UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra asijských studií

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra asijských studií BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE Politika USA vůči Číně v letech 1949-1972 (se zaměřením na období vlády prezidenta Nixona) U. S. Politics towards China from 1949 to 1972 (with Special Emphasis Given to the Period of President Nixon's Government) OLOMOUC 2007 Kateřina Sladká Vedoucí diplomové práce: Mgr. Ondřej Kučera 2

Prohlašuji čestně, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla veškeré použité prameny a literaturu. V Olomouci dne 9. května 2007 3

Ve své bakalářské diplomové práci jsem se pokusila nastínit hlavní důvody změny politiky Spojených států amerických vůči Čínské lidově demokratické republice na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let dvacátého století. Práci jsem rozdělila na dvě hlavní části. První je založená na sekundární literatuře a popisuje směr americké politiky k východní Asii od konce druhé světové války až do šedesátých let. Ve druhé části své práce jsem se pak zaměřila na dobové dokumenty americké vlády a na jejich příkladu a rozboru jsem se snažila nastínit obrat a nové směry politiky vůči Číně. Dospěla jsem k názoru, že ke zvratu americké vládní politiky došlo hlavně z toho důvodu, že vláda prezidenta Nixona přehodnotila nebezpečí, které pro Spojené státy představují komunistické režimy a dospěla k názoru, že hlavní hrozbou USA není komunistická ideologie sama o sobě, ale pouze některé její radikální směry, a to zejména ten převládající v Sovětském svazu. Proto se politika zadržování komunizmu změnila na politiku vytvoření účinné protiváhy Rusku. Zahraniční politika, USA, Čína, 1945-1972, politická jednání, H. Kissinger, Nixon, Zhou Enlai 4

Ráda bych poděkovala vedoucímu své práce Mgr. Ondřeji Kučerovi za cenné rady a připomínky při zpracování tématu. 5

Obsah Ediční poznámka...7 Úvod...8 Materiály a metody...10 První fáze americké politiky vůči Číně...12 Vztah USA k jihovýchodní Asii po 2. sv. v...12 Situace v Číně...13 Občanská válka v ČLR a postoj Spojených států vůči ní...13 Strach a obrana proti komunismu...15 Bílá kniha o Číně...17 Vyhlášení Čínské lidové republiky...19 Podporování Čankajška na Taiwanu...20 Čankajškovská propaganda...21 Korejská válka a změna způsobu americké pomoci Taiwanu...22 Změna vládnoucích politických sil v USA...24 Ženevská konference...25 Ženevská jednání a začátek nového směru americké politiky vůči Číně...26 Demokraté u moci...27 Začátek nové politiky Spojených států...31 Nixonova vláda...31 Otázka Nixonovy návštěvy Pekingu v dobových vládních dokumentech...33 Hledání cesty k navázání kontaktů...33 Pomoc Pákistánu...35 Dohoda o návštěvě Pekingu...36 Příprava Kissingerovy návštěvy...37 Tajná návštěva doktora Kissingera v Pekingu...40 Ohlasy na Kissingerovu tajnou návštěvu...43 Kissingerova říjnová návštěva Číny...44 Americko-čínské vztahy v průběhu indicko-pákistánského konfliktu...46 Konečné přípravy Nixonovy návštěvy...47 Závěr...49 Resumé...51 Seznam pramenů...52 Seznam literatury...53 Seznam příloh...54 6

Ediční poznámka Ve své práci používám důsledně čínskou znakovou transkripci pinyin, pouze ustálené názvy, které se u nás uchytily ještě před zavedením české znakové transkripce, jsou česky. V materiálech, které jsem používala, byla v vzhledem k tomu, že se jednalo převážně o literaturu v anglickém jazyce, použita zejména anglická znaková transkripce Wade-Giles, kterou jsem převáděla do pinyinu. Čínské pojmy v pinyinu uvádím rovněž ve znacích, ale pouze při jejich prvním výskytu v textu. Veškeré citace z pramenů, které vkládám do své práce jsou překlady anglických originálů. Tyto citace jsem vzhledem k nedostatku podkladů v češtině, překládala osobně. 7

Úvod Je velmi důležité, aby se otázka vztahů Spojených států amerických s Čínskou lidovou republikou v letech 1945-1972, kterou se zabývám ve své bakalářské práci, dostala do centra pozornosti. V minulých letech, stejně jako dnes, totiž často převažovalo přesvědčení, že komunistická Čína v padesátých a šedesátých letech dvacátého století představovala skutečně obrovské nebezpečí pro bezpečnost nejen Spojených států, ale celého demokratického světa. Domnívám se však, že s odstupem času se dá na problém čínské hrozby nahlížet i z jiného úhlu. Na amerických vládních dokumentech z konce 60. a počátku 70. let je patrné, že i vedoucí vládní špičky v USA skutečné nebezpečí přecenily, pokud ovšem pro ně Čína vůbec nějakou hrozbu znamenala. Vzájemné vztahy těchto dvou mocností, a to USA a ČLR, byly už v minulosti v mnoha publikacích několikrát řešeny. Proto jsem pokračovala v tradici výzkumu, který už byl započatý. Jak se ovšem domnívám vzhledem k dosaženým materiálům, rozebíraly se vzájemné vztahy Číny a USA do současné doby vždy z poněkud jednostranného hlediska. Ať už to byl pohled amerických dokumentaristů nebo sovětských historiků, vždy byli více či méně ovlivněni svým národním cítěním. Ve své práci jsem se rozhodla věnovat danému tématu z pozice jen jedné ze zúčastněných stran, a to USA. Přesto si myslím, že můj pohled na věc jakožto osoby nezatížené politickou propagandou může být objektivnější, i když tato objektivnost samozřejmě nemůže být zcela stoprocentní, protože jsem musela vycházet z dostupných, většinou silně jednostranných materiálů. I tak ale doufám, že se mi zpracovávané téma podařilo byť z pohledu Spojených států zaznamenat s větším nadhledem, než tomu bylo doposud. Cílem mé práce je tedy dokázat, proč došlo že v americké politice vůči Číně na konci šedesátých let ke změně a zdali tato změna vyplývala z faktu, že Čínská lidová republika najednou přestala pro Spojené státy představovat nebezpečí. USA po dlouhá léta podávaly informace, nakolik může ČLR ohrozit bezpečnost nejen Asie, ale celého světa. Snažily se proto přesvědčit své občany, že je ji tedy třeba izolovat od zbytku světa. Jestli Čína reálným nebezpečím skutečně byla je otázka, na kterou není jednoduché odpovědět. Obecně panoval názor, že veškeré komunistické režimy, z nichž jedním Čínská lidová republika byla, svou expanzivní politikou ohrožovaly bezpečnost 8

a světový mír. Podle mého názoru však Čína žádným reálným nebezpečím pro bezpečnost USA nebyla. Ohrožovala spíše jejich ekonomické zájmy v oblasti. Strach z komunismu, který americká vláda vnucovala svým občanům byl podpořený událostmi nedávné války, po které bylo třeba nějakým způsobem zdůvodnit neúspěch americkou vládou podporovaného Kuomintangu. Obavy z nových zbraní a apelování na americkou solidaritu s utlačovanými národy světa američtí politikové využívali k prosazování politiky nepřátelství. Vládě Spojených států šlo o mocenský boj. Neobávala se ani tak rozpínavosti komunismu, šlo o to, kdo zaujme vůdčí postavení ve světě, kdo bude ovlivňovat politiku i myšlení ostatních národů, světový hospodářský trh, prostě kdo ze svého postavení nejvíce vytěží. Běžní američtí občané se oproti tomu skutečně komunismu báli, protože jim tato hrozba byla neustále předkládána, a to z jediného důvodu, aby vyslovili podporu vládní politice. Když se pak politika otevřeného nepřátelství a zadržování v roce 1968 začala pomalu měnit v politiku smiřování, nebylo tomu proto, že by přestalo hrozit nebezpečí ze strany Číny, ale protože čínská roztržka se Sovětským svazem nabízela upevnění amerických zájmů v celé Asii a znovu využití výhody levné pracovní síly a rozsáhlých zásob nerostných surovin. Nabízela se tak možnost, opět dosáhnout přístupu na významné asijské trhy. Svou práci jsem rozdělila do dvou hlavních částí. V první z nich se zabývám americko-čínskou politikou od druhé světové války do konce 60. let. Pro tento oddíl jsem využívala informací získaných ze sekundární literatury. Snažila jsem se naznačit směr a cíle americké politiky, objasnit prostředky, kterých při prosazování svých zájmů Američané využívali a motivy, které je ke konkrétním krokům vedly. Ve druhé části práce, která je založená na získaných amerických vládních dokumentech, jsem se pak snažila ukázat postup, metody a skutky, kterými se Spojené státy snažily dosáhnout sblížení s Čínskou lidovou republikou. 9

Materiály a metody Psaní mé bakalářské práce probíhalo ve dvou fázích. První část spočívala v práci se sekundární literaturou, kdy jsem se na základě sesbíraných informací pokusila vytvořit obraz politiky Spojených států amerických vůči Číně v rozmezí let 1945 1968. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo sehnat dostatečné množství potřebné literatury v českém jazyce, pracovala jsem převážně na základě anglicky psané literatury. Z prací v českém jazyce jsem sehnala pouze čtyři knihy. Jedná se o naučnou literaturu určenou široké veřejnosti. Za prvé to byl překlad díla ruského autora Sergejčuka, USA a Čína, ve kterém je, vzhledem k době, kdy vzniklo, řada protiamerických narážek, od kterých bylo nutné se oprostit. Ale jinak je tato kniha poměrně dobrým zdrojem informací pro toho, kdo chce získat přehled o vztazích mezi USA a Čínou v období let 1949 1972. Druhou česky psanou prací byla kniha Jaroslava Cesara, USA a rozvojové země 1945 1975. Z této knížky, která se týká nejen Číny, ale zasahuje prakticky do všech kontinentů, se mnou potřebného tématu týkalo pouze několik kapitol. Poslední dvě knihy v českém jazyce, které jsem používala byly knihy z edice Dějiny států, určené pro širokou veřejnost, a to knihy Dějiny Taiwanu a Dějiny Spojených států amerických. Z těchto dvou prací jsem čerpala pouze informace k dílčím problémům, jako je například situace kolem Korejské války. Z anglicky psané literatury jsem používala převážně dvě knihy, A history of Sino- American official relations 1840 1990 a The United States and China. Obě tato díla podrobně mapují situaci vzájemných sino amerických vztahů téměř den po dni. Druhá část mé práce spočívala v analýze čínsko amerických rozhovorů, prohlášení amerického prezidenta a tajné korespondence nejvyšších amerických politických špiček týkající se čínské otázky související s přípravou návštěvy prezidenta Nixona v Pekingu. Tyto primární prameny jsem nejdříve rozdělila do devíti částí, odpovídajících jednotlivým fázím sino amerických jednání. Na základě těchto primárních pramenů jsem se pokusila popsat jednotlivé události provázející přípravu Nixonovy cesty a následně zjistit co z nich vyplývá a jaký směr politiky vůči Číně Spojené státy sledovaly. K otázce přípravy Nixonovy návštěvy Pekingu jsem získala celkem 63 dokumentů. Veškeré tyto materiály pocházejí z internetových zdrojů a jsou převážně ze stránek Národního bezpečnostního archivu Spojených států. Jedná se o materiály, které byly odtajněny teprve v průběhu nedávné doby a jsou pouze zlomkem celkového množství existujících dokumentů, z nichž většina je ještě stále držena v tajnosti. I když se jedná pouze o zlomek z celkového 10

množství, myslím si, že pro potřeby mé práce je zcela dostačující. 11

První fáze americké politiky vůči Číně Vztah USA k jihovýchodní Asii po 2. sv. v. Po konci druhé světové války považovaly Spojené státy, protože byly jednou ze světových mocností, za svou povinnost dohlédnout na budoucí územní uspořádání v poválečných oblastech. Prvořadým úkolem americké politiky však bylo nejen pomoci válkou zbídačeným státům, ale hlavně upevnit zde svou sféru vlivu. Východní a jihovýchodní Asie, kde se americká armáda vojensky rozsáhle angažovala, byla pro americkou diplomacii zároveň i velkou výzvou. Po ozbrojených konfliktech první poloviny 20. století představovala destabilizovanou, ideově různorodou a poničenou oblast, s odlišnou společenskou kulturou. Zároveň ale svou lidnatostí a zaostalostí nabízela do budoucna i rozsáhlý hospodářsky využitelný potenciál a USA stály po vyhrané válce před úkolem, zajistit si v této oblasti rozhodující slovo. Jak obtížný je to úkol, o tom se měla americká diplomacie přesvědčit v následujících letech druhé poloviny 20.století. Především jiná mentalita, zvyklosti, tradice, historické zkušenosti a jejich nepochopení byly příčinou řady neúspěchů ve snaze zajistit demokratické podmínky očekávaného hospodářského růstu. Oblast Tichého oceánu byla pro USA odjakživa velmi důležitá. Spojené státy americké zde uplatňovaly svůj vliv už od druhé poloviny devatenáctého století. Z počátku je sem táhly převážně zájmy ekonomického charakteru, ale později stále více zájmy vojenské. Druhá světová válka znamenala pro uplatňování vlivu USA v této dálnovýchodní oblasti významný zlom. Prostor pro své ekonomické cíle Amerika dostala díky tomu, že se rozpadla většina koloniálních území a bývalé evropské koloniální mocnosti byly nuceny Asii opustit. Také vliv Japonska, které až do druhé světové války zaujímalo ve východní Asii významné, především hospodářské postavení a které po válce zůstalo na straně poražených, byl velmi oslaben. Spojeným státům se tak naskytla jedinečná možnost tyto země nahradit. Nově vzniklé státy, snažící si udržet svou nezávislost, státy s přetrhaným zásobováním a ekonomickými vazbami, nabízely lákavé odbytiště a trh pro americké zboží. Své zájmy se zde USA snažily prosadit především prostřednictvím ekonomické pomoci a dodávek do jednotlivých zemí. Podmínkou této pomoci bylo přijetí amerického kapitálu místními vládami, což nebylo složité vzhledem k tomu, že sílící nacionalistické tendence ve vládnoucích kruzích těchto válkou vyčerpaných států usilovaly o zbavení se závislosti na dřívějších koloniálních mocnostech. Spojeným 12

státům se tak v poměrně krátké době podařilo vytvořit si monopol na východoasijských trzích a získat kontrolu nad tamějšími zdroji surovin. (Cesar, 1985: 67) Situace v Číně Nejvýznamnější možnosti obchodu po válce nabízela Čína 中 国. Politika USA vyplývala především ze zájmu rozsáhlých obchodních monopolistických skupin, kterým se nepodařilo dostatečně se prosadit na evropských trzích a hledaly zde nejen nové odbytiště, ale také levnou pracovní sílu. Americká politika však vůči tomuto státu nebyla jednotná a v politických kruzích docházelo k mnoha diskuzím o tom, jakým směrem by se měly vztahy s Čínou vyvíjet. Zahraniční politika USA nemohla přehlížet zájmy nejlidnatější země asijského kontinentu a dění uvnitř této země i její těsné blízkosti. Po druhé světové válce Čína patřila mezi vítězné státy Prezident Roosevelt dokonce považoval Čínu za hlavního spojence Washingtonu v Asii, o čemž svědčí i skutečnost, že ji prosadil jako jednoho ze stálých členů Rady bezpečnosti nově vznikajícího OSN. Jak uvádějí americké práce 1 o této otázce, neočekávalo se, že by ve východní Asii mělo dojít ke konfrontaci Spojených států s komunismem. USA spíše předpokládaly pro tuto část Asie po válce značně dlouhou periodu politické lability a nejistoty, během níž by oblast pravděpodobně plnila funkci nárazníkové zóny mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. (Cesar, 1985: 68). Jedním z důvodů byla také vojenská strategie, která počítala s možností vypuknutí konfliktu s komunisty na evropském kontinentu a proto vznikaly obavy, že by rozdělení vojenských sil na dvou bojištích mohlo přispět k porážce USA, které zastávaly názor o neefektivnosti tříštění vojenských sil na dvou frontách, v Evropě a Asii. V příštích pěti letech se však geopolitická situace dramaticky změnila. Důvodem byla vrcholící občanská válka v Číně 中 国 共 产 党 a vývoj událostí s ní souvisejících. Čína byla společně se SSSR považována za hlavní hrozbu americkým zájmům v oblasti, což určovalo směr politiky Bílého domu vůči ní. Amerika začala prosazovat známou politiku zadržování komunismu a počítalo se, že v případě ozbrojeného konfliktu proběhne útok zároveň na Čínskou lidovou republiku i Sovětský svaz. (Cesar, 1985: 68-71) Občanská válka v ČLR a postoj Spojených států vůči ní Čínští komunisté bojovali s čínskými nacionalisty již od dvacátých let 20. století. Vše navenek nasvědčovalo tomu, že na konci občanské války zůstane i nadále v čele státu 1 Těmito pracemi autor myslí např. Iriye, A.: Across the Pacific. An Inner History of American East Asian Relation. New York 1967, s 265. 13

Čankajšek 蒋 介 石, vůdce nacionalistů. Experti na zahraniční politiku a američtí vojenští velitelé však už v průběhu konfliktu podávali vládě USA zprávy, že Kuomintang (čínští nacionalisté) 中 国 国 民 党 se během války stal velmi zkorumpovaným a nemá podporu lidu. Výsledkem toho byly sílící sympatie ke komunistické straně mezi čínským obyvatelstvem, jež si Spojené státy plně uvědomovaly. Proto už v roce 1945 vidělo USA jediné východisko k zamezení sílících komunistických sympatií v Číně v ustanovení konstitučního režimu mezi Komunistickou stranou Číny a Kuomintangem. Aby Spojené státy zabránily ztrátě vlivu na tomto území, vyslal prezident Truman do ČLR 中 华 人 民 共 和 国 generála Marshalla, který měl pomoci uzavřít příměří mezi oběma znepřátelenými stranami. Marshallovým cílem bylo sestavení vlády fungující na principu koalice pod vedením nacionalistů, dále pak sjednocení komunistických a nacionalistických vojenských sil a jejich následné výrazné omezení. Díky osobnímu přispění generála Marshalla došlo v roce 1946 k téměř úplnému zastavení bojů. Cílem politiky USA bylo, jednak reformovat KMT a oslabit tak na jedné straně jeho moc, ale také udržet Kuomintangský režim natolik silný, aby zaručil stabilitu v celé Indočíně. Čankajšek a jeho vláda byla bohužel natolik zkorumpovaná a neochotná se podřídit, že díky její snaze prosadit si svojí vlastní cestu, veškeré americké snahy vyšly naprázdno. (Brown Tindall, 1994: 643, 644) (Fairbank, 1979: 345, 346) (Ta Jen Liu, 1992: 287) Myslím, že nejdůležitější faktory, které zapřičinily nedávné selhání jednání jsou tyto: V Národní vládě, kterou je prakticky Kuomintang, se nachází skupina reakcionářů, kteří oponují, podle mého názoru, každé mé snaze, kterou jsem učinil, abych ovlivnil vytvoření právoplatné koaliční vlády...v této skupině se nacházejí jak armádní představitelé, tak političtí vůdci. (Marshall, 1947) Upřímné snahy k dosažení dohody byly ztraceným časem a znovu se tak stalo díky extrémistickým živlům na obou stranách. Dohody dosažené na Politické poradní konferenci před lety, byly liberální, prozíravé, průkopnické a pokrokové smlouvy, které nabízely Číně základy pro mír a rekonstrukci. Nicméně nesmiřitelné skupiny uvnitř Kuomintangu, které se zajímaly jen o udržení své vlastní feudální moci v Číně, evidentně neměly skutečně v úmyslu jejich zavedení... (Marshall 1947) Přesto však USA nepřestaly poskytovat další a další finanční podporu rozpadajícímu se režimu a také stále doufat v zamezení komunistického vlivu a rozpínavosti. 14

Strach a obrana proti komunismu Po skončení druhé světové války začal komunistický Sovětský svaz šířit svůj vliv všemi možnými prostředky nejen do zemí osvobozených Rudou armádou, ale také do veškerého prostoru dříve ovládnutého fašistickými režimy. Americká vláda považovala tento narůstající trend za hrozbu celému svobodnému světu. Zvlášť alarmující jí připadaly tendence Ruska ohrožovat svými zásahy samostatnost Turecka a vnitřní stabilitu Řecka. Proto prezident Truman představil 12. března 1947 novou koncepci americké zahraniční politiky, která byla obsažena v jeho prohlášení kongresu známém jako [Trumanova doktrína] Truman Doctrine. Nová politika spočívala ve vzdorování komunismu. Truman použil příklad Turecka a Řecka jako ukázku národního ohrožení a Sovětské agrese, která je nebezpečím také pro národní bezpečnost Spojených států, jejichž zodpovědností, jako jediného státu, který je toho schopen, je pomáhat všem lidem a národům proti jakékoliv formě vnějších tlaků a útisku. (Tang Tsou, 1968: 98) Stejně jako v případě Řecka, pokud má Turecko dostat pomoc, kterou potřebuje, Spojené státy ji musí dodat. Jsme jedinou zemí, která je schopná tuto pomoc obstarat. Jsem si plně vědom přímých následků, které se vyskytnou, pokud Spojené státy poskytnou pomoc Řecku a Turecku, a jsem povinen tyto následky s vámi teď prodiskutovat. Jeden z prvořadých cílů zahraniční politiky Spojených států je vytvoření podmínek, ve kterých budeme my a ostatní národy schopni vést způsob života zbavený nátlaku. Toto se stalo také základním problémem ve válce proti Německu a Japonsku. Našeho vítězství bylo dosaženo nad zeměmi, které usilovaly o vnucení své vůle a svého způsobu života jiným národům. Aby zajistily pokojný rozvoj národů, osvobozených od nátlaku, sehrály Spojené státy hlavní roli v založení Spojených národů, které mají umožnit trvalou svobodu a nezávislost všem svým členům. Nesmíme uskutečňovat své cíle jakýmkoliv způsobem, aniž bychom si přáli pomoci svobodným národům udržovat jejich svobodný statut a národní celistvost proti agresivním aktivitám, které se snaží nad 15

nimi vyhlásit totalitní režimy. Toto není nic víc, než jasné zjištění, že totalitní režimy se vnucují svobodným národům užitím přímé nebo nepřímé agrese a porušují základy mezinárodního míru a tudíž bezpečnosti Spojených států. (Truman, 1947) Věřím, že politikou Spojených států musí být podpora svobodných národů, které vzdorují pokusům o podrobení ozbrojeným menšinám nebo vnějším tlakům. Věřím, že musíme pomoci svobodným národům rozhodnout o svém osudu svým vlastním způsobem. Věřím, že naše pomoc by měla v první řadě být přes ekonomickou a finanční pomoc, která je podstatná pro ekonomickou stabilitu a řádné politické postupy. (Truman, 1947) Na základě této nové politiky poskytly USA řecké a turecké vládě 400 miliónů dolarů, což byl ovšem jen začátek daleko rozsáhlejší ekonomické pomoci prosazované pomocí tzv. Marshallova plánu ustanoveného 6. června 1947. Politika prosazovaná Trumanovou doktrínou byla samozřejmě určena nejen pro oblast Evropy, ale také Asie. Proto byla na základě stejných principů, jaké byly uplatňovány v Turecku a Řecku, poskytnuta pomoc také čínským nacionalistům. Jak se později ukázalo, tato pomoc se však minula svým účinkem. Čína zaujímá území, počtem obyvatel i rozlohou, mnohonásobně větší, než jakákoliv jiná země a je velmi těžké ji kontrolovat. I kdyby byla finanční pomoc rozsáhlejší, stejně by nejspíš neuspěla. Od roku 1945 do roku 1949 vydaly Spojené státy na podporu nacionalistů enormní částky, pohybující se v miliardách dolarů, ale bez užitku. Komunistům v jejich boji proti Kuomintangu nahrávalo hned několik faktů. Za prvé to byla špatná taktika boje, kterou uplatňoval Čankajšek. Komunistům se tak rychle podařilo radikalizovat venkov pomocí taktiky ničení železničních a jiných dopravních cest a hledání si spojenců mezi širokými masami čínského lidu, což jim zajistil především důsledný protijaponský postoj během protijaponské války. Oproti tomu nacionalisté soustředili své síly do velkých měst, snažili se držet své pozice a čekali, až jejich protivníci udělají první krok. Druhým, neméně důležitým faktorem byla sociální situace spojená s válečnými útrapami a živelnými pohromami, jako byly povodně a tornáda, která demoralizovala 16

a vyčerpávala čínský lid. Zloba, válkou vyčerpaného obyvatelstva trpícího neustálým nárůstem cen, nedostatkem jídla a zákeřnými nemocemi, se logicky obrátila proti nacionalistické vládě, neschopné lidem pomoci a tudíž také vůči americké podpoře, kterou Spojené státy vládě poskytovaly. Občanská válka následně vyvrcholila útěkem Kuomintangského vedení v roce 1949 na Taiwan 台 湾 岛, který nadále spravovalo pod názvem - Čínská republika 中 华 民 国. (Fairbank, 1979: 344, 345, 346) (Brown Tindall, 1994: 643) Bílá kniha o Číně Porážka Čankajška znamenala velkou prohru americké diplomacie. Převzetí vlády nad Čínou komunistickou stranou zničilo základy americké politiky v Asii. Čína, místo aby sloužila jako protiváha silám nepřátelským vůči USA, se najednou změnila na jednu z nich. Zahraniční výbor Kongresu byl postaven před nutnost vyjádřit se k nastalé situaci, proto zveřejnil své stanovisko, že ostrov Taiwan pozbyl pro USA veškerého významu a do budoucna se nepočítá s jeho další podporou. Toto rozhodnutí ale nikdy nevstoupilo do praxe. Pokud by se tak stalo, znamenalo by to pro kuomintangskou vládu jistý konec. Na malém, surovinově nedostatečně zásobeném ostrově, by bez podpory USA nevydržel ani minutu a brzy by podlehl tlaku Národně osvobozenecké armády. V USA však nebylo jednoduché jen tak se Čankajška zbavit. Během předešlých let mu vláda pomocí cílené propagandy vybudovala pověst spasitele čínského lidu. Díky tomu mu mohla být ze strany USA mnoho let poskytovaná rozsáhlá finanční podpora. V americkém Kongresu tak nastal problém, jak vysvětlit a ospravedlnit nezdar vládní politiky v Asii. Proto vláda 6. srpna 1949 přišla s dokumentem s názvem Vztahy USA s Čínou, se zvláštním zřetelem k období od roku 1944 do roku 1949, známým spíše jako [Bílá kniha o Číně] China White Paper. Tento dokument představoval přehled americké politiky v Číně. [Bílá kniha] byla 1054 - stránkovým resumé, sestávajícím ze 409 stran historických faktů a 641 stran ukázek dokumentů, sestaveným 70 výzkumnými pracovníky státního departmentu. (Ta Jen Liu, 1992: 302). Zvláštní pozornost byla věnována tehdejším podmínkám v Číně a politice mezi léty 1944 až 1949. Čankajškova vláda byla prezentována jako zkorumpovaná a neschopná. 5. srpna 1949 ministr zahraničí Dean Acheson učinil k tomuto problému prohlášení. (Tang Tsou, 1968: 98) (Bakešová, 2004: 99) (Christensen, 1996: 96) (Da Jen Liu, 1992: 302) (Sergejčuk, 1975: 22-27) 17

Důvody k porážce Čínské národní vlády... nepramení v žádné nedostatečnosti americké pomoci. Naši vojenští pozorovatelé, přítomní přímo na místě, hlásili, že Nacionalistická armáda během rozhodujícího roku 1948 neztratila jedinou bitvu kvůli nedostatku zbraní nebo munice. Skutečností je, že úpadek, který naši pozorovatelé objevili v Chongqingu 2 na počátku války, fatálně oslabil vzdor Kuomintangu. Jeho velitelé se ukázali být neschopní utkat se s krizemi, kterým čelili, jejich vojenské jednotky nutně ztratily vůli bojovat a jejich vláda ztratila podporu lidu. Na druhé straně komunisté, pomocí tvrdé disciplíny a finančních zájmů, prezentovali sami sebe jako ochránce a osvoboditele lidu. (Acheson, 1949) Politováníhodným a nevyhnutelným faktem je, že nepříznivý výsledek občanské války v Číně byl mimo kontrolu vlády Spojených států. Nic, co tato země udělala nebo mohla udělat v rámci rozumných hranic svých schopností, nemohlo tento výsledek změnit. Nic, co bylo touto zemí ponecháno nevykonané, k tomu nepřispělo. Byl to výsledek působení vnitřních čínských ozbrojených sil, sil, které se tato země marně snažila ovlivnit. Vítězství bylo dosaženo v rámci Číny, i když pouze vítězství kontumačního. (Acheson, 1949) Spojené státy se Bílou knihou pokusily svalit veškerou vinu za zhroucení Kuomintangského režimu na nacionalisty a Čankajška a odmítnout jakékoliv chyby ze své strany. Dále pak stanovily svoji další politiku vůči Číně a konec jakékoliv další podpory nacionalistům. Oficiálně ale i nadále považovaly nacionalistickou vládu za právoplatnou a odmítaly navázat jakékoliv styky s komunistickou Čínou. Na druhé straně ale nijak nespěchaly s odvoláním svých zástupců z měst obsazených národně osvobozeneckou armádou a ponechávaly si v Číně i nadále zastupitelské úřady. Zvolily politiku vyčkávání. V Achesonově srpnovém prohlášení se také praví: Prozatím bude naše politika pokračovat v politice otevřených dveří, tzn., že budeme pokračovat v respektování smlouvy, našem přátelství k Číně a naší tradiční podpoře čínské nezávislosti a administrativní i územní celistvosti.. (Acheson, 1949). Americká politika tedy, vzhledem ke komunistickému obsazení Číny, na různých stranách podnikala několik protichůdných kroků, kterými se snažila co nejvíce prosadit své 2 Chongqing 重 庆, město v provincii Sichuan 四 川 18

nejlepší zájmy. Odmítala uznat komunistickou Čínu a snažila se ji izolovat tak, že prostřednictvím svých zastupitelských úřadů v různých zemích tlačila na tamější vlády k jednotnému postupu a ve zdržení se jakýchkoliv snah o uznání nové čínské vlády, vyvíjela nátlak na Velkou Británii, aby ukončila své obchodní kontakty s Čínou. Zároveň si nechávala otevřené dveře k navázání svých vlastních diplomatických i obchodních vztahů. Dále se pak distancovala od Čankajškovy vlády, ale zároveň ji považovala za jedinou právoplatnou a nepřestávala ji i nadále podporovat, protože si dobře uvědomovala strategickou důležitost Taiwanu. Vydání [Bílé knihy] vyvolalo několik reakcí. Jednak v sekcích amerického Kongresu nesouhlasících s oficiální politikou, ale také u nacionalistické vlády v Taibei 台 北. Senátor v William Knowland vystoupil v kongresu s prohlášením, že americká politika v Číně a Asii vedla pouze k sovětskému ovládnutí této oblasti, což podle něj potvrzuje samotná [Bílá kniha]. Dean Acheson musel už 24. srpna přednést prohlášení na obhajobu [Bílé knihy]. Ani Kuomintang nechtěl zůstat v kritice amerického prohlášení pozadu a ihned po publikaci [Bílé knihy] chtěla čínská vláda otisknout odpověď, ve které by za poválečný vývoj v Asii učinila zodpovědné USA. Čankajšek si však plně uvědomoval závislost nacionalistů na americké podpoře, jejíž ztráta by se pro kuomintangskou vládu rovnala rozsudku smrti. Proto proti takovémuto dokumentu důsledně vystoupil a svého ministra zahraničí varoval, že takovýto krok by znamenal ztrátu amerického přátelství. (Christensen, 1996: 96) (Da Jen Liu, 1992: 302) (Sergejčuk, 1975: 27-29) Vyhlášení Čínské lidové republiky Vyhlášením Čínské lidové republiky 1. října 1949 byly USA postaveny před zásadní problém, a to sestavit a zveřejnit formální stanovisko své politiky. Hned 2. října uznal ČLR Sovětský svaz, o den později Bulharsko a Rumunsko a 4. října Československo. Proto byla od 6. do 12. října svolána přísně tajná konference týkající se vztahů USA k Číně. Konference se účastnili nejen představitelé státního departmentu, ale také zástupci z řad nejvyšších obchodních kruhů a odborníků zabývajících se Čínou. Již na zahájení jednání však bylo stanoveno, že výsledkem konference nemá být zásadní změna americké politiky, která je daná a spočívá i nadále v zadržování komunismu, což vylučuje uznání ČLR, že se neočekává její modifikace, ale pouze prodiskutování nové taktiky. Mezi jednotlivými účastníky se objevilo i několik hlasů o uznání nově vzniklého státu a to hlasů převážně mezi představiteli obchodních kruhů, kteří měli logicky snahu o zachování svých hospodářských kontaktů. Tyto 19

hlasy ale byly příliš slabé na to, aby na ně byl brán zřetel. (Fairbank, 1979: 361) (Sergejčuk, 1975: 29-33) Šest týdnů po slavnostním vyhlášení ČLR, požádala pekingská komunistická vláda o přijetí do OSN. Přijetí by ovšem znamenalo automatické vyloučení nacionalistů, kteří v té době reprezentovali Čínu v OSN a patřilo jim velmi významné postavení jako spoluzakladatelům. Požadavek ČLR však podpořili pouze SSSR, Indie a Jugoslávie, což bylo málo. Čínská lidově demokratická republika se do OSN nedostala. Takovýto spád děje se samozřejmě ani trochu nelíbil Sovětskému svazu, který na protest proti odmítnutí ČLR prohlásil, že se nebude účastnit práce OSN, dokud delegát Kuomintangu bude zasedat v Radě bezpečnosti OSN. Pro budoucnost se ukázalo, že to bylo špatné rozhodnutí. Když vypukla válka v Koreji a do Koreje vstoupili čínští komunističtí dobrovolníci, Rada bezpečnosti přijala rezoluce,v nichž Severní Korea byla označena za agresora a ČLR spoluagresora. SSSR se rozhodnutím neúčastnit se práce OSN zbavilo možnosti tyto rezoluce vetovat a ty se na dlouhou dobu staly základem, o nějž americká diplomacie mohla opírat mnohá svá rozhodnutí. Podporování Čankajška na Taiwanu Celá budoucí politika USA vůči Taiwanu od vyhlášení Čínské lidové republiky závisela na tom, jestli se Národně osvobozenecká armáda 国 民 革 命 军 开, která pokračovala v osvobozování dalších území, dostane až na tento ostrov. Koncem roku 1949 už bylo jasné, že veškeré naděje na návrat KMT na pevninu se rozplynuly a jedinou možností, jak si zachovat aspoň nějaké pozice ve východní Asii je právě Taiwan a to pouze v případě, že jej udrží NOA. Americká diplomacie však musela být ve své politice opatrná, vzhledem k tomu, že ČLR začaly koncem roku 1949 a začátkem roku 1950 uznávat nejen státy socialistické soustavy, ale i země nekomunistické, jako Barma a Indie. Pro brzké navázání diplomatických kontaktů se vyslovila také Velká Británie. Postoj Anglie se pro americký politický aparát stal skutečnou hrozbou. Bylo jasné, že jakmile VB oficiálně uzná komunistickou Čínu, budou jejího příkladu následovat také další demokratické státy, což může velmi ovlivnit americkou veřejnost. Proto přišli političtí představitelé urychleně s vlastním prohlášením, předneseným prezidentem Trumanem, které bylo zveřejněno 5. ledna 1950. Prezident v něm oznámil, že se americká vláda nehodlá v žádném případě plést do konfliktu v Číně a proto nebude poskytovat Čankajškovi na Taiwanu vojenskou pomoc. Zároveň Truman oznámil, že Čankajškova vláda má dostatečné finanční prostředky k nákupu jak zbraní, tak nerostných 20

surovin potřebných k obraně Taiwanu. Americký kongres tak dal svým prohlášením celému světu najevo, že sice nehodlá nacionalisty podporovat vojensky, ale také se s nimi nehodlá rozejít a odepřít jim zaběhlou mnohaletou pomoc finanční. Mimo jiné měli političtí představitelé v úmyslu ukázat americké veřejnosti, že nehodlají ve své politice vůči Taiwanu nic měnit. Prohlášení se však minulo svým účinkem, jak na straně států, které nedbaly amerického postoje a začaly hromadně uznávat Čínskou lidovou republiku, tak na straně většiny občanů, kteří považovali další podporu Čankajškovi za nežádoucí. (Da Jen Liu, 1992: 302) (Sergejčuk, 1975: 34-38) Čankajškovská propaganda I přes odpor velké části americké veřejnosti v USA existovaly už od druhé světové války skupiny obyvatel a sdružení, které bojovaly za rozsáhlou pomoc Čankajškovi a to včetně té vojenské. U těchto skupin se Trumanovo prohlášení setkalo s odporem a kritikou. Organizace, jako Sdružení pro otázky americké politiky v Číně, Universal Trade Corporation nebo Čínská tisková služba, nejdříve pracovaly na shánění finančních prostředků od dobrovolníků. Tyto prostředky byly posílány nacionalistům na Taiwan, ale postupem času se z organizací vyčlenily větve, placené Čankajškovci, aby prosazovali přímo v americkém kongresu zákony, které by zaručovaly nacionalistům další a další finanční prostředky. Peníze amerických poplatníků tak byly v neustálém koloběhu. Americká vláda je posílala na Taiwan, odkud část z nich putovala zpět do Ameriky k financování pročankajškovských lobbistů, z nichž nejvýznamnějším byl William Goodwin. Tito pomahači k prosazování svých záměrů využívali rozličných prostředků. Jednak upláceli jednotlivé poslance, pořádali pro ně honosné večeře a setkání s nacionalistickými představiteli, ale také působili na veřejnost a snažili se jí vnutit představu, že za Čankajškovu prohru v Číně může komunistická konspirace v americké vládě. Důkazem měl být dokument vypracovaný na počátku roku 1950 v Taibei, kde jsou někteří přední představitelé americké armády a diplomacie, kteří za války působili v sídle Kuomintangu, dobře znali poměry v něm a uvědomovali si jejich bezvýchodnost, označeni za agenty komunistů. Dokument předal americkým novinářům velvyslanec čínské vlády v USA. Za agenta byl označen dokonce i profesor Harvardské univerzity John Fairbank, protože ve zprávě Kongresu napsal, že Číňané přijali komunistickou alternativu proto, že Kuomintang je zklamal, a také proto, že komunistické myšlenky lépe korespondují s tradicemi čínské kultury. I přes veškerou snahu lobbistů však Čankajškova pověst v očích americké veřejnosti upadala. Nacionalisté potřebovali najít novou oporu, kterou objevili v postavě senátora Josepha 21

McCarthyho. Ten, ve snaze proslavit své jméno a zajistit si znovuzvolení do kongresu, opět rozdmýchal teorie o komunistické konspiraci ve vládě. McCarthy svými divokými teoriemi nahrával nejen nacionalistům, ale také kongresu, který využíval jeho kampaní k zakrytí problémů zahraniční politiky, ale také k zbavení se veškerých odpůrců hlavní politické linie. Jakmile se někdo stal nepohodlným, byl označen za komunistu a z politické scény odstraněn. O několik let později, v roce 1954, došlo i na McCarthyho. V okamžiku, kdy začal být pro americkou politiku překážkou, vyslovil se proti němu i sám prezident. (Bakešová, 2004: 99, 100) (Brown Tindall, 1994: 647, 648) (Sergejčuk, 1975: 39-52) Korejská válka a změna způsobu americké pomoci Taiwanu Významnou událostí v americko-taiwanských vtazích byla situace kolem korejské války. Za druhé světové války byla Korea okupována Japonskem a po jeho porážce stála vítězná strana před obtížným úkolem vybudovat nový stát. Území bylo rozděleno mezi Sovětský svaz a USA. SSSR začal ihned budovat vládu z levicových, prosovětsky orientovaných sil a vytvářet trénovanou, výborně vybavenou armádu. Na jihu se USA naopak snažily sestavit vládu v demokratickém stylu. Rozdělení korejského území na dvě části nemělo být napořád, ale protože vládní režimy na severu a na jihu země ke konci 40. let byly naprosto opačně politicky orientované, sjednocení se stávalo stále méně pravděpodobné. V roce 1948 Koreu opustily okupační armády. Zpočátku nepřikládala americká diplomacie korejskému poloostrovu příliš velký význam a nedocenila důsledky stažení svých vojsk. To zřejmě mezi komunisty vyvolalo pocit, že Jižní Korea je zranitelná a 25.června 1950 překročili osmatřicátou rovnoběžku a vstoupili na jihokorejské území. Nicméně snaha sjednotit národ i za cenu vojenské konfrontace, existovala jak na severu tak na jihu země. Korea nepatřila mezi poražené státy a bylo jen otázkou času a příležitosti, která z korejských armád překročí demarkační linii jako první. Americký prezident Truman reagoval rázně. Byl přesvědčen, že neschopnost jednat jen povzbudí komunisty k dalším podobným akcím. Na mimořádném jednání Rady bezpečnosti OSN byla severní Korea obviněna z narušení míru a označena za agresora. Členské státy OSN byly vyzvány k pomoci zabránit agresi. Američané okamžitě vyslali do Koreje 350 000 vojáků pod velením generála MacArthura, kterého později Rada bezpečnosti OSN určila velitelem jednotných spojeneckých sil. Kuomintangu situace kolem korejské války pomohla získat ještě rozsáhlejší pomoc od USA a to už nejen ekonomickou, ale také vojenskou. Zároveň ho pomohla ochránit od 22

komunistické invaze. Všechny signály odehrávající se na čínském pobřeží totiž nasvědčovaly tomu, že se Národně osvobozenecká armáda chystá na strategicky cenném ostrově někdy v rozmezí června a srpna 1950 vylodit. Taiwan se nachází ve velmi výhodné poloze nejen ke Korejskému poloostrovu, ale také k celé východní Asii. Když v Koreji vypukla válka, stal se ostrov z hlediska své polohy pro USA velmi cenným. Tím, že v tomto teritoriu vypukl válečný konflikt, ve kterém se angažovaly USA, změnil se Taiwan přes noc ze strategicky bezvýznamného ostrova v nepotopitelnou letadlovou loď, v ponorkovou základnu, ze které je americké námořnictvo schopno kontrolovat všechny přístavy od Vladivostoku po Singapur, jak se vyjádřil generál Mac Arthur v dopise veteránům války 29. srpna 1950. (Bakešová, 2004: 102). Americký prezident Truman na novou situaci reagoval ve svém prohlášení 27. června 1950, kdy řekl, že komunistická agrese se stává bezprostředním ohrožením stability v Asii a dal 7. flotile příkaz vplout do Taiwanské úžiny 台 湾 海 峡, čímž prakticky znemožnil čínské lidové armádě přeplavit se na Taiwan, který se tak stal jedním ze základních opěrných bodů americké přítomnosti ve východoasijské oblasti. Znovunalezený vztah ke Kuomintangu znamenal přeměnu ostrova ve strategickou oblast, zajišťující rovnováhu v dané oblasti. Souběžně s novou vojenskou i diplomatickou pomocí však americký kongres podnikl i několik významných opatření, aby zamezil nacionalistům možnost, kterou Čankajšek prosazoval hned od počátku války, vylodit se na Taiwanu. USA si dobře uvědomovaly riziko tohoto kroku a takovou situaci nedopustily. Díky korejské válce se zásadně změnil i postoj USA k Číně. Jestli až doposud volil kongres politiku vyčkávání, tak listopadem 1950, kdy komunistická vojska vstoupila do Koreji, se tato politika změnila v otevřené nepřátelství. Spojené státy dokonce zvažovaly vojenský útok a bombardování čínského území za pomoci atomových zbraní, v čemž mu zabránil pouze strach z ruské intervence. Proto se USA snažilo dohodnout s ostatními státy na společném postupu proti komunismu. 1. února 1951 přijalo OSN rezoluci, ve které označilo Čínu za agresora v Koreji. S Velkou Británií se Spojené státy shodly na tom, že je třeba dosáhnout roztržky ve vztahu mezi Čínou a Ruskem a přimět Peking, aby si své přátele hledal jinde, než v Moskvě. Dále Amerika uvalila na Čínskou lidovou republiku hospodářské embargo a v dalších letech budovala kolem čínského území síť vojenských základen. Svou pozici si pojistila také několika smlouvami o vzájemné bezpečnosti a vojenské pomoci s těmito státy: v roce 1951 s Filipínami, Austrálií, Novým Zélandem a Japonskem, v roce 23

1953 po ukončení korejské války s Koreou a 2. 12. 1954 ve Washingtonu s Čínskou republikou na Taiwanu. Ještě předtím, než byla dohoda s čínskými nacionalisty podepsána, vyjádřil se k ní 1. 12. 1954 ministr zahraničí John Foster Dulles. (Bakešová, 2004: 99, 100) (Brown Tindall, 1994: 647, 648) (Sergejčuk, 1975: 60-69) Tato smlouva bude tvořit další článek řetězu v systému kolektivní bezpečnosti založené na různých kolektivních obranných smlouvách, již uzavřených mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v pacifické oblasti. Společně, tato opatření poskytují základní kostru pro obranu svobodných národů západního Pacifiku proti komunistické agresi. (Dulles, 1954a) Změna vládnoucích politických sil v USA 4. listopadu 1952 zvítězila v amerických volbách republikánská strana. Prezidentem se stal Dwight D. Eisenhower a křeslo viceprezidenta připadlo Richardovi M. Nixonovi. Celá následující zahraniční politika až do konce 50. let byla ve znamení Johna Fostera Dullese, který se stal státním tajemníkem. Předtím, než však Dulles mohl na významný politický post dosednout, musel politik, známý svým kladným vztahem k přijetí Čínské lidové republiky do OSN, přehodnotit své názory. Pro pročankajškovské napomahače ve vládě nebyly Dullesovy názory přijatelné, tudíž mu dali najevo, že pokud nezmění zásadně svůj postoj, nebude jeho kandidatura do funkce schválena. Aby uklidnil Čankajškovy stoupence, zvolil si Dulles za svého zástupce jimi navrženého muže, silně protikomunisticky orientovaného Waltera Robertsona. S novou politickou stranou u moci byly obnoveny plány na vojenský útok na Čínu, který reálně hrozil kolem července 1953. Zamezila mu pouze ta skutečnost, že Čína upustila od sváru ohledně svých vojenských vězňů v rukách Spojených národů, u kterých původně požadovala, aby byli v případě propuštění přinuceni vrátit se zpět na komunisty kontrolované území. Příměří, které nastalo po výměně vojenských vězňů v následujících měsících, vedlo k ukončení jednoho z největších vojenských konfliktů v Asii po 2. sv. v., kterého se zúčastnily také americké vojenské jednotky. V žádném případě to ale neznamenalo konec napětí nebo stabilitu v oblasti. (Sergejčuk, 1975: 70-86) V době, kdy se republikáni v USA ujali moci, byl už v plném proudu další konflikt ve východní Asii, a to ve Vietnamu. Tyto nepokoje byly jakousi předehrou i pokračováním korejské války. Ihned po skončení 2. sv. v. vyhlásili komunisté ve Vietnamu samostatnou 24

republiku, ale Francie, pod kterou Vietnam do té doby spadal jako jedna z kolonií, se nechtěla území jen tak vzdát. Proto, když v září 1945 vyhlásili vietnamští komunisté Vietnamskou demokratickou republiku, vypukl spor, ve kterém Francie poměrně snadno získala kontrolu nad jihem země, ale sever zůstával i nadále pod dohledem komunistů. USA tehdy neposlaly do Vietnamu své vojenské jednotky, zato ale poskytovaly Francii rozsáhlou finanční pomoc, která se významně zvýšila po ukončení konfliktu v Koreji. Boje se brzy rozšířily do celé Indočíny. V lednu až únoru 1954 probíhala jednání zástupců USA, SSSR, Francie a Anglie, kde bylo ustanoveno svolání konference na 26. dubna do Ženevy, na které bude jednáno o urovnání situace v Indočíně. Bylo dohodnuto, že na konferenci budou přizváni také zástupci ČLR. Takovéto rozhodnutí se Americe samozřejmě nelíbilo, proto se snažila, jednak zabránit diplomatickou cestou jednání s komunisty, vymluvit demokratickým státům obchodování s Čínou, ale také ještě zvýšit zásobování vojenským materiálem Čankajška. Nakonec však USA s účastí kontinentální Číny souhlasily, ale považovaly za důležité sdělit, že jejich vztah ke komunistické Číně zůstává i nadále nezměněný, že ji stále považují za nepřítele a agresora a i když je přizvána k jednání o řešení situace v Indočíně, neuvažují o jejím uznání. Svůj postoj demonstrovaly prohlášením státního tajemníka 29. března 1954. Současnou politikou Spojených států je nevyměnit plnění smluv Spojenými státy za komunistické sliby. Tato pozice Spojených států byla objasněná na nedávné Berlínské konferenci. Tady jsem, díky tomu, že jsem zůstal neoblomný, nakonec dosáhl neochotného Molotovova souhlasu, že Ženevská konference (20) nebude konferencí Velké pětky a že pozvání do Ženevy a ani konání této konference, by nemělo vést domněnce, že naznačuje diplomatické uznání tam, kde už s ním nebyl dán souhlas.(21) Čínský komunistický režim byl přizván, pouze aby diskutoval o Koreji a Indočíně, ve kterých je ve skutečnosti agresivní silou, kterou nemůžeme ignorovat. Ze skutečnosti čínské přítomnosti v Ženevě od nás nevzejde žádné diplomatické uznání. V Berlíně jsem prohlásil: Je... jednou věcí připustit si zlo jako skutečnost. A druhou věcí je zvát si ho k sobě a nazývat ho dobrem. (22) Toto bychom neměli činit. (Dulles, 1954b) 25

Ženevská konference Dohodnutá konference v Ženevě probíhala od 26. dubna do 21. července 1954. Účastnili se jí zástupci Francie, Velké Británie, USA, SSSR, Číny a představitelé Laosu, Kambodže a Severního a Jižního Vietnamu. Dohoda byla podepsána 21. 7. 1954. Bylo dohodnuto stažení Francie z Indočíny. Vietnam měl být prozatímně rozdělen a do konce roku 1955 měly proběhnout svobodné volby na jejichž základě měla být země znovu sjednocena. Konference prohlašuje, že pokud jde o Vietnam, urovnání politických problémů, ovlivněných na základě respektu principů nezávislosti, jednoty a územní celistvosti, by mělo dovolit vietnamskému národu užívat si základních svobod, zaručených demokratickými institucemi založenými jako výsledek svobodných všeobecných voleb uskutečněných na principu tajného hlasování. Zárukou, že bylo dosaženo dostatečného pokroku k obnovení míru, a že jsou zajištěny všechny nezbytné podmínky nutné pro svobodné vyjádření národní vůle, se staly všeobecné volby, které se budou konat v červenci 1956 pod dohledem mezinárodní komise složené ze zástupců členských států Mezinárodní komise pro dohled, (8) uvedené v dohodě o zastavení nepřátelského stavu. Porady, ohledně této záležitosti, se budou konat mezi odpovědnými zástupci správy dvou zón od 20. června 1955. (Indochina - Final Declaration of the Geneva Conference on the Problem of Restoring Peace in Indo-China, July 21, 1954, 1954) Za Spojené státy americké se konference účastnil pouze zástupce ministra zahraničí Bedell Smith a USA se nepodílely na žádných dosažených dohodách, ani na konečném společném prohlášení. Místo toho vydaly vlastní stanovisko, ve kterém prohlásily, že samy dohlédnou na svobodné volby ve Vietnamu. (Sergejčuk, 1975: 86-94) (Da Jen Liu, 1992: 349) Ženevská jednání a začátek nového směru americké politiky vůči Číně V listopadu roku 1956 se Eisenhower stal podruhé prezidentem. Nová éra jeho vlády byla ve znamení neshod ohledně politiky vůči Číně. V 2. pol. 50. let se začaly stále častěji objevovat hlasy na přehodnocení vzájemných vztahů, které volaly zejména po uvolnění v hospodářské oblasti. Také Čína, vlivem roztržky se SSSR, ke které vedl hlavně konflikt kolem ostrovů Jinmen 金 门 a Mazu 马 祖, ale také nesouhlas čínské strany s přítomností 26

sovětských vojsk na svém území, se stávala přístupnější a otevřenější možné komunikaci. Už od 1. srpna 1955 začalo jednání zástupců USA a Číny v Ženevě, které mělo za úkol uvolnění napětí ve východoasijské oblasti. Jednání však nemělo v žádném případě směřovat k uznání ČLR Spojenými státy, probíhalo pouze na úrovni velvyslanců a účastnili se ho americký velvyslanec v Československu U. Alexes Johnson a čínský velvyslanec v Polsku Wang Bingnan 王 炳 南. Bylo dohodnuto, že se v první řadě bude jednat o otázkách návratu zadržovaných civilistů obou zemí zpět do vlasti a v závislosti na výsledcích a plnění dohod pak dále bude diskutováno o bezpečnosti v taiwanské oblasti, kdy obě země budou smět použít armádu pouze k vlastní obraně. Projednávána byla také možnost přechodu jednání na úroveň ministrů zahraničí. Bohužel, kvůli průtahům propuštění amerických civilistů z Číny, snad kromě vyvolání diskuze v americkém tisku o výhodách a nevýhodách uznání ČLR, jednání nepřinesla žádné výsledky a vyzněla do ztracena zvláště poté, co byl americký velvyslanec povolán v prosinci 1957 zpět do Washingtonu, aby zde přebral novou funkci. Pokračování rozhovorů bylo svěřeno pouze nižšímu úředníkovi amerického velvyslanectví v Británii, Jacobu D. Beamovi a nová jednání byla přesunuta do Varšavy. Začala 15. září 1958 po ustání NOA v odstřelování ostrovů Jinmen a Mazu v té době kontrolovaných Kuomintangem. Toto odstřelování přivedlo USA velmi blízko na pokraj hrozícího válečného konfliktu, ke kterému však nakonec nedošlo. V tomto období pochyb o správnosti východoasijské politiky zemřel státní tajemník Dulles a na jeho místo nastoupil jiný republikán Christian Herter. Tou dobou se nejen ze strany vládní opozice, ale hlavně ze strany tisku a obchodních kruhů šířily nespokojené hlasy a volání po uvolnění obchodu s Čínou. Probíhalo tak rozsáhlé propírání situace v nejrůznějších oblastech společnosti. K tomuto dění přispěl zvláště narůstající obchod ostatních zemí s ČLR. Bylo navrženo několik koncepcí vládní politiky vůči Číně. Těmito koncepcemi se zabývaly jak organizace pověřené vládou, tak řada soukromých skupin. Široká škála studií se pohybovala od těch, které se vyslovovaly pro plné uznání komunistického státu, přes pokračující politiku nepřátelství, až k různým stupňům částečného uvolnění vztahů. Fakt, že USA stále pokračovaly v rozhovorech s Čínou ve Varšavě nasvědčuje tomu, že si pravděpodobně zvolily cestu, na které si sice nechávaly otevřená vrátka k možné normalizaci vztahů, ale vesměs pokračovaly v politice izolace. (Sergejčuk, 1975: 94-118) (Da Jen Liu, 1992: 349, 366) 27