Role Ruska v etnopolitických konfliktech v Gruzii v letech případ Abcházie a Jižní Osetie

1 Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut mezinárodních studií bakalářská práce Role Ruska v etnopolitických konfliktech v Gruzii v letech 1991-1994 případ Abcházie a Jižní Osetie Autor: Terezie Holmerová Vedoucí práce: Mgr. Shalva Amiranashvili akademický rok 2005/2006

2

3 Potvrzuji, že jsem svoji bakalářskou práci Role Ruska v etnopolitických konfliktech v Gruzii v letech 1991-1994 případ Abcházie a Jižní Osetie zpracovala samostatně a pouze s použitím uvedených pramenů a literatury. Datum: Podpis:

4 Dovoluji si poděkovat Mgr. Shalvovi Amiranashvilimu a PhDr. Marku Pečenkovi za trpělivé konzultace, slečně Evě Studnické za jazykovou korekturu a účastníkům konference How far is Caucasus v Krzyzowa Pole za přínosné debaty a vytříbení názorů na toto citlivé téma.

5 Obsah Úvod...4 1. Podmínky pro tvorbu zahraniční politiky v letech 1991 1994..9 2. Političtí aktéři účastnící se formování zahraniční politiky ve vztahu k blízkému zahraničí..11 Prezident a jeho administrativa..11 Ministerstvo zahraničí.13 Ministerstvo obrany a vojenské kruhy 14 Parlament...15 3. Hlavní myšlenkové proudy v zahraničněpolitické debatě a názory jejich zastánců na roli Ruska v postsovětském prostoru.. 16 4. Role Ruska v etnopolitických konfliktech v Gruzii od izolacionismu k angažovanosti..19 5. Motivy ruské angažovanosti v etnopolitických konfliktech v Gruzii..21 Tradiční geopolitické, strategické zájmy 21 Vnitřní bezpečnost a teritoriální integrita Ruska.22 Ekonomické zájmy.23 Partikulární zájmy aneb zájmy jednotlivých skupin 24 Emocionální aspekt..24 Zájmy nebo zájmy..25 6. Vztah Ruska k bojujícím stranám a vztah bojujících stran k Rusku..27 Rusko Gruzie 27 Rusko - Abcházie..29 Rusko Jižní Osetie.30 7. Role Ruska ve válce v Abcházii..32 8. Role Ruska ve válce v Jižní Osetii.36 9. Místní faktory..39 Role ruské armády a vojenských jednotek v místech konfliktů 39 Severokavkazský faktor 41 Závěr.43 Literatura 46 Periodický tisk.48 Elektronické zdroje..48 Summary...50

6 Úvod Role Ruska ve válce v Abcházii a Jižní Osetii na počátku devadesátých let je stále velmi živým a zároveň kontroverzním tématem, a to ze dvou hlavních důvodů. Jedním z nich je dosud nevyřešený status těchto území a tedy neustálá hrozba opětovného vzplanutí konfliktů, s kterou se potýká současná gruzínská vláda. Pochopení role Ruska v počátečním období existence ozbrojených střetů v Abcházii a Jižní Osetii je klíčové pro pochopení současné ruské politiky vůči těmto regionům, které je podmínkou jakýchkoliv dalších snah o jejich konečné urovnání. Budoucnost Gruzie je přitom zcela závislá na vývoji etnopolitických konfliktů, protože jejich přítomnost má negativní vliv na ekonomickou a politickou situaci v této zemi a na osud její křehké demokracie. Pokud tyto konflikty zůstanou nevyřešeny nebo dokonce dojde k jejich novému vzepětí, znamená to i vážnou hrozbu pro budoucí možnou integraci Gruzie do evropských struktur a NATO, která by byla výhodná nejen pro Gruzii, ale vzhledem k strategické důležitosti Gruzie i pro Evropu a USA. Dalším důvodem, proč je otázka role Ruska v etnopolitických konfliktech v Gruzii stále aktuální, je její souvislost s ruskou zahraniční politikou vůči blízkému zahraničí obecně. Chování Ruska k státům vzniklým na periferii Sovětského svazu po jeho rozpadu stále přitahuje pozornost svou nejednoznačností a bývá předmětem mnoha spekulací a dezinterpretací. Politika Ruska často zavdává příčiny k domněnkám o jeho novém imperialismu a snaze ovládnout, případně inkorporovat slabé státy za svými hranicemi. Zkoumání role Ruska v etnopolitických konfliktech v Gruzii se tedy dotýká samotného jádra ruské zahraniční politiky, které spočívá v základních otázkách o její povaze, aspiracích a možném budoucím vývoji. Tohoto jádra by samozřejmě bylo možné se dotknout i prostřednictvím zkoumání politiky Ruska vůči jiným státům postsovětského prostoru, ale Gruzie svým rezervoárem etnopolitických konfliktů po rozpadu SSSR poskytla Rusku otevřené pole možností, kde se mohla jeho politika projevit a tedy i být zkoumána. Role Ruska v konfliktu v Abcházii a Jižní Osetii není o nic méně kontroverzní, než dohady o povaze ruské zahraniční politiky obecně. I v této souvislosti se často spekuluje o ruské strategii ve snaze manipulovat těmito konflikty. Ačkoliv na otázku strategie nelze s jistotou odpovědět, existuje mnoho důkazů o tom, že Rusko mělo z určitých důvodů zájem na nestabilitě a slabosti Gruzie, ale zároveň mělo zájem i na urovnání konfliktů. V ruské politice se tedy objevily dvě základní tendence a na základě těchto dvou tendencí se formovala i odpovídající politika podpory jedné či druhé straně. Podpora Gruzii a snaha o urovnání konfliktu s Abcházií a Jižní Osetií byla většinou motivována obavou z toho, že může jiskra nacionalismu přeskočit do Ruska, obavou z následné tzv. balkanizace Ruska, z šíření nelegálního obchodu a organizovaného zločinu.

7 Někteří autoři tvrdí, že určitou roli hrály i ekonomické zájmy Ruska a hospodářská provázanost se státy Zakavkazska. Opačný trend, tedy podpora separatismu, byla nejčastěji motivována strategickými zájmy. Někteří pozorovatelé mluví o snaze o politiku divide et impera neboli o jakousi kontrolovanou nestabilitu, která umožní Rusku udržet si kontrolu nad regionem a umocní závislost Gruzie na pomoci Moskvy. 1 Taková situace by otevřela možnost manipulace a ovlivňování vnitropolitického dění. Podstatou je snaha zabránit konsolidaci Gruzie jako silného a prosperujícího státu, který by spolupracoval se Západem a ohrožoval by tak bytostné zájmy Ruska. Cílem mé práce bude tedy najít vztah mezi těmito dvěma tendencemi a odpovědět na otázky, které s tím souvisí: jaká byla povaha ruské politiky vůči etnopolitických konfliktům v Gruzii, jaké zájmy tuto politiku určovaly a jak se Rusko v těchto konfliktech konkrétně angažovalo. V závěru bych chtěla identifikovat některé stereotypy, které provázejí hodnocení role Ruska v konfliktu v Abcházii a Jižní Osetii a zároveň zaujmout stanovisko k častému názoru o ruské strategii v těchto konfliktech. Jelikož roli určitého státu v jakémkoliv zahraničněpolitickém sporu nelze zkoumat a hodnotit bez toho, aniž by bylo alespoň stručně osvětleno, jakým způsobem zahraniční politika tohoto státu vznikala a kdo ji určoval, první tři kapitoly jsou věnovány právě těmto otázkám. Nejdříve se snažím popsat základní charakteristiky uvedeného období, které přímo ovlivnily formulaci zahraniční politiky v té době. Cílem další části práce je pochopení základní vlastnosti, která zahraniční politiku Ruska určovala, a to byla fragmentace ruské politické scény na několik vlivných skupin s rozdílnými zájmy, které se současně snažily ovlivňovat zahraniční politiku státu. Cílem této kapitoly je popsat, jaké skupiny se vytváření zahraniční politiky účastnily a jaké měly možnosti tuto politiku reálně vytvářet. V následující kapitole se zabývám názory ruské politické elity na roli Ruska ve světě a především na jeho roli v postsovětském prostoru. Další kapitola je úvodem k druhé části práce, která se zabývá konkrétní politikou Ruska vůči etnopolitickým konfliktům v Gruzii. V této kapitole se snažím stručně vystihnout, jakým způsobem se posun v zahraničněpolitickém chápání role Ruska v postsovětském prostoru projevil v konkrétních názorech na roli Ruska v konfliktech v Gruzii a v konkrétní politice. Tato kapitola se proto příznačně jmenuje Role Ruska v etnopolitických konfliktech v Gruzii, od izolacionismu k angažovanosti. Jelikož se domnívám, že právě angažovanost se brzy stala a poté už zůstala základním rysem ruské politiky vůči konfliktům v blízkém 1 Podle A. Sergunina se Rusko rozhodlo právě pro tuto politiku: Namísto stabilizace a zprostředkování Moskva často podněcovala lokální konflikty, jednajíc podle staré imperialistické zásady divide et impera. Viz Sergunin, A. S.: Měnící se paradigmata. Mezinárodní vztahy v postkomunistickém Rusku. Mezinárodní vztahy. 2000, roč. 35, č. 2, str. 33

8 zahraničí podobně jako v zahraniční politice obecně převládl názor pragmatických nacionalistů, v dalších kapitolách se pokouším řešit důvody této angažovanosti. Protože role Ruska nebyla určována jen ruskými zájmy a nebo ruskou taktikou ale také tím, jak se jednotlivé separatistické regiony k Rusku stavěly, nebo přinejmenším jaké byly vzájemné vztahy Ruska a těchto regionů, další kapitola se věnuje charakteristice těchto vztahů na základě historie od ruské anexe po pád Sovětského svazu. Soustředím se především na určité navyklé stereotypy nebo vzorce opakující se v historii, jako např. že Rusko Gruzii zachránilo anebo že centrální moc v Rusku byla dál, a proto Abcházové našli nepřítele v Gruzínech (velmi zjednodušeno). Další kapitola je pokusem o nezaujatý popis konkrétních kroků Ruska a ruských zájmových skupin v jednotlivých konfliktech. V této kapitole jsem se snažila maximálně vyhnout zaujímání jakýchkoliv stanovisek, protože výklad těchto událostí je sám o sobě natolik názorově rozštěpený, že i samotné srovnávání jednotlivých zdrojů v sobě nese subjektivitu ve výběru faktů, hodnocení a stanovisek. Poslední kapitola hovoří o dvou základních zájmových skupinách, které podle mého názoru nejvíce ovlivnily běh událostí, a to byly ruské armádní kruhy a národy severního Kavkazu. Existuje poměrně velké množství literatury, týkající se ruské angažovanosti ve válce v Abcházii a Jižní Osetii nebo hovořících o ruské politice na Kavkaze obecně, velice často však mají jeden společný rys. Tímto rysem je extrémní zaujatost, stranickost a citová zabarvenost, které určitě do velké míry souvisí se samotnou povahou konfliktů, jež svým výjimečně brutálním a násilnickým charakterem nechaly málokoho ze svědků chladným. Zkoumaný problém je o to barvitější, že zde existují strany tři, totiž Rusko, Gruzie a jednotlivé separatistické regiony, čemuž odpovídá i základní trojbarevnost materiálů, jež vznikly na půdě jedné ze tří stran. I velice solidní ruské materiály hovoří o tom, že Rusko vždy a pouze podporovalo stabilitu na Kavkaze a tedy územní celistvost Gruzie, z úst vzdělaných Abcházů se dozvíme, že Rusko za každých okolností podporovalo Gruzii, zatímco gruzínská strana se přiklání k tomu, že Rusko podporovalo abcházský nebo osetínský separatismus. Právě díky nekonzistentní politice a různým vlivům, zasahujícím do mezinárodního dění na straně Ruska, je v podstatě v každém z uvedených názorů obsažena část pravdy, i když samozřejmě nezachycují problém v úplnosti. Proto základním materiálem, na jehož podkladě tato práce vznikla, jsou práce západních historiků a politologů. Z hlediska pochopení principů formování a praxe ruské zahraniční politiky je klíčová práce Suzanne Crowové Making of Foreign Policy in Russia under Yeltsin, která popisuje jednotlivé struktury státní moci a jednotlivé zájmové skupiny, které se podílely v době úřadu prezidenta Jelcina na formování ruské zahraniční politiky. Podobnému tématu se věnuje kniha čtyř autorů Internal Factors in Russian Foreign Policy. Jednotlivé kapitoly popisují z

9 různých hledisek vnitropolitické předpoklady formování zahraniční politiky, mimořádně cenná je důkladná analýza role vojenských faktorů v zahraniční politice z pera Roy Allisonové. Světově uznávaný a velice často i v českých studiích (možná až příliš) citovaný ruský autor působící v Norsku Pavel Baev ve své útlé práci Russia s Policies in the Caucasus zkoumá ruskou politiku vůči Kavkazu a interpretuje ji jako spektrum několika politických proudů vycházejících z určitých částí ruské elity, konkrétně sleduje politiku federálních struktur a diplomacie, politiku vojenské elity a nakonec politiku hospodářských kruhů. Dále se věnuje přímo ruským aktivitám ve věci konfliktů v Náhorním Karabachu a Abcházii. Baev se netají svou kritikou ruské politiky. Naproti tomu Nicole J. Jacksonová ve své knize Russian Foreign Policy and the CIS svědomitě bere v úvahu názory obou stran a dochází tak k možná plastičtějšímu a více středovému chápání ruské role v etnopolitických konfliktech v Gruzii. Úplným opakem je švédský autor Svante E. Cornell, který ve své knize Small Nations and Great Powers (A study of ethnopolitical conflict in the Caucasus) zdůrazňuje snahu Ruska manipulovat konflikty ve svůj prospěch a je k Rusku ještě kritičtější než Baev. Svou analýzou ruských geopolitických a jiných zájmů ve vztahu ke Kavkazu je rovněž důležitá studie E. Fullerové Russian Strategy in the Transcaucasus since the Demise of the USSR. Kniha Spornyje granicy na Kavkaze editorovaná B. Koppietersem (známá také pod anglickým názvem Contested Borders in the Caucasus) je souborem osmi analýz, z nichž některé rovněž přispěly ke vzniku této práce. Je to např. kapitola Alexeje Zvereva důkladně rozebírající vývoj etnopolitických konfliktů na Kavkaze i roli Ruska v těchto konfliktech, analýza Gia Nodii zabývající se etnickými konflikty převážně v období úřadování gruzínského prezidenta Gamsachurdiji nebo kapitola Dmitrije Trenina rozebírající ruské zájmy na Kavkaze a politiku Ruska v tomto regionu. Ačkoliv se jedná v případě Zvereva a Trenina o ruské autory a v případě Nodii o autora gruzínského původu, daří se jim zachovat poměrně vyvážená stanoviska. Trenin je rovněž autorem studie s názvem Russia's Use of Military Forces in Intra- State Conflicts in the CIS, v které dopodrobna rozebírá jednotlivé ruské zájmy určující politiku Ruska ve vztahu ke Kavkazu a také důvody, proč se ruské jednotky účastnily etnopolitických konfliktů. Ruské politické i hospodářské zájmy na Kavkaze jsou sice bez jakéhokoliv vztahu k praxi jejich uplatňování, ale velice obšírně rozebrány v publikaci K. S. Gadžijeva Geopolitika Kavkaza. Tato práce je typickým produktem proruského vnímání problematiky blízkého zahraničí jako oblasti životního zájmu, nestabilitu v této oblasti vnímá jako hrozbu pro bezpečnost Ruska.

10 Velice důležitým zdrojem pro pochopení ruského jednání ve vztahu k blízkému zahraničí a konfliktům na jeho území je kniha ruského politika a historika Andranika Migranjana Rossija v poiskach identičnosti. Migranjan je totiž jedním ze zastánců tzv. pragmaticky nacionalistického proudu v ruském zahraničněpolitickém uvažování, který v letech 1992 a 1993 převládl a od té doby určoval politiku Ruska nejen ve vztahu k etnopolitickým konfliktům na Kavkaze, ale k celému postsovětskému prostoru. Kniha abchazského politika, literáta a přímého účastníka politického dění v Abcházii v době války Stanislava Lakoby Abchazija de-fakto ili Gruzija de-jure? O politike Rossii v Abchazii v postsovetskij period 1991-2000 je spíše subjektivní výpovědí o jednotlivých událostech války v Abcházii a svou povahou se tak blíží spíše pramenu než literatuře, je však důležitá pro pochopení abcházského úhlu pohledu. Kromě literatury, z které by bylo možné jmenovat mnoho dalších titulů, byly k práci použity i některé články a internetové zdroje. Analytik arménského původu Emil Souleimanov napsal zajímavé statě o rusko-gruzínských vztazích a ruské politice na Jižním Kavkaze. Autor je zastáncem názoru rozšířeného hlavně mezi gruzínskými, ale i některými západními autory, a totiž, že Rusko jednalo na základě strategie, jejímž cílem byla destabilizace Gruzie. Na druhou stranu Nikola Cvetkovski ve své internetově dostupné dizertační práci na téma války v Jižní Osetii se takovému hodnocení brání s tím, že o jakési ruské strategii v konfliktech v Gruzii lze pouze spekulovat.

11 1. Podmínky pro tvorbu zahraniční politiky v letech 1991-1994 Ruskou politiku a roli Ruska ve válce v Abcházii a Jižní Osetii nelze sledovat odděleně od tehdejšího celkového dění na ruské politické scéně, ale i v ruské společnosti vůbec. Období mezi lety 1991-1994, které je předmětem mého zkoumání, bylo poznamenáno především rozpadem Sovětského Svazu. Nejdůležitější změnou pro ruskou zahraniční politiku v souvislosti s touto událostí bylo zrušení komunistické strany, 2 neboť za Sovětského svazu to byla právě komunistická strana, která určovala směr zahraniční i vnitřní politiky. Stranická špička koordinovala činnost všech institucí. Kromě toho měla také jako jediná přístup k relevantním informacím a ostatní instituce sloužily pouze jako nástroj výkonu její vůle. S pádem Sovětského svazu mnoho institucí zaniklo a bylo třeba vybudovat instituce nové, chyběla však už zastřešující funkce ideologie a také represivní kontrola strany. Začaly tedy vznikat nové instituce, které však byly slabé, jelikož samotné Rusko jako stát se nacházelo teprve ve stádiu svého formování. Tyto instituce neměly přesně vymezené pravomoce, a tak docházelo k mnoha střetům a nejasnostem ohledně jejich kompetencí. Zahraničně politické otázky však na formování institucí nečekaly a bylo třeba reagovat ihned. Ještě po rozpadu Sovětského Svazu formálně zůstala v platnosti stará sovětská ústava, která však v nových a stále se měnících podmínkách nemohla plnit svoji funkci. Mnoho článků se nedalo aplikovat na novou situaci, a to byl jen další faktor, který prohloubil celkovou nejistotu ohledně toho, kdo a jakým způsobem se má účastnit na rozhodování o zahraničně politických otázkách. Obecně řečeno došlo k tomu, že rozhodovacího procesu se účastnilo příliš mnoho subjektů s nejasnými pravomocemi a proces tvorby zahraniční politiky byl tedy velmi fragmentovaný. Slovy analytičky Suzanne Crowové totiž neexistovaly zavedené standardní procedury pro formulování zahraniční politiky, neexistovala žádná všeobecně přijatá pravidla. 3 Dalším důležitým faktorem, který určoval formování ruské zahraniční politiky v této době, byl vnitropolitický boj o moc. Tento boj lze také do určité míry vnímat jako důsledek vnitropolitického vakua po rozpadu Svazu, kdy neexistoval pevný rámec pro fungování jednotlivých mocenských orgánů. Pro uvedenou dobu je velmi charakteristická úzká provázanost vnitřní a zahraniční politiky. Zahraniční politika se nejednou stávala nástrojem nebo obětí vnitropolitického boje o moc. 4 Vnitřní neshody především mezi exekutivou a 2 Viz Malcolm, N.: Russian Foreign Policy Decision-making, in Shearman, P. (ed.): Russian Foreign Policy Since 1990. Boulder: Westview Press, 1995, str.24-26 nebo Crow, S.: Making of Foreign Policy in Russia under Yeltsin. Munich: RFE/RL, 1993, str. 6-7, 65-69 3 Crow, S.: Making of Foreign Policy in Russia under Yeltsin. Munich: RFE/RL, 1993, str. 5 4 Tamtéž, str. 75

12 legislativou přispěly k vyhrocení některých zahraničněpolitických otázek, což je příznačné např. pro problém Abcházie. V prostoru uvolněném po rigidním sovětském systému neexistoval souhlas ani o základních zahraničněpolitických otázkách, ani o roli nového Ruska ve světě. Ačkoliv neexistoval nějaký racionální konsensus, emocionální dopad pádu Sovětského svazu byl společný všem, a to nejen politickým aktérům, ale i širokým vrstvám veřejnosti. Až na malé výjimky, které se objevily hlavně v prvním období krátce po rozpadu Svazu, byla tato událost vnímána jako národní potupa. Emocionální stránka hrála po celou sledovanou dobu silnou roli ve vztahu Ruska nejen ke konfliktům v Abcházii a Jižní Osetii, ale k celému tzv. blízkému zahraničí vůbec. Charakteristickým znakem ruského politického systému v dané době i v současnosti byla přítomnost skupin se zvláště silnými partikulárními zájmy. Nebyly to zájmové skupiny v americkém stylu, protože neměly institucionalizovanou podobu a nebyly dobře organizované. Míra jejich vlivu se proměňovala v závislosti na mocenské rovnováze a rozložení sil v té které době. Tyto skupiny využívaly osobních kontaktů a vazeb často přetrvávajících ze sovětské doby. Britský historik Neil Malcolm vysvětluje sílu těchto partikulárních zájmů sovětským dědictvím za sovětských dob měla pouze úzká stranická špička přístup k informacím a ostatním neinformovaným skupinám nezbývalo nic jiného než prosazovat své vlastní zájmy, protože o zájmech státu jako celku neměli dostatek informací. 5 Pád Sovětského Svazu byl pro Rusko jistě přelomovou událostí, ale neznamená to, že by se starý politický systém úplně zbořil a na jeho místě by začalo vznikat od základů úplně nové Rusko, bez jakýchkoliv prvků kontinuity se starým sovětským systémem. Rusko jakožto právní nástupce sovětského impéria se z praktických důvodů nemohlo vzdát a ani nevzdalo veškeré institucionální základny a některé bývalé sovětské instituce se pouze přetransformovaly, přičemž k personálním obměnám došlo hlavně na nejvyšších místech. Početně velká část nižší byrokracie tedy zůstala na svých, byť formálně zrušených a posléze znovuvytvořených anebo přejmenovaných postech. Podobně velká část mechanismů a zvyklostí, které určovaly práci sovětské byrokracie, fungovala i nadále. 6 5 Malcolm, N.: Foreign Policy Making in Malcolm, N. Pravda, A. Allison, R. Light, M. (eds.): Internal Factors in Russian Foreign Policy. London: Royal Institute of International Affairs, 1996, str. 103 6 Tamtéž, str. 101: Ruský stát nezdědil po svém sovětském předchůdci pouze instituce a několik tisíc zaškolených úředníků, ale i určitou kulturu a styl v rozhodovacím procesu.

13 2. Političtí aktéři účastnící se formování zahraniční politiky ve vztahu k blízkému zahraničí Na formování zahraniční politiky Ruské federace se podílelo různým způsobem větší množství subjektů. Některé z nich ovlivňovaly formování zahraniční politiky přímo v rámci svých ne vždy jasně vymezených pravomocí (prezident, ministerstvo zahraničí), někteří z nich tyto pravomoce v zájmu dosažení svých cílů překračovali (prezident, parlament, ministerstvo obrany) a někteří ovlivňovali zahraniční politiku spíše nepřímo tím, že se na jejich půdě tříbily vlivné názory a rezonovala společenská atmosféra (parlament, tisk). To platilo jak pro zahraniční politiku obecně, tak pro vztahy k blízkému zahraničí. Vztahy k blízkému zahraničí zapadaly do obecného rámce ruské zahraniční politiky, ale zaujímaly zde zcela zvláštní postavení. Postupem času se otázka vztahů s bývalými státy Sovětského svazu dostala do úplného popředí ruské zahraničněpolitické agendy. Na rozdíl od jiných otázek se k ní vyjadřovali téměř všichni političtí aktéři té doby, často na ní kladli mezi jinými tématy zvláštní akcent. Obzvláště činné byly v této oblasti např. vojenské kruhy. K nejdůležitějším politickým aktérům a skupinám ve věci blízkého zahraničí patřily: prezident Jelcin, Bezpečnostní rada, prezidentská administrativa 7 ministerstvo zahraničí ministerstvo obrany a vojenské kruhy parlament (nejdříve Nejvyšší Sovět, později Státní Duma) Prezident a jeho administrativa Prezidentovi byly významné pravomoci v zahraniční politice přiznány teprve ústavou z prosince 1993. Ve skutečnosti však byl od vyhlášení nezávislosti v této oblasti nejdůležitější postavou. Jak si správně povšiml Neil Malcolm, prezidentovi byla dokonce de facto podřízena část vlády včetně ministerstva zahraničí, protože byly členy jím vytvořené Bezpečnostní rady. 8 7 Viz Fuller, E.: Russian Strategy in the Transcaucasus since the Demise of the USSR. Köln: BIOst, 1994, str. 5: podobné rozdělení, Trofimov, D.: The Conflict in Abkhazia: Roots and Main Driving Forces in Ehrhart, H. G. Kreikemeyer, A. Zagorskij, A. V. (eds.): Crisis Management in the CIS : Whiter Russia? Baden-Baden: Nomos, 1995, str. 85 - mezi hlavní hráče řadí 1. Prezidenta a jeho místní představitele 2. Nejvyšší sovět a místní sověty, 3. Ministerstvo obrany a polonezávislé velitele různých lokálních jednotek 4. Centrální i regionální součásti bezpečnostních služeb, naopak Trenin, D.: Etničeskije konflikty na Kavkaze, 1988 1944 in Coppieters, B.: Spornyje granicy na Kavkaze. Moskva: Ves Mir, 1996, str. 110 vidí dva hlavní bloky: Vnitropolitický boj vyústil ve vytvoření dvou přibližně stejně silných táborů s téměř opačným politickým programem, každý tábor ovládal jednu větev moci a snažil se provádět vlastní zahraniční politiku Pojetí Dmitrije Trenina má opodstatnění a nevylučuje se s koncepcí uvedenou v této kapitole. 8 Malcolm, N.: Foreign Policy Making,c.d.,, str. 109 s odvoláním na článek v novinách Nězavisimaja Gazeta

14 Jelcin si kolem sebe vytvořil rozsáhlou a nepřehlednou administrativu tvořenou jeho poradci, spolupracovníky a různými poradními a konzultativními orgány. Tato administrativa fungovala paralelně s již existující exekutivou. Vznikl tak prostor pro manévrování mezi různými politickými názory a Jelcin si vybíral podle aktuální situace, které osobě či instituci dá při vytváření zahraniční politiky slovo. Jelcinovo manévrování bylo do jisté míry motivováno snahou nalézt rovnováhu na roztříštěné politické scéně a udržet se u moci. V důsledku celkové nestability se tak Jelcin postupně rozhodl vyhovět některým vlivným skupinám a především všeobecně se měnící atmosféře na ruské vnitropolitické scéně. Velkou roli v rozhodování Jelcina hrály také osobní vazby a aktuální vliv jednotlivých osob. Jak píše Neil Malcolm s odvoláním na ruské zdroje, Jelcin se často osobně setkával s vybranými lidmi, např. s ministrem zahraničí, ministrem obrany nebo šéfem bezpečnostních služeb. Někteří se s ním vídali téměř každodenně. 9 Kromě toho, že prezident rozhodoval o tom, která osoba či instituce se bude podílet na zahraničně politických rozhodnutích, podnikl i několik čistě osobních iniciativ, které s nikým nekonzultoval. V květnu 1992 vytvořil Jelcin Bezpečnostní radu, která měla koordinovat činnost různých vládních agentur a snížit nekompatibilitu rozhodnutí. Úkolem Rady bylo podávat prezidentovi návrhy rozhodnutí a různá doporučení týkající se všech bezpečnostních otázek ve vnitřní i zahraniční politice. Ve výsledku tato instituce nepřispěla k větší přehlednosti, protože se stala pouze dalším hlasem na již tak roztříštěné politické scéně. Navzdory mnoha předpovědím se tedy nestala jakýmsi novým, všemohoucím politbyrem. Sám prezident totiž na ni nespoléhal bezvýhradně. Roli Bezpečnostní rady na druhou stranu nelze snižovat. Postupem času současně s oslabováním moci ministerstva zahraničí moc této instituce neúměrně vzrostla, přinejmenším do května 1993, kdy byl odvolán její velice vlivný předseda Jurij Skokov, patřila k nejdůležitějším orgánům určujícím směr zahraniční politiky a konkurovala tak ministerstvu zahraničí, a to i přesto, že její rozhodnutí nebyla pro prezidenta nijak závazná. Jelcinovy názory na roli Ruska v konfliktech na území postsovětského prostoru odrážely v průběhu let 1991-1994 jeho názorový vývoj. Nejdříve byl spolu s ministrem zahraničí Kozyrevem na straně co nejmenší angažovanosti v těchto konfliktech a časem začal stále více naslouchat hlasům ministerstva obrany, generálního štábu a vojenských kruhů obecně, kteří ho tlačili do aktivní účasti na řešení těchto konfliktů. Jelcin nemohl názory vlivného vojenského sektoru přehlížet, navíc to byla právě armáda, která ho v říjnu 1993 10 pomohla udržet u moci. 9 Tamtéž, str. 109 10 V říjnu 1993 došlo ke sporu prezidenta s parlamentem, proti odbojnému parlamentu nakonec musela zasáhnout armáda.

15 Jelcin časem přistoupil na to, že blízké zahraničí je zónou ruských životních zájmů a jeho země by se tedy měla aktivně účastnit konfliktů na jeho území. Ačkoliv se Jelcin snažil v konfliktech v Gruzii o zprostředkování mírových jednání a podařilo se mu prosadit několik příměří, často přimhouřil oko nad samostatnými akcemi ruských vojenských kruhů v těchto konfliktech. Ministerstvo zahraničí Ministerstvo zahraničních věcí bylo po vzniku nezávislého Ruska jedinou institucí, která měla formálně právo řídit zahraniční politiku. Ve skutečnosti byla jeho role stále více omezována vměšováním různých jiných institucí a skupin. Hlava ministerstva Andrej Kozyrev patřil ve sledované době k nejliberálnějším osobám na ruské politické scéně vůbec. Postupem času však, stejně tak jako prezident, ale později než on, svoje názory přizpůsobil všeobecnému nárůstu nacionalismu a změně společenské atmosféry. Jelcin si vážil Kozyreva pro jeho demokratické, reformistické názory a jeho udržení ve funkci ministra zahraničí bylo důležité pro hladké vztahy se západními zeměmi. Na druhou stranu však Jelcin nebránil jiným institucím, aby zasahovaly do kompetencí Kozyrevova ministerstva a některými opatřeními, jako např. zavedením Meziresortní komise pro zahraniční politiku spadající pod Bezpečnostní radu, jeho vliv dokonce oslabil. Snažil se tak pravděpodobně okleštit jeho moc ministra zahraničí, jehož názory se stávaly na ruské politické scéně čím dál tím méně oblíbenými, aniž by ho musel přímo odvolat. Moc ministerstva zahraničí ve sledované době nezadržitelně slábla, důkazem toho je fakt, že koncept zahraniční politiky, který vypracovalo ministerstvo zahraničí, byl několikrát odmítnut a nakonec byla přijata obměněná verze vypracovaná právě Meziresortní komisí. Role ministerstva zahraničí byla limitována také materiálními problémy, které přivodily krizi této instituce. Zaměstnanci ministerstva zahraničí dostávali nízké platy, odcházeli do soukromého sektoru, což mělo za důsledek úpadek kvality pracovníků a celkové prestiže této instituce. Ministerstvo zahraničí také nedisponovalo odborníky na problematiku postsovětského prostoru. Ministr zahraničí Kozyrev a jeho ministerstvo prošly podobným názorovým posunem jako Jelcin. Časem u nich převládl názor, že celý postsovětský prostor je sférou životních zájmů Ruska. Tato koncepce dokonce dostala název Kozyrevova doktrína. 11 Je to poněkud nespravedlivé, protože Kozyrev po rozpadu SSSR upřednostňoval vztahy se Západem a až 11 Byla to jakási ruská obdoba Monroeovy doktríny, viz Litera, B.: Problémy spolupráce a integrace zemí postsovětského prostoru in Litera, B. (ed.): Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1998, str. 7

16 teprve postupem času byl donucen pod tlakem sílících konzervativních názorů věnovat pozornost blízkému zahraničí. Kozyrev byl v etnopolitických konfliktech v Gruzii zastáncem snahy o mírové urovnání a podporoval roli Ruska jako prostředníka v těchto konfliktech. Ministerstvo obrany a vojenské kruhy Ministerstvo obrany v čele s Pavlem Gračovem a vojenské kruhy představovaly velmi vlivnou, názorově však velice diferencovanou skupinu. Zvláštností této skupiny, která se v anglickojazyčných studií souhrnně označuje military, byl její vertikální rozměr. K této skupině totiž náleželi jak samotný ministr obrany a jeho rezortní ministerstvo, tak vlivné vojensko-průmyslové kruhy, generální štáb, vojenští velitelé, velitelé místních jednotek v blízkém zahraničí až po řadové ruské vojáky v zemích SNS. Ti všichni se svým způsobem podíleli na vytváření politiky vůči blízkému pohraničí, protože podnikali mnoho nekontrolovaných kroků čistě z vlastní iniciativy. Vojenské kruhy se zcela mimořádně angažovaly především ve všech otázkách spojených s blízkým zahraničím. Typické pro ministra Gračova a další lidi z jeho resortu bylo, že uzurpovali diplomatické pravomoce svých kolegů z ministerstva zahraničí a vyjednávali na vlastní pěst s představitely ostatních států bývalého Sovětského svazu např. o otázce ruských posádek v těchto zemích. Vojenští velitelé a posádky v místech konfliktů v blízkém pohraničí se zase neostýchali otevřeně podpořit jednu z válčících stran (to bylo typické např. pro konflikt v Abcházii, kde místní jednotky přímo podporovaly Abcháze). Vojenským kruhům se podařilo skrz své vlivné a vysoce postavené mluvčí ovlivňovat samotného prezidenta. Příkladem může být sám ministr obrany Gračov nebo viceprezident Ruckoj. Ministerstvo obrany a vojenské kruhy zastávaly konzervativnější názory než zbytek ruské politické elity s výjimkou legislativy. V drtivé většině litovaly rozpadu SSSR a byly mezi nimi rozšířeny imperialistické názory na roli Ruska v postsovětském prostoru. Snažily se bránit ruské geopolitické a strategické zájmy na Kavkaze, prostředkem k tomu mělo být vybudování stálé vojenské přítomnosti, která by umožnila účinně kontrolovat region. Už na začátku roku 1993 např. mluvil ministr obrany Gračov o strategické důležitosti černomořského pobřeží pro Rusko s tím, že Rusko zde mělo mít svoje jednotky, aby tuto oblast neztratilo. 12 12 Fuller, E.: Russian Strategy in the Transcaucasus since the Demise of the USSR, c.d., str. 11

17 Parlament Možnosti parlamentu přímo ovlivňovat zahraničněpolitická rozhodnutí byly omezené, přesto však parlament sehrál významnou roli při určování směru zahraniční politiky, především v nepřímém slova smyslu. Na jeho půdě se totiž formovala silná opozice, která vyvíjela tlak na vládu. Tato opozice získala natolik širokou podporu konzervativní části ruské společnosti, že její tlak nebylo lze ignorovat. Parlamentní opozice se soustředila na některé pro ni klíčové otázky, mezi které zcela jistě patřily vztahy k blízkému zahraničí 13. Parlament také několikrát neváhal překročit své ústavou dané pravomoce. Ruský parlament, který byl ovládán z převážné většiny komunisty a nacionalisty, se netajil svou podporou separatistickým regionům v Gruzii. Jeho poslanci snili o znovuobnovení Sovětského svazu nebo velkého Ruska v jiné podobě. Byli ostře protigruzínsky zaměření. Jejich sympatie k Abcházii a Jižní Osetii byly způsobené proruskou politikou těchto regionů, které se stavěly proti rozpadu SSSR a žádaly o připojení k Ruské federaci. Poslanci ruského parlamentu tuto možnost horlivě podporovali. Nebude snad příliš zjednodušující shrnout roli institucí v časovém horizontu let 1991 1994 následujícím způsobem: V prvních měsících po nezávislosti dominovalo v zahraniční politice ministerstvo zahraničí, postupně se do jeho činnosti stále více vměšovaly jiné, více nacionalisticky orientované subjekty jako Bezpečnostní rada, parlament a ministerstvo obrany jakožto zástupce vojenských kruhů 14. Poslední slovo v rozhodovacím procesu měl po celou prezident Jelcin, který manévroval mezi různými politickými subjekty, zároveň však velkoryse přehlížel nezávislé iniciativy především vojenských kruhů současně s tím, jak přehodnocoval své zpočátku liberální a reformistické názory. 13 Viz Crow, S.: Making of Foreign Policy in Russia under Yeltsin, c.d., str. 40-45 14 Tamtéž, str. 70

18 3. Hlavní myšlenkové proudy v zahraničněpolitické debatě a názory jejich zastánců na roli Ruska v postsovětském prostoru Historici i analytici se shodují, že typickým rysem ruské politické scény krátce po rozpadu SSSR byla absence konsenzu o tom, jakým směrem by se měla ubírat zahraniční politika nového státu, jaké je místo Ruska ve světě a co jsou vlastně ruské národní zájmy. 15 Na tyto otázky existovalo mnoho odpovědí, které bývají pro přehlednost často řazeny ke třem hlavním názorovým proudům, i když samozřejmě toto rozdělení nepostihuje všechny nuance, názorové odchylky či myšlenkový vývoj jednotlivých politiků. Londýnská historička Margot Lightová nazývá ve své studii 16 tyto názorové skupiny jako prozápadní liberály ( liberal westernizers ) nebo radikální reformisty ( radical refformers ), konzervativní nacionalisty ( fundamentalist nationalist ) nebo radikální konzervativce ( radical conservatives ) a pragmatické nacionalisty ( pragmatic nationalist ) nebo centristy ( centrists ). 17 Prozápadní liberálové se snažili o maximální spolupráci se západními zeměmi a zcela přehlíželi problematiku blízkého zahraničí. Žádný cizí stát nepovažovali za zvláštní hrozbu. Zájmy Ruska byly podle nich totožné se zájmy států západního světa. Západ vnímali jako nezbytného pomocníka konsolidace a stabilizace ruské vnitropolitické situace a také garanta světové stability. Ve vnitřní politice chtěli zavést Západem inspirované tržní reformy, které byly podle nich zárukou úspěšné demokratizace. Vnitřní reformy byly pro ně přednější než formulování zahraničně politických cílů. 18 Akcent na vnitřní konsolidaci pravděpodobně přispěl k relativnímu nezájmu o ostatní postsovětské státy. Absence politiky vůči blízkému zahraničí se stala brzy předmětem kritiky mnoha oponentů liberálních prozápadních kruhů. Oxfordský historik Alex Pravda popisuje, 15 Tamtéž, str. 5-8 16 Light, M.: Foreign Policy Thinking in Malcolm, N. Pravda, A. Allison, R. Light, M. (eds.): Internal Factors in Russian Foreign Policy. London: Royal Institute of International Affairs, 1996, str. 33-100 17 Fyodoroff,Y.: Foreign Policy Making in Russian Federation, in Ehrhart, H. G. Kreikemeyer, A. Zagorskij, A. V. (eds.): Crisis Management in the CIS : Whiter Russia? Baden-Baden: Nomos, 1995, str. 115-126 - Jurij Fjodorov stejné skupiny označuje podobně, jako radikální reformisty ( radical refformers ), opozici ( opposition ) a centristy ( centrists ). Cornell, E. S.: Small Nations and Great Powers A Study of Ethnopolitical Conflict in the Caucasus. London: RoutledgeCurzon, 2003, str. 336 - Svante E. Cornell rozlišuje pouze dva hlavní směry, a to euroatlanticismus ( Euro-atlanticist school ) a neoeurasianismus ( Neo-eurasianist school ). Sergunin, A. S.: Měnící se paradigmata. Mezinárodní vztahy v postkomunistickém Rusku. Mezinárodní vztahy. 2000, roč. 35, č. 2, str. 27 44 Sergunin popisuje následující školy zahraničněpolitického myšlení v postkomunistickém Rusku: atlanticismus (orientace na Západ), eurasianismus (důraz na jedinečnost Ruska), názory skupiny děržavniků (důrazně se vymezit vůči rozšiřování NATO a Evropské unie, být jejich protiváhou), realismus (snaha definovat reálné bezpečnostní zájmy a priority Ruska), geopolitická škola (snaha obnovit velmocenský statut země), idealismus (pro integraci v rámci SNS a řešení společných evropských bezpečnostních otázek). 18 Viz Pravda, A.: The Public Politics of Foreign Policy in Malcolm, N. Pravda, A. Allison, R. Light, M. (eds.): Internal Factors in Russian Foreign Policy. London: Royal Institute of International Affairs, 1996, str. 173-174, dále Fyodoroff,Y.: Foreign Policy Making in Russian Federation, in Ehrhart, H. G. Kreikemeyer, A. Zagorskij, A. V. (eds.): Crisis Management in the CIS : Whiter Russia? Baden-Baden: Nomos, 1995, str. 122-123, dále Cornell, E. S.: Autonomy and Conflict. Ethnoterritoriality and Separatism in the South Caucasus Cases in Georgia. Stockholm: Elanders Gotab, 2002, str. 334-339

19 že prozápadní liberálové byli vůči blízkému zahraničí tolerantní, uznávali suverenitu nově vzniklých států, v průběhu roku 1993 však začali klást stále větší důraz na ruské národní zájmy, především osud Rusů žijících v postsovětských státech. 19 K přívržencům prozápadně liberálních názorů patřil např. Jegor Gajdar. Nejvlivnějším reprezentantem prozápadně liberálních názorů však byl již zmíněný ministr zahraničí Andrej Kozyrev. Zpočátku měl podporu prezidenta Jelcina, který se rovněž v době po vyhlášení nezávislosti hlásil k podobným názorům. Jedním z důvodů vzrůstající kritiky výše popisovaného tábora byla právě otázka blízkého zahraničí. Oponenti Kozyreva volali po jasné formulaci ruských národních zájmů a stěžovali si na to, že Kozyrev opomíjí vztahy s postsovětskými státy, které byly podle nich pro Rusko klíčové. Nesmiřitelnou opozici vůči Kozyrevovi a jeho ministerstvu zahraničí vytvořila skupina konzervativních nacionalistů. Obviňovali Kozyreva, vládu i prezidenta Jelcina ze zrady národních zájmů a patolízalství vůči Západu. Nedokázali se smířit s rozpadem Sovětského svazu, protože znamenal ztrátu velmocenské pozice země. 20 Konzervativní nacionalisté se otevřeně vyslovovali pro obnovu velkého Ruska, ať už v podobě ruského impéria ústy nacionalistů typu Vladimíra Žirinovského anebo v podobě obnovení Sovětského svazu ústy komunistů. 21 Je evidentní, že tyto názory ovlivnily postoj k problematice vztahů se státy blízkého zahraničí ve směru snahy o podřízení si těchto států s perspektivou jejich budoucí inkorporace. Umírněnější část kritiků prozápadního liberalismu patřila k táboru pragmatických nacionalistů. Pragmatičtí nacionalisté se obávali, aby přílišný důraz na spolupráci se Západem nepoškodil ruské národní zájmy. Nebyli proti spolupráci se Západem, tu naopak považovali za důležitou, ale zájmy západních zemí nepokládali za totožné se zájmy Ruska. Ruská zahraniční politika měla být podle nich založená na hluboké a důkladné analýze ruských národních zájmů. 22 Ve vztahu k ostatním státům postsovětského prostoru prosazovali pevný kurz. Jak píše ruský analytik Jurij Fjodorov, celý tento prostor považovali za zónu životních zájmů a také zvláštní odpovědnosti Ruska. 23 V zájmu Ruska bylo podle nich zvýšit a udržet si určující vliv v této oblasti, jedním z prostředků byla ruská vojenská přítomnost. Na rozdíl od konzervativních nacionalistů však nepočítali s obnovením státu v hranicích sovětského Ruska a podobně jako prozápadní liberálové brali rozpad Sovětského svazu jako fait accompli. 24 19 Malcolm, N. Pravda, A. Allison, R. Light, M. (eds.): Internal Factors in Russian Foreign Policy, c.d., str. 173 20 Pravda, A.: The Public Politics of Foreign Policy,c.d., str. 175 21 Light, M.: Foreign Policy Thinking in Malcolm, N. Pravda, A. Allison, R. Light, M. (eds.): Internal Factors in Russian Foreign Policy. London: Royal Institute of International Affairs, 1996, str. 50 22 Pravda, A.: The Public Politics of Foreign Policy, c.d., str. 179-180 23 Fyodoroff,Y.: Foreign Policy Making in Russian Federation, c.d., str. 125 24 Light, M.: Foreign Policy Thinking, c.d., str. 56

20 Pro ruskou politickou scénu v uvedeném období je charakteristický názorový posun od počátečního prozápadního liberalismu k rostoucí síle pragmatického nacionalismu.

21 4. Role Ruska v etnopolitických konfliktech v Gruzii od izolacionalismu k angažovanosti Názory ruské politické elity na to, jakým způsobem by Rusko mělo reagovat na etnopolitické konflikty v Gruzii, se vyvíjely paralelně s názorovými přesuny na ruské politické scéně. Cesta od prozápadního liberalismu k převládajícímu pragmatickému nacionalismu v ruské vnitřní i zahraniční politice se ve vztahu k těmto konfliktům zkonkretizovala na cestu od izolacionismu k stále silnějšímu prosazování ruské angažovanosti v těchto konfliktech. Krátce po rozpadu Sovětského svazu ruská politika přehlížela tyto konflikty, protože celý postsovětský prostor nepovažovala pro Rusko za zvlášť důležitý a navíc se musela soustředit na vlastní vnitropolitické problémy. Rodící se postsovětské státy vnímala jako břemeno, které pouze vyčerpává ruské zdroje a snažila se jich zbavit. V souvislosti s tím se Rusko snažilo odejít ze zón konfliktů za svými novými hranicemi. 25 Jak píše Jurij Fjodorov, prozápadní liberálové se chtěli vyhnout vměšování do vnitřních záležitostí států bývalého SSSR. Za snahou chránit Rusy žijící v blízkém zahraničí nebo udržováním vojenské přítomnosti v těchto státech se podle nich skrývá nový imperialismus, který brání demokratizaci Ruska a posiluje konzervativní a nacionalistické síly uvnitř země. Vojenská přítomnost by zde měla být naopak minimalizována a Rusko by se mělo vyhnout čemukoliv, co by ohrozilo suverenitu nově vzniklých států. 26 Od roku 1992 současně s probíhající debatou o ruské identitě a ruských národních zájmech se stále silněji začal prosazovat názor, že postsovětský prostor a tedy i Gruzie představuje pro Rusko zónu životně důležitých zájmů. 27 Současně s tím si začalo Rusko uvědomovat a prosazovat své specifické zájmy ve vztahu ke Gruzii a ke Kavkazu obecně. Rusku měly být na Kavkaze přiznány zvláštní práva a odpovědnost. 28 Podle převládajícího názoru pragmatických nacionalistů by Rusko mělo vést aktivní politiku v konfliktech na území postsovětského prostoru, protože ruská nerozhodnost a nedůslednost v těchto konfliktech vede pouze k jejich eskalaci, což ohrožuje bezpečnost Ruska. 29 Ačkoliv se kolem názorů pragmatických nacionalistů vytvořil relativní konsenzus, neznamenalo to oslabení názorů konzervativních nacionalistů. Konzervativní nacionalisté ještě více než pragmatičtí 25 Trenin, D.: Interesy bezopasnosti i politika Rossii v kavkazskom regione in Coppieters, B.: Spornyje granicy na Kavkaze. Moskva: Ves Mir, 1996, str. 104 26 Fyodoroff,Y.: Foreign Policy Making in Russian Federation, c.d., str. 123 27 Viz např. Migranjan, A.: Rossija v poiskach identičnosti. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 1997, str. 336: Rusko musí jasně oznámit světovému společenství, že celý geopolitický prostor bývalého SSSR je sférou jeho životně důležitých zájmů Rusko je proti jakýmkoliv konfliktům v tomto prostoru a je připravené hrát zde roli prostředníka a garanta stability. Andranik Migranjan patří k typickým představitelům nacionálně pragmatického proudu. 28 Trenin, D.: Interesy bezopasnosti i politika Rossii v kavkazskom regione, c.d., str. 105 29 Viz Migranjan, A.: Rossija v poiskach identičnosti, c.d., str. 337

22 nacionalisté propagovali podporu proruským silám v blízkém zahraničí, 30 v praxi to nezřídka znamenalo podporu jedné straně v lokálním konfliktu. Vojenská přítomnost v státech blízkého zahraničí měla sloužit případné reintegraci okleštěného státu. 31 Výsledkem názorových přesunů na ruské politické scéně byla politika angažovanosti v místních konfliktech, jejíž nevysloveným imperativem byla snaha udržet si vliv na Kavkaze. Problémem byla ovšem rozdílná interpretace toho, jakým způsobem by mělo Rusko svým zájmům ve vztahu k etnopolitickým konfliktům na Kavkaze dostát. Nebylo zcela jednoznačné, jestli ruským zájmům odpovídá existence přátelské a silné Gruzie, z čehož by vyplývala podpora mírového urovnání konfliktů, anebo jestli byla v ruském zájmu Gruzie slabá, čemuž by spíše odpovídala snaha konflikty zmrazit, nebo dokonce tajná podpora separatistům. Zatímco ruská oficiální politika reprezentovaná prezidentem Jelcinem a ministrem zahraničí Kozyrevem se ubírala cestou vyjednávání a zprostředkování mírového řešení, některé skupiny v Rusku, jako např. armádní kruhy a dokonce i legislativa, otevřeně podporovaly vzbouřenecké provincie. Podpora separatismu v Gruzii se však nedá zredukovat pouze na výše popsané schéma s tím, že si Rusko přálo porazit Gruzii na kolena. V případě podpory armádních kruhů povstaleckým regionům hrál úlohu celý komplex příčin, které budou blíže popsány v příslušné kapitole, v případě legislativy k této podpoře přispěl vnitropolitický spor s exekutivou. Podle ruského historika Dmitrije Trenina se snažil Nejvyšší sovět využít konfliktů za svými hranicemi v boji proti prezidentovi a ve snaze mobilizovat síly proti němu podporoval Abcházii. 32 K motivům ruské angažovanosti v etnopolitických konfliktech v Gruzii nepatřily jen zájmy Ruska vůči jednotlivým separatistickým regionům, ale hlavně zájmy Ruska vážící se ke Kavkazu jako celku, některé bezpečnostní důvody a také řada partikulárních cílů jednotlivých skupin. 30 Fyodoroff,Y.: Foreign Policy Making in Russian Federation, c.d., str. 123 31 Tamtéž 32 Trenin, D.: Russia's Use of Military Forces in Intra-State Conflicts in the CIS. Köln: BIOst, 1996, str. 11

23 5. Motivy ruské angažovanosti v etnopolitických konfliktech v Gruzii Tradiční geopolitické, strategické zájmy Kavkaz byl odjakživa místem, kde se střetávaly zájmy tří mocností Ruska, Osmanské říše a Persie. Poté, co Rusko Kavkaz v 19. století inkorporovalo, snažilo se podle analytičky RFE Elizabeth Fullerové vytvořit z něj jakési nárazníkové pásmo proti svým historickým muslimským rivalům. 33 Po rozpadu Sovětského svazu a krátkém počátečním období, kdy se Rusko soustředilo na vytvoření partnerských vztahů se Západem, došlo k oživení tradiční rivality. Jak Írán, tak Turecko byly vnímány jako aktuální nebo alespoň potenciální hrozba. 34 Podle ruského analytika a zastánce názorů pragmatického nacionalismu Andranika Migranjana spolu Turecko a Írán soupeří o právo zaplnit geopolitické vakuum vzniklé odchodem Ruska z Kavkazu. Turecko má přitom podporu západních zemí. 35 Migranjan také popisuje pocit ohrožení Tureckem, které by mohlo získat vliv na Kavkaze, postupně pak i ve Střední Asii obývané z velké části turkickými národy, a hrozilo by tak vytvoření velkého etnokonfesionálního celku tíhnoucího k Turecku 36. Dlouhodobým zájmem Ruska tedy je zabránit Turecku v pronikání na Kavkaz a dále do Střední Asie. 37 Obava z Turecka a Íránu také souvisí s obecnější a velmi rozšířenou obavou Ruska z šíření islámského fundamentalismu z jihu. Rusko postupem času začalo pokládat pronikání jakékoliv cizí mocnosti do oblasti Kavkazu za hrozbu svým národním zájmům, protože se bálo vzniku bezpečnostního vakua v této oblasti. Tato hrozba se rozšířila i na pronikání Západu, přesněji USA nebo NATO. Dmitrij Trenin považuje kromě jiného právě snahu zabránit vniknutí cizí síly do geopolitického prostoru bývalého Sovětského svazu jako jeden z důvodů, proč byly ruské jednotky poslány do konfliktních zón. Rusko tím chtělo vyloučit, aby jiné státy nebo mezinárodní organizace převzaly úlohu prostředníka v konfliktech a tím by došlo k oslabení vlivu Ruska. 38 Mezi geopolitické faktory lze jmenovat také zájem Ruska na kontrole strategicky důležitého černomořského pobřeží s přístavy Batumi, Suchumi a námořní základnou v Poti a 33 Tamtéž 34 Důvody ruských obav z Íránu a Turecka viz tamtéž, str. 7 35 Viz Migranjan, A.: Rossija v poiskach identičnosti, c.d., str. 339 36 obavy z tzv. panturkismu snaha o politické sjednocení národů hovořících turkickými jazyky 37 Tamtéž, str. 339-340 38 Trenin, D.: Russia's Use of Military Forces in Intra-State Conflicts in the CIS, c.d., str. 9

24 kontrolu železničních spojů do Rusku spřátelené Arménie, které vedou téměř výlučně přes gruzínské území. 39 Geopolitické hledisko je jedním z faktorů, které určují snahu Ruska dominovat celému prostoru mezi Černým a Kaspickým mořem. Této dominance lze dosáhnout dvěma způsoby. První z možností je tradiční politika divide et impera. Dmitrij Trenin poukazuje na to, že v historii se Rusko snažilo posílit svůj vliv na Kavkaze tím, že rozdmýchávalo nenávist mezi tamními vládci a stavělo se pak do role arbitra, ke kterému se obraceli místní vládci v případě jakéhokoliv konfliktu. 40 Jednou z možností pro Rusko bylo tedy navázat na tuto politiku a podporovat dezintegraci Gruzie. Druhou možností byla snaha vytvořit z bývalých států SSSR pásmo Rusku spřátelených zemí, s kterými bude možno rozvíjet vojenskou a ekonomickou spolupráci. Podle ruského analytika azerského původu Kamaludina Gadžijeva je v zájmu ruské národní bezpečnosti existence pásma stabilních a ekonomicky zdatných zemí po celém perimetru jeho hranic. 41 Tato tendence se odráží ve snahách o posílení integrace SNS, vytvoření společného vojensko bezpečnostního prostoru, zachování ruské vojenské přítomnosti v příslušných zemích a obranu hranic celého společenství. 42 Rusko mělo zájem na společné obraně hranic bývalého Sovětského svazu nejen z geopolitických a strategických, ale také ekonomických důvodů. Tyto hranice byly vybavené materiálně i personálně, zatímco budování nových hranic by stálo mnoho peněz. Ruské zdroje zdůrazňují politiku spolupráce, zatímco protirusky zaměřené publikace často obviňují Rusko z politiky divide ed impera. Faktem je, že obě tendence byly ve fragmentované ruské společnosti přítomny současně, přičemž oficiální politika vždy kladla důraz na rozvíjení pozitivních vztahů. Vnitřní bezpečnost a teritoriální integrita Ruska Ruské a proruské zdroje uvádí zájem Ruska na své vnitřní bezpečnosti a udržení teritoriální integrity země často jako jeden z důvodů, proč se Rusko angažovalo v konfliktech v blízkém zahraničí. Je to pro ně významným argumentem pro vykreslování Ruska jako nestranného účastníka mírových jednání, který měl zájem pouze na urovnání konfliktů. Rusko ovšem nestranné nebylo a o zájmu na definitivním urovnání konfliktů by se daly vést spory. 39 Trenin, D.: Russian Peacemaking in Georgia in Ehrhart, H. G. Kreikemeyer, A. Zagorskij, A. V. (eds.): Crisis Management in the CIS : Whiter Russia? Baden-Baden: Nomos, 199, str. 133-134 40 Trenin, D.: Interesy bezopasnosti i politika Rossii v kavkazskom regione, c.d., str. 103 41 Gadžijev, K. S.: Geopolitika Kavkaza. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 2001, str. 325 42 Viz Litera, B.: Problémy spolupráce a integrace zemí postsovětského prostoru, c.d., str. 11 popisuje změnu postojů Kozyreva směrem k pragmatickému nacionalismu, dále Společenství nezávislých států vývoj a stav spolupráce, str. 33-57