HISTORICKÝ VÝVOJ SOFISTÉ

PROBLÉM POZNÁNÍ - poznávání - vědomé získávání informací - prvotní poznání - smyslové, následné zpracování rozumem - myšlení - co je pro vlastní poznání důležitější - prvotní vjemy (bezprostřední zkušenost) - následné myšlenkové zpracování - základní otázky gnoseologie: - existuje bezprostřední zkušenost? - není poznání ovlivněno vzděláním, náladami, domněnkami? - jak s naprostou jistotou posoudit spolehlivost našich poznatků? - poznáváme skutečnost takovou jaká opravdu je? - lze nalézt nějakou obecně platnou proceduru k ověřování nebo vyvracení poznatků? - jak zařídit nezkreslení sdělované informace (např. jazykem) - problém poznání nebyl vždy v centru zájmu filosofů (např. od antiky do konce středověku nebyl nijak systematicky promýšlen, důraz byl kladen na bytí, teorie poznání byla dotčena vždy pouze jako doplněk metafyziky, od novověku (renesance) se teorie poznání do popředí a v mnohém se vyrovnává ontologickým problémům, teorie poznání se buduje systematicky a vědomě HISTORICKÝ VÝVOJ SOFISTÉ - v řeckém politickém životě začalo velmi brzy platit, že o životě v obci je možno a nutno svobodně diskutovat - její blaho je závislé na svobodné výměně názorů - sofisté - učitelé moudrosti - součástí aktivit sofistů byly i první pokusy o vymezení toho - co je lidské poznání - zda může být pravdivé - zda je sdělitelné - mnoho sofistů přivedla nemožnost poznat pravdu v její celistvosti ke skepsi SÓKRATÉS - účelové nakládání sofistů s pravdou bylo ve většině případů nízké a nedůstojné odpůrcem jejich činnosti a kritikem všeho, co zavánělo falešností a formálností, byl Sókratés - hledání pravdy bylo pro Sókrata něčím posvátným - pravda je zde přítomna je jen třeba ji odhalit (aletheia) - hodnota pravdy není něčím, s čím se dalo libovolně nakládat - člověk se musí umět pravdě přizpůsobit Metoda dialogu - pravda se může zrodit jen v upřímně vedeném dialogu - sókratovský dialog zavedl poprvé do filosofie prvek kritičnosti - zásadu neustálého ověřování dosavadních poznatků a jejich porovnávání s jinými - dialog spočíval z pravidla na přijetí hypotézy a následném rozebírání pojmových a obsahových důsledků, k nimž jejich uplatnění vede - dosáhla-li se obecná shoda mínění, mohlo se postupovat dále - závěr dialogu tak byl překvapivě často odlišný od zdánlivě zřejmé pravdy, která stála jako přijaté východisko na počátku Dialektika - umění vést dialog - pomáhat tak slovnímu zpřesňování poznání pravdy

- oblíbená metoda výzkumu i výkladu po celý středověk - význam při vedení disputací na univerzitách - Hegelova dialektika oživení herakleitovsky chápané dialektiky - způsob pohybu ideje či přírody PLATÓN - nic nesmí být vnucováno jako neprověřené - dogma - základ poznávání považoval tzv. rozpomínání - anamnésis - pouhé mínění je doxa - skutečné poznání pravdy - epistémé - Platón zastával názor, že k poznání pravdy vede přímá cesta - cesta vnitřního nazírání - THEÓRIA pravdivost je vlastnost samých idejí - pravda má rys ontologický ARISTOTELÉS - výzkum duše a rozumu, klasifikace věd - spis Organon - filosofická propedeutika na základě logiky - trojí duše - hybný princip živých těles - duše - vegetativní - senzitivní - pociťování a vnímání - duchová - myšlení - zdrojem poznání jsou pouze duše senzitivní a duchová - rozum se stýká s božským - duchová duše je nesmrtelná - poznání není pouze čistým zřením idejí, ale je získáváno empirickým pozorováním skutečnosti - nové poznání musí být neustále prověřováno a jeho výsledky spolehlivě fixovány, definice - fixace poznatků - použití jazyka ten nesmí poznatky zkreslovat - logika - k poznání patří také dodržování pravidel správného vyjadřování a usuzování a teoretická reflexe - propracovaná Aristoleova teorie logiky se zachovala až do 19. stol. - dnes je logika pomocnou disciplínou - klasická logika uvažuje pouze dvě hodnoty (pravdivý, nepravdivý) - možné je zkoumat i další hodnotové stavy - nutný, možný, pravděpodobný - výsledky logických výzkumů - záměr nalézt obecné principy práce všech věd - metodologie věd - Aristotelova logika byla celý středověk garantem správnosti uvažování velký podíl na vytvoření základních formálních zásad nezbytných pro logické myšlení: - zásada totožnosti - Každý (dostatečně určitý) výrok, který je pravdivý (nepravdivý) v nějakém okamžiku, je pravdivý (nepravdivý) také v každém jiném okamžiku; - ontologická formulace: Každý předmět je totožný sám se sebou. - zásada sporu - Je logicky vyloučeno, aby výrok i jeho negace byly oba pravdivé; - ontologická formulace: Totéž nemůže zároveň být i nebýt - zásada vyloučení třetího - Alespoň jeden ze dvou protikladných výroků je logicky nutně pravdivý"; - ontologická formulace: "Skutečnost je, anebo není - třetí možnost neexistuje. - zásada dostatečného důvodu Žádný fakt nemůže být shledán pravdivým bez dostatečného důvodu, proč jest tomu tak a ne jinak.

POZDNÍ ANTICKÁ FILOSOFIE skepticismus - zakladatelem byl PYRRHÓN (360-270 př. n. l.) - zcela zpochybňoval možnost poznání toho, jaké věci jsou - lze jen vypovídat o subjektivních pocitech - nutnost zbavit se ukvapených úsudků - provést tzv. epoché - dosáhnout tak vyrovnaného duševního stavu - ataraxie - překážky pravdivého poznání podle skeptiků (trópy): - rozdílnost živých bytostí - rozdílnost lidí - odlišnost smyslových orgánů - rozdílnost subjektivních stavů - rozdílnost postavení, vzdálenosti a místního okolí objektu - smíšení s tím, co je jiného druhu - odlišné účinky objektů podle kvanta (množství) a kompozice (složení) objektů - relativnost všech jevů a vjemů - četnost nebo řídkost dojmů - různost výchovy, zvyku, mravu, náboženských a filosofických názorů - mezní skepse - je sama v sobě rozporná, výrok: Nic není pravdivé vyvrací sám sebe agnosticismus - vše je nepoznatelné, Gorgiás kriticismus - přiměřené užívání skepse dogmatismus - neprověřuje vůbec pravdivost východisek, bez kritické reflexe. STŘEDOVĚK - v raném středověku se objevuje nový problém - vztah rozumu (poznání) a víry na jeho řešení závisey nejen věroučné otázky, ale i otázky obecně kulturní TERTULIANUS (160-230) jeden z prvních církevních otců - odmítal užívání rozumu pro záležitosti víry - Credo, qui absurdum (Věřím, protože je to nesmyslné) - víra má stále přednost před rozumem PIERRE ABÉLARD (1079-1142) - věroučná dogmata obsahují sama o sobě řadu rozporů - klade tyto rozpory vedle sebe - soudcem může být pouze náš rozum - důsledná racionální dialektika - prověřovat ze všech možných stran rozporná tvrzení a hledat ta, která mají největší váhu - Abélard se tím stal předchůdcem moderní textové kritiky - řada otázek stále zůstává - je víra něco, co nikdy rozum nedostihne? - má být rozum vykázán do přiměřených mezí? - neohrožuje trvalé zpochybňování prostřednictvím rozumových požadavků víru v jejích základech? - může být víra bez poznání? - musí věřící vědět, že věří? - může svou víru racionálně reflektovat? - bylo by řešením, že existují dvě odlišné oblasti - dvě různé pravdy - oblast teologie a filosofie

TOMÁŠ AKVINSKÝ - rozum a víra se zásadně liší způsobem, jakým přistupují ke svému předmětu - rozum - základem je řešení na základě vlastní zkušenosti - víra - řešení na základě zjevení - předmět je v obou případech stejný - rozum může naopak mnohé zjevené pravdy velmi účinně podepřít - víra není něčím zásadně iracionálním - je spíše něčím nadrozumovým, něčím k čemu nikdy rozum nemůže dospět, ale k čemu může alespoň odkazovat - vlastní lidské poznání se opírá o empirii - lidský rozum není ale schopen dospět na základě empirie k pravdě - cestu k pravdě mu musí umožnit něco, co je vábí a inspiruje a co mu dodává schopnosti, jež sám z empirie nemůže získat - to je božské poznání - absolutně dokonalé a pravdivé - pravda našeho poznání je a shodou rozumu a věci DALŠÍ OTÁZKY STŘEDOVĚKÝCH FILOSOFŮ - poznávaní je pozoruhodná činnost - jedno jsoucno působí na jiné jsoucno tak, že poznávané jsoucno není touto činností nijak dotčeno - aristotelské řešení (učení o látce a formě) - při poznávání se dotýkáme pouze forem, tvarů jsoucen - působení dvou věcí na sebe skrze tvar by mohlo mít za následek také fyzickou změnu (otisk pečeti) - poznávání je způsob nemateriální - tento způsob přijímání tvarů nazývali středověcí myslitelé intencionalitou RENESANCE - koncem středověku se prudce mění kulturní a duchovní ovzduší - člověk se osamostatňuje z vlivu přírody a závislostí na jejích rytmech, vydává se na daleké cesty - rozvoj univerzit osvobozuje ducha a intelekt - příroda nejednou není chápána jako něco hotového, jednou daného, ale jako úkol člověk se stává pánem přírody - boží stvoření je výzva - nic není předem rozhodnuto, nic není předem zakázáno kardinál Mikuláš Kusánský duchovní mluvčí renesance - sám hluboce věřící vyjadřuje svým dílem důvěru v rozum a učenost - velikost není ve vědění, ale v kritice toho, co vím, z hlediska toho, co ještě nevím - Bůh je absolutním nekonečnem, harmonií a rovnováhou - projevuje se v úchvatné propojenosti všech částí jím stvořeného univerza - každé jsoucno je stejně hodnotné - svou účastí na harmonii jsoucna nemůže vadit, bude-li člověk při poznávání této harmonie užívat svůj rozum a pozemské síly - nemůže nás toto od Boha vzdalovat Reformace souběžně s renesancí se ve vztahu ke katolické církvi vynořuje potřeba její revize, reformy - rodí se reformace čím je člověk sebevědomější, tím méně potřebuje, aby mu byla víra prostředkována a předkládána v ucelených poučkách strážcem víry nemůže být nikdo jiný než člověk sám a jeho svědomí nikdo nemůže předem rozhodovat zda jednání je nebo není zbožné mohu dělat cokoli - rozhodující je čistota svědomí, mravní přísnost a úcta před boží transcendencí reformace představuje značnou individualizaci víry - obnovuje intimní, soukromou cestu k blaženosti - tedy návrat k evangeliu (evangelické církve)

Problémy 14. a 15. století znamená zásadní příklon k subjektivitě MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ - předpokládal harmonii kosmu a pozemské přírody - tuto filosofickou předtuchu potvrdil svými objevy Mikuláš Kopernik - vše je součástí jediného univerza - k zachycení jednotné harmonie světa je potřebná jednotná věda - rodí se idea tzv. mathesis universalis (jako její základ jsou považovány matematika a filosofie) - Kopernikův objev pomohl filosofii ke gnoseologickému otřesu (kopernikánský obrat) potřeba nalézt univerzálně platné východisko vše, co by z něho bylo vyvozeno, bude platné a spolehlivé, evidentní - nejprve musíme zjistit jak poznáváme - jaké kritérium pro spolehlivost můžeme nalézt - první otázka tedy není po pravdě, ale po metodě - po jaké cestě se budeme při hledání pravdy ubírat Dvě roviny poznání - počitek, vjem, představa - smyslová zkušenost - nejnižší stupeň poznání - základem je vnímání - pojem, soud, úsudek - zobecňováním vytváříme nenázorné představy - pojmy - kombinací pojmů vznikají soudy - souvislosti mezi pojmy - ze dvou nebo více soudů vyvozujeme závěr úsudek Indukce a dedukce - nejvyšším úkonem poznání je usuzování - v závislosti na tom, zda vycházíme ze smyslového materiálu nebo z racionálního náhledu rozlišujeme dva základní typy usuzování - indukci a dedukci Indukce - postup od jedinečného k obecnému - induktivní závěr může být pouze pravděpodobný - nevíme, zda rozsah našeho pozorování je dostatečný, abychom mohli učinit obecně platný závěr - indukce se opírá především o empirii - předpokládá se princip kauzality - tento sám nemůže být z indukce odvozen - spoléhá se na všeobecně fungující souvislost příčin a následků - induktivní poznání nemá mezi teoretiky příliš dobrou pozici mnozí je zcela vylučují jako nespolehlivé a sporné Dedukce - postup od obecného k jedinečnému - od obecně přijatého předpokladu (axiómu) k jeho zvláštním projevům - zvláštní formou dedukce jsou všechny logické důkazy - dedukce není závislá na empirii (zkušenosti) a nevyžaduje pro svou platnost žádnou empirickou prověrku - deduktivní závěry jsou jisté - deduktivně postupuje kromě logiky hlavně matematika Základní otázka - co je základem spolehlivého poznání? - poznání smyslové - s hlavní metodou poznání indukcí? - poznání rozumové - s hlavní metodou poznání dedukcí? Řešení této otázky rozdělilo filosofy do dvou velkých táborů EMPIRISMUS - nejpřirozenější je při otázce po základech lidského poznání vyjít od bezprostřední smyslové zkušenosti, filosofický směr vyjadřující toto stanovisko je empirismus

FRANCIS BACON - byl předchůdcem empirismu - velký bojovník proti předsudkům, které ovlivňují naše poznání - rozdělil matoucí předsudky (nazýval je idoly) na čtyři třídy: - idola tribus (idoly rodu) - jsou vlastní lidské přirozenosti a jsou to mylné představy, dané omezeností našich smyslů, sklonem ke zjednodušování a výkladu z našich vlastních hledisek - idola specus (idoly jeskyně) - jsou klamy, vyvolané naší subjektivní povahou, výchovou, návyky (vězní nás jako v jeskyni) - idola fori (idoly trhu) - jsou klamy řečové komunikace, plynoucí z nepřesného používání pojmů - idola theatri (idoly divadla) - klamy, které přijímáme z tradice, níž se necháváme klamně ovlivňovat spory a hádkami jednotlivých filosofů (jako v divadle) - Bacon hledal spolehlivé východisko poznání v empirii a v rozumu, který z ní bude vycházet a bude kriticky veden - za základní metodu poznání považoval indukci John Locke - nejvýznamnější empirik - rozumové poznání hraje odvozenou roli - Nic není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech. - obraz rozumu - tabula rasa - čistá tabule, kterou popisují naše dojmy z empirie - teprve nahlížením smyslových dojmů vytváří rozum ideje - z vlastního smyslového vnímání (sensation) - z vnitřního vnímání (reflexion) - všechny jednoduše konstituované ideje jsou vyvolány kvalitami vnějších věcí - primární - jsou na tělesech samých (např. tvar) - sekundární - vznikají působením těles na naše smysly - rozum vytváří z jednoduchých idejí ideje složené - hledáním jejich vazeb, tříděním, vyvozováním - tím se utváří celkově lidské poznání SOLIPSISMUS - krajní empirismus - existuje pouze to, co já vnímám já sám - solus ipse - co zrovna nevnímám vlastně neexistuje - GEORGE BERKELEY - od empirismu k solipsismu, dále přes subjektivní idealismus k objektivnímu RACIONALISMUS - krajní empirismus ukazuje slabiny celé gnoseologie - je neudržitelné vycházet z předpokladu čisté tabule - je evidentní, že nám jsou dány určité předpoklady - genetické, kulturní, duchovní - pro empirismus vlastně neexistuje smyslový klam - čistou empirií není možné rozhodnou, zda to je nebo není smyslový klam - abychom mohli odlišit smyslový klam musíme předpokládat určitou nesmyslovou schopnost, která empirii předchází - tedy je vůči empirii apriorní - touto schopností je rozum - ratio - předpokládá se svébytnost rozumového poznání a že naše mysl není zpočátku tabula rasa - je vybavená vrozenými idejemi a schopnostmi RENÉ DESCARTES - racionalismus začíná zásadní pochybností nad vším empirickým poznáním - neexistuje náhodou něco nad čím by nebylo možno pochybovat? - tam, kde by nebyla žádná pochybnost by mohlo začínat východisko poznání

- o čem není možno pochybovat - o pochybování samém - jako pochybující tedy myslím - kdo myslí, nemůže zároveň myslet, že zároveň není - Myslím tedy jsem - Cogito, ergo sum - nepochybnost se netýká reálnosti myšlených věcí, ale nemožnosti nemyslet myšlené v okamžiku myšlení - základem je se ptát jak poznávám nikoli co poznávám - zásadní obrat k subjektu - subjektivismus - problém pravdy je je problém popisu subjektivních stavů mysli - objektivismus - spoléhá na to, že je možné poznáním uchopit vnější realitu věcí, aniž by ji zkresloval - základní vlastnost těles - jejich rozprostraněnost - rozum - liší se od těles svojí nerozprostraněností - nezabírá žádné místo v prostoru - svět se rozpadá na dvě substance, protože tyto dvě vlastnosti se nikterak neovlivňují - svět se skládá ze dvou entit - dualismus - substantia extensa (res extensa) - substantia cogitas (res cogitans) - ten, kdo tyto dva světy dává dohromady je Bůh - karteziánský racionalismus - věci jsou věcmi jen potud, pokud je dokáže rozum zkonstruovat - svět je soubor ideálních entit - je světem matematických, geometrických a fyzikálních abstrakcí - svět lze popsat konečným souborem zákonů - logika světa odpovídá logice našeho myšlení BENEDIKT (BARUCH) SPINOZA - táže se, zda realita není přece jenom jednotná a zda tělesnost a myšlení jsou její projevy - jednota přírody a Boha (Deus sive natura) - rozlišuje tři základní stupně poznání: - smyslové - vyvolávají ho afekty, je plné omylů - rozumové - umí třídit obecné pojmy na základě příčinnosti - intuitivní - je schopnost vhledu do podstaty věcí, vyznačuje se jasností a zřetelností - pravdivé poznání je totožné s poznáním nutnosti takové poznání je zdrojem svobody a blaženosti, poznáváme-li, že věci nemohou být jinak než jsou, přestanou být pro nás cizí a nesrozumitelné GOTTFRIED WILHELM LEIBNIZ - skutečnost není plně homogenní - je složena z jakýchsi atomů - monad - tyto nejsou vymezeny kvantitativně, nemohou být měřitelné - poznání opřené o zkušenost je pouze pravděpodobné - není jisté a je možné je popřít - faktické pravdy, pravdy rozumu - pravdy vznikající dedukcí, nutné, obecné, není možná jejich negace - protože Bůh je bytostí rozumovou, vše co stvořil, musí být srozumitelné a poznatelné naším rozumem - stvořil nejlepší z možných světů a tato výtečnost je dobře rozpoznatelná SKEPTICISMUS DAVIDA HUMA - při jednostranném prosazování empirismu nebo racionalismu - objevují se slabé stránky - empirismus - musí předpokládat, že naše poznání je odkázáno pouze na smyslové údaje - racionalismus - musí předpokládat vrozené ideje - výsledkem naší empirie je imprese - jejich kopiemi jsou naše ideje - vědecké poznání se může soustředit - buď na práci s idejemi - např. matematika (pravdy touto cestou získané jsou trvalé, obecně platné)

- nebo se může vědecké poznání pokoušet o výklad reality jako zdroje impresí - to činí empirické vědy (fyzika) - empirické vědy jsou ve svých východiscích odkázány na empirii - tedy jejich závěry nemohou mít všeobecnou platnost - veškeré závěry, které přírodní vědy činí jsou výsledkem indukce - mohou činit obecné závěry? - problémy, které zkoumal Hume souvisejí s důležitými filosofickými kategoriemi - příčinnost (kauzalita), nutnost, nahodilost - má všechno na světě svou přesně stanovitelnou příčinu? - může se něco odehrát bez příčiny? - je-li nutno předpokládat řetěz příčin, končí někde? - vede do nekonečna, nebo je na počátku nějaká první příčina - příčinnost není reálným procesem, ale vlastně jen způsobem, jak si my jednotlivá spojení jevů (jejich časovou následnost) vysvětlujeme - je zbytečné mluvit o poznání, protože poznání je koneckonců hledání příčin - je-li příčinnost, co je náhoda? Vybočení z řetězu příčin? - v souvislosti s problémem kauzality se v dějinách filosofie objevily některé základní názorové směry: - determinismu je přesvědčen, že vývoj přírody i společnosti podléhá nutnosti objektivních zákonů, v níž náhoda tvoří jen dílčí, případně nepoznanou výchylku, mající ovšem svou skrytou příčinu - indeterminismus je přesvědčen, že neexistuje žádná nutnost, popř. že člověk není schopen zákonitosti vývoje vypozorovat, dění v přírodě a společnosti je věcí náhody, nepředvídatelné pravděpodobnosti apod. - fatalismus jako extrémní křídlo determinismu říká, že vše je podřízeno osudu - voluntarismus považuje příčiny a výsledky dění v přírodě či společnosti je projevem vůle vyšší bytosti nebo objektivizované vůle jako psychického či biologického principu IMMANUEL KANT * 1724 Královec 1804 Královec -- Kant se věnuje především systematickému výkladu poznání, pokusí se celý problém vztahu mezi rozumem a jevy obrátit - není-li možné vysvětlit věci, když působí na náš rozum, je možné, že rozum způsobuje, jak věci vnímáme - Kant provádí tzv. koperníkovský obrat; když se kdysi Koperníkovi nedařilo vysvětlit pohyb vesmírných těles za předpokladu, že se celý vesmírný systém pohybuje kolem pozorovatele, nechal pozorovatele pohybovat se kolem vesmírného systému, stejně tak učinil Kant: - odvíjí-li se naše poznání od jevů směrem k rozumu, dostáváme se k paradoxům empirismu i racionalismu, proto je třeba začít nikoliv zkoumáním jevů, nýbrž zkoumáním toho, v čem a čím se jevy konstituují, tedy samotným lidským poznáním, rozumem - zjistíme-li, jak funguje náš rozum, můžeme být s to vysvětlit věci stojící mimo náš rozum - Kant usiluje nově definovat metafyziku: Metafyzika musí být (a je) vědou o hranicích lidského rozumu - empirická zkušenost je pramenem našeho poznání - předměty působí na naše smysly a uvádějí do pohybu naše rozvažovací schopnosti; zkušenost tedy předchází naše poznání a naše poznání je nutně a posteriori (=potom) - je však zřejmé, že zkušenost nemůže být jediným pramenem poznání, vždyť to, co přichází zvnějška, je nerozlišené, smysly nám dávají sumu jednotlivých počitků - tyto izolované počitky musí být v rozumu čímsi rozlišovány, spojovány, to, co s nimi pracuje a co tedy je i před samotnou zkušeností, je a priori (=předem)

- ono apriorní je předmětem Kantova zkoumání, jsou to čisté poznatky, Kant chce stanovit principy, zdroje i hranice čistého rozumu - čistý rozum je takový rozum, který v sobě obsahuje principy poznání apriorní (předzkušenostní) - čisté poznání se liší od empirického tím, že je nutné a všeobecné - nutné znamená, že platí bezpodmínečně - všeobecné znamená, že je platné ve všem - naše poznání je vyjadřováno v soudech, určitému subjektu přisuzujeme určitý predikát - Kant rozlišuje soudy analytické a soudy syntetické - analytické soudy vyslovují již to, co je obsahem predikátu - syntetické soudy predikátu přisuzují subjektu něco nového - v průběhu poznávání nás zajímají syntetické soudy, protože právě v nich vyjadřujeme nové poznatky - je však zřejmé, že syntetické soudy vznikají na základě zkušenosti, jsou aposteriorní, nemohou proto být nutné a všeobecné - základní otázka - jsou možné apriorní syntetické soudy? - jsou možné čisté soudy v oborech našeho teoretického myšlení - v matematice, přírodovědě a metafyzice - to je základní otázka kantovského filosofování - samozřejmě, že půjde o poznání transcendentální, tedy takové, které se nezabývá předměty, ale způsobem našeho poznání předmětů (Kant zavádí pojem transcendentální v odlišení od pojmu transcendentní. Transcendentní je to, co leží za hranicemi našich zkušeností, transcendentální je to poznání, které se netýká věcí, nýbrž se týká našeho samotného poznání věcí, pokud je možné a priori.) Smyslové poznání - smyslovost je naše schopnost přijímat to, co na nás působí zvnějšku, co se nás nějak zprostředkovaně dotýká, smysly nám poskytují názory

- Kant tento pojem (názor) používá k označení bezprostředních představ jednotlivých předmětů. - co je mi dáváno smysly (počitky), musí být čímsi zformováno do celku - to, co formuje, nemůže být mimo mě, nepřichází to prostřednictvím smyslů spolu s počitky - to, co formuje, musí být ve mně přítomno a priori, před vnímáním tu musí být něco, co mi umožňuje vytvořit názor věci, Kant toto něco nazývá apriorními smyslovými formami - prostor je apriorní smyslová forma, ve které mi jsou dány všechny jevy - smyslový aparát člověka je vytvořen tak, že všechno, co vnímáme, se musí jevit vedle sebe, v prostoru, mohu vnímat jednotlivý jev pouze tím, že ho odlišuji od ostatních jevů, odlišuji jej tak, že postihuji jeho hraničení, jeho sousednost s ostatními jevy, právě toto hraničení (koextenzita) zakládá prostor - prostor není cosi, do čeho jsou vloženy jevy, prostor vzniká mým způsobem viděním jednotlivých jevů - cosi se mi zjevuje a Kant ukazuje mez tohoto zjevování - smyslově v prostoru postihuji jevy čehosi, co smyslově již postihnout, odhalit nemohu - to, co je za jevy, nazývá Kant věc o sobě (Ding an Sich, noumenon) - věc o sobě nikdy nemohu smyslově zachytit, o věci o sobě nemohu nikdy nic vědět - nikdy však nemohu mít empirickou jistotu toho, co se vyjevuje - protože takto vnímáme my všichni, lidé, má prostor empirickou realitu, může před nás vystupovat jako jev - jestliže prostor náleží vnějšku, čas náleží naší niternosti a postihuje pohyb ve smyslu následnosti, trvání - čas pořádá vnitřní názory - to, co se děje v nás, je umožněno časem - prostor a čas tedy nenáležejí vnějším věcem, jevům, nepatří ani věcem o sobě, jsou apriorní smyslovou formou, v níž se nám mohou věci o sobě vyjevovat - formy smyslovosti odpovídají na první část základní otázky Kantova tázání, syntetické soudy a priori jsou možné v matematice - mám-li a priori představu prostoru, mohu vytvářet syntetické soudy v geometrii, pro představu přímky, jako nejkratší spojnice mezi dvěma body nepotřebuji empirický materiál - skutečnost času, taktéž a priori, umožňuje syntetické soudy v aritmetice, protože veškeré výpočty stojí na přidávání jednotek, tedy na posloupnosti v čase Vznik poznání - empirismus ani racionalismus nebyli s to vysvětlit, jak se ze smyslového může stávat myšlené, jak myšlené může postihovat smyslové - Kant tuto nemožnost vysvětlení odstraňuje tím, že zkoumá empirické i racionální ve spojitosti, v jednotě - prostřednictvím apriorních smyslových forem získáváme názor věci, k tomuto názoru nyní přistupuje rozvažování - z aristotelské logiky již známe pojem kategorie, Aristoteles tvrdí, že kategorie jsou - jednak to nejobecnější, co lze o jevu prohlásit - jednak současně kategorie postihují, jak daný jev je - Kant je přesvědčen, že kategorie jsou apriorní povahy, je to způsob, jak je náš rozum schopen pojímat názory - kategorie zjistíme tak, že pojmenujeme nejobecnější soud - dobereme-li se nejobecnějších soudů a kategorií, objevíme tím, jak naše rozvažování pracuje s názory, co je vlastně v našem rozumu apriorně připraveno k práci s názory, jež nám dodaly naše smysly

????????????????????? příklad soudu logická forma soudu forma soudu kategorie časové pořadí jevů kvantita soudu kvantita Každý pes se musí narodit. všechna S jsou P všeobecný jednost Někteří psi jsou retrívři některá S jsou P zvláštní mnohost Můj pes je retrívr. určité S je P jedinečný veškerost naplnění času v realitě kvalita kvalita Můj retrívr je zlatý. S je P kladný realita Můj retrívr není lovecký pes. S není P záporný negace Můj retrívr je ne-myš. S je ne-p nekonečný limitace časové uspořádání relace relace Můj pes je masožravec. S je P kategorický substance-akcident Jestliže pes nežere, pojde. jestliže pak hypotetický příčina-účinek Můj pes buď spí, nebo žere, buď anebo disjunktivní vespolnost nebo běhá. souhrn časových výskytů modalita modalita Můj pes dnes při procházce je možné problematický možnost-nemožnost možná vleze do řeky. Můj pes umí plavat. vskutku jest asertorický existence-nebytí Můj pes musí dýchat. je nutné apodiktický nutnost-nahodilost - pojmy předmětů, jevů (fenoménů) vznikají tedy tak, že spojíme názor s kategoriemi - Spojíme-li formy smyslovosti (čas a prostor) s rozvažováním (kategorie), získáme čisté pojmy, tedy apriorní rozumové formy (toto spojení však Kant neprovede, pouze konstatuje jeho možnost) - schopnost rozvažování vybrat tu kterou kategorii Kant nazve soudnost. Je tedy možná čistá přírodověda? - Kant odpovídá, že ano - příroda před námi vystupuje jako zákonité uspořádání jevů - přírodní zákon však není dán přírodou, je dán tím, že naše rozvažování právě jen tak může a musí jevy nacházet právě takto - naše poznání se neřídí jevy, ale jevy se řídí podle možností našeho poznání - příroda je taková a funguje tak, jak jsme to my schopni postihovat, tím netvrdíme, že nemůže být i jinak. (Pozor, toto tvrzení není berkeleyovského ražení. Nejedná se o solipsismus. Kant zde hovoří o jevech (fenoménech) a my víme, že jevy jsou to, jak nám naše apriorní smyslové formy prostředkují nepostižitelné věci o sobě, Ding an sich, noumenon). - co tedy můžeme říkat o přírodě - Kant stanovuje nejobecnější soudy, apriorní předpoklady celého dalšího vědeckého poznávání: - všechny předměty naší zkušenosti jsou kvantitativními veličinami v prostoru a v čase - všechny předměty naší zkušenosti musíme pojímat jako složeniny, agregáty

- všechny jevy jsou vnímatelné a my tuto skutečnost při poznání anticipujeme (předjímáme) - změny jevu v čase předpokládají trvalý substrát, na němž se změny vyjevují - základem změn je kauzalita - všechny jednotlivé jevy jsou ve vzájemném působení, jsou-li současně Vznik idejí - prostřednictvím apriorních smyslových forem vzniká názor, jak prostřednictvím rozvažování, které pracuje s názory, vznikají pojmy a spojují se v soudy - rozum nás však vede ještě dál, k úsudku, kdy z více soudů vytvoříme soud kvalitativně nový, úsudek běžně provádíme při vyvozování z empirických poznatků - Kant ukazuje, že úsudky jsou různé obecnosti a rozum směřuje k nejobecnějším úsudkům, které sjednocují všechny naše soudy do jednoty - tak dochází k pojmu transcendentálních idejí - na rozdíl od Platona, který ideám přisuzuje vlastní bytí, Kant ideje chápe jako regulativní princip rozumu - ideje regulují postup rozvažování při úsilí dosahovat jednotu - ideje vyjadřují vztah poznávajícího subjektu k poznávanému - nepodmíněným (kategorickým) vztahem je vztah poznávajícího k sobě samému - bez poznávajícího subjektu není možné poznávání, proto nás rozum vede k ideji psychologické, k duši - podmíněným (hypotetickým) vztahem je vztah poznávajícího k poznávanému, vycházíme z přesvědčení, že veškeré jevy, které před námi vyvstávají, lze zobecňovat až k jednotě idey kosmologické, ke světu jako celku - vylučujícím (disjunktivní) vztahem je vztah všech vzájemně podmíněných předmětů našeho vědomí k nepodmíněné jednotě vůbec, tak nás rozum vede k ideji teologické, k Bohu - vidíme, že činnost našeho rozumu vede k idejím, tedy k něčemu, co není zkušenostně uchopitelné - umíme ideje myslit, ale to je tak zhruba vše - pokusíme-li se totiž ideje poznávat, dojdeme k neřešitelným rozporům. - Paralogismus - paralogismus je chybný závěr, klamný soud, který vyplývá z neznalosti věci - uvažujeme-li o Já, pak Já musí být substancí - substance se vyjevuje - avšak Já se nevyjevuje, je vytvářeno apercepcí, tedy osvojováním si představ - Já by tak vytvářelo představu sebe sama jako představujícího si (Tuto skutečnost v pozdější filosofii vyjádří povedeným obrazem Wittgenstein, když tvrdí, že oko nemůže být součástí svého zorného pole.) - Antinomie - antinomie je rozpor mezi dvěma soudy, které jsou samy o sobě správné, avšak navzájem se vylučují, Kant uvádí čtyři antinomie týkající se idey kosmologické 1. Svět má počátek v čase a je prostorově ohraničen. Svět nemá v prostoru hranice, je časově i prostorově nekonečný. 2. Každá složená substance se skládá z jednoduchých dále nedělitelných částí. Všechno je donekonečna dělitelné. 3. Dění ve světě je svobodné a řada kauzalit může začít bez příčiny. Svoboda není, vše je podřízeno přírodním zákonům. 4. Ke světu náleží bytost absolutně nutná. Neexistuje nic absolutně nutného. - Ideál čistého rozumu - ideál čistého rozumu se týká Boha

- rozum je schopen vytvořit důkazy Boha (ontologický-z pojmu Boha, kosmologický-z nutnosti existence vyšší bytosti k objasnění jakékoliv existence, fyzikálně teologický-ze zacílení světa k vlastnímu původci), ale Kant je odmítá - Bůh není fenoménem (nejeví se), je noumenon, to co se něčím vyjevuje - Boha proto nemůžeme dokázat, ale ani ho nemůžeme vyvrátit - K čemu tedy Kant při zkoumání rozumu došel? - Lidský rozum má své hranice - to, co stojí za smyslovým světem, za světem zkušenostním, transcendentno, není uchopitelné čistým rozumem, Proto čistá metafyzika není možná - rozum nemůže dokázat obecné metafyzické ideje. Avšak nemůže je ani vyvrátit. - Kant ukazuje, že metafyzické otázky jsou člověku vlastní, že nejsou výsadou pouze učených filosofů, jsou přítomny u člověka od okamžiku, kdy se člověk člověkem stává - člověk se musí smířit s tím, že jsou skutečnosti rozumem neuchopitelné, což však současně neznamená, že by na hledání jejich smyslu měl rezignovat, zde se jednak otevírá cesta dalším filosofům (Kantovo tvrzení o věci o sobě i o nemožnosti rozumu překračovat vlastní meze není a nebude přijato nikdy definitivně), jednak se samotné filosofii nabízí cesta k návratu od teorie k praktickému životu - lidský rozum totiž směřuje k poznání pomocí názorů, pojmů, zásad a idejí, současně však směřuje k určování vůle, k určování praktické činnosti člověka EDMUND HUSSERL - absolutní důraz na subjekt: - fenomenologická epoché (nesmíme racionalitu začít využívat dřív, než si budeme dokonale jisti s obsahy této racionality = máme se zdržet soudu o bytí (o tom, jak věci jsou), dokud si nebudeme naprosto jisti, jak se s nimi náš rozum vypořádá) - teorie zpět k věcem samým: - nechat věci, aby přede mnou vyvstaly - musím se soustředit na to - jak přede mnou vyvstávají - jak se vytváří - jak do naší mysli vstupuje - pojem, představa - vždy vázána na nějaký předmět - eidetický empirický názor vzniká při prvním setkání s věcí, něčeho si na ní vždy všimneme - co nám předmět o sobě dává: - předmět - jeden z rozmanitých, různých způsobů, jak si jej představujeme - předmětný smysl - u termínů největší ze všech Čechů, zakladatel Karlovy univerzity atd. (různé přístupy, všechny vedou ke Karlovi IV., my si ho vybavíme podle toho, s jakým předmětným smyslem ho máme spojeného) - předmět a předmětný smysl ve způsobu své danosti (předměty vyvstávají buď tak, že tady jsou, nebo že by tu být mohly, anebo že tu asi jsou) - jestli je tu předmět v originální danosti (tak jak by původně měl vyvstat), nebo jestli tu je ve své deficienci (že mi tu chybí, vlak očekávám na kolejích) - objekt nás nutí zaujímat k němu nějaký vztah