Veřejná politika: výběr teorií

Veřejná politika: výběr teorií Souhrnná prezentace ke kursu Veřejná politika Martin Potůček

O čem bude tato prezentace? Výběr veřejně politických teorií Lekce historického institucionalismu 2 korporativismu 3 politických sítí 3 institucionalismu zaměřeného na aktéry 4 aktérů generujících agendu v arénách 4 diskursivního institucionalismu 5 advokačních koalic 5 nastolování agendy 6 vetujících hráčů 7 tří proudů 7 byrokracie 8 vztahu politiků a úředníků 8 racionální volby 9

Teorie historického institucionalismu Uplatnění především při studiu makrospolečenských procesů v delším časovém horizontu Zájem o to: jaké faktory (včetně institucí obecně a politických institucí zvláště) ovlivňují to, jak aktéři formulují své vlastní zájmy, svoji politickou situaci, politické cíle a své hodnocení optimálního zaměření svých činností; jak aktéři interpretují činnost institucí a přizpůsobují svoje chování těmto výkladům (včetně snahy tyto instituce měnit nebo ustavit nové); jak se výklady preferencí, zájmů a témat mění v čase nebo liší při srovnání různých společností (Immergut 2005). Předpoklad závislosti na cestě (path-dependency).

Teorie historického institucionalismu Charakteristické rysy: relativně široká konceptualizace vztahu mezi institucemi a individuálním chováním; zdůraznění asymetrie moci spojené s působením a vývojem institucí, tedy to, že instituce ovlivňují dělbu moci mezi sociálními skupinami; sledování institucionálního vývoje, vyjadřující závislost na předchozích vzorech a nezamýšlených souvislostech; hledání dalších determinant veřejných politik kromě institucí samotných. (Hall a Taylor 1996, s. 938 942)

Doporučené zdroje k teorii historického institucionalismu Hall, P. A., C. R. Taylor. 1996. Political Science and the Three New Institutionalisms. Political Studies, XLIV: 936-957. Immergut, E. M. 2005. Paradigms of Change in Poltical Science: Historical- Institutionalism in Political Science and the Problem of Change. Pp. 237-259 in Wimmer, A., R., Kössler (eds.). Understanding Change: Models, Methodologies, and Metaphors. Basinngstoke: Palgrave. Peters, G. B. 2004. The Legacy of the Past: Historical Institutionalism. Pp. 71-86 in G. B. Peters. Institutional Theory in Political Science: The New Institutionalism. London: Contitnuum. Pierson, P. 1996. The Path to European Integration: A Historical- Institutionalist Analysis. Comparative Political Studies 29 (2): 123-163. Pierson, P. 2000. Increasing Returns, Path Dependence, and the Study of Politics. American Political Science Review 94 (2): 251-267.

Doporučené zdroje k teorii historického institucionalismu Pierson, P., Skocpol, Theda. 2002. Historical Institutionalism in Contemporary Political Science, Pp. 693-721 in Ira Katznelson & Helen V. Milner (eds). Political Science: State of the Discipline. New York: W.W. Norton. Steinmo, S., K. Thelen F. Longstreth (eds.). 1992. Structuring Politics: Historical Institutionalism in Comparative Analysis. New York: Cambridge University Press. Tilly, Ch. 1984. Big Structures, Large Processes, and Huge Comparisons. New York: Russel Sage Foundation Press. Císař, O. 2002. Teorie mezinárodních vztahů a evropská studia. Politologický časopis 1: 50-67. Drulák, P. 2003. Teorie mezinárodních vztahů. Portál: Praha. (9. Kapitola)

Teorie korporativismu Studuje a vysvětluje pevně definované vztahy spolupráce mezi státem, reprezentujícím veřejný zájem, na jedné straně a organizacemi, představujícími skupinové zájmy, na straně druhé. Existují sektory veřejné politiky, v nichž uplatnění korporativních institucí může vést k sociálně přizpůsobenějším a normativně přijatelnějším výsledkům než by tomu bylo v případě nezávislých neziskových organizací, volného trhu či státního intervencionismu. (Streeck-Schmitter 1985)

Teorie korporativismu Charakteristická je vzájemná strategická závislost zúčastněných subjektů: stát se stává závislým na činnostech nevládních (ziskových i neziskových) organizací, které se však naopak neobejdou bez dobrého fungování státu a ostatních nevládních organizací vstupujících do hry. Příklad korporativního uspořádání: Tripartita V ČR existuje od r. 1990 Rada hospodářské a sociální dohody České republiky (tzv. tripartita, ve zkratce RHSD), v níž zasedají: zástupci státu (stát většinou zastupuje a Radě předsedá ministr práce a sociálních věcí); zástupci zaměstnanců (velká sdružení odborových svazů); zástupci zaměstnavatelů (Svaz průmyslu a dopravy a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR).

Doporučené zdroje k teorii korporativismu Goldthorpe, J. H. 1984. Order and conflict in contemporary capitalism. Clarendon Press. Hunold, Ch. 2001. Corporatism, Pluralism, and Democracy: Toward a Deliberative Theory of Bureaucratic Accountability. Governance 14 (2): 151-167. Schmitter. P. C. 1974. Still the Century of Corporatism? in P. C. Schmitter (ed.). Trends toward Corporatist Intermediation. Beverly Hills: SAGE. Streeck, W., P. C. Schmitter. 1985. Private Interest Government. Beyond Market and State. London: SAGE Publications. Lehmbruch, G. 1979. Liberal Corporatism and Party Government, Pp. 147-184 in P. C. Schmitter, G. Lehmbruch (eds.). Trends Towards Corporatist Intermediation. Beverly Hills/London: SAGE Publications.

Doporučené zdroje k teorii korporativismu Říchová, B. 2002. Úvod do současné politologie, Praha: Portál Říchová, B. 2006. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. Valterová, A. 2009. Pluralismus a korporativismus: využitelnost klasických modelů zájmové politiky jako rámce pro teoretický výzkum. Central European Political Studies Review (CEPSR) 4: 267283.

Teorie politických sítí Politická síť je popisována jejími aktéry, jejich vazbami a ohraničením. (Kenis, Schneider 1991, s. 41) Politické sítě tvorby a realizace veřejných politik (policy networks) představují prostor, v němž probíhají interakce mezi volně spjatými skupinami aktérů. Tento prostor lze chápat také jako pravidla, vymezující/omezující rozhodovací prostor a činnosti účastnících se aktérů. Postavení aktérů v mocenské hierarchii přitom nemusí být rozhodující. Sítě se liší stupněm formalizace těchto pravidel, mírou otevřenosti přístupu do sítě zvenčí i svojí stabilitou: Tematické sítě (issue networks) (Heclo 1978) - ad hoc struktury krystalizující kolem určitého problému. Stabilní sítě zahrnující shluky aktérů, kteří vykonávají rutinní rozhodnutí v konkrétní oblasti veřejné politiky - např. železné trojúhelníky (iron triangles) či veřejně politické sítě (policy networks).

Doporučené zdroje k teorii politických sítí Compston, H. 2009. Policy Networks and Policy Change. Palgrave Macmillan. Enroth, H. 2011. Policy Network Theory. Chapter 2 in M. Bevir (ed.). The SAGE Handbook of Governance. SAGE Publications. Haas, P. M. 1992. Epistemic Communities and International Policy Coordination. International Organization 46 (1): 1 35. Heclo, H. 1978. Issue Networks and the executive establishment. Pp. 88-124 in A. King (ed.). The New Americal Political System. Washington, DC: American Enterprise Institute. Kenis, P., V. Schneider. 1991. Policy networks and policy analysis: Scrutinizing New Analytical Toolbox. In B. Marin, R. Mayntz (Eds.). Policy Networks: Empirical Evidence and Theoretical Considerations. Boulder, Frankfurt: Campus Verlag, Westview Press. Oxford Handbook 2006, Chapter 20 (R. A. W. Rhodes): Policy network analysis (str.425-442)

Doporučené zdroje k teorii politických sítí Rhodes, T. A. W. 2006. Policy Network Analysis. Pp. 425-442 in M. Moran, M. Rein, R. E. Goodin (eds.). The Oxford Handbook of Public Policy. Oxford: Oxford University Press. Ripley, R., G. Franklin. 1981. Congress, the Bureaucracy and Public Policy. Homewood, Ill.: Dorsey Press. Schneider, V. 1992. The Structure of Policy Networks. European Journal of Political Research 21(1-2): 109-129. Waarden, Frans van. 1992. Dimensions and types of policy networks. European Journal of Political Research 21: 29-52. Fiala, P., K. Schubert. 2000. Moderní analýza politiky. Praha: Barrister & Principal. Kratochvíl, P. 2008. Teorie evropské integrace. Praha: Portál. (11. kapitola) Potůček, M., L. Vass, P. Kotlas. 2010. Veřejná politika jako proces. Pp. 33-60 in M. Potůček a kol. Veřejná politika. Praha: Sociologické nakladatelství.

Teorie institucionalismu zaměřeného na aktéry Umožňuje navrhovat a uskutečňovat veřejné politiky v podobě politicky průchodných doporučení a/nebo návrhů změn institucí. Vychází z předpokladů, že: jednání aktérů je výrazně (i když nikdy zcela) předurčeno existujícími institucemi (formalizovanými i neformalizovanými), které ovlivňují jejich vnímání, preference a dostupné zdroje; i jedinci činní ve formalizovaných institucích se řídí jejich vnitřními pravidly. Pravidla a systémy pravidel v každé společnosti nejenom organizují a regulují sociální chování, ale činí jej pochopitelnějším a (v omezeném podmíněném smyslu) předpověditelnějším pro ty, kteří tato pravidla znají. (Burns, Baumgartner, Deville 1985, s. 256 in Scharpf 1997, s. 40)

Teorie institucionalismu zaměřeného na aktéry INSTITUCIONÁLNÍ KONTEXT PROBLÉMY AKTÉŘI (orientace činnosti, schopnosti) KONSTELACE FORMY INTERAKCE POLITICKÁ ROZHODNUTÍ POLITICKÉ PROSTŘEDÍ KONSTELACE struktura aktérů ve vzájemných politických interakcích s alternativami cílů a způsobů jejich dosahování. FORMY INTERAKCE způsoby jednání aktérů, které vedou k veřejně politické akci: jednostranné jednání, vyjednávání, většinové rozhodnutí, hierarchická koordinace. Zdroj: Scharpf (1997, upraveno).

Doporučené zdroje k teorii institucionalismu zaměřeného na aktéry Maarse, H. 2008. The Politics of European Union Health Policy-Making: An Actor-Centred Institutionalist Analysis. Maastricht: Universitaire Pers Maastricht. Ovseiko, P. 2002. The Politics of Health Sector Reform in Eastern Europe: the Actor-Centered Institutionalist Framework for Analysis. Budapest: Center for Policy Studies. IPF Working Paper No. 2002-01. Scharpf, F. W. 1997. Games Real Actors Play. Actor-Centered Institutionalism in Policy Research. Boulder: Westview Press. Pinková, A. 2013. Vliv institucionálního zapojení nevládních organizací na volbu strategií. Central European Political Studies Review XV (1): 40-53.

Teorie aktérů generujících agendu v arénách (model A-A-A) Teorie propojující a dynamizující politické Arény + politické Aktéry + politické Agendy. Aktéři (aktivní ve vzájemných interakcích uvnitř arén) navazují kontakty a udržují vazby s aktéry jiných arén vznik různých komunikačních toků Aktéři nastolují a otevírají témata politické agendy, ale také předkládají náměty na jejich řešení práh vstupu artikulovaného problému do politické agendy je dán aktivizací dostatečného potenciálu dostatečně vlivných aktérů

Doporučené zdroje k teorii aktérů generujících agendu v arénách Jordan, A. G., J. J. Richardson. 1987. British Politics and The Policy Process - An Arena Approach. London: Allen Unwin. Potůček, M., L. Vass, P. Kotlas. 2010. Veřejná politika jako proces. Pp. 33-60 in M. Potůček a kol. Veřejná politika. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Fiala, P., K. Schubert. 2000. Moderní analýza politiky. Praha: Barrister & Principal.

Teorie diskursivního institucionalismu Vysvětluje roli idejí a rozprav v politice. Ideje: Podstatná součást rozpravy. Vyskytují se na 3 úrovních: úroveň politiky, programy, filosofie. Rozlišení na: poznávací ideje, normativní ideje. Rozprava: Interaktivní proces rozvíjení idejí. 2 formy: koordinující vs. komunikační.

Doporučené zdroje k teorii diskursivního institucionalismu Panizza, F., R. Miorelli. 2013. Taking Discourse Seriously: Discursive Institutionalism and Post-structuralist Discourse Theory. Political Studies 61 (2): 301-318. Schmidt, V. A. 2008. Discursive Institutionalism: The Explanatory Power of Ideas and Discourse. Annual Review of Political Science 11: 303-326. Schmidt, V. A. 2010. Taking Ideas and Discourse Seriously: Explaining change through discursive institucionalism as the fourth new institutionalism. European Political Science Review 2 (1): 1-25. Dudová, R. 2010. The Framing of Abortion in the Czech Republic: How the Continuity of Discourse Prevents Institutional Change. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 46 (6): 945-976 Hašková, H., S. Saxonberg, J. Mudrák. 2013. The Development of Czech Childcare Policies. Praha: Sociologické nakladatelství SLON.

Teorie advokačních koalic Koncept advokační koalice předpokládá, že zásadním tmelem politiky jsou sdílená přesvědčení. (Sabatier in McCool 1995, s. 351) Aby aktéři zvýšili šance na úspěch, vyhledávají spojence s podobným základním přesvědčením, začínají s nimi koordinovat své jednání a formují tak veřejně politické komunity - advokační koalice. Aktéři využívají dostupné zdroje a sociální i finanční kapitál a uplatňují je tam, kde lze očekávat úspěšné prosazení jejich cílů (např. volby, referenda, veřejná správa, soudy, legislativní proces aj.) (Novotný 2010).

Teorie advokačních koalic Advokační koalice sdílejí základní přesvědčení o dané veřejné politice (policy core beliefs). (Sabatier, Hunter, McLaughlin 1987; Sabatier, Jenkins 1999) Advokační koalice spolu zápasí o prosazení svého pojetí veřejné politiky. Teorie předpokládá učení se v rámci koalice a mezi koaličními spojenci a protivníky - s případnou změnou veřejných politik, zpravidla v delším (cca desetiletém) časovém horizontu.

Teorie advokačních koalic Zdroj: Veselý, Drhová, Nachtmannová (2005); upraveno.

Doporučené zdroje k teorii advokačních koalic Hoppe, R., A. Peterse. 1993. Handling Frozen Fire. Boulder, CO: Westview Press. Sabatier, P. A. 1995. An Advocacy Coalition Framework of Policy Change and the Role of Policy-Oriented Learning Therein. Pp. 339-379 in D. C. McCool (ed.). Public Policy Theories, Models, and Concepts: An Anthology. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall. Sabatier, P. A., H. S. Jenkins. 1999. The Advocacy Coalition Framework: An Assessment. Pp. 117-166 in P. A. Sabatier (ed.). Theories of the Policy Process. Boulder, CO: Westview Press. Sabatier, P. A., S. Hunter, S. McLaughlin. 1987. The Devil Shift: Perceptions and Misperceptions of Opponents. Western Political Quarterly 40 (3): 51-73. Sabatier, P.A., and Jenkins-Smith, H. 1993. Policy Change and Learning: An Advocacy Coalition Approach, Boulder, CO: Westview Press.

Doporučené zdroje k teorii advokačních koalic Sabatier, P.A., and Weible, C.M. 2005. Innovations in the advocacy coalition framework. Paper presented at the American Society for Public Administration meeting, Milwaukee, WI. Weible, Ch. M., D. Nohrstedt. 2012. The Advocacy Coalition Framework: Coalitions, Learning, and Policy Change. In E. Araral, S. Fritzen, M. Howlett, M. Ramesh, and Xun Wu (eds.). Handbook of Public Policy. New York, NY: Routledge. Novotný, V. 2010. Strategické řízení a teoretické přístupy k procesu tvorby veřejných politik. Pp. 61-87 in F. Ochrana a kol. Strategické řízení ve veřejné správě a přístupy k tvorbě politiky. Praha: Matfyzpress. Veselý, A., Z. Drhová, M. Nachtmannová. 2005. Veřejná politika a proces její tvorby. Co je policy a jak vzniká. Studie CESES, č. 8. Praha: CESES FSV UK.

Teorie nastolování agendy (theory of agenda setting) Podmínky nastolení veřejně politické agendy: opora v právním systému a ve veřejné správě; odpovídající organizační struktury ve veřejné správě; existence advokačních koalic; dostatečně konfliktní téma na to, aby jej převzal některý z vlivných aktérů za své. (Theodoulou 1995, s. 88) Teorie nastolování agend rozeznává 3 subsystémy: veřejnost, politika a média. Všechny tři subsystémy propojuje hustá síť vztahů, v níž může jakýkoliv pohyb vyvolat změnu (Dearing, Rogers 1996).

Teorie nastolování agendy (theory of agenda setting) Všechny agendy Veřejně politické agendy Aktéři veřejné správy, politické strany Vládní agendy Agendy k rozhodnutí Aktéři z komerčního a občanského sektoru, média Schéma volně převzato z Birkland 2006.

Doporučené zdroje k teorii nastolování agendy Birkland, T. A. 2006. Agenda Setting in Public Policy. Pp. 63-78 in F. Fischer, G. J. Miller, M. S. Sidney (eds.). Handbook of Public Policy Analysis. New York: Taylor and Francis Group. Dearing, J. W., E. M. Rogers. 1996. Agenda-Setting. Thousand Oaks, London, New Delhi: SAGE Publications. Kingdon, J. 1984. Agendas, Alternatives, and Public Policies. Boston: Little, Brown. Maher, T. M. 2003. Framing: An Emerging Paradigm or a Phase of Agenda Setting? Pp. 83-94 in Reese, S.D., Gandy, O.H. Grant, A.E. (eds.). Framing Public Life. Perspectives on Media and Our Understanding of the Social World. Mahwah, New Yersey: Lawrence Erlbaum Associates Majone, G. 2006. Agenda Setting. Pp. 225-250 in M. Moran, M. Rein, R. E. Goodin (eds.). The Oxford Handbook of Public Policy. Oxford: Oxford University Press.

Doporučené zdroje k teorii nastolování agendy McCombs, M. E. 2004. Setting the Agenda. The Mass Media and Public Opinion. Cambridge: Polity Press. Theodoulou, S. Z. 1995. Making Public Policy. Pp. 86-96 in S. Z. Theodoulou, M. A. Cahn. Public Policy. Essential Readings. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall. Kalvas, F. 2009. Nastolování agendy: Role masové a interpersonální komunikace, osobní zkušenosti a genderu. Vydavatelství Západočeské univerzity. Kalvas, F., J. Váně, M. Štípková, M. Kreid. 2012. Rámcování a nastolování agendy: Dva paralelní procesy v interakci. Sociologický časopis 48 (1): 3-37. McCombs, M. E. 2009. Agenda setting: nastolování agendy masová média a veřejné mínění. Praha: Portál. Škodová, M. (ed.). 2008. Agenda-setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Teorie vetujících hráčů Aplikace teorie her na politické chování. Vetující hráči jsou individuální nebo institucionální aktéři, jejichž souhlas je nutný pro změnu statu quo. Z toho plyne, že změna statu quo vyžaduje jednomyslné rozhodnutí všech vetujících hráčů. (Tsebelis 2002, s. 36) Čím více vetujících hráčů se hry účastní a čím menší jsou ideologické rozdíly mezi nimi tím větší je politická stabilita tím nižší je pravděpodobnost, že k rozhodnutí nakonec dojde

Doporučené zdroje k teorii vetujících hráčů Andrews, J. T., G. R. Montinola. 2004. Veto Players and the Rule of Law in Emerging Democracies. Comparative Political Studies 37 (1): 55-87. Scharpf, F.W. 1988. The joint decision trap: lessons from German federalism and European integration. Public Administration 66: 239-78. Tsebelis, G. 2000. Veto Players and Institutional Analysis. Governance 13 (4): 441-474. Tsebelis, G. 2002. Veto Players: How Political Institutions Work. Princeton: Princeton University Press. Dvořák, P. 2012. Hledání typologie demokracií pro východní Evropu. Central European Political Studies Review XIV (2-3): 272-314.

Teorie tří proudů 1) Proud problémů (problem stream) Co se děje? 2) Proud veřejných politik (policy stream) Co s tím můžeme dělat? 3) Proud politiky (politics stream) Pro co můžeme získat podporu? + Nositelé veřejných politik (policy enterpreneurs), kteří se snaží najít okno příležitosti (opoportunity window), aby propojením těchto proudů umožnili změnu veřejných politik. (Colebatch 2005, s. 16; Novotný 2013)

Teorie tří proudů Zdroj: Zahariadis (2007, s. 71), upravili Novotný (2013) a autor.

Doporučené zdroje k teorii tří proudů Kingdon, J. 1995. Agendas, Alternatives, and Public Policies. Boston: Little, Brown. Zahariadis, N. 2003. Ambiguity and Choice in Public Policy: Political Manipulation in Democratic Societies. Washington: Georgetown University Press. Zahariadis, N. 2007. The Multiple Streams Framework: Structure, Limitations, Prospects. Pp. 65-92 in P. Sabatier (ed.). Theories of the Policy Process. 2nd ed. Boulder: Westview Press. Zahariadis, Nikolaos. 1999. Ambiguity, Time, and Multiple Streams. Pp. 73-93 in P. Sabatier (ed.). Theories of the Policy Process. Boulder: Westview Press. Colebatch, H. K. 2005. Úvod do policy. Praha: Barrister &. Principal. Polášek, M., V. Novotný, M. Perottino a kol. 2013. Mezi masovou a kartelovou stranou: Možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000 2010. Praha: SLON.

Teorie byrokracie - vývoj Teorie byrokracie Maxe Webera New Public Administration New Public Management Neo-Weberian State

Teorie byrokracie Klasický Weberův model Výkon moci je neosobní. Rozhodnutí jsou činěna na základě formalizovaných pravidel. Je definována a dodržována hierarchie pravomoci a odpovědnosti. Výběr úředníků je založen na kritériu kompetence a výkonnosti. Odměňování úředníků se děje podle jasných, předem vymezených pravidel. Žádný z úředníků nemá vlastnický zájem na majetku, který spravuje. Je uplatňována disciplína a přísná kontrola výkonu úředních povinností. Nové (neo-) prvky Posun důrazu z orientace na pouhou znalost zákonů a uplatňování vnitřních byrokratických pravidel k manažersky kompetentnímu uspokojování potřeb a přání občanů. Doplnění nástrojů reprezentativní demokracie nástroji demokracie deliberativní (konzultativní), participativní a přímé. Modernizace způsobu veřejného financování posun důrazu z pouhého korektního dodržování rozpočtových pravidel k orientaci na dosahování zadaných úkolů.

Doporučené zdroje k teorii byrokracie Downs, G. W. 1976. Bureaucracy, Innovation, and Public Policy. University of Michigan. Goodsell, C. T. 1983. The Case for Bureacracy: A Public Administration Polemic. Chatham: Chatham House. Jacques, E. 1993. General Theory Of Bureaucracy. Gregg Revivals. Lane, J. E. 1993. The Public Sector Concepts, Models and Approaches. London: Sage. Peters, B. G. 1988. Comparing Public Bureaucracies: Problems of Theory and Method. University of Alabama Press. Pollitt, Ch., G. Bouckaert. 2004. Public Management Reform: A Comparative Analysis. Oxford: Oxford University Press. Potůček, M. 2008. The Concept of Neo-weberian State confronted by the Multidimensional Concept of Governance. The NISPAcee Journal of Public Administration and Policy. Special Issue: A Distinctive European Model? The Neo- Weberian State. 1 (2): 83-94. Wood, B. D., R. W. Waterman. 1994. Bureaucratic Dynamics: The Role of Bureaucracy in a Democracy. Westview Press

Doporučené zdroje k teorii byrokracie Hoós, J., G. Jenei, M. Potůček, R. Pomahač a L. Vass. 2010. Veřejná správa a řízení ve veřejné správě: přístupy a metody. Pp. 133-151 in M. Potůček a kol. 2005 (reedice 2010). Veřejná politika. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Keller, J. 2007. Sociologie organizace a byrokracie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Keller, J. 2012. Základní sociologické pojmy. Kap. 6 in J. Keller. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Merton, R. K. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Ochrana, F., M. Půček. 2011. Efektivní zavádění a řízení změn ve veřejné správě - Smart Administration. Praha: Wolters Kluwer. Pomahač, R., O. Vidláková. 2002. Veřejná správa. Praha: C.H. Beck. Schelle, K. 2005. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Praha: Eurolex Bohemia. Von Mises, L. 2002. Byrokracie. Praha: Liberální institut. Weber, M. 1997. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Praha: Mladá fronta.

Teorie vztahu politiků a úředníků Problematické aspekty: politizace veřejné správy; rostoucí role dalších aktérů implementace poradců (specialistů, expertů); proměna obecného kontextu implementace veřejných politik v procesu vládnutí: víceúrovňovost, rostoucí důraz na participaci dalších aktérů a zapojení aktérů z komerčního a občanského sektoru.

Doporučené zdroje k teorii vztahu politiků a úředníků Cook, K. S. (ed.). 2001. Trust in Society: Series on Trust, vol. 2. New York: Russell Sage Foundation. Dowding, K. 2011. Rational Choice Theory, pp. 36-50 in M. Bevir (ed.). The SAGE Handbook of Governance. London: Sage Publications. Laffont, J. J., D. Martimort. 2002. The Theory of Incentives: The Principal-Agent Model. Princeton: Princeton University Press. Peters, G. B. 1998. Managing Horizontal Government. The Politics of Coordination. Canadian Centre for Management Development. Pierre, J., G. Peters. 2000. Governance, Politics, and the State. New York: St. Martins Press. Ross, A. 1973. The Economic Theory of Agency: The Principal s Problems. American Economic Review 63 (5): 134 139. Hlaváček, J., M. Hlaváček. 2008. Morální hazard a nepříznivý výběr při maximalizaci pravděpodobnosti ekonomického přežití. Pražské sociálně vědní studie, Ekonomická řada EC 024. Ochrana, F. 2012. Východiska pro vytváření transparentního a nekorupčního systému zadávání veřejných zakázek. Journal of Economics 7: 732-745.

Teorie racionální volby (Rational choice theory) Vznik na půdě Chicagské ekonomické školy (Buchanan a Tullock 1962). Předpoklad, že rozhodování všech aktérů a institucí (jednotlivců i kolektivních subjektů) je v daném institucionálním rámci založeno na sledování vlastního zájmu, maximalizaci vlastního prospěchu. Rozhodování na základě srovnávání přínosů a nákladů. Nejefektivnějším regulátorem je tedy (za jistých podmínek) trh.

Doporučené zdroje k teorii racionální volby Buchanan, J. M., G. Tullock. 1962. The Calcuus of Consent. Ann Arbor: Michigan University Press. Buchanan, J. M., R. D. Tollison (eds.). 1972. The Theory of Public Choice I. Ann Arbor MI: University of Michigan Press. Buchanan, J. M., R. D. Tollison (eds.). 1984. The Theory of Public Choice II. Ann Arbor MI: University of Michigan Press. Schneider, F. (ed.). 2004. The Encyclopedia of Public Choice. New York: Kluwer Academic Publishers. Simon, H. A. 1955. A Behavioral Model of Rational Choice. The Quarterly Journal of Economics 69 (1): 99 118. Becker, G. 1996. Teorie preferencí. Praha: Liberální institut. Buchanan, J. M. 2002. Politika očima ekonoma. Praha: Liberální institut. Samuelson, P. A., W. D. Nordhaus. 1995. Ekonomie. Praha: Nakladatelství Svoboda (kap. 32). Říchová, B. 2006. Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál.