Mezinárodní trestní tribunály OSN a jejich interpretace zločinu genocidy

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra mezinárodního práva Diplomová práce Mezinárodní trestní tribunály OSN a jejich interpretace zločinu genocidy Tomáš Zwinger Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 11. 12. 2014

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 11. 12. 2014 Podpis:

Chtěl bych poděkovat vedoucímu diplomové prof. JUDr. Pavlovi Šturmovi, DrSc. za odborné vedení práce a cenné rady, které mi pomohly tuto práci zkompletovat.

Obsah ÚVOD... 6 1. POČÁTKY TRESTNÍHO STÍHÁNÍ JEDNOTLIVCŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU... 8 1.1. VÝVOJ DO 1. SVĚTOVÉ VÁLKY... 8 1.2. VÝVOJ PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE DO ZALOŽENÍ NORIMBERSKÉHO A TOKIJSKÉHO VOJENSKÉHO TRIBUNÁLU 11 1.3. MEZINÁRODNÍ VOJENSKÝ TRIBUNÁL V NORIMBERKU... 14 1.2.1. Příslušnost, obecné zásady a řízení před IMT... 16 1.2.2. Výsledek činnosti Tribunálu... 18 1.3. MEZINÁRODNÍ VOJENSKÝ TRIBUNÁL PRO DÁLNÝ VÝCHOD... 19 1.3.1. Výsledek činnosti IMTFE... 20 1.4. PŘÍNOS NORIMBERSKÉHO A TOKIJSKÉHO TRIBUNÁLU PRO MEZINÁRODNÍ PRÁVO... 21 1.5. OBDOBÍ PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE DO ZALOŽENÍ AD HOC TRIBUNÁLŮ OSN... 22 2. MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ TRIBUNÁL PRO BÝVALOU JUGOSLÁVII... 27 2.1. HISTORICKÝ ÚVOD... 27 2.2. UDÁLOSTI, JEŽ ZAPŘÍČINILY VZNIK ICTY... 28 2.3. ZALOŽENÍ MEZINÁRODNÍHO TRESTNÍHO TRIBUNÁLU PRO BÝVALOU JUGOSLÁVII... 29 2.4. STATUT ICTY... 31 2.5. JURISDIKCE ICTY... 31 2.7. STRUKTURA TRIBUNÁLU... 33 2.6 ZAHÁJENÍ A PLÁNOVANÉ UKONČENÍ ČINNOSTI TRIBUNÁLU... 35 3. MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ TRIBUNÁL PRO RWANDU... 36 3.1. UDÁLOSTI, JEŽ VEDLY K ZALOŽENÍ TRIBUNÁLU... 36 3.1.1. Historické pozadí... 37 3.1.2. Genocida ve Rwandě... 38 3.2. ZALOŽENÍ MEZINÁRODNÍHO TRIBUNÁLU PRO RWANDU A NÁMITKY RWANDSKÉ VLÁDY... 40 3.3. STATUT ICTR... 42 3.4. JURISDIKCE ICTR... 42 3.5. STRUKTURA TRIBUNÁLU... 44 3.6. ZAHÁJENÍ A PLÁNOVANÉ UKONČENÍ ČINNOSTI TRIBUNÁLU... 45 4. GENOCIDA V ROZHODOVACÍ ČINNOSTI ICTY A ICTR A INTERPRETACE TOHOTO ŽLOČINU. 47 4.1. SKUTKOVÁ PODSTATA GENOCIDY - GENOCIDA VE RWANDĚ V ROCE 1994?... 49 4.1.1. Objektivní stránka zločinu genocidy... 50 4.1.2. Subjektivní stránka zločinu genocidy... 50 4.1.2.1. Kdo může mít zvláštní úmysl?... 54 4.1.2.2. Genocida a etnické čistky... 56 4.1.2.3. Úplně nebo částečně... 59 4.1.2.4. Národnostní, etnická, rasová nebo náboženská skupina... 62 4.1.2.5. Skupina jako taková... 66 4.2. TRESTNÍ ČINY SPADAJÍCÍ POD GENOCIDU (ACTUS REUS OF GENOCIDE)... 67

4.2.1. Usmrcení příslušníků skupiny... 68 4.2.2. Způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům skupiny... 70 4.2.3. Úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení... 72 4.2.4. Opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí... 74 4.2.5. Násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné... 75 4.3. TRESTNÉ FORMY GENOCIDY... 76 4.3.1. Genocida... 77 4.3.2. Spolčení ke spáchání genocidy... 78 4.3.3. Přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy... 79 4.3.4. Pokus genocidy... 82 4.3.5. Účastenství na genocidě... 82 5.4.5.1. Účastenství na genocidě a pomoc a pomáhání pachateli genocidy... 84 5. ZÁVĚR... 87 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ... 90 MONOGRAFIE... 90 JUDIKATURA... 92 ČASOPISECKÉ ČLÁNKY... 95 MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY, REZOLUCE A ZPRÁVY... 95 OSTATNÍ ZDROJE... 97 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 99 RESUMÉ... 100 SUMMARY... 102

Úvod Ve své diplomové práci se budu zabývat jednou z oblastí mezinárodního trestního práva, konkrétně Mezinárodními trestními tribunály OSN a jejich interpretací zločinu genocidy. Jedná se o mezinárodní trestní tribunály ad hoc, zřízené rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, mezi které řadíme Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (dále také jako,,icty ) a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (dále také jako,,ictr ) Psát diplomovou práci na toto téma jsem se rozhodl proto, že mě velmi zajímá problematika mezinárodního trestního práva a tento obor práva nabývá v současnosti stále většího významu pro celé mezinárodní společenství. Zvláště v posledních dekádách 20. století a na počátku 21. století zaznamenalo mezinárodní trestní právo velkou proměnu. Významný podíl na tom měly právě události v bývalé Jugoslávii a Rwandě. Na základě těchto událostí došlo ke zřízení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, které měly sloužit k potrestání osob odpovědných za zločiny a ukrutnosti, ke kterým došlo v těchto zemích. Zároveň tyto události také zvýšily potřebu zřízení stálého mezinárodního trestního soudu, který by sloužil ke stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Oba Tribunály jsou v současnosti stále fungujícími orgány mezinárodní spravedlnosti a můžeme o nich říci, že byly velmi důležitým mezikrokem k vytvoření stálého Mezinárodního trestního soudu (dále také jako,,icc ) 1, k jehož vzniku de iure došlo 1. července 2002, kdy vstoupil v platnost tzv. Římský statut, který byl přijat na diplomatické konferenci v Římě v roce 1998. 2 ICC ve svém Statutu přejal některé články ze Statutů těchto dvou Tribunálů a také jejich judikatura má pro činnost tohoto soudu zásadní význam. Oba Tribunály mají tedy pro mezinárodní právo jako celek značný význam a mohli bychom je dokonce označit jako začátek nového mezinárodního trestního práva. Svou diplomovou práci jsem rozdělil do pěti kapitol. Po tomto krátkém úvodu následuje první kapitola, v níž je popsán historický vývoj trestního stíhání jednotlivců a 1 ŠTURMA, Pavel. Vývoj v oblasti stíhání zločinů podle mezinárodního práva během poslední dekády 20. století : současné mezinárodní trestní trestní tribunály OSN. Evropské a mezinárodní právo. 2000, roč. IX., č. 9, s. 16. 2 ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 786-795. 6

trestního soudnictví v mezinárodním právu až do založení ICTY a ICTR. Především jsem se zaměřil na Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku (dále také jako,,imt ) a Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ (dále také jako,,imtfe ), neboť tyto vojenské tribunály představují přelomový okamžik ve vývoji mezinárodního trestního práva a jsou považovány za první nástroje mezinárodní spravedlnosti. Ve druhé a třetí kapitole stručně charakterizuji oba Mezinárodní trestní tribunály OSN. Konkrétně popisuji události, které zapříčinily jejich vznik, dále založení, jurisdikci, statuty a organizační strukturu těchto mezinárodních soudních orgánů. Na konci obou kapitol se poté nachází krátké pojednání o zahájení a plánovaném ukončení jejich činnosti. Těžištěm práce je čtvrtá kapitola, kde se nachází výklad o tom, jak tyto Tribunály ve své rozhodovací činnosti chápaly a interpretovaly zločin genocidy. Postupně je zde pojednáno o objektivní a subjektivní stránce tohoto zločinu a jednotlivých trestných formách. Jsou zde obsaženy úryvky z jejich rozhodnutí, ve kterých byla řešena právě otázka genocidy. Během fungování Tribunálů se vyskytlo mnoho případů, ve kterých se museli jejich soudci vypořádat s otázkou spáchání genocidy a s výkladem jednotlivých prvků skutkové podstaty tohoto zločinu, proto zmiňuji jen ty nejdůležitější. Do jurisdikce těchto Tribunálů spadají také další kategorie zločinů podle mezinárodního práva, ovšem z důvodu největší závažnosti pro mezinárodní společenství a také z důvodu omezeného rozsahu této diplomové práce jsem se zaměřil pouze na zločin genocidy. V páté kapitole se nachází závěr spolu se zhodnocením judikatury ICTY a ICTR v oblasti genocidy a jejími nejvýznamnější přínosy pro mezinárodní trestní právo. Cílem práce je stručně popsat historický vývoj mezinárodního trestního soudnictví do založení Mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu, charakterizovat oba Tribunály a vyložit, jak interpretovaly zločin genocidy a jaký měla jejich judikatura přínos pro mezinárodní trestní právo. Při vypracování své diplomové práce jsem vycházel především ze zahraniční literatury, mezinárodních dokumentů a judikatury Mezinárodních trestních tribunálů OSN. 7

1. Počátky trestního stíhání jednotlivců v mezinárodním právu 1.1. Vývoj do 1. světové války Snahy o trestní stíhání jednotlivců za zločiny podle mezinárodního práva 3 a o vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu sahají daleko do historie. 4 Již v době antického Řecka a pravděpodobně ještě dříve, byli stíhání váleční zločinci. Tedy už v dávné historii existovala představa, že je potřeba dodržovat určitý způsob chování i během ozbrojeného konfliktu, aby byly zachovány základní hodnoty lidství vlastní člověku. Tato představa vycházela z filosofie a náboženství. 5 Prvotní pravidla práva aplikovatelného v průběhu války můžeme nalézt ve spisech klasických autorů a historiků. 6 V období občanské války v USA vytvořil profesor kolumbijské univerzity Francis Lieber tzv. Lieberův kodex, který obsahoval pravidla chování pro americké vojáky během konfliktu. Kodex stanovil sankce za porušení válečného práva i za obecně trestné činy a významně ovlivnil další vývoj válečného práva. 7 K potrestání těch, kteří se dopustili válečných zločinů, byly dle tohoto kodexu příslušné národní soudy. Z tohoto důvodu zůstaly nepotrestány zločiny těch, 3 Zločin podle mezinárodního práva můžeme označit jako legální pojem, vyskytuje se totiž v řadě mezinárodněprávních dokumentů (jedná se např. o Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia, Zásady mezinárodního práva uznané ve Statutu a rozsudku Norimberského tribunálu, které vypracovala Komise OSN pro mezinárodní právo v roce 1950, návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, apod.). Zločiny podle mezinárodního práva (crimes under international law) jsou činy porušující nejzávažnější pravidla mezinárodního práva (kogentní povahy) týkající se ochrany míru, základních lidských práv, včetně pravidel humanitárního práva, kterých se mohou dopustit a za něž nesou odpovědnost osoby (jednotlivci) v postavení orgánů státu nebo jednající jeho jménem nebo pod jeho záštitou. Za tyto zločiny vzniká individuální trestní odpovědnost přímo na základě mezinárodního práva. Řadíme sem zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Ze zločinů proti lidskosti se postupně vlivem mezinárodněprávních dokumentů vydělil zločin genocidy, který bývá pro svou závažnost uváděn samostatně. Od zločinů podle mezinárodního práva je třeba odlišit mezinárodní zločiny (international crimes), kterými jsou nejzávažnější porušení mezinárodních pravidel, za něž nese odpovědnost stát. Jedná se o odpovědnostní vztah erga omnes, tedy vůči všem členům mezinárodního společenství, nikoliv jen o odpovědnostní vztah vůči státu. Viz. ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 9-41. 4 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 113. 5 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 1. 6 Tamtéž. 7 Tamtéž.. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 41-42. 8

kteří zůstali nadále u moci v daném státě. Lze obecně říci, že v průběhu vývoje mezinárodního trestního práva docházelo k trestnímu stíhání válečných zločinců především na úrovni národních soudů, které byly často neefektivní a nemohly sloužit ke spravedlivému a nestrannému potrestání všech spáchaných zločinů. 8 Za vůbec první trestní stíhání v mezinárodním právu bývá často považováno stíhání Conradina von Hofenstafena v roce 1268 za vedení agresivní války. 9 Později v v roce 1474 proběhl před soudem skládajícího se z 28 představitelů hanzovních měst proces s Peterem von Hagenbachem, který byl obviněn za zločiny spáchané při okupaci města Breisach a posléze také odsouzen a sťat. Jednalo se o první pokusy k dosažení mezinárodní spravedlnosti ve středověku, nikoliv o mezinárodní soudy jak je známe dnes. 10 Spolu s rozvojem pravidel ozbrojeného konfliktu (válečného práva) v polovině 19. století 11 se vynořuje také poprvé myšlenka založení mezinárodního trestního soudu, který by stíhal osoby porušující normy humanitárního práva. První návrh statutu mezinárodního trestního soudu, který měl v důsledku ukrutností spáchaných v pruskofrancouzské válce (1870) postihnout jednání porušující ustanovení Ženevské úmluvy z roku 1864 12, předložil v roce 1872 Gustav Moynier, jeden ze spoluzakladatelů Mezinárodního výboru Červeného kříže, ovšem jeho návrh neměl ve své době naději na úspěch. 13 Rozsáhlou kodifikaci válečného práva přinesly Haagské mírové konference v letech 1899 a 1907 (označeny jako I. a II. Haagská mírová konference), jejichž cílem 8 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 1. 9 MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 13. 10 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 1. 11 Až do poloviny 19. století byl jediným pramenem válečného práva mezinárodněprávní obyčej. Srov. POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 434. Odlišně ale např. ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 2. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 764. 12 Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných při armádách v poli z roku 1864, revidována v roce 1906, 1929 a 1949. Jedná se o první humanitární konvenci, která byla přijata na první ženevské konferenci, kterou svolala švýcarská vláda. Spolu s Pařížskou deklarací o námořním právu z roku 1856 tvoří první úmluvy obsahující pravidla válečného práva. Srov. ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 897. Také: POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 434. 13 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 2. Také: ČEPELKA Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 897 9

bylo nejen vyjádřit dosavadní praxi vedení válek ve smluvní formě, ale také přispět k všeobecnému zachování míru a zastavit probíhající přezbrojování armád. Na I. Haagské mírové konferenci byla kromě jiného přijata Úmluva o zákonech a obyčejích války pozemní s přiloženým Řádem války pozemní, jež představuje písemné shrnutí dosavadní praxe vedení pozemních válek a je nejvýznamnějším přínosem konference z roku 1899. Tato úmluva doznala na II. Haagské mírové konferenci nepatrných změn a bývá citována jako IV. Haagská úmluva o zákonech a obyčejích války pozemní s přiloženým Řádem války pozemní. 14 Preambule této Úmluvy jednoznačně vyjádřila myšlenku, že zásada lidskosti je obecnou zásadou, jež ovládá celé válečné právo, a kterou je nutno vykládat extenzivně a aplikovat také na všechny případy dosud smluvně neupravené. Jedná se o tzv. Martensovu klauzuli 15, kterou ruský navrhovatel Fjodor Martens prosadil u vědomí toho, že do Úmluvy nemůže být vzhledem k protichůdným zájmům účastníků konference zahrnuto vše. 16 Jelikož smluvní úprava válečného práva vytvořená na Haagských mírových konferencích byla závazná pouze pro účastnické státy, mohlo dojít ke vzniku situace, kdy se ozbrojeného konfliktu může zúčastnit také stát, který smluvní stranou není. Aby tomuto státu nemohla vzniknout v ozbrojeném konfliktu výhoda, protože by nemusel dodržovat ustanovení té které úmluvy, obsahují všechny Haagské úmluvy a také úmluvy jim předcházející tzv. klauzuli si omnes. Podle ní se smluvní úprava válečného práva (a to i mezi smluvními stranami) neaplikuje, pokud se ozbrojeného konfliktu účastní stát, který není smluvní stranou té které úmluvy. 17 14 ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 2. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 761-762. 15 Martensova klauzule zní:,,dokud nebude moci být sepsán úplnější válečný zákoník, pokládají vysoké smluvní strany za prospěšné stanovit, že v případech, které nejsou pojaty v ustanoveních řádu jimi přijatého, obyvatelstvo i válčící strany zůstanou pod ochranou a vládou zásad mezinárodního práva, jak jsou patrny ze zvyklostí existujících mezi civilizovanými národy, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědomí. Překlad z: POTOČNÝ Miroslav, ONDŘEJ Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 436. 16 POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 436. Také: JUKL, Marek. Náš seriál : Mezinárodní humanitární právo část 1.-3. [online]. Cit. 6.10.2014. Dostupný z WWW: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp_vyroci/100haag.pdf 17 ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 2. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 761-764. 10

1.2. Vývoj po 1. světové válce do založení Norimberského a Tokijského vojenského tribunálu Po první světové válce vznikla za účelem posouzení odpovědnosti původců války, porušování zákonů války nebo válečných zvyklostí na Pařížské mírové konferenci Komise, která se skládala ze zástupců spojených a sdružených mocností. Při své činnosti se Komise opírala o čl. 3 IV. Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní s připojeným Řádem války pozemní, ve které je zakotvena odpovědnost válčící strany, která porušila Řád války pozemní, za všechny činy, kterých se dopustily osoby příslušící k její ozbrojené moci a tato válčící strana je v určitém případě zavázána k náhradě. Komise po prošetření navrhla vytvoření ad hoc tribunálu, který měl soudit příslušníky Centrálních mocností za porušení práva válečného a zákonů lidskosti. Tento návrh, i když jen z části, byl realizován ve Versailleské mírové smlouvě z roku 1919, která představuje důležitý milník ve vývoji mezinárodního trestního práva. 18 V jejím čl. 227 obžalovaly spojené a sdružené mocnosti bývalého německého císaře Viléma II. Hohenzollerského pro nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv, k jehož potrestání měl sloužit ad hoc zřízený tribunál složený z pěti soudců jmenovaných po jednom Spojenými státy americkými, Velkou Britanií, Francií, Italií a Japonskem. 19 Podle čl. 228 měla německá vláda přiznat spojeným a sdruženým mocnostem právo postavit před své vojenské soudy osoby obžalované z činů příčících se zákonům a zvykům válečným. 20 Poprvé tak bylo dáno právo států realizovat trestní postih cizích válečných zločinců, nikoliv jen vlastních příslušníků, a to na základě mezinárodního práva. 21 Následující čl. 229 dále stanoví, že osoby, které se dopustily zločinů proti příslušníkům spojené nebo sdružené mocnosti, budou souzeny před vojenskými soudy této mocnosti. Pokud se dopustily zločinů proti příslušníkům několika mocností, budou souzeny před vojenskými soudy složených z členů vojenských soudů těchto mocností. 22 18 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 898 19 Čl. 227 Versailleské mírové smlouvy. Dostupný z WWW: http://www.beck-online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?tocid=onrf6mjzgiyv6mrrg4wta&documentid=onrf6mjzgiyv6mrrg4wta&conversationid= 307123. 20 Čl. 228 Versailleské mírové smlouvy. 21 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 43. 22 Čl. 229 Versailleské mírové smlouvy. 11

Versailleská mírová smlouva tedy byla prvním pokusem o zřízení mezinárodního tribunálu, který měl soudit bývalého německého císaře Viléma II. Hohenzollerského a měla zřídit vojenské tribunály k potrestání německých válečných zločinců, které měly být složeny ze soudců spojených a sdružených mocností. 23 Tato ustanovení Versailleské mírové smlouvy ovšem nebyla nikdy provedena, přesto v nich lze spatřovat zárodek dvou budoucích kategorií zločinu podle mezinárodního práva: zločinů proti míru a válečných zločinů. K soudu s bývalým císařem Vilémem II. nedošlo, protože utekl do Nizozemí, které mu poskytlo azyl a odmítlo jej vydat. S ustanoveními o potrestání německých zločinců před vojenskými soudy spojených a sdružených mocností Německo z politických důvodů nesouhlasilo, a nakonec byla uzavřena dohoda nová, podle které spojené a sdružené mocnosti dodají Německu seznam podezřelých, ovšem soudy proběhnou na území Německa před Říšským soudem v Lipsku. 24 Původní počet 896 podezřelých, jejichž vydání Spojenci žádali, nakonec klesl na 45, z nichž bylo před soud postaveno jen 12 osob, protože někteří z nich zemřeli, skrývali se, nebo z jiných důvodů nemohli být vzati do vazby. Většina z těchto osob byla poté pro nedostatek důkazů zproštěna viny. Přestože tzv. Lipské procesy s německými zločinci působily spíše jako disciplinární řízení příslušníků německé armády než vojenské soudy za zločiny spáchané během 1. světové války a byly vítěznými mocnostmi značně kritizovány, založily důležitý precedent, že jednotlivci, kteří se dopustili válečného zločinu během války, mohou být potrestáni (voláni k odpovědnosti) také po skončení války. 25 Významná jsou také rozhodnutí týkající se potopení dvou nemocničních lodí Dover Castle a Llandovery Castle, která stanovila, 23 POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 481. 24 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 2. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 43. 25 LATTIMER Mark, SANDS Philippe. Justice for Crimes agains Humanity. 1. vydání. Oxford, Anglie : Hart Publishing, 2003, s.121-123. Dostupný z WWW: http://books.google.cz/books?id=hghdu8oww7uc&pg=pa123&lpg=pa123&dq=leipzig+trials+preced ens&source=bl&ots=uu2r8oq04p&sig=xfdemguumimkgqomks794u2htqu&hl=cs&sa=x&ei=xd A4VLmuFYXUasOSgtgK&ved=0CC8Q6AEwAg#v=onepage&q=leipzig%20trials&f=false. ISBN 1-84113-413-9. Také: 25 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 4. 12

v jakém rozmezí lze považovat příkaz nadřízeného za okolnost vylučující trestnost a tedy i odpovědnost. 26 Dalším pokusem o potrestání válečných zločinů v rámci mezinárodního práva byla Sevreská smlouva, kterou byl uzavřen po 1. světové válce mír mezi státy spojených a sdružených mocností a Tureckem (dřívější Osmanská nebo také Otomanská říše), která předpokládala potrestání Turků (včetně členů otomanské vlády) za zločiny, kterých se dopustili proti vojákům a občanům spojených a sdružených mocností, především za masové vyvražďování Arménu v západní Arménii (tzv. Arménská genocida, kdy v letech 1915-1916 bylo vyvražděno přibližně 1,5 miliónů Arménu z celkového počtu asi 2,5 miliónů). Tato ustanovení Sevreské smlouvy se stala zárodkem budoucí kategorie zločinů podle mezinárodního práva, a to zločinů proti lidskosti. Turecko ovšem Sevreskou smlouvu neratifikovalo a k soudním procesům tak nikdy nedošlo. Smlouva byla nakonec nahrazena mírovou smlouvou v Lausanne podepsanou v roce 1923, která deklarovala amnestii Turků za všechny zločiny spáchané v období od 1. srpna 1914 do 20. listopadu 1922. 27 Přestože tyto počáteční snahy o potrestání zločinců v mezinárodním právu nevedly k očekávanému výsledku, měly nemalý význam, neboť díky nim začala být věnována mezinárodnímu trestnímu právu větší pozornost. Baron Descamps z Belgie, který byl členem Poradního výboru právníků při Společnosti národů, vznesl v roce 1920 návrh na zřízení stálého mezinárodního trestního soudu v rámci Společnosti národů, ovšem jeho návrh byl jejím Shromážděním označen za předčasný. Další snahy o založení orgánu mezinárodní spravedlnosti proběhly roku 1937, kdy byla přijata v rámci Společnosti národů smlouva vypracována Organizaci pro mezinárodní právo a Organizací pro trestní právo, kterou měl být zřízen mezinárodní trestní soud. Vzhledem k nedostatečnému počtu ratifikujících států smlouva nikdy nevstoupila v platnost. 28 26 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 4. 27 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 4. Také: ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 898. Také: LHOTSKÝ, Jan. International Criminal Court : Jurisdiction over Genocide, Crimes against Humanity and War Crimes, including the Legal Regulation of the Crime of Aggresion, 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2012, s. 13. 28 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 4. Také: ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 898 13

Založení prvního mezinárodního tribunálu tedy muselo počkat až do ukončení 2. světové války, kdy zločiny spáchané nacistickým Německem a Japonskem byly tak závažné, že nemohly zůstat nepotrestány. 1.3. Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku Myšlenka potrestání válečných zločinů Němců se objevila již v průběhu 2. světové války. Dne 25. října 1941 vydali americký prezident Franklin Delano Roosevelt a britský premiér Winston Churchill prohlášení, ve kterém odsoudili nacistické zločiny a praktiky, kterých se Němci dopouštěli především na okupovaných územích, a veřejně přislíbili jejich potrestání. 13. ledna 1942 pak byla spojenci v Londýně přijata tzv. Svatojakubská deklarace, kterou si spojenci stanovili za cíl potrestání osob, které se válečných zločinů dopustily nebo je nařídily. Na ní navázala Moskevská deklarace mezi USA, SSSR a Británií z 30. října 1943, v níž byla jasně vyjádřena společná vůle tří hlavních spojeneckých mocností potrestat válečné zločiny nacistů. 29 Dle této dohody, k níž později přistoupilo dalších 30 států, měli být nacističtí váleční zločinci po skončení války souzeni před orgány států, na jejichž území se svých zločinů dopustili, s výjimkou hlavních zločinců, kteří měli být potrestání podle společného rozhodnutí spojeneckých vlád, neboť jejich činy nebyly spojeny s konkrétním místem. 30 Stěžejní pro založení Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku byla Londýnská konference, na které byla 8. srpna 1945 přijata Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy, s připojeným Statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku 31 (tzv. Londýnská charta), kterou mezi sebou uzavřely vlády čtyř vítězných mocností: SSSR, USA, Prozatimní vláda 29 DELPLA, François. Nuremberg : Face à l'histoire (Norimberský proces : Poučení z historie), 1. vydání. Z francouzského originálu přeložil Vladimír Čadský, Praha : Nakladatelství Slovart s.r.o., 2009, s. 19-20. 30 POTOČNÝ Miroslav, ONDŘEJ Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 481. Také: DELPLA, François. Nuremberg : Face à l'histoire (Norimberský proces : Poučení z historie), 1. vydání. Z francouzského originálu přeložil Vladimír Čadský, Praha : Nakladatelství Slovart s.r.o., 2009, s. 20. 31 The Agreement for the Prosecution and Punishment of Major War Criminals of the European Axis and Charter of the International Military Tribunal (IMT). Český oficiální překlad vyhl. pod č. 164/1947, uveřejněná ve Sbírce zákonů č. 79/1947. Dostupný z WWW: http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idbiblio=15886&nr=164~2f1947~20sb.&ft=pdf. Londýnská charta (tedy Statut Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku) má 30 článků a je rozdělena do 7 kapitol. Obsahuje ustanovení o založení Tribunálu, jeho jurisdikci, pravomocech a hlavních zásadách, o jmenování Výboru pro vyšetřování a trestní stíhání hlavních válečných zločinců, ustanovení zaručující obžalovaným spravedlivý proces a také ustanovení o výdajích na fungování Tribunálu. 14

Francie a Spojeného královsví Velké Británie a Severního Irska (dále také jako,,signatáři ) 32. Dohoda ve svém čl. 5 umožňovala přístup dalším vládám Spojených národů. Nakonec k ní po jejím podpisu, ale ještě před zahájením procesů s válečnými zločinci, přistoupilo 19 států, včetně ČSR. 33 Celkem měla Dohoda 7 článků a odkazovala na výše zmíněnou Moskevskou dohodu. Stanovila, že bude zřízen Mezinárodní vojenský tribunál 34, před kterým budou souzeni hlavní váleční zločinci, jejichž zločiny nejsou spjaty s žádným konkrétním místem, kdežto ostatní zločinci budou posláni zpět do zemí, kde se svých činů dopustili a tam souzeni a potrestáni podle zákonů těchto zemí. 35 Za sídlo IMT bylo zvoleno město Norimberk a to z několika důvodů. Jednak proto, že v Norimberku se konaly sjezdy německé nacistické strany 36 a konání procesu zde mělo symbolizovat konec Hitlerovy vlády a tedy celé Třetí říše. Dalším důvodem bylo, že zdejší Justiční palác, ve kterém procesy probíhaly, nebyl v průběhu války příliš poškozen a jeho věznice poskytovala dostatečný prostor pro umístění válečných zločinců. 37 Dle Statutu byl IMT zřízen ke spravedlivému a rychlému trestnímu řízení a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy. Skládal se ze čtyř členů a jejich zástupců. Po jednom členu a jednom zástupci volil každý ze Signatářů. Zástupci měli být pokud možno přítomni všem zasedáním a v případě potřeby nahradit člena. Členové si mezi sebou zvolili vždy před započetím projednávaného případu svého předsedu. Pro vytvoření kvóra byla vždy zapotřebí osobní přítomnost všech čtyř členů (nebo zástupce za nepřítomného člena), rozhodovalo se většinou hlasů, v případě rovnosti rozhodoval hlas předsedy. Pro odsouzení a uložení trestu však bylo zapotřebí nejméně tří kladných hlasů členů tribunálu. 38 32 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s 5. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 44-45. 33 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 900 34 Dle oficiálního překladu Mezinárodní vojenský soudní dvůr. 35 Článek 1 a 4 Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy 36 Národně socialistická německá dělnická strana. Německy: Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) 37 History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014. [cit. 10.10..2014], Dostupný z WWW: http://www.history.com/topics/world-war-ii/nuremberg-trials. Také: TRUEMAN, Chris. Nuremberg War Crime Trials [online zdroj]. HistoryLearningSite.co.uk 2000-2014, [cit. 10.10.2014]. Dostupný z WWW: http://www.historylearningsite.co.uk/nuremberg_war_crime_trials.htm. 38 Článek 1-4 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 15

1.2.1. Příslušnost, obecné zásady a řízení před IMT Podle čl. 6 Statutu byl IMT příslušný soudit a potrestat osoby, jež jednaly v zájmu evropských zemí Osy, buď jako jednotlivci nebo jako členové organizací, a dopustily se při tom některého ze zločinů spadajícího do jurisdikce Tribunálu. 39 Tribunál se tedy zabýval pouze válečnými zločiny, kterých se dopustili příslušníci některého z evropských států Osy, nikoliv válečnými zločiny příslušníků vítěžných mocností, a to pouze zločiny, které byly spáchány od 1. září 1939. 40 Pod pravomoc tribunálu spadaly zločiny proti míru (crimes against peace), válečné zločiny (war crimes) a zločiny proti lidskosti (crimes against humanity) 41 Statut IMT vymezil tedy tři kategorie zločinů podle mezinárodního práva: zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. 42 Vymezení posledního ze jmenovaných zločinů bylo patrně největším přínosem Statutu IMT pro mezinárodní právo. Poměrně složitou otázkou ovšem bylo jejich přesné odlišení od válečných zločinů. Ve Statutu nenalezneme ustanovení, které by tento problém řešilo, a IMT nestanovil jasné hranice mezi těmito kategoriemi ani ve svých rozsudcích. Z definic těchto dvou zločinů sice vyplývá, že na rozdíl od válečných zločinů mohou být zločiny proti lidskosti spáchány i před válkou, ovšem za podmínky, že k nim došlo při provádění kteréhokoliv zločinu spadajícího pod pravomoc IMT (tzn. zločinu proti míru nebo válečného zločinu) nebo ve spojení s takovým zločinem (war nexus). Z toho důvodu činy, ke kterým došlo před rokem 1939, nespadaly do vymezení zločinů proti lidskosti ve smyslu Statutu IMT. Tato podmínka podstatně zužovala možnou sféru aplikace kategorie zločinů proti lidskosti a k jejímu definitivnímu odstranění došlo až přijetím Statutu Mezinárodního trestního soudu roku 1998. 43 39 Článek 6 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 40 TRUEMAN, Chris. Nuremberg War Crime Trials [online zdroj]. HistoryLearningSite.co.uk 2000-2014, [cit. 10.10.2014]. Dostupný z WWW: http://www.historylearningsite.co.uk/nuremberg_war_crime_trials.htm. 41 Článek 6 písm. a), b), c) Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 42 U každé kategorie zločinů je uveden seznam trestných činů, které lze pod danou kategorii podřadit. Vyjma válečných zločinů se jedná o taxativní výčty. U válečných zločinů navíc Statut IMT odkazuje na porušení válečných zvyklostí a porušení zákonů války, mezi které patří především Řád války pozemní a další Haagské úmluvy. Srov. ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 46. 43 Čl. 6 písm. c) Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 45-46. 16

V čl. 6 Statutu byla dále stanovena odpovědnosti vůdců, organizátorů, podněcovatelů a spoluviníků, kteří se zúčastnili osnování nebo provádění společného plánu (Common Plan) nebo spiknutí k provedení některého ze zmíněných zločinů, za činy všech osob při provádění takového plánu. 44 Na toto ustanovení o společném plánu jako formy kolektivního páchání zločinů v mezinárodním právu (v současnosti znám jako společný zločinný podnik Joint Criminal Enterprise) navázal ICTY v případu Tadič a podobné ustanovení můžeme najít také ve Statutu Mezinárodního trestního soudu (srov. čl. 25 odst. 3 písm. d)). 45 Významné také bylo, že dle Statutu IMT úřední postavení obžalovaných, ať jako hlav států nebo úředníků ve veřejných úřadech, není okolností vylučující odpovědnost, ani důvodem ke zmírnění trestu. Okolností vylučující odpovědnost není ani skutečnost, že obžalovaný jednal na základě rozkazu své vlády nebo představeného, může být ale polehčující okolností pro výměru trestu, pokud IMT dojde k závěru, že je to třeba ke spravedlivému rozhodnutí. 46 Z dalších ustanovení Statutu IMT stojí za zmínku článek 12 a 26. Podle nich mohl IMT vést řízení proti obviněné osobě i v její nepřítomnosti, řízení bylo jednoinstanční, výrok byl tedy konečný a nepodléhal přezkumu. To je velký rozdíl oproti ICTY a ICTR, jejichž Statuty možnost jednat v nepřítomnosti obviněné osoby nezaložily a řízení při nich je dvojinstanční, což sice zvýšilo ochranu práv obviněných na spravedlivý proces, ale zároveň to znamenalo značné prodloužení řízení před Tribunály a také vznik rizika, že vina obviněných nemusí být nikdy prokázána, neboť důkazy postupem času slábnou (např. svědci zapomínají), pozbývají spolehlivosti, anebo je již nelze opatřit. 47 Protože k přijetí Statutu IMT a vymezení tří kategorií zločinů došlo až poté, co byly spáchány, musel se Tribunál při své činnosti vypořádat s námitkou, že tím dochází k porušení důležitých dvou právních zásad, a to konkrétně: nullum crimen sine lege, 44 Čl. 6 písm. a) Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 45 Ivana JANŮ. Mezinárodní spravedlnost : tribunály OSN, Jihoafrická komise pravdy a usmíření [online dokument], 2010. [cit. 16.10.2014], s. 114. Dostupný v rámci časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, z WWW: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pametdejiny/pad1004/113-122.pdf. 46 Čl. 7 a 8 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 47 Čl. 12 a 26. Statutu Mezinárodního vojenského soudu v Norimberku. Také: Ivana JANŮ. Mezinárodní spravedlnost : tribunály OSN, Jihoafrická komise pravdy a usmíření [online dokument], 2010, s 115. [cit. 16.10.2014]. Dostupný v rámci časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, z WWW: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1004/113-122.pdf. 17

nulla poena sine lege (není trestného činu ani trestu bez zákona) a zákazu zpětného působení zákona (zákaz retroaktivity). IMT ovšem uvedl, že obžalovaní museli vědět, že jednají v rozporu s mezinárodním právem, neboť jim byly známy smlouvy, které Německo podepsalo, a které prohlašovaly válku za nezákonný prostředek při řešení mezinárodních sporů. Svůj názor podepřel zejména o Briand-kellogův pakt, jímž se státy zřekly války jako nástroje státní politiky. Na jeho základě je třeba válku považovat za nezákonnou a za zločin, který je v rozporu s mezinárodním právem, i když to není v paktu takto výslovně vyjádřeno. 48 1.2.2. Výsledek činnosti Tribunálu V říjnu 1945 bylo obžalováno 24 nacistických vůdců. Jeden z obžalovaných nebyl schopen pro svůj zdravotní stav se soudu zúčastnit, další spáchal před zahájením sebevraždu. 49 Samotný proces, známý jako Proces proti hlavním válečným zločincům, byl zahájen 20. listopadu 1945 a skončil 1. října 1946. Po tomto procesu s hlavními válečnými zločinci následovalo v Norimberku 12 dalších procesů 50, které probíhaly až do roku 1949. 51 Rozsudek vynesl tribunál na zasedání 1. října 1946. Z 24 obžalovaných bylo dvanáct odsouzeno k trestu smrti oběšením a zbytek byl odsouzen k trestu odnětí svobody, který se pohyboval od 10 let vězení do doživotí. Pouze tři byli zproštěni obžaloby. Všechny popravy byly vykonány 16. října 1946. Herman Göring spáchal sebevraždu den před svou popravou kyanidovou kapslí, kterou se mu povedlo ukrýt před dozorci. 52 48 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s 6. Také: HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes. Norimberský proces (Der Nürnberg Prozess), aktualizované vydání, Köln : Verlag Kiepenheuer & Witsch, 2003, s. 671. Z německého originálu přeložil Vladimír Čadský, vydala Euromedia Group, k.s. Ikar, 2007. 49 Na jaře 1945, než mohli být předvedení před soud, spáchali sebevraždu také Hitlerovi nejbližší spolupracovníci, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels. 50 Právním základem pro tyto procesy byl zákon č. 10 Kontrolní rady pro Německo přijatý 20. prosince 1945. SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s 6. 51 HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes. Norimberský proces (Der Nürnberg Prozess), aktualizované vydání, Köln : Verlag Kiepenheuer & Witsch, 2003, s. 13, 149, 655-685. Také: History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014. [cit. 17.10.2014], Dostupný z WWW: http://www.history.com/topics/world-war-ii/nuremberg-trials. 52 History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014. [cit. 17.10.2014], Dostupný z WWW: http://www.history.com/topics/world-war-ii/nuremberg-trials. 18

1.3. Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ Kromě uzavření Londýnské charty na Londýnské konferenci, vydaly 26. července 1945 Velká Británie, Francie, USA a SSSR tzv. Postupimskou deklaraci, v níž oznámily záměr potrestat za stejné zločiny jako nacistické vůdce čelné japonské představitele. Statut Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ však nebyl zřízen mezistátní smlouvou, jak tomu bylo u Norimberského tribunálu, ale pouhým Vyhlášením generála Douglase MacArthura ze dne 19. ledna 1946, který působil jako vrchní velitel USA v Japonsku a také jako zmocněnec spojeneckých mocností v Tichomoří. Statut byl přílohou řečeného Vyhlášení a na jeho sepsání se podíleli pouze Američané, především hlavní žalobce tokijského tribunálu Joseph B. Keenan. Byl velmi obdobný Norimberskému statutu, který sloužil při jeho vypracování jako předloha, přesto byly mezi oběma texty určité rozdíly. Se Spojenci byl Statut konzultován až po jeho vydání. 53 Stejně jako Statut Norimberského tribunálu obsahoval Tokijský statut ustanovení 54 o složení tribunálu, jeho působnost a funkce. Na rozdíl od IMT, kde působili čtyři soudci a jejich náhradníci jmenováni Signatáři Londýnské charty (USA, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, SSSR a Francií), IMTFE se skládal z jedenácti soudců bez nahradníků, které jmenoval generál MacArthur z osob, které navhrly signatáři Protokolu o kapitulaci Japonska (Austrálie, Kanada, Čína, Francie, Nizozemsko, SSSR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a USA) a dále z Indie a Filipín. Tribunály se lišily také v počtu hlavních žalobců. V Norimberku působili čtyři hlavní žalobci, kdežto v Tokiu pouze jeden (Američan Joseph B. Keenan) a deset jeho zástupců (po jednom z každé země, které byla u soudu zastoupena, kromě USA). 55 Tokijský tribunál byl rovněž příslušný k potrestání jednotlivců nebo členů organizací za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Definice 53 CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 10-11. 54 Statut Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ má celkem 17 článků, které jsou rozděleny do pěti kapitol. Dostupný z WWW: http://www.jus.uio.no/english/services/library/treaties/04/4-06/military-tribunal-far-east.xml 55 CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 10-11.. Také: Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945 1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWW: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg 19

zločinů byly téměr totožné s těmi, které byly obsaženy ve statutu IMT. Nicméně Tokijskému tribunálu příslušelo stíhat zločiny spáchané již před zahájením 2. světové války a to od Japonské invaze do Mandžuska v roce 1931 až do podpisu japonské kapitulace v roce 1945. 56 Dalším rozdílem bylo, že v Norimberku bylo možno na základě čl. 9 jeho Statutu postavit před soud jak jednotlivce, tak údajné zločinné organizace. Statut Tokijského tribunálu podobné ustanovení postrádal. 57 1.3.1. Výsledek činnosti IMTFE Proces s hlavními japonskými válečnými zločinci byl zahájen 3. května 1946 a trval přibližně dva a půl roku (do listopadu 1948) 58. Před Tokijský tribunál bylo postaveno 28 obžalovaných. Jednalo se především o nejvýznamnější politické a vojenské vůdce. 59 Japonský císař Hirohito a další členové císařské rodiny souzeni nebyli a Spojenci navíc dovolili Hirohitovi na trůnu dále setrvat. 60 Z 28 obžalovaných v průběhu procesu dva zemřeli z přirozených přičin a jeden byl z důvodu nervového zhroucení převezen do psychiatrické léčebny, ze které byl v roce 1948 propuštěn na svobodu. Zbývajících 25 bylo uznáno vinnými. Sedm z nich bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením, šestnáct bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody na doživotí, jeden dostal trest odnětí svobody na 20 let a jeden na 7 a půl let. 56 Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945 1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWW: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg 57 CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 10-11. 58 Stejně jako v Norimberku i zde se konaly další procesy, ve kterých byli souzení méně významní váleční zločinci. Tyto procesy se ovšem neodehrávaly před mezinárodním tribunálem, jak tomu bylo u hlavních válečných zločinců, ale pouze před vnitrostátními soudy nebo tribunály, které vedl jeden z vítězných národů. V těchto procesech bylo obžalováno z válečných zločinů více než 5 000 Japonců. Viz. MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 21. Také: Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945 1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWWt: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg. 59 CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 10-11. Z anglického originálu The Tokyo Trial and Beyond přeložil Pavel Vereš. 60 Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945 1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWWt: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg 20

Ovšem z šestnácti odsouzených k trestu odnětí svobody na doživotí tři zemřeli v letech 1949 až 1950, ostatní byli v období mezi roky 1954-1956 podmíněně propuštěni. Bývalý velvyslanec Mamoru Shigemitsu, který byl odsouzen k 7 letům vězení, vstoupil po svém podmíněném propuštění v roce 1950 opět na politickou scénu a v roce 1954 byl dokonce jmenován ministrem zahraničí. 61 1.4. Přínos Norimberského a Tokijského tribunálu pro mezinárodní právo Vojenským tribunálům v Norimberku a Tokiu bylo vytýkáno, že se jednalo pouze o soudy vítězů nad poraženými státy a nikoliv o nezávislé mezinárodní soudy v pravém slova smyslu 62. Byly označovány jako společné vnitrostátní soudní orgány jmenované vítěznými mocnostmi, jež jsou mezinárodní pouze podle svého názvu. Je pravdou, že vítězné mocnosti převzaly po skončení 2. světové války nad územím poražených států na základě jejich kapitulace nejvyšší moc a mohly tak rozhodnout o osudu poražené strany a jejího obyvatelstva, jak tomu bylo v minulosti po skončení válek. Zároveň ale těmto Tribunálům vyjádřily podporu i další státy, kdy k Dohodě o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy, s připojeným Statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku přistoupilo dalších 19 států a u Tokijského tribunálu, jehož Statut byl přílohou Vyhlášení generála MacArthura, bylo 11 účastnických států. Tyto přistupující státy nevykonávaly vůči Německu či Japonsku žádnou územní pravomoc, což vtisklo trestnímu stíhání hlavních válečných zločinců mezinárodní charakter. 63 61 Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945 1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWW: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg. Také: MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 21. 62 U obou tribunálů nebylo možné trestně stíhat Spojence za jejich spáchané zločiny, i když nebyly pochybnosti o jejich spáchání (např. atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki Spojenými státy americkými). Viz. CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 116. Také: MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 21. 63 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 899-900. Také: CASSESE, Antonio. International Criminal law, 1. vydání, New York : Oxford University Press Inc., s. 332-333. 21

Tyto Tribunály znamenaly zcela jistě přínos pro mezinárodní právo a to v mnoha ohledech. Za prvé se staly důkazem toho, jak může být mezinárodní spravedlnost efektivní, pokud je zde politická podpora států a dostatečné finanční zdroje. Za druhé před těmito Tribunály byly poprvé souzeny válečné činy jako mezinárodní zločiny, které byly do té doby projednávány vždy před národními soudy. Za třetí ve Statutu Norimberského tribunálu byly poprvé použity a definovány zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti. Téměř identicky byly definovány ve Statutu Tokijského tribunálu. Za čtvrté byly prvními soudními orgány v mezinárodním právu, před kterými byli potrestáni viníci války, a sloužily jako model pro Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Také založily významné precendenty: např. že i jednání hlavy států nebo úředníků ve veřejných úřadech podléhá odpovědnosti podle mezinárodního práva a není okolností vylučující odpovědnost, a že okolností vylučující odpovědnost není ani skutečnost, že obžalovaný jednal na základě rozkazu své vlády nebo představeného (může být maximálně polehčující okolností pro vyměru trestu). 64 Tokijskému tribunálu sice není z hlediska mezinárodního trestního práva přikládán takový význam jako Norimberskému tribunálu, což je dáno tím, že vznikl později a šel ve stopách svého předchůdce. 65 Ovšem oba procesy byly velkými událostmi v mezinárodním právu a v rámci jeho vývoje velkým krokem kupředu. 1.5. Období po 2. světové válce do založení ad hoc tribunálů OSN Po Norimberském a Tokijském tribunálu přisla v mezinárodním trestním soudnictví dlouhá odmlka. Došlo sice k vypracování návrhů Statutu Mezinárodního trestního soudu, ale žádný z nich nebyl úspěšný. 66 Toto období také značně ovlivnila Studená válka, kdy politické napětí mezi státy činilo pokrok v této oblasti práva téměř 64 CASSESE, Antonio. International Criminal law, 1. vydání, New York : Oxford University Press Inc., 2003, s.332-333. Také: Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945 1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWWt: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg. Také: History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014. [cit. 20.10.2014], Dostupný z WWW: http://www.history.com/topics/world-war-ii/nuremberg-trials. 65 MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 21. 66 Římský statut Mezinárodního trestního soudu byl schválen až v roce 1998. 22