Jak ABA honila Cipíska po lese na Trojáku Autor: Vlastimil Resl, 18. 9. 2008 21:19 Nešťastným zakončením letošní smolné sezóny posádky Michal Fiala Tomáš Heidenreich byla těžká havárie na trati nejdelší rychlostní zkoušky Barum rally Zlín. Plzeňský pilot, přezdívaný Cipísek, říká, že tahle rána na Trojáku byla tou největší, co kdy dal. Ale naštěstí má i spoustu daleko lepších vzpomínek. Sezóna 2008 MMČR pro tebe skončila předčasně na Barum rally. Můžeš nám s odstupem času přiblížit, co se vlastně stalo? Michal: V posledních letech a hlavně v této sezóně se jede hodně rychle. To dokazují i velké havárie, kterých je v poslední době víc než dost. Obdivuji kluky ze špičky, že dokáží jet celý velký závod a vlastně i celou sezónu takovou hůl a přitom prakticky bez chyb. Loni v profilu jsem uvedl jako největší ránu bouračku z bohemky 2004. Bohužel bezpochyby je teď moji největší havárií ta letošní z barumky. Takových ran jsem se vždycky bál jak čert kříže v plné rychlosti a do boku auta. Snad všichni se mě ptali, co se stalo. Na rovinu moc nevím. Do té doby jsme jeli bez sebemenších krizovek a s klidnou hlavou. Na poslední sobotní erzetě, asi pět kilometrů po startu, byla pravotočivá zatáčka přes horizont a ta mě vynesla ven. Stačil jsem ještě dát kontra. To už ale nebylo nic platné a pravou stranou jsme letěli ven. Projeli jsme křoví a zastavili se o dub, který jsme naštěstí vyvrátili. Nárazová rychlost byla 139 km/hod. Pak už si pamatuji jen jízdu v sanitce. To, co bylo mezitím, znám jen z vyprávění. Ale prý jsem utekl abákům a museli mě honit po lese. Po vyšetřeních ve zlínské nemocnici mě pustili domů. Při odchodu mi pan doktor řekl: A naučte se řídit:). Tomáše propustili v neděli odpoledne. Ještě jednou bych chtěl touto cestou poděkovat posádkám, podílejícím se na naší záchraně. Některým jsem stačil poděkovat osobně ještě v neděli v servisu, ale bohužel ne všem. Velký dík patří Zuzce Chvojkové, která se starala o mě do příjezdu sanitky a Novasovi, jež opatroval Tomáše. Ale také samozřejmě všem, kteří u nás zastavili a pomohli.
Foto: Michal Mikulík Chtěl bych poděkovat Michalovi Mládkovi a mechanikům především Alešovi a Martinovi z týmu R.A.M., kterým jsem bouračkou způsobil nemalé potíže, za perfektní spolupráci v průběhu celé sezony! Dále mým kamarádům z Plzně, kteří mi jezdí fandit skoro na všechny závody a pomohli mechanikům tu hromádku neštěstí naložit na vlek. Velké poděkování patří sponzorům a klukům z DEFRS Rally Teamu za podporu v sezoně a hlavně po havárii ve Zlíně díky Martine a Ivoši!
Tomáš Heidenreich Tě provází na sedadle spolujezdce už hodně let. Jak jste se vůbec dali dohromady? Michal: Tomáš Heidenreich dělal mechanika mému tátovi už strašně dávno, ještě když táta jezdil se stodvácou. Tom mi vlastně umožnil závodit. Nebýt jeho, poslední dvě sezony (ale nejen ty), bych se asi jezdil jen dívat. Asi poprvé mě Tomáš viděl v mých třech letech, když jsem si hrál na dvorku u domu s plastovou tatrou. Asi by ho ani ve snu nenapadlo, že vedle mě za několik let usedne na sedadlo spolujezdce. Ještě teď se této vzpomínce na závodech smějeme. Naše spolupráce začala v roce 2000 ve Vyškově. Musím říct, že Tomáš si se mnou užil až až. Poprvé jsem ho vystavil nebezpečí při tréninku na Rally Show Blovice 2002. Jelikož tamní silnice znám jak svoje boty, jel jsem podle paměti zkratkou. Tu ale překopali a tak jsem šlápl na brdu v poslední chvíli. Bohužel už se nedalo nic dělat a poprvé jsme společně bourali. To jsme ještě nemohli tušit, že zdaleka ne naposledy. Díky tomu, jsem vyřadil Tomáše ze závodu a zaskočil za něj kamarád Pája Pašek. Tom na mě však nezanevřel a v dalším závodě jsme se objevili zase společně. Pocházíš ze závodnické rodiny. Vždycky jsi chtěl jezdit rallye? Michal: Asi tak v pěti letech za mnou přišel taťka, jestli bych nechtěl postavit motokáru na závody. Tenkrát hodně otců v okolí pořizovalo synům káry a tak táta nechtěl být pozadu. Já si ale tenkrát postavil hlavu a řekl jsem mu: Ne, já chci hrát na klavír! A tak jsem v šesti začal chodit do
lidušky. Měl jsem i koncerty v síních v Plzni a hrál na soutěžích s houslisty. To mi vydrželo dvanáct let. Pak jsem si řekl, že už jsem dost velký a začal se věnovat rallye. S hudbou jsi úplně skončil, nebo se jí ještě věnuješ? Michal: Vzhledem k mé hudební průpravě mě muzika pořád láká. S kamarádem Lubošem jsme si v pubertě sestavili hudební aparaturu, se kterou dodnes ozvučujeme koncerty. Pokud by jste hledali kvalitní zvuk, ptejte se po KuFi :-). Do teď jsme měli možnost zvučit kapely Maxipes Fík, Znouzectnost, In Public Ill, Dva a půl cvrčka nebo Záviše.
Jak vzpomínáš na závodění v legendární suzuce a v třídě A5? Michal: Ve třídě A5 jsem zažíval krásná léta. S minimálním úsilím se nám dařilo zajíždět většinou první místa a to i v dost nabité konkurenci. Pamatuji si sezónu, kdy nám na pět sprintů se startovným a prostě se vším stačilo padesát tisíc. Je teda pravda, že spíš než aby se v servisu opravovalo, táta griloval řízky kola se sice nesundávala, ale jíst jsme měli vždycky co. Jednou jsme si chtěli zahrát na velký tým a použili ohříváky na kola. Potají jsme natahali pneumatiky do hotelu na pokoj a celou noc je nahřívali. Gumy nám mechanici ráno odfoukli na klasické dvě atmosféry. Jenže ráno bylo chladné a kola podhuštěná. A tak jsme po první erzetě ukecávali klučinu na kole, aby nám půjčil pumpičku :).
Dalším nezapomenutelným zážitkem byl pro mě Pačejov 2003. Na druhé vložce se nám deset vteřin před startem rozpojil konektor od interkomu a tak jsem jel na oči. Monice Maříkové jsem jenom stačil říct, ať se kouká a zahodí noty. Celý závod jsme před každou vložkou odvzdušňovali brzdy, ale na poslední rychlostce nám úplně selhaly. Do levé pět jsem brzdil ručkou a šli jsme hned do strašných hodin. Naštěstí auto zůstalo na silnici a pokračovali jsme do cíle. Ještě jedna závada nás potkala v půlce závodu nám upadl výfuk. Mechanici ho sice v servisu provizorně opravili, ale to nevydrželo dlouho. Zhruba po pěti kilometrech výfuk opět upadl. Před rychlostní zkouškou Svéradice Chanovice jsme si se spolujezdkyní udělali malý servis. Ukradli jsme dopravní značku a drát, kterým byla přidělaná. Značkou jsme přidržovali horký výfuk a drátem ho upevnili. Po všech těch problémech jsme dojeli druzí ve třídě. Žíhanou suzuki si pamatuje asi každý. Můžeš nám prozradit jaký je původ tohoto vozu? Michal: Sůzu, jak ji doma říkáme, koupil táta v roce 1991 nebo 1992 (už je to fakt strašně dávno) a začal s ní závodit. Bohužel moc si závodních tratí neužila a hned na druhé soutěži v Novém Boru s ní táta havaroval. Když jsem se po letech tohoto podniku zúčastnil, pořadatelé se mě ptali: A to Vy jste ten Fiala, co tady havaroval v devadesátým třetím?
Naposledy se svezl táta s mámou a Sůzou v roce 1998. Rok na to jsem od něj dostal dárek k osmnáctinám a to start s dnes už legendární suzukou na místních Blovicích. Tenkrát jsem ale seděl pouze na sedadle spolujezdce. Moje premiéra za volantem našeho rodinného vozu padla na Pačejov toho samého roku. A od roku 2000 jsem absolvoval prakticky všechny sprinty. Do roku 2002 byla naše suzuka tmavě modrá, ale v létě jsme se rozhodli koupit jí nový kabát a nechali ji nastříkat plameny. To inspirovalo okolí. Třeba když jsem jel jednou s Mončou, říkali nám časoměřiči v časovce: Vy hoříte! Láskou k sobě! A je to vidět i na autě :). Často se jezdíš dívat na podniky mistrovství světa. Byl jsi na světě i v jiné roli? Michal: Jednou jsem měl možnost dostat se na Rallye Monte Carlo jako mechanik. Pracoval jsem na voze Škoda Octavia WRC pro italského pilota Erraniho. S kamarádem Martinem, který teď dělá u týmu R.A.M., jsme si dobrovolně vzali zadní nápravu. To jsme ale netušili, že Errani přijede do každého servisu s uraženým zadním kolem :). Ale jinak tato soutěž určitě patří mezi ty nejkrásnější a rád bych se tam opět vrátil.
A nakonec - jaké jsou tvé plány do budoucna? Uvidíme tě brzy někde jet? Michal: Bohužel, co bude dále, nemůžu teď posoudit. Budu samozřejmě rád, když se opět budu moct posadit do soutěžního vozu té nejvyšší kategorie. Ale jedno je jisté! Na suzuki se už pracuje a velmi vážně zvažujeme start v Kralovicích na volném poháru.