UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií TEREZA SEDLÁKOVÁ III. ročník prezenční studium Obor: Speciální pedagogika pro 2. stupeň základních škol a pro střední školy a společenské vědy se zaměřením na vzdělávání NEJČASTĚJŠÍ PŘÍČINY ZRAKOVÉHO POSTIŽENÍ V POPULACI ŽÁKŮ ZÁKLADNÍCH ŠKOL, STŘEDNÍCH ŠKOL A V POPULACI DOSPĚLÝCH SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Bakalářská práce OLOMOUC 2012 Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph. D.
Čestné prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a vypracovala jsem ji samostatně. Citace použitých pramenů je úplná, a že jsem v práci neporušila autorská práva [ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)]. V Olomouci dne 28. března 2012 podpis
Poděkování Touto cestou děkuji Mgr. Veronice Růžičkové, Ph. D., za cenné rady, odborné vedení a podporující rady při zpracování mé bakalářské práce.
Obsah ÚVOD... 7 TEORETICKÁ ČÁST... 8 1 Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením... 8 2 Klasifikace osob se zrakovým postižením... 12 2.1 Osoby nevidomé... 16 2.2 Osoby slabozraké... 17 2.3 Osoby se zbytky zraku... 19 2.4 Osoby s poruchami binokulárního vidění... 20 3 Nejčastější příčiny zrakového postižení.... 23 3.1 Získané příčiny zrakového postižení.... 24 3.2 Vrozené příčiny zrakového postižení.... 26 3.3 Přehled nejčastějších zrakových poruch... 26 3.3.1 Poruchy barvocitu... 27 3.3.2 Refrakční vady... 27 3.3.3 Katarakta... 28 3.3.4 Glaukom... 29 3.3.5 Retinopatie... 29 3.3.6 Degenerace očních struktur... 30 3.3.7 Záněty sítnice... 31 3.3.8 Změny terče zrakového nervu... 31
3.3.9 Albinismus... 31 3.3.10 Aniridie... 32 3.3.11 Kolobom... 32 3.3.12. Keratokonus... 32 3.3.13 Mikroftalmie... 32 3.3.14 Nystagmus... 32 3.3.15 Poruchy binokulárního vidění... 33 4 Charakteristika vývojových období u osob se zrakovým postižením... 34 4.1 Žák se zrakovým postižením... 35 4.2 Dospělý se zrakovým postižením... 35 4.3 Senior se zrakovým postižením... 36 PRAKTICKÁ ČÁST... 37 5 Metodika zpracování praktické části... 37 5.1 Cíle výzkumného šetření a stanovení hypotéz... 37 5.2 Použité metody... 37 5.3 Popis zkoumaného vzorku... 38 6 Zpracování výsledků výzkumného šetření... 39 6.1 Otázka č. 1... 39 6.2 Otázka č. 2... 40 6.3 Otázka č. 3... 41 6.4 Otázka č. 4... 43 6.5 Otázka č. 5... 44
6.6 Otázka č. 6... 45 6.7 Otázka č. 7... 46 7 Shrnutí výsledků výzkumného šetření a diskuse... 48 Závěr... 50 Seznam použité literatury... 51 Seznam tabulek... 54 Seznam grafů... 55 Seznam příloh... 56 Příloha č. 1... 57 Anotace... 60
ÚVOD Společnost, jejíž jsme součástí, je až extrémně různorodá. Nejen co do prostředí, ale zejména co do osob, které v ní žijí. Na světě se nevyskytují dvě naprosto identické osoby. Tato jedinečnost se prolíná i do oblasti zdravotní. Platí, že ne všichni lidé mají to štěstí, že jsou zcela zdraví. Nejde jen o tzv. civilizační choroby, ale zejména o oblast zdravotního postižení. V každé části lidských dějin a všech lidských pospolitostech se lze setkat se stopou, která je zde zanechána lidmi s handicapem. Lidí, kteří se s postižením již narodili, ale i s jedinci, kteří k němu přišli buď následkem úrazu, či onemocnění. Jedná se o oblast nesmírně širokou. Jednou ze skupin, které se s nějakým druhem postižení potýkají, jsou osoby mající některý z mnoha druhů zrakového postižení. Lidé takto postižení se v průběhu života musí potýkat s celou řadou potíží. Zrakové postižení patří mezi ty, které mají na kvalitu lidského života extrémní dopad. Zrak je základním smyslem. Jeho omezení, příp. dokonce ztráta takto postiženého jedince významně omezuje. Lidé se s handicapem vyrovnávají rozdílně. Jsou činnosti, kde mohou být do určité míry samostatní, ale i činnosti, kde se bez pomoci druhého neobejdou. Tito lidé ve všech dobách vzbuzovali do jisté míry pozornost svého okolí. A to ať pozitivní, někdy bohužel i tu negativní. Lidské populaci trvalo velmi dlouho, než došla poznání, že zrakově handicapovaní jedinci se mohou do života plnohodnotně zapojit. Pozitivní vývoj byl do jisté míry způsoben zejména vývojem v medicínské oblasti. V okamžiku, kdy bylo lékařství schopno řadu postižení upravit, příp. dokonce částečně eliminovat, začal se významně rozvíjet i obor speciální pedagogika osob se zrakovým postižením. V naší bakalářské práci jsme se zaměřili na oblast nejčastějších příčin zrakového postižení žáků, ale i dospělých. Cílem práce je popsat příčiny nejčastější, zjistit, zda dominují v některém z pohlaví a zda se v různých skupinách vyskytují rozdílné typy zrakového postižení. Práci členíme do dvou základních částí. První z nich je zpracována v teoretické rovině. Ve čtyřech hlavních kapitolách se věnujeme jednak problematice a klasifikaci osob zrakově postižených, ale i nejčastějším příčinám zrakového postižení i charakteristice jednotlivých vývojových období. Praktická část vychází z vlastního výzkumu, který jsme realizovali formou dotazníkového šetření. Vlastnímu ověřování stanovených hypotéz je předřazeno vyhodnocení a uspořádání údajů. 7
TEORETICKÁ ČÁST 1 Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením Každý člověk na celém světě je svým způsobem jedinečný. Jsou mezi námi lidé, kteří nemají to štěstí být zdraví a od ostatních se odlišují. Od pradávna proto vznikají předsudky a tito lidé jsou určitým způsobem pozorováni a vnímáni společností z trochu jiného úhlu pohledu. Do této skupiny lidí můžeme zařadit osoby, které jsou obecně nazýváni jako slepci. Tito jedinci často stáli na okraji společnosti a byli závislí na pomoci druhých. I když občas existovaly i výjimky, kdy v určitých oblastech brala společnost tyto jednice jako nadané. S postupem času se začal brát větší ohled na postižené jedince a od společnosti se jim dostávalo pozitivnějšího přijetí. Domníváme se, že tato doba byla ovšem velice zdlouhavá. Myslíme si, že je důležité, aby společnost začala chápat, jaké potřeby tito lidé mají. Že je pro ně důležité mít svoje vlastní zásady, metody a organizaci, jak se začlenit do intaktní společnosti a mít stejné postavení jako zdraví lidé. Na jedné straně spadají tito lidé do podoboru medicíny, kde se vedou různé teorie o tzv. šetření zraku. Na druhé straně spadají tito jedinci do podoboru pedagogiky a psychologie, kdy nejsou vnímáni jako rovnoprávní. Obě tyto strany byly výsledkem snahy odborníků o zavedení samostatné vědní disciplíny, která by byla schopna jedince se zrakovým postižením výchovně vzdělávat. Je patrné, že vývoj speciálně pedagogického oboru nebyl vůbec jednoduchý. V dnešní době je tato vědní disciplína označována jako tyflopedie (z řeckého tyflos slepý, paidea výchova). Tyflopedie je jedním z oboru speciální pedagogiky, který se zabývá problematikou spjatou s rozvojem, výchovou a vzděláním osob se zrakovým postižením. (Ludíková, 2006, s. 7) Pro osoby se zrakovým postižením byly především důležité informace z oftalmologie. Oční lékaři byli důležití partneři v určování, co mohl zrakové postižený vykonávat a co naopak nesměl. Ve spojení se zrakovými vadami, či postižením se začali používat termíny jako oftalmopedie, okulopedie nebo optopedie. Určitý posun na našem 8
území nastal v 70. letech 20. století, kdy profesor Sovák vypracoval koncepci speciální pedagogiky, ve které ustanovil šest základních oborů. Součástí těchto oborů, je již zmiňovaná tyflopedie. V naší zemi se používají dva termíny zabývající se zrakovým postižením. Jsou to tyflopedie a oftalmopedie. Fakt, že existují dva názvoslovné termíny pro označení jednoho oboru, není pro jeho rozvoj v mezinárodním pojetí dobré. Vedou se nesčetné diskuze, zda tyto termíny používat. Jesenský v souvislosti se změnou paradigmat a se zavedením pojmu komprehenzivní speciální pedagogika ustanovil nový pojem komprehenzivní tyflopedie. (Jesenský, 2000) Naskýtá se zde otázka, zda-li by dané termíny neměly být nahrazeny výstižnějším označením, které by mohlo pomoci i v rámci mezinárodní terminologie. Jednou z možností se tak stalo přejmenování oboru na obor speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením má jasně vymezené kategorie. Do ní zahrnujeme cíl, kterého by mělo být dosaženo. Ludíková (Ludíková, 2006, s. 8) uvádí: Cílem tyflopedie je maximální rozvoj osobnosti jednice se zdravotním postižením, což znamená nejen dosažení nejvyššího stupně socializace, včetně zajištění adekvátních podmínek pro edukaci, ale i přípravu na povolání, následné pracovní zařazení a plnohodnotné společenské uplatnění. Obor speciální pedagogika osob se zrakovým postižením bádá za použití jakých zásad, metod, podmínek a organizačních forem můžeme docílit výše uvedeného cíle, který se pokaždé ohlíží na osobní zvláštnosti duševního i fyzického vývoje každého jedince. Při uskutečňování vytyčeného cíle je důležité si uvědomit, že jedná o docílení takové úrovně rozvoje, která je možná s ohledem na hlediska daná zejména zrakovou vadou. Z toho vyplývá, že stupněm, rozsahem a druhem zrakového postižení současně nesmí být přehlížen ani význam celkového osobnostního vybavení každého jedince. (Renotiérová, Ludíková a kol., 2005) Další vymezenou kategorií je předmět, který formuluje ve svém pojetí Jesenský. Předmětem komprehenzivní tyflopedie je zrakově handicapovaný člověk v situaci edukace. Tyfloedukace se od běžné edukace odlišuje svým zaměřením na zrakově handicapovaného jedince a skupiny a jejich edukační potřeby. (Jesenský, 2000, s. 41) Podobně jako jiné obory má i speciální pedagogika osob se zrakovým postižením svoji konstrukci, přičemž její rozdělení může být vnímáno z několika hledisek. 9
Nejčastěji se jedná o hledisko věku. Poté pojednáváme o speciální pedagogice osob se zrakovým postižením raného věku, předškolního věku, školního věku, dospělých andragogiku a seniorů gerantagogiku. Do dalšího dělení můžeme zahrnout míru a stupeň zrakového postižení. Sem nejčastěji zahrnujeme speciální pedagogiku osob nevidomých, speciální pedagogiku osob se zbytky zraku, speciální pedagogiku osob s binokulárním viděním, speciální pedagogiku osob slabozrakých. Zapomenuta by jistě neměla být ani oblast vnitřního rozdělení oboru na didaktiku speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením, na základy speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením, na oblast srovnávací speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením a na metodologii speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením. Je možná i řada jiných členění s mnohem detailnější klasifikací. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) Jednotlivé vědní obory nemohou existovat v izolaci bez provazeb na obory další. Stejně tak je tomu i u speciální pedagogiky osob, které mají zdravotní postižení. Vazby zasahují do sféry přírodovědních, ale i společenskovědních oborů. Nelze hovořit o jejich jednotnosti. Lze se setkat s vazbami až extrémně úzkými, ale i protikladem, kdy se dílčí vazby dotýkají jen minimálně. Kooperace speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením patří mezi obory, jejichž záběr je široký. Lze vysledovat vazby do oblasti pedagogiky, sociologie, filozofie, ale i psychologie, a to zejména obecné, vývojové, patopsychologie, pedagogické, apod. Mezi základní vazby s přírodovědními obory bezesporu patří ta s oftalmologií. Nezanedbatelnými jsou ale i ostatní obory z oblasti medicíny. Jde o psychiatrii, neurologii i pediatrii. Aktuální stav poznání při řešení jednotlivých oblastí postižení přináší zrakově postiženým řadu speciálních pomůcek. Je možno konstatovat, že bez nich se již tento obor prakticky neobejde. Jejich technický vývoj zasahuje do řady oborů, nelze nevzpomenou např. fyziku zastoupenou akustikou i optikou. Zejména v posledních obdobích je stále patrnější příklon k elektronice a kybernetice. Jak již bylo zmíněno, speciální pedagogika osob se zrakovým postižením je obor s mimořádně širokou množinou spolupracujících sociálněpedagogických oborů. Ze stěžejních pedií lze jmenovat zejména psychopedii, surdopedii, etopedii, logopedii, somatopedii, pedagogiku osob s kombinovanými vadami, ale i speciální pedagogiku osob s vývojovými poruchami učení. Význam takto široké množiny spolupracujících oborů byl již zmíněn a je více než zřejmý. Vyplývá z logiky dané problematiky. 10
Spočívá v tom, že speciální pedagogika osob se zrakovým postižením je jedním z oborů pedagogiky speciální. Bez tohoto širokého propojení směrem k jiným sociálněpedagogickým oborům, by nebyl další rozvoj tohoto specializovaného oboru reálný. V provazbách existuje jeden obor, mající postavení specifické. Jedná se o tyflologii, jež je do jisté míry oborem hraničním. Lze ji charakterizovat jako obor, který se zabývá všemi souvislostmi života osob se zrakovým postižením. Jeho průnik s některými rovinami speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením dosahuje takového rozměru, že přesné hranice je téměř nemožné pregnatně definovat. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007). V této kapitole jsme se věnovali oblasti speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením. Je zřejmé, že v minulosti byly osoby se zrakovým postižením posuzovány pouze ze zdravotnického hlediska, což nebylo dostačující. Domníváme se, že určitý posun nastal po vypracování koncepce speciální pedagogiky profesora Sováka. Dalším důležitým hlediskem, kterému jsme se podrobněji věnovali v následující kapitole, je rozdělení osob podle stupně postižení. 11
2 Klasifikace osob se zrakovým postižením Celkový výčet jedinců se zrakovým postižením není přesně znám. Počet osob se zrakovým postižením na celém světě přesahuje asi 180 milionů lidí. Přibližné odhady v České republice odhalují asi 1 200 000 občanů se zdravotním postižením. Řehořová (in Rozsíval, 2006, s. 351) uvádí: v České republice je v současné době cca mezi 60.000 100.000 osob s těžkým zrakovým postižením, z toho 7.000 12.000 je nevidomých. Asi 35 40% těžce zrakově postižených je nezletilých a v produktivním věku. 60 65% všech zrakově postižených jsou lidé nad 60 let. Myslíme si, že pro danou problematiku je důležité definovat, kdo je za osobu se zrakovým postižením považován. Přesné vymezení neexistuje. Odlišné je vymezení v rámci pohledu zdravotnického, školského, či sociální sféry. V různých publikacích a odborné literatuře jsme se setkali s odlišným členěním kategorií osob se zrakovým postižením. Pro potřeby speciální pedagogiky je za jednice se zrakovým postižením chápána osoba, která trpí oční vadou či chorobou, kdy po optimální korekci má stále zrakové vnímání narušeno natolik, že jí činí problémy v běžném životě. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 37) Dle WHO 1992 je osoba se zrakovým postižením, ta, která má postižení zrakových funkcí trvající i po medicínské léčbě anebo po korigování standardní refrakční vady a má zrakovou ostrost horší než 0,3 (6/18) až po světlocit nebo je zorné pole omezeno pod 10 stupňů při centrální fixaci. Přitom tato osoba užívá nebo je potencionálně schopna používat zrak na plánování a vlastní provádění činností. WHO (MKN 10) klasifikuje zrakové postižení: Střední slabozrakost Zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/18 (0,30), minimum rovné nebo lepší než 6/60 (0,10); 3/10 1/10, kategorie zrakového postižení 1. 12
Silná slabozrakost Zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/60 (0,10), minimum rovné nebo lepší než 3/60 (0,05); 1/10 1/20, kategorie zrakového postižení 2. Těžce slabý zrak Zraková ostrost s možnou korekcí: maximum menší než 3/60 (0,05), minimum rovné nebo lepší než 1/60 (0,02); 1/20 1/50, kategorie zrakového postižení 3, koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů. Praktická slepota zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí 1/60 (0,02), 1/50 až světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální ostrost není postižena, kategorie zrakového postižení 4, Úplná slepota ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí, kategorie zrakového postižení 5, (SONS 2003) Medicínský názor na rozdělení může vycházet z faktu, která část zrakového analyzátoru je narušena. WHO v souladu desáté decentní revize Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů prosazuje toto rozdělení: H 00 H 06 nemoci očního víčka, slzného ústrojí a očnice, H 10 H 13 onemocnění spojivek, 13
H 15 H 22 nemoci skléry, rohovky, duhovky a řasnatého tělesa, H 25 H 28 onemocnění čočky, H 30 H 36 nemoci cévnatky a sítnice, H 40 H 42 glaukom, H 43 H 45 nemoci sklivce a očního bulbu, H 46 H 48 nemoci zrakového nervu a zrakových drah, H 49 H 52 poruchy očních svalů, binokulárního pohybu, akomodace a refrakce, H 53 H 54 poruchy vidění a slepota, H 55 H 59 jiné nemoci a oční adnex. (Renotiérová, Ludíková, a kol., 2005) Další možné členění zrakových vad podle Květoňové Švecové (2000): ztráta zrakové ostrosti, postižení šíře zorného pole, okulomotorické problémy, obtíže se zpracováním zrakových informací. Potíže při ztrátě zrakové ostrosti Stupeň redukce zrakové ostrosti může být různý. Člověk může mít problémy při rozlišování detailů a malých objektů, s rozlišováním velkých předmětů se problémy nemusí projevovat. Postižení šíře zorného pole Postižení zorného pole může člověka omezovat v oblasti prostorové orientace a samostatném pohybu, ale také při pohybu na ploše, při čtení textu, zvládání pracovních a školních povinností, atd. Mezi druhy postižení zorného pole patří: zúžené zorné pole zleva nebo zprava, jednostranné nebo oboustranné, výpadky v zorném poli periferního či centrálního charakteru. Odborný výraz skotom je označován jako výpadek části zorného pole. 14
Okulomotorické problémy Okulomotorické problémy se mohou dostavit při porušení koordinace pohybu očí. Projeví se například při sledování dráhy předmětu, který se pohybuje, příp. při cílených pohybech vedoucích k uchopení nějakého předmětu. Dále může být potíž při sledování blízkého předmětu, kdy se některé z očí nebo obě oči stáčejí určitým směrem. Zpracování informací získaných zrakem Potíže začínají v oblasti zrakových center v mozkové kůře. U poškození, které je nazýváno jako korová slepota má člověk potíže se zpracováním zrakové informace, i když není poškozen zrakový nerv. Jednou chybí světlocit, jindy je částečně zachován. Korová slepota může být prozatímní, člověk si často si domýšlí, co viděl. Poruchy barvocitu Oko je schopno rozlišovat různé délky elektromagnetického vlnění a dekódovat je ve formě barev. Vlnové délky se nacházejí v rozmezí 380 780 nm. Čípky, které zajišťují barevné vidění, nejsou v určitých případech schopny rozlišit konkrétní vlnovou délku, chybí například čípkové pigmenty určitého typu nebo naopak žádné čípkové pigmenty člověk nemá. (Finková, 2011) Obsahem různorodých odborných knih, které se zabývají lidmi se zrakovým postižením, je zpravidla toto členění: z etiologického hlediska (postižení orgánové či funkční), z doby vzniku (postižení vrozené či získané), ze stupně postižení (osoby nevidomé, osoby se zbytky zraku, osoby slabozraké a osoby s poruchami binokulárního vidění), z hlediska trvání zrakové vady (krátkodobé akutní, dlouhodobé chronické, opakující se recidivující). Ani toto členění není zcela kompletní. Je možné stanovit i množství jiných rozdělení, která vychází z dalších důležitých činitelů. 15
Současná speciální pedagogika osob se zrakovým postižením dělí tyto osoby do základní kategorie: osoby nevidomé, osoby se zbytky zraku, osoby slabozraké, osoby s poruchami binokulárního vidění. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) 2.1 Osoby nevidomé Osoby nevidomé se řadí do skupiny osob s nejtěžším stupněm zrakového postižení. Tato skupina zahrnuje děti, mládež a dospělé, kteří mají narušeno zrakové vnímání na stupni nevidomosti. Nevidomost je ireverzibilní pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 světlocit. Nevidomost se podle doby vzniku dělí na vrozenou a získanou. Do nejčastějších příčin, které jsou zapříčiněny vrozenou nevidomostí, můžeme zařadit porušení plodu v době prenatální, dědičnost, infekční choroby matky v době těhotenství např. rubeola, pohlavní choroby matky (syfilis, toxoplazmóza, virová onemocnění, narkomanie, aj.) Do obvyklých příčin nevidomosti získané patří glaukom, katarakta, progrese refrakčních vad, retinopatie, intoxikace, nádory, komplikace při diabetes, úrazy, meningitida, aj. Další dělení: Praktická nevidomost Pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/ 60 včetně. Binokulární zorné pole menší než 10, ale větší než 5 kolem centrální fixace. Skutečná slepota Pokles centrální zrakové ostrosti po 1/60 světlocit. Binokulární zorné pole pod 5 a méně i bez porušení centrální fixace. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) 16
Plná slepota Světlocit s chybnou světelnou projekcí až do ztráty světlocitu. (Dotřelová in Kraus, 1997, s. 317) Tyto druhy nevidomosti se od sebe odlišují hlavně schopností využití zorného pole a zrakovou ostrostí, ale také možností rozlišit světlo od tmy. Největším problémem u těchto lidí, je získávání informací zrakovou cestou. Odborná literatura uvádí, že téměř 80 % informací lidé získávají pomocí zraku. Proto jsou nevidomí lidé závislí na využívání náhradních smyslů. V tomto případě se tedy zcela nezastupitelnou stává kompenzace. Z důvodu maximálního rozvoje osobnosti je důležité, aby jedinci pracovali s nižšími kompenzačními činiteli, mezi které patří hmat, sluch, chuť a čich, ale také s vyššími kompenzačními činiteli mezi které patří paměť, řeč, myšlení, obrazotvornost a představivost. Další významnou roli v životě nevidomých hrají kompenzační pomůcky, které jsou vyrobené pro potřeby těchto osob. Nevidomí lidé používají ke komunikaci speciální bodové písmo. Braillovo písmo tvoří soustavu šesti bodů, kde jsou jednotlivá písmena tvořena vytláčením kombinací jednoho až pěti bodů. K psaní využívají nevidomí lidé Pichtův stroj. Pro lepší orientaci nevidomých v terénu slouží bílá hůl, prvky ozvučeného prostředí či hmatový popis tras, popřípadě speciálně vycvičení vodící psi. Určité problémy mají nevidomí i v oblasti se zařazením do společnosti, které mohou vycházet ze špatné výchovy, z pohledu společnosti, ale i jiných příčin. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) 2.2 Osoby slabozraké Do skupiny lidí, kteří mají zrakové vnímání na stupni slabozrakosti, zahrnujeme děti, mládež i dospělé. Slabozrakost je ireverzibilní pokles zrakové ostrosti na lepším oku pod 6/18 až 3/60 včetně. Z praktického hlediska dělíme slabozrakost na lehkou do 6/60 včetně a těžkou pod 6/60 do 3/60 včetně. (Kraus, 1997, s. 317) Slabozrakost je možné označit jako orgánové postižení obou očí, které i po optimální brýlové korekci dělá postiženým problémy v běžném životě. Podle stupně postižení je možné rozdělit slabozraké osoby na tři základní skupiny lehce, středně a těžce. 17
Slabozrakost můžeme dělit na získanou a vrozenou a může vzniknout v období prenatálním, perinatálním či postnatálním. S touto vadou je spojena řada problémů. Mezi některé z nich můžeme zařadit narušení zorného pole, kdy jde např. o výpadky zorného pole, zúžení zorného pole až po trubicovité vidění, skotomy v zorném poli a jiné. Osoby se slabozrakostí zcela jistě využívají zrak jinak a i kvalita zrakového vnímání je jiná než u osob bez zrakového postižení. Lidem se slabozrakostí dělá tato vada největší potíže v rozvoji zrakového vnímání, kdy u něho často dochází k omezení, deformaci nebo snížení. V důsledku tohoto postižení je nutné podotknout, že osoby se slabozrakostí mají sníženou schopnost pracovního a grafického výkonu. Určité problémy mají tito lidé i se slabou pozorností, rychlejší unavitelností, sníženou koncentrací, pomalejším pracovním tempem a dalším. Domníváme se, že výčet problémů, které jedinci mají v důsledku této vady je zajisté mnohem širší. Určitou pomoc těmto lidem zabezpečují kompenzační pomůcky. Problémy spojené se slabozrakostí se prolínají i do oblasti výchovně-vzdělávacího procesu. U slabozrakých dětí se projevují např. nepřesným vnímáním předmětů či jejich detailů, často se objevuje špatné rozlišování písmen, barev, číslic a dalších symbolických zobrazení. Důležitým faktorem při práci se slabozrakými osobami je dodržování rigorózních zásad zrakové hygieny, které by měli lidé s touto vadou dodržovat po konzultacích se svým oftalmologem. Tyto zásady se týkají především střídáním zrakové práce do blízka i do dálky, vyšší světelné intenzity, která se prolíná do oblasti centrálního osvětlení i komplementárního přisvícení, dále využívání doplňkové optiky, např. lupy, televizní lupy, turmony, atd. Dalšími důležitými faktory je zajištění dostačující velikosti a barevné kontrastnosti předmětu, odstranění nadbytku detailů, správné umístění sledovaného předmětu, či zvětšování textů pro tyto osoby. (Finková Ludíková, Růžičková, 2007) Potíže mohou být spojené i s výběrem správné školy, hlavně základní a střední. Škola by měla mít jisté zkušenosti s integrací slabozrakých žáků, popř. je možné zvolit školu určenou žákům se zrakovým postižením. Výběr školy může mít celkový vliv na život jedince se zrakovým postižením. U pracovního uplatnění je situace značně komplikovanější, jelikož jsou slabozraké osoby často poznamenány stupněm progrese zrakového postižení. Často se u osob se slabozrakostí objevují pocity méněcennosti. (Finková, 2011) 18
2.3 Osoby se zbytky zraku Skupina osob se zbytky zraku je tvořena dětmi, mládeží a dospělými. Zaujalo nás, že tato skupina bývá z pohledu lékařského téměř vynechána a ve většině případů je zařazována na úroveň těžké slabozrakosti. Z toho úhlu pohledu je tedy možné uvést, že kategorie osob se zbytky zraku je vnímána jako skupina, která se vyskytuje mezi těžce slabozrakými a prakticky nevidomým osobami. Tato skupina se číselně vymezuje v mezích zrakové ostrosti 3/60-0,5/60. (Finková, 2011) Osoby se zbytky zraku patří do kategorie, která může být stabilní, ovšem někdy může dojít až k progresi, či k určitému zlepšení. Osoby s tímto typem postižení mají značně deformované, snížené nebo narušené zrakové vnímání, které provází značné narušení představ jedinců. Další negativní příčinou spojovanou s touto vadou je snížení grafické schopnosti a určité omezení pracovních schopností. Kvůli značnému omezení zraku, který je pro plnohodnotný život velice důležitý v rámci získávání různých informací, se začala využívat tzv. dvojmetoda. Dvojmetoda znamená, že osoby se zbytky zraku využívají metody a postupy osob nevidomých i slabozrakých. U činností, kterých se osoby se zbytky zraku účastní, jde o odpovídající používání a podporování rozvoje zrakových schopností, ovšem za dodržování přísných zásad zrakové hygieny. Například síla osvětlení může být podle individuální potřeby dítěte až 10 krát vyšší při práci na blízko než u osob slabozrakých. Také je značně omezena časovost dané práce a to zejména u malých dětí. Ve škole se učí žáci číst zvětšený černotisk pomocí optických korekčních pomůcek, ale zároveň se učí i Braillovo písmo. Je tedy vhodné rozvíjet jak zrakové schopnosti, tak hmatové vnímání a další kompenzační faktory. Organismus osob se zbytky zraku je prakticky neustále pod velkým tlakem. Tento stav je dán tím, že tyto osoby disponují malými rezidui zraku, která ale chtějí v maximální míře prosazovat. Využívají k tomu jiné kompenzační činitele. Osoby se zbytky zraku musejí ve svém životě vynakládat velké úsilí, aby zrakem rozpoznaly aktivity nebo objekty, aby správně vykonaly úkony, ale hlavně, aby neohrozily sebe nebo ostatní osoby. Dalším negativním důsledkem je skutečnost, že se tyto osoby musejí nad vším hluboce ohýbat a často dostávat do nepřirozených poloh. Tím trpí jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické, a to zejména z důvodu extrémní koncentrace na činnost. Výsledkem je podrážděnost, problémy v procesu socializace, schopnost přizpůsobení a další s tím spojené 19
komplikace. K častým potížím můžeme zařadit i orientaci v prostoru a samostatný pohyb, se kterým mají osoby se zbytky zraku často problémy. Proto se osobám se zbytky zraku doporučuje asistence jiné osoby, popř. chůze s bílou holí. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) 2.4 Osoby s poruchami binokulárního vidění Kategorie osob s poruchami binokulárního vidění je řazena mezi nejrozšířenější. Skupina zahrnuje děti, mládež i dospělé, kteří mají zrakové vnímání oslabené z důvodu funkční poruchy. Tuto vadu lze včasným objevením a péčí zmírnit či odstranit. Toto zmírnění je omezeno věkem zhruba 7-8 let. Následná vyhlídka odstranění poruch je čím dál menší. (Finková, 2011) Binokulární vidění je získaná schopnost, která se začíná vyvíjet po narození s dozráváním sítnice a její žluté skvrny. Již v průběhu prvního roku života se vyvíjí reflex konvergence, schopnost zaostřování předmětů, rozvíjí se mechanismy fúze a později i stereoskopického vidění. V průběhu prvních šesti let života postupně dochází k dalšímu zdokonalování, upevňování a stabilizaci jednoduchého binokulárního vidění. (Ludíková, Finková, Růžičková, 2007, s. 46) Binokulární vidění se dělí na tři stupně: Simultánní percepce Jde o nejjednodušší formu binokulárního vidění, kdy se jedná o schopnost vnímat obraz na sítnici obou očí. Fúze Jde o fázi, kdy je již umožněno dokonalejší spojení obrazu pravého a levého oka v jeden vjem. Stereopse vidění. Jedná se o schopnost prostorového vnímání a je nejvyšším stupněm binokulárního 20
U poruch jednoduchého binokulárního vidění se většinou vyskytuje amblyopie a strabismus. Následkem je, že se na sítnicích obou očí netvoří na stejných místech dva rovnovážné obrazy, které by po spojení vytvořily prostorový vjem. Osoby, které mají tyto vady, mívají problémy v oblasti prostorové orientace a nejsou schopny plnohodnotně vnímat prostor. (Finková, 2011) Amblyopie (tupozrakost) - je snížení zrakové ostrosti při optimálním vykorigování bez viditelných známek oční nemoci. Postihuje především centrální vidění. Jde o funkční vadu zraku, u které dochází ke snížení zrakové ostrosti jednoho oka. Při amblyopii může být zraková ostrost snížena až na mez praktické slepoty. Amblyopie má několik typů: kongenitální amblyopie (patologický činitel zasáhl v době od počátku organogeneze do doby narození), amblyopie ze zástavy vývoje (rušivá příčna zasáhla v období vývoje zraku, tj. do 4 let), amblyopie z vyřazení z funkce (příčina zasáhla po dokončeném funkčním vývoji). (Kraus, 1997) Strabismus (šilhání) je porucha rovnovážného postavení očí. Osy očí nejsou rovnoběžné, obrázky na sítnicích obou očí nevznikají na stejných místech. Proto nemůže při spolupráci obou očí dojít k úplnému překrytí a objevuje se tzv. diplopie, což je dvojité vidění. Navíc u této vady nevzniká na sítnici prostorový vjem. Strabismus má také několik typů: dle úhlu šilhání: konkomitující x inkonkomitující, dle směru šilhání: esotropie, exotropie, hypertropie, hypotropie, dle preference: monokulární, alternující. K rozvoji binokulárních funkcí se využívá speciálních přístrojů, např. cheiroskop, stereoskop, atd. (Renotiérová, Ludíková, a kol., 2005) Další problémy spojené s binokulárním viděním se odrážejí i v oblasti školní docházky, kdy děti mohou mít určité problémy se psaním a čtením. Jako pomůcku 21
používají děti podkladový řádek nebo čtecí okénko, kde je text podle potřeby zvýrazněn. Další problém je spojen s prací s osobami s binokulárním viděním. Je třeba si uvědomit, že u těchto lidí jsou často motorické reakce na zrakové podněty nepřesnější a pomalejší. U těchto lidí dochází k utváření představ pomaleji a ne tak kvalitně jako u lidí bez postižení. Též jsou rychleji unavitelní a často dochází k slzení očí. Podobně jako u předešlých vad, tak i u osob s binokulárním viděním mohou přetrvávat pocity méněcennosti. Co se týká prognóz, patří skupina osob s poruchami binokulárního vidění do kategorie s dobrou perspektivou. (Renotiérová, Ludíková, a kol., 2005) 22
3 Nejčastější příčiny zrakového postižení. Úvodem konstatujeme, že při studiu podkladových materiálů jsme dospěli k závěru, že literatura dělí nejčastější příčiny zrakového postižení do dvou základních kategorií. Členění vychází z premisy, že některé z příčin souvisí se získáním a některé s vrozeností. Ještě před vlastním detailním pohledem na dvě primární kategorie, uvedeme zastoupení jednotlivých etiologických faktorů, majících vliv na vznik těžkého zrakového postižení. Jedná se kombinaci příčin získaných i vrozených. V celosvětovém měřítku je zastoupení následující: Graf 1: Rozdělení etiologických faktorů vzniku zrakového postižení v celosvětovém měřítku. UPOL. Úvod do speciální pedagogiky [online]. c2012, [cit. 2012-02-12]. http://tdt.upol.cz/soubory/uvod_do_specialni_pedagogiky_osob_se_zrakovym_postizen im_publikace.pdf 23
Stejná skupina etiologických faktorů majících vliv na vznik těžkého zrakového postižení na území EU: Graf 2: Rozdělení etiologických faktorů vzniku zrakového postižení v zemích EU. UPOL. Úvod do speciální pedagogiky [online]. c2012, [cit. 2012-02-12]. http://tdt.upol.cz/soubory/uvod_do_specialni_pedagogiky_osob_se_zrakovym_postizen im_publikace.pdf Z volně přístupných zdrojů se nám nepodařilo separovat stejné údaje až do úrovně České republiky. Domníváme se ovšem, že struktura zřejmě nebude významně odlišná od celého regionu EU. K této hypotéze nás vede jak geografická, ale zejména prakticky identická demografická shodnost jednotlivých členských států sdružených v Evropské unii. 3.1 Získané příčiny zrakového postižení. V souladu se studovanými podklady se domníváme, že řada ze získaných příčin je jasně klasifikovatelná, u některých je zatřídění složitější. Jedná se zejména o oblast tzv. perinatální. To je kolem, resp. během porodu. Zde dochází k částečnému překryvu i z toho důvodu, že z tyflopedického hlediska období zahrnuje osm týdnů před a po porodu. 24
Kategorie příčin zrakového postižení: progrese refrakčních vad, zákaly (glaukom, katarakta), důsledek jiného onemocnění (roztroušená skleróza, meningitis, diabetes, apod.), úrazové vlivy, nádorové onemocnění oka, příp. zrakového centra, chemické, příp. fyzikální vlivy působící na zrakový orgán, vliv stárnutí organismu. Právě posledně jmenovaná kategorie je z těch, která se početně jeví jako nejrozsáhlejší. Světová zdravotnická organizace nevidomých uvádí, že na světě žije 150 mil. osob s těžkým zrakovým postižením, z čehož je 38 mil. nevidomých. Rok od roku se tato čísla zvyšují s prodlužováním délky života a s vyšší mírou výskytu zrakových onemocnění osob starších. V Evropě má problémy se zrakem zhruba každý 60tý člověk. V České republice je takových lidí 150-200 tisíc. Dioptrické brýle nosí většina dospělých, ale o vážném zrakovém postižení mluvíme, až když brýle nepomáhají zrakovou vadu zcela korigovat. (Zdroj: TYFLOEMPLOYABILITY [online]. c2012, [cit. 2012-03-10]. Dostupný z WWW: < http://www.tyfloemploy.org/o-zrakovych-vadach> Rozsah poškození zraku má přímou souvislost s věkem. Je odhadováno, že okolo 82ti% nevidomých osob jsou lidé starší 50ti let. Další skutečností je i fakt, že postižení zraku se častěji vyskytuje v ženské části populace. Poměr zrakového postižení žen ke stejnému postižení mužů je 2:1. Právě nevidomost připadá na 65% takto postižených žen. Nesporným faktem je i skutečnost, že se vzestupem životní úrovně v rozvojových zemích a tím i demografickým posunem (stárnutím) v této části lidské populace dochází k dalšímu nárůstu osob, jež vykazují známky zrakového postižení. V této souvislosti Světová zdravotnická organizace hovoří o zdvojnásobení počtu zrakově postižených osob do roku 2020. Pro Českou republiku neexistují oblasti sledování těžkého zdravotního postižení relevantní statistická data. Je odhadováno, že s ohledem na demografické i sociální rozložení obyvatelstva, tato nevybočuje ze srovnatelného vzorku. Odhad celkového počtu lidí se zrakovým postižením byl zmíněn v prvním odstavci této kapitoly. 25
Navazujeme, že z tohoto odhadovaného počtu připadá 7 až 12 tis. na osoby z kategorie nevidomých. Z dostupných údajů lze odhadovat, že ani v korelaci zrakového postižení s věkem Česká republika nevybočuje z mezinárodního průměru. Je odhadováno, že z celkového počtu cca 65ti% obyvatel s diagnostikovaným těžkým zrakovým postižením, připadá na věkovou kategorii nad 60 let. Vyslovujeme tedy hypotézu, že dominantním faktorem získaných příčin zrakového postižení je stárnutí organismu. 3.2 Vrozené příčiny zrakového postižení. Vrozené vady bývají povětšinou vadami dědičnými, příp. jsou k nim v rodině určité dispozice. Mohou se také rozvinout vlivem působení škodlivých vlivů, které přímo, či nepřímo působí na zárodek, či plod ve vývoji. Příčiny vzniku vrozeného zrakového postižení lze rozdělit na: dědičné, geneticky podmíněné poškození, vzniklé působením vnějších prenatálních vlivů, - fyzikální (následky úrazů, RTG záření atd.), - chemické (léky, alkohol, drogy), - biologické, kam lze zařadit virové a mikrobiologické vlivy (rubeola, AIDS, syfilis, tuberkulóza, toxoplazmóza apod.). 3.3 Přehled nejčastějších zrakových poruch Společnost je ovlivněna jedním z široce rozšířených mýtů, a to tím, že zrakově postižený člověk nic nevidí nebo vidí tmu. Obvyklým důsledkem tohoto postoje jsou různá nedorozumění. Např. to, že člověk se zrakovým postižením nemající černé brýle či bílou hůl, je podezříván, zda je opravdu zrakově postižený. Další mylná představa je ta, že poškození zraku musí přímo znamenat poškození oka apod. V následujících řádcích se věnujeme nejčastějším zrakovým poruchám. 26
3.3.1 Poruchy barvocitu Jde o neschopnost vidění barev v celém spektru. Celková barvoslepost je ojedinělá. Obvykle jde o nesprávné vnímání určitých barev. Jedná se o poruchu zpravidla dědičnou. Pro pacienta je z psychologického hlediska důležitá skutečnost, že jde o poruchu neprogresivní. Získané poruchy se pak mohou objevit ve stáří, u neuropatií (blíže neurčené onemocnění nervů), sítnicových zánětů, glaukomu a po podávání některých léků, zejména kardiak. Porucha barvocitu je důsledkem změn čípků a jejich funkce, v důsledku čehož je obvykle ovlivněna i zraková ostrost. Fyziologicky správný stav barevného vidění se nazývá trichromazie, tzn., že tři skupiny v oku zastoupených sítnicových čípků reagují na červenou, modrou a zelenou barvu. Diagnostikovatelné jsou následující anomálie: protanomálie horší vidění červené barvy, deuteranomálie horší vidění zelené barvy. V některých případech poruchy barvocitu úplně chybí jedna skupina pigmentu. V těchto případech hovoříme o dichromazii: protanopie - nevidí červenou barvu, deuteranopie - nevidí zelenou barvu, tritanopie nevidí modrou barvu (málo obvyklé). Nahodile se lze v lidské populaci setkat s velmi vzácnou monochromazií. Takto postižený jedinec má pouze jeden čípkový pigment. Četnost frekvence výskytu poruch barvocitu v lidské populaci je odhadována na 8,5 %, z toho cca 8% připadá na muže a 0,5% na ženy. Nejobvykleji se vyskytující poruchou v této kategorii je deuteranomálie. 3.3.2 Refrakční vady Skupina těchto vad patří mezi širší. Jsou do ní zařazeny myopie, hypermetropie, astigmatismus. 27
Myopie, tzv. krátkozrakost je jedna z nejpočetnějších zrakových vad. Do -5 D mluvíme o myopii lehké, tzv. školní. Její vznik nebyl prokázán vlivem zrakové námahy. Myopii je možno členit na: myopii lomivou je zachována délka oka, ale dochází ke zvýšené lomivosti optického prostředí, myopii osovou jedná se o prodloužení osy optického systému. Obvyklé symptomy myopie jsou neostré vidění do dálky, problém s vnímáním hloubky, či oslněním, u nejtěžších případů dochází k výpadkům zorného pole, příp. až slepoty. Medicínsky není léčba možná, funkcionálně je využíváno brýlí. Hypermetropie, tzv. dalekozrakost je opakem myopie. Lidské oko dokáže zvýšením optické mohutnosti vadu, tzv. akomodací do jisté míry tuto nedostatečnost kompenzovat. U tohoto druhu poškození nebyla zaznamenána progresivnost. Hypermetropie je normálním projevem stárnutí, kdy cca od 40tého roku života přibývá každých 10 let cca +1 D korekce. V souvislosti s poklesem akomodační šíře jako důsledek postupujícího věku se hovoří o presbyopii. V minulosti též, tzv. vetchozrakost, příp. stařecká dalekozrakost. Léčba je medicínsky možná pomocí operace, resp. funkcionálně úpravou osvětlení a pomocí brýlí. Astigmatismus důsledkem je rozostřený obraz. Obvyklou příčinou je zakřivení rohovky. Funkcionálně je upravován pomocí brýlí s cylindrickými skly. (Finková, Růžičková, Stejskalová, 2010) 3.3.3 Katarakta Katarakta jinak také šedý zákal, který nejlépe vystihuje poškození čočky. Tento stav je srovnatelný se situací, kdy se zdravý člověk z blízka dívá přes špinavé okno. Z dalších obvyklých symptomů je snížená zraková ostrost, příp. problémy s oslněním způsobené zejména lomem a odrazy světla v zakalené čočce. Běžně rozlišujeme tři typy odpovídající době vzniku: vrozená, poúrazová, spojená se stářím (v minulosti tzv. senilní). Funkcionálně je katarakta kompenzována úpravou osvětlení. V současné době obvyklejší je řešení medicínské. Jedná se o chirurgické odstranění zakalené čočky. 28
Po něm obvykle následuje i funkcionální úprava nejčastěji v podobě použití kontaktních čoček, resp. brýlí. (Finková, Růžičková, Stejskalová, 2010) 3.3.4 Glaukom Glaukom jinak také zelený zákal. I v tomto případě se jedná o optickou vadu čočky. Bezesporu je jej možno klasifikovat jako jedno z nejzávažnějších onemocnění, jímž trpí 1 až 2% lidí starších 40ti let. Závažnost tohoto typu oční vady dokládá i skutečnost, že 10% glaukomem postižených lidí nakonec skončí trvalou slepotou. Existují dva hlavní typy: glaukom otevřeného úhlu - jedná se o nadprodukci komorového moku v oku, glaukom zavřeného úhlu - dochází k zablokování odtokových cest. Glaukom otevřeného úhlu je mnohem nebezpečnější. Jeho nástup je pozvolný a nenápadný, končící nevratnými úbytky v zorném poli. Charakteristikou tohoto typu poruchy je prudké zvýšení nitroočního tlaku, nezřídka doprovázeného záchvaty a bolestí. Poškození cév, a tím i omezení výživy oka je důsledkem zvětšeného tlaku v oku. Nezřídka můžeme zjistit různou toleranci oka na tlak. Obvyklým symptomem je úbytek zorného pole, přičemž centrální vidění je většinou postiženo až ve finálním stádiu. Dále pak světloplachost, tj. tvorba kruhů (aureol) okolo světelných zdrojů. V neposlední řadě i snížená zraková ostrost. (Finková, Růžičková, Stejskalová, 2010) 3.3.5 Retinopatie Retinopatie představuje patologickou změnu sítnice a jejích cév. Nejčastějšími příčinami vzniku jsou oběhové poruchy, jako např. retinopathia arteriosclerotica, retinopathia hypertonica), příp. cukrovka (diabetická retinopatie). Retinopatie nedonošenců se jeví jako nejčastější příčina slepoty dětí. Jsou jí ohroženi všichni nedonošenci před 32. týdnem s porodní hmotností pod 1.500g. Jedním ze symptomů je proměnlivost vidění=bez zjevné příčiny vidím hůře, či lépe. Postupně dochází ke zhoršování zraku, které je provázeno zúžením až výpadky zorného pole. Medicínsky je ovlivnitelná pouze retinopatie diabetická, a to zejména dietou, 29
či aplikací inzulínu. Funkcionálně lze napomoci pouze úpravou světelných podmínek, příp. využití optických pomůcek. (Finková, Růžičková, Stejskalová, 2010) 3.3.6 Degenerace očních struktur Degenerace očních struktur je řadou degenerativních onemocnění nezánětlivého původu, pro něž je společné poškození nervových elementů sítnice, vztah k dědičnosti, oboustranný výskyt a progrese choroby. Řadí se sem pigmentová degenerace sítnice a degenerace žluté skvrny. Ve vazbě na konkrétně zasažené části je můžeme dělit na centrální a periferní. Pigmentová degenerace sítnice je zřejmě nejznámějším představitelem tapetoretinálních degenerací. Jde o dědičné onemocnění, které postihuje především tyčinky na periferii očního pozadí. Základními symptomy jsou šeroslepost, světloplachost, zhoršená adaptabilita při přechodu ze světla do tmy, příp. opačně i zužování zorného pole. Medicínské řešení neexistuje. Funkcionálně za pomocí optických pomůcek na rozšíření zorného pole a úprava světelných podmínek. Degenerace žluté skvrny náleží do skupiny centrálních retinálních degenerací. Důležitým faktem je skutečnost, že nevede k úplné slepotě. Rozeznáváme tři druhy: makulární degenerace, tzv. Bestova vyskytuje se u dětí, juvenilní degenerace, tzv. Stargardtova vyskytuje se i mládeže, senilní, příp. stařecká degenerace vyskytuje se ve starší populaci. Má dvě podoby: vlhkou (výlevy krve do makule) a suchou (postupná atrofie kapilár). Symptomem je ztráta centrálního vidění příp. fatální snížení zrakové ostrosti. Medicínsky lze v případech vlhké formy řešit laserovou úpravou. Suchá forma není medicínsky v současné době řešitelná. Funkcionálně pomocí optických pomůcek a úprav osvětlení. U některých jedinců je možno řešit i formou nácviku vidění mimo makulu. (Vágnerová, 1995) 30
3.3.7 Záněty sítnice Záněty sítnice, jinak retinitidy mohou mít celou řadu příčin. Ať se již může jednat o zanesení infekce do sítnice krví, virovou infekcí, příp. i infekcí způsobenou parazity. Nezřídka se mohou objevit jako průvodní jev onemocnění, např. zarděnek u matky v prvním trimestru těhotenství, tuberkulózní zánět sítnice, luetický zánět sítnice, AIDS, toxoplasmosa, apod. Symptomem je částečné zakalení sítnice, které bývá způsobeno zánětlivými ložisky na sítnici. Léčení je směřováno k primárnímu onemocnění, příp. lokální aplikaci antibiotik. 3.3.8 Změny terče zrakového nervu Změny terče zrakového nervu v odborné literatuře též např. jako hypoplasia nebo atrophia nervi optici. Podstatou této vady je degenerace terče zrakového nervu, otok a městnání. Některé z forem jsou dědičné, u jiných existuje provazba na diabetes, příp. vliv některých jedů typu metylalkohol. Mohou též vzniknout jako důsledek poranění, či nitrolebních nádorů. Etiologicky zůstává doposud neobjasněno až 30% poruch. Symptomy jsou relativně široké. Od výpadků v zorném poli až do úplné slepoty. V současné době není známa žádná úspěšná forma medicínského postupu. Funkcionální řešení se většinou omezují na mimomakulární vidění, úpravu osvětlení, resp. optické pomůcky. (Vágnerová, 1995) 3.3.9 Albinismus Albinismus je typicky dědičná porucha. Je charakteristická světlou pletí, světlými vlasy, nedostatkem pigmentu. Primárním znakem je narůžovělý odstín světle modré duhovky. Je však známá i forma, kdy se porucha pigmentace týká výhradně očí. Albinismus v oku způsobuje, že je světlo duhovkou propouštěno. Primárními symptomy je nystagmus, snížená zraková ostrost, silná refrakční vada kombinovaná s astigmatismem. Medicínské řešení prozatím neexistuje. Funkcionálně je omezeno výhradně na optické pomůcky. (Vágnerová, 1995). 31
3.3.10 Aniridie Jde o vrozenou a dědičnou vadu. U tohoto druhu oční vady zcela chybí, příp. je významnou anomálií ovlivněna duhovka. Primárním symptomem je extrémní světloplachost kombinovaná se špatnou schopností adaptace na světelné podmínky. Medicínsky je řešeno za pomocí kontaktních čoček, funkcionálně změnou světelných podmínek a optických pomůcek. (Finková, Růžičková, Stejskalová, 2010) 3.3.11 Kolobom Jedná se vrozenou vadu živnatky (uvea), při které chybí část duhovky nebo sítnice. V případě zasažení výhradně duhovky není provázeno úbytkem zorného pole. U zasažení sítnice je příslušná oblast slepá. Symptomem je nepravidelný tvar duhovky, částečná světloplachost, příp. nystagmus. Medicínským řešením jsou kontaktní čočky a funkcionálním úprava osvětlení. 3.3.12. Keratokonus Jeho příčinou je vyklenutí, resp. zašpičatění rohovky. V důsledku celkového ztenčení rohovky může dojít i k jejímu prasknutí. Symptomy jsou změna refrakce oka a kruhy okolo světelných zdrojů. Medicínsky je řešitelné za pomoci tvrdých kontaktních čoček, resp. transplantací rohovky. Funkcionálně se řeší výhradně úpravou světelných podmínek. (Finková, Růžičková, Stejskalová, 2010) 3.3.13 Mikroftalmie Jedná se o malé a nevyvinuté oko. Obvykle je provázeno krátkozrakostí. Bez specifických symptomů a léčby. 3.3.14 Nystagmus Projevuje se bezděčnými a rytmickými pohyby většinou obou očí zároveň v několika, příp. všech pohledových směrech. Vyskytuje se jak vrozený, tak i získaný, přičemž bývá průvodním jevem celé řady jiných onemocnění. Nystagmus má výrazně negativní dopad do zrakové ostrosti. Není medicínsky upravitelný. (Finková, Růžičková, Stejskalová, 2010) 32
3.3.15 Poruchy binokulárního vidění Způsobují, že původní vidění oběma očima je porušeno. Zásadním důsledkem je porušení vnímání hloubky prostoru. Následkem poruch binokulárního vidění je tedy v motorické části šilhavost a v senzorické části změny ve zrakovém vnímání. Souběžně je snížena zraková ostrost a dochází i k porušení vnímání prostoru. V případě, že je jedno oko slabší, např. utlumené, tupozraké, příp. úplně chybí např. následkem úrazu, dochází k významnému omezení zorného pole. Medicínským řešením je operativní úprava šilhání. Funkcionálně např. korekce refrakčních vad, pleoptika (zakrytím silnějšího oka přinutit slabší oko k činnosti), apod. (Finková, Růžičková, Stejskalová, 2010) Z přehledu nejčastějších poruch je patrná šíře celého tématu. Častým jevem, který je v literatuře popisován, je i kombinace některých ze zrakových poruch. Stejně jako všechno i zrakové poruchy jsou provázeny určitými vývojovými fázemi. Charakteristikám vývojových období se budeme věnovat v následující kapitole. 33
4 Charakteristika vývojových období u osob se zrakovým postižením Vznik celé osobnosti člověka je značně podmíněn důležitými faktory. Mezi ty nejdůležitější můžeme zařadit vnější a vnitřní vlivy, které mají vliv na celý vývoj jednice, biologicky-genetickou výbavu jedince, tělesný vzhled. Domníváme se, že dalším neodmyslitelným vlivem je tzv. sociální faktor, kdy se člověk rozvíjí stykem s ostatními lidmi. U sociálního faktoru je velmi důležité, co jedinec danému člověku úmyslně i neúmyslně předává, kvalita podnětů, aj. Určitý dopad na vývoj jednice má nepochybně i zdravotní postižení, u kterého je podstatné odkdy je jedinec postižený, jestli od narození, časného dětství či postižení vzniklo v průběhu života. V souvislosti se zrakovým postižením hovoříme o smyslové vadě, kdy je míra impulsů z okolí vzhledem k postiženému snížena, což může změnit i vlastní aktivitu a prožívání zrakově postiženého. Lidé jsou vnímáni jako optičtí tvorové, proto je úloha zraku v odrazu okolního světa velká. Oko je schopno rozlišovat asi osm druhů znaků: vzdálenost, prostor, velikost, pohyb, barvu, klid, směr, tvar, což přiměřeně povoluje skutečné prostorové vztahy. Pomocí zraku můžeme získávat nejdokonalejší autentické vjemy různých předmětů. Evidentní tedy je, že ztráta zraku v jakékoli formě, ať už částečné nebo úplné, vyvolává značné a často nenahraditelné ztráty v oblasti smyslového vnímání. Důsledky postižení zraku, které mají vliv na projevy a rozvoj psychiky nevidomých a slabozrakých osob, mají dvojí charakter, buď kvantitativní nebo kvalitativní. Kvantitativní změny se objevují v oblasti smyslového poznání. Hojně a kompletně odpadají zrakové vjemy a počitky, díky nim je snížen počet představ, formování obrazů ve fantazii, atd. Kvalitativní změny se projevují především ve sféře psychických činností, typech vnímání, v systému vzájemného působení analyzátorů. Ale také je narušen vzájemný smyslový a pojmový vztah v myšlenkové činnosti, vznikají specifické zvláštnosti v průběhu formování obrazů a pojmů, či se objevují změny v emocionální oblasti a ve vlastnostech osobnosti. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) 34