REŠERŠE K HISTORII A MINEROLOGII DŮLNÍCH DĚL V OKOLÍ HUMPOLCE

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV GEOLOGICKÝCH VĚD REŠERŠE K HISTORII A MINEROLOGII DŮLNÍCH DĚL V OKOLÍ HUMPOLCE Rešerše k bakalářské práci Lenka Losertová Geologie (B-GE) prezenční studium vedoucí práce: doc. RNDr. Zdeněk Losos, CSc. konzultant: doc. RNDr. Jiří Zimák, CSc. leden 2011

1. Úvod Lokalita Na Štůlách, známější jako Orlík u Humpolce, je pokládána za typický prevariský stratiformní výskyt zlata v moldanubiku. Méně známé jsou výskyty zlata v oblasti Trucbába Valcha. Tyto výskyty patří do humpolecké zlatonosné zóny, která je vázána na pestrou skupinu moldanubika. 1

2. Rešeršní část 2.1. Zájmové území Zájmové území se nachází v okolí města Humpolce, který leţí u dálnice D1 mezi Prahou a Brnem. Leţí v katastrech obcí Čejov, Humpolec, Jiřice, Hněvkovice a Rozkoš, spadající do okresu Pelhřimov a kraje Vysočina. Z jedné třetiny je území vyuţíváno k obhospodařování a zemědělské činnosti. Druhou třetinu tvoří samotná zástavba města a třetí třetina je zalesněna. Zájmové území je vymezeno obcemi Čejov, Hněvkovice, Rozkoš a samotami Jiřický Dvůr a Valcha (viz obr. 1). Obr. 1: Vymezení zájmového území. Mapový podklad SHOCart s.r.o. 2010 (http://www.mapy.cz). 2.2. Geomorfologie Z geomorfologického hlediska spadá posuzovaná lokalita podle regionálního členění reliéfu do provincie Česká vrchovina, Českomoravské soustavy, podsoustavy Českomoravské vrchoviny, celku 2

Humpolecké vrchoviny a okrsků Humpolecké kotliny a Melechovské vrchoviny (Demek et al. 2006). Nadmořská výška zájmového území je dle vrstevnic topografické mapy od 450 m n.m. po 645 m n.m. Mezi nejvyšší vrcholy patří vrchol se zříceninou hradu Orlíka s nadmořskou výškou 645 m n. m., Havlův kopec s 632 m n.m. a Smetánka s 558 m n. m. Plochá Humpolecká vrchovina má rozlohou 600,74 km 2. V severní části vrchoviny se nacházejí dva hřbety (hrásti), mezi nimiţ se nalézá sníţenina Humpolecké kotliny, která je protaţena S-J směrem. Kotlina se rozprostírá na ploše 33,94 km 2. Nalézají se zde různé kryogenní tvary, jako jsou mrazové sruby, izolované skály, skalní hradby apod. (Demek et al. 2006). 2.3. Hydrologie a hydrogeologie Území je odvodňováno několika vodními toky a jejich malými přítoky. Severovýchodní část odvodňuje Čejovský potok, který odvádí sráţky do Pstruţného potoka, který odvodňuje severní část území. Pstruţný potok je levostranným přítokem Sázavy a patří k hospodářsky významným vodním tokům. V jihozápadní části je hustější odvodňovací síť tvořená Hněvkovickým potokem a dalšími nepojmenovanými vodními toky vlévající se do říčky Ţelivky. Celé území spadá do povodí Ţelivky a Sázavy. Lokální rozvodnice prochází přibliţně po ose Vystrkov Havlův kopec Jiřice. Území západně od rozvodnice patří do povodí Ţelivky (č. hydrologického pořadí 1-09-02-029 a 1-09-02-034), zbytek území spadá do povodí Pstruţného potoka (č. hydrologického pořadí 1-09-01-114, 1-09-01-115 a 1-09-01-117). Povodí Ţelivky a Pstruţného potoka náleţí do povodí Sázavy, hydrogeologického rajonu Krystalinikum v povodí Sázavy (VÚV TGM Praha 1993a, 1993b, 1994a, 1994b). Humpolecká kotlina je protkána sítí rybníků. K nejvýznamnějším patří Plíhalovský rybník, Biologický rybník (Hadina), Dusilovský rybník, 3

Dvořák, Cihelský rybník, Vystrkovák, Suchý rybník a Humpolecký rybník. 2.4. Geologie zájmového území Celé zájmové území spadá do prostoru českého moldanubika v blízkosti variských plutonů. Základní horniny zájmového území jsou sillimanit-biotitické pararuly a biotit-sillimanitické pararuly, místy s cordieritem, náleţející do jednotvárné skupiny moldanubika (Mísař et al. 1983, Chlupáč et al. 2002). Geologická situace je znázorněna na obr. 2. Obr. 2: Geologie zájmového území. Mapový podklad ČGS-Geofond 2010 (http://mapy.geology.cz). Vysvětlivky v příloze číslo 3. Pararuly jsou v různém stupni migmatitizace, od lehce zvrásněných pararul aţ po anatektické migmatity, které do sebe plynule přechází. Pouze v úzkém pruhu vystupují horniny pestré skupiny náleţející 4

do chýnovsko-ledečského pruhu. Pestrá skupina je charakteristická přítomností vloţkových hornin, které tvoří erlany, kvarcity, mramory, amfibolity a skarnoidy (Mísař et al. 1983). Původní sedimenty jednotvárné skupiny byly patrně hlubokovodnějšími uloţeninami neţ horniny pestré skupiny, které vznikaly v prostředí ovlivněném submarinním vulkanismem (Chlupáč et al. 2002). Dále do zájmového území zasahují variské plutonity. Jedná se zejména o apofýzy blízkého centrálního moldanubického plutonu a leukokrátní ţilné granitoidy. Zájmové území sousedí na západě a na severu s centrálním moldanubickým plutonem, severní části centrálního plutonu jsou označovány jako melechovský a lipnický masív. Všechna přiléhající granitová tělesa náleţí k dvojslídným granitům eisgarnského typu, konkrétně se jedná o subtypy melechovský, lipnický a subtyp Bílý kámen. S variskými plutonity je spjat i vznik četných pegmatitových těles (Mísař et al. 1983, Veselá 1991, Hron 1995, Štěpánek 1995, Štěpánek 1997). Zlatonosná zóna se nachází v západní části Českomoravské vrchoviny. Zóna probíhá moldanubickým krystalinikem vsv. směrem ve v. okolí Tábora přes jv. okolí Pacova, sz. okolí Pelhřimova a Ţeliv k Humpolci, kde se stáčí sv. směrem k Lipnici nad Sázavou (Litochleb 1981). Podle Litochleba (1981) tato zóna pokračuje mezi Čáslaví, Golčovým Jeníkovem a Ledčí nad Sázavou. Humpolecké zlatonosná zóna probíhá souběţně s pruhem metamorfovaných hornin pestré skupiny, je cca 8 km dlouhá a nesouměrně zrudnělá. Pásmo začíná vsv. směrem od Petrovického potoka, dále pokračuje přes Trucbábu, samotné město Humpolec aţ k vrchu se zříceninou hradu Orlík, kde se stáčí severovýchodním směrem k Čejovskému kopci (Litochleb 1981). 2.4.1. Tektonika Moldanubikum má velmi sloţitou stavbu, která je výsledkem superpozice vrásových deformací různého stáří. Systémy starších vrás a foliací byly přepracovány mladším vrásněním (Mísař et al. 1983). 5

V severní části Českomoravské vrchoviny byly v moldanubiku zjištěny dva systémy vrásových os a lineací. Starší systém má směr SSZ JJV a mladší systém má směr SV JZ aţ V Z (Beneš et al. 1962, Mísař et al. 1983). Oba systémy SSZ JJV a SV JZ vytváří blokovou stavbu území a byly potvrzeny i vrtnými pracemi ve zkoumaném území (Luna et al. 1988). Nejvýraznějšími tektonickými liniemi okolí Humpolce jsou zlomy směru SSV JJZ, které probíhají souhlasně se západním kontaktem moldanubického plutonu. Tyto zlomy jsou dobře patrné i morfologicky. Stejným směrem je orientována foliace metamorfitů. Příčné zlomy jsou orientovány ve směru SSZ JJV aţ ZSZ VJV (Mísař et al. 1983, Páša 2002). Geofyzikálním průzkumem pro zdroj vody (Páša 2002) byly zjištěny výrazné tektonické linie ve směru V Z a SSZ JJV. Intruze variských plutonitů probíhala do mohutné antiklinály ve směru S J, přibliţně po linii Horní Cerekev Vyskytná Světlá nad Sázavou (Svoboda et al. 1964). 2.5. Historie dolování v okolí Humpolce 2.5.1.Historie těžby Podle dochované literatury je těţba drahý kovů spjata se vznikem města Humpolce (dříve Gumpoldu) a nedaleké zříceniny hradu Orlík. Podle starší literatury se jednalo pouze o těţbu stříbra. O historii těţby na humpolecku se bohuţel nedochovalo mnoho archivních dokladů a zpráv (Solař 1863, Kobliha 1896). Humpolec patří k nejstarším osadám na našem území a jeho počátek je spjat se vznikem humpolecké cesty, která spojovala Prahu, Jihlavu a nedaleký klášter v Ţelivě. První písemné zmínky o Humpolci pochází z konce 12. století a počátku 13. století, kdy byl majetkem německých rytířů (Solař 1863, Kobliha 1896). Dobiáš (1936) uvádí, ţe jiţ v roce 1219 byl zaznamenám příchod německých horníků do okolí Humpolce. 6

Největší rozkvět těţby byl ve 13. století. Nepřímou indicií těţby rud je od roku 1252 výkon povolání mincmistra Jindřicha. Razily se zde pravděpodobně mince ze zdejší rudy nebo byly přeráţeny v nové (Solař 1863, Kobliha 1896). Další zmínka o těţbě je z roku 1496, kdy Leskovci prodali humpolecké panství a jiţ nevýnosné doly lipnickému pánu Janu Trčkovi z Lípy (Solař 1863, Kobliha 1896). Dolování bylo pozastaveno za husitských válek a také kvůli poklesu cen drahých kovů (Solař 1863, Hruška 1938-1939). Podle Solaře (1863) v 16. století jiţ těţba neprobíhala. 2.5.1.1. Historie těžby na lokalitě Na Štůlách Na lokalitě Na Štůlách se ruda rubala metodou ţárovou (metoda sázení ohně). Tuto metodu popisuje Hruška (1938-1939): Zásekem otevřený ţilník se rozpálil ohněm a následně poléval studenou vodou. Ruda mohla být také rubána metodou výstupkovou ze základní nebo směrné chodby se prováděly v ţíle povrchové výlomky a ţíla byla dobývána v podélných pruzích. Štola byla odvodňována těţní nebo odvodňovací štolou. Těţba mohla být zastavena přítokem podzemních vod, hranicí propůjčeného pozemku a nebo malou vydatností ţíly (Hruška 1938-1939). Nalezená kutací kladívka z této lokality jsou zobrazena v příloze 4. 2.5.2. Historie rýžování Ve 12. století se podle starých písemností a archivů rýţovalo na humpolecku zlato (Štroufek 1919-1920). Dříve se rýţovalo především v křemenných nánosech řeky Ţelivky a jejích přítocích. Dokládají to sejpy, které můţeme nalézt v okolí Hněvkovic, Valchy, Pstruţného, Hněvkovického a Čejovského potoka (Kobliha 1907). Rýţovníci dříve těţili zlato především gravitační cestou rýţováním z písčitých podílů sedimentů. Sejpy (protaţené haldy štěrkovitého materiálu) vznikly jako důsledek deponování odpadu. Voda byla 7

přiváděna různými kanály k tzv. pračkám (korytovitým splavům). Pokud nebyl dostatek vody, byly stavěny různé hráze a rybníčky pro její zadrţení. Byly těţeny především aluviální a proluviální sedimenty, které shromaţďovaly v náplavech usazené zlato. Rýţovníci postupovali většinou proti proudu. Po vyčerpání zlata z aluviáních sedimentů se pokoušeli nalézt zlatonosné ţíly, kde přešli k hlubinnému dolování. Takto asi byly objeveny lokality Na Štůlách a Trucbábě (Vohlídal 1937-1938, Hruška 1938-1939). 2.6. Vybrané mineralogické lokality 2.6.1. Lokalita Na Štůlách 2.6.1.1. Vymezení území Lokalita se nachází asi 1,5 km východně od města Humpolec, severně od obce Rozkoš a asi 300m ssz. od kóty 645 m n. m., na jejímţ vrcholu se nachází zřícenina hradu Orlík. 2.6.1.2. Popis lokality Hlavní úsek dobývek je asi 100 aţ 120 m dlouhý (Litochleb 1981, Sztacho 1982). Podle Zabloudila (1924-1925) hlavní dobývka byla aţ 8 m hluboká a rozdvojovala se směrem k západu, zmiňuje i sedm zachovaných oblouků (celíků). Situační plánek dobývek podle Zabloudila (1924-1925) je uveden v příloze 4. Litochleb (1981) popisuje dobývku jako zasucenou s nejhlubšími částmi hlubokými 5 7 m a se šířkou pohybující se přibliţně mezi 1 aţ 2 m. V okolí dobývek se nenalézají ţádné haldy ani odvaly, coţ svědčí o dokonalém zpracování rudniny a transportu k další úpravě do blízkosti vodního zdroje (Litochleb 1981). Západně od hlavní dobývky pokračuje 20 30 m široké pinkové a obvalové pásmo o délce cca 170 m, které je ukončeno s. j. řadou mělkých pinek průzkumného charakteru. Směrem k severovýchodu pokračují pinky přecházející do pásma rýţovišť aţ na vzdálenost 750 m. Souhlasně s geologií se pásmo pinek postupně stáčí k SV. Přibliţně 8

150 m východně od hlavní dobývky končí dvě paralelní pásma pinek a plynule přechází do rýţovišť v deluviích (sejpy) v šířce aţ 150 m. Z výsledků geologického průzkumu v osmdesátých letech 20. stol. je zřejmé, ţe zde bylo vytěţeno 5 6 čočkovitých rudních těles o celkovém obsahu přibliţně 20 000 tun rudy s předpokládanou průměrnou kovnatostí kolem 5g/t, coţ činí asi 100 kg Au. Těţená ruda obsahovala 0,2 aţ 20 g/t Au. Tyto zásoby jsou podle výsledků průzkumu na Au vydobyty a zrudnění v těţitelné podobě jiţ nikam dále nepokračuje (Luna et al. 1988). 2.6.1.3. Hydrogeologie Horniny jsou velmi slabě propustné, můţe se jednat pouze o puklinovou propustnost. Oběh podzemní vody je podle údajů v literatuře vázán na povrchovou zónu zvětralin a rozpukaného podloţí (Luna et al. 1988). 2.6.1.4. Prozkoumanost území O lokalitě Na Štůlách se nedochovalo mnoho archivních dokladů, prakticky neexistují údaje o počátcích a průběhu těţby a názory na původ zdejších hornických prací se velmi liší. První zmínku o těţbě v okolí Humpolce uvádí kutnohorský hormistr Erker, který prozkoumal zdejší historická báňská díla v letech 1581 a 1592 (Solař 1863). Další zmínka je uvedena v díle Paměti města Humpolce (Solař 1863). Později se touto problematikou zabývali Kobliha, J. Kratochvíl, Hruška a Zabloudil. Většina autorů se domnívá, ţe se jednalo o historickou těţbu stříbra. J. Kratochvíl uvádí mimo těţby drahých kovů i těţbu vápence. Podle F. Kratochvíla (1949) se Na Štůlách těţil křemen pro sklárny v okolí Humpolce (Kobliha 1907, Zabloudil 1924-1925, Kratochvíl J. 1930-1931, Litochleb 1977, Litochleb 1981). Pouze Hruška (1938-1939) na základě analýz uvádí těţbu zlata. 9

V letech 1962 1963 proběhlo v rámci vyhledávání ţivcových surovin podrobné mapování, včetně rekognoskace starých důlních děl celé oblasti. Stará důlní díla byla vymapována v měřítku 1 : 10 000. Ve stařinách byla nalezena sulfidická mineralizace a opět byla vyslovena domněnka o těţbě stříbra (Popotrandovský et al. 1965). Pokorný et al. (1963) uvádí rýţoviska okolo Orlíka a Čejova a lokalitu Na Štůlách uvádí jako primární loţisko zlata. Zájem o lokalitu byl obnoven v roce 1976, kdy se o mineralogii v okolí Humpolce začal zajímat Petr Sztacho. V letech 1976 1982 publikoval postupně několik prací zaměřených na zrudnění v okolí Humpolce, které vyvrcholily diplomovou prací na téma Zhodnocení akumulací zlata v okolí Humpolce. V roce 1976 bylo nalezeno primární makroskopické zlato a byly tak zpochybněny teorie o těţbě stříbra a dalších surovin (Sztacho 1982). V rámci mineralogického průzkumu byla na lokalitě popsána vysokoteplotní Au-Bi mineralizace s prvním nálezem maldonitu v ČR (Litochleb a Malec 1978). Kromě Au zrudnění bylo na lokalitě popsáno W zrudnění (Sztacho 1982). V letech 1977-1992 byla publikována celá řada prací zabývající se mineralogií lokality. Genezí a stářím Au-Bi a W mineralizace se zabývali Ďurišová a Sztacho (1986). Mineralogickým výzkumem výskytů Au v Českém masivu se zabýval (Malec et al. 1985). V druhé polovině osmdesátých let 20. století provedla Geoindustria Jihlava, n. p. detailní loţiskový průzkum okolí Humpolce, obsahy zlata byly zhodnoceny jako nebilanční (Luna et al. 1988). Později byly publikovány pouze vědecké články, zabývající se mineralogickými poměry (např. Litochleb et al. 2001). V roce 1992 byla vydána Morávkem (1992) souhrnná kniha o výskytech zlata Zlato v Českém masivu. 2.6.1.5. Mineralogie Zlatonosné, wolframové i polymetalické zrudnění je vázáno na úzký pruh hornin pestré série v blízkosti centrálního moldanubického 10

plutonu. Názory na stáří wolframového a polymetalického zrudnění se liší (Litochleb 1979, Chrt 1982, Luna 1988). Zrudnění je sledováno dobývkami ve třech paralelních pásmech o délce asi 120 m a zachovalo se v několika pilířích (celících). Za dobývkami navazují několik stovek metrů dlouhé řady pinek (Litochleb 1981, Luna 1988). Na lokalitě lze nalézt makroskopické rudní minerály jako je pyrhotin (hexagonální polytyp) a arzenopyrit s löllingitem, ojediněle scheelit, zlato, místy galenit, sfalerit, hematit, chalkopyrit, molybdenit a pyrit. Poměrně hojné jsou rutil, ilmenit a magnetit (Zabloudil 1924-1925, Kratochvíl J. 1930-1931, Litochleb et al. 1982, Sztacho 1982). Mezi mikroskopické minerály vyskytující se na této lokalitě patří ryzí bizmut, maldonit, hawleyit, Bi-oxid, Bi-karbonát, markazit ojediněle byly nalezeny tellurid bizmutu blízký hedleyitu a metalická fáze Au 4 Bi 2 Sb (Litochleb 1979, Litochleb et al. 1982, Sztacho 1982, Litochleb a Malec 1985). V horninách pestré série, které obsahují diopsidický pyroxen, aktinolit-tremolit, biotit, sillimanit, křemen, ţivce, titanit a apatit jsou přítomny i rudní minerály zlatonosné formace (Litochleb et al. 1982, Litochleb et al. 2001). 2.6.1.5.1. Au-Bi mineralizace Lokalita je známa typickým stratiformním metamorfogenním Au zrudněním, které je vázáno na pestrou skupinu moldanubika a vystupuje v úzkém výběţku v sv. části zájmového území. Je vyvinuto v biotit-sillimanitických a cordierit-biotitických migmatitizovaných pararulách s přechody do stromatitických migmatitů s vloţkami hornin pestré skupiny (Litochleb 1981, Sztacho 1982, Litochleb et al. 2001). Au-Bi zrudnění je vázáno nejen na migmatitizované pararuly s křemennými ţílami a čočkami proměnlivých mocností a s proměnlivým obsahem rudních minerálů, ale také na silicifikované polohy erlanů se sulfidy (Sztacho 1982, Litochleb et al. 1982, Malec 1985, Morávek 1985). 11

Textura zrudnění je převáţně vtroušená, páskovaná, čočkovitá a místy se vyskytuje i textura ţilkovitá (Litochleb 1979, Sztacho 1982). Zrudnělé pásmo probíhá směrem VSV ZJZ se sklonem 80 85 k SSZ o mocnosti 1,2 2,5 m (nebo aţ 5 m viz Sztacho 1982) a kopíruje staré hornické práce (Sztacho 1982, Litochleb a Malec 1985). Je tvořeno páskovaným střídáním zrudněných kvarcitů s loţními křemennými ţilami v parulách s makroskopickými sulfidy (Litochleb 1981, Sztacho 1982). Charakteristickými prvky v tomto typu zrudnění, které mohou tvořit samostatné minerály, jsou Au a Bi, a dále se k nim připojují As, Fe a v menším mnoţství Zn, Cu, Pb, Mo, W, Cd, Sb, Fe, S a Te (Litochleb a Malec 1978, Litochleb et al. 1982, Sztacho 1982). V následujících odstavcích je uvedena stručná charakteristika významných nebo zajímavých minerálů. 2.6.1.5.1.1. Zlato Zlato tvoří drobná zrna, plíšky, drátky a keříčky do velikosti max. 1 cm. Zrna bývají alotriomorfně a hypidiomorfně omezena o velikosti od několika setin milimetru do 5 mm s pozorovatelnými krystalovými plochami na některých plíšcích. Barva zlata bývá jasně ţlutá aţ načervenalá (Sztacho 1982). Zlato se vyznačuje vysokou ryzostí, která se pohybuje v rozmezí 91,9 99,7 % Au. Obecně se jedná o vysokoteplotní zlato s obsahy Ag pod 10 hmot. %, typické pro moldanubikum (Litochleb et al. 2001). Zlato se vyskytuje při okraji loţních křemenných ţilek a čoček sekrečního typu v pararulách nebo je součástí křemen-biotit-ţivcových ţilek a pásků, prostupuje po nepravidelných trhlinách a štěpných plochách do diopsidického pyroxenu, vyskytuje se také ve zrudněných kvarcitech a erlanech, v ţilkách mobilizovaného bazického plagioklasu a na limonitizovaných puklinách křemene (Litochleb 1977, Sztacho a Litochleb 1977, Litochleb 1979). Přítomnost erlanů v horninovém komplexu mohla mít topominerální vliv na vyloučení zlata, jak ukazuje častá asociace zlata s pyroxenem (Litochleb 1977). 12

Zlato tvoří společně s bismutem a maldonitem submikroskopické aţ mikroskopické disperze v křemeni a bazickém plagioklasu. Dále tvoří zrna, plíšky a drobné ţilky v křemeni, prokřemenělých erlanech a metatektu migmatitizovaných pararul. Zlato také můţe vytvářet inkluze v arzenopyritu a löllingitu (Sztacho 1982, Litochleb 2001). Podle Nováka a Malce (1979, 1980, 1981 fide Sztacho 1982 a Litochleb et al. 2001) bylo zlato rozděleno do tří skupin, které se liší fyzikálně - chemickými vlastnostmi a výskytem v paragenezi zrudnění: 1. typ má jasně ţlutou barvu, tvoří samostatná zrna nebo srůsty s maldonitem a obsah stříbra se pohybuje okolo 5,4 8,1 hmot. %. 2. typ má načervenalou barvu, jedná se o zlato vzniklé rozkladem maldonitu, vyskytuje se výhradně v těsných srůstech s maldonitem a ryzím bizmutem, obsah stříbra dosahuje maximálně 0,3 hmot. %. 3. typ má světle ţlutou barvu, tvoří samostatná, homogenní a monokrystalická zrna, nesrůstá s maldonitem a obsah stříbra se pohybuje okolo 4,5 5,8 hmot. %. 2.6.1.5.1.2. Maldonit Krátce po objevu zlata byl v rámci analýz identifikován maldonit, jednalo se o první výskyt maldonitu v tehdejším Československu a teprve šestý výskyt na světě (Sztacho 1982). Maldonit vytváří mikroskopická, alotriomorfní aţ hypidiomorfní, izometrická aţ laločnatá zrna. Velikost zrn dosahuje zpravidla 0,0X mm, výjimečně aţ 0,35 mm. Maldonit se vyskytuje společně se zlatem typu I a II a ryzím bizmutem. Zlato I tvoří s maldonitem ostré hranice bez myrmekitů. Zlato II vzniká rozkladem maldonitu a vytváří jemné aţ hrubé myrmekity v závislosti na velikosti zrn. Byla pozorována všechna rozpadová stádia maldonitu od nepřeměněných zrn maldonitu aţ po zcela rozloţené myrmekity zlata II a bizmutu ( Litochleb a Malec 1978, Litochleb et al. 2001). 13

2.6.1.5.1.3. Bizmut Na studované lokalitě se bizmut nachází ve dvou paragenetických typech. Typ I tvoří samostatná zrna v křemeni a silikátech, inkluze v galenitu nebo srůsty se zlatem I a maldonitem a nevytváří myrmekitové struktury. Typ II je produktem rozpadu maldonitu na myrmekitové struktury zlata II s bizmutem II (Litochleb et al. 2001). V supergenní zóně je bizmut částečně nebo zcela nahrazen blíţe neurčeným Bi-oxidem a Bi-karbonátem (Sztacho 1982, Litochleb 2001). 2.6.1.5.1.4. Další fáze Bi V ojedinělých případech byla mezi myrmekity zlata II s bizmutem II nalezena zrna dvou blíţe neurčených fází. Jedná se o fázi s přibliţným sloţením Au 4 Bi 2 Sb, podobná fáze zatím nebyla popsána. V druhém případě se jedná o Bi-Te fázi blízkou hedleyitu (Bi 7 Te 3 ) s atomárním poměrem Bi/Te 2,65 (Litochleb et al. 2001). 2.6.1.5.2. W-mineralizace Na lokalitě se vyskytuje výhradně scheelit, který tvoří šedobílá aţ oranţovohnědá zrna aţ 1 cm velká. Scheelit se nachází v křemenných ţilách, kvarcitech, erlanech, skarnoidech a v podobě vtroušenin v rulách (Sztacho 1982, Luna 1988). Názory na stáří W-zrudnění se různí, někteří autoři (Morávek 1979, Sztacho 1982) se domnívají, ţe se jedná o prevariské a metamorfně remobilizované zrudnění. Chrt (1982) se podrobněji zabývá mineralogií a genezí vysokoteplotního postmagmatického W-zrudnění v moldanubiku: prevariská i variská W-mineralizace v moldanubiku je typická nepřítomností kassiteritu, topazu a Li minerálů. Prevariské W-zrudnění se zpravidla vyskytuje v přítomnosti těles ortorul a křemenné ţíly s W-minerály mívají typickou okoloţilnou greisenizaci, často se objevuje i wolframit - ani jeden z těchto znaků není pro W-zrudnění v okolí Humpolce splněn. 14

Variské W-zrudnění scheelitového typu je charakteristické pro křemenné ţily se scheelitem a dále jsou běţné scheelitové impregnace a zrna v erlanech a skarnech, běţná je přítomnost arzenopyritu, pyritu, pyrhotinu a zlata. Původ variské W-mineralizace je spojován s variskými plutonity. Indicií pro variské stáří W-mineralizace v okolí Humpolce mohou být rozdílné snosové oblasti pro scheelit a zlato, kdy zlato můţe být společně se scheelitem, ale existují i oblasti výskytem samotného scheelitu (Sztacho 1982). Dále Ďurišová a Sztacho (1986) v úvodu práce zmiňují prevariskou Au-W mineralizaci, ale v závěru uvádí, ţe na základě studia inkluzí je scheelit pravděpodobně aţ pometamorfního hydrotermálního původu. Je ovšem diskutabilní, nakolik je scheelit přímo spojen s variskými plutony a nakolik mohl být pouze remobilizován jejich působením z původních hornin (Páša, ústní sdělení). 2.6.1.5.3. Polymetalická mineralizace U polymetalické mineralizace se předpokládá metamorfogenní původ společně se zlatem (Litochleb 1979, Sztacho 1982, Litochleb et. al. 2001). Na lokalitě zcela převládají pyrhotin, arzenopyrit a löllingit, další sulfidy jako galenit, sfalerit a chalkopyrit se vyskytují pouze ojediněle. Zcela logicky chybí baryt a také rudy stříbra běţné v sousedním jihlavském a havlíčkobrodském revíru, které mají jinou genezi (Litochleb 1979). 2.6.1.6. Petrografická charakteristika lokality a bezprostředního okolí V prostoru lokality se vyskytují převáţně pararuly (cordierit-biotitické a biotit-sillimanitické), přecházející aţ do migmatititů a další typické horniny pestré skupiny moldanubika (erlany, skarnoidy, mramory, kvarcity, amfibolity) a pegmatity. Charakteristika metamorfitů pestré skupiny moldanubika v prostoru 15

lokality, o nichţ lze v dostupných zdrojích najít podrobnější informace, je uvedena v následujících odstavcích. 2.6.1.6.1. Biotitické a sillimanit-biotitické pararuly Jedná se o drobně aţ středně zrnité horniny s lepidogranoblastickou aţ místy symplektickou strukturou (Sztacho 1982). Obsah křemene se pohybuje okolo 30 obj. % a jak uvádí Sztacho (1982) s přibývajícím mnoţstvím křemene se zmenšuje velikost zrn horninotvorných minerálů. Ţivce jsou zastoupeny převáţně plagioklasem (oligoklas aţ andezín), jenţ převaţuje nad draselným ţivcem, jehoţ mnoţství v hornině velmi kolísá od 0 do 20 obj. %. Zastoupení biotitu se pohybuje okolo 20 25 obj. % (místy je chloritizován), muskovit většinou v pararulách úplně chybí nebo je zastoupen max. 7 obj. % (Sztacho 1982). Sillimanit je zde zastoupen do 10 obj. % a tvoří drobné bělošedé aţ nazelenalé jehličky, které se seskupují do větších shluků protaţených ve směru foliace (Kratochvíl J. 1930-1931, Sztacho 1982). Cordierit se vyskytuje akcesoricky nebo můţe místy dosáhnout aţ 30 % objemu horniny. Cordierit je velmi často postiţen pinitizací (Sztacho 1982). Z akcesorických minerálů se vyskytuje granát, hercynit, zirkon, turmalín, rutil a apatit (Sztacho 1982). Podle odhadu Sztacha (1982) je podíl minerálů v cordierit-sillimanit-biotitické pararule následující (obj. %): křemen 33,5, plagioklas 21, biotit 20,5, K-ţivec 10, sillimanit 6, cordierit 6, muskovit 1,5 a ostatní akcesorie 1,5. 2.6.1.6.2. Migmatitizované pararuly Migmatitizované pararuly tvoří přechod mezi pararulami a migmatity. Jsou charakteristické střídáním světlých a tmavých pásků a čoček. Od nemigmatizovaných pararul se liší především větším zastoupením draselného ţivce (Sztacho 1982). Z akcesorií je zastoupen zirkon, apatit, turmalín, místy allanit a epidot (Sztacho 1982). 16

Podle odhadu Sztacha (1982) je podíl minerálů v hornině tento (v obj. %): křemen 28, biotit 21, draselný ţivec 20,5, plagioklas 17, cordierit 5, sillimanit 3, muskovit 2 a ostatní akcesorie 3,5. 2.6.1.6.3. Cordieriticko-biotitické migmatity a biotitické migmatity Jednotlivé horninové polohy se liší nejen zrnitostí, ale i nerostným sloţením. Struktura těchto migmatitů bývá lepidogranoblastická a porfyroblastická s vyrostlicemi K-ţivce (Sztacho1982). Podle odhadu Sztacha (1982) je podíl minerálů následující (v obj. %): křemen 33, draselný ţivec 22, biotit 13, plagioklas 12, cordierit 12, muskovit 2, sillimanit 3 a ostatní akcesorie 3. 2.6.1.6.4. Erlany Na lokalitě Na Štůlách přecházejí postupně pararuly do kvarcitů, erlanů a mramorů. Erlany tvoří několik cm aţ dm mocné čočky a loţní polohy, ve kterých se výjimečně vyvinula jádra mramorů. Struktura bývá granoblastická. Hlavní sloţkou těchto hornin je křemen, plagioklas (labradorit, bytownit), diopsidický pyroxen, obecný amfibol. Mezi akcesorické minerály patří pyrhotin, chalkopyrit, pyrit, granát, titanit, allanit a scheelit. Nejvýznamnější je scheelit, který se vyskytuje jako vtroušeniny v erlanech nebo tvoří krystaly na příčných puklinách. Se scheelitem se většinou vyskytuje i allanit, který zde tvoří ţlutá zrníčka (Sztacho1982). Podle odhadu Sztacha (1982) je podíl minerálů v erlanech následující (obj. %): křemen 35, obecný amfibol + pyroxen 35, plagioklas 23, ostatní minerály 7. 2.6.1.6.5. Křemenem bohaté erlany Jsou to jemnozrnné horniny s poikiloblastickou strukturou. Jejich polohy dosahují mocnosti několik m. Od vlastních erlanů se liší výrazně vyšším obsahem křemene a granátu. Hlavní sloţkou je vedle křemene obecný amfibol, v menším mnoţství neţ je u vlastních erlanů je 17

přítomen diopsidický pyroxen a plagioklas. Mezi akcesorické minerály patří granát, apatit, zirkon, titanit a scheelit (Sztacho 1982). Podle odhadu Sztacha (1982) je podíl minerálů následující (obj. %): křemen 57, obecný amfibol + pyroxen 27, plagioklas 11, granát 3 a ostatní akcesorie 2. 2.6.1.6.8. Mramory Jedná se o drobnozrnné horniny s příměsí křemene, slíd a pyroxenů. Jediný potvrzený výskyt v celém území se nachází na této lokalitě (Kratochvíl J. 1930-1931). Krystalický vápenec z okolí lokality Na Štůlách popisuje i Litochleb (1977). 2.6.1.6.6. Kvarcity Kvarcity na této lokalitě tvoří vloţky v rámci horninového komplexu pestré skupiny a pozvolna přecházejí do okolních hornin. Jsou to jemnozrnné horniny s granoblastickou strukturou. Hlavní horninotvornou sloţku tvoří křemen a amfibol. Bazicita plagioklasu odpovídá labradoritu aţ bytownitu. Mezi akcesorie patří granát, titanit, biotit, sillimanit, zirkon, scheelit, apatit a opaktní minerály (Sztacho 1982). Podle odhadu Sztacha (1982) je podíl minerálů tento (obj. %): křemen 73, amfibol 13, plagioklas 3, biotit 2,5, granát 1,5 a další akcesorické minerály 1 (citováno přesně podle Sztacha 1982). 2.6.1.6.7. Amfibolity Struktura těchto hornin je poikiloblastická a heterogranoblastická. Obecný amfibolit tvoří hypidiomorfně a alotriomorfně omezená zrna do velikosti 3 mm, která uzavírají několik desetin mm velká zrna pyroxenu. Zrna plagioklasu (bazicita odpovídá andezinu) jsou silně sericitizována (Sztacho 1982). Podle Kratochvíla J. (1930-1931) jsou úzce spojeny s výskytem erlánů a mohou obsahovat i akcesorický granát. 18

Podle odhadu Sztacha (1982) je podíl minerálů v amfibolitu zastoupen (obj. %): obecný amfibol 70, plagioklas 20, diopsidický pyroxen 10. 2.6.1.6.9. Pegmatity Pegmatitová tělesa tvoří roj několika menších těles s nepravidelnými tvary (většinou podlouhlé a nepravidelné čočky) a proměnlivými rozměry, která pronikají napříč horninovým komplexem. Mocnost se pohybuje okolo 1 m. Větší tělesa byla nalezena pouze v lůmku u Čejova a na Čejovském kopci (vrch Orlík), kde mocnost těles nepřesahuje 10 m. Pegmatity tvoří pravé ţíly s úklonem k SZ, coţ je opačný úklon, neţ mají okolní horniny. Pegmatity jsou vázány na centrální moldanubický pluton (Popotrandovský et al. 1965). Okraje pegmatitových těles jsou tvořeny granitickým pegmatitem s velkým zastoupením biotitu. Dále pokračuje písmenkový pegmatit, drobně blokový pegmatit a blokový pegmatit, který tvoří menší nebo větší polohy (Popotrandovský et al. 1965). Pegmatity obsahují nerosty jako křemen (včetně záhnědy, růţenínu křišťálu), almandin, andalusit, rutil, muskovit, biotit, korund, monazit, xenotim, diaspor, hydromuskovit, skoryl a apatit (Bernard et al. 1981, Sztacho 1982). 2.6.1.7. Rýžování Pod sv. svahem, na jehoţ vrcholu se nachází hrad Orlík, býval rybník, který slouţil jako vodní zdroj potřebný pro rozvádění vody po celém rýţovišti. V náplavech Čejovského a dále Pstruţného potoka se akumuluje zlato z celé snosové oblasti. Historicky jsou doloţena i rýţoviska na Čejovském a Pstruţném potoku a jejich drobných přítocích. Jejich pozůstatky jsou patrné dodnes a nacházejí se na sv. úpatí kopce pod zříceninou hradu Orlíka (Litochleb 1981). 19

2.6.2. Trucbába - Valcha 2.6.2.1. Vymezení území Lokalita se nachází v oblasti vymezené koridorem dálnice D1, samotami Jiřický Dvůr, U Váňů, Valcha a U Koutáků, Hněvkovickým hájem a Havlovým kopcem. 2.6.2.2. Popis lokality Na lokalitě Trucbába Valcha se nachází skupiny pinek sledující systém křemenných čoček ve směru SV JZ aţ V Z. Na SSV. svahu Havlova kopce se nachází zbytky po těţbě z deluviálních sedimentů, které jak uvádí Litochleb (1981) kopírují drobné potůčky v blízkosti primárních zdrojů. Přibliţně 130 m dlouhé a 20 30 m široké pinkové pásmo ve vsv. směru se nachází v cípu lesa cca 600 m z. od Havlova kopce. Pinky zde končí na kraji lesa, dosahují 20 30 m šířky a vzájemně na sebe navazují. Pokračování prací bylo směrem k Trucbábě zničeno zemědělskými pracemi (Litochleb 1981). Kolem levobřeţních přítoků Petrovického potoka se nalézají zbytky po rýţovnických pracích a povrchové těţbě. Podél potoka tekoucího na kraji lesa pod silnicí vedoucí z Humpolce do Ţeliva, cca 500 m vjv. od křiţovatky se silnicí do Jiřic, se nachází 30 m široké a 400 m dlouhé pásmo rýţovnických prací. Pokračování rýţovnických prací směrem k Trucbábě bylo zničeno zemědělskými pracemi. Levým přítokem zmíněného potoka je další zlatonosný potok, do kterého se vlévá u samoty U Váňů, kde se opět nalézají pozůstatky po starých rýţovnických pracích (Litochleb 1981). 2.6.2.3. Hydrogeologie Lokalita Trucbába se nachází nad úrovní erozní báze, která je dána tokem Ţelivky a Petrovického potoka. Přítoky spodních vod mohou být ovlivněny zlomy (Tenčík et al. 1970). 20

2.6.2.4. Prozkoumanost Počátkem 20. století se objevil zájem o znovuobnovení hornické činnosti, kdy v roce 1907 získala kutací právo plzeňská společnost Č. Sutnara (Hrdličky a Svobody) a také továrník Dítě. Ţádné práce se však na loţisku neuskutečnily (Kobliha 1907, Litochleb 1981). Podle Štroufka (1919-1920) se táhne 5 kilometrů dlouhé zlatonosné pásmo od Trucbáby, přes Hněvkovice aţ k Valše. Citovaný autor zde uvádí ţílu bohatou zlatem, která je na šesti místech odkryta. Trucbábu zmiňuje také Vohlídal (1938-1939), který uvádí staré rýţoviště s dobývkami na zlato a podobný popis jako výše citovaný Štroufek. Podrobněji se touto lokalitou zabýval vrchní báňský inspektor Hruška (1938-1939), který popisuje Trucbábu a domnívá se, ţe šlo o rozsáhlejší hornické práce neţ Na Štůlách. Ve svém článku uvádí i starou zavalenou štolu, ze které vytéká voda. Nacházela se podél silnice, zřejmě byla zničena stavbou koridoru dálnice D1. Nehluboký lom na lomový kámen se nachází na levé straně, kde byly Hruškou odebrány vzorky ţíloviny s obsahem zlata 2 15 g/t. Zmiňuje také, ţe před rokem 1921 našel Štroufek na Trucbábě ţílu s makroskopickým zlatem. A poukazuje na stejný směr ţil jako Na Štůlách a v Hněvkovicích, i kdyţ s mírným úklonem k severu (Hruška 1938-1939). Hrabě z Tolletu mezi léty 1617 1621 prováděl rýţovnické práce v okolí Šimonic (Kratochvíl J. 1930-1931). O rýţoviskách v okolí Hněvkovic (Trucbáby) a Valchy se zmiňuje Pokorný (1963), který uvádí Trucbábu jako jednu z primárních zdrojů zlata na Humpolecku. V letech 1965 1968 byly firmou Geoindustra prováděny na Petrovickém potoce a dalších přítocích průzkumné geologické práce vedené Tenčíkem et al. (1970), které proběhly v letech 1965 1968 a zaměřovaly se na zlatonosnost deluviálních a eluviálních sedimentů. Sztacho společně s Litochlebem provedli v osmdesátých letech 20. století revizi zdejších hornických prací (Litochleb 1981). 21

2.6.2.5. Mineralogie Na Trucbábě, stejně jako na lokalitě Na Štůlách, je zlatonosná, wolframová a polymetalická mineralizace vázána na pestrou skupinu moldanubika (Sztacho 1982). Z rudních minerálů byly nalezeny zlato, scheelit, pyrit, pyrhotin, chalkopyrit, galenit, argentit, akantit a tetraedrit (Hruška 1938-1939, Litochleb 1981, Sztacho 1982). 2.6.2.5.1. Au mineralizace Zlatonosné zrudnění je obdobné jako na lokalitě Na Štůlách, které je podrobně uvedeno ve stati 2.6.1.5.1. Zlato je vázáno na křemenné čočky a ţíly, které dosahují mocnosti od několika cm do 1 m (Tenčík et al. 1970). Ţilná výplň je podle Sztacha (1982) tvořena starším rekrystalizovaným křemenem sekrečního typu a relativně mladším mobilizovaným křemenem se sulfidy. Tenčík et al. (1970) se domnívá, ţe zrudnělá poloha je vázána na mladší křemen, který není tlakově postiţen. Směr ţil je SZ JV aţ V Z s úklonem k SV aţ S pod úhlem 40 60 (Tenčík et al. 1970, Litochleb 1981, Sztacho 1982). Litochleb (1981) zde nalezl pouze křemenné čočky a ţíly bez patrného zlata (to nezjistil ani mikroskopicky). Tento směr ţil odpovídá postmagmatickému stadiu vzniku a není mineralizován (Páša, ústní sdělení). Podle Štroufka (1919-1920) bylo analyzováno zlato o obsahu 4 g/t zlata. V roce 1938-1939 byly analyzovány v Banské Štiavnici vzorky ţiloviny z Trucbáby o obsahu zlata 2 aţ 15 g/t (Hruška 1938-1939). Vohlídal (1938-1939) uvádí obsah zlata max. 4 g/t, Tenčík (1970) 1 aţ 1,5 g/t a Sztacho (1982) do 0,1 g/t zlata. 2.6.2.5.2. W mineralizace Sztacho (1982) poukazuje na značné anomálie výskytu wolframu v erlanech, které mohou místy dosahovat 250 ppm W. Ze šlichové prospekce, která byla prováděna v letech 1965-1968 byly zjištěny obsahy scheelitu 1 g/m 3 (Tenčík et al. 1970). 22

2.6.2.6. Petrografická charakteristika lokality a bezprostředního okolí Na lokalitě se vyskytují převáţně biotitické pararuly, které obsahují vloţky erlanů a amfibolitů, doprovázené loţními ţilami křemene o mocnosti aţ 30 m (Sztacho 1982). Sztacho (1982) uvádí alternované zóny s přítomností turmalínu, které místy přecházejí aţ do turmalínovců. Na Trucbábu zasahují i intruze centrálního moldanubického plutonu (Sztacho 1982). Podrobnější charakteristika hornin byla uvedena v kapitole 2.6.1. Na Štůlách. 2.6.2.6.1. Turmalínovce Jsou to horniny sloţené z hnědočerných tenkých sloupečků krystalů turmalínu, tvoří čočky a výplně puklin o mocnosti do 50 cm. Zastoupení turmalínů v hornině je okolo 90 % a zbylé minerály tvoří křemen, ţivec a limonit. Turmalínovce jsou postmagmatického stáří a nejsou mineralizovány Au (Sztacho 1982). 2.6.2.6.2. Amfibolity Sloţení amfibolitů je obdobné jako na lokalitě Na Štůlách. Amfibolity tvoří loţní čočky, které nepřesahují mocnost 30 cm (Sztacho 1982). Kratochvíl J. (1930-1931) zmiňuje široký pruh amfibolitů v oblasti mezi Jiřicemi a Trucbábou. 2.6.2.7. Rýžování Zlato bylo rýţováno na Hněvkovickém a Petrovickém potoce, v okolí Hněvkovic, Šimonic, Trucbáby, Nové Valchy a Bělského mlýna (Kobliha 1907, Tenčík et al. 1970). Zlato bylo získáváno z detritického materiálu, sneseného z okolních svahů, odnášeno vodními toky do náplavů řeky Ţelivky a rýţováno v její pravobřeţní terase u Valchy (Litochleb 1981). Podle geologického průzkumu, který probíhal v letech 1965 1968 byly zjištěny nízké obsahy zlata v aluviálních a deluviálních sedimentech. V aluviích dosahovaly obsahy zlata max. 40 mg/m 3 23

a deluviích 2 6 mg/m 3 (odebrán pouze jeden vzorek). Zlato je vázáno na styk jílových poloh se štěrky (Tenčík et al. 1970). Nepravidelné tvary zlatinek svědčí o krátkém transportu. Jejich velikost se pohybuje okolo 0,01 0,5 mm (Litochleb 1981). 24

Literatura Beneš et al. (1963): Vysvětlivky k přehledné mapě geologické mapě ČSSR 1 : 200 000 M-33-XXI Jihlava. Geofond, ČSAV Praha. Bernard J. H., Čech F., Dávidová Š, Dudek A., Fediuk F., Hovorka D., Kettner R., Koděra M., Kopecký L., Němec D., Paděra K., Petránek J., Sekanina J., Staněk J., Šímová M. (1981): Mineralogie Československa. Academia Praha, Praha. Demek J., Mackovčin P., Balatka B., Buček A., Cibulková P., Culek M., Čermák P., Dobiáš D., Havlíček M., Hrádek M., Kirchner K., Lacina J., Pánek T., Slavík P., Vašátko J. (2006): Hory a níţiny. Zeměpisný lexikon ČR. MŢP ČR, Brno. Dobiáš (1927): Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí. Díl 1. Doba předhusitská. Musejní spolek v Pelhřimově, Pelhřimov. Ďurišová J., Sztacho P. (1986): Výzkum plynokapalných inkluzí v minerálech scheelitonosných paragenezí severního kontaktu moldanubického plutonu. MS ÚÚG. Praha. Hron J. (ed.) (1995): Geologická mapa ČR. List 23-14 Pelhřimov, 1. vydání. LABEL spol. s r.o., Kutná Hora. Hruška O. (1938-1939): O starých dolech v okolí Humpolce. Zálesí, 20, č. 2 3, 26 30. Humpolec. Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha. Chrt J., Šponar P., Tenčík I. (1982): Perspektiva ověření wolframových rud v Českém Masivu. - Geol. Průzk., 24, 33 37. Praha. 25

Kadlec T. (2007): Nález fluorapatitu u Čejova dne 30. 7. 2002. http://www.mineral.estranky.cz/clanky/clanky/nalez-fluorapatitu-ucejova-dne-30_7_2002. Kobliha (1886): Humpolec a jeho okolí. Nástin dějepisný, popisný a statistický. Odbor klubu českých turistů v Humpolci, Praha. Kobliha (1907): První století města Humpolce. Město Humpolec, Humpolec. Kratochvíl F. (1949): O starých dolech na stříbro mezi Ledčem n. Sáz., Havlíčkovým Brodem a Humpolcem. - Sborník ČGÚČSR, vydání 16, díl I., 257-259. SGÚČSR, Praha. Kratochvíl J. (1930-1931): Humpolecko po stránce geologické, petrografické a mineralogické. Zálesí, 12, č. 9-10, 129-135, 145-149. Humpolec. Kopáč J. (1926-1927): Nejstarší nálezy na Humpolecku. Zálesí, 8, č. 4, 55. Humpolec. Litochleb J. (1977): Nové poznatky o zlatonosném zrudnění v okolí Humpolce. - Geol. Průzk., 19, č. 5, 155-156. Praha. Litochleb J., Sztacho P. (1977): Nález zlata na Orlíku u Humpolce. - Čas. Mineral. Geol., 22, 331-332. Praha. Litochleb J. (1979): Stratiformní zlatonosné zrudnění v jv. moldanubiku. - Geol. Průzk. 21, 347-349. Praha. Litochleb J., Malec J. (1978): Parageneze zlata s vizmutem na zlatonosných ţilách u Humpolce. - Geol. Průzk. 20, 152. Praha. 26

Litochleb J. (1981): K těţbě zlata v okolí Humpolce. Rozpr. Nár. techn. Muz., 76, Studie z dějin hornictví, 11, 105-117. Litochleb J, Malec J., Sztacho P. (1982): Příspěvěk k mineralogii zlatonosného zrudnění z Orlíku u Humpolce. - Sbor. Jihočes. Muz. 22, 37-50. Přírodní vědy, České Budějovice. Litochleb J., Malec J., Táborský Z., Šreinová B. (2001): Chemické sloţení a fyzikální vlastnosti maldonitu a doprovodných minerálů zlata a bizmutu z Orlíku u Humpolce. Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha), 9, 213-224. Praha. Luna J., Litochleb. J., Páral L., Štícha R., Karban L., Bártů J. (1988): Český masív ověřování prognóz Au. Dílčí závěrečná zpráva Humpolec Orlík. Surovina: ruda Au. MS. Geoindustria. Praha. Malec J., Novák F., Blϋml A., Litochleb J. (1985): Mineralogický výzkum postmagmatických loţisek zlata Českého masivu. MS. Úst. Neros. Sur. Kutná Hora. Mísař Z., Dudek A., Havlena V., Weiss J. (1983): Geologie ČSSR I. Český masív. SPN, Praha. Morávek P., Bubeníček J., Hošek M., Hrach S., Hron M., Janatka J., Kudrnáč J., Květoň p., Lienert H., Malec J., Mrázek T., Novák F., Punčochář M., Soukup B., Špaček V., Šponar P., Urban K., Váňa T., Vaněček M., Veselý O. (1985): Zhodnocení prognóz zlata v Českém Masivu. MS. Geoindustria, Praha. 27

Morávek P., Aichler J., Doškař Z., Duda J., Ďurišová J., Hauk J., Janatka J., Kalenda F., Klomínský J., Kvěń P., Litochleb J., Malec J., Mrázek I., Novák F., Pouba Z., Pudilová M., Punčochář M., Skácel J., Soukup B., Studničná B., Sztacho P., Šponar P., Tásler R., Váňa T., Vaněček M., Veselý J. (1992): Zlato v Českém masívu. ČGS, Praha. Páša J. (2002): Závěrečná zpráva hydrogeologického průzkumu Humpolec-koupaliště. MS. GEOMIN druţstvo, Jihlava. Pokorný J. (1963): Závěrečná zpráva o vyhledávacím průzkumu Pb - Zn loţisek havlíčkobrodského rudního uzlu. MS. Geologický průzkum, n.p. Brno závod Jihlava, Jihlava. Popotrandovský M., Klement K., Stehlíková Zd., Sukop S., Chrobok, Lizmanová, Koblerová, Hrádek V. (1965): Prospekční průzkum pegmatitů. Čejov - Humpolec - Ţeliv. MS. Geologický průzkum, n.p. Ostrava, Ostrava. Solař J. (1863): Paměti města Humpolce. Jeronym Jan Nep. Solař, Praha. Svoboda et al. (1964): Regionální geologie ČSSR. Díl I. Český masív, Svazek I. Krystalinikum. ÚÚG, ČAV Praha. Sztacho P. (1982): Zhodnocení akumulací zlata v širším okolí Humpolce. MS. PřF UK. Praha. Štěpánek J. (ed.) (1995): Geologická mapa ČR. List 23-12 Ledeč nad Sázavou, 1. vydání. LABEL spol. s r.o., Kutná Hora. Štěpánek J. (ed.) (1997): Geologická mapa ČR. List 23-21 Havlíčkův Brod, 1. vydání. LABEL spol. s r.o., Kutná Hora. 28

Štroufek F. (1919-1920): Zlato u Humpolce. Zálesí, 1, 118-120. Humpolec. Veselá M. (ed.) (1991): Geologická mapa ČR. List 23-23 Jihlava, 1. vydání. OT, Kolín. Vohlídal A. (1937-1938): Kde se u nás rýţovalo zlato. Zálesí, 19, 3, 37-40. Humpolec. VÚV TGM (1993a): Základní vodohospodářská mapa ČR. 23-21 Havlíčkův Brod, 1 : 50 000, 3. vydání. ČÚZK, Praha. VÚV TGM (1993b): Základní vodohospodářská mapa ČR. 23-23 Jihlava, 1 : 50 000, 5. vydání. ČÚZK, Praha. VÚV TGM (1994a): Základní vodohospodářská mapa ČR. 23-12 Ledeč nad Sázavou, 1 : 50 000, 4. vydání. ČÚZK, Praha. VÚV TGM (1994b): Základní vodohospodářská mapa ČR. 23-14 Pelhřimov, 1 : 50 000, 3. vydání. ČÚZK, Praha. Tenčík I., Vincenc G., Štefl F. (1970): Závěrečná zpráva. Stopové a vzácné prvky Českomoravská vrchovina. Dílčí zpráva Trucbába. MS Geoindustria, Praha. Zabloudil J. (1924-1925): Na Štůlách pod Orlíkem. Zálesí, 6, 134-137. Humpolec. http://www.infohumpolec.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=200040&id_or g=200040&id=4812&p1=4028&p2=&p3= (2010) 29