Ošetřovatelství v komunitní péči

U n i v e r z i t a T o m á š e B a t i v e Z l í n ě Fakulta humanitních studií Ošetřovatelství v komunitní péči Anna Krátká Gabriela Šilháková ZLÍN 2008

Recenzoval: Prof. PhDr. Vladimír Leško, CSc. autor Mgr. Anna Krátká, Mgr. Gabriela Šilháková ISBN 978-80-7318-726-2 2

OBSAH 1. Úvod 6 1.1 Vysvětlivky k používaným symbolům 7 1.2 Průvodce studiem předmětu 8 2. Zdravotní a sociální péče 10 3.1 Životní a existenční minimum 10 3.2 Hmotná nouze 11 3.3 Sociální politika 11 3.3.1 Funkce sociální politiky 13 3.3.2 Sociální péče a sociální služby 15 3.3.3 Zdroje při zajištění sociálních služeb 16 3.4 Zdravotní politika 19 3.4.1 Zdroje při zajištění zdravotní péče 20 3. Komunita, komunitní práce a péče, komunitní ošetřovatelství 24 2.1 Vymezení pojmů 24 2.1.1 Komunita 24 2.1.2 Komunitní sociální práce 25 2.1.3 Komunitní péče 30 2.1.4 Komunitní sestra 32 2.1.5 Komunitní ošetřovatelství 32 2.1.6 Sociální skupina, sounáležitost, identita 34 4. Osoby vyžadující sociální péči 38 4.1 Vymezení pojmů 38 4.2 Specifikace osob vyžadujících sociální péči 39 4.3 Kvalita života u osob s postižením 40 4.3.1 Faktory ovlivňující kvalitu života 41 4.3.2 Mezinárodní klasifikace fungování, postižení a zdraví 42 4.3.3 Úkoly společnosti 42 5. Návaznost zdravotních a sociálních služeb 44 5.1 Akutní péče v nemocnici 44 5.2 Ošetřovatelská péče 44 5.3 Rehabilitační péče 45 3

5.4 Dlouhodobá péče 47 5.5 Následná, terénní péče v domácím prostředí 48 5.6 Příspěvek na péči 52 6. Princip péče o osoby se sníženou soběstačností 55 6.1 Péče o osoby se sníženou soběstačností 55 6.2 Zvláštnosti v přístupech ke klientům 57 6.2.1 Tělesné postižení, porucha mobility 57 6.2.2 Zrakové postižení 58 6.2.3 Klienti s postižením sluchu 58 6.2.4 Klienti s poruchou verbální komunikace 59 6.2.5 Klienti s mentálním postižením 60 6.2.6 Předčasně narozené dítě, dítě s postižením a jeho rodiče 60 6.3 Typy osobnosti 62 7. Úloha pracovníka v pomáhající profesi 67 7.1 Osobnost pracovníka pomáhajících profesí 67 7.2 Syndrom vyhoření 68 7.3 Komunikace v pomáhajících profesích 70 8. Sociální faktory ovlivňující příjem a propuštění klienta 72 8.1 Sociální faktory při propuštění klienta 72 8.2 Celkové hodnocení klienta 73 8.3 Příprava na propuštění z akutní péče 74 8.3.1 Plánované propuštění, příprava prostředí, zapojení rodiny 75 9. Domácí zdravotní péče agentury domácí péče 78 9.1 Domácí péče vymezení pojmů 78 9.2 Historie domácí péče 82 9.3 Zřizovatelé a financování domácí péče 83 9.4 Personální zajištění 84 9.4.1 Práce sestry v domácí péči 87 9.4.2 Ošetřovatelská péče v domácích podmínkách 90 10. Hospicová péče 92 10.1 Vymezení hospicové péče 92 10.2 Historie hospicové péče 93 10.3 Fáze a formy domácí péče 95 4

11. Nové formy zdravotně sociální péče 100 11.1 Nové formy zdravotně sociální péče v zařízeních komunitního typu 100 11.2 Zařízení sociálních služeb a typy 101 12. Orientace v síti sociálních služeb 116 12.1 Nové metody sociální práce 116 12.1.1 Sociální práce s jednotlivcem 116 12.1.2 Sociální práce se skupinou 123 12.1.3 Sociální práce s komunitou 125 12.1.4 Makro metody 126 12.2 Řízení sociální práce 128 12.3 Marketing v oblasti sociální práce 132 13. Systém komunitní péče o občany se specifickými potřebami 134 13.1 Komunitní péče o seniory 135 13.1.1 Sociální a ošetřovatelská péče 136 13.1.2 Úloha sestry v komunitní péči o seniory 138 13.2 Komunitní péče o klienty s mentálním postižením 138 13.2.1 Sociální práce s klienty mentálně postiženými 139 13.2.2 Úloha sestry v komunitní péči o klienta 141 13.3 Komunitní péče o klienty duševně nemocné 142 13.3.1 Sociální práce s duševně nemocnými 142 13.3.2 Péče o klienta s Alzheimerovou chorobou 143 13.4 Sociální práce se zdravotně znevýhodněnými 145 14. Komunitní plány 149 15. Přílohy 153 16. Použitá literatura a prameny 157 5

1. ÚVOD Vážené studentky, studenti, tento studijní text je určen Vám, studentům studijního programu Ošetřovatelství, především studujícím obor Všeobecná sestra, ale určitě svou kapitolu si tam najdou i studenti dalších zdravotnických a sociálních oborů. Cílem je strukturovat učební látku v předmětu Ošetřovatelství v komunitní péči, podněcovat Vás k samostatnému, průběžnému a soustavnému studiu. Zároveň však vést k osvojení žádoucích znalostí a kompetencí v oblasti komunitního ošetřovatelství. Seznámíte se s jeho historií a vývojem, zároveň však proniknete do problematiky sociální péče. Procházíme obdobím, kdy je v ČR péče založena na podněcování veřejnosti k zodpovědnosti za své zdraví a zdravém způsobu života. Je snahou poskytovat zdravotní péči multidisciplinárním týmem odborníků a proto je dvojnásob důležité, aby jednotliví členové týmu znali kompetence svého spolupracovníka. Aby byla zdravotní a sociální péče efektivní, nemůže být potřebným klientům poskytována vedle sebe, ale současně. Jak s textem pracovat? Text je rozdělen do kapitol, jejichž obsah je nedílnou součástí vědomostí každého studenta studijního oboru všeobecná sestra. Je doplněn samostatnými úkoly a otázkami, aby jste si mohli ověřit, že chápete problematiku. Pro snadnější orientaci je text doplněn symboly, včetně prostoru pro Vaše poznámky. Texty nepředkládají úplné a vyčerpávající poznatky, předpokládá se samostudium dle doporučené literatury, která je uvedena v závěru každé kapitoly a je nedílnou součástí učebních textů. Přejeme si, aby Vám tento text usnadnil nejen studium problematiky Ošetřovatelství v komunitní péči, ale také abyste v něm nalezli inspiraci a získané vědomosti uplatnili v každodenní praxi v interakci s klientem a jeho blízkými. Autorky 6

1. 1 Vysvětlivky k používaným symbolům Průvodce studiem - vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace. Cíle studia a osvojení poznatků Klíčové pojmy Pojmy k zapamatování Literatura - použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků. Kontrolní otázky a úkoly - prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů. Úkoly k textu - je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému pochopení a zvládnutí následující látky. Úkoly k zamyšlení Část pro zájemce - přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže i úkoly jsou dobrovolné. 7

1.2 Průvodce studiem předmětu: Ošetřovatelství v komunitní péči Úvodní informace autorů: Tento studijní text je zpracován s cílem strukturovat učební látku předmětu Ošetřovatelství v komunitní péči, podněcovat studenta k samostatnému, průběžnému a soustavnému studiu a vést jej k osvojení žádoucích znalostí a kompetencí. Nedílnou součástí studijního textu je doporučená literatura, která je uvedena v závěru každé kapitoly. Cílem předmětu, který je kombinací získaných poznatků především z modulů Sociální a další vědy, Ošetřovatelství a klinických oborů a Praktického ošetřovatelství, je pochopení nutnosti spolupráce sestry se sociálním pracovníkem a dalšími pomáhajícími profesemi. Cíle studia předmětu: Po absolvování předmětu by studenti měli znát: - význam základních pojmů, - úlohu všeobecné sestry v komunitní péči, - aktivity sestry v komunitním ošetřovatelství (v domácí péči...), - zvláštnosti přístupu v péči o klienty se specifickým postižením, - možnosti sociální pomoci klientům se specifickým postižením. Po absolvování předmětu by studenti měli umět: - zaujmout vlastní postoj k problematice komunitního ošetřovatelství, - komunikovat s klientem a jeho blízkými s ohledem se specifické postižení, - spolupracovat s ostatními pomáhajícími profesemi, - podpořit klienta, poskytnout adekvátní informace v sociální oblasti, eventuelně zprostředkovat pomoc, - uplatňovat zásady etického chování, především důstojnost člověka v interakci s klientem, jeho blízkými a jinými pracovníky pomáhajících profesí. 8

Základní okruhy studia: Komunita, komunitní práce, komunitní péče, komunitní ošetřovatelství. Zdravotní a sociální péče. Specifikace osob vyžadující sociální péči. Návaznost zdravotních a sociálních služeb. Princip péče o osoby se sníženou soběstačností. Úloha pracovníka pomáhajících profesí. Sociální faktory ovlivňující příjem a propuštění klienta. Domácí péče. Hospicová péče. Nové formy zdravotně sociální péče. Hodnocení sociální péče, supervize. Orientace v síti sociálních služeb. Systém péče o osoby se specifickými problémy. 9

2. Zdravotní a sociální péče Cíle studia kapitoly: - umět vymezit termín pomoc v hmotné nouzi, životní a existenční minimum, - orientovat se v sociální a zdravotní politice. Klíčové pojmy: Životní minimum, existenční minimum, hmotná nouze, sociální politika, sociální ochrana, sociální péče, zdravotní politika, zdroje, financování. 2.1 Životní a existenční minimum Životní a existenční minimum (zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů). Do 31.12.2006 definováno jako zákonem stanovená společensky uznaná hranice minimálních příjmů pod níž nastává stav hmotné nouze. Vymezuje výši nezbytných finančních prostředků, pro domácnost k dočasnému zajištění základních životních potřeb jejich členů na velmi skromné úrovni. Je sociálně ochrannou veličinou, která má jako kritérium významné místo v sociální záchranné síti. Skládalo se ze dvou částí: a) k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb b) k zajištění nezbytných nákladů na domácnost Od 1.1.2007 je životní minimum definováno jako minimální hranice peněžitých příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, existenční minimum jako minimální hranice příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Je tedy pouze jednosložkové, tj. životní ani existenční minimum nezahrnují nezbytné náklady na bydlení. 10

2.2 Hmotná nouze Hmotná nouze (zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů). Pojem hmotná nouze od 1.1.2007 nově nahrazuje pojmy životní minimum a sociální potřebnost, která se dlouhá léta v oblasti dávek sociální péče objevovaly. Základní myšlenkou je skutečnost, že každý má nárok na zajištění základních životních podmínek prostřednictvím dávek pomoci v hmotné nouzi a na (základní) sociální poradenství vedoucí k řešení hmotné nouze nebo jejímu předcházení. Vychází se z toho, že občan a společně posuzované osoby nemají dostatečné příjmy a nemohou si je zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejich základních životních podmínek je tak vážně ohroženo a hrozí vážná újma na zdraví. Může se jednat také např. o jedince, kterého postihne vážná mimořádná událost a jehož celkové sociální a majetkové poměry neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami, jedince, který nemá dostatečné příjmy k úhradě nezbytného jednorázového výdaje či k úhradě nákladů spojených s pořízením nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby, základní vybavení domácnosti, jedince propuštěného z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody, ze školského zařízení apod. Systém dávek zohledňuje také skutečnost, zda má jedinec či společně posuzované osoby na základě doporučení odborného lékaře zvýšené náklady na dietní stravování (např. pankreatická dieta, diabetická, při onemocnění fenylketonurií, celiakií apod.). Do dávek v systému pomoci v hmotné nouzi patří: - příspěvek na živobytí - doplatek na bydlení - mimořádná okamžitá pomoc (hrozí vážná újma na zdraví; živelní nebo ekologická pohroma či průmyslová havárie nebo požár; nový občanský průkaz, nocleh, jízdné; základní vybavení domácnosti apod.) 2.3 Sociální politika Je součástí společenského systému, za jehož základní prvky jsou nejčastěji považovány sféra ekonomická, politická, sociální, kulturní, ekologická, vědeckotechnická a existenční. Jednotlivé okruhy spolu souvisí a doplňují se. Fungování sociální politiky, její cíle a nástroje 11

se pak neutváří izolovaně, nýbrž v souladu s těmito sférami a v návaznosti na normy ekonomické, politické, mravní a jiné. Sociální politika: - je politika orientující se primárně k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality života. Je koncentrací na člověka a může působit na hodnotové orientace lidí, spoluvytvářet jejich názory, postoje, chování atd. - jde o praktickou snahu, aby byl společenský celek přetvořen co nejideálněji (souhrn zásad směřující k odstranění nebo zmírnění vad společenského života) - činnost (soubor opatření), konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních, kterými je ovlivňována společenská realita v nejširším slova smyslu Sociální politika zpravidla zahrnuje politiku sociálního zabezpečení, sociálních služeb, bytovou politiku, zdravotní politiku, vzdělávací politiku, politiku zaměstnanosti a rodinnou politiku. Může mít charakter aktivní, tj. usiluje o prevenci nebo pasivní, tj. reaguje již na vzniklé sociální problémy a intervenuje při jejich řešení ve snaze zmírnit jejich následky. K základním principům v sociální politice patří princip sociální spravedlnosti, solidarity, subsidiarity a participace. Princip sociální spravedlnosti Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (dovednosti a schopnosti např. vzdělávat se, umět prodat ) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny. Neexistuje nějaká obecně akceptovaná definice toho, co je a není spravedlivé. V duchu koncepce J. Rawlse (Teorie spravedlnosti) rozlišujeme dva principy spravedlnosti (BERLIN, I, RAWLS, J., 2003, s. 101): 1. Každá osoba má mít stejné právo na co nejširší základní svobodu slučitelnou s podobnou svobodou jiných. 2. Sociální a ekonomické nerovnosti musí být uspořádané tak, aby bylo možné obojí spojovat: a) s rozumným očekáváním, že budou ve prospěch každého, b) s postavením a úřady, které jsou stejně přístupné všem. 12

Princip solidarity (vzájemná podpora) je výrazem lidského porozumění a pospolitosti, vzájemné soudržnosti a také odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství. Můžeme rozlišit solidaritu mezinárodní, celostátní, místní či regionální. Je třeba dbát na to, aby přílišná solidarita nevedla k útlumu aktivit jedinců a jejich odpovědnosti za vlastní životní podmínky. Princip sociální subsidiarity (podpůrnosti) vychází z přístupu k člověku jako individuu s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, dispozicemi, který je jedinec jaksi povinen v mravním slova smyslu využívat ku prospěchu bližních. Podle tohoto principu je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá li tuto možnost, musí pomoci rodina a teprve dostane li se do velkých obtíží, volá na pomoc jiné společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. Tento princip předpokládá určitou výchovu obyvatelstva k převzetí sebeodpovědnosti. Princip participace základní myšlenkou je, že lidé, jejich život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se procesu, který vede k jejich přijímání a realizaci. Jde o přechod od člověka, jako převážně objektu sociální politiky k člověku, jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu (např. používání četných iniciativ, referend, jimiž se spoluúčast ve věcech veřejných projevuje). 2.3.1 Funkce sociální politiky Funkce sociální politiky jsou ochranná, přerozdělovací, homogenizační, stimulační, preventivní. Sociální ochrana, (dříve zabezpečení) - součást sociální politiky a prostředek k uskutečňování jejích úkolů a cílů - soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje předcházení, zmírňování a odstraňování následků sociálních událostí občanů. Zahrnuje péči o zdraví (léčebná i preventivní), zabezpečení při dočasné neschopnosti pro nemoc a úrazy, pomoc při výchově dětí v rodině, zabezpečení ve stáří a invaliditě, zabezpečení v nezaměstnanosti, v nouzi a chudobě apod. 13

Systém sociální ochrany obyvatelstva V souvislosti s ekonomickou transformací byl zformulován systém sociální ochrany obyvatelstva, který lze rozdělit do 3 systémů (pilířů): 1. Systém sociálního pojištění (dříve důchodové pojištění) má chránit obyvatelstvo v období důchodového věku, nemoci, invalidity a nezaměstnanosti. Základem tohoto systému je povinnost stanovená zákonem, i když existují možnosti dobrovolného doplňkového připojištění penzijní připojištění, důchodové pojištění (př. dávky důchodového pojištění starobní, vdovský a vdovecký, plný a částečný invalidní důchod, sirotčí důchod, dávky nemocenského a zdravotního pojištění nemocenská, peněžitá pomoc v mateřství, příspěvek při ošetřování člena rodiny, státní politika zaměstnanosti). V rámci tohoto systému jsou řešeny ty situace, na které se může občan předem připravit (pojistit) formou odložení části své dnešní spotřeby na krytí budoucí nejisté dlouhodobé či krátkodobé sociální situace. Sociální pojištění je tedy výrazem sociální odpovědnosti občanů k sobě a své rodině. 2. Systém státní sociální podpory soubor podpor a příspěvků financovaných ze státního rozpočtu přesně vymezenému okruhu obyvatelstva, které se nachází ve specifických životních podmínkách. V rámci tohoto systému jsou řešeny sociální situace, kde je účelné rodinu, především rodinu s dětmi podpořit (forma dávek státní sociální podpory - např. přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek, porodné, pohřebné, dávky pěstounské péče, příspěvek na péči o dítě v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc). 3. Systém sociální péče (pomoci) a sociálních služeb určen těm, kteří se ocitnou pod stanovenou částkou minima a nebo ve stavu nouze ať už hmotné či sociální, a nejsou schopni ji vyřešit sami nebo s pomocí vlastní rodiny (forma dávek sociální péče, dávek pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči - např. jednorázové a opakované dávky pro seniory a zdravotně postižené spoluobčany, peněžité a věcné dávky, nárokové a nenárokové dávky, sociální služby, sociálně právní ochrana ). 14

Je to tzv. nejjemnější síto schopné zachytit ty, kteří propadli ostatními systémy. Tento systém musí být koncipován tak, aby mohl řešit individuální problémy lidí a řešit důsledky neopakovatelných lidských osudů. 2.3.2 Sociální péče a sociální služby Za stanovených podmínek je občanu v hmotné či sociální nouzi poskytována sociální pomoc, a to podle konkrétní situace. Charakteristickou formou pomoci je právě doplnění příjmů tohoto občana prostřednictvím peněžních nebo věcných dávek sociální péče. Pro optimální fungování každého systému je důležité, aby byl předně koncipován tak, aby místo každého subjektu bylo přesně vymezeno a za druhé, aby jeho aktivita realizovala vlastní zájmy a potřeby, a konečně aby k provozování těchto aktivit měl reálné kompetence - taková oblast právní úpravy sociálního zabezpečení, která se zabývá řešením těch nejobtížnějších sociálních situací, kdy si občan nedokáže ze své tíživé sociální situace pomoci zcela sám, či prostřednictvím jiných systémů sociální ochrany (sociální pojištění či státní sociální podpory). Systém sociální pomoci má takovým jevů předcházet či pomoci jedincům řešit rychle a efektivně jejich tíživou sociální situaci. - sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry. Okruh oprávněných objektů - péče o rodinu a děti - péče o občany těžce zdravotně postižené - péče o staré občany - péče o občany, kteří potřebují zvláštní pomoc - péče o občany společensky nepřizpůsobené - péče o nezaměstnané 15

Subjekty poskytující sociální péči Subjekty, které poskytují sociální péči, jsou zpravidla orgány státní správy a místní samosprávy. Jejich kompetence v oblasti sociální péče jsou upraveny zejména v zákoně č. 114/1988 Sb., jehož úprava je poměrně složitá a nepřehledná. V ČR se v oblasti sociální péče angažují tyto subjekty: - stát (především prostřednictvím MPSV ČR) - kraje - obce - právnické a fyzické osoby, nejčastěji nestátní neziskové organizace - dobrovolníci a rodinní příslušníci Hlavní roli a odpovědnost v oblasti sociální péče má stále stát, řídící a koordinační činnost na úseku sociální péče má Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (MPSV ČR), které především: - tvoří na základě doporučení a za přispění odborníků koncepce, vyhotovuje a vládě předkládá zákony a vyhlášky (včetně např. vyhlášek o výši úhrad za pobyt v zařízeních sociální péče, o výši stravovacích jednotek, o posuzování zdravotního stavu žadatele o dávku či službu sociální péče aj. - zřizuje a spravuje speciální sociální ústavy s celorepublikovou působností, - řídí a kontroluje výkon státní správy v oblasti sociální pomoci (tj. je odvolacím orgánem proti rozhodnutí krajských úřadů) v důsledku reformy veřejné správy (zánik okresních úřadů a vznik obcí tzv. III. typu) byla zákonem č. 132/2000 Sb. přenesena působnost MPSV ČR na krajské úřady do jejich přenesené a samostatné působnosti a následně na obce. 2.3.3 Zdroje při zajištění sociálních služeb Financování sociální služeb Na sociálních službách, které jsou nástrojem k řešení stavu sociální nouze občana, se podílí více subjektů: stát, kraje, obce a nestátní neziskové organizace. Působnost státu, krajů a obcí v této oblasti většinou přesně vymezuje zákon, činnost nestátních neziskových subjektů 16

organizací (NNO) v oblasti služeb není právně určena. Ve většině případů tyto NNO vytvořily široké spektrum nabídky sociálních služeb, které řeší velké problémy i malé skupiny občanů, většinou sociálně vyloučených. Stát stát si po reformě veřejné správy, kdy předal většinu svých zařízení sociálních služeb krajům, ponechal ve své správě některá zařízení sociálních služeb (především speciální zařízení sociální péče), které řídí a financuje (př. Zařízení sociální péče pro smyslově postižené, Zařízení sociální péče pro mentálně postižené v Neveklově, okr. Tábor, Zařízení sociální péče pro dospělé tělesně postižené v Ostravě - Hrabyni). Kraje rozlišujeme: Zařízení sociální péče (sociální služby) převzaté na základě zákona č. 132/2000 Sb., kdy byla přenesena působnost MPSV ČR v určitých oblastech na kraje týká se to převodu zařízení sociálních služeb (zařízení sociální péče, dětské domovy, pečovatelská služba aj.) jsou financovány částečně z úhrad od klientů, částečně státem (stát poskytuje krajům finanční prostředky na výkon jejich přenesené působnosti). Zařízení sociální péče (sociální služby) založené krajem na základě jeho vlastního rozhodnutí financování je plně záležitostí kraje Obce rozlišujeme: Zařízení sociální péče (sociální služby) převzaté na základě zákona č. 132/2000 Sb., kdy byla přenesena působnost MPSV ČR v určitých oblastech na kraje obce měly možnost do konce roku 2004 požádat kraje o vydání některých zařízení (především pečovatelská služba, domovy důchodců a domovy penziony) do své správy potom by jejich financování bylo více zdrojové obce by mimo jiné dostávaly od krajů příspěvek na jejich provoz podle počtu obyvatel ve své spádové oblasti. Zařízení sociální péče (sociální služby) založené obcemi na základě jejich vlastního rozhodnutí financování je plně záležitostí obce (především jídelny pro důchodce, kluby důchodců, domy s pečovatelskou službou, azylová zařízení). Nestátní neziskové organizace plně více zdrojové financování 17

Financování nestátních neziskových organizací (NNO) - MPSV ČR především (ale i Ministerstvo zdravotnictví České republiky MZ ČR a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky MŠMT ČR) - kraje - obce - nadace a nadační fondy - sponzoři a veřejné sbírky - veřejné zdravotní pojišťovny - příjmy (platby) od klientů - vlastní zdroje např. prodej výrobků chráněných dílen, projekty MPSV ČR si ponechalo rozhodování o dotacích NNO (takto se poskytne asi 450 mil. Kč) na poskytování sociálních služeb seniorům a osobám se zdravotním postižením na celostátní úrovni a veškeré programy NNO poskytujících sociální služby v oblasti a) protidrogové problematiky b) sociální prevence c) prevence kriminality d) problematiky romských komunit Znamená to tedy, že NNO ve většině případů už nežádají MPSV, ale svou žádost na většinu finančních prostředků směřují na kraje, které přerozdělují prostředky z MPSV. Vedle těchto financí ze státu mohou (a většinou to dělají) kraje přerozdělovat a dotovat NNO z vlastních zdrojů. Velkou měrou se také na financování NNO podílejí obce (např. financování NNO v roce 2005 ve Statutárním městě Zlíně (SMZ). SMZ pro dotace na sociální aktivity provozního charakteru vyčlenilo ze svého rozpočtu pro rok 2005 celkem 11 130 tisíc Kč, z toho je 6 510 tisíc přerozdělováno prostřednictvím Sociálního fondu SMZ a 4 620 tisíc Kč je dotováno přímo z rozpočtu SMZ (5 projektů). 18

V roce 2005 bylo pro financování ze Sociálního fondu SMZ přijato celkem 52 žádostí o dotace, od 35 organizací, za celkem 21 mil. Kč (tzn. že byla uspokojena pouze ½ žadatelů). SMZ má k financování NNO zřízen např. Sociální fond, Kulturní fond, Fond zdraví, Fond mládeže a tělovýchovy. 2.4 Zdravotní politika - je nedílnou součástí sociální politiky sociálních států. Je považována za výraz zájmu států na zdravotním stavu obyvatelstva. Úzce souvisí s hospodářskou politikou. Budování společnosti na principu rovných šancí musí řešit i otázky přístupu ke zdraví všech sociálních vrstev. Právo na zdraví je základem zdravotní politiky států. - Zahrnuje dva druhy aktivit aktivity zaměřené k léčení (tj. odstranění změn ve zdravotním stavu člověka) a aktivity ve směru ochrany a podpory zdraví ve smyslu zamezení vzniku nemocí. Hlavním subjektem zdravotní politiky je stát. Zdravotní péče může být poskytována: a) netržní formou: - na základě daní - na základě transferových plateb b) polotržní formou na základě pluralitního více zdrojového financování: - veřejné zdroje - soukromé zdroje - c) tržní formou: - na základě přímých plateb mezi pacientem a zařízením, případně s využitím komerčního pojištění (např. cestovní pojištění). Pro tuto formu je typické vyloučení veřejných zdrojů ze systému financování. Garantovat zdravotní péči znamená zajistit a převzít odpovědnost za dostupnost zdravotní péče ze 3 hledisek: 19

- z hlediska finanční dostupnosti - z hlediska časové dostupnosti - z hlediska místní dostupnosti Profinancování činnosti zdravotnických zařízení z pojistného fondu může probíhat různými způsoby: - výkonový model (je založen na platbě za provedený výkon a na bodovém hodnocení výkonu, platba se uskutečňuje přímo mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením bez účasti pacienta, případně s jeho finanční účastí) - kapitační platba (fixně stanovené prostředky se vyplácejí zpravidla za registrovaného pacienta na hlavu a kalendářní měsíc) - model založený na spoření pacientů na tzv. individuálním účtu (část pojistného se ukládá na osobní účet a část pojistného plyne na solidární pojištění). 2.4.1 Zdroje financování zdravotní péče v ČR V ČR byl zaveden model veřejného pojištění. Vychází z principu solidarity a dělení rizika. Má podobu povinného pojištění pro všechny osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo pro osoby, které zde trvalý pobyt nemají, ale jsou zaměstnány u zaměstnavatele se sídle v ČR. Všeobecné zdravotní pojištění je ze zákona povinné a skládá se z části hrazené zaměstnavateli, z části hrazené pojištěnci z části hrazené státem. Poskytovatelé zdravotní péče Soustavu zdravotnických zařízení tvoří zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob. Zdravotnická zařízení můžeme členit: - podle typu vlastnictví (státní např. převážně nemocnice, nestátní např. spravovaná obcí nebo fyzickou osobu, nebo církví či jinou právnickou osobou). Zvláštní skupinou jsou zařízení hygienické služby vykonávají státní zájem, tj. jsou financovány ze státního rozpočtu. - podle formy poskytované péče (lůžková a ambulantní primární, sekundární a terciární) 20

- podle způsobu proplácení (smluvní smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče se zdravotní pojišťovnou, nesmluvní ze soukromých zdrojů). Pro úplnost je nutné do sítě zdravotních zařízení zařadit: - lékárny určené k výdeji léků a prostředků zdravotnické techniky - zvláštní dětská zařízení kojenecké ústavy, dětské domovy a jesle Hrazená zdravotní péče zahrnuje: - léčebnou, ambulantní a ústavní péči - pohotovostní a záchrannou službu - preventivní péči - dispenzární péči - léky a prostředky zdravotnické techniky a stomatologické výrobky (na základě právních předpisů - hrazené z veřejného zdravotního pojištění) - lázeňskou péči a péči v dětských odborných léčebnách - závodní preventivní péči - dopravu nemocných a náhradu cestovních nákladů - posudkovou činnost - prohlídku zemřelého pojištěnce a pitvu včetně dopravy Způsoby úhrady zdravotní péče zdravotnickým zařízením. - platba za výkon - platba za diagnózu - platba za ošetřovací den - platba prostřednictvím regulačních poplatků Zdravotnické služby - dopravní zdravotní služby - lékařské ordinace - zdravotnická zařízení (viz. níže) - zdravotní poradny - záchranné služby - zdravotní pojišťovny 21

Zdravotnická zařízení - centra pro léčbu neplodnosti - dětské léčebny - hospice - laserová centra - lázně - léčebny dlouhodobě nemocných - nemocnice - ozdravovny - polikliniky - psychiatrické léčebny - sanatoria - zdravotnické laboratoře Kontrolní otázky 1. Vyjmenujte objekty sociální péče. 2. Vyjmenujte subjekty, které se podílí na financování sociálních služeb. 3. Jaké jsou způsoby úhrady zdravotní péče zdravotnickým zařízením? 4. Uveďte alespoň čtyři příklady hrazené zdravotní péče (u pojištěnce). Doporučená literatura k prostudování: 1. BERLIN, I., RAWLS, J., NOZICK, R. et all. O slobode a spravedlivosti. Bratislava, 1993. 2. Odbor sociálních věcí Krajského úřadu Zlínského kraje. Katalog sociálních služeb Zlínského kraje. 1. vyd. Zlín: Zlínský kraj, 2005. 276 s. 3. Odbor sociálních věcí Magistrátu města Zlína. Průvodce sociální péčí ve Zlíně a některými navazujícími službami abecední rejstřík. Zlín, 2008. 8. vyd. Zlín: CSP Zlín, o.p.s., 2008. 40 s. 4. MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 312 s. ISBN 80-7178-473-7. 22

5. TOMEŠ, I. Sociální politika: teorie a mezinárodní zkušenost. 1. vyd. Praha: Sociopress, 1996. 213 s. ISBN 80-902260-0-0. 6. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. 7. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Místo pro poznámky: 23

3. Komunita, komunitní práce, komunitní péče, komunitní ošetřovatelství Cíle studia kapitoly: znát význam základních pojmů znát historii komunitní práce umět vymezit termín komunitní péče a komunitní ošetřovatelství znát činnosti komunitní sestry Klíčové pojmy: komunita, komunitní práce, komunitní pracovník, komunitní ošetřovatelství, skupina 3.1 Vymezení pojmů Pro pochopení komunitního ošetřovatelství je nutné znát určitá fakta, která jsou spjatá se sociologií. Velmi stručně k terminologii. 3.1.1 Komunita je mnohoznačný termín a má různé významy. V českém Encyklopedickém slovníku je heslo komunita uvedeno jen jednou a je definováno z hlediska sociologického a psychologického. V praxi se využívají oba přístupy. a) Sociologicky - jsou definovány dva hlavní přístupy: - Teritoriální (sídelní, ekologická) - je to souhrn osob, které žijí v určitém vymezeném prostoru, kde vykonávají každodenní aktivity a obvykle tvoří autonomní jednotku (velikost nerozhoduje - obce, sousedství, kraj, stát...). - Zájmová (morální, psychická, spirituální) skupina lidí, kteří mají společné zájmy, myšlenky a ideje, lidé se stejným etnickým původem, postižením apod. 24

b) Psychologicky - Typ organizace, kde jsou odstraněny vztahy nadřízenosti a podřízenosti, čímž se dosahuje lepší komunikace a spolupráce [2]. V zahraničních slovnících najdeme odkazů více. Např. anglický Collinsův jazykový slovník obsahuje 16 hesel, v americkém Crolierově multimediální encyklopedii je na toto heslo celkem 1 363 odkazů [3]. Podle Jarvise lze definice zahrnout do pěti základních okruhů: 1) Komunita je skupina lidí, kteří žijí nebo pracují společně. 2) Komunitu představuje jakákoliv geografická oblast, v níž lidé žijí. 3) Komunitu představuje jakákoliv geografická oblast, v níž lidé žijí a jsou ve vzájemné interakci. 4) Jde o vzdělávací činnost skupiny lidí, kteří se vzdělávají mimo zdi školské instituce. 5) Komunita je ideální uspořádání lidí, kteří žijí a pracují v dokonalé harmonii [3]. Můžeme rozlišit také: Terapeutickou (léčebnou) komunitu specifická forma organizace léčebné instituce, která umožňuje otevřenou komunikaci všech členů instituce včetně pacientů a jejich spolurozhodování a podílení se na léčbě. Výcvikovou komunitu zaměření na sebepoznání, nácvik nezbytných dovedností (komunikace apod.), postojů. Komunita je sociální místo, kde člověk může získávat lidsko - emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v každodenním životě. 3.1.2 Komunitní sociální práce je jednou z hlavních forem a metod sociální práce (vedle individuální - případové a skupinové sociální práce). Tato práce se uplatňuje v rámci státního i soukromého sektoru a zajišťují ji komunitní pracovníci. Aby mohli dobře vykonávat svou práci, musí disponovat určitými znalostmi v dané problémové oblasti bydlení, sociální zabezpečení, organizace, instituce místní správa a dovednostmi (motivace klientů, analýza potřeb, výzkum, skupinová práce, 25

vyjednávání, adekvátní komunikace, poradenství, management časový, finanční, projektování, záznam a psaní zpráv, monitoring, evaluace ) spousta těchto dovedností je totožná s dovednostmi sestry. Komunitní pracovníci ovšem nepracují jen v zařízeních sociální péče, ale také například v institucích, které se zabývají zdravotní politikou komunity, bydlením a rozvojem komunity, politikou zaměstnanosti v komunitě atd. Komunitní práce se uskutečňuje jak v rámci státního, tak i nestátního sektoru. Komunitní práce nereprezentuje jednotný model práce s komunitou. Do tohoto přístupu náleží různé školy a patří mezi ně modely označené například jako organizace komunity, sociální rozvoj, rozvoj lokality či sociální plánování. Komunitní přístup staví na hodnotách jako jsou naslouchání jeden druhému, vytváření příležitostí ke společné diskusi a sdílení názorů i zážitků a na spolupráci zvládání nesnází, při společném učení a objevování řešení. Komunitní sociální práce je: Metoda, ve které jsou jednotlivci, skupiny a organizace zapojeny do plánované činnosti s cílem ovlivnit společné problémy. Napomáhá rozvoji společenských institucí a zahrnuje dva důležité procesy plánování - tj. vymezení problémových oblastí, diagnostikování případů a zformulování řešení, - organizace tj. stanovení nezbytných strategií pro ovlivnění činnosti (Brager a Specht). Úsilí, které je zaměřeno na podporu kolektivní aktivity lidí, kteří sdílejí určitou potřebu (Butcher). Pomoc obyčejným lidem, aby společným úsilím zlepšili svoji vlastní komunitu (Twelvtrees). Metoda řešení sociálních problémů prostřednictvím podpory společenství komunit, v místech, kde lidé žijí a kde problémy vznikají. Metoda směřující k vyvolání a podporování změny v rámci místního společenství. Vychází z toho, že komunita má více sil a možností než jedinec, ale i jedinec má obvykle více sil než se domnívá, jen je potřeba těmto silám dát možnost, aby se mohly objevit. Cílem je podpořit vlastní aktivitu lidí, navodit prostředí, ve které spolu mohou jinak a účinněji než dosud komunikovat o určitém problematickém tématu. Toto téma musí být těmto lidem společné. 26

Historie komunitní práce Vývoj komunit a komunitní práce je datován různě za příklad komunitní péče lze považovat již návrh péče o duševně nemocné popsaný Platonem (Ústava). Máme-li na mysli komunitní práci zajišťovanou profesionály, datuje se na počátek 20. století, kdy sociální práce začala být realizována nejen tzv. od stolu, ale také v terénu přímo v komunitě, kdy se zjistilo, že je nutné pracovat nejen s jednotlivci, jejich vrstevnickou skupinou či rodinou a tedy blízkým okolím, ale také s hlavními představiteli mluvčími konkrétní komunity. Významnou roli v komunitní sociální práci hrála také později 60. léta, kdy se sociální pracovníci zaměřovali na pomoc lidem v rámci místních komunit, snažili se již pojmenovat a analyzovat jejich sociální potřeby, hledali způsoby uspokojování těchto potřeb a využívali ke své práci také nezbytné zdroje komunity (např. finanční, kulturní, historické apod.). Younghusbandová popsala komunitní práci jako jednu ze tří metod sociální práce, která se zaměřuje zejména: - na pomoc lidem v rámci místní komunity - snaží se určit jejich sociální potřeby - zvážit nejúčinnější způsoby jejich uspokojení (naplnění) - začít na nich pracovat podle toho, jak to umožňují zdroje, které jsou k dispozici Podle této zprávy vláda ve Velké Británii vypracovala White paper zásady prevence snažící se zabránit rozpadu rodin a snížit tak delikvenci mladistvích preventivní program. Až do poloviny 60. let byla komunitní práce spojena se sociální prací, kterou sice nenahrazovala, ale vhodně doplňovala. Rozvíjela se i prostřednictvím vzdělávacích programů a tréninku [3]. 70. léta jsou typická solidaritou se skupinami lidí, kteří žijí v nedůstojných životních podmínkách a jsou bez práce. V tomto období vznikla také koncepce pozitivního duševního zdraví. V 80. letech se v sociální práci začínají řešit otázky nerovností definované postavením ve společnosti, rasových, daných věkem, zdravotním stavem a pohlavím. Do popředí vstupuje péče o staré lidi, o tělesně a mentálně postižené, etnické minority, závislosti drogové, nezaměstnané, osoby s nedostatečným vzděláním, sociálně nepřizpůsobivé. Využívá se role tzv. komunitního aktivisty (zevnitř komunity, který na sebe přebírá určité role a ovlivňuje komunitu, spolupracuje se sociálním pracovníkem). 27

V 90. letech je komunitní sociální práce chápána již jako součást sociálních služeb a hlavním cílem je předcházet nedostatkům v lidských vztazích (prevence) nebo již vzniklé alespoň usměrňovat. Pro komunitního pracovníka zde platí: své okolí zaktivizujete tak, jak zaktivizujete sami sebe. Během posledních dvaceti let byla komunitní práce velmi ovlivněna společenským vývojem. Cíle komunitní práce - studium sociálních potřeb a problémů lokality - zpracování návrhů řešení potřeb a problémů - zajištění podpory pro navrhovaná řešení (podpora např. města, regionu) - integrace všech dostupných prostředků komunity k realizaci projektu (využití i zahraničních zkušeností) Fáze (etapy) komunitní práce Komunitní práce by neměla být nahodilou aktivitou, měla by postupovat v těchto krocích: Monitoring, porozumění komunitě a jejím sociálním problémům (průběžné sledování lokality s cílem včasného odhalení problémů a získání co nejvíce informací. Může mít charakter sběru a vyhodnocování informací). Porozumění systému sociálních služeb v komunitě (jejich propojení). Výzkum a analýza, příprava intervence zásahu na makroúrovni (pokud se během průběžného monitoringu začíná projevovat nějaká nesrovnalost, je k jejímu hlubšímu pochopení možno využít výzkum dotazník, expertní rozhovor aj.). Projektování, rozvoj intervenční strategie (navržení projektu, jehož cílem má být odstranění nebo zmírnění problému identifikace problému lokality, cíle projektu, zdroje, které budou při jeho realizaci využity a konkretizuje se prováděcí plán, zjednodušeně řečeno - problém cíl - výsledek). Výběr vhodné strategie a vhodných taktik (metod, technik). Implementace (provedení, uskutečnění) jde o vlastní činnost. Hodnocení evaluace (hodnotící výzkum) uskutečněné intervence má přinést informaci o efektivitě daného programu. 28

Organizace rozvíjející postupy komunitní práce: V ČR lze rozlišit několik typů organizací, které u nás v současnosti využívají a rozvíjejí postupy komunitní práce: Komunitní nadace (subjekt, který sdružuje majetek, nadační jmění, za účelem rozdělování výnosů z majetku organizacím nebo jednotlivcům, kteří se podílejí na rozvoji komunity). Komunitní koalice (více či méně jde o volné sdružení neziskových organizací s cílem zmapovat neziskové organizace v dané lokalitě, vytvořit podmínky pro partnerské vztahy uvnitř této koalice a pak i navenek vůči státu, místní správě, médiím. Smyslem je posílení postavení nestátních neziskových organizací vůči ostatním sektorům). Organizace zaměřené na komunitní práci v sociální a zdravotní sféře (snaží se o pojetí více respektující potřeby člověka a organizování zdravotních či sociálních služeb v dané komunitě, napomáhají vzniku středisek center pro poskytování služeb, které v komunitě chybějí denní centra, domy na půli cesty). Organizace zaměřené na účast veřejnosti v přípravě rozvojových plánů (snaží se vyvolávat zájem občanů o to, co se jich týká, řídí se přesvědčením, že veřejná správa sama o sobě nemůže hrát roli, kterou jí ukládá zákon, tj. být garantem rozvojových plánů obce). Organizace zaměřené na ochranu životního prostředí (jde jim o zavádění principů, zásad a přístupů, které mají zajistit udržitelnost života, do praxe, zpravidla se opírají o širokou pomoc dobrovolníků, zejména mládeže). Informační a kulturní centra (obsahem jejich činnosti je práce s informacemi, kulturními hodnotami, jimž se snaží vtisknout komunitní rozměr tak, aby se např. zapojili místní obyvatelé a posílila se jejich zakotvenost v komunitě). Organizace přímo zaměřené na rozvoj dané komunity (tyto organizace mají rozvoj komunity přímo ve svém poslání, nepracují s nějakou vizí či rozvojovým dokumentem, ale jde především o tříbení vztahů ke komunitě, o historické vazby a jejich obnovu nebo o vytvoření vazeb nových). 29

Komunitní školy (jedná se o nové, moderní pochopení školy v komunitě dopoledne se v takové škole učí žáci, odpoledne a večer slouží komunitě k setkávání různých zájmových skupin, k realizaci vzdělávacích kurzů pro místní obyvatele, ke kulturním akcím pro veřejnost). Komunitní akce rituály (nejde zde o typ organizace, ale o akce, které obvykle partnersky realizuje více organizací najednou. Snaží se vyzdvihnout nějakou přednost přírodní, kulturní, historickou - která napomáhá k identifikaci obyvatel se svou komunitou. Může jít o akci jednodenní či vícedenní, např. město pohádky, město zeleně aj.). 3.1.3 Komunitní péče (Community care) Jedná se o péči o zdraví populace v komunitě, tedy v terénu mimo zdravotnické zařízení (nemocnici). Vzhledem k tomu, že dnešní ošetřovatelství je orientováno především na upevňování a podporu zdraví člověka, rodiny a komunity, v poslední době se těžiště práce sestry přesouvá do terénu (ve světě je to víc jak polovina sester pracujících samostatně). Strategie WHO (World Health Organization; Světová zdravotnická organizace) prosazuje tzv. rodinnou sestru, která by ovlivňovala zdraví celých rodin. Zaměřuje se na péči o jedince v jeho domácím prostředí, na prevenci a podporu zdraví, na zvyšování vlastní odpovědnosti každého jednotlivce o své zdraví, na edukaci populace v péči o své zdraví a také monitoring potřeb jednotlivce, jejich analýzu a poskytnutí pomoci. Komunitní péče je péče o zdraví populace v komunitě - mimo nemocnici. Jde o péči poskytovanou v rámci komunity (tj. systém tvořený státními i nestátními službami, jež jsou dostupné členům komunity) nebo péči poskytovanou členy komunity (tj. jde o péči obvykle svépomocného charakteru, kterou si navzájem poskytují sousedé, rodiny, různá neformální společenství). Předěl mezi oběma typy péče není ostrý. Je zaměřena: 1) na péči o nemocného člověka v domácím prostředí 2) na prevenci, upevnění a podporu zdraví 30

3) na edukaci populace v péči o své zdraví 4) na zvyšování odpovědnosti každého občana za své zdraví 5) na odhalování potřeb jedince a poskytnutí pomoci (poradny, střediska ) V uvedených činnostech se na celém světě uplatňují hlavně sestry, protože mají k lidem hodně blízko, často získávají jejich důvěru a jsou schopny pracovat samostatně. Obecně jsou nazývány komunitními sestrami, ale můžeme se setkat i s jiným označením: sestra pro veřejné zdravotnictví (public health nurse), sestra pro návštěvní službu (health visitors nurse), sestra pro domácí péči, sestra pro zdravotní výchovu, rodinná sestra (family nurse). Tyto sestry pracují ve státním zájmu samostatně v terénu a jsou součástí veřejného zdravotnictví. Tato práce je společností velmi ceněna. Odměňovány jsou z veřejných prostředků. Na tuto práci jsou připravovány v různých specializačních kurzech (viz. 2.1.4). Historie komunitní péče Počátky komunitní péče sahají do řádového ošetřovatelství, cca období 13. století. K většímu rozvoji došlo v 18. a 19. století díky České diakonii a Řádu šedých sester charitní, laická péče. V 19. stol. jsou pro terénní zdravotně-sociální práci připravovány civilní sestry v ošetřovatelských školách průkopnice Florance Nightingaleová poprvé zorganizovala komunitní péči sester v Liverpoolu. V České republice (ČČK) po 1. světové válce kurzy pro dobrovolné sestry 1921 zdravotní stanice (Mrs. Parsons viz Historie ošetřovatelství). Fungovaly celý týden a poskytovaly různé služby vedla je diplomovaná nebo dobrovolná vyškolená sestra (edukace v oblasti výživy, hygieny, boj proti předsudkům), významnou součástí byly návštěvní služby v rodinách. V roce 1929 vznikly Ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách (dále OZSR), dost sester si doplňovalo vzdělání absolvováním mezinárodní školy v Londýně nebo Torontu. Své zkušenosti pak uplatňovaly po návratu jako vedoucí OZSR. Velký rozvoj ve 30. letech, např.: Poradna ochrany matek a kojenců, Poradna Našim dětem, Poradna pro těhotné ženy, Školní a zubní poradny, Poradna pro mladé lidi. V roce 1933 spravoval ČSČK přes 100 poraden. Po roce 1942 úpadek práce, snad jen geriatrické sestry, obnovení až v 90. letech, formou domácí péče. 31

3.1.4 Komunitní sestra Komunitní sestra je všeobecná sestra se specializovanou způsobilostí. Svou způsobilost získá studiem v akreditovaných studijních programech nebo kurzech. Specializační vzdělávání poskytuje informace z oblasti domácí péče, péče o rodinu, péče o seniory, péče v prevenci pracovních rizik apod. (nařízení vlády č. 463/2004 Sb. v oboru komunitní ošetřovatelská péče (komunitní péče pro porodní asistenci)). Podmínkou pro přijetí do těchto vzdělávacích programů je úspěšně ukončené kvalifikační studium, které opravňuje k získání způsobilosti všeobecná sestra. Dále musí mít uchazeč praxi minimálně 24 měsíců na klinickém pracovišti. Činnosti komunitní sestry jsou dány vyhláškou č. 424/2004 Sb. Po získání specializované způsobilosti vykonává činnosti dle 4 (činnosti všeobecné sestry bez odborného dohledu) a dále bez odborného dohledu a bez indikace poskytuje, organizuje a metodicky řídí ošetřovatelskou péči včetně vysoce specializované činnosti ve svém oboru (edukace, hodnocení stavu klienta, koordinace práce členů týmu, příprava standardů v oblasti specializace, vede specializační vzdělávání, analyzuje zdravotní a sociální situaci klienta a jeho blízkých osob ve vlastním sociálním prostředí, realizuje poradenství 48, 52 vyhlášky č. 424/2004 Sb.). Z uvedených činností vyplývá, že komunitní sestra velmi úzce spolupracuje s lékařem, sociálními pracovníky, odborným pracovníkem v ochraně veřejného zdraví. 3.1.5 Komunitní ošetřovatelství Termín komunitní péče se často zaměňuje s termínem primární péče. Primární zdravotní péče se chápe jako péče poskytovaná praktickým lékařem při prvním kontaktu s nemocným. Současný trend zaměřuje primární péči na plnění zdravotní politiky v komunitě. Znamená to ve skutečnosti přesunutí péče z akutních zařízení do komunitních. To ale znamená, že součástí komunitní péče se stává nejen primární, ale i sekundární a terciální péče, stejně jako prevence [1]. Komunitní ošetřovatelství (community nursing, public health nursing) je uskutečňováno zpravidla mimo nemocnici a zajišťuje potřebnou péči o rodinu, jednotlivce či skupinu 32

obyvatel zaměřenou jednak na ochranu zdraví, prevenci onemocnění a výchovu (edukaci) ke zdraví. Důraz je kladen na to, aby člověk pochopil, jak chránit své zdraví a pečovat o ně a také převzít za tento stav spoluzodpovědnost. Komunitní ošetřovatelství se ale zaměřuje také na rehabilitaci včetně edukace rodinných příslušníků pro poskytování laické ošetřovatelské péče. Sestra úzce spolupracuje se sociálním, ekonomickým a politickým sektorem v komunitě. Důraz je kladen na práci s klientem a jeho rodinou v jejich přirozeném prostředí. Komunitní ošetřovatelství zasahuje do všech oblastí života od narození (početí) po smrt, včetně péče o pozůstalé, tzv. doprovázení. Stupně komunitního ošetřovatelství: Úloha ošetřovatelství je stupňovitě rozdělená podle potřeb, které se v ochraně zdraví vyskytují. Nejnižší stupeň = podpůrné působení, nejvyšší stupeň = péče v plném rozsahu. 1. Podpůrné působení uplatňuje se tam, kde povědomí o zodpovědnosti za vlastní zdraví a úroveň zdravotního uvědomění je nízká a vyžaduje doplnění. Nebo také má dostatečné vědomosti, ale nemá dostatek vůle dodržovat opatření. 2. Edukační činnost má význam tehdy, když klient neví, jak se o své zdraví starat, má chybné návyky nebo nedostatečnou zručnost v péči o své zdraví. 3. Péče v plném rozsahu znamená převzetí zodpovědnosti za klienta, který ztratil soběstačnost, nezávislost [1]. Srovnání tradiční a komunitní praxe Pro snadnější pochopení problematiky uvádíme srovnání tradiční a ošetřovatelské péče dle Světové zdravotnické organizace. Tabulka převzata: STAŇKOVÁ, M. Jakou sestru chceme v komunitní péči? In: Sestra. 4/2000, s. 1-2. Praha: Strategie, 2000. ISSN 1210-0404 [5]. 33

SROVNÁNÍ TRADIČNÍ A KOMUNITNÍ PRAXE (WHO) CHARAKTERISTIKA OŠETŘOVATELSTVÍ TRADIČNÍ OŠETŘOVATELSTVÍ KOMUNITNÍ základní zaměření hospitalizovaná osoba veřejné zdraví vzorek populace nemocní a osoby vyžadující veškerá populace, zvl. zdrav. péči rizikové skupiny základní prostředí pro práci nemocnice, další instituce kdekoliv, kde se nacházejí sestry lidé - terén role ošetřovatelství zaměřená převážně na propojená s dalšími sektory zdravotnický sektor vztahující se k péči o zdraví čeho se ošetř. péče týká ošetřovatelský proces při podpora a ochrana zdraví, hospitalizaci prevence chorob a invalidity, převažují zdravotní problémy ošetřovatelská praxe řešení problémů ošetřování klienta za účasti rodiny, následná péče v ambulantní zařízeních hodnocení potřeb nemocného, intervence přes jednotlivce a rodinu a potřeby komunity primární zdrav. péče, péči poskytují různé skupiny vedené zdrav. týmy, zahrnutí rodiny, komunity, pacienta do péče edukace komunity (skupiny, rodiny), jednotlivce, vytvoření znalostí a dovedností, aby uměli identifikovat své zdrav. potřeby, týkající se komunity nebo jednotlivce 3.1.6 Sociální skupina, sounáležitost, identita K tradičním metodám sociální práce je práce se skupinami. Příslušnost ke skupině provází člověka celý život. Skupinová příslušnost je životní potřebou člověka (rodina, školní kolektiv, pracovní kolektiv...). Skupina je pro jedince přitažlivá v takové míře, v jaké uspokojuje jeho potřeby a očekávání. Podle toho se pak stává na skupinu fixován. Příslušnost k určité skupině se navenek projevuje sociálním chováním v interakci s ostatními členy. Každý sociální systém má vlastní systém norem a kritérií (požadované nebo očekávané chování), se kterými by měla být sestra seznámená může jí to pomoci v pochopení klienta. Její úlohou však není posuzovat správnost těchto norem, ale chápat klienta a pomáhat mu. Sociální chování zahrnuje dvě významné kategorie: prosociální a antisociální (hostilní) chování [3]. 34