Učební cíl: V rámci studia mají absolventi zvládnout problematiku z oblasti sociální komunikace, konkrétně dokumentové komunikace odborných informací včetně elektronického publikování. Součástí předmětu je typologie dokumentů, studenti by měli zvládnout třídy, bloky, typy a vlastnosti dokumentů, pochopit změny, které přineslo zavádění informačních technologií do dokumentové komunikace, a v této souvislosti si ujasnit pojmy hypertext, multimedium a hypermedium. Nezbytnou složkou dokumentové komunikace je citování dokumentů a v této souvislosti je nezbytné nutné zvládnout základní problematiku normy ISO-690, osvojit si metody citováni a tvorbu citací a bibliografických souboru podle uvedené normy a obeznámit se také s dalšími citačními styly používanými v oblasti vědecké komunikace. Cvičení sleduje obsahovou náplň přednášek. Obsahová náplň předmětu: 1. Dokumentová komunikace. Úloha informačních pramenů v dokumentové komunikaci, dokumenty a informační zdroje. Organizovaný přístup k dokumentové komunikaci. 2. Forma a vlastnosti dokumentu. Původnost obsahu, stupeň zveřejnění dokumentu, míra kontinuity dokumentu. 3. Třídy a jednotlivé typy dokumentů v rámci jednotlivých tříd. Textové, obrazové, zvukové, audiovizuální, elektronické a digitální dokumenty. 4. Informační technologie v dokumentové komunikaci.cd-rom, hypertext, www dokument, elektronické publikování. 5. Norma ISO 690 a ISO 690-2. Bibliografické citace. Odkaz na citaci. Bibliografický soupis. Metody citování: metoda číselných notací, metoda průběžných poznámek, metoda prvního prvku a data. Literatura: 1. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Dokumentografie. Část 1. typologie dokumentů. Opava, Slezská univerzita 1993. ISBN 80-901581-2-9. 2. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. MARVANOVÁ, Eva. Dokumentová komunikace. 1. vyd. Praha: Národní knihovna, 2007. S. 1-65. ISBN 978-80-7050-535-9. 3. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Bibliografická citace. Citování tradičních a elektronických dokumentů v souladu s normou ISO 690. Duha, 2001, č. 1, s. 2-7. 4. VYMĚTAL, Jan. VÁCHOVÁ, Miriam. Úvod do studia odborné literatury. Praha: Orac, 2000. 287 s. ISBN 80-86199-19-3. 5. MEŠKO, Dušan. KATUŠČÁK, Dušan. FINDRA, Jan a kol. Akademická příručka. 2. upr. a dopl. vyd. Martin: Osveta, 2005. ISBN 80-8063-200-6. 6. BRATKOVÁ, E. Bibliografické odkazy pro seznamy a citace [online]. Institut of Information Studies and Librarianship, 1996. Dostupné z http://www.cuni.cz/~brt/bibref 7. ČSN ISO 690: 1996. Bibliografické citace: obsah, forma, struktura.
8. ČSN ISO 690-2: 2000. Bibliografické citace. Část 2. Elektronické dokumenty nebo jejich části. 9. ČSN ISO 5127-1: 1993. Dokumentace a informace Slovník - Část 1: Základní pojmy. 10. ČSN ISO 5127-2: 1994. Dokumentace a informace Slovník - Část 2: Tradiční dokumenty. 11. POKORNÝ, J. Elektronické časopisy a jejich vliv na infrastrukturu vědeckých znalostí. [online]. Dostupné z http://ikaros.ff.cuni.cz/ikaros/1999/ Struktura předmětu: (přehled témat, klíčových slov, povinné literatury a kontrolních otázek ) Modul 1 Dokumentová komunikace 1.1 Základy sociální komunikace 1.2 Prvky komunikačního spojení 1.3 Komunikační akt a proces 1.4 Informační prameny 1.5 Dokumenty 1.6 Vlastnosti dokumentu 1.6.1 Hmotná stránka dokumentu 1.6.2 Původnost obsahu dokumentu 1.6.3 Stupeň zveřejnění dokumentu 1.6.4 Míra kontinuity dokumentu 1.7 Geneticko-funkční bloky dokumentů Klíčová slova: Sociální komunikace - dokumentová komunikace - dokumentová informace - informační pramen - dokument Průvodce studiem: Při vzájemné výměně informací lidé používali a používají nejrůznější informační prameny, které v historickém vývoji prošly složitou cestou postupných změn a zdokonalení. Hybnou silou jejich vývoje byla snaha lidstva osvobodit se od časoprostorové omezenosti přímě komunikace. Zvláštní význam pro rozvoj lidské civilizace měly a doposud mají dokumenty, které vznikly se záměrem zaznamenat informace, uchovat je v čase a přenést v prostoru. Dokumenty vznikaly v různých obdobích, na různých místech a z různých pohnutek a jsou v současnosti nejpoužívanějším prostředkem na uchování a přenos informací. Komunikují informace různého charakteru a využívají se různým způsobem ve všech oblastech lidského poznání a praktické činnosti. Dokumentová komunikace je neodmyslitelnou součásti komunikace. Způsobilost dokumentů fixovat, uchovávat informace prodlužuje nedokonalou lidskou paměť a umožňuje člověk, aby v šíření informaci překlenul časové bariéry. Spolehlivá komunikace v čase je důležitou podmínkou pro udržení kontinuity ve vývoji lidské
civilizace. Způsobilost dokumentů přenášet informace umožňuje lidem překonávat prostorové bariéry. Spolehlivá komunikace v prostoru je důležitá pro celistvost lidského poznání, pro integraci jednotlivých vědních oborů i praktické činnosti, pro nadnárodní charakter vědy a techniky. Základní studijní literatura: 1. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Dokumentografie. Část 1. typologie dokumentů. Opava, Slezská univerzita 1993. ISBN 80-901581-2-9. 2. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. MARVANOVÁ, Eva. Dokumentová komunikace. 1. vyd. Praha: Národní knihovna, 2007. S. 1-65. ISBN 978-80-7050-535-9. 3. MEŠKO, Dušan. KATUŠČÁK, Dušan. FINDRA, Jan a kol. Akademická příručka. 2. upr. a dopl. vyd. Martin: Osveta, 2005. ISBN 80-8063-200-6. Kontrolní otázky a úkoly: Vysvětlete rozdíl mezi informačním pramenem a dokumentem. Které prvky komunikačního spojení tvoří dokument? Co patří mezi typové vlastnosti dokumentu? Modul 2 Typologie dokumentů 2. Třídy a typy dokumentů 2.1.1 Textové dokumenty 2.1.2 Obrazové dokumenty 2.1.3 Zvukové dokumenty 2.1.4 Audiovizuální dokumenty 2.1.5 Elektronické a digitální dokumenty 2.2 Jednotlivé typy dokumentu v rámci tříd 2.3 Vliv informačních technologií a dokumentovou komunikaci 2.3.1 CDR-ROM 2.3.2 Hypertext 2.3.3 WWW dokument 2.3.4 Elektronické publikování 2.4 Organizovaný přístup k dokumentové komunikaci Klíčová slova: Třídy dokumentů- typy dokumentů-bloky dokumentů-hypertext-multimédium-hypermedium Průvodce studiem: Dokumenty umožňují jednotlivci neustálý kontakt s poznáním a myšlením ostatních lidí, ulehčují jeho společenskou adaptaci. Kromě těchto základních funkcí plní jednotlivé kategorie
a typy dokumentů své specifické úlohy v příslušných oblastech svého vzniku a využívání. Pokud hovoříme o typu dokumentu, máme na mysli vývojem ustálený a funkčně vymezený souhrn obsahových a formálních charakteristik, který je optimální pro určité komunikační situace a proto se opakovaně realizuje v určité množině dokumentů. Tyto relativně ustálené kombinace dokumentových vlastností existují v povědomí komunikující společnosti jako určité zobecněné modely a společnost je také přesně pojmenovává, např. monografie, diplomové práce, patenty apod. Na typ dokumentu mají vliv všechny prvky komunikačního spojení. Typologie dokumentu umožňuje pochopit postavení a perspektivu jednotlivých typů dokumentů v současné společenské komunikaci. Umožňuje, aby každý obsah určený pro dokumentové zaznamenání vstoupil do informačních procesů ve své optimální typové podobě. Problematika je velmi rozsáhlá a překračuje rámec tohoto předmětu. Záměrem je typologie dokumentů, jejichž obsah tvoří odborná informace. Označujeme je výrazem odborné dokumenty. Hledání moderních a efektivních způsobů komunikování odborných informací a znalostí se ubíralo různými směry, od úsilí o reformu vědeckého časopisu, přes adresné distribuování vědeckých prací a vydávání na mikrofiších a mikrofilmech, až elektronickému publikování a distribuování znalostí. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století se ve světě vytvořily technické předpoklady pro širší využití výpočetní a telekomunikační techniky v ediční a publikační oblasti. Současné trendy směřují k omezování publikování odborných informací tradiční formou ve prospěch jejich digitálního zpřístupnění. Postupně se světová znalostní báze přesouvá z papírového nosiče do elektronické podoby, a to nejen zásluhou elektronického publikování nových poznatků, ale i zpětnou digitalizací textů. Základní studijní literatura: 1. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Dokumentografie. Část 1. typologie dokumentů. Opava, Slezská univerzita 1993. ISBN 80-901581-2-9. 2. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. MARVANOVÁ, Eva. Dokumentová komunikace. 1. vyd. Praha: Národní knihovna, 2007. S. 1-65. ISBN 978-80-7050-535-9. 3. ČSN ISO 5127-1: 1993. Dokumentace a informace Slovník - Část 1: Základní pojmy. 4. ČSN ISO 5127-2: 1994. Dokumentace a informace Slovník - Část 2: Tradiční dokumenty. 5. POKORNÝ, J. Elektronické časopisy a jejich vliv na infrastrukturu vědeckých znalostí. [online]. Dostupné z http://ikaros.ff.cuni.cz/ikaros/1999/ Kontrolní otázky a úkoly: Vysvětlete rozdíl mezi elektronickým a digitálním dokumentem. Jaké znáte koncepce elektronického publikování?
Modul 3 Bibliografické citace podle normy ISO 690 3. Normy ISO-690 a ISO 690-2 3.1 Výklad termínů 3.1.1 Bibliografická citace 3.1.2 Odkaz na bibliografickou citaci 3.1.3 Bibliografický soupis 3.2. Tvorba bibliografických citací 3.2.1 Povinné údaje u tradičních a elektronických dokumentů 3.2.2 Nepovinné údaje u tradičních a elektronických dokumentů 3. 3 Metody citování 3.3.1 Metoda číselných notací 3.3.2 Metoda průběžných poznámek 3.3.3 Metoda prvního prvku a data 3.4 Přehled ostatních stylů citování Klíčová slova: Bibliografická citace - odkaz na citaci - bibliografický soupis metody citování Průvodce studiem: Bibliografické citace jsou již po staletí přijatou součástí vědecké práce. Svoji moderní formu získaly kolem poloviny 19. století. Umožňují poznat historické pozadí problému a předcházející pokusy o jeho řešení, doložit všechny použité fakta, rovnice nebo argumenty a také shromáždit vědecké práce, které dospěly k podobným nebo opačným závěrům.jejich analýza může poskytnout jistý obraz pohybu myšlenek uložených v publikacích a umožňuje sledovat míru a čas jejich rozšíření. Jsou důležitým zdrojem údajů pro bibliometrický výzkum metodou citační analýzy. Tato vychází z hypotézy, že bibliografická citace jednoho autora je důležitým faktem, který indikuje důležitost nebo klíčový význam poznatku. Na přelomu dvacátého století se v souvislosti s neustále vzrůstajícím počtem vědeckých prací objevila potřeba správných citací. Začaly vycházet příručky o stylu citování. Mezi první se řadí Harts Rules for Compositors and Readers z roku 1983 a Manual of Style z univerzity v Chicagu z roku 1906. Pro vědce byla vydána kniha pravidel od Sira Clifforda Allbutta Notes on the Composition of Scientific Pápera z roku 1904. Jejím americkým ekvivalentem byla Trealesova kniha Preparation of Scientific and Technical Papers, která vyšla v roce 1925. V současné době se tvorba bibliografických citací v českém prostředí řídí většinou pravidly, které stanovuje norma ČSN ISO 690 Bibliografická citace: obsah forma, struktura z roku 1996. tato norma je novelou ČSN 010197 z roku 1970. Citační norma respektuje základní prvky popisu podle ISBD, interpunkci však převzala jenom v omezené míře. V normě chybí definice bibliografické citace. Jak norma uvádí, je určena autorům a redaktorům pro využití při zpracovávání citací pro bibliografie a pro formulaci odkazů v textu odpovídajícím záznamům v bibliografii. Není určena pro úplný bibliografický popis užívaný knihovníky, zpracovateli běžných bibliografií, rešeršéry, atd.
Základní studijní literatura: 1. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Bibliografická citace. Citování tradičních a elektronických dokumentů v souladu s normou ISO 690. Duha, 2001, č. 1, s. 2-7. 2. BRATKOVÁ, E. Bibliografické odkazy pro seznamy a citace [online]. Institut of Information Studies and Librarianship, 1996. Dostupné z http://www.cuni.cz/~brt/bibref 3. ČSN ISO 690: 1996. Bibliografické citace: obsah, forma, struktura. 4. ČSN ISO 690-2: 2000. Bibliografické citace. Část 2. Elektronické dokumenty nebo jejich části. Kontrolní otázky: U které z metod citování používáme chronologické řazení bibliografických citací. Vyjmenujte povinné údaje v bibliografické citaci u elektronických dokumentů.