Jaroslava Dosedlová TERAPIE TANCEM Role tance v dějinách lidstva a v současné psychoterapii
Věnuji svým rodičům
Jaroslava Dosedlová TERAPIE TANCEM Role tance v dějinách lidstva a v současné psychoterapii Grada Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. PhDr. Jaroslava Dosedlová, Ph.D. TERAPIE TANCEM Role tance v dějinách lidstva a v současné psychoterapii TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4840. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc. prof. PhDr. Mojmír Svoboda, CSc. Ilustrace Mgr. Marcela Hebertová Odpovědná redaktorka Šárka Vieweghová Sazba a zlom Radek Vokál Návrh a zpracování obálky Michal Němec Počet stran 184 Vydání 1., 2012 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Grada Publishing, a.s., 2012 Cover Photo fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-3711-9 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8056-6 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8057-3 (ve formátu EPUB)
/ 5 OBSAH PŘEDMLUVA (Mojmír Svoboda)... 11 SLOVO ÚVODEM... 15 I. TANEC V PRŮBĚHU DĚJIN LIDSTVA 1. TANEC V PRAVĚKU... 19 1.1 Období lovu, rybolovu a sběru (paleolit, starší doba kamenná, 40 000 10 000 př. n. l.)... 21 1.2 Lov a sběr spojený s pastevectvím (mezolit, střední doba kamenná, 10 000 7 000 př. n. l.)... 22 1.3 Zemědělství (neolit, mladší doba kamenná, od 8 000 př. n. l.).... 26 1.3.1 Tance vztahující se k polním pracím... 27 1.3.2 Tance spojené s počasím.... 28 1.3.3 Tance provázející významné události lidského života.... 29 2. TANEC VE STAROVĚKU... 34 2.1 Egypt (3000 332 př. n. l.).... 35 2.1.1 Tance náboženské... 35 2.1.2 Pohřební tance... 36 2.1.3 Tance ve zbrani... 36 2.1.4 Tance pro zábavu... 36 2.1.5 Gesta... 37 2.2 Mezopotámie (3000 331 př. n. l.).... 37 2.3 Palestina (1300 př. n. l. 135 n. l.)... 38 2.4 Kréta (2500 1200 př. n. l.)... 40 2.5 Řecko (750 2./1. stol. př. n. l.)... 42 2.5.1 Tance válečné... 44 2.5.2 Náboženské tance... 45 2.5.3 Soukromé tance, rituály a zábavy... 47 2.5.4 Tanec jako součást divadla... 48
6 / Terapie tancem 2.6 Římská říše (753 př. n. l. 476 n. l.).... 48 2.6.1 Tanec ve starověké době královské... 49 2.6.2 Tanec v době republiky (5. 1. stol. př. n. l.)... 50 2.6.3 Tanec v době císařství (1. 4. stol. n. l.)... 51 2.7 Byzantská říše (395 1453 n. l.)... 52 2.8 Indie (2500 př. n. l. 700 n. l.).... 53 3. TANEC VE STŘEDOVĚKU... 55 3.1 Selský tanec... 56 3.2 Dvorský tanec... 57 3.3 Tanec ve 14. století (doba morových epidemií)... 58 3.3.1 Tanec sv. Víta.... 58 3.3.2 Tanec smrti... 59 3.3.3 Tarantismus... 59 3.4 Tanec v 15. a 16. století (vlašský tanec)... 60 3.5 Tanec v 17. a 18. století.... 61 3.6 České lidové tance... 62 4. TANEC V NOVOVĚKU... 65 4.1 Klasický tanec... 65 4.2 Moderní výrazový tanec.... 67 4.3 Postmoderní taneční formy... 68 4.4 Socializační a osvobozující role tance... 69 II. TANEČNÍ TERAPIE 5. VZNIK A VÝVOJ... 77 6. VYMEZENÍ TANEČNĚ-POHYBOVÉ TERAPIE... 80 6.1 Specifika taneční a pohybové terapie... 83 7. VYBRANÉ FORMY A TECHNIKY TANEČNÍ TERAPIE A JEJICH TEORETICKÉ ZÁZEMÍ... 85 7.1 Bazální tanec Marian Chaceové... 85 7.2 Autentický pohyb Mary Starks Whitehouseové... 86 7.3 Body-ego technika Trudi Schoopové... 87 7.4 Symbolická taneční terapie Laury Sheleenové... 88 7.5 Taneční terapie s využitím Labanovy analýzy pohybu... 92
/ 7 7.6 Taneční terapie jako primitivní exprese... 96 7.6.1 Skupina.... 101 7.6.2 Rytmus... 102 7.6.3 Vztah k zemi... 103 7.6.4 Jednoduchost pohybu.... 104 7.6.5 Opakování.... 104 7.6.6 Taneční variace přesně zadávané terapeutem... 104 7.6.7 Hlasový doprovod... 105 7.6.8 Binarita.... 105 7.6.9 Trans.... 106 7.6.10 Hra s transgresí.... 106 7.6.11 Sublimace... 106 7.6.12 Rituál... 106 7.7 Psychobalet... 107 8. INDIKACE A KONTRAINDIKACE TANEČNÍ TERAPIE... 112 8.1 Rehabilitace.... 112 8.2 Děti a dospívající mládež.... 114 8.3 Stárnoucí populace... 114 8.4 Nemocní Alzheimerovou chorobou... 114 8.5 Jiné duševní choroby... 115 8.6 Kontraindikace... 115 9. ÚČINNOST TANEČNÍ TERAPIE... 116 III. TANEČNÍ TERAPIE JAKO SOMATICKÁ TERAPIE 10. LIDSKÉ TĚLO V DĚJINÁCH EVROPSKÉHO MYŠLENÍ A V SOUČASNÉ PSYCHOLOGII.... 121 10.1 Vliv vývoje a minulých zkušeností na tvorbu body image... 129 10.1.1 Kulturní socializace... 129 10.1.2 Interpersonální zkušenosti... 129 10.1.3 Fyzické vlastnosti... 129 10.1.4 Osobnostní charakteristiky... 130 10.2 Vliv nedávných událostí a procesů na tvorbu body image... 130 10.2.1 Aktivující události a kognitivní procesy... 130 10.2.2 Seberegulační strategie a procesy.... 131
8 / Terapie tancem 11. VYBRANÉ SMĚRY SOMATICKÝCH PSYCHOTERAPIÍ... 133 11.1 Reichova charakterově analytická vegetoterapie................. 135 11.2 Lowenova bioenergetická analýza.... 137 11.2.1 Schizoidní charakterová struktura... 138 11.2.2 Orální charakterová struktura.... 139 11.2.3 Psychopatická charakterová struktura.... 140 11.2.4 Masochistická charakterová struktura... 141 11.2.5 Rigidní charakterová struktura... 142 11.3 Pesso Boyden terapie... 143 11.4 Koncentrativní pohybová terapie... 144 11.5 Psychogymnastika....................................... 145 11.6 Body-mind centering.... 147 12. ZÁKLADNÍ TERAPEUTICKÉ TECHNIKY SOMATICKÝCH PSYCHOTERAPIÍ... 148 12.1 Rozvoj tělesného sebeuvědomění.... 148 12.2 Práce s energií... 149 12.3 Uzemnění... 150 12.4 Práce s dotekem.... 151 12.4.1 Dotek země... 152 12.4.2 Dotek ohně... 153 12.4.3 Dotek vody.... 153 12.4.4 Dotek vzduchu.... 154 12.5 Práce s dechem... 154 12.6 Práce s hlasem... 155 12.7 Práce s očním kontaktem.... 155 IV. TANEČNÍ TERAPIE JAKO ARTETERAPIE ÚVODEM... 159 13. ARTETERAPIE V KONTEXTU VYBRANÝCH PSYCHOTERAPEUTICKÝCH SMĚRŮ... 160 13.1 Psychoanalytické a psychodynamické přístupy.... 160 13.1.1 Odhalení a vhled... 160 13.1.2 Sublimace... 161 13.1.3 Práce se symboly................................... 161
/ 9 13.2 Humanistické přístupy... 162 13.3 Kognitivně-behaviorální přístupy... 165 13.4 Systémové přístupy... 166 13.5 Eklektické a integrativní přístupy... 167 ZÁVĚR.... 170 SUMMARY... 172 LITERATURA.... 174 REJSTŘÍKY.... 182
/ 11 PŘEDMLUVA Psychoterapie již před dávnou dobou vešla do věku dospělosti. Připomeneme-li si prehistorické praktiky mezopotámských ochránců zdraví, vedla cesta ve společnosti starověkých egyptských kněží dále přes antiku až k počátkům novověku. V samostatný obor vyústila v 19. století, zejména v jeho posledních desetiletích. Psychoanalýza (bez ohledu na to, jaký kdo má na ni názor), představovala úhelný kámen a počátek systematické a vědecky podložené terapie a nahradila dřívější postupy založené na přáních, zkušenostech a rituálně-náboženských idejích. Současná psychoterapie se rozrostla do značných rozměrů. Pro mnohé znamená naději, pro jiné způsob obživy. Zejména období po druhé světové válce lze mj. charakterizovat jejím masivním rozvojem; psychoterapeuti se scházejí na mnoha odborných setkáních, na jejich ordinace narážíme stále častěji. Je nezpochybnitelné, že dominují dvě základní tendence: na jedné straně jsme svědky rozvoje nových směrů, metod a technik, na druhé straně sílí snahy o integraci či syntézu terapeutických postupů. Tento nůžkový efekt přetrvává do současnosti. V roce 1985 se ve Phoenixu v USA konal první velký kongres, který měl přispět k integraci psychoterapeutických směrů. Účast světově proslulých psychoterapeutů byla více než reprezentativní. Moudří muži přednesli svoje stanoviska, vyslechli stanoviska jiná, označili je za zajímavá, nicméně setrvali na svém. Do dnešní doby proběhlo již několik integrativních setkání, ke sblížení jednotlivých škol však nedošlo. Touze být zakladatelem a představitelem nového směru se neodolává snadno, takže často jen nepodstatné změny jsou postulovány jako zásadní odlišnosti, povyšující jejich objevitele na otce zakladatele něčeho nového. Pomineme-li výše uvedenou touhu po vyniknutí některých výrazně ambiciózních jedinců, musíme vyslovit názor, že rozdílnost, různost a diferencovanost psychoterapeutických postupů je nezbytná. Nelze najít univerzální recept vyhovující všem. Postmodernismus (často vysmívaný, často adorovaný) vyznává multiplicitu, mnohoznačnost, paralelní existenci a prolínání různého. Kdeco může mít mnoho příčin a jakákoliv příčina má zase mnoho různých důsledků, s čímž musí ve své práci počítat každý psycholog. Odlišnost problémů a jejich nositelů vyžaduje mnohost terapeutických přístupů, škol, metod a technik.
12 / Terapie tancem K relativně mladým terapeutickým postupům lze přiřadit terapii tancem, přestože tanec sám je spojen s historií lidstva od samého počátku. Vždy měl psychoterapeutický náboj, pomáhal ulehčovat život, přenášet člověka přes těžká období, vyjadřoval radost, někdy pomáhal i přežít. Tanec je fenomén kulturní, umělecký, antropologický, zjemňující, obohacující a povznášející lidskou duši i komunikaci. Má dar redukovat úzkost a pomáhá překonat to, co nejde překonat jinak. U tance jako u jiných nonverbálních psychologických metod jde o proniknutí do expresivních procesů, zatímco verbální vyjadřování je spojeno s reaktivními procesy, s asociacemi a interpretacemi. Tanec tak vstupuje do hlubších vrstev lidské psychiky. Pohyby prozradí i to, co lze verbálně skrýt. Naší snahou není dosáhnout nechtěného odhalení. Nechceme přistihnout někoho při nepravdě, jen lépe vidíme radiály myšlení, cítění, postojů, vztahů. V pohybu nelze předstírat tolik jako ve slovech. Jazyk je rafinovaný nástroj; čím více jej ovládáme, tím více dokážeme sdělení modifikovat. V motorickém vyjadřování nejsme tak zběhlí a trénovaní, nedokážeme ho kontrolovat ve stejné míře jako slova. I v tom je moc a autentičnost tance. K tanci netřeba slov, překračuje kultury, je němým uměním, ale mluví výrazy silnějšími než cokoliv jiného. Když se lidé báli a neuměli svůj strach vyjádřit, tančili. Když přetékali nadšením či radostí, vyjádřili to pohybem. Pro tanečníka není důležité společenské zařazení: středověcí sedláci tančili zemité a syrové tance, oproti tomu na francouzském dvoře vyrostlo umění tanců sofistikovaných a vyumělkovaných. Plesy se staly imanentní součástí národního uvědomování a obrození nejen v našich zemích. Tam, kde civilizace nenabídla racionální výklad světa, slouží tanec primární komunikaci, usnadňuje kontakty, má často erotický náboj, vyjadřuje radost, slouží k zahánění zlých duchů i nemocí, pomáhá ovládat přírodní živly a cykly, zahání obavy a osvobozuje od nich. Tanec je přístupný všem, zdravým i lidem s nemocemi ducha či těla. Je součástí života dospělých, dětí, jedinců invalidizovaných i těch, kterým jejich duševní onemocnění ztěžuje vyjadřovat se verbálně. Překračuje jazykové bariéry, vede k maximálnímu uvolnění, redukuje tenzi. V moderní psychoterapii nepůsobí izolovaně, taneční exprese bývá občas spojována s následnou verbální interpretací a vytváří se tak komplexní sdělení o jedinci. Primitivní člověk tančil, aby se ochránil před neznámem a zlem, aby lov byl úspěšný, aby pole rodila. Aby zesílil svá přání, maloval je na stěny jeskyní, které si jezdíme prohlížet do Lascaux a jinam. Stejných postupů používá i psychoterapeut kombinující pohybovou terapii s výtvarnou arteterapií. Prolínání tance
Předmluva / 13 a výtvarných projevů obohacuje tradiční terapii, v níž dominuje verbalizace. Hledání prazákladů duše a jejího vztahu ke světu vedlo k příklonu mnoha významných umělců (jmenujme namátkou Picassa) k zájmu o primitivní umění i o tvorbu psychicky nemocných, což vyústilo ve vznik art brut syrového umění. Tanec přináší do psychoterapie, která je v moderním pojetí převážně verbální, zcela nové chápání percepce i behaviorálních procesů. Ani tzv. taneční terapie není homogenní, což demonstruje autorka této knihy. V konkrétních tanečních terapiích se odrážejí i jednotlivé směry psychoterapie, ať již mají syntetický, analytický či integrativní přístup ke světu. Mimo rámec psychoterapie existují zvláštní formy tance i jako součást kultury např. rotační tance tureckých dervišů, v kultu voodoo v Karibiku či při navozování transových stavů pomocí hektického rytmu bubeníků při tzv. terpsychoraetrance therapy. Autorka píše o tématu, které doprovází celou její dosavadní profesní kariéru. Své vědomosti stále rozšiřuje a také což je obzvlášť významné získává nové a nové praktické zkušenosti, ať již v renomovaných kurzech v zahraničí, tak i při vlastní práci s lidmi, kteří pomoc chtějí a potřebují. V našem odborném písemnictví vyplňuje předkládaná kniha mezeru způsobem více než dostačujícím, kromě deskripce mnoha přístupů a forem nabízí čtenáři i jejich interpretaci. Mojmír Svoboda
/ 15 SLOVO ÚVODEM Když jsem na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století studovala psychologii v Brně na Masarykově univerzitě, byla u nás taneční terapie směrem téměř neznámým a já sama jsem o její existenci neměla ani tušení. Seznámila jsem se s ní až na studijní stáži ve Francii o několik let později. Terapie tancem mě velmi zaujala, proto jsem se do Francie vydala znovu, tentokrát již s konkrétním cílem ji studovat. Po návratu jsem vyhledávala další kurzy v Čechách i na Slovensku (většinou vedené zahraničními lektory) a vzdělávala jsem se i v příbuzných oborech, především v psychoterapii orientované na tělo. Zkušenosti s uplatněním pohybu a tance v práci s lidmi jsem získávala vedením seberozvojových kurzů pro studenty i běžnou populaci a vedením tanečně terapeutických hodin s pacienty Psychiatrické kliniky v Brně-Bohunicích. Získala jsem doktorát na základě obhajoby dizertační práce, která taneční terapii v té době u nás do odborného světa uváděla. Po dvaceti letech, v druhé dekádě 21. století, je taneční terapie v psychologických kruzích již proudem známým a žádaným. Neznamená to však, že si všichni odborníci nebo i veřejnost představují pod tímto označením totéž. Obklopují nás letáčky lákající na afrotance, transovní tance, kruhové tance, tance pěti rytmů, diskutuje se o terapeutické funkci břišních tanců, flamenka nebo street dance. Spadají všechny tyto taneční aktivity do rámce taneční terapie? Jak se taneční terapie definuje a vymezuje? To je jedna z nejdůležitějších otázek, na kterou budeme hledat v této knize odpověď. Nechceme se však přitom omezit jen na výčet asociací tanečních terapeutů, definic a teoretických východisek jednotlivých proudů taneční terapie, které vznikly a rozvíjejí se během posledních sedmdesáti let. Vždyť tanec provází člověka odnepaměti. Ani terapeutická funkce tance není žádnou horkou novinkou. Proto je cílem této práce hledat sociální roli tance obecně a jeho terapeutickou roli zvlášť v průřezu kulturních dějin lidstva od pravěku až do současnosti, samozřejmě s těžištěm v současné psychoterapii. Abychom mohli lépe charakterizovat úzdravné mechanismy tanečního pohybu, vrátíme se nejprve do minulosti. Spolu s pravěkým lovcem se ponoříme do magických rituálů zaklínání, s prvními zemědělci budeme tancem prosit o déšť, s egyptským faraonem ukazovat Slunci jeho cestu. Ve starověkém Řecku
16 / Terapie tancem podlehneme nekontrolovatelnému šílenství dionýsií, a když vystřízlivíme, pravou míru nám vrátí Platon. Těžko však zůstaneme stoicky klidní při pohledu na rafinovanou svůdnost římských erotických tanečnic. Ztratíme tím sice červenou nit posvátného rozměru tanečního obřadu, ale budeme tančit dál, nedbajíce na rozhorlená kázání středověké církve. Tanečním transem se budeme snažit zachránit před morovou nákazou ve 14. století i před nejistotou století dvacátého. V dalších kapitolách se již budeme plně věnovat taneční terapii, podmínkám jejího vzniku, jejímu vymezení a teoretickému zázemí jednotlivých směrů. Mým záměrem není podat vyčerpávající výčet všech tanečněterapeutických směrů a jejich představitelů (nejčastěji představitelek), který zůstává stále otevřený. Snažím se spíše zachytit podstatu jejich terapeutické práce a sledovat ji v kontextu teoretických přístupů velkých psychologických škol, od psychoanalýzy a dynamické psychologie přes kognitivně-behaviorální a humanistickou psychologii až k integrativním a eklektickým směrům. Taneční terapii zasadíme rovněž do kontextu somatických, na tělo orientovaných terapií a budeme hledat styčné body jejich účinných terapeutických faktorů. Poslední kapitola je věnována taneční terapii jako jedné z forem arteterapie a diskusi o případných léčivých účincích umění samotného. Zasazení taneční terapie do širšího rámce kulturní historie, kulturní antropologie a teorie psychoterapie považuji za důležité. Věřím, že díky tomu dojdeme se čtenáři k závěru, že ne každý tanec je taneční terapií, ale na druhé straně že neexistuje ani jen jeden jediný správný způsob tanečněterapeutického působení. V Brně 9. září 2011 Jaroslava Dosedlová
I. TANEC V PRŮBĚHU DĚJIN LIDSTVA
*
/ 19 1. TANEC V PRAVĚKU Od nejstarších dob patří tanec k dávným formám výrazu konfrontace člověka s bytím. Otázkou života a smrti v pravěku byl lov, prvořadý zdroj obživy a hlavní zaměstnání mužů. Ulovit velké zvíře stálo hodně námahy, bylo to nebezpečné a nejisté. Jak to zařídit, aby byl lov úspěšný? V situacích, které jsou velmi neurčité a vyžadují hodně štěstí, si tehdejší člověk pomáhal magií, používáním určitých zaklínadel, předmětů nebo činností, které měly vést k žádaným výsledkům (což někdy platí i pro člověka dnešního). Imitativní magie nahrazuje skutečnost nápodobou, znázorněním, zobrazením. Např. přesné zobrazení zvířete umožní získat nad ním moc. Kontaktní magie se zakládá na předpokladu, že něco, co souvisí s člověkem, zvířetem nebo předmětem, si může podržet vlastnosti toho, čemu původně patřilo, a může to ovládat (Murphy, 1999). Prapůvodní magie nalézá svůj výraz jednak ve výtvarném umění zaměřeném na zvířecí svět, jednak i v tanci podobného zaměření. O podobě takového magického tance nevíme nic určitého. Víme jen, že se lovec snažil co nejvýstižněji napodobit zvíře, aby ho ovládl a později ulovil (Huyghe, 1967). Spojení výtvarného a tanečního pravěkého magického umění dokládá kresba napůl lidského, napůl zvířecího čarodějníka, který tančí v jeskyni Trois Frères v Pyrenejích. V Dordogne jsou čertíci z Teyjatu zachyceni v jednotlivých fázích jednoho skoku (Bourcier, 1994). Pravěký kreslíř však nevytváří portréty. Tělo zobrazuje také jen z rituálních důvodů. Stejně je tomu i v Cogulu, kde jsou na stěně vyobrazeny čtyři páry žen tančící břišní tance. Germaine Prudhommeau (1986) vysvětluje pohyby pánví v tanci jako magii plodnosti. Ženy napodobovaly pohybující se břicha těhotných a věřily, že tak otěhotní i ony samy. Paul Bourcier (1989) se domnívá, že nejstarší neimitativní tance vzpřímeného člověka byly založeny na rotaci těla kolem vertikální osy. Tento pohyb velmi rychle navozuje stav změněného vědomí destabilizací statického analyzátoru ve vnitřním uchu. Prohlubuje se trans, který umožňuje domnělý kontakt s jiným světem.
20 / Terapie tancem Přímé spojení s našimi paleolitickými či neolitickými předky můžeme navázat jen prostřednictvím maleb na stěnách nebo kosterních nálezů, což je velmi málo pro úspěšnou rekonstrukci jejich tanečního výrazu. Můžeme však leccos odvodit pozorováním života lidských pospolitostí, které do nedávné doby žily nebo i dnes žijí na velmi primitivním stupni vývoje, takže se původním lovcům, sběračům a raným zemědělcům svým životním stylem podobají. Proto také můžeme využít antropologické popisy života primitivních kmenů, které vznikly v 19. nebo 20. století. Základem hospodářského života ve starší a střední době kamenné (paleolitu a mezolitu) byl lov zvěře, rybolov a sběr plodin, v mladší době kamenné (neolitu) se začíná rozvíjet zemědělství a chov dobytka (Podborský, 2006).
Tanec v pravěku / 21 1.1 OBDOBÍ LOVU, RYBOLOVU A SBĚRU (PALEOLIT, STARŠÍ DOBA KAMENNÁ, 40 000 10 000 PŘ. N. L.) Je spjato s dobou mladého paleolitu. Lovecká komunita čítala dle propočtů současných vědců třicet, maximálně sto členů. Muži odcházeli na lov, ženy s dětmi pobývaly v základním táboře a věnovaly se sběru nebo i drobnému lovu v blízkém okolí. Všichni přespávali v obydlích, jejichž součástí bylo ohniště. Polokočovný životní styl lovců a sběračů nutně vyžadoval kooperaci a účinnou komunikaci. O vysoké úrovni mentálních schopností pravěkých lidí, představivosti, velké míře abstrakce, plánování a koordinování činnosti svědčí archeologické nálezy nástrojů z kamene, dřeva a kostí, doklady používání barviva, rytiny na kostech, kamenné plastiky a nástěnné malby (Fridrich, 2005). Podobný životní styl můžeme sledovat u některých současně žijících kmenů (Aboriginců v Austrálii, Papuánců a Canatů v Oceánii, Pygmejů v Africe a Santalů v Indii). Kontakt s civilizací tam dosud nemodifikoval jejich chování. Názory na funkci paleolitického umění procházejí v průběhu posledního století vývojem. V první polovině 20. století převládala hypotéza o lovecké magii, tedy přesvědčení, že umění mělo jednoznačně magický charakter a vztahovalo se především k zajištění úspěšného lovu. V druhé polovině 20. století je paleolitické umění chápáno jako odraz strukturálního světa rozlišeného pohlaví, některá zvířata údajně představují mužský princip, jiná ženský. Další rovina pohledu rozvíjená od osmdesátých let 20. století zdůraznila kulturní kontext archeologických nálezů a upozornila, jak je nebezpečné promítat ideje současné společnosti do minulosti. K zásadnímu obratu v systému nazírání na umění starší doby kamenné došlo v důsledku nejnovějších objevů, např. v jeskyni Chauvet v jižní Francii v roce 1994. Stáří jeskynních maleb zvířat bylo pomocí moderních metod určeno na více než 30 000 let. Technika malby (stínování, perspektiva, zachycení pohybu) i celkové umělecké vyjádření jsou udivující. Zdá se, že umění jeskynních maleb bylo nejintenzivnější v oblastech kontaktu lidí moderního typu a neandrtálců. Otázkou zůstává, zda a nakolik plnilo tmelící roli (Fridrich, 2005). Každopádně pravěké umění plnilo estetickou i společenskou roli zároveň. Taneční historička Prudhommeau (1986) interpretuje umění lovecké komunity v jeho mytologické a magické funkci. Tanec jako druh uměleckého výrazu vždy doprovází základní problém života, a tím je na této kulturní úrovni obživa. Nutnou a velmi důležitou součástí lovu jsou proto tance, které mají magický charakter. Jejich formy se dají rozlišit na:
22 / Terapie tancem tance napodobující zvíře (nejpočetnější a nejprimitivnější); tance napodobující smrt zvířete; tance se zbraněmi, které mohou přímo napodobovat boj nebo mohou být jeho neimitativní metaforou. Cíl tanců před lovem může být trojí: aby zvíře přišlo; aby zemřelo; aby zbraně byly účinné. Po lovu členové kmene tančí jen zřídka. Magie se na rozdíl od náboženství vztahuje k žádoucímu objektu přímo, bez prostřednictví nějakého božstva. Proto také ani neexistuje nějaká forma poděkování po dosažení cíle. Archaický člověk však může tančit ze dvou jiných důvodů: 1. Stejně jako by příslušníci kmene pomstili zabití svého druha, mohla by se i zvířata stejného druhu mstít za usmrcení jednoho z nich. 2. Mstít by se mohlo i zvíře samo, i když je mrtvé. V takových případech kmen tančí přímo nad tělem zvířete před jeho konzumací. 1.2 LOV A SBĚR SPOJENÝ S PASTEVECTVÍM (MEZOLIT, STŘEDNÍ DOBA KAMENNÁ, 10 000 7 000 PŘ. N. L.) Lov (už za pomoci domestikovaného psa), rybolov a sběr plodin jsou stále základem života lidí ze střední doby kamenné. Lidé si však začínají ochočovat některá do té doby divoce žijící zvířata (nejdříve kozy a ovce), domestikují je a kočují s nimi za pastvou. Do mezolitu spadají první bojová střetnutí (Podborský, 2006). Kmeny se na svých cestách setkávají a často mezi nimi dochází k potyčkám o teritorium, dobytek a zásoby potravin. Převládá bojová nálada, která se odráží v tancích. Můžeme rozlišit tance napodobující vlastní boj a neimitativní tance se zbraněmi. Tancem se bojovníci snaží dosáhnout toho, aby byl nepřítel zneškodněn a aby vlastní zbraně byly účinné. Zbraň je nutno naučit jejímu chování ještě před vypuknutím boje v bojovém tanci. Každý
Tanec v pravěku / 23 z jeho účastníků je přesvědčen o své vlastní nezranitelnosti, na smrt nemyslí. Rytmus, pokřik a divoké poskoky uvádějí všechny bojovníky do stavu excitace a vzbuzují v nich touhu po zápase. Pokud nomádští pastevci tančí po boji, je to opět proto, aby se vyhnuli pomstě mrtvých. S pasteveckým způsobem života se můžeme i dnes setkat u Mongolů v Asii, u Tuaregů, Peulů a Masajů v Africe a u některých indiánských kmenů v Americe (Prudhommeau, 1986). V době osídlování Severní Ameriky se bílí kolonizátoři dostali do kontaktu s kulturou prérijních indiánů. Z té doby pocházejí pověsti o čarovné moci totemových tanců tanců kmenové integrity a identity. Totem představuje třída věcí, od které rod odvozoval svůj původ. Nejčastěji to bylo nějaké zvíře, méně rostliny nebo Slunce, Měsíc, déšť apod. Zvíře je chápáno jako prapředek rodu a určité alter ego člověka: hyne-li totemové zvíře, je život člověka ohrožen. Proto lidé kmene vzdávají totemu poctu a chrání ho před zabitím, pojídáním či jiným užitím (Justoň, 2000, in Vodáková A., Vodáková O., Soukup /eds./, 2000). Pokud je totemové zvíře loveno, musí být magickým ceremoniálem usmířeno nebo přesvědčeno, že ho nezabil člověk. H. Rejchrtová (1952) vypráví o Tunguzech a jiných sibiřských národech, kteří předvádějí zabitému medvědu, že ho nezabili a nebudou ho jíst příslušníci rodu,
24 / Terapie tancem ale předváděné zvíře, většinou pták. Tunguzové mávají rukama, vyskakují do vzduchu a napodobují hlas havrana. Členové rodu se nazývají podle totemu, připodobňují se mu maskami, zvláštními oděvy a pohyby při tanci. Indiáni obývající severozápadní území Severní Ameriky stavěli totemové sloupy. Tanec totemu je jedním z hlavních prostředků označování příslušnosti k rodu nebo ke kmeni. Existuje indiánský tanec medvěda, bizona, lišky, jelena, vlka, psa, brazilský tanec želvy, australský tanec dinga, ještěrky a jaguára, severoasijský tanec medvěda, vlka, losa, soba, tuleně, mrože, velryby nebo žraloka. Jako přežitek archaického kultu medvěda u nás můžeme označit zvyk vodit masku medvěda o masopustě. Medvěd byl totiž spojován s představou moci a plodnosti, proto ho vodili dům od domu a po všech místech, která měla hospodářský význam. Medvědí tance jsou ještě v našem století součástí svatebního obřadu ve Štôle a v Mengušovcích, v Čiernom Balogu tančí dřevorubci tanec nazvaný přímo medvieďka. Antropomorfní vztah k medvědu přežívá i v národních pohádkách (Rejchrtová, 1952). K tancům, které podporují identitu a integritu kmene, patří pověstmi opředený sluneční tanec (The Sun Dance) prérijních indiánů. Tančily ho všechny severozápadní indiánské kmeny, nejvíce propracovaný byl však u Arapahů a Čejenů. Pro Čejeny znamenal celkovou obnovu světa. Věřili, že energie vesmíru se postupně spotřebovává, a je proto nutné ji každoročně doplňovat tancem. Byl to očistný a obrozující rituál pro svět i pro každého tanečníka zvlášť. Kmen Ute chápal sluneční tanec jako léčebnou ceremonii, u Komančů mu přibyl další úkol: měl zajistit nezranitelnost bojovníků v boji. Během kolonizace prérií bílými osadníky v 19. století hrál tajuplný sluneční tanec roli integrativní a anxiolytickou, spojoval členy kmene a zbavoval je úzkosti. Přibyly k němu i další tance. Vypráví se, že v době ohrožení navštívil indián Taivo Velkého ducha, aby se ho zeptal na osud svého kmene. Velký duch věštil zemětřesení, které zničí všechny bílé i indiány. Indiáni však budou po třech dnech znovuzrozeni. Zároveň Taivovi vnukl tanec Velkého ducha (The Ghost Dance). Katastrofu předjímaly všechny kmeny, ale poselství si vykládaly různě. Někteří indiáni odešli do hor. Hrstka Siouxů obrátila tanec Velkého ducha v aktivní rezistenci. Zemřeli v boji u Wounded Knee (Adamson, Everett, 1976). Ve společenství kmene má vedle náčelníka významné místo šaman. Je zároveň lékařem, knězem, sociálním pracovníkem i mystikem. Šamanova nadpřirozená moc vyplývá z jeho kontaktu se světem duchů a z jeho schopnosti přimět nebo přinutit je ke spolupráci s lidmi. Základní technikou šamanovy cesty je stav
Tanec v pravěku / 25 kontrolovaného transu. Tím, že dokáže svůj trans aktivně ovládat, se liší od lidí, kteří upadají do změněných stavů vědomí pasivně vlivem posedlosti. Důležitá role připadá šamanovi při lovu zvěře, zajišťování dostatku lovné zvěře je často dokonce důležitější než uzdravování lidí. Zdraví v šamanově pojetí zahrnuje kromě zdraví fyzického a psychického i správnou výživu, dobré přátele, úspěchy v podnikání i v boji. Onemocnět může člověk ze tří příčin: 1. Pacient ztratí jednu ze svých duší. Šamanovým úkolem je vydat se na cestu do jiného světa a duši vybojovat zpět. 2. Do pacientova těla vnikl cizí předmět (např. chlupatá housenka nebo úlomek kosti). Šaman tento předmět veřejně vysaje, a tím odstraní hlavní příčinu nemoci. Pokud vniknutí cizího předmětu zavinil nepřítel, šaman pacienta brání kouzly, která jsou silnější než nepřítelova. 3. Pacient onemocněl porušením určitých tabu. Neštěstí z toho vzniklé může postihnout celou komunitu. V takové situaci léčí doznání (Vitebsky, 1996; Murphy, 1998). Role šamana, pacienta a publika v rituálu uzdravování splývá. Obřady s tanci, zpěvy, recitací a různými posvátnými předměty či symboly jsou často velmi účinné, protože jsou obrazem potřeb a pocitů všech zúčastněných.
26 / Terapie tancem Příklad šamanského léčení nám může poskytnout tanec druhu bori ze severní Nigérie. Slovo bori má poněkud neurčitý význam, ale lze říci, že označuje zlého ducha, démona nebo osobu v deliriu. Tanec bori je pokusem o vypuzení zlého ducha choroby z těla nemocného. Zajímavé je, že sám pacient musí prodělat dlouhé období cvičení, zasvěcování a zvláštní životosprávy (typická je kúra bylinnými odvary) v pustině, než začne být tancem léčen. Léčení provádí za náležitý poplatek (drůbež, koza nebo látky) zvlášť vycvičený učitel, který si své terapeutické umění bedlivě střeží. Závěrečný obřad vede šaman ve zvláštní masce a úboru za doprovodu hudebních nástrojů. Nejprve je obětována černá koza. Pak se domorodí obyvatelé seřadí do průvodu a pacient je v něm na nosítkách donesen do svého domova. Tanečníci krouží nalevo kolem posvátného stromu, aby byli usmířeni duchové sídlící v tamaryšcích a baobabech. Postupně se tanec zrychluje, až tanečníci dosáhnou transu. Ve stavu hypnotického vytržení se najednou účastníci zhroutí k zemi s očima strnule upřenýma. Po určité době se vrátí k normálnímu stavu vědomí. W. D. Hambly (1934), který tento výjev popsal, dokládá, že mohamedánští i britští vládcové se snažili tyto tance potlačit, ale s malým úspěchem. 1.3 ZEMĚDĚLSTVÍ (NEOLIT, MLADŠÍ DOBA KAMENNÁ, OD 8 000 PŘ. N. L.) Tzv. neolitická revoluce změnila tzv. přisvojovací způsob života lidí v produktivní hospodářství. Lidé se přestali spoléhat na zdroje, které příroda sama nabízela, začali je sami vytvářet. Základem obživy se stalo zemědělství (Fridrich, 2005). Usedlý způsob života člověku přinesl zklidnění a pravidelný rytmus: setí, růst rostlin, sklizeň, zpracování úrody, střídání ročních období, významné mezníky lidského života. Člověk přestal žít v beztvarých rozměrech absolutní současnosti, nabyl pojmu času a opakování. Jeho tance se vážou k pravidelně vykonávaným činnostem. Můžeme je rozdělit do tří hlavních skupin: Tance vztahující se k polním pracím. Tance spojené s počasím. Tance provázející významné události lidského života. (Hlavní osu klasifikace přebíráme z knihy taneční teoretičky Prudhommeau, Histoire de la danse, 1986, ostatní použitá díla jsou citována přímo v textu.)
Tanec v pravěku / 27 1.3.1 TANCE VZTAHUJÍCÍ SE K POLNÍM PRACÍM Většinou jsou chápány jako povinné pro všechny příslušníky rodu, provádějí se pravidelně a vždy stejně: a) Příprava terénu. Kmen tančí okolo pole nebo na poli tanec doprovázený symboly plodnosti (imitativní magie). Někdy je provedena zvířecí oběť, jejíž krev nasytí zem. M. Renaultová (1974) uvádí dokonce lidské oběti v archaickém Řecku. b) Setí. Napodobují se gesta při setí, aby zrna byla silnější. c) Rašení rostlinek. Rolník skákal kolem pole, aby ho rostliny mohly napodobit a vyrůst tak vysoko, jak on vyskočí. Poznámka: O tom, jak dlouho přežíval podobný rituál, svědčí slovenský masopustní popěvek z 18. století: Trebárs jaká stará baba, vyschlá jako trieska, byť byla jak sopúch čierna, poskočí si dneska, aby jej konope nariastly vysoke. (Kollár, 2009, oddíl 25 fašiangy)
28 / Terapie tancem d) Sklizeň. Sklizeň většinou nepřináší zvláštní problémy, které by bylo nutno magicky zažehnávat, ale rolník zná celý roční cyklus a může ho napodobovat v jeho celistvosti. Často tančí i s produktem (klasy a chléb). Objevuje se tanec radosti, který připravuje půdu pro vznik tanců pro pouhé obveselení. Jen ve společnostech, které již dospěly k jisté formě náboženství, slouží tanec jako výraz poděkování. 1.3.2 TANCE SPOJENÉ S POČASÍM Mají základ v imitativní magii a provozují se jen tehdy, když je potřeba. 1.3.2.1 Tance deště Tanečníci se snaží napodobit samotný déšť, proto nechávají něco padat (vodu, písek). Mohou také imitovat následky deště podle vzoru primitivní logiky: důsledek je tu, příčina se dostavit musí. Chodí např. s velkými kyticemi květů. Do třetice předstírají situaci za deště. V Africe nad sebou nosí velké listy, v Indočíně kapuce ze slámy. 1.3.2.2 Tance na počest Slunce Jejich výskyt je řidší, protože sluneční efekt není hned tak citelný jako třeba nedostatek vláhy. Rolníci si však uvědomovali blahodárnost i nebezpečnost slunečních paprsků a v mnoha zemích se postupně vytvořil kult Slunce (Egypt, Japonsko, incká a aztécká říše atd.). První Slované věřili, že Měsíc je žena Slunce a hvězdy jsou jejich děti. V podání českého lidu odedávna kolují pověsti o tančícím slunci. Ve Slezsku se udržuje pověst, že slunce na Boží hod třikrát radostí poskočí nad Kristovým narozením (Zíbrt, 1960). Sluneční tance jsou svou povahou více religiózní než magické. Nejvýznamnější jsou rituály vztahující se k zimnímu slunovratu. Primitivní člověk, který s obavami sledoval úbytek slunečního záření, si uvědomoval, že je nutné zastavit sluneční pád. Užíval k tomu věčně zelených rostlin (jehličnany) nebo věnce z klasů, aby se slunce rozpomnělo na živou přírodu a zase se k lidem vrátilo. Podle jedné z hypotéz připadly pozdější křesťanské oslavy dne Kristova narození (historická svědectví neumožňují určit přesné datum Ježíšova narození a smrti) na dobu největších archaických svátků. Letní slunovrat, kdy slunce zůstává s člověkem nejdéle, je ideálním dnem pro kult Slunce a přeneseně i ohně. V Řecku, Japonsku, na ostrovech sv. Mauricia chodí dobrovolníci po
Tanec v pravěku / 29 rozžhavených uhlících, v našem zeměpisném pásmu ještě dnes mládež skáče přes svatojánské ohně. Rovnodennost přešla většinou bez povšimnutí, zato zatmění Slunce vnímal náš dávný předek jako něco strašného. Šaman okamžitě zmobilizoval celý kmen, který svým tancem, zpěvem a křikem usiloval o jeho znovuprobuzení. 1.3.3 TANCE PROVÁZEJÍCÍ VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI LIDSKÉHO ŽIVOTA 1.3.3.1 Narození Ženy v neolitické vesnici mívaly děti každé dva nebo tři roky (po ukončení doby kojení). Pokud kojenec zemřel, další dítě se ženě narodí deset měsíců po jeho smrti. Úmrtnost je vysoká, do dospělosti přežijí jen asi dvě až tři děti z deseti. Příslušníci kmene si často představují dva paralelní světy z toho druhého přicházejí děti a odcházejí tam mrtví. Pokud dítě zemře, znamená to, že ho objevili duchové druhého světa a vzali si ho zpátky. Matka tedy už při porodu provádí opatření, aby duchové druhého světa dítě nenašli. Odchází rodit pryč z vesnice na tajné místo a zničí všechny stopy porodu. Po návratu do vesnice je dítěti dáno jméno, často pejorativní, aby nepřitahovalo pozornost duchů druhého světa. Opravdové jméno dítěte zůstává často utajeno až do jeho smrti. I to jméno, kterým je oslovováno, je jen provizorní. Při iniciačních obřadech se změní. Dítě je rituálně odevzdáno do ochrany významné mocnosti nebo totemového zvířete, je opatřeno amulety a zvláštním oblečením. Pokud je to v kmenu zvykem, začíná se i s rituálními deformacemi (bandážování hlavy do tvaru homole cukru, kruhy na krk dívky, aby byl dlouhý, tetování). Při přijímání dítěte do vesnice se objevují následující pohybové rituály: 1. Kruh kolem dítěte. Tanečníci vysílají svou sílu na dítě, které je uprostřed. 2. Kruh s dítětem. Každý dítě na chvíli přebírá do své náruče a nese ho (chování blízké adopci). 3. Procesí. Dítě nese šaman, provází ho otec dítěte a náčelník kmene. Postupují od chalupy k chalupě, všude novorozence představí a vybídnou spolubydlící, aby se přidali k jejich průvodu. To se opakuje tak dlouho, dokud procesí netvoří všichni obyvatelé vesnice. Obřad může být zakončen společným tancem.
30 / Terapie tancem Dítě nemusí být přijato vždy. Jako nebezpečná bývají lidmi ve vesnici vnímána dvojčata, albíni nebo děti, které se narodily za bouřky, za zemětřesení nebo při zatmění slunce. Taková jsou většinou opuštěna nebo i zabita, aby nepřátelští duchové nemohli skrze tyto děti vesnici škodit. 1.3.3.2 Iniciace Jde o nejvýznamnější událost v životě primitivních obyvatel. S rozvojem společnosti její význam klesá a důležitosti nabývá svatba. Iniciační obřady se neprovádějí individuálně. Většinou se konají jednou za dva až tři roky a podrobují se jim děti různého věku. Obřady jsou různé, ale obecně můžeme vymezit společný scénář: 1. Odchod z krajiny dětství. Adepti dospělosti se převléknou do jiných šatů, odloží dětské amulety a hračky, které jsou někdy i rozbity. Schovají se do speciální díry v zemi nebo do jeskyně zakryté jako hrob. Nikdo je nesmí vidět. Jako děti zemřeli. 2. Separace. Mrtví jako děti a ještě ne zrození jako dospělí odcházejí na opuštěné místo mimo vesnici. Několik týdnů se tu starají sami o sebe a šaman je učí tajným rituálům dospělých. Pro vesničany jsou v tomto období druhem fantomů a nikdo je až do jejich návratu nesmí pod hrozbou smrti vidět. 3. Přijetí mezi dospělé. Maskovaní se vrátí do vesnice a musí se podrobit bolestným zkouškám. Prověřují se i jejich znalosti a zvládnutí nově naučených tanců. Pokud obstojí, dostanou nové jméno a atributy dospělého (amulety,
Tanec v pravěku / 31 zbraně). Pro dívky jsou iniciační zkoušky méně přísné. Ženy se neúčastní iniciace mužů. Po iniciaci se často mladí muži stěhují do domu svobodných, dívky bydlí u rodičů až do své svatby. Antropoložka H. Rejchrtová (1952, s. 33 34) popisuje iniciační tance indiánského kmene Kwakiutl v Britské Kolumbii. Tanec se provádí v pěti kruzích kolem ohně a občas je přerušován náhlými obraty v přesně předepsaném místě. Nováčci se nesmějí splést a jsou hlídáni zvláštními členy kmene, tzv. medvědími tanečníky. Ti jsou ustrojeni do medvědích masek, opatřeni drápy a hrají roli mstitelů. Tančí sérii hrůzných medvědích tanců: imitují pohyby medvěda, kňučí a škrábou drápy kolem sebe. V každém druhém a čtvrtém tanci si nasazují medvědí lebku, chodí po čtyřech, hrabou půdu a napodobují pohyby rozzlobeného medvěda. Když se někdo proviní proti řádu tance, vrhnou se na něho, škrábou ho a koušou, až uteče. Znamená to, že si ho duch odnesl k očištění. Jestliže upadl nováček, musí zůstat ležet jako mrtvý a je za symbolických obřadů krvavého usmrcení po kusech odnášen. Dříve prý medvědí tanečníci provinilého opravdu zabíjeli. Iniciační obřady mohou být také součástí největších kmenových svátků v roce. Adamson a Everett (1976) podrobně popisují obřady Okipa severoamerického indiánského kmene Mandanů. Konají se každé léto, trvají pět dnů a během těchto dnů se v rituálních tancích a v různých rolích vystřídá celá vesnice. Symbolika těchto postav (Buvoli, Bobři, Vlci, Medvědi, Osamělý muž, Divoký blázen atd.) a jejich tanců vychází z mytologie. 1.3.3.3 Svatba Svatba v primitivní společnosti nehraje tak významnou úlohu jako iniciace. V Amazonii se např. vůbec neslaví, narozené dítě patří matce. Pokud se obřady konají, city při nich nehrají velkou roli. Jsou většinou dána určitá pravidla vstupu do manželství. Na Dálném východě je to např. astrální slučitelnost snoubenců, která je tak složitá, že páry tvoří šaman. Chlapec a dívka se často ani předem neznají. I v rámci svatebních obřadů můžeme zaznamenat opakující se obecné prvky: 1. Příprava. Zvyky jsou přesně rozděleny mezi rodinu nevěsty a ženicha. Oba snoubenci se ozdobí nějakými viditelnými znaky (v Tunisu přežívají malované dlaně nevěsty).
32 / Terapie tancem 2. Vlastní svatba. Představuje často simulovaný boj, který připomíná dávnou nechuť kmene přijít o kteréhokoliv svého člena. Dále se tvoří průvod z vesnice do vesnice nebo na svaté místo, jsou provedeny oběti, rituály, zatančeny svatební tance. Ženich v primitivní (ale i soudobé) společnosti často přenáší nevěstu přes práh jejich nového domova. Tento rituál se vyvinul z jistého násilí, které muž musel vyvinout, a ukazuje, že uvedení do nového života není bez obtíží. 1.3.3.4 Smrt Pro archaického člověka je smrt těžko pochopitelná, jen nesnadno rozlišuje spánek, mdloby a smrt. Dosti rozšířená je představa, že duše cestuje i během spánku. V Tibetu se např. nedoporučuje budit spícího rychle, aby se nestalo, že se jeho duše nestihne vrátit. Hlavní starostí pozůstalých je zajistit si, aby jim mrtvý neškodil. Teprve s evolucí se připojuje smutek a oplakávání. Ceremonie jsou často inverzní rituálům po narození. 1. Mrtvý ve středu kruhu. Tanečníci ve svém tanci vyjadřují odvržení a točí se k mrtvému zády. 2. Kruh s kontaktem s mrtvým. Rituál je analogický s předáváním nemluvněte. Mrtvý je zabandážovaný jako mumie, každý se ho dotkne nebo na něj něco položí (květinu, kamínek, hlínu). 3. Procesí. 4. Přerušení vztahů se živými. Pozůstalí např. rozlomí tabulku se jménem mrtvého, veřejně je vysloveno jeho pravé jméno, osobní věci jsou zničeny nebo pochovány, aby se mrtvý nevracel. (Náčelník Vikingů byl pohřben i se svým služebnictvem a ženami. Až donedávna přetrval v Indii, zejména v Bengálsku, védský rituál satí, při kterém vdovy končily svůj život v žáru hořící hranice svých pohřbívaných mužů.) 5. Uvedení do nového světa. Tanečník ukazuje mrtvému cestu do podsvětí, aby nezabloudil. P. Vitebsky (1996) ve své knize zveřejňuje fotografii šamana z kmene Sora, který vystřeluje šípy do vzduchu. Duše zemřelé ženy prý totiž
Tanec v pravěku / 33 uvázla ve sluneční pasti a šípy jí pomohou jako žebřík, aby mohla sestoupit a splynout se svými příbuznými v podsvětí. 6. Opakování ceremonií. Pohřební obřady se někdy po čase opakují, aby byla napravena jakákoliv případná nepřesnost v jejich prvním provedení a aby duše zemřelého mohla nabýt klidu (přetrvává v Izraeli).
34 / Terapie tancem 2. TANEC VE STAROVĚKU Historie nenastoupila místo prehistorie, ale po ní a z velké části ji rozvíjela. Neolit zahájil zemědělskou éru, která pak trvala tisíce let, téměř celé období, které nazýváme historickým. Vznikla vesnice a brzy potom město, tj. městská organizace, stát se svým vládcem králem a knězem (někdy v jedné osobě, někdy nikoliv). Spolu s vládci vyrůstaly paláce a chrámy. Kolem nich se vyvíjela aristokracie a elita. Jakmile město zavedlo svou hierarchizovanou soustavu, schopnou neomezeného růstu, otevřela se cesta k ustanovení říší. Soustředění obyvatelstva do úrodných oblastí a jeho neustálý vzrůst díky zdrojům poskytovaným zemědělskou půdou urychlily společenský vývoj. Vyvinuly se první kultury: egyptská v údolí Nilu, mezopotámská ve vzájemně propojených údolích Eufratu a Tigridu a kultura v povodí Indu. Všechny tři byly spojeny řetězem často nepříliš pevných vztahů. Mohli bychom k nim připojit ještě předkolumbovské země v Americe a Čínu v Asii. První z nich zůstaly osamocené, neboť jejich počáteční spojení s Čínou je sporné. Studujeme je v rámci opožděných kultur, ještě uprostřed 15. století jsme se v nich setkali s etapou zemědělských říší. Čína se velmi rychle zaměřila na využití bronzu, proto se starověkým kulturám poněkud vymyká. Tanci jako jednomu druhu umění příslušely od pravěku následující úkoly: provázet náboženský život v jeho postupných proměnách a být jeho nástrojem; připomínat události, které poznamenaly život skupiny, později hlavně vládců. K těmto funkcím se přiřadila další, až dosud skrytá jen v náznaku: uspokojovat rostoucí potřebu přepychu, která si podmaňovala tehdejší vládnoucí třídy a která odpovídala jejich usilování o prestiž (Huyghe, 1967).
Tanec ve starověku / 35 2.1 EGYPT (3000 332 PŘ. N. L.) Egyptská říše se vyznačovala výjimečnou stabilitou. Blahobyt zajišťovalo zavlažování půdy z Nilu. Neustálou starostí i pýchou vládců bylo hloubit nové kanály nebo udržovat staré. Čím více se rozšiřovala síť kanálů, tím více vzrůstala plocha orné půdy. Kanály byly také obchodními cestami pro stále početnější loďstvo a přispívaly k blahobytu i svým rybným bohatstvím. Bezpečnost byla zajištěna zřízením centralizované monarchie, jejíž moc byla absolutní a která kontrolovala dřívější oddělené kraje. Tato monarchie se silnou tradicí žila produktivně a hromadila zásoby. Jakákoliv světská moc musela tehdy uznávat ještě moc božskou, což byl nezbytný předpoklad duchovního života. Egypťané vyznávali složité náboženství, jehož síla se spojovala s mocí panovníka. Farao byl jako osoba člověk a jako nositel úřadu bůh. V době čtvrté dynastie se farao prohlásil za syna slunečního boha Re, což jen utvrdilo jeho absolutní moc (Harenberg, 1992). Jeho přítomnost uvnitř národa byla zárukou bezpečnosti pro budoucnost a přispívala k posílení vrozeného sklonu egyptského lidu k optimismu, který je zřejmý z jeho uměleckých projevů. Nesmírný význam hrála představa posmrtného života. Králové Staré říše umožňovali svým blízkým podílet se na výhodách života na onom světě, ale lid na ně neměl právo. Získal k nim přístup teprve ve Střední říši. Od té doby se směl podílet na blaženosti posmrtného života každý Egypťan, který ho byl hoden. V hrobkách se na nástěnných malbách nebo plastikách opakují výjevy z běžného života, aby mrtvému umožnily věčnou účast na životě (Huyghe, 1967). Z těchto uměleckých projevů můžeme odvozovat i podobu egyptského tance. Tanec byl v Egyptě považován za čestnou aktivitu, ale přednost dostával trénink pro boj. Můžeme rozlišit opět několik skupin tanců určených pro různé příležitosti (Prudhommeau, 1986). 2.1.1 TANCE NÁBOŽENSKÉ Jsou ve velké většině určeny jen pro zasvěcené. Pro slunečního boha Re tančil dokonce sám farao v chrámu kolem stěn, aby ukázal Slunci, jak má po obloze jít. Na počest dalších bohů tančili kněží, není dokonce vyloučeno, že v chrámech působili profesionální tanečníci. Jen obřady pro slávu býka Apise měly lidovější charakter a konaly se v exteriérech chrámů. P. Bourcier (1989) rekonstruoval taneční obřady zasvěcené bohyni Hathor. Na její počest byly sestavovány krokové variace na určité téma, ve kterých autor
36 / Terapie tancem vidí zárodky dnešního baletu. K základním rituálním pózám patřil výrazný záklon v gymnastickém mostu s oporou dlaní a chodidel na zemi. Stejný autor popisuje liturgické svátky božských faraonů. Nejdůležitější z nich zvaný Sed se slavil při třicátém výročí faraonovy vlády. Fresky v chrámu Bubastis ukazují kněze otáčející se s pažemi zkříženými na hrudi, jiní zatím zpívají a tančí tradiční hymnus doprovázený rytmem bubnů. Jeden tanečník vystupuje ve zvířecí masce, tanečnice provádějí symetrické geometrické figury, ostatní stojí v kruhu kolem. Jako bohyni tance a královnu skoků Egypťané uctívali Tefnout, bohyni se lví hlavou. Starostí kněží byly i tance zajišťující úrodnost půdy. V Egyptě neexistovaly tance deště, protože voda byla k polím přiváděna zavlažovacími kanály. Tance pro zajištění plodivé síly země byly směřovány opět ke slunci v jeho personifikacích (bůh Ré, Amon, Aton). Kněží předříkávali dlouhé litanie provázené kývavým pohybem trupu, aby dosáhli extáze, a tím přímého kontaktu s božstvím. 2.1.2 POHŘEBNÍ TANCE Mají k náboženským tancům velmi blízko. Pro zajištění nesmrtelnosti Egypťané dodržovali mnoho ceremonií. V pohřebním průvodu hrají významnou úlohu plačky, které kvílí, trhají si šaty, vytrhávají vlasy a sypou si hlínu na hlavu (ve Středomoří leccos z těchto rituálů přetrvává). Muži šli vážně a s dlaněmi obrácenými vpřed vyjadřovali adoraci mrtvého. 2.1.3 TANCE VE ZBRANI Před bojem tančili Egypťané rychlý tanec s lukem a šípy plný skoků. Časem však ztratili původní smysl této aktivity a tanec tančili jen jako povinný tradiční rituál bez hlubšího prožitku. 2.1.4 TANCE PRO ZÁBAVU Časem nabyly většího významu než tance náboženské. Oslavy byly kolektivní, tanec v páru je zatím neznámý. Ženy se bavily předváděním břišních tanců, které už postrádají svůj původní magický vztah k mateřství. Pro zábavu faraona a dvora tančily ženy a muži přivezení z Núbie (dnešní Etiopie). V oblibě byla akrobacie.
Tanec ve starověku / 37 2.1.5 GESTA G. Contenau (in Huyghe, 1967) vyzdvihl jako jeden ze základních rysů egyptské víry doktrínu jména. Tato doktrína byla známá také v Mezopotámii, v Izraeli a částečně ji hlásal i Platon: věc existuje jen tehdy, má-li jméno (pojmenovat ji je totéž, co znát ji, a tím se jí i zmocnit). Ze stejného důvodu i Mojžíšovo Desatero obsahuje zákaz: Nevezmeš jméno Boží nadarmo. Starý egyptský text líčí, jak se kouzelnici Esetě podařilo zjistit jméno stárnoucího boha Re a jak jeho jména použila k tomu, aby se sama stala bohyní. Lidský hlas měl hodnotu úměrnou tomu, jak co vyslovoval. Z toho plynul požadavek, aby ten, kdo přednášel posvátné formule, měl správný hlas, tj. vhodnou intonaci. Musel také ovládat gesta, která hlas nebo formule doprovázela tak vznikaly válečné a milostné tance. Gesta měla při různých obřadech téměř choreografický charakter. Pozdrav faraona např. vyjadřoval adoraci, o které jsme se již zmínili při pohřebních ceremoniích. Při pozdravu faraona bylo nutné obrátit dlaně vpřed a tělo mírně naklonit dopředu, pak pokleknout a hlavou se dotknout země, načež znovu zopakovat adorační gesto dlaní vkleče. 2.2 MEZOPOTÁMIE (3000 331 PŘ. N. L.) Vyspělé kultury Mezopotámie se rozvíjely v povodí řek Eufratu a Tigridu. Klimatické podmínky byly podobné jako v Egyptě, ale na rozdíl od něj se v Mezopotámii u vlády střídaly dynastie z různých měst, která známe jen jménem, podle náhodných událostí místních válek. Contenau (in Huyghe,