Posudek bakalářské diplomové práce Monika OKURKOVÁ: ÚLOHA REŽISÉRA PŘI TVORBĚ INSCENACE V AMATÉRSKÉM DIVADLE ved. práce: MgA. Jitka Vrbková Mezi důležitá studijní témata Ateliéru divadla a výchova DIFA JAMU bezesporu patří i zájem o oblast amatérského divadla, s nímž se studenti běžně setkávají při účasti na jeho různých soutěžích a přehlídkách a dá se předpokládat, že se s ním budou i ve své budoucí pedagogické i umělecké praxi nutně setkávat dál, ať již jako jeho praktičtí aktéři, (spolu)tvůrci a organizátoři, nebo i v roli potenciálních porotců apod. A to jak dětského divadla, tak eventuálně i dospělých souborů. Vzhledem k této skutečnosti je zvolené téma bakalářské práce v souladu se směřováním studia ateliéru a plně aktuální. Navíc je zřejmé, že motivace autorky vyvěrá i z osobní potřeby sebereflexe její dosavadní herecké zkušenosti v této oblasti, které se věnuje se zápalem již několik let a v různých souborech vedených různými režiséry. A právě otázky činnosti režiséra v amatérském divadle si diplomantka zvolila jako stěžejní téma své práce. Je totiž zřejmé, že jeho roli považuje za zásadní faktor inscenačního procesu a že ji zajímá specifika a možnosti jeho působení. Již v úvodu své práce se neskrývá s tím, že k tématu přistupuje s osobním přesvědčením o umělecké povaze této činnosti a její determinovanosti především jeho svébytnou osobností a osobitostí, jež považuje za stejně důležitou podmínku v profesionálním i amatérském divadle. Pokračuje teoretickou kapitolou, v níž usiluje o charakteristiku divadelní režie a režiséra a jeho základní funkce v daném typu divadla. Stručně shrnuto kritizuje jistý nenáročný alibismus při posuzování jeho práce s jenom amatérským souborem, s nímž se lze často potkat. Již na samém rozostřeném chápání amatérského divadla pak poukazuje na značnou relativnost jeho vymezování vůči profesionální sféře. V podstatě klade na režiséra pracujícího s amatéry z principu převážně obecně platné a očekávatelně nemalé nároky. Nezapomíná ovšem přitom na řadu specifických požadavků amatérských souborů, jež se týkají zejména oblasti práce s hercem, jeho motivace, vedení a ohleduplné podpory, podobně akcentuje i potřebu průběžné reflexe všech fází jeho činnosti i další součinnosti se souborem během celého života inscenace. Základní metodou autorky je komparace pracovních přístupů a postupů režisérů tří inscenací, na nichž se postupně ve třech brněnských souborech sama herecky podílela. Jejich volba je dána nejen subjektivní zkušenosti, ale zároveň zřetelnou vyhraněností jejich režijní tvorby i osobností. Ty se pak snaží charakterizovat přehlednou tabulkou, kombinující kritéria sledující všechny fáze režijní aktivity s ohledy na charakter jeho participace s hercem a souborem a zhodnotit dopad úrovně této participace na výslednou inscenaci, ale i vzhledem k organizačně manažerské funkci režiséra. Subjektem první analýzy je profesionální rež. Karel Hoffman a sledování jeho práce na dvou inscenacích s dospělým a relativně zkušeným souborem Dialog: na dramatizaci Hrabalových Ostře sledovaných vlaků a jeho vlastní úpravy Shakespearovy Zkrocení zlé ženy s názvem Tak se krotí ženy. Další analýza sleduje práci pedagogů Evy Herzogové a Petra Davida na brněnské Střední škole uměleckomanžerské v souboru Čamúza, konkrétně na autorské inscenaci Hvězdná replika, inspirované principy multimediální reality-show. Třetí se věnuje průběhu režijní i pedagogické práci Kamily Kostřicové se souborem Reverzní dveře Ateliéru Divadlo a výchova DIFA JAMU, a to na autorské inscenaci Pudy z půdy inspirované jednoaktovkami Lawrence Ferlinghettiho z jeho knih Nefér argumenty života a Rutiny a dalších textů představitelů beatnické generace a na ně navazující improvizace členů souboru.
Komparativní hodnocení režisérů a jejich inscenačních postupů rastrem vytyčených kritérií vyznívá víceméně očekávatelně ve prospěch těch, kteří a které jsou charakteristické pro směřování od direktivní k empatické režii a soubor motivující spoluúčasti ve všech sledovaných fázích vzniku i vývoje inscenace. Tedy viděno z nadhledu k principům kolektivně autorského a netradičního amatérského divadla. Jistě není náhodou, že jde o režiséry, kteří jsou absolventy Ateliéru Divadlo a výchova. Na základě provedených analýz autorka posléze také formuluje stručně specifika režiséra v amatérském divadle. Jeho osobnost je dle autorky založena především v jeho umělecké kompetenci, odlišující se od profesionála pouze respektováním některých specifik amatérského herectví a jeho organizačních a provozních možností i mezí. Pedagogickou složku režijního působení považuje již od středoškolského věku za v podstatě méně důležitou, ne-li přímo druhotnou záležitost. Jistě lze pochopit motivy takového postoje, ale na druhé straně nelze nevidět, že estetická, resp. divadelní výchova a edukace, ale i osobnostní růst je latentní součástí a efektem každé, skutečně zaujaté divadelní práce. Neboli: se zdarem inscenace roste i každý její aktér. Celkově lze konstatovat, že z bakalářské práce vyplývají sice nikterak překvapivé, ale logicky dostatečně průkazné závěry, které není nikdy na škodu zdůrazňovat a jaksi až imperativně čas od času opakovat. A to např. nejen v rámci školní nebo jinak institucionalizované divadelní výchovy, ale zejména s ohledem na potřebu další kultivace praxe našeho amatérského divadla, resp. jeho režisérů odpovědných za snahu o dosažení konkrétnímu souboru odpovídajících výsledků a jejich úsilí o jeho divadelně umělecký, ale i sociálně osobnostní růst. Práci by jistě prospělo doložit a obšírněji komentovat to, co o sobě v této souvislosti píše: Byla-li pro mě inscenace kvalitní a byla-li jsem o ní přesvědčená, automaticky se u mě dostavil pocit růstu, a to i po sociálně-osobnostní stránce. Především pak ale po stránce umělecké (s. 64) Z formálního hlediska je práce logicky koncipována, v teoretické kapitole se opírá o základní odbornou teatrologickou literaturu a analýza inscenací nabízí ve výsledku přehledně jistou typologii tří dramaturgických a režijních postupů a různého divadelního rukopisu. Má tak užitečně návodný, instruktivní charakter. Jisté rezervy však vykazuje stylistická stránka práce. Některé formulace trpí jistou nepřirozeností ( neradost, tvoření nápadů, při neaktivitě ) a určité výrazy až překvapivě archaickou podobou (např. výlučné používání spojky pakliže ). Bakalářská práce M.Okurkové je ovšem především svědectvím osobního snahy její autorky o sebereflexi vlastních empirických hereckých i celkově divadelních zkušeností, o jejich teoretické zobecnění a usoustavnění, směřující mj. i k vlastní lepší divadelní orientaci a dokládající zrající a zdravě umělecky potřebné sebevědomí. Jako taková je i dobrým příkladem smysluplného a účelného studijního úsilí. Z těchto i dalších důvodů splňuje práce M.Okurkové požadavky bakalářské práce, proto ji doporučuji ji k obhajobě a navrhuji hodnotit v rozmezí 88-94 kreditů. Otázky k obhajobě: Myslíte si opravdu, že přes řadu specifik amatérského divadla, jež ostatně v práci sledujete, nelze v podstatě zásadně rozlišovat mezi amatérskými a profesionálními režiséry? V čem spatřujete rozdíly mezi činností klasicky zaměřeného amatérského souboru a přednosti režijně autorského přístupu v amatérském divadle? Nedá se v této souvislost hovořit o souběžné existenci tradičního a netradičního divadla tohoto typu? Brno 8. června 2014 doc. PhDr. Jan Roubal, Ph.D.
Posudek bakalářské diplomové práce Monika OKURKOVÁ: ÚLOHA REŽISÉRA PŘI TVORBĚ INSCENACE V AMATÉRSKÉM DIVADLE ved. práce: MgA. Jitka Vrbková Mezi důležitá studijní témata Ateliéru divadla a výchova DIFA JAMU bezesporu patří i zájem o oblast amatérského divadla, s nímž se studenti běžně setkávají při účasti na jeho různých soutěžích a přehlídkách a dá se předpokládat, že se s ním budou i ve své budoucí pedagogické i umělecké praxi nutně setkávat dál, ať již jako jeho praktičtí aktéři, (spolu)tvůrci a organizátoři, nebo i v roli potenciálních porotců apod. A to jak dětského divadla, tak eventuálně i dospělých souborů. Vzhledem k této skutečnosti je zvolené téma bakalářské práce v souladu se směřováním studia ateliéru a plně aktuální. Navíc je zřejmé, že motivace autorky vyvěrá i z osobní potřeby sebereflexe její dosavadní herecké zkušenosti v této oblasti, které se věnuje se zápalem již několik let a v různých souborech vedených různými režiséry. A právě otázky činnosti režiséra v amatérském divadle si diplomantka zvolila jako stěžejní téma své práce. Je totiž zřejmé, že jeho roli považuje za zásadní faktor inscenačního procesu a že ji zajímá specifika a možnosti jeho působení. Již v úvodu své práce se neskrývá s tím, že k tématu přistupuje s osobním přesvědčením o umělecké povaze této činnosti a její determinovanosti především jeho svébytnou osobností a osobitostí, jež považuje za stejně důležitou podmínku v profesionálním i amatérském divadle. Pokračuje teoretickou kapitolou, v níž usiluje o charakteristiku divadelní režie a režiséra a jeho základní funkce v daném typu divadla. Stručně shrnuto kritizuje jistý nenáročný alibismus při posuzování jeho práce s jenom amatérským souborem, s nímž se lze často potkat. Již na samém rozostřeném chápání amatérského divadla pak poukazuje na značnou relativnost jeho vymezování vůči profesionální sféře. V podstatě klade na režiséra pracujícího s amatéry z principu převážně obecně platné a očekávatelně nemalé nároky. Nezapomíná ovšem přitom na řadu specifických požadavků amatérských souborů, jež se týkají zejména oblasti práce s hercem, jeho motivace, vedení a ohleduplné podpory, podobně akcentuje i potřebu průběžné reflexe všech fází jeho činnosti i další součinnosti se souborem během celého života inscenace. Základní metodou autorky je komparace pracovních přístupů a postupů režisérů tří inscenací, na nichž se postupně ve třech brněnských souborech sama herecky podílela. Jejich volba je dána nejen subjektivní zkušenosti, ale zároveň zřetelnou vyhraněností jejich režijní tvorby i osobností. Ty se pak snaží charakterizovat přehlednou tabulkou, kombinující kritéria sledující všechny fáze režijní aktivity s ohledy na charakter jeho participace s hercem a souborem a zhodnotit dopad úrovně této participace na výslednou inscenaci, ale i vzhledem k organizačně manažerské funkci režiséra. Subjektem první analýzy je profesionální rež. Karel Hoffman a sledování jeho práce na dvou inscenacích s dospělým a relativně zkušeným souborem Dialog: na dramatizaci Hrabalových Ostře sledovaných vlaků a jeho vlastní úpravy Shakespearovy Zkrocení zlé ženy s názvem Tak se krotí ženy. Další analýza sleduje práci pedagogů Evy Herzogové a Petra Davida na brněnské Střední škole uměleckomanžerské v souboru Čamúza, konkrétně na autorské inscenaci Hvězdná replika, inspirované principy multimediální reality-show. Třetí se věnuje průběhu režijní i pedagogické práci Kamily Kostřicové se souborem Reverzní dveře Ateliéru Divadlo a výchova DIFA JAMU, a to na autorské inscenaci Pudy z půdy inspirované jednoaktovkami Lawrence Ferlinghettiho z jeho knih Nefér argumenty života a Rutiny a dalších textů představitelů beatnické generace a na ně navazující improvizace členů souboru.
Komparativní hodnocení režisérů a jejich inscenačních postupů rastrem vytyčených kritérií vyznívá víceméně očekávatelně ve prospěch těch, kteří a které jsou charakteristické pro směřování od direktivní k empatické režii a soubor motivující spoluúčasti ve všech sledovaných fázích vzniku i vývoje inscenace. Tedy viděno z nadhledu k principům kolektivně autorského a netradičního amatérského divadla. Jistě není náhodou, že jde o režiséry, kteří jsou absolventy Ateliéru Divadlo a výchova. Na základě provedených analýz autorka posléze také formuluje stručně specifika režiséra v amatérském divadle. Jeho osobnost je dle autorky založena především v jeho umělecké kompetenci, odlišující se od profesionála pouze respektováním některých specifik amatérského herectví a jeho organizačních a provozních možností i mezí. Pedagogickou složku režijního působení považuje již od středoškolského věku za v podstatě méně důležitou, ne-li přímo druhotnou záležitost. Jistě lze pochopit motivy takového postoje, ale na druhé straně nelze nevidět, že estetická, resp. divadelní výchova a edukace, ale i osobnostní růst je latentní součástí a efektem každé, skutečně zaujaté divadelní práce. Neboli: se zdarem inscenace roste i každý její aktér. Celkově lze konstatovat, že z bakalářské práce vyplývají sice nikterak překvapivé, ale logicky dostatečně průkazné závěry, které není nikdy na škodu zdůrazňovat a jaksi až imperativně čas od času opakovat. A to např. nejen v rámci školní nebo jinak institucionalizované divadelní výchovy, ale zejména s ohledem na potřebu další kultivace praxe našeho amatérského divadla, resp. jeho režisérů odpovědných za snahu o dosažení konkrétnímu souboru odpovídajících výsledků a jejich úsilí o jeho divadelně umělecký, ale i sociálně osobnostní růst. Práci by jistě prospělo doložit a obšírněji komentovat to, co o sobě v této souvislosti píše: Byla-li pro mě inscenace kvalitní a byla-li jsem o ní přesvědčená, automaticky se u mě dostavil pocit růstu, a to i po sociálně-osobnostní stránce. Především pak ale po stránce umělecké (s. 64) Z formálního hlediska je práce logicky koncipována, v teoretické kapitole se opírá o základní odbornou teatrologickou literaturu a analýza inscenací nabízí ve výsledku přehledně jistou typologii tří dramaturgických a režijních postupů a různého divadelního rukopisu. Má tak užitečně návodný, instruktivní charakter. Jisté rezervy však vykazuje stylistická stránka práce. Některé formulace trpí jistou nepřirozeností ( neradost, tvoření nápadů, při neaktivitě ) a určité výrazy až překvapivě archaickou podobou (např. výlučné používání spojky pakliže ). Bakalářská práce M.Okurkové je ovšem především svědectvím osobního snahy její autorky o sebereflexi vlastních empirických hereckých i celkově divadelních zkušeností, o jejich teoretické zobecnění a usoustavnění, směřující mj. i k vlastní lepší divadelní orientaci a dokládající zrající a zdravě umělecky potřebné sebevědomí. Jako taková je i dobrým příkladem smysluplného a účelného studijního úsilí. Z těchto i dalších důvodů splňuje práce M.Okurkové požadavky bakalářské práce, proto ji doporučuji ji k obhajobě a navrhuji hodnotit v rozmezí 88-94 kreditů. Otázky k obhajobě: Myslíte si opravdu, že přes řadu specifik amatérského divadla, jež ostatně v práci sledujete, nelze v podstatě zásadně rozlišovat mezi amatérskými a profesionálními režiséry? V čem spatřujete rozdíly mezi činností klasicky zaměřeného amatérského souboru a přednosti režijně autorského přístupu v amatérském divadle? Nedá se v této souvislost hovořit o souběžné existenci tradičního a netradičního divadla tohoto typu? Brno 8. června 2014 doc. PhDr. Jan Roubal, Ph.D.