CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Projekt instituce zajišťující služby pro oběti domácího násilí na Opavsku Téma práce: Projekt instituce zajišťující služby pro oběti domácího násilí na Opavsku Petra Klevetová Vedoucí práce: Ing. Ester Danihelková Olomouc 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. Datum: 24. 4. 2013

Poděkování Ráda bych poděkovala Ing. Ester Danihelkové za odborné vedení mé absolventské práce, cenné rady, trpělivost a vstřícný přístup. Za propagační materiály děkuji Kateřině Hájkové a Tomáši Stiborkovi. Poděkování patří také mým nejbližším, kteří mě při psaní práce podporovali.

Obsah Úvod... 6 1 Domácí násilí a jeho charakteristika... 8 1.1 Domácí násilí... 8 1.2 Základní rysy domácího násilí... 10 1.3 Osoby ohroţené domácím násilím... 13 1.4 Násilné osoby... 15 1.5 Mýty o domácím násilí... 17 2 Nabídka pomoci osobám ohroženým domácím násilím... 20 2.1 Způsoby pomoci osobám ohroţeným domácím násilím... 20 2.2 Prevence proti domácímu násilí... 22 3 Projektová část... 25 3.1 Vize a poslání a cíle obecně prospěšné společnosti - Níké... 27 3.2 Odůvodnění projektu... 28 3.3 Cílová skupina projektu... 29 3.4 Popis aktivit projektu... 30 3.5 Personální obsazení a poţadavky na personální zajištění:... 32 3.6 Udrţitelnost projektu do budoucna... 35 3.7 Finanční plánování... 36 3.8 Public relations - vztahy s veřejností... 39 Závěr... 41 Seznam pužité literatury:... 43 Seznam tabulek... 46 Přílohy... 47

Úvod Domácí násilí je téma, o kterém se v minulosti příliš nemluvilo. Násilí v rodině bylo povaţováno za soukromou věc rodiny a nikdo neměl právo do těchto věcí zasahovat. V dnešní době se tento trend mění. O domácím násilí píše stále více autorů, zakládají se nové organizace a novelizuje se legislativa České Republiky. Přesto se tato problematika povaţuje v dnešní společnosti za tabu téma. Mnozí lidé berou domácí násilí stále na lehkou váhu. Vinu přisují oběti. Mnohdy ani nevěří, ţe je třeba se tímto sociálním problémem zabývat. V naší společnosti pořád převládají mýty o domácím násilí, které mystifikují naší společnost a zpomalují efektivní pomoci obětem domácího násilí. V zájmu společnosti je prohlubovat znalosti o domácím násilí, propagovat prevenci a nabízet nové způsoby pomoci osobám ohroţeným domácím násilím. Problematikou domácího násilí jsem se zabývala v průběhu celého mého studia. Absolvovala jsem praxi v poradně projektu Magdala a v Úsmevu ako dar. Magdala je organizace, která se zabývá pomoci obětem domácího násilí a také obětem obchodování s lidmi. Úsmev ako dar je společnost, která se stará o děti z dětských domovů a zabývá se také rodinami v krizi. I zde jsem se však setkala s násilím v rodinách, které bylo potřeba řešit. Obě tyto praxe mě jen utvrdily v přesvědčení, ţe se s domácím násilím musí bojovat. Je potřeba budovat a zefektivňovat systém pomoci obětem domácího násilí. A to především tam, kde mu není věnována taková pozornost. Opava je město, v kterém je nedostatečně řešena problematika domácího násilí. Proto je cílem mé práce vytvoření projektu k zaloţení neziskové organizace pro pomoc obětem domácího násilí. Jedná se návrh projektu k zřízení neziskové organizace pro oběti domácího násilí, se sídlem v Opavě. Mým přáním a vizí je, ţe díky tomuto projektu a zaloţení neziskové organizace pro oběti domácího násilí, se stane Opavsko bezpečnějším a harmoničtějším místem k ţivotu. Má práce se skládá ze tří celků. V první části předkládám informace o domácím násilí a jeho charakteristikách, které nám blíţe představí tuto problematiku. Druhá část je zaměřena na moţnosti pomoci osobám ohroţeným domácím násilím a to především na materiální, právní, psychologickou pomoc a prevenci. Třetí část mé práce tvoří samotný projekt, který je nazván Níké. Nese název podle řecké bohyně vítězství a jiţ 6

samotný název napovídá, ţe úsilím toho projektu je vítězství nad strachem z domácího násilí. V prvních dvou částech vyuţívám z metodických postupů studium odborné literatury. Třetí část je tvořena projektovou metodou. 7

1 Domácí násilí a jeho charakteristika V první části mé práce se budu věnovat domácímu násilí jako celku. Pro pochopení problematiky domácího násilí, je třeba si ujasnit, co vše se pod tímto pojmem skrývá. Nejdříve se zaměřím na vymezení termínu domácí násilí. Poté nastíním základní charakteristiku tohoto problému a jeho specifické znaky. Budu se také věnovat osobám, které jsou ohroţeny domácím násilím či jsou samy násilnými osobami. Dále se pokusím popsat mýty fenoménu domácího násilí, které mystifikují naší společnost. 1.1 Domácí násilí Matoušek (2003, s. 56) vymezuje pojem domácí násilí jako násilné chování mezi členy existující (popř. bývalé) rodiny či domácnosti. Je motivováno především vynucováním něčeho nedosaţitelného nebo se můţe jednat o akt odplaty, a to i na někom jiném neţ byl ten, kdo způsobil agresorovi křivdu. Domácí násilí bylo dlouho povaţováno v naší společnosti za tabu. Názory se však pomalu začínají měnit a společnost připouští, ţe i naše společnost a naše rodiny mohou být domácím násilím zasaţeny. Nejedná se pouze o fyzické napadení, ale také o psychické či emocionální násilí, verbální či neverbální výhruţky, vulgární chování apod. Násilí v rodině se můţe vyskytnout ve všech rodinách bez ohledu na socioekonomickou situaci rodiny, geografické, rasové, genderové či věkové charakteristiky účastníků násilí (Ševčík, 2011, s. 21). Násilí v rodinách se netýká pouze rodin, ale všech lidí ţijících v partnerských vztazích v jedné společné domácnosti. Je dobré ujasnit si, co znamená slovo rodina a co vyjadřují partnerské vztahy. Díky tomu si lze lépe uvědomit, ţe domácí násilí se neodvíjí od slova rodina (jak mnozí lidé předpokládají), ale od pojmu doma. Myslím si, ţe rodina hraje důleţitou roli v domácím násilí, tedy především ve vůli opustit násilníka. Pokud se domácí násilí vyskytuje v naší biologické rodině a násilníkem je náš blízký rodinný příslušník, pak je odchod od tyrana sloţitější, protoţe oběť má mnohdy silně emocionální vazby na agresora. Zatím co v domácnosti, tedy v partnerských vztazích, které nemají příbuzenský charakter, je ukončení 8

patologického vztahu jednodušší. Ve vztazích, které nemají příbuzenský charakter, se vyskytuje větší netolerance k násilnému chování týratele. Rodina je primárním kontextem lidské zkušenosti od kolébky až po hrob (Ševčík, 20, s. 11). Touto větou se Ševčík snaţí ukázat důleţitost rodiny. Dále pak poukazuje na fakt, ţe v rodině proţíváme většinou velkou část svého ţivota. Radujeme se z rodinných událostí a trápíme se z rodinných problémů. Ovlivňuje nás to dobré, co proţijeme v rodině a i to špatné, co nás v rodinných vztazích potká. Rodina má pro kaţdého z nás nenahraditelný význam (Ševčík, 2011, s. 11). Celá společnost, včetně rodin a domácností, podléhá sociální kontrole, která slouţí k tomu, abychom rozpoznali odchylky v chování od stanovené normy. Domácí násilí je jasné a významné porušení dané normy, která se týká vztahů k blízkým osobám (Atkinson, 2003, s. 526). Definici, která označuje rodinu za deviantní, vyvinul institut vědy o rodině. Rodina ze střední vrstvy se svou strukturou, svým chováním a svými hodnotami slouţí jako ukazatel normality v rodinách (Segalen, 1996, s. 265). Co je to ale normalita? Definovat normalitu je velmi obtíţné. Většina psychologů povaţuje za normální chování jedince či skupiny to, které nese následující znaky. Jedná se o přiměřenost k vnímání reality, schopnost ovládat své chování. Nesmí chybět sebeúcta a akceptace, dále pak schopnost vytvářet citové vazby a různá činorodost (Atkinson, 2003, s. 526). Pochopení modelu normálnosti rodiny přispívá k lepšímu rozeznání deviantního chování rodiny. Toto schéma slouţí jako sociální kontrola rodin v 21. Století. (Segalen, 1996, s. 265). Domácí násilí přináší s sebou velkou stresovou zátěţ pro celou rodinu. Rodinný stres můţeme označit za nespecifický poţadavek na adaptační chování všech rodinných příslušníků. Úroveň stresu v rodinách záleţí na mnoha faktorech. Především jsou jimi závaţnost a intenzita stresová situace. Dále jak rodina tuto zátěţ vnímá a hodnotí. Také záleţí na psychické i fyzické kondici všech členů rodiny. Neméně důleţitý je i širší kontext, tedy co uţ rodina zaţila a jaké jsou aktuální vztahy a city v rodině (Sobotková, 2007, s. 77). Zaţívání násilí ze strany blízké osoby je samo o sobě velmi stresující. Je těţké se vyrovnat se zradou a ztrátou důvěry. Další stresovou zátěţí je samotné řešení domácího 9

násilí. Často je jediným moţným východiskem opuštění svého násilného partnera. Pro mnohé lidi je nepředstavitelné, ţe by oběti zaţívali stres při opuštění agresora. Společnosti se zdá, ţe by měli být tito lidé šťastní, ţe se zbavili takové přítěţe. Proţívání oběti můţe být však jiné. Rozchod páru či rozvod manţelů (byť s násilným partnerem) je silně stresující situací a můţe v ţenách i muţích vyvolat hluboký pocit ztráty, který musí překonat (Atkinson, 2003, s. 491). Protoţe je rodina, proţívající si domácí násilí, vystavena velkému stresu, je třeba nabídnout všem členům kvalitní odbornou pomoc. 1.2 Základní rysy domácího násilí Domácí násilí má mnoho forem. Mezi ně patří fyzické násilí, verbální, sociální ekonomické, psychická a sexuální. Některá forma je méně nebezpečná neţ jiná, avšak kaţdá z nich způsobuje psychické problémy ohroţené osobě. Ale jak se pozná, co je domácí násilí a co jsou ještě přijatelné neshody v rodinách či partnerských vztazích? Domácí násilí musí vykazovat určité znaky a formy, které poukazují na závaţnost situace. Jedna facka či hádka mezi partnery ještě neznamená výskyt domácího násilí v jejich domácnosti. Chování, které se můţe zvát domácím násilím, se pokusím nyní popsat v následujících řádcích. Formy násilí Fyzické, tělesné ohroţování je nejzávaţnějším druhem násilí. Oběti si často aţ po fyzickém napadení uvědomí, ţe je jejich situace závaţná. Nejčastějšími projevy fyzického násilí jsou facky, kopání, škrcení, tahání za vlasy, poranění noţem, popáleniny, svazování či jiné fyzické napadení, které ohroţuje zdraví a ţivot jedince (Špaténková, 2011, s. 110). Verbální neboli slovní násilí je závaţné, neboť oběti podtrhává sebevědomí. Ač jeho následky nejsou tak zřejmé zůstávají ohroţené osobě hluboké jizvy na duši. Do této skupiny patří hrozby, výhruţky, poniţování, uraţení, nadávky a jiné verbální útoky (Špaténková, 2011, s. 110). Sociální násilí je nenápadná forma domácího násilí. Jedná se o izolace od okolí, zakazování a znemoţňovaní kontaktu s vnějším světem (včetně rodiny a přátel), 10

omezování pohybu po bytě apod. Násilník oběti zakazuje jakýkoliv kontakt s ostatními lidmi, aby si udrţel moc a kontrolu nad submisivní osobou. Proto příbuzní a známí často netuší, ţe jejich blízcí potřebují pomoc (Špaténková, 2011, s. 110). Ekonomické násilí se vyznačuje manipulací s financemi, odmítání dát oběti jakékoliv peníze, bránění výkonu zaměstnání, ničení majetku i osobních věcí poškozeného. Díky nedostatku financí se oběť často vzdává myšlenky opuštění násilného partnera. Bojí se, ţe by bez peněz neměla kam jít a nemohla by uţivit sebe ani své děti. Z tohoto důvodu s agresorem nadále setrvává (Špaténková, 2011, s. 110). Sexuální násilí je závaţná forma domácího násilí. Do této skupiny patří nucení k sexuálnímu styku či k praktikám, se kterými partner nesouhlasí-znásilnění, nucení k prostituci apod. Proţití sexuálního násilí často vede ke ztrátě zájmu o sex a zkreslenému mínění o vlastní sexualitě (Špaténková, 2011, s. 110). Psychické a emocionální násilí je charakterizováno tím, ţe agresor vyvolává v oběti pocity viny. Pouţívá k tomu vyhroţování (sebevraţdou, ublíţením dětem či domácím mazlíčkům). Dalšími praktikami psychického a emocionálního násilí jsou zahanbování, zneuţívání důvěry či ignorování (Špaténková, 2011, s. 110). Znaky domácího násilí Aliance proti domácímu násilí (BKB, nedatováno) popisuje domácí násilí jako souhrn klíčových znaků, které se vţdy opakují a objevují v problémových rodinách. Jedná se o opakování a dlouhodobost, coţ je primárním znakem domácího násilí. Jeden útok jakéhokoliv charakteru ještě neznamená výskyt domácího násilí. Útoky se musí opakovat. Výskyt jednoho útoku můţe však znamenat začátek násilí v rodině. Dále pak eskalace neboli stupňování je dalším znakem násilí. Začíná to nadávkami a uráţkami. Poté přechází násilník k psychickému a následně i k fyzickému či sexuálnímu násilí. Útočník svou míru agrese postupně zvyšuje. Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí je dalším ukazatelem této problematiky. V násilném vztahu je vţdy jasně rozpoznatelné, kdo je ohroţená osoba a kdo násilná osoba. Vzájemné napadání, hádky, spory či rvačky nemůţeme povaţovat za domácí násilí, neboť se zde role agresora i oběti pravidelně střídají. V kaţdé rodině se občas vyskytne nedorozumění a proběhne poněkud ostřejší výměna názorů. To však 11

neznamená, ţe se jedná o patologii domácího násilí. Teprve aţ jedinec nebude mít moţnost bránit se a bude pod plnou kontrolou agresora, teprve pak můţeme mluvit o domácím násilí. Neveřejnost je také problémem násilí v rodině. Násilí probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi. Toto jednání je vţdy mimo společenskou kontrolu a společnost, či známí nemají často ani potuchy o existenci domácího násilí. Zde hraje zásadní roli sociální izolace. Domácí násilí má své typické charakteristiky, které jsem popisovala výše v textu. Dále bych se chtěla věnovat cyklu domácího násilí, který se taktéţ pravidelně opakuje a je popisován jako začarovaný kruh z kterého není lehké uniknout. Cyklus domácího násilí Domácí násilí se mnohým lidem můţe zdát jako nepředvídatelné. Ve skutečnosti má určitý typický vzorec. Tento vzorec nazýváme cyklem domácího násilí (Walker, 1979, s. 91). Cyklus se skládá ze čtyř fází, které na sebe navazují - fáze napětí, fáze násilí, fáze usmíření, fáze klidu. Stadium napětí se vyznačuje houstnutím atmosféry. Komunikace mezi partnery je špatná, agresor je podráţděný, nespokojený, kritizující. Násilí má podobu spíše pasivní agrese. Ohroţená osoba se cítí nejistá a neklidná. Cítí nebezpečí, a proto se snaţí partnerovi ve všem vyhovět. Dá se říct, ţe je úsluţná aţ submisivní. Trpí pocity viny za to, ţe nezamezila vzniku napětí. Zamezení napětí se ji však nemůţe podařit, coţ agresora ještě více dráţdí a v následující fázi propukne násilí na vyšší úrovni (Walker, 1979, s. 91). Další fáze domácího násilí je fáze násilí. V tomto období jiţ vypukne násilí a teror na plno. Incidenty jiţ nejsou jen na úrovni emocionálního a psychického týrání, ale jedná se jiţ o fyzické útoky. Násilná osoba rozbíjí věci, zastrašuje, snaţí se získat plnou kontrolu nad ohroţenou osobou, tyranizuje a pouţívá fyzické násilí. Dochází k mlácení, kopání, škrcení, poplivání, popálení, svazování i znásilňování. Oběť trpí pocity strachu, úzkosti i zoufalství. Je bezmocná. Tato fáze končí modřinami, zlomeninami, občas i ošetřením v nemocnici. Ve výjimečných případech můţe končit 12

i smrtí. Dochází k zhoršování situace, neboť pachatel zjistí, ţe jeho chování nemá závaţné sociální důsledky (Walker, 1979, s. 91). Etapa usmíření je označována i za období líbánek. Násilník si uvědomuje, ţe by oběť mohla chtít vztah s ním ukončit. Agresor nechce však o ohroţenou osobu přijít, nechce nad ní ztratit kontrolu, proto mění svou strategii. Omlouvá se za předchozí nepříjemnosti a slibuje, ţe se změní. Dává najevo lásku, lítost i smutek (nebo to alespoň předstírá). Dárky a neustálá láskyplná pozornost oběť zpravidla přesvědčí o tom, ţe se chce agresor opravdu změnit. Po čase se však ukáţe, ţe to byla chybná domněnka. Násilník se nezmění a hrozba zneuţívání se jen zvyšuje (Walker, 1979, s. 91). Celý cyklus uzavírá stadium klidu, které je charakterizováno relativním poklidem, nečinností. Nedějí se ţádné výrazné incidenty, násilí se ve vztahu nevyskytuje. Ohroţená osoba doufá, ţe týraní se jiţ nikdy nebude opakovat. Nicméně problémy ve vztahu přetrvávají. Atmosféra ve vztahu opět houstne a přerůstá do fáze napětí. Celý cyklus se zpravidla opakuje tak dlouho, dokud není nějakým způsobem přerušen (Walker, 1979, s. 91). Cyklus domácího násilí se můţe jevit jako začarovaný kruh, z kterého není moţné uniknout. Ukrývá v sobě určité zákonitosti, které se neustále opakují. Protoţe se v tomto cyklu vyskytují i stádia, které oběti přinášejí pocity naděje a bezpečí, je mnohdy pro ohroţenou osobu rozpoznat nekonečnost tohoto cyklu a včas z této pasti uniknout. Je nezbytně nutné, aby sociální pracovník pomohl ohroţené osobě z toho kruhu vystoupit a pomoci ji, aby se do něho jiţ zpátky nedostala. 1.3 Osoby ohrožené domácím násilím Osobou ohroţenou domácím násilím se můţe stát prakticky kdokoliv. Můţe to být plačící novorozeně, dvouleté batole, školák, ţena na mateřské dovolené, nemohoucí senior, vysokoškolská studentka či bezúhonný manţel. Některé osoby se však stávají oběťmi násilí v rodině mnohem častěji neţ jiné skupiny (Ševčík, 2011, s.21). Osoby, které mají predispozice k tomu, aby se mohly stát ohroţenými osobami, se pokusím popsat v následujícím textu. 13

Děti z nefunkčních rodin jsou ve větším ohroţení výskytu domácího násilí v jejich rodinách. Dále pak jsou ohroţeny děti, jejichţ matka je taktéţ týrána. Rizikové jsou děti vyrůstající s otčímem nebo ty děti, které mají nějaké zdravotní či mentální znevýhodnění (Ševčík, 2011, s. 22). Podle Čaputovej (2000, s. 8) se při definování domácího násilí na dětech musí brát v potaz, ţe se jedná o soubor nepříznivých příznaků, které jsou výsledkem úmyslného ubliţování dětem ze strany jejich nejbliţších. Děti, které jsou ohroţeny domácím násilím, jsou mnohem zranitelnější ve svém vývoji, a proto je třeba věnovat jim velkou pozornost v poskytování následné péče. Partnerské násilí mezi adolescenty je poměrně nová podoba domácího násilí. Jedná se o násilí mezi mladými mileneckými dvojicemi. Podle vědců se tento fenomén stále rozšiřuje. Extrémní případy, kdy 16letý chlapec zabije svou 14letou přítelkyni, burcují experty na domácí násilí. Hlavním rysem partnerského násilí mezi mládeţí je snaha kontrolovat a vlastnit partnera. Násilník nutí svou oběť opustit kamarády i rodiny a nutí ji, aby veškerý čas trávila jen s ním. Násilí mezi mladistvými má stejný průběh i charakter jako domácí násilí mezi dospělými (Bílý kruh bezpečí, 2002, s. 106) Ţeny jsou nejčastějšími osobami ohroţenými domácím násilím. Vysoce rizikové jsou ţeny, které byly týrané jako děti. Dále pak ţeny či dívky, které se brzy vdály (před dovršením zletilosti nebo těsně po ní). Velké riziko hrozí i ţenám, které ţijí s promiskuitním partnerem nebo muţem, který preferuje perverzní sexuální praktiky, dále pak s partnerem závislým na alkoholu, drogách či je gambler. Do moţného ohroţení se dostávají i ţeny, které trpí depresemi, zneuţívají drogy, jsou pasivně agresivní nebo mají sebevraţedné sklony (Ševčík, 2011, s. 22). Muţi jako oběti domácího násilí jsou jen těţce identifikovatelní. Většina ohroţených muţů je neochotna vyhledat pomoc odborníků. Také se násilí na muţích jen velmi těţce prokazuje, neboť ţeny často volí rafinované formy psychického, verbálního a emocionální násilí (Špaténková, 2011, s. 134). Senioři, tedy především křehcí a závislí senioři, jsou také ohroţeni násilím v rodině. Senioři, kteří jiţ nejsou schopni dostatečně dát najevo své potřeby, jsou silně ohroţeni zanedbáváním, nerespektováním důstojnosti, týráním a zneuţíváním ze strany svých dětí, vnuků i jiných blízkých osob (Ševčík, 2011, s. 22). 14

Zdravotně postiţené osoby se závaţnými funkčními deficity jsou velkou zátěţí pro svou rodinu, která se o ně musí starat. Členové rodiny bývají často vyčerpání a frustrováni neustálou péčí o zdravotně postiţenou osobu. Tato zátěţ bývá často spouštěčem násilného jednání vůči osobě, o kterou je třeba pečovat (Ševčík, 2011, s. 23). Homosexuální vztahy nejsou vyjmuty z rizika vzniku domácího násilí. Domácí násilí na homosexuálních lidech nepáchají jen jejich partneři či partnerky. Často jsou agresoři jejich rodiče, sourozenci či další příbuzní. Rodinní příslušníci povaţují homosexualitu mnohdy za nemoc či něco zvráceného, a proto trvají na jejich vyléčení. Nechuť podrobit se přání rodiny vede k násilnému chování vůči homosexuálnímu jedinci (Ševčík, 2011, s. 111). Oproti osobám, které se častěji stávají oběťmi domácího násilí, stojí jedinci, kteří mají násilné sklony. Prvky násilnosti nosí v sobě kaţdý z nás. Agresivnost je přirozeným projevem, který lidé vyuţívají v sebeobraně, kdy je třeba uchránit sebe či blízkou osobu před napadením. Někteří lidé však vyuţívají násilí jako vynucovaní prostředek nad slabším jedincem. 1.4 Násilné osoby Násilnými osobami se mohou stát jak muţi, tak i ţeny. Není zcela jasné, proč se někteří lidé chovají násilně a jiní ne, příčiny agresivního chování mohou být různé. Za nejčastější důvody vzniku patologického násilného chování u člověka jsou povaţovány následující příčiny. Pro některé osoby to můţe být ţivotním stylem, naučeným vzorcem chování. Pro jiné zase pouhá reakce na stres, další zase mohou být predisponování specifickou strukturou osobnosti. Mohou zde hrát roli pocity ohroţení či neshody s partnerem. Také alkohol a drogy (Špaténková, 2011, s. 61-74). Ať je příčina jakákoliv, násilné osoby se od sebe liší z pohledu genderu. Ţeny jsou často povaţovány za křehké bytosti, které by nikdy nikomu neublíţily. Dokáţou však být násilné a kruté. Mohou figurovat jako agresoři v jakémkoliv druhu domácího násilí. Problematika ţen jako násilných osob není ještě zcela důkladně prozkoumána. Je to hlavně z toho důvodu, ţe muţi se jen neradi přiznávají, ţe jsou svou ţenou týraní. Nejčastěji se udává, ţe ţeny útočí v sebeobraně, coţ je charakteristickým 15

rysem ţenského domácího násilí, zatímco u muţů je typické, ţe násilí má tendenci se stupňovat. Také se v literatuře uvádí, ţe zoufalé ţeny mnohdy sklouznou k zoufalému řešení a svého (nejčastěji násilného) partnera zabijí. Pro ţeny je také typické, ţe pouţívají častěji verbální násilí. Sexuální násilí vyvolané ze strany ţen není tak časté (Špaténková, 2011, s. 61-74). Muţi se domácího násilí dopouštějí mnohem častěji neţ ţeny. Odborníci naznačují, ţe je to dáno výchovou v násilné domácnosti, také vrozenou ţárlivostí a majetnictvím. Příčinou můţe být i lpění na rozdělení tradičních genderových rolí. Muţi také mohou oplývat násilnickými sklony, mohou vykazovat problematické sexuální chování a mívají dvojí tvář. Muţi jako prostředek agrese pouţívají nejčastěji fyzické násilí. Druhým nejčastějším znakem u muţů je sexuálního násilí. Vyhroţování zabitím, sebevraţdou či ublíţením dětem povaţují násilní muţi za efektivní metodu, jak přinutit ţenu, aby dělala to, co oni chtějí (Špaténková, 2011, s. 61-74). První výzkum, který mapoval názory a zkušenosti s domácím násilím u veřejnosti se uskutečnil aţ v roce 1999. Toto šetření bylo provedeno jako součást širší analýzy, která se jmenovala Bezpečnostní rizika 1999. Týkala se bezpečnostní situace, kriminality a násilí. Výsledky výzkumu shrnula Vymětalová (2001). Šetření zkoumalo zkušenosti s domácím násilí prostřednictvím výčtu násilného jednání od facky aţ po škrcení. Ostatní formy domácího násilí jako je verbální, sociální či ekonomické, bylo zahrnuto pod poloţkou jiné formy násilí. Výsledky šetření ukazují, ţe alespoň jednu z forem domácího násilí ve svém ţivotě zaţilo 35 % ţen a 29 % muţů. Fyzické napadení ze strany partnera či partnerky udalo 13 % ţen a 5 % muţů. Z výzkumu také vyplynulo, ţe ţeny a muţi rozdílně vnímají násilnost určitého chování a rozdílně hodnotí vlastní zkušenosti s pácháním násilí. Genderové rozdíly v percepci domácího násilí se liší u ţen i muţů, jak z hlediska lehkých forem násilí, tak i těch závaţnějších. Například facku povaţuje 49 % ţen za násilné jednání a u muţů to je pouhých 40 %. Vynucení sexuálního styku nepovaţuje za hrubou formu napadení jen 3% ţen a 5% muţů. 8 % muţů také uvedlo, ţe zda je vynucení sexuálního styku násilím, záleţí na okolnostech dané situace. Překvapivé poznatky se objevily ve vztahu ke zkoumání psychického násilí, kdy 80 % ţen vnímá psychické násilí jako nebezpečné oproti 69 % muţů, kteří nepřikládají psychickému týraní takový význam. Empirické 16

šetření na toto téma poukázalo na skutečnost, ţe muţi mají větší míru tolerantnosti vůči násilí v rodinách (Vymětalová, 2001, s. 108). 1.5 Mýty o domácím násilí V naší společnosti existuje mnoho pověr a mýtů, které se týkají domácího násilí. Společnost těmto mýtům mnohdy věří, a proto je účinná pomoc obětem domácího násilí poměrně mladou záleţitostí. V následujících řádcích se chci věnovat aspektům, které mystifikují naší společnost. V povědomí veřejnosti je rozšířena spousta mýtů týkajících se domácího násilí. Výsledky statistického šetření však ukazují, ţe domácí násilí prostupuje celou společností. Není tedy pravda, ţe domácí násilí se týká pouze marginální vrstvy obyvatelstva, ani malého počtu rodin. Příčinou nebývá vţdy nutně alkohol či drogy a uţ vůbec ne provokace ze strany oběti. (Voňková, Spoustová, 2008, s. 25) Tento fakt nám tedy dokazuje, ţe domácí násilí není jen záleţitostí problémových rodin, jak se mnoho lidí domnívá. Tento dojem vzniká u společnosti převáţně proto, ţe oběti domácího násilí se obávají zveřejnění, které by pro ně mohlo mít závaţné důsledky. Například obava, ţe utrpí pověst rodiny, také strach, ţe muţ přijde o zaměstnání, u cizinek převládá strach ze ztráty povolení k pobytu apod. Musím však podotknout, ţe násilí v rodině můţe postihnout kaţdou ţenu nezávisle na příslušnosti k sociální vrstvě, kultuře, náboţenskému vyznání či věku. Nejedná se tedy pouze o problémové rodiny. (Sopková, 1998, s. 125) Dalším mýtem v naší společnosti je přesvědčení, ţe ti dva se jen hádají. Mnozí lidé, kteří tuší problém domácího násilí u blízkých lidí, si často sami sobě namlouvají, ţe se neděje nic váţného. Avšak mezi obyčejnou hádkou a násilím existuje značný rozdíl. Při hádce se řeší konflikt osob, které mají přiměřeně stejné síly. V případě nerovnosti síly hrozí nebezpečí, ţe silnější strana převezme moc a kontrolu nad slabším jedincem a začne této výhody zneuţívat. Tím se mění hádky na násilí. (Sopková, 1998, s. 125) Dalším nesprávným názorem je, ţe násilí v rodinách je soukromou záleţitostí rodin a stát by se do toho neměl míchat. Násilí a násilné činy jsou však trestnými činy a to bez ohledu na to, zda se odehrávají v soukromí či na veřejnosti. Z toho vyplívá, 17

ţe stát má určité povinnosti vůči svým občanům a musí se snaţit zamezit násilí a pomoci obětem i v rodinách. (Sopková, 1998, s. 125) Častým mýtem je také představa, ţe ţeny násilníka provokují či snad si týraní z nějakého důvodu zaslouţí. Tím se násilník snaţí oprostit od své viny a vinu přenáší na svou oběť. Také se trvdí, ţe ţeny si samy vybírají partnery, kteří jim ubliţují. To není zcela správné tvrzení, neboť na začátku vztahu se muţi chovají galantně a ochranářsky. Aţ po čase spoluţití se mohou projevit násilné sklony partnera. Také neplatí tvrzení, ţe si ţena po opuštění násilníka najde opět a jedině násilného partnera. (Sopková, 1998, s. 125) Ohroţené osoby neopuštění své násilné partnery z důvodu, aby si zachovaly určité výhody, ale proto, ţe jim v tom brání strach o sebe, děti í blízké. Jeden z největších mýtů je, ţe se ţeně násilí líbí, potřebuje ho, a proto neodchází. Skutečné příčiny jsou však jiné. Ţeny (oběti) se cítí být zahanbeny touto situací, mají strach o sebe i své blízké, mají strach z ostudy, samoty. Bojí se, ţe je společnost vyloučí. Také mají pocity selhání. (Voňková, Spoustová, 2008, s. 25) Za základní příčiny domácího násilí je povaţován také alkoholismus či skutečnost, ţe si násilník v dětství proţil násilí sám na sobě. Také násilní partneři tvrdí, ţe svou partnerku týrají jen proto, ţe neumí jinak vyjádřit své city k ní. Je pravda, ţe tyto dispozice jsou velkým předpokladem ke vzniku domácího násilí. Není však prokázána zákonitost mezi těmi to souvislosti. Mnohdy tyto faktory násilníci uţívají jen jako výmluvu, aby se ospravedlnili. (Sopková, 1998, s. 125) V naší společnosti je stále ţivý mýtus o předurčenosti k roli oběti. Znamená to, ţe mnoho lidí se domnívá, ţe jen slabé a bojácné ţeny se stávají oběťmi domácího násilí. Také převládá názor, ţe si zato ţena můţe sama, protoţe se nedokáţe vzepřít týrateli ze své vlastní hlouposti či slabosti. Mnozí spoluobčané věří, ţe se domácí násilí v slušných rodinách neděje a ţe jsou týrané pouze děti. Mnozí si stále neuvědomují, ţe domácí násilí se týká všech věkových vrstev bez ohledu na pohlaví (Pastor, 2007, s. 177). Mýty o domácím násilí jsou stále v podvědomí společnosti a mnohdy jsou pokládány za pravdivé. Pověry o domácím násilí stále mystifikují naší společnost a tím komplikují zprostředkování pomoci obětem. Proto je nutné se věnovat osvětě domácího 18

násilí, uvést společnost do skutečnosti a vytvářet preventivní programy, které pomohou v boji proti domácímu násilí. 19

2 Nabídka pomoci osobám ohroženým domácím násilím V předchozí části jsme si vyjasnili, co vše obsahuje pojem domácí násilí. Zjistili jsme, ţe domácí násilí můţe potkat kaţdého člověka bez rozdílů. Také jsme se dočetli, ţe tento sociální problém je velmi závaţný a není v jedincových silách, aby tento problém dokázal vyřešit sám bez pomoci. Proto se druhá část mé práce bude zabývat způsobem pomoci obětem domácího násilí. 2.1 Způsoby pomoci osobám ohroženým domácím násilím Situace osob, které jsou ohroţené domácím násilím, je skutečně obtíţná. Pro mnohé z nás je realita domácího násilí naprosto nepředstavitelné a mnohdy předčí i naše nejtemnější fantazie. Oběti domácího násilí mají téměř nulovou šanci, ţe tento problém vyřeší pouze vlastními silami. Potřebují z pravidla odbornou pomoc. Především se jedná o materiální pomoc, psychickou podporu a právní pomoc. (Ševčík, 2011, s. 131) Materiální pomoc Mnohé oběti domácího násilí odcházejí od svých násilných partnerů zcela bez prostředků. Proto jsou odkázáni na materiální pomoc intervenčních center. Materiální pomoc se poskytuje na zajištění bezpečného bydlení a finančních prostředků nutných k výţivě i zabezpečení péče o dítě. (Ševčík, 2011, s. 131) Právní pomoc Právní pomoc je nezbytnou součástí péče o osoby ohroţené domácím násilím. Jedná se o ochranu osoby ohroţené domácím násilím v jejím přirozeném prostředí, tedy ve společné domácností, kterou obývá společně s násilnou osobou. Česká Republika právně upravuje ochranu osob ohroţených domácím násilím v zákoně č. 135/2006, který vešel v platnost dne 1. 1. 2007. Přijetím tohoto zákona se řadí Česká republika k evropským státům, které mají komplexně právně upravenou ochranu ohroţených osob před domácím násilím. (Dohnalová, 2011, s. 132) 20

Nesmírně důleţitým krokem k zabezpečení ochrany před domácím násilím bylo zavedení institutu vykázání. Vykázání provádí policie ČR, která je oprávněna podle 44-47 zákona č. 273/ 2008 Sb., o Policii České Republiky, po vyhodnocení situace tento institut pouţít. Vykázání se provádí většinou v případech, kdy se útoky na ohroţenou osobu opakují, pokud došlo k váţnému útoku na zdraví či ţivot oběti, došlo li k zvlášť závaţnému útoku na lidskou důstojnost nebo svobodu. V těchto případech je policista oprávněn vykázat násilnou osobu z bytu či domu a z bezprostředního okolí společného obydlí. Vykázání trvá většinou po dobu 10 dnů, během kterých má oběť moţnost promyslet si, jak bude postupovat dál. (Dohnalová, 2011, s. 133) Dalšími právními kroky k dosaţení bezpečnosti jsou především podání ţádosti o předběţné opatření, podání trestného oznámení na násilnou osobu z důvodu týrání osoby ţijící ve společné domácnosti či nebezpečné pronásledování a obtěţování. (Dohnalová, 2011, s. 140-142) Předběţné opatření je předběţné opatření nařízené soudem podle 76b zákona č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád. Jeho posláním je zajištění personální ochrana obětí a teritoriální ochrana obydlí, kde docházelo k incidentům domácího násilí. Pokud se násilná osoba dopustí některého z trestných činů vymezených v zákoně č. 40/ 2009 Sb., trestní zákoník, pak je zahájeno řízení vyšetřování trestného činu. Nejčastějšími trestnými činy v domácím násilí jsou ublíţení na zdraví, těţké ublíţení na zdraví, omezování svobody, vydírání a znásilnění, také nebezpečné pronásledování či obtěţování. (Dohnalová, 2011, s. 140-142) Psychická podpora Psychická podpora je zde zastoupena převáţně ve formě poradenství, doprovázení, zvyšování kompetencí oběti a navrácení sebedůvěry. (Ševčík, 2011, s. 131) Mnohé osoby ohroţené domácím násilím přicházejí do intervenčních center silně rozrušené, proţívajíce krizi. V této chvíli by jako první pomoc měla nastoupit krizová intervence. 21