1 E-LOGOS ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/2004 ISSN 1211-0442 ------------------------ Na okraj Kantovy etiky Ondřej Hartman Anotace: Autor se snaží o postihnutí etického rozměru Kantovy filosofie. Nejprve představuje hlavní inspirace filosofovy práce (racionalismus, empirismus), na jejichž základě zkoumá teze Kritiky čistého rozumu nutné k pochopení praktické činnosti a tedy etiky. Seznamujeme se postupně s transcendentální estetikou (prostor a čas), transcendentální analytikou (Verstand, smyslovost) a transcendentální dialektikou (Vernunft, inteligibilní jsoucna). Dále autor ukazuje souvislosti regulativních idejí se svobodou, svobody s povinností a povinnosti s důstojností a úctou, kterou chováme k zákonu, jež si sami dáváme, a uzavírá tím, že Kantova filosofie tedy osvětluje člověka jako rozumnou bytost, která je schopná dostát zákonům, které si sama určí, a to díky svobodě, ve kterou věří, a povinnosti, ale to jen proto, aby dosáhla důstojnosti skrývající se v jejích možnostech. Tuto dlouhou cestu však autor podniká především proto, aby mohl v kritickém dovětku upozornit na nedostatky, které v Kantově etice spatřuje, totiž nedostatečné zdůraznění vztahu ke druhé osobě a myšlenky celistvosti lidské mravní osoby v průběhu času. Klíčová slova: Kant, etika, svoboda, povinnost Povinnosti! Ty vznešené, veliké jméno, které neobsahuješ v sobě nic, co lichocením se vtírá v naši oblibu, nýbrž žádáš podrobení, také však nehrozíš ničím, co by vyvolávalo v mysli přirozený odpor a děsilo, abys snad pohnula vůli, nýbrž pouze stanovíš zákon, jenž sám sebou nalézá přístup v mysli, a přece sám sobě proti vůli zjednává úctu (byť i ne vždy poslušnost), před nímž všechny náklonnosti umlkají, jakkoli potají proti němu brojí - který jest zrod tebe hodný a kde nalezneme kořen tvého vznešeného původu, jenž hrdě odmítá veškeré příbuzenství s náklonnostmi a z kteréhož kořene pochoditi jest neprominutelnou podmínkou oné hodnoty, kterou si lidé mohou dáti jedině sami? Kant: Kritika praktického rozumu, str. 114. Je pro mne velmi nelehkým úkolem napsat esej o Kantově etické pozici. Mohu najít několik dostatečných důvodů, proč se do takové práce vůbec nepouštět, ale přesto se o to pokusím, nechť čtenář posoudí výsledek mého počínání smířlivě. O Kantovi už bylo popsáno mnoho stran, některé lépe 1 jiné hůře. Přístup k jeho filosofii, je pro mne, stejně jako pro mnoho dalších, inspirativní záležitostí 2. Pokusím se při tomto exkurzu předat na následujících stranách, alespoň část toho, co jsem si odnesl z četby Kantova díla. 1 Jako dobré seznámení s Kantovou filosofií vřele doporučuji poetickou práci Zbyňka Švehly - První čtení Kanta, E-Logos 2003, http://nb.vse.cz/kfil/elogos/student/svehl103.pdf. 2 Připomenu jen, že někdy je jsou dějiny filozofie v 19. století z velké části dějinami recepce, šíření, potírání, přetváření a znovupřijetí Kantových idejí. Störig: Malé dějiny filozofie, str. 313.
2 Ústředním motivem, který snad bude prosvítat z každé stránky tohoto textu (resp. ho budu mít stále na paměti a čtenář by měl také), je etický rozměr Kantovy filosofie, vyjádřený nejpříměji kategorickým imperativem, pro něž je tato etika (řec. ÉTHOS, lat. mos, moris) zvána etikou povinnosti 3. Povinnost. Ten výraz je pro mne natolik živý, že neváhám a pouštím se do tohoto nesnadného úkolu. Jak často a s jakou nechutí užíváme toho slova! Dnes jistě mnohem více než v dobách Kantových, neboť s rozvojem lidské společnosti už není třeba tvrdě si vydělávat na kousek chleba, abychom přežili (nebyla jiná volba). Snad proto v dnešním světě mnohem více vnímáme povinnost, kterou máme vůči... (sobě, abychom něčeho dosáhli, dětem, bychom jim zajistili šťastnou budoucnost, rodičům, aby na nás byli pyšní, ale také vůči naší firmě, aby prosperovala atd.) Jsme povinováni všemu kolem nás, abychom něco činili či nečinili. Francouzský filozof Gilles Lipovetsky ve své eseji 4 poukazuje na to, že etika nového demokratického času na povinnost zapomíná. A to natolik, že Lipovetsky mluví o bezbolestné etice. Etika povinnosti, tj. bolestná etika, která od člověka vyžaduje sebepřekonání a oběti je vytlačena etikou, která staví do popředí svobodné individuum, která však sama o sobě není něčím negativním. Musíme tu ovšem rozlišovat individualizmus zodpovědný a nezodpovědný, kde ten první je spojený s morálními pravidly, slušností a budoucností a ten druhý je vyjádřený přiléhavým po nás potopa. Proto pro mne bude hlavním úkolem objasnění pojmu povinnosti v Kantově filosofii, která, jak upozorňuje Jan Sokol 5, dodnes v mnoha ohledech rozhodujícím způsobem ovlivňuje etiku. Ale takový úkol znamená do jisté míry projít Kantovu etiku jako celek. V závěru se pak pokusím o doplnění resp. rozšíření etického rozměru člověka, čímž ale ztratí systém Kantův onu příznačnou soudržnost, ovšem získáme tak o něco plastičtější pohled na to, jak je tu člověk mezi jinými. Abych se mohl tohoto úkolu zhostit v rámci této eseje přiměřeně, bude zapotřebí alespoň rámcově nastínit Kantova filosofická východiska, na kterých následně můžeme vystavět jednodušeji a výrazněji pojmem povinnosti a s ním spojený pojem svobody. Pusťme se tedy do toho. Kant jako kritický myslitel Descartova (1596-1650) filosofie znamenala znamenitý obrat ve filosofickém bádání. Z jeho EGO COGITO vyrůstají dva specifické druhy filosofického nahlížení reality. Za Kantova mládí byl v jeho okolí obecně přijímaným filosofickým systémem tzv. leibnizovsko-wolffovský 6, který se zakládal na dogmatickém přijetí racionalismu, tj. že to, co můj rozum říká o světě, je pravdivé. Že je možné z (vrozených) zásad rozumu rozvinout správný obraz světa bez pomoci zkušenosti. Na tomto základě budují racionalisté komplikované metafyzické systémy, a to dogmaticky (bez toho aniž by zkoumali, zda je takové troufalé činnosti vůbec náš rozum schopen!). Taková filosofie je především záležitostí německého přísně systematického myšlení. Odlišným směrem filosofická zkoumání zavedla tzv. empirismus 7, který se zrodil v Anglii. Empirici vyzdvihují to, že nevnímáme jsoucna, věci, nýbrž vnímaná jsoucna, vnímané věci. To, co před námi stojí (předmět) jako svět, je vnímaný svět, obsah našeho 3 Podrobnější vysvětlení nalezne čtenář níže. 4 Lipovetsky, Gilles: Soumrak povinnosti, Prostor, Praha 1992. 5 Sokol, Jan: Etika a čas. 6 Leibniz (1646-1716), Wolff (1679-1754). 7 Blíže v Benyovsky, Ladislav: Filosofická propedeutika II., SOFIS, Praha 2001, str. 152-171.
3 vnímání, souhrnně řečeno: obsah naší zkušenosti (EMPEIRIA). Svět začíná být viděn v horizontu zkušenosti. Svět je zkušenost. Pak se tedy musí filosof zaměřit především na zkoumání hranic lidských poznávacích schopností, které poprvé souhrnně tematizuje Bacon (1561-1626) a později precizuje do duševní geografie Hume (1711-1776). Z těchto zkoumání vyplynula nemožnost filosofického zakotvení metafyziky jako vědy o něčem, co se nachází mimo empirickou realitu. Kantovo 8 kritické dílo (od názvů jeho tří kritik ) vyrůstá právě z tohoto sporu racionalisticko-empirického. Patočka v Doslovu ke Kantově Kritice praktického rozumu 9 upozorňuje na hluboký zájem Kantův o myšlenky Rousseauovy v tom, že: Až do Rousseaua je rozum všem osvícencům bezpečnou cestou, bezpečným prostředkem k dosažení cíle - přirozenosti, přírody. Ta je skutečností i normou. Rousseau tuto harmonii přírody a rozumu porušil; ukázal, že rozum, alespoň zjemnělý rozum, nemusí a nevede vždy k přírodě, nýbrž často právě pryč od ní, k civilizační komplikovanosti, neštěstí, zkaženosti. V důsledku toho je Rousseau hotov vyslovit se i proti rozumu pro přírodu a přirozenost...rousseauovo dilema chce však Kant řešit metafyzickým prohloubením; nikoli od rozumu k empirické přírodě, nýbrž k přírodě metafyzické, tj. k inteligibilnímu světu čistého rozumu, nikoli zpět k přirozenému stavu člověka, který leží v prehistorii a mimohistoričnosti za námi, nýbrž k onomu přirozenému stavu, který není chronologickým faktem, nýbrž mravně metafyzickým vede cesta, jež vychází z dilematu. Co je to onen inteligibilní svět, ona příroda metafyzická? Abychom byli schopni zodpovědět tuto otázku alespoň do jisté míry poctivě, bude třeba podívat se podrobněji na úkol, který si Kant vytyčil, tj. kritické zhodnocení racionalistické filosofie (kterou zastával v mládí 10 ) a empirismu, který mu vystupuje v souvislosti se čtením Huma natolik ostře, že sám mluví o probuzení z dogmatického spánku. Dogmatem bylo pro Kanta spoléhání se na racionalitu. Jeho projekt kritik se tedy zakládá na nalezení hranic rozumového poznání (Kritika čistého rozumu), z nich následně vyvozuje správné jednaní rozumné bytosti (Kritika praktického rozumu) a také užívání citu a fantazie (Kritika soudnosti). Kant přichází s domněnkou, že: Třebaže celé naše poznání začíná zkušeností, přece to ještě neznamená, že celé pramení ze zkušenosti. 11 Vidí tu něco, co předchází této zkušenosti, něco, co je a priori (předem), tj. před zkušeností, kdežto empirické poznání přichází vždy a posteriori (potom). Poznatky a priori poté nazve čistými. Empirický předmět pak vzniká tak, že smyslové počitky, které jsou nerozlišené, rozmanité se vždy určitým způsobem formují na základě právě těchto apriorních forem. Nad míru důležité je uvědomit si, že tyto smyslové počitky, které přicházejí ke každému z nás, získáváme nebo lépe přijímáme od něčeho, o čem nemůžeme nic říci resp. můžeme o něm vypovídat jenom v negativním smyslu jako o ne-já. Kant ono něco nazve věcí o sobě ( Ding an sich ) a znamená u něj hraniční pojem pro lidské poznání. Je to svět, aniž jej vnímáme. 12 Transcendentální filosofie 13 8 Kant (1724-1804). 9 Kant: Kritika praktického rozumu, str. 223 224. 10 Asi do roku 1760, jak uvádí Störig: Malé dějiny filozofie, str. 281. 11 Kant, Immanuel: Kritika čistého rozumu, Pravda, Bratislava 1979, str. 57. 12 Volně citováno z Krist: Sešity k dějinám filosofie - VI., str. 17. 13 Bude asi záhodno objasnit výraz transcendentální. Totiž, formování smyslového vnímání, ať je to jakýkoli smyslový počitek, probíhá u každého z nás obdobně a právě na tyto apriorní formy se transcendentální filosofie
4 Abychom se dopracovali k otázce položené výše, totiž co je inteligibilní svět, musíme se blíže pozastavit u toho, jak Kant opravdu vidí člověka, resp. jak podle Kanta člověk vidí (tj. vnímá svět). Sám filosof dělí svou Kritiku čistého rozumu na část transcendentální estetiky, transcendentální analytiky a transcendentální dialektiky, každou z nich se nyní budu snažit nastínit. Estetika Transcendentální estetika 14, zabývající se smyslovým vnímáním věcí, je první v řadě z důvodu toho, že jsou jisté apriorní formy, bez kterých člověk není schopen svět vnímat, ztrácí se mu v nerozlišenosti. Těmito formami jsou prostor a čas. Prostor jako forma názoru vnějšího smyslu, je natolik podstatná k pochopení všeho kolem nás proto, že bez tohoto měřítka, které vzniká právě tím, že se pohybujeme v prostoru mezi věcmi, že je uchopujeme, v tomto smyslu je chápeme, tj. odměřujeme jejich velikost a vzdálenost mezi nimi a vůči nám, tedy bez tohoto měřítka by se před nás věci stavěly ve změti barev, snad jen jako skvrny nám nic neříkající 15. Věci jako vnímané by zmizely. Čas Kant považuje za formu názoru vnitřního smyslu. Je tomu tak protože vše, co prožíváme se děje v čase. My sami se k sobě jinak nevztahujeme. Vždy uvažujeme o tom, co bylo, je a bude v následující chvíli. Proto je čas tím, co nám strukturuje náš vnitřní svět, je tím, co nás jaksi ukotvuje ve světě. Připomeňme si: Kantovo novum v pojímání prostoru a času spočívá v tom, že oni strukturují naši zkušenost, čili nás, jsou v každém člověku a působí v něm, jsou jeho formou názoru 16. Filosofie před Kantem klade prostor a čas přímo do věcí (Descartes). Analytika Postupme dále, zformováním názoru (vnitřního a vnějšího smyslu) jsme získali něco, co ještě není předmětem, není tím, co před námi stojí v tom smyslu, abychom ho mohli pojmenovat. K tomu je zapotřebí utvořit si o tom (té věci) pojem. Ten si tvoříme na základě rozvažování (Verstand). Bez tohoto pojmenování by pro nás bylo to, co k nám přichází od věci o sobě (Ding an sich), přestože již nějak formováno apriorními formami smyslovosti (prostor, čas), nesrozumitelným. Rozumět věci totiž pro člověka znamená vytvořit si o ní nějaký pojem, pojmout jí do (ve) svého myšlení, zjistit, jak (či jaká) ta věc je 17. Abychom to soustředí. S Kantem řečeno transcendentálním nazývá se každé poznání, které se nezabývá předměty, nýbrž způsobem našeho poznání předmětů, pokud má být možné a priori. Cit. z Störig: Malé dějiny filozofie, str. 285. 14 Estetika je odvozena od řeckého AISTHÉSIS (= smyslové vnímání, pociťování ). 15 Pavlík: Přednášky z FIL III. 16 Formou názoru, která je všem lidem společná, a proto transcendentální. Nikoli názor sám o sobě, který může být subjektivně různý, ale forma tohoto názoru je nám všem společná. Od toho nás přesahující (transcendentální). Viz poznámka 13. 17 V tomto smyslu ovšem upozorňuje Pavlík, že člověk může poznat jen to, co sám vytvořil. Pavlík: Přednášky z FIL III. Ale to neznamená, že o věcech člověkem nevytvořených si pojem (poznání) nevytváříme, toto poznání je však nedokonalé, je možné ho vždy rušit a nahrazovat jiným, přesto tomu poznání říkáme a předmětům (aby
5 mohli učinit, musíme věc nějak rozsoudit. Kant tedy nejprve určuje formy soudů a následně z nich odvozuje základní formy našeho myšlení, protože jak jinak než souzením o věcech se naše myšlení zjevuje? Tyto základní formy našeho myšlení nazve kategoriemi 18. Pro naše účely se mi zdá zbytečné zabíhat do podrobností jednotlivých forem soudů a kategorií 19, proto jen zmíním, že se jedná o soudy kvantity, kvality, relace a modality, kterýmžto odpovídají stejně pojmenované formy kategorií. Tímto způsobem si tedy vytváříme pojem o věcech (např. o tom, co je skutečnost a co je snění). Naše rozvažování (Verstand) je vždy vztaženo k smyslovým věcem. To se děje v čase, který je zprostředkovatelem mezi obecností kategorií na jedné straně a individuálností jevů na straně druhé. Dialektika Tolik ve zkratce snad dostatečné to, jak získáváme pojem o věcech empirických. Nyní se podívejme na poslední díl zmíněný výše tj. transcendentální dialektiku. Kant, který si svůj úkol stanovil jako nalezení hranic rozumu, si byl vědom, že lidé si vytvářejí pojmy nejen o věcech, které empiricky zakoušejí, ale také o věcech, které empiricky potvrdit nelze. Pro našeho filosofa je to zvláštní možnost prozkoumat, proč tyto pojmy vůbec vznikají, jaký je jejich účel. V Prolegomenách k tomu píše:..kdo nevidí, že při naprosté nahodilosti a závislosti všeho toho, co může myslet a přijímat jen podle zkušenostních principů, nemůže u těchto principů zůstat stát, a kdo se necítí přes všechny zákazy nedat se strhnout transcendentními idejemi přece jen nucen hledat vedle pojmů, které může ospravedlnit zkušeností, také klid a uspokojení v pojmu bytosti, jejíž ideu samu o sobě sice nelze co do možnosti evidentně nahlédnout, ale ani vyvrátit, protože se týká pouhého inteligibilního jsoucna, bez níž by však rozum zůstal navždy neuspokojen? 20 Podle Kanta je velmi obtížné (ne-li nemožné) zůstat u poznávání takových jsoucen, která se empiricky dávají. Mimo ně tu jsou ještě jiná, která nazve inteligibilními z důvodu toho, že nejsou ověřitelná a zůstávají pouze myšlená. Čím myšlená? Již ne rozvažováním (Verstand), kterým poznáváme jsoucna empirická, tj. vždy ve spojení se smyslovostí. Kant nám představuje jiný typ myšlení, rozum (Vernunft), který analogicky jako rozvažování (Verstand) nám pomáhá realitu jistým způsobem chápat, a to vždy jednotněji. Natolik jednotně (uceleně), že to není možné empiricky ověřit (nýbrž chápat, pochopit ji metafyzicky ), ale jak Kant píše: Neboť metafyziku do nás snad víc než kteroukoli jinou vědu vložila v jejích základních rysech sama příroda, takže ji vůbec nelze považovat za výtvor libovolné volby nebo za náhodné umocnění, k němuž došlo při rozvíjení zkušeností (od nichž se úplně odděluje). 21 vůbec předmětem byly) nějak rozumíme. Odkazuji zde na bohatší a podrobnější rozbor provedený Zdeňkem Kratochvílem v knize Filosofie živé přírody, Hermann & Synové, Praha 1994. 18 Poznamenejme, že Kant přebírá strukturu soudů (potažmo kategorií) z Aristotelovy logiky, bez zkoumání mezikategoriálních vztahů, což je mu často vyčítáno. Namítá se, že kategorie by se měli vzít jako celek a vyvozovat jednu z druhé. Tuto slabou stránku Kantovi filosofie se snažili odstranit pozdější filosofové navazující na Kanta (Fichte, Hegel). 19 Zvídavého čtenáře odkazuji například na strany 64 74, Benyovsky, Ladislav: Úvod do filosofie, VŠE, Praha 1992. 20 Kant: Prolegomena, str. 118. 21 Kant: Prolegomena, str. 119.
6 Takový rozum (Vernunft) nás všemi svými apriorními principy nepoučuje o ničem jiném než o pouhých předmětech možné zkušenosti, a ani o nich nám neříká víc, než co může být poznáno ve zkušenosti; ale toto omezení mu nebrání, aby nás nevedl až k objektivní hranici zkušenosti, totiž ke vztahu k něčemu, co samo sice není předmětem zkušenosti, ale musí nicméně být jejím nejvyšším důvodem; rozum nás však přitom vůbec nepoučuje o tom, čím toto něco je o sobě, nýbrž jen ve vztahu k jeho vlastnímu úplnému a k nejvyšším cílům zaměřenému užívání v oblasti možné zkušenosti. 22 Jaký je tedy podle Kanta účel takových pojmů a přemýšlení o nich? Kantova domněnka je, že tato přirozená vloha (člověka) je tu za tím účelem, aby natolik uvolnila naše pojmové chápání z pout zkušenosti a z mezí pouhého uvažování o přírodě, aby se před ním alespoň otevřelo pole obsahující jen předměty čistého rozumu, smyslovosti zcela nedostupné, a to nikoli proto, abychom se jimi spekulativně zabývali (neboť tu nemáme pevnou půdu pod nohama), nýbrž kvůli praktickým principům, které když nenaleznou takovýto prostor pro své nezbytné očekávání a naději nemohly by se rozšířit a povznést k takové všeobecnosti, jakou rozum v normálním ohledu nevyhnutelně potřebuje. 23 Možná zkušenost, to už přece není čistá determinace v rámci přírodních zákonů, ale svoboda, kterou nám rozum (Vernunft) poskytuje! Naše svoboda spočívá v myšlení, ale jak Kant upozorňuje, v žádném případě nesmíme zaměňovat myšlení a poznání a předpokládat, že jim také může odpovídat nějaká zkušenost. Právě zde se nachází hranice našeho rozumu. Spojíme-li se zákazem: vyhýbat se všem transcendentním osudům čistého rozumu zdánlivě mu odporující příkaz postoupit až k pojmům, které jsou mimo oblast imanentního (empirického) užívání, zjistíme, že oba mohou obstát pospolu, ale právě jen na hranici všeho dovoleného používání rozumu. Neboť tato hraniční čára patří jak k oblasti zkušenosti, tak k oblasti myšlenkových jsoucen; a nám se tím dostává zároveň poučení o tom, že ony nesmírně pozoruhodné ideje slouží výlučně k tomu, aby byly určeny hranice lidského rozumu, tj. abychom na jedné straně nerozšiřovali zkušenostní poznání do nekonečna, takže by nám už nezbývalo poznávat nic jiného než pouhý svět, a na druhé straně přece jen nepřekračovali hranici zkušenosti a nechtěli soudit o věcech mimozkušenostních, které jsou samými věcmi o sobě. 24 Podívejme se krátce, kteréže ideje nám rozum (Vernunft) předkládá jako základní. Kant rozlišuje trojici, která zahrnuje jednotu (totalitu) našeho vnitřního světa (idea duše, psychologická idea), jednotu (totalitu) naší vnější zkušenosti (idea světa, kosmologická idea) a vztahový předpoklad nějaké bytosti jako jednotné a soběstačné příčiny všech kosmologických řádů (idea boha). Nebudu zde rozebírat podrobněji tyto ideje, jelikož to není účelem této práce 25, přesto jsem se o nich musel zmínit, neboť ony jsou příkladem toho, co zakládá naší svobodu. Po této dlouhé (a doufám pochopitelné) cestě nyní konečně budeme moci odpovědět na námi položenou otázku, totiž co je onen inteligibilní svět, ona příroda metafyzická. Nu, je to právě možnost každého z nás přesahovat naši empirickou realitu, která je podle Kanta jednoznačně determinována (příčina následek). Naše schopnost, kterou nám dává rozum (Vernunft), myslet něco, co nemůžeme empiricky dokázat 26. Myšlením vytváříme věty, které 22 Kant: Prolegomena, str. 126-127. 23 Kant: Prolegomena, str. 127-128. 24 Kant: Prolegomena, str. 122. 25 Pro bližší seznámení doporučuji Kantova Prolegomena, str. 98 115. 26 V této souvislosti je vhodné (a myslím, že jsem to měl udělat již mnohem dříve, jelikož se jedná o jednu z výchozích Kantových myšlenek) říci, že Kant rozeznává mezi větami analytickými a syntetickými. V analytických větách je predikát (přísudek) již obsažen v subjektu (podmětu), tzn. že tyto věty lidské poznání
7 musí splňovat nárok nutnosti a všeobecnosti, což empiricky ověřit prostě nelze 27. Tím se dostáváme do oblasti meta-fyziky. Zde se nacházejí sjednocující ideje, jejichž existenci nelze nijak dokázat nebo vyvrátit, přesto je vytváříme a důvodem takové činnosti je, že zaměřují činnost lidského poznání na celek jako cíl jeho činnosti 28 (mají regulativní povahu). Uvědomme si toto tvrzení ještě jednou, zaměření činnosti lidského poznání na celek jako cíl jeho činnosti. Co to ve skutečnosti znamená? Podle Kanta jsme opravdu takovými tvory, kteří potřebují vztažnost k idejím, které nemůžeme samotné nalézt v realitě. Tyto ideje nám teprve dávají pocit naplnění, cíl. Tak (a proto) vzniká příroda metafyzická. 29 Pocit naplnění však vzniká předně praktickou činností na tomto světě. Ideje nám k tomu slouží jako regulativy. V našem zkoumání jsme již zdůvodnili ideu svobody, která stojí jako základ pro praktickou činnost v tom smyslu, že teprve pokud jsme svobodnými bytostmi, můžeme naše chování ovlivňovat 30. Bez ní by žádná etika nemohla existovat! Teprve ze svobody jako transcendentní ideje 31 vyvozujeme člověka jako sebe sama tvořícího, člověka, který si je schopen sám sobě dávat zákony. Ostatní tvorové, které známe, totiž podle Kanta jednají podmíněně, na základě pudů, u člověka je však situace jiná. Člověk nemusí daný pud uspokojit, dokáže zadržet žádost, čímž vzniká možnost pro svobodné jednání (tedy praktické jednání nesvázané pevně se smyslovostí). Tuto nesvázanost Kant nazývá autonomií vůle, v tom smyslu, že není vázána žádným jiným omezením (zákonem) než které si dává vůle sama. Autonomie vůle jest samojediný princip všech mravních zákonů a povinností jim odpovídajících; veškerá heteronomie vůle 32 naproti tomu nejen že vůbec nezakládá závaznosti, nýbrž jejímu principu a mravnosti vůle spíše se protiví. 33 Tím, že si sama vůle každého z nás dává zákony 34, bere na sebe také odpovědnost za své konaní, ale také a prvotněji odpovědnost za plnění těchto zákonů, tj. povinnost. Taková povinnost je však zcela zvláštního rázu. Povinni jsme v Kantově filosofii vlastně jen těm zákonům, které si dáme my sami. Proč si potom ony zákony a potažmo povinnost klademe? Dokážete si představit člověka bez povinností, bez mravních zákonů? Jistě ano. Ale je to nijak nerozšiřují (Např. Koule je kulatá.). Na druhou stranu věty syntetické nemají predikát obsažen v subjektu, a proto rozšiřují lidské poznání (Např. Koule je zlatá.). Takovou větu můžeme ověřit a posteriori tím, že se na kouli podíváme a zjistíme její barvu, ale Kanta zajímá, jestli existují syntetické věty, které jsou jaksi před zkušeností, u kterých nemůžeme skutečně zkušenostně (a posteriori) ověřit jejich platnost. A nachází je právě v ideách, které tvoří náš rozum (Vernunft). 27 Pro sféru empirickou, a posteriori, platí, že takovýto nárok splňovat nemůže: vždycky můžeme říct jen tolik, že za těchto a těchto podmínek našeho pozorování (smyslového vnímání) tomu je tak a tak. Krist: Sešity k dějinám filosofie - VI., str. 19. 28 Krist: Sešity k dějinám filosofie - VI., str. 21. 29 Heidegger k tomu píše: Jméno metafyzika pochází z řeckého METÁ TÁ FYSIKA. Tento podivný titul byl později vyložen jako označení takového tázání, které je vykročením za (METÁ, trans) jsoucno jako takové. Metafyzika je tázání, jež vykračuje za jsoucno, aby je jako takové a v celku získalo opět zpátky pro svoje pochopení. Heidegger, Martin: Co je metafyzika?, OIKÚMENÉ, Praha 1993, str. 59 a 61. 30 Člověk nemůže jako rozumná bytost, tudíž jako příslušník inteligibilního světa, uvažovat o kauzalitě své vlastní vůle nikdy jinak než za předpokladu svobody, neboť nezávislost na určitých příčinách smyslového světa (kterou si rozum musí vždy sám sobě přisuzovat), je svoboda. Kant: Základy metafyziky mravů, str. 114. 31 Kterou nemůžeme dokázat, ale kterou jsme přijali. 32 Tzn. pokud je vůle určována něčím, co stojí mimo člověka a mimo jeho rozum, pokud je tedy určována cizím zákonem. 33 Kant: Kritika praktického rozumu, str. 47. 34 Řekněme si jen ve zkratce, že představa objektivního principu, pokud vůli donucuje, se nazývá příkaz (rozumu) a formule tohoto příkazu se nazývá imperativ. Zákon mravnosti je imperativem kategorickým z důvodu toho, že vím ihned, co obsahuje, na rozdíl od imperativu hypotetického, který potřebuje ještě podmínku, abychom zjistili, co je jeho příkazem. Blíže například Kant: Základy metafyziky mravů, str. 83 84.
8 opravdu ještě člověk v plném smyslu slova? Co člověku dodává mravní zákon? Kant se domnívá, že jde o důstojnost. ačkoli pojmem povinnosti myslíme podřízenost zákonu, přesto jím zároveň myslíme jistou vznešenost a důstojnost té osoby, která plní všechny své povinnosti. Nelze na ní sice shledávat žádnou vznešenost pokud je pouze podřízena morálnímu zákonu, ale zato ji lze shledat, pokud je vzhledem k němu zároveň zákonodárná, a jen proto jemu podřízená. 35 Autonomie vůle je pak základem důstojnosti lidské a každé rozumné přirozenosti. Idea důstojnosti se pojí s úctou, úctou, kterou cítíme k zákonu, který si sami dáváme, v tom smyslu, že v zákonu, který sami sobě dáváme, musí být jistá hodnota pro nás samotné, jinak by byl bezcenným a zbytečným. Ovšem tím, že si ho dáme, a následně naplňujeme, získáváme sami před sebou důstojnost (vztahujeme sebe k ideji důstojnosti). Kantova filosofie tedy osvětluje člověka jako rozumnou bytost, která je schopná dostát zákonům, které si sama určí, a to díky svobodě 36, ve kterou věří, a povinnosti, ale to jen proto, aby dosáhla důstojnosti skrývající se v jejích možnostech. Dostát těmto nárokům je pro každého z nás složitým a nikdy nekončícím úkolem. Ovšem rezignace a odvrácení se od tohoto úkolu by znamenala nebýt opravdovým člověkem. 35 Kant: Základy metafyziky mravů, str. 102. 36 Pavlík označuje za jedinou dobře zdůvodněnou filosofii svobody. Pavlík: Přednášky z FIL III.
9 Kritický dovětek Z posledních slov mého textu pozornému čtenáři možná vyplyne jistá změna (interpretace) Kantovy etiky. Totiž to, co v se v Kantově etice jaksi upozaďuje 37, aby o to výrazněji vystoupila rovnost či symetrie všech rozumných bytostí, je na jedné straně myšlenka celistvosti lidské mravní osoby (tradičně tematizovaná pomocí svědomí nebo cti) a na straně druhé myšlenka mravního rozlišení mezi tebou a mnou, ve vztahu ke druhé osobě (odpovědnost). Odpovědnost vůči druhé osobě u Kanta, zdá se mi, vystupuje především v souvislosti se světem účelů, kterým jsem se v textu nezabýval. Bude vhodné dokreslit alespoň kontury obrazu. Říše účelu je odpovídající říši přírody v tom smyslu, že v obou platí jisté zákony. V říši přírody zákony působících příčin, které jsou z vnějšku determinovány, a v říši účelů maximy, tj. jí samé uložená pravidla. Proč tato pravidla plníme? Jednoduše proto (a zde již navazuji na předcházející text), že v říši účelu má vše buď nějakou cenu (tržní, afektivní) nebo důstojnost 38. Důstojnost pro nás má zvláštní vnitřní hodnotu. Proč? Snad proto, že jsme jí schopni dosáhnout resp. dosahovat, jak jsem uvedl na předchozí straně, považujeme to za dobré 39. Mravní rozlišení mezi tebou a mnou se zřejmě vytrácí, protože Kant soustředí pozornost na rozumnou bytost jako jednotlivce a následně shrnuje jednotlivce ve společenství. Ovšem člověk jako tvor společenský není nikdy oddělen od společenství a řekl bych, že je metodologicky pochybné ho zkoumat jako jedince, jednotlivinu 40. V tom může spočívat první námitka, která se mi zdá relevantní. Druhou výtkou Kantově etice je zohlednění celistvosti lidské mravní osoby. Můžemeli otázku druhého v etice určit jako vztah v prostoru (vnější zkušenost), pak celistvostí lidské mravní osoby myslíme v čase (vnitřní zkušenost). To jsou pro Kanta apriorní formy smyslovosti, jak jsme zjistili z předchozího textu. Kant se snažil najít nějakou hlubší zakotvenost pro svou etiku, nachází ji v zákoně mimo čas a mimo prostor, platném všude a vždy, pokud se vztahuje k rozumným bytostem. My jsme však výše viděli, že prostor (resp. vztah k druhým) hraje roli nezastupitelnou. Jak je to s časem? Kant se pokouší v Základech metafyziky mravů dát člověku návod, jakým způsobem má jednat. Formuluje pro něj (pro nás) zákony 41, kterými, když se budeme řídit, dosáhneme hodnoty, které si ceníme, tj. důstojnosti (viz poznámka 38). Takové zákony však předpokládají znalost celé situace s tím, že budeme vždy již předem nebo nejpozději, 37 Inspiraci pro tuto kritiku čerpám ze Sokol: Etika a čas. 38 V říši účelů má vše buď nějakou cenu, nebo důstojnost. Namísto toho, co má cenu, lze klást i něco jiného jako ekvivalent, ale co naproti tomu je povzneseno nad jakoukoli cenu, a co proto nepřipouští žádný ekvivalent, má důstojnost. Co se vztahuje k obecným lidským náklonnostem a potřebám, má tržní cenu; to, co je, aniž bychom předpokládali nějakou potřebu, přiměřené jistému vkusu, tzn. zálibě v pouhé neúčelné hře našich duševních sil, má afektivní cenu; ale to, co tvoří podmínku, za níž výhradně může něco být účelem samým o sobě, nemá pouze relativní hodnotu, tzn. nějakou cenu, nýbrž vnitřní hodnotu, tzn. důstojnost. Kant: Základy metafyziky mravů, str. 97. 39 Za dobro, dobré je Kantem označena ta maxima, která se sama sebou nerozloží, jestliže se stane obecným zákonem. Kant: Základy metafyziky mravů, str. 66. 40 V tomto směru je příhodné zmínit filosofické stanovisko E. Lévinase, který obrací pořadí hodnot při chápání Já. Já patří nejdříve druhému a teprve potom samo sobě. Blíže v Váňa, Vladimír: Problém druhého z hlediska etického vztahu, E-Logos 1994, http://nb.vse.cz/kfil/elogos/ethics/vana2-94.htm. 41 Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. Kant: Základy metafyziky mravů, str. 84 a 99.
10 v okamžiku rozhodování, schopni označit každý čin za dobrý nebo špatný. Každý z nás jistě z vlastní zkušenosti chápe, že to není ve skutečnosti možné. Přestože je velmi líbivá představa, že bychom toho byli schopni, vyložit každou situaci správně. Ovšem to můžeme učinit většinou až zpětně. Kdy se k našim činům vracíme a znovu je procházíme v klidu a s odstupem a zaujímáme vůči nim, z tohoto nového místa pohledu, stanovisko. Zde je čas nezastupitelný 42. A nezastupitelné jsou pro celistvosti lidské mravní osoby ještě dva fenomény spojené s tím: lítost a odpuštění, jako to, co nám pomáhá zaujmout stanovisko vůči nám, vůči druhému, něco, k čemu se Kant nevyjadřuje. 42 Přece vyjít na kopec, abychom se mohli rozhlédnout po kraji, také chvíli trvá.
11 Literatura Kant, Immanuel: Kritika praktického rozumu, Jan Laichter, Praha 1944, Kant, Immanuel: Prolegomena, Svoboda - Libertas, Praha 1992, Kant, Immanuel: Základy metafyziky mravů, Svoboda, Praha 1990, Störig, Hans Joachim: Malé dějiny filozofie, Zvon, Praha 1995, Sokol, Jan: Etika a čas, 1996, http://www.jansokol.cz/cl-etika.html, Krist, Jan: Sešity k dějinám filosofie - VI. Přehled dějin německé klasické VŠE, Praha 1998. filosofie,