CESTY A MOSTY MEZI LIDMI

CESTY A MOSTY MEZI LIDMI

Věnava, bájný zakladatel rodu Pernštejnů, vede zubra. Pověst se dá chápat jako alegorické poselství novým osadníkům, že divoký kraj je možno si podmanit. Na předcházejících stranách této publikace je uvedena řada výpisů z bystřických městských knih zvaných Manuály. V průběhu let 1440 1554 zapisovali, zásadně česky, městští písaři na samostatné listy převody majetku, odkazy, svatební a dědické smlouvy a zejména příjmy a vydání města. Listy byly neznámo kdy seřazeny, ne vždy však chronologicky, svázány do dvou knih a v 50. letech minulého století je přepsala do současné češtiny Eva Jelínková, dcera tehdejšího městského archiváře, profesora vysoké školy v důchodu Jana Jelínka. Jak je zřejmé, celá řada zápisů se týká vydání za cesty i jízdy poslů, formanskou přepravu zboží i osob. Kudy a jakými cestami se poslové a povozy tehdy pohybovali se pokusíme dále alespoň krátce nastínit. Určitě nepůjde o vyčerpávající odpověď, spíš o zahájení diskuse. Vždyť dnešní trasy, po kterých se pro nás jakoby samozřejmě pohybujeme už od nepaměti, jsou výsledkem lidské činnosti za posledních dvě stě let a vůbec nekopírují cesty středověké, natož pak stezky prvních osadníků našeho kraje. Budovaní železnic v průběhu 19. století bylo poslední tečkou za mnohatisíciletou tradicí pěších a jízdních poslů a přepravců, tečkou za tradicí stezek vycházejících až z pravěku a používaných v našich zemích do období Marie Terezie, tedy do poloviny 18. století, kdy její příkaz stavby císařských silnic vedl sice k prudkému rozvoji komunikace mezi lidmi a k rozvoji poštovnictví, ale znamenal postupnou ztrátu historického povědomí lidí o způsobu cestování, o trasách spojení nejen v rámci historických zemí Čech, Moravy a Slezska, ale i v rámci celé Evropy. Kdo si už dnes vzpomene, že ještě za dětství našich otců chodili poutníci z Bystřice pěšky do Obyčtova u Žďáru nad Sázavou, Křtin u Brna nebo dokonce do Mariazell ve Štýrsku v Rakousku. Středověké poutě přes celou Evropu do španělského Santiaga de Compostella k hrobu sv. Jakuba, do francouzských Chartres za Černou Matkou Boží, či dokonce do Jeruzaléma, jsou pro nás téměř neskutečné. Bystřicku se zdaleka vyhýbaly jak starověké stezky (jantarová, solná), ale i raně středověké cesty mezi Čechami a Moravou (trstenická). Cesty a stezky v našem regionu vznikaly až s tzv. druhou kolonizací země v začátku 12. století. V případě Bystřice to znamenalo především spojení s původními centry nových osadníků na jižní Moravě, později se sídly majitele panství, tedy se Zubštejnem a s Pernštejnem. Neméně důležitá byla trasa na Poličku, vždyť z Hradce Králové si vyžadovali Bystřičtí ponaučení v soudních procesech ještě v 15. století. Souvisí to zřejmě s dnes aktuální hypotézou, že první osadníci nemuseli přijít do Bystřice jen z jižní Moravy. 10

CESTY A MOSTY MEZI LIDMI Nejsnadněji se dají rekonstruovat místa, kudy se vycházelo nebo vyjíždělo z obvodu města, tedy z bystřických městských bran. Zdaleka tomu nebylo tak jako dnes. Jen historické mapy Prvního (1764) a Druhého (1834) vojenského mapovaní nám připomenou, že hlavní příjezd do města byl od jihu: Od dnes již neexistujícího Zeleného křížku a dvou mohutných lip (rozcestí u gymnázia) vedla cesta úvozem pod mateřskou školkou Bratrskou ulicí přes kamenný most (mezi domy č.p. 86 a 162, prvý dům zbořen v 70. letech 20. století; donedávna zde byl splav a začátek náhonu na mlýny), pokračovala dnes nově pojmenovanou Cibulkovou ulicí a pod Fortnou se ostře stáčela za prudkého stoupání na dolní konec náměstí. V přímém směru přes říčku Bystřici byl totiž dům a proláklina s bažinou. Zajímavý byl osud tohoto druhého kamenného mostu ve městě (o prvém mostě, historicky starším a snad nyní nejstarší stavbou města, bude pojednáno dále). Most v Bratrské ulici byl zbudován v 16. století občanem Martinem Pašincem z Písečného, který se dopustil vraždy, jako trest za tento zločin. Provinilý dostal přesné instrukce o mírách a podobě mostu. V Kronice Kosova rodu ze Dvořišť je uvedeno: Roku 1566 smlouva Martina Pašince z Písečného a Jana Stojana Katastr města z roku 1835, podle původního mapování upravil Josef Machálek. 11

V těchto místech stával středověký most, postavený jako trest za vraždu. Tento most se nacházel na hlavním vjezdu do města. Po takových cestách se chodilo a jezdilo ještě v polovině 20. století (stará cesta ke Štěpánovu). z Věchnova: že má za ten mord a skutek zlý udělati most přes vodu za lázní v Bystřici na tři sklepy a z dýlí co míra ukáže a v šíři co by se mohly dva vozy na něm vyhnout a více plátěného lokta a z obou stran římsování, které také musí být z kamene uděláno, a most musí být kamenem vydlážděný, a celé dílo má být do sv. Vavřince hotovo, Když ten most Martin Pašince s Janem synem svým dokoná nebudou ničím povinováni Janu Stojanovi, ani jeho synům Martin Pašinec s Janem synem svým mají dáti a rozkázati udělati kamenný kříž na tom místě má být postaven, kde byl zabit Jira syn Jana Stojna. A most sloužil téměř 300 let, smírčí kámen je nezvěstný. Most, patrně již v havarijním stavu, protože nížina pod Fortnou byla po požáru města v roce 1841 zasypána a cesta napřímena v dnešním směru kolem lihovaru. Byl zničen při velké povodni 14. července 1848, kdy voda pobrala čtyři domy (86, 163, 162 a 85, několik soukenických barvíren a všechny lávky přes říčku). Důležitost tohoto hlavního vjezdu ve směru od sídla majitele (tehdy Zámecké Rožínky) byla v tom, že zde na pravé straně u prvního domu města bylo v roce 1771 započato s číslováním domů; dnešní postup, kdy č.p. 1 obdržela radnice (dnes Museum), byl zaveden v roce 1820. Z dnešního hlediska byl složitý výjezd na sever a západ od města, tedy na Nové Město a Jimramov, případně Ždánice, Domanín a Dvořiště. Na Ždánice a dále na Vítochov a Písečné se původně jezdilo dnešní ulicí Malá branka, kde za posledním domem následoval hluboký úvoz, a polními cestami napravo od dnes stojící rozvodny. Až po vybudování zkratky přes les Jilmová zůstaly prvé dvě obce mimo původní trasu. Jak vyplývá z městských knih, pěšky se chodilo do Ždánic také přes tzv. Bočkovské pole, tedy zhruba v místech dnešního dvora ZNZ a cestou kolem dnešního autobusového nádraží. Z historického hlediska spojení na Nové Město se až do počátku 50. let 20. století nezměnilo. Než byla uvedena do provozu dálnice, jak se ve městě vžilo pojmenování pro dokončený úsek nově budované strategické silnice přes celé Československo z Plzně do Ostravy z dob první republiky, v úseku rozcestí Rozsochy dolní křižovatka na Vír, se na Nové Město jezdilo přes Domanínek, prudkým stoupáním nahoru a po hřebeni až 12

CESTY A MOSTY MEZI LIDMI k odbočce na Domanínský rybník. Cesta na Domanín odbočovala z novoměstské cesty před kaplí Sv. Anny a pokračovala šikmo přes dnešní sídliště Černý Vršek. Na Dvořiště vedla cesta dnešní Farskou ulicí a pokračovala za městem hlubokým úvozem přes Rácovy. Stejně jako na cestě ke Ždánicím bylo i na této postupně postaveno zbožnými občany několik křížů a Božích muk, tak jak bylo zvykem stavět na významných místech cest od pradávna. Ještě v 60. letech minulého století byla dobrodružstvím jízda do Štěpánova. Tehdy byl v pozorně sledované vídeňské televizi uveden pořad, který ukazoval s patřičným komentářem kamenitou, prašnou a úzkou cestu, která se podle map vydávala za hlavní silnici. Původní cesta na Štěpánov (Zubštejn) vedla do konce první republiky přes kamenný most za dolním koncem města. V období tzv. druhé republiky mezi říjnem 1938 a březnem 1939 zde byla zahájena stavba již dříve zmíněné strategické silnice Plzeň Moravská Ostrava. Silnice na Štěpánov byla odkloněna směrem k Bratrušínu přes dřevěný mostek u bývalého Krasu, pod Bratušínem se stáčela do prudkého stoupání a kolem tehdy ještě neexistující skládky odpadů klesala k Charvátovu křížku (dodnes existuje i s náznakem silničního tělesa v údolíčku), aby opět stoupala nad Leseňovice. Jezdilo se zde ještě koncem 40. let, kdy byl dokončen úsek silnice I. třídy dnes č. 19 po skládku odpadů. Dostáváme se tak k záhadě kamenného mostu za dolním koncem města. Most o dvou obloucích, poměrně značné šířky a vzhledově značného stáří zdánlivě vede nyní odnikud nikam. Je pozoruhodné, že tento most není uveden ani na Nicolaiově plánu města z období kolem roku 1710, kde horní kamenný most znázorněn je, ani na žádném z vojenských mapování. Určitě se do 40. let 20. století používal ke spojení se Štěpánovem a k přístupu k polím a loukám v částech bystřického katastru Zbytová a Podsedky. Jasně umožňuje přechod říčky Bystřice z pravého na levý břeh, tedy ze strany historického města na stranu centra panství hrad Zubštejn, a to cestou poměrně pohodlným plochým terénem nejprve po úbočí říčky a dále nad údolím u Leseňovic. Umístit most blíže k městu znemožňoval meandr říčky pod skalním útesem (dnes je zde hluboko vybraná skála bývalého lomu) a cesta by musela prudce stoupat, navíc zde byly už v počátcích U Zeleného křížku. Na rozcestí u dnešního gymnázia stával do 80. let 20. století barokní kříž mezi dvěma mohutnými lípami. Stromy byly zničeny při velké bouřce a zničený kříž byl odstraněn. Pravděpodobně nejstarší stavba ve městě, most zdánlivě vedoucí odnikud nikam. 13

města mlýny s náhony. Umístění dále po proudu by bylo absurdní, protože se zde říčka začala hluboko zařezávat do okolí. Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o zapomenutý most z ranných dějin města, kdy město bylo spravováno ze Zubštejna. Sledovat dále průběh středověkých cest, zejména po devastaci krajiny v druhé polovině 20. století, po scelování polí, rozorávaní mezí a divokém zřizování cest družstevních, je obtížné, i když v našem okolí nevedou žádné dálnice nebo železniční koridory. Pro ilustraci jeden příklad z historie. Jak svědčí protokoly městyse Nedvědice, byla zde v roce 1693 vyslýchána děvečka Markyta dcera Řehoře Budinského z Ujčova, která nesla z Ujčova do Bystřice kováři k opravě nářadí a byla poblíž zlatkovského katastru přepadena a zbita. Svědkem byl Pavel Kobza ze Zlatkova, který nedaleko oral a slyšel výstřel a viděl dva podezřelé na koních, jak jedou ke Zlatkovu a dále k Rožné. Kudy asi přepadená šla, když se z Ujčova dostala na hranice zlatkovského a zřejmě věchnovského katastru? Zde je nutno na chvíli odbočit. V posledních letech stoupá nejen u nás zájem o studium starých cest, a to nejen výzkumem archivních dokumentů, zejména map, ale především v terénu. Sveřepě se však udržuje stará učebnicová poučka, podezřele ovlivněná dvě stě let dobře fungujícími silnicemi a poněkud kratší dobu železnicí, o tom, že kolonizace nových území se uskutečnila podél toků řek a potoků. Toto je, i když Typické údolí horního toku řeky Svratky. Výřez ortofotomapy. Z těchto míst (Na křižnici) mezi Bratrušínem a Vrtěžíří je ideální výhled na mírně zvlněnou krajinu Bystřicka. 14

CESTY A MOSTY MEZI LIDMI s omezením i kolem dolních toků řek jsou mnohdy neprostupnější močály než pralesy v hornatých krajích, platné pro výšky do 300 až 400 metrů nad mořem. Dále proti proudu dochází k hlubokým zářezům řek do pahorkatin a až na výjimky neexistují tzv. říční terasy, tj. plochy mírně zvednuté nad úroveň toku. Příkladem může být Svratka od Tišnova nahoru nebo naše říčka Bystřice od Víru po město. Prvním místem za Tišnovem, kde pocestní museli opustit břehy řeky, pokud se jí nechtěli brodit úzkou soutěskou u Prudké, je za dnešním Boračem. Druhým takovým místem je odklon od řeky před Ujčovem (Kasana). Celá trasa z Tišnova až do Štěpánova vede po pravém břehu řeky Svratky, dnešní situace v Nedvědici je zřejmě novodobého charakteru. V obou případech měl středověky cestující dvě možnosti: buď se vrátit zpět k řece, nebo pokračovat v poměrně mírném stoupání a vystoupat na zvlněnou náhorní rovinu Bystřicka a od řeky se vzdálit. Tím prvním stoupáním je možno pokračovat ve směru Olší u Tišnova, Bukov, Zvole, Nové Město, Žďár a byla to zřejmě trasa, kterou se udržovalo spojení doubravnického a žďárského kláštera. Druhé stoupání nás vede přes Věchnov (zajímavé, že byl jako jedna z mála zdejších osad kolonizován Němci), Bystřici do Vítochova, s návratem ke Svratce v Dalečíně, kde na jejím horním toku je údolí přístupnější. Ve všech případech se jedná na těchto směrech o velmi stará původní osídlení. Zajímavými je několik společných znaků u obou odboček : 1. V obou případech se za takovou těžkou přírodní překážkou nachází na řece Svratce významné, z období kolonizace pocházející, sídelní středisko: poprvé Doubravník se svým klášterem, podruhé Štěpánov, středisko těžby kovů (železo, stříbro, snad i zlato). 2. V obou případech se postupující osadníci a pozdější cestující vyhnuli tehdy neprůchodným partiím dolního toku říčky Nedvědičky, strmým údolím řeky Svratky od Štěpánova do Dalečína nebo krásnému sice, ale taktéž neprůchodnému údolí říčky Bystřičky od Víru k Bystřici. Je poučné pěšky projít trasu od dnešního tábora Jitřenka k bystřické valše. Pokud turista odmítnete více než pětkrát šplhat do prudké stráně a zase padat dolů, bude se brodit řekou. Projít s nákladem na zádech, koňmo nebo vozem je vůbec nemožné. Situaci na jaře nebo po nečekaných přívalech snad není nutno zdůrazňovat. 3. V obou případech po vyjítí na vrchol svrateckého údolí nebyl problém najít vyvýšené holé místo, kde se před prvními osadníky otevřel široký pohled na mírně zvlněnou krajinu, tehdy sice hustě zarostlou pralesem, ale slibující hojnost zvěře, úrodnou půdu, dostatek vody v mnoha potocích a potůčcích, nemluvě o matně tušené přítomnosti potřebných nerostných surovin. Nad Doubravníkem je takové místo v okolí Olší a Bukova, nad Ujčovem pak vrcholek Babylon dříve nazývaný Vinohrádek. K řece se poutníci a první osadníci v obou případech vraceli jako ke kontrolnímu bodu víme přibližně, kde se nacházíme, jsme v té správné krajině. Pro větší sídlo však bylo zapotřebí najít vhodné místo. V hlubokém úzkém údolí to být nemohlo, chyběla právě ta potřebná říční terasa mimo zátopové území. Na vysokém hřebeni nad Svratkou bylo vhodné místo pro postavení hradiska, správního centra kraje, nebyly zde však dostatečné plochy pro založení polí, pro osídlení většího počtu lidí, chybělo dostatek vody pro rozvoj řemesel tedy vše, co potřebuje centrum hospodářské. Místo, kde vznikl zárodek budoucího města Bystřice bylo jedno z několika málo v prostoru, který bylo možno přehlédnout z vyvýšenin nad svrateckým údolím, bylo však jediným místem na říčce Bystřici, které umožňovalo svým charakterem i rozvoj v budoucnu, což ovšem první osadníci nemohli tušit. 15

A zde nacházíme vysvětlení podivné trasy, kterou šla děvečka Markyta z Ujčova do Bystřice. I naše město mělo poměrně nedávno jednu historickou pozdně středověkou stezku. Ještě v 50. letech 20. století se touto stezkou, zvanou Kaciřka, dalo dojít do Rozsoch. Kaciřka začínala na konci Bratrské ulice (dnes Cibulkova), kde u posledního stavení nad mlýnem byla v plotě branka. Pokračovala po vrstevnici ve stráni pod dnešními zahradami rodinných domů na ulici Krátká a po břehu mlýnského náhonu k dnešnímu koupališti. Minula Lucký mlýn, dnes zasypaný vysokým násypem stadionu, a těsně za samotou Lužánky šla přímo přes pole statku Nový Dvůr směrem k lesu Háje. Po průchodu lesem navazovala na tehdejší polní cestu, dnes asfaltovou silničku, a končila v Rozsochách pod kostelem. Svůj nezvyklý název obdržela podle zřejmě několik staletí staré ústní tradice, podle které po ní chodívali čeští bratři z Rozsoch a okolí na bohoslužby do bystřického sboru. Musela být tedy používána nejméně od první poloviny 16. století, a to úctyhodných více než 400 let. Je zajímavé, že zejména v první polovině vedla stezka pouze po soukromých pozemcích, většinou panským polem a lesem, na svém začátku dokonce dvorem stavení a brankou v plotu tohoto dvora. Přesto žádný majitel neprotestoval což dosvědčuje právě ona branka v plotě a každé jaro prošlapávaná stezka osetým a osázeným polem. Pohled od Karasína na mírně zvlněnou krajinu kolem Bystřice. Na konci dnešní Cibulkovy ulice začínala pozdně středověká stezka Kacířka. 16