předplatné 16Kč 24 Kč

hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h Čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává NESEHNUTÍ Ročník VIII/č. 25, zima 2011 předplatné 16Kč 24 Kč TÉMA: KAVKAZ SITUACE VNITŘNĚ PŘESÍDLENÝCH OSOB V GRUZII RUSKO-ABCHÁZSKÝ SPOR O VYTYČENÍ HRANIC GURAM ODISHARIA: JE LEPŠÍ ŠPATNĚ MLUVIT NEŽ DOBŘE BOJOVAT

ÚVODNÍK 2 І Vážené čtenářky a vážení čtenáři, To, že se vydání časopisu PŘES, které právě držíte v rukou, zabývá z velké části Kavkazem, není náhoda. NESEHNUTÍ totiž v letošním roce zahájilo nové aktivity na podporu rozvoje občanských iniciativ a neziskových organizací v Gruzii a Abcházii. Uvnitř tohoto čísla si můžete přečíst například autentickou reportáž o vzdělávacích seminářích, které jsme pro občanské aktivisty a aktivistky, ale i lidi působící v nezávislých médiích na jaře uspořádali v Tbilisi a Suchumi. Šesti organizacím jsme následně zprostředkovali finance pro uskutečnění menších, tematicky rozmanitých projektů díky tomu probíhá v Gruzii kampaň proti komerční výstavbě na bulváru v centru města Batumi, vzdělávací projekt proti školní šikaně a násilí učitelů vůči dětem v Tbilisi a podpora uprchlíků v regionu Imereti a jejich zapojení do rozhodování na místní úrovni. V Abcházii vzniká platforma na podporu dobrovolnictví, probíhá projekt na ochranu přírody v abchazských horách a děti se účastní vzdělávacího programu o bezpečnosti na silnicích. Kromě toho v říjnu přijely koordinátorky uvedených projektů na desetidenní studijní pobyt do České republiky. Na tom, že jsme pro ně připravili celou řadu schůzek v neziskových organizacích, návštěvy v redakcích novin a televize či celodenní exkurzi do centra ekologických projektů v Hostětíně, není asi nic zvláštního. Méně obvyklé je, že se společně s tuzemskými studentkami a studenty zúčastnily třídenní víkendové školy na témata týkající se občanské společnosti, médií, vědy a ekonomiky (reflexe několika z 16 lektorů víkendové školy připravujeme do příštího čísla PŘESu). Vystoupení v přímém přenosu zpravodajské relace České televize pro ně bylo jistě také zajímavým zážitkem. Co nám ale ještě dlouho bude vyvolávat spokojený úsměv na rtech je fakt, že se počáteční vzájemná ostražitost a nejistota Gruzínek a Abcházek postupně změnila nejen v zájem o navázání spolupráce, ale možná i v přátelství. Věříme, že si po přečtení tohoto čísla časopisu budete společně s námi přát, aby je v tom jejich krajané a krajanky následovali. Zdaleka ne všechny články tohoto čísla jsou ale jen o naší činnosti na Kavkaze dozvíte se také, jak vznikly tamní konflikty týkající se území Abcházie a Jižní Osetie, a poodhalíme Vám rovněž situaci uprchlíků v regionu; rozhovory s rozvojovými a humanitárními pracovníky a pracovnicemi Vám osvětlí, jak v oblasti pomáhají uprchlíkům (a nejen jim) Člověk v tísni a Norský uprchlický výbor. Pro tematické zpestření jsme přidali i příjemné čtení o alternativní hudební scéně v Gruzii. Kromě toho se věnujeme také pravidelným rubrikám, jako je profil slavného uprchlíka či zákulisní novinky a reflexe z projektu Mulitkulti Challenge: Accepted. Zajímavé a příjemné čtení Vám přeje Martin Hyťha Koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze OBSAH Alternativní zpravodajství Téma: Kavkaz Abcházie, Gruzie, Osetie: Kdo, Kdy, Kde a Proč? Situace vnitřně přesídlených osob v Gruzii Manana Dardžania: Všechno závisí na tom, kam se Gruzie vydá, jaká země to bude (rozhovor) Petr Kostohryz: Těžko si představit jinou podobně naplňující práci (rozhovor) Jak udělat seminář na Kavkaze (reflexe) Slavní uprchlíci/uprchlice Guram Odisharia: je lepší špatně mluvit než dobře bojovat Analýza Rusko-abcházský spor o vytyčení hranic Kultura Přehled nad Gruzínskou alternativní hudbou Multikulti Challenge: Accepted! Nahlédněte pod pokličku projektu Workshopy na školách zkušenost, pozitiva a úskalí (reflexe) Představujeme Člověk v tísni a jeho aktivity na Kavkaze 3 4 7 8 10 14 17 18 20 22 22 24

BRAZÍLIA: SPOMALENIE ODLESŇOVANIA, VRAŽDY OCHRANÁROV A OBRIA HYDROELEKTRÁREŇ V roku 2010 sa v Brazílií odlesnilo 6,5 tisíc km 2 dažďového pralesa, čo bolo najmenej od roku 1988. Naďalej tak trvá klesajúci trend, začatý roku 2004, od kedy klesla ročná ťažba o 21 tisíc km 2 (len pre porovnanie, rozloha celého Jihomoravského kraja je 7,2 tis. km 2 ). Problémy s ochranou daždových pralesov všaj naďalej pretrvávajú, brazílska vláda nemá prakticky kontrolu nad niektorými oblasťami postihnutými nelegálnym odlesňovaním. Časté sú tam útoky na ochranárov, od roku 1988 bolo zavraždených vyše tisíc ľudí pre ich aktivity pri ochrane krajiny. V máji tohto roku bol zastrelený manželský pár José Cláudio Ribeiro da Silva a Maria do Espírito Santo. Dvojica vyše 15 rokov viedla kampaň proti nelegélnym drevorubačom, chovateľom dobytka a producentom dreveného uhlia. Krátko po ich vražde nasledovali vraždy ďalších piatych roľníckych aktivistov. Pozitívnou správou z oblasti je súdne zastavenie výstavby kontroverznej hydroelektrárne Belo Monte, ktorá po dokončení mala byť rozlohou tretia najväčšia na svete. Zaplavených malo byť 668 km 2, z toho 400 km 2 pralesa a vysídlených 20 000 ľudí a to prevažne pôvodných obyvateľov Brazílie. Následne sa podla odhadov malo za elektrárňou do oblasti prisťahovať 100 000 ľudí, čo vyvolalo obavy z nárastu sociálneho napätia a zhoršenia situácie pôvodného obyvateľstva v oblasti, nevraviac o negatívnych enviromentálnych dopadoch. Zdroje: guardian.co.uk, amazonwatch.org, mongabay.com V ABCHÁZII PROBĚHLY PŘEDČASNÉ PREZIDENTSKÉ VOLBY Po náhlé smrti Sergeje Bagapše, který byl prezidentem Abcházie od roku 2004, byly v této zemi s problematickým mezinárodním statutem a jen 150 tisíci registrovanými voliči na 26. srpna vyhlášeny předčasné prezidentské volby. Na hlasovacích lístcích se objevili tři kandidáti: Alexandr Ankvab, dosavadní viceprezident, premiér Sergej Šamba a jediný opoziční kandidát Raul Chadžimba. Ačkoliv odborníci očekávali spíše těsný výsledek hlasování přinejmenším mezi dvěma představiteli vládního režimu, Alexandr Ankvab překvapivě vyhrál již v prvním kole se ziskem téměř 55 procent hlasů. Veřejnost zřejmě reagovala na jeho vize o boji s korupcí a zločinností, nakolik bude jeho výhra výhrou i pro abchazskou společnost zatím nelze spolehlivě říci. Ovšem Ankvabovy sympatie k autoritářskému způsobu vládnutí nevěští nic dobrého. Hned po volbách Ankvab například prohlásil na adresu médií, že je ve složité poválečné době třeba v lidech zasívat naději, a ne neustále hovořit o tom, že je všechno špatně, nebo že vnímá velký rozdíl mezi svobodou slova a bezuzdností. Gruzie pochopitelně volby kritizovala a vyzvala mezinárodní společenství, aby je odsoudilo. A co na to svět? Zatímco ruský prezident Medveděv telefonicky gratuloval Ankvabovi ještě před oficiálním vyhlášením výsledků, Evropská unie prohlásila volby za nelegitimní a jejich výsledky neuznala. Americký senát navíc přijal rezoluci, v níž se o Abcházii hovoří jako o nedílné součásti Gruzie okupované Ruskou federací. Objevují se však i názory, že Rusko jen využívá obtížnou situaci abchazského obyvatelstva, které touží po nezávislosti. Faktem je, že Abcházie je již bezmála 20 let mimo kontrolu Gruzie a funguje de facto jako nezávislý stát, byť pod velkým ekonomickým i politickým tlakem ze strany svých sousedů. Zdroje: aktualne.cz, kavkaz-uzel.ru, ceskatelevize.cz, thecommentator.com, apsnypress.info, ruvr.ru, wikipedia.org ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ UPRCHLICKÁ KRIZE V AFRICKÉM ROHU SE ZHORŠUJE Somálský poloostrov se dlouhodobě řadí mezi oblasti stižené vleklou humanitární krizí. Ze Somálska, které je posledních 20 let zatíženo konfliktem, vlnami hladomoru a rozvrácenou státní infrastrukturou, uprchla již více než čtvrtina z jeho celkové 7,5 milionové populace. Jen během první poloviny roku 2011 přitom dle zpráv UNHCR ze země uprchlo do sousední Keni a Etiopie téměř 140 tisíc osob. Tito uprchlíci, kteří přežijí náročnou cestu k hranici Somálska trvající i několik týdnů, přicházejí do uprchlických táborů zcela podvyživení, dehydratovaní a vyčerpaní. Etiopie je přitom aktuálně pod náporem uprchlické vlny rovněž ze sousedního súdánského státu Modrý Nil, kde v září roku 2011 eskalovalo násilí po více než 6 letech, kdy byla ukončena občanská válka mezi severní a jižní částí Súdánu. V zemi, která leží na severní straně u hranice mezi Súdánem a nově vzniklým státem Jižní Súdán, byl vyhlášen výjimečný stav a panuje obava, že občanská válka se odsud rozšíří i do dalších částí země. Do sousední Etiopie přitom před zhoršujícím se násilím jen za první týden konfliktu uprchlo téměř 20 tisíc lidí, přičemž další přicházejí. UNHCR, který spolu s neziskovými organizacemi v oblasti pomáhá, volá po ukončení násilností a předejití další uprchlické a humanitární krizi v oblasti. Je však otázkou, zda se nestabilní situaci v Súdánu podaří zklidnit a oblast Modrého Nilu se nestane dějištěm dalšího vleklého konfliktu a lidské tragédie. + Zdroj: www.unhcr.org Africký roh. Zdroj: archdeaconinthedales.blogspot.com.

TÉMA ABCHÁZIE, GRUZIE, OSETIE: KDO, KDY, KDE A PROČ? 4 І Kavkaz. Zajímavý kus světa zbožňovaný cestovateli a cestovatelkami nejen pro své překrásné hory, historické památky a pobřeží Černého moře, ale také pro velice přátelské a pohostinné obyvatele. Možná tím spíš se divíme, proč se právě několik oblastí Kavkazu po dlouhá léta nachází v politickém i mezilidském napětí a konfliktech, které ať už jsou způsobeny předsudky a netolerancí obyčejných lidí, nebo jsou jen cynickou mocenskou hrou politiků neprodukují nic lepšího než utrpení a bídu. Když se podíváme na etnickou mapu Kavkazu, pochopíme, proč je situace komplikovaná a nepřehledná. Kvůli složitému hornatému terénu byly od sebe jednotlivé skupiny obyvatelstva již od dávných dob značně oddělené, což podporovalo rozvoj etnické pestrosti, včetně vývoje mnoha jazyků. Zabývat se historií a současností celého Kavkazu by vydalo na sice nesmírně zajímavou, ale nebezpečně těžkou knihu přeci jen na území o rozloze, jako má Rumunsko, žije na tři desítky různých etnik. Proto se v tomto příspěvku zaměřím pouze na tu část, která je dnes na oficiálních mapách vyznačena pod názvem Gruzie. Zde se nacházejí dvě oblasti, které otevřeně usilují o samostatnost a nezávislost na Gruzii a do jisté míry se jim to i daří: Abcházie a Jižní Osetie. ABCHÁZIE: VĚČNÁ POTRAVA VELKÝCH ŘÍŠÍ Historicky vzato Abcházie po většinu své existence zápolila s nátlaky okolních velkých říší, které z ní zpravidla prostě učinily součást svého území. Výjimkou bylo hlavně období od 9. do 15. století, kdy abchazští a gruzínští králové usilovali o sjednocení širšího území jižního Kavkazu do společného státu. Jinak se ale Abcházie postupně zmocňovaly Římská říše, Byzantská říše, Osmanská říše, Rusko a nakonec Sovětský svaz, který nejen v tomto regionu hýbal dějinami 20. století. V roce 1921 byla utvořena federace Abcházské a Gruzínské sovětské socialistické republiky (SSR), již o rok později se k nim připojila Arménie a Ázerbájdžán a společně utvořili Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku. Ta vzápětí s Ruskou, Ukrajinskou a Běloruskou SSR utvořila Sovětský svaz. Po přijetí nové sovětské ústavy v roce 1931 byl ale Abcházské SSR odňat status svazové republiky a pro tamní obyvatelstvo nastaly těžké časy. Mapa Gruzie. Zdroj: wikipedia.com.

І 5 PRAMENY ZÁŠTI V DOBÁCH SOVĚTSKÉHO SVAZU Hlavnímu představiteli zrušené Abchazské SSR Nestoru Lakobovi se sice ještě několik let dařilo udržovat částečnou nezávislost a pro Abcházii přijatelné podmínky, ale po jeho nevyjasněném úmrtí v roce 1936 Stalin ve spolupráci s dalším brutálním vrahem Lavrentijem Berijou 1 nastolili v Abcházii teror. V podstatě metodou etnické čistky nahradili naprostou většinu politických představitelů a dalších významných činitelů Gruzíny a zahájili násilnou asimilaci abcházského obyvatelstva, zejména prostřednictvím jazykových restrikcí: byla zavedena gruzínská abeceda, zákaz školního vyučování v abcházském jazyce, bylo zrušeno rozhlasové vysílání i noviny v abchazštině a dokonce platil i zákaz používání tohoto jazyka na veřejnosti. Do Abcházie byly kromě toho přesídlovány desetitisíce zemědělců ze západní Gruzie. Ve chvíli, kdy demografické inženýrství narazilo na nedostatek zemědělské půdy, Stalin jednoduše rozhodl o deportaci celých vesnic obývaných řeckými a tureckými menšinami do Kazachstánu a dalších oblastí Střední Asie. Do těchto vysídlených vesnic byli vzápětí nastěhováni Gruzíni. V plánu byly údajně i deportace Abcházců, k nim už ale nedošlo. Ačkoliv bylo pogruzínšťování abcházského obyvatelstva součástí širší sovětské politiky asimilace etnických menšin, neoddiskutovatelná část odpovědnosti ležela nejen na Moskvě, ale i na Tbilisi. A právě z toho pramení vnímání problému samotnými Abcházci: Berija i Stalin byli oba Gruzíni, v Abcházii docházelo k pogruzínšťování a ne porušťování a přibývající počty nově příchozích Gruzínů šly ruku v ruce s potlačováním abcházské kulturní identity i reálné politické moci. Berija se Stalinem tak položili pevné základy pro pozdější eskalaci abcházskogruzínského konfliktu na přelomu 80. a 90. let. OD ÚMRTÍ DVOU ŘEZNÍKŮ KE SNAHÁM O AUTONOMII Po smrti Stalina a popravě Beriji v roce 1953 došlo i k částečnému uvolnění poměrů v Abcházii. Na vedoucí pozice se začali vracet Abcházci a došlo i k rehabilitaci abcházského jazyka, když začal být opět vyučován ve školách a stal se dokonce jedním z úředních jazyků. Abcházci postupně převzali moc, a i když početně v rámci obyvatelstva tvořili menšinu, začali aktivně usilovat o jistou míru autonomie. Nebylo až tak důležité, jestli vznikne samostatná Abcházská SSR nebo bude Abcházie přičleněna k sovětskému Rusku ostatně ani jeden z návrhů vyslyšen nebyl. Když se Sovětský svaz drolil, vůle Abcházců k autonomii sílila. Kontroverzní záměr gruzínské univerzity sídlící v Tbilisi otevřít v Suchumi, hlavním městě Abcházie, svoji pobočku a nahradit tak dosavadní gruzínskojazyčnou větev suchumské univerzity spustil v roce 1989 masové demonstrace Abcházců i Gruzínů. Ty přerostly v několikadenní ozbrojené boje následované vlnou oboustranné mobilizace. Mnohatisícové pochody obyvatel západní Gruzie a Abcházců, které vyvrcholily (setkáním obou stran) na mostě nedaleko města Ochamchira [město na východě Abcházie pozn. red.], hrozily přerůst v občanskou válku, čemuž tehdy ještě zabránila Rudá armáda. Ostatně ani jedna ze stran se v tu dobu necítila dostatečně připravená na konflikt. VÁLKA ZA NEZÁVISLOST V roce 1991 byla vyhlášena samostatnost Gruzie, politika nacionalistického prezidenta Gamsachurdii však nepočítala s autonomií pro žádnou oblast. Sotva Gruzie přijala ústavu, která deklarovala unitární stát, Abcházie vedená Vladislavem Ardzinbou vyhlásila v červenci 1992 úplnou nezávislost. Vzápětí došlo v Gruzii k výměně režimu moci se ujal Eduard Ševardnadze a následovalo vojenské tažení na Suchumi, které mělo za cíl nastolit pořádek a zajistit územní celistvost Gruzie. Abcházské defenzivě přispěchali na pomoc dobrovolníci nacionalistické Konfederace horských národů Kavkazu, která sdružovala různé kavkazské národy, například Čečence, Osety, Čerkesy nebo Kabardince. Ani s nimi by se ale samostatná Abcházie asi neubránila, kdyby včas nepožádala o pomoc Rusko. Jelcin sice nejprve zprostředkoval mírové jednání v Moskvě, ale jelikož se na něm nepodařilo dohodnout to nejdůležitější tedy vzájemné postavení Abcházie a Gruzie boje pokračovaly s podporou ruské armády na abcházské straně. V létě 1993 byla sice podepsána dohoda o stažení gruzínských i severokavkazských vojenských jednotek z Abcházie, ale nestalo se tak a o dva měsíce později Abcházci za pomoci ruské armády vytlačili gruzínskou armádu až za řeku Inguri, která dnes tvoří hranici mezi Gruzií a Abcházií (gruzínskou stranou nazývanou jako administrativní hranice ). Hned po převzetí moci Abcházci začaly masakry civilistů, zejména v Suchumi. Během etnických čistek, na kterých se mimo jiné podílely severokavkazské jednotky pod vedením neblaze proslulého teroristy Šamila Basajeva, bylo pozabíjeno až 30 tisíc lidí, převážně Gruzínů. Dalších asi 250 tisíc uprchlo do Gruzie, kde valná většina z nich zůstala dodnes. JIŽNÍ OSETIE: OŽIVLÝ NÁROD NEBO RUSKÁ HRAČKA? Území dnešní Jižní Osetie bylo nejprve součástí království podřízeného Perské říši, na konci 18. století přešlo pod území Ruska. Teprve poté se začala formovat osetinská identita z jednotlivých klanů. Kolem roku 1920 se objevily první gruzínsko-osetinské spory, byly však tvrdě potlačeny gruzínskou národní gardou a brzy poté byla Jižní Osetie začleněna do Gruzínské SSR jako autonomní oblast. Toto začlenění částečnou nezávislost umožňovalo a kupříkladu osetština se běžně učila ve školách. Jihoosetská lidová fronta v roce 1989 požadovala posun od autonomní oblasti k autonomní republice v rámci Gruzie, tedy stejné postavení, jako měla Abcházie či Adžarie. Gruzie však naopak zrušila autonomii Jižní Osetie úplně. To vedlo k vyhlášení nezávislé republiky, uspořádání voleb a válce, v níž se vojska obou stran dopouštěla zvěrstev na civilním obyvatelstvu, pročež 100 tisíc Osetinců uteklo do Severní Osetie a 23 tisíc Gruzínců do Gruzie. V roce 1992 Gruzie souhlasila s příměřím, aby se vyhnula rozsáhlé konfrontaci s Ruskem, a po jednáních uzavřela s Jižní Osetií dohodu o neútočení. OZBROJENÝ KONFLIKT V ROCE 2008 A ČÁSTEČNÉ UZNÁNÍ Sotva v srpnu 2008 znovu vzplanuly boje mezi gruzínskou a jihoosetskou armádou, ze severu na pomoc přispěchalo Rusko. Gruzie se ale rozhodla dobýt největší jihoosetinské město Cchinvali, což vedlo k reakci ruské armády TÉMA

TÉMA příležitostně útočící i na cíle v Gruzii mimo území Jižní Osetie proto se také často hovoří o rusko-gruzínském konfliktu. Celou čtrnáctidenní válku provázelo ve velké míře násilí na civilistech, jehož se dopouštěly všechny zúčastněné strany. Důsledkem byla také nová vlna asi 30 tisíc uprchlíků směřujících do Gruzie. Jihoosetská armáda vzápětí zlikvidovala gruzínské vesnice v dostatečné míře na to, aby velké části gruzínských uprchlíků efektivně zabránila v návratu. Nastalé situace využila také Abcházie a zaútočila na pozice v Kodorské soutěsce v podstatě jižní vstupní bráně do Abcházie, dosud obsazené gruzínskou armádou, která se bez většího odporu stáhla. Po 14 dnech od prvního výstřelu byla mezi všemi zúčastněnými stranami podepsána mírová dohoda. Velmi brzy po konfliktu Rusko oficiálně uznalo Abcházii a Jižní Osetii jako nezávislé státy, následovala jej Nikaragua, Venezuela a také tichomořský ostrov Nauru. Nabízí se otázka, kdy byl naposledy někdo z Nauru v Jižní Osetii či naopak, a některé zdroje hovoří o tom, že uznání bylo spojeno s finanční pomocí od Ruska ve výši 50 milionů dolarů, což činí v přepočtu více než 80.000 Kč na každého naurského obyvatele. Naopak především Evropská unie a Spojené státy americké podporují tzv. územní celistvost Gruzie, stejně jako Česká republika, která kromě tiskových prohlášení ministerstva zahraničních věcí dodává Gruzii raketomety, houfnice, tanky, bitevní letouny a munici. Zajímavé ale je, že podle výsledků nezávislé vyšetřovací komise Evropské unie konflikt v roce 2008 vyvolala Gruzie, i když Rusko přispělo k jeho eskalaci. SOUČASNOST, ZÁVISLOST A BUDOUCNOST Abcházie i Jižní Osetie v současné době fungují nezávisle na Gruzii, ale už jen vzhledem k nedostatku jiných 6 І geografických sousedů se nemohou vyhnout závislosti na Rusku, které obě země finančně podporuje, jejich obyvatelům ochotně vydává ruské pasy a jistě by je podpořilo i vojensky, pokud by došlo k obnovení násilných interakcí s Gruzií. Abcházie i Jižní Osetie se snaží prezentovat jako moderní země směřující k funkční demokracii. Ovšem zhlédnutí reportáže z oslav vyhlášení jihoosetinské nezávislosti, kde slova ministra zahraničí Murata Džioeva o vyhlášení státu odpovídajícího mezinárodnímu právu skoro nejsou slyšet přes střelbu ze samopalů, nutně vyvolává úsměv na rtech. Zatímco v Jižní Osetii lze pozorovat významné tendence k tomu, aby se stejně jako Severní Osetie stala součástí Ruska, Abcházie by nejraději svoji nezávislost posílila. Díky atraktivnímu černomořskému pobřeží, které má ekonomický potenciál v rozvoji turistického ruchu, to nemusí být úplně nereálné. Oproti tomu Jižní Osetie, kde v podstatě jediné spojení se světem umožňuje Rokský tunel vedoucí skrz horský hřeben do Ruska, příliš možností ke svému nezávislému rozvoji nemá. 1 Martin Hyťha Koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze Lavrentij Berija byl ve 30. letech jedním z vykonavatelů stalinových čistek v Sovětském svazu. Po Stalinově smrti v roce 1953 usiloval o zisk jeho postu, brzy však byl vytlačen Nikitou Chruščevem a následně popraven. Zničená vládní budova v Suchumi stále připomíná válečný konflikt v roce 1993. Foto: Milan Štefanec.

І 7 SITUACE VNITŘNĚ PŘESÍDLENÝCH OSOB V GRUZII ANALÝZA Malý čečenský uprchlík v Baku ve školce. Foto: Petr Kostohryz. Gruzínská republika, jež se od vyhlášení své nezávislosti v roce 1991 potýkala s válečnými konflikty v separatistických republikách Abcházii a Jižní Osetii, se dodnes nedokázala vyrovnat s následky vysídlení statisíců osob gruzínské národnosti z postižených území. Uvedené války totiž vyhnaly z domovů až 300.000 lidí, především z Abcházie, z nichž až 250.000 hledalo nové domovy na různých místech Gruzie a začínalo zde život doslova od nuly. Běženci se postupně usazovali ve větších městech jako Tbilisi, Gori, Mccheta, obydlovali staré hotely, rekreační objekty a ubytovny, ve kterých vznikala dočasná společná ubytovací centra. Uvedený počet vnitřně přesídlených osob je vzhledem k celkovému počtu obyvatel Gruzie (k roku 2009 se uvádí 4.300.000 obyvatel) vysoký a představuje téměř šest procent celkového počtu obyvatel. Další ranou byl válečný konflikt v Jižní Osetii v srpnu 2008, v jehož důsledku přibylo dalších 26.000 běženců z hlavního města Cchinvali a z gruzínských vesnic cchinvalského regionu. Tito noví běženci zpočátku přežívali v prostorách starých škol a uzavřených fabrik, avšak dík y štědré finanční pomoci ze zahraničí a reakci ze strany státu byli poměrně rychle ubytováni v náhradních domech či bytech. Pro gruzínskou vládu bylo zabezpečení bydlení pro běžence prioritou, proto byla velmi rychle zahájena rozsáhlá výstavba nových vesnic a bytů ve starých nevyužitých objektech, i když o kvalitě těchto rychlostaveb lze samozřejmě pochybovat. Typickým příkladem je vesnice Cerovani, vzdálená 20 km od hlavního města, kde vzniklo více než 2.000 nových nepodsklepených minidomků o rozloze 55m 2 s vlastním přívodem vody a plynu a s malou zahrádkou. Zatímco noví běženci našli poměrně rychle nový domov, na ty staré z první vlny se pozapomnělo. V podstatě až do dnešních dnů, tedy více než dvacet let, přebývá řada z nich v nevyhovujících prostorách v dočasných ubytovacích centrech; jsou bez práce, bez peněz a bez vidiny lepší budoucnosti. Zhruba před šesti lety vydala gruzínská vláda rozhodnutí o postupném uvolňování budov obsazených běženci, zejména pak těch, o něž projevili zájem soukromí investoři. Běženci měli možnost získat kompenzaci ve výši 10.000 USD nebo přijmout náhradní bydlení v odlehlejších regionech. Vystěhovávání běženců probíhá i v posledních měsících a zřejmě největší rozruch vzbudilo v první polovině srpna uvolňování kdysi luxusního hotelu Abchazia v centru Tbilisi, v němž bylo ve zcela nevyhovujících podmínkách ubytováno 250 rodin z Cchinvali. Sám hotel je dnes v dezolátním stavu, ale nachází se na jedné z hlavních tříd města a již delší dobu je v soukromém vlastnictví. I zde dostali běženci na výběr buď přijmou za uvolnění místností kompenzaci ve výši 10.000 USD a sami si najdou ubytování, nebo se přestěhují do ubytovny bývalé cementárny ve městě Rustavi, která se pro běžence právě rekonstruuje. Jisté je, že běženci jsou nespokojeni výše kompenzace je malá, nestačí na pořízení vlastního bydlení, a navíc není jasné, zda v případě přestěhování do další ubytovny neztratí běženci definitivně nárok na případnou kompenzaci v budoucnu. Běžence podporuje řada nevládních organizací, zorganizovali již několik demonstrací před ministerstvem pro záležitosti běženců a už plánují další. Zatím, zdá se, zbytečně Na pomoci běžencům v Gruzii se významně podílí i Česká republika, která podporuje projekty českých nevládních organizací, zejména z programu zahraniční rozvojové spolupráce a transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Od roku 2006 působí v Gruzii i Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), jejíž aktivity jsou v rámci transformační spolupráce zaměřeny na vzdělávání pracovníků nevládních organizací pracujících s vnitřně přesídlenými osobami. V roce 2009 se OPU podílela - v rámci tříletého programu rekonstrukční a rozvojové pomoci Gruzii - na vybudování vzdělávacích a poradenských center v Gori a Tbilisi, ve kterých probíhala výuka angličtiny a práce na PC a k dispozici byl běžencům právní a sociální poradce. Z projektů zahraniční rozvojové spolupráce MVČR a MZV ČR bylo rovněž podpořeno jedenáct podnikatelských záměrů drobných podnikatelů z řad běženců. Hana Natidzeová Organizace pro pomoc uprchlíkům Brno Autorka pracuje jako vedoucí kanceláře OPU Brno a přímo se podílí na realizaci aktivit v Gruzii

rozhovor MANANA DARDŽANIA: VŠECHNO ZÁVISÍ NA TOM, KAM SE GRUZIE VYDÁ, JAKÁ ZEMĚ TO BUDE PostFactum je gruzínská nevládní organizace asociace novinářů, která byla založena v roce 2002 v Tbilisi. Její zakladatelé jsou Gruzíni, kteří byli nuceni odejít z Abcházie po válce s Gruzií v roce 1992. V Tbilisi začali nový život a pokračovali v původní profesi. Jejich osobní zkušenost je přitom dovedla k záměru práce s lidmi, kteří s nimi sdílejí stejný osud, tedy uprchlíky a vnitřně přesídlenými osobami poukazují na jejich práva a vytvářejí jim možnosti integrace. Organizace vytvořila pro lidi přesídlené z Abcházie a Jižní Osetie, kteří v Gruzii většinou žijí v uzavřených komunitách, místní radiové sítě a rozhlasová studia, které jim dávají příležitost účastnit se veřejných diskusí o existujících sociálně-ekonomických problémech a mobilizovat se k jejich řešení. PostFactum také provádí vzdělávání těchto osob (školení v oblasti lidských práv, rozvoj dovedností) a kromě časopisů vydává také řadu vzdělávacích materiálů. S ředitelkou organizace, Mananou Dardžania, jsme hovořili o jejích osobních zkušenostech z pozice uprchlíka (do války s Gruzií žila v abcházském Suchumi), perspektivách řešení konfliktu Gruzie a Abcházie i o situaci uprchlíků v Gruzii, na jejímž zlepšení se svými aktivitami podílí také organizace, v jejímž čele stojí. Proč jste se ve své činnosti zaměřili na integraci osob násilně přestěhovaných z Abcházie? Je to už osmnáct let od doby, kdy k násilnému přesídlení došlo. Není možné žít v závislosti a pořád čekat za rok se vrátíme, za dva roky se vrátíme. Je to součást psychiky vyhnání, lidé žili a bohužel mnozí stále žijí minulostí, žijí v očekávání návratu. Napomohla tomu i vláda, která (stejně jako vždycky všechny vlády) prohlašuje, že to území získá nazpět, silou nebo mírovou cestou. V komunitě Gruzínů vysídlených z Abcházie máme lidi kolegy, příbuzné, kteří si pamatují a znají dobré stránky našeho soužití s Abchazy. Jsme zaměřeni mírumilovně, stavíme mosty důvěry mezi jednotlivými skupinami ve společnosti. V principu už vláda tuto rétoriku také nepotřebuje, protože po událostech ze srpna 2008 1 i ti nejnenapravitelnější aktivisté vidí, že návrat lidí a návrat Abcházie do Gruzie je velmi zdlouhavý proces a že i výsledky, ty křehké mosty, které postavili lidé a nevládní sektory, jsou dnes bohužel zničeny. Lidé mé generace si ještě pamatují ty roky, kdy jsme [Gruzíni a Abcházci pozn. red.] žili pospolu. Ano, byly rozpory, ale to nám nebránilo udržovat příbuzenské vztahy, mít přátele Zejména v prvních letech, kdy probíhala naše [uprchlíků z Abcházie pozn. red.] neformální setkání, byla v lidech cítit obrovská nostalgie. Když pracujeme v tzv. kolektivních centrech, kde žijí běženci, ptala jsem se malých dětí, které se narodily už tady, odkud jsou, udiveně se na mě dívaly: Z Tbilisi. Co ta teta od nás chce? Když jsem se pak ptala rodičů, říkali: Víte, děti velmi divně přijímají, když vzpomínáme na Gagru, na Suchumi [abcházská města pozn. red.]. Dívají se po sobě a ptají se: Proč rodiče pořád připomínají ta města? Co to je? A my jim odpovídáme: Víš, to je hodně hraček, velký dům, 8 І hodně peněz; je to minulost rodičů, kteří zřejmě příliš často vzpomínají, že v dřívějším životě měli velký dům. A tohle je útočiště, kde teď jsou. Děti by tam určitě měly hodně hraček a jiné možnosti. Je to taková pohádka, která je vlastně pro rodiče a ne pro děti. Jak vnímáte nyní vztahy mezi Gruzíny a Abchazy? Tyto národy za sebou mají 2 války, vysídlování, vraždy, na druhou stranu vedle sebe žily stovky let Měla jsem šéfredaktora, který byl Abchaz. Nehledíce na to, že byl můj nadřízený, jsme se přátelili. Byl dost liberální, nebyl radikál. Často jsme nacházeli společný jazyk a on mi řekl: Neumíš si představit, jak je nám blízká Gruzie a Gruzíni. Ale proč se na nás Gruzie dívá svrchu a nebere v úvahu naše zájmy? Kdyby je brala v úvahu, lepší přátele než Abchaze by neměla. Takové rozhovory měly podklad, protože naše národy se během staletí sblížily máme stejné tradice, stejné vnímání světa, názory. Jednou se strhla rvačka mezi Abchazy a Gruzíny. Bylo to v malinkém městě a hned se rozneslo, že se perou Abchazové s Gruzíny. Lidé se sběhli, z vedlejších ulic přišli oběma stranám rvačky na pomoc. A co se stalo? Byli si tak podobní, že bylo těžké rozlišit, kdo je Gruzín a kdo Abchaz. Proto se jedni rozhodli do pasu se svléknout, aby nemlátili ty svoje, protože všichni se navzájem neznali. V Abcházii mají teď lidé úplně jiné názory. Snažili se přiblížit k Rusku a mají z dnešní situace velkou radost. Budou raději trpět pod Ruskem, než žít neustále ve strachu, že jejich děti nebudou mít žádnou budoucnost. Mnoho Abchazů si myslí, že teď, v dnešní situaci, má jejich země víc záruk. Neřekla bych, že jsou ruské záruky stoprocentní, protože je těžké pochopit i Rusko, jaký krok udělá Manana Dardžania v rozhovoru s Petruškou Šustrovou. Foto: Martin Hyťha.

І 9 v nejbližší budoucnosti. Přece jen ale nabízí nějakou možnost rozvoje. Všechno závisí na tom, kam se vydá Gruzie, jaká to bude země. Bude-li skutečně demokratická, nebo zda je to pouze hodnota, kterou deklarujeme, ale která zde ve skutečnosti neexistuje. V roce 1992 Abcházie vyhlásila nezávislost a Gruzie ji poté napadla. Díky podpoře Ruska a ekonomické krizi v Gruzii abcházská vojska vytlačila Gruzíny z území. Válku doprovázela etnická čistka, kolik bylo z Abcházie do Gruzie přesídleno Gruzínů? Napřed to bylo 300 tisíc, všude se to číslo objevovalo. Časem se to ale změnilo. Řada lidí nezůstala v Gruzii. Mnozí odjeli do Ruska. A pak se uprchlíci z galského okresu, to je zemědělský okres u gruzínské hranice, začali vracet do Abcházie, bez nějaké záruky bezpečnosti, protože je tam půda, dá se sklidit úroda, uživit se. Teď je v Gruzii podle nových údajů přes 200 tisíc uprchlíků-gruzínů z Abcházie. Jsou zde také uprchlíci z nové vlny po konfliktu v roce 2008, z cchinvalského okresu [okres v Jižní Osetii pozn. red], ale těch je mnohem méně než uprchlíků z Abcházie. Co se s gruzínskými uprchlíky z Abcházie stalo, když na začátku 90. let přišli? Kde žili? Tehdejší nařízení prezidenta Ševardnadzeho znělo, že všechny státní budovy, které dříve sloužily jako rekreační zařízení, dostanou uprchlíci. Jednalo se ozdravovny, ubytovny, ale i lepší hotely, nacházející se po celé Gruzii. Byla to doba, kdy byla země v rozkladu. Hotely nikdo nepotřeboval, do Gruzie nejezdili hosté ani turisté. Lidé se tam tedy chudě a bídně nastěhovali. Zachraňovala nás humanitární pomoc, která přicházela v nejistém množství. Žili jsme tam jako v provizorních útočištích tyto budovy, hotely a rekreační zařízení nebyly připraveny na tak dlouhodobé využití. Postupně všechny dosluhovaly, ačkoli mezinárodní organizace se podílely na překládání střech, kanalizaci, na všelijakých opravách. Tady v Tbilisi jsme měli hotel Iberia, v centru města. Každý, kdo jde kolem nejen uprchlíci to pamatuje. Byla to připomínka, že dokud existuje tento hotel, existují uprchlíci a postavení země není dobré. Pak vymysleli strategii, vládní program pro integraci. Fakticky se na této strategii podílel nevládní sektor v regionech i v Tbilisi. Byly to hlavně uprchlické organizace, naše organizace se podílela také. Setkávali jsme se s lidmi, monitorovali jsme, kde by chtěli žít, v jakých podmínkách, jaká zařízení by si přáli. A lidé rádi odpovídali. Každý měl svou představu, ale hlavně zdůrazňovali, že je důležitá střecha nad hlavou a zaměstnanost, že není práce. Lidé z Abcházie, kteří jsou tady, dodnes velmi často zdůrazňují, že měli v dřívějším životě, když ještě žili v Abcházii, nějakou funkci a materiální možnosti měli dům a dokázali třeba prodávat chleba nebo něco takového. Lidé se přes to přenesli, aspoň nějak se zařídili, ale práce stejně není. Hlavně vyrostla nová generace, která už ukončila školy, má odbornost, ale práci přesto sehnat nemohou. Ve strategii se zaměstnanost brala v úvahu. Bohužel poslední moment už na nás nezáležel a strategie integrace se proměnila ve strategii rozsídlení. Pouze na spokojenost s bydlením. A teď už to není strategie rozsídlení, ale prostě strategie vysídlení těch lidí z budov, kam byli umístěni po svém příchodu hlavně těch budov, na kterých má zájem vláda, které chce prodat. Jakmile se objeví investor, uprchlíci jsou z těchto budov vystěhováváni. rozhovor Porušují se tak práva zakotvená v zákoně o uprchlících. K poslednímu vysídlení došlo v zimě v Apjuše, lidi tam chtěli vystěhovat v předvečer Nového roku, pak to posunuli o patnáct dní opozice se o to zasadila. A někdy kolem 20. ledna začali lidi vystěhovávat. Ve strategii se přikazuje, že člověku se má dát bydlení podle jeho volby a že jestli nechce tam, kam mu navrhují, musejí mu dát kompenzaci. Ale bohužel lidé, které odtamtud vystěhovali, to přijali jako deportaci. Vystěhovávali je v šest ráno, přistavili náklaďáky, jakoby na věci, ale ve skutečnosti na nich jeli i lidé policie je násilím vystěhovala. Děti uprchlíků prý mají vlastní školy, nechodí do škol s ostatními dětmi? V prvních letech jsme měli uprchlické školy, bylo jich velmi mnoho. Konkrétně u Tbiliského moře [jezero na kraji Tbilisi pozn. red.], to je daleko od centra, byla tři obrovská sanatoria. Ta obsadili uprchlíci. Nebyla tam školka, ale děti pochopitelně školku potřebují. Přitom dítě se nedá daleko vozit, na dopravu nejsou peníze a tak dále. Otevřeli tedy školku a když už byla školka, byla nasnadě myšlenka na školu: Proč neotevřít školu? Mezi uprchlíky je přece hodně pedagogů, kteří nemají zaměstnání. V téhle oblasti tedy takto vznikly základní a střední školy, kde se vzdělával, abych tak řekla, uprchlický sektor. Váš syn také chodil do takové školy? Ne, chodil do tbiliské školy. Bydlím tady u sestry a škola je vedle, takže tam nastoupil a nikomu neříkal, že je uprchlík. Ptala jsem se psycholožky, proč to tají, jestli je mu to nepříjemné. Ona odpověděla: Výborně, to je dobře. Je to pro něj zbytečné Je to tak víceméně asi u všech dětí. Děti se cítí svobodné. Jakou vidíte další perspektivu uprchlíků z Abcházie v Gruzii? Myslím, že lidé nějak přežili nehledě na vztahy s Ruskem, které teď mají tak strašnou podobu. Tak či onak, uplynulo osmnáct let. Máme nyní šikovnou mládež, pracuje v mezinárodních organizacích, studuje na Západě tito lidé se vracejí s dobrým vybavením. Ale při pohledu na náš [uprchlíků z Abcházie, kteří jsou v Gruzii pozn. red.] život, když vidíme osady nových uprchlíků, velmi nás to znepokojuje. Člověk nemůže nebýt zděšený: krabičky, krabičky, krabičky, všechny domy stejné. Také jsme v těchto nových osadách prováděli monitoring. Je to jen několik let, ale některé tyto budovy a domy jsou už nevhodné vlhké, střechou zatéká, hroutí se strop a podobně. Máme pocit, že to jsou skutečná ghetta. I když vláda všechny tyhle kroky hájí že to bylo postavené za dva měsíce, že bylo nutné dát lidem střechu nad hlavou ale člověk kromě střechy potřebuje ještě mnoho jiného. Petruška Šustrová Novinářka a dokumentaristka, mluvčí Charty 77 Rozhovor byl připraven pro dokument Petrušky Šustrové a Ivo Macharáčka pro Českou televizi s názvem Na hranicích impéria (2011). 1 V srpnu 2008 Gruzie napadla další územní celek usilující o nezávislost na Gruzii Jižní Osetii. Abcházie v reakci na to vyhlásila Gruzii válku a díky podpoře Ruska se musela Gruzie stáhnout.

rozhovor Petr Kostohryz: TĚŽKO SI PŘEDSTAVIT JINOU PODOBNĚ NAPLŇUJÍCÍ PRÁCI 10 І Petr Kostohryz působí od ledna 2010 v Tbilisi jako hlavní koordinátor programu humanitární pomoci Norského uprchlického výboru (Norwegian Refugee Council, www.nrc.no) pro oblast Kavkazu. Výbor poskytuje podporu uprchlíkům a vnitřně přesídleným osobám, kterých je v oblasti v důsledku proběhlých násilných konfliktů bezmála čtvrt milionu. V rámci poskytovaných služeb, kterých každoročně využívají tisíce lidí, se snaží zejména řešit jejich obtížné bytové podmínky, poskytuje jim poradenství týkající se jejich majetkových a občanských práv a pořádá vzdělávací programy pro děti, mládež i učitele. V následujícím rozhovoru jsme se vedle situace běženců v této problematické oblasti zeptali také na zkušenosti a zážitky z práce humanitárního pracovníka v terénu či na postřehy o konfliktu, ke kterému zde došlo a jehož následky ještě zdaleka nejsou překonány. Petr Kostohryz: Více mě baví humanitárka než rozvojovka. Jak jsi se k takové práci dostal? Měl jsi předtím zkušenosti s podobnou prací z jiných oblastí? V neziskovém sektoru se pohybuji od roku 1992 a o problematiku lidských práv a vzdělávání se tedy zajimám už téměř 20 let. Po skončení civilní vojenské služby v organizaci Člověk v tísni na začátku roku 2002 mi bylo nabídnuto místo vedoucího mise v Čečensku. Odjel jsem původně na rok, nakonec zůstal téměř čtyři roky a posléze působil v Ázerbajdžánu, Afghánistánu a Pákistánu a nyní druhý rok v Gruzii. Po Člověku v tísni jsem pracoval v UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) a teď šestým rokem v NRC. Práce v humanitární organizaci má primárně manažerskou povahu momentálně se vlastně jen starám o to, aby ostatní kolegové dělali svou práci (smích). S napětím a pracovním tempem třeba v Afganistánu se to nedá srovnat. Jakým nejvážnějším problémům podle Tebe uprchlíci a vnitřně přesídlené osoby v Gruzii musí v současné době čelit? A zlepšuje se dostatečně během času jejich postavení? Hlavním problémem každého běžence na světě je nemožnost vrátit se domů, což platí i v Gruzii, kde navíc víra v návrat dostala zásadní trhlinu rusko-gruzínskou válkou v srpnu 2008. Jakkoli je každá válka obrovským společenským traumatem, tato alespoň vrátila Gruzii na geopolitickou mapu světa a v neposlední řadě vyvolala obrovskou vlnu solidarity, nejen uvnitř Gruzie, kde se uprchlictví vlastně poprvé stalo společenským tématem, ale i v mezinárodním kontextu. Do země přiteklo v půjčkách a grantech 4,5 mld. dolarů, což byly téměř dva roční rozpočty. Gruzínská vláda se do té doby jen neochotně pouštěla do jakýchkoli aktivit připomínajících integraci s obavou, že jestliže se běženci integrují, nikdo se nebude chtít vracet domů a ztracená území budou ztracena navždy. S novou vlnou vnitřních přesídlenců z Jižní Osetie v srpnu 2008 se téma integrace posunulo z papírových deklarací ke konkrétním činům a do dnešního dne zhruba 20,000 rodin dostalo vlastní střechu nad hlavou a k ní odpovídající majetkoprávní dokument. Před měsícem byla například dokončena stavba obytných domů v černomořském přístavu Poti, kde více než 1,000 nových bytů čeká na vnitřní přesídlence momentálně žijící ve zchátralých a vybydlených kolektivních centrech. Je to vlastně poprvé, kdy se gruzínská vláda jala problém přesídlenců systematicky řešit, protože na začátku devadesátých let nebyla Gruzie funkčním státem a většina obyvatel na tom po rozpadu SSSR byla podobně špatně, bez ohledu na to, jestli se jednalo o běžence či nikoli, takže se každý musel nějak postarat sám o sebe. Ani dnes není samozřejmě vše perfektní a největším problémem gruzínské společnosti, který ve větší míře zasahuje právě vnitřní přesídlence, je ekonomická situace země. Většina běženců žije z vlastních zahrádek a sociálních dávek, které jsou asi 300 Kč na osobu a měsíc. Oficiální nezaměstnanost je 16%, záleží však na metodice výpočtu a reálná nezaměstnanost se odhaduje kolem 50%. V průzkumech veřejného mínění po válce v roce 2008 se mezi nejpalčivějšími problémy země objevovala bezpečnostní situace a územní celistvost, dnes jim však jasně vévodí ekonomická situace a problém nezaměstnanosti. Podle některých průzkumů se považuje za nezaměstnané až 75% respondentů, což spíše znamená, že jen asi čtvrtina má trvalý dlouhodobý příjem, zatímco zbytek žije z dočas-

І 11 Rodinka azerských uprchlíků z Karabachu, které jsme postavili dům ve vesnici Yuhari Kurdmahmudlu v okrese Fizuli (srpen 2007). Foto: Iva Zimova. ných výdělků a drobného zemědělství. Je spravedlivé podotknout, že nefunčknost gruzínského státu trvala víceméně do tzv. Růžové revoluce v listopadu 2003, ze které vzešla současná vládní garnitura. Když jsem byl v létě 2003 poprvé v Tbilisi, měli jsme elektřinu jen několik hodin denně a v zemi vládla anarchie a oligarchové. Za posledních osm let se mnohé změnilo nejen ohledně elektřiny, se kterou bývají problémy jen při bouřkách. Třeba gruzínský boj s korupcí je často dáván za příklad post-sovětské reformy, kterou jí všechny okolní země mohou jen závidět. Na druhou stranu znamenal nástup nového režimu významné zhoršení vztahů s Ruskou federací, která zakázala dovoz gruzínské produkce, zejména ovoce, vína, či minerálek. Jen ve vinařství, kde 80 % gruzínského exportu proudilo do Ruska, tak přišly o práci tisíce lidí. Dalším problémem je nereformované školství a omezený přístup k bezplatnému, kvalitnímu zdravotnictví. Zatímco první se od sovětských dob změnilo jen málo, druhé si vláda nemůže dovolit a na částečnou bezplatnou lékařskou péči mají nárok jen ti nejchudší z chudých což neznamená, že by si ji ostatní mohli bez problémů dovolit. Jak vnímají vnitřně přesídlené osoby ti nepřesídlení? K první vlně uprchlictví došlo těsně po rozpadu Sovětského svazu, kdy stát nefungoval a běžencům mohli pomoci buď jejich blízcí nebo humanitární ROZHOVOR organizace. Každý se staral zejména o to, jak nakrmit sebe a své blízké, jak přežít zimu. Situace se sice postupně změnila, ale i v naší tbiliské kanceláři před deseti lety zazvonili na dveře dva pánové v kuklách a s pistolí v ruce. Po Růžové revoluci nastal zásadní zlom, ale téma běženectví se doopravdy dostalo na pořad dne až s válkou v srpnu 2008, během níž bylo nuceno opustit své domovy asi 130 tisíc lidí. Většina se od té doby mohla vrátit, ale téma zůstalo, stejně jako vlna solidarity běžných obyvatel s uprchlíky, která se však přirozeně pomalu vytrácí, což je primárně spojeno s domněnkou, že se v některých oblastech věnuje běžencům relativně příliš mnoho pozornosti. Některé vnitřně přesídlené osoby mají například nárok na finanční kompenzaci ve výši 10 tisíc dolarů, vlastně je to jakýsi jednorázový příspěvek na bydlení. Mnoho neběženců ale bydlí v podobně žalostných podmínkách a logicky si kladou otázku, proč by podobný příspěvek neměli dostat i oni. Nedávno jsme vzpomněli třetí výročí srpnové války a je nejvyšší čas přejít od programů, které se specificky zaměřují na vnitřní přesídlence, k širším komunitním či regionálním projektům, které jsou založeny na konkrétních potřebách lidí bez ohledu na to, jaký má kdo status. Vlastně jsme se posunuli od humanitární k rozvojové pomoci, což je i důvod k tomu, že se NRC, coby primárně humanitární, nikoli rozvojová, organizace, chystá na Kavkaze během dvou let skončit. K tomu je samozřejmě potřeba, aby se objevili tradiční rozvojovkáři, byla posilována role a kompetence vlády, která doufejme následně bude schopná i dostatečně ekonomicky silná k tomu, aby mohla plně zajistit potřeby všech svých obyvatel, včetně vnitřních přesídlenců. Pouliční prodej pečiva, Gruzie 2011. Foto: Lenka Hradecká.

rozhovor 12 І Jak bys zhodnotil přístup gruzínských a abchazských úřadů k problematice uprchlíků a vnitřně přesídlených osob? Potřeba mezinárodní humanitární pomoci vesměs všude vyplývá z toho, že vláda konkrétní země nemůže nebo nechce řešit potřeby vlastních obyvatel, případně uprchlíků. Nezřídka je vláda příčinou či spoluviníkem humanitární krize, takže spolupráce vázne. V případě Gruzie tomu naštěstí tak není a naše spolupráce s gruzínskými úřady na všech úrovních je v rámci možností velmi dobrá; ve srovnání s jinými zeměmi, kde pracujeme, bych téměř řekl, že výtečná. I když je spusta témat, na kterých se neshodneme, a nezřídka máme různé priority, strategii máme společnou - NRC je jedním ze spoluautorů vládní Strategie pomoci vnitřním přesídlencům - a společně i často řešíme konkrétní problémy. Co se naší práce v Abcházii týče, i tady nacházíme dost podpory k tomu, abychom mohli normálně fungovat. Podporují řešení problémů uprchlíků a vnitřně přesídlených Gruzíni žijící v zahraničí? Na rozdíl od arménské nebo azerbajdžánské diaspory je ta gruzínská dost roztříštěná a podpůrné systémy spíše fungují mezi rodinnými příslušníky. Přesná čísla pracovní migrace z Gruzie jsem nikde neviděl, nikdo nicméně nepochybuje, že v zahraničí pracuje značná část obyvatel, což zahrnuje i velké procento vnitřních přesídlenců z Abcházie a Jížní Osetie. Tradiční destinací pracovních migrantů bylo vždy Rusko, kde spousta Kavkazanů včetně Gruzínů pracovala na stavbách či obchodovala se vším možným. Ochlazení rusko-gruzínských vztahů před sedmi lety mělo ale vliv i na nelegální pracovní příležitosti a mnoho Gruzínů bylo nuceno Rusko opustit. V posledních letech naopak stoupla ženská pracovní migrace z Gruzie do zemí EU, kde pracují jako vychovatelky či pomocnice v domácnosti. Chodba školy v jižní Abcházii (vesnice Nizni Bargebi), kterou jsme nedávno dodělali (květen 2011). Foto: Petr Kostohryz. Jak se vám daří pracovat v tak politicky vypjatém prostředí, jako je Abcházie? Podstatou humanitární práce je to, že se snažíme pomoci tam, kde je potřeba, bez ohledu na vyznání či etnickou příslušnost našich klientů nebo na politické ambice vlád. Proto jsme do války v roce 2008 pracovali i v Jižní Osetii (od té doby nám jihoosetínské úřady nedovolily vstup) a od roku 1998 pracujeme v Abcházii. Protože jsme organizace pracující s uprchlíky a vnitřními přesídlenci, jsou naše abcházské projekty vesměs realizovány v okrese Gali, kde primárně žijí Mingrelové, což je gruzínská etnická podskupina, která je ze strany Abcházie nezřídka označována za pátou kolonu gruzínských teritoriálních zájmů. Naše abcházské programy jsou proto maximálně transparentní, aby abcházské úřady i gruzínská vláda nemohly mít nejmenší pochybnosti o humanitární povaze našich projektů, které jsou založeny na akutních potřebách lidí, kterým pomáháme, nikoli na politických ambicích stran abcházského konfliktu. Přesto čelíme opakovaným snahám o politizaci naší práce i tlaku a kontrole z obou stran, když si některá z nich pomyslí, že je potřeba nás z jakéhokoli důvodu postavit na své místo, což ale

І 13 v naší práci není nic neobvyklého. Zatím se nám spolu s ostatními organizacemi nicméně daří přesvědčit politiky, že naše přítomnost v Abcházii je potřeba a že politické spory je třeba řešit jinak a jinde. Co spolupráce s dalšími mezinárodními organizacemi? Koordinujete své aktivity bez problémů, nebo dochází i k nějakým sporům? V Abcházii působí několik agentur OSN a 5 až 6 nevládek; společně jsme formalizovali Strategické partnerství pro Abcházii, pod jehož hlavičkou se humanitární programy uskutečňují. Máme tedy k sobě programově i fyzicky naše kanceláře v Gali jsou vedle sebe blízko a i když se nemusíme vždy každý s každým souhlasit, spolupráce je velmi dobrá. NRC má v Abcházii momentálně přes 30 místních zaměstnanců a dva cizince, takže patříme k největším zaměstnavatelům v Gali. Vidíš nějakou perspektivu pro řešení gruzínskoabchazského a gruzínsko-jihoosetinského konfliktu? Jakožto humanitárnímu pracovníkovi mi příliš nepřísluší komentovat politické dění. Jen od jakékoli vlády očekávám, že si spíše dříve než později vezme problémy uprchlíků a vnitřních přesídlenců, tj. vlastních občanů, za své a učiní vše pro to, aby naše přítomnost dále nebyla třeba. Řešení konfliktů na jižním Kavkaze závisí na politicích a asi má smysl podotknout, že od chvíle, kdy abcházskou a jihoosetínskou nezávislost uznala Ruská federace, člen Rady bezpečnosti OSN, se rozdílné pohledy na možnosti řešení konfliktů spíše oddálily, než přiblížily. Zároveň je třeba si uvědomit, že v Abcházii za poslední dvě desetiletí vyrostla nová generace, která má pramálo vztahů s Gruzií a vědomostí o ní, a že po válce v devadesátých letech neproběhl žádný proces usmíření mezi stranami konfliktu, bez kterého se situace dále pohne jen velmi pomalu a stěží. Jak vnímáš Rusko jako Petr a jak vnímáš Rusko z pohledu profesního? Považuji se za rusofila a Rusko mám moc rád. Ač jsem na jihu Ruské federace strávil téměř čtyři roky, trochu mě mrzí, že tu zemi dost neznám. Může si za to ale zčásti sama, protože je tak velká. Občas se zapletu do debat na téma současné Rusko a právě proto, že mám tu zemi rád a mám v ní spoustu kamarádů, nemohu být nekritický k některým tendencím ruského vývoje. Podobně jako se člověk cítí ve vztahu k vlastní zemi. České vnímání Ruska mi nicméně přijde veskrze černobílé, ve stylu všechno nebo nic: buď jsou komentátoři kritičtí ke všemu, co se v Rusku šustne, nebo naopak vše obdivují, a jedna skupina druhou nemá příliš v lásce. Když jsem před lety odjížděl do Čečenska, myslel jsem si, že je vcelku jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je hrdina a kdo srab, ale záhy mi došlo, že čím déle někde působíte a čím více se o konkrétní zemi či pozadí konfliktu dozvídáte, obrázek spíše šedne a jednoznačné pravdy ubývají, protože všude jsou lidé dobří a špatní a pro zprvu málo pochopitelné činy nezřídka existují vcelku logické motivy. Sám sebe řadím mezi ty šedě vidící i co se Ruska, potažmo Gruzie, týče. Snad z toho nebudu mít šedý zákal (smích). Můžeš uvést jeden svůj nejkrásnější a nejstrašnější zážitek za dobu, kdy na Kavkaze působíš? Těžko si představit jinou podobně naplňující práci, ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE VS. HUMANITÁRNÍ POMOC ROZHOVOR takže krásných zážitků mám spoustu. Strašných též dost, ale o ty se nerad dělím, protože většinou přidávají humanitární práci zbytečný punc hrdinství, který nemám příliš rád asi proto, že jsem humanitárních pseudohrdinů nemálo potkal a vesměs ta setkání byla hrozná. Ale zpět k zážitkům. Za těch devět let, co jsem pryč z Česka, jsem se podílel na programech, které pomohly stovkám tisíců lidí, a každé srovnání před a po, třeba když někomu postavíte dům nebo někde opravíte školu, je nesmírně pozitivní a nezřídka velmi emotivně nabité. Když si mám vzpomenout na konkrétní zážitek, vybaví se mi nenadálé přání grozněnských dětí k mým třicátým narozeninám (strýčku Pjotře, děkujeme, že jste nám opravili školu), které mi přichystali kolegové, nebo výlet do jedné podhorské čečenské vesnice, kde na mě najednou někdo křičí: Petře, Petře, jseš to ty? Dotyčná byla z jedné z tisíců běženeckých rodin, které jsem pomohl se vrátit z ingušského stanového tábora domů, a popovídali jsme si jako staří známí. Podobných nečekaných, příjemných setkání bylo opravdu hodně, jako je nicméně i setkání nepříjemných. Když pracujete v potenciálně nebezpečném prostředí, dříve nebo později se vám stane, že se ocitnete ve špatný moment na špatném místě, takže i mně se párkrát stalo, že kulky létaly nepříjemně blízko. Nikdy to ale nebylo tak strašné, jako když se dozvíte, že už nikdy neuvidíte kolegu, kamaráda, nebo známého. Takových zážitků bylo též bohužel nemálo. Martin Hyťha Koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze Jaký je vlastně rozdíl mezi rozvojovkou a humanitárkou tedy rozvojovou spoluprací a humanitární pomocí, o nichž hovoří Petr Kostohryz? Humanitární pomoc je zpravidla krátkodobá a řeší náhlý výrazný propad životní úrovně v určité oblasti, většinou buď v důsledku přírodní katastrofy (např. sucho, povodně, zemětřesení, hurikány), nebo když lidé přestanou mít pod kontrolou svou činnost (zpravidla jde o válečné konflikty, ale může to být třeba i havárie jaderné elektrárny). Cílem humanitárky je záchrana lidských životů, zajištění základních životních potřeb, jakými jsou voda, jídlo a přístřeší a poskytnutí hygienické a zdravotnické pomoci. Typickými humanitárními organizacemi jsou například Mezinárodní výbor Červeného kříže nebo Lékaři bez hranic. Rozvojová spolupráce je oproti tomu dlouhodobá snaha řešit širokou škálu problémů rozvojových zemí, zejména snížit chudobu, zvýšit úroveň vzdělání, zlepšit zdravotní stav obyvatelstva a stav životního prostředí. Patří sem ale také úsilí o demokratizaci společnosti, odstranění nerovnosti či zavedení principů dobrého vládnutí. Rozvojovou spoluprací se zabývá Člověk v tísni, Oxfam nebo Charita, tyto organizace mají ale zároveň i projekty humanitární pomoci. A jak se můžete dočíst na jiných místech tohoto časopisu, rozvojovou spolupráci dělá i NESEHNUTÍ.

reflexe JAK UDĚLAT SEMINÁŘ NA KAVKAZE 14 І Co provází snahu uskutečnit nadějnou výměnu zkušeností uspořádáním vzdělávacích seminářů pro neziskovky a občanské aktivisty a aktivistky v Abcházii a Gruzii? A co je obtížnější - opojné kavkazské tance, nebo smutné tance mezi žhavými politickými tématy? Nádražní hala v Tbilisi je celkem moderní. Drobným úskalím pro návštěvníka z daleka jsou jen digitální ukazatele odjezdů vlaků texty jsou totiž v červíčtině. Snažím se přesvědčit osamělého muže v sáčku, aby mi prozradil nástupiště, z něhož odjíždí večerní vlak do Zugdidi, ale marně. Nakonec vítězí prostá logika Zugdidi bude to slovo, kde první a třetí písmeno od konce vypadají stejně. A ostatně druhé a čtvrté taky. Usedám do kupé a za chvíli přichází asi padesátiletý spolucestující. A jelikož jsou si lidé ve vlacích tak nějak blíž než normálně, začínáme si vzájemně sdělovat spousty osobních údajů a drobností ze života, díky čemuž mohu předvádět mé komické pokusy o ruštinu. Cesta utíká směrem k nestandardní hranici s Abcházií, zemí, kterou kromě Ruska a tří dalších států nikdo neuznává a Gruzie ji považuje za své území, ačkoliv nad ním nemá žádnou kontrolu. MĚSTO DUCHŮ Tohle je fakt hlavní město? Vystupuju z maršrutky v abchazském městě Suchumi, Sukhum nebo Aqwě - název si vyberte podle toho, odkud jste a co je pro vás politicky Ruská politika? Gruzínská politika? Nebo něco jiného? To by vydalo na zvláštní článek. Každopádně pro squattery by Abcházie byla ráj. Během tří dnů toho chceme lidem z místních neziskových organizací a občanských iniciativ předat co nejvíc. Mezi tématy, které máme na programu, je plánování a vedení kampaní, práce s médii, financování neziskových aktivit, využití sociálních sítí v kampaních.a k tomu ještě večer promítání dokumentárních filmů s diskusí. Na zúčastněných je chvílemi vidět únava, ale program je zajímá, je zjevné, že takovou příležitost nemají často, takže debata po filmech se občas protáhne skoro až k jedenácté večer. Na semináři prezentuji kampaň z České republiky proti nelegálnímu kácení stromů, na níž jsem se kdysi podílel. Trochu podivným reakcím a neúplnému pochopení této případové studie se nelze divit. Oproti stále více se zaplňujícím evropským městům, kde pod tlakem developerů mizí stromy jako pohádkové postavy, je zde úplně opačná situace. Rozpadající se město v podstatě zarůstá přírodou. Je 9. května a při třetím dni semináře máme trochu strach, kolik účastníků a účastnic nám na něm zbude. Už od rána místo zdrávstvujte všude slyšíme s prázdnikom [ prázdnik znamená svátek pozn. red.] a kolují zvěsti, že oslavy konce druhé světové války má doprovázet v centru města velká paráda. Zvědavost, jak se dají v občanských kampaních využít nová média a sociální sítě, je ale větší zůstávají skoro všichni. Velká část lidí ze semináře je totiž třeba na Facebooku, a to navzdory tomu, že když chci chytit abchazský internet, musím si sednout s laptopem ke správnému oknu. Rozpoznat cílovou stanici autobusu psanou v červíčtině není pro Středoevropana nic jednoduchého (Tbilisi). Foto: Martin Hyťha. přijatelné. Zvláštní atmosféra: kouzelné pobřeží Černého moře, ulice skoro liduprázdné a spousty opuštěných budov. To ale není nic oproti takovému městu Ochamchira, kde je obydlený snad jeden dům ze čtyř. Důsledek krvavého konfliktu a čtvrt milionu uprchlíků nebo chcete-li vnitřně přesídlených osob z nichž mnoho dodnes přežívá v Gruzii v těžkých podmínkách. Odkud to zlo pramení? NEVRAŽIVOST NA PRVNÍ POHLED Po skončení seminářů si zúčastněné organizace mohou požádat o malý grant na svůj projekt a přihlásit svého zástupce či zástupkyni na studijní pobyt v ČR. Jak vypadá formulář žádosti o grant? ptá se někdo. Chvilku hledám v počítači a promítám formulář na plátno. Chybička se vloudila, je to pracovní verze, kde je hned v nadpisu žlutě podbarveno Gruzie/Abcházie. To, že na konci června vybereme tři lidi z Gruzie a tři z Abcházie, jsme měli sdělit včas. Naše tlumočnice

І 15 Socha u mostu přes řeku Inguri, která odděluje Abcházii od Gruzie. Foto: Martin Hyťha. je duchapřítomná a elegantně si stoupá před projektor, ale je pozdě. Ti, kteří si toho všimli, to teď vykládají ostatním. To je záměr, abychom se potkali s Gruzíny? A odkud dostaneme víza z Tbilisi? Otázky padají jako bomby na Bagdád a na tvářích přítomných je vidět rozčarování. Snažíme se vysvětlit, že nejde o nic víc, než že naše aktivity prostě probíhají v Suchumi i ve Tbilisi. Ale kdo ví, pro koho jsme teď klesli na úroveň gruzínských agentů? Takzvaná reintegrační politika Gruzie je jasně definovaná: nalákat obyvatelstvo separatistických regionů, Abcházie i Jižní Osetie, aby se chtělo znovu stát součástí Gruzie. TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO NA BOJIŠTI Poslouchat dlouho lektorský výklad je nudné, únavné a ostatně se často dá i víc naučit vlastní aktivní činností. Při mediálním tréninku rozdělujeme osazenstvo do skupin některé píší tiskovou zprávu, jiné připravují cvičnou tiskovou konferenci a s několika vybranými jedinci jdeme natáčet rozhovor na kameru. Kolega zkušeně hraje televizního redaktora a já dělám kameramana. Dotazovaná účastnice poctivě popisuje svoje bezplatné poradenství místním seniorům a pomoc při jednání s úřady, které se je občas snaží obalamutit a nevyplatit jim ani nuzný měsíční důchod ve výši 500 rublů, z kterého se beztak nedá přežít ani týden. A opravdu je to poradenství bezplatné? Slyšeli jsme, že u vás v organizaci máte zavřené reflexe dveře a za nimi schraňujete peníze vybrané od klientů, ptá se kolega. Ano, poradenství je naprosto bezplatné... vysvětluje bezelstně aktivistka, zatímco kamerou zabírám nápis zavírejte dveře za jejími zády a paklík bankovek, který jsme tam před začátkem rozhovoru narafičili. Následné promítání natočených rozhovorů je samozřejmě nejen zdrojem budoucí obezřetnosti při skutečných televizních reportážích, ale i značné zábavy. Kavkazská pohostinnost je proslulá a Abcházie není výjimkou. Hned druhý večer se na prahu našich pokojů objevuje domácí a zve nás na skleničku domácího vína. Hodiny v příjemné atmosféře ubíhají a dle tradice probíhá pronášení přípitků, které mají při konzervativnějších příležitostech pevně dané pořadí, na co se připíjí. Třeba na Boha nebo na ty, kteří tady s námi teď nemohou být. Kolega se ujímá slova a připíjí na to, aby se, ať už to bude kdekoliv, mohl potkat se svými přáteli z Gruzie i z Abcházie v míru u jednoho stolu. Pan domácí v rámci tradice nemůže moc protestovat, ale nějak reagovat zjevně musí. Následujících deset minut chrlí natolik prudký monolog, že naše tlumočnice nestíhá překládat (a to je opravdu dobrá). To málo, co se posléze dozvídáme, nám stačí. Třeba to, že Gruzíni jsou údajně vrazi malých dětí. Od té doby, když se bavíme na veřejnosti, místo v Gruzii raději říkáme v té vedlejší zemi. Třídenní seminář v Suchumi končí. Nejen, že s radostí reflektujeme veskrze hodně pozitivní zpětné vazby účastníků a účastnic z jimi vyplněných dotazníků, ale máme pocit, že jsme jim předali spoustu informací a že řada z nich je nadějí pro zdejší občanskou společnost. S velkou úlevou se odebíráme na závěrečný večírek, kde se nám kromě spousty příjemné neformální konverzace dostane i první lekce abchazských tanců. Na druhém konci sálu má večírek větší skupina převážně starších pánů v oblecích. Dozvídáme se, že to jsou lidé z místního ministerstva vnitra. Kolem půlnoci akce končí, jdeme se ještě projít na pláž a rychle se vracíme z euforie do reality. Celý zbytek večera nás doprovází dva týpci a důkladně dbají o naši bezpečnost. Jeden z lektorů ráno marně hledá bundu s pasem. Co teď? Bez pasu s gruzínským razítkem zpátky nemůže. Jsou cizinci, kteří za nelegální překročení hranice skutečně sedí v gruzínském vězení. Zatím raději jen v duchu promýšlíme scénáře, jak by musel emigrovat zpět do ČR přes Rusko a kolik by to stálo času, peněz a nervů při jednání s abchazskými i ruskými úřady. Při projektech, jako je tento, je ale i trocha toho štěstí prostě zapotřebí. Bunda zůstala na pláži a obsahuje i ztracený pas. Uf... Můžeme vyrazit do Tbilisi. GRUZIE: EVROPĚ O KOUSEK BLÍŽ, DOBŘE I ŠPATNĚ Seminář v hlavním městě Gruzie už je snazší, víme trochu, co můžeme čekat. Účastníci a účastnice mají věkový průměr asi dvojnásobný než v Abcházii, a budí dojem, že mají z neziskovek mnohaleté zkušenosti, působí spíše na vedoucích funkcích a tak trochu váháme, proč se sem vlastně hlásili. Brzy se ale ukazuje, že to tak úplně není a většina toho, co pro ně máme připravené, jim bude k užitku. Zdejší realita je také znatelně bližší té naší existují tu jak problémy s kácením stromů ve městech, tak

reflexe 16 І Seminář v Gruzii o úloze občanských iniciativ jako hlídacího psa politických činitelů, úřadů, státních organizací i firem. Foto: Martin Hyťha. třeba přebujelý automobilismus v ulicích Tbilisi. Máme ale i dost jiných témat k debatě jsou tu zástupci a zástupkyně organizací zabývajících se lidskými právy, uprchlíky, ženskými právy, sociálními otázkami, mládeží... Opět informujeme o možnosti získat malý grant a přijet do České republiky na stáž. A tentokrát hned na začátku výslovně dodáváme, že stejně tak přijede několik lidí z Abcházie. Člověk nemusí umět rusky ani gruzínsky, aby si dokázal zaznívající polohlasné reakce volně přeložit jako značně ironické hm, super... Gruzínská pohostinnost si s abchazskou nijak nezadá. Po jedné společné večeři konané ještě před seminářem, které se účastní několik novinářů a lidí z mezinárodních organizací, platí celý účet zástupce naší spolupracující gruzínské organizace. Pracuje jako vysokoškolský učitel a ačkoliv útrata není nijak velká, tvoří nejmíň polovinu jeho platu. Ale nedá si to rozmluvit. Vůbec nijak. HLAVOU PROTI TÉ SPRÁVNÉ ZDI Na závěrečném setkání po semináři v Tbilisi zkoušíme pro změnu gruzínské tance a trochu myslíme na to, jestli nás největší tanec nečeká, až přijedou do Brna lidé z Gruzie a Abcházie. Ale vybrali jsme si problematický region, tak to budeme muset diplomaticky zvládnout. Naším cílem není sbližovat lidi ze znepřátelených území. Chceme podporovat rozvoj neziskového sektoru a jeho veřejně prospěšných aktivit v obou zemích, nebo, chcete-li, regionech. A příště třeba v Čertově Roklině, když na to přijde. Ale pokud zároveň napomůžeme tomu, že někteří aktivisté z Abcházie i Gruzie najdou cestu ke společné komunikaci a třeba i spolupráci, budeme šťastní. Moc :-) Abchazští účastníci a účastnice semináře prezentují ostatním tiskovou zprávu. Foto: Martin Hyťha. Martin Hyťha Koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze

І 17 GURAM ODISHARIA: JE LEPŠÍ ŠPATNĚ MLUVIT NEŽ DOBŘE BOJOVAT SLAVNÝ UPRCHLÍK Můj otec byl voják, bojoval ve druhé světové válce proti fašistickému Německu. Vzpomínal, že když vysílali zprávy, Levitan svým mohutným hlasem říkal, co bylo dnes na frontě, a pak v sovětském rádiu zněla německá hudba, Bach, Mozart, Beethoven a tak dále. Němcům tím říkali my nebojujeme proti Německu, bojujeme proti fašismu. A ta hudba stojí výš než politické rozpory. A my máme hodnoty, které stojí výš než to gruzínsko-abcházské nepochopení. V této sféře se já a moji přátelé cítíme pohodlně. Jednou žijeme, jednou umíráme a není potřeba žít v přílišném napětí a smutku. Věci se musejí přijímat realisticky, abychom pak mohli postupovat správně. 1 DVEŘE MEZI LIDMI NEJSOU PRO VZTAHY NIKDY ZAVŘENÉ Guram Odisharia se narodil v gruzínské rodině v abcházské Suchumi 24. září 1951 a v Suchumi prožil i většinu svého života. Město, které je dodnes pro obyvatele postsovětských republik slavným a krásným lázeňským městem, zažíval jako žák, student a nakonec jako profesor historie a lingvistiky. Psaní se věnoval od dětství, veřejně však poprvé vystoupil se svými kresbami. Působil jako poradce při Abcházské unii spisovatelů. Jeho profesní záběr dávno přesáhl hranice oboru, který vystudoval. Veřejnosti se průběžně představuje jako spisovatel, básník, novinář, dramatik, překladatel nebo i publicista, redaktor literárního časopisu. Jeho bibliografie zahrnuje několik dramat a scénářů, je autorem také 20 knih. Mezi ty nejvýraznější patří jeho kniha Návrat do Suchumi (vyšla již v pěti vydáních), jejíž hlavní myšlenkou je sbližování obou národů Gruzínů a Abcházců. Kniha zachycuje nostalgické vzpomínky na dětství a mládí v Suchumi, na přátele Abcházce, Řeky, Armény, Ukrajince, Židy. Kniha přiznává sympatie i bolesti, napětí, kontroverze, a tím je blízká oběma národům. Zájem o ni mají jak lidé z Gruzie, tak Abcházie nejspíš proto, že Guram Odisharia odmítá být politikem, ale chce být spíše stavitelem mostů mezi oběma národy: Dveře mezi lidmi nejsou pro vztahy nikdy zavřené. Máme nejen stejnou kuchyni, ale i naše písně a tance jsou podobné. Náš pohled na svět je stejný. Mám za to, že oba národy si váží statečnosti, lásky a boje. Abcházci nezměnili svoji Apsuaru - nepsaný morální zákon. 2 VYPADÁME STEJNĚ Abcházsko-gruzínská válka ho zastihla na dovolené, z moře se díval na nálety na Suchumi. Konflikt byl vyústěním dlouholetého snu Abcházie o sebeurčení. Od 80. let, kdy slábl Sovětský svaz, šla tímto směrem řada národů nejen v tomto regionu. Abcházie vyhlásila 23. července 1992 samostatnost a Gruzie tam ihned poslala svá vojska. Na pomoc Abcházii přišli i Čečenci, Rusové zprostředkovávali vyjednávání i vojsko a konflikt utichl až po roce, kdy Gruzii ovládla kriminalita a ekonomická krize. Ruská armáda pomáhala z Abcházie vytlačit přes 250 tisíc Gruzínů. Během této etnické čistky jich dalších 30 tisíc zabili. Oba národy jsou si přitom velice blízké, mimo jiné jazykem, kterým hovoří a který je jakousi směsicí abcházštiny, ruštiny a gruzínštiny. Jak popisuje Guram: Stávalo se, že v době ozbrojeného konfliktu lidé v krytu nemohli rozeznat, kdo je kdo, jestli je to Gruzín nebo Abcházec. ( ) Naší tragédií je, že v obličeji vypadáme stejně, uniforma je stejná, ruská nebo americká, kalašnikovy jsou stejné, řeč je stejná - a takoví lidé na sebe stříleli. To nelze dopustit. Guram utekl do Tbilisi a věnoval se zejména psaní Guram Odisharia. Zdroj: www.geworld.ge. novel. Abcházii navštívil až v roce 2008. V tomto roce Gruzie přišla o poslední soutěsku, kde byla doposud na území Abcházie úspěšná. Gruzie se kromě Abcházie zaměřila i na separatistickou Jižní Osetii, opět pomohlo Rusko a do války s Gruzií opět vstoupila i Abcházie. Gruzíni byli zatlačeni zpět a nezávislost Abcházii potvrdilo po této válce pouze Rusko. Války končí, ze země odešla značná část lidí, kteří ji udržovali krásnou, živou, mezinárodní (kromě Abcházců, Gruzínů a Rusů tu žijí Arméni a Řekové). Odisharia otevřeně kritizuje Rusko za vměšování se do tohoto regionu a kritizuje i lídry Abcházie a Gruzie za to, že nehledali společnou řeč: Já a moji přátelé doufáme v čestné místo Abcházie v globální politice s podporou naší moudrosti a historické zkušenosti, v lásku a soucit. Dokonce i dítě ví o agresivní politice Ruska. Vnímají ruské působení v Abcházii jako invazi. V současné době je slogany zdůrazňována obnova integrity území. Nicméně mnohem důležitější je obnova mezilidské jednoty a vztahů. ČAS NA ŽIVOT Odisharia má v Abcházii stále mnoho přátel a věří v obnovu vztahů mezi Abcházci a Gruzínci. Cíleně se snaží iniciovat příležitosti pro to, aby se vztahy obnovily. Spolu s Batal Kobakhi například iniciovali knihu Čas na život s novelami spisovatelů z Abcházie a Gruzie s reflexemi války (2003). Od roku 1997 byl také redaktorem časopisu Ritsa, který byl dalším komunikačním mostem mezi lidmi Abcházie a Gruzie. Hana Chalupská Geografka a environmentalistka, v NESEHNUTÍ koordinuje kampaň Brno v akci 1 Z reportáže Petrušky Šustrové (květen 2011). 2 Z rozhovoru pro www.humanrights.ge ze dne 12. března 2010.

ANALÝZA RUSKO-ABCHÁZSKÝ SPOR O VYTYČENÍ HRANIC 18 І Pro některé mladý nezávislý stát, pro jiné autonomní oblast a figurka v kavkazské politice. Abcházie, dříve územní oblast Gruzie, od roku 2008 samostatný stát uznaný kromě Ruska Venezuelou a několika menšími ostrovními státy Oceánie, jenž svoji nezávislost opírá především o přátelství s Moskvou, dnes čelí dalším územním sporům, a to právě s Ruskem. Moskva uznala nezávislost Abcházie, svého věrného spojence na Jižním Kavkazu, před třemi lety. Při snaze o vymezení své hranice s Abcházií však nedávno přišla s plánem, který předpokládá de facto anexi cca 160 čtverečních kilometrů abcházského území. Suchumi (hlavní město Abcházie pozn. red.) se proti plánu ostře staví. Moskva by sice z takovéto teritoriální expanze zvláště teď před nadcházejícími Olympijskými hrami v Soči v roce 2014 profitovala, avšak nátlak na Abcházii, aby se území vzdala, by mohl vážně poškodit vztahy Moskvy nejen s Abcházií, ale i s dalšími spojenci. POZADÍ SPORU Spor se týká území v severozápadní části Abcházie, okresu Garga, rozkládajícího se okolo horského jezera Ritsa. Část tohoto území, vesnice Aigba, leží podél břehů hraniční řeky Psou a byla od sovětských dob rozdělena na dvě části jižní část patřila autonomní gruzínské Abcházii a severní zase administrativně náležela ruskému kraji Krasnodar. Abcházská strana trvá na zachování původního Vladislav Ardzinba: prezident, který přivedl Abcházii k samostatnosti, se stále těší velké úctě (billboard v hlavním městě Abcházie Suchumi s nápisem v abchazštině, jenž znamená Abcházie navždy ). Foto: Martin Hyťha. vymezení hranic z doby Sovětského svazu, což potvrdil i abcházský parlament, který v tomto smyslu přijal v květnu 2010 legislativní opatření. Naproti tomu ruská strana tvrdí, že otázka, komu oblast kolem okresu Garga patří, byla vyřešena již v 19. století, a proto má být nyní toto území připojeno jako součást Ruska. Podle blízkých zdrojů však ruská strana na jednáních s Abcházií, která byla o této otázce vedena v březnu 2011 v Moskvě, nevynaložila příliš úsilí, aby své územní nároky právně či historicky podepřela. V meziválečném období se Abcházie díky jedinečné kombinaci krásného černomořského pobřeží, kavkazských hor a mírného subtropického podnebí stala oblíbeným letoviskem špiček komunistické strany a sovětské armády. Za posledních deset let stoupl mezi ruskou elitou zájem o nemovitosti a pozemky v Abcházii, a to zvláště proto, že nejsou předražené tak jako v sousední Soči (přímořské letovisko, ležící na ruské straně hranic v přilehlém Krasnojarském kraji pozn. red.), kde jsou nemovitosti dokonce dvakrát dražší než v Moskvě. Problémem však je, že zákony cizincům koupi pozemků v Abcházii neumožňují. Ve skutečnosti spočívá hlavní hodnota sporného území v tom, že leží pouhých 15 kilometrů od vesnice Krasnaya Polyana, budoucího centra Olympijských her v Soči, které se zde mají uskutečnit v roce 2014. V kuloárech navíc ruští úředníci poukazují na to, že získání kontroly nad tímto územím by zvýšilo zajištění bezpečnosti Olympiády, které bude pro federální bezpečnostní složky v nadcházejících letech představovat složitý úkol 1. VYHLÍDKY ABCHÁZIE A DALŠÍ VÝVOJ VZTAHU S RUSKEM Iniciativa Ruska zapůsobila v Abcházii jako výbuch bomby. V abcházské společnosti panuje všeobecný konsenzus o tom, že nesmí být postoupena ani píď abcházské půdy (Rusku ani Gruzii), neboť Abchazové za ni zaplatili až příliš vysokou cenu. Režim prezidenta Alexandra Ankvaba (stejně jako jeho předchůdce, prezidenta Sergeje Bagapše 2 ) postrádá veřejnou podporu, aby mohl převod území ospravedlnit, obzvlášť když se jedná o území, které je historicky považováno za abcházské. Zatímco souhlas s loňským požadavkem Kremlu, aby se Abcházie vzdala rekreačních rezortů o celkové rozloze více než 600 hektarů, které dříve užívali Stalin, Berija, Chruščov a další, tak byl pro abcházské čelní představitele do značené míry ospravedlnitelný, neboť koneckonců jim to [Rusům] vždycky patřilo, současný návrh je pro abcházskou veřejnost jen těžko přijatelný. Na druhou stranu, obyvatelé Abcházie jsou si vědomi obrovské podpory poskytnuté ze strany Ruska počátkem 90. let, která jim pomohla zbavit se toho, co Abcház-

І 19 Abchazské mládeži vlastenectví není cizí. Foto: Martin Hyťha. ci považovali za gruzínskou okupaci. Jsou také vděčni za asistenci Moskvy v krátkém konfliktu v roce 2008 v údolí Kodori a v okrese Gali, kde se podařilo dobýt poslední gruzínské bašty v Abcházii a konečně tak plně (v jejich očích) osvobodit abcházskou vlast. K polovině roku 2011 tvořily přímé ruské investice okolo 70 % abcházského rozpočtu, přičemž zbytek abcházské ekonomiky se spoléhá na turismus orientovaný na Rusy a na export omezené zemědělské produkce na ruské trhy. Z Ruska se také dováží veškerý zemní plyn a ropa. Uvádí se, že 80 % příslušníků abcházské populace (v podstatě všichni v produktivním věku) má ruský pas a abcházští důchodci běžně pobírají penzi z Ruska. Na území Abcházie se používá ruská měna. Ruská armáda a rozvědka velí abcházské armádě, která je současně plně závislá na dodávkách vojenského materiálu a munice z Ruské federace. Podstatný je také fakt, že se v Abcházii nacházejí ruské vojenské základny a mezi lidmi v Abcházii panuje obecná shoda o tom, že ruská vojenská přítomnost působí preventivně proti snahám Gruzie o obnovení kontroly nad odtrženým územím. Bylo by nicméně přílišným zjednodušením nazvat rusko-abcházské vztahy jako harmonické. U mnoha Abcházců vzrůstá nespokojenost s bezohledným vměšováním Moskvy do vnitřních záležitostí nezávislé Abcházie, které se projevilo hlavně v souvislosti s volbami, kdy Moskva podnikala tvrdé kroky, aby zajistila, že v čele země stanou její oblíbenci. S ohledem na dominanci Ruska v ekonomické, politické i společenské sféře/oblasti tak Abcházie namísto své vytoužené nezávislosti stále více připomíná spíše ruskou autonomní provincii. Ruský jazyk zde opět získal své postavení coby lingua franca [pracovní jazyk pozn. red.], podobně jako za sovětských časů, a to včetně jeho významu pro vládní kruhy. Současně roste počet abcházské mládeže, která neovládá svůj rodný jazyk. Existuje také určité napětí mezi obyvateli Abcházie a ruskými turisty a také nově příchozími, o nichž Abcházci prohlašují, že jsou arogantní a postrádají respekt ke starousedlíkům. ANALÝZA Vzájemným vztahů nepřispívá ani to, že se řada mladých Abcházců vrací domů z pracovních a studijních pobytů v Rusku, kde zakoušejí silné proti-kavkazské postoje. Pro Abcházce vyplývá jejich jednostranná orientace na Rusko z nutnosti. Tvrdí, že do ruského náručí je vede strach z obnovení gruzínské agrese a následné odvety. Neveřejně se Abcházci při hořkých vzpomínkách na pozdní sovětskou éru a válku v letech 1992 1993 přiznávají, že být de facto součástí většího ruského impéria, kde je alespoň respektována jejich etnicita a právo na sebeurčení, je menším zlem, než být součástí menšího gruzínského impéria, které je silně nacionalistické a prosazuje politiku asimilace menšin. Právě to se zdá být pro Abcházce, kterých je asi 100 tisíc a etnicky na svém území tvoří přibližně čtvrtinu až třetinu obyvatel (i poté, co odsud byla vypuzena velká většina etnických Gruzínů), nejpřesvědčivějším argumentem, proč dát přednost Kremlu. ZÁVĚRY Někteří obyvatelé Abcházie prohlašují, že přišel čas splatit Rusům jejich podporu v boji za nezávislost. Za nezávislost od Tbilisi, ne Moskvy, dodávají někteří skepticky, protože je zřejmé, že Abcházie je v izolaci od okolního světa a je závislá na Rusku ve snaze zamezit návratu Gruzie. Pokud by Rusko přerušilo dodávky energie, podporu rozpočtu nebo uzavřelo své hranice s Abcházií, země by se ocitla na pokraji kolapsu během několika málo hodin. To si přitom velmi dobře uvědomují jak v Suchumi, tak v Moskvě. Je proto pravděpodobné, že bude dosaženo nějaké podoby kompromisu, který představitelům Abcházie umožní zachovat si tvář. Tím by mohlo být například to, že by Abcházie Rusku na pár desetiletí garantovala exkluzivní pronájem sporného území, přičemž tento krok by mohl být rétoricky motivován ruskými bezpečnostními obavami spojenými s probíhající islamistickou insurgencí (povstáním) na Severním Kavkaze. Nedávné aktivity Kremlu vůči Suchumi jsou varujícím signálem nejen pro Abcházii, ale i pro další ruské spojence v Jižním Kavkazu Jižní Osetii a Arménii. Naznačují totiž, že Moskva je ochotná být nekompromisní i vůči svým nejbližším spojencům. Ve skutečnosti neměla Moskva žádný pádný důvod vznášet územní požadavky vůči Abcházii. I kdyby však nakonec byly úspěšné, tento druh zacházení se svými spojenci v regionu lze jen stěží z dlouhodobého hlediska pokládat za pro Rusko výhodný. Emil Souleimanov Autor je asistentem na Katedře Ruských a Východoevropských studií na Karlově univerzitě v Praze. Je autorem publikace Nekonečná válka: Rusko-Čečenský konflikt v perspektivě (Peter Lang, 2007). 1 2 Blíže viz Souleimanov, E.: Security Concerns ahead of the 2014 Sochi Olympics. Central Asia-Caucascus Institute Analyst č. 4/13/2011 (www.cacianalyst.org). Více o nečekané smrti prezidenta Bagpaše v květnu 2011 a následujících nových prezidentských volbách v Abcházii se můžete dočíst v rubrice Alternativní zpravodajství na str. 3.

KULTURA PŘELET NAD GRUZÍNSKOU ALTERNATIVNÍ HUDBOU 20 І Gruzie v představách středoevropana nepatří zrovna k mekce punku, hardcore metalu a dalších alternativních směrů. Relativně konzervativní religiózně orientovaná společnost nebývá ideálním prostředím pro hudební subkultury. Ale ani v zemi, kde vyjít na ulici v krátkých kalhotách je sice omluvitelné, ale sotva obvyklé, kde piercing a tetování není známkou sebejistého individua, ale symbolem veřejně nepřípustné homosexuality a kde se devadesát procent obyvatel hrdě hlásí ke gruzínské autokefální církvi, není třeba házet flintu do žita. Underground žije, a to i v Gruzii! Když jsem se před třemi týdny rozhodl alespoň telegraficky přeletět nad děním v gruzínském undergroundu, byl jsem si jistý, že přelet to bude velmi krátký. I opravdoví punkoví encyklopedisté nalézali pod heslem alternativní hudba v Gruzii nepopsaný list. Z nepopsaného papíru však začal den za dnem vystupovat ostřejší obrys obsáhlého hesláře s bohatou historií a nezbývalo nic jiného, než se do něj ponořit. Po pás. Současná podoba alternativního podhoubí se soustředí především v multikulturním Tbilisi, kam domovsky spadá přibližně 30 punkových, alterrockových, indie, metalových, postpunkových a hardcorových kapel. Scény v menších gruzínských městech Batumi nebo Kutaisi jsou co do počtu i do kvality o poznání chudší. Samotné vymezení gruzínských spodních hudebních proudů je mnohem záludnější. Kdo by v současné Gruzii hledal typicky undergroundovou scénu, politicky angažovanou a provokativní, alespoň v kulturních stereotypech nonkonformity střední a západní Evropy, bude asi zklamaný. Většina kapel, přestože se sama zařadila do hudebního šuplíku s visačkou punk/hardcore/alternativní kultura, předvádí jen o něco tvrdší bigbít a účastní se oficiálních festivalů pořádaných za finančního přispění rozvojových fondů EU s nezbytnou gruzínskou vlajkou za zády. Ne však všechny. Rozptyl gruzinské podzemní úderky je poměrně široký. Sahá na jedné straně od kopií hopsavého MTV punku, přes indie post punk s inspirací osmibitového disco, hudebně perfektní metalové party až k čestné grind core výjimce na straně druhé. RETSEPTI NA ZMĚNU Je druhá polovina 80 let, Gorba, miláček západních novinářů, odjíždí do finských Helsinek zmírnit vidinu nukleárního armagedonu. V nebývale uvolněné atmosféře roste otevřená kritika byrokratické sterility sovětského režimu a v Tbilisi vznikají Retsepti. Jestliže některá hudební skupina reprezentovala to nejzásadnější z gruzínského undergroundu na přelomu osmdesátých a devadesátých let, pak právě oni. Kapela od počátku nezastírala inspiraci v Joy Division, Dead Kennedys, The Jam a The Cure a vrhla se směrem k post punkové fůzi dark punk rocku/ new wave. Pro minoritní hudební nadšence se stala natolik vyhledávaná i díky odvážnému vydání jejich antologie z let 1987-1992 u kanadského labelu Supremeecho, která je aktuálně dostupná i v České republice. Její zvuk definoval následný výraz gruzínských indie a postpunkových kapel 90. let i současnosti. V rozhovorech s Retsepti (Recepty) se zrcadlí typické zkušenosti sovětské alternativní mládeže na konci osmé dekády. Byrokratické překážky pro uspořádání koncertu, trojí zatčení, politizace i zdánlivě nepolitických aktivit, běžné odmítání ze strany lidí pro nekonformní zevnějšek i tragické události vojenské intervence při odtržení Gruzie ze svazu sovětských republik. I po prožitých represích uvažují o labutí písni sovětského svazu jako období plné kreativních aktivit, symbolických her s mocí i tolik potřebného pocitu nebezpečí, které v ideologicky vyprázdněném, klientelistickém Saakašvilismu ztrácí na významu. Většinová společnost je stále stejně odmítavá, k tomu se přidružila vládou podporovaná komercionalizace kultury a s ním ruku v ruce veřejná názorová bezzubost značné části alternativního spektra. Jak si povzdechl jeden z prodavačů zeleniny s akademickým titulem v tbiliské čtvrti Avlabari: Ani sojuz, ani demokracie. Často personálně propojeni s Retsepti se i po rozpadu kapely objevovali její ideoví následovníci Taqsi a Children of Medicine, kteří stejně jako Retsepti snesou ta nejpřísnější hudební srovnání. Nejplodnějšími léty gruzínské alternativní kultury přesto zůstala devadesátá léta s kapelami jako Kumle, Genetic Code, Qisho da Inteligencia, Spandera da Kompratia, Vietnam Radio, Amorali a Marlene Dietrich. Ani jejich tvorba nezůstala bez povšimnutí. Volně stažitelná je na internetu kupříkladu kompilace Georgian Postpunk Compilation. Silná alternativní kultura zosobněná v punku a hardrocku neminula v devadesátých letech ani významné Gruzínské město Kutaisi prostřednictvím Arceopter X, Best History a Shavi Gvino. OD ZASTÁNCŮ K INFIKOVANÉ ZÓNĚ Současná gruzínská alternativní hudební scéna sdružuje množství více či méně undergroundových těles, avšak snaha o jejich kompletní výčet naráží na omezený prostor tohoto příspěvku. Tak snad jen namátkově: Punkrockoví Zastánci (The Sticklers) z Tbilisi se netají klasickými punkrockovými vzory Sex Pistols a Ramones. Velmi slušně interpretovaná kopie pobaví každou narozeninovou oslavu, a to i postarších punkerů. Jestliže s jejich hudebními vzory spojíme doznívající adolescentní věk protagonistů, pak sklízí zasloužené sympatie. Velmi podobně znějí i Vodka v Traiom, jejichž lyrika v gruzínštině, částečně v angličtině a ruštině, je plná sociální kritiky a antiválečné tématiky. Dva členové této kapely pocházejí z dlouhé řady abchazských běženců po odtrženeckých konfliktech na začátku devadesátých let, a na výrazu kapely je to znát. Temnější polohy funky s občasným výletem hlukovou a punkovou krajinou a synkretickým přístupem k hudbě zastupují Comic Condition. Hudební uskupení U. R. si podle mého názoru zaslouží vážnou pozornost. Zapomeňte na djent/math core/pro-