Sylabus Živý obraz jako médium ve službě národní společnosti

Sylabus Živý obraz jako médium ve službě národní společnosti

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus Živý obraz jako médium ve službě národní společnosti OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 http://uhv.cz

Živý obraz jako médium ve službě národní společnosti ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA Živé obrazy bývají charakterizovány jako nehybné seskupení postav, jejichž kompozice je uspořádána v konkrétní významový celek. V průběhu 19. století byly živé obrazy využity jako součást výrazových prostředků divadla (zejména opery), či jako tableaux aranžované na mimodivadelní scéně. Druhý uvedený příklad svým pojednáním usiloval o nápodobu figurativního obrazu nebo sochy. Moderní krystalizace žánru má své kořeny v Evropě druhé poloviny 18. století, kde byly živé obrazy provozovány jako forma společenské zábavy měšťanstva a nobility. PŘÍKLADY VÝSKYTU ŽIVÝCH OBRAZŮ V LITERATUŘE V kontextu střední Evropy popularizoval provozování živých obrazů J. W. Goethe románem Spřízněni volbou. V literární produkci 19. století se pak tato tématika udržovala. Román švédské spisovatelky Marie Sophie Swarz Urozenost a vzdělanost (česky 1871) na konkrétním příkladu popisuje, jakým způsobem vznikal živý obraz v prostředí měšťanské společnosti, a charakterizuje součást širšího privátního programu. Friedrich Wilhem Hackälander je autorem románu Evropské otroctví, který vyšel v českém překladu roku 1864. Jeho text obsahuje celou kapitolu o tom, jak mohla probíhat zkouška živých obrazů. Případ, který je popisován, probíhal v soukromém kruhu a naznačoval mj. strategii výběru hostů. Xavier de Montepin (1823-1902), který publikoval především v La petit Journal, je autorem velkého množství novel a fejetonů, které byly později adaptovány pro divadlo a film. V románu Za čest otcovu (1892) zmiňuje popularitu živých obrazů v Paříži 30. let 19. století. Popisuje sled živých obrazů, které pojednaly různá sousoší a výjevy ze známých událostí a dramat, zaměřuje se také na výpravu, kulisy a stručně také reakce obecenstva. Živé obrazy se v dobové literatuře vyskytují podstatně hojněji. Připomeňme ještě Hermanna Baeblicha a jeho román Zhejralec, čili oběť nevinnosti, Offenbachova Le roi carrot/král mrkvička atd. Také česká literatura reflektovala svět živých obrazů. V románu Vavřínový věnec redaktora Národních listů Václava Vlčka se popisují dojmy z živého obrazu konaného v rámci benefičního programu. Alois Jirásek používá pojmu živé obrazy např. ve svém románu Ráj světa (1880). Karel Cumpfe, český filolog a středoškolský profesor původem ze Sobotky, autor mnohých prací o antických dějinách a řady článků ve Světozoru, upozornil na historický původ živých obrazů a použil tohoto pojmu k vylíčení oslavy řeckých bohů v publikaci Kulturní obrázky ze starého Řecka (1895). ŽIVÉ OBRAZY V ČESKÉM TISKU Výskyt živých obrazů v literatuře jako rozšířené a oblíbené zábavy, připomíná jejich rezonanci v dobovém společenském niveau. Recepce problematiky se odrazila také v soudobém tisku. Ilustrace a popis živých obrazů popř. jejich návrhů se opakovaně objevoval v českých časopisech Zlatá Praha a Světozor. Kritické texty, poznámky a návody k pořádání živých obrazů jsou přítomny v periodicích Národní listy, Dalibor, Lumír aj. Do diskuzí nad funkcí a pojetím živých obrazů zasáhla v českém prostředí řada osobností, především z pražského kulturního života. Režisér a malíř František Kolár, Viktor Oliva, Jan Neruda a Karel Boromejský Mádl. Nerudův fejeton z roku 1880 předznamenal pravidelné inscenování živých obrazů na scéně Národního divadla. Jan Neruda usiloval o vymezení žánrové příslušnosti živého obrazu a jeho rozlišení od toho, co se jak píše předvádí v různých boudách a má zcela jiný než umělecký účel. Bezděky tím naznačil, že živé obrazy vnímá v jejich nejrozšířenější podobě jako žánr nízký, který se nevyskytuje jen na stálých divadelních scénách, ale jež je hojně využíván ochotnickým divadlem a různými zájemci z řad obyvatelstva. Úsilí po žánrové čistotě tak připomíná existenci starších výrazových variací, které nebyly podřízeny závazným, jednotným pravidlům. Komplexní definice žánru a estetická kritika měly napomoci zařadit živé obrazy po bok umění, které si v názorech postav pražského kulturního života osobovalo vyšší umělecké ambice. 4 Živý obraz jako médium ve službě národní společnosti

ŽIVÉ OBRAZY JAKO MÉDIUM V ČESKÉM PROSTŘEDÍ Pomineme-li hůře dokumentovatelné, soukromé představení živých obrazů, pak hovoříme o veřejně prezentovaném, zejména divadelním využití, u něhož je doložitelná funkce média. Jedním z účelů tohoto média bylo prostřednictvím figurací, dekorací, symbolů a alegorií propagovat konstruovaný národně-kulturní model české společnosti. Bohatý komplex symboliky využíval českých kulturních stereotypů zakotvených v obecném povědomí obyvatelstva a propojoval je s artificiální alegorickou složkou vzniklou a posilovanou v době národního obrození (mytologické postavy Čéchie, Slávie, Vlasti aj.). V souladu se starším bádáním usuzujeme, že použití alegorií mělo zástupnou funkci, jejímž hlavním smyslem bylo gestické předvedení svobodného politického či nacionálního projevu, který by byl ve svém explicitním verbálním vyjádření potlačován. Tableaux vivants mohly být předváděny jako ilustrace básní příkladem je uváděna čtveřice výjevů s básněmi od Josefa Kajetána Tyla z roku 1837. Mohly být součástí zábavních a benefičních programů, kde byly provedeny samostatně nebo doprovázely divadelní frašku aj. Ve věci mediální roviny pak představuje důležitou vývojovou linii živých obrazů, zejména od 2. poloviny 19. století, ikonografické vyjádření významných událostí (jubilea, slavnosti, úmrtí známé osobnosti). V tomto bodě je potřeba zdůraznit, že v prostředí soužití české a německé společnosti je fenomén živých obrazů typický pro české etnikum, které je využívalo častěji. NÁMĚTY ŽIVÝCH OBRAZŮ V PRODUKCI NÁRODNÍHO DIVADLA Soubor skic a fotografií dochovaný v archivu Národního divadla dokládá využití sdělovací funkce živých obrazů a jejich podíl na tvorbě českého kulturního panteonu. Dokladem pro to jsou posmrtné apoteózy skladatelů Bedřicha Smetany, Karla Bendla a básníka Jana Nerudy či oslavné prezentace narozenin politika Františka Ladislava Riegra aj. Jako završení této linie živých obrazů můžeme považovat recepci žánru českou kinematografií v době bezprostředně po pádu Rakousko-Uherské monarchie. Snímek České nebe (1918) prezentoval v živých obrazech vybrané postavy českého kulturního a politického života 19. století, které se setkávají s osobou přinášející zprávu o vysvobození národa. Obdobné rysy vykazoval také snímek Utrpením ke slávě (1919), který předkládal sérii historických výjevů od mýtických počátků až po apoteózu národa roku 1918. V případě holdů a apoteóz je třeba podotknout, že jejich zaměření bývalo oslavné v národním duchu, ne však protidynastické. Svědčí o tom pořádání živých obrazů k poctě významných událostí v životě císaře. Holdy Národního divadla s propracovanou znakovou složkou se spolupodílely na budování kultu starého mocnáře. Živý obraz aranžovaný k 62. narozeninám Františka Josefa I. je pojednán jako dva zástupy žáků vybavených dětskými atributy (hračky, kočárek). V ústí obou řad stojí učitelé, nad nimi se tyčí busta císaře, k níž statisté vzhlížejí. Důraz autorů živých obrazů byl kladen také na aktuální národní události. Doložena je prezentace živých obrazů u příležitosti otevření Jubilejní zemské výstavy a Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Zvláštní úlohu sehrály živé obrazy aranžované pro příležitost sjezdů českých spolků. Vizuální strategie vedly v tomto případě k propojování a posilování vazeb mezi spolkovou činností a národní kulturou. Prostřednictvím živých obrazů byla obecenstvu demonstrována všestranná vyspělost českého národa, který byl představován jako společnost vzdělaná a bohatě strukturovaná. Patrné je to na příkladech živých obrazů inscenovaných k příležitosti sjezdů českých žen, učitelů, rolníků, zástupců měst a okresů, u všesokolských sletů atd. Na konci 19. století využili živého obrazu také sociální demokraté, kteří jeho prostřednictvím vyjádřili na jedné straně apoteózu socialistických idejí a na straně druhé propagovali konkrétní programové body své strany. V tematickém repertoáru živých obrazů měla důležité postavení také historická imaginace. Proto se stálou součástí námětů stala reflexe vzdálené i nedávné minulosti. Za námět byly vybírány z hlediska národních dějin významné události. Ať již to bylo výročí smrti Jana Žižky, vydání Dekretu kutnohorského, založení pražské univerzity, 20. výročí položení základního kamene Národního divadla, výročí 25. let trvání České vysoké školy technické v Praze, připomenutí založení Národní Besedy či jiné, takřka vždy se vztahovaly k národní společnosti. Specifickou funkci měly živé obrazy v operách, zejména v Libuši a v Prodané nevěstě. Bedřich Smetana v případě opery Libuše hovořil o vytvoření oslavného tableau, které by 5

ilustrovalo Libušino dějinné proroctví. Živé obrazy se v tomto případě spolupodílely na apoteóze fabule přítomné v rukopisných podvrzích. Z dramaturgie Národního divadla se začínají živé obrazy vytrácet po roce 1910. Od roku 1918 provozování živých obrazů výrazně klesá v celkové kulturní produkci. SYMBOLY, ALEGORIE, DEKORACE A DOPROVOD Narativní kód živých obrazů využíval ke komunikaci známé symboly či přepisoval charakterizované vlastnosti ve vizuálně rozpoznatelné znaky. Tak byla posmrtná apoteóza Jana Nerudy vybavena figurou držící desku se symbolem trojúhelníku, který platil za autorovu signaturu v tisku. Podobně tomu bylo v případě aranžmá živého obrazu k připomínce díla Václava Klimenta Klicpery (1898). Figury z Klicperových děl byly situovány do výrazné květinové dekorace zobrazující zahradu. Zmíněné ztvárnění mělo publiku připomínat, že Klicperovou velkou zálibou bylo pěstování rostlin a botanika. Psané znaky byly užity u některých návrhů i realizací živých obrazů. Popisky se v realizacích mohly používat v situaci, kdy bylo potřeba zdůraznit významové složky zobrazovaného objektu nebo v případě, kdy režisér předpokládal, že publikum se v krátkém čase předvedení živého obrazu nestačí zorientovat. Toto schéma bylo uplatněno např. v případě živého obrazu pořádaného u příležitosti 100. výročí od premiéry Mozartova Dona Giovanniho v Praze roku 1887. Délka expozice živého obrazu se mohla různit, ale zpravidla nepřesáhla 2-3 minuty. Samotné provedení živých obrazů mohlo být doprovázeno recitacemi básní a hudební vložkou, která byla nejprve komponována zvlášť, a později bylo využíváno vybraných partů již existujících hudebních děl. VYBRANÍ AUTOŘI ŽIVÝCH OBRAZŮ, JEJICHŽ PŮSOBNOST BYLA DOPOSUD ZDOKUMENTOVÁNA František Kolár (1829-1895) herec, režisér, výtvarník F. A. Šubert (1849-1915) publicista, dramatik, divadelní historik Edmund Chvalovský (1839-1934) divadelní režisér, herec Josef Šmaha (1848-1915) divadelní režisér, herec Viktor Oliva (1861-1928) výtvarník Adolf Liebscher (1857-1919) a Karel Liebscher (1851-1906) výtvarníci Karel Štapfer (1863-1930) jevištní výtvarník Emil Zillich (1830-1896) malíř, ilustrátor PRAMENY A LITERATURA GERSON-DABROWSKA, Marja: Obrazy zywe, Warszawa 1920. HOLMSTRŐM, Kirsten Gram: Monodrama, Attitudes, Tableaux vivants. Studies on some trends of theatrical fashion 1770-1815, Uppsala 1967. KOMZA Małgorzata: Żywe obrazy, Miedzy scena, obrazem i książką, Wroclaw 1995. LOTMAN, Jurij: Kunst als Sprache, Leipzig 1981. MÁDL, Karel Boromejský, O živých obrazech, Dalibor 9, 1887. NERUDA, Jan, Národní listy 16. 5. 1867. NERUDA, Jan, Národní listy 27. 5. 1880. PACLT, Jaromír. Živé obrazy, Divadlo, 1989 PRAHL, Roman: Malíři, divadlo a formy obraznosti 19.století. In Divadlo v české kultuře 19. století, Praha 1985. 6 Živý obraz jako médium ve službě národní společnosti

Obrázek 1: Živý obraz na paměť Jana Nerudy, 27. 9. 1895, Archiv Národního divadla. Obrázek 2: Hold Národního divadla císaři Františku Josefu I. (1892), Archiv Národního dovadla. 7

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 Obrázek 3: Návrh živého obrazu k poctě 100. výročí pražské premiéry opery Don Giovanni (1887). Návrh opatřen popisnými znaky (barevně zvýrazněno), Archiv Národního divadla. Obrázek 4: Návrh živého obrazu sociální demokratů (1898), Archiv Národního divadla. 8 Živý obraz jako médium ve službě národní společnosti

Obrázek 5: Živý obraz z opery Libuše znázorňující fiktivní historickou postavu Jaroslava ze Šternberka, Archiv Národního divadla. Obrázek 6: Program slavnostního otevření Národního divadla. 9