VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Obor Všeobecná sestra BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Michaela Vladyková

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Obor Všeobecná sestra BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2014 Michaela Vladyková

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Polohování pacientů jako ošetřovatelský problém Bakalářská práce Autor: Michaela Vladyková Vedoucí práce: Mgr. Martina Zítková Jihlava 2014

Anotace Tato bakalářská práce je zaměřena na polohování imobilních pacientů. V teoretické části je obsažena kapitola o stárnutí a stáří. Dále se zabývá imobilitou a jejími stupni. Následuje část zabývající se polohováním, jednotlivými typy poloh, zásadami při polohování. V této práci jsou zmíněny komplikace nesprávného polohování, kde se zabývám problematikou dekubitů. Výzkumná část byla provedena prostřednictvím kvantitativního výzkumu, v této části je grafické zobrazení jednotlivých výsledků výzkumu. Klíčová slova Stáří, imobilita, polohování Annotation This bachelor s thesis is focused on positioning of immobile patients. The theoretical part includes a chapter on aging and old age. It also deals with immobility and its degrees. The subject of the next chapter is positioning, different types of positions and principles of positioning.in the bachelor s thesis there are mentioned complications of incorrect positioning. In relation of this issue, the autor of this thesis deals with pressure ulcers. The practical part was performed by means of quantitative research. In the practical part there is contained graphical display of the results of research. Key words Old age, immobility, positioning

Poděkování Především bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce Mgr. Martině Zítkové za cenné rady a připomínky, za poskytnutý čas, který mi věnovala. Dále bych chtěla poděkovat náměstkyni pro ošetřovatelskou péči v Nemocnici Havlíčkův Brod Mgr. Ladě Novákové za umožnění výzkumu. Děkuji všem respondentům za spolupráci při provádění výzkumu. Velký dík patří celé mé rodině, příteli a přátelům za jejich podporu během studia a při tvorbě této práce.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

Obsah 1 Úvod... 9 1.1 Cíl práce... 10 1.2 Hypotézy... 10 2 Teoretická část... 12 2.1 Stáří... 12 2.1.1 Kalendářní věk... 12 2.1.2 Biologický věk... 12 2.1.3 Sociální věk... 12 2.2 Stárnutí... 13 2.2.1 Biologická involuce... 13 2.2.2 Tělesná involuce... 13 2.2.3 Duševní involuce... 13 2.3 Imobilita... 14 2.3.1 Příčiny imobilizace... 14 2.3.2 Rizikové faktory pro rozvoj imobility... 14 2.3.3 Stupně imobility... 14 2.4 Polohování... 15 2.4.1 Rozdělení poloh... 16 2.4.2 Polohy dle účelu... 17 2.4.3 Cíle polohování... 20 2.4.4 Zásady správného polohování... 20 2.4.5 Polohovací pomůcky... 21 2.4.6 Polohovací lůžka... 21 2.4.7 Antidekubitní matrace... 22 2.4.8 Komplikace špatného polohování... 22 2.5 Dekubity... 23 2.5.1 Predilekční místa v poloze na zádech... 23 2.5.2 Predilekční místa v poloze na boku... 23 2.5.3 Faktory ovlivňující vznik dekubitů... 23 2.5.4 Klasifikace dekubitů... 24 2.5.5 Léčba dekubitů... 25 3 Praktická část... 27

3.1 Metodika výzkumu... 27 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí... 27 3.3 Průběh výzkumu... 27 3.4 Výsledky výzkumu... 28 3.5 Diskuse... 50 3.6 Návrh řešení a doporučení pro praxi... 54 4 Závěr... 56 Seznam použité literatury... 58 Seznam grafů... 61 Seznam použitých zkratek... 62 Seznam příloh... 63

1 Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala téma Polohování pacientů jako ošetřovatelský problém. Zaměřila jsem se na polohování imobilního geriatrického pacienta. Toto téma jsem si vybrala proto, že v dnešní době se na polohování klade velký důraz, a to zejména z toho důvodu, že je polohování jedním z nejdůležitějších aspektů pro prevenci vzniku dekubitů, otlaků a bolesti. Přitom v praxi se poslední dobou více setkávám se skutečností, že spousta sester neovládá správnou techniku polohování, podceňují význam polohování a často nedodržují správné časové intervaly. U pacienta tak často mohou z tohoto důvodu nastat vážné komplikace. Také jsem se ve svém výzkumu zaměřila na respektování soukromí a studu pacienta, protože si myslím, že to je jeden z velkých nedostatků u sester. Běžně se v praxi setkávám se zdravotníky, kteří pacienta při běžných úkonech zbytečně odhalují. Měli bychom ale pamatovat, že u každého pacienta, bez ohledu na jeho zdravotní stav a věk, je třeba respektovat jeho stud a soukromí. Všichni bychom se měli zamyslet, jak by v té konkrétní situaci bylo nám. Dalším nedostatkem bývá komunikace s pacientem. Často je pacient pouze seznámen se skutečností, že bude pravidelně polohován, ale při samotné manipulaci s pacientem s ním již sestry nekomunikují. Někteří pacienti přitom mohou být schopni se sestrami spolupracovat a tím by mohli sestrám ulehčit jejich úsilí. V některých případech dokonce pacient ani není seznámen s polohováním. Má bakalářská práce se skládá z teoretické a praktické části. Teoretická část se zabývá stářím a stárnutím, polohováním, polohovacími pomůckami, antidekubitními matracemi, komplikacemi způsobenými nesprávným polohováním. U komplikací jsem se zaměřila na dekubity. V praktické části jsou vyobrazené výsledky výzkumu prostřednictvím grafů. Následně je v diskusi porovnání výsledků s hypotézami. Práce je zakončena závěrem, kde je celá práce zhodnocena. 9

1.1 Cíl práce Cílem této práce je zjistit úroveň znalostí všeobecných sester v oblasti polohování a prevence dekubitů. Zjistit druhy využívaných pomůcek při polohování i další aspekty související s polohováním imobilního pacienta. 1.2 Hypotézy Hypotéza 1 Předpokládám, že více než 90% všeobecných sester má znalosti v oblasti polohování imobilního pacienta na vysoké, profesionální úrovni. Hypotéza 2 Předpokládám, že více než 85% všeobecných sester zná správný interval pro polohování imobilního pacienta přes den i v noci. Hypotéza 3 Předpokládám, že více než 60% všeobecných sester respektuje stud a soukromí pacienta při polohování. Hypotéza 4 Předpokládám, že více než 70% všeobecných sester má celkové znalosti na vysoké úrovni. Hypotéza 5 Předpokládám, že z 60% se k polohování využívají perličkové polohovací válce a z 40% perličkové kruhy pod paty. 10

Hypotéza 6 Předpokládám, že více než 75% všeobecných sester umí správně komunikovat s pacientem při polohování. 11

2 Teoretická část 2.1 Stáří Stáří se označuje jako pozdní fáze ontogeneze. Je projevem a důsledkem involučních změn. Jedná se o změny funkční i morfologické, které probíhají u každého člověka jinak. Tyto změny vedou k typickému stařeckému fenotypu. Stáří je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů, modifikovaných dalšími faktory (především chorobami, životním způsobem a životními podmínkami) a je spojeno s řadou významných sociálních změn (osamostatnění dětí, penzionování a jiné změny sociálních rolí). Všechny změny příčinné a následné se vzájemně prolínají, mnohé jsou protichůdné a jednotné vymezení i periodizace stáří se tak stávají velmi obtížnými (Dvořáčková, 2012, str. 11) Na charakteru stáří se podílejí různé faktory, např. zdravotní a psychický stav člověka, vliv prostředí, vlivy sociální i ekonomické (Kalvach, 2004). Dle WHO (Světová zdravotnická organizace) je klasifikace stáří následující: 45 59 je střední, zralý věk, 60 74 je vyšší věk či také rané stáří, 75 89 je stařecký věk, 90 let a více je dlouhověkost (Dvořáčková, 2012). 2.1.1 Kalendářní věk Kalendářní věk je jednoznačný, je dán datem narození. Je důležitou charakteristikou v životě člověka (Poledníková, 2006). 2.1.2 Biologický věk Biologický věk je výsledkem působení vnějších vlivů, způsobu života, prodělaných i současných onemocnění (Poledníková, 2006). 2.1.3 Sociální věk Sociální věk vyjadřuje proměnu sociálních rolí člověka, změnu životního stylu i ekonomické situace (Kalvach, 2004). 12

2.2 Stárnutí Stárnutí je nezvratný, biologicky zákonitý proces, při kterém se snižují adaptační schopnosti člověka a ubývají funkční rezervy organismu. Stárnutí probíhá celý život, začíná narozením člověka. Za skutečné projevy stárnutí se ovšem považuje až pokles funkcí, který nastává až po dosažení sexuální dospělosti (Kalvach, 2004). Jde o asynchronní proces, který postihuje různé struktury a funkce organismu nerovnoměrně, zčásti v souvislosti s jejich zatěžováním, stimulováním a aktivitou. Stárnutí lze rozdělit na biologickou, tělesnou a duševní involuci (Mühlpachr, 2009). 2.2.1 Biologická involuce Biologická involuce vychází zejména z genetických dispozic, nemusí být ovlivněna životním stylem (Mühlpachr, 2009). 2.2.2 Tělesná involuce V raném stáří postupně vzniká rychlejším tempem tělesná involuce. V různých orgánech začíná ubývat funkční tkáň, je nahrazována vazivem. Nejvíce je ohrožen geriatrický pacient upoutaný na lůžko. Klid na lůžku může vést ke zvětšené křehkosti kostí, a tím způsobit atrofii svalů. Může pacientovi navodit deprese, stavy úzkosti a pacient se může rázem stát nesoběstačným. Postupně přibývá očních chorob, může se vyskytnout až naprostá slepota. Sluch se zhoršuje postupně, po 70. roce života klesá citlivost pro vysoké tóny a vzniká nedoslýchavost. Celkově se zhoršuje adaptace a odolnost vůči zátěži organismu. Dochází k omezení každodenní činnosti, příčinou bývá onemocnění pohybového aparátu, vysoký krevní tlak či srdeční choroby. U geriatrických pacientů je častá polymorbidita, tzn. výskyt několika chronických onemocnění současně (Mühlpachr, 2009). 2.2.3 Duševní involuce V duševním vývoji lze těžko odlišit, zda je určitá změna dána věkem, může být totiž také součástí nebo následkem duševní poruchy. Staří lidé bývají méně motivováni k činnostem, mají celkově zpomalenou duševní činnost. Upřednostňují přesnost před rychlostí, což dokazují každodenní činnosti jako manipulace s telefonem, počítání peněz, a jiné. U seniorů se může objevit snížení nebo ztráta zájmu o své okolí, své 13

ideály, záliby, osobní cíle, ale i o určité osoby. Obecně je známé, že staří lidé špatně snáší změny, zejména pokud jde o velké životní změny, např. stěhování (Mühlpachr, 2009). 2.3 Imobilita Imobilita je stav, při kterém člověk není schopen pohybu, je proto upoutaný na lůžko nebo na invalidní vozík. Lze rozlišit imobilitu částečnou či úplnou. Neschopnost pohybu představuje velké riziko pro všechny věkové skupiny, pro seniory se riziko obzvláště zvyšuje. 2.3.1 Příčiny imobilizace Omezená pohyblivost může být dána geneticky, úrazem, degenerativním onemocněním, získaným handicapem, akutním onemocněním či pooperačním stavem. Příčinou vzniku imobility ale může být i věk, celková slabost, bolest, poruchy pohybového systému, poruchy CNS (Workman, Bennett, 2006). 2.3.2 Rizikové faktory pro rozvoj imobility Všeobecně je rizikovým faktorem pro rozvoj imobility věk člověka nad 80 let, polymorbidita a terminální stádium. Dále je velice častou příčinou imobility poškození pohybového systému, např. onemocnění osteoporózou, artrózou, artritidou, svalová slabost či úraz. Významnými rizikovými faktory je také poškození CNS. Nejčastěji je to cévní mozková příhoda, Parkinsonova choroba nebo sclerosis multiplex. Rozvoj imobility může také zapříčinit porucha smyslových orgánů, zejména se jedná o zhoršení či ztrátu zraku. Patří sem ale i psychické poruchy, hlavně demence a deprese. Na rozvoj imobility se mohou podílet také vnější faktory, jako např. nepoužívání kompenzačních pomůcek, neznámé prostředí s nečekanými překážkami, špatné osvětlení, nevhodná obuv, kluzká podlaha, nebezpečné veřejné komunikace (Poledníková, 2006). 2.3.3 Stupně imobility Imobilitu lze rozdělit do tří stupňů dle onemocnění, zdravotního stavu a léčebného režimu. 14

Přechodná imobilita jedná se o krátkodobý klid na lůžku z důvodu např. horečnatých stavů či pooperačních stavů. Nedochází zde k výrazným změnám na organismu. Dlouhodobá imobilita - vznikne většinou po polytraumatu nebo po závažných onemocněních. Může být ale také příčinou různých komplikací a změn vzniklých z důvodu sníženého pohybu. Trvalá imobilita jde o stav, při kterém dochází k poruchám motorických funkcí různé intenzity. Může být způsobený závažným onemocněním či úrazem (Klusoňová, 2005). 2.4 Polohování Polohování pacienta má velký význam v léčebné, ošetřovatelské a rehabilitační péči. Jedná se o cílenou změnu polohy nemocného do prospěšné polohy s využitím podkládání a podpory jednotlivých částí těla (viz příloha A). Polohování se využívá nejčastěji za účelem prevence dekubitů, kontraktur, deformit a bolesti (Dupalová, 2012). Polohou těla lze také usnadnit některé fyziologické funkce, jako například dýchání, defekaci či vykašlávání hlenu z dýchacích cest. Pacient by měl být polohován během celých 24 hodin denně, nejčastěji ve dvou hodinových intervalech přes den, přes noc pak nejdéle po 3 hodinách, avšak u některých onemocnění je žádoucí pacienta polohovat v kratších intervalech. Při změně polohy je nutné u pacienta kontrolovat barvu a prokrvení kůže, kůži stále udržovat suchou a čistou, může být provedena masáž (Chaloupka, 2001). Začervenání kůže může signalizovat nástup dekubitů, interval polohování se tím musí zkrátit na ½ až 1 hodinu (Rozsypalová, 2009). 15

2.4.1 Rozdělení poloh Polohy dle aktivity pacienta Aktivní poloha Aktivní polohu zaujímá sám pacient a je schopen jí i sám měnit, bez pomoci a podpory. Změna polohy není ničím omezena. Volí takovou polohu, která mu je příjemná a pohodlná (Javůrek, 1999). Pasivní poloha Pasivní poloha je poloha, do které je pacient uveden s pomocí druhé osoby. Jde o nemocného s omezenou hybností nebo s nehybností. Polohování probíhá celých 24 hodin denně, v pravidelných intervalech. Pacient setrvává v jedné poloze většinou 2 hodiny přes den a 3 hodiny přes noc. Po celou dobu polohování sestra sleduje funkčnost polohy, a pokud dojde k nežádoucí změně a poloha se stane nefunkční, je nutné, aby sestra uvedla pacienta znovu do správné, funkční polohy (Vytejčková, 2011). Úlevová (vynucená) poloha Úlevovou polohu je možné zařadit mezi aktivní polohy. Nemocný polohu sám vyhledává a snaží se v ní setrvat, vyhovuje mu, protože mu uleví od jeho potíží (úleva od bolesti, zlepšení dýchání, vykašlávaní apod.). Pacienta nenutíme polohu měnit, pokud k tomu nemáme zvláštní důvody. Snažíme se co nejrychleji ovlivnit příčinu potíží pacienta, která vedla k vynucené poloze. Vynucené polohy jsou často charakteristické pro dané onemocnění (Trachtová, 2013). Ortopnoická poloha Nemocný sedí na lůžku, dolní končetiny má volně spuštěné z lůžka, je mírně předkloněn a opírá se předloktím o podložku. Tato poloha je typická pro respirační a kardiální onemocnění. 16

Poloha na boku Často jí zaujímají pacienti při onemocnění břicha a plic, zejména u kolikovitých bolestí břicha a po operaci plic. Opistotonus Tato poloha typická při tetanu. Nemocný leží na zádech nebo na boku, páteř je prohnuta, celé tělo je prohnuté dopředu do oblouku, hlava je zvrácena (Trachtová, 2013). 2.4.2 Polohy dle účelu Léčebné polohy Léčebná poloha je taková, ve které je pacient nucen setrvat vlivem určitého onemocnění (Mikšová, 2006). Antalgická poloha Antalgická poloha je pacientem vyhledávána ke zmírnění bolesti. Antalgické polohy nemusí být fyziologické, je zde proto riziko vzniku sekundárních změn na pohybovém aparátu. Preventivní poloha Jedná se o funkční polohování, při kterém se snažíme zabránit vzniku bolesti, dekubitů a dalších komplikací. Korekční poloha Korekční poloha se využívá v situaci, kdy již vznikají či vznikly nežádoucí změny jako např. kontraktury, deformity, dekubity (www.ose.zshk.cz). 17

Poloha vleže na zádech a) S pokrčenými dolními končetinami - při této poloze leží pacient na zádech, paže má podél těla, dolní končetiny jsou mírně pokrčené. Chodidla jsou opřená o dolní čelo lůžka nebo o bedýnku. Kolena lze podložit polštářkem. Pod hlavou má pacient polštář, ale hlava nesmí být zvrácena ani přitisknuta k hrudníku. Často v této poloze setrvávají pacienti s onemocněním břicha (Vytejčková, 2011). b) Supinační poloha - poloha vleže na zádech, bez pokrčení dolních končetin a hlavy, páteř je napřímená (Mikšová, 2006). Poloha na břiše (pronační poloha) Pacient leží na břiše, můžeme podložit mírně hlavu, ramena, lumbální oblast, bérce a kotníky. Tato poloha se využívá většinou krátkodobě. Usnadňuje vykašlávání sputa (Vytejčková, 2011). Poloha na boku Při této poloze pacient leží na pravém nebo levém boku, hlavu má mírně podloženou polštářem (Vytejčková, 2011). Vrchní dolní končetina je mírně pokrčená v kyčli i v koleni, spodní dolní končetina je natažena. Mezi kolena se vkládá molitan nebo polštář. Horní končetina spodní je pokrčená v oblasti lokte a uložena vedle hlavy, pacient by na ní neměl ležet. Vrchní horní končetina může být položena na polštáři před trupem nebo natažená podél trupu (Rozsypalová, 2009). Fowlerova poloha Fowlerova poloha je poloha, při které pacient sedí nebo je vpolosedě. Horní část lůžka je zvednuta do úhlu 30-90. Při této poloze se využívají pomůcky pro udržení polohy, zejména bednička pro opírání chodidel, molitanový válec pod kolena, mohou se použít i molitanové či perličkové kruhy pod paty, antidekubitní podložka či molitan pod 18

sakrální oblast. Tato poloha je využita hlavně u pacientů s onemocněním srdce a plic a po hrudních i břišních operacích (Mikšová, 2006). Ortopnoická poloha Při této poloze sedí pacient na lůžku, má spuštěné nohy a v horní končetiny fixované o vložený stolek, horní polovina těla je mírně v předklonu. Tato poloha je nejvíce využívána u pacientů s onemocněním plic, se srdečním selháváním a s dušností (Vytejčková, 2011). Trendelenburgova poloha Poloha na zádech, při které je hlava a trup v nižší úrovni než dolní končetiny. Úhel je mezi 15 30. Využívá se při šokových stavech, obecně v případech, kdy je třeba větší prokrvení mozku, v gynekologii a porodnictví (Vokurka, 2011). Obrácená Trendelenburgova poloha Bývá nazývána také jako antitrendelenburgova. Jedná se o polohu, při níž jsou dolní končetiny v nižší úrovni než hlava a trup. Využívá se pro lepší prokrvení dolních končetin (Vokurka, 2011). Vyšetřovací polohy Poloha vleže na zádech a) S pokrčenými dolními končetinami - pacient leží na zádech, horní končetiny má volně položené podél těla, dolní končetiny mírně pokrčené v kolenou. Je využívána při velkém množství vyšetření, hlavní využití má při vyšetření břicha (Vytejčková, 2011). b) Vodorovná poloha pacient leží na zádech, dolní končetiny jsou natažené, horní končetiny volně podél těla. Používá se při vyšetření hlavy, hrudníku, srdce, prsou. Nevyužívá se při vyšetření břicha z důvodu zvýšeného tonu svalstva (Mikšová, 2006). Poloha na boku Je shodná s léčebnou polohou na boku. Využívá se k vyšetření ledvin a konečníku. 19

Poloha gynekologická Poloha vleže na zádech, horní polovina těla je mírně zvednutá, lýtka jsou opřeny v podpěrách gynekologického křesla, dolní končetiny jsou oddáleny od sebe a pokrčeny v kyčlích a v kolenou. Využívá se u gynekologického vyšetření nebo u gynekologických operací, při urologických vyšetřeních a u urologických operací. Někdy je využívána i pro vyšetření konečníku (Mikšová, 2006). Poloha kolenoprsní Při této poloze je nemocný na kolenou, hrudník má opřený o podložku, páteř je prohnutá, hlavu má opřenou o paže. Používá se u vyšetření konečníku (Vytejčková, 2011). Je nepříjemná a obtížně snesitelná u pacientů s respiračním onemocněním (Mikšová, 2006). Poloha kolenoloketní Poloha na kolenou vkleče, pacient se opírá o lokty a předloktí. Indikována je stejně jako kolenoprsní poloha, tedy u vyšetření konečníku (Mikšová, 2006). 2.4.3 Cíle polohování 1) Prevence vzniku bolesti či její zmírnění 2) Prevence vzniku dekubitů střídáním poloh 3) Prevence vzniku kontraktur svalů a šlach 4) Prevence deformit 5) Zlepšení oběhové cirkulace 6) Zlepšení pulmonální situace 7) Podpora pohyblivosti páteře 8) Prevence pneumonie (Kolář, 2009) 2.4.4 Zásady správného polohování Je nezbytně nutné znát důkladně aktuální zdravotní stav pacienta. Pacienta je třeba seznámit a poučit o problematice polohování, vysvětlit mu důvod, postup a cíl polohování, případně ho můžeme vyzvat ke spolupráci. Sestra, která pacienta bude 20

polohovat pacienta by měla dobře znát techniku pro provedení polohování, zároveň dodržovat zásady bezpečnosti (využití postranic). Je třeba dodržovat pravidelné intervaly, tj. přes den po ½ - 2 hodinách, přes noc nejdéle po 3 hodinách. Záleží na aktuálním zdravotním stavu pacienta, např. při začervenání kůže je žádoucí polohovat častěji. Pravidelně kontrolujeme funkčnost polohy pacienta, zároveň by poloha pro pacienta měla být pohodlná a nebolestivá. Polohy střídáme během celých 24 hodin denně, z polohy vleže na zádech do polohy na bok, na břicho, na druhý bok, přičemž poloha na břiše se obecně v praxi využívá méně často, nevyužívá se u pacientů s dýchacím onemocněním. Je vhodné polohování upravit podle denního režimu pacienta, např. při stravování je žádoucí poloha vsedě či polosedě. Při každém polohování je třeba kontrolovat prokrvení a barvu kůže, dbáme na čistotu kůže a na upravené, čisté lůžko. Využíváme antidekubitní a polohovací pomůcky (Kolář, 2009; Vytejčková, 2011). 2.4.5 Polohovací pomůcky Polohovací pomůcky jsou velmi praktické a snadno dostupně prostředky, které velice usnadňují práci zdravotnickému personálu při polohování pacienta. V dnešní době je na trhu dostupná široká škála polohovacích pomůcek nejrůznějších tvarů, s různými náplněmi a potažené několika typy materiálů (viz příloha B). Nejčastěji využívané jsou různé polohovací klíny a válce, bedničky, opěrky pod nohy, ale mohou se využít i obyčejné molitany, přikrývky, polštáře či sáčky s pískem (Mikula, 2008). Ve většině nemocničních zařízení se zatím obvykle využívají pomůcky potažené koženkou. Pro pacienta jsou ovšem vhodnější pomůcky potažené materiálem, který je voděvzdorný a zároveň je propustný pro páry (Vytejčková, 2011). Největší využití mají v současné době tzv. perličkové polohovací pomůcky vyplněné polystyrenovými kuličkami (viz příloha C). Nadbytek polohovacích pomůcek v lůžku pacienta ale může působit i negativně, a to hlavně z důvodu úbytku místa na lůžku pro samotného pacienta. To může vést k jeho větší imobilitě (Mikula, 2008). 2.4.6 Polohovací lůžka Polohovací lůžka mohou být ovladatelná mechanicky či elektricky. Elektrická lůžka mají většinou nastavitelnou výšku lůžka, polohovatelné jednotlivé části lůžka zádový 21

oddíl, lýtkový oddíl (viz příloha D). Mohou mít nastavitelnou polohu do stran či náklon pro Trendelenburgovu polohu. Mechanická lůžku jsou méně vhodná pro zdravotnický personál i pro pacienty. Při polohování pacienta na mechanickém lůžku je největší nevýhodou velká fyzická zátěž a námaha zdravotnického personálu, pro pacienta je pak nevýhodou naprostá závislost na personálu, elektrické lůžko si může být pacient schopen ovládat dle svých potřeb. U elektricky ovládaného lůžka je výhodou snadné nastavení lůžka, tím i snadnější polohování imobilních pacientů. Je zde i nižší fyzická zátěž zdravotnického personálu (Mikula, 2008). 2.4.7 Antidekubitní matrace Současný trh nabízí velké množství antidekubitních matrací. Máme k dispozici jak pevné, pasivní antidekubitní matrace, tak i dynamické, aktivní matrace s přefukováním vzduchu (Kalvach, 2012). Nejčastěji využívané pasivní antidekubitní matrace jsou vícevrstvé či tvarované pěnové matrace. Povrch matrace je měkký, váha těla se rozloží rovnoměrněji, a tím klesá kontaktní tlak (viz příloha E). Mezi aktivními antidekubitními matracemi jsou často využívány matrace s komorovým systémem (viz příloha F). Do komor je vháněn vzduch kompresorem. Úseky komor se pak střídavě plní vzduchem v různých intervalech. Tím se u pacienta mění působení tlaku na jednotlivé části těla. U některých matrací lze nastavit interval i obsah plnění vzduchem (Kelnarová, 2009). Je ovšem podstatné si uvědomit, že ani nejmodernější a nejdokonalejší antidekubitní matrace nedokáže zabránit vzniku dekubitů, pokud pacient není správně a pravidelně polohován (Lippertová Grünerová, 2005). 2.4.8 Komplikace špatného polohování Při nesprávném či nepravidelném polohování může vzniknout řada komplikací. Mezi nejčastější komplikace patří vznik nebo zhoršení bolesti, vznik dekubitů a opruzenin, zhoršení ventilace plic. Dále pak mohou vznikat kontraktury a deformity, může se zhoršovat až úplně omezit rozsah pohybu kloubů, může vzniknout i atrofie svalů (Vytejčková, 2011). Dá se ovšem těmto komplikacím předcházet, zejména důkladným dodržováním intervalů polohování a správnou technikou polohování (Klusoňová, 2005). 22

2.5 Dekubity Dekubitus je kožní defekt, který vzniká působením tlaku, střižné síly a třením. Nejčastějšími místy vzniku jsou tzv. predilekční místa, tedy místa, kde je málo svalové hmoty a tukové tkáně, blízko pod povrchem kůže je hmatatelný kostní výčnělek (Pejznochová, 2010). Predilekční místa se dělí dle polohy pacienta (viz příloha G). 2.5.1 Predilekční místa v poloze na zádech V poloze na zádech nejčastěji vznikají dekubity v oblasti sakrální a na oblastech patních kostí. Často se také může dekubit vytvořit v oblasti trnu 7. krčního obratle. Dále jsou rizikové oblasti pro vznik dekubitů také hřebeny lopatek, loketní klouby, někdy i kost týlní. 2.5.2 Predilekční místa v poloze na boku V poloze na boku se nejčastěji vyskytují dekubity v oblasti hřebenů kyčelních kostí a v oblasti kotníků. Vzniknout může dekubit ale i v oblasti kolenních kloubů, a to na zevní straně i v oblasti mezi koleny. Další predilekční místo může být i ramenní kloub, kost spánková či ucho (Mlýnková, 2010; Rozsypalová, 2009). 2.5.3 Faktory ovlivňující vznik dekubitů Na vzniku dekubitů se podílí zejména působení tlaku. Dekubit může vzniknout při krátkodobém působení vysokých tlaků nebo při dlouhodobém působení nízkých tlaků. Tlak způsobí stlačení kapilár a tkáň tak není okysličována a prokrvována. Tím dochází postupně k odumírání tkáně. Nejdůležitější prevencí je proto polohování, díky kterému se sníží působení tlaku na jednotlivé části těla (Mikula, 2008). Dalšími faktory pro vznik dekubitů jsou střižná síla a tření. Střižná síla vzniká kombinací tlaku a tření a působí hlavně na nakloněném povrchu, kdy mezi kůží a povrchem vzniká velké tření. Střižná síla také vzniká při nesprávné manipulaci s pacientem, kdy pacient na lůžku není nadzvedáván, ale popotahován. Tím dochází ke snížení toku krve, protože cévy se napínají nebo trhají. Dochází tak ke snížení zásobování krví a k ischemii. Třením o podložku se poškozuje povrchová vrstva kůže, tím se sníží její obranná schopnost a mohou se vytvářet oděrky, ale také dochází 23

k riziku vstupu infekce. Tření se zvýší za přítomnosti vlhkosti a při zvýšené teplotě. Na vznik dekubitů mohou také působit chemické vlivy, zejména pot, moč a stolice. Tyto faktory způsobují narušení povrchové vrstvy kůže a tím se vyvíjí macerace. Kůže je tím méně odolná vůči infekcím i vůči mechanickým vlivům (Mikula, 2008). Je proto podstatné kůži udržovat po celou dobu v čistotě, po každém znečištění provést hygienu nedráždivými hygienickými prostředky, kůži potom důkladně osušit a ošetřit ochranným prostředkem (www.modernihojeni.cz). Mezi další faktory patří věk, pohlaví, tělesná hmotnost, mobilita a výživa. U starých lidí je pokožka křehčí, zranitelnější z důvodu snížené elasticity kůže. Je proto u starých lidí větší pravděpodobnost výskytu dekubitu. Tělesná hmotnost může také zvýšit riziko vzniku dekubitů. U podvyživených, vyhublých pacientů vznikají dekubity rychleji kvůli malé vrstvě tuku, která chrání svaly před působením tlaku. U obézních pacientů je často nepohyblivost a pro sestry tak bývá velmi obtížné polohování takového pacienta. Obézní osoby se i více potí a to může způsobovat větší riziko ke vzniku dekubitů (Mikula, 2008). Ohroženi vznikem dekubitu jsou i pacienti, kteří nekonzumují dostatečné množství plnohodnotné stravy a nedodržují pitný režim. Dekubity ohrožení pacienti by měli do svého jídelníčku zařadit zejména dostatek bílkovin, vitamínů a minerálů (Grofová, 2007). Některé firmy v současné době nabízejí různé nutriční přípravky, většinou nápoje, které obsahují dostatečné množství všech potřebných složek potravy. Pacient si může i vybrat z několika různých příchutí (www.vyzivavnemoci.cz). 2.5.4 Klasifikace dekubitů V dnešní době máme k dispozici několik klasifikací od různých autorů. Klasifikace slouží v posouzení rozvoje dekubitu a k určení jeho stupně (Pejznochová, 2010). Mezi nejvyužívanější patří Danielova klasifikace dekubitů a Stupnice dekubitů dle Torrance. Danielova klasifikace dekubitů I. Zarudnutí kůže II. Povrchní kožní vředy III. Nekróza podkožního tuku IV. Postižení všech hlubších vrstev kromě kostí 24

V. Rozsáhlé nekrózy s postižením kostí Stupnice dekubitů dle Torrance 1. stupeň: dělí se na 1a a 1b - Stupeň 1a. překrvení se zblednutím (blednoucí hyperémie), kůže je zarudlá, při tlaku prstu erytém kůže zbledne, není porušena mikrocirkulace. - Stupeň 1b. Neblednoucí hyperémie, při lehkém stlačení erytém přetrvává, kůže postiženého místa je zarudlá, oteklá, je zde porucha mikrocirkulace, může zde dojít k povrchovému poškození kůže až vzniku puchýře. Pacient pociťuje pálení, svědění. 2. stupeň: Dochází již k poškození kůže a vzniká vředový defekt kůže, poškození se šíří až do podkožní tkáně. Pacient pociťuje pálení a bolest. 3. stupeň: Vřed se dále rozšiřuje, zasahuje podkožní tukovou vrstvu, tkáň se rozpadá, vzniká otevřená hluboká rána, svaly jsou oteklé a zanícené. Bakteriální infekce působí hnisání a rozpad tkání. 4. stupeň: Nastává rozpad tkáně, který se šíří do hloubky i do šířky, nastává nekróza svalu, odúmrť svalové tkáně je spojena s infekcí. Přejde li nekróza v gangrénu, je nekrotická tkáň rozbředlá, hnilobně páchne, zbytky tkání mají zelenožlutou barvu, mezi svaly vznikají hluboké choboty vyplněné hnisem. Bakterie se dostávají do krevního oběhu a způsobují sepsi (otravu) až smrt (Kelnarová, 2009). 2.5.5 Léčba dekubitů Cílem léčby dekubitů je vytvoření optimálního mikroprostředí podporujícího hojení (www.hojeni21.cz). Jako první krok by měla být léčba základního onemocnění a zlepšení celkového stavu pacienta. Je třeba posoudit stupeň dekubitu, infekci, základní onemocnění pacienta, a poté zvolit buď konzervativní, nebo operační léčebný přístup. Léčba spočívá ve snížení tlaku, odstranění nekrózy, minimalizaci rizikových faktorů, pravidelné převazování rány a ve snižování rizika infekce (Mikula, 2008). Lokální léčba závisí na vzhledu, velikosti a lokalizaci rány. Záleží také na hloubce rány a na jejím charakteru - nekrotická, povleklá, granulující či epitelizující (Pokorná, 2012). 25

Moderní krytí ran Ideální obvaz by měl ránu chránit a zároveň jí poskytnout dostatečnou hydrataci. Vhodný je obvaz, který je schopen udržet vlhkost rány, ale zároveň udržuje okolní kůži suchou a neporušenou (Bergstrom, 2004). Základem hojení dekubitu je to, aby se na povrchu nevytvořil strup. Z toho důvodu se v současné době upřednostňuje ošetřování speciálním krytím, které zajistí v ráně vlhké prostředí. Pro pacienta jsou vhodnější, než klasické krytí, vzhledem ke snadnější a bezbolestnější výměně krytí. Obvaz se k ráně nepřilepí, a díky tomu se při převazu rány nestrhne nově vytvořená tkáň. Dokážou udržovat v ráně stabilní teplotu, tím urychlují hojení. Některé mají schopnost pohlcovat nepříjemné pachy, které jsou s výskytem dekubitů spojené (www.hojeni21.cz). Moderní krytí je také nepropustné pro mikroorganismy a rána by se neměla infikovat (Kalvach, 2008). 26

3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumu Metodika k praktické části mé bakalářské práce byla provedena prostřednictvím kvantitativního výzkumu, jako výzkumnou metodu jsem si zvolila dotazník. Dotazník obsahoval celkem 22 otázek, z nichž 16 otázek bylo uzavřených, 4 polouzavřené a 2 otevřené. Otázky byly stanoveny tak, aby navazovaly na cíle mé bakalářské práce a svými výsledky mi pomohly objasnit mé hypotézy. Dotazník byl anonymní. Vyhodnocení jednotlivých otázek v dotazníku jsem zpracovala do grafů. Ke každému grafu se vztahuje i popisek. 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Cílovou skupinou mého výzkumu byly všeobecné sestry. Výzkum probíhal v Nemocnici Havlíčkův Brod na interních a chirurgických odděleních a dále na odděleních dlouhodobé péče. Celkem bylo rozdáno 115 dotazníků, zpět se mi vrátilo 100 dotazníků. 3.3 Průběh výzkumu Respondenti byli předem upozorněni, že se jedná o anonymní dotazník, kde mají označit vždy pouze jednu odpověď. Byli také seznámeni s tím, že výsledky výzkumu budou použity výhradně ke studijním účelům. Výzkum probíhal od začátku 13. ledna 2014 do 21. února 2014. Dotazníky jsem osobně předala vrchním sestrám, které je pak následně nechaly vyplnit sestrám. 27

Absolutní četnost 3.4 Výsledky výzkumu Otázka 1: Pohlaví 120 100 96 80 60 40 20 0 Žena Graf 1: Pohlaví respondentů 4 Muž Tabulka i graf znázorňují, že z celkového počtu 100 respondentů (100 %) odpovídalo 96 žen (96 %) a 4 muži (4 %). 28

Absolutní četnost Otázka 2: Věková kategorie 35 30 32 30 25 23 20 15 10 10 5 0 5 0 Do 20 - ti let 21-30 let 31-40 let 41-50 let 51-60 let 61 a více let Graf 2: Věková kategorie Největší věkovou skupinu ve věku 21 30 let tvoří 32 respondentů (32 %). Věková kategorie ve věku 31 40 let je tvořena celkem 30 respondenty (30 %). Věková kategorie 41 50 let je zastoupena 23 respondenty (23 %). Věk do 20 let uvedlo 10 respondentů (10 %). Věková skupina 51 60 let uvedlo 5 respondentů (5 %). 61 a více let mělo nulové zastoupení. 29

Absolutní četnost Otázka 3: Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání? 45 42 40 37 35 30 25 20 18 15 10 5 0 Střední zdravotnická škola Vyšší odborná škola - DiS. Vysoká škola - Bc. Graf 3: Vzdělání 3 Vysoká škola - Mgr. 0 Jiné vzdělání Nejvíce, tedy 42 respondentů (42 %) uvedlo jako své nejvyšší vzdělání střední zdravotnickou školu, 37 respondentů (37 %) dosáhlo svého nejvyšší vzdělání na vyšší odborné škole. 18 dotázaných (18 %) vystudovalo vysokou školu ukončenou bakalářským titulem. 3 respondenti (3 %) tvoří absolventi vysoké školy s magisterským titulem. Jiné vzdělání neuvedl žádný dotázaný. 30

Absolutní četnost Otázka 4: Kolik let již vykonáváte sesterskou praxi? 35 32 30 25 25 22 20 17 15 10 5 4 0 do 5 let 6-10 let 11-20 let 21-30 let 31-40 let Graf 4: Délka praxe 25 dotázaných (25 %) uvedlo délku své praxe do 5 let. 6 10 let v praxi uvedlo nejvíce respondentů, tedy 32 (32 %). 22 % (22 respondentů) je ve zdravotnické praxi 11 20 let. 21 30 let v praxi uvedlo celkem 17 respondentů (17 %). 4 dotázaní (4 %) pracují ve zdravotnické praxi 31 40 let. 31

Absolutní četnost Otázka 5: Popište prosím rozdíl mezi aktivní a pasivní polohou pacienta. 120 100 97 80 60 40 20 0 0 3 Správná odpověď Špatná odpověď Nezodpovězeno Graf 5: Aktivní a pasivní poloha pacienta Otázka 5 je otevřená, respondenti zde měli napsat svou odpověď. Většina 97 respondentů (97 %) uvedla správnou odpověď. Správnou odpovědí bylo tvrzení, že rozdíl mezi aktivní a pasivní polohou pacienta je v tom, že aktivní polohu je pacient schopen zaujmou sám a měnit jí dle svých potřeb. Pasivní poloha znamená, že pacient není schopen sám polohu zaujmout a měnit, proto je polohován sestrou. Špatnou odpověď neuvedl žádný respondent. 3 dotázaní (3 %) odpověď neuvedli vůbec. 32

Absolutní četnost Otázka 6: Co znamená vynucená poloha? 100 90 87 80 70 60 50 40 30 20 10 0 12 Pacient nedokáže zaujmout polohu sám, je polohován sestrou Vynucenou polohu Nevím pacient vyhledává sám, na základě svých obtíží Graf 6: Vynucená poloha 0 1 Nezodpovězeno Tabulka a graf znázorňují, že 87 respondentů (87 %) odpovědělo správnou odpovědí, tedy, že vynucenou polohu pacient zaujímá sám, na základě svých potíží. 12 dotázaných (12 %) se domnívalo, že vynucenou polohu nemůže pacient zaujmout sám a je proto polohován sestrou. 1 respondent (1 %) neuvedl odpověď žádnou. 33

Absulutní četnost Otázka 7: Co patří mezi nejhorší komplikace špatné polohy? 120 100 96 80 60 40 20 0 2 Nepohodlí, omezení rozsahu pohybu Vznik bolesti, dekubitů, otlaků Graf 7: Komplikace špatné polohy 1 1 Nevím Nezodpovězeno Otázka 7 se týkala nejčastějších komplikací špatné polohy pacienta. Správně odpovědělo 96 dotázaných (96 %), tedy, že nejčastějšími komplikacemi špatné polohy pacienta je vznik bolesti, vznik otlaků a dekubitů. 2 respondenti (2 %) odpověděli mylně, a sice, nejčastější komplikací špatné polohy pacienta je nepohodlí, omezení rozsahu pohybu. Tyto komplikace samozřejmě také vznikají vlivem špatného polohování, ale nepatří mezi ty nejčastější. 1 respondent (1 %) odpověděl možností nevím a též 1 respondent (1 %) nezodpověděl otázku vůbec. 34

Absolutní četnost Otázka 8: Popište prosím, jak vypadá Fowlerova poloha. 100 90 91 80 70 60 50 40 30 20 10 0 Graf 8: Fowlerova poloha 5 4 Správná odpověď Špatná odpověď Nezodpovězeno Otázka 8 byla otevřená, respondenti měli napsat svou odpověď. Správnou odpověď uvedlo 91 respondentů (91 %). Správnou odpovědí bylo, že Fowlerova poloha je vsedě nebo vpolosedě, horní polovina těla je zvednuta do úhlu 30 90. Špatnou odpověď uvedlo 5 dotázaných (5 %). 4 respondenti (4 %) neodpověděli na otázku. 35

Absolutní četnost Otázka 9: Jak vypadá Trendelenburgova poloha? 80 75 70 60 50 40 30 20 10 0 21 Náklon, dolní končetiny níže než hlava a trup Náklon, dolní končetiny výše než hlava a trup Graf 9: Trendelenburgova poloha 3 Nevím 1 Nezodpovězeno Celkem 75 respondentů (75 %) uvedlo správnou odpověď. Správnou odpovědí mělo být, že Trendelenburgova poloha je poloha, při níž jsou dolní končetiny ve vyšší úrovni než hlava a trup. Chybně odpovědělo 21 dotázaných (21 %). Odpověď nevím zvolili 3 respondenti (3 %). 1 respondent na danou otázku neodpověděl. 36

Absolutní četnost Otázka 10: Jak vypadá supinační poloha? 80 70 73 60 50 40 30 20 10 0 15 7 4 1 Poloha na boku Poloha na zádech Poloha na břiše Nevím Nezodpovězeno Graf 10: Supinační poloha Na otázku 10, jak vypadá supinační poloha, odpověděli 4 respondenti (4 %) odpovědí, že supinační poloha je poloha na boku, což je chybná odpověď. 73 dotázaných (73 %) odpovědělo správnou odpovědí, tedy, že supinační poloha je poloha na zádech. 15 respondentů (15 %) zvolilo též chybnou odpověď, a sice, supinační poloha je poloha na břiše. 7 respondentů (7 %) uvedlo odpověď nevím a 1 dotázaný (1 %) neodpověděl na otázku. 37

Absolutní četnost Otázka 11: Jak vypadá pronační poloha? 80 70 71 60 50 40 30 20 10 0 15 6 7 1 Poloha na boku Poloha na zádech Poloha na břiše Nevím Nezodpovězeno Graf 11: Pronační poloha Správnou odpovědí je, že pronační poloha je poloha na břiše. Tuto odpověď zvolilo 71 respondentů (71 %). 6 dotázaných (6 %) uvedlo chybnou odpověď, a sice, pronační poloha je poloha na boku. Mylnou možnost, že pronační poloha je poloha na zádech zvolilo 15 respondentů (15 %). 7 dotázaných (7 %) uvedlo možnost nevím a 1 respondent (1 %) neodpověděl na otázku. 38

Absolutní četnost Otázka 12: V jakém časovém intervalu polohujete pacienta přes den? 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 94 Nejdéle po 2 hodinách 4 2 0 Nejdéle po 4 hodinách Nejdéle po 6 hodinách Graf 12: Časový interval polohování přes den Nevím Celkem 94 respondentů (94 %) odpovědělo správnou odpovědí, interval polohování přes den by měl být nejdéle po 2 hodinách. 4 respondenti (4 %) odpověděli možností, že polohovat lze nejdéle po 4 hodinách, což považuji za chybnou odpověď. Za chybnou odpověď považuji i možnost, že by se měl pacient polohovat nejdéle po 6 hodinách. Tuto odpověď zvolili 2 respondenti (2 %). 39

Absolutní četnost Otázka 13: V jakém časovém intervalu polohujete pacienta přes noc? 90 80 83 70 60 50 40 30 20 10 0 Nejdéle po 3 hodinách 8 Nejdéle po 4 hodinách 4 5 Nejdéle po 5 hodinách Graf 13: Časový interval polohování přes noc Nevím Správnou odpovědí je, že polohování přes noc by mělo být nejdéle po 3 hodinách. Tuto odpověď uvedlo 83 respondentů (83 %). 8 respondentů zvolilo odpověď, že nejdéle by se mělo přes noc polohovat po 4 hodinách. Tato odpověď není správná. Další chybnou možnost, že polohování přes noc by mělo být nejdéle po 5 hodinách, uvedli 4 respondenti (4 %). 5 respondentů (5 %) zvolilo možnost nevím. 40

Absolutní četnost Otázka 14: Při polohování imobilního pacienta: 60 53 50 40 30 20 26 21 10 0 Vždy používám zástěnu Občas používám zástěnu Nikdy nepoužívám zástěnu Graf 14: Použití zástěny Otázka 14 se týká respektování soukromí pacienta při polohování. 53 respondentů (53 %) odpovědělo, že používají vždy zástěnu při polohování pro respektování soukromí pacienta. 26 dotázaných (26 %) uvedlo, že občas používají zástěnu či paraván. 21 respondentů (21 %) odpovědělo, že nikdy nepoužívají zástěnu. 41

Absolutní četnost Otázka 15: Při polohování imobilního pacienta: 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 78 Snažím se pacienta odhalovat co nejméně 22 Snažím se pacienta zejména správně polohovat, neřeším, aby byl pacient zakrytý Graf 15: Zakrývání pacienta Otázka 15 se vztahuje k postoji sester k odhalování pacienta při polohování. 78 respondentů (78 %) uvedlo, že se snaží pacienta odhalovat během polohování co nejméně je to možné. Zbylých 22 dotázaných (22 %) odpovědělo, že se snaží pacienta zejména správně polohovat a neřeší, aby byl pacient zakrytý. 42

Absolutní četnost Otázka 16: Jaká jsou nejčastější predilekční místa pro vznik dekubitů? 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 9 90 Kolena, kotníky, lokty Sakrální oblast, paty, oblasti trochanterů 1 0 Hlava, uši, lopatky Nevím Graf 16: Predilekční místa 90 respondentů (90 %) odpovědělo, že nejčastější predilekční místa pro vznik dekubitů je sakrální oblast, paty a oblasti trochanterů. 9 respondentů (9 %) odpovědělo možností kolena, kotníky a lokty. Možnost hlava, uši a lopatky zvolil 1 respondent (1 %). 43

Absolutní četnost Otázka 17: Jaké jsou nejčastější faktory podílející se na vzniku dekubitů? 100 90 91 80 70 60 50 40 30 20 10 0 Přímý tlak, tření, imobilita, poruchy výživy 7 Poruchy imunity, bezvědomí, poruchy periferního prokrvení 2 nevím Graf 17: Faktory pro vznik dekubitů 91 respondentů (91 %) zvolilo odpověď, že nejčastějšími faktory pro vznik dekubitů je přímý tlak, tření, poruchy výživy a imobilita. 7 dotázaných (7 %) uvedlo odpověď poruchy imunity, bezvědomí, poruchy periferního prokrvení. 2 respondenti (2 %) zvolili odpověď nevím. 44

Absolutní četnost Otázka 18: Do kolika stupňů se v současné době nejčastěji klasifikují dekubity? 80 70 72 60 50 40 30 20 10 0 23 4 1 Do 3 stupňů Do 4 stupňů Do 5 stupňů Nevím Graf 18: Klasifikace dekubitů 4 respondenti (4 %) uvedli, že dekubity se nejčastěji klasifikují do 3 stupňů. 23 dotázaných (23 %) zvolilo klasifikaci do 4 stupňů. Největší zastoupení, tedy 72 respondentů (72 %) měla odpověď 5 stupňů. Možnost nevím zvolil 1 respondent (1 %). 45

Absolutní četnost Otázka 19: Kterou polohovací pomůcku využíváte nejčastěji při polohování imobilního pacienta? 50 45 44 40 35 30 25 20 26 21 15 10 9 5 0 Antidekubitní matrace, podložky Dlouhé polohovací perličkové válce Molitany, polštáře, přikrývky Perličkové kruhy pod paty 0 Jiné Graf 19: Nejvyužívanější polohovací pomůcky 44 respondentů (44 %) uvedlo jako nejvyužívanější polohovací pomůckou vůbec antidekubitní matrace a podložky. 26 respondentů (26 %) zvolilo dlouhé polohovací perličkové válce. Molitany, polštáře a přikrývky uvedlo 21 dotázaných (21 %). 9 respondentů (9 %) uvedlo perličkové kruhy pod paty. 46

Absolutní četnost Otázka 20: Jaké pomůcky nejčastěji využíváte při polohování pacienta na bok? 70 60 59 50 40 30 26 20 10 0 Perličkový polohovací válec 15 Molitany Polštáře, přikrývky Jiné 0 Graf 20: Pomůcky při polohování na bok Graf zobrazuje nejvyužívanější pomůcky při polohování pacienta na bok. 59 respondentů (59 %) uvedlo perličkový polohovací válec. 15 dotázaných (15 %) zvolilo molitanové pomůcky. Polštáře a přikrývky zvolilo 26 respondentů (26 %). 47

Absolutní četnost Otázka 21: Jaké pomůcky nejčastěji využíváte při polohování pacienta na zádech? 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 47 Perličkové kruhy pod paty 21 Perličkový polohovací válec 29 Molitany Graf 21: Pomůcky při poloze na zádech 3 Jiné Graf zobrazuje nejvyužívanější polohovací pomůcky při poloze na zádech. Perličkové kruhy pod paty zvolilo 47 respondentů (47 %). 21 dotázaných (21 %) uvedlo perličkový polohovací válec. Molitany jsou nejvíce využívané u 29 respondentů (29 %). Odpověď jiné zvolili 3 dotázaní (3 %). Tito respondenti uvedli jako nejvyužívanější pomůcku při poloze na zádech polohovací kruhy pod sakrální oblast. 48

Absolutní četnost Otázka 22: Jakým způsobem komunikujete s pacientem při polohování? 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 83 Vše pacientovi podrobně vysvětlím, komunikuji s ním při polohování 15 Sdělím pacintovi, že bude polohován, při polohování s ním již nekomunikuji 2 S pacientem nekomunikuji, pouze ho polohuji Graf 22: Komunikace s pacientem Otázka 22 se týká komunikace s pacientem během polohování. 83 respondentů (83 %) uvedlo, že pacientovi vše podrobně vysvětlí a během polohování s pacientem komunikují. 15 dotázaných (15 %) odpovědělo, že pacientovi sdělí, že bude polohován, ale při samotném polohování s ním již nekomunikují. 2 respondenti (2 %) zvolilo odpověď, že s pacientem nekomunikují, pouze polohují pacienta. 49

3.5 Diskuse Cílem práce bylo zjistit úroveň znalostí sester v oblasti polohování a prevence dekubitů, dále zjistit druhy využívaných pomůcek při polohování i další aspekty související s polohováním imobilního pacienta. Otázky v dotazníku byly sestaveny tak, aby mi pomohly objasnit cíl této práce. Hypotéza 1: Předpokládám, že více než 90 % všeobecných sester má znalosti na vysoké, profesionální úrovni. K této hypotéze se vztahují otázky č. 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11. Otázka č. 5 byla otevřená, týkala se rozdílu mezi aktivní a pasivní polohou pacienta. Na tuto otázku odpovědělo správně 97 % (97 respondentů), zbývající 3 % (3 respondenti) neuvedlo odpověď žádnou. Otázka č. 6 se týkala vynucené polohy, kde správnou odpověď uvedlo 87 % (87 respondentů). Nesprávnou odpověď zvolilo 12 % (12 respondentů). 1 % (1 respondent) neodpověděl na otázku. V otázce č. 7 respondenti uváděli nejhorší komplikace špatné polohy pacienta. 96 % (96 respondentů) zvolilo správnou odpověď, tedy, že nejhoršími komplikacemi špatné polohy je vznik bolesti, otlaků a dekubitů. 2 % (2 respondenti) uvedli, že nejhorší komplikací špatné polohy je nepohodlí, omezení rozsahu pohybu. Tuto odpověď považuji za nesprávné tvrzení. Tyto komplikace samozřejmě také mohou vzniknout vlivem nesprávné polohy, ale nepovažuji je za horší než vznik bolesti, otlaků a dekubitů. 1 % (1 respondent) uvedl odpověď nevím. 1 % (1 respondent) neodpověděl na otázku. Otázka č. 8 byla otevřená. Respondenti popisovali Fowlerovu polohu. 91 % (91 respondentů) uvedlo správnou odpověď. Správnou odpovědí je, že Fowlerova poloha je poloha vsedě či polosedě, kdy horní polovina těla je zvednuta do úhlu 30 90. 5 % (5 respondentů) odpovědělo nesprávnou odpovědí a 4 % (4 respondenti) odpověď neuvedli. V otázce č. 9 respondenti uváděli, jak vypadá Trendelenburgova poloha. 75 % (75 respondentů) odpovědělo správnou odpovědí, tedy, že Trendelenburgova poloha je poloha, při níž dolní končetiny jsou ve vyšší úrovni než hlava a trup. 21 % (21 respondentů) zvolilo nesprávnou odpověď. 3 % (3 respondenti) uvedli odpověď nevím. 1 respondent (1 %) na otázku neodpověděl. Otázka č. 10 se týkala supinační polohy. Správné tvrzení, že supinační poloha je poloha na zádech zvolilo 73 % respondentů (73 respondentů). Polohu na boku, tedy nesprávnou odpověď zvolili 4 respondenti (4 %). Další nesprávnou odpověď poloha na břiše uvedlo 15 respondentů (15 %). Možnost nevím zvolilo 50

7 respondentů (7 %). 1 respondent (1 %) na otázku neodpověděl. V otázce 11 respondenti odpovídali na otázku, jak vypadá pronační poloha. Celkem 71 respondentů (71 %) uvedlo správnou odpověď, pronační poloha je poloha na břiše. 6 respondentů (6 %) zvolilo odpověď poloha na boku, 15 respondentů (15 %) uvedlo odpověď poloha na zádech. 7 respondentů (7 %) zvolilo možnost nevím a 1 respondent (1 %) odpověď neuvedl. Výsledkem vyhodnocení otázek k této hypotéze je, že celkem 84 % respondentů odpovědělo na tyto otázky v dotazníku správně. Tento procentuální výsledek jsem vypočítala pomocí aritmetického průměru ze všech správných hodnot v otázkách. Tato hypotéza se mi tedy nepotvrdila. Hypotéza 2: Předpokládám, že více než 85 % všeobecných sester zná správný časový interval pro polohování imobilního pacienta. K této hypotéze se vztahují otázky 12 a 13. V otázce 12 respondenti odpovídali, v jakém časovém intervalu polohují pacienta přes den. Za správnou odpověď považuji tvrzení, že pacient by se měl přes den polohovat nejdéle po 2 hodinách. Tuto odpověď zvolilo 94 % respondentů (94 respondentů). 4 respondenti (4 %) uvedli, že pacient by se měl polohovat nejdéle po 4 hodinách. Odpověď nejdéle po 6 hodinách zvolili 2 respondenti (2 %). Otázka 13 se týkala časového intervalu polohování pacienta přes noc. Celkem 83 % (83 respondentů) odpovědělo, že správný interval pro polohování pacienta přes noc je nejdéle po 3 hodinách. Tuto odpověď považuji za správnou. Polohování přes noc nejdéle po 4 hodinách zvolilo 8 respondentů (8 %). 4 respondenti (4 %) uvedli, že polohují přes noc pacienta po 5 hodinách. 5 dotázaných (5 %) zvolilo možnost nevím. Vyhodnocením těchto otázek je, že 88 % všeobecných sester odpovědělo na tyto otázky správně. Tato hypotéza se mi tedy potvrdila. Hypotéza 3: Předpokládám, že více než 60 % všeobecných sester respektuje stud a intimitu pacienta při polohování. K této hypotéze se vztahují otázky 14 a 15. V otázce 14 respondenti uváděli, zda používají při polohování pacienta zástěnu. 53 respondentů (53 %) uvedlo, že zástěnu používají při polohování pacientů vždy. 26 % (26 respondentů) používá zástěnu pouze občas. 21 respondentů (21 %) nepoužívá zástěnu při polohování nikdy. Dle mého názoru by se zástěna měla používat vždy pro respektování studu a intimity pacienta. Otázka 15 se vztahuje k odhalování pacienta při polohování. 78 respondentů (78 %) uvedlo, že pacienta se snaží odhalovat co nejméně a dbají na to, aby byl pacient 51

co nejvíce zakrytý. Zbylých 22 respondentů (22 %) se snaží pacienta zejména správně polohovat a neřeší, aby pacient byl zakrytý. Vypočítáním aritmetického průměru ze správných odpovědí jsem dospěla k výsledku 65 %. Celkem 65 % všeobecných sester respektuje stud a intimitu pacienta. Hypotéza se mi tedy potvrdila. Hypotéza 4: Předpokládám, že více než 70 % sester má celkové znalosti v oblasti dekubitů na vysoké úrovni. V této hypotéze se vztahují otázky 16, 17, 18. Otázka 16 pojednávala o nejčastějších predilekčních místech pro vznik dekubitů. Za správnou odpověď považuji tvrzení, že nejčastějšími predilekčními místy je sakrální oblast, paty a oblasti trochanterů. Tuto odpověď uvedlo 90 respondentů (90 %). 9 respondentů (9 %) uvedlo, že nejčastější predilekční místa pro vznik dekubitů jsou kolena, kotníky a lokty. 1 dotázaný (1 %) zvolil odpověď hlava, uši, lopatky. V otázce 17 dotázaní uváděli, jaké jsou nejčastější faktory, podílející se na vzniku dekubitů. Celkem 91 respondentů (91 %) uvedlo, že nejčastěji dekubity přímým tlakem a třením, imobilitou a poruchou výživy. 7 respondentů (7 %) odpovědělo, že dekubity vznikají nečastěji poruchou imunity, bezvědomím, poruchou periferního prokrvení. 2 respondenti (2 %) zvolili možnost nevím. V otázce 18 jsem chtěla zjistit, do kolika stupňů se nejčastěji klasifikují dekubity. Největší zastoupení měla klasifikace do 5 stupňů. Tuto odpověď zvolilo 72 respondentů (72 %). 23 respondentů (23 %) uvedlo klasifikaci do 4 stupňů. Klasifikaci do 3 stupňů zvolili 4 respondentů (4 %). 1 respondent (1 %) zvolil možnost nevím. Výpočtem aritmetického průměru otázek 16 a 17 jsem dospěla k procentuálnímu výsledku 90 %. 90 % všeobecných sester má tedy znalosti v oblasti dekubitů na vysoké úrovni. Otázku 18 jsem do výpočtu aritmetického průměru nezahrnovala, tato otázka totiž neměla žádnou správnou ani špatnou odpověď, jednalo se pouze o zjištění nejčastější klasifikace dekubitů. Hypotéza 4 se potvrdila. Hypotéza 5: Předpokládám, že z 60 % se k polohování využívají perličkové polohovací válce, ze 40 % perličkové kruhy pod paty. K hypotéze 5 se vztahují otázky 19, 20, 21. Otázka 19 se vztahuje k celkově nejvyužívanějším polohovacím pomůckám. 44 respondentů (44 %) uvedlo jako nejvyužívanější polohovací pomůcky antidekubitní matrace a podložky. Dlouhé polohovací válce zvolilo 26 respondentů (26 %). 21 dotázaných (21 %) uvedlo molitany, polštáře a přikrývky. Perličkové kruhy pod paty zvolilo 9 respondentů (9 %). 52

V otázce 20 měli dotázaní odpovědět, kterou pomůcku využívají nejvíce při polohování pacienta na bok. Perličkový polohovací válec uvedlo 59 respondentů (59 %). 15 respondentů (15 %) zvolilo molitany. Polštáře a přikrývky uvedlo 26 respondentů (26 %). Otázka 21 se týká nejvyužívanější polohovací pomůcky při poloze na zádech. Perličkové kruhy pod paty zvolilo celkem 47 respondentů (47 %). Perličkový polohovací válec uvedlo 21 dotázaných (21 %). 29 respondentů (29 %) zvolilo molitany. 3 respondenti (3 %) zvolili možnost jiné, ve které měli dotázaní prostor uvést polohovací pomůcku, která nebyla uvedena v možnostech. Všechny tyto 3 odpovědi byly stejné, respondenti uvedli, že jejich nejvyužívanější pomůckou při polohování pacienta na zádech je perličkový kruh pod sakrální oblast. Výsledkem výpočtu aritmetického průměru jednotlivých hodnot tohoto výzkumu je, že perličkové polohovací válce se využívají celkově z 35 %. Perličkové kruhy pod paty se využívají pouze z 28 %. Tato hypotéza se tedy nepotvrdila. Hypotéza 6: Předpokládám, že více než 75 % všeobecných sester ví, jak správně komunikovat s pacientem při polohování. S hypotézou 6 souvisí otázka 22. V této otázce respondenti uváděli, jakým způsobem komunikují s pacientem při polohování. 83 % (83 respondentů) uvedlo, že pacientovi vše podrobně vysvětlí a s pacientem komunikují během polohování. 15 respondentů (15 %) pacientovi sdělí, že bude polohován, ovšem při polohování s ním nekomunikují. 2 dotázaní (2 %) s pacientem nekomunikují vůbec, pouze pacienta polohují. Z těchto výsledků vychází, že celkem 83 % všeobecných sester ví, jak správně s pacientem komunikovat při polohování. Tato hypotéza se tedy potvrdila. 53

3.6 Návrh řešení a doporučení pro praxi Polohování pacienta je v současné době téměř každodenním výkonem v praxi všeobecné sestry. Proto myslím, že je velice důležité, aby sestry měly v tomto ohledu výborné znalosti. Dle mých osobních zkušeností z praxe si myslím, že právě polohování bývá někdy sestrami podceňované, přitom bývá velmi zásadní prevencí vzniku mnoha komplikací. Za jeden z největších problémů považuji, že několik sester nezná správný časový interval pro polohování pacienta. Jak již bylo zmíněno, 4 respondenti (4 %) odpověděli, že pacienta polohují přes den po 4 hodinách, 2 respondenti (2 %) dokonce polohují po 6 hodinách. Dle mého názoru je právě tento nedostatek velmi zásadní. Polohování pacienta je velice individuální, avšak vždy by měl být pacient polohován nejdéle po 2 hodinách přes den. Myslím, že sestry, které polohují pacienta déle než po 2 hodinách by měly být více empatické, měly by si umět alespoň trochu představit, jaké pocity pacient prožívá, když leží strnule v jedné poloze dlouhou dobu. Dalším problémem v praxi bývá často nerespektování intimity pacienta. Zbytečné odhalování a narušení intimity by samozřejmě nebylo příjemné nikomu, proto si myslím, že je při polohování důležité mít toto na paměti. Někdy se v praxi setkávám i s nevhodnou komunikací s pacientem. Pacient někdy není s polohováním ani seznámen. Dle mého názoru si tím ale sestry často přidělávají zbytečně práci, protože někteří pacienti jsou schopni při polohování spolupracovat, a tím sestrám někdy i značně snížit jejich námahu při manipulaci s pacientem. Jenže pacienti právě nevhodnou komunikací často ani nedostanou prostor k tomu, aby mohli být svou vlastní silou sestrám nápomocní. Vhodným řešením nedostatků při polohování by mohly být různé semináře pro sestry nebo i praktický nácvik polohování pacienta. Velmi důležité je, aby také sestry myslely na své zdraví. Měly by být poučené, jak správně manipulovat s pacientem při polohování. Častým zdravotním problémem sester je právě poškození zad. Je proto důležité, aby dbaly na prevenci poškození. Tento problém může být způsoben i nedostatkem ošetřujícího personálu. Při polohování je také důležité používat kvalitní polohovací pomůcky. V dnešní době je na trhu mnoho druhů pomůcek k polohování pacienta, a stále přibývá firem, které se touto problematikou zabývají. Bylo by proto vhodné, aby sestry sledovaly vývoj nových polohovacích pomůcek, a případně konkrétní nové pomůcky zahrnuly do vybavení oddělení. Pokud je imobilní pacient propuštěn do domácího ošetřování, je důležité také poučit rodinu. K dispozici je v současné době několik typů různých informačních brožur a letáků. Je podstatné 54

rodinným příslušníkům vysvětlit aspekty související s polohování, zejména zdůraznit pravidelnost a střídaní poloh, využití polohovacích pomůcek. Výzkum v této práci může právě poukázat na tyto nedostatky v oblasti polohování pacienta. 55

4 Závěr Tato bakalářská práce je zaměřena na polohování imobilních pacientů. Cílem práce bylo zjistit úroveň znalostí všeobecných sester v oblasti polohování imobilního pacienta. Z tohoto cílu vycházejí i všechny hypotézy, které jsem se snažila objasnit pomocí dotazníkového šetření. V první hypotéze jsem předpokládala znalosti v oblasti polohování na vysoké úrovni u více než 90 % všeobecných sester. Tato hypotéza se nepotvrdila, celkem 84 % všeobecných sester má tyto znalosti na vysoké úrovni. Ve druhé hypotéze jsem se domnívala, že více než 85 % všeobecných sester zná správný časový interval pro polohování pacienta přes den i přes noc. Výsledkem bylo, že tyto intervaly zná celkem 88 % sester. Hypotéza se tedy potvrdila. V hypotéze 3 jsem předpokládala, že více než 60 % všeobecných sester respektuje stud a intimitu při polohování pacienta. Tato hypotéza se potvrdila, 65 % sester respektuje intimitu a stud pacienta při polohování. Ve čtvrté hypotéze jsem se domnívala, že více než 70 % všeobecných sester má znalosti v oblasti dekubitů na vysoké úrovni. Zde se hypotéza potvrdila, 90 % sester má znalosti na vysoké úrovni. Z otázek, které se vztahovaly k této hypotéze, jsem ovšem jednu z nich nezahrnovala do výpočtu celkového výsledku, protože otázkou jsem chtěla zjistit nejvyužívanější klasifikaci dekubitů, nikoliv znalosti sester. Pátá hypotéza se týká polohovacích pomůcek. Zde jsem předpokládala, že z 60 % se nejvíce využívají perličkové polohovací válce a ze 40 % perličkové kruhy pro paty. Výpočtem jsem zjistila, že perličkové polohovací válce se využívají z 35 % a perličkové kruhy po paty z 28 %. Tato hypotéza se tedy nepotvrdila. V hypotéze 6 jsem se domnívala, že více než 75 % všeobecných sester ví, jak správně komunikovat s pacientem při polohování. Tato hypotéza se potvrdila, 83 % všeobecných sester ví, jak správně komunikovat s pacientem při polohování. V teoretické části se nejdříve věnuji stárnutí a stáří. V kapitole stárnutí je zahrnuta klasifikace stáří, jednotlivé typy věků. V části, která pojednává o stáří, je stáří rozděleno na jednotlivé involuce. Následuje kapitola o imobilitě, ve které je obsažena charakteristika imobility, rizikové faktory imobilizace a stupně imobility. Po této kapitole následuje část o polohování. Do této části jsem zahrnula základní charakteristiku polohování. Dále jsem se věnovala jednotlivým typům poloh. V této části jsem také zmínila cíle polohování a zásady správného polohování. Myslím, že 56

konkrétně tyto části jsou velmi podstatné pro praxi. Zmínila jsem také polohovací pomůcky a antidekubitní lůžka. Poslední kapitola obsažena v teoretické části pojednává o komplikacích, které mohou vzniknout následkem špatné polohy. Zde jsem se zaměřila na vznik dekubitů. Zahrnula jsem do této části predilekční místa pro vznik dekubitů v jednotlivých polohách. Dále se věnuji také klasifikaci dekubitů a faktorům, které ovlivňují vznik dekubitů. V poslední části se zabývám léčbou dekubitů. V praktické části je popsána metodika výzkumu, charakteristika respondentů a výzkumného prostředí a průběh výzkumu. Následují výsledky výzkumu. Výsledky výzkumu jsou k jednotlivým dotazníkovým otázkám vyobrazeny graficky. Dotazník byl anonymní a cílený na všeobecné sestry. Ve výsledkách výzkumu lze vidět, v konkrétně jakých oblastech mají sestry nedostatky. Myslím, že by sestry měly více myslet na intimitu pacienta, a měly by s pacienty více komunikovat nejen při polohování. Tato práce pro mě byla velmi přínosná, pomohla mi uvědomit si, že polohování, i když je často podceňované, patří mezi nejdůležitější prvky ošetřovatelské péče o imobilní pacienty. Myslím, že všichni, nejen zdravotníci, by si měli uvědomit, že stárneme všichni bez rozdílu. Neuvědomujeme si, že jednou se také můžeme stát imobilními, a můžeme se stát závislými na jiném člověku. Měli bychom si umět představit, jak by nám v takové situaci bylo a jak bychom sami chtěli, aby se o nás zdravotníci starali. Myslím, že kdybychom toto měli všichni stále na paměti, péče o imobilní pacienty by se mohla posunout dál. 57

Seznam použité literatury BERGSTROM, Nancy et al. Treatment of pressure ulcers. Darby, PA: Diane Publishing Co, 2004. ISBN 978-078-8124-181. ČESKÁ SPOLEČNOST PODPORY ZDRAVÍ. HOJENÍ 21 [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z:http://www.hojeni21.cz/prolezenina.php DMA kompenzační pomůcky. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.dmapraha.cz/katalog/polohovaci-luzka-1/0/269 DUPALOVÁ, Dagmar. Medicína pro praxi. In: Medicína pro praxi [online]. 2012 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z:http://www.medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2012/10/11.pdf DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Kvalita života seniorů: v domovech pro seniory. Praha: Grada, 2012. ISBN 80-247-4138-5. EZdravotnické potřeby [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.ezdravotnicke-potreby.cz/rehabilitacni-klin-polohovaci-puro-iii GROFOVÁ, Zuzana. Nutriční podpora: praktický rádce pro sestry. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-802-4718-682. CHALOUPKA, Richard a kolektiv autorů. Vybrané kapitoly z LTV v ortopedii a traumatologii. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2001. ISBN 978-807-0133-415. Informační brožura společnosti VITAPUR ; Dekubity I. úvod a základní polohování JAVŮREK, Jan. Propedeutika fyzioterapie a rehabilitace. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 978-807-1849-001. KALVACH, Zdeněk. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-802- 4740-263. KALVACH, Zdeněk. Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2490-4. KALVACH, Zdeněk. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0548-6. KamPet. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.perlickovarelaxace.cz/polohovaci-hadi/ 58

KELNAROVÁ, Jarmila. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty - 1. ročník. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-802-4728-308. EVA KLUSOŇOVÁ, Jana Pitnerová. Rehabilitační ošetřování pacientů s těžkými poruchami hybnosti. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2005. ISBN 978-807-0134-238. KOLÁŘ, Pavel a kolektiv. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén, 2009. ISBN 80-726- 2657-4. LINET. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www2.linet.cz/data2/dep_33/01_prema_1_(4).jpg LIPPERTOVÁ-GRÜNEROVÁ, Marcela. Neurorehabilitace. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-726-2317-6. MIKŠOVÁ, Zdeňka, Marie FROŇKOVÁ a Marie ZAJÍČKOVÁ. Kapitoly z ošetřovatelské péče 2. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1443-4. MIKULA, Jan. Prevence dekubitů. Praha: Grada, 2008. ISBN 80-247-2043-4. MLÝNKOVÁ, Jana. Pečovatelství 2. díl: Učebnice pro obor sociální péče - pečovatelská činnost. Praha: Grada, 2010. ISBN 9788024773490. Moderní hojení ran [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://modernihojeni.cz/typyran/dekubity.html MÜHLPACHR, Pavel. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-802-1050-297. Multimediální trenažér plánování ošetřovatelské péče [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://ose.zshk.cz/vyuka/terapie.aspx?tid=110 PEJZNOCHOVÁ, Irena. Lokální ošetřování ran a defektů na kůži. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-802-4726-823. POKORNÁ, Andrea et al. Kompendium hojení ran pro sestry. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-802-4733-715. POLEDNÍKOVÁ, L ubica et al. Geriatrické a gerontologické ošetrovatel'stvo. Martin: Osveta, 2006. ISBN 80-806-3208-1. 59

ROZSYPALOVÁ, Marie et al. Ošetřovatelství I: pro 1. ročník středních zdravotnických škol. Praha: Informatorium, 2009. ISBN 978-80-7333-074-3. TRACHTOVÁ, Eva et al. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2013. ISBN 978-80-7013-553-2. VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Praktický slovník medicíny. Praha: Maxdorf, 2011. ISBN 978-80-7345-262-9. VYTEJČKOVÁ, Renata. Ošetřovatelské postupy v péči o nemocné I: obecná část. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-802-4734-194. Výživa v nemoci. Výživa v nemoci [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.vyzivavnemoci.cz/prolezeniny/ WED: Weil electronic devices s.r.o. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.wed.cz/obrazky/auto_aire_select_1.jpg WORKMAN, Barbara a Clare BENNETT. Klíčové dovednosti sester. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-802-4717-142. 60

Seznam grafů Graf 1: Pohlaví respondentů... 28 Graf 2: Věková kategorie... 29 Graf 3: Vzdělání... 30 Graf 4: Délka praxe... 31 Graf 5: Aktivní a pasivní poloha pacienta... 32 Graf 6: Vynucená poloha... 33 Graf 7: Komplikace špatné polohy... 34 Graf 8: Fowlerova poloha... 35 Graf 9: Trendelenburgova poloha... 36 Graf 10: Supinační poloha... 37 Graf 11: Pronační poloha... 38 Graf 12: Časový interval polohování přes den... 39 Graf 13: Časový interval polohování přes noc... 40 Graf 14: Použití zástěny... 41 Graf 15: Zakrývání pacienta... 42 Graf 16: Predilekční místa... 43 Graf 17: Faktory pro vznik dekubitů... 44 Graf 18: Klasifikace dekubitů... 45 Graf 19: Nejvyužívanější polohovací pomůcky... 46 Graf 20: Pomůcky při polohování na bok... 47 Graf 21: Pomůcky při poloze na zádech... 48 Graf 22: Komunikace s pacientem... 49 61

Seznam použitých zkratek apod. CNS A podobně Centrální nervový systém č. Číslo např. str. tj. tzn. tzv. viz WHO Například Strana To jest To znamená Takzvaně Lze vidět World Healt Organization Světová zdravotnická organizace 62

Seznam příloh Příloha A: Polohování Příloha B: Polohovací pomůcky Příloha C: Perličkový polohovací válec Příloha D: Polohovací elektrické lůžko Příloha E: Antidekubitní matrace pasivní Příloha F: Antidekubitní matrace aktivní Příloha G: Predilekční místa pro vznik dekubitů Příloha H: Polohovací plán Příloha I: Dotazník Příloha J: Odpověď na žádost o povolení dotazníkového šetření 63

Příloha A: Polohování Zdroj: Informační brožura společnosti VITAPUR ; Dekubity I. úvod a základní polohování

Příloha B: Polohovací pomůcky Zdroj: EZdravotnické potřeby [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.ezdravotnicke-potreby.cz/rehabilitacni-klin-polohovaci-puro-iii Příloha C: Perličkový polohovací válec Zdroj: KamPet. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.perlickovarelaxace.cz/polohovaci-hadi/

Příloha D: Polohovací elektrické lůžko Zdroj: DMA kompenzační pomůcky. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.dmapraha.cz/katalog/polohovaci-luzka-1/0/269 Příloha E: Antidekubitní matrace pasivní Zdroj: LINET. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www2.linet.cz/data2/dep_33/01_prema_1_(4).jpg

Příloha F: Antidekubitní matrace aktivní Zdroj: WED: Weil electronic devices s.r.o. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.wed.cz/obrazky/auto_aire_select_1.jpg