OCHRANA SPOTŘEBITELE U DISTANČNÍCH SMLUV

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva DIPLOMOVÁ PRÁCE OCHRANA SPOTŘEBITELE U DISTANČNÍCH SMLUV Šárka Flekačová 2015/2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana spotřebitele u distančních smluv zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Šárka Flekačová 2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé diplomové práce prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc., za odborné rady a připomínky, které mi při psaní této práce poskytl. Rovněž děkuji své rodině a svým nejbližším za trvalou podporu během celého mého studia. 3

Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá ochranou spotřebitele u distančních smluv v rámci soukromého práva. Cílem práce je zachytit aktuální podobu úpravy distančních smluv a její specifika. Jádro práce tvoří systémová analýza a analýza úpravy distančních smluv ve vnitrostátním právním řádu (občanský zákoník), dále je obsažen rozbor úpravy distančních smluv v právu EU a její transpozice do vnitrostátního právního řádu. V této práci je také srovnávána účinná právní úprava distančních smluv s předchozí právní úpravou s cílem zjistit, jaké změny nový občanský zákoník přináší. Stručně je zmíněn i vývoj ochrany spotřebitele. Abstract This thesis deals with consumer protection by the distance contracts in the context of private law. The aim of the thesis is to describe the current legislation of distance contracts and its specifics. The core of the thesis consists of system analysis and analysis of distance contracts legislation in the national legal order (the Code Civil), further analysis of distance contracts legislation in the law of European union and its transposition into national legal order are contained. In this thesis are also the efficient legislation of the distance contracts and previous legislation of this issue comparised in order to determine the changes which occure in the efficient Code Civil. The developement of the consumer protection is briefly mentioned as well. Klíčová slova spotřebitel, podnikatel, ochrana spotřebitele, spotřebitelské smlouvy, distanční smlouvy, občanský zákoník, směrnice o právech spotřebitelů, odstoupení od smlouvy Key words consumer, trader, consumer protection, consumer contract, distance contract, the Civil Code, the Directive on Consumer Rights, withdraw from the contract 4

Obsah Úvod... 7 1) Vývoj ochrany spotřebitele... 11 2) Výklad pojmů: spotřebitelské smlouvy, spotřebitel, podnikatel, distanční smlouvy... 16 2.1 Smlouvy uzavírané se spotřebitelem (spotřebitelské smlouvy)... 16 2.2 Pojmy spotřebitel a podnikatel... 18 2.3 Distanční smlouvy... 21 3) Rozbor úpravy ochrany spotřebitele se zřetelem k distančním smlouvám v právu EU... 24 3.1 Obecně ke směrnici a důvody jejího přijetí... 24 3.2 Účel směrnice... 25 3.3 Obecně k obsahu směrnice... 26 3.4 Definice... 28 3.5 Předběžné informace... 28 3.6 Sankce... 30 3.7 Dodatečné podmínky pro některé distanční smlouvy... 30 3.8 Odstoupení od smlouvy... 31 3.9 Ostatní otázky... 31 3.10 Co přináší směrnice dále nového... 32 3.11 Obecné hodnocení úpravy ve směrnici... 33 4) Systémové otázky ochrany spotřebitele u distančních smluv v českém právním řádu... 35 4.1 Obecně k zařazení ochrany spotřebitele v našem právním řádu... 35 4.2 Zařazení úpravy spotřebitelských smluv do systematiky občanského zákoníku 2012... 36 5 Analýza právní úpravy ochrany spotřebitele u distančních smluv v OZ 2012... 39 5.1 Obecná ustanovení spotřebitelských smluv... 39 5.1.1 Nepřiměřená a zakázaná ujednání... 39 5

5.1.2 Ustanovení 1816 1819 OZ 2012... 41 5.2 Zvláštní úprava distančních smluv... 43 5.2.1 Obecně k druhému oddílu... 43 5.2.2 Informační povinnost... 43 5.2.3 Obsah smlouvy... 46 5.2.4 Poskytování služeb dle 1823 OZ 2012... 48 5.2.5 Závazky ze smluv uzavíraných distančním způsobem... 49 5.2.6 Odstoupení od smlouvy... 55 5.2.6a Obecně k právu odstoupit od smlouvy... 55 5.2.6b Lhůty pro odstoupení od smlouvy a počátek jejich běhu... 56 5.2.6c Povinnosti spotřebitele po odstoupení od smlouvy... 59 5.2.6d Povinnosti podnikatele po odstoupení od smlouvy spotřebitelem... 61 5.2.6e Odpovědnost spotřebitele za snížení hodnoty zboží... 63 5.2.6f Úhrada poskytovaných služeb... 64 5.2.6g Vyloučení povinnosti spotřebitele hradit náklady při využití práva odstoupit od smlouvy... 66 5.2.7 Vyloučení práva odstoupit od smlouvy... 68 5.2.8 Setrvačný prodej neobjednané plnění... 73 5.2.9 Důkazní břemeno... 74 5.2.10 Smlouvy vyloučené z aplikace úpravy... 75 6 Další vývoj úpravy ochrany spotřebitele... 80 Závěr... 84 Použité zdroje:... 88 6

Úvod Ochrana spotřebitele je jednou z novějších politik Evropské unie. Již před rokem 1992 byly přijaty některé směrnice s cílem zajistit zvýšenou ochranu spotřebitelů na základě sbližování předpisů členských států. Teprve v roce 1992 byla ochrana spotřebitele prostřednictvím Smlouvy o Evropské unii zařazena mezi oblasti spolupráce členských států a společné legislativy. Většina spotřebitelské legislativy byla vydána až poté. Pro státy není vždy snadné tyto předpisy začlenit do stávajících právních řádů, jelikož o zvláštní úpravě ochrany spotřebitele ani neuvažovaly (většinou obecně upravují práva smluvních stran). Bývá proto nutné hledat určité kompromisní řešení i při vytváření této legislativy. Převážná část pravidel ochrany spotřebitele je obsažena ve směrnicích, které jsou spíše doplňkem vnitrostátních úprav o nové ochranné prvky, případně instituty, spíše než že by se jednalo o komplexní úpravu. 1 Jedním z hlavních cílů spotřebitelské politiky EU je dostatečná informovanost spotřebitele, ochrana jeho práv a rychlé a efektivní řešení sporů s obchodníky. 2 Zakázány jsou nečestné obchodní praktiky, důležitá je také právní ochrana spotřebitelů v případě nákupu vadného zboží. U distančních smluv je stanovena zvláštní informační povinnost a právo odstoupit od smlouvy. Důvodem této zvýšené ochrany je i to, že u spotřebitelských smluv můžeme zaznamenat tzv. asymetrii informací. 3 Znamená to, že ekonomické subjekty na jedné straně mají mnohem lepší informace než subjekty na straně druhé. Na trzích s významnou asymetrií informací existuje reálné riziko, že lépe informované subjekty zneužijí své postavení na úkor hůře informovaných subjektů. Zamezit takovémuto predátorskému chování může pouze dobrovolné přistoupení těchto subjektů k morálním a etickým kodexům anebo státní regulace. I tato regulace má však své 1 Ochrana spotřebitele v EU a v ČR [online]. Evropská komise [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/service/consumer/article_494_cs.htm 2 Spotřebitelé [online]. Evropská unie [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: http://europa.eu/pol/cons/index_cs.htm 3 BEJČEK, Josef. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Právní rozhledy, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, roč. 21, 13-14, s. 477-482. ISSN 1210-6410. 7

úskalí jelikož novelizace a rozšiřování zákonných úprav opět vede k další asymetrii, jelikož u spotřebitelů se pak snižuje finanční gramotnost a naopak se zvyšuje možnost podnikatelů učinit smluvní podmínky ještě více nesrozumitelné. Často se můžeme setkat s uplatňováním metod nemorálních a nespravedlivých, avšak dle zákona nezakázaných. Určitým korektivem je pak pouze neformální tlak veřejnosti, a to negativního mediálního obrazu. Ke zvážení všech potencionálních rizik je potřeba oboustranně porozumět všem smluvním podmínkám, které jsou pro budoucí právní vztah závazné. 4 Tato práce se zaměřuje zejména na analýzu účinné soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele u distančních smluv a její porovnání s úpravou již zrušenou. Jedním z hlavních cílů této práce bylo zjistit, jaké změny nová úprava přináší, jestli je pro účely ochrany spotřebitele příznivější a zda byly zaceleny určité mezery, jež bylo možné vytknout předcházející úpravě. Toto téma jsem si vybrala zejména proto, že ho považuji za aktuální a pro praxi přínosné, a to zvláště v této době, kdy se komunikační technologie neustále rozvíjí a nakupování elektronickými prostředky již patří pro většinu populace mezi běžnou rutinu, ačkoli bohužel stále velká část veřejnosti nemá ucelenou představu o svých právech, jakožto právech spotřebitelů. Dle mého názoru by byla lepší informovanost širší veřejnosti o tomto tématu velmi prospěšná. Navíc díky tomu, že mám menší internetový obchod, se mi naskýtá na tuto problematiku náhled z obou stran. Jak z pohledu spotřebitele, jelikož sama často nakupuji na internetu, tak z pohledu prodávajícího, kterému právní normy stanoví povinnosti v zájmu ochrany spotřebitele. Jako základní metody práce jsem použila analýzu, systémovou analýzu a metodu srovnávání. Na začátku práce je stručně pojednáno o vývoji ochrany spotřebitele. Následuje analýza směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice 4 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 99-102 8

Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (dále jako směrnice 2011/83/EU ), a její transpozice do českého právního řádu. Kapitola pátá dále pojednává o systémových otázkách ochrany spotřebitele u distančních smluv v českém právním řádu, zejména o tom, jak byla úprava obsažená ve směrnici zařazena do vnitrostátního právního řádu. Jak již bylo zmíněno, ochrana spotřebitele je poměrně obsáhlou úpravou, proto je zde rozebrána pouze soukromoprávní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, (dále jako OZ 2012 ) a již neúčinném zákoně č. 40/1964, občanském zákoníku, (dále jako OZ 1964 ) a v příslušných předpisech Evropské unie. Jádrem práce je analýza aktuální účinné úpravy (kapitola šestá), jež se věnuje také srovnání s úpravou ve směrnici 2011/83/EU (resp. její transpozici a případným nedostatkům) a porovnání účinné úpravy OZ 2012 se zrušeným předpisem OZ 1964. V předposlední kapitole se věnuji následnému vývoji, jelikož proces revize spotřebitelského acquis nadále pokračuje. V závěru jsou shrnuty nejpodstatnější změny, jež nová úprava přináší, je zhodnoceno systematické zařazení a transpozice směrnice 2011/83/EU. Ochrana spotřebitele je velmi široké téma. Uplatňuje se zde řada veřejnoprávních i soukromoprávních předpisů týkající se jak obecně ochrany spotřebitele, tak i specifických smluvních režimů, jakými jsou i distanční smlouvy. Tato práce si klade za cíl analyzovat úpravu soukromoprávní, a to konkrétně zaměřenou na smlouvy uzavírané distančním způsobem, ačkoli ochranu spotřebitele bychom mohli pojmout v daleko širším měřítku (i z pohledu veřejnoprávního, i z pohledu jiných typů smluv uzavíraných se spotřebitelem). Ačkoli legislativní úprava této oblasti má dle mého názoru zvyšující se kvalitu (alespoň z hlediska práv poskytovaných spotřebitelům), zajímavým tématem by mohlo být i uplatňování práv spotřebitelů v praxi, jelikož dle mé zkušenosti nebývá tato oblast vždy bez problémů. Vzhledem k rozrůstajícím se technickým možnostem a novým elektronickým komunikačním prostředkům vzniká řada nových příležitostí pro prodej zboží či poskytování služeb (v minulých letech 9

zejména eshopy, nyní už i sociální sítě). Bohužel znalost úpravy ochrany spotřebitele a z ní vyplývajících povinnosti bývá zejména v případě samotných spotřebitelů a drobných živnostníků problematická. Jak již bylo zmíněno, se zvyšujícím se množstvím informací pak klesá informovanost občanů. Se znalostí svých práv bude mít problém dle mého názoru a zkušenosti velká část spotřebitelů. Většina z nich ví o právu na odstoupení od smlouvy, méně z nich však tuší, v jaké lhůtě je možné toto právo uplatnit nebo například že se lhůta prodlužuje, pokud nejsou řádně informováni. Užitečné se mohou jevit například internetové stránky Ministerstva průmyslu a obchodu 5, obtížné může být ale nalézt zde požadované informace. Dle mého názoru by bylo vhodné například vypracování samotné kategorie či příručky pro spotřebitele nakupující prostřednictvím internetu či jiných prostředků komunikace na dálku. 5 Ochrana spotřebitele [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu [cit. 13. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/cz/ochrana-spotrebitele/ 10

1) Vývoj ochrany spotřebitele Integrace v rámci Evropských společenství by nebyla možná bez vzniku a rozvoje evropského práva, které umožnilo faktickou realizaci této integrace. Evropské právo se postupem času stalo na právních řádech členských států do značné míry nezávislým právním řádem, kterému lze přičítat i aplikační přednost v poměru s národními právními řády. Jádrem evropského práva jsou tzv. zakládací smlouvy a smlouvy, jež tyto zakládací smlouvy pozměnily. Pozvolna také dochází ke stále větší ingerenci práva Evropské unie do práva členských států. Postupným prohlubováním integrace dochází k rozšiřování oblastí, jež právo Evropské unie zahrnuje, počínaje výhradně veřejným právem, přes spolupráci v oblasti měnové a politické, až po právo soukromé. Právo na ochranu spotřebitele je nejvýznamnějším objektem působení práva Evropské unie v rámci občanského práva hmotného. Za průlomovou v této oblasti lze považovat Maastrichskou smlouvu, kterou mimo jiné došlo k zavedení ochrany spotřebitele mezi výslovně definované cíle činnosti Společenství (čl. 3 SES). 6 V současné době nelze mluvit o unifikaci občanského práva členských států, pouze o evropské úpravě jednotlivých vybraných oblastí, převážně tam, kde je zájem klást důraz na zvýšenou ochranu určitých právem chráněných zájmů, jakož je i ochrana spotřebitele. 7 Tato harmonizace ovšem také není jednoduchá, je potřeba přihlížet k rozdílným tradicím a zájmům členských států. Často je také obtížné unifikovat definice a pojmy na evropské úrovni. Ochrana spotřebitele byla zařazena mezi politiky Společenství v 70. letech 19. století tím započal proces europeizace spotřebitelského práva. Po více než 10 letech od tohoto okamžiku jsme se již mohli setkat s úpravou na úrovni obecně závazných pramenů evropského práva. 8 Jedním z hlavních cílů spotřebitelské politiky EU je, aby byl spotřebitel před koupí dostatečně a jasně informován, dále 6 VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1.1.2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 10-13 7 tamtéž, s. 14 8 tamtéž, s. 22-23 11

je cílem chránit práva spotřebitelů a umožnit řešení sporů s obchodníky rychle a efektivně a také zajistit, že práva spotřebitelů budou odpovídat aktuální ekonomické a společenské situaci. Obecně jsou zakázány nečestné obchodní praktiky jako klamavá reklama a agresivní prodejní postupy, dále je zavedena právní ochrana spotřebitelů v případě nákupu vadného zboží nebo zboží, které neodpovídá tomu, co bylo inzerováno. 9 V tzv. Lisabonské smlouvě nalezneme ochranu spotřebitele zejména v Hlavě XV, v rámci ochrany spotřebitele se uplatňuje sdílená pravomoc Unie a členských států. Prostřednictvím primárního práva je poskytnut kompetenční základ pro europeizaci občanského práva členských států, což se děje akty sekundárního práva EU, především směrnicemi. 10 Prvním legislativním projevem procesu europeizace byla směrnice přijatá v roce 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Tento proces je i nadále dynamický, v posledních letech dochází k celkové změně paradigmatu, jehož projevem je nahrazování původní úpravy předpisy novými. Jde o revizi tzv. spotřebitelského acquis. Jedním z klíčových dokumentů byla zelená kniha KOM (2006) 744 ze dne 8. 2. 2007. Tato kniha stanovuje jako cíl revize dosažení skutečného spotřebitelského vnitřního trhu s nastolením správné rovnováhy mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopností podniků při současném zajištění přísného dodržování zásady subsidiarity. Na základě výše zmíněné knihy došlo k následnému legislativnímu procesu a přijetí směrnice o právech spotřebitelů, jež má sloužit jako horizontální nástroj zastřešující více institutů a oblastí regulace. 11 Jako klíčový problém je zde označena tzv. minimální harmonizace, která umožňuje 9 Spotřebitelé [online]. Evropská unie [cit. 17. 12. 2015]. Dostupné z: http://europa.eu/pol/cons/index_cs.htm 10 HAVLÍK, Richard. Ochrana spotřebitele v EU při obchodování po internetu: implementace směrnic o ochraně spotřebitele 85/577/EHS (smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory) a 97/7/ES (smlouvy uzavřené na dálku) v zemích EU a změny v nové harmonizační směrnici o ochraně spotřebitele 201 1/83/EU. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012, str. 36-37 11 VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1.1.2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 237-238 12

státům přijímat nebo ponechat ve svých vnitrostátních předpisech i přísnější pravidla, než jsou požadovány v předpisech unijních. V rámci revize pak dochází k opouštění principu minimální harmonizace a nahrazení harmonizací úplnou. Jak se dočteme i v preambuli směrnice o právech spotřebitelů, úplná harmonizace by měla zvýšit právní jistotu jak spotřebitelů, tak podniků prostřednictvím jednotného právního rámce a jasně vymezených právních pojmů v celé Evropské unii. Její nevýhodou je ale nemožnost států přejímanou úpravu jakkoli modifikovat s ohledem na specifika a zvláštní zájmy každé země a jejího právního řádu. Tím dochází ke znatelnějšímu zásahu do suverenity států. Ochrana spotřebitele je jednou z priorit unijního práva. Oblast distančních spotřebitelských smluv ovlivňuje každodenně život desítek milionů Evropanů, přičemž prodej zboží a služeb spotřebitelům po internetu je nejrychleji rozvíjející se forma obchodu. Směrnice na ochranu spotřebitelů by měla reflektovat jak vývoj trhu, tak i technologický vývoj. Pojem Evropské smluvní právo se objevil na scéně v roce 2001, když Komise vydala diskusní dokument nazvaný Sdělení o evropském smluvním právu. Tímto textem Komise dle svých slov hodlala iniciovat otevřenou, širokou a podrobnou veřejnou debatu o smluvním právu. Z této debaty mělo zejména vyplynout, zda koexistence národních úprav smluvního práva přímo či nepřímo nečiní překážky fungování vnitřního trhu, a pokud ano, v jaké míře. Komise dále navrhla 4 kombinovatelná řešení této situace, a to od absence společné úpravy až po přijetí nové podrobné úpravy, která však byla většinou státu mylně pochopena jako jednotný kodex, načež většina států dala najevo, že myšlenku unifikace nepodporují. Na základě výsledků konzultací zvolila nakonec Komise jiný přístup a zaměřila se na zlepšení kvality acquis. V roce 2003 následoval projekt tzv. Společného referenčního rámce pro evropské smluvní právo (dále i jako SRR ). Myšlenka SRR byla v obecné rovině podpořena a začleněna do Haagského programu pro oblast vnitra a justice z roku 2004 jako jeden z prostředků dosažení 13

práva. 13 Revize spotřebitelského acquis byla zahájena v návaznosti na sdělení zlepšení kvality spotřebitelského práva. 12 Společný referenční rámec pro evropské smluvní právo obsahuje řešení pro instituce EU pro oblast smluvního závazkového práva. Od začátku zde ležela myšlenka, že SRR by se mohl stát základem unifikované komunitární úpravy v oblasti smluvního práva nebo dokonce pro vytvoření evropského občanského zákoníku. Rada i Komise ale jednoznačně tuto myšlenku odmítly (na rozdíl od Parlamentu, který je pro harmonizaci soukromého práva) a pojímají SRR spíše jako nástroj pro lepší tvorbu práva v oblasti obecného smluvního práva včetně práva spotřebitelského. Ačkoli měl být SRR původně průvodcem pro revizi spotřebitelského acquis, nakonec Komise publikovala samostatnou zelenou knihu pro tuto revizi a podala návrh na směrnici o právech spotřebitelů a to ještě v době, kdy bylo vytvoření SRR zatím v nedohlednu. Nakonec se tak může zdát, že Komise měla pro SRR mnohem ambicioznější plány vedoucí k rozsáhlé expanzi komunitární úpravy v oblasti soukromého Komise z r. 2004 s názvem Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed, přičemž návrh směrnice o právech spotřebitelů byla označena za její klíčový nástroj. Česká republika svoji podporu vyjádřila ve vztahu k Zelené knize o přezkumu spotřebitelského acquis předloženou Komisí v roce 2006. Cílem EU bylo dosažení takového textu, který by byl vyvážený pro spotřebitele i podnikatele a zároveň si udržoval rozumnou míru ochrany spotřebitele. Původní návrh byl nakonec ochuzen o některé instituty, jak se ukázalo později, není vůbec jednoduché zavádět úplnou harmonizaci při zahrnutí širšího pole právní úpravy. Dochází k vypuštění úpravy souladu se smlouvou, záruk a obchodních záruk a celé kapitoly týkající se nepřiměřených smluvních podmínek. Tyto oblasti se v průběhu ukázaly jako nejvíce problematické, naopak např. nesoulad u institutu 12 TICHÝ, Luboš; VEČL, Tomáš. Vývoj evropského spotřebitelského práva: (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova v Praze v nakl. Eva Rozkotová, Beroun, 2009, s. 85-87 13 tamtéž, s. 87-90 14

odstoupení od smlouvy byl vyřešen (původní úprava navrhovala, že spotřebitel nenese žádné náklady za službu poskytovanou během lhůty na odstoupení.) Většina států podporovala zejména tzv. kombinovaný přístup, který vychází z toho, že uplatnění principu úplné harmonizace by mělo být velmi racionální a cílené. 14 V nedávné minulosti došlo ke střetávání dvou dynamicky probíhajících procesů. Na straně jedné došlo k rekodifikaci českého soukromého práva, na druhé straně se setkáváme s procesy v oblasti koncepčních změn řešení integrace evropského rámce soukromého práva včetně ochrany spotřebitele (jako např. druhé vydání Návrhu společného referenčního rámce). V budoucnosti lze počítat s dalším dynamickým vývojem spotřebitelského acquis směřující k jeho konceptualizaci a stále výraznější horizontální integraci do evropské právní úpravy i národních legislativ. 15 14 TICHÝ, Luboš; VEČL Tomáš. Vývoj evropského spotřebitelského práva: (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova v Praze v nakl. Eva Rozkotová, Beroun, 2009 s. 79-80 15 tamtéž, s. 111 15

zboží). 16 Pro spotřebitelské smlouvy je typická nerovnost ve vztahu, odborné 2) Výklad pojmů: spotřebitelské smlouvy, spotřebitel, podnikatel, distanční smlouvy 2.1 Smlouvy uzavírané se spotřebitelem (spotřebitelské smlouvy) S europeizací právní úpravy spotřebitele se nesetkáme pouze u zvláštních úprav jednotlivých spotřebitelských smluv, ale také v obecné úpravě jednotlivých smluvních typů občanského práva, ačkoli se zde harmonizace projevuje pouze fragmentárně. Nalezneme zde buď komplexní úpravu, kdy evropské právo upravuje smluvní typ jako celek (cestovní smlouva, spotřebitelský úvěr) nebo naopak pouze úpravu selektivních prvků daného smluvního typu, přičemž je zachován základní rámec vnitrostátní úpravy (příkladem může být kupní smlouva při prodeji spotřebního zboží a záruky na toto zboží, která byla harmonizována prostřednictvím směrnice Evropského Parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. 5. 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zkušenosti a silnější vyjednávací pozice ze strany podnikatele. Je patrná snaha vyrovnat tyto pozice ve vztahu formou omezení autonomie vůle nebo prostřednictvím formulací a pojmů v neprospěch toho, kdo je do smlouvy vložil. Dále dochází k vyrovnávání pozic prostřednictvím předsmluvní informační povinnosti, práva odstoupit od smlouvy apod. V případě ochrany spotřebitele v oblasti soukromého práva je úprava závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem základem. Jedná se o zvláštní případ ochrany slabší strany a nesmíme opomenout další ustanovení, která ji mohou doplňovat (např. úprava adhezních smluv). 17 Na veškeré spotřebitelské smlouvy se aplikují úvodní ustanovení dílu čtvrtého v části čtvrté OZ 2012 a ustanovení o nepřípustných ujednáních. Zvláštní ustanovení pak platí pro 16 VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1.1.2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 143 17 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. V, Závazkové právo: obecná část ( 1721-2054). 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 395 16

distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. Specifický režim je stanoven pro smlouvy o finančních službách uzavřených na dálku. Úprava jednotlivých smluvních typů se může vzájemně prolínat a doplňovat, je možná i souběžná aplikace dílčích úprav spotřebitelských smluv. Tento díl čtvrtý, nacházející se v závazkové části OZ 2012, má název Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Byl tak opuštěn poněkud nepřesný termín spotřebitelských smluv 18, ačkoli je však tento pojem nadále uváděn jako legislativní zkratka spotřebitelská smlouva v ustanovení 1816 OZ 2012. Dle tohoto ustanovení platí, že ustanovení tohoto dílu se užijí na smlouvy, jež se spotřebitelem uzavírá podnikatel, a na závazky z nich vzniklé. Nejedná se o zvláštní typ smlouvy, rozlišovacím kritériem je v tomto případě strana smlouvy (resp. subjekt právního vztahu). Spotřebitelskou smlouvou tak může být jak smlouva kupní, smlouva o dílo, smlouva o běžném účtu, tak i smlouva nepojmenovaná. 19 Jedná se o právní jednání dvoustranné adresované, jež je právním důvodem synallagmatického právního vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem. Forma spotřebitelské smlouvy není vyžadována speciálně, bude záviset primárně na typové smlouvě, navíc OZ 2012 se přiklání spíše k relativní neplatnost smluv při nedodržení zákonné formy. OZ 2012 řadí vymezení pojmu spotřebitel do úpravy v obecné části, z toho dovozujeme, že se bude jednat o generální definici spotřebitele napříč právním řádem. 20 Nově obsahuje OZ 2012 pozitivní vymezení pojmu spotřebitele (dříve negativní osoba, která nejedná ). Dle OZ 2012 platí vyvratitelná domněnka, že i návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou, byť tento návrh na uzavření kupní 18 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví, Praha: C.H. Beck, 2009, roč. 2009, č. 10, s. 364-368 19 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 12 20 tamtéž, s. 13 17

smlouvy nesměřuje vůči konkrétní osobě. Jedná se však o nabídku učiněnou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit. 21 2.2 Pojmy spotřebitel a podnikatel Definici spotřebitele nalezneme v ustanovení 419 OZ 2012: Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 22 V ČR je chápán pojem spotřebitel jako pouze fyzická osoba, nikoli i právnická osoba, jež neprovozuje podnikatelskou činnost, jak je to v některých jiných zemích EU. 23 Dle původní směrnice 97/7/ES platilo, že některé státy včetně České republiky rozšířily definici pojmu spotřebitel také o některé právnické osoby, ale pouze pro případy, kdy jednají pro soukromé účely např. spolky (dříve sdružení). Dle účinné úpravy je kategorie spotřebitele toliko omezena pouze na fyzické osoby. V souvislosti s úpravami různých oblastí práva v jednotlivých směrnicích může být pojem spotřebitel vykládán odlišně 24. I samotná judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jako SD EU nebo ESD ) je v tomto nejednotná. Pro některé členské státy je nepřijatelné, aby byly z režimu této specifické ochrany vyňaty neziskové právnické osoby. Účel jednání musí být hodnocen objektivně, je-li předmět plnění užíván pro podnikání, i pro soukromé účely, pak nemůže být příjemce považován za spotřebitele, ledaže by užití k podnikatelským účelům bylo zanedbatelné (jak vyplývá například i z rozhodnutí ESD ve věci C-464/01 ze dne 10. 1. 2005). Uvedl-li spotřebitel podnikatele v omyl, že jedná s podnikatelem, pak mu nebude ochrana jako spotřebiteli poskytována. 21 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 29 22 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 9. 2. 2016]. 23 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 14 24 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví, Praha: C.H. Beck, 2009, roč. 2009, č. 10, s. 364-368 18

Za spotřebitele nebude považována ani osoba, jež činí kroky pro budoucí výkon podnikání. 25 OZ 2012 dále vymezuje pojem podnikatele prostřednictvím více definic. Zákonodárce opouští hledisko veřejnoprávního oprávnění k podnikání a stanovuje hledisko fakticity, neboli pokud se někdo chová určitým způsobem, že má záměr soustavně získávat zisk, pak je považován za podnikatele i v případě, že by oprávnění k činnosti neměl. Rozhodující již tedy nebude, jestli je osoba zapsaná do veřejného rejstříku, ale zda činnost, kterou vykonává, naplňuje definiční znaky podnikání (viz bod 1). 26 Zákon definuje pojem podnikatele následovně: 1) Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. 2) Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. 3) Za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon. 4) Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. 27 Pojem podnikatel pro spotřebitelské vztahy je vymezen odlišně. Byla opuštěna zvláštní definice pojmu dodavatel a používán je pouze obecný pojem podnikatel. Z hlediska spotřebitelských smluv je pojem postaven na specifickém konání uzavírá nebo jedná, bez ohledu na zisk, jež mu z toho plyne, tudíž 25 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 17 26 VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1.1.2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 212-213 27 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 13. 2. 2016]. 19

zde lze subsumovat i subjekty, jejichž primárním účelem není vytvářet zisk. Nově tak lze za podnikatele považovat i osoby poskytující veřejné služby. Spotřebitelská smlouva zakládá spotřebitelský závazkový vztah a strany, jež smlouvy uzavřely, mají atributy spotřebitele a podnikatele nejen při vzniku titulu závazku, ale i v průběhu plnění závazku, jež z dané smlouvy vznikne (ačkoli OZ 2012 uvádí pojem uzavírá, trvá jejich postavení i nadále). 28 V případě porovnání definic spotřebitele a podnikatele je zřejmé, že nejde o zrcadlové definice, jak bylo užito v původním OZ 1964, naopak zákonodárce používá jiné pojmy pro vymezení definic. Dále také zůstává otázkou, co vše lze zahrnout v definici spotřebitele pod slovní spojení jinak jedná s podnikatelem. Zřejmě půjde i o předsmluvní jednání, jež regulují směrnice na ochranu spotřebitele, kdy ještě neexistuje spotřebitelský právní vztah. Výraz jinak jedná již nenalezneme v definici podnikatele, což se zdá být jako nesystematické a asymetrické. Jelikož je však nutné vykládat eurokonformním způsobem, dovodíme, že podnikatelem bude i osoba veřejnoprávního charakteru, a to jak v případě předsmluvního jednání, tak i při zcela nezávazném poskytování informací. 29 V ostatní části definice však došlo oproti původní úpravě k rozšíření, nyní jsou zahrnuta i jiná jednání, nejen uzavírání spotřebitelských smluv. K naplnění znaků spotřebitelské smlouvy nestačí formální postavení podnikatele, ale je zde nutná souvislost s jeho podnikatelskou či obdobnou činností 420 OZ 2012. Pro fikci uvedenou v 421 odst. 1 OZ 2012bude zřejmě platit, že se úprava spotřebitelských smluv aplikuje v tom případě, že tato osoba skutečně i navenek jedná jako osoba v rejstříku zapsaná. Opačný výklad by vedl k tomu, že osoba zapsaná v rejstříku bude brána při jakémkoli jednání jako podnikatel. 30 28 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 17 29 tamtéž, s. 21-22 30 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. V, Závazkové právo: obecná část ( 1721-2054). 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 401 20

2.3 Distanční smlouvy Distanční smlouvy můžeme zařadit mezi zvláštní úpravu spotřebitelských smluv, u kterých je základním prvkem harmonizace modifikace právního režimu vybraných druhů smluv, uzavřených mezi podnikatelem (obchodníkem) a spotřebitelem. Tato modifikace obecné úpravy daného smluvního typu má sloužit k ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany a při smluvním vyjednávání také znevýhodněné smluvní strany. 31 Distanční smlouvy jsou zvláštní kategorií spotřebitelských smluv, při jejichž uzavírání se smluvní strany fyzicky nacházejí na různých místech a u nichž je úprava specifická vymezením zvláštních oprávnění spotřebitele jako slabší smluvní strany vůči dodavateli. 32 Jejich speciální úpravu v evropském právu nalezneme zejména v již zmiňované směrnici 2011/83/EU. Tato směrnice 2011/83/EU dne 13. 6. 2014 nahradila původní výchozí předpis unijní práva pro oblast distančních smluv, a to směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Pro uzavření distanční smlouvy je vyžadováno naplnění definičního znaku, a to použití výhradně prostředku komunikace na dálku pro uzavření smlouvy (ať už jde o jeden prostředek či více), tedy takového prostředku, jehož prostřednictvím lze uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Vyžaduje se zde fyzická vzdálenost mezi smluvními stranami. OZ 2012 nevyžaduje, aby byly distanční smlouvy podnikatelem uzavírány v rámci organizovaného systému prodeje nebo poskytování služeb na dálku, tak jak je uvedeno ve směrnici. Jde vlastně o rozšíření použitelnosti právní úpravy směrnice, původní úprava také nebyla omezena pouze na organizovaný systém prodeje. 33 Na rozdíl od předchozí úpravy v českém právním řádu v OZ 1964 je v současném klíčovém zákoně OZ 2012 vynechán demonstrativní seznam 31 VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1.1.2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 24-25 32 tamtéž, s. 108 33 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. V, Závazkové právo: obecná část ( 1721-2054). 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 523 21

prostředků komunikace na dálku a tento seznam nenalezneme ani v dotčené směrnici 2011/83/EU, tak jak to bylo uvedeno ve směrnici původní 97/7/ES. Mezi tyto prostředky komunikace na dálku patří například telefon, telefax, elektronická pošta či veřejná komunikační síť jako je internet. Není nutné používání prostředků komunikace na dálku v průběhu celého kontraktačního procesu, postačí jejich užívání do okamžiku, kdy je spotřebitel zavázán. Navíc lze použít i různé prostředky, nikoli jen jeden. Naopak o smlouvu uzavřenou distančním způsobem se nebude jednat například, když spotřebitel s podnikatelem sjednají obsah smlouvy v obchodních prostorách podnikatele a následně budou prostředky komunikace na dálku využity již pouze k přijetí nabídky. Také se nepůjde o distanční smlouvu, pokud podmínky smlouvy budou vyjednávány pomocí prostředků komunikace na dálku nebo tak dojde k rezervaci, ale k samotnému uzavření smlouvy dojde již za fyzické přítomnosti obou smluvních stran. 34 V případě, že byla smlouva sjednána prostřednictvím internetového obchodu, a následně si spotřebitel pouze zboží vyzvedl v prodejně, zůstávají mu zachována práva ze smlouvy uzavřené distančním způsobem. Je totiž rozhodné, jakým způsobem byla uzavřena smlouva, nikoli jak došlo k plnění závazku. Nově je webová prezentace výrobků považována za ofertu. 35 Smyslem této úpravy je totiž zejména kompenzace nedostatků, které uzavírání smluv na dálku přináší, jako to, že si zákazník nemůže zboží prohlédnout, nechat si ho předvést a případně se ihned dále dotazovat prodávajícího. Základním znakem distančních smluv je skutečnost, že tento právní vztah vznikl bez současné fyzické přítomnosti subjektů. Směrnice 97/7/ES definovala pojem smluv uzavřených na dálku jako jakoukoli smlouvu týkající se zboží nebo služeb uzavřenou v rámci systému organizovaného prodeje nebo poskytování služeb prováděného dodavatelem, jež používá výhradně jeden nebo více komunikačních prostředků na dálku a dále distanční smlouvu obdobně jako 34 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. V, Závazkové právo: obecná část ( 1721-2054). 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 525 35 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 31 22

aktuálně účinná směrnice 2011/83/EU dle čl. 2 odst. 7. Za distanční smlouvu byla považována také smlouva, jež byla sjednávána adresným letákem či adresným mailem s nabídkou, přičemž objednané zboží pak bylo doručeno osobou (poštovní doručovatel), jež nebyla schopná poskytnout spotřebiteli relevantní informace, zejména týkající se jeho práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy. 36 Některé smlouvy jsou vyňaty z režimu smluv distančních tyto smlouvy podléhají obecnému režimu daného smluvního typu, zvýšená ochrana daná zvláštní úpravou u nich však neplatí. Jedná se o smlouvy uvedené v ustanovení 1840 OZ 2012 a dále smlouvy o finančních službách uzavřených na dálku, které mají speciální úpravu. Seznam smluv uvedený v ustanovení 1840 OZ 2012 byl modifikován oproti starému občanskému zákoníku, přičemž byl spíše rozšířen např. o smlouvy, jejichž předmětem je poskytování sociálních služeb, zdravotní péče, smlouvy o závodu či přepravě osoby. 36 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 30 23

3) Rozbor úpravy ochrany spotřebitele se zřetelem k distančním smlouvám v právu EU 3.1 Obecně ke směrnici a důvody jejího přijetí Směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů 37 (dále jako směrnice 2011/83/EU ) je jedním z nejvýznamnějších výstupů revize spotřebitelského acquis. S její účinností dne 13. 6. 2014 došlo mimo jiné ke zrušení směrnice Evropského Parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května. 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen směrnice 97/7/ES ). Od tohoto data jsou používány příslušné předpisy, a to výhradně na smlouvy uzavřené po tomto datu. Důvodem pro zrušení původních směrnic byla zejména snaha o zjednodušení a aktualizaci úpravy a odstranění nesrovnalostí či případných mezer. Nově nalezneme ve směrnici o právech spotřebitelů i úpravu vybraných aspektů přeshraničního prodeje zboží a poskytování služeb za účelem zvýšení právní jistoty a dotvoření vnitřního trhu. Patrná je změna pojmu dodavatel, zaveden je nový pojem obchodník, ačkoli definice zůstává stále stejná. Věcná působnost směrnice je značně široká, mimo zboží se vztahuje také na smlouvy týkající se dodávek vody, plynu, elektřiny a tepla, a to i v případě, že jsou zajišťovány veřejnými poskytovateli. Pro smlouvy uzavřené distančním způsobem je dále stanoven požadavek v případě prodeje přes internetové stránky elektronického obchodu nejpozději na počátku objednávkového procesu musí jasně a čitelně uvést, zda platí nějaká omezení pro dodání zboží a jaké způsoby platby jsou přijímány. 38 Důvody pro vznik směrnice o právech spotřebitelů nalezneme zejména v její preambuli. S ohledem na získané zkušenosti došlo k přezkoumání původních 37 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. 38 VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1.1.2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 240-243 24

směrnic a ty byly nahrazeny za účelem zjednodušení a aktualizace platných pravidel a odstranění nesrovnalostí a nežádoucích mezer v pravidlech. Cílem směrnice je stanovit standardní pravidla pro společné aspekty daných smluv a upustit od principu minimální harmonizace. Úplná harmonizace by měla přispět k vysoké míře ochrany spotřebitelů, k lepšímu fungování spotřebitelského vnitřního trhu a vyšší míře právní jistoty jak pro spotřebitele, tak pro podniky. Směrnice 2011/83/EU ve své preambuli vylučuje ze své působnosti mimo jiné smlouvy pracovní, týkající se dědického práva, rodinného práva a práva společností. Více k její působnosti nalezneme v článku 3. 3.2 Účel směrnice Účelem směrnice je zejména posílit ochranu a vyplnit mezery v klíčových oblastech, které oslabují důvěru spotřebitelů, a omezit byrokracii, jež limituje podnikání přesahující hranice členských států. Spotřebitelé by pak měli mít právní jistotu při nákupu v jakémkoli ze členských států. Limitace, které obsahovala původní úprava, jako např. různě dlouhá lhůta pro odstoupení byla pro mnohé podnikatele důvodem, proč se neúčastnit obchodu přes hranice (nutnost upravit zvlášť obchodní podmínky pro každou zemi, zvýšení nákladů). Jedním z cílů směrnice je také vyřešit problémy hmotněprávní úpravy, jakým je například nejednotnost pojmů (příkladem spotřebitel a nově obchodník). Transpozicí těchto unifikovaných pojmů tak budou odstraněny nesrovnalosti mezi jednotlivými právními řády členských států. V českém právním řádu dochází k upravení definice spotřebitele z osoby na člověka, čímž se zužuje okruh osob, na které bude úprava dopadat. 39 Směrnice 2011/83/EU si klade také za úkol zjednodušit a aktualizovat pravidla. Zmiňuje také nutnost harmonizace určitých aspektů spotřebitelských smluv pro podporu spotřebitelského vnitřního trhu a rovnováhu mezi vysokou 39 TICHÝ, Luboš a Tomáš VEČL. Vývoj evropského spotřebitelského práva: (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova v Praze v nakl. Eva Rozkotová, Beroun, 2009, s. 98-100 25

úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopností podniků. Jedním z motivů pro přijetí této úpravy byla také podpora růstu příhraničního prodeje, jelikož ve srovnání s významným růstem domácího prodeje na dálku je růst přeshraničního prodeje pouze omezený. Potenciál přeshraničního prodeje přes internet tak není plně využit. Neúměrná roztříštěnost úpravy může oslabovat důvěru spotřebitele ve vnitřní trh. Úplnou harmonizací některých aspektů by se pak měla zvýšit právní jistota spotřebitelů, tak i podnikatelů, jež by se pak mohli spolehnout na jednotný právní rámec a jasně vymezené pojmy. Směrnice zejména stanoví pravidla pro poskytování informací u spotřebitelských smluv, dále upravuje právo odstoupit od smlouvy u smluv distančních a uzavřených mimo obchodní prostory a harmonizuje určitá ustanovení o plnění a jiných aspektech smluv mezi podniky a spotřebiteli. Dává členským státům možnost ukládat poskytovatelům služeb na jejich území další požadavky na informace a také ponechat v platnosti nebo zavést nové vnitrostátní ustanovení týkající se otázek, jimiž se směrnice konkrétně nezabývá. 40 3.3 Obecně k obsahu směrnice Nejpodstatnější je systémová změna, a tou je úroveň harmonizace vyjádřená tímto pravidlem: Členské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud není v této směrnici stanoveno jinak. 41 Je však otázkou, zda plná harmonizace ve všech částech směrnice je pozitivním krokem. V případě institutu odstoupení od smlouvy by možná bylo vhodnější volit diferencovanější přístup. V budoucnosti by bylo vhodnější, kdyby se spotřebitelské organizace snažili o rozšíření ochrany spíše prostřednictvím 40 Bod 12 a 13 preambule směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 10. 11. 2015]. 41 Tamtéž, článek 4 26

změny obecného smluvního práva než o změnu práva spotřebitelského, jelikož se kromě této úpravy bude stále aplikovat řada dalších vnitrostátních předpisů, které harmonizovány nejsou. 42 Touto směrnicí dochází ke stanovení nových standardů právní ochrany spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Směrnice se vztahuje na všechny smlouvy o prodeji zboží a služeb, jež jsou uzavřeny mezi obchodníkem a spotřebitelem. Obecně se vztahuje i na smlouvy uzavřené v obchodě. Bylo by však vhodné koncipovat úpravu tak, že by byla orientovaná na celou oblast ochrany spotřebitele, nejen na dva druhy smluv, aby se později mohla stát základem pro novelizaci i dalších směrnic. Směrnice je jedním z kroků ke konzistentnímu evropskému spotřebitelskému právu, posun od fragmentární úpravy ke komplexnímu souboru pravidel, které může pomoci jak spotřebitelům, tak podnikatelům, a stát se příkladem k další modernizaci a systematičtějšímu přístupu komunitárního práva v oblasti práva soukromého. 43 Obecně pro všechny spotřebitelské smlouvy také platí předsmluvní informační povinnost. Stanovena je maximální lhůta 30 dní od uzavření smlouvy, během níž musí obchodník dodat zboží spotřebiteli. Riziko přechází na spotřebitele obecně až ve chvíli, kdy zboží zaslané obchodníkem obdrží. Harmonizovány jsou lhůty, informační povinnosti i formální požadavky na uplatnění práv spotřebitelem. Dochází k zavedení speciální definice nových technologií a digitálního obsahu. Ochrana spotřebitele je dále posílena v oblasti online dražeb. Úroveň harmonizace je tedy úplná až na výjimky, které přímo stanoví směrnice. Směrnice ale myslí i na to, aby neoprávněnou výhodu nezískal spotřebitel při odstoupení od smlouvy pak odpovídá za případné snížení hodnoty zboží, pokud je užíváno ve vyšší míře, než je nezbytné pro posouzení 42 TICHÝ, Luboš; VEČL, Tomáš. Vývoj evropského spotřebitelského práva: (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova v Praze v nakl. Eva Rozkotová, Beroun, 2009, s. 19 43 tamtéž, s. 21 27

jeho vlastností. Dále má například povinnost vrátit prodejci zboží do 14 dnů od odstoupení. Příkladem může být také nemožnost odstoupit od smlouvy v případě, že bylo plnění přizpůsobeno jeho osobním potřebám, nebo v případě služby, kdy byla vyhrazena spotřebiteli určitá kapacita. 44 3.4 Definice Místo pojmu dodavatel užívá směrnice nově pojem obchodník. Ilustrativní výčet prostředků komunikace na dálku je vynechán. Definovány jsou nově pojmy jako zboží, trvalý nosič, digitální obsah nebo veřejná dražba. Definice veřejné dražby je jedním ze zásadních přínosů nové směrnice, v době kdy se obchod na portálech jako ebay, Aliexpress apod. rozmáhá čím dál více, je tak potřebná i úprava těchto elektronických dražeb. Komise reaguje také rozšířením působnosti na smlouvy týkajících se dodávek vody, plynu, elektřiny a tepla, které dříve přes internet uzavírány nebyly vůbec, příp. velmi málo. Rozšiřuje se také oblast výjimek, na které se směrnice nevztahuje a to o smlouvy o sociálních službách, zdravotní péči či hazardních hrách, loteriích a hazardních hrách v kasinech a sázkových kancelářích. 45 3.5 Předběžné informace Předběžné informace nalezneme ve směrnici 2011/83/EU v článku 6. Tento institut posiluje práva spotřebitele, zvyšuje ochranu před nepoctivými obchodníky a upřesňuje pravidla pro odstoupení od smlouvy. Oproti předchozí úpravě je vyžadováno více informací o obchodníkovi, ceně (případně i jejím výpočtu), lhůtě pro vyřízení reklamací i možnosti odstoupit od smlouvy (podmínky, lhůty, postupy, zcela nově se objevuje i formulář pro odstoupení). Jsou požadovány také další informace o nákladech spotřebitele na vrácení zboží, nutné je také poskytnutí 44 HAVLÍK, Richard. Ochrana spotřebitele v EU při obchodování po internetu: implementace směrnic o ochraně spotřebitele 85/577/EHS (smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory) a 97/7/ES (smlouvy uzavřené na dálku) v zemích EU a změny v nové harmonizační směrnici o ochraně spotřebitele 201 1/83/EU. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012, str. 97 45 tamtéž, str. 75-76 28

informací ohledně případných záloh, obchodních kodexů, či možnosti mimosoudního urovnání a nápravy. Jestliže nelze od smlouvy odstoupit, pak musí být spotřebitel o tomto informován. Jsou kladeny výrazně vyšší požadavky na kvalitu, formu i rozsah poskytovaných informací. 46 Předsmluvní informační povinnost má za cíl nejen ochranu spotřebitele, ale také snížení transakčních nákladů při hledání vhodné smlouvy. Díky tomu by mělo dojít k posílení důvěry ve vnitřní trh. Všichni evropští podnikatelé budou muset dodržovat stejné požadavky, což by mělo zahrnovat také stejné náklady. Obecná povinnost platí pro všechny smlouvy o prodeji nebo službách mezi podnikatelem a spotřebitelem a zvláštní povinnost pro smlouvy distanční a pro smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. Vyvstává zde však problém týkající se prostředků při porušení této povinnosti, dochází k fragmentaci práva, jelikož sankce jsou v režii členských států. 47 Jelikož s požadavkem úplné harmonizace není umožněno státům přijmout ani úprava přísnější, je otázkou zda by tak nedošlo k vyrušení účinků speciálních předpisů, které stanovují přísnější informační povinnosti u některých smluvních typů (např. bankovní služby). Při zkoumání existujícího unijního práva lze dospět k názoru, že v oblasti smluv nalezneme bohatou škálu informačních povinností, jež je propracovanější než úprava, kterou přináší směrnice o právech spotřebitelů. Vyvstala tak obava, že bude snížen informační standard, který zapříčiní snížení ochrany spotřebitelů. 48 Tento nedostatek byl nakonec odstraněn prostřednictvím čl. 6 odst. 8, jenž stanoví, že členské státy mohou mít dodatečné požadavky. 46 HAVLÍK, Richard. Ochrana spotřebitele v EU při obchodování po internetu: implementace směrnic o ochraně spotřebitele 85/577/EHS (smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory) a 97/7/ES (smlouvy uzavřené na dálku) v zemích EU a změny v nové harmonizační směrnici o ochraně spotřebitele 201 1/83/EU. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012, str. 77-80 47 TICHÝ, Luboš; VEČL, Tomáš. Vývoj evropského spotřebitelského práva: (k návrhu směrnice o právech spotřebitele). Praha: Univerzita Karlova v Praze v nakl. Eva Rozkotová, Beroun, 2009, s. 11 48 tamtéž, s.12-13 29