S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Mexiko JOSEF OPATRNÝ Nakladatelství Libri, Praha 2003
Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc., 2003 Libri, 2003 ISBN 80-7277-185-X
Obsah Předkolumbovské kultury 7 Sběrači a lovci 7 První zemědělci 10 Olmékové 11 Mixtékové 14 Teotihuacán 15 Mayové 16 Aztékové 18 Conquista a kolonizace 24 Ke břehům kontinentu 24 Hernando Cortés 25 Noche triste 28 Pád Tenochtitlánu 29 Demografický kolaps 32 Formování správy Nového Španělska 38 Země stříbra a zlata 45 Hacienda a koloniální zboží 45 Stříbro a zlato 46 Peninsulares a kreolové 61 Bourbonské reformy 62 Populační trendy v 18. století 74 Krize konce 18. století 77 Válka za nezávislost 82 Otec vlasti 82 Partyzánská válka 86 Vítězství 87 Kultura koloniálního období 88 Republika, císařství a federace 93 Caudillové 93 Dědic říše Aztéků 93 Ústava 1824 94 Nebezpečné sousedství 97 Americké osady v Texasu 97 Republika Fredonie a další problémy 98 Alamo a San Jacinto 100 Mexicko-americká válka 103 Severní fronta 103 Veracruz 105 Guadalupský mír 106 Reforma 108 Modernizaci! 108 Válka reformy 112
Druhé císařství 116 Intervence 116 Francouzský patron 117 Maxmilián Mexický 118 Porfiriát 122 Juárezova republika 122 Ne reelekci! 125 Technokraté 127 Formování národní kultury 136 Mexická revoluce 139 Demokracii a pozemkovou reformu! 139 Generálové 140 Querétarská ústava 143 Vláda jedné strany 144 Nestabilita 144 Kristeros 146 Naplnit Querétaro 148 Cárdenasovo šestiletí 149 PEMEX 155 Kritika politiky velmocí 158 Mexikanizace ekonomiky 160 Poválečné změny 164 Noví politici 164 Korupce 165 Tlatelolco 168 Začátky krize 171 Ekonomické úspěchy, politické problémy 171 Hledání nové cesty 173 Zahraniční dluh a neklid v sousedství 178 Mexický ropný šok a změna role státu 181 Nástup opozice 185 Atentáty 185 Zapatisté v Chiapasu 185 Volby 1997 a 2000 187 Kultura 20. století 188 Česko-mexické vztahy 192 Bibliografická poznámka 196 Encyklopedické heslo 201 Základní informace pro turisty 208 Zastupitelské úřady 211 Důležitá telefonní čísla 212 Jazyková první pomoc 213 Nejdůležitější slova a fráze 213 Výslovnost 213 6
Předkolumbovské kultury Sběrači a lovci Podle většinového názoru specialistů na předkolumbovskou historii amerického kontinentu přišli první předchůdci indiánů do Ameriky asi před 40 000 lety. Využili patrně tzv. pevninského mostu v oblasti dnešní Beringovy úžiny a postupovali přes Aljašku do vnitrozemí Ameriky, popřípadě zamířili po tichomořském pobřeží k jihu. Byli přitom jen jednou z migračních vln, které dosáhly Nového světa v průběhu mnoha tisíců let před příchodem Španělů na konci 15. a na začátku 16. století a postupně zalidnily celý kontinent. Na území dnešního Mexika dorazili první lidé asi před 30 000 lety a zanechali v této době své stopy v několika lokalitách (dnes jich známe pět). Za nejstarší považují archeologové zbytky ležení lovců a sběračů na březích říčky u Cedralu nedaleko San Luis Potosí. Ohniště, kamenné zbraně a četné kosti staré možná až 37 000 let ukazují jeden z hlavních zdrojů obživy těchto prvních Mexičanů. Mladší se zdají být nálezy z dalších míst, z Tlapacoya (stát Mexiko), Caulapan (Puebla) a Laguna de Chapala (Dolní Kalifornie). Stáří posledního z nich určili odborníci asi na 15 000 let, a umís tili ho tak do období, kdy zde pomalu končil pleistocén a na stupoval holocén s výrazně odlišným klimatem. Kamenné nástroje, velké škrabáky a sekáče, mají stejný charakter jako nálezy z Cedralu a zatím nedatované lokality Cueva del Diablo ve státě Tamaulipas. Rozměrné nástroje s hrubými úštěpy, evidentně vyráběné lovci silnými nárazy těžkých kamenů, doprovázejí však i nástroje menší, s úštěpy jemně oklepávanými z obou stran. Značné obratnosti vyžadovala výroba kamenných nožů. Lovci v této době však ještě neznali kamenné hroty šípů a oštěpů. Mohli je vyrábět z kostí (ani takové však archeologové dosud na datovaných lokalitách neobjevili), nebo prostě tvrdit zašpičatělé dřevo v ohni. Celé dlouhé období charakterizuje malá varieta typů nástrojů; kromě už jmenovaných to byly ještě škrabky a řezné nástroje se zubatým ostřím
Předkolumbovské kultury 8 a několik málo dalších, jejichž výrobci se živili lovem a sběrem. Mexickým územím procházely patrně nepočetné kočovné tlupy spojené příbuzenskými pouty. Archeologové nazývají celé toto období archeolitem, starou dobou kamennou. Někdy před 14 000 lety začala nová epocha cenolit, nová doba kamenná, která se dělí do dvou period, starší skončila asi před 9 000 lety a mladší pak trvala další 2 000 let. Jejich společným znakem je zvýšená četnost nálezů a jejich výrazně větší různorodost. Charakteristickým předmětem je tzv. cloviský hrot (podle lokality Clovis na území USA). Kamenné hroty s otvorem pro ratiště šípu či oštěpu se nacházejí po celém Mexiku (zvlášť hojné jsou nálezy na severozápadě mexického území) a archeologové rozlišují při značné velikostní varietě tři základní tvarové podoby. Typickou, pětiúhelníkovou a s konkávními stranami. Typická je jakýmsi kompromisem mezi pě ti úhelníkovou, kde tělo hrotu přechází od špice přes jasně ohraničené rozšíření k patce s otvorem, a konklávní, u níž nahradil hranu postupný zaoblený přechod. Ve všech případech zřejmě lovci hrot na ratiště nejen nasadili, ale ještě přivázali. V této době se výrazně změnila technologie výroby. Nástroje se už nevyráběly jen údery dvou kamenů, předměty byly opracovávány také opakovanými nárazy měkčího materiálu dřeva či kostí. Úštěpy byly v tomto případě mnohem menší a řezné hrany tedy jemnější a dokonalejší. Nový způsob opracování kamene umožnil také zvětšení tvarové variety, lovci takto nevyráběli jen hroty, ale také nože, škrabky, drásadla aj. Indiáni nakonec dosáhli v opracovávání kamene takového mistrovství, že přiváděli k úžasu i španělské dobyvatele. Podle kronikářů období conquisty používali někteří vojáci kamenných nožů poražených nepřátel místo břitev. V tomto období vzrostlo také množství nástrojů vyráběných z kosti. Lovci přitom používali techniky broušení, jež opět umožňovaly výrobu předmětů dokonalých tvarů. Lepší zbraně zvyšovaly efektivitu lovu, rostlo množství ulovených zvířat a dostatek potravy vedl k demografické expanzi. Největším lovným zvířetem tohoto období byl mamut; i v Mexiku nazývají někteří archeologové toto období obdobím lovců mamutů. Domnívají se přitom, že lov vyžadoval jisté organizační schopnosti. Ani dokonalejší zbraně totiž k ulovení
9 Sběrači a lovci mamuta nestačily a zvířata musela být lapána do pastí v podobě jam nebo zaháněna do bažin, kde nemohla uniknout a zahynula vyčerpáním a ztrátou krve z desítek a stovek menších ran způsobených kamennými sekerami. Pro tento způsob lovu hovoří nálezy z břehů jezera Texcoco, kde stopy v bahně ukazují, že tu zvířata uvázla a zahynula. Ulovení mamuta tak jistě bylo snem každého lovce, většinou se však musel spokojit se skromnějším úlovkem, což dokazují kosti nalézané archeology v tábořištích tohoto období: velká část pochází z jelenů, vidlorohů a zajíců, či dokonce zvířat ještě menších. Některé indicie pak ukazují, že lovci používali i sítí zhotovovaných z přírodních vláken, která zároveň sloužila k výrobě různých tašek k nošení úlovků či jiných nákladů. Dovedli pravděpodobně vyrobit i koše, jistě zhotovovali také ozdoby v podobě náhrdelníků či náramků z kostí a lastur. O sociální organizaci těchto komunit probíhají stálé diskuse. Lovecké tlupy sdružovaly patrně několik rodin, existence klanů či kmenů zůstává stále předmětem dohadů. Odborníci na tuto epochu se liší i v názoru, nakolik vzrostl podíl ulovené zvěře v celkové spotřebě potravy. Většinou soudí, že přes značný růst efektivity lovu představoval sběr rostlinných i živočišných produktů stále velmi důležitý zdroj zásobování cloviských tlup. Semena, kořínky, plody místních rostlin jako gumovníku, prosa, nopálu, calabaz, chilli, kaktusů, aguacate a mořští i říční měkkýši, červi, žížaly, ještěrky, mravenci to vše představovalo vítané doplnění jídelníčku, zvláště po tom, co asi před devíti tisíci lety došlo opět k velké změně klimatu s výrazným vlivem na faunu i flóru regionu. Mizení velké lovné zvěře doprovázel paradoxní úkaz v oblasti tvarů hrotů oštěpů a šípů. Nárůst jejich různých podob přikládá část archeologů specializaci, lovci měli podle nich používat k lovu různých zvířat různých šípů, jiní autoři pak hovoří o odlišnosti dané etnickými rozdíly. Mnohem větší důležitost než tomuto jevu však přikládají nálezům prvních nástrojů na mletí a hmoždířů. Zpočátku roztírali sběrači či jejich ženy na drsných kamenných plochách dalšími kameny nasbíraná semena, pak vyráběli kamenné zahloubené misky a ještě později zřejmě dospěli k roztloukání semen paličkami v dokonale vyrobených hmoždířích.
Předkolumbovské kultury 10 Tlupy na mořském pobřeží našly jiný způsob obživy. Specializovaly se na sběr mořských měkkýšů. Jejich lastury tak tvoří, podobě jako na jiných místech Ameriky, vysoké pahorky promísené s rybími kostmi, řidčeji s kostmi suchozemských zvířat. Podobně jako skupiny lovců ve vnitrozemí kočovali i tito sběrači podél pobřeží, aby občas osídlili stejné místo, které před lety opustili. Nelze také vyloučit, že se sezónně živili tímto způsobem i příslušníci tlup, jež volily jinak odlišné způsoby obstarávání potravy. První zemědělci Bylo to patrně Mexiko, spolu s andským regionem a Amazonií, kde se američtí sběrači a lovci začali nejdříve měnit v zemědělce. Tuto epochu nazývají mexičtí archeologové protoneolitem, datovaným přibližně 5 000 4 000 př. Kr. Zpočátku zřejmě jen pečovali o divoce rostoucí rostliny, chránili je před okolními rostlinami neužitečnými, popř. před zvířaty, pak začali s náhodnou výsadbou semen a nakonec, jak rostly jejich znalosti, s plánovitým pěstováním. Neolitická revoluce v Americe měla stejně hluboké důsledky pro lidskou společnost jako neolitická revoluce ve Starém světě. Zcela změnila rytmus života komunit, jejich pohyb přestal určovat tah zvěře, resp. její sezónní výskyt, rozhodující momenty představovalo nadále setí a sklizeň a s tím spojená nutnost setrvat na jednom místě nejprve po tuto omezenou dobu a poté natrvalo. Usedlý život a vyšší produktivita zemědělství, srovnáváme-li ji s lovem a sběrem, přinesly i demografický růst patrný v archeologických nálezech téměř na celém území Mexika. Nejdůležitější rostlinou Mexika (a celého kontinentu) byla kukuřice. Zpočátku sbírali členové tlup semena kukuřice divoké, pro druhou polovinu protoneolitického období už předpokládají mexičtí odborníci její kulturní formu. Ve stejné době se už v Mexiku pěstovaly fazole, bílý bob a calabaza. Tu poslední začali patrně lidé původně pěstovat pro semena, kultivací však rostl také význam dužiny. V odpadových jámách našli archeologové také zbytky mamey a dýní. Nedokáží však určit, šlo-li o plody záměrně pěstované, nebo pouze sběry. Hlavní surovinou k výrobě nástrojů zůstával kámen. Ubý-
11 Olmékové valo nástrojů pro lov, popř. se měnilo jejich určení seker užívali zemědělci pro mýcení stromů a křovin, rostlo množství předmětů užívaných k mletí a drcení semen. Jejich zmenšování doprovázelo i zjemňování tvarů a dokonalejší opracování, v některých případech dokonce leštění. Potřeba uchovávat sklizená semena vedla k vynálezu keramiky. Nejstarší mexická keramika pochází přibližně z období kolem roku 2 500 př. Kr. Výzkum lokalit Puerto Marqués a Purrón na tichomořském pobřeží a státu Puebla přinesl výsledky v podobě keramiky poměrně hrubých tvarů a stejných rysů, jiný typ keramiky, nazývaný podle osady Ocós, ze stejné doby objevili archeologové v Chiapasu. Tvarově se sice podobá mísám a džbánům z Purrónu a Puerto Marqués, má však mnohem dokonalejší a četnější dekor. Hrn číři zdobili svoje výrobky vpichy a vlnovkami nebo vtiskávali do vlhké hlíny hrany lastur. Zemědělci té doby nevyráběli jen nástroje z kamene, keramiku a bavlněné textilie. Používali i předmětů ze dřeva, kostí, zubů atd. Dřevo sloužilo také ke stavbě obydlí zvětšujícího se počtu stálých vesnic. Sociální organizace jejich obyvatel byla už na vyšším stupni než v předchozím období, dospěli ke kmenovému uspořádání a měli představy o posmrtném životě. Dokazují to pohřebiště, kde jsou mrtví vybaveni různými předměty denní potřeby. Magie si sice zřejmě uchovává i v těchto komunitách pevné postavení, objevují se však i primitivní náboženství. Přitom roste hustota osídlení celého regionu, který projevoval přes veškeré místní rozdíly jisté společné rysy. Ty pak určovaly podobu civilizací formujících se zde v následujícím období. Antropolog Paul Kirhoff proto nazval v polovině 20. století celý kulturní areál společným názvem Mesoamerika. Za první mesoamerickou civilizaci je považována civilizace Olméků. Olmékové Od poloviny 2. tisíciletí př. Kr. se začala rozvíjet na území dnešních mexických států Veracruz a Tabasco kultura Olméků. Přinejmenším část autorů uvádí, že bez ní by nebylo ani kultury aztécké ani mayské, které podle nich vyrůstají na olméckých tradicích zhotovování monumentálních skulptur, opracování jadeitu, budování civilních i sakrálních staveb. Kromě toho
Předkolumbovské kultury 12 pojí olméckou kulturu s Aztéky a Mayi také výrazná sociální diferenciace. Došlo k oddělení elity v podobě vládců a profesionálních kněží od venkovského substrátu rolníků, kteří elitu živili. Civilizaci provázel i velmi dokonalý kalendář, datované památníky, stély atd. Příznivé klimatické podmínky v oblasti a úrodná země říč ních náplavů vytvářely dobré předpoklady vývoje zemědělské kultury. Původ jejích nositelů je přes dlouhý a intenzivní archeologický výzkum stále nejasný, někteří autoři dokonce hovoří s odkazem na negroidní rysy plastik kultury Olméků o možných afrických vlivech. Část odborníků pak soudí, že Olmékové přišli na pobřeží z pohoří Tuxtlas, kde překryla jejich původní osady a stopy jejich činnosti silná vrstva lávy a sopečného popela. Před rokem 1 500 př. Kr. sídlili v oblasti pravděpodobně ještě pouze sběrači a lovci. Nálezy z období 1 500 1 200 př. Kr. ukazují poměrně rychlý přechod k zemědělství, byť i v této době tvořily nasbírané plody, kořínky, červi atd. významnou součást potravy místního obyvatelstva stejně jako ulovení tapíři, srnci a pekari, ale také sladkovodní i mořské ryby. Na toto období (nazývané Olmeca I) navázala fáze Olmeca II, dělená archeology do dvou subperiod, jež jsou pojmenovány podle nejdůležitějších center kultury San Lorenzo (1 200 900 př. Kr.) a La Venta (900 400 př. Kr.). V obou lokalitách nalezly týmy odborníků kromě jiných artefaktů také velké množství velmi kvalitní keramiky s charakteristickým dekorem v podobě jaguáří pracky. Zatímco La Ventu považují specialisté za vrchol olmécké kultury, Olmeca III (400 100 př. Kr.) je podle nich už obdobím úpadku. Během všech tří fází existovala v regionu náboženská centra, o nichž se hovoří jako o rozptýlených městech, obklopených osadami zemědělců. Hospodářskou základnou komunit, v jejichž čele stály dynastie odvozující svůj původ od božstev, bylo zemědělství. To bylo založeno na pěstování kukuřice, dýní, chilli, a zejména fazolí. Mnohem lepší podmínky pro zemědělství byly bezprostředně na březích řek, kde pravidelné záplavy půdu nejen zavlažovaly, ale také opakovaně přinášely vrstvu úrodného humusu. Díky tomu zde mohli rolníci sklízet minimálně dvě sklizně za rok. Dále od řek byla pak pravidlem
13 Olmékové pouze jedna sklizeň, což platí pro větší část území dnešního Mexika. Rodiny kontrolující nejúrodnější půdu se pravděpodobně zmocnily rozhodujícího vlivu ve společnosti a výroba značných přebytků otevřela cestu hierarchizaci pospolitosti. Elitě pak připadly plody přebytků v podobě exotických předmětů i surovin, jež získávala prostřednictvím dálkového obchodu zasahujícího s největší pravděpodobností celou Mesoameriku. Prostředky získané kontrolou nejlepší půdy a mezinárodního obchodu vynakládala vládnoucí vrstva na urbanistické projekty v podobě městských středisek s různými funkcemi: náboženskými, politickými, ekonomickými i sociálními. V těchto městech stály pyramidy a chrámy, tyčily se zde monumentální plastiky. Hlavní stavební materiál regionu představovala hlína. Olmékové z ní vyráběli adobe, cihly sušené na slunci, a vršili ji do valů a pyramid. Objem takto přemístěného materiálu byl obrovský, Olmékové ho patrně získávali přinejmenším částečně z řek, kam voda hlínu neustále naplavovala. Tím zároveň tyto toky splavňovali, a umožňovali tak dopravu jinak těžko dostupného stavebního kamene, jehož používali právě pro obtížnou dostupnost pouze ke stavbě kanálů či nádrží a ke zhotovování soch. Právě pro lepší manipulaci a blízkost zdrojů zřejmě Olmékové vybudovali svoje nejvýstavnější město La Ven tu na ostrově v bažinách řeky Tonalá. Malé umělé pahorky sloužily patrně jako základy pro obytné domy, na větších pak stály chrámy. Tyto pahorky v počtu asi 200 nalezli archeologové i ve druhém dobře probádaném centru San Lorenzo, kde se tyčí na rovině, kterou podle některých odborníků stavitelé složitě upravovali ještě před začátkem vršení pahorků. Rozsáhlé navýšení terénu asi o deset metrů představovalo velmi složitý úkol. V navršeném tělese vybudovali pak Olmékové systém nádrží a kanálů dlážděných basaltem. V době největšího rozmachu aglomerace zde žilo podle odhadů asi tisíc lidí. Kolem roku 900 př. Kr. město zaniklo a část místních basaltových plastik byla přemístěna do La Venty. Tuto lokalitu obývali nositelé olmécké kultury asi od roku 1 300 př. Kr., kdy se usadili na říčním ostrově, přičemž obdělávali půdu na obou březích řeky. Postupně vybudovali ve městě pyramidu tvořící centrum celé aglomerace. O její určení vedou archeologové
Předkolumbovské kultury 14 stále spory: část v ní spatřuje astronomickou stavbu, část hovoří o umělém vulkánu připomínajícím sopky pohoří Tuxtlas, odkud dopravovali Olmékové své zásoby basaltu. Z tohoto materiálu vyrobili také řadu sloupů tyčících se na různých místech La Venty, kromě jiného v blízkosti velké základny, na jejíž plošině předpokládají archeologové existenci obydlí vládnoucí vrstvy a kněží. Z basaltu vytesali olméčtí umělci také obří hlavy negroidních rysů; čtyři z nich se zachovaly právě v La Ventě. Každá má v průměru 3 metry a váží 6,5 tuny. Dalšími plastikami jsou zpodobnění božstva v podobě jaguára a boha vody, v nichž spatřují někteří autoři předchůdce božstev aztéckých (Tlalok ad.). Vzhledem k velkému množství obětin nalezených v La Ventě soudí část odborníků, že zde mohlo být poutní místo sloužící celé kultuře. Kromě dobře prozkoumaných lokalit San Lorenzo a La Venta existují další dvě aglomerace, kde nebyly zevrubné vykopávky dosud provedeny Tres Zapotes a Laguna de los Cerros. Vzhledem k charakteru terénu lze přitom přepokládat, že by mohla být objevena další centra olmécké kultury. Mixtékové Kulturní vliv Olméků zasahoval rozsáhlou oblast, jejíž obyvatelé přebírali přinejmenším část charakteristických rysů jejich kultury. Mexická archeologie hovoří o olmékoidních kulturách, z nichž k nejrozvinutějším patřila kultura Mixtéků. Ti dosáhli vysokého stupně vývoje a vytvořili vlastní městské státy s kultovním centrem v Monte Albánu, založeném patrně před rokem 300 př. Kr. Tento komplex s řadou pyramid, chrámových staveb a obydlí kněží byl po celá desetiletí objektem intenzivního zkoumání mexických archeologů. Po zakonzervování a zpřístupnění veřejnosti patří dnes mezi přední památky předkolumbovských civilizací na území Mexika. Vedle vládnoucí šlechtické vrstvy hráli u Mixtéků významnou roli i kněží. Zemědělství bylo založeno na pěstování kukuřice, z řemesel vynikalo tkalcovství, výroba keramiky a umělecké zpracování stříbra.
15 Teotihuacán Teotihuacán V letech poslední, dekadentní fáze olmécké kultury začalo vznikat na altiplánu nové náboženské a kulturní centrum Teotihuacán. První archeologický horizont zde pochází asi z roku 200 př. Kr., další pak následovaly až do 10. století letopočtu našeho. V době svého největšího rozmachu v 8. století se Teotihuacán rozkládal na ploše přibližně 25 km 2. Hlavní osu aglomerace tvořila dvoukilometrová cesta mrtvých, začínající u pyramidy Slunce a Quetzalcoatlovy pyramidy a končící u pyramidy Měsíce s ceremoniálním prostranstvím zvaným Quetzalpapálotlův palác palác božského motýla podle četných vyobrazení na stěnách. Pyramida měsíce má půdorys o rozměrech 150 130 m a zdvíhá se v pěti stupních do výšky 45 m. Příkré schodiště umožňuje přístup na vrchol podobně jako schody vedoucí po čtyřech stupních pyramidy slunce s vrcholem ve výši 63 m a se základnou o rozměrech 222 225 m. Na vrcholu sluneční pyramidy stál chrám s plastikou božstva, již nechal, stejně jako chrám, zničit a snést v 16. století biskup Zumárraga. Dalším sakrálním objektem aglomerace byla stav ba typu amfiteátru tzv. Citadela, s plochou o rozměrech 235 195 m. Součástí komplexu je šestistupňová pyramida boha Quetzalcóatla v podobě opeřeného hada, bohatě ozdobená plastikami. Kolem cesty mrtvých stojí další stavby, které sloužily patrně jako menší svatyně a příbytky kněží. Podle názoru mexických archeologů, pracujících v Teotihuacánu od počátku 20. století, sloužil dnes z velké části odkrytý a turistům přístupný areál jako náboženské centrum, v jehož bezprostředním okolí patrně žilo v době maximálního rozkvětu mezi 2. až 10. stoletím našeho letopočtu 100 000 až 250 000 obyvatel. K samotnému centru těsně přiléhaly komplexy s dalšími menšími chrámy a příbytky kněží, v jejichž blízkosti měli svoje obydlí a dílny řemeslníci. Tyto komplexy mexičtí archeologové dále zkou mají a registrují překvapivé nálezy. Na počátku 90. let 20. století našel jeden z výzkumných týmů na omítce podlahy malého chrámu glyfy z 5. století, které odpovídají mnohem pozdějším glyfům Aztéků. To potvrzuje dosud zpochybňovanou tezi o úzké vazbě civilizace Teotihuacánu a civilizace aztécké a výrazně mění obraz vývoje předkolumbovského Mexika.
Předkolumbovské kultury 16 Někdy na konci 10. století po Kr. pronikla do oblasti nová migrace, patrně Toltékové. Většina obyvatel Teotihuacánu a je ho okolí před nimi uprchla a civilizace se podle klasického pohledu na předkolumbovskou historii Mexika zhroutila. Právě poslední nálezy však naznačují, že se zde mohla vyspělá kul tura udržovat i dále a ovlivnit podstatně i Aztéky, kteří přišli do centrálního Mexika až na počátku 14. století. Mayové Zatímco altiplán na příchod Aztéků ještě čekal, rozvíjela se už ve třech fázích, předklasické (cca 2 000 př. Kr. až 250 po Kr.), klasické (250 900) a postklasické (900 1519), v oblasti Yucatánu jižního Mexika a částí Guatemaly, El Salvadoru, Hondurasu a Belize jedna z nejvyspělejších předkolumbovských civilizací, civilizace Mayů. Její nositelé žili ve třech odlišných zeměpisných regionech: na vysočině, v nížině a na tichomořském pobřeží. V klasickém období dosáhla mayská civilizace v některých ohledech nejvyššího stupně vývoje celé předkolumbovské Ameriky, zejména v oblasti matematiky (založené na dvacítkovém systému) a astronomie, což se projevilo v důmyslném, přesném, ale neobyčejně komplikovaném kalendáři. Velkým úspěchem Mayů bylo vytvoření jediného autentického písma na americkém kontinentě, které bylo tvořeno svéráznou kombinací piktogramů a písma slabičného, nebo jinými slovy, Mayové používali písmo logosylabické. V klasické době byla už mayská společnost, žijící v řadě teokratických městských států, silně diferencovaná. V zásadě se dělila na dvě základní skupiny: šlechtu a masu prostých obyvatel. Nejvyšší vrstvu tvořila vládnoucí skupina, vysocí úředníci a kněží, žijící patrně v městských ceremoniálních centrech Tikal, Uxmal, Palenque, Chichen Itzá, Copánu, Mayapánu a dalších, do nichž se scházeli ke sledování náboženských obřadů rolníci, řemeslníci, drobní úředníci a rybáři z okolí. Tyto ceremonie sloužily uctívání božstev, z nichž patřila k nejvyšším božstva hadí, deště a duhy. Významné místo v mayském polyteistickém náboženském systému měl nejvyšší kněz, obklopený početným nižším kněžstvem, které žilo ve zvláštních příbytcích v blízkosti svatyní. Byli to právě kněží, kteří spravovali ka-
17 Mayové lendář, respektive oba kalendáře, jež Mayové používali. Jeden ceremoniální měl 260 dní v roce (13 měsíců po 20 dnech) a druhý standardní o roce s 365 dny (18 měsíců o 20 dnech s pěti zvláštními dny na konci roku). Při použití ceremoniálního kalendáře vznikaly dvaapadesátiroční cykly, které měly podle některých autorů velký význam pro život mayských komunit očekávajících s blížícím se koncem cyklu konec světa. S touto vírou spojuje část autorů dosud nevysvětlenou praxi náhlého opouštění ceremoniálních aglomerací, již ovšem jiní autoři zdůvodňují válečnými událostmi, epidemiemi, klimatickými změnami či ekologickými příčinami. Světskou povinnost kněží přestavovalo vedení kodexů. Ze stovek mayských kodexů psaných na zvláštním papíru uspořádaném do tvaru leporela se zachovaly pouze čtyři, všechny ostatní nechal na počátku 60. let 16. století spálit yucatánský biskup Diego de Landa, a třebaže další záznamy obsahují stovky stél, nedařilo se písmo dešifrovat až do 60. let 20. století, kdy otevřel cestu k vyluštění Jurij Knorozov. Díky jeho přístupu se podařilo dodnes přečíst značnou část textů, obsahujících nejen astronomické údaje, nýbrž i soupisy panovníků a jejich činů. Následné čtení textů a nápisů na stélách a nadpraží i hieroglyfů na polychromní keramice změnilo úplně obraz mayské společnosti a umožnilo pohled na historii mayských měst očima jejich obyvatel. Střední vrstvu systému tvořili vojáci, obchodníci a vysoce kvalifikovaní řemeslníci. Nejnižší skupinou byli nevolníci a otroci, rekrutující se z válečných zajatců, zločinců, dlužníků atd. Zatímco podle starší literatury se mayská společnost v klasické době vyznačovala neobyčejnou mírumilovností, považují moderní mayologové tyto městské komunity za militaristické pospolitosti, z nichž některé, jako např. Tikal, patrně ovládaly menší města ve svém okolí. Architektoniku měst charakterizovala mimořádná vytříbenost, zvlášť impresivně působily strmé pyramidy s chrámy na vrcholech, dostupných po srázných schodištích. Kromě pyramid a chrámů stály v městských aglomeracích i příbytky šlechty a kněží. Ekonomický základ mayské společnosti tvořilo intenzivní zemědělství, v menší míře pak řemeslo a obchod, jehož zvláštní součást tvořil dálkový obchod s luxusními předměty. Celý
Předkolumbovské kultury 18 region tak protínaly obchodní stezky spojující všechny části mayského světa. Zemědělská výroba v malém pro osobní a místní spotřebu produkovala kukuřici, fazole, chilli, bavlnu, existovaly však i větší plantáže pro pěstování kakaa a bavlny. Z řemesel patřilo k nejdůležitějším hrnčířství, výroba předmětů ze sopečného skla (obsidián) a pazourku, tkalcovství a výroba rákosových rohoží. Vysoké úrovně dosahovala výroba šperků, především ze zlata. Zatímco potraviny představovaly velkou část výměny zboží na místních trzích, v dálkovém obchodu převažovaly řemeslné výrobky textil, barviva, zlaté a měděné předměty, kůže, peří, želvovina, lastury, drahé kameny, dále pak vosk, ale také otroci. Ze zemědělských produktů se objevovalo ve větší míře pouze kakao, med, sůl, ryby a bavlna. Při tomto obchodu se zpravidla projevovala regionální specializace (např. peří quetzalů z Guatemaly). V 9. století došlo k úpadku mayské civilizace, část měst byla z neznámých důvodů opuštěna a jejich ruiny pohltila džungle. Příchod Toltéků ze severu v 11. století přinesl renesanci doprovázenou ovšem patrně dalším posílením militarizace společnosti. Kolem Mayapánu a Chitchen Itzá se vytvořily dva vzájemně znepřátelené spojenecké svazy vedoucí sérii válek, která skončila v polovině 15. století pádem Mayapánu, přičemž i vítězové vyšli z války silně oslabeni. Následující desetiletí přinesla několik přírodních katastrof v podobě zemětřesení, sucha a záplav, které mayskou civilizaci dále destabilizovaly. Definitivní ranou byla na počátku 16. století velká epidemie neštovic, jež zavlekli na pobřeží Yucatánu Španělé. Neštovice znamenaly pro Maye počátek demografické katastrofy. Během krátké doby podstatně klesl počet obyvatel regionu, kde podle odhadů žilo v době příchodu Španělů do Ameriky mezi 6 a 7 miliony lidí. I tato skutečnost usnadnila nastolení koloniálního panství, třebaže si zde díky klimatickým podmínkám, jež byly pro Evropany velmi nepříznivé, udrželi Mayové jistý stupeň autonomie až do 17. století. Aztékové Podle tradice přišli Aztékové do centrálního Mexika ve 14. století po dlouhém putování z bájné domoviny Aztlan. Jejich po-
19 Aztékové kus o porobení místních kmenů skončil neúspěchem a ti, kdo se po boji zachránili, založili na ostrovech jezera Texcoco v roce 1324 nebo 1325 město Tenochtitlán, podřízené nejsilnějšímu městskému státu v regionu Atzcapotzalcu. Až do druhé poloviny 20. let 15. století platili Aztékové s rostoucí nechutí atzcapotzalským vládcům tribut, ale v roce 1428 se spolu s dalšími kmeny vzbouřili a na počátku 30. let nadvládu Atzcapotzalca svrhli. Spolu s městskými státy Tetzcocem a Tlacopánem pak vytvořili trojspolek, který za rostoucího významu Tenochtitlánu vedl expanzivní války se sousedy. Aztécký panovník Moctezuma I. rozšířil na počátku druhé poloviny 15. století podstatným způsobem území, jehož obyvatelé museli spojencům odevzdávat tribut v podobě potravin, drahých kovů, velmi ceněného peří ptáka quetzala a osob, obětovaných potom v Tenochtitlánu aztéckým krvelačným božstvům. V té době už byla společnost Aztéků silně diferencovaná, intenzivní zemědělství jí zaručovalo dostatek potravin a řemesla dosahovala mimořádné úrovně zvláště v oblasti zpracování drahých kovů. Na vrcholu sociální pyramidy stál panovník, zvaný nejvyšší mluvčí a považovaný za poloboha. V době rozkvětu aztécké říše se z dřívějších kmenových náčelníků a občinových předáků vyvinula šlechta. Její příslušníci žili z větší části u dvora a tvořili stále početnější vrstvu byrokracie pevně svázané s osobou vladaře. Charakteristickými znaky aztécké společnosti byly výjimečně silná pozice náboženství a neustálá válka. S tím souviselo mimořádné společenské postavení kněží a bojovníků. Náboženství představovalo směsici původních představ kočovných kmenů s prvky, které přijali Aztékové od skupin usedlých na altiplánu. Dobyvatelé tak postupně začleňovali do svého náboženského světa i některé bohy a rituály poražených společenství. Tím vznikal neobyčejně složitý komplex, který je přes letité podrobné studium stále předmětem diskuse a sporů. K nejvyšším bohům patřil bůh stvořitel Quetzalcoatl, bůh deště Tlaloc, a zejména kolibřík jihu Huitzilopochtli, považovaný Aztéky za boha nejmocnějšího. Zejména tento bůh vyžadoval lidské oběti, jen při zasvěcení jeho nového chrámu v Tenochtitlánu v roce 1486 tak bylo obětováno 20 000 zajatců. Potřeba lidských srdcí pro Huitzilipochtliho hnala az-
Předkolumbovské kultury 20 téckou společnost do stálých válek, a třebaže Aztékové ponechávali poraženým protivníkům širokou autonomii, povinnost posílat do Tenochtitlánu příslušníky vlastního etnika k ceremoniálnímu obětování prohlubovala jejich nenávist k aztéckým dobyvatelům. To se projevilo v době příchodu Španělů, kdy tyto kmeny nepovažovaly po krátkém počátečním váhání Evropany za nepřátele, ale spojence a ochotně jim pomáhaly v boji proti Aztékům. Nepřekvapuje tak mimořádné postavení početné skupiny pro fesionálních vojáků, konstituující se v aztécké společnosti patrně od 20. let 15. století. Tito bojovníci nemuseli vykonávat žádnou jinou práci a soustřeďovali se v několika řádech. První dva řád orla a jaguára tvořili pouze příslušníci šlechty, druhé dva Cuautich a hnědé rytíře také muži pocházející z nižších vrstev. Hlavní zbraní aztéckého válečníka byl kyj s hlavicí posázenou ostrými štěpinami sopečného skla, k ochraně pak používali bojovníci štíty a lehká brnění z upěchovaných bavlněných vláken. Vysoká společenská prestiž této skupiny plynula nejen z toho, že rozšiřovala expanzí říši, popř. likvidovala povstání porobených etnik v jejích hranicích, ale především dodávala zajatce určené k obětování bohům. Za tímto účelem organizovali Aztékové v období příliš dlouhého míru tzv. květinové války, předem dohodnutá střetnutí, kde ovšem čekala poražené stejně krutá smrt jako v případě konfliktů skutečných. Kněží jim na obětních kamenech na vrcholcích pyramid otevřeli obsidiánovými noži za živa hrudní dutinu a nabídli vyrvané srdce krvežíznivým bohům. Počet kněží rapidně narůstal od poloviny 15. století. K nejbližšímu okolí panovníka patřili velekněží nejdůležitějších božstev, Huitzilipochtliho a Tlaloca. Tisíce dalších kněží sloužily v chrámech, nabízely bohům obětiny a oběti a v posledním období říše předpovídaly za úplatu budoucnost. Významnou roli hráli kněží i při výchově mladé generace vládnoucí vrstvy ve škole calmecac. Třebaže privilegované skupiny požívaly ve společnosti zcela mimořádného postavení, přinášela jim jejich výlučnost v soudní sféře paradoxní problémy. Příslušníci vyšších vrstev dostávali zpravidla za stejné přečiny i zločiny tvrdší tresty než provinilci neurození. Životní potřeby celé vládnoucí vrstvy
21 Aztékové zabezpečoval jednak tribut společenství porobených Aztéky, jednak práce prostých příslušníků kmene Aztéků. Hospodářskou základnu aztécké říše tvořilo zemědělství. Půdu obdělávali svobodní rolníci, lidé v postavení nevolníků a otroci. Podle názoru většiny historiků byli právě svobodní rolníci nejpočetnější sociální skupinou aztécké společnosti. Obdělávali pro svoji obživu přidělenou občinovou půdu, k tomu ale také pozemky určené pro potřeby vládnoucí vrstvy. Ty byly jinak v péči nevolníků, patrně především příslušníků cizích kmenů, kteří přišli dobrovolně do centrálního Mexika a nestali se součástí občinového systému, a otroků. Svobodní rolníci tvořili původně i velkou část vojska bojujícího při expanzi i obraně aztéckého území, s vytvářením vrstvy profesionálních vojáků však jejich podíl na válečných taženích klesal. I nadále však dostávali část kořisti z válek, zpravidla formou účasti na velkolepých slavnostech s nadbytkem volně přístupných potravin. Stejným způsobem se pak podíleli na konzumaci tributu odevzdávaného porobenými etniky a daní placených občinami v naturáliích aztéckému státu. Intenzivní zemědělství provozovali aztéčtí rolníci zejména na tzv. chinampas, umělých, bohatě zavlažovaných ostrovech z kmenů a rákosí pokrytých úrodnou půdou naplavenou do jezer. Pěstovali na nich, stejně jako na políčkách na jezerních březích, hlavně kukuřici. Ve velké míře sázeli také dýně, boby, fazole, papriku, rajská jablíčka, chilli, ale také bavlnu. Důležitou plodinu představoval kakaovník, jehož boby sloužily nejen jako surovina k přípravě nápoje (cocoatl) a pochoutky v podobě směsi drcené papriky a kakaového prášku (chocolatl), ale také jako platidlo. Ve směnném obchodě používali Aztékové kakaových bobů k vyrovnávání cen zboží. Z domácích zvířat znali Aztékové kromě psa pouze drůbež, chovali hlavně krocany a kachny. Zvláštní vrstvu aztécké společnosti tvořili obchodníci sdružení v profesních spolcích, kteří požívali zvláštní ochrany státu. V mnoha případech působili totiž jako vyzvědači v oblastech, které se měly stát v nadcházejícím období objektem aztécké expanze. Zatímco místní obchod probíhal především na bázi výměny základních potravin nebo řemeslnických výrobků denní potřeby, nabízeli obchodníci na specializovaných tržištích
Předkolumbovské kultury 22 zvláštní komodity v Atzcapotzalcu se prodávali především otroci, v Cholollénu šperky a peří atd. Dálkový obchod se zaměřoval na dražší předměty a suroviny, jako bylo peří, kakao, drahé kovy a kameny, barviva a textil, popř. otroci. Podle některých pramenů se zdá, že aztéčtí obchodníci využívali při svých kontaktech s příslušníky cizích etnik mocenských prostředků a nutili své partnery přijímat předměty neadekvátní hodnoty. Jinak existovaly patrně určité směnné relace mezi jednotlivými druhy zboží, k vyrovnávání hodnoty směňovaných komodit sloužily bavlněné přikrývky, popř. drobné výrobky z mědi a už zmiňované kakaové boby. V aztécké společnosti existovala i početná skupina řemeslníků, kteří vyráběli především luxusní předměty, ale také věci denní potřeby pro vládnoucí vrstvu; rolníci si zhotovovali tyto komodity, zejména oblečení, z velké části sami. Nejprestižnějším řemeslem i uměním bylo zpracování peří. Amantecové vyráběli pro nejvyšší šlechtu ozdoby především z per tropických ptáků, stejná společenská vrstva odebírala od šperkařů také výrobky ze zlata, stříbra a drahokamů. I hrnčíři, tkalci, krejčí a stavitelé pracovali především pro šlechtu a kněží a jejich výrobky překračovaly v některých případech hranici mezi uměním a řemeslem. Vysokou uměleckou kvalitou vynikaly zejména šperky, jejichž velkou část však posléze Španělé k lítosti pozdějších historiků umění a sběratelů roztavili a ze zís kaného kovu razili mince. V ještě menší míře se zachovaly Aztéky tak ceněné výrobky z peří. Velká část keramiky měla jen užitnou hodnotu, aztécká estetika plastického výtvarného umění se od evropské výrazně liší. Architektura měla výrazné rysy monumentality, především ve stavbách stupňovitých pyramid s chrámy a obětními kameny na poslední plošině dosažitelné příkrými schodišti. Ještě impozantnějším dojmem než religiózní stavby působí mohutný vodohospodářský systém hrází, propustí a umělých ostrovů, jimiž kontrolovali Aztékové jezerní soustavu altiplánu. Aztécký kalendář nedosahoval propracovanosti mayského kalendáře a stejnou měrou zaostali za Mayi Aztékové také v oblasti písma. Aztécké piktogramy na přírodním papíře nebyly písmem, ale obrázky, které sice mohly zachytit děj, genealogické údaje, rituály, statistické údaje i podobu terénu včet-
23 Aztékové ně pozemkové držby, nestačily však na abstraktní pojmy. Neobyčejné úctě se těšilo u Aztéků básnictví s velmi barvitými a komplikovanými obrazy, omezené však tematicky především na válku a smrt, často formou oběti. Tuto podobu aztécké společnosti poznali španělští conquistadoři na počátku 16. století. Aztécká říše dosahovala v této době vrcholu své moci, podle některých odborníků však už vykazovala jisté známky krize, která pomohla Španělům k rychlejšímu vítězství. Od roku 1473 tvořilo součást hlavního města říše Tenochtitlánu i bohaté sousední město Tlatelolco. Ostrovy, na nichž Aztékové původně své centrum založili, byly v této době už spojeny navzájem i s pevninou hrázemi umožňujícími v době míru lehkou komunikaci mezi částmi města a v době ohrožení bezpečný obranný prostředek. Ve středu aglomerace stála pyramida o základně 50 50 m a výši cca 53 m, jejíž poslední, sedmá přestavba (znamenající opět zvětšení) proběhla potom v 80. letech 15. století. Na vrcholu pyramidy byl chrám zasvěcený bohu války Huitzilipochtlimu a obětiště, kde kněží nabízeli božstvům lidské oběti. V blízkosti pyramidy se nacházely příbytky kněží a paláce panovníka, předních šlechticů a válečníků. Město mělo i rozsáhlé tržiště, kde se vyměňovaly potraviny a zboží z celé říše a rozsáhlé čtvrti řemeslníků. Podle současných odhadů mohl dosahovat počet obyvatel tohoto náboženského, politického a hospodářského střediska v době největšího rozmachu možná až 350 000. Právě díky hospodářské síle Tlatelolca Aztékové záhy trojspolek nejsilnějších městských států centrálního Mexika rychle a plně ovládli. Od počátku 16. století však museli potlačovat řadu vzpour a neuspěli v pokusu ovládnout kmen Tarasků v dnešním Michoacánu. Právě z této skutečnosti vyvozují někteří historikové tezi o krizi aztécké říše, volného uskupení více než 350 městských států a kmenů, spojovaných povinností odvádět tribut do Tenochtitlánu. Moctezumova smrt ve španělském zajetí v roce 1520 a úmrtí jeho nástupce Cuahtémoca v roce následujícím pak znamenala konec říše zahrnující v době příchodu Evropanů skoro celé území dnešního Mexika, na němž žilo podle různých odhadů 7 15 milionů lidí. Jejich větší část během 20. a 30. let 16. století sice pomřela, ale zbytek pak tvořil významnou část obyvatel kolonie Nové Španělsko.
Conquista a kolonizace Ke břehům kontinentu V roce 1492 dospěly k ostrovům v Karibském moři tři plachetnice janovského mořeplavce ve službách kastilské panovnice Isabely. Kryštof Kolumbus hledal při svém putování na západ cestu k bohatému asijskému kontinentu a až do své smrti v roce 1506 věřil, že dorazil do bezprostřední blízkosti cíle. Při svých plavbách v letech 1493 1496, 1498 1500 a 1502 1504 marně hledal průliv, jímž by pronikl mezi ostrovy ke kýžené Číně či Indii. Od počátku 16. století přitom už stoupal v Itálii i Španělsku počet lidí, kteří Kolumbův názor nesdíleli a spatřovali v jeho asijských ostrovech Nový svět. Španělé kolonizující od roku 1493 postupně ostrovy podnikali stále četnější výpravy k břehům pevniny, již nazval v roce 1507 německý kosmograf Waldseemüller Amerikou. Z osad na Españole a Kubě vyplouvaly lodi mapující postupně pobřeží mezi dnešní Panamou a Floridou. Účastníci expedic přinášeli nejen relativně přesné zeměpisné informace, ale i pověsti o bohatých říších kdesi ve vnitrozemí neznámého kontinentu. V roce 1516 zamířil k dnešnímu mexickému pobřeží v místě budoucího přístavu San Juan de Ulúa Juan Ponce de León, jehož mapy a relace vešly velmi rychle v obecnou známost v celém regionu. Tyto zprávy inspirovaly Diega Velázqueze, guvernéra na Kubě, k vyslání několika průzkumných expedic do oblasti dnešního Yucatánu a dále na sever. První z nich vedl v roce 1517 Francisco Hernández de Córdoba. Jeho dvě plachetnice doprovázené malou brigantinou dosáhly severního pobřeží Yucatánu a sledovaly pobřeží až k zálivu Terminos. Pokusy o přistání u velkých a evidentně bohatých vesnic končily vesměs na odporu indiánů jevících vyšší civilizační úroveň než domorodci, které Španělé poznali na ostrovech Karibiku. Rostoucí ztráty donutily Córdobu rezignovat na uskutečnění průzkumné výpravy do vnitrozemí. Jeho rozhodnutí ovlivnila nepochybně i osobní zkušenost velitel expedice utrpěl při jednom pokusu o vylodění vážné zranění,
25 Hernando Cortés jemuž brzy po návratu na Kubu podlehl. Ještě před smrtí však stačil potvrdit pověsti o bohatství oblasti, do níž vyslal Velázquez hned v roce 1518 další výpravu. V jejím čele stál Juan de Grijalba, disponující mj. mapou Juana Ponce de León, na níž figuroval i poloostrov Mayab, pojmenovaný později Yucatán. Grijalba měl se třemi karavelami a jednou brigantinou hledat zlato, obchodovat s indiány a důkladně zmapovat celý region. Jako hlavní kormidelník jel s Grijalbou účastník plavby Francisca Hernándeze de Córdoba zkušený Antonio de Alaminos, v této době zřejmě největší autorita pro navigaci u amerických břehů. Jednu z lodí vedl potom Pedro de Alvarado, považovaný za vynikajícího vojáka; tady se nepochybně odrazily zkušenosti z výpravy z roku 1517. Grijalba vyplul ze Santiaga de Cuba 8. dubna 1518. Výprava sledovala severní pobřeží Kuby k osadě Matanzas, aby po obeplutí Mysu Svatého Antonína zamířila přímo k pevnině. Objevila ostrov Cozumel a pak pokračovala k zátokám Asunción a San Juan de Ulúa, které byly zmapovány Poncem de León. Přitom Grijalba zakresloval pobřeží a připisoval jména. Zaznamenal mj. řeku Tabasco, přejmenovanou později na Grijalba, a ostrov v zálivu Vera Cruz nazvaný Sacrificios. Od San Juan de Ulúa plula expedice k řece Pánuco. Několikrát vstoupila do kontaktu s domorodci, od nichž získala výměnou nejen potraviny, ale zejména zlaté předměty. Už tento fakt považoval Grijalba za velký úspěch a potvrzení pověstí o kýžené bohaté říši. Další průběh cesty však Grijalbovo nadšení razantně zchladil. U pobřeží Campeche zaútočili na Španěly indiáni a velitel výpravy nařídil na Alaminovu radu návrat na Kubu. V říjnu 1518 tak zakotvily lodi úspěšného podniku opět v Matanzasu. Hernando Cortés Grijalbova zpráva a zejména demonstrace dovezeného zlata urychlily přípravy další expedice, jejímž velitelem jmenoval Velázquez svého osobního tajemníka Hernanda Cortése. Cortés se narodil v Medellínu v Extremaduře v rodině drobného šlechtice, získal jisté vzdělání na univerzitě v Salamance a v roce 1504 odjel na Españolu. Tady působil jako notář až do roku
Conquista a kolonizace 26 1511, kdy se účastnil dobývání Kuby a stal se zde tajemníkem Diega Velázqueze. Potom co získal na ostrově vlastní půdu, začal s hledáním zlata. Po návratu Grijalbovy expedice využil starých vztahů s Velázquezem a dosáhl jmenování velitelem další výpravy k Yucatánu a mexickému pobřeží. V únoru 1519 tak zamířil v čele asi pěti set Španělů k Yucatánu, kde získal mimořádného pomocníka. K expedici se totiž připojil Jerónimo de Aguilar, trosečník jedné z neúspěšných plaveb. Žil zde léta mezi indiány, znal jejich jazyk i mentalitu a přispěl podstatným způsobem ke Cortésově úspěchu v Mexiku. Při postupu expedice dále k severu tlumočil informace indiánů potvrzující zprávy o bohaté říši ve vnitrozemí. Když v dubnu 1519 zakotvila Cortésova plavidla na místě vhodném k založení osady, poručil velitel položit právní základ vzniku prvního evropského města na území budoucího Mexika. Městská rada Veracruzu, složená z Cortésových důstojníků, jej pak jmenovala velitelem výpravy, a vyvázala jej tak z podřízenosti Velázquezovi. Španělé se dostali záhy do konfliktu s indiány, ale ve srážce rozhodným způsobem zvítězili a Cortés dostal od poražených nepřátel a nových spojenců darem dívku Malinali či Malinche, pocházející z vnitrozemí. Děvče poskytlo prostřednictvím tlumočníka Aguilara Španělům množství cenných informací o říši Aztéků. Pověsti o zlatých pokladech tak byly věrohodně potvrzeny a Cortés vedl svůj oddíl k centru říše na altiplánu. Opakovaně odmítal výzvy vládce Aztéků Moctezumy II., aby se vrátil na pobřeží. V několika bitvách porazil kmeny porobené Aztéky, a když je tak přesvědčil o své síle, přešli nedávní nepřátelé ochotně na jeho stranu. Obrovská početní převaha domorodců nebyla schopna vyrovnat technologickou převahu Evropanů disponujících střelnými zbraněmi a koňmi, kteří navíc obratně využívali nejistoty, jíž probudilo vylodění Španělů na pobřeží. Kdysi jedno z nejdůležitějších místních božstev v podobě bílého vousatého muže, který podle tradice naučil indiány pěstovat kukuřici a vyrábět keramiku, podlehlo v minulosti krvežíznivým bohům a muselo opustit Mexiko. Než zmizelo v moři na východě slíbilo svým stoupencům návrat. Španělé svými bílými tvářemi a vousy zmizelého boha alespoň částečně připomínali a nechyběly jim ani další božské atributy, např.
27 Hernando Cortés schopnost ovládat hromy a blesky (třebaže palba z arkebuz a dvouháků nepůsobila velké faktické škody, byl její psychologický účinek nesmírný). Velkou výhodu představovala i jízda. Nejen pro svou údernost a fakt, že domorodý pěšák neměl proti španělskému jezdci vybavenému mečem či kopím nejmenší šanci úspěšné obrany. Indiáni totiž navíc z počátku považovali jezdce a koně za jednu bytost a její schopnost rozdělení opět hovořila pro božský původ cizinců. Moctezuma disponující v Tenochtitlánu podrobnými informacemi o Cortésově postupu tak nebyl evidentně schopen rozhodnout, má-li považovat Španěly za lidské vetřelce a vyslat proti nim své profesionální vojáky, nebo za bohy, jimž musí odevzdat vládu nad říší. Z této nerozhodnosti vyplynula i Moctezumova politika vůči Cortésovi. Opakovaně posílal ke Španělům emisary a žádal, aby se vrátili zpět na pobřeží. Nakonec ovšem zvolil jako argument ten nejhorší prostředek. Ve snaze přimět je k přijetí svých výzev nechal poslat Cortésovi bohaté dary v podobě zlatých šperků, které Španěly jen utvrdily v jejich rozhodnutí: centra zlaté říše nejen dosáhnou, ale také ho dobudou. Nakonec tak činit ani nemuseli, Moctezuma je očekával se svými šlechtici ještě před městem a doprovodil je do Tenochtitlánu. 8. listopadu 1519 dosáhl Cortés svého cíle a byl se svými vojáky ubytován jako host vládce aztécké říše ve starém paláci. Následující týdny a měsíce se sice Španělé přesvědčovali o obrovském bohatství Aztéků, zároveň se však zhoršovaly vztahy mezi oběma stranami. Cortés se snažil přemluvit hostitele, aby uznal svrchovanost španělského krále Karla I., odevzdal mu jako tribut část svých zlatých a stříbrných pokladů a přijal se všemi svými poddanými křesťanství. Poslední požadavek vzbudil velký odpor vlivných kněží a Cortés nakonec uvěznil Moctezumu přímo v budově paláce ve snaze získat cenné rukojmí pro případ otevřeného konfliktu. Nezapomínal ovšem zdůrazňovat svoje přátelské vztahy vůči panovníkovi, jehož nepřestával nazývat svým hostem. Přitom jej nezneklidňoval jen rostoucí počet aztéckých hlídek kolem paláce, ale i zpráva, již dostal z pobřeží. V květnu 1520 dorazila k Veracruzu výprava Pánfila Narváeze vyslaná Velázquezem, aby potrestala Cortésovu neposluš-
Conquista a kolonizace 28 nost. Guvernér nijak nepochyboval o splnění svého příkazu. Narváez vynikl při dobývání Jamajky a osvědčil své schopnosti vojáka a velitele s velkou autoritou u oddílu svých profesionálních válečníků při výpravách do nitra Kuby. Velázquez ho odměnil rozsáhlými pozemky, včetně indiánské pracovní síly; statkář pak ještě rozhojnil své bohatství sňatkem, a patrně i proto nejevil původně zájem o Cortésovu mexickou expedici. Když se však dostaly na Kubu zprávy o založení Veracruzu a vypovězení poslušnosti Velázquezovi, vedl Narváez do Mexika trestný oddíl. Po neúspěšném vyjednávání podnikl Cortés rozhodnou akci. Pronikl za noci se svými lidmi do Narváezova tábora v Cempoale nedaleko Veracruzu a překvapivým útokem silnějšího nepřítele zaskočil. Narváez utrpěl hned na začátku srážky těžké zranění a většina jeho mužů jej opustila. Cortés, posílený o Narváezovy dezertéry, pak spěchal zpět do Tenochtitlánu, kde zatím neobratná politika jeho zástupce Pedra Alvarada zhoršila vztahy s obyvatelstvem města na pokraj otevřeného nepřátelství. Když se Cortés pokoušel situaci Moctezumovým prostřednictvím uklidnit a přinutil panovníka, aby promluvil z terasy paláce k nepřátelskému davu na ulici, zaútočili indiáni na svého vládce kamením. Zranění, která Moctezuma utrpěl, sice nebyla vážná, šokující zážitek však zhrzeného panovníka naprosto demoralizoval a způsobil mu smrt. Španělé tak ztratili nejen rukojmí, ale i moc nad dalším vývojem ve městě. Noche triste Cortés chápal, že útok může přijít každým okamžikem, což při obrovském nepoměru sil muselo skončit naprostou porážkou Španělů. Navrhl proto na poradě svých důstojníků město tajně opustit a poté, co umožnil svým nejbližším spolupracovníkům i mužstvu vybrat si z nashromážděných pokladů, zavelel v noci 21. července 1520 k odchodu z paláce. Vojáci s sebou nesli dřevěný most, aby po něm překonali otvory v hrázích, které zničili indiáni ve snaze zabránit Cortésovi v útěku z města. Aztécké hlídky střežící všechny východy z palácového komplexu spustily okamžitě poplach a pochodující conquistadory zasypal mrak kamení, jenž však nezpůsobil Španělům