Vývojové fáze kultury

Vývojové fáze kultury Doba, kdy člověk jako hlavního materiálu ke zhotovování nástrojů užíval kámen, je od pol. 19. stol. nazývána doba kamenná (toto označení razil brit. vědec John Lubbock). Doba kamenná, nazývaná též prehistorie se dělí zhruba na tyto fáze: starší doba kamenná = paleolit (palaios = starý, lithos = kámen) - člověk využívá štípaného a otloukaného kamene a trvá přibl. do doby 10 tis. let př. n. l. střední doba kamenná = mezolit přechodní doba 10-9 tis. př. n. l. mladší doba kamenná = neolit 8-3 tis. př. n. l. - člověk využívání metody broušení kamene, objev pěstitelství a chovatelství o důsledkem objevu pěstitelství je možnost zakládat stálá sídliště, rozvíjí se hrnčířství a tkalcovství. Dovršením vývoje v neolitu a naznačením nových změn je závěrečná fáze neolitu nazývaná eneolit (pozdní doba kamenná). Bývá nazýván i chalkolit = doba měděná (nastával v různých oblastech v odlišné době v pokročilých 5.-4. tis př. n. l. zpracování kovů, řemeslná výroba, rozvoj obchodu a dopravy) Paleolit bývá některými kulturními antropology a historiky kultury charakterizován jako divošství (L. H. Morgan) principem obživy je lovectví a sběračství, typické jsou primitivní lovecké nástroje, využití ohně, přisvojovací způsob obživy, naprostá závislost člověka na přírodě. Neolit je pak obdobím, které bývá ve starší literatuře označováno jako barbarství. V době neolitu došlo k domestikaci zvířectva a počátkům zemědělství, což podnítilo dalekosáhlé změny v oblasti hmotného, sociálního i duchovního vývoje lidstva. Nastává doba bronzová (přibl.od 4. tis. př.n.l.), kterou charakterizuje vznik měst a prvních státních útvarů, monumentální architektura a třídní rozvrstvení společnosti. Období zhruba od r. 1200 př.n.l. až po současnost se pak nazývá doba železná, charakterizovaná především výrobou a rozšířením nástrojů a předmětů zhotovených ze železa. Neolitická revoluce je nesmírně významný proces, který se odehrál během mladší doby kamenné a znamenal takový převrat ve vývoji lidstva, že bývá nazýván revolucí, přesněji řečeno neolitickou revolucí. Tento proces nejvýrazněji odstartovaný vznikem zemědělství nezačal vzhledem ke klimatickým podmínkám na celé Zemi současně. Ke konci paleolitu totiž postupně začíná ústup ledovců směrem na sever a na jejich okraji začíná neolit již 10 tis. př. n. l. v souladu s tím začíná NR v Př. Asii, Mezopotámii, Egyptě a východním Středomoří. Ve střední a severní Evropě začíná tento proces až o 2 tis. let později. Zásadně hovoříme o několika nejstarších centrech NR, která se zeměpisně shodují s nejstaršími civilizačními centry, jinými slovy tam, kde došlo nejdříve k objevu zemědělství, tam se nejdříve objevily starověké civilizace. Těmito centry jsou: Mezopotámie a východní Středomoří, Egypt, severní Indie - Pandžáb, Čína (povodí Velké řeky) a Střední a Jižní Amerika. Podstatou NR je plánovité pěstování rostlin a domestikace zvířectva, tedy vznik zemědělství, které odstartovalo dalekosáhlé změny ve společnosti, což v konečném důsledku vedlo ke vzniku prvních civilizací kol. r. 3 tis. př. n. l. Proto první centra NR se o několik tisíciletí později stávají prvními civilizačními centry. 1

Zemědělství se vyvinulo v době kolem r. 8 tis. př. n. l. na blízkém východě na území tzv. úrodného půlměsíce, který tvoří pohoří Zagros a Taurus v půlkruhu kolem nížiny řek Eufratu a Tigridu. Zde začali sběrači využívat divokou pšenici, jejíž semena byla relativně velká. Zároveň došlo k procesu domestikace zvířat. Společenství začalo aktivně produkovat potraviny a zvětšovat zásoby i pro doby nedostatku. Tím byl vytvořen předpoklad dostatku potravy pro vzrůstající populaci. Nabídka potravy byla bohatší, menší množství mužů zahynulo při lovu a především nebylo již zapotřebí regulovat počet členů skupiny usmrcováním novorozenců tak, jak tomu nezbytně bylo u sběračů a lovců (rodiče unesli max. dvě děti, možnosti obživy byly limitovány). Naopak, děti mohly účinně pomáhat při setbě, okopávání a plení rostlin. Proces domestikace plodin Prvními polními plodinami na Blízkém Východě byly pšenice a ječmen. Domestikované druhy těchto obilnin se od divokých liší natolik, že by bez péče člověka nemohly existovat. U divoké pšenice se v době zralosti klasy lámou a zrna vypadávají, čímž je zajištěno rozšíření rostliny. To bylo ovšem pro první sběrače nevýhodou. Buď se museli při sběru smířit s velkými ztrátami, nebo museli sbírat klasy ještě před dobou jejich zralosti. Tato skutečnost vedla k tomu, že přednostně byly sbírány ty klasy, jejichž zrna nevypadávala, tedy ty, které měly nějakou netypickou odchylku. V normální přírodě by takováto odchylka byla potlačena, zanikla by. Při transportu však přece jen docházelo k určitým ztrátám. Takto ztracená zrna pak vyklíčila ve větší blízkosti sídlišť a jejich úroda byla samozřejmě sklízena přednostně. Po mnoho generací byl tento proces opakován a neuvědomělý výběr vedl v konečném důsledku k zakládání stále početnějších políček v blízkosti sídlišť neolitického člověka. Rozhodující krok k opravdovému zemědělství byl učiněn tehdy, když došlo k plánovitému skladování zrn a poté jejich vysévání. Jak již bylo řečeno, k tomuto procesu docházelo přibližně od 8. tisíciletí př. n. l. na Blízkém Východě (pšenice, ječmen), dále ve východní Asii, kde byly dříve než obilniny domestikovány luštěniny (boby, hrách) a proso a také ve stř. Americe, kde byla v 7.-6. tis př. n. l. domestikována kukuřice, dýně a fazole. Domestikace zvířat Podobným způsobem jako u rostlin probíhala domestikace zvířat. Vedla k ní původně v loveckých společnostech vylepšená technika lovu, kdy byla celá stáda zaháněna do ohrad, kde se daly lépe usmrtit jednotlivé kusy. Významnou okolností byl v tomto případě také ústup ledovce, neboť se začínala lovit menší zvířata než mamuti a sobi, kteří vyhynuli nebo ustoupili na sever. Lovci si brzy uvědomili, že nemusí usmrtit všechna pochytaná zvířata, ale že mohou jejich zabíjení rozložit na delší časový úsek, přičemž jim ovšem museli zajistit potravu. Tak byly položeny základy chovatelství. První takto domestikovaná zvířata byly ovce a kozy v Persii a Anatolii v době okolo r. 7 tis. př. n. l. Výhodou byla jejich stádnost a sklon následovat vůdčí zvíře. Záhy začal čl. kromě masa získávat i vlnu a mléko. Ovšem zřejmě nejstarším domestikovaným zvířetem dávno před neolitickou revolucí byl pes, který se přidružil k lovci asi 15 tis.let př. n. l. Je jisté, že při domestikaci šel přirozený výběr ve prospěch statných, ale přitom povolných zvířat. Stálá sídla Zvláště u pěstitelů se z původních stanových tábořišť vyvinula stálá sídla vesnice s hliněnými kruhovitými stavbami, které ještě výrazně připomínaly původní stany a byly 2

pokryty kůžemi nebo slámou. Později byly podle geografických podmínek hliněné příbytky opatřeny i kamennou podezdívkou. Zejména z hlediska archeologie bylo důležité, že při stavbě nového domu byly trosky a hlína z původního zplanýrovány a sloužily jako základna nové stavby. V průběhu tisíciletí tak vznikaly sídlištní pahorky zvané telly na kterých ještě dnes mnohdy stojí vesnice. Někdy dosahovaly takovéto pahorky výšky i 20 metrů. Vedle kruhovitých staveb se objevují i stavby pravoúhlé, které měly tu výhodu, že mohly být podle potřeby dostavbami libovolné zvětšovány. Zajímavé je např. to, že z bezpečnostních důvodů nebyly vstupní otvory na úrovni země, spíše nad ní, někdy se vstupovalo otvorem ve střeše, k němuž vedly žebříky. Keramika Dalším významným objevem, který vyvolala NR, bylo zhotovování keramických nádob. V důsledku objevu zemědělství dochází k produkci přebytků a tyto je nutno nějak skladovat. Příprava a uskladnění potravin z obilnin a také uskladnění nápojů vyžadovalo vhodné nádoby hrnce. Hrnčířství ovšem bylo známo ještě před objevem zemědělství vzniklo zřejmě tak, že náhodou byl vystaven žáru košík vymazaný hlínou, ale teprve v době neolitické se keramické nádoby začínají produkovat ve velkém. Výroba keramických nádob je pravděpodobně prvním případem vědomého využití chemických změn člověkem. Základem hrnčířského řemesla je to, že tvárný kus hlíny, jemuž může být vtisknut libovolný tvar, získá tvrdost a trvanlivost vypálením (zahřátím nad 600 C). V ruce lze však vymodelovat pouze menší nádoby, větší musí být skládány z prstenců vrstvených na sebe, což je metoda pomalá a dosti pracná. Tuto obtíž vyřešil až mnohem později vynález hrnčířského kruhu. Tvorba hrnčířských výrobků se odráží i v lidském myšlení člověk není omezen tvarem nebo rozsahem materiálu jako u kamene nebo kosti tvoří tvar podle své fantazie. Hrnčířství bylo pravděpodobně původně zaměstnáním žen. Hrnčířský kruh se objevuje spolu se zavedením kola do dopravy kolem roku 3 500 př. n. l. Tkalcovství Dalším významným vynálezem byl vynález tkaných látek ze lnu, konopí a později vlny. To ovšem znamenalo proniknout k podstatě předení a následoval vynález primitivního tkalcovského stavu, který pochází z doby neolitu. Vydělané kůže a oděvy z listů byly tedy postupně nahrazeny oděvem zhotoveným z látky. Vznik specializovaných řemesel Stálé zdokonalování zemědělství vedlo v konečném důsledku tomu, že společenství mělo dostatek přebytků potravy i k tomu, aby si mohlo dovolit uživit i ty své členy, kteří se bezprostředně na produkci nepodíleli. Tato výhoda se pak uplatnila při vzniku specializovaných řemesel, který je pro neolit charakteristický. Kovářství - metalurgie Pravděpodobně prvním samostatným zaměstnáním s výjimkou kouzelnictví se stalo kovářství, tedy zpracování kovů. Vzácné kovy jako zlato a stříbro byly známy již dříve, ovšem prvním užitkovým kovem se stává na konci neolitu, tedy kolem 4. tis. let př. n. l. měď. Metalurgie vyžaduje specializaci a předpokládá, že společenství je s to své metalurgy uživit. Zpracování kovů bylo zároveň významným podnětem pro rozvoj obchodu, neboť vzrostla poptávka po zdrojích rud a na druhé straně se rozvinul obchod se zbraněmi a dalšími 3

kovovými výrobky. Doba bronzová Doba bronzová nastává poté, kdy již nejpokročilejších oblastech jednak proběhl objev zemědělství, rozšířilo se hrnčířství a znalost zhotovení látek na tkalcovském stavu a dále na sklonku neolitu v době měděné, tzv. chalkolitu došlo k vynálezu tavení a odlévání měděných výrobků. Něco přes tisíc let měděné doby na Blízkém východě znamenalo značné změny, i když celá řada nástrojů potřebných pro řemesla a zemědělství se ještě stále vyráběla z kamene, neboť kov byl drahý a těžko dostupný. Proto je doba měděná přiřazována k neolitu, je tedy fází doby kamenné. Patrně náhodným smísením rudy měděné, která jako nečistotu obsahovala i cínovou rudu, došlo k významnému objevu: že měď s příměsí jiného kovu, v tomto případě cínu, má daleko lepší vlastnosti, než měď čistá. Taví se při nižší teplotě a pomaleji tuhne. Ideální poměr je 90% mědi a 10% cínu. Této kovové slitině, která byla nejdříve objevena v Sumeru, ale používala se i v Indii a později i v Mezopotámii a v dalších střediscích, se říkalo bronz a stala se tak významným materiálem, že po ní byla pojmenována doba následující po době kamenné tedy doba bronzová. Bronz ovšem může vzniknout i tak, že se k mědi přidá antimon, arzén nebo olovo. Užívání bronzu s sebou přináší stále nové technologie a rozmach obchodu, neboť aby si společnost zajistila bronzové předměty, musí vyrábět takové množství potravin, aby uživila specializované skupiny horníků, tavičů a kovářů, navíc musí zajistit přepravu rudy z hor. Kov také přinesl významnou změnu do zemědělství: zatímco původně byla půda kypřena kamennými motykami (tuto práci většinou obstarávaly ženy), kolem r. 3 tis. př. n. l. vzniká oradlo nebo pluh, který se zapřahoval za tažný dobytek (orba se poté stala prací mužů). Oradlo nebo pluh, zvláště pokud byly zhotoveny z kovu znamenaly možnost obdělat daleko větší plochy a dostat výživné prvky v půdě z daleko větší hloubky až na povrch. To vše znamená větší sklizeň, bohatší zásoby a větší možnosti společenství s přebytky lze obchodovat, lze je nabídnout např. za kovové rudy. Bronzová společnost se vyvíjí nesmírně rychle na rozdíl od paleolitu se pokrok úžasně zrychluje. Člověk, který odlévá bronz, získává ve skupině privilegované postavení stává se prvním řemeslníkem. Při dopravě železných rud a jejich dobývání vzniká potřeba chránit obchodní cesty, doly i sídliště samotná, neboť s jejich vzrůstajícím bohatstvím roste nebezpečí napadení nepřáteli. Rodí se nová společenská skupina válečníci. Pravděpodobně nárůst bohatství a počtu obyvatelstva spolu s vynálezem bronzových zbraní vedl ke vzniku a rozšíření organizovaných válek. Zřejmě netrvalo dlouho, aby lidé přišli na to, že je jednodušší než plahočit se na poli nebo pečovat o stáda prostřednictvím vojenského výboje své sousedy o jejich přebytky připravit. Ochrana úrody a stád proti loupeživým nájezdníkům se tedy stala stejnou životní prioritou, jako péče o stáda a osévání polí. Válka konečně vedla i k dalšímu velkému objevu: že je možno podrobit si lidi stejně dobře jako zvířata. Místo, aby byl poražený nepřítel zabit, mohl být přinucen k práci. Otroctví se stalo dalším způsobem hromadění přebytků spol. V pozdějších dobách se pak stalo hlavním zájmem agresorů vymáhat od poražených národů pravidelný příspěvek daně výměnou za mír. Výboje dále urychlily rozvrstvení společnosti na třídy, v tomto případě na vládnoucí a poražené, pány a otroky. Kolo je vrcholným dílem prehistorického tesařství a použito v dopravě změnilo saně ve vůz. Nejstarší vyobrazení vozů s koly se nacházejí v sumerském umění již kolem r. 3500 př.n.l. Kolo způsobilo převrat nejen v dopravě, ale významně se uplatnilo i v hrnčířství. Ruční výroba nádob se z domácího zaměstnání žen stává postupně samostatným řemeslem 4

vyhrazeným spíše mužům. Se zdokonalením dopravy po souši přišel rozvoj lodní dopravy a mořeplavectví: již v paleolitu byly využívány primitivní kanoe zhotovené z vydlabaných kmenů, nebo čluny zhotovené z kůže. Na prehistorických egyptských vázách lze spatřit vyobrazení člunů zhotovených ze vzájemně svázaných otepí papyru poháněných veslaři. Nejpozději kolem r. 3000 př.n.l. pluly podél pobřeží Středozemního moře i plachetní plachetní čluny. K takovýmto plavbám bylo ovšem nezbytné mít dostatečné topografické a astronomické znalosti, které se díky této potřebě rozvíjely. Vznik městských sídel Ke vzniku měst dochází v místech, kde byly klimatické podmínky příznivé pro vznik zemědělství, kde se v minulých dobách nahromadily jak zkušenosti, tak hospodářské přebytky. Zemědělství bylo ve většině oblastí svého vzniku závislé na zavlažování, ovšem hloubení a udržování zavlažovacích kanálů vyžaduje vždy spolupráci většího kolektivu lidí a vytváří předpoklady pro organizování života obce jako celku: kdo se odmítá podřídit všeobecně platným pravidlům, je potrestán vyloučením z možnosti využívat společně budované kanály. Učinit z bažiny nebo suché země úrodnou půdu vyžaduje vynaložení značné a dlouhodobé námahy, zemědělci měli tedy přirozeně sklon se spíše usazovat natrvalo, než neustále měnit místo pobytu. Původní vesnice tedy zaznamenávaly značný nárůst počtu obyvatel, kteří společnými silami vysušovali močály a budovali náspy. Brzy lidé začali také pěstovat ovocné stromy a keře - na Blízkém východě to byla vinná réva, datlové palmy, fíkovníky a olivovníky, které poskytují úrodu ovoce a stín, zvyšují kvalitu krajiny a stejně ne-li více než obilná pole připoutávají osadníky ke zúrodněnému místu. Vesnice postupně přerůstají v města, pro něž je typický rozvoj stavitelství. Původní domy uplácané z hlíny (kamení bylo v náplavových údolích vzácné) byly nahrazovány stavbami zhotovenými z cihel sušených na slunci. Cihly byly zhotovovány v Sýrii a Mezopotámii již kolem r. 3000 př.n.l.: jednalo se vlastně o kus bláta smíchaný se slámou a vtlačený do krychlové nebo hranolové formy. Později se pro určité účely začaly cihly místo sušení na slunci vypalovat, čímž se zvýšila jejich tvrdost a odolnost a tak se pálené cihly staly materiálem, v němž byly realizovány významné stavby monumentální architektury. Takovéto velké stavby (chrámy a paláce), které se stávají typické pro starověká města, již nemohou být dílem jednotlivce, ale vznikají jako výsledek organizované součinnosti celého kolektivu stavebníků. Se vznikem měst je tedy spjat vznik monumentální architektury a dalšího specializovaného řemesla, stavitelství. Dělníci, kteří byli zaměstnání na stavbě, se ovšem nemohli většinou přímo podílet na výrobě potravin, které konzumovali. Velké architektonické počiny si tedy mohlo dovolit pouze společenství, které disponovalo dostatkem hospodářských přebytků. První města se pravděpodobně objevovala již v neolitické době: podle archeologických nálezů bylo nejstarší známou zemědělskou komunitou Jericho na Jordánu, které podle biblického příběhu dobyl Jozue (viz text psaný kurzívou). Do podoby pozoruhodného města se rozvinulo již kolem r. 8000 př.n.l. Bylo obehnáno kamennými hradbami uvnitř nichž žilo odhadem 1500-3000 obyvatel. Zdrojem bohatství města byl pravděpodobně obchod se solí a živicemi z nedalekého Mrtvého moře. Vznik civilizace a masový vznik měst Skutečná městská revoluce začíná ovšem až později, v letech 4-3 tisíce let př.n.l. v oblasti jižní Mezopotámie, později nazývané Sumer. Zde začínají původní zemědělské osady přerůstat v města a kulturní vývoj vstupuje do své další fáze, kterou nazýváme civilizace. Vznikem měst je dovršen proces, který začal již vynálezem zemědělství, který připravil pro vznik civilizace první předpoklady. Civilizace vzniká tehdy, kdy ve společnosti dochází ke 5

specializaci, kdy se odděluje třída vládců, kdy dochází k majetkovému rozvrstvení, vzniká třída řemeslníků, rozvine se doprava, vznikají města a s nimi velká architektonická díla. Společnost se začíná diferencovat do různých společenských tříd. První města v této oblasti vznikají při toku řek Eufratu a Tigridu, které přinášely vláhu a úrodné bahno. Města se většinou rozkládala na umělých pahorcích - tellech, které vznikly po staletích existence neolitických vesnic. V centru města se většinou rozkládala monumentální stavba - chrám, nebo celý chrámový komplex. Nepostradatelnou součástí sumerského chrámu byla stupňovitá věž - zikkurat. Stavba chrámu vyžadovala práci stovek lidí, která musela být koordinována, plánována a řízena. Město samo bylo zpravidla obehnáno zdí, hradbou a příkopem - člověk se tedy poprvé fyzicky dokázal oddělit od přírody, která jej obklopovala, vytvořit umělé prostředí městských ulic a zavlažovaných zahrad (někteří badatelé hledají paralelu mezi podobou prvních měst a představou biblického ráje). Ideová a ekonomická jednota mezopotamských měst byla vyjádřena centrální stavbou - chrámem, k němuž patřily sýpky, zásobárny a dílny. Bohové, jimž byly chrámy zasvěceny, byli i vlastníky půdy a úrody. V chrámovém hospodářství pracovali řemeslníci, otroci, úředníci i písaři, ve vlastnictví chrámu byla stáda dobytka, nástroje, vozy i čluny. Správci chrámového hospodářství a božské pokladny byli kněží, kteří měli složitý úkol zaznamenávat pohyby chrámového majetku. Podobné požadavky přinesl i vzrůstající obchod a stavitelské práce. V důsledku vzniku měst se tedy objevují počátky psaní a složitějších početních úkonů, tedy matematiky. Vznik písma Předstupněm k písmu byly kresby a různé magické symboly, často zobrazované např. na pečetidlech nebo ochranných amuletech. Byla-li pečeť umístěna např. na určitém předmětu, byl tento předmět označen jako majetek jednotlivce nebo chrámu, jemuž pečeť patřila, pro ostatní měl být nedotknutelný. Kolem r. 3300 př.n.l. se objevují hliněné tabulky pokryté obrázkovými a číselnými znaky. Jejich pomocí vedli správci chrámových statků evidenci příjmů a výdajů a pohybu majetku. Tak vznikl systém znaků, které byly srozumitelné nejen svému tvůrci, ale jiným jejich uživatelům: bylo vynalezeno písmo. K tomuto vynálezu, který v dějinách lidstva odděluji historii od prehistorie, došlo nejspíše na území Sumeru. Shodou příznivých okolností se tyto pro nás nejstarší doklady o vzniku a vývoji písma dochovaly na hliněných tabulkách, které po vysušení nebo vypálení v suchém pouštním klimatu přetrvaly tisíciletí. Znaky na nejstarších tabulkách mají většinou charakter obrázků srozumitelných na první pohled. Nazýváme je piktogramy (z lat. "pictus" - namalovaný) a písmo z nich složené je písmo piktografické. Tyto piktogramy se při častém používání postupně zjednodušují, schematizují a stávají se z nich ideogramy, které pojmenovanou věc pouze symbolizují. V písemném systému bylo ovšem zapotřebí zaznamenat množství pojmů, jimž v reálném světě žádný předmět nedopovídá: řada ideogramů vznikla tedy tak, že se určitému znaku přisoudil libovolný význam. Bylo tak možno zaznamenat i myšlenky nebo jména; zaváděním stále dalších znaků se systém ovšem rozrůstal do obrovské šíře tak, aby mohl zaznamenat vše, co měl autor sdělení na mysli. Redukovat počet znaků pomohlo využití zvukové podoby znaků, tak, jak se to podařilo starým Sumerům: znak získává fonetickou hodnotu, nereprezentuje již pojem, ale zvuk. Takovýto znak, který má fonetickou hodnotu, se nazývá fonogram. Tento krok Sumerové ovšem neučinili důsledně: při psaní používali kombinaci ideogramů s 6

fonogramy. Navíc požívali tzv. determinativy, které upřesňovaly, zda znak označuje pojem nebo zvuk. Písmo v Sumeru se postupně zjednodušovalo a oprošťovalo od drobných detailů, znaky se již nekreslily,ale vtiskávaly rákosovým pisátkem do hliněných tabulek, což jim dodávalo charakteristickou hranatou podobu: vzniklo písmo klínové, nejstarší známé písmo. Přestože znalost písma byla omezena zřejmě jen na vrstvu kněží, později chrámových úředníků a písařů, znamenala v kultuře doby bronzové obrovský převrat; poprvé bylo možno informaci přenést ne již pouze ústně, bylo ji možno svěřit nějakému nosiči (materiálu) a přenést ji v prostoru nebo uchovat v čase. Díky písmu je poprvé možno přesně (ne již jen ústně) zaznamenat historii, stanovit pevné zákony, písmo je základním předpokladem pro vznik vědy a vzdělanosti. Vynález písma měl za následek další rozpad společnosti na jednotlivé vrstvy: znalost písma byla posvátná, vyžadovala osvojení si stovek a tisíců znaků, které byly kněžími pečlivě sepisovány a byly z nich sestavovány jakési slovníky. Kdo to však dokázal, byl osvobozen od fyzické námahy na poli nebo v dílně, stal se příslušníkem inteligence. Vynález písma zásadně změnil a urychlil způsob předávání lidského poznání. Institut vládce, panovníka Kolem r. 3000 př.n.l. se postupně ve většině existujících měst objevuje také světský vládce, který se nazývá zástupcem boha nebo králem. Ke vzniku úřadu krále a vládce existuje několik hypotéz - jeho původní funkce byla nejspíše rázu magického a magické prvky byly s osobou krále spojeny velmi dlouho. Vznik instituce vládce souvisí ovšem také s hromaděním moci v rukou jednotlivce vzhledem k rozvíjejícímu se válečnictví. Vládce plnil ve starověké společnosti nejen důležité ekonomické, ale i mocenské úkoly: byl vybaven pravomocemi velitele a svou autoritou potlačoval vnitřní spory, organizoval stavební práce na zavlažovacích kanálech, chrámech a sýpkách, shromažďoval přebytky, organizoval dovoz potřebných surovin a případně výbojem zajišťoval jejich zdroje a jeho armáda chránila město před vpády vyhladovělých kočovníků z okolních oblastí. Tato moc vládce nakonec vytvořila předpoklady pro vznik větších politických útvarů skládajících se z více než jednoho města: starověkých říší sjednocených pod jedním panovníkem. 7