JAKUB ARBES: NEWTONÙV MOZEK

JAKUB ARBES: NEWTONÙV MOZEK

Chci vypravovat nìco rozmarného a poèínám u hrobu... Je to cynismus; ale trvám, že po nìkolika vysvìtlujících slovích prominou mi i duše nejnìžnìjší... Pøísná, neúprosná vìda zbavila mnohého z nás nejsladšího snu života. Ukrutná ruka její roztrhla pro optimismus zdánlivé prùsvitnou, pro pesimismus pak vìènì neprùhlednou roušku, kterouž jest zahaleno záhrobí živých tvorù, a každému, kdo pøikládá více víry dùvodùm vìdy než tradicionelním, by sebe pøíjemnìjším pøedsudkùm, otvírá se perspektiva dìsná sice, ale více ménì jasná. Proè tedy truchlit nad hrobem èlovìka, jenž vìøil, ba více ještì jenž byl pøesvìdèen, že vše, co nás blaží a rmoutí, konèí smrtí. Proè hoøekovat nad smrtí èlovìka, jemuž býval druhdy zármutek protivnìjší nejjízlivìjšího úšklebku, jenž z hlubin duše žal a slze nenávidì neznal sladšího pocitu nad onen, jejž budí v èlovìku vìdomí, že veškerá snaha jeho èelila k zapuzení nejdìsnìjšího démona lidské duše zármutku? Možná, že miloval èlovìk ten život více, než toho lidský život vùbec zasluhuje, možná také, že si ho po zásluze nevážil, že nepojímaje ho dosti opravdovì ponìkud jej podceòoval; avšak kvíleti nad hrobem èlovìka, jenž by byl u vlastního našeho hrobu stál vzpøímen s klidným výrazem stoika-humoristy v tváøi a s duší nevzrušenou, bylo by zajisté nepromíjitelným znesvìcením památky jeho. Èlovìk, o nìmž mluvím, byl mým pøítelem od nejútlejšího mládí a zemøel vlastnì správnìji øeèeno padl v bitvì u Králové Hradce jako dùstojník pìšího pluku knížete Konstantina. Pruský palaš byl mu rozpoltil lebku...

Otec jeho byl øeditelem zahrady knížat Kinských, která se rozkládá na jihovýchodním úpatí Petøína za Oujezdskou branou. Byli jsme vzdálenì spøiznìni, a aèkoli pøítel pocházel z rodiny dosti zámožné a já z rodiny chudièké, žili jsme bezmála po dvacet rokù v nejdùvìrnìjšim pøátelství. Jako dìti skotaèívali jsme spoleènì v rozsáhlém parku, jako povyrostlí hoši pak jsme spoleènì studovali. pivot i studie naše byly rovnìž tak podivné, jako naše náklonnosti. Zabývali jsme se z poèátku vším, co nám pøišlo poï ruku, probírali, zkoumali a analysovali jsme všechno, co nám náhoda hodila na pospas. Debaty naše bývaly živé, ba prudké a náruživé. Výmìna podivných, èasto bizarních náhledù však nás lákávala, a nebylo takmìø dne, kdy bychom nebyli rozpøedli debatu o nìèem, co zdálo se nám býti naprosto nerozøešitelným. Úèelu praktického nezøízené, ba lehkomyslné toto tìkání s pøedmìtu na pøedmìt ovšem nemìlo; ale tøíbila se tím dialektika a rozplameòovala fantasie, která pak konávala mnohdy pravé divy v bizarnosti. V studiích školních k nemalé žalosti otcù svých neprospíval jsem valnì ani já, aniž pøítel. Zato jsme v soukromém studiu, t. j. ve vìdách, jež jsme si byli pozdìji zamilovali, pøedèili každého z našich spolužákù. A právì tak, jak nás byla pøíroda obdaøila mne ohyzdností a pøítele slièností vnukla nám každému zvláštní náklonnosti: mnì k suchopárné, unavující a zøídka koho bavící matematice, pøíteli pak k svìžím a povznášejícím vìdám pøírodním. Avšak smìr pøísnì vìdecký byl nás obou tak dalek, že vskutku nevím, mám-li vše, co jsme tenkráte studovali, pokládati za zbyteèné nebo za pouhou høíèku.

Praktického, vlastnì jen hravì praktického úspìchu a úèelu mìla toliko studia pøítelova. Studovali hlavnì fysiku, luèbu, mechaniku a z ostatních nìkterých vìd jistá odvìtví k úèelu eskamotáže. Bùh ví, kdy a pøi jaké pøíležitosti vznikla v nìm myšlenka, že má neobyèejné nadání k eskamotérstvi, a od té doby nezajímalo ho nic, co nebylo v jakéstakés souvislosti s touto libùstkou. Vše, co konal a podnikal, èelilo k nabytí vìdomostí a zruènosti v hravé této pseudovìdì, jak sám eskamotérství nazýval, a z vìd, kterýmiž se zabýval nejhorlivìji, nevybíral, než co se vztahovalo k zvláštní této jeho libùstce. Otec jeho arci o tom všem nemìl ani zdání, nebo pøítel konal vše tajnì. Jen já byl jeho dùvìrníkem, a v mé studentské mansardì konány nejrùznìjší experimenty. Každý krejcar, kteréhož se pøítel dopídil, vìnoval na zakoupení eskamotérských knih a nástrojù, jež všechny ukládal v mé mansardì. Prodlením nìkolika rokù nahromadilo se v malém mém pokojíèku takové množství podivných pøístrojù eskamotérských, že podobal se byt mùj bezmála pracovnì støedovìkého alchymisty. Musím vyznati, že pokroky pøítelovy v eskamotérství byly úžasnì rychlé a pøekvapující, dùkaz to, že mìl jednak skuteènì neobyèejné nadáni, jednak pak, že oddal se libùstce své vášnivé. Èím více ve své pseudovìdì prospíval, tím vìtší byla jeho vášeò, a tak se èasto stalo, že mezi tím, co hmoždil jsem se já vypoètením, jak vysoko musí za tìch a onìch okolností dostoupiti balon té a té váhy, naplnìný tím neb oním plynem, opakoval pøítel mùj pod tímže stropem a pouze nìkolik krokù ode mne vzdálen tisíckráte po sobì pranepatrný experiment, jak

možno ze hry karet vyhoditi na stùl jednu, kterou byl kdokoli pøed okamžikem naznaèil. Èasto cvièíval se. pøítel mùj v bytu mém v mé nepøítomnosti a pozdìji pak mne mnohým kouskem pøekvapil. Nìkteré obzvláštì zajímavé experimenty tajil však i pøede mnou, Nìkdy sice o nich napovìdìl, že.k nim koná pøípravy, že pøekvapí každého, kdo seznal a dovede si vysvìtliti i nejobdivovanìjší experimenty nejslavnìjších eskamotérù; avšak pravou podstatu jejich nikdy neudal. Že mohla mu býti dána víra, dokázal èastokráte ve spoleènosti pøátel experimenty vskutku pøekvapujícími. Nepracoval nikdy povrchnì a eskamotáží obyèejnou povrhoval. Tato byla mu toliko nutnou prùpravou k nabytí potøebné zruènosti. Snaha jeho èelila k tomu, vykoøistiti vìdy ve svùj prospìch. Tajemství jeho spoèívalo ve vhodném sluèování a proplítání rùzných úèinkù mechanických, luèebních a fyzikálních; statika a dynamika, hydro- i aerostatika, hydro aerodynamika, optika se svými odrùdami dioptrikou a katoptrikou, akustika, magnetismus, elektrika, luèba synthetická i analytická, slovem všechny tyto a èásteènì i jiné vìdy, jako astronomie, anatomie, fysiologie atd. probrány byly pøítelem v prùbìhu sedmi neb osmi rokù s nevšední pílí a svìdomitostí; ale vesmìs jen se zøetelem k eskamotáži. Není také divu, že pøítel zakoupil každý, byt sebe bezcennìjší spis, jednající nejen o eskamotáži, nýbrž i o jiných pøedmìtech, jako o magii, alchymii, astrologii, magnetismu a somnambulismu, mystice, chiromantii, theosophice, geomantii, pragnostice, fysiognomice a tomu podobné.

Bibliotéka pøítelova, kterou rovnìž tak jako své rùzné nástroje pøechovával v mé mansardì, byla nejpodivnìjší smìsicí. Vedle knìh skuteèné ceny vìdecké od uznaných kapacit, jako Newton, Linné, Locke, Leibnitz, Bacon, Arago, Wolf, Lavoisier, Cartesius, Brown, Mohs, Cuvier, Humboldt atd., shledals knihy od neznámých nebo zapomenutých pseudovìdátorù i šarlatánù, jako na pø. Desatero knìh o tajnostech pøírody od Paracelsa Bombasta, vydané v Štrasburku r. 1570, pak Mehnuovo Zrcadlo alchymie, Mayerovy Listy pro vyšší pravdu z rukopisù s ohledem na magnetismus, Böckmannem na sklonku minulého století vydávaný Archiv pro magnetismus a somnambulismus, Cagliostrova Dobrodružství, asi pøed sto lety vydané Commiersovy Les oracles des sibylles, Crusiusùv spis o Schroepferovì zpùsobu zaklínání duchù, Wincerovu Demologií, Essaí sur la secte de llluminés, spisy Gallovy o frenologii a Lavaterovy o fysiognomice, Megphilosovy Zázraky a tajnosti ze svìta duchù, Magikonùv Archiv z oboru duchovìdy a života magnetického, v Basileji r. 1613 Morgensternem vydané Turba philosophorum, t. j. Knihu o zlatém umìní, jež pojednává o nejstarší filosofii, universálním léèení, kamenu mudrcù, alchimii atd., Zprávy o starých i nových mysteriích, v Norimberku r. 1614 vydaný spis Onomastologia curiosa neboli Lexikon o pøirozených kouzlech a tomu podobné, vìtšinou právì citovaných spisù nedal se pøítel nikterak másti. Jasný duch jeho vznášel se nad touto spoustou rùzného poblouzení duševního, a opíraje se o vymoženosti vìd, seznamoval se s veškerými tìmito prùpravnými studiemi spíše ze zvìdavosti než z potøeby, aèkoliv si netajil, že pøi praktic-

kém provádìní mùže mu znalost tìchto duševních poblouzení nemálo pøispìti k zvýšení pøirozeného klamu. Pøítel pracoval tudíž v oboru svém nejen pilnì a horlivì, nýbrž i samostatné. Z knìh eskamotérských se pøiuèoval nejen známým již experimentùm, nýbrž kombinoval a experimentoval na základì nabytých zkušeností samostatnì, slovem pracoval systematicky, snaže se svou pseudovìdu založiti na základech pokud možná nejširších a nejpevnìjších. Ký div, že když pak se pozdìji prakticky produkoval, pøekonal mnohdy oèekávání všech, kdož byli produkci pøítomni. Pøíjemný zevnìjšek, uhlazená, ohebná dialektika, lehký i sarkastický vtip a dlouholetým cvikem nabytá zruènost technická napomáhaly mu pøi experimentech nejtìžších. Na doklad, jaké zruènosti byl nabyl, uvedu z mnoha set více ménì známých i neznámých experimentù, jež jsem byl vidìl na vlastní oèi, pouze nìkolik. Polykání hoøící smùly a oblázkù, soukání tkanièek a pentlí z úst, vrážení si nože do prsou nebo polykání jehel, nožù a meèù náleží sice z vìtší èásti do oboru ošumìlého kejklíøství, ale pøítel vyznal se v tom a podobném jako kterýkoli po venkovì obdivovaný patron komediantù. Pìkný, pùvodní experiment provedl pøítel jednou o svatební hostinì jednoho z mých pøíbuzných. Sedìli jsme za dlouhým stolem uprostøed prostranného sálu. Bylo nás celkem asi dvanáct. V èele tabule sedìla nevìsta, podle ní ženich, pak družièka a mládenec. Já sedìl naproti družièce, pøítel na druhém konci stolu, asi pùl druhého sáhu od nevìsty.

Byli jsme veselé mysli. Jídla byla hojná i výborná, rozmar vždy rùžovìjší. Žert a šprým opanovaly zanedlouho pole hovoru úplnì. Když už byla hostina skoro u konce, pøinesena na stùl velká hluboká mísa vaøených rakù a postavena pøed nevìstu. Tato však, bud že nebyla krmi té pøílišná milovnice, nebo z galantnosti vybídla ženicha, aby podal mísu dále. Ženich uposlechl, a tak šla mísa z ruky do ruky, až octla se, ovšemže již skoro prázdná, zase pøed nevìstou. Rozumí se samo sebou, že zbyla v ní skoro samá raèátka, ponìvadž si byl každý vybral raky nejvìtší. Nevìstinka zpozorujíc, že ženich rakù posud nepožil, chtìla mu ochotnì vybrati ze zbylých ráèat aspoò jedno nebo dvì nejvìtší; i nahnula ponìkud svou hlavinku, upøela slídivì modrá oèka do mísy a úbìlovou ruèkou sáhla støelhbitì po nejvìtším ráèeti. Avšak sotvaže je položila ženichovi na talíø, škubla sebou a s lehynkým výkøikem zdìšení couvla od stolu z mísy upírala na nevìstu své jasné oèi hnusná ropucha... Co to? vzkøikl ženich, a popadnuv vidlièku, píchl do žáby. Tato vyskoèila z mísy na stùl zrovna pøed nevìstu. Všickni hosté jevili podivení; jenom pøítel mùj, sedì klidnì na druhém konci stolu, pøipomenul: Proèpak ubožáèka bodáte Nato vstal a dotknul se žáby, která pøes hlavu nevìstinu skoèila ku dveøím. Ženich vyskoèiv šlápl jednou nohou na žábu, a k nemalému podivení všech žába lidským hlasem zaúpìla: Bìda! už je po mnì veta! Ženich odskoèil, a pøítel, nahnuv se k zemi, zvedl místo žáby snìhobílou dámskou rukavièku.

Vzav pak nevìstin kapesní šáteèek, zaobalil do nìho rukavièku, a položiv sbalený šáteèek pøed nevìstu, zamumlal, jako mumlával proslulý Bosco, zaklínací formulku italskou: Spiriti miei ubbidite! A když pak šátek jedním z hostù rozbalen, nalezeny v nìm drahocenné zlaté náušnice, pøítelùv dárek nevìstince... Dát zjistiti smrt vrabce, holuba, zajíce, krtka nebo jiného menšího zvíøete, vyloupnout mu peroøízkem opatrnì mozek z lebky, nahradit mozek libì páchnoucí, patrnì nìjakou tinkturou napuštìnou bavlnkou, a poruèit pak zvíøeti, aby se znovu probouzelo znenáhla k životu, jako by se probíralo z mrákotné mdloby, a posléze aby vyskoèilo a ulítlo neb uteklo jest sice eskamotáž dosti známá, nicménì pøítel provádìl ji v tolikerých odstínech, že zajímala i diváky takové, kteøí byli podobné experimenty vidìli již nesèíslnìkráte. Kdysi provedl pøítel experiment opravdu originální, svìdèící hlavnì o intelektuelní zruènosti jeho. Sedìli jsme spolu v jednom z nejelegantnìjších hostincù pražských na jednom konci dlouhého, uprostøed místnosti se nalézajícího stolu. Stoly podle stìn byly vesmìs obsazeny. Byl pošmurný letní den; venku pršelo, a my oba byli mrzutí a nudili jsme se. Zanedlouho pøihrèel pøed hostinec koèár, a za nìkolik minut vstoupil do hostince mladý páreèek, patrnì novomanželé, kteøí trávili líbánky na cestách. Zasedli na druhém konci stolu, u nìhož jsme sedìli, a mladý manžel objednal pro svou žínku i pro sebe obìd. Pøítel mùj, jsa nevrlejší a mrzutìjší mne, takmìø si páreèku ani nevšímal, já však zcela dobøe pozoroval, že chovají se k sobì novomanželé velice nìžnì a pozornì, zøejmý to dùkaz, že mají

nanejvýš nìkolik dní po svatbì, že se milují opravdovì, vøele a upøímnì, a že jsou š astni. Mladý manžel každou chvíli se naklonil k slièné rùžolící ženušce, aby jí cosi pošeptal arciže jen nìco milého a sladkého, nebo ženuška vždy se libì pousmála. Pojedli polívky a jedli hovìzinu. Pøi jídle jevili vzájemnì neobyèejnou ochotu, starostlivost a peèlivost. Každou chvíli se jeden druhého ptal, jak mu chutná, zdali by snad nepojedl to neb ono. Z poèátku veden hovor šeptem a nesrozumitelnì; pozdìji, když byli spoleènosti, v kteréž se nalézali, ponìkud pøivykli, hlasitìji a obèas zcela srozumitelnì. Slyšel jsem slova jen nìžná, laskavá a milostná; hlas obou èasto se zachvíval vnitøním pohnutím, aèkoli konversace sama o sobì byla zcela všední. Pozoruješ, jak cukrujou? zašeptal ke mnì pøítel. Za pùl hodiny, ba døíve ještì, budou se chtít rvát. To není možné, dím taktéž šeptem. Uvidíš, odpovídá pøítel; nevšímejme si jich, a pokraèujíce ve své vlastní rozmluvì, poslouchejme zároveò jejich dialog. Uposlechna slyšel jsem na vlastní uši následující rozmluvu: On: Tys pøece také ráda, zlatá má Vendulko, že jsme už v Praze, vidže? Ona: Ba arci! Ani bys neuvìøil, jak mi blaze, jak jsem š asina, že mohu nyní neustále dlít po tvém boku, že se ti mohu každou chvíli zadívat do oèí... (Pøitlumeným, ponìkud temným hlasem: Jen kdyby nebylo tvé nevìry. On: Mé nevìry? Co ti napadá, cukroušku?! Ona: Co mi napadá. Mnì pøec nic, pranic!... Ale tobì snad... Rci jaké nevìry? Co tím míníš? On: Ján Vždy to pravíš ty!!

Ona: Já pøec ani slùvkem... On: Ale jdižiž, ètveraèko vždy jsem slyšel na vlastní uši: Jen kdyby nebylo tvé nevìry? Ona: Tos pøec øekl ty a nikoli já... On: Co ti napadá já ani nehlesnul..; Ona: Ó, ty mi nevymluvíš, co jsem sami slyšela (Plaètivì:) Já toho od tebe nezasloužila, abys mnì vytýkal nevìru. (Pøitlumeným, ponìkud temným hlasem: Je to skandál, vytýkat nevìru mnì, když mluví celý svìt o tvojí nevìøe.) On a ona (souèasnì): O mé nevìøe On: Kdo se opovážil Ona: To pomluva! On: A ty mi mùžeš nìco takového vytýkat zde ve veøejné místnosti? Ona: Vždy já ani nemukám to mi vytýkáš ty! On: Ani mne nenapadlo! Ona (plaètivì): To pøespøíliš! (Pøitlumeným hlasem: uj, styï se!) On (vztyèiv se trochu a hnìvivì na ni pohlédnuv): Netrop pøec veøejný skandál vždy se celý hostinec po nás divá... Rozhlédl jsem se kolem. Mladý manžel mìl pravdu. Vìtší èást hostù skuteènì se dívala na novomanžele, kteøí si znenadání a zpùsobem tak podivným a ponìkud zmateným poèali vzájemnì vytýkat nevìru. Bylo sice zcela zøejmo, že se oba stydí, že snaží se zakrýti svùj hnìv a pobouøení; ale nic naplat hovor veden výše naznaèeným zpùsobem dále, vždy prudèeji a vášnivìji. Každou chvíli bylo slyšeti pøitlumeným hlasem pronesenou nìjakou sotisu z úst manželèiných on pak ji káral, ona zapírala, že nìco podobného pronesla, tvrdíc, že urážlivá slova

pronesl on, kdežto on zase svatosvatì ujiš oval, že o nièem neví. Zvláštní, podivný tento spor vždy více se rozèilujících a rozhoøèujicích mladých lidièek trval skoro pùl hodiny. Ženuška dorážela na chotì vždy prudèeji, on se kabonil, hnìval, káral ji ale nic naplat! Jazýèek její byl vždy ostøejší a jízlivìjší, až posléze mladý manžel v nejvìtším rozhorlení vyskoèil a hrozivé vztáhnu! ruku svou proti ubohé žínce. V okamžiku tom vyskoèil však i mùj pøítel; a zadržev ruku manželovu, pravil: Raète, ctìný pane, odpustit vaše panièka jest úplnì nevinna vše byl pouhý, aèkoliv negalantní žert ona o nièem neví... Jak to možná! tázal se udiven a posud hnìvivým hlasem manžel. Vždy pak slyším na vlastní uši... Pravda, dí mùj pøítel, ale nikoli hlas drahé a milé své panièky, nýbrž mùj... Jak tok Co tím míníte Jsem, pane, bøichomluvcem, a pøitlumeným hlasem pronesená slova o nevìøe, skandálu a vùbec všechny sotisy, které jste slyšel vy sám i vaše paní manželka, a o nichž vy jste se domníval, že je pronáší vaše paní, kdežto paní vaše byla toho mínìní, že je pronášíte vy všechna tato slova, která zpùsobila zmatek, pronášel jsem já. Na mnì tedy jest, prositi za prominutí, a trvám, že nezvyklý, ale pøece nevinný žertík ten prominete. Mladý manžel i jeho cho byli z poèátku tak pomateni, že nevìdìli, mají-li slovùm tìm vìøiti; ale když pak pøítel pronesl ještì nìkolik chlácholících a omlouvajících slov, jednak hlasem manželovým, jako by mluvil ze sklepa, jednak hlasem manželèiným shùry od stropu, uvìøili oba, a tváøíce se usmíøenými, žertík prominuli...

Z toho, co jsem byl právì o pøítelovì zruènosti a obratnosti v jeho pseudovìdì napovìdìl k vyèerpání celého repertoiru nestaèila by ani tlustá kniha vysvítá, že mohl smìle závoditi i s nejzruènìjšími eskamotéry, veøejnì se produkujícími. Avšak hlavní zøetel jeho obrácen byl od prvopoèátku k citování duchù. Aparáty a prostøedky, kterýchž pøi tom používal, tajil i pøede mnou. Kdysi se mne otázal, pøeju-li si vidìt nìkterou historickou osobnost, že mi ji bude citovat. Jmenoval jsem Napoleona I. Minulo nìkolik nocí, aniž by se mi byl Napoleon zjevil; ale kdysi, když už jsem byl na pøítelùv slib zapomnìl, probudilo mne v noci lehké zaklepání na dvéøe ze sna. Vztyèiv se na loži, mnu si oèi. Jelikož však se klepání opakovalo, otázal jsem se: Kdo to? Místo odpovìdi otevøely se zlehka dvéøe a vážným krokem vešel Napoleon I, jak jsem jej byl nesèíslnìkráte vídal vyobrazeného v šedém kabátì, bílých spodkách, s vysokými jízdeckými botami a historickým tøírohým kloboukem. Mlèky ubíral se pomalu k oknu a odtud opìt ku dveøím. Chtìl jsem vidìní osloviti; ale neuèinil jsem tak a pøipomínám jako zvláštnost, že po dnešní den nevím, proè jsem tak neuèinil. Více experimentù tohoto druhu jsem nevidìl. Pøítel vždy, kdykoli jsem si podobného nìco pøál, odkazoval na pozdìji, až bude míti všechny potøebné aparáty a až nabude ještì vìtší zruènosti. Èasto mi též vypravoval, že zabývá se sestrojením zvláštních automatù, kterýmiž chce provádìti pravé zázraky a klamati celé velké spoleènosti vzdìlancù i vìdátorù.

Chtìl pozdìji sezvati znaèný poèet pøátel a pøíznivcù tohoto druhu zábavy a provésti nìkolik druhù experimentù nejkombinovanìjších a tudíž nejzáhadnìjších. Ubezpeèoval mne, že budu opravdu pøekvapen, a podle všeho, co jsem byl již vidìl, mohl jsem vším právem souditi, že pøítel slovu svému dostojí. Tak žili a studovali jsme po nìkolik rokù. Z poèátku mnohostranné, pozdìji pak jednostranné naše studium nezùstalo bez následkù. Krátce pøed r. 1860 propadli jsme ve škole tak eklatantnì, že na tak zvanou opravu po prázdninách nebylo možno ani pomysliti. Opakovali jsme tedy a propadli následujícího roku po druhé a po roce po tøetí. Pøítelovu otci, kterýž byl svému synkovi èastokráte žertem vyhrožoval, že jej dá na ševcovinu, nebude-li ve škole prospívat, koneènì došla trpìlivost, a po dlouhé, dùkladné rodinné poradì usneseno, že bude nejlíp, když se pøítel stane vojákem. Pøítel nièeho nenamítal a za krátký èas navštivil mne v munduru kadeta c. k. pìšího pluku knížete Konstantina ruského. Nu což ty oslovil mne, podávaje mi ruku. Chopil jsem se tesaøství. Navždy. Nevím; praktikuje teï, neboli jinými slovy, jsem zapsán jako praktikant, ale široèinu jsem posud nemìl v ruce. A možná, že snad jaktìživ míti nebudeš, rozesmál se mladý kandidát krvavého øemesla. Možná, odpovídám; ale nemáme si co vyèítat možná, že ty zas jaktìživ již nebudeš mít v rukou nìkterý svùj kouzelný aparát. I to, to! Právì proto pøicházím. Rád bych tì haraburdí toho zbavil; vždy pak se tu v tom pokojíèku nemùžeš ani hnouti. Dobøe. Ale kam to dáme?

Dám sem zejtra nebo pozejtøí dopravit nìkolik beden ty mi pomùžeš, a tak. vše uložíme. Bedny dám donést, aby nikdo nevìdìl, do sklepù knížecího zámku, a kdybych si nìkdy snad pøece... víš, až budu míti bud v Terstu, v Pešti nebo v nìkteré katolické vsi tyrolské notnì dlouhou chvíli... nu, pak ti budu psát, a ty mi potøebné aparáty vyhledáš a zašleš. Slíbil jsem. A druhého dne naplnili jsme s pøítelem neménì nežli pìt velkých beden knihami, aparáty i preparáty, slovem vším možným kouzelnickým haraburdim. Následujícího dne dal pøítel bedny odvézti. Vidìli jsme se sice ještì nìkolikráte; ale asi za dva nebo tøi týdny obdržel pøítel rozkaz, aby se odebral do Králové Hradce k depotu svého pluku. Od té doby jsem osiøel. Pøítel mi nepsal, já jemu také ne, a tak skonèilo druhdy nerozluèné pøátelství naše obapolnou, ovšemže jen zdánlivou lhostejností. Teprve po dvou letech tuším, že to bylo v lednu nebo v únoru roku 1866 dal o sobì pøítel vìdìti, zaslav mi delší list. Vypravoval v nìm rozmanité veselé anekdoty ze svého života, pøipomínal si své eskamotérské bláznovství, a vyzvav mne, bych mu brzo odepsal a vìdìti dal, jak se po tu dobu vedlo mnì, konèil list svùj takto: Znáš frázi:,a žije rozkoš? Neznáš-li ji, poznal bys ji v celém jejím dosahu, kdybys byl dùstojníkem téhož pluku jako já. Veselejších, bodøejších soudruhù, veselejšího, bezstarostnìjšího života vùbec ani si nepøeju... Jen nìkdy ale jen nìkdy, rozumíš? když se blíží poslední dny mìsíce a gáže už je dávno u všech všudy... bývá mi po èertech mrzuto...

Nìkolikráte jsem si už vzpomnìl na odpomoc, ale neprovedl jsem to... A proto tì nyní prosím, kdybys tak náhodou o nìkom vìdìl, kdo by byl teï takovým bláznem, jako já býval pøed lety, piš mi možná, že by odkoupil buï všechno, nebo aspoò èást eskamotérského haraburdí, jež mám ve sklepích smíchovské vily knížat Kinských uloženo. Takového zakonèení listu jsem se nenadál. Znaje pøítelovu vášeò k zamilovanì jeho pseudovìdì, nemohl jsem uvìøiti, že by se z ní byl vymanil úplnì, a domnívaje se, že právì citovaná slova pøítelova listu jsou buï okamžitým nápadem nebo spíše ještì jakousi ryze eskamotérskou léèkou bych mìl za to, že pøítel ve své pseudovìdì vùbec ani se necvièí odepsal jsem mu na to prostì, že neznám nikoho, kdo by koupil, co on ke koupi nabízí. Že jsem se nemýlil, toho dùkazem aspoò èásteèným byl druhý pøítelùv list, kterýmž mi odepsal na moji odpovìï. Vykládal mi široce, že pøes všechno své namáhání, by na eskamotìrské bláznovství zapomnìl, nemohl jinak, než koneènì zkusiti, zdali by se vášnì té zbavil, kdyby své aparáty prodal; ale hned po odeslání listu prý toho trpce želel, že mi tak psal, a dodal, že v pøípadu, kdyby se byl i kupec nahodil, aparátù svých by byl pøece neprodal. Ke konci listu pravil, že v prázdných chvílích pøemýšlí neustále o sestrojení svých automatùv, a ujiš oval, že produkce, dojde-li k ní nìkdy, bude velkolepá... Krátce pøed vypovìzením války rakousko-pruské obdržel jsem od pøítele ještì jeden poslední list. Byl psán opìt svìže, skoro rozpustile; vyjímám z nìho následující místo: Za nìkolik dní snad dojde rozkaz, abychom se vypravili do pole. Polituj svého ubohého pøítele...

Bez aparátù a bez preparátù, bez karet a bez zrcadel, bez tinktur a bez všech možných nezbytných pøíprav bude musit mumlati: Spiriti miei ubbidite, a druhdy vždy poslušní a ku všemu ochotní duchové snad po prvé mu vypoví poslušnost... Uprostøed deštì kulí jest prostý kousek olova mocnìjší zaklínajících formulek, a šavle má a revolvér mùj snad mnohému dopomohou, by se co možná rychlé spøátelil s tajemnou myšlenkou, že žádná moc lidská... Eh! k èemu zabøídat v sentimentálnost?!... Døív nebo pozdìji každý z nás se pøesvìdèí jako se pøesvìdèily ty nesèíslné miliardy tvorù, kteøí nás už byli pøedešli zda život konèí smrtí... K èemu zbyteènì mudrovat?... A až nadejde poslední krutý zápas možná, že budu úpìnlivì prosit: Spiriti miei ubbidité, možná též, že budu úplnì tich a že na své spiriti vùbec ani nevzpomenu... Ale za jedno pøec tì prosím: Kdybych padl netruchli! Sezvi staré naše pøátele a pøipomeòte si mne pøi plných pohárech!... Vyplníš-li toto mé poslední pøání, mùžeš býti jist, že tì i potom ještì aspoò jednou navštívím... Pøeèta poslední øádky, pousmál jsem se, jako se usmíváme paradoxonu... Od té doby jsem o pøíteli nic již nezvìdìl, až po bitvì u Králové Hradce. Obdržel jsem totiž poštou, dle všeho poslední pøed úplným pøerušením spojení poštovního, lístek následujícího znìní: Vážený pane!

Právì byl do našeho mìsta dopraven mladý dùstojník, nadporuèík pluku Královéhradeckého. Je ranìn tìžce; má roz atou lebku a jest úplnì bez sebe. Byl nalezen teprve dnes asi hodinu cesty odtud na pokraji malého lesíka v roklinì, do které se byl, jak se zdá, po svém poranìní dovlekl. V okamžiku, kdy Vám píši, není osobnost jeho ještì zjištìna; ale doufám, že se to stane ještì dnes nebo zejtra. Z listu u nìho nalezeného dovìdìl jsem se Vaši adresu, a zasílám Vám truchlivou tuto zprávu, abyste mohl pøíbuzné a pøátele ranìného uvìdomit, kde se nalézá. S úctou P. Vojtìch Nosal, faráø v Nechanicích. V tu dobu nebylo sice cestování do krajin pruským vojskem obsazených obzvláštì snadné a pøíjemné; ale pøes to vše bez odkladu jsem se rozhodl, že odjedu do Nechanic. Napsav malý lístek pøítelovu otci a pøiloživ k nìmu dopis mechanického faráøe, odejel jsem, neèekaje ani na odpovìï, zdali byl mùj lístek poslem doruèen, po dráze do Kolína, kam se ještì dojíždìlo, a odtud povozem do Nechanic. Pøibyl jsem do Nechanic po druhé hodinì s pùlnoci. Pøed mìstem zastavila povoz vojenská hlídka pruská. Povìdìl jsem, kam a z jaké pøíèiny jedu, a poddùstojník hlídky dal jednomu muži rozkaz, aby povoz doprovodil k farnímu domu a vyèkal tam, až budu vpuštìn. Za nìkolik minut octnul se povoz na námìstí pøed farou. Seskoèiv s vozu zazvonil jsem, a za nìkolik okamžikù byla otevøena malá vrátka. Povìdìl jsem i zde, proè pøijíždím, a byl jsem vpuštìn do dvora, kdežto koèímu s povozem rozkázáno, aby vjel do dvora zadními vraty.

Muž, jenž byl vrátka otevøel, uvedl mne do domu, a pøipomenuv, že uvìdomí pana faráøe, kterýž se byl právì vrátil od umírajícího dùstojníka saského, jenž ležel s mnohými ranìnými v chrámì, odešel. Zùstal jsem v malé pøedsíòce sám jen nìkolik okamžikù; postranní dvéøe vrzly a se svìtlem v ruce vstoupil pan faráø. Uvítal mne vlídnì, a odmítnuv rovnìž tak pøívìtivì omluvu moji, že vyrušuju pozdì v noci, uvedl mne do prvního patra, kde byl dal svùj salon a nìkolik pokojù pro ranìné upraviti. Osobnost jeho posud není zjištìna, pravil pan faráø, otvíraje dvéøe do salonu, ale doufám, že jej poznáte. Vstoupili jsme do salonu, v nìmž panovalo pološero. Podle stìn leželo asi dvacet vojínù na improvisovaných lùžkách po zemi; nìkolik postelí s tìžce ranìnými rozestaveno bylo poblíž oken. K jedné z nich mne pan faráø uvedl a mlèky nadzvedl svìtlo do výše. Pohlédl jsem ranìnému, jehož hlava byla obložena ledem, v bledou, zsinalou tváø, a na první pohled poznal jsem pøítele. Byl stále ještì bez sebe; ležel s oèima zamhouøenýma, a toliko namáhavé dýchání bylo ještì známkou života. Již tomu tøetí den, zašeptal ke mnì pan faráø, co byl dopraven sem, a lékaøi vzdávají se nadìje úplnì. Doporuèují led na hlavu a k užívání chinin, jinak jen klid... Chtìl jsem pøítele osloviti; ale pozoruje tìžký jeho zápas, obrátil jsem se k odchodu. Vyšli jsme ze salonu. Podìkovav na chodbì panu faráøi za jeho laskavost, chtìl jsem odejíti; ale pan faráø pøívìtivì mne vyzval, bych zùstal aspoò až do rána jeho hostem. Jsa k smrti zemdlen, pøijal

jsem pozvání to s radostí a vešel pak s hostitelem svým do pøízemí. Neráèíte vìdìt, velebný pane, o pøítelovì poranìní nic bližšího? otázal jsem se, když jsme byli v prostranném pokoji zasedli za velký stùl. V strašném zmatku, jenž zde od nìkolika dní panuje, poèal pan faráø, nebylo možno dovìdìt se takmìø pranic podstatného. Nevíme posud o strašné bitvì dne 3. èervence nièeho více, než nìkteré podrobnosti z úst nìkolika lehce ranìných. Pluk vašeho pøítele zúèastnil se bitvy u Jièína, kde však byl rozražen. Jedno oddìlení dalo se na zpáteèním pochodu smìrem k Smiøicùm, druhé silnìjší oddìlení smìrem jižním, a bylo pak pøidìleno k prvnímu armádnímu sboru. Dne 3. èervence bylo oddìlení to mezi zálohami prvního armádního sboru, a zdá se, že odpoledne asi ku ètvrté hodinì vysláno bylo ku podpoøe bojujících v okolí Probluze. A v tomto boji byl pøítel váš ranìn. Pokud možno z poranìní samého souditi, byl ranìn palašem právì v okamžiku, když se byl po nìèem k zemi shýbnul; nebo hoøení èást lebky jest skoro úplnì odštípnuta. Poranìni jeho jest smrtelné, a všickni lékaøi, kteøí byli ránu ohledali, nemálo se diví, že pøítel váš posud jest na živu. Sotvaže byl pan faráø domluvil, otevøely se dvéøe. Vstoupil jeden z mužù, kteøí ranìné obsluhovali, a pošeptal nìco panu faráøi. Smutný pohled duchovního vnukl mi mimovolnou otázku: Snad mrtev? Mrtev, opakoval pan faráø temnì.

Vyšli jsme ještì jednou nahoru do salonu. Pøítel ležel bez pøikryvky natažen na loži. Druhdy slièná, mladistvá tváø jeho mìla výraz nevýslovnì bolestný. Pohøben musí býti ještì dnes ráno, podotknul pan faráø. Pøistoupil jsem tìsnì k loži a dotkl se pøítelovy ruky. Byla již studená jako led... Oèi se mi zalily slzami... Odvrátil jsem se, a nemoha promluviti, sešel jsem s panem faráøem zase dolù... Okny vnikal již první zásvit ranní. Pan faráø, zùstaviv mne v prvním pokoji, odebral se do své ložnice... Ulehl jsem obleèen na pohovku; ale na usnutí nebylo možno ani pomysliti... Asi za dvì hodiny nastal na dvoøe èilý ruch. Vstal jsem, a pøecházeje po pokoji, èekal jsem takmìø v horeèném rozèilení... Doèkal jsem se. Po deváté hodinì konán spoleèný pohøeb všech vojínù, kteøí byli právì minulé noci svým ranám podlehli. Doprovodil jsem pøítele na poslední cestì; vidìl jsem, jak byl spuštìn do hrobu... a se srdcem zdrceným vrátil jsem se bez odkladu nazpìt do Prahy. Nyní po letech, když už jsem byl tak èastokráte svìdkem, jak krutì, neúprosnì øádívá smrt v øadách žijících, jak náhle a bezohlednì schvacuje ledový její dech mnohdy i bytosti životní silou pøekypující nyní bych zajisté i smrt pøítelovu snáze pojal po jeho pøání a pøesvìdèení jako vítanou osvoboditelku z útrap a bolestí, jakýmiž byla tak zvaná prozøetelnost smrtelníky v tak hojné míøe obmyslila. Avšak tenkráte byl jsem ještì mlád, tudíž v stáøí, kdy èinívá úmrti milé bytosti hluboký dojem i na èlovìka ménì sensitivního, nežli jakým jsem býval já, a proto není divu, že uèinila na mne smrt pøítelova dojem pøímo zdrcující.

Z poèátku se mi zdálo, že není ani možno, aby byl pøijel opravdu mrtev, ale když jsem si v osamìlých chvílích uvedl na pamì všechny podrobnosti, když jsem si živì pøipomenul, že hrob nikdy nevydává; co byl v lùno své pøijal, když jsem se zahloubal v myšlenku, že pøítele nikdy nikdy již nespatøím, že jest pro mne i pro každého jiného navždy ztracen... zmocnil se mne po každé pocit nevýslovné trpkosti. A pøece vždy, kdykoli jsem si pøítele pøipomenul, tanula mi na mysli slova z posledního jeho dopisu: Kdybych padl netruchli! Sezvi, staré naše pøátele a pøipomeòte si mne pøi plných pohárech... Pokládal jsem za svou povinnost, vyplniti i toto poslední pøání pøítelovo; avšak v první dobì bránily mi v tom bolest a zármutek. Vzdav se krátce po pøítelovì odjezdu do Králové Hradce dráhy praktické, poèal jsem opìt horlivì studovati, bych dvojnásobnou pílí nahradil, co jsem byl pøed lety jednostrannou studií zanedbal. Po smrti pøítelovì pak dostoupila horlivost má v studiích dle všeho vrcholu nejvyššího. Studovával jsem takøka v zimnièném rozechvìní; ale pøes to vše nemohlo ani nejusilovnìjší duševní namáhání zaplašiti vzpomínky na pøítele a zejména myšlenku, že prohøešuju se na pøátelství, když poslední pøání pøítelovo neplním. Od smrti pøítelovy uplynuly již skoro ètyry mìsíce; nadešel podzim, a teprve nyní jsem se odhodlal k vyplnìní posledního pøání pøítelova. Sezval jsem na veèer k poslednímu dni mìsíce øíjna všechny naše staré pøátele a nìkteré známé do malé, ale dobrým vínem slynoucí hospùdky malostranské, v kteréž jsme byli pøed lety èasto strávili mnohou veselou chvíli.

Avšak když jsem se v pozdní hodinu veèerní do hospùdky dostavil, shledal jsem, že z dvanácti pozvaných nedostavil se mimó mne ani jediný. Smutnì zasedl jsem za stùl, za nímž jsme pøed lety sedávali, a poruèiv si dáti láhev žernoseckého, zadumal jsem se. Hospùdka byla úplnì prázdná. Mohl jsem tudíž nevyrušován pøemýšleti, a pøemýšlel jsem o pøátelství a vìrnosti, o životì a smrti, a bùh ví o èem ještì... Myšlenky a vzpomínky moje byly chmurné, trpké, ba bolestné. Ký div, že jednou z nejživìjších byla vzpomínka na mrtvého pøítele. Obraz jeho tanul mi na mysli dosti živì sice, ale pøece ne již tak, jako pøed ètyømi mìsíci, když jsem odjíždìl z Nechanic... Blednul již... a myšlenka, že èasem svým vybledne úplnì, že po letech nebudu si snad moci pøipamatovati ani jediný rys jeho tváøe, budila v mé duši trpkost nevýslovnou... Nikdy!... Po prvé v životì svém pochopil jsem hluboký a zároveò dìsný význam prostièkého, nesèíslnìkráte dennì pronášeného slùvka toho... Nikdy více nespatøit milou tváø, nikdy více nestisknout drahou ruku nikdy nikdy!... Èím déle jsem o významu osudného slùvka toho pøemýšlel, tím smutnìjší, tím beznadìjnìjší myšlenky rojily se v mé hlavì. Avšak pøíèinou chmurných mých myšlenek nebyly tak okolnosti, za kterýchž vznikaly, nýbrž v první øadì zajisté má duševní ochablost. Byltì jsem v poslední dobì tak usilovnì studoval, že jsem po ètrnácte dnù ze své mansardy takmìø ani nevyšel.

Kdo z vlastní zkušenosti ví, jak dusná nevolnost sklièuje ducha lidského po dlouhém duševním napìtí, pochopí tehdejší duševní mùj stav úplnì. Zabývali jsem se již po nìkolik mìsícù hlavnì optikou a upotøebenou matematikou vzhledem k astronomii; ale studia má nedaøila se mi po mém pøání, a v duši mé panovalo doposud ono chaos, jež nutnì vždycky pøedcházívá pozdìjší vykrystalisování dùležitìjších zásad nìjaké vìdy. Ký div, že ve zvláštním tomto duševním rozpoložení sáhl jsem èastìji po sklence než obyèejnì, ký div, že opustil jsem hospùdku døíve, než jsem mìl pùvodnì v úmyslu, a že jsem se octnul ve své osamìlé mansardì v mnohem nevrlejším rozpoložení mysli, než jsem ji byl opustil. Unaven sklesl jsem na židli u psacího svého stolku. Mimodìk sáhl jsem do skøínì po knize, a rozevøev ji, chtìl jsem èísti. Ale sotva jsem pøeèetl asi pùl stránky, odstrèil jsem knihu, a podepøev si obìma rukama hlavu, poèal jsem pøemýšleti. Vbrzku zmìnilo se pøemýšlení v dumání a toto zanedlouho v polovièní døímotu... Znenadání se mi zdálo, že slyším z daleka hrèení koèáru. Zvedl jsem hlavu a naslouchal. Vùkol mne panuje hrobové ticho a venku jen obèas zakvílí podzimní vítr bolestnì a úpìnlivì. Hrèení vždy více se blíží, až octnul se koèár, jak se zdálo, pøed domem, v nìmž jsem bydlel. Zde se zastavil. Chtìl jsem vstáti a vyhlédnouti oknem; ale následkem unavenosti pøemohl jsem svou zvìdavost a zùstal sedìti. Zaslechl jsem ještì, jak nìkdo zazvonil na domovníka, jak se pozdìji dvéøe domu otevøely a zavøely. V domì sice nikdo nebydlel, kdo by mohl pøijíždìti domù v koèáøe; ale lidské hlasy a jmenovitì hlas domovníkùv, jež

jsem byl zaslechl, byly dùkazem, že pøibyl nìkdo, kdo má právo do domu vejíti. V nìkolika okamžicích pøemohla mne však døímota poznovu. Jak dlouho trvala, nemohu udati; ale byl jsem z ní vyrušen slabým zaklepáním na dvéøe. Poznovu zvedl jsem hlavu a naslouchal. Pøede mnou na stole hoøela lampa, osvìtlujíc žlutavým svìtlem svým jen mdle mou mansardu; kolem panovalo opìt hrobové ticho. Však co to? Klepání na dvéøe slyším poznovu a zcela zøetelnì. Vejdìte! pravím mdlým hlasem. Klika klapla a dvéøe se zlehka pootevøely. Mezi dveømi spatøil jsem v pološeru štíhlou mužskou postavu. Byl jsem od ní deset krokù vzdálen a nemohl jsem rysy oblièeje ani šat její rozeznati. Kdo to? A èeho si pøejete v tak pozdní dobì? oslovil jsem postavu stojící nepohnutì mezi dveømi. Místo odpovìdi otevøely se dvéøe dokoøán, a žlutavý pablesk lampy osvítil postavu... Vzkøikl jsem zdìšenì; chtìl jsem vyskoèiti, ale nohy mi vypovìdìly službu... Mezi dveømi stál pøítel... Nìkolik okamžikù panovalo mrtvé ticho. Pøítel, nepromluvì ani slova, stál nepohnutì, já pak nemohl s nìho oka spustiti. Tváø jeho byla sice na smrt bledá; ale jasné modré oèi sálaly životem a kolem rtù pohrával lehynký, pøívìtivý úsmìv. Dobrý veèer, pravil po chvíli a uèinil nìkolik krokù kupøedu.

Zaslechnuv zaøinèení šavle, všimnut jsem si, že je obleèen v šat dùstojnický. Což nejsi mrtev? vyrazil jsem ze sebe, když se byl pøítel asi na tøi kroky ke mnì pøiblížil. Jakž bych mohl býti mrtev, když stojím pøed tebou? opáèil pøítel jasným, pøíjemným svým hlasem..,sním nebo bdím? vypravil jsem namáhavì ze sebe. Což jsem tì nevidìl v Nechanicích s rozpo1tìnou lebkou umírajícího a pozdìji i mrtvého? Možná, žes vidìl mne, a možná také, žes vidìl nìkoho jiného, odpovídá neoèekávaný mùj host; ale teï stojím pøed tebou, jak vidíš, živ a zdráv nemùže tudíž býti žádné pochybnosti. Zde má pravice!... Poté mi podával ruku. Okamžik jsem váhal, ale podal jsem mu ruku svou pøece a cítil, že ruka pøítelova není studená, nýbrž teplá jako druhdy bývala. Udivení mé rostlo; ale pøes to vše nemohl jsem pøece ještì jaksi uvìøiti, že bych se byl pøed nìkolika mìsíci v Nechanicích v osobì pøítelovì zmýlil. Tys vyplnil mé poslední pøání, pokraèoval pøítel, když jsem byl ruku jeho stiskl a zase pustil, a já zas dostál svému slovu... navštìvuju tì... Ale jak to vše možné? otázal jsem se nedùvìøivì. Zcela jednoduše, odpovìdìl; pøedevším však dovol, abych si usedl, a pak ti vše povím struènì, ponìvadž nemám èasu nazbyt. Mlèky pøitáhl jsem opodál stojící židli a pøítel usedl podle mne. Nuže? otázal jsem se.

Tys vidìl patrnì v Nechanicích dùstojníka mnì podobného. Byl to nadporuèík Jiruš, jenž byl v bitvì u Probluze tìžce ranìn a zemøel, jak jsem se pozdìji dovìdìl, v Nechanicích. Mýlka mohla se státi jen tím, že mi byl podoben. To celý zázrak. Ale jakž bylo možno u nìho najíti list, jejž jsem byl tobì zaslal a v nìmž faráø nechanický nalezl moji adresu? I to je zcela jednoduché. Nìkolik hodin pøed bitvou ležela vìtší èást pluku našeho v malém lesíku v záloze. Mužstvo bylo pøipraveno k bojí; jen dùstojníci pøecházeli od setniny k setninì nebo stáli rozmlouvajíce. Nesmíš se domnívati, že lehká mysl vojenská bývá pøed bitvou obzvláštì vážnou; žertuje se mnohdy i v nejkrutìjší seèi, neøku-li, když èeká se netrpìlivì na znamení k pochodu a k palbì. Pamatuju se zcela dobøe, že mi tenkráte nebylo právì do smíchu; ale mìl jsem dlouhou chvíli a vytáhl tvùj dopis, abych si jej ještì jednou pøeèetl. Náhodou pøiblížil se ke mnì nepozorovanì nadporuèík Jiruš, a domnívaje se, že ètu nìjaký milostný lístek, vytrhl mi jej žertem z ruky, aby jej mým soudruhùm nahlas pøeèetl; ale v témže okamžiku zaznìl rozkaz k pochodu. Nadporuèík Jiruš, strèiv dopis do kapsy, spìchal ku své setninì, kdežto já, vytasiv šavli, postavil jsem se v šik, a za nìkolik okamžikù poèala již palba tak prudká, že jsme na nic jiného nemyslili než na nepøítele. Výsledek boje znáš; já byl zajat, a právì jsem se vrátil z Královce, kde jsem se, jak se samo sebou rozumí, náležitì nudil. Proè jsi mi aspoò nenapsal lístek? otázal jsem se, když byl pøítel dokonèil.

Z pouhého vrtochu, znìla klidnì odpovìï. Kromì toho muèil a trápil jsem se tam až do omrzení po tvém pøíkladu studiemi matematickými a astronomickými. Ale co tì pøivádí v tak pozdní hodinu ke mnì? Kdy jsi pøijel? naléhal jsem na pøítele, jsa již takmìø úplnì pøesvìdèen, že je živ a zdráv jako jindy. Pøijel jsem dnes veèer; ale již vèera vìdìli všickni tvoji i moji pøátelé, že pøijedu, a proto se nedostavili dnes do hospùdky, kam jsi je byl pozval. Toliko tebe jsem døíve o svém pøíchodu neuvìdomil, a to proto, abych tì mohl tím více pøekvapiti. A nyní tì pøicházím pozvat k hostinì, kterou poøádá otec mùj v zámku knížat Kinských z té pøíèiny, že vrátil jsem se živ a zdráv. Pøátelé naši a ostatní hosté jsou už v zámku nejspíše všickni a toliko já si vyjel, abych tì pøivedl. Zároveò však ti také zvìstuju, že uspoøádám nejskvìlejší eskamotérské pøedstavení, k nìmuž jsem byl, jak víš, po nìkolik rokù konal pilné pøípravy. Automaty a všechny aparáty mé jsou v nejlepším poøádku, a trvám, že se pobavíte všickni, kdož budete pøítomni. Ze všeho, co jsem byl právì slyšel a vidìl, bylo zcela zøejmo, že navštívil mne domnìle mrtvý pøítel skuteènì a že v bizarní své náklonnosti nikterak se nezmìnil. Ale co vám napadlo, poøádat hostinu právì dnes; což není ji možno odroèit? ptám se po chvíli. Co ti napadá? vece pøítel. Poøádá zábavu otec mùj s vìdomím knížat Kinských, kteøí byli se své strany sezvali èetné hosty. Viz jen, že je zámek slavnostnì osvìt- len!

Poté pøistoupil k oknu, z nìhož bylo vidìt èást vily knížat Kinských, a odhrnul záclonu. Všechna okna zámku byla skuteènì osvìtlena... Hostina už poèala asi pøed hodinou, pokraèoval pøítel; moje produkce pak zaène pozdìji, a proto jsem si vyjel, bych tì uvìdomil. Chceš-li, pøijel! Ale odpus, že musíš jíti pìšky sám. Musím nakvap jeti nazpìt a bez tebe ovšemže jen z dùvodù ryze eskamotérských. Pøijdeš tedy? Pøijdu, pravil jsem vstávaje. Poté pøítel rychle vstal, podal mi ruku a odešel. Slyšel jsem vzdalující se jeho krok, slyšel otvírat a zavírat dvéøe domu, pak jsem zaslechl zvuk, jako by nìkdo dvíøka koèáru pøirazil, a hned nato zahrèel odjíždìjící koèár. Naslouchal jsem hrèení, jak v dáli vždy více umlkalo, až umlklo úplnì. Vše, èeho jsem byl právì svìdkem, bylo pøes všechnu pravdìpodobnost a vìrohodnost tak podivné, že zùstal jsem po delší èas sedìti nepohnutì, nemoha se vzpamatovati. Po chvíli vzmáhala se ve mnì opìt nedùvìra. Jsa o samotì a nevida, že by se bylo kolem mne nìco zmìnilo, byl jsem skoro toho mínìní, že vše bylo pouhý sen; ale osvìtlený zámek knížat Kinských, jejž jsem vidìl z okna, utvrdil mne v domnìnce, že jsem pøece jen bdìt a že mohu, ba že musím pøání pøítelovu vyhovìti. Na pocit, kterýž se mne byl zmocnil, když pøítel odešel, nikdy nezapomenu. Bylo mi tak nevýslovnì pøíjemno, jako èlovìku, jenž byl mimo nadání zbaven dìsivého nìjakého pøízraku, kterýž jej byl po dlouhý èas pronásledoval. Cítil jsem neobyèejnou svìžest a sílu.

Nerozmýšleje se dlouho, pøehodil jsem pøes sebe svrchní kabát, a vzav klobouk, vyšel jsem z komnatky své. Pomalu ubíral jsem se po schodech, zaklepal dole na dvoøe na okno domovníkovo, a dav si otevøíti dvéøe, vyšel jsem na ulici. Byla lunojasná podzimní noc. Lehynkou mlhou zastøený mìsíc stál zádumèivì nad Petøínem a ve støíbrné, ponìkud matné jeho záøi lesklo se zvlhlé dláždìní jako mírným vìtøíkem zèeøená hladina jezera. Obèas zavál takmìø již mrazivý vítr severní. Jelikož vál pøímo proti mnì, zrychlil jsem krok, a asi za ètvrt hodiny octnut jsem se pøed møížovým vjezdem do Kinskì zahrady. Hlavní vrata i vrátka poboèní otevøena byla dokoøán, a obstarožný portýr, starý mùj známý, jsa obleèen v kožich, jako za nejvìtší zimy, pøecházel netrpìlivì s místa na místo. Sjelo se mnoho hostù? oslovil jsem portýra. Mnoho, znìla pøitlumená, ponìkud nevrlá odpovìï. A slavnost už dávno zahájena? Možná; ale nemohu øíci zcela jistì. Mladý pan Bedøich asi pøed pùl hodinou vyjel, a teprve pøed chvílí zas pøijel. Jaká to vlastnì slavnost? vyzvídám. Nemohu povìdít; ale mladý pán, o nìmž jsme soudili, že je mrtev, vrátil se, a nejspíše jemu na poèest... Tedy pøece! zamumlal jsem mimovolnì, a teprve teï jsem byl úplnì pøesvìdèen, že vše, èeho jsem byl pøed chvílí ve své mansardì svìdkem, nebyl pøelud, nýbrž skuteènost. Já pøec také mohu nahoru? tážu se jen tak mimodìk, vìda napøed, že by mne starý portýr vpustil, i kdyby mìl pøímo rozkaz, aby žádného nezvaného hosta nevpouštìl. Vždy pak vás mám v seznamu hostù na prvním místì, zni odpovìï.

Sbohem tedy! pravím, a ubírám se po široké písèité vozové cestì dále do mírného vršku. Chlad podzimních nocí byl již v krásném parku zùstavil zøejmé stopy své neúprosné nièící síly. Listí stromù a keøù bylo již úplnì žluté a z vìtší èásti opadalé; tu a tam trèely už zcela holé, tmavé vìtve stromù do výše a v bledém pøísvitu mìsíce leskly se zvlhlé kmeny, vìtve i žluté listy v rùzných, mnohdy divu- plných odstínech svìtelných. Noèní ticho rušeno jen obèas zavanutím chladného severního vìtru, jenž úpìnlivì ve vìtvích zakvíle, odvanul jen tu a tam po zemi ležící zvlhlé listí o nìkolik krokù dále, a jako by nemìl dosti síly, ihned zase jen slabì svištì a šelestì v dáli znenáhla zanikal. Zanedlouho octnut jsem se na místì, odkud byl ještì roku 1866 volný pohled na jižní èást Prahy. Nad mìstem vznášela se lehká mlha a rozkládal se tajemný poklid podzimní noci. Obloha byla šerá a lehynké šedavé mráèky hnaly se prudce k jihu, dùkaz to, že bylo ve výši stále vìtrno. èasem zahalil nìkterý mráèek i mìsíc a lehký stín pøelétl pak kvapnì Prahu, jako by pospíchal do tajemné øíše vìèného zapomenutí. Zastaviv se, zahledìl jsem se na chvíli na pøekrásný obraz, jenž se pøede mnou rozprostíral. Možná, že bych byl postál déle; ale znenadání ozvalo se s výšin stránì temné houkání sovy, a jediný tento zvuk bdícího živého tvora pøipomenul mi, že nejsem ještì u cíle své noèní cesty. Obrátiv se, zrychlil jsem krok, a v nìkolika okamžicích vyhoupnuty se asi pìt set krokù pøede mnou bìlavé obrysy knížecího letohrádku.

Všechna okna byla osvìtlena; pøed vilou míhaly se temné postavy lidské; opodál pak jsem spatøil celou øadu èekajících povozù, jako jsem je byl druhdy o rùzných slavnostech èastokráte vídal... Po chvílí jsem zaslechl z dáli pøitlumené zvuky hudby, vycházející patrnì z letohrádku. Jaká to hudba, nemohl jsem urèitì rozeznati; zdálo se mi, že není bujnì veselá, jakou slýcháváme o slavnostech radostných, nýbrž zádumèivá, smutná jako pochod pohøební... Za nìkolik okamžikù však hudba umlkla, neslyšel jsem než rupání písku pod svýma nohama. Zrychlil jsem krok ještì více. èím více jsem se blížil k letohrádku, tím více ubývalo temných lidských postav, jež se byly pøed ním míhaly, a když jsem se posléze octnul pøímo pøed budovou, bylo kolkolem úplnì pusto a mrtvo, jako když býval zámek neobydlen. Jindy bych byl nìco podobného shledal aspoò nápadným; ale pøipomenuv si nyní, že pøicházím k zvláštní slavnosti, kterou poøádají na poèest eskamotéra, jenž po mnoholetých studiích chce hosty pøekvapiti produkcí neobyèejnou, nepodivil jsem se ani tomu, že vešed po nìkolika schùdkách do foyeru, octnul jsem se v èiré tmì. Ohlédl jsem se jen, a zaslechnuv za sebou vrznutí a hømotné bouchnutí velkých dveøí, soudil jsem, že vše to dìje se jaksi k zvýšení dojmu. Zùstav státi, èekal jsem chvíli, co se bude dále díti. Avšak kolem panovalo hluboké ticho a z poèátku i èirá tma. Po nìjakém èase, když oko mé, octnuvši se náhle z šera lunojasné noci v temnu, bylo tmì ponìkud uvyklo, zpozoroval jsem nìkolik krokù pøed sebou svìtlejší prouhu. Pøiblíživ se k ní, shledal jsem, že prouhu tu tvoøí šerý odlesk mìsíce, vnikající pøivøenými jen dveømi z vedlejší komnaty.

Otevøel jsem dvéøe dokoøán a vešel do komnaty. Byla prázdna a bez nábytku, a aèkoliv jsem už po mnoho let v zámku nebyl, pøipomenul jsem si pøece, že komnata ta sloužívala druhdy za pøedsíò, kterouž se chodívalo na chodbu, vedoucí k hlavnímu prostrannému sálu, v nìmž obyèejnì vìtší slavnosti konány. Pamatoval jsem se též, že chodívalo se tudy do sálu vždy, kdykoli tam nìkdo nechtìl vejíti vchodem hlavním, nýbrž nepozorovanì jedním z vchodù vedlejších. Vìda, kudy se jde, popošel jsem o nìkolik krokù k oknu, kterýmž vnikal šerý odlesk mìsíèní záøe do komnaty a u nìhož nalézaly se tajné tapetové dvéøe, vedoucí do chodby. Bez obtíže nahmatal jsem na stìnì nepatrnou vyvýšeninu v podobì ploché.hlavièky malého cvoèku tajné péro a stisknuv je otevøel jsem si dvéøe, jako jsem byl pøed lety nesèíslnìkráte uèinil. Spatøil jsem pøed sebou dlouhou klenutou chodbu beze všech okras. Pološerý svit lunojasné noci vnikal dovnitø jen nìkolika okny, ale dostaèil k osvìtlení aspoò potud, že bylo lze zcela zøetelnì rozeznati, že jest chodba úplnì prázdna. V místech, kde vnikal svit mìsíèní okny dovnitø, odrážel se od snìhobílých stìn a zèásti i od hladkých, ètverhranných, støídavì bílých a èerných dlaždic podlahy zpùsobem tak zvláštním, že na pouhém reflexu bylo lze rozeznati, kdykoli vysoko nad zámkem nìjaký mráèek mìsíc pøelétl. Vešel jsem do chodby. Ale k nemalému podivení mému ovanul mne podivný chlad, jako by byla chodba na druhém konci otevøena. Nerozmýšleje se dlouho, ubíral jsem se chodbou dále, až jsem se octnul na místì, kde tvoøí pravý úhel s chodbou jinou. I tato druhá

chodba byla úplnì prázdna. Prošel jsem ji, a octnuv se v chodbì tøetí, myslil jsem, že nalézám se u vchodu do sálu. Ale místo dveøí, kterýmiž jsem byl pøed lety èastokráte nepozorovanì do sálu vešel, nalezl jsem holou stìnu. Popošel jsem tudíž dále k rohu; ale zde jsem zpozoroval, že s chodbou tøetí hranièí chodba ètvrtá, tvoøící s pøedcházející taktéž pravý úhel. Nebylo pochybností, že v dobì nìkolika rokù, co jsem byl zámek nenavštívil, staly se zde zmìny, o nichž jsem nemìl ani tušení. Chodby aspoò byly pøestavìny a vchod do sálu z chodeb buï zazdìn nebo na jiném místì. Prošel jsem tedy i chodbu ètvrtou; ale ani zde nenalezl jsem žádných dveøí, aniž nìjakého východu. Zároveò se mi zdálo, že chodby, kterýmiž jsem byl již prošel, tvoøí pravidelný rovnobìžník. Popošel jsem tudíž z ètvrté chodby zase do první. Dle reflexu na stìnách a na podlaze domníval jsem se, že nalézám se v chodbì, do kteréž jsem byl vešel z pøedsínì; ale dveøí, kterýmiž jsem byl vešel a jež se byly za mnou nepochopitelným zpùsobem zavøely, nemohl jsem již najíti. Hledal a pátral jsem po stìnách nìkolik minut, ale úsilí mé bylo marné. Chvíli jsem pøemítal, jak to možné, a posléze vzniklo ve mnì domnìní, že octnut jsem se podle všeho v chodbách, z nichž nebylo vyváznutí, pokud pøítel eskamotér neuznal za dobré pronésti své kouzelné Efetta! Musím se pøiznati, že mne tato introdukce pøítelova umìní pøekvapila. Vylákati èlovìka v noci z domova pod záminkou, že jde k hostinì, až k zámku, v nìmž zcela zøejmì rozeznává slav-