Česká zemědělská univerzita v Praze Provozně ekonomická fakulta Studijní program: Hospodářská politika a správa Studijní obor: Veřejná správa a regionální rozvoj Forma studia: prezenční Školní rok: 2002/2003 TEZE K DIPLOMOVÉ PRÁCI Problematika družstevní teorie a praxe v české a evropské legislativě Vypracoval: Bc. Tomáš Sýkora Vedoucí diplomové práce: Ing. Bohuslava Boučková, CSc.
TEZE Družstva jsou v očích české veřejnosti stále považována za přežitek z dob centrálně plánované ekonomiky. Přestože realita je zcela odlišná, málokdo si uvědomuje, že družstvo je prvkem, který vznikl v tržní ekonomice v polovině 19. století jako reakce na tíživé hospodářské a sociální obtíže. Jelikož družstevnictví na našem území bylo od roku 1954 do roku 1989 vytlačeno pseudodružstevnictvím a přestože se snahy k nápravě již více než deset let objevují, přežívá i nadále pokroucený názor. Proto bylo cílem diplomové práce porovnat klasické družstevní principy s českou legislativou v jejím historickém vývoji a v současnosti a zároveň provést komparaci současného družstevního legislativního rámce České republiky s postavením družstevnictví v zemích Evropské unie. Dalším cílem bylo odhalit nedostatky současné české družstevní legislativy. Na základě analýzy zákonů a studia literatury bylo snahou nalézt optimální řešení zákonné družstevní úpravy na našem území. K dosažení výše zmíněných cílů popisuje literární rešerše původní družstevní principy, jak byly formulovány a uplatňovány v počátcích družstevního hnutí a rozebírá historické souvislosti vzniku a vývoje družstevnictví ve světě a u nás. Praktickou část diplomové práce reprezentuje rozbor jednotlivých zákonů a z toho vyplývající porovnání situace u nás a ve světě. Za tímto účelem jsou v práci využity metody deskripce, analýzy a komparace. Na základě podrobného studia celé problematiky je v závěru práce provedena SWOT analýza, která prezentuje perspektivy a možná úskalí budoucího vývoje družstevního hnutí na našem území. Z důvodu chronologického uspořádání se literární rešerše a praktická část v práci prolínají, nejsou vzájemně odděleny. Pro studium družstevní teorie a historie byla využita odborná literatura vydaná především Družstevní asociací České republiky, dále publikace z Vysoké školy ekonomické v Praze, sborníky z odborných konferencí a další. Aktuální informace byly čerpány z článků z časopisů a novin (především Ekonom a Družstevní noviny) a z internetových stránek, a to jak tuzemských, tak i zahraničních. Přínosem byla také historická literatura, která je archivována v Muzeu družstevnictví v Praze. Samozřejmostí je využití právních norem a další, především právnické literatury. Pro správné vnímání družstev je nutné znát kořeny družstevnictví. Moderní družstevní hnutí se datuje počátkem vzniku 1
tzv. Rochdale Society of Equitable Pioneers (Rochdalská společnost spravedlivých průkopníků), které v říjnu 1844 založilo ve městě Rochdale u Manchesteru 28 nezaměstnaných tkalců. Stanovy této společnosti jsou dodnes považovány za základní ideje družstevnictví. Družstevní principy zdůrazňují, že se družstvo neorientuje pouze na výrobu, nýbrž si klade i další cíle, jako je například konkurenceschopnost, vzdělávání a výchova členů. Klasické rochdalské družstvo funguje na principu práce zaměstnává kapitál, proto tuto formu hospodaření není vhodné aplikovat tehdy, požaduje-li se vysoké zhodnocení kapitálu. (Přesto však družstva typu Schulze-Delitzsch i tento požadavek umožňují splnit, ale jen jako vedlejší cíl.) Dnes definuje Mezinárodní družstevní svaz (ICA) družstva takto: Družstvo je dobrovolným autonomním sdružením osob, vytvořeným za účelem uspokojování jejich společných hospodářských, sociálních a kulturních potřeb a cílů, a to pomocí demokraticky řízeného podniku ve společném vlastnictví. Družstva jsou založena na hodnotách svépomoci, vlastní odpovědnosti, demokracie, rovnosti, spravedlnosti a solidarity. Podle tradic svých zakladatelů členové družstev věří v etické hodnoty jako čestnost, otevřenost, sociální odpovědnost a péče o ostatní. 1 Družstevní principy dle ICA z roku 1995: 2 dobrovolné a otevřené členství, demokratické řízení vlastními členy, účast členů na společném hospodaření, autonomie a nezávislost, vzdělání, výchova a informace (pro členy i širokou veřejnost), spolupráce mezi družstvy, zájem o společnost jako celek. Existuje několik teoretických přístupů ke klasifikaci družstev. Podle podílu hlavních členů se rozlišují družstva zákazníků, družstva výrobců a družstva ve vlastnictví zaměstnanců. Z hlediska blízkosti k rochdalskému družstvu lze družstva členit na primární (členy jsou pouze fyzické osoby), družstva sekundární typu Schulze-Delitzsch (členy mohou být i právnické osoby) a terciární družstva (centrály sdružující družstva primární a sekundární). Podle míry dodržování klasických družstevních principů se často rozdělují družstva na 1 NĚMCOVÁ, L. a kol.: Vybrané kapitoly z českého družstevnictví. DA ČR. Praha, 2001. Str. 12 2
klasická a podnikatelská. Nejčastější klasifikace však vychází z praktických potřeb, zejména pro hájení společných zájmů ve společnosti. Jedná se o typologii podle předmětu činnosti (spotřební, výrobní, peněžní, zemědělská, bytová, živnostenská a ostatní družstva). Počátek družstevnictví na našem území se datuje obdobím 70. let 19. století. Tehdy se rozvíjela především družstva peněžní (obrana proti lichvě) a zemědělská (společné skladování, odbyt, zpracování). Prudký rozvoj ovšem zaznamenalo družstevnictví i v ostatních odvětvích. Vytvářely se centrály, přísně se dodržovaly principy demokratického rozhodování a odpovědnost. Bytová družstva reagovala na bytovou krizi spojenou s hromadnou migrací do měst, výrobní družstva se zaměřovala především na produkci originálních výrobků. Nejčastější členskou základnou ve spotřebních družstvech byli dělníci, rolníci, úředníci a důchodci. Je tedy zřejmé, že družstevnictví pomáhalo řešit nejen hospodářské, ale také sociální otázky. Tento spontánní vývoj byl násilně zastaven během druhé světové války, kdy bylo nařízeno hromadné slučování družstev a povinné členství v centrálních organizacích, základní principy byly nahrazovány administrativními rozhodnutími. Krátké období od konce války do února 1948 se opět vyznačovalo silným rozvojem družstevnictví v pravém slova smyslu. Po roce 1948 ovšem byla družstva podřízena centrální moci, byla znárodňována, družstevní principy přestaly fungovat. Největší postih zasáhl družstevnictví zemědělské, které bylo ihned od roku 1948 systematicky deformováno v procesu kolektivizace. Také peněžní družstva (kampeličky a raiffeisenky) byly zestátněny a bez náhrady nahrazeny v roce 1952 Státní spořitelnou, n. p. Až po roce 1989 bylo možno usilovat o návrat k družstevním hodnotám a mezinárodním standardům. Mnoho družstev ovšem nepřežilo transformaci a závazky vyplývající z restitučních nároků. Ve svém počátku družstva vznikala spontánně, bez legislativní úpravy. Prvním zákonem, který na našem území vešel v platnost, byl zákon č. 70/1873 ř. z., doplněný v roce 1903 revizním zákonem č. 133 ř. z. Tyto zákony víceméně umožňovaly dodržovat družstevní principy a družstevní hnutí spíše podporovaly. S ohledem na politický vývoj byly tyto normy upravovány německými nařízeními a po skončení druhé světové války také některými dílčími změnami českými (zák. č. 69/1949 Sb., o JZD). Největší zásah však představoval zákon č. 53/1954 Sb., o lidových družstvech a družstevních organisacích. Tento zákon 2 http://www.wisc.edu/uwcc/icic 3
definitivně pokroutil družstevnictví na následujících téměř padesát let. Hlavní vinou je ovšem pokřivení představ veřejnosti o družstevních společnostech, většina společnosti dnes považuje družstva za organizace vyplývající z ducha tohoto zákona, který je naprostým negativem klasických družstev. Po roce 1989 se usilovalo o nápravu. V roce 1990 byly vydány dva zákony (zemědělské a nezemědělské družstevnictví zvlášť), které byly zrušeny účinností obchodního zákoníku, jenž v sobě také zahrnuje družstva. To byl krok zpět, neboť družstva mají jen málo společného s obchodními společnostmi, což nelze z dnešní úpravy poznat, a proto by měla mít samostatný zákon. Navíc úprava v obchodním zákoníku poskytuje mnoho dispozitivních ustanovení na místo kogentních. To na počátku nové éry tržního hospodářství bez zkušeností představuje dosti výrazné riziko pro mnohá družstva. Značný, ale pravděpodobně nezbytný důsledek měl také transformační zákon č. 42/1992 Sb., jehož vinou mnohá družstva nepřežila, neboť musela vyplácet vysoké transformační nároky, na druhou stranu tento zákon umožnil přežít jen těm opravdu silným. Legislativa v zemích Evropské unie není jednotná, ovšem vždy dodržuje družstevní principy někde více striktně, jinde s větší benevolencí. Lze vytvořit tři skupiny zemí: země s jedním všeobecným družstevním zákonem, země, kde se vychází z obchodního nebo občanského práva, a do třetice země, které úpravu ponechávají především na stanovách. Z tohoto pohledu má česká družstevní legislativa nejblíže k lucemburské, přestože historicky a kulturně by byla vhodnější příbuznost např. s právem rakouským. Mnohé země také poskytují svým družstvům četná zvýhodnění (resp. odstranění znevýhodnění), např. daňovými úlevami, možností vyšších odpisů apod. V posledních letech se připravují tzv. Evropské družstevní stanovy, tedy jakási úprava družstev, která působí ve více členských zemích EU. Družstevnictví se dnes stále hojněji realizuje v rámci sociální ekonomie, kdy dodržování družstevních principů není jen pravidlem, ale prioritou. Družstva takto spolupracují při rozvoji regionů, na municipální úrovni, v sociální a kulturní oblasti apod. Na druhou stranu však také existují tzv. družstva nové generace, tedy družstva založená spíše na principu ziskovosti. Naše družstevnictví má před sebou úkoly jednak v legislativní oblasti, jednak ve změně vnímání širokou veřejností. Je třeba družstva systematicky řídit, podporovat vlastní marketing a působit na veřejnost prostřednictvím médií, lobováním na místní i nadregionální úrovni. 4