císařský lázeňský lékař Štěpán Strobelberger, který jako první ordinoval pacientům vřídelní sůl a léčil i přední katolické šlechtice Michnu a Lichtenštejna. 31 Krajský hejtman Gottfried Hertel z Leutersdorfu vyslancům městské rady na krajském sjezdu ho poručil vyhnat a na jeho místo povolat jiného lékaře. 32 Strobelberger sice požádal 9. dubna 1629 reformační komisi o právo zůstat, ta však dala krajskému hejtmanovi pokyn pobyt mu nedovolit a pokud nepřestoupí na katolické náboženství, zemi opustit. Aby mohl konat lékařskou praxi alespoň v době lázeňské sezóny, požádal pak Strobelberger o právo každoročního krátkodobého pobytu. Místodržitelství ji předalo reformační komisi a její referent ji doporučil dne 20. prosince 1629 schválit jen za podmínky, že se dá žadatel po příchodu do Čech poučit o katolickém náboženství. 33 Strobelberger pocházející z protestantské rodiny, vykázané už roku 1600 pro náboženství ze Štýrského Hradce, na to nepřistoupil, odešel do Řezna, kde už roku 1630 zemřel. 34 V Kraslicích byl v roce 1623 ubytován oddíl císařského vojska, ale zákrok saského kurfiřta u knížete Lichtenštejna situaci obyvatelstva ulehčil. Byl brán ohled na báňské podnikání přinášející císaři značný příjem. Vojenský oddíl, složený převážně z evangelíků, vycházel 24 A. PODLAHA, c. d., č. 211, s. 216, 217, 10. 10. 1629. 25 Tamtéž, č. 244, s. 252, 22. 12. 1629. 26 W. KORB, c. d., s. 34. 27 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 176. 28 A. KOHL, c. d., s. 13, 16, 29. 29 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 6. 3. 1626; V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 72. 30 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 175. 31 Stanislav BURACHOVIČ, Karlovy Vary a jejich vlastivědné písemnictví, Karlovy Vary 2000, s. 39; Bohumír MRÁZ Ladislav NEUBERT, Karlovy Vary, Praha 1983, s. 38. 32 Antonín MAŘÍK, Karlovy Vary uprostřed třicetileté války (1630-1634), Minulostí západočeského kraje (dále MZK) XXVI, 1990, s. 145. 33 A. PODLAHA, c. d., s. 250, č. 242. 34 S. BURACHOVIČ, c. d., s. 39.

rekatolizace loketska 31 s obyvatelstvem asi dobře, protože v matrice je zaznamenána řada sňatků vojáků s místními dívkami. 35 Kraslickým měšťanům bylo sice 29. dubna 1626 nařízeno během dvou měsíců přestoupit, ale ještě 26. dubna 1628 bylo konstatováno, že se tak nestalo a že Krasličtí mají stále svého evangelického predikanta. Teprve když reformační komise krajskému hejtmanovi v roce 1628 nařídila, aby pánům ze Šumburka a jejich úředníkům písemně i ústně připomenul, že rekatolizace je přáním a vůlí císaře a pohrozil jim ubytováním vojska, byl predikant z Kraslic vyhnán a kostel uzavřen. 36 Páni ze Šumburka, sami luterského vyznání, odmítali uznat císařské patenty. Odvolávali se na to, že farnost i škola v Kraslicích nenáležejí pod správu pražského arcibiskupství, nýbrž více než padesát let pod superintendanturu v saském Glauchau. Žádali proto ponechat je při starém náboženství a uváděli, že roční příjem 4000 tolarů do královské komory by rekatolizace ohrozila, protože důlní podnikatelé byli usedlí většinou v Sasku. Spoléhali i na to, že byl císař kurfiřtovi zavázán za pomoc při obraně Chebska a Kraslic proti vojsku hraběte Mansfelda. 37 Důsledná rekatolizace byla ovšem vládě přednější a pražské místodržitelství žádalo predikanty vyhnat a Šumburkům pohrozilo konfiskací celého panství. Ti ho pak nabídli saskému kurfiřtovi a požádali ho, aby dovolil evangelickým duchovním usadit se v sousedním, hodinu od Kraslic vzdáleném, saském Klingenthalu. 38 O koupi panství se v odpovědi kurfiřt nezmínil, emigrantům ale dovolil postavit v Klingenthalu kapli. 39 Od roku 1628, kdy byl evangelický duchovní z Kraslic vyhnán, chodili pak lidé na bohoslužby do Klingenthalu, uzavírali tam sňatky i křtili děti. Jen během října a listopadu roku 1628 tam bylo uzavřeno dvaadvacet sňatků. 40 Úspěchy i neúspěchy Obnoveným zřízením zemským v roce 1627 skončilo privilegované postavení Loketska, císař je sice v roce 1631 potvrdil, ale s podmínkou, že nebude v rozporu s katolickým náboženstvím a Obnoveným zřízením zemským. 41 Privilegia loketského kraje však nebyla překážkou rekatolizace už od Bílé Hory, přestože se na ně stavy loketského kraje v roce 1626 odvolávaly a uváděly, že Loketsko není součástí českého království ale římské říše, podléhá říšskému právu a žádaly proto ponechat je při staré víře. Císařský komisař Vilém Maxmilián z Enderu však dostal pokyn jednat s loketskými stavy stejně jako s českými, odstranit luteránské knihy, učitele a duchovní cvičení a použít přitom i světské moci. 42 Loketsko a Chebsko považovala reformační komise zřízená císařem 4. června 1627 za kraje se značně rozšířeným kacířstvím a rekatolizací zde pověřila Pavla Michnu z Vacínova a loketského krajského hejtmana Gottfrieda Hertela z Leutersdorfu. 43 Oba měli jejich plnou důvěru a všechno, co považovali pro rekatolizaci za dobré a užitečné, mohli nařídit. Později 35 G. TREIXLER, c. d., s. 206. 36 A. PODLAHA, c. d., s. 115, č. 105; G. TREIXLER, c. d., s. 116, 206. 37 G. TREIXLER, c. d. s., 207. 38 Tamtéž, s. 208. 39 Tamtéž, s. 209. 40 A. PODLAHA, c. d., s. 9, č. 8. 41 Rudolf SCHREIBER, Der Elbogener Kreis und seine Enklaven nach dem dreissigjährigen Kriege, Prag 1935, s. 68. 42 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 17. 12. 1626. 43 A. PODLAHA, c. d., s. 9, č. 8.

32 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala je uváděn jako subdelegát reformační komise pro litoměřický, žatecký a loketský kraj probošt kláštera doksanského Kryšpín Fuck von Mühlhausen. 44 Krajský hejtman byl nejen v písemném, ale i osobním kontaktu s pražským arcibiskupstvím a pokud došlo k mimořádným událostem, jezdil o nich do Prahy referovat. Spolupracoval s arcibiskupstvím obecně i v jednotlivých případech, při rekatolizaci Karlových Varů mu arcibiskupství ponechalo na vůli, aby sám uvážil, zda je vhodné měšťanům povolit další odklad přestoupení na katolickou víru. 45 Není bez zajímavosti, že přední horlivý rekatolizátor, pražský arcibiskup Lohelius, pocházel z luteránského Chebska, kde obyvatelstvo kladlo rekatolizaci větší odpor než jinde. Jeho prostý lidový původ ze vsi Vokov (Wogau) církvi nevadil, začínal jako stájový čeledín v tepelském klášteře. 46 Zemřel už v roce 1622. Na arcibiskupském stolci ho vystřídal kardinál Harrach. Reformační komise byla v Chebu zřízena v roce 1628. Do té doby zde byla luteránská městská rada jen s jedním katolíkem, rozpuštěna byla v roce 1629, nová sestávala už jen z katolíků. 47 V roce 1627 vyzval hejtman loketského kraje pány a rytíře, aby své poddané přidrželi ke katolickému náboženství a sami přinesli písemná prohlášení, že během čtyř týdnů přestoupí na katolické náboženství, jinak s nimi bude zacházeno stejně jako se stavy v ostatních krajích. Místodržitelství doporučilo oproti loketským stavům zakročit, protože pouze loketský kraj se po vítězství na Bílé Hoře znovu chopil zbraní proti císaři, spolupracoval s Mansfeldem, dovolil mu vstoupit do kraje a poskytl mu v něm pevná útočiště. Hejtman byl přesvědčen, že většina šlechty přestoupí, nevěřil však, že tak učiní i zemský soudce Mikuláš z Globna a Mulcové z Valdova. 48 Jeho předpoklad se později plně potvrdil, zemský soudce emigroval a na panství Mulců z Valdova se ještě v roce 1651 uvádí luteránka Anna Marie Mulcová z Valdova, u níž nebyla naděje, že přestoupí a některé vesnice jejího panství byly ještě zcela nekatolické. 49 Hejtman doporučoval proti neposlušným stavovským osobám zakročit a tím ostatní zastrašit, aby byli povolnější. Protože předpokládal, že v Karlových Varech i Lokti část měšťanů nepřestoupí, navrhoval vybrat z nich pět nebo šest buřičů a zacházet s nimi stejně jako v Praze, tedy vyhostit ze země a zakázat jim zde pobyt. 50 Proti nekatolické šlechtě se císařský dvůr odhodlal zakročit až v roce 1627, kdy byl vydán 21. července 1627 patent, dle něhož musela všechna šlechta během šesti měsíců buď přestoupit na katolické náboženství, nebo své majetky vyprodat a zemi opustit. Císařským dekretem ze dne 5. února 1627 byla zřízena reformační komise. Sestávala z kardinála Harracha, Jaroslava Bořity z Martinic, Fridricha z Talmberka a Kryštofa Vratislava z Mitrovic. Podléhaly jí krajské reformační komise, sestávající po jedné osobě ze stavu duchovního a panského, pomáhat a spolupracovat měli krajští hejtmani. Loketského hejtmana, dvorního a komorního radu Gottfrieda Hertela von Leutersdorf, komisaři vyzvali, aby subdelegované komisaře na Loketsku podporoval. 51 44 Tamtéž, s. 48, č. 39. 45 NA, APA, kopiář B 2/2, Acta reformationis 1627-1629, fol. 21, 18. 7. 1627. 46 K. LUDWIG, c. d., s. 4. 47 Adam WOLF, Zur Geschichte der Rekatolisierung Egers, MVCDB 21, 1885, s. 55. 48 NA, APA, kart. 761, sign. C 80, červenec 1627, výtah z dopisu loketského krajského hejtmana české královské komoře. 49 R. SCHREIBER, c. d., s. 68, 136, 137, 195. 50 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 149, 22. 11. 1629. 51 A. PODLAHA, c. d., s. 57, č. 43, 4. 10. 1627.

rekatolizace loketska 33 Ze soupisu stavovských osob na Loketsku, které se daly vyzpovídat, byly u přijímání a přinesly o tom potvrzení hejtmanovi, usoudili komisaři, že většinou už přijaly katolickou víru, pochválili hejtmana za horlivost, současně však po zkušenostech, získaných jinde, doporučili, aby dal pravost zpovědních cedulek přezkoušet duchovním osobám. 52 Průběh rekatolizace na Loketsku hodnotil císař Ferdinand v roce 1628 příznivěji než na Chebsku a přislíbil proto loketským stavům zastoupení na zemském sněmu. 53 Loketské stavy to přijaly jako danajský dar, protože v právu neúčasti na zemském sněmu spatřovaly privilegium stejně jako v daňových úlevách a vlastním manském právu. 54 Základnou odporu proti rekatolizaci byla města, kde žila většina obyvatel, na Loketsku zejména báňská města. V Horním Slavkově měl hejtman už v roce 1626 obavy, že neklid obyvatel skončí povstáním. Přesto, že zástupci města upozorňovali v souvislosti s rekatolizací na možné ztráty příjmů královské pokladny z báňské činnosti, královská komora jim pohrozila ubytováním císařského vojska, pokud na katolické náboženství nepřestoupí. 55 V roce 1629 stanovil slavkovský hejtman purkmistrovi, radním a jejich ženám termín k přestoupení, ti však žádali odklad do Velikonoc. Vyšetřováním pak hejtman zjistil, že horníci přivolali do Slavkova luteránského predikanta Valentina Todta a v jedné stodole uspořádali za velké účasti lidí tajnou bohoslužbu. Hejtman poručil majitele stodoly uvěznit a doporučil královské komoře lidi ke slibu přestoupení přinutit a vzpurné jednotlivce uvěznit. Zjistil také, že se predikant objevil ve Slavkově už před šesti týdny, že se zdržoval na třech různých místech a konal tajné bohoslužby spojené se zpovědí, přijímáním i kázáním. To se dělo už po dva roky, a to nejen ve Slavkově, ale i v okolních vesnicích. Horníci predikanta na všech cestách doprovázeli a hejtman měl obavu, aby to neskončilo povstáním. Jako nápravný prostředek doporučil komoře věznit lidi za tvrdých podmínek, věřil, že tím horníky zastraší, rozdělí a tím umožní konverzi, protože jinak drželi pevně pohromadě. 56 Stojí za zmínku, že uvedený predikant Martin Todt působil v Horním Slavkově i později, v roce 1641. V Lokti vyvrcholily rekatolizační praktiky 4. července 1627 vzpourou, kterou se podařilo zastavit jen odzbrojením měšťanů, když deset předních vůdců uprchlo. Patřili k nim i císařský a městský písař, obchodník a lékárník. Pomoc při zajišťování vojska nabízela loketskému hejtmanovi reformační komise už v únoru roku 1629. 57 Vzpoura propukla za nepřítomnosti císařského rychtáře, kterému reformační komisaři, stejně jako arcibiskupství, přičítali největší vinu, protože byl vůči nekatolíkům mírný a dovolil, aby se císařským písařem stal nekatolík, přestože bylo známo, že kacíři jsou rušitelé obecního míru ( turbatores pacis publicae ), písaře dokonce podezírali, že celé vzbouření zosnoval. Vzpouru utišil katolický purkmistr Philipp Wohlrab s několika katolickými měšťany, vzbouřence se jim podařilo odzbrojit. Není však jistě náhodou, že purkmistr musel později odstoupit a schovávat se čtyři týdny na děkanství. Ještě v roce 1629 si nový purkmistr a rada stěžovali pražskému arcibiskupství na loketského děkana, protože Wohlraba chránil. 58 Vzbouřenci se radili a dopisovali si se sousedními městy, zejména s Horním Slavkovem. Reformační komise nařídila krajskému hejtmanovi vše řádně vyšetřit, vůdce zatknout, jejich domy prohlédnout, zda neukrývají zbraně, katolické měšťany naopak vyzbrojit, 52 Tamtéž, s. 113, č. 104, 19. 9. 1628. 53 R. SCHREIBER, c. d., s. 191. 54 Tamtéž, s. 69, 191. 55 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 13. 3. 1626. 56 Tamtéž, 26. 8. 1629. 57 A. PODLAHA, c. d., s. 146, č. 139, 15. 2. 1629. 58 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, složka VII, 13. 7. 1629.

34 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala sestavit z nich stráže a všemožně je podporovat. Účastníkům povstání hejtman uložil během dvou tří týdnů přestoupit na katolické náboženství nebo odejít ze země. 59 Zatímco v Horním Slavkově, Krásně a Čisté v roce 1629 lidé katolické náboženství už alespoň formálně přijali, v Jáchymově zůstávalo obyvatelstvo i někteří úředníci při staré víře. 60 Po nátlaku v roce 1629 se rozdělili, část byla ochotná po kratších či delších odkladech přestoupit, ostatní to zásadně odmítali. Ti, kteří žádali roční odklad, měli být uvrženi do tvrdého vězení. Od toho bylo ustoupeno a odklad povolen. Vězení mělo postihnout jen ty, kdo slib přestoupit nesplnili. Mezi těmi, kdo konverzi odmítali, musel jáchymovský hejtman rozlišovat císařské úředníky a osoby důležité pro báňskou činnost od těch, jejichž emigrace by nepřinesla mnoho škody. První byli napomenuti a dostali lhůtu tří týdnů na přestoupení. 61 Všichni v dané lhůtě nepřestoupili, protože 8. května dostal jáchymovský hejtman příkaz stanovit císařským výběrčím horního desátku a císařskému lesnímu pojezdnému termín zpovědi a pokud by neuposlechli, propustit je ze služby. 62 Po vyhnání luteránských predikantů z Horní Blatné, Abertam a Božího Daru, konali laické bohoslužby spojené s kázáním místní učitelé. Křtili také děti a oddávali snoubence. Lidé však za predikanty také docházeli do blízkého Saska. Pokud neměli křestní a oddací listy od katolického faráře, byli zatýkáni, učitelům nařizováno číst jen z katolických knih a na radnicích museli odpřísáhnout, že nemají nekatolické knihy ani doma, ani v úkrytech. 63 O potřebě vojenského zásahu v Jáchymově jednala reformační komise s českou královskou komorou v roce 1629 64 a nabízela pomoc při zajištění vojska. 65 České komoře, vrchnosti královských měst a tedy i Jáchymova vytýkala, že v rekatolizaci Jáchymova není dost aktivní, že všechnu odpovědnost svaluje na komisi. 66 Hrozby donucovacími prostředky budily ovšem v Jáchymově obavy a v květnu roku 1629 si důlní těžaři a horníci stěžovali české komoře, že by se s nimi nemělo zacházet stejně jako s rebelanty v Čechách, protože se na povstání proti císaři nepodíleli a zůstali mu věrni. Žádali čas na emigraci a především odpověď na otázku, zda mohou emigranti bez ohledu na náboženskou příslušnost pokračovat v těžbě stříbra, olova, mědi a cínu na císařských pozemcích. 67 Hrozby ubytováním vojska, těžkým žalářem a jinými donucovacími prostředky změnu nepřinesly a zástupci města se v listě císaři odvolali na městská privilegia, žádali zachovat je při staré víře či o odklad konverze, v opačném případě byli rozhodnuti emigrovat. 68 Reformační komise a česká komora pak 14. července 1629 navrhly vyslat do Jáchymova padesát až sto vojáků na podporu reformace. 69 Vzhledem k lidnatosti Jáchymova obsahoval císařský rozkaz 59 NA, APA, kopiář, Acta reformationis 1627-1629, sign. B 2/2, fol. 19-21; A. PODLAHA, c. d., s. 24, č. 22; M. PELLETER, c. d., s. 114; V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 178. 60 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 101. 61 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 21. 2. 1629. 62 Tamtéž, 8. 5. 1629. 63 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/11, sv. 2, fol. 140, 22. 11. 1629. 64 NA, APA, kopiář sign. B 2/7, rok 1629, fol. 1. 65 A. PODLAHA, c. d., s. 146, č. 139, 15. 2. 1629. 66 Tamtéž, s. 142, 143, č. 139, 15. 2. 1629. 67 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 154, 16. 5. 1629. 68 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/11, 21. 5. 1629. 69 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 101.

rekatolizace loketska 35 z října roku 1629 výhrady k počtu vojáků z obavy, že případný neklid a povstání nepotlačí. Jak se později ukázalo, byly opodstatněné. 70 Královský místodržící hrabě z Lichtenštejna zakázal v Jáchymově křtít, oddávat i pohřbívat, pokud lidé na katolické náboženství nepřestoupí. 71 Katoličtí duchovní to místním učitelům dovolovali nejenom v Jáchymově, ale i v Abertamech, Božím Daru a Horní Blatné. Jáchymovský hejtman za to odmítal převzít odpovědnost, protože duchovní si prý do toho nedali mluvit. 72 Komisař Vilém Michna z Vacínova to znovu zakázal stejně jako křtiny a oddavky v Sasku, kam lidé za predikanty docházeli. Všichni, kdo zákaz překročili nebo neodevzdali zakázané knihy, měli být uvězněni. S výjimkou dvanácti radních a purkmistra, kteří slíbili přestoupit, všichni ostatní s odvoláním na jáchymovská privilegia písemně žádali 6. ledna roku 1630 konverzi o rok odložit a právo svobodně emigrovat. Aby nemuseli platit clo, odváželi emigranti majetky přes blízkou hranici tajně a po nocích. Komisař poručil hejtmanovi a celníkům, aby tomu zabránili. 73 Hejtman stanovil také termín konverze a pokud ho lidé odmítli, vyzval je k emigraci a prodeji majetku katolíkům. 74 S prodejem majetků panovaly někdy nejasnosti, výběrčí horního desátku ve Slavkově Andreas Mayer nevěděl, jak naložit s majetkem tří emigrantů. 75 Dne 20. března 1631 přišla do Jáchymova komise se dvěma jezuity a vojskem. Umístěni byli na byt a stravu v domech nekatolíků, pokud vojáci nebyli vpuštěni, dostávali se do nich násilím. Následujícího dne měšťanům poručili přijít na kázání a pak na radnici, kde jim oznámili, že majetky měšťanů, kteří se do tří dnů z emigrace nevrátí, budou konfiskovány. Když se pozvání v následujících dnech opakovalo a měšťané nepřišli, osm z nich vojáci na ulici chytili a předvedli jezuitům. Lidé se pak srocovali a pouštěli se s vojáky do potyček, jeden člověk byl zastřelen a několik zraněno. Kamenováním přinutili lidé vojáky ustoupit a schovat se na radnici. Ozbrojení měšťané pak obsadili všechny vstupy i výstupy z města a kontrolovali všechen písemný styk už katolické městské rady i královského horního hejtmana. Reformační komisař i vojáci museli město opustit. Katolický duchovní Franciscus Albanus z Jáchymova odešel a jeho nástupce Johannes Giringer už druhého dne musel před povstalci také uprchnout. 76 Arcibiskupství se pak dovolávalo jen mírných mocenských zásahů, aby mohlo do Jáchymova znovu uvést faráře uprchnuvšího před povstalci. 77 Jáchymovští se spolčovali s okolním obyvatelstvem,nechtěli odevzdat zbraně a byly obavy, že se povstání rozšíří. Reformační komise vyjádřila v listě císaři i obavy z možného spojení jáchymovských horníků s kraslickými a s emigranty. 78 Doporučila proto rekatolizaci zde přerušit a komora dovolila uznávat starou víru, což platilo pro celý báňský revír, tedy i pro Abertamy, Boží Dar a Horní Blatnou. Odhodlání setrvat při staré víře bylo tak posíleno. Jáchymovský hejtman v listopadu 1631 zpravuje, že všichni nekatolíci v Jáchymově i přidělených báňských 70 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 23. 10. 1629. 71 A. PODLAHA, c. d., s. 216, č. 211, 10. 10. 1628. 72 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/10, 26. 11. 1629. 73 Tamtéž, 28. 1. 1630, 6. 1. 1630; T. V. BÍLEK, Reformace, s. 101. 74 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 18. 9. 1628. 75 Tamtéž, 26. 7. 1631. 76 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, nefoliováno, zpráva loketského vikáře z roku 1631; viz též T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 209. 77 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, nefoliováno, zpráva loketského vikáře z roku 1631; kart. 4288, sign. 112/4, list české královské komory kardinálovi Harrachovi ze dne 24. 4. 1631; viz též H. STURM, Das Werden von Stadt und Bezirk St. Joachimsthal. St. Joachimsthal 1932, s. 123; T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 209. 78 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 22. 3. 1631.

36 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala městech jsou rozhodnuti setrvat při augsburské konfesi. 79 Zatímco v Praze byla rekatolizace v roce 1630 v hrubých rysech skončena, v Jáchymově i dalších horních městech na Loketsku byla teprve v začátcích. 80 Vzpoura proti rekatolizaci v Jáchymově byla největším konfliktem protestantů s vojskem na Karlovarsku, úspěch ovšem nemohl být jiný než dočasný. Vpád saského vojska v roce 1631 luteránské obyvatelstvo Loketska uvítalo, spojovalo s ním naději na zachování víry svých otců. Ukázalo se, že úspěchy rekatolizace byly jen zdánlivé, do Chebska se vrátilo sedmnáct šlechtických rodin, do Loketska osm. S emigranty přišel do Chebu i bývalý purkmistr Wolf Adam Pachelbel, kterého Sasové ustanovili komisařem loketského kraje a Mikuláš Globnar z Globna, který se stal komisařem chebského i loketského kraje. 81 Rekatolizace se sice pozastavila, ale neskončila. V Karlových Varech působily škody a nesnáze s ubytováním saského vojska a válečná kontribuce opačně, takže císařské vojsko zde vítali měšťané v roce 1632 radostně. 82 To však byl jev ojedinělý. Z Lokte naopak před císařským vojskem obyvatelstvo uprchlo k příbuzným a známým do Horního Slavkova a okolních vesnic. Podobně utíkali horníci a měšťané z Kutné Hory v roce 1626 před císařským vojskem. 83 Jak se císařské vojsko k nekatolíkům ve městech chovalo bylo obecně známo. V Loketském kostele kázal během saské okupace magistr Ringer a tři katolické duchovní zde dokonce uvěznili. 84 Po obsazení města císařským vojskem byli Loketští kvůli tomu vyšetřováni. V Ostrově delegace městské rady vzala katolickému faráři za saské okupace klíče od kostela a požádala ho, aby odešel. Duchovní správu pak zajišťoval luteránský pastor Daniel Schindler. Propuštěn byl i katolický personál kostela a školy a nahrazen protestanty. Po vyhnání Sasů se katolický farář po třicetipěti týdnech do Ostrova vrátil. 85 Také v Krásně byli katolíci za saské okupace pronásledováni a farář z obavy o život utekl do tepelského kláštera. 86 Mnozí noví katolíci, nedávno ještě luteráni, se vrátili na Loketsku za saské okupace ke staré víře, zprávu o tom podal hornoslavkovský vikář. 87 Po odchodu saských vojsk museli Jáchymovští zásobovat císařské vojsko a rekatolizace pokračovala. V roce 1632 působil v Jáchymově katolický kněz Wolfgang Atzendorfer podávající pražskému arcibiskupství zprávy o luteránech přestoupivších na katolickou víru. V období od 5. dubna 1632 do 17. července zde přestoupilo 55 osob (převážně manželky a vdovy), dále 192 manželských párů a 90 vdov s dětmi, z nich některé v době Velikonoc. 88 Přesto si však ještě v roce 1633 loketský děkan s rekatolizací v Jáchymově nevěděl rady a žádal arcibiskupství o rozhodnutí, jak zde dále pokračovat. 89 Také jáchymovský hejtman Hans Jakob 79 Tamtéž, 5. 11. 1631. 80 Josef HANZAL, Rekatolizace v Čechách její historický smysl a význam, in: Československé dějiny (Samizdat), Praha 1980, s. 65. 81 Josef KOŘÁN - Antonín REZEK - Josef SVÁTEK - Justin V. PRÁŠEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby, díl III., Praha 1941, s. 475. 82 K. LUDWIG, c. d., s. 98. 83 J. HANZAL, c. d., s. 57. 84 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen s. 185. 85 J. KÜHNL, c. d., s. 138. 86 NA, APA, kart. 784, sign. C 81, 12. 4. 1631. 87 NA, APA, kart. 773, sign. C 81, 4. 4. 1635, zpráva vikáře Horního Slavkova Jodocus Thomas Selge. 88 NA, APA, kart. 770, sign. C 81, složka VII, 19. 7. 1632. 89 NA, APA, kart. 771, sign. C 81, 4. 8. 1633.

rekatolizace loketska 37 Kuttner v roce 1633 zpravoval, že je město nekatolické, v kostelích se veřejně konají nekatolická cvičení a že nemá prostředky, jak lidi přinutit k poslušnosti. 90 Charakteristické je, že ještě v roce 1633 byl císař ochoten ustoupit, dotazoval se arcibiskupa, zda by se nemělo evangelickým kazatelům v Jáchymově dovolit, aby lidem přisluhovali i svátostmi. Kardinál to odmítnul, ale ještě v roce 1634 se tak dělo v Horní Blatné, Abertamech a Božím Daru zcela veřejně. 91 Teprve 20. června 1633 dvorská kancelář všechna evangelická duchovní cvičení v Jáchymově zakázala, vrchní hejtman kostel uzavřel a městská rada marně žádala jeho otevření, aby se lidé mohli modlit za odvrácení rozmáhajícího se moru. 92 Farář Albanus byl v Jáchymově od roku 1634 a zdůrazňoval, že i za jeho přítomnosti zde mnozí lidé vyznávali evangelickou víru a on nedostával žádný plat. Byl přesvědčen, že když se do Jáchymova nevrátí vojsko, nic se nezlepší. Na kardinála se obracel jako na starého přítele. 93 Příznačná je jeho stížnost české královské komoře na luteránské predikanty v Abertamech a Horní Blatné, kteří byli placeni i chráněni, zatímco katolické faráře nechránilo ani císařské vojsko. Predikanty z Abertam a Horní Blatné žádal vyhnat, kostely a školy obsadit katolíky, návštěvy bohoslužeb organizovat a kontrolovat, všechny kacíře vyhnat, nepřijímat je za měšťany a nedovolit jim provozovat řemesla. 94 Jáchymovský hejtman Johann Jacob Kuttner byl v roce 1635 přesvědčen, že je jen málo kněží, kteří by mohli s úspěchem sloužit na farách v Božím Daru, Abertamech a Horní Blatné. 95 Všichni nekatoličtí kazatelé a učitelé horních měst Boží Dar, Horní Blatná, Abertamy, Horní Slavkov, Krásno a Čistá byli v roce 1635 na příkaz arcibiskupa české královské komoře vyhnáni. 96 Poměry v Jáchymově charakterizuje, že s obnovou oltáře zničeného za povstání v roce 1631, bylo započato až v roce 1637. Tehdy byli do Jáchymova vysláni pavláni a kardinál požádal komoru, aby jáchymovskému hejtmanovi poručila pomáhat jim při reformaci. 97 Když se 6. května 1637 stal jáchymovským děkanem horlivý a energický rekatolizátor Vigilius Battocletus, řeholní klerik žebravého řádu sv. Pavla, ochotný dle vlastních slov vycedit poslední krůpěj krve za obnovení katolické víry, žádal od pražského arcibiskupství kromě jiného, aby nařídilo hejtmanovi oltáře obnovit. Ten to přikázal městské radě a současně poručil odstranit náhrobní kámen instalovaný v kostele luterány. Městská rada všechny jeho úpravy však odmítla. Po zkušenostech z roku 1631, kdy lidé rozehnali vojsko a povstání se nepodařilo zabránit, žádal děkan podobně jako jeho předchůdce Albanus, aby arcibiskupství zajistilo vyslání početného vojska, protože byly ohroženy dokonce životy místních katolíků. Žádal také vyměnit všechny nekatolické učitele a kostelní sluhy, zakázat pohřby a svatby nekatolíků a nedovolit, aby se pohřbívali na hřbitově. 98 Oltář p. Marie však opraven nebyl, jáchymovský děkan o to usiloval ještě v roce 1657. 99 90 NA, SM, kart. 1981, sgin. R 109/11, 6. 4. 1633. 91 F. KRÁSL, c. d., s. 114. 92 NA, APA, kart. 771, sign. C 81, 2. 9. 1633, 1. 10. 1633. 93 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 18. 6. 1635. 94 NA, APA, kart. 713 A, sign. C 81, 27. 1. 1635; F. KRÁSL, c. d., s. 115. 95 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 10. 11. 1635. 96 NA, APA, kart. 11, sign. C 2, fol. 179; NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 18. 12. 1635; T. V. BÍLEK, Reformace, s. 104. 97 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 119, 9. 2. 1637. 98 NA, APA, kart. 781, sign. C 81, 18. 9. 1638. 99 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 4. 5. 1657.

38 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala Výbušná byla i situace v Horním Slavkově. Radní i ostatní měšťané byli sice u přijímání v roce 1629 už po druhé, ale jejich manželky, děti, nádeníci a služky setrvávali při staré víře. Také horníci byli většinou luteráni a farář pražskému arcibiskupství sděloval, že lze očekávat další rebelie ( non sine periculo novo rebellione et tumultus ). 100 Už v roce 1628 zde platilo, že měšťan, který nepřijal katolické náboženství nesměl vařit pivo, farář mu odepřel pohřeb a císařský hejtman radě poručil zabavit mu veškerý majetek. 101 Pokud zde ke konverzi došlo byla jen formální, protože v roce 1635 pražská reformační komise opakovaně žádala komoru jako vrchnost královských horních měst, aby přinutila lidi v Horním Slavkově a přifařených obcích Čisté, Krásně a vesnicích chodit alespoň jednou ročně ke zpovědi a přijímání, protože to neučinili už po čtyři roky. Zajistit to měl císařský rychtář. 102 Hornoslavkovský farář, z jehož podnětu reformační komise takto zasáhla, se vzdal naděje, že se dosáhne nějakého zlepšení. Žádal proto arcibiskupství, aby prostřednictvím komory nařídilo hejtmanovi přinutit lidi přestoupit na katolickou víru a katolíky chodit ke zpovědi. 103 Žádal však, aby byla zachována jeho anonymita, protože měl obavu z reakce lidí, kdyby se dozvěděli, že si na ně stěžoval a měl i strach ze vzpoury. 104 Vycházejíc z podobných žádostí obracelo se arcibiskupství na hejtmany. V roce 1638 požádalo jáchymovského o pomoc při rekatolizaci, protože místní farář na to sám nestačil. 105 Nejvyšší mincmistr Oldřich Adam Popel z Lobkovic však císaři v roce 1637 násilí v Jáchymově nedoporučoval, protože by mělo za následek emigraci předních osob blízkou hranicí do Saska. Zatímco ostatní báňská města se už přizpůsobila a lidé hodlali přestoupit, v Jáchymově by prý další nátlak způsobil jen další nesnáze. Císařské instrukce jeho mínění respektovala, mírnější prostředky v horních městech schválila a dovolila nekatolická duchovní cvičení. 106 V Horním Slavkově naopak hejtman v roce 1637 doporučoval použít násilí, přinutit obyvatelstvo přestoupit a vzpouzející se vyhnat. S výjimkou městské rady a několika katolíků byli tam tehdy samí luteráni. 107 Oldřich Adam Popel z Lobkovic byl v Jáchymově v říjnu roku 1644, sděloval, že zde reformace postupuje jen velmi těžce a že většina osob důležitých pro báňskou činnost chce raději emigrovat než přestoupit. 108 Téhož roku to potvrdil i rozklad zástupců města hrozící úpadkem báňské činnosti, pokud budou horníci nuceni rozhodnout se během dvou měsíců mezi přijetím katolického náboženství a emigrací. Poukazoval na to, že horníci jsou zvyklí svobodně přicházet i odcházet, bydlet se ženami a dětmi jen v dřevěných chatách a na rozdíl od rolníků v Čechách nenacházejí obživu v zemědělství, podmínky jáchymovského údolí to nedovolovaly. Výjimkou byl jen drobný chov slepic, potvrzuje to i dobová píseň Sey nur in Gott zufriede, 100 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, složka VII, rok 1629. 101 V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 77. 102 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 20. 3. 1635; 9. 5. 1635. 103 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 20. 3. 1635; 9. 5. 1635. 104 Tamtéž, 14. 8. 1635. 105 NA, APA, kart. 13, sign. C 2, sv. 9, fol. 637, 22. 1. 1638. 106 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 17. 7. 1637. 107 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, 11. 5. 1637. 108 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 18. 10. 1644.

rekatolizace loketska 39 iss die Berghühne vergnügt. 109 Podnětem k emigraci byly ovšem i průtahy vojsk, jejich ubytování a kontribuce. 110 Obtíže s rekatolizací horních měst nutily místodržitelství věnovat jim zvýšenou pozornost, hejtmana žateckého kraje upozorňovalo v roce 1641, aby zatýkal a dopravoval predikanty k výslechům do Prahy a uvádělo jmenovitě Jáchymov, Horní Slavkov a Krásno. 111 Zástupci komory připomínali, že horníci z báňských měst v Uhrách, kteří by případné emigranty z Jáchymova mohli nahradit jsou také luteráni a nekatolíci, nejsou usedlí, pracují jen za denní mzdu a podle vzoru saského kurfiřtství by se jim musela mzda zvýšit. 112 Zásahu mocenských orgánů se dovolávalo samo duchovenstvo, protože pouhým přesvědčováním se nedařilo luterány přivést k přestoupení na katolické náboženství, pomoci se dovolávalo i při obsazování far a škol. Úspěšnou rekatolizaci umožňovalo především násilí a pokud bylo použito mírných prostředků, dělo se tak za podmínky, že všechny jiné církve než katolické byly zakázány a pronásledovány. Ostrovský farář Selge se v roce 1641 dožadoval od vrchnosti příkazu, aby všichni poddaní, kteří dosud nepřestoupili, šli během tří týdnů ke zpovědi a přijímání nebo emigrovali. Podobně se dožadoval na pražském arcibiskupství příkazu městským radám v Ostrově a Hroznětíně, aby konfiskovaly všechny kacířské knihy. 113 Farář z Chlumu sv. Maří doporučoval v roce 1661 kacířské knihy ihned po vypátrání a konfiskaci spálit. 114 Množství zejména mladých nekatolíků v okolí Nového Kostela a Lesné na panství Mulců z Valdova zdůvodňoval tím, že mu páni nijak nepomohli při rekatolizaci. Ti však proti svým poddaným zakročit nechtěli, farář proto žádal přikázat jim, aby mu dle jeho dispozic pomáhali pod hrozbou trestu. 115 Farář z Kostelní Břízy sice konfiskoval ve dvou vesnicích okolo tří set kacířských knih, ale vyváznout se mu odtud podařilo jen s velkým nebezpečím, sám se pak už neodvažoval knihy konfiskovat a předpokládal, že je poddaní ještě mají. Mulcové, které charakterizoval jako poloviční katolíky mu poskytovali jen nepatrnou pomoc. 116 Také farář v Kraslicích žádal roku 1661 použít při rekatolizaci světské moci, bez ní si další postup nedovedl ani představit. 117 Rekatolizační úsilí, spojené s násilím, vytvářelo nepřátelskou atmosféru, která i nejdrobnější konflikty mezi měšťany a faráři prohlubovala. Většina obyvatel horních měst ve třicátých letech stále setrvávala při staré víře. Jáchymovští stále znovu žádali odložit přestoupení o čtyři až pět let a Hornoslavkovští se nechávali vést protestantskými kazateli. 118 Přestupování na katolickou víru bylo s živým zájmem sledováno a je příznačné, že se v jáchymovské báňské oblasti ozývají ještě v sedmdesátých létech noví katolíci, volající po násilí, protože byli vystaveni posměškům a někdy i zlostným útokům svých bývalých souvěrců. Nestávalo se to za přítomnosti duchovní či světské vrchnosti ani před misionáři, protože 109 Elvire VERNER, Ins Thal, ins Thal, mit Mutter und all, in: Joachimsthal in der Zeit Georgius Agricola, Schneeberg a Karlovy Vary 1994, s. 12. 110 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 85, 8. 11. 1644. 111 Tamtéž, fol. 114, 4. 9. 1641. 112 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 29. 10. 1644. 113 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 18. 6. 1641; tamtéž, kart. 788, sign. C 82, 22. 10. 1641. 114 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 20. 4. 1661. 115 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 20. 4. 1661. 116 Tamtéž, 30. 4. 1661. 117 Tamtéž, 30. 4. 1660. 118 F. KRÁSL, c. d., s. 126.

40 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala bylo známo, že za nimi stojí mocenské orgány. V Horní Blatné byli rychtář i konšelé vystaveni posměškům nekatolíků v kostele při nedělních bohoslužbách, stěžovali si na to místnímu misionáři a upozorňovali, že jeho naděje na přestoupení zdejších lidí nejsou oprávněné, protože mladí lidé i ostatní nekatolíci běhají houfně na luteránské bohoslužby do Saska. Žádali to přísně zakázat, přinutit je chodit do katolického kostela, v tom spatřovali jediné východisko. Takový rozkaz by prý zmohl více než práce šesti misionářů. Z emigrace obavy neměli, tvrdili, že ze dvou tisíc nekatolíků v okolí by odešlo sotva šedesát. 119 Kněží spolupracující s orgány světské moci používající často hrubého násilí vykazovali v rekatolizaci rychlejší, zato spíše formální úspěchy, naopak kněží dávající přednost nenásilné trpělivé pastorační práci nedosahovali úspěchů rychlých, zato trvalejších. K posledním snad patřil farář v Přísečnici, proti jehož přeložení obyvatelé protestovali u kardinála Harracha v roce 1635. 120 Pražský mír z 30. 5. 1635 zahájil novou vlnu rekatolizace, opětovné vyhánění predikantů i lidí odmítajících přestoupit. Za saské i švédské války však osobní kontakty arcibiskupství s vikáři a faráři na venkově ustávaly, když byl loketský děkan v roce 1639 předvolán na arcibiskupství, omluvil se, protože cestování bylo spojeno s velkým nebezpečím. 121 Počátkem roku 1639 zajali Švédové v Jáchymově katolického faráře (Vigilius Battocletus) a žádali za něj vysoké výkupné. Arcibiskupství pobízelo městskou radu faráře vykoupit, ta ale musela Švédům platit i vysoké výpalné. 122 Po válce Vestfálským mírem v roce 1648 skončila třicetiletá válka a od roku 1650 bylo intenzivněji pokračováno v rekatolizaci. Horní města Jáchymov, Boží Dar, Horní Blatná, Oloví, Abertamy, Hřebečná, Vejprty, Loučná, Horní Slavkov a Krásno byla v roce 1650 stále ještě luteránská a jejich obyvatelé se zamýšleli nad odchodem do Saska. 123 Obtíže s jakými se rekatolizace setkávala, zdůrazňovali jednotně jak kněží, tak představitelé světské správy. Počátkem roku 1650 se v Jáchymově rozšířila zpráva, že zde císař dovolí luteránské bohoslužby. Byla přijata s velkou radostí a všechna sousední města se rozhodla žádat totéž. Už po několik let přestupovalo na Jáchymovsku na katolické náboženství málo lidí, o Velikonocích toho roku nikdo. Dočasné povolení luteránských bohoslužeb na Chebsku do konce roku 1650 takové domněnky podporovalo a mezi katolickými duchovními vyvolávalo obavy. Měl je i jáchymovský děkan, protože už po několik let přicházely z Čech početné skupinky predikantů a kladl arcibiskupství otázku, co by následovalo, kdyby byly luteránské bohoslužby povoleny. 124 Reformační komisař, baron Mikuláš ze Schönfeldu, horní města objížděl, svolával měšťany na radnice a nutil k přestoupení nebo emigraci. Arcibiskupství vyzvalo všechny duchovní na Loketsku, aby mu poskytovali všemožnou pomoc, cokoliv a kdykoliv by od nich žádal, ve všem mu měli vyhovět a neodpírat. Komisař informoval arcibiskupství o své činnosti a spolu- 119 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, rychtář a rada města Horní Blatná misionáři J. Rungenovi 6. 7. 1676. 120 NA, APA, kart. 773, sign. C 81, 8. 8. 1635; 17. 10. 1635. 121 NA, APA, kart. 784, sign. C 81, 17. 8. 1639. 122 NA, APA, kart. 14, sign. C 2, fol. 182, 3. 4. 1639. 123 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, zpráva reformačního komisaře Mikuláše ze Schönfeldu 5. 10. 1650. 124 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 15. 2. 1650.

rekatolizace loketska 41 pracoval s ním i při obsazování farností. 125 Navštívil Jáchymov, Horní Slavkov, Krásno, Čistou, Oloví, Přísečnici i jiná místa. V Jáchymově dal měšťanům lhůtu čtrnácti dnů na přestoupení, pomáhal mu zde děkan i hejtman. V Oloví byli tehdy tři nebo čtyři katolíci, ale asi čtyřicet měšťanů mu rukoudáním slíbilo, že během tří týdnů přestoupí. 126 Tu však v následujícím roce dostal pokyn, aby s ohledem na uzavření míru přestal s násilnými metodami a dovolil i emigraci s tím, že pokud emigranti během šesti týdnů své statky neprodají, mohou být prodány ve prospěch královské pokladny. 127 Poptávka a koupěschopnost obyvatel po válce byly však malé, některým emigrantům se tak prodej v termínu nezdařil. Ani v Ostrově nelze v roce 1650 mluvit o ukončení rekatolizace. Na výzvu faráře nekatolickým měšťanům, aby se dostavili ke zpovědi a přijímání, nepřišel nikdo. 128 Podobně v Kraslicích, po přímluvách saského kurfiřta císař ustoupil a 23. března 1650 poručil ponechat Šumburky při staré víře. 129 Evangelický predikant a školmistr se tak v Kraslicích objevují znovu a vyháněni jsou až v následujícím roce. 130 Purkmistr, městská rada, důlní těžaři i horníci písemně prohlásili, že katolické náboženství nepřijmou a že jsou připraveni emigrovat. Pan ze Schönfeldu je charakterizoval ve zprávě kardinálovi jako velmi neústupné. 131 Pány ze Šumburka v roce 1651 nutil, aby během šesti týdnů získali schopného katolického kněze a školmistra, 132 v případě, že by nevyhověli, žádal o to pražské arcibiskupství. Páni ze Šumburka se odvolávali na dosud nevyřízenou stížnost ve věci reformace, kterou zaslali císaři. V souvislosti s rekatolizací, očekávanou emigrací a zánikem těžby a zpracování měděných rud, odhadovali škodu, kterou císař utrpí na příjmech na tři tisíce zlatých ročně. 133 Podobně i městská rada Horního Slavkova zdůrazňovala v roce 1651, že císař utrpí odchodem horníků škody na příjmech. 134 Jáchymovskému hejtmanovi bylo už v roce 1625 nařízeno provádět reformaci tak, aby to nebylo na škodu báňské činnosti a tím státní pokladně. 135 Protestanti nezvyklí v té míře jako katolíci na přísné a časté půsty je odmítali dodržovat. Důvodem byla i horší dostupnost postních potravin, především dovážených ryb, dražších než maso domácích zvířat. Kadaňští žádali v roce 1641 dovolení jíst v postní dny maso, protože v důsledku války nebyly na trhu k dostání sušené ryby ani jiná postní jídla. 136 Při občasných pobytech a průtazích vojsk vyjedli vojáci zásoby potravin, dodržovat půsty bylo pak ovšem obtížné. 137 Právo jíst maso v postní dny žádali i měšťané loketští a ostrovští, ostrovský farář s ohledem na blízkou hranici s luteránským Saskem doporučil jim vyhovět. 138 Také Hornoblatenští se odvolávali v roce 1656 na bídu a krušnou hornickou práci a na to, že maso domácího dobytka bylo dostupnější než obilniny a ryby, dovážené z vnitrozemí, které na trhu někdy 125 NA, APA, kart. 20, sign. C 3, 3. 1. 1650; tamtéž, kart. 22, sign. C 3, 10. 4. 1653. 126 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 5. 10. 1650. 127 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 5. 10. 1650. 128 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 28. 2. 1651; J. KÜHNL, c. d., s. 140. 129 F. KRÁSL, c. d., s. 142. 130 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 2. 3. 1651. 131 Tamtéž, 19. 6. 1651. 132 NA, APA, kart. 200, sign. C 83, 2. 3. 1651. 133 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 19. 6. 1651. 134 NA, APA, kart. 801, sign. C 83, 15. 4. 1652. 135 H. STURM, c. d., s. 123. 136 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 8. 2. 1641. 137 NA, APA, kart. 796, sign. C 83, 22. 2. 1648. 138 NA, APA, kart. 809, sign. C 83, 1. 2. 1655; NA, APA, kart. 821, sign. C 84, složka 1, 20. 1. 1661; NA, APA, kart. 825, sign. C 84, složka 2, 6. 2. 1662.

42 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala i chyběly. 139 Žádali to zejména horníci pracující pod zemí, tvrdili, že jim konzumace ryb neprospívá, kromě toho bylo maso v postních dnech obvykle levnější. 140 Právo nedodržovat půst udělovalo arcibiskupství jen výjimečně, aby se mezi novými katolíky nerozšířilo a nepovzbuzovalo k podobným žádostem i sousedy. Hornoslavkovským horníkům ho udělilo jen s podmínkou, že si ho vyprosí modlitbami a almužnami a respektovalo, že dražší postní jídla si horníci pro chudobu nemohli připravovat podobně jako v Sokolově. 141 Sokolovští získali tuto výjimku v roce 1657, 142 později v roce 1662 ji žádali i měšťané Teplé a Plané, 143 v roce 1664 ji opět získali i Sokolovští. 144 Za reformace byla většina církevních svátků zrušena a jejich obnovení bylo obtížné zejména v horních městech. Katolické svátky se nedodržovaly, lidé na Sedlecku pracovali na polích i ve svátečních dnech. 145 V Chlumu sv. Maří se ještě v šedesátých letech i ve dnech největších církevních svátků v krčmách hlučně hrálo i zpívalo, nejinak bylo i jinde. 146 Pokud se svátky jako dny pracovního klidu dodržovaly, vznikaly škody těžařům i horníkům. Rudy se těžily po celý rok, nejvíce na jaře a v létě, kdy bylo dost vody pohánějící mlýnské stoupy. Horníci proto faráře v Horním Slavkově žádali, aby dovolil pracovat ve mlýnech v době, kdy je dostatek vody i o svátcích, farář požádal o rozhodnutí arcibiskupství, 147 to pak nařídilo zachovávání svátků podřídit těžbě a zpracování rud. 148 Úspěšný průběh rekatolizace závisel ve městech zejména na složení městských rad. Prosadit do nich katolíky žádala už instrukce knížete Lichtenštejna roku 1622, současně nabádající měšťany k přestoupení. 149 V Karlových Varech šli radní ke zpovědi a přijímání 25. března 1628 a prvním katolíkem se stal Johann Jakob Hüttner, který byl jmenován 28. září 1625 purkmistrem. 150 V Ostrově šli radní ke zpovědi a přijímání až 7. dubna 1636. 151 V Lokti odstranil krajský hejtman luterány z městské rady v roce 1627, ale katolický purkmistr Wohlrab se musel před měšťany uchýlit pod ochranu tamějšího katolického děkana a teprve po zásahu apelačního soudu se po čtyřech týdnech odvážil na svobodu. 152 V Horním Slavkově vyměnil císařský hejtman po roce 1627 městskou radu postupně, propuštěn byl i městský písař. 153 V Abertamech, Hřebečné, Božím Daru a Horní Blatné nebyl v roce 1650 katolický kněz, městské rady zde nemohly být obnoveny, protože zde žádní katolíci nebyli a obyvatelé Horní Blatné prohlásili, že na katolické náboženství nepřestoupí. 154 139 NA, APA, kart. 813, sign. C 84, 9. 2. 1658; NA, APA, kart. 811, sign. C 84, 12. 2. 1656. 140 NA, APA, kart. 812, sign. C 83, Krásno 7. 2. 1657, Jáchymov 30. 1. 1657; tamtéž, kart. 816, sign. C 84, 10. 2. 1659; tamtéž, kart. 24, sign. C 3, 17. 2. 1656. 141 NA, APA, kart. 23, sign. C 3, 15. 2. 1654; tamtéž, kart. 29, sign. C 3, 1661 II, fol. 22, 22. 2. 1661; tamtéž, kart. 33, sign. C 4, složka II, 1665, fol. 10, 10. 10. 1665. 142 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 17. 2. 1656; tamtéž 10. 2. 1657. 143 NA, APA, kart. 825, sign. C 84, složka 2, 20. 2. 1662. 144 NA, APA, kart. 32, sign. C 4, složka II, 1664, fol. 22, 22. 2. 1664. 146 NA, APA, kart. 801, sign. C 84, 8. 11. 1652. 146 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře z roku 1662. 147 NA, APA, kart. 792, sign. C 81, 28. 10. 1644; tamtéž kart. 794, sign. C 83, 4. 1. 1646. 148 NA, APA, kart. 18, sign. C 3, 26. 6. 1646. 149 J. KOŘÁN - A. REZEK - J. SVÁTEK - J. V. PRÁŠEK, Dějiny Čech, s. 47. 150 K. LUDWIG, c. d., s. 43. 151 J. KÜHNL, c. d., s. 139. 152 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 178. 153 V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 75. 154 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, složka IV, 5. 10. 1650.

rekatolizace loketska 43 Podobně tomu bylo ještě v roce 1657 v Kraslicích, kde nebylo dost katolíků na výměnu celé městské rady a královským dekretem bylo proto nařízeno provést alespoň částečnou výměnu. 155 Málo katolíků na výměnu celých městských rad bylo v roce 1650 i v Jáchymově a Loučné. V Hoře Sv. Šebestiána, Kovářské a Vejprtech se městské rady podařilo vyměnit, zato v Loučné obyvatelé jen přislíbili v několika dnech přestoupit. Reformační komisař se tím spokojil jen s ohledem na příslušnost zdejších obyvatel k luteránské faře v sousedním Oberwiesenthalu, zdůraznil ale, že se přestoupení nevyhnou. 156 V Kovářské a Vejprtech bylo tehdy stále ještě čtyřicet luteránů, naopak katolická městská rada v Krásně žádala už v roce 1630 katolického kněze výlučně pro svou faru. 157 V roce 1650 navštívil Jáchymov reformační komisař Mikuláš ze Schönfeldu, svolal lidi stejně jako v Horním Slavkově na radnici, řekl jim, že císař jiné než katolické náboženství nebude v zemi trpět a dal jim lhůtu čtrnácti dnů na přestoupení. Aby se vyhnuli trestům, slibovali lidé chodit do kostela, slib ale neplnili. Farář už nevěřil, že je možné přivést všechny k přijetí katolické víry, ale purkmistr Jakub Schändlich reformačnímu komisaři přislíbil, že obyvatelé během čtrnácti dní přestoupí. Na další shromáždění svolané děkanem se už přední měšťané nedostavili, přišli jen řemeslníci, ševci, krejčí, tkalci, kováři a čeleď. Tři z nich prohlásili, že by rádi viděli toho, kdo by je přinutil přijmout katolické náboženství nebo je z Jáchymova vyhnal. Po jeho příchodu do Jáchymova se lidé bouřili a prohlašovali, že staré náboženství neopustí. Komisař se domníval, že je navedli predikanti, protože z lidí čišela zarputilost a zdálo se, že není naděje je k něčemu přinutit. Jako první v Jáchymově přestoupil purkmistr Jakub Schädlich, rychtář Georg Selinger a přední obchodník Megasius. Komisař byl přesvědčen, že budou následovat přední měšťané, protože by se jistě neradi rozloučili se svým majetkem. Tvrdil, že pokud někteří lidé emigrují, důlní a hutní podnikání to neohrozí, protože je mohou nahradit vojáci i jiní lidé. Co se týče prostředků, kterých je nutno v Jáchymově použít, byl komisař mínění, že se s měšťany musí zacházet jako se zločinci, protože jednali proti Obnovenému zřízení zemskému a protože je nutné, aby pochopili, že všichni poddaní mají povinnost žít podle zvyklostí a mravů země. 158 Komisaře podporovaly všechny místní světské i duchovní orgány, dvěma duchovním byl zajištěn příjem tři sta zlatých. 159 Někteří měšťané se ani hrozbou emigrace nedali zastrašit, věřili, že budou moci docházet se sousedního Saska na trhy do Jáchymova. Reformační komisař je této iluze zbavil, řekl, že takový obchod trpěn nebude a jejich majetek v Čechách jim bude konfiskován. Luterány v městské radě vyměnil za katolíky, těch však bylo tehdy v Jáchymově jen devět a dva z nich měli tak špatnou pověst, že do rady nemohli být jmenováni. 160 Ve zprávě arcibiskupovi reformační komisař už 13. února 1651 uvedl, že se v Jáchymově z kacířů stali katolíci, protože šli ke zpovědi a přijímání, že celé město bylo zbaveno kacířů. Aby se o tom komisař ujistil, svolal všechny měšťany na radnici a s jejich souhlasem dal do městských knih zapsat, že ve městě budou dále trpěni jen dobří katolíci. Souběžně s reformačním komisařem působil v Jáchymově i děkan Wolfgang Atzendorfer. V souvislosti s poválečnou obnovou rekatolizace o Velikonocích roku 1651 oznámil, že lidé musí buď přestoupit nebo odejít ze země. Mnoho lidí uvažovalo o emigraci do Saska, současně se ale po desítkách odtamtud vraceli a slibovali účast na bohoslužbách, na přestoupení 155 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, královská dekret 20. 10. 1657. 156 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 5. 10. 1650. 157 NA, APA, kart. 766, sign. C 81, složka IV, 4. 4. 1630. 158 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 5. 10. 1650. 159 NA, APA, kart. 1985, sign. R 109/12, sv. 8, 16. 11. 1650. 160 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 5. 10. 1650.

44 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala ale žádali odklady. Tehdy začali lidé ve větším počtu přestupovat. Děkan je arcibiskupství vykazoval jmenovitě s daty přestoupení, celkem 145 osob. 161 Někteří z nich ale nechodili ani ke zpovědi, ani k přijímání. Přestupovaly i manželky a vdovy, které obvykle setrvávaly při staré víře častěji než muži nesoucí odpovědnost za rodinný majetek a jeho případnou ztrátu konfiskací. Po osobních rozhovorech rozdělil děkan ženy do čtyř skupin. Do první zařadil ty, které přestoupí jistě, do druhé ty, u nichž byla naděje na přestoupení, do třetí ženy, které přestoupí pravděpodobně až po dlouhé době a do čtvrté ženy, které se katoličkami nikdy nestanou. 162 V roce 1652 se začali jáchymovští emigranti vracet ze Saska ve větším počtu a od 25. září 1651 do 4. února 1652 přestoupilo v Jáchymově sto osob, mezi nimi bylo i mnoho žen. Děkan počítal s tím, že v dalším přestoupí asi padesát vdov a manželek, se čtyřmi manželkami a osmi vdovami si však nevěděl rady. Hlavní příčinu obtíží spatřoval v tom, že se Jáchymovští téměř každý týden stýkají se saskými souvěrci, stěžoval si také, že žádný teologický výklad nepomáhá a že není k víře jakou má s lidmi práci. 163 Obyvatelé příhraničí chodili do Saska, opačně do Čech sasští predikanti. V roce 1657 luteránský predikant oddal dva snoubence v Božím Daru, jáchymovský děkan si na to stěžoval superintendantovi v saském Annabergu, žádal ho, aby se to neopakovalo a snoubence chtěl oddat znovu katolicky. 164 Emigraci podporovaly i vysoké daně, které někteří lidé hlavně z Abertam a Horní Blatné nemohli zaplatit. 165 Nekatolíci však byli v Abertamech ještě v roce 1666, kdy dokonce na farním dvoře přepadli katolického kněze a nutili ho, aby schválil jejich požadavky. Arcibiskupství pak obyvatele Abertam charakterizovalo jako vzpurné a neústupné heretiky, kteří všechny pokusy o rekatolizaci napadají, misionářů si neváží a během bohoslužeb a kázání se chovají vzpurně. Žádalo krajského hejtmana, aby vůdce přepadení uvěznil a všechny o Velikonocích přinutil ke konverzi. 166 V souvislosti s rozhodnutím kam Abertamy přifařit vyjádřilo arcibiskupství v roce 1666 přesvědčení, že se tam stále ještě šíří luteránství. 167 V Jáchymově však v roce 1654 přestoupilo dalších šedesát šest osob a děkan věřil, že v následujícím roce jich bude víc. 168 Postupně zde přibývalo lidí, kteří se s obřady a zvyklostmi katolické církve smiřovali, uváděl jáchymovský děkan v roce 1656. Procesí se zúčastňovalo mnoho lidí a děkan žádal dovolení, aby se jich mohli zúčastňovat i nekatolíci z okolí. 169 Na obtíže s rekatolizací poukazovala městská rada Horního Slavkova v roce 1652 a dle soudu faráře bylo město i v roce 1656 stále spíše kacířským než katolickým. 170 Také na panství Wallhof (Lesná) probíhala rekatolizace jen pomalu. Do Saska uprchlo čtyřicetčtyři a další se tam přiženili. K takovému vývoji přispěla především luteránská vrchnost a saské sousedství. 171 161 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, 13. 2. 1651; 14. 7. 1651, 25. 9. 1651, 20. 10. 1651. 162 Tamtéž, zpráva jáchymovského děkana 20. 10. 1651. 163 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, zpráva jáchymovského děkana 4. 2. 1652. 164 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 31. 1. 1657. 165 F. KRÁSL, c. d., s. 144. 166 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 16. 4. 1666; tamtéž, 13. 4. 1666; NA, APA, kart. 33, sign. C 4, složka IV, fol. 13, 13. 4. 1666. 167 NA, APA, kart. 34, sign. C 4, složka VII, fol. 2, 2. 7. 1666. 168 NA, APA, kart. 810, sign. C 83, rok 1655. 169 NA, APA, kart. 811, sign. C 84, 10. 3. 1956. 170 NA, APA, kart. 801, sign. C 83, 15. 4. 1652; tamtéž, kart. 810, sign. C 83, 13. 2. 1656. 171 R. SCHREIBER, c. d., s. 88.

rekatolizace loketska 45 Jáchymov byl i v šedesátých letech místem, kde musel farář obhajovat katolické náboženství proti stále se ještě vyskytujícím predikantům. 172 Přestoupivší luteráni se sice zúčastňovali bohoslužeb a formálně žili jako katolíci, ale současně četli tajně nekatolické knihy a scházeli se s bývalými souvěrci na kázáních. 173 Knihám lidé věřili více než výkladům stovek učených doktorů. Sledovali, zda kázání není s nimi v rozporu, v kladném případě ani nejlepší kázání nebyla k ničemu. Knihy byly také příčinou malé návštěvnosti kostelů. O svátcích si v nich četli a měli z nich větší potěšení než ze mše, která byla čtena latinsky, jazykem, kterému nerozuměli. Knih si velmi vážili a když jim byly zastavovány plakali a naříkali jako kdyby se jim bral nejcennější poklad. Katolický reformátor Jodocus Schmidl ve zprávě o missi na Loketsku naléhal, aby se knihy konfiskovaly, považoval je za vážnou překážku rekatolizace. Upozorňoval, že domovní prohlídky se nesmějí předem ohlašovat a věřil, že po konfiskaci knih budou kostely více navštěvovány a konverze usnadněna. 174 Konfiskace nekatolických knih nebyla v úplnosti nikdy dovedena do konce. V Jáchymově museli lidé už v roce 1629 nekatolické knihy odevzdat na radnici a přísahat, že další nemají ani doma ani v úkrytech. 175 Loketský vikář v roce 1638 přesvědčoval luterány o správnosti katolického náboženství čtením nekatolických knih. Arcibiskupství to s nadšením nepřijalo, ale dovolilo mu v takové praxi pokračovat. 176 Později v padesátých letech žádali o to faráři na Loketsku často, ostrovský farář v roce 1661. 177 Také jáchymovský děkan žádal v roce 1656 od arcibiskupství povolení číst s nekatolíky zakázané knihy, aby mohl vyvracet luteránské články víry a vést tak lidi k přestoupení na katolické náboženství. 178 Arcibiskupství mu to už v březnu téhož roku dovolilo, stejně i faráři v Krásném Lese. 179 Výskyt kacířských knih se předpokládal v Horní Blatné, Přebuzi, Perninku i okolních vesnicích. S konfiskacemi se pospíchalo, protože byla obava, že je lidé dobře uschovají v tajných skrýších. 180 Nejvíce kacířských knih bylo objeveno v Kraslicích a okolí, měli je i noví katolíci. Farář v Krásně konfiskoval farníkům kacířské knihy ještě v roce 1662 a odesílal je arcibiskupství. 181 V Ostrově lidé nepřinesli ani na opakované výzvy faráře jedinou knihu a v roce 1641 prohlašovali, že od katolické víry odstoupí. Farář se proto dožadoval na pražském arcibiskupství příkazu městským radám v Ostrově a Hroznětíně konfiskovat nekatolické knihy násilím. V Ostrově bylo tehdy už jen pět nebo šest nekatolíků, odmítajících přestoupit, kteří už dostali od vrchnosti příkaz k emigraci. Farář se domníval, že kacířské knihy mají mnozí, ne-li všichni, včetně nových katolíků, ve svátečních dnech si z nich doma předčítali a do kostela nechodili, ti, kteří chodili, se modlili s přinesených kacířských knih. Kacířské knihy měly dokonce děti ve škole. 182 V Krásně měli mnoho nekatolických knih i přední měšťané ještě v roce 1656. 183 Kacířské knihy, zvláště kalendáře, 172 NA, APA, kart. 28, sign. C 3, složka I, 1660. 173 W. KORB, c. d., s. 34. 174 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 1. 175 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 140, 22. 11. 1629. 176 NA, APA, kart. 13, sign. C 2, fol. 637, 19. 8. 1638; tamtéž, kart. 781, sign. C 81, 7. 8. 1638. 177 NA, APA, kart. 821, složka 1, sign. C 84, 20. 1. 1661. 178 NA, APA, kart. 811, sign. C 84, 22. 2. 1656. 179 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 25. 3. 1651; tamtéž, 12. 12. 1656. 180 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4 I. 181 NA, APA, kart. 4289, sign. D 142/2, zpráva sokolovského vikáře z roku 1662. 182 NA, APA, kart. 787, 14. 8. 1641; 26. 9. 1641; 22. 10. 1641. 183 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 1656.

46 Historické statě A ČLÁNKY Jaroslav fiala mohli lidé podle zprávy vikářů z roku 1662 běžně kupovat od projíždějících kupců. 184 Ještě v roce 1717, když byly kacířské knihy v Nejdku zabavovány a lidé se o tom doslechli, přestávali chodit do kostela. 185 Velkou závadu spatřoval loketský děkan v roce 1662 také v nápisech z luteránské věrouky v kostelích. Byly v kostele v Nejdku, ale i v Jáchymově, zde vzešly ze známé jáchymovské knihovny libri catenati, uložené tehdy asi na faře. 186 Arcibiskupství prověřovalo v kostelích také náhrobní nápisy. V Horním Slavkově schválilo epitaf císařského plukovníka Georgia Günthera, nekatolíka, o němž se domnívalo že jen předčasná smrt mu zabránila přestoupit na katolické náboženství. 187 Obětí rekatolizace se v Jáchymově stala známá latinská škola spojující humanismus s reformačními ideály. Jáchymovský horní hejtman 21. července 1625 poručil její žáky propustit, školu uzavřít a klíče mu odevzdat. To byl současně konec zmíněné latinské knihovny úzce spojené se školou. V roce 1628 se ještě uvažovalo o nákupu knih a v roce 1651 dostal reformační komisař Mikuláš ze Schönfeldu z Vídně příkaz knihovnu inventarizovat, pak ale upadla zcela v zapomnění. 188 Podobně zanikla škola v Horním Slavkově a teprve v roce 1635 se ji i ostatní školy v báňských městech snažil obnovit tamější farář. 189 Snaha očistit školy od nekatolických učitelů a prosadit katolickou výchovu mládeže byla sice patrná od samého počátku, ale učitelé nekatolíci byli na Loketsku ještě v padesátých i pozdějších letech. Souviselo to s postupem rekatolizace, dosud luteránské či z nových katolíků se stávající městské rady se snažili luteránské učitele udržet, a pokud se s místními katolickými duchovními nedohodly, rozhodovalo arcibiskupství. Městské radě v Horním Slavkově v roce 1658 oznámilo, že přijímání a propouštění učitelů přísluší tamnímu děkanovi, případně arcibiskupství. 190 Martin Maxmilián Mayer, farář v Kraslicích, žádal roku 1657 zakázat nekatolickým učitelům výuku a doporučoval, aby na to hejtmani dohlédli na celém Loketsku. 191 Na katolickou výchovu mládeže kladlo arcibiskupství důraz a v Jáchymově ještě v roce 1659 děkan nového kantora upozorňoval, aby se na škole nic luteránského neučilo ani nezpívalo. 192 Fary Katolických duchovních byl zejména z počátku nedostatek. Pražské arcibiskupství usilovalo už v roce 1621 obsadit především děkanát v Lokti. Obrátilo se na komendátora křížovníků s červenou hvězdou v Chebu, aby co nejrychleji zjistil a popsal situaci loketského děkanátu a pomohl pražskému spolubratrovi Františku Johanu Wagnerovi, nastávajícímu faráři a děkanovi v Lokti. Toho však muselo už v říjnu toho roku napomínat, protože se opíjel. 193 184 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského děkana z roku 1662. 185 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, složka IV, 20. 5. 1717. 186 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského děkan z roku 1662. 187 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 2. 9. 1655, 8. 10. 1655. 188 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 28. 2. 1651; H. STURM, Die Bücherei der Lateinschule in St. Joachimsthal, St. Joachimsthal 1929, s. 45. 189 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 4. 4. 1635. 190 NA, APA, kart. 26, sign. C 3, 11. 5. 1658. 191 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, připomínky faráře M. Mayera ke královskému dekretu ze dne 20. 10. 1657. 192 SOkA Karlovy Vary, AM Jáchymov, radní protokol 1659-1665, fol. 88, 1659. 193 NA, APA, kart. 9, sign. C 1, fol. 349, 27. 1. 1621; kart. 8, konceptář, 21. 10. 1621.