Peter Reichel : Svůdný klam Třetí říše fascinující a násilná tvář fašismu Pro napsání recenze jsem si zvolila knihu Svůdný klam Třetí říše fascinující a násilná tvář fašismu, která pojednává o nacistické ideologii v letech 1933 1945. Autorem knihy je Peter Reichel. Je to německý historik narozen roku 1942 a profesor politických věd, v současné době přednáší na univerzitě v Hamburgu. Je expertem na otázky týkající se nacistického režimu a nacistické ideologie. Píše odborné knihy a úvahy, mezi nejznámnější patří Vypořádání se s minulostí v Německu (Vergangenheitsbewältigung in Deutschland: 2001), což je rozsáhlá odborná práce o současných Němcích vyrovnávajících se se svou nacistickou minulostí nebo Objevené památky (Erfundene Erinnerung: 2004), což je odborná kniha analyzující zobrazení holocaustu ve filmech. 1 Autor v této odborné publikaci popisuje nacistický režim a jeho ideologii ze všech možných úhlů. Píše o politice, významných osobnostech, propagandě, zkrátka o všem, co dělalo nacismus tím, čím byl. Zodpovídá na ošemetnou otázku, jak si Adolf Hitler získal sympatie tak obrovského množství lidí a jakým způsobem si dokázal tyto sympatie udržet. Ukazuje tím nejen to, jak nacisté dokázali své ideály udělat atraktivnější a jak je dokázali podsunout úplně všude, kam se tehdejší člověk podíval, ale také, jak moc dokázala být tato moc nebezpečná a zničující. Autor se zabývá především politologií a tato kniha byla psána z pohledu částečně historického a částečně politologického. Politická situace v Třetí říše zde byla zmapována opravdu důkladně. Třetí říše je obvyklé téma knih Petera Reichela. Dnes patří k předním znalcům této historické epochy a hodně píše o nacistické ideologii, nacistické propagandě, politice v Třetí říši a holocaustu. Tato kniha je jeho stěžejní dílo a je jedním z nejdetailnějších rozborů nacistické propagandy, který existuje. Autor psal velmi odborným jazykem, využíval hodně dlouhé souvětí, citoval z jiných odborných textů, byla to zkrátka kniha velmi komplexní a já se v ní velmi 1 fašismu (1), Praha 2004 (přeložil z německého originálu Josef Boček)
obtížně orientovala. Hodně často tam byla slova, která jsem si musela vyhledávat, protože jsem jim nerozuměla a občas jsem se přistihla, že čtu tu stejnou větu pořád dokola. Zkrátka a dobře, autor psal velmi složitě a nedokázal zkrátka udržet mou plnou pozornost. Rozhodně to byla kniha pro někoho, kdo je zvyklý na tento typ textů nebo na odbornější literaturu. Já se sice zajímám o Třetí říši, nacismus a všechno kolem toho, ale i toto mou chuť ke čtení této knihy zkrátka nezvýšila. Mnohem více bych ocenila, kdyby autor psal jednodušším jazykem a také občas věci trochu více vysvětloval, a to především v kapitolách o politice. Ale některé myšlenky autora mne zaujaly a vybrala jsem ty, podle mne, nejdůležitější. Zaprvé: Málokdo věřil v konkrétní osobu Adolfa Hitlera [ ] Téměř všichni věřili v Hitlerův obraz, který společně vytvářili. 2 Téměř nikdo nevěděl, jaký je Hitler v soukromí, jediné, co jim bylo k dispozici, byla Hitlerova věřejna imidž. Hitler podle mého názoru nebyl žádný Vůdce v pravém slova smyslu, rozhodně neztělesňoval árijský ideál, byl nízkého vzrůstu, neměl žádné vyšší vzdělání nebo zkušenosti v politice. Přesto dokázal pobláznit a zmanipulovat obrovské množství lidí a to jen díky obrazu, který lidem ukázal. Hitler byl vynikající řečník, byl zklamán první světovou válkou stejně jako mnoho Němců. Dokázal být jedním z nich, ale zároveň být něčím nelidským, mýtem, Vůdcem. Lidé věřili tomuto obrazu, spíše než skutečnosti, kterou ale nesměli zahlédnout. Proto Hitler utajoval svůj osobní život a prezentoval se před německým lidem jako dokonalý politik, dokonalý Vůdce, ale ne jako člověk z masa a krve, anebo alespoň ne tolik. Zadruhé: SS byly stylizovány jako elitní řád, o čemž vypovídá nejen ideologie a hierarchie této organizace, ale také sociální struktura jejich členů, vnější vzhled a veřejné vystupování. Prostřednictvím černých uniforem, naleštěných černých holinek a bílých rukavic dodávali příslušníci SS svému zevnějšku nádech excentričnosti, dramatičnosti a hrozivosti. 3 2 fašismu (125), Praha 2004 (přeložil z německého originálu Josef Boček) 3 fašismu (191), Praha 2004 (přeložil z německého originálu Josef Boček)
S tímto pocitem se dokážu ztotožnit, proto mě tato pasáž velmi zaujala, a vůbec, celá kapitola o SS. Pokaždé, když se dívám na nějaký film s tematikou druhé světové války nebo na nějaké dobové fotografie, tak mi příslušníci SS vždycky nahání hrůzu, ale také vzbuzují respekt a člověk má chuť nahlédnout pod slupku té profesionality, té elity, té loajlity, ale dobře ví, že nemůže. Jejich vzhled je sice dramatický, ale rozhodně upoutá pozornost a kdyby člověk příslušníka SS potkal na ulici, tak čistě kvůli jeho uniformě a nekompromisnímu výrazu nebude dělat nic, co by mu nemuselo projít. Já bych se rozhodně narovnala, přešla na opačný chodník a třásla se ještě za rohem. Nejhrozivější, ale zároveň nejefektnější mi připadá lebka se zkříženými hnáty na čepici, těsně pod nacistickou orlicí svírající hákový kříž. Zatřetí: Právě sport se stal masovým fenoménem, který byl, snad poněkud nadneseně, nazván světovým náboženstvím 20. století, každopádně si záhy získal pozici eminentně důležitého kulturního faktoru. Být sportovní totiž patřilo k důležitým prvkům střízlivě nenuceného životního pocitu, který si byl vědom těla a na tělo kladl zvláštní důraz. 4 Tohle mě zaujalo proto, že je fakt, že před 20. stoletím nebyl sport rozhodně tak populární, obzvlášť mezi ženami ne. Dobrá fyzická kondice byla propagována nacismem proto, že to bylo součástí árijského ideálu. Důležitost sportu pro nacistický režim byl prezentován obzvláště na Olympijských hrách roku 1936. Začtvrté: Nacionálně socialistický systém se ve velké míře možná více než jakýkoliv jiný novověký vládní systém definoval a pokoušel legitimovat prostřednictvím umění a masové kultury. 5 S tímhle souhlasím na sto procent. Kdyby Adolf Hitler neměl k dispozici rozhlas, film, divadlo, hudbu, plakáty, výstavy, noviny, časopisy a všechno kolem toho, tak by nebyla schopen získat si tak velké množství lidí na svou stranu. Adolf Hitler využil těchto prostředků, aby získal tu největší možnou cílovou skupinu: národ. Ne každá domácnost měla rádio, toť pravda, ale kdokoliv si mohl poslechnout projev Adolfa Hitlera z amplionu. Hitlerův životopis Mein Kampf 4 fašismu (59), Praha 2004 (přeložil z německého originálu Josef Boček) 5 fašismu (310), Praha 2004 (přeložil z německého originálu Josef Boček)
byl masově tištěn a prodáván, ulice byly pokryty barevnými plakáty a pod taktovkou Josepha Goebbelse vznikaly filmy, které pomalu hnětly celý národ do podoby, jakou si Hitler přál. Nacistická ideologie mohla zkrátka proniknout ke komukoliv prakticky jakoukliv cestou. To ji dělá geniální, ale děsivou zároveň. Zapáté: Čím temnější jsou ulice, tím jasněji mají zářit naše divadla a kinosály nádherou světel. [ ] Čím těžší je doba, o to zářivěji se nad ní musí zdvihat umění jako utěšitel lidské duše. Toto řekl Joseph Goebbels a musím uznat, že je to nesmírně trefné. Čím horší doba, tím lidé musí být optimističtější. Propaganda a ideologie nebyla v době války tak důležitá, spíše bylo důležité navození pocitu bezpečí a optimismu. K tomu se také váže tento citát: Mezi šedesáti filmy, které byly natočeny v roce velkého obratu ve válce, 1942-43, najdeme pouze jeden válečný film a jen jeden snímek o životě velkého Němce Paracelsus G.W.Pabsta. Kromě toho zde najdeme dva völkisch filmy Veita Harlana s Kristinou Söderbaumovou v hlavní roli. Všechno ostatní byly filmové operety, revue a přehlídky šlágrů. Za dodnes trvající popularitu vděčí tyto snímky hercům, jako byly Hans Albers, Theo Lingen nebo Heinz Rühmann, dále svým triviálním zápletkám a konejšivým příslibům štěstí a také hudebnímu doprovodu. 6 Toto je jeden z mnoha příkladů nesmírné vypočítavosti nacistické propagandy a především muže, který ji celou řídil, Josepha Goebbelse. Během válečné euforie během let 1939-1941 bylo jasné, že je třeba vysílat co nejvíce válečných filmů plných statečných hrdinů, ochotných padnout za svou vlast, aby nadšení pro válku v německých řadách nikterak nepolevil. Ovšem při drtivé porážce německých vojsk u Stalingradu bylo potřeba uklidnit a uchlácholit veřejnost. A jak jinak to udělat, než natáčet samé komedie, které by odvedli jejich pozornost od kritické situace na frontě. Při vší nenávisti, kterou chovám pro nacisty ve svém srdci, musím uznat, že to byl velmi chytrý krok. Kniha je rozdělena do úvodu, osmi rozsáhlých kapitol, závěru, kde je obsažena bibliografie a mnoho poznámek k citacím, které autor využíval. Uprostřed knihy 6 fašismu (165), Praha 2004 (přeložil z německého originálu Josef Boček)
je několik stránek s dobovými fotografiemi, které zachycují například reprodukce tehdejších plakátů či Hitlera při jeho expresivních projevech. Nejsem historik ani politolog, takže nemohu říct, že čtení této knihy bylo pro mě jednoduché. Třebaže je pro mě Třetí říše jednou z nejzajímavějších epoch v dějinách, tak přece jen dávám přednost jednoduššímu zpracování a méně odbornému jazyku. Navíc se o politiku příliš nezajímám, chápu, že je to nesmírně důležitou součástí historie, ale vždycky mám raději stručné shrnutí politické situace z té doby a raději se soustředím na šťavnatější pasáže různé aféry, propagandu, tehdejší mravy, životy tehdejších významných osobností atd. Vzhledem k tomu, že je autor politolog a věnoval se politice velmi obšírně, tak bylo pro mě několik prvních kapitol opravdu složité přelouskat. Ale jakmile se autor dostal ke kapitolám Propaganda a zábava a Politická magie a vojenská moc, tak tam jsem se občas zatrhávala u rozsáhlých statistik, ale jinak se mi to četlo velmi dobře. Rozhodně to ale nebylo něco, co bych si vzala sebou na dovolenou a četla jen tak pro radost. Bylo to více než tři sta stran, pro mě velmi složitého, textu a tak mi trvalo velmi dlouho, než jsem obrátila poslední stránku a knihu zavřela. Autor měl sice rozsáhlou slovní zásobu a rozhodně věděl, o čem psal, ale zkrátka jsem v tom nedokázala najít jiskru, která by mě zaujala a donutila mě číst dál. Doufala jsem, že kniha bude více o propagandě a méně o politice. Chápu samozřejmě, že tyto věci často chodí ruku v ruce, ale těšila jsem se, že tam bude více o tehdejších filmech a významných osobnostech, například Josephovi Goebbelsovi či Leni Riefenstahl, doufala jsem také, že tam bude více o Hitlerově kultu osobnosti, projevu a způsob, kterým si Němce podmanil. Nechci říct, že by mě kniha zklamala, ale rozhodně jsem od ní čekala víc. Místy jsem se toho opravdu hodně dozvěděla, obzvlášť v kapitole o SS nebo německém filmu. Ale byly také pasáže, kdy jsem doopravdy zívala a těšila se, až budou za mnou. Sára Zeithammerová, 1. 3. 2014